REDAKČNÍ POZNÁMKA

Milí bratří a sestry,

je tu opět čas poutí, výletů a letních akcí.

Opět budeme moci vyrazit ven z měst, konat bohoslužby v přírodě, pod širým nebem.

Květnové číslo Hlasu pravoslaví vás chce nejen pozvat na tyto letní akce, ale také vás informuje o naší Besedě pravoslavné mládeže, která se v mnoha případech o tyto akce pečlivě stará.

Květnové číslo také přináší důležitý článek o návštěvě římského papeže v Řecku, která se i u nás stala mediální událostí měsíce. vaše redakce

Život jako pouť

Život lidský přirovnáváme k pouti. Říká se, že bývá často nelehká naše životní pouť. Putování životem má vždy svá úskalí, která jen s vypětím všech sil překonáváme. Na druhé straně však na životní pouti procházíme požehnanou a krásnou krajinou, na niž pak s láskou vzpomínáme, neboť i sama vzpomínka na to „hezké" nám pomáhá překonat přítomné problémy.

V pohledu biblickém je putování přirozenou podmínkou k získání Božího požehnání. Praotec Abraham se rozhodl odejít ze země Ur, aby dospěl do zaslíbené země (Gen.12,1-5). Na konci této jeho pouti jej navštívil sám Hospodin v osobách tří poutníků (Gen.18,1-8). Též Mojžíš musel s Izraelem nejprve vyjít z Egypta a putovat pouští dříve než dostal od Boha desatero přikázání (Ex.24, 12).

Také Spasitel, Ježíš Kristus, se narodil, když byla přesvatá Bohorodice na cestě daleko od svého bydliště. Poté putovala Svatá rodina z Betléma do Egypta, odkud se později vrátila domů do Galileje. Ve 12 letech Ježíš Kristus opět putuje do Jeruzaléma, aby byl poznán jako Boží Syn (Kol. 2,9).

Poslední Kristova pout do Jeruzaléma je vůbec Jeho nejdůležitějším činem vykonaným pro záchranu lidstva. Slavný vjezd do Jeruzaléma o tzv. Květné neděli byl předznamenáním Jeho ještě slavnějšího příchodu do nebeského Jeruzaléma. Jako Ukřižovaný poutník vyšel vstříc svému vzkříšení! Svoji pozemskou pouť zakončil cestou do nebe těmito slovy: „Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět, opět opouštím svět a jdu k Otci (Jn 16,28). Jdu připravit pro vás místo..., kde jsem já, abyste byli i vy (Jn 14,2-3)".

Ježíš Kristus jako Vzkříšený poutník šel též cestou do Emauz. Přitom potkal sv. apoštoly Lukáše a Kleopu, v jejichž srdcích dal rozhořet ohni Boží lásky. Poznat se jim dal až ve sv. eucharistii, kdy vešel do jejich „vnitřního" bytí, jako nový život pro jejich opravdový život.

Na příběhu emauzských poutníků vidíme, že se ve sv. eucharistii setkáváme s živým Božím chrámem, skutečnou Církví. Sama Církev jako poutník putuje ke vzkříšení a dává nám možnost žít již nyní částečně v Božím království.

Od nepaměti proto konají pravoslavní křesťané poutě na posvátná místa, spojená s biblickým podáním nebo životem významných světců. Zvláště to byla místa, kde žil a na kříži trpěl Ježíš Kristus. Svaté město Jeruzalém, Galilea a ostatní části Palestiny posvěcené okamžiky pozemského života Spasitele vždy byly a stále jsou nejčastějším cílem křesťanských poutníků. Do Svaté země přicházejí jako např. sv. Marie Egyptská proměnit svůj život a činit hluboké pokání.

Ze 6. století se dovídáme o ct. Christoforovi Římském, jak duchovně pomáhal poutníkům, když nemohli překročit pro množství hříchů práh chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě.

V našem prostředí se již několik desetiletí konají pouti, např. ke sv. Janu pod Skalou, kde na počátku 10. století žil první český poustevník sv. Ivan, a na hrad Tetín, místo mučednické smrti sv. Ludmily († 926).

Hlavním smyslem pouti je uskutečnění viditelné připomínky míst, na nichž Trojjediný Bůh manifestoval svoji lásku k lidem. Putování představuje svým způsobem upřímnou snahu věřícího člověka navštívit či mohli bychom říci „dotýkat" se svatých míst, kde žil sám Ježíš Kristus nebo Jeho vyvolení. Takto vnímaná Boží přítomnost upevňuje v poutníkovi živou víru a lásku k Bohu.

Pouť není světský výlet, i když se mu navenek v mnohém podobá. Ve své podstatě je však hlavně duchovním činem, kterým Bohu děkujeme za Jeho nebeské dary a požehnání.

Na pouti též vyznáváme své hříchy a v modlitbách prosíme za jejich odpuštění. Putování chápeme i jako prosbu o pomoc Boží v životních strastech a pokušeních.

Duchovní radost a pokoj naplňují srdce poutníků, kteří se na svatých místech účastní sv. liturgie a jiných bohoslužeb. Do svých domovů se vracejí vždy vnitřně obohaceni a proměněni. Přinášejí sebou zvláštní požehnání a stávají se mnohdy plamennými Božími zvěstovateli. Pořádání poutí proto patří k významné misijní činnosti v církvi.

archiepiskop Kryštof

Čtyřicet dní po Pasše vystupuje vzkříšený Kristus na nebesa. Čtyřicet dní je zmíněno ve Skutcích sv. apoštolů (Sk. 1,3). Kniha Skutků apoštolských situuje „odchod" Páně na Olivetskou horu blízko Bethanie.

Navzdory tomuto odloučení jsou apoštolové plni radosti a bohoslužby svátku Nanebevstoupení Páně, ačkoliv završují slavnostní paschální období, vyjadřují: „Lidé všech národů, tleskejte v dlaně, hlaholte Bohu, tleskejte zvučně." (Ž 47,2) „Bůh vystoupil vzhůru za hlaholu, Hospodin za zvuku polnic." (Ž 47,6)

Vzkříšení a nanebevstoupení

Odkud přichází tato radost?

V předvečer svého utrpení řekl Ježíš svým apoštolům: „Budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost" (J. 16,20). Kdokoliv viděl zmrtvýchvstalého Krista svýma očima, ten zná dokonalou radost, radost bez stínu, radost, kterou nemůže nikdo vzít.

Všichni apoštolové se setkali se zmrtvýchvstalým Kristem. Čtyřicet dní se jim zjevoval a rozmlouval s nimi, jedl jejich pokrm, dal jim svůj pokoj a slíbil jim dar Ducha Svatého. Nyní jsou svědky jeho slavného návratu k Otci.

Na ikoně můžeš vidět všechny apoštoly shromážděné okolo Přesvaté Bohorodice, jejich oči jsou upřeny k nebi, kde pozorují Syna Božího vystupujícího ve slávě. „Povznesl jsi se ve slávě, Kriste, Bože náš, radostí naplniv učedníky přislíbením Svatého Ducha a požehnáním svým jim zvěstovav, že ty jsi Syn Boží, Vykupitel světa." (tropar svátku Nanebevstoupení Páně)

My jsme rovněž viděli zmrtvývstalého Krista a dnes jsme přítomni při jeho slavném nanebevstoupení sdílejíce s apoštoly jejich radost.

Kdy jsme viděli zmrtvýchvstalého Krista?

V paschální noci jsme provolali zmrtvýchvstalého Krista a v průběhu paschálního období jsme opěvovali jeho vítězství nad smrtí. Světlo vzkříšení osvítilo náš život a my můžeme také říct, že naše radost je dokonalá a že nám ji nikdo nemůže vzít.

Dosáhnuvše dne Nanebevstoupení chápeme, že tento okamžik je naplněním utrpení, závěrečný moment Kristova pozemského života, korunovací paschálního Tajemství.

Svědectví vzkříšení

Patřit mezi apoštoly, k tomu bylo nutné být svědkem Kristova vzkříšení. To je důvod, proč byl z mnoha vybrán Matěj, aby nahradil Jidáše (Sk. 1,21-26). Sv. apoštol Pavel byl také nazván apoštolem, protože na cestě do Damašku viděl světlo zmrtvýchvstalého Krista.

„...ukázal se Petrovi, potom dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je dosud naživu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně." (1. Kor. 15,5-8)

Jako svědek Kristova vzkříšení se sv. apoštol Pavel objevuje na ikoně Nanebevstoupení Páně, ačkoliv historicky v ten den na Olivetské hoře přítomen být ani nemohl. Uzřev božské světlo byl započítán mezi apoštoly, je členem sboru apoštolů.

Také nám, navzdory faktu, že jsme narozeni dokonce daleko později než sv. apoštol Pavel, se na Paschu zjevil Kristus a jeho světlo osvěcuje naši temnotu. Jsme svědky vzkříšení jako dědicové apoštolů skrze jejich svědectví. Kristus vítá naši víru těmito slovy: „Blahoslaveni, kteří neviděli a uvěřili" (J. 20,29). Marie Magdalská byla prvním svědkem Kristova vzkříšení, když potkala Ježíše v zahradě u hrobu: „Nedotýkej se mě", praví Ježíš, „neboť jsem dosud nevystoupil k Otci" (Jan 20,17).

Proč zmrtvýchvstalý Kristus říká Tomášovi, „vlož svou ruku do mé rány", zatímco Marii Magdalské říká: „nedotýkej se mě"?

Když mluví Ježíš s Tomášem, chce, aby Tomáš věděl, že vzkříšené tělo je skutečné a hmotné, neboť není duch, a dokonce jí, aby to dokázal. Marii Magdalské nicméně přesto zjevil sílu vzkříšení, jež způsobila jeho vystoupení z pekel na nebesa.

Ikona Nanebevstoupení Páně svatého monastýru Stavronikita, Athos

Z pekla na nebesa

Kristus umírá, sestupuje do pekel, vstává z mrtvých a vrací se zpět k nebeskému Otci. Mezi peklem a nebesy, mezi smrtí a vzkříšením leží nepřerušená linka, nezastavitelný pohyb z nejnižšího do nejvyššího místa. Marie nemůže přerušit tento pohyb započatý v den vzkříšení a naprosto naplněný při nanebevstoupení. Nejspodnější místo sestupu do pekel, Kristovo snížení se v pekelném místě, kde není Bůh, se kryje s místem výstupu na nebesa.

V kenosi, v níž se Kristus ponížil, existuje k místu slávy nepřerušená dráha, prostý pohyb. Nanebevstoupením táhne Ježíš všechny z nás sebou ke svému Otci, který je nyní také naším Otcem.

Ke svému Otci a vašemu Otci, k mému Bohu a vašemu Bohu

Těmito slovy ujišťuje Ježíš Marii o tom, co slíbil apoštolům před svým utrpením: „Jdu, abych vám připravil místo" (Jan 14,2). Vraceje se ke svému Otci, což je Bůh, se Kristus stává „prvorozeným z mrtvých" (Kol. 1,18), předchůdcem, jenž připravuje cestu do království nebeského pro nás lidi. Jednorozený Syn Boží nabízí božské otcovství celému lidstvu. Tak se stáváme „jeho syny skrze Ježíše Krista" (Ef. 1,5), neboť Kristus je „prvorozený mezi mnoha bratřími" (Řím. 8,29).

Držíme-li se Krista, budeme osvobozeni od pekla, v němž se nalézáme a kde nás hřích a zkaženost stále drží v zajetí. Oslaveni s ním potom vejdeme do Otcova příbytku, do království Božího.

Radostná zvěst

Opouštěje nás zanechal nám Kristus radostnou zvěst o království Božím. Vystoupiv na nebesa sedí po pravici Otcově s Duchem Svatým. Tam, v „srdci" přesvaté Trojice, připravuje místo pro nás. Skrze své lidské tělo sjednocené s jeho božstvím již představuje vykoupené lidství a činí je vládnoucím na trůně slávy. To je vrchol vtělení: Tělo Kristovo, zároveň božské i lidské, vstupuje do Božího království a způsobuje, abychom vešli v jeho šlépějích. Kristus nám odkazuje radostnou zvěst o Božím království a my se tak stáváme dědici tohoto království podle zaslíbení Páně. Zanecháním tohoto dědictví nám Ježíš také zanechal úkol, abychom je předali všem lidem.

„Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření." (Mk. 16,15)

Přislíbení Ducha Svatého

„Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám" (Jan 16,7).

Ježíšova slova v Janově evangeliu jsou jasná. Seslání Ducha Svatého závisí na Kristově odchodu. Svatý apoštol a evangelista Lukáš vyzdvihuje téma Ducha Svatého před nanebevstoupením. Mluví o síle shůry, jíž byli apoštolové pokryti. Stejně jako ve Skutcích apoštolských zmiňuje Lukáš Otcův příslib, křest Duchem Svatým, oheň Padesátnice.

Po návratu z Olivetské hory žijí apoštolové v očekávání Ducha Svatého naplněni radostí, poněvadž vědí, že je Kristus nenechá osiřelé, přislíbil jim totiž Utěšitele.

Mezi svátky Nanebevstoupení Páně a Padesátnicí je deset dní, v jejichž průběhu čekáme na dary Ducha Svatého, stejně jako to činili apoštolové v horní místnosti. Připravujeme se na přijetí utěšujícího Ducha Svatého. Příslibem Ducha Svatého dává Kristus další dva přísliby před opuštěním tohoto světa. Jaké přísliby to jsou? Příslib zůstat se svými učedníky až do konce světa (Mt. 28,20). Kristus je vpravdě mysticky přítomen v církvi. Je to Duch Svatý, jenž zjevuje jeho přítomnost ve svatých Tajinách. Stejně jako chléb života shromažďuje všechna zrna pšenice v jeden bochník chleba, tak tělo Kristovo shromažďuje lidstvo v jedné církvi.

Třetí Kristův příslib je, že se vrátí ve slávě při parusii, tj. při svém druhém příchodu. Na ikoně můžeme vidět apoštoly shromážděné kolem Matky Boží. Jejich oči jsou upřeny k nebi. Dva andělé je vyzývají, aby očekávali slavný návrat Syna Božího. Skupina apoštolů s Matkou Boží reprezentuje církev v očekávání druhého Kristova příchodu. Pokud jde o Pána, ten nám žehná a tímto gestem naznačuje, že s námi zůstává až do konce světa, neboť jeho požehnání nás nikdy neopouští. Mezi sesláním Ducha Svatého a parusií je doba Církve, doba, kdy čekáme na návrat Spasitele. Duch Svatý v nás vyvolává tužbu vidět Krista znovu, vyžaduje jeho přítomnost v nás. Neboť „Duch přichází na pomoc naší slabosti... Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkaním" (Řím. 8,26). Kniha Zjevení nám vysvětluje skutečný význam tohoto lkaní, jež urychluje Kristův návrat: „Duch i nevěsta praví: ´Přijď!´ ´Ano, přijdu brzo. Amen, přijď, Pane Ježíši!" (Zj. 22,17 a 20). Duch Svatý nám pomáhá při čekání a současně nám zjevuje naplnění příslibu. Proto se nejedná jen o prázdné čekání směřující do daleké budoucnosti k radosti slíbené na onom světě. Již dnes můžeme v Duchu Svatém dopředu okusit chuť parusie. Toto zjevení je nám dáno při božské liturgii. Skutečně, sv. Eucharistie nám umožňuje uniknout chronologickému historickému času, posloupnosti dní, hodin a minut. Umožňuje nám zažít všechno ihned: minulost, přítomnost i budoucnost, neboť liturgický čas není podřízen lineárnímu času. Umožňuje nám poznat Boží věčnost, kde spolu jaksi mysticky koexistují minulost, přítomnost a budoucnost, kde se „již" a „ještě ne" navzájem setkávají. Proto nazýváme sv. Eucharistii „božskou liturgií", neboť se vždy jedná o účast na věčném životě v Bohu.

Nanebevstoupení a proměnění

Nanebevstoupením Páně jsou znova sjednocena nebesa a země. Nyní je možno přejít z jednoho do druhého, neboť Kristus uvedl naši božskou přirozenost do nebeského království a ve svém těle nás posadil po pravici Otcově.

Když člověk zemře, jeho duše putuje do nebe a jeho tělo se vrací do země. Je skutečně možné, aby Kristus vystoupil na nebesa se svým tělem?

Kristus vstal z mrtvých a jeho tělo je oslavené, tělo, které je plné světla, je duchovní tělo. Po vzkříšení již není Kristovo tělo podřízeno zákonům přírody, protože do těchto zákonů je vepsána smrt a tyto zákony vedou všechny lidi k hříchu. Vzkříšený Kristus již neumírá a jeho tělo září světlem, stejně jako to na hoře Tábor ukázal při proměnění svým učedníkům. Tehdy se Kristus na chvíli zjevil ve své slávě, ukazuje tak na své božství. Božské světlo je znázorňováno na ikonách Proměnění i Nanebevstoupení „mandorlou", tj. kruhem světla obklopujícím Kristovo tělo.

Během Kristova pozemského života nebylo božské světlo viditelné? Znamená to, že Kristus byl podřízen zákonům přírody? Nebyla jeho smrt normálním a logickým důsledkem řádu přírody?

Ne, protože Kristus je bez hříchu, a proto nepodléhá těmto zákonům. Dobrovolně se však podřídil zákonům přírody, akceptoval hlad, žízeň, útrapy a dokonce i smrt. Toto vše ale činí svobodně a ne z donucení, v poslušnosti nebeskému Otci, který jej posílá, aby spasil svět. Smrt Syna Božího není logickým důsledkem zákonů přírody, jako je tomu u nás. Ne, jeho smrt je naprosto dobrovolná, plně přijmuta a ve vší svobodě. Kristus na sebe bere naši smrtelnost a výměnou nám nabízí nesmrtelnost skrze své Zmrtvýchvstání.

Z anglického originálu knihy

„The Incarnate God"

vydané v St. Vladimir´s Seminary press roku 1995

přeložil Miroslav Kudla.

Šel jsem s Evangeliem a nebál jsem se...
V květnovém čísle vám, drazí bratři a sestry, přinášíme článek o životě schiarchimandrity Kyrilla, starce Trojice-sergijevskéhé lávry. Chápeme jej také mj. jako příspěvek k výročí konce druhé světové války.

Historici zkoumají válečné události z mnoha úhlů. Důležitost se přikládá té či oné bitvě nebo osobnosti. Starec Kyrill, jako mladý voják nasazoval život pro záchranu svého národa. Prošel světovou válkou.. Dnes nám vypráví, jak on vnímá válečné události. Jednoduše, s neochvějnou vnitřní jistotou.

2. světová vlastenecká válka byla důsledkem dopuštění Božího za naše odstoupení od Boha, za naše morální a mravní porušení Božího zákona a také toho, že se na Rusi pokoušeli úplně skoncovat s vírou, s Církví. Před válkou byly téměř všechny chrámy zavřené. V té době jich bylo na Rusi otevřeno již jen velmi málo. Nepřátelé Církve měli tento cíl – zavřít úplně všechny. Podle Chruščovova prohlášení skoncují s vírou do roku 1980 a v televizi ukážou posledního kněze. Úmyslem našich nepřátel bylo, aby všude vládl absolutní ateismus. Pán tyto úmysly prohlédl, a aby zabránil jejich uskutečnění, dopustil válku. Nikoli náhodou.

Vidíme, že válka skutečně obrátila lidi k víře, i vláda se nakonec obrátila k Církvi. Zvláště když vyšel Stalinův dekret o otevření chrámů na Rusi. Bez pochyby právě toto přiblížilo Boží milost k naší zemi, k našim lidem. Jistě je možné lidsky říci, že zvítězil vysoký bojový duch našich vojáků. A bylo by třeba také ocenit vedení země, které postavilo do čela takového geniálního vojevůdce, jako byl Žukov.

V minulých dobách dal Hospodin Rusku Suvorova, Kutuzova. V naší době Georgije Žukova – to byla milost Boží. Jemu jsme zavázáni za svou záchranu.

Také se u nás podařilo náhle vytvořit a zdokonalit vojenskou techniku. Lidsky to vše můžeme vysvětlit tím, že se lidé sjednotili a úspěšně pracovali na frontě i v týlu. Ano, bylo to tak. Ale sílu, energii a um jim dal Hospodin.

Když jsem četl paměti maršála Žukova, vyvstal mi před očima moment, kde píše o tom, jak byl na začátku války ohromen genialitou strategických plánů německých generálů. Později se stejně divil chybám, které nakonec udělali.

To ze svého pohledu říká Žukov. Já ze svého říkám, že to vše bylo dílem Božím. Chce-li Bůh někoho potrestat, vždy jej zbavuje rozumu a přivádí k šílenství. A takový člověk, který se nejprve zdá moudrým, dělá chyby, jakmile jej opustila blahodať Boží. Když se Hospodin rozhodl pomoci našemu národu a naší armádě, zatemnil rozum fašistům a naše veli
tele obdařil chytrostí, velitelským důvtipem, statečností a úspěchem. Pán Bůh dával sílu, energii a důvtip našim konstruktérům a inženýrům tak, abychom dosáhli vítězství. Jak se říká: „Nic není bez Boha".

Neštěstí je v tom, že nevidíme záměr Boží a nevzdáváme Bohu slávu za to, že projevil takovou péči a starost. To je smutné...

Vlastně bychom mohli říci, že Rusko povstalo z ničeho, vyrostlo do své velikosti pouze blahodatí Boží, pouze Boží silou, zázraky... Ale nikdo o tom nechce hovořit...

Kolik milosti obdržela naše země ve všech časech, kdy byla napadena. A pouze nebeská pomoc nás zachránila od úplného zániku. A my jsme tak necitliví, že nerozumíme této milosti Boží, nechceme oslavit Hospodina. „Beze Mne nemůžete činiti ničehož" (J. 15, 5). Ale my vše vztahujeme pouze na sebe. Říkáme: „já", jsme „hrdí" ke své záhubě. A za to vše nás Pán vydává nepřátelům, abychom se pokořili a nezapomínali na něho.

V prvních měsících války byla naše země v těžké situaci, porážka přicházela za porážkou. Protivník postupoval zcela bez odporu. A došel až k Moskvě, do Stalingradu. Když se Církev, věřící lidé modlili se slzami, prosili v modlitbách Hospodina za vítězství ruských zbraní, Hospodin modlitby vyslyšel. A jeho hněv se rychle změnil v milost.

Moskva byla zachráněna zázrakem... Být Němci smělejší – dobyli by ji holýma rukama. Moskva visela na vlásku. Skutečně, Hospodin Němce zadržel.

Jakmile začali otvírat chrámy, národ byl uchvácen ohromnou silou a šel do chrámů. Viděl jsem to na vlastní oči...

Po stalingradské bitvě, když jsme přišli do tambovských lesů k odpočinku, jsem šel jednu neděli do Tambova. Tehdy tam otevřeli jediný chrám, ze kterého zbyly pouze holé zdi. Měl jsem na sobě pouze uniformu a vojenský kabát. Kněz, otec Jan, který se později stal episkopem Inokentijem Kalininským, pronesl tak hlubokou promluvu, že všichni přítomní, kolik jich jen bylo, srdceryvně plakali. Byl to jeden nepřestávající vzlykot. Stáli jsme a točila se nám hlava, tak silná byla slova duchovního.

Jistě takové úpění, modlitbu prostých věřících duší, Hospodin vyslyšel! Věřím tomu na sto procent. A Hospodin pomohl...

Prostým lidem se zdá Boží pomoc neviditelná. Lidé Boha nevidí, neznají. Ale svět neviditelný je se světem hmotným bezprostředně spojen. Člověka pozdvihuje, dává mu zkušenost a statečnost, úspěch v týlu i na frontě...

Vzpomínám, jak na začátku války naše tanky a letadla hořela jako pochodně. Jen se objevil mesršmit (německý bojový letoun, pozn. překl.) – naše letadla se řítí k zemi. Vidět to bylo smutné a bolestné.

Později, v době stalingradské bitvy, jsem byl přímo uchvácen: „kaťuše", dělostřelectvo, letectvo ovládlo oblohu. Radovali jsme se pro naši zemi. Bylo cítit nadšení v armádě, které každého strhlo. To Hospodin nám pomáhal! A pak, sláva Bohu, jsme prošli celou Ukrajinou, osvobodili Rumunsko a Maďarsko, Rakousko...

Po osvobození Stalingradu byl náš oddíl pověřen strážní službou ve městě. Nebyl tu ani jediný celý dům. Byl duben, slunce již hřálo. Jednou jsem v rozvalinách zvedl ze suti knihu. Začal jsem číst a zjistil, že jde o něco drahého, milého pro duši. Bylo to Evangelium. Našel jsem si takový poklad, takové potěšení a útěchu!

Kniha byla rozbitá. Posbíral jsem všechny listy a Evangelium už se mnou zůstalo. Doposud jsem cítil nepokoj – proč je válka, za co bojujeme? Stalo se mnoho nepochopitelného, protože v zemi panoval ateismus a lež. Ale když jsem začal číst Evangelium – oči se mi otevřely. Takovou útěchu dávalo.

Šel jsem s Evangeliem a nebál jsem se. Nikdy. Takové to bylo nadšení. Pouze Hospodin byl se mnou a já se ničeho nebál. Přišel jsem do Rakouska. Hospodin mi pomáhal a těšil mě. Po válce mne přivedl do semináře. Zatoužil jsem po něčem duchovním...

V roce 1946 jsem byl demobilizován. Přijel jsem do Moskvy, v jednom chrámu jsem se ptal, jestli zde je nějaké duchovní zařízení. Je, řekli mi, duchovní seminář otevřeli v Novo-děvičím monastýru. Jel jsem tam přímo ve vojenské uniformě. Vzpomínám, jak mně prorektor, otec Sergij Savinský, dobrosrdečně přijal a předal rozvrh vyučování.

S velkým nadšením jsem se začal připravovat. Vždyť jsem nežil v Církvi. Vyrostl jsem v selské rodině, moji rodiče byli věřící. Ale od 12 let jsem žil v bezvěreckém prostředí, u bratra, a tak jsem ztratil svoji duchovnost.

Hospodin mi dal velkou energii a touhu! Musel jsem se toho mnoho naučit nazpaměť. Modlitby, číst církevněslovansky. Bez ohledu na námahu jsem pracoval a učil se s velkou touhou. Hořel jsem.

Při zkoušce jsem dostal nazpaměť padesátý žalm... V polovině žalmu – stačí, děkujeme. Přečetl jsem žalm církevněslovansky. Také dobře. Pak pokračovala zkouška na témata z Evangelií. Evangelium jsem znal dobře. Dostal jsem nejlepší ohodnocení. Napsali mi, že jsem přijat.

Tehdy jsem svlékl vojenský kabát a v kazajce přijel do školy. My všichni, kteří jsme tam tehdy byli, ti, kteří jako já, přišli z fronty, ti, kteří přišli z uhelných dolů, jsme byli vychováni životem...

Stručně řečeno mám za to, že naše nevíra, naše zapomínání na Boha a také porušení mravních zákonů není bez trestu. Neuvědomujeme si, že Bůh ví nejen o každém člověku, ale i o každé zemi. Proto byla válka. Nebylo by jí bez dopuštění Božího.

Jestli ani vlas nespadne z naší hlavy bez vůle Boží, tak tím spíše není ani válka. Byla dopuštěním Božím za náš mravní úpadek, naši bezbožnost, odstoupení. Hospodin válku dopustil, aby zamezil našemu pádu. Protože se u nás pokoušeli úplně zahubit víru. Všechny chrámy zavřeli.

Tak se stane i v budoucnu. Hospodin ví, čím pokoří nepřátele. Dopustil válku a přinutil je opět chrámy otevřít. Protože to národ potřeboval...

Dnešní chaos – to je také dopuštění Boží. Také války na hranicích Ruska. Jestli se národ nevzpamatuje, nebude se hluboce kát, neukončí rozklad morálky, bude nutno cosi očekávat. Další zhoubu. Copak je možné, aby nyní v naší zemi, na Svaté Rusi, vládlo ďábelství? Čarodějníci, mágové, hypnotizéři, různé sekty... To vše vzbuzuje Boží hněv. V Evangeliu je psáno: „Zjevuje se zajisté hněv Boží s nebe na každou bezbožnost a nepravost těch lidí, kteří pravdu nepravostí zadržují." (Řím. 1, 18) Bůh nás vyzve: „Vzpamatujte se, obraťte se ke Mně". Je strašné, že jsme dopustili toto ďábelství. Nevím, co můžeme očekávat. Protože, podle Písma svatého, sedm kanaánských národů
bylo zničeno pouze proto, že dopustili klanění běsům. Lidské hříchy – to je slabost. Ale Bůh nestrpí, když se lidé obrací k temným démonským silám. My jsme jim otevřeli cestu. Ještě nedávno byli provozovatelé černé magie přísně trestáni. Dnes hypnotizéři číselnými kódy zaklínají lidi. Je to strašné, stojíme na pokraji života a smrti.

Pokud se nevzpamatujeme, nebudeme se kát, neodsoudíme sami sebe a neobrátíme se k Bohu, neunikneme trestu. Zatím Hospodin pro věřící vše trpí. Církev ještě existuje. Modlí se a prosí Hospodina: nedopusť prosím Tě! Bůh vše nečisté zničí!

Člověk sám je vinen tím, že odešel od Boha, od Pravdy, že se sjednotil se lží. Lež nikdy neposkytne člověku uspokojení. Lež je lež. Lidé se dusí, když přebývají ve lži. Pokud se obrátí k Pravdě, pocítí radost, život!

Zapsal Andrej Pečerskij 1995

z ruštiny přeložil Boris

Hledíme-li na ikonu Spasitele nebo některého světce, koncentrujeme k ní svou pozornost, rozmlouváme s ní – a ona nám odpovídá. Vstoupíme-li do „jejího prostoru", můžeme z ní vyčíst i mnohé nevyřčené o duchovním zrání a poznávání. Zejména byla-li vytvořena v souladu se staletými ikonografickými kánony, může nám poodhalit v ní zahalenou skutečnost samotného „bytí Boha". Písmo slovních sdělení má své vlastní znaky – jazyk výtvarného sdělování má zase jiné. Dávným ikonopiscům k tomu sloužily zvláštní příručky zvané hermeneje nebo též podlinniky, jednak podávající výklad (tolkovyje), jednak obrazové (licevyje), obsahující náčrty vzorů (prorysy). Jednou z nejvýznamnějších, které se zachovaly, je tzv. Malířská příručka ze Svaté hory Athos.

Světec je člověk zbožštěný, deifikovaný, bytost veskrze prostoupená Boží Trojicí. Nereprezentuje zde svůj vlastní život, ale život Boha v něm. Nežije on, ale žije v něm Kristu (Gal 2,20). Tohle všechno o něm vypovídá ikona. Proto svatý obraz nesvědčí o jeho individuálním těle a konkrétním, dějinně a fyzicky podmíněném vzezření, nýbrž o aktivitě Boží, která se ve světci projevila. Žádoucího výrazu dosahuje výtvarník netoliko „nadčasovou" nehybností linií (pobyt ve věčnosti) a harmonií i symbolikou barev, nýbrž již samotným řádem geometrickým, který je v ní ukryt a jímž je vyznačena postava i její „obožennaja" tvář. Ikonopisec byl podroben řádu doslova architektonickému. „Tato architektura je ve své podstatě kázáním", napsal J. N. Trubeckoj. Řád udržuje kompozici díla. Je-li kupříkladu délka celé postavy v ikoně devítinásobkem délky obličeje (trup má tři takové délky, nohy čtyři), pak pro samu konstrukci hlavy a tváře platí zásady ještě přesnější a podrobnější. Tvář, jejíž „nová duchovní existence" je jakoby beze zbytku prostoupena životem a působením Přesvaté Trojice, určují podle athoské příručky tři soustředné kružnice. My samozřejmě tyto kružnice nevidíme, ale můžeme je vytušit. Pro ikonopisce to znamenalo, že střední bod všech tří kružnic je v místě mezi čelem a očima, kde je kořen nosu. Toto místo ztotožňovali zároveň s centrem myšlení i duchovního vyzařování. Délku nosu, tvořící rozměr třetiny obličeje, si určili jako základní jednotku pro stanovení ostatních měr (výšky čela i dolní obličejové části). Obrysy čela a lící jsou ohraničeny vnitřní kružnicí o poloměru jedné jednotky (tj. délky nosu). Druhá kružnice, udávající vnější obvod hlavy, má poloměr dvou jednotek – a vnější kružnice, která vymezuje plochu svatozáře, je určena třemi jednotkami. Co však tato symbolika čísel a měr, která vtiskla obličejům z tradičních ikon jejich přiznačný vzhled, poví nám?

Tři kružnice nám také mohou symbolizovat účast světce (ale ovšem i samotného Ježíše) na vnitřním životě Boha. Trojice soustředných kružnic, připomínající Přesvatou Boží Trojici, vypovídá o intenzitě bezhraničného záření božského Slunce. Uvnitř, v centru, kde kružnice postihuje hlavní obličejové části, můžeme myslet na samu podstatu, esenci, hlubinu božství. Odtud tryskají všechny Boží energie. Výronem tohoto jádra je Boží činnost, stvořitelská aktivita, Logos: to je druhá kružnice. Z niterného života Boha Otce však zároveň vyvěrají paprsky, proměňující náš vlastní svět, pozvedající a „vtahující" jej v Sebe. To je třetí, velká kružnice. Zahrnuje široké pole působnosti. V ikoně splývá s obvodem svatozáře. Mohla by vypovídat o Duchu Svatém, který zasahuje mnoho končin země a vane tam, kam sám chce, bez jakýchkoli lidských omezení. Proměňuje lidi neznámé a nepatrné ve velké svědky Boží. Oni pak jsou tou pravou svatozáří Boží slávy. Vnější kružnice vypovídá o šíření theose v lidstvu a ve vesmíru. Třebaže ikonografické příručky nikde výslovně nestanoví takový výklad, naše přemítání tváří v tvář ikoně nám jej napovídá. Dovedeme-li se ponořit do duchovního obsahu ikony, překračujícího lidská slova, nemusíme znát předpisy staletých příruček ani bystré argumenty bohosloveckých traktátů. Pokud jsme se naladili na správnou „vlnovou délku" zbožného rozjímání, navázali jsme s podstatnými složkami ikony správný kontakt. Ikona vyrůstá ze stejného ducha jako Písmo, doplňuje jeho výpověď a dovede i názorně předvést leccos, k čemu jsme třeba zůstali hluší ze slov Písma sv. a z formulací církevních dogmat. Zároveň si zřetelně uvědomujeme, že ústup od přísných pravidel tvorby posvátných ikon (zejména v 19. století) nebyl zrovna příznivý jejich duchovnímu obsahu. Dokud se ikonopisci věrně drželi pouček starých hermenejí, dokud po věky zachovávali v zobrazování plošnost, uspořádání linií, vzájemný poměr jednotlivých částí, symboliku a harmonii barev, inverzní – obrácenou perspektivu, stanovený sklon hlav i výraz očí v tvářích Bohorodice typů Odigitrie, Eleusa i dalších odtud odvozených, neztrácely tyto ikony bytostný obsah, který z nich může vyčíst jedině naše opravdová víra.

Rozjímáme-li takto třeba před ikonou Bohorodice Znamení, může nám i ona posléze povědět: „Já přece nevyprávím pouze o Mariině naději v narození Ježíše z jejího těla. Chci také probudit vaši touhu, aby ve vás samotných žil Kristus jako hlubinný zdroj všeho myšlení, cítění i skutků."

A tak je to s každou opravdovou ikonou, před kterou se postavíme.

PhDr. O. A. Kukla

Podmínky pro duchovní život
v současném světě

Samozřejmě vše, co se dnes děje, má své příčiny. Životní podmínky v dnešním světě jsou zcela odlišné od těch v minulosti. Sám fenomén apostáze – odpadnutí od Pravdy /ISTINY/ – spočívá v tom, že lidé nemohou chápat Evangelium tak jasně a čistě. I když jej znají, jsou proti němu jaksi „očkováni". Proto také velmi málo z těch, kteří slyší hlásání Pravoslaví, se k němu obrací.

Dalším charakteristickým rysem ducha doby, odlišným od dob minulých, je „atmosféra Mickey Mouse". Co chybí duchu doby, je opravdovost. A tento nedostatek se zcela vžil. Proto lidé, když se dnes loučí, říkají: „Take it easy!" – nedělej si těžkou hlavu, ber vše v pohodě, lehce... Dříve lidé říkali: „God be with you" (Bůh s tebou) a pozdrav „good bye" pochází ze slova „God" – Bůh.

Dnešní mládež je pohlcena fantastickým světem televize. Park Mickey Mouse dokonce nazývají Disneyovou zemí (Disneyland) nebo Světem Walta Disneye (Walt Disney World). Všechen náš duchovní život, ba i náboženské názory někdy upadají pod vliv tohoto ducha.

Na Floridě žije jeden velmi čestný a seriózní protestant – fundamentalista. Vlastní velký pozemek právě v sousedství Disney Worldu a hodlá zde postavit přesnou kopii jeruzalémského Chrámu. Rozhodl se tak proto, aby odtrhl návštěvníky Disney Worldu od světského a přivedl k duchovnímu, ale na téže úrovni. Návštěvníci budou u vytržení! Vždyť to bude něco podobného těm kouzelným a pohádkovým zámkům, které viděli vedle v Disney Worldu.

Všechna ta atmosféra – nereálná, filmová – není pouze duchem doby, ona vešla i do našich domovů. Ovlivňuje to, jak skutečně bereme život, jak vychováváme děti. Ostatně, děti spíše nevychováváme. Schází idea, že je nutno nechat děti vyrůstat v určitém duchu a zásadách. Sami procházejí světem, který je obklopuje, bez duševního či duchovního růstu a výsledkem je něco velmi scestného, neopravdového.

Proto mnohé z dospívajících dětí přicházejí o rozum – přiklánějí se k různým divokým a příšerným náboženstvím, stávají se narkomany, zločinci a dopouštějí se množství šílených a hrozných skutků. V dětství nebyly v kontaktu s pravou skutečností, ani v duchovním ani ve světském životě.

Otec Serafím (Rose)

To je jeden z hlavních důvodů, proč je náš život natolik odlišný od toho minulého a mnohem obtížnější pro duchovní skutky. A další příčinou je moderní životní pohodlí, které vede bezpochyby ke ztrátě odpovědnosti, lidskosti a motivuje lidi k tomu, aby měli starosti ne jeden o druhého, ale o zboží na trhu, o auta a zařízení pro větší komfort. Už sama idea telefonu – to, že můžeme být okamžitě v kontaktu s člověkem, kterému chceme předat zprávu, je také momentem odlidštění! Když musíte ujít velkou vzdálenost, abyste se setkali s člověkem, určitě pak bude stav vaší duše jiný, nežli když prostě vytočíte číslo. To všechno dělá naši dobu jinou a velmi komplikuje veškerou duchovní aktivitu – ať je to apoštolství či misionářská činnost, obyčejný život světského křesťana nebo monašský podvig atp.

Je ještě něco v duchu naší doby, co je třeba nám pravoslavným mít na zřeteli – síla Tradice. Jestliže si myslíme, že vše, co nám Církev dává, je již nějak dovršené, samo o sobě dostatečné a z naší strany není třeba žádného úsilí, pak takový přístup nás duchovně ničí. Protože vše velké a vznešené potřebuje zápas a vůli po dosažení cíle. Zde je jedna z příčin, proč soudobé pohodlí vede ke ztrátě individuality. Pokus udělat svět ještě pohodlnějším nás zbavuje prvku boje, který je tkání života. Z pohledu všech výše uvedených důvodů se zdá, že atmosféra doby utiskuje duchovní život. Již dávno, v době Williama Butlera Yeatse (1865–1939), byly všechny tyto podmínky pro duchovní život zformovány a semena zaseta. Dvacáté století už téměř nic nepřidalo, pouze uvedlo v činnost mechanismy sestrojené v 18. a 19. století. A pro nás nakonec nezbylo žádné dílo, protože vše bylo vykonáno. A to v nás vzbuzuje pocit beznaděje. W. B. Yeats – tento jemný a hloubavý irský básník – napsal ve své poemě „Druhý příchod":

Hle, jak sokol krouží mezi oblaky a nevidí znamení pánovy ruky, tak nemilosrdně, jistě a pomalu blíží se příchod všeho rozkladu. A jádro smyslu se vytratilo... Svět nechal na sebe anarchii dopadnout, povolena je uzda rodinných pout, nevinnost není pro hluché svátostí, ti uvyklí jsou všem druhům zvrhlosti. Důstojní trpí pocitem duchovní žízně a zhýralí vlečou se ke své tryzně. Tak jasně cítíme NĚČEHO blízkost! Druhý příchod – VĚČNOST! Druhý příchod – těch slov nelze vysloviti a smysl chystá se utajiti v nějakém žertu – prázdném a hloupém – kdy, strachu pln, nacházím se v obrazu děsivém: procházím středem písků skrze hlubinu věků a dospěji i k času nynějšímu – hlava člověka patřící lvu kamennému. Pohled prázdný jako u Slunce... A vidím, jakoby v hrozném snu, jak se zachvěl, v boky se kolébajíc, na rovnou brázdu prázdných písků, bezživých, stíny vrhajíc. A mou duši naplňuje tesknota... Zvíře nebylo neškodným snem, však kolébkou tajemství z kamene. Hle, šelma již krutým a němým příchodem děsí zrodit se v Betlémě.

Zde je příklad skutečného pohledu na život: špatní lidé se noří do života v hříchu a dobří ztrácejí smysl bytí kvůli nedostatku duchovnosti. Není po čem toužit, vše je odňato. Materialismus triumfuje. Pro svět již není naděje a „šelma...přichází, aby se narodila v Betlémě" – zjevení Antikrista. Svět beznadějně směřuje dolů, nelze jej zastavit.

Jeromonach Serafim Rose

přeložil o. Patrik, dokončení příště

Historie a současnost

O pádu Konstantinopole (29. května 1453)

Roku 6961 od stvoření světa a roku 1453 od narození Krista, v úterý 29. května. Je psáno, že prvním císařem, který toto město postavil, byl Konstantin, syn Heleny (v něm také zahájil římskou vládu), a posledním císařem byl rovněž Konstantin, syn Heleny. V tu hodinu, kdy byla Konstantinopol dobyta, se schovalo slunce a tma pokryla celý svět. Ať nikdo nepochybuje, že to bylo zatmění slunce! To bylo Boží znamení celému světu, že královna měst byla vydána do rukou Turků. Když Turci vcházeli přes stranu sv. Romana, šel císař Konstantin naštěstí po hradbách a nepřátele zpozoroval. Při tom byl doprovázen jistými hodnostáři. Na pravé straně stál chrám přesvaté Bohorodice, císař zpozoroval nějakou královnu doprovázenou několika eunuchy, jak do chrámu vchází. Císař s hodnostáři vešli do chrámu, aby zjistili, kdo je ona královna.

Ta otevřela krásné dveře, vešla dovnitř a posadila se na synthronos. Tehdy otevřela svá ústa a pravila císaři: „Již několikrát jsem zachránila toto ubohé město před Božím hněvem, stejně tak i nyní prosím svého Syna a Boha, avšak bylo již rozhodnuto, že budete vydáni do rukou cizinců, neboť hříchy lidu zapálily Boží hněv. Tak tedy zde zanechej svou císařskou korunu (diadém, pozn. překladatele), abych ji hlídala, dokud Bůh nerozhodne, že ji přijme někdo jiný, a ty jdi zemřít, neboť tak rozhodl Bůh."

Když císař poslouchal, zesmutněl, odložil svou císařskou korunu a žezlo, které držel v ruce, a položil je na svatý prestol. Plakal a pravil: „Ó má Vládkyně, pro své hříchy odkládám svou čest a vládu, ztrácím život a poroučím svou duši do tvých rukou, jako jsem ti odevzdal i svou císařskou korunu." Tu mu Královna andělů odpověděla: „Ať Hospodin Bůh dá tvé duši odpočinout mezi svými svatými!" Pak se císař kál a dotýkaje se jejího šatu. Pak Královna zmizela i se svými eunuchy, což byli andělé. Ale ani koruna, ani žezlo nebylo nalezeno tam, kde je císař nechal, neboť Vládkyně naše Bohorodice je odnesla, aby je hlídala, dokud ubohý křesťanský rod nedojde smilování. Všechny tyto události byly pak vyprávěny několika křesťany, kteří byli přítomni v chrámě a viděli ten zázrak. Císař odešel zbaven své vlády a zemřel se svými dvořany, hledě při tom z výšky hradeb na nepřátele. Setkal se s několika Turky a dal se s nimi do boje, byl poražen a zabit se svými hodnostáři. Nepřátelé přinesli hlavu nešťastného císaře sultánovi, který při tom zakusil velkou radost.

Z francouštiny přeložil Miroslav Kudla

Letošní květnová návštěva římského papeže Jana Pavla II. v Athénách rozdělila řecký pravoslavný národ na dva tábory. Prvý, početnější, jí zásadně odmítal. Druhý tábor utvořený hlavně z vlivných osobností, včetně členů posvátného synodu řecké pravoslavné církve, respektoval rozhodnutí řeckého prezidenta pozvat papeže jako hlavu státu Vatikán do Athén, aby se zde mohl poklonit starokřesťanským památkám. Návštěva se uskutečnila i přes značné protesty představitelů prvého tábora.

Papež byl nakonec v Řecku jen několik hodin. Mimo jiné jej přijal ve své rezidenci athénský archiepiskop Christodulos a vyslechl omluvu za skutky Vatikánu, které v minulosti velmi poškodily řecký národ.

V pátek 11. května jsem se zúčastnil diskusního pořadu ve večerním Mikroforu českého rozhlasu věnovaného právě této papežově cestě. Posluchači měli možnost rozmýšlet o příčinách nevole Řeků vůči římskému pontifikovi.

Spočívají v obžalobě Vatikánu za rozdělení křesťanů díky jednostrannému zavedení nových dogmat a pořádků - přesně učení o vycházení Svatého Ducha, papežské neomylnosti či nuceného celibátu kněží, včetně založení světského státu, které vedlo ke stálému boji o moc, neblahým křižáckým válkám a inkvizici. Těžkou ránu vzájemným vztahům zasadilo například dobytí a vyplenění hlavního města křesťanského východu Konstantinopole křižáky v roce 1204.

Přesto letos v Athénách zvítězila tradiční řecká pohostinnost, otevřenost a zájem o řešení živých problémů, i když staletých. Omluva, jak vyšlo v rozhovoru v Mikroforu najevo, v podobě symbolického gesta však nestačí. Řekové, spolu s ostatními pravoslavnými národy, čekají na jasný počátek náprav pokažených věcí, aby křesťané opět „jedno byli" v duchu Kristova evangelia (Jan 17, 21 ).

Nakonec se můžeme ptát, jak to bylo i v případě uvedeného rozhovoru na vlnách českého rozhlasu, co si přesto zatím mohou pravoslavní na Východě a jinoslavní křesťané na Západě vzájemně dávat. Pravoslaví vzbuzuje jednoznačně stále veliký obdiv na Západě pro svoji hlubokou duchovnost a věrnost zásadám prvokřesťanské Církve. Naopak západní křesťané dovedou daleko lépe komunikovat se světem, zajímavě a přitažlivě o sobě informovat společnost, ve které žijí. Paradoxně to byl jeden z důvodů, proč athénský archiepiskop papežovu návštěvu přijal. V prohlášení posvátného synodu řecké pravoslavné církve k této události je totiž zdůrazněno, že právě tak se svět konečně dozví, jak závažné věroučné a historické skutečnosti křesťany mezi sebou rozdělily. Také u nás mohli lidé v této souvislosti konečně jasně vnímat, jakého náboženského vyznání jsou Řekové.

Nejsou tedy řecko-katolíci, ale pravoslavní křesťané.

Naopak řecko-katolíci jsou římskými katolíky, původně z tradičních pravoslavných zemí, kteří přijali církevní unii s Římem. V České republice to jsou hlavně někteří Ukrajinci a Rusíni. Archiepiskop Kryštof

(Archiepiskop Christodulos odmítl s papežem společnou modlitbu, stejně tak jako nazývat papeže „svatým" otcem. pozn. redakce)

Co nového v Besedě pravoslavné mládeže

Na sobotu 24. 3. 2001 bylo svoláno VII. valné shromáždění Besedy pravoslavné mládeže českých zemí (BPM), které se uskutečnilo v prostorách Úřadu metropolitní rady naší církve v Praze a probíhalo od 11 do 17 hodin. Zasedání byl osobně přítomen Jeho Vysokopřeosvícenost pražský archiepiskop Kryštof, jenž ho zahájil modlitbou a následně jeho účastníkům věnoval přednášku o historii a současnosti světových pravoslavných církví, se zvláštním zřetelem k ožehavým otázkám současnosti. Následně byl na shromáždění přečten příspěvek nepřítomného o. Baudiše o nutnosti duchovního pojetí ekologie.

Po přečtení pastýřského listu Jeho Přeosvícenosti olomoucko-brněnského vladyky Simeona byla otevřena jednání o dalším vývoji BPM. Ta nabrala v některých ohledech nečekaný spád: současný prezident Dejan Randjelovič, viceprezident Petr Kubálek i pokladník Hana Kateřina Caldrová oznámili rezignaci na své funkce, ale všichni navržení kandidáti svou nominaci z různých důvodů odmítli. Proto se současní činovníci BPM rozhodli na těchto místech setrvat s tím, že mimořádné valné shromáždění v létě 2001, jehož místo a datum konání bude členstvu BPM s dostatečným předstihem sděleno poštou, má definitivně rozhodnout o jejich obsazení.

Zevrubné diskusi bylo podrobeno vydávání vlastního časopisu BPM, jehož zkušební číslo již vyšlo pod názvem Pravda Pravoslaví. Z hlasování vzešla redakční rada, jež bude řídit další chod a obsah tiskoviny.

Shromáždění se usneslo, že jménem BPM bude adresován písemný dotaz Jeho Přeosvícenosti vladykovi Simeonovi ve věci současného kanonického soudu s o. Baudišem. Dotaz bude žádostí o objasnění, jaké má tento proces implikace pro výkon funkce duchovního BPM, kterou o. Baudiš od loňska zastává.

za BPM sepsal Petr Kubálek

a) Poutě

12. 5. sv. Cyril a Metoděj

– Mikulčice

23. 6. sv. Jan pod Skalou

30. 6. Vidovdan – Jindřichovice

2.–4. 9. Hrubá Vrbka

15. 9. sv. Ludmila – Tetín

29. 9. sv. Ludmila – sv. liturgie

v bazilice sv.

Jiří na Pražském hradu

6. 10. sv. Václav

b) Brigády

5. 5. Chabařovice

10. – 11. 5. Hrubá Vrbka

19. 5. Rumburk

21. 7. Vilémov

2. – 4. 9. Hrubá Vrbka

c) Dětský tábor

21. – 28. 7. Vilémov

Akce slovenského BPM pro rok 2001

8. 6. Stropkov – „Juniales"

25. 8. Sabinov – pouť

a chrámový svátek

7. – 8. 9. Stropkov a Ladomírová

– pouť a duchovní setkání další akce budou upřesněny

Mezinárodní akce SYNDESMOSu

4. – 14. 7. Rusko – pouť pravoslavné mládeže

17. – 27. 7. Řecko (ostrov Trikkeri

u Volosu) – tábor

25. 7. – 5. 8. Řecko (Athos)

– program ekologie

a spirituality

18. – 26. 8. Jižní Korea (Soul) – školení

pro vedoucí pravoslavné mládeže

25. 8. – 2. 9. Francie (Saint-Maurin)

– fórum SYNDESMOSu (zvl. důležité,

BPM je spolupořádajícím členem)

18. – 26. 9. Jugoslávie (Novi Sad)

– mezinárodní setkání mládeže

Kontakt na vedení BPM:

Písemně: P.O.Box 176,

360 21 Karlovy Vary

Telefon: 0602/12 75 66

Fax: 017/277 38

Na boží nivu

Nový pravoslavný duchovní

„...A chudobou získal jsi bohatství darů duchovních..."

Je neděle 22. 4. 2001.

Klaním se památce Jeho Blaženstva Doroteje a kladu prostou, malou kytičku na jeho hrob.

Vstupuji do přeplněného chrámu na Olšanech, abych byla jako jedna z mnoha účastna rukopoložení o. Vladimíra Spurného. On i jeho mátuška Irina mne pozvali a mně se tím dostalo cti sledovat tento velebný, krásný obřad, po němž se skromný, pokorný, jemný moravský žalmista, později diakon, dostává na začátek cesty plné trní a hloží, na jejímž konci ho očekává sám jeho Pán.

Vladyka archiepiskop pražský a českých zemí Kryštof zakončil slavnostní svatou liturgii a zástupy věřících líbaly kříž v rukou otce Vladimíra......

Naše pravoslavná církev má nového kněze. Kněze plného křesťanské lásky, porozumění a víry, jehož nová pastva v Hořovičkách přijala s otevřeným srdcem. A nám zbývá popřát otci Vladimíru Spurnému: Mnogaja ljeta a Hospodinovo požehnání.

Mé duchovní zážitky z této kratičké pouti do Prahy však pokračovaly. Z vilémovského monastýru totiž na rukopoložení otce Vladimíra přijela schimonachyně Christodula původem ze Stockholmu. Tato útlá modrooká žena je jedinou pravoslavnou monaškou ve Švédsku. Před dvěma lety dostala povolení k tomu, aby mohla bydlet v malém domečku v lese v odloučení a připravovat se na svůj nelehký úkol: založila malou ikonopiseckou školu, v níž se věnuje svým několika žákům.

Věnuje se také duchovní hudbě a bez obtíží zpívala v malém olšanském sboru staroslovanskou svatou liturgii. Ve Vilémově se několik týdnů účastnila monastýrského života.

Ve Švédsku mají pravoslavní problémy se svou jurisdikční příslušností: srbskou či konstantinopolskou. Je tam 11 farností srbských a 3 čistě švédské se 75 000 věřícími.

Na otázku vladyky Kryštofa, proč schimonachyně Christodula zvolila pravoslavnou Církev v převážně protestanském Švédsku, odpověděla prostě, pokorně, ale nekompromisně: „Protože je to jediná pravá církev ve světě."

j

V neděli 22. 4. 2001 byl v katedrálním chrámu v Praze modlitbou zahájen ikonopisecký seminář konaný pod záštitou vzdělávacího centra „Orthodoxia". V rámci tohoto zahájení byly zároveň posvěceny ikonopisecké potřeby. Praktická část, psaní ikon na dřevěné desky, pak začala následujícího dne v pondělí a pokračovala až do soboty 28. dubna. V tento den byly také hotové ikony slavnostně posvěceny.

Pokud si mohu dovolit krátké subjektivní hodnocení semináře, považuji téměř za zázrak, že se technicky podařilo celou akci zorganizovat. Ale i to, že se v Čechách prolomila určitá bariéra a otevřely se nové možnosti pro zájemce, kteří si chtějí techniku psaní ikon osvojit. V minulosti bylo těmto lidem jedinou možností vycestovat do zahraničí a získat praktické zkušenosti přímo v monastýrských ikonopiseckých dílnách nebo studovat na některé specializované škole.

Účastníci týdenního semináře měli možnost učit se psaní podle ruské školy. Za týden si člověk techniku psaní samozřejmě neosvojí, ale můžeme vyjádřit Bohu vděčnost za to, že jsme měli možnost poodhalit roušku tajemství vzniku svatých ikon dle tradice ruských ikonopisců, kteří v ikonách vyslovovali nevyslovitelné.

Celý týden praktickou část semináře doprovázely krátké přednášky doplněné promítáním diapozitivů. Jako obohacení pro další semináře, které se, dle Boží vůle, uskuteční v budoucnu, vznikala i ilustrační videokazeta.

Na závěr bych chtěla vyjádřit naději, že i naše církev bude mít za několik let množství ručně psaných ikon (ať už dle byzantských či ruských typikonů), které zcela nahradí či doplní chybějící výzdobu chrámů, domů či bytů.

Ráda bych z celého srdce poděkovala všem dárcům, kteří toto bohulibé dílo finančně zaštítili, otci Serafímovi za trpělivost a rady při vzniku samotných ikon, paní Julii Nikitině za teoretickou část, otci A. Juščenkovi, otci J. Šuvarskému a vzdělávacímu centru „Orthodoxia" při pravoslavném chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Praze a všem ostatním, kteří se na úspěšném průběhu celý týden podíleli.

mátuška Dorka

Program vladyky Kryštofa v dubnu

4. 4. Účastnil se setkání duchovních západočeského okružního protopresbyterátu v Karlových Varech.

5. 4. Vykonal vizitaci církevní obce v Teplicích a jednal s duchovními tamního protopresbyterátu.

7. 4. Zvěstování přesvaté Bohorodice

Večer přednášel v Památníku smíření o paschální tradici v řecké pravoslavné církvi.

10. 4. Navštívil starostu Prahy 6 pana MUDr. P. Béma a jednal s ním o úkolech a záměrech pravoslavné církve.

22. 4. Sloužil sv. liturgii v chrámu Zesnutí přesv. Bohorodice v Praze na Olšanech v den 13. výročí biskupské chirotonie a vysvětil na kněze o. diákona Vladimíra Spurného.

Odpoledne požehnal intenzivnímu ikonopiseckému kurzu v pražské katedrále.

23. 4. Navštívil statutárního zástupce hejtmana Ústeckého kraje p. J. Foldynu a jednal s gen.ředitelem akciové společnosti Český porcelán p. Ing. Vl. Feixem o spolupráci s pravoslavnou církví.

27. 4. Jednal s představiteli Raiffeisen banky o otázkách týkajících se smluvních vztahů.

28. 4. Účastnil se pouti ke sv. Prokopovi na Sázavu, kde vykonal v základech monastýrského chrámu sv. liturgii.

30. 4. Předsedal mimořádnému zasedání metropolitní rady věnovanému přípravě hospodářského řádu.

V měsíci květnu a červnu s Boží pomocí zamýšlí:

20. 5. Vysvětit nový prestol v chrámu sv. Nikolaje v Lesné u Tachova(neděle 10.00 hod.).

27. 5. Konat archijerejskou sv. liturgii v pražské katedrále, v jejímž rámci bude modlitebně vzpomenuto 60. výročí narození d. o. mitrof. prot. ThDr. Jaroslava Šuvarského (v 9.30 hod.).

30. 5. Přednášet na lékařské fakultě MU v Brně o pravoslavném Jeruzalémském patriarchátu (v 10.00 hod.).

3. 6. V den sv. Padesátnice konat archijerejskou sv. liturgii v pražské katedrále a udělit diakonské svěcení (v 9.30 hod.).

8. – 21. 6. Doprovázet poutníky na jejich cestě do Řecka.

23. 6. Účastnit se pouti ke sv. Janu pod Skalou.

24. 6. Konat archijerejskou sv. liturgii a vizitaci církevní obce v Podbořanech (v 9.00 hod.).

30. 6. Uctít památku zesnulých srbských a ruských bratří v Jindřichovicích (v 10.00 hod.).

Informace o styku s veřejností:

Úřad metropolitní rady sděluje, že od 1. února 2001 jsou stanoveny úřední hodiny po – pá 8.30 – 16.30 hod. (s výjimkou církevních svátků). Návštěvní hodiny na ÚMR v po – pá 10.30 – 13.30 hod., nejlépe po předchozím telefonickém ohlášení na čísle 02/24315015.

Setkání s vladykou Christoforem projednejte předem se sestrou Kosteleckou.

S církevně-správními záležitostmi se obracejte na prot. Dr. Václava Míška, kanceláře ÚMR.

Děkujeme, o. Václav

Mimořádné zasedání Metropolitní rady
Pravoslavné církve v českých zemích

30. dubna t.r. se sešla k mimořádnému zasedání v Praze Metropolitní rada. Tématem jednání bylo posouzení připomínek podaných eparchiálními radami k připravovanému hospodářskému řádu církve, který zpracovává předseda hospodářského odboru MR br. Ing. V. Tichý. Z diskuze vyplynula naléhavá potřeba jednotícího dokumentu v této oblasti při respektování platné církevní ústavy i úprav hospodaření církevním majetkem obsažených v „Pravidlech všeobecných a místních sněmů i sv. otců pravoslavné církve." Dále byly projednány naléhavé dílčí personální a jiné záležitosti. Zasedání řídil vl. Kryštof za účasti vl. Simeona.

prot. Václav, kancléř

Branka

Po dlouhé a zákeřné nemoci odešel 10. ledna 2001 na věčnost br. Ivan Polanský, dlouholetý člen rady církevní obce Milíře na Tachovsku.

Bratr Ivan byl odmalička vychováván v bázni Boží. Prožil nelehké dětství. Za války sloužil v Rudé armádě, byl 2´ vážně zraněn. V roce 1947 se s manželkou usadil v zemi, za kterou bojoval. Velice rád navštěvoval chrám, modlil se a předčítal žaltář, zpíval. Těžkosti života však neměly konce. V průběhu let zažila rodina několik tragických umrtí. Bratr Ivan vše překonával modlitbou, ale také péčí o kapličku Zesnutí Přesvaté Bohorodice.

Byl veselým člověkem, šťastným ve chvíli, kdy jinému radost učinil. V posledních týdnech života bratr Ivan povolával kněze, aby přijal sv. Tajiny. Ačkoliv trpěl, nenaříkal. „Cožpak se může moje nemoc srovnat s utrpením spravedlivého Joba?" tázal se duchovního. Věděl, že odchází tam, kde již není bolesti, věděl, že se na věčnosti setká se svými nejbližšími, bude-li to Boží vůle. Věčná paměť! -jh-

Lesná

Naše církevní obec vstoupila do nového roku s velkou bolestí a zármutkem. 2. ledna 2001, po krátké a těžké nemoci, odevzdal svou duši Stvořiteli br. Ivan Sulima.

Rodiče mu vštěpovali lásku k vlasti, k rusínské národnosti a svatému pravoslaví.

V období II. světové války se staral o svou rodinu, později, v roce 1947, se usadil s dalšími reemigranty v západních Čechách, v Schönwald-Lesné. Žil jako dobrý křesťan skromným a nenápadným životem. R. 1968 se oženil s vdovou Irinou Voronovou, se kterou vychoval pět jejích dětí, které se o svého tatínka až do posledních chvil pečlivě staraly.

8. ledna, na Sbor Přesvaté Bohorodice, se se zesnulým rozloučilo mnoho příbuzných, přátel a otcové Štefan Lohoyda a Vasil Šuba.

Věčná paměť!

-jh-

Oslava sv. Prokopa sázavského

V sobotu 28. dubna 2001 se uskutečnila pouť ke svatému Prokopu na Sázavu pod vedením vladyky Kryštofa. Poutním procesím s akathistem oslavilo tohoto světce dvacet jeden poutník, kteří měli krásnou příležitost účastnit se svaté liturgie a přijmout svaté tajiny na základech původního chrámu z doby svatoprokopské. Na tomto místě mohli poutníci vedeni přímluvami sv. Prokopa načerpat novou naději a posilu do všedních dní.

Sláva Bohu za vše!

Vstal z mrtvých Kristus! Naďa Brožková

Dětem

Oběť Bohu

Lidé už nebyli vlastní vinou v ráji. Ale Hospodin Bůh je měl pořád rád a lidé věděli, že je jim na blízku a že je slyší. Ale jejich srdce už nebyla čistá.

Zvláštní příležitostí pro setkání lidí s Bohem byla oběť. Byla to jakási hostina, jakési obrazné stolování, sbližující člověka s Bohem. Se srdcem naplněným modlitbou člověk rozdělal oheň a připravil na něm pokrm. Cítil Boží přítomnost a Boží lásku.

Oběti Hospodinu přinášely i nejstarší Adamovy děti – oráč Kain a pastýř Ábel. Srdce lidí nebyla vždy čistá, ani necítila svou nečistotu, stávala se otrlá. Kain neměl čisté srdce, vycítil, že Hospodin jeho oběť nepříjímá. Ze strany Hospodinovy to bylo spíš napomenutí, než trvalé odmítnutí. Nepřestával mít Kaina rád a chtěl, aby se Kain polepšil. Ale Kain byl příliš pyšný. Jeho srdce se naplnilo zlobou a hledalo jen, koho obvinit z „ponížení", kterého se mu dostalo tím, že Hospodin nepřijal jeho oběť. A protože oběť Ábelovu Hospodin přijal, soustředila se Kainova zloba na Ábela. Záviděl mu. Jen zsinalost jeho tváře dávala tušit, co se děje v jeho nitru.

Ale Hospodin viděl do Kainova srdce a věděl, kam se ubírá jeho vůle. Promluvil k němu: „Proč jsi tak vzplanul? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?" Je to varování. Jsi ve velkém nebezpečí, Kaine. Nesmíš se poddat. Musíš ovládnout hřích, který se tě zmocňuje. Ne, aby on ovládl tebe.

Kain se však hříchu, své závisti a uražené pýše poddal. Přemluvil Ábela, aby s ním šel na pole a tam ho zabil. Je to první vražda, o které Písmo svaté vypráví. Kain spoléhá, že vše bude jako dřív. Ale není. Je tu Hospodin, který ke Kainovi opět mluví: „Kde je tvůj bratr Ábel?" Proč se ptá na něco, co ví? Přes veškerou hrůzu vraždy nepřestal mít Kaina rád a dává mu svou otázkou čas, aby kajícně vyznal svou vinu a prosil za odpuštění, aby se kál. Ale Kain se nekaje. Odbývá Hospodina: „Nevím. Copak jsem strážcem svého bratra?" Prolitá krev volá ze země, žaluje k Bohu.

Ještě pořád má Kain čas se kát a prosit Boha za odpuštění. Ale to Kain zapomněl. Propadá beznaději a tak za sebou zavírá dveře k Hospodinovu odpuštění. Snad by si Kain přál, aby ho někdo zabil, ale Bůh na něho vloží znamení, které každému zabrání vložit na něj ruku. Jednou zemře pln strachu se znamením nekajícnosti, které na něm ulpí. Jeho potomci se soustředí na různé vynálezy, kterými si zpříjemní život na zemi. Zavedou chov skotu, obrábění kovů, hudbu a píseň. Jeho potomek Lámech jednou zazpívá píseň, ve které se bude už svými vraždami chlubit.

Přestane snad už země patřit Bohu? Zdaleka ne. Adam s Evou budou mít jiného syna Šéta a v jeho rodu se bude vzývat Boží jméno. váš vladyka †Simeon

ilustrace B.

Vydává Pravoslavná církev v českých zemích, P. O. Box 655, CZ-111 21 Praha 1.

Hlavní redaktor: Dr. Čestmír Kráčmar, Soukenická 10, 110 00 Praha 1. Technický redaktor: Boris Havel.

Redakce si vyhrazuje práva na případné úpravy, či krácení zaslaných příspěvků.

Uzávěrka každého čísla je 10. den předcházejícího měsíce. Vychází druhý týden v měsíci.

Litografie Lokša PrePress Rakovník, tisk Tuček tiskárna Rakovník.

Rozšiřuje PNS. Jedno číslo Kč 16, –, pro předplatitele u distribučního střediska v Praze Kč 15, –.

Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p. ,

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.
– –