REDAKCNI POZNAMKA

Krestanska vira, vira pravoslavna, vede cloveka k Bohopoznani, k poznani sebe sameho. To se muze odehravat pouze v tajuplnem Tele Kristove - spolecenstvi zalozenem samotnym Bozskym Spasitelem, ktere zachovava jeho uceni neporusene - v Pravoslavne cirkvi. Zivot v Cirkvi je take zivotem v Tradici, predavane krestany z generace na generaci. Zivot v Cirkvi je svedectvim, je vyznavacstvim. O tom vsem vypravi toto vydani Hlasu pravoslavi.

vase redakce

Sebepoznani

Nedavno jsem se po letech sesel ve spolecnosti pratel s mladym muzem, jehoz pamatuji jako maleho hocha. Byval vzdy velmi mily, rad se ucastnil bohosluzeb, zpival a chodil na poute, ktere poradala moje byvala prazska cirkevni obec. Dnes je stejne mily a laskavy, ale jiz v Boha neveri. Na otazku "proc" mi odpovedel, ze veri jen v sebe. "Vira v sebe", rekl jsem mu, "ma primy vztah k vire v Boha". Sama tato vira je vsak velikym darem. Clovek, aby opravdu v Boha veril, musi mit osobni zkusenost s Bozi pritomnosti. Casto dlouho trva, nez se zbavi vsech pochybnosti a je opravdu presvedcen, ze Buh existuje.

Na cestu k poznani Boha se dostaneme nejprve po ceste sebepoznani. Touto cestou sel i prvy clovek na svete a proto mel velmi osobni a blizky vztah k Bohu. Adam byl opravdovym "pritelem Bozim", jak rikal ctihodny Makarij Egyptsky. Buh v nem prebyval a Buh byl pro nej vsim.

Kdyz se vsak Bohu vzdalil, padl do zajeti jenom povrchniho sebepoznani. Sam sobe se stal smyslem, postavil se na misto praveho Boha a sam sebe ucinil stredem vseho byti.

Do lidske prirozenosti tak vesel falesny zpusob sebepoznani. Clovek si mysli, ze se zna dobre, zatim vsak jenom sam sebe vsude a ve vsem ospravedlnuje. Hodne potu a casu vynaklada na marne sebeospravedlnovani.

Jeho castou podobou je stala kritika druhych. Kritizuje se vsechno kolem a vsichni bez nejmensi znamky uprimne snahy zmenit nejprve sebe a tak zacit menit svet.

Clovek, ktery zavisi jen sam na sobe, slouzi sve "vlastni prirozenosti", jak to rikali svati otcove. Zije jen pro sebe, je zavisly jen na sobe, a proto nemuze dospet k poznani Bozi existence.

Kdyz nejsme schopni vlastniho sebepoznani, jak muzeme opravdu porozumet svym bliznim? Psychoanalyticke badani doslo k zaveru, ze clovek chape druhe jen na te urovni, na ktere chape sam sebe. Cim mene ma praveho sbepoznani, tim vice problemu ma s chapanim druhych.

Charakteristickym prikladem falesneho sebepoznani je podobenstvi o farizeji, ktery podle vykladu abby Doroteje nebyl odsouzen za to, ze Bohu dekoval za sve uspechy. Protoze se vsak do hloubky neznal, zacal odsuzovat druhe slovy: "Nejsem hrisny jako jini lide, ani jako tento celnik" (L 18,11). Tehdy teprve zhresil, nebot si vedl egoisticky a odsoudil osobne sveho blizniho. Neni nic horsiho a opovazlivejsiho nad odsuzovani bliznich. Kdyz soudime druhe, opovazlive stavime sami sebe na soudnou Bozi stolici.

Neustale zabyvani se a posuzovani chovani druhych svedci o vaznych nedostatcich ve vlastnim vnitrnim zivote. Hledame uspokojeni jen ve viru vnejsich cinnosti, zatim co prichazime o bohatstvi vnitrniho zivota.

Veliky zajem mame o nejruznejsi udalosti, ktere nam vybiraji a tlumoci sdelovaci prostredky. Zabyvame se jejich hodnocenim, plnime jimi svoji mysl i srdce. Nakonec nas tak unavi, ze jiz nemame silu ani chut prohlubovat svuj osobni zivot. Kdo vsak dokaze celit tomuto a dalsim zpusobum jak se skryt pred sebou samym?

Je k tomu treba hodne odvahy a odhodlani. Resit otazky ve smyslu byti dokazeme jenom kdyz uprimne zkoumame sami sebe. Kdyz bereme vazne "sebepoznani", jsme blizko "Bohopoznani". Svaty Efrem Syrsky o tom pise: "Misto aby ses stale zabyval kritikou druhych, premahej pokuseni, ktere te odvraci od vnitrniho zivota".

Kdo se vzdaluje od praveho poznani sveho nitra, lehce upada do tenat vnejsich zmatku a pokuseni. Klic k vnitrnimu zivotu, ktery jediny nas privadi k poznani Boha, nalezame v knize zalmu. "Blazeny muz, jenz se boji Hospodina a v prikazani jeho naleza sve zalibeni" (Z 111,1). Blazeny ci stastny je pouze ten clovek, ktery ma bazen Bozi a ma
vuli zachovavat Bozi rad. Nejenom, ze dokaze zvladnout vnejsi neklid i narocne zivotni problemy, ale umi tez stale "doufat v Hospodina" a nezlorecit, ale vsem prat jen dobre.

Zaverem jeste zdurazneme, ze prave poznani Boha je plodem snahy o sestoupeni do hlubiny naseho nitra. Kdo se zabyva sebepoznanim, nemusi verit jen v sebe, ale je blizko Toho, ktery "stvoril nebe i zemi a vsechno viditelne i neviditelne".

Archiepiskop Krystof

Z toho vseho muzeme vyvodit nektere prakticke zavery tykajici se vlastnosti nezbytnych k tvurcimu a blahodarnemu duchovnimu zivotu.

Nejprve musime umet videt veci takove, jake jsou. Nebudme slepi, nejednejme a nezijme slepe bez toho, aniz bychom premysleli o deni ve svete.

Meli bychom vedet, ze existuje APOSTAZE. Na svete je mnoho tech, kteri se nazyvaji krestany, ale velmi se lisi jedni od druhych, casto se navzajem (i nas) nenavidi. Nelze se domnivat, ze vsichni maji pravdu a jsou na spravne ceste. Z dejin vime, jake mnozstvi zkresleni, chybnych nazoru a nespravnych cinu se primichalo do krestanstvi. Jsme svedky strasneho, revolucniho pohybu soucasneho sveta, absolutne ciziho krestanstvi, s cilem nastolit globalni imperium ateismu, jehoz predzvesti je komunizmus. Toto hnuti nema misto pouze mezi nevericimi ci nepravoslavnymi, ale i mezi samotnymi pravoslavnymi. Divame-li se kolem sebe, vidime, ze mnozi pravoslavni jsou prilis svetsti a nepremysleji o vyssim rozmeru sve viry. Maji k ni vztah jako k necemu samozrejmemu. Jako by rikali: "V nasem nabozenstvi se vse deje automaticky. Vsude tam, kde je knez. Kdyz neni v tomto meste, tak je v jinem. U neho je sv. prijimani a Tajiny. Jednoduse k nemu zajedeme a dostaneme vse, co je nam treba. Potom se vratime domu. Nu, a to je vse... Nase nabozenske potreby jsou uspokojeny."

Cteme-li o zivote krestanu ve starych dobach, zjistujeme, ze dokonce i prosti verici to povazovali za nedostacujici. Vzdy delali neco navic, nez je tato automaticka uroven. Vstavali casne zrana. V kazde vesnicce se kazdodenne konaly bohosluzby. Mezi 4. - 5. hodinou jitrni se zacinalyr cist hodinky. Lide se probudili a sli do chramu. Procitame-li "Zivoty" nekterych svatych, dozvidame se, s jakym pocitem slychali v detstvi vyzvaneni chramovych zvonu. Pokud dite projevovalo mimoradnou horlivost k Bohu, tak vstavalo prvni a budilo rodice, aby sli na bohosluzbu. Jestlize otec nemohl jit - musel pracovat na poli - dite vzbudilo matku a slo s ni do chramu. Vse bylo prosyceno krestanstvim. Nase atmosfera je vsak plna svetskych zalezitosti. Na celem svete nalezneme jen velmi malo mist, kde by se konaly denne bohosluzby. Lide tomu, ze je nutne slouzit Bohu kazdy den, jiz odvykaji. A ve vysledku nalezame nesmirne zavazny jev: zesvetstely vztah k zivotu i u lidi uvnitr ohrady Cirkve.

Tento fenomen je treba posuzovat realisticky a nazyvat ho PRAVYM JMENEM - APOSTAZE - poruseni, zlo, demonske dilo a zesvetsteni v meritku, v jakem drive nebylo! Vse je to antiduchovni, antipravoslavne. Tato cesta vede dolu a toho, kdo po ni jde, ke spaseni neprivede!

Zhodnotime-li vec strizlive, pak je nutno vest valku se zlem a vybrat pro ni spravne bitevni pole. Kazdy musi poznat, kde a jak provadet vojenske operace. Je to velice dulezite, nebot v pocatecnim stadiu je velmi jednoduche ztratit spravny smer... Napriklad tehdy, kdyz nahodou narazime a precteme si knihu, pojednavajici o duchovnim zivote, hesychasmu apod.

Jeromonach Serafim (Rose)

Prelozil otec Patrik

Priste: 5. Imitace duchovniho zivota

Archimandrita Kirill - Promluvy

Ve jmenu Otce i Syna i Svateho Ducha!

"Tak i Otec Muj Nebesky ucini vam, jestlize neodpustite jedenkazdy bratru svemu ze srdci svych provineni jeho" (Mat 18, 35).

Drazi bratri a sestry! Nas Pan Jezis Kristus v Evangeliu nejednou uci o odpusteni provineni proti bliznim, aby i nam byly odpusteny nase hrichy.

"Nebo jestli odpoustite lidem hrichy jejich, odpusti i vam Otec vas Nebesky, jestlize pak neodpoustite lidem hrichuv jejich, aniz Otec vas odpusti vam hrichy vase." (Mat 6,14-15) - to je nejjednodussi nastroj, prostredek, k osvobozeni od hrichu, vsem zcela dostupny a vzdy zavisly pouze na nasi vuli. Zdalo by se, ze po ukazani tak lehkeho nastroje k osvobozeni jej budou muset vsichni hrisnici uzivat ke svemu leceni pro sve spaseni a tak v krestanskem spolecenstvi nezustane ani jeden hrisnik. Ale Srdciznaly vedel, ze vasnive, samolibe a zlopamatujici lidske srdce je ze vseho nejmene schopne pokorit se a podridit tomuto prikazani pokory a dobrotivosti, takze dokonce mezi Jeho samotnymi nasledovniky budou mnozi hlusi ke slyseni a pasivni k plneni tohoto spasitelneho prikazani, proto Hospodin povazoval za nutne mnohokrat o tom hovorit. Jednim z takovych pouceni je podobenstvi, ktere je v nyni prectenem Evangeliu. Pro nase pouceni si zopakujeme jeho obsah.

Pri besede Hospodina s jeho ucedniky o tom, co je nutne delat, jestlize pred nami jakkoli zhresi nas bratr, svaty apostol Petr, slyse slovo o odpusteni provineni, se zeptal Pana: "Pane, kolikrat zhresi proti mne bratr muj, a odpustim jemu? zdali do sedmikrat? Di jemu Jezis: pravim tobe, ne do sedmikrat, ale az do sedmdesatikrat sedmkrat." (Mat 18, 21-22) To znamena kolikrat pred tebou zhresil tvuj bratr, tolikrat je nutne mu vzdy odpustit a nikdy a v zadnem pripade se nesmime mstit. K potvrzeni tohoto prikazani Hospodin rekl toto krasne podobenstvi - znazornil sve uceni na prikladu jednoho nevdecneho dluznika, kteremu jiz bylo odpusteno, ale ktery byl pro svou bezohlednost k bratru znovu predan krutemu muceni - abychom videli, co byva s temi, kteri neodpousti bliznim jejich prohreseni, a abychom pochopili, co by se v podobnem pripade stalo s nami.

"A protoz podobno jest Kralovstvi Nebeske cloveku krali, kteryz chtel pocet klasti se sluzebniky svymi; a kdyz pocal pocet klasti, priveden byl mu jeden, kteryz byl mu dluzen deset tisic hriven; a kdyz nemel cim zaplatiti, kazal jej pan jeho prodati, i zenu jeho, i deti, i vsecko, coz mel, a zaplatiti; tehdy pad sluzebnik ten, klanel se jemu, rka: pane, poshov mi, a vsecko zaplatim tobe. I slitovav se pan nad sluzebnikem tim, propustil ho a dluh mu odpustil. Vysed pak sluzebnik ten, nalezl jednoho ze spolusluzebniku svych, kteryz mu byl dluzen sto penez; a chopiv se ho, hrdloval se s nim, rka: zaplat mi, co jsi dluzen. Tehdy pak spoluzebnik k noham jeho, prosil ho, rka: poshov mi, a vsecko zaplatim tobe. On pak nechtel, ale odesel a dal jej do zalare, dokudzby dluhu nezaplatil. Spolusluzebnici pak jeho uvidevse, co se dalo, rmoutili se velmi, a sedse povedeli panu svemu vsecko, co se bylo stalo. Tehdy povolav ho pan jeho, di mu: sluzebnice zly, vsecken dluh ten odpustil jsem tobe, neb jsi mne prosil; zdaliz jsi i ty nemel se smilovati nad spolusluzebnikem svym, jakoz i ja smiloval jsem se nad tebou? I rozhnevav se pan jeho, dal jej mucitelum, dokudzby nezaplatil vseho dluhu. Tak i Otec Muj Nebesky ucini vam, jestlize neodpustite jedenkazdy bratru svemu ze srdci svych provineni jeho." (Mat 18,23-35)

Podobenstvi nas, drazi bratri a sestry, uci tomu, ze Hospodin k nam byva nemilosrdny, jestlize my sami jsme nemilosrdni ke svym bliznim. Neodpusti nam nase hrichy, pokud my sami neodpustime svym bliznim jejich provineni vuci nam.

Pro pochopeni podobenstvi rozebereme. Kralovstvi Bozi je v mnohem podobne kralovstvim lidskym, nebot je jejich predobrazem. A stejne tak, jako v lidskych kralovstvich je kral a poddani, tak i v Kralovstvi Bozim je Kral - Pan nas Jezis Kristus, ktery je Kral kralu. A poddani - jsme my vsichni, verici ve jmeno Pana Jezise Krista, vykoupeni jeho cestnou Krvi od vecneho zahynuti. Za to jsme se zavazali, pri Krtu v jeho jmeno, verit v nej, jako v jedineho skutecneho Boha s Otcem i Svatym Duchem. Milovat ho z celeho srdce a celou dusi svou, ctit ho a klanet se mu, jako Panu a Vladci a Stvoriteli, slouzit mu s horlivosti po vsechny dny sveho zivota.

V pozemskych kralovstvich jsou zakony a ustanoveni, kterymi je vymezeno pole pusobnosti poddanych. I v Kralovstvi Bozim je zakon Bozi, ktery vyjadruje vuli Bozi a uci nas, jak se jim ridit ve vztahu k nasemu Panu Jezisi Kristu i nasim bliznim, abychom si zaslouzili milost Krale a nepropadli jeho hnevu a trestu. Stejne jako v kralovstvich pozemskych docasny kral vyzaduje od svych poddanych skladani uctu ze zavazku na ne slozenych, tak i v Kralostvstvi Bozim Pan zada od nas plneni zavazku ve vsech nasich myslenkach, pranich, slovech a skutcich. Z tohoto duvodu byl pred veky ustanoven strasny a slavny den Soudu a zuctovani. Avsak i pred timto vseobecnym Soudem, vyzaduje od nas slozeni uctu v den nasi smrti, kdyz se nase duse, po odlouceni od tela, ukaze ve svete duchu. Kazdou minutu musime byt pripraveni na smrt a soud Bozi, proto je nam prikazano zpytovat svedomi kazdodenne a nejen ve svatecni chvile. Cely svuj zivot musime prozit v pokani, aby nas smrt nikdy nemohla zastihnout v nekajicnem stavu.

Neodevzdavanim dane krali a neplnenim svych zavazku se poddany stava dluznikem krale, a cim dele takto pokracuje, tim vice jeho dluh narusta. Stejne tak i poddany nebeskeho Krale, pokud neplni to, co od nej vyzaduje zakon Bozi, se stava dluznikem pred Bohem.

Vezmeme si za priklad treba i jeden den naseho zivota a secteme, co jsme ucinili nebo neucinili podle zakona Boziho a naseho vlastniho svedomi. Vsechny myslenky, umysly, sneni, domnenky, ktere se neustale roji v nasi mysli, vsechna prani, snazeni, touhy, kterymi zije nase srdce - to vse jsou plody svobodneho konani nasi duse a to vse podleha Soudci Srdciznalemu. Vzpomenme i na vsechna sva slova, nebot za kazde prazdne slovo budeme skladat ucet v den Soudu. Tak veliky dluh za jediny prozity den! O co vetsi dluh mame za cely zivot! Kdo z nas si o sobe muze myslet, ze je mensim dluznikem pred Soudcem, nez dluznik z uvedeneho podobenstvi pred svym kralem? Nemaje cim zaplatit svuj dluh, dluznik z podobenstvi pada pred svym panem a prosi ho, aby s nim mel trpelivost. Stejne tak musime postupovat i my, hrisni, jestli se chceme ocistit od svych hrichu. Kazdy hrich je hrozny predevsim v tom, ze je urazkou velikosti a svatosti Bozi. Je tim, co narusuje zakon, kterym je drzen mravni rad sveta, je tim, co budi nevoli a rusi pokoj Kralovstvi Boziho. Proto my sami nemuzeme zahladit sve hrichy. Pouze ziva vira v Pana naseho Jezise Krista, trpiciho za nase hrichy, jen ziva nadeje v silu jeho Krize, jen vrouci pokani ze svych hrichu, jen modlitba zkormouceneho a pokorneho srdce - muze zahladit tezkou vinu nasich hrichu a osvobodit nas milosti Kristovou. Pouze vroucne kajicim Otec Nebesky jako dar odpousti vsechny jejich hrichy, pro utrpeni a smrt sveho Syna na krizi.

A co dela dluznik, kteremu bylo odpusteno? Najde sveho druha, ktery mu dluzi sto dinaru, rdousi jej a posila do vezeni. Necinime tak i my, kdyz nam byla udelena milost Otcem Nebeskym, zlobime se a rozcilujeme pro male provineni naseho bratra nebo sestry? Netrapime a nezranujeme je vsemozne, jen abychom mohli ocernit a obvinit toho, kdo nas urazil? O krutosti spatneho sluzebnika ke svemu druhovi se dozvedel kral. Stejne tak i nase vzajemna zlopamatovani a pomstychtivost jsou znama Panu. Neodbytni dohlizitele - svati Andele, vidouce nasi bezohlednost, druh k druhu, se zarmutkem oznamuji vse Otci Nebeskemu, takze ani jedine hnevive a zlostne hnuti naseho srdce neni pred Panem utajeno pred jeho vsevidoucim okem a neskryje se pred jeho karajicim hnevem. Za zly skutek dal vladce spatneho sluzebnika mucitelum, dokud nevrati svuj dluh. Tak cini Hospodin i s nami, jestli neodpustime prohreseni svym bliznim - odvrhne nas od sve tvare a preda vecnemu muceni.

Takovy je vecny a nezvratny zakon pravdy, takovy je nevyhnutelny dusledek bezohlednosti k bliznimu.

Muze snad byt podrazdeny a hnevivy clovek v Kralovstvi Bozim, ktere je Kralovstvim lasky, miru a radosti v Duchu Svatem? Je hodno zarmutku, soustrasti a milosrdenstvi Otce Nebeskeho srdce krute a nemilosrdne ke svemu bratru? Nezasluhuje-li ten, kdo pronasleduje hnevem a pomstychtivosti druhe, sam pomsty a hnevu Boziho? "Soud bez milosrdenstvi tomu, kdoz neucinil milosrdenstvi..." (Jak 2,13), - toto musime mit na mysli a to plnit.

"Nedavej se premoci zlemu, ale premahej zle dobrym" (Rim 12,21), - tehdy se smiluje nad tebou Pan nejenom nyni, ale i v zivote vecnem. Nebot pouze nad milosrdnymi se smiluje Pan. Amen.

z rustiny prelozil Boris

Husite a Carihrad

Vasnive diskuse na prazske univerzite vyvolaly pocatkem 15. stoleti kontroverzni radikalni nazory anglickeho filosofickeho realisty novoplatonskeho smeru Johna Wicliffa (kol. 1330 - 1384), ulozene zejmena v jeho Summach "theologiae" a "de ente" (o byti). Prazanum, at uz zaujimali k Wicliffovych spisum jakakoli stanoviska, zaroven neuniklo jeho cenne mineni: vice cistoty prvotniho uceni Kristovy Cirkve nez v Rime totiz spatroval v neporusenych cirkvich Vychodu.

Husuv mladsi pritel Jeronym Prazsky, ktery studoval v Oxforde a sam pry odtud privezl do Cech radu Wicliffovych spisu, zde dosud neznamych, vydal se roku 1413 na cestu do Litvy i Ruska a popudil horlive stoupence Rima verejnym schvalovanim pravoslavne viry Rusu. Ba nejen to: pilne navstevoval jejich chramy, seznamoval se peclive s vychodokrestanskymi obrady, ucastnil se jich a zachovaval je. Nic nedbal na to, jak velice tim pobouril vitebske minority i biskupa ve Vilne, ktery jej za to ostre pokaral. V disputacich neopomnel klast duraz na skutecnost, ze cyrilometodejsky puvod krestanske viry Cechu nutno hledat v recke orthodoxii. Pozdeji pri procesu r. 1415, ktery skoncil Jeronymovym upalenim, to bylo vzato za projev protipapezskeho postoje.

Jeste pred uzavrenim Jeronymova procesu vydal se do Konstantinopole jiny uceny wicliffovec a ziskane dojmy soustredil do spisu "Recke obrady, popsane a vyjadrene Petrem Prusem, ktery pozoroval jejich prubeh a praxi na vlastni oci". Autor tohoto dila byl upalen o neco pozdeji, v roce 1426.

Poznatky onech lidi - zejmena vsak pritele Jeronyma - probudily take vlastni zajem Husuv. Vyuzil pak prilezitosti, ktere se mu naskytly, aby pravoslavne krestany vyhledal a pohovoril s nimi. Zajimal se o jejich odlisne pojeti uradu predstaveneho v cirkvi, navaznost na nekdejsi pentarchii i formu eucharistie. Sam byv vzdelan spise v latine nez v rectine, dotazoval se jich na spravnou vyslovnost nekterych reckych terminu (napr. euangelion) a projevil dokonce zajem o otazku, od pocatku rozkolu nejdulezitejsi: mineni o "filioque". Upokojilo ho, kdyz mu Rekove sdelili, ze podle pravoslavne viry a podle tradice prvotni Cirkve Duch Svaty vychazi z Otce a nikoli ze Syna, zato vsak pry skrze Syna.

Take nasledovnici Husovi si casto pripominali cyrilometodejskou minulost zeme a citili se vabeni zejmena prikladem slovanskych pravoslavnych narodu. Cim vice se jim prikazy a neustupnost papezskeho Rima stavaly bremenem, tim nalehaveji zahledali ve vychodni orthodoxii pro sebe mozne reseni i nadeji na ziskani novych biskupu s apostolskou posloupnosti prave odtud.

Jiz v letech 1426 - 1429 navstivilo Konstantinopol husitske poselstvo, usilujici o sblizeni. Shromazdeni, svolane cisarem Janem VIII, porovnavalo obe nauky. Jedine, v cem byla spatrovana prekazka, byl odlisny nazor na uctu k svatym obrazum. Presto, jak lze cist v dobovem dokumentu, igumenu Makarii Makrisovi se pry jiz temer podarilo husity presvedcit a priblizit je shodnym stanoviskum.

Tihnuti casti husitu ke krestanskemu Vychodu vyvrcholilo pred polovinou 15. stoleti. V ostre diskusi s papezskym legatem, kardinalem Karvajalem, ktery odmital vyslovit souhlas s prijimanim pod oboji zpusobou, zvolal pry rozhorcene Petr z Mladenovic: "Pane legate, nepotvrdite-li nam kalich a Rokycanu, dozvite se jeste pred svym navratem do Rima prekvapive veci." Legat se zarazene zeptal, co to ma znamenat. A Petr dodal tajemne: "Ujistuji vas, ze se to stane." To bylo v kvetnu roku 1448. Zatimco cast husitu vcetne arcibiskupa Rokycany jeste hledela spor s Rimem urovnat, pocetnejsi cast spolu s Petrem z Mladonovic jiz smyslela jinak.

Po polovine stoleti jim zprostredkoval spojeni s Konstantinopoli jisty Konstantin Angelik. Starsi historikove jej pokladali za rodileho Reka, jini se dnes domnivaji, ze to mohl byt Cechum nakloneny Anglican a podle toho ctou i jeho oznaceni: Anglikos. (Nekteri se ho dokonce pokusili ztotoznit s Petrem Paynem).

Jaky vyznam prikladali husite tomu jednani, pozname i z toho, ze predstavitele prazske konzistore podoboji se sidlem v klastere Na Slovanech vybrali a do Carihradu poslali jako dar cisari Konstantinu XI. Palaeologovi vzacny staroslovensky Evangeliar, o nemz se soudilo, ze byl psan rukou samotneho sv. Prokopa, igumena sazavskeho. Angelikovo jednani melo uspech.

Skupina zboznych a ucenych muzu v Konstantinopoli vyhotovila listinu, sestavenou snad pry z podnetu mnicha a pozdejsiho carihradskeho patriarchy Gennadije Scholaria. "Svata cirkev konstantinopolska, vsech pravoslavnych matka a ucitelka," cteme v nadpisu, "slovutnym bratrim a synum v Kristu naroda ceskeho...".

Pisatele vyjadruji radost, ze se cesti krestane chteji vratit k zakladum puvodni Kristovy viry a ze vyslovili prani sjednotit se s Carihradem. Projevuji uspokojeni, ze obyvatele teto zeme "k novemu procitli zivotu, vrativse se k obecnemu krestanskemu vyznani", vzepreli se "rimskym novotam" a vydali se za svou pravou matkou. "Vy vsichni ziznivi, pristupte tedy k vodam, prijimejte vino rozsafneho veseli a sajte mleko z prsou utechy."

Jeste pred koncem zari 1452 pripravili Prazane odpoved. Palacky ji arci shledaval ponekud "nejapne ozdobnou a chlubne pokornou", nicmene radostne pritakavajici konstantinopolske nabidce. Hrde sdelovali: "Buh, ktery za Cechy bojoval a zahanel jejich nepratele, podal jim nyni novy zazracny dukaz sve prizne a nepreberne milosti: vzdyt zpusobil, ze se jim dostalo teto nabidky, naplnene laskavou vstricnosti. Abyste nam nyni propujcili sami sebe svou milosti a laskou, za to vas srdecne prosime."

Zda posel s odpovedi vubec dorazil do Konstantinopole, o tom jiz historikove nevedi. At tomu vsak bylo jakkoli, vsechno se zahy zmarnilo. Nikoli nechuti ci neochotou jedne nebo druhe strany, ale tragedii, ktera zanedlouho potkala cele vychodni krestanstvo. 29. kvetna roku 1453 dobyli Carihrad Turci. Jak by se byly nadale vyvijely dejiny v Ceskych zemich, kdyby nedoslo k teto osudne udalosti, muzeme se tedy jiz pouze domyslet.

PhDr. Otakar Ales Kukla

Uprostred cervna mnozi z nas vzpominaji na osudne dny roku 1942. Slavnostim kladenim vencu a panychidou si 18. cervna pripominame dobyvani kuru a krypty katedralniho chramu svatych Cyrila a Metodeje. Pripominame si nejen to, ze na svatem miste byla prolita krev, ale take vzpominame na vsechny obeti, ktere svym zivotem a jeho koncem prokazaly, ze vtelenemu zlu je treba postavit se az do vyliti vlastni krve a ztraty vlastniho zivota. To jsou ti, kteri "zbilili sva roucha v krvi Berankove", jak je psano v Janove Zjeveni.

Je nam vetsinou znamo, jak probihaly boje na kuru a v krypte, a dnes neni nikoho, kdo by pochyboval o hrdinstvi tech, kteri zde stali v poctu sedmi proti temer stonasobne presile a dokazali ji vzdorovat az do posledniho naboje, kterym sve ziti ukoncili.

Je take znam souhrn pricin vedoucich k prozrazeni ukrytu sedmi bojovniku a stale se vyjasnuje problematika tohoto historickeho faktu - za vsechno vzpomenme jen muze z Resslovy ulice, ktery upozornil gestapo na ohynky cigaret na kuru v nocnich hodinach, zde drzeli parasutiste straz.

Jsme tedy schopni pochopit a v mysli zmapovat okolnosti vedouci k 18. cervnu a take okolnosti osudneho dne.

V zornem poli toho bychom si meli uvedomit velikost a silu obeti ceske Pravoslavne cirkve. Predstavme si situaci, v niz se ocitli tehdy zcela urcite jedini aktivni bojovnici proti nacizmu z ceskoslovenskych rad na uzemi protektoratu. Predstavme si jejich osamelost a temer bezmocnost celit pocetnemu a vsemozne vyzbrojenemu nepriteli.

A prece nasli ukryt. Nebylo uz mozne jednotlive se ukryvat u statecnych ceskych rodin - byli by postupne vypatrani a likvidovani.

A tehdy prisel predseda sboru starsich prazske obce br. Jan Sonnevend, na popud sokolskeho odbojare Ladislava Zelenky - Hajskeho, zabezpecujiciho ilegalni pobyt vysadkaru cs. armady, dlicich na uzemi Prahy, s navrhem ukryt vojaky v krypte pravoslavneho chramu. Stalo se tak se souhlasem dr. Vladimira Petrka, odbojoveho pracovnika a duchovniho katedralniho chramu, i otce Vaclava Cikla, predstaveneho tohoto chramu svatych Cyrila a Metodeje.

Predstavitel ceske Pravoslavne cirkve vladyka Gorazd byl pak postaven situaci tvari v tvar. Vedel, ze existence cirkve je ohrozena, avsak nezavahal. Je znam jeho vyrok o tom, ze spravedlivy boj je treba podporit a dat tak priklad budoucnosti timto cinem jednou a provzdy.

Nebylo to rozhodnuti lehke. Nikdo nevedel, ceho je schopen nacizmus, okupujici svobodne narody. Nikdo nemohl predpokladat Lidice a po nich Lezaky. Naciste vymazali z povedomi lidi to, ze inteligentni narod nemuze byt schopen krutosti, ktera v modernich dejinach nemela obdoby. Nacizmus pred celym svetem odkryl pravou tvar.

Jak hrozne v dusi bylo tem sedmi, kdyz se o tom presvedcili a chteli se sami mrtvi vydat do rukou okupantu. Jedine duchovni posila otce dr. Petrka jim v tom zabranila, kdyz zhodnotil jejich cin jako spravedlivy a nutny.

Ponechme stranou kapitolu o zrade. Je veskrze znama a je jednou z nejsmutnejsich v nasich dejinach.

Zbyva jen zminit se o poslednim boji. Zamyslime se nad odpovednosti tech, kteri vedeli, ze poslednim nabojem vlastni rukou padnou.

Po boji na kuru, kde padli tri z nich, zbyvala krypta. Kdo byl v tech mistech, jiste si znovu pripomene hlubokou tisen, ktera padne na kazdeho, kdo tam vstoupi. A v tomto prostredi bylo nutno vest boj, ktery, jak vedeli, je bojem poslednim.

Jeho prubeh je opet dobre znam. Co to vsak bylo, kdyz voda, kterou se naciste kryptu marne snazili zatopit, stoupala. Co statecnosti bylo treba k tomu, aby v hluchem prostoru nepratelskych strel a vybuchu granatu pracovali na vyhloubeni stoly k eventualnimu uniku.

Kladeni vencu pri vzpominkovem aktu

Kdyz treskly kryptou ctyri osamele vystrely, staly se ozvenou poslednich okamziku tech, kteri s nezmernym osobnim hrdinstvim ukoncili sve zivoty tak, jak jim kazaly zakony zeme, za jejiz svobodu bojovali. A nad nez bychom ztezi hledali statecnejsi...Neni ukolem techto radku psat historii onoho pohnuteho dne 18. cervna 1942. Snad jen vyvolat podnet k zamysleni. Kdysi mi rekl jeden z predstavitelu jinoslavne (t.j. nepravoslavne) cirkve: "Jak mohl biskup souhlasit se zjevnym nasilim?" Tehdy jsem mu odpovedel, ze tezce, smrtelne zraneny vojevudce krestanskeho lodstva v bitve u Lepanta urcite nemluvil v tezkych bolestech vybranym jazykem. Rekl jsem mu ale take, ze kdyby takovych nebylo, patrne by dnes nechodil do krestanskeho kostela, ale do mesity.

Kazdy lidsky (a prave lidsky) uvazujici clovek vi, ze nasili v jakekoliv podobe je treba se oprit, vzdy a vsude. I nad tim je nutno se zamyslet. Cestmir Gorazd Kracmar

O jedne, svate, obecne a apostolske Cirkvi

Od sv. Nektaria Eginskeho

Dilo Cirkve definuje sv. apostol Pavel, kdyz pise: "...jedny povolal za apostoly, jine za proroky, jine za zvestovatele Evangelia, jine za pastyre a ucitele, aby sve vyvolene dokonale pripravili k dilu sluzby, k budovani Kristova tela, az bychom vsichni dosahli jednoty viry a poznani Syna Boziho, a tak dorostli zraleho lidstvi, mereno mirou Kristovy plnosti." (Ef 4,11-13)

Cirkev zalozena Kristem Spasitelem ma tedy dokonalou organizaci. Cirkev je organicke telo. Jeji hlavou je Kristus a jejim vudcem je Duch Svaty, jenz ji vyucuje a dava ji v hodnosti bozske dary.

Sv. Padesatnice, narozeni Cirkve

Cirkev je organicke telo, je viditelna, shromazduje vsechny sve cleny v jeden celek, svate stejne jako slabe (tj. hrisne). Nemocni clenove nikdy neprestavaji byt udy jejiho tela. Jsou uzdravovani skrze sv. Tajiny a stavaji se ditkami milosti, nemohou jiz byt od ni oddeleni dokonce ani tehdy, jsou-li v cirkevnim trestu, nebot jednou jsou osvobozeni od prvotniho hrichu a jine misto nez Cirkev jiz pro ne neexistuje. Ve svete nebylo jineho mista pro pobyt cloveka nez raj. Tam se nachazela Cirkev a v ni spasa cloveka. Po padu prvnich lidi a po zrodu hrichu bylo pro ty, kteri se oddelili od Boha, zalozeno jine misto, misto hrichu. Cirkev Bozi, jez je vecna, prijala jen ty duse, ktere se obratily k Bohu a cekaly na prichod Spasitele. Cirkev v sobe nesla viru a nadeji na spasu ve slibenem Spasiteli lidstva. Ti, jez meli tuto viru a nadeji, se nachazeli v Cirkvi Bozi ocekavajice vykoupeni lidstva Spasitelem, a toho take dosahli. Ti, kteri nemeli tuto viru a nadeji, se nachazeli mimo Cirkev. Na tomto svete se tedy jiz od Adamova padu nachazeji dve mista: to, jez patri Cirkvi, a to, jez je mimo Cirkev.

Ti, jez prichazeji z mista, a skrze viru a sv. Tajiny vstupuji do Cirkve, zustavaji jejimi cleny na veky. Protoze neexistuje jine misto, zustavaji v Cirkvi ti, jez do ni vstupuji, dokonce i hrisnici. Cirkev je vsak oddeluje, stejne jako pastyr oddeluje nemocne ovce od zdravych, nemocne ovce vsak jiz nepatri do ovcince. Kdyz se vsak nemocni uzdravi, jsou znovu pripojeni ke zdravym. Stanou-li se vsak nevylecitelnymi, pak umiraji ve svych hrisich a jsou jimi souzeni. Ale ziji-li vsak tento (pozemsky) zivot, jsou povazovani za ovce, jinak receno ditky Cirkve Kristovy.

Podle pravoslavne viry existuje jen jedna Cirkev, viditelna Cirkev Kristova. V ni je clovek, jenz prichazi z mista hrichu, obnoven a v ni prebyva, at je svaty nebo hrisny. Hrisnik jako clen Cirkve neni ve styku se zkazenosti tela, protoze clenove Cirkve jsou bytosti duchovni, svobodne a svobody nezbavene (jako jsou udy zivocisneho tela, kde ma nemoc jednoho vliv na ostatni).

Protestanti, kteri veri v jednu cirkev neviditelnou skladajici se z vyvolenych, ktere zna jen sam Buh, se myli. Neviditelna cirkev nemuze existovat. Ponevadz lide nejsou bez poskvrny a nikdo neni bez hrichu, kde jsou tedy ti vyvoleni? Neviditelna cirkev vyvolenych by trpela neustalou zmenou, permanentnim nahrazovanim svych clenu, kvuli sklonum cloveka k pokleskum a padu na jedne strane a na strane druhe kvuli Bozimu milosrdenstvi a jeho lasce k cloveku, s niz prijima kazdeho, kdo se k nemu vraci.

Spravne chapani Cirkve je, ze se Cirkev deli na bojujici a vitezici. Bojujici je, kdyz bojuje proti zlu za vladu dobra. Vitezici je na nebesich v chorech spravedlivych, kteri bojovali a zdokonalovali se ve vire v Boha a ve ctnostech.

Ti, jez veri v neviditelnou Cirkev vyvolenych, se nachazeji v rozporu s pravym Duchem Cirkve, ktera od sebe neoddeluje ty, kteri jsou na ceste k dokonalosti, od tech, kteri jsou jiz dokonali. Toto rozdeleni je zalezitosti Boha. On jediny po smrti oddeli spravedlive od hrisniku. Kristus se neodvraci od tech, ktere vysvobodil svou vlastni krvi, stejne jako se neodvracel od hrisniku za sveho pozemskeho pusobeni. Jezis je povazuje za cleny sve Cirkve a az do posledni chvile ocekava jejich obraceni.

Ti, jez rozdeluji Cirkev bojujici na viditelnou a neviditelnou, rozdeluji nerozdelitelne a hresi proti smyslu samotneho slova Cirkev.

Za prve:

Bud je Cirkev Kristova Cirkvi svatych, nebo neni celou Cirkvi Kristovou. Cirkev hrisniku nemuze byt Cirkvi svatych, Cirkev Kristova je tedy Cirkvi svatych.

Je-li jedna, svata, obecna a apostolska Cirkev Cirkvi svatych, komu tedy slouzi neviditelna cirkev vyvolenych? Kdo jsou ti vyvoleni? Kdo muze nazvat vyvolenymi ty, kteri jeste nedospeli do vitezneho a ovenceneho stadia? Kdo muze byt nazvan blazenym pred koncem?

Za druhe:

Ti, kdo rozdeluji Cirkev na viditelnou a neviditelnou, hresi proti smyslu slova Cirkev, zatimco pojeti Cirkve znamena viditelnou jednotku.

Jestlize veri, ze cirkev zustava nerozdelitelnou, nebot clenove Cirkve neviditelne jsou soucasne cleny Cirkve viditelne, a ze viditelna Cirkev se nachazi v Cirkvi neviditelne, ptame se tedy, jak muze Cirkev nedokonalych, tj. hrisniku, nest ve svem lune Cirkev dokonalych? Jestlize viditelna Cirkev nedokonalych, tj. tech, kteri nejsou svati, rodi svate ditky, jak to, ze je zbavena svatosti? Nejsou-li clenove "shromazdeni svatych" zrozeni z ditek cirkve viditelne, komu potom slouzi cirkev viditelna? Aby se tak vyhnuli protireceni si a vsem jeho dusledkum, meli by ti, kteri veri ve "shromazdeni svatych", prestat verit ve viditelnou cirkev a prestat pouzivat termin "cirkev". Tak by jiz nehresili proti pojeti Cirkve a jiz by nerikali paradoxni veci zde verice v cirkev a tam ji popiraje. Nebot jestlize clenove cirkve neviditelne, kteri se stavaji svatymi a dokonalymi, nepochazeji z cirkve neviditelne, v niz pusobi Spasitel a na niz seslal Ducha Svateho, ale mysticky se sjednocuji v Bohu jen skrze viru v Krista, komu tedy slouzi, ptame se, cirkev viditelna, kdyz tedy v nicem neprispiva k jednote a dokonalosti v Kristu Spasiteli? Cemu slouzi jmeno cirkve, jestlize jeji clenove jsou od sebe izolovani a navzajem si neznami, jestlize netvori organicky soulad, nerozlucitelnou jednotu podle samotneho smyslu tohoto slova.

Pravdou je, ze ti, kteri pripousteji cirkev neviditelnou, zavrhuji v zasade Cirkev viditelnou. Aby se vyhnuli naprostemu rozstepeni, pripousteji jakousi formu cirkve, nejaky druh shromazdeni, kde se shromazduji stoupenci, aby oslavovali Boha a vyslechli kazani. Ovsem toto vsechno neni ta jedna, svata, obecna a apostolska Cirkev, kterou vyznavame v Symbolu viry. Shromazdeni stoupencu Pane tvori ti, kteri v nej veri bez toho, aniz byli skutecne obnoveni skrze koupel znovuzrozeni, bez toho, aby byli skutecne svati a dokonali. A co vice, aby jejich cirkev viditelna byla cirkvi nedokonalych, zatimco ta druha, neviditelna, by byla cirkvi dokonalych, neexistovala by jinak nez jen v jejich predstave.

Nazyvat "shromazdeni svatych" cirkvi neviditelnou, shromazdenim vyvolenych, kteri se navzajem neznaji, kteri nejsou organicky spojeni v jeden celek, je protireceni, nebot:

1) Jak ti, kteri nikdy nejsou spolecne sjednoceni, mohou byt jedno shromazdeni?

2) Jak muze byt cirkev slozena z jedincu neviditelna? Cirkev a neviditelnost jsou dve protichudne nebo spise opacne koncepce.

V prvnim pripade povazuji za shromazdeni, tj. cirkev, neco viditelneho, co jeste nebylo sjednoceno, a v druhem pripade si protireci v tom, ze ji nazyvaji neviditelnou.

"Shromazdeni svatych" ("congregatio sanctorum") neexistuje a nemuze existovat. Neexistuje, protoze svata, obecna a apostolska Cirkev je jedna, nerozdelitelna a viditelna, tvorena vsemi temi, jez jsou v ni znovuzrozeni. Ti, kteri nebyli znovuzrozeni Bozi milosti pusobici v jedne, svate, obecne a apostolske Cirkvi, netvori zadnou cirkev, ani viditelnou, ani neviditelnou. Takzvana protestantska cirkev je jen abstraktni predstava. Je zbavena bozskeho pramene a bozske i historicke autority. Je naprosto poplatna lidskemu mysleni a jednani, je bez staleho a nemenneho charakteru. Povazuji-li protestante za "shromazdeni svatych" cirkev viditelnou, kterou tvori, komu pak slouzi cirkev neviditelna? A znovu se ptame, jak to, ze jsou svati ti, jez ji tvori, kdyz podle jejich vlastnich zasad je clovek pote, co spachal hrich, definitivne zkazeny?

Kdo jim potvrdil jejich znovuzrozeni, jejich svatost, jejich smireni a jednotu s Bohem? Kdo jim dosvedcil, ze v nich pusobi blahodat Kristova? Kdo jim dosvedcil, ze se na ne vyleva Duch Svaty, kdo jim potvrdil hojnost Bozich daru, Bozich milosti?

Vsechno je dano s jistotou a svrchovanosti pouze v jedne, svate, obecne a apostolske Cirkvi. Ten, kdo v ni byl znovuzrozen, prijima dokonale ujisteni o sve jednote s Bohem.

Z francouzstiny prelozil

Miroslav Kudla

Bozim rizenim (doslova a do pismene) jsem se mohla posledni kvetnovy "prodlouzeny" vikend zucastnit konference surozske eparchie vladyky Antonije (Bluma - tak je psano v jeho rodnem jazyce) konane v krasnem arealu divciho gymnazia St. Antony School v anglickem Oxfordu.

Tema konference znelo: "Krestanstvi na zacatku noveho tisicileti".

Motto pak: "Prvotni Cirkev, ktera citala nesrovnatelne mensi mnozstvi lidi, byla schopna obratit cely svet a my, kteri se dnes muzeme pocitat na miliony, casto nemame vliv ani na zivot naseho soucasneho sveta v nejblizsim okoli. Jak se muzeme opet podobat rane Cirkvi a znovu nachazet dulezitost naseho poslani - povolani?"

Konference probihala ve trech urovnich. Kazde dopoledne byly prednaseny nosne referaty:

vladyka Basil Sergijevskij (Osborne)

- "Liturgie a Apokalypsa"

protojerej Michael Fetounatto

- "Co krestanstvi dalo svetu?"

metropolita Antonij (Blum)

- "V cem jsme chybili?"

o. Christopher Hill a Karin Greenhead

- "Ktere ukoly stoji pred soucasnymi krestany?"

Dr. George Bebawi

(z etiopske pravoslavne cirkve)

- "Budoucnost pravoslavi - nadeje a uskali".

o. Alexander Williams

- "Zaverecne shrnuti" (velmi dulezite, co jsme vlastne slyseli, jak se pak ukazalo, kazdy jen to, co je schopen slyset a unest).

Po obede nekteri ze zahranicnich hosti meli vlastni prednasku pro uzsi okruh posluchacu napr. o. Georgij Cistjakov (duchovni syn o. Alexandra Mene), pani Irina von Schlippe z prispevkove nadace Sv. Jiri v Petrohrade, vladyka Antonij vedl besedu s katechumeny. Ve druhe casti odpoledne jsme se vsichni rozesli do tzv. pracovnich skupin. V kazde skupine se diskutovalo na predem zname tema napr. "Liturgie po liturgii", "Tradice, tradicionalizmus, hereze", "Sedm cirkvi Apokalypsy", "Zavist a promeneni lidske osobnosti", "Krestanstvi a politika", "Moralni problemy soucasnosti", "Vule - voditko pro uzivatele", "Veda a krestanstvi", "Krestanstvi na pocatku noveho tisicileti". Ja jsem se ucastnila v posledni, rusky mluvici skupine. Vedl ji vladyka Antonij. Dvakrat hodinu a pul nam svym sobe vlastnim zpusobem tj. velmi zive, srdecne, s velkym zaujetim i humorem odpovidal na dotazy. Ponejvice se tykaly zpusobu modlitby - nasi osobni, nasich deti nebo jak sladit dnesni uspechany, roztrzity, povrchni zivot s zivotem v Cirkvi, jak si zachovat esenci toho, co ziskavame modlitbou a zivotem v Cirkvi, jak to prenest do vnejsiho sveta. Po veceri a vecerni bohosluzbe nekteri zustavali v chramu (promenene telocvicne) jeste ke zpovedi - zpovidalo pet knezi, ostatni verici rozpraveli u salku praveho anglickeho caje s mlekem. Posledni den byl zakoncen odpoledni poboznosti (moleben s pozehnanim na cestu), kterou slouzil vladyka Basil, a k veceru jsme se zacali poruznu rozjizdet do vsech koutu Anglie, Irska, Holandska, USA, Ruska, Egypta, Cech. Nebudu se podrobne rozepisovat o jednotlivych referatech. Vsechny prispevky byly velmi hodnotne, dobre se poslouchaly, protoze prednasejici je obcas prolozili glosou ze zivota nebo vtipnou poznamkou (po anglicku na svuj ucet). Mnoho posluchacu si psalo zapisky nebo jednoduseji primo vse nahravali. Po skonceni kazdeho referatu byl ponechan prostor pro diskusi, kterou moderovali vladyka Basil a diakon Joseph.

Diskuse byly zive, vecne, lide okamzite reagovali, souhlasili nebo meli pripominky. Rekla bych, ze se vse odehravalo na akademicke pude, na akademicke urovni (prednasejici byli nebo jsou uciteli na oxfordske nebo cambridgeske univerzite). Lide, a to byl nazor i ostatnich hosti ze zahranici, nepredvadeli v diskusi sami sebe, ale tvorive odpovidali a naslouchali druhemu. Po celou dobu konference mely matusky pritomnych knezi zabezpecen program pro deti, vcetne male kaplicky. Deti byly spokojene, protoze v arealu, ktery je nenapadne, ale dobre ohrazen zdi, se nachazeji bazen, travnata hriste na volejbal, kritet, tenis. Deti mely naprostou volnost pohybu a s rodici se vidaly pouze pri jidle a vecer. Kdo byl spokojenejsi - deti nebo rodice?

Ted bych si dovolila sdelit vam par svych dojmu.

Pribyla jsem do velke rodiny, jejiz hlavou je milujici otec, jehoz vsichni bez rozdilu cti, vazi si ho a dali by za nej to posledni. Jeho nasledovnici - archijerejove a knezi vsech generaci - jsou jeho opravdovymi syny. Rozdavaji sva srdce, vedeni i zkusenosti mile, proste, bezprostredne. Verici byli velmi otevreni, strizlivi, zvedavi a zaroven nevtiravi. Sluzby probihaji v anglictive a staroslovenstine. A v te take jsou psany bohosluzebne knihy (latinkou). Mezi vericimi je priblizne tretina Rusu, tj. druha a treti generace potomku porevolucnich emigrantu. Zachovali si velmi krasnou rustinu, vyborne ji zvladaji vcetne vyslovnosti. Knezi zde nejsou placeni statem, ziji z toho, co je schopna cirkevni obec dat, takze vsichni jeste pracuji, obvykle maji vice nez dve deti. Zdalo se mi, ze jsou hluboce ponoreni do pravoslavi, ze je znaji. Zdanliva hmotna chudoba je vsak vyvazena nenahraditelnou svobodou ducha, nenahraditelnou moznosti byt vnitrne a vne, tj. cele, pravdivym - opravdovym. Nezabydlela se zde licomernost, pretvarka, strach o penize, strach o bydlo! Toto tema vladyka Antonij rozvedl ve svem hlavnim referatu a znovu vyzdvihl cenu skutecne vnitrni svobody, nezavislosti na svetske moci, na jejich prostredcich.

Po dobu konference byl otevren knizni pult s anglicky a rusky psanou literaturou, s audio- a videokazetami. Bude-li mit kdo zajem, rada dam k dispozici svuj "ulovek" nebo objednam primo u zdroje.

Cela konference, jeji duch, by se daly shrnout slovy, ktera se pro mne teprve ted stala skutecnosti - viditelnou, hmatatelnou, jsouci: "Rozum sestoupil do srdce"

"Kristus uprostred nas byl, jest a vzdy bude."

Jsem velmi vdecna Panu Bohu, otci Michaelovi a diakonu Josephovi z Londyna a take svemu duchovnimu za tuto svoji pout, za vsechna ta setkani a SETKANI.

sestra v Kristu

Michaela Kopecka

Antonij Sijskij

Antonij Sijskij se narodil v roce 1478 ve vesnici Kjechta (Kjechty, Kijechty) ve Dvinske oblasti na brehu Severni Dviny, zhruba 30 - 40 verst vzdalene od Archangelska. Jeho svetske jmeno bylo Andrej, jak pravi tradice, pokrten byl takto na pocest apostola Andreje Prvozvaneho. Jeho rodice Nikifor a Agafija byli majetni svobodni vesnicane, puvodem z Novgorodu. Tradice rika, ze Andrej byl jejich prvorozeny syn, ktery se narodil pote, co Buh vyslysel prosby rodicu. Dite bylo hezke ve tvari, urostle a vyznacovalo se pevnym zdravim. Odmalicka to byl tichy, hodny a jemny chlapec, ktereho jeho rodice pro jeho povahu velmi milovali. Kdyz bylo Andreji 7 let, rodice jej poslali se ucit. Uceni se venoval rad a s uspechem. Dale mu rodice umoznili take naucit se ikonopisu. Kdyz Andreji rodice zemreli, tehdy mu bylo 25 let, odstehoval se do Novgorodu a tam prozil 5 let. Slouzil u jednoho bojara. Ten jej ozenil se svou dcerou. Ovsem uz za rok mu zena zemrela. Brzy zemrel take tchan. Takto se Andrej najednou ocitl na svete uplne sam.

Svuj osud chapal jako znameni Bozi vule. Proto se rozhodl svet opustit a vzdalit se do klastera. Takto se dostava do klastera Promeneni Pane na rece Kjenje, kde je zahy postrizen na mnicha ctihodnym Pachomiem Kjenskym. Spolecne s postrizenim, jak je zvykem, prijima rovnez nove jmeno - Antonij. Cini tak na pocest ctihodneho Antonije Velikeho. Toto vsechno se udalo v roce 1508. Tehdy mu bylo 30 let. Starec Pachomij si vzal na starost jeho duchovni vychovu. Nutno rici, ze Antonij byl snazivy zak. Duchovni cinnost, tj. modlitebni praci, vzdycky spojoval s fyzickou praci na monastyrskem hospodarstvi. Hodne pracoval take v nemocnici a na dalsich monastyrskych "poslusanijach". Po nejake dobe se monastyr ocitl bez jeromonacha, a pak, na zaklade nalehani Pachomie i bratri, byl Antonij vysvecen na kneze. Behem dalsich let se Antonij duchovne upevnil. V souvislosti s tim prosi Pachomie, aby jej pozehnal na asketickou cestu zivota v osameni. Pozehnani se mu dostalo a tak se dvema dalsimi mnichy z klastera odchazi a usidluje se na rece Selekse. Bratri si tam vybudovali nevelky dreveny chram a kelie. Na tomto miste Antonij prozil sedm let. Mnichu pod jeho vedenim pribylo, takze nakonec jich uz bylo sest. Pak je ale mistni rolnici zacali z techto mist vyhanet, nebot se obavali, ze bude-li tam vybudovan vetsi monastyr, ztrati svou pudu. Antonij tuto zkousku prijal pokorne a spolecne se svymi ucedniky se z mista vzdalil. Po dlouhem hledani a bloudeni mnichove prisli k Michajlovskemu jezeru, na misto, kde se do nej vleva reka Sija. Toto misto se Antoniji velmi zalibilo. Proto zde s bratrimi postavili chram a kelie. K tomu doslo v roce 1520. Ctihodnemu Antoniji bylo 42 let. A prave tento rok je povazovan za rok zalozeni Antonijevsko-Sijskeho monastyru Svate Trojice. Ackoliv oficialni povoleni na stavbu monastyru stavitele dostali az po 4 letech. Prvni ctyri roky se nesly ve znameni tezkych praci a bolestnych zkousek. Pak pocet mnichu zacina stoupat a Antonij prosi velikeho knizete Vasilije Ioannovice, aby jim povolil zridit na tomto miste veliky monastyr. Knize svoluje a soucasne jim poskytuje zemi a prostredky pro prvni obdobi. Takto se zacina stavet a rozrustat novy velky monastyr. Ten se postupem casu stava mocnym centrem duchovniho zivota Severniho Ruska. Ctihodny Antonij se na zaklade prani ostatnich bratri ujal vedeni monastyru. Stava se jeho igumenem. Zavadi velmi prisny typik. Nepovazuje za dostatecne jen osobni pokyny, ale navic mnichy nabada, aby studovali podstatu a vyznam "duchovni cinnosti" v monastyrske knihovne v dilech velikych asketu Vychodu. Byl to prisny a narocny igumen. Ale soucasne svym osobnim prikladem mnichum dokazoval potrebnost pokory a sebezreknuti v neustalem propojeni modlitebni a fyzicke prace. Pozdeji ctihodny Antonij funkci igumena predava svemu nastupci a posledni dva roky sveho zivota zije zcela sam.

Nejprve poustevnicil na ostrove Dubnickeho jezera. Pozdeji na brehu jezera Padun. Kazdy den s modlitbou na rtech pracoval na zemi, sel jecmen nebo kacel les. V noci si pak jen chvilku zdriml lehkym spankem a opet vstaval k modlitbe. Po jitrni sluzbe pak mlel zrnity chleb a pak jej posilal do monastyru. Tento svaty starec dosahl znacne duchovni dokonalosti. Konal zazraky a dokazal cist skryta pomysleni lidskych srdci. Kratce pred svou smrti se jeste vratil do monastyru. Stihl jeste sepsat vyklad mnisskeho zivota. Vedenim monastyru poveril stavitele Kirilla a noveho igumena jeromonacha Gelasie. Spolecne s nimi odevzdal monastyr do ochrany Bozi Matky a ctihodnemu Sergiji (Radonezskemu) a sam se zacal pripravovat na smrt. Skonal 7. prosince 1557. Kanonizovan byl v roce 1579.

Vzpominky na pout po svatych mistech Recka

Sedim spolu s ostatnimi pravoslavnymi poutniky z Cech, Moravy, Slezska a Slovenska v trapeze a pozorne vnimam velebnou tvar stagonskeho a meteorskeho metropolity Serafima. Tak trochu mi pripomina zesnuleho jeruzalemskeho patriarchu Diodora. Vladyka Krystof, archiepiskop prazsky a ceskych zemi, nam preklada jeho vroucna a uprimna slova.

S dojetim nasloucham jeho vzpomince na naseho nenahraditelneho vladyku metropolitu Doroteje, o nemz mimo jine vladyka Serafim rika: "Nesl na svych bedrech tezka bremena. Ale nesl je trpelive, tise a statecne."

Zavojem slz vidim zprava za oknem mistnosti mlcenlive svate Meteory, ktere zduraznuji zavaznost techto slov…

Svate Meteory. Co o nich rici?

Ze jsou neskutecne, ze povznaseji poutnikovu dusi vysoko az do dlani Hospodinovych?

Ze se nam vubec nechce je po dvou dnech opustit?

Navstivili jsme tri svatometeorske monastyry: Roussenau, Velky Meteor a monastyr svateho Stepana, v nemz jsme konali svatou liturgii v ceskem jazyce…

Probiram se ze vzpominek a sleduji na chvili krajinu za okny autobusu.

Meteorske monastyry
Vysoke hory nam posilaji posledni pozdrav.

Mirime na konci pouti do rumunskeho Aradu, kde nas v zenskem monastyru sv. Simeona Stylity matky cekaji s veceri.

Aradem nase pout zacinala a ted konci.

Jaka byla?

Promodlena, nezapomenutelna, bohata.

Diky citlivemu a zkusenemu duchovnimu vedeni vladyky archiepiskopa Krystofa, diky kazdodennim svatym liturgiim a vecernim bohosluzbam i spolecnym modlitbam pri dlouhych cestach v autobusu. Diky navstiveni mnohych monastyru, chramu a historickych pamatek na tuto pout ucastnici nikdy nezapomenou…

Dest steka po oknech autobusu jako slzy rozlouceni. Vzpominame na slunny, pohodou zarici ostrov Milos a jeho obyvatele, kteri nas poutniky doslova rozmazlovali. Jmeno vladyky metropolity Doroteje a pritomnost vladyky archiepiskopa Krystofa nam oteviraly kazde dvere: at to byly dvere chramu, monastyru ci pohostinnych domu. S usmevem vzpominam na Daskalio, vecerni sluzbu Bozi v rectine, kdy se krasny trojhlas maleho sboru muzu vznasel nad stribritou hladinou morskeho zalivu a vypravel naslouchajicimu Hospodinovi o velke lasce reckeho naroda k Nemu i o radosti shromazdenych vesnicanu z pritomnosti nas poutniku z daleke zeme.

Stari obyvatele Daskalia vitali vladyku archiepiskopa Krystofa jako ztraceneho a opet nalezeneho syna. Vzpominali, jak doprovazel vladyku metropolitu Doroteje pri jeho lecebnem pobytu v teto vesnicce na brehu more...

Dojmu na svate pouti bylo tolik, ze je tezke prinutit myslenky k poslusnosti a poradku. Ostatne souvisle reportaze nepisu, protoze to neumim…

Krestanske katakomby

Blizime se mestu Temesvaru a posledni cil nasi pouti je nedaleko. Ale moje duse bez cetnych celnich prekazek, jez nas celou cestu obtezovaly, odleta vysoko a daleko do monastyru sv. Nikodema pod horu Paikos. Stojim v duchu v malem skalnim chramu sv. Serafima Sarovskeho a libam svetcovy ostatky. Pak prijimam Telo a Krev naseho Pana Jezise Krista v seru prostoru spore osvetleneho svicemi...

Svatou bozskou liturgii slouzil vladyka archiepiskop Krystof nejcasteji cesky. Pri vecernich bohosluzbach jsme vsak meli moznost seznamit se blize s reckym liturgickym zpevem. Tony melodii seskupene v proste, pro nezkusene ucho monotonni choraly byly strhujici: oprostene od lidskych nanosu a ozdob, bozske. Tak volali Hospodina prvni krestane zahnani do katakomb, v nichz jsme za ne na ostrove Milos slouzili panychidu, tak zalovali Hospodinu prvokrestansti mucednici jdouci na smrt. Tak Ho dodnes vzyva milujici recky narod. A modlitby vyverajici z ciste duse se dotknou nebes a vraceji se zpet do duse, z niz vysly. Recky verici se pokrizuje a lehkym dotekem dlane je tam ulozi do pristi svate liturgie, kdy opet vyletnou na perutich krestanske lasky do chramovych prostoru.

Co jeste k tomu dodat?

Ze se nam libilo v Atenach i v Pireu a nejvice na pohostinnem ostrove Milosu, kde jsme mimo jine navstivili katakomby prvnich krestanu a osvezili se pred odjezdem v mori. Na konci putovani jsme v Soluni byli ucastni ceske svate liturgie v chramu sv. Cyrila a Metodeje. Pro kazdeho pravoslavneho Slovaka, Moravana a Cecha byla tato liturgie se svatou eucharistii darkem z vdecnosti pro sv. verozvesty, jenz jsme jim prinesli z daleke vlasti, ve ktere rozzehli svetlo viry prave. Poklonili jsme se ostatkum sv. Cyrila. Slibujeme, ze my poutnici, kteri jsme priputovali se svym archiepiskopem Krystofem do techto svatych mist, poneseme svetlo svatych Cyrila a Metodeje dal a nedame je nikym uhasit.

Jeden z poutniku

Z pouti k svatemu Ivanovi Ceskemu

V kvetnovem cisle Hlasu pravoslavi psal vladyka Krystof, archiepiskop prazsky a ceskych zemi, o tom, ze cely nas zivot je vlastne jedna velka pout. A zivot krestana je tedy pouti k nasemu Panu Jezisi Kristu. Nabizim vam ke spolecnemu zamysleni nekolik dojmu a uvah z pouti, ktera se uskutecnila 23. 6. 2001. Byla to pout ke sv. Ivanovi Ceskemu. Zacinala ve stanici Srbsko.

Samotny nazev svedci o kontinuite svateho pravoslavi, o tom, ze prezilo zkazu Velke Moravy a nasilnou latinizaci. Legenda vypravi o tom, ze sv. Ivan Cesky byl puvodem chorvatsky kralevic. Nazev Srbsko nasvedcuje, ze mohl byt srbskeho puvodu. Zanechejme hypotez a sledujme pravoslavne poutniky, kteri v cele se svatym krizem v rukou bratra Draga vedeni vladykou archiepiskopem Krystofem a otcem Mojmirem Zalcikem kraceji kolem proslunene hladiny Berounky sevreni stribrnymi skalami, jez vyrustaji z hustych svezich lesu.

Potesitelne je, ze ve skupince vice nez dvaceti lidi jsou predevsim mladi, kteri celou cestu zpivaji staroslovenske pravoslavne pisne. Pout ma ctyri zastaveni, pri nichz vladyka Krystof nebo otec Mojmir ctou Evangelia. Svata liturgie pak probehla v kostele, ktery stoji nad jeskyni, v niz sv. Ivan Cesky zil. V priseri chramu, jehoz klenbou prolinaji skaly, stojime se svicemi v rukou a poslouchame pribeh svetcuv tak, jak nam ho zachovala legenda. Z cele velebne a procitene promluvy vladyky Krystofa mne dojima nejvice rozjimani nad skutecnosti, ze svaty Ivan Cesky chtel v nahradu za lan, jiz mu knize ustval, misto slibovaneho bohatstvi jedine: kneze, ktery by mu udelil svatou Eucharistii…

Jeste nekolik snimku u pravoslavneho krize, ktery na svem pozemku umoznil vztycit jeden z obyvatelu vesnice. Opet bylo telo Kristovo rozepjate na tomto krizi neprateli krestanu poskozeno. Znovu bude renovovano… Zajima mne, co vedlo majitele pozemku k tomu, aby zde dovolil umistit pravoslavny kriz. On sam pravoslavny neni . Odpovida proste: "Trochu jsem studoval stare knihy a zjistil jsem, ze dvouramenne krize tu opravdu v minulosti byly".

Osvezili jsme se u pramene vytekajiciho ze skaly a vydali se na zpatecni cestu. Obdivuji vysoke hrebeny skal. Na nekterych vidim krize. Rika se, ze je zde umistil sam svaty Ivan Cesky. Procitam svetcuv zivotopis, ktery nam vladyka archiepiskop Krystof po svate liturgii rozdal. V dusi mne hreji paprsky slunce, ktere nas celou cestu provazelo, a preji si, aby takovych pouti bylo vice…

Poutnik z Moravy

Jindrichovice

Tradicni pout do Jindrichovic se uskutecnila 30. 6. 2001. Pocetna skupina poutniku se sesla pred 10.00 hodinou na miste byvaleho zajateckeho tabora. Presne v 10.00 hod. zacala archijerejska liturgie v cele s vladykou Krystofem. S nim slouzil take o. J. Krivka z Marianskych lazni a o. E. Raptsun z Chomutova a diakon P. Ludvik z Usti n. Labem.

Po liturgii jsme pokracovali panychidou v utrobach pamatniku, pri niz jsme vzpomeli srbskych a ruskych obeti I. svetove valky.

Slava Bohu, ktery nas zavolal na toto misto, abychom se modlili za nase zesnule. Vidovdan - srbsky svatek, se tak stal i nasim svatkem. Prave Rusku a Srbsku jsme tolik zavazani za vznik naseho statu. V bitve o nasi samostatnost v letech 1914-1918 to bylo prave slovanske Rusko a Srbsko, ktere umoznilo nasim dobrovolnikum aktivni boj proti habsburske monarchii. Kdo dnes vzpomene s vdecnosti? Vyvrcholenim pouti bylo posveceni noveho krize, ktery byl peci bratra Dejana Randjelovice vztycen na prichozi ceste k pamatniku.

Po krasnych a s vroucnosti zpivanych bohosluzbach nas bohate pohostil bratr Dejan, ktery se o poutniky peclive staral.

Boris

Lesna

Velkou radost prozivala nase cirkevni obec 20. kvetna, kdy k nam zavital Jeho Vysokopreosvicenost Krystof, archiepiskop prazsky a ceskych zemi. Mistni duchovni spravce, o. Stefan Lohoyda pripravil novy prestol, ktery vladyka spolecne s duchovnimi z okoli posvetil v cest svatku Seslani Svateho Ducha na apostoly.

Jiz casne z rana se verici pripravovali na prijezd vladyky. Po prijezdu byl uvitan matuskou Viktorii a v chramu spoluslouzicimi duchovnimi. Po vstupnich modlitbach byl posvecen prestol, ktery se pro verici stal symbolem duchovniho rustu obce. Nekolik deti pristoupilo ke svatemu prijimani. Slavnostni svata liturgie ve zcela zaplnenem chramu skoncila dlouho po poledni a kupodivu se nikdo se necitil unaven. Naopak z oci pritomnych zarilo stesti a radost, ktera plynula z teto velke a pro cirkevni obec v Lesne, vyznamne udalosti.

Po ukonceni sv. liturgie prijal vladyka Krystof pozvani na faru, o kterou se o. Stefan se svymi farniky vzorne stara. Tady spolecne s dalsimi hosty stravil krasne chvile v druzne besede, po niz odjel za svymi dalsimi povinnostmi.

-jh-

Program vladyky Krystofa v cervnu:

23. 6. Vedl poutniky ke sv. Janu pod Skalou, kde konal v jeskynnim chramu sv. liturgii.

24. 6. Slouzil v Podboranech a vizitoval cirkevni obec.

26. 6. Ucastnil se promocniho aktu na zaver akademickeho roku na PBF PU, pri kterem byl promovan radnym doktorem teologie.

27. 6. Vedl v Praze jednani o zrizeni Romske duchovni mise jako obcanskeho sdruzeni.

28. 6. Byl pritomen slavnostnimu obedu poradanem velvyslancem Kyperske republiky.

29. 6. Vykonal sv. liturgii v chramu Zesnuti presv. Bohorodice na Olsanech (Praha 3) v den svych 48. narozenin a modlil se u hrobu zesnuleho vladyky metropolity Doroteje a hrobu svych predku pochovanych na pravoslavnem oddeleni mistniho hrbitova.

30. 6. Slouzil sv. liturgii v Jindrichovicich a konal panychidu za padle a umucene srbske a ruske vojaky z I. svetove valky.

1. 7. Slouzil nedelni sv. liturgii v Marianskych Laznich a uvedl do stavu duchovenskeho br. Horvata.

2.- 4. 7. Prednasel na universite v Cambridge (Velka Britanie).

5. 7. Ucastnil se chramoveho svatku v Horovickach u Rakovnika.

7. 7. Slouzil sv. liturgii v Horsovskem Tynu, pri ktere vyznamenal o. Martince zlatym krizem, bratry Lendela a Polanskeho /in memoriam/ radem /medaili/ sv. Cyrila a Metodeje a sestry M. Lendelovou a Z. Banasovou pochvalnym diplomem za praci pro cirkev a vyznamenal o. prot. Vl. Martince pravem noseni zlateho krize.

8. 7. V prazske katedrale vysvetil pri nedelni sv. liturgii na presbytera o. diakona Milana A. Jarese.

9. - 14. 7. Pecoval o deti na detskem tabore v Tesove.

11. 7. Postrihl na monasku Klaudii Romanovou, nyni matku Nektarii, v chramu sv. Nikolaje u Karlovych Varu

12. 7. Slouzil sv. liturgii v den oslav chramoveho svatku v Karlovych Varech.

15. 7. Konal sv. liturgii v ramci oslav chramoveho svatku v Milirich.

V cervenci a srpnu hodla s Bozi pomoci:

20. 7. Byt ucasten pri pietnim aktu na pocest malinskych mucedniku konanem v 9.45 hod. na hrbitove v Zatci.

26. 8. Vysvetit nove upravenou kapli v Zeleznem Brode (v 10.00 hod.).

28. 8. Konat sv. liturgii v den chramoveho svatku Zesnuti presv. Bohorodice v Praze na Olsanech v 9.00 hodin.

29. 8. - 1. 9. Vest seminar pro juniory na tema "Clovek a Bozi stvoreni" konany v Tesove u Marianskych Lazni.

Detem

Mile deti, na prazdninove destive dny vam posilame jednoduchou omalovanku - ikonu svatych Cyrila a Metodeje.

Za redakci zdravi strycek Cestmir

Vydava Pravoslavna cirkev v ceskych zemich, P. O. Box 655, CZ-111 21 Praha 1.

Hlavni redaktor: Dr. Cestmir Kracmar, Soukenicka 10, 110 00 Praha 1. Technicky redaktor: Boris Havel.

Redakce si vyhrazuje prava na pripadne upravy, ci kraceni zaslanych prispevku.

Uzaverka kazdeho cisla je 10. den predchazejiciho mesice. Vychazi druhy tyden v mesici.

Litografie Loksa PrePress Rakovnik, tisk Tucek tiskarna Rakovnik.

Rozsiruje PNS. Jedno cislo Kc 16, -, pro predplatitele u distribucniho strediska v Praze Kc 15, -.

Podavani novinovych zasilek povolila Ceska posta, s. p. ,

Odstepny zavod Praha c. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.
- -