REDAKČNÍ POZNÁMKA

Křesťanská víra, víra pravoslavná, vede člověka k Bohopoznání, k poznání sebe samého. To se může odehrávat pouze v tajuplném Těle Kristově – společenství založeném samotným Božským Spasitelem, které zachovává jeho učení neporušené – v Pravoslavné církvi. Život v Církvi je také životem v Tradici, předávané křesťany z generace na generaci. Život v Církvi je svědectvím, je vyznavačstvím. O tom všem vypráví toto vydání Hlasu pravoslaví.

vaše redakce

Sebepoznání

Nedávno jsem se po letech sešel ve společnosti přátel s mladým mužem, jehož pamatuji jako malého hocha. Býval vždy velmi milý, rád se účastnil bohoslužeb, zpíval a chodil na poutě, které pořádala moje bývalá pražská církevní obec. Dnes je stejně milý a laskavý, ale již v Boha nevěří. Na otázku „proč" mi odpověděl, že věří jen v sebe. „Víra v sebe", řekl jsem mu, „má přímý vztah k víře v Boha". Sama tato víra je však velikým darem. Člověk, aby opravdu v Boha věřil, musí mít osobní zkušenost s Boží přítomností. Často dlouho trvá, než se zbaví všech pochybností a je opravdu přesvědčen, že Bůh existuje.

Na cestu k poznání Boha se dostaneme nejprve po cestě sebepoznání. Touto cestou šel i prvý člověk na světě a proto měl velmi osobní a blízký vztah k Bohu. Adam byl opravdovým „přítelem Božím", jak říkal ctihodný Makarij Egyptský. Bůh v něm přebýval a Bůh byl pro něj vším.

Když se však Bohu vzdálil, padl do zajetí jenom povrchního sebepoznání. Sám sobě se stal smyslem, postavil se na místo pravého Boha a sám sebe učinil středem všeho bytí.

Do lidské přirozenosti tak vešel falešný způsob sebepoznání. Člověk si myslí, že se zná dobře, zatím však jenom sám sebe všude a ve všem ospravedlňuje. Hodně potu a času vynakládá na marné sebeospravedlňování.

Jeho častou podobou je stálá kritika druhých. Kritizuje se všechno kolem a všichni bez nejmenší známky upřímné snahy změnit nejprve sebe a tak začít měnit svět.

Člověk, který závisí jen sám na sobě, slouží své „vlastní přirozenosti", jak to říkali svatí otcové. Žije jen pro sebe, je závislý jen na sobě, a proto nemůže dospět k poznání Boží existence.

Když nejsme schopni vlastního sebepoznání, jak můžeme opravdu porozumět svým bližním? Psychoanalytické bádání došlo k závěru, že člověk chápe druhé jen na té úrovni, na které chápe sám sebe. Čím méně má pravého sbepoznání, tím více problémů má s chápáním druhých.

Charakteristickým příkladem falešného sebepoznání je podobenství o farizeji, který podle výkladu abby Doroteje nebyl odsouzen za to, že Bohu děkoval za své úspěchy. Protože se však do hloubky neznal, začal odsuzovat druhé slovy: „Nejsem hříšný jako jiní lidé, ani jako tento celník" (L 18,11). Tehdy teprve zhřešil, neboť si vedl egoisticky a odsoudil osobně svého bližního. Není nic horšího a opovážlivějšího nad odsuzování bližních. Když soudíme druhé, opovážlivě stavíme sami sebe na soudnou Boží stolici.

Neustále zabývání se a posuzování chování druhých svědčí o vážných nedostatcích ve vlastním vnitřním životě. Hledáme uspokojení jen ve víru vnějších činností, zatím co přicházíme o bohatství vnitřního života.

Veliký zájem máme o nejrůznější události, které nám vybírají a tlumočí sdělovací prostředky. Zabýváme se jejich hodnocením, plníme jimi svoji mysl i srdce. Nakonec nás tak unaví, že již nemáme sílu ani chuť prohlubovat svůj osobní život. Kdo však dokáže čelit tomuto a dalším způsobům jak se skrýt před sebou samým?

Je k tomu třeba hodně odvahy a odhodlání. Řešit otázky ve smyslu bytí dokážeme jenom když upřímně zkoumáme sami sebe. Když bereme vážně „sebepoznání", jsme blízko „Bohopoznání". Svatý Efrém Syrský o tom píše: „Místo aby ses stále zabýval kritikou druhých, přemáhej pokušení, které tě odvrací od vnitřního života".

Kdo se vzdaluje od pravého poznání svého nitra, lehce upadá do tenat vnějších zmatků a pokušení. Klíč k vnitřnímu životu, který jediný nás přivádí k poznání Boha, nalézáme v knize žalmů. „Blažený muž, jenž se bojí Hospodina a v přikázání jeho nalézá své zalíbení" (Ž 111,1). Blažený či šťastný je pouze ten člověk, který má bázeň Boží a má
vůli zachovávat Boží řád. Nejenom, že dokáže zvládnout vnější neklid i náročné životní problémy, ale umí též stále „doufat v Hospodina" a nezlořečit, ale všem přát jen dobré.

Závěrem ještě zdůrazněme, že pravé poznání Boha je plodem snahy o sestoupení do hlubiny našeho nitra. Kdo se zabývá sebepoznáním, nemusí věřit jen v sebe, ale je blízko Toho, který „stvořil nebe i zemi a všechno viditelné i neviditelné".

Archiepiskop Kryštof

Z toho všeho můžeme vyvodit některé praktické závěry týkající se vlastností nezbytných k tvůrčímu a blahodárnému duchovnímu životu.

Nejprve musíme umět vidět věci takové, jaké jsou. Nebuďme slepí, nejednejme a nežijme slepě bez toho, aniž bychom přemýšleli o dění ve světě.

Měli bychom vědět, že existuje APOSTÁZE. Na světě je mnoho těch, kteří se nazývají křesťany, ale velmi se liší jedni od druhých, často se navzájem (i nás) nenávidí. Nelze se domnívat, že všichni mají pravdu a jsou na správné cestě. Z dějin víme, jaké množství zkreslení, chybných názorů a nesprávných činů se přimíchalo do křesťanství. Jsme svědky strašného, revolučního pohybu současného světa, absolutně cizího křesťanství, s cílem nastolit globální imperium ateismu, jehož předzvěstí je komunizmus. Toto hnutí nemá místo pouze mezi nevěřícími či nepravoslavnými, ale i mezi samotnými pravoslavnými. Díváme-li se kolem sebe, vidíme, že mnozí pravoslavní jsou příliš světští a nepřemýšlejí o vyšším rozměru své víry. Mají k ní vztah jako k něčemu samozřejmému. Jako by říkali: „V našem náboženství se vše děje automaticky. Všude tam, kde je kněz. Když není v tomto městě, tak je v jiném. U něho je sv. přijímání a Tajiny. Jednoduše k němu zajedeme a dostaneme vše, co je nám třeba. Potom se vrátíme domů. Nu, a to je vše... Naše náboženské potřeby jsou uspokojeny."

Čteme-li o životě křesťanů ve starých dobách, zjišťujeme, že dokonce i prostí věřící to považovali za nedostačující. Vždy dělali něco navíc, než je tato automatická úroveň. Vstávali časně zrána. V každé vesničce se každodenně konaly bohoslužby. Mezi 4. – 5. hodinou jitřní se začínalyr číst hodinky. Lidé se probudili a šli do chrámu. Pročítáme-li „Životy" některých svatých, dozvídáme se, s jakým pocitem slýchali v dětství vyzvánění chrámových zvonů. Pokud dítě projevovalo mimořádnou horlivost k Bohu, tak vstávalo první a budilo rodiče, aby šli na bohoslužbu. Jestliže otec nemohl jít – musel pracovat na poli – dítě vzbudilo matku a šlo s ní do chrámu. Vše bylo prosyceno křesťanstvím. Naše atmosféra je však plna světských záležitostí. Na celém světě nalezneme jen velmi málo míst, kde by se konaly denně bohoslužby. Lidé tomu, že je nutné sloužit Bohu každý den, již odvykají. A ve výsledku nalézáme nesmírně závažný jev: zesvětštělý vztah k životu i u lidí uvnitř ohrady Církve.

Tento fenomén je třeba posuzovat realisticky a nazývat ho PRAVÝM JMÉNEM – APOSTÁZE – porušení, zlo, démonské dílo a zesvětštění v měřítku, v jakém dříve nebylo! Vše je to antiduchovní, antipravoslavné. Tato cesta vede dolů a toho, kdo po ní jde, ke spasení nepřivede!

Zhodnotíme-li věc střízlivě, pak je nutno vést válku se zlem a vybrat pro ni správné bitevní pole. Každý musí poznat, kde a jak provádět vojenské operace. Je to velice důležité, neboť v počátečním stádiu je velmi jednoduché ztratit správný směr... Například tehdy, když náhodou narazíme a přečteme si knihu, pojednávající o duchovním životě, hesychasmu apod.

Jeromonach Serafím (Rose)

Přeložil otec Patrik

Příště: 5. Imitace duchovního života

Archimandrita Kirill – Promluvy

Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha!

„Tak i Otec Můj Nebeský učiní vám, jestliže neodpustíte jedenkaždý bratru svému ze srdcí svých provinění jeho" (Mat 18, 35).

Drazí bratří a sestry! Náš Pán Ježíš Kristus v Evangeliu nejednou učí o odpuštění provinění proti bližním, aby i nám byly odpuštěny naše hříchy.

„Nebo jestli odpouštíte lidem hříchy jejich, odpustí i vám Otec váš Nebeský, jestliže pak neodpouštíte lidem hříchův jejich, aniž Otec váš odpustí vám hříchy vaše." (Mat 6,14-15) - to je nejjednodušší nástroj, prostředek, k osvobození od hříchů, všem zcela dostupný a vždy závislý pouze na naší vůli. Zdálo by se, že po ukázání tak lehkého nástroje k osvobození jej budou muset všichni hříšníci užívat ke svému léčení pro své spasení a tak v křesťanském společenství nezůstane ani jeden hříšník. Ale Srdcíznalý věděl, že vášnivé, samolibé a zlopamatující lidské srdce je ze všeho nejméně schopné pokořit se a podřídit tomuto přikázání pokory a dobrotivosti, takže dokonce mezi Jeho samotnými následovníky budou mnozí hluší ke slyšení a pasivní k plnění tohoto spasitelného přikázání, proto Hospodin považoval za nutné mnohokrát o tom hovořit. Jedním z takových poučení je podobenství, které je v nyní přečteném Evangeliu. Pro naše poučení si zopakujeme jeho obsah.

Při besedě Hospodina s jeho učedníky o tom, co je nutné dělat, jestliže před námi jakkoli zhřeší náš bratr, svatý apoštol Petr, slyše slovo o odpuštění provinění, se zeptal Pána: „Pane, kolikrát zhřeší proti mně bratr můj, a odpustím jemu? zdali do sedmikrát? Dí jemu Ježíš: pravím tobě, ne do sedmikrát, ale až do sedmdesátikrát sedmkrát." (Mat 18, 21-22) To znamená kolikrát před tebou zhřešil tvůj bratr, tolikrát je nutné mu vždy odpustit a nikdy a v žádném případě se nesmíme mstít. K potvrzení tohoto přikázání Hospodin řekl toto krásné podobenství - znázornil své učení na příkladu jednoho nevděčného dlužníka, kterému již bylo odpuštěno, ale který byl pro svou bezohlednost k bratru znovu předán krutému mučení - abychom viděli, co bývá s těmi, kteří neodpouští bližním jejich prohřešení, a abychom pochopili, co by se v podobném případě stalo s námi.

„A protož podobno jest Království Nebeské člověku králi, kterýž chtěl počet klásti se služebníky svými; a když počal počet klásti, přiveden byl mu jeden, kterýž byl mu dlužen deset tisíc hřiven; a když neměl čím zaplatiti, kázal jej pán jeho prodati, i ženu jeho, i děti, i všecko, což měl, a zaplatiti; tehdy pad služebník ten, klaněl se jemu, řka: pane, poshov mi, a všecko zaplatím tobě. I slitovav se pán nad služebníkem tím, propustil ho a dluh mu odpustil. Vyšed pak služebník ten, nalezl jednoho ze spoluslužebníků svých, kterýž mu byl dlužen sto peněz; a chopiv se ho, hrdloval se s ním, řka: zaplať mi, co jsi dlužen. Tehdy pak spolužebník k nohám jeho, prosil ho, řka: poshov mi, a všecko zaplatím tobě. On pak nechtěl, ale odešel a dal jej do žaláře, dokudžby dluhu nezaplatil. Spoluslužebníci pak jeho uviděvše, co se dálo, rmoutili se velmi, a šedše pověděli pánu svému všecko, co se bylo stalo. Tehdy povolav ho pán jeho, dí mu: služebníče zlý, všecken dluh ten odpustil jsem tobě, neb jsi mne prosil; zdaliž jsi i ty neměl se smilovati nad spoluslužebníkem svým, jakož i já smiloval jsem se nad tebou? I rozhněvav se pán jeho, dal jej mučitelům, dokudžby nezaplatil všeho dluhu. Tak i Otec Můj Nebeský učiní vám, jestliže neodpustíte jedenkaždý bratru svému ze srdcí svých provinění jeho." (Mat 18,23-35)

Podobenství nás, drazí bratři a sestry, učí tomu, že Hospodin k nám bývá nemilosrdný, jestliže my sami jsme nemilosrdní ke svým bližním. Neodpustí nám naše hříchy, pokud my sami neodpustíme svým bližním jejich provinění vůči nám.

Pro pochopení podobenství rozebereme. Království Boží je v mnohém podobné královstvím lidským, neboť je jejich předobrazem. A stejně tak, jako v lidských královstvích je král a poddaní, tak i v Království Božím je Král - Pán náš Ježíš Kristus, který je Král králů. A poddaní - jsme my všichni, věřící ve jméno Pána Ježíše Krista, vykoupení jeho čestnou Krví od věčného zahynutí. Za to jsme se zavázali, při Křtu v jeho jméno, věřit v něj, jako v jediného skutečného Boha s Otcem i Svatým Duchem. Milovat ho z celého srdce a celou duší svou, ctít ho a klanět se mu, jako Pánu a Vládci a Stvořiteli, sloužit mu s horlivostí po všechny dny svého života.

V pozemských královstvích jsou zákony a ustanovení, kterými je vymezeno pole působnosti poddaných. I v Království Božím je zákon Boží, který vyjadřuje vůli Boží a učí nás, jak se jím řídit ve vztahu k našemu Pánu Ježíši Kristu i našim bližním, abychom si zasloužili milost Krále a nepropadli jeho hněvu a trestu. Stejně jako v královstvích pozemských dočasný král vyžaduje od svých poddaných skládání účtů ze závazků na ně složených, tak i v Králostvství Božím Pán žádá od nás plnění závazků ve všech našich myšlenkách, přáních, slovech a skutcích. Z tohoto důvodu byl před věky ustanoven strašný a slavný den Soudu a zúčtování. Avšak i před tímto všeobecným Soudem, vyžaduje od nás složení účtů v den naší smrti, když se naše duše, po odloučení od těla, ukáže ve světě duchů. Každou minutu musíme být připraveni na smrt a soud Boží, proto je nám přikázáno zpytovat svědomí každodenně a nejen ve sváteční chvíle. Celý svůj život musíme prožít v pokání, aby nás smrt nikdy nemohla zastihnout v nekajícném stavu.

Neodevzdáváním daně králi a neplněním svých závazků se poddaný stává dlužníkem krále, a čím déle takto pokračuje, tím více jeho dluh narůstá. Stejně tak i poddaný nebeského Krále, pokud neplní to, co od něj vyžaduje zákon Boží, se stává dlužníkem před Bohem.

Vezměme si za příklad třeba i jeden den našeho života a sečtěme, co jsme učinili nebo neučinili podle zákona Božího a našeho vlastního svědomí. Všechny myšlenky, úmysly, snění, domněnky, které se neustále rojí v naší mysli, všechna přání, snažení, touhy, kterými žije naše srdce - to vše jsou plody svobodného konání naší duše a to vše podléhá Soudci Srdcíznalému. Vzpomeňme i na všechna svá slova, neboť za každé prázdné slovo budeme skládat účet v den Soudu. Tak veliký dluh za jediný prožitý den! O co větší dluh máme za celý život! Kdo z nás si o sobě může myslet, že je menším dlužníkem před Soudcem, než dlužník z uvedeného podobenství před svým králem? Nemaje čím zaplatit svůj dluh, dlužník z podobenství padá před svým pánem a prosí ho, aby s ním měl trpělivost. Stejně tak musíme postupovat i my, hříšní, jestli se chceme očistit od svých hříchů. Každý hřích je hrozný především v tom, že je urážkou velikosti a svatosti Boží. Je tím, co narušuje zákon, kterým je držen mravní řád světa, je tím, co budí nevoli a ruší pokoj Království Božího. Proto my sami nemůžeme zahladit své hříchy. Pouze živá víra v Pána našeho Ježíše Krista, trpícího za naše hříchy, jen živá naděje v sílu jeho Kříže, jen vroucí pokání ze svých hříchů, jen modlitba zkormouceného a pokorného srdce - může zahladit těžkou vinu našich hříchů a osvobodit nás milostí Kristovou. Pouze vroucně kajícím Otec Nebeský jako dar odpouští všechny jejich hříchy, pro utrpení a smrt svého Syna na kříži.

A co dělá dlužník, kterému bylo odpuštěno? Najde svého druha, který mu dluží sto dinárů, rdousí jej a posílá do vězení. Nečiníme tak i my, když nám byla udělena milost Otcem Nebeským, zlobíme se a rozčilujeme pro malé provinění našeho bratra nebo sestry? Netrápíme a nezraňujeme je všemožně, jen abychom mohli očernit a obvinit toho, kdo nás urazil? O krutosti špatného služebníka ke svému druhovi se dozvěděl král. Stejně tak i naše vzájemná zlopamatování a pomstychtivost jsou známá Pánu. Neodbytní dohlížitelé - svatí Andělé, vidouce naši bezohlednost, druh k druhu, se zármutkem oznamují vše Otci Nebeskému, takže ani jediné hněvivé a zlostné hnutí našeho srdce není před Pánem utajeno před jeho vševidoucím okem a neskryje se před jeho kárajícím hněvem. Za zlý skutek dal vládce špatného služebníka mučitelům, dokud nevrátí svůj dluh. Tak činí Hospodin i s námi, jestli neodpustíme prohřešení svým bližním - odvrhne nás od své tváře a předá věčnému mučení.

Takový je věčný a nezvratný zákon pravdy, takový je nevyhnutelný důsledek bezohlednosti k bližnímu.

Může snad být podrážděný a hněvivý člověk v Království Božím, které je Královstvím lásky, míru a radosti v Duchu Svatém? Je hodno zármutku, soustrasti a milosrdenství Otce Nebeského srdce kruté a nemilosrdné ke svému bratru? Nezasluhuje-li ten, kdo pronásleduje hněvem a pomstychtivostí druhé, sám pomsty a hněvu Božího? „Soud bez milosrdenství tomu, kdož neučinil milosrdenství..." (Jak 2,13), - toto musíme mít na mysli a to plnit.

„Nedávej se přemoci zlému, ale přemáhej zlé dobrým" (Řím 12,21), - tehdy se smiluje nad tebou Pán nejenom nyní, ale i v životě věčném. Neboť pouze nad milosrdnými se smiluje Pán. Amen.

z ruštiny přeložil Boris

Husité a Cařihrad

Vášnivé diskuse na pražské univerzitě vyvolaly počátkem 15. století kontroverzní radikální názory anglického filosofického realisty novoplatonského směru Johna Wicliffa (kol. 1330 – 1384), uložené zejména v jeho Summách „theologiae" a „de ente" (o bytí). Pražanům, ať už zaujímali k Wicliffových spisům jakákoli stanoviska, zároveň neuniklo jeho cenné mínění: více čistoty prvotního učení Kristovy Církve než v Římě totiž spatřoval v neporušených církvích Východu.

Husův mladší přítel Jeroným Pražský, který studoval v Oxfordě a sám prý odtud přivezl do Čech řadu Wicliffových spisů, zde dosud neznámých, vydal se roku 1413 na cestu do Litvy i Ruska a popudil horlivé stoupence Říma veřejným schvalováním pravoslavné víry Rusů. Ba nejen to: pilně navštěvoval jejich chrámy, seznamoval se pečlivě s východokřesťanskými obřady, účastnil se jich a zachovával je. Nic nedbal na to, jak velice tím pobouřil vitebské minority i biskupa ve Vilně, který jej za to ostře pokáral. V disputacích neopomněl klást důraz na skutečnost, že cyrilometodějský původ křesťanské víry Čechů nutno hledat v řecké orthodoxii. Později při procesu r. 1415, který skončil Jeronýmovým upálením, to bylo vzato za projev protipapežského postoje.

Ještě před uzavřením Jeronýmova procesu vydal se do Konstantinopole jiný učený wicliffovec a získané dojmy soustředil do spisu „Řecké obřady, popsané a vyjádřené Petrem Prusem, který pozoroval jejich průběh a praxi na vlastní oči". Autor tohoto díla byl upálen o něco později, v roce 1426.

Poznatky oněch lidí – zejména však přítele Jeronýma – probudily také vlastní zájem Husův. Využil pak příležitostí, které se mu naskytly, aby pravoslavné křesťany vyhledal a pohovořil s nimi. Zajímal se o jejich odlišné pojetí úřadu představeného v církvi, návaznost na někdejší pentarchii i formu eucharistie. Sám byv vzdělán spíše v latině než v řečtině, dotazoval se jich na správnou výslovnost některých řeckých termínů (např. euangelion) a projevil dokonce zájem o otázku, od počátku rozkolu nejdůležitější: mínění o „filioque". Upokojilo ho, když mu Řekové sdělili, že podle pravoslavné víry a podle tradice prvotní Církve Duch Svatý vychází z Otce a nikoli ze Syna, zato však prý skrze Syna.

Také následovníci Husovi si často připomínali cyrilometodějskou minulost země a cítili se vábeni zejména příkladem slovanských pravoslavných národů. Čím více se jim příkazy a neústupnost papežského Říma stávaly břemenem, tím naléhavěji zahlédali ve východní orthodoxii pro sebe možné řešení i naději na získání nových biskupů s apoštolskou posloupností právě odtud.

Již v letech 1426 – 1429 navštívilo Konstantinopol husitské poselstvo, usilující o sblížení. Shromáždění, svolané císařem Janem VIII, porovnávalo obě nauky. Jediné, v čem byla spatřována překážka, byl odlišný názor na úctu k svatým obrazům. Přesto, jak lze číst v dobovém dokumentu, igumenu Makarii Makrisovi se prý již téměř podařilo husity přesvědčit a přiblížit je shodným stanoviskům.

Tíhnutí části husitů ke křesťanskému Východu vyvrcholilo před polovinou 15. století. V ostré diskusi s papežským legátem, kardinálem Karvajalem, který odmítal vyslovit souhlas s přijímáním pod obojí způsobou, zvolal prý rozhořčeně Petr z Mladeňovic: „Pane legáte, nepotvrdíte-li nám kalich a Rokycanu, dozvíte se ještě před svým návratem do Říma překvapivé věci." Legát se zaraženě zeptal, co to má znamenat. A Petr dodal tajemně: „Ujišťuji vás, že se to stane." To bylo v květnu roku 1448. Zatímco část husitů včetně arcibiskupa Rokycany ještě hleděla spor s Římem urovnat, početnější část spolu s Petrem z Mladoňovic již smýšlela jinak.

Po polovině století jim zprostředkoval spojení s Konstantinopolí jistý Konstantin Angelik. Starší historikové jej pokládali za rodilého Řeka, jiní se dnes domnívají, že to mohl být Čechům nakloněný Angličan a podle toho čtou i jeho označení: Anglikos. (Někteří se ho dokonce pokusili ztotožnit s Petrem Paynem).

Jaký význam přikládali husité tomu jednání, poznáme i z toho, že představitelé pražské konzistoře podobojí se sídlem v klášteře Na Slovanech vybrali a do Cařihradu poslali jako dar císaři Konstantinu XI. Palaeologovi vzácný staroslověnský Evangeliář, o němž se soudilo, že byl psán rukou samotného sv. Prokopa, igumena sázavského. Angelikovo jednání mělo úspěch.

Skupina zbožných a učených mužů v Konstantinopoli vyhotovila listinu, sestavenou snad prý z podnětu mnicha a pozdějšího cařihradského patriarchy Gennadije Scholaria. „Svatá církev konstantinopolská, všech pravoslavných matka a učitelka," čteme v nadpisu, „slovutným bratřím a synům v Kristu národa českého...".

Pisatelé vyjadřují radost, že se čeští křesťané chtějí vrátit k základům původní Kristovy víry a že vyslovili přání sjednotit se s Cařihradem. Projevují uspokojení, že obyvatelé této země „k novému procitli životu, vrátivše se k obecnému křesťanskému vyznání", vzepřeli se „římským novotám" a vydali se za svou pravou matkou. „Vy všichni žízniví, přistupte tedy k vodám, přijímejte víno rozšafného veselí a sajte mléko z prsou útěchy."

Ještě před koncem září 1452 připravili Pražané odpověď. Palacký ji arci shledával poněkud „nejapně ozdobnou a chlubně pokornou", nicméně radostně přitakávající konstantinopolské nabídce. Hrdě sdělovali: „Bůh, který za Čechy bojoval a zaháněl jejich nepřátele, podal jim nyní nový zázračný důkaz své přízně a nepřeberné milosti: vždyť způsobil, že se jim dostalo této nabídky, naplněné laskavou vstřícností. Abyste nám nyní propůjčili sami sebe svou milostí a láskou, za to vás srdečně prosíme."

Zda posel s odpovědí vůbec dorazil do Konstantinopole, o tom již historikové nevědí. Ať tomu však bylo jakkoli, všechno se záhy zmarnilo. Nikoli nechutí či neochotou jedné nebo druhé strany, ale tragédií, která zanedlouho potkala celé východní křesťanstvo. 29. května roku 1453 dobyli Cařihrad Turci. Jak by se byly nadále vyvíjely dějiny v Českých zemích, kdyby nedošlo k této osudné události, můžeme se tedy již pouze domýšlet.

PhDr. Otakar Aleš Kukla

Uprostřed června mnozí z nás vzpomínají na osudné dny roku 1942. Slavnostím kladením věnců a panychidou si 18. června připomínáme dobývání kůru a krypty katedrálního chrámu svatých Cyrila a Metoděje. Připomínáme si nejen to, že na svatém místě byla prolita krev, ale také vzpomínáme na všechny oběti, které svým životem a jeho koncem prokázaly, že vtělenému zlu je třeba postavit se až do vylití vlastní krve a ztráty vlastního života. To jsou ti, kteří „zbílili svá roucha v krvi Beránkově", jak je psáno v Janově Zjevení.

Je nám většinou známo, jak probíhaly boje na kůru a v kryptě, a dnes není nikoho, kdo by pochyboval o hrdinství těch, kteří zde stáli v počtu sedmi proti téměř stonásobné přesile a dokázali jí vzdorovat až do posledního náboje, kterým své žití ukončili.

Je také znám souhrn příčin vedoucích k prozrazení úkrytu sedmi bojovníků a stále se vyjasňuje problematika tohoto historického faktu – za všechno vzpomeňme jen muže z Resslovy ulice, který upozornil gestapo na ohýnky cigaret na kůru v nočních hodinách, zde drželi parašutisté stráž.

Jsme tedy schopni pochopit a v mysli zmapovat okolnosti vedoucí k 18. červnu a také okolnosti osudného dne.

V zorném poli toho bychom si měli uvědomit velikost a sílu oběti české Pravoslavné církve. Představme si situaci, v níž se ocitli tehdy zcela určitě jediní aktivní bojovníci proti nacizmu z československých řad na území protektorátu. Představme si jejich osamělost a téměř bezmocnost čelit početnému a všemožně vyzbrojenému nepříteli.

A přece našli úkryt. Nebylo už možné jednotlivě se ukrývat u statečných českých rodin – byli by postupně vypátráni a likvidováni.

A tehdy přišel předseda sboru starších pražské obce br. Jan Sonnevend, na popud sokolského odbojáře Ladislava Zelenky – Hajského, zabezpečujícího ilegální pobyt výsadkářů čs. armády, dlících na území Prahy, s návrhem ukrýt vojáky v kryptě pravoslavného chrámu. Stalo se tak se souhlasem dr. Vladimíra Petřka, odbojového pracovníka a duchovního katedrálního chrámu, i otce Václava Čikla, představeného tohoto chrámu svatých Cyrila a Metoděje.

Představitel české Pravoslavné církve vladyka Gorazd byl pak postaven situaci tváří v tvář. Věděl, že existence církve je ohrožena, avšak nezaváhal. Je znám jeho výrok o tom, že spravedlivý boj je třeba podpořit a dát tak příklad budoucnosti tímto činem jednou a provždy.

Nebylo to rozhodnutí lehké. Nikdo nevěděl, čeho je schopen nacizmus, okupující svobodné národy. Nikdo nemohl předpokládat Lidice a po nich Ležáky. Nacisté vymazali z povědomí lidí to, že inteligentní národ nemůže být schopen krutosti, která v moderních dějinách neměla obdoby. Nacizmus před celým světem odkryl pravou tvář.

Jak hrozně v duši bylo těm sedmi, když se o tom přesvědčili a chtěli se sami mrtví vydat do rukou okupantů. Jedině duchovní posila otce dr. Petřka jim v tom zabránila, když zhodnotil jejich čin jako spravedlivý a nutný.

Ponechme stranou kapitolu o zradě. Je veskrze známá a je jednou z nejsmutnějších v našich dějinách.

Zbývá jen zmínit se o posledním boji. Zamyslíme se nad odpovědností těch, kteří věděli, že posledním nábojem vlastní rukou padnou.

Po boji na kůru, kde padli tři z nich, zbývala krypta. Kdo byl v těch místech, jistě si znovu připomene hlubokou tíseň, která padne na každého, kdo tam vstoupí. A v tomto prostředí bylo nutno vést boj, který, jak věděli, je bojem posledním.

Jeho průběh je opět dobře znám. Co to však bylo, když voda, kterou se nacisté kryptu marně snažili zatopit, stoupala. Co statečnosti bylo třeba k tomu, aby v hluchém prostoru nepřátelských střel a výbuchů granátů pracovali na vyhloubení štoly k eventuálnímu úniku.

Kladení věnců při vzpomínkovém aktu

Když třeskly kryptou čtyři osamělé výstřely, staly se ozvěnou posledních okamžiků těch, kteří s nezměrným osobním hrdinstvím ukončili své životy tak, jak jim kázaly zákony země, za jejíž svobodu bojovali. A nad něž bychom ztěží hledali statečnější...Není úkolem těchto řádků psát historii onoho pohnutého dne 18. června 1942. Snad jen vyvolat podnět k zamyšlení. Kdysi mi řekl jeden z představitelů jinoslavné (t.j. nepravoslavné) církve: „Jak mohl biskup souhlasit se zjevným násilím?" Tehdy jsem mu odpověděl, že těžce, smrtelně zraněný vojevůdce křesťanského loďstva v bitvě u Lepanta určitě nemluvil v těžkých bolestech vybraným jazykem. Řekl jsem mu ale také, že kdyby takových nebylo, patrně by dnes nechodil do křesťanského kostela, ale do mešity.

Každý lidský (a právě lidsky) uvažující člověk ví, že násilí v jakékoliv podobě je třeba se opřít, vždy a všude. I nad tím je nutno se zamyslet. Čestmír Gorazd Kráčmar

O jedné, svaté, obecné a apoštolské Církvi

Od sv. Nektaria Eginského

Dílo Církve definuje sv. apoštol Pavel, když píše: „...jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele Evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravili k dílu služby, k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti." (Ef 4,11-13)

Církev založená Kristem Spasitelem má tedy dokonalou organizaci. Církev je organické tělo. Její hlavou je Kristus a jejím vůdcem je Duch Svatý, jenž ji vyučuje a dává jí v hodnosti božské dary.

Sv. Padesátnice, narození Církve

Církev je organické tělo, je viditelná, shromažďuje všechny své členy v jeden celek, svaté stejně jako slabé (tj. hříšné). Nemocní členové nikdy nepřestávají být údy jejího těla. Jsou uzdravováni skrze sv. Tajiny a stávají se dítkami milosti, nemohou již být od ní odděleni dokonce ani tehdy, jsou-li v církevním trestu, neboť jednou jsou osvobozeni od prvotního hříchu a jiné místo než Církev již pro ně neexistuje. Ve světě nebylo jiného místa pro pobyt člověka než ráj. Tam se nacházela Církev a v ní spása člověka. Po pádu prvních lidí a po zrodu hříchu bylo pro ty, kteří se oddělili od Boha, založeno jiné místo, místo hříchu. Církev Boží, jež je věčná, přijala jen ty duše, které se obrátily k Bohu a čekaly na příchod Spasitele. Církev v sobě nesla víru a naději na spásu ve slíbeném Spasiteli lidstva. Ti, jež měli tuto víru a naději, se nacházeli v Církvi Boží očekávajíce vykoupení lidstva Spasitelem, a toho také dosáhli. Ti, kteří neměli tuto víru a naději, se nacházeli mimo Církev. Na tomto světě se tedy již od Adamova pádu nacházejí dvě místa: to, jež patří Církvi, a to, jež je mimo Církev.

Ti, jež přicházejí z místa, a skrze víru a sv. Tajiny vstupují do Církve, zůstávají jejími členy na věky. Protože neexistuje jiné místo, zůstávají v Církvi ti, jež do ní vstupují, dokonce i hříšníci. Církev je však odděluje, stejně jako pastýř odděluje nemocné ovce od zdravých, nemocné ovce však již nepatří do ovčince. Když se však nemocní uzdraví, jsou znovu připojeni ke zdravým. Stanou-li se však nevyléčitelnými, pak umírají ve svých hříších a jsou jimi souzeni. Ale žijí-li však tento (pozemský) život, jsou považováni za ovce, jinak řečeno dítky Církve Kristovy.

Podle pravoslavné víry existuje jen jedna Církev, viditelná Církev Kristova. V ní je člověk, jenž přichází z místa hříchu, obnoven a v ní přebývá, ať je svatý nebo hříšný. Hříšník jako člen Církve není ve styku se zkažeností těla, protože členové Církve jsou bytosti duchovní, svobodné a svobody nezbavené (jako jsou údy živočišného těla, kde má nemoc jednoho vliv na ostatní).

Protestanti, kteří věří v jednu církev neviditelnou skládající se z vyvolených, které zná jen sám Bůh, se mýlí. Neviditelná církev nemůže existovat. Poněvadž lidé nejsou bez poskvrny a nikdo není bez hříchu, kde jsou tedy ti vyvolení? Neviditelná církev vyvolených by trpěla neustálou změnou, permanentním nahrazováním svých členů, kvůli sklonům člověka k pokleskům a pádu na jedné straně a na straně druhé kvůli Božímu milosrdenství a jeho lásce k člověku, s níž přijímá každého, kdo se k němu vrací.

Správné chápání Církve je, že se Církev dělí na bojující a vítězící. Bojující je, když bojuje proti zlu za vládu dobra. Vítězící je na nebesích v chórech spravedlivých, kteří bojovali a zdokonalovali se ve víře v Boha a ve ctnostech.

Ti, jež věří v neviditelnou Církev vyvolených, se nacházejí v rozporu s pravým Duchem Církve, která od sebe neodděluje ty, kteří jsou na cestě k dokonalosti, od těch, kteří jsou již dokonalí. Toto rozdělení je záležitostí Boha. On jediný po smrti oddělí spravedlivé od hříšníků. Kristus se neodvrací od těch, které vysvobodil svou vlastní krví, stejně jako se neodvracel od hříšníků za svého pozemského působení. Ježíš je považuje za členy své Církve a až do poslední chvíle očekává jejich obrácení.

Ti, jež rozdělují Církev bojující na viditelnou a neviditelnou, rozdělují nerozdělitelné a hřeší proti smyslu samotného slova Církev.

Za prvé:

Buď je Církev Kristova Církví svatých, nebo není celou Církví Kristovou. Církev hříšníků nemůže být Církví svatých, Církev Kristova je tedy Církví svatých.

Je-li jedna, svatá, obecná a apoštolská Církev Církví svatých, komu tedy slouží neviditelná církev vyvolených? Kdo jsou ti vyvolení? Kdo může nazvat vyvolenými ty, kteří ještě nedospěli do vítězného a ověnčeného stadia? Kdo může být nazván blaženým před koncem?

Za druhé:

Ti, kdo rozdělují Církev na viditelnou a neviditelnou, hřeší proti smyslu slova Církev, zatímco pojetí Církve znamená viditelnou jednotku.

Jestliže věří, že církev zůstává nerozdělitelnou, neboť členové Církve neviditelné jsou současně členy Církve viditelné, a že viditelná Církev se nachází v Církvi neviditelné, ptáme se tedy, jak může Církev nedokonalých, tj. hříšníků, nést ve svém lůně Církev dokonalých? Jestliže viditelná Církev nedokonalých, tj. těch, kteří nejsou svatí, rodí svaté dítky, jak to, že je zbavena svatosti? Nejsou-li členové „shromáždění svatých" zrozeni z dítek církve viditelné, komu potom slouží církev viditelná? Aby se tak vyhnuli protiřečení si a všem jeho důsledkům, měli by ti, kteří věří ve „shromáždění svatých", přestat věřit ve viditelnou církev a přestat používat termín „církev". Tak by již nehřešili proti pojetí Církve a již by neříkali paradoxní věci zde věříce v církev a tam ji popíraje. Neboť jestliže členové církve neviditelné, kteří se stávají svatými a dokonalými, nepocházejí z církve neviditelné, v níž působí Spasitel a na niž seslal Ducha Svatého, ale mysticky se sjednocují v Bohu jen skrze víru v Krista, komu tedy slouží, ptáme se, církev viditelná, když tedy v ničem nepřispívá k jednotě a dokonalosti v Kristu Spasiteli? Čemu slouží jméno církve, jestliže její členové jsou od sebe izolováni a navzájem si neznámí, jestliže netvoří organický soulad, nerozlučitelnou jednotu podle samotného smyslu tohoto slova.

Pravdou je, že ti, kteří připouštějí církev neviditelnou, zavrhují v zásadě Církev viditelnou. Aby se vyhnuli naprostému rozštěpení, připouštějí jakousi formu církve, nějaký druh shromáždění, kde se shromažďují stoupenci, aby oslavovali Boha a vyslechli kázání. Ovšem toto všechno není ta jedna, svatá, obecná a apoštolská Církev, kterou vyznáváme v Symbolu víry. Shromáždění stoupenců Páně tvoří ti, kteří v něj věří bez toho, aniž byli skutečně obnoveni skrze koupel znovuzrození, bez toho, aby byli skutečně svatí a dokonalí. A co více, aby jejich církev viditelná byla církví nedokonalých, zatímco ta druhá, neviditelná, by byla církví dokonalých, neexistovala by jinak než jen v jejich představě.

Nazývat „shromáždění svatých" církví neviditelnou, shromážděním vyvolených, kteří se navzájem neznají, kteří nejsou organicky spojeni v jeden celek, je protiřečení, neboť:

1) Jak ti, kteří nikdy nejsou společně sjednoceni, mohou být jedno shromáždění?

2) Jak může být církev složená z jedinců neviditelná? Církev a neviditelnost jsou dvě protichůdné nebo spíše opačné koncepce.

V prvním případě považují za shromáždění, tj. církev, něco viditelného, co ještě nebylo sjednoceno, a v druhém případě si protiřečí v tom, že ji nazývají neviditelnou.

„Shromáždění svatých" („congregatio sanctorum") neexistuje a nemůže existovat. Neexistuje, protože svatá, obecná a apoštolská Církev je jedna, nerozdělitelná a viditelná, tvořená všemi těmi, jež jsou v ní znovuzrozeni. Ti, kteří nebyli znovuzrozeni Boží milostí působící v jedné, svaté, obecné a apoštolské Církvi, netvoří žádnou církev, ani viditelnou, ani neviditelnou. Takzvaná protestantská církev je jen abstraktní představa. Je zbavena božského pramene a božské i historické autority. Je naprosto poplatná lidskému myšlení a jednání, je bez stálého a neměnného charakteru. Považují-li protestanté za „shromáždění svatých" církev viditelnou, kterou tvoří, komu pak slouží církev neviditelná? A znovu se ptáme, jak to, že jsou svatí ti, jež ji tvoří, když podle jejich vlastních zásad je člověk poté, co spáchal hřích, definitivně zkažený?

Kdo jim potvrdil jejich znovuzrození, jejich svatost, jejich smíření a jednotu s Bohem? Kdo jim dosvědčil, že v nich působí blahodať Kristova? Kdo jim dosvědčil, že se na ně vylévá Duch Svatý, kdo jim potvrdil hojnost Božích darů, Božích milostí?

Všechno je dáno s jistotou a svrchovaností pouze v jedné, svaté, obecné a apoštolské Církvi. Ten, kdo v ní byl znovuzrozen, přijímá dokonalé ujištění o své jednotě s Bohem.

Z francouzštiny přeložil

Miroslav Kudla

Božím řízením (doslova a do písmene) jsem se mohla poslední květnový „prodloužený" víkend zúčastnit konference surožské eparchie vladyky Antonije (Bluma – tak je psáno v jeho rodném jazyce) konané v krásném areálu dívčího gymnázia St. Antony School v anglickém Oxfordu.

Téma konference znělo: „Křesťanství na začátku nového tisíciletí".

Motto pak: „Prvotní Církev, která čítala nesrovnatelně menší množství lidí, byla schopna obrátit celý svět a my, kteří se dnes můžeme počítat na miliony, často nemáme vliv ani na život našeho současného světa v nejbližším okolí. Jak se můžeme opět podobat rané Církvi a znovu nacházet důležitost našeho poslání – povolání?"

Konference probíhala ve třech úrovních. Každé dopoledne byly přednášeny nosné referáty:

vladyka Basil Sergijevskij (Osborne)

– „Liturgie a Apokalypsa"

protojerej Michael Fetounatto

– „Co křesťanství dalo světu?"

metropolita Antonij (Blum)

– „V čem jsme chybili?"

o. Christopher Hill a Karin Greenhead

– „Které úkoly stojí před současnými křesťany?"

Dr. George Bebawi

(z etiopské pravoslavné církve)

– „Budoucnost pravoslaví – naděje a úskalí".

o. Alexander Williams

– „Závěrečné shrnutí" (velmi důležité, co jsme vlastně slyšeli, jak se pak ukázalo, každý jen to, co je schopen slyšet a unést).

Po obědě někteří ze zahraničních hostí měli vlastní přednášku pro užší okruh posluchačů např. o. Georgij Čisťjakov (duchovní syn o. Alexandra Meně), paní Irina von Schlippe z příspěvkové nadace Sv. Jiří v Petrohradě, vladyka Antonij vedl besedu s katechumeny. Ve druhé části odpoledne jsme se všichni rozešli do tzv. pracovních skupin. V každé skupině se diskutovalo na předem známé téma např. „Liturgie po liturgii", „Tradice, tradicionalizmus, hereze", „Sedm církví Apokalypsy", „Závist a proměnění lidské osobnosti", „Křesťanství a politika", „Morální problémy současnosti", „Vůle – vodítko pro uživatele", „Věda a křesťanství", „Křesťanství na počátku nového tisíciletí". Já jsem se účastnila v poslední, rusky mluvící skupině. Vedl ji vladyka Antonij. Dvakrát hodinu a půl nám svým sobě vlastním způsobem tj. velmi živě, srdečně, s velkým zaujetím i humorem odpovídal na dotazy. Ponejvíce se týkaly způsobu modlitby – naší osobní, našich dětí nebo jak sladit dnešní uspěchaný, roztržitý, povrchní život s životem v Církvi, jak si zachovat esenci toho, co získáváme modlitbou a životem v Církvi, jak to přenést do vnějšího světa. Po večeři a večerní bohoslužbě někteří zůstávali v chrámu (proměněné tělocvičně) ještě ke zpovědi – zpovídalo pět kněží, ostatní věřící rozprávěli u šálku pravého anglického čaje s mlékem. Poslední den byl zakončen odpolední pobožností (moleben s požehnáním na cestu), kterou sloužil vladyka Basil, a k večeru jsme se začali porůznu rozjíždět do všech koutů Anglie, Irska, Holandska, USA, Ruska, Egypta, Čech. Nebudu se podrobně rozepisovat o jednotlivých referátech. Všechny příspěvky byly velmi hodnotné, dobře se poslouchaly, protože přednášející je občas proložili glosou ze života nebo vtipnou poznámkou (po anglicku na svůj účet). Mnoho posluchačů si psalo zápisky nebo jednodušeji přímo vše nahrávali. Po skončení každého referátu byl ponechán prostor pro diskusi, kterou moderovali vladyka Basil a diakon Joseph.

Diskuse byly živé, věcné, lidé okamžitě reagovali, souhlasili nebo měli připomínky. Řekla bych, že se vše odehrávalo na akademické půdě, na akademické úrovni (přednášející byli nebo jsou učiteli na oxfordské nebo cambridgeské univerzitě). Lidé, a to byl názor i ostatních hostí ze zahraničí, nepředváděli v diskusi sami sebe, ale tvořivě odpovídali a naslouchali druhému. Po celou dobu konference měly mátušky přítomných kněží zabezpečen program pro děti, včetně malé kapličky. Děti byly spokojené, protože v areálu, který je nenápadně, ale dobře ohrazen zdí, se nacházejí bazén, travnatá hřiště na volejbal, kritet, tenis. Děti měly naprostou volnost pohybu a s rodiči se vídaly pouze při jídle a večer. Kdo byl spokojenější – děti nebo rodiče?

Teď bych si dovolila sdělit vám pár svých dojmů.

Přibyla jsem do velké rodiny, jejíž hlavou je milující otec, jehož všichni bez rozdílu ctí, váží si ho a dali by za něj to poslední. Jeho následovníci – archijerejové a kněží všech generací – jsou jeho opravdovými syny. Rozdávají svá srdce, vědění i zkušenosti mile, prostě, bezprostředně. Věřící byli velmi otevření, střízliví, zvědaví a zároveň nevtíraví. Služby probíhají v angličtivě a staroslověnštině. A v té také jsou psány bohoslužebné knihy (latinkou). Mezi věřícími je přibližně třetina Rusů, tj. druhá a třetí generace potomků porevolučních emigrantů. Zachovali si velmi krásnou ruštinu, výborně ji zvládají včetně výslovnosti. Kněží zde nejsou placeni státem, žijí z toho, co je schopna církevní obec dát, takže všichni ještě pracují, obvykle mají více než dvě děti. Zdálo se mi, že jsou hluboce ponořeni do pravoslaví, že je znají. Zdánlivá hmotná chudoba je však vyvážena nenahraditelnou svobodou ducha, nenahraditelnou možností být vnitřně a vně, tj. cele, pravdivým – opravdovým. Nezabydlela se zde licoměrnost, přetvářka, strach o peníze, strach o bydlo! Toto téma vladyka Antonij rozvedl ve svém hlavním referátu a znovu vyzdvihl cenu skutečné vnitřní svobody, nezávislosti na světské moci, na jejích prostředcích.

Po dobu konference byl otevřen knižní pult s anglicky a rusky psanou literaturou, s audio- a videokazetami. Bude-li mít kdo zájem, ráda dám k dispozici svůj „úlovek" nebo objednám přímo u zdroje.

Celá konference, její duch, by se daly shrnout slovy, která se pro mne teprve teď stala skutečností – viditelnou, hmatatelnou, jsoucí: „Rozum sestoupil do srdce"

„Kristus uprostřed nás byl, jest a vždy bude."

Jsem velmi vděčná Pánu Bohu, otci Michaelovi a diákonu Josephovi z Londýna a také svému duchovnímu za tuto svoji pouť, za všechna ta setkání a SETKÁNÍ.

sestra v Kristu

Michaela Kopecká

Antonij Sijskij

Antonij Sijskij se narodil v roce 1478 ve vesnici Kjechta (Kjechty, Kijechty) ve Dvinské oblasti na břehu Severní Dviny, zhruba 30 - 40 verst vzdalené od Archangelska. Jeho světské jmeno bylo Andrej, jak praví tradice, pokřtěn byl takto na počest apoštola Andreje Prvozvaného. Jeho rodiče Nikifor a Agafija byli majetní svobodní vesničané, původem z Novgorodu. Tradice říká, že Andrej byl jejich prvorozený syn, který se narodil poté, co Bůh vyslyšel prosby rodičů. Dítě bylo hezké ve tváři, urostlé a vyznačovalo se pevným zdravím. Odmalička to byl tichý, hodný a jemný chlapec, kterého jeho rodiče pro jeho povahu velmi milovali. Když bylo Andreji 7 let, rodiče jej poslali se učit. Učení se věnoval rád a s úspěchem. Dále mu rodiče umožnili také naučit se ikonopisu. Když Andreji rodiče zemřeli, tehdy mu bylo 25 let, odstěhoval se do Novgorodu a tam prožil 5 let. Sloužil u jednoho bojara. Ten jej oženil se svou dcerou. Ovšem už za rok mu žena zemřela. Brzy zemřel také tchán. Takto se Andrej najednou ocitl na světě úplně sám.

Svůj osud chápal jako znamení Boži vůle. Proto se rozhodl svět opustit a vzdálit se do kláštera. Takto se dostává do kláštera Proměnění Páně na řece Kjenje, kde je záhy postřižen na mnicha ctihodným Pachomiem Kjenským. Společně s postřižením, jak je zvykem, přijímá rovněž nové jméno - Antonij. Činí tak na počest ctihodného Antonije Velikého. Toto všechno se událo v roce 1508. Tehdy mu bylo 30 let. Starec Pachomij si vzal na starost jeho duchovní výchovu. Nutno říci, ze Antonij byl snaživý žák. Duchovní činnost, tj. modlitební práci, vždycky spojoval s fyzickou prací na monastýrském hospodářství. Hodně pracoval také v nemocnici a na dalších monastýrských „poslušanijach". Po nějaké době se monastýr ocitl bez jeromonacha, a pak, na základě naléhání Pachomie i bratří, byl Antonij vysvěcen na kněze. Během dalších let se Antonij duchovně upevnil. V souvislosti s tím prosí Pachomie, aby jej požehnal na asketickou cestu života v osaměni. Požehnání se mu dostalo a tak se dvěma dalšími mnichy z kláštera odchází a usidluje se na řece Šelekse. Bratři si tam vybudovali nevelký dřevěný chrám a kelie. Na tomto místě Antonij prožil sedm let. Mnichů pod jeho vedením přibylo, takže nakonec jich už bylo šest. Pak je ale místní rolníci začali z těchto míst vyhánět, neboť se obávali, že bude-li tam vybudován větši monastýr, ztratí svou půdu. Antonij tuto zkoušku přijal pokorně a společně se svými učedníky se z místa vzdálil. Po dlouhém hledání a bloudění mnichové přišli k Michajlovskému jezeru, na místo, kde se do něj vlévá řeka Sija. Toto místo se Antoniji velmi zalíbilo. Proto zde s bratřími postavili chrám a kelie. K tomu došlo v roce 1520. Ctihodnému Antoniji bylo 42 let. A právě tento rok je považován za rok založení Antonijevsko-Sijského monastýru Svaté Trojice. Ačkoliv oficiální povolení na stavbu monastýru stavitelé dostali až po 4 letech. První čtyři roky se nesly ve znamení těžkých prací a bolestných zkoušek. Pak počet mnichů začíná stoupat a Antonij prosí velikého knížete Vasilije Ioannoviče, aby jim povolil zřidit na tomto místě veliký monastýr. Kníže svoluje a současně jim poskytuje zemi a prostředky pro první období. Takto se začíná stavět a rozrůstat nový velký monastýr. Ten se postupem času stává mocným centrem duchovního života Severního Ruska. Ctihodný Antonij se na základě přání ostatních bratří ujal vedení monastýru. Stává se jeho igumenem. Zavádí velmi přísný typik. Nepovažuje za dostatečné jen osobní pokyny, ale navíc mnichy nabádá, aby studovali podstatu a význam „duchovní činnosti" v monastýrské knihovně v dílech velikých asketů Východu. Byl to přísný a náročný igumen. Ale současně svým osobním příkladem mnichům dokazoval potřebnost pokory a sebezřeknutí v neustálém propojení modlitební a fyzické práce. Později ctihodný Antonij funkci igumena předává svému nástupci a poslední dva roky svého života žije zcela sám.

Nejprve poustevničil na ostrově Dubnického jezera. Později na břehu jezera Padun. Každý den s modlitbou na rtech pracoval na zemi, sel ječmen nebo kácel les. V noci si pak jen chvilku zdříml lehkým spánkem a opět vstával k modlitbě. Po jitřní službě pak mlel zrnitý chléb a pak jej posílal do monastýru. Tento svatý starec dosáhl značné duchovní dokonalosti. Konal zázraky a dokázal číst skrytá pomyšleni lidských srdcí. Krátce před svou smrtí se ještě vrátil do monastýru. Stihl ještě sepsat výklad mnišského života. Vedením monastýru poveřil stavitele Kirilla a nového igumena jeromonacha Gelasie. Společne s nimi odevzdal monastýr do ochrany Boži Matky a ctihodnému Sergiji (Radonežskému) a sám se začal připravovat na smrt. Skonal 7. prosince 1557. Kanonizován byl v roce 1579.

Vzpomínky na pouť po svatých místech Řecka

Sedím spolu s ostatními pravoslavnými poutníky z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska v trapéze a pozorně vnímám velebnou tvář stagonského a meteorského metropolity Serafima. Tak trochu mi připomíná zesnulého jeruzalémského patriarchu Diodora. Vladyka Kryštof, archiepiskop pražský a českých zemí, nám překládá jeho vroucná a upřímná slova.

S dojetím naslouchám jeho vzpomínce na našeho nenahraditelného vladyku metropolitu Doroteje, o němž mimo jiné vladyka Serafim říká: „Nesl na svých bedrech těžká břemena. Ale nesl je trpělivě, tiše a statečně."

Závojem slz vidím zprava za oknem místnosti mlčenlivé svaté Meteory, které zdůrazňují závažnost těchto slov…

Svaté Meteory. Co o nich říci?

Že jsou neskutečné, že povznášejí poutníkovu duši vysoko až do dlaní Hospodinových?

Že se nám vůbec nechce je po dvou dnech opustit?

Navštívili jsme tři svatometeorské monastýry: Roussenau, Velký Meteor a monastýr svatého Štěpána, v němž jsme konali svatou liturgii v českém jazyce…

Probírám se ze vzpomínek a sleduji na chvíli krajinu za okny autobusu.

Meteorské monastýry
Vysoké hory nám posílají poslední pozdrav.

Míříme na konci pouti do rumunského Aradu, kde nás v ženském monastýru sv. Simeona Stylity matky čekají s večeří.

Aradem naše pouť začínala a teď končí.

Jaká byla?

Promodlená, nezapomenutelná, bohatá.

Díky citlivému a zkušenému duchovnímu vedení vladyky archiepiskopa Kryštofa, díky každodenním svatým liturgiím a večerním bohoslužbám i společným modlitbám při dlouhých cestách v autobusu. Díky navštívení mnohých monastýrů, chrámů a historických památek na tuto pouť účastníci nikdy nezapomenou…

Déšť stéká po oknech autobusu jako slzy rozloučení. Vzpomínáme na slunný, pohodou zářící ostrov Milos a jeho obyvatele, kteří nás poutníky doslova rozmazlovali. Jméno vladyky metropolity Doroteje a přítomnost vladyky archiepiskopa Kryštofa nám otevíraly každé dvéře: ať to byly dvéře chrámů, monastýrů či pohostinných domů. S úsměvem vzpomínám na Daskalio, večerní službu Boží v řečtině, kdy se krásný trojhlas malého sboru mužů vznášel nad stříbřitou hladinou mořského zálivu a vyprávěl naslouchajícímu Hospodinovi o velké lásce řeckého národa k Němu i o radosti shromážděných vesničanů z přítomnosti nás poutníků z daleké země.

Staří obyvatelé Daskalia vítali vladyku archiepiskopa Kryštofa jako ztraceného a opět nalezeného syna. Vzpomínali, jak doprovázel vladyku metropolitu Doroteje při jeho léčebném pobytu v této vesničce na břehu moře...

Dojmů na svaté pouti bylo tolik, že je těžké přinutit myšlenky k poslušnosti a pořádku. Ostatně souvislé reportáže nepíšu, protože to neumím…

Křesťanské katakomby

Blížíme se městu Temešváru a poslední cíl naší pouti je nedaleko. Ale moje duše bez četných celních překážek, jež nás celou cestu obtěžovaly, odlétá vysoko a daleko do monastýru sv. Nikodéma pod horu Paikos. Stojím v duchu v malém skalním chrámu sv. Serafima Sarovského a líbám světcovy ostatky. Pak přijímám Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista v šeru prostoru spoře osvětleného svícemi...

Svatou božskou liturgii sloužil vladyka archiepiskop Kryštof nejčastěji česky. Při večerních bohoslužbách jsme však měli možnost seznámit se blíže s řeckým liturgickým zpěvem. Tóny melodií seskupené v prosté, pro nezkušené ucho monotónní chorály byly strhující: oproštěné od lidských nánosů a ozdob, božské. Tak volali Hospodina první křesťané zahnáni do katakomb, v nichž jsme za ně na ostrově Milos sloužili panychidu, tak žalovali Hospodinu prvokřesťanští mučedníci jdoucí na smrt. Tak Ho dodnes vzývá milující řecký národ. A modlitby vyvěrající z čisté duše se dotknou nebes a vracejí se zpět do duše, z níž vyšly. Řecký věřící se pokřižuje a lehkým dotekem dlaně je tam uloží do příští svaté liturgie, kdy opět vylétnou na perutích křesťanské lásky do chrámových prostorů.

Co ještě k tomu dodat?

Že se nám líbilo v Aténách i v Pireu a nejvíce na pohostinném ostrově Milosu, kde jsme mimo jiné navštívili katakomby prvních křesťanů a osvěžili se před odjezdem v moři. Na konci putování jsme v Soluni byli účastni české svaté liturgie v chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Pro každého pravoslavného Slováka, Moravana a Čecha byla tato liturgie se svatou eucharistií dárkem z vděčnosti pro sv. věrozvěsty, jenž jsme jim přinesli z daleké vlasti, ve které rozžehli světlo víry pravé. Poklonili jsme se ostatkům sv. Cyrila. Slibujeme, že my poutníci, kteří jsme připutovali se svým archiepiskopem Kryštofem do těchto svatých míst, poneseme světlo svatých Cyrila a Metoděje dál a nedáme je nikým uhasit.

Jeden z poutníků

Z pouti k svatému Ivanovi Českému

V květnovém čísle Hlasu pravoslaví psal vladyka Kryštof, archiepiskop pražský a českých zemí, o tom, že celý náš život je vlastně jedna velká pouť. A život křesťana je tedy poutí k našemu Pánu Ježíši Kristu. Nabízím vám ke společnému zamyšlení několik dojmů a úvah z pouti, která se uskutečnila 23. 6. 2001. Byla to pouť ke sv. Ivanovi Českému. Začínala ve stanici Srbsko.

Samotný název svědčí o kontinuitě svatého pravoslaví, o tom, že přežilo zkázu Velké Moravy a násilnou latinizaci. Legenda vypráví o tom, že sv. Ivan Český byl původem chorvatský kralevic. Název Srbsko nasvědčuje, že mohl být srbského původu. Zanechejme hypotéz a sledujme pravoslavné poutníky, kteří v čele se svatým křížem v rukou bratra Draga vedeni vladykou archiepiskopem Kryštofem a otcem Mojmírem Žalčíkem kráčejí kolem prosluněné hladiny Berounky sevřeni stříbrnými skalami, jež vyrůstají z hustých svěžích lesů.

Potěšitelné je, že ve skupince více než dvaceti lidí jsou především mladí, kteří celou cestu zpívají staroslověnské pravoslavné písně. Pouť má čtyri zastavení, při nichž vladyka Kryštof nebo otec Mojmír čtou Evangelia. Svatá liturgie pak proběhla v kostele, který stojí nad jeskyní, v níž sv. Ivan Český žil. V příšeří chrámu, jehož klenbou prolínají skály, stojíme se svícemi v rukou a posloucháme příbeh světcův tak, jak nám ho zachovala legenda. Z celé velebné a procítěné promluvy vladyky Kryštofa mne dojímá nejvíce rozjímání nad skutečností, že svatý Ivan Český chtěl v náhradu za laň, již mu kníže uštval, místo slibovaného bohatství jediné: kněze, který by mu udělil svatou Eucharistii…

Ještě několik snímků u pravoslavného kříže, který na svém pozemku umožnil vztyčit jeden z obyvatelů vesnice. Opět bylo tělo Kristovo rozepjaté na tomto kříži nepřáteli křestanů poškozeno. Znovu bude renovováno… Zajímá mne, co vedlo majitele pozemku k tomu, aby zde dovolil umístit pravoslavný kríž. On sám pravoslavný není . Odpovídá prostě: „Trochu jsem studoval staré knihy a zjistil jsem, že dvouramenné kříže tu opravdu v minulosti byly".

Osvěžili jsme se u pramene vytékajícího ze skály a vydali se na zpátecní cestu. Obdivuji vysoké hřebeny skal. Na některých vidím kríže. Říká se, že je zde umístil sám svatý Ivan Český. Pročítám světcův životopis, který nám vladyka archiepiskop Kryštof po svaté liturgii rozdal. V duši mne hřejí paprsky slunce, které nás celou cestu provázelo, a přeji si, aby takových poutí bylo více…

Poutník z Moravy

Jindřichovice

Tradiční pouť do Jindřichovic se uskutečnila 30. 6. 2001. Početná skupina poutníků se sešla před 10.00 hodinou na místě bývalého zajateckého tábora. Přesně v 10.00 hod. začala archijerejská liturgie v čele s vladykou Kryštofem. S ním sloužil také o. J. Křivka z Mariánských lázní a o. E. Raptsun z Chomutova a diakon P. Ludvík z Ústí n. Labem.

Po liturgii jsme pokračovali panychidou v útrobách památníku, při níž jsme vzpoměli srbských a ruských obětí I. světové války.

Sláva Bohu, který nás zavolal na toto místo, abychom se modlili za naše zesnulé. Vidovdan – srbský svátek, se tak stal i naším svátkem. Právě Rusku a Srbsku jsme tolik zavázáni za vznik našeho státu. V bitvě o naši samostatnost v letech 1914-1918 to bylo právě slovanské Rusko a Srbsko, které umožnilo našim dobrovolníkům aktivní boj proti habsburské monarchii. Kdo dnes vzpomene s vděčností? Vyvrcholením pouti bylo posvěcení nového kříže, který byl péčí bratra Dejana Randjeloviče vztyčen na příchozí cestě k památníku.

Po krásných a s vroucností zpívaných bohoslužbách nás bohatě pohostil bratr Dejan, který se o poutníky pečlivě staral.

Boris

Lesná

Velkou radost prožívala naše církevní obec 20. května, kdy k nám zavítal Jeho Vysokopřeosvícenost Kryštof, archiepiskop pražský a českých zemí. Místní duchovní správce, o. Štefan Lohoyda připravil nový prestol, který vladyka společně s duchovními z okolí posvětil v čest svátku Seslání Svatého Ducha na apoštoly.

Již časně z rána se věřící přípravovali na příjezd vladyky. Po příjezdu byl uvítán mátuškou Viktorií a v chrámu spolusloužícími duchovními. Po vstupních modlitbách byl posvěcen prestol, který se pro věřící stal symbolem duchovního růstu obce. Několik dětí přistoupilo ke svatému přijímání. Slavnostní svatá liturgie ve zcela zaplněném chrámu skončila dlouho po poledni a kupodivu se nikdo se necítil unaven. Naopak z očí přítomných zářilo štěstí a radost, která plynula z této velké a pro církevní obec v Lesné, významné události.

Po ukončení sv. liturgie přijal vladyka Kryštof pozvání na faru, o kterou se o. Štefan se svými farníky vzorně stará. Tady společně s dalšími hosty strávil krásné chvíle v družné besedě, po níž odjel za svými dalšími povinnostmi.

-jh-

Program vladyky Kryštofa v červnu:

23. 6. Vedl poutníky ke sv. Janu pod Skalou, kde konal v jeskynním chrámu sv. liturgii.

24. 6. Sloužil v Podbořanech a vizitoval církevní obec.

26. 6. Účastnil se promočního aktu na závěr akademického roku na PBF PU, při kterém byl promován řádným doktorem teologie.

27. 6. Vedl v Praze jednání o zřízení Romské duchovní mise jako občanského sdružení.

28. 6. Byl přítomen slavnostnímu obědu pořádaném velvyslancem Kyperské republiky.

29. 6. Vykonal sv. liturgii v chrámu Zesnutí přesv. Bohorodice na Olšanech (Praha 3) v den svých 48. narozenin a modlil se u hrobu zesnulého vladyky metropolity Doroteje a hrobu svých předků pochovaných na pravoslavném oddělení místního hřbitova.

30. 6. Sloužil sv. liturgii v Jindřichovicích a konal panychidu za padlé a umučené srbské a ruské vojáky z I. světové války.

1. 7. Sloužil nedělní sv. liturgii v Mariánských Lázních a uvedl do stavu duchovenského br. Horváta.

2.– 4. 7. Přednášel na universitě v Cambridge (Velká Británie).

5. 7. Účastnil se chrámového svátku v Hořovičkách u Rakovníka.

7. 7. Sloužil sv. liturgii v Horšovském Týnu, při které vyznamenal o. Martince zlatým křížem, bratry Lendela a Polanského /in memoriam/ řádem /medailí/ sv. Cyrila a Metoděje a sestry M. Lendelovou a Ž. Banasovou pochvalným diplomem za práci pro církev a vyznamenal o. prot. Vl. Martince právem nošení zlatého kříže.

8. 7. V pražské katedrále vysvětil při nedělní sv. liturgii na presbytera o. diákona Milana A. Jareše.

9. – 14. 7. Pečoval o děti na dětském táboře v Těšově.

11. 7. Postřihl na monašku Klaudii Romanovou, nyní matku Nektarii, v chrámu sv. Nikolaje u Karlových Varů

12. 7. Sloužil sv. liturgii v den oslav chrámového svátku v Karlových Varech.

15. 7. Konal sv. liturgii v rámci oslav chrámového svátku v Milířích.

V červenci a srpnu hodlá s Boží pomocí:

20. 7. Být účasten pri pietním aktu na počest malínských mučedníku konaném v 9.45 hod. na hřbitově v Žatci.

26. 8. Vysvětit nově upravenou kapli v Železném Brodě (v 10.00 hod.).

28. 8. Konat sv. liturgii v den chrámového svátku Zesnutí přesv. Bohorodice v Praze na Olšanech v 9.00 hodin.

29. 8. – 1. 9. Vést seminář pro juniory na téma „Člověk a Boží stvoření" konaný v Těšově u Mariánských Lázní.

Dětem

Milé děti, na prázdninové deštivé dny vám posíláme jednoduchou omalovánku – ikonu svatých Cyrila a Metoděje.

Za redakci zdraví strýček Čestmír

Vydává Pravoslavná církev v českých zemích, P. O. Box 655, CZ-111 21 Praha 1.

Hlavní redaktor: Dr. Čestmír Kráčmar, Soukenická 10, 110 00 Praha 1. Technický redaktor: Boris Havel.

Redakce si vyhrazuje práva na případné úpravy, či krácení zaslaných příspěvků.

Uzávěrka každého čísla je 10. den předcházejícího měsíce. Vychází druhý týden v měsíci.

Litografie Lokša PrePress Rakovník, tisk Tuček tiskárna Rakovník.

Rozšiřuje PNS. Jedno číslo Kč 16, –, pro předplatitele u distribučního střediska v Praze Kč 15, –.

Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p. ,

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.
– –