„Mnozí věřící nám píší po odchodu otce Cleopy k Pánu a vyprávějí nám, že cítí pomoc jeho modliteb. Jedna věřící řekla, že její příbuzná, která byla velmi nemocná, upadala do zoufalství. Ale jakmile řekla: Otče Cleopo, pomoz mi!, byla zaplavena takovým klidem a radostí, že si již nepřála zdraví, ani nic jiného, ale s radostí nesla svůj kříž."

z knihy o. archim. Ioanichie „Cesta otce Cleopy"
přeložené do češtiny a připravené k vydání
mátuškou Mgr. Miladou Čermákovou

10. dubna si připomínáme výročí narození starce Cleopy (*1912, †1998), jednoho z nejvýznamnějších rumunských starců a duchovních učitelů současnosti.

Velikonoční poselství
Posvátného Synodu pravoslavné církve
v českých zemích a na Slovensku

Důstojní otcové, bratři a sestry

Christos Voskrese

Naše srdce dnes naplnila veliká radost. Radost ze Vzkříšení Kristova, který nám ukázal, že je láska silnější než smrt. „Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval!"

Duchovně se radujeme, neboť nás láska Boha Otce, s milostí Pána našeho Ježíše Krista a účastenstvím Svatého Ducha přivádí k věčnému životu. Láska je silou nepřemožitelnou. Vždyť sám Bůh je láska a kdo v lásce přebývá, v Bohu přebývá a Bůh v něm (1. Jn 4, 16). Naše účast na věčném životě závisí na tomto velikém zázraku Boží lásky. Jak můžeme vyjít vstříc Boží lásce? V prvé řadě s rozechvělým srdcem a s radostným údivem nad její velikostí a hloubkou. Když ji do svého srdce opravdu přijmeme, pak můžeme celý další život změnit v díkůvzdání. Nikoliv slovem o děkování, ale opravdovým díkůvzdáním. Znamená to milovat každého člověka tak, jak jej miloval Bůh: láskou všeobjímající až do konce. Ne z povinnosti, ale z lásky říci : Hospodine, když mne tak miluješ, i já tebe miluji, ctím a poslouchám; tvá cesta je cestou mého života. Když se takto naučíme milovat, potom bude i naše okolí i celý svět jiný. Stane se lepším, novým světem. Tehdy k nám přijde Království Boží, ve světle Vzkříšení a nového života v Kristu. Proto máme být připravení i zemřít – ne tělesnou smrtí, ale tím, že se zřekneme samolibosti, hledání jen svých osobních výhod, otevřeme se Bohu a bližním a začneme žít pro druhé. Letošní Pascha Kristova je prvou v novém tisíciletí. Máme před sebou svatý úkol svědčit o poznané Pravdě Kristově. Není to jen naše pravda, ale jedná se o Pravdu Boží. Nemůžeme zastávat jinou pravdu, než je Pravda Kristova. Pán Ježíš Kristus říká : „Ne vy jste mne vyvolili, ale Já jsem vyvolil vás" (Jn 15, 16). Proto věříme, že si nás Hospodin vyvolil ke své službě v novém miléniu, abychom byli nositeli a šiřiteli jeho Pravdy. Všichni jsme vyvoleni ke zvěstování svatého evangelia i za cenu obětí. V letošním roce podobně jako za časů císaře Augusta, kdy se narodil Ježíš Kristus, bylo vyhlášeno sčítání lidu. V České republice se konalo již v březnu a na Slovensku se uskuteční koncem května. Je to veliká příležitost, jak vyznat svoji pravoslavnou víru v duchu slov našeho Spasitele Ježíše Krista : „Kdožkoli tedy vyzná mne před lidmi, vyznám i já jej před Otcem svým, který je v nebesích". (Mt 10, 32) V podvědomí mnohých se vžilo tvrzení, že víra a příslušnost k církvi je soukromou věcí každého jednotlivce. Tento liberální názor není v souladu s učením Kristova evangelia. Pán Ježíš Kristus nás povolává, abychom byli Jeho svědky ve světě. Když Jej milujeme, směle a s láskou se k Němu hlásíme! Buďme živými kameny Kristovy církve! Zastávejme pevně křesťanskou víru našich předků, víru Pravoslavnou! Okolní svět od nás očekává, že budeme vždy vydávat počet ze své víry také ve sčítacích dokumentech. Jistě nebude nikde ani jedné rodiny, která by se opomněla celá přihlásit k pravoslavné církvi. Mezi velká tajemství víry patří skutečnost, že se Ježíš Kristus po svém vzkříšení nezjevil zákoníkům ani farizejům či Pontskému Pilátovi. Ale ukázal se nejprve prostým ženám. Setkání se Vzkříšeným Pánem nebylo umožněno ani významným a mocným tohoto světa. Radovat se z Paschy Kristovy mohli jenom ti, kteří dokázali přijmout srdcem Spasitelovo utrpení a Kříž. Kráčejme proto v novém století a tisíciletí se světlem Kristova Vzkříšení rozhánějícího temnoty hříchu a všelikého zla. Věřme slovům žalmisty prorokujícího všem Božím nepřátelům : „Jako pomíjí dým, tak pominou; jako rozplývá se vosk od ohně, tak zahynou hříšníci před tváří Boží; spravedliví však se radují."

archiep. Kryštof, ep. Ján, metropolita Nikolaj, ep. Simeon

Děkujeme vám za vaši věrnost naší duchovní matce pravoslavné církvi. Pevně věříme, že i nadále ji budete podporovat a s láskou vydávat svědectví o Pravdě Kristově, který sám řekl ve svatém evangeliu podle sv. Jana : „ Já jsem ta cesta, pravda i život" (Jn 14, 6). Modlíme se za vás, aby vás všechny Vzkříšený Pán stále provázel svojí milostí ve zdraví tělesném i duchovním, v dobré pohodě ve vašich církevních obcích, v rodinách, v práci nebo na zaslouženém odpočinku.

Christos Voskrese, Voistinu Voskrese,

Vstal z mrtvých Kristus, vpravdě vstal z mrtvých.

Archimandrita Kirill – Promluvy

O modlitbách za zesnulé

Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha!

„Bůh pak není Bůh mrtvých, ale živých, nebo všickni jsou jemu živi" (Lk. 20,38), – řekl Kristus Spasitel saducejům nevěřícím ve vzkříšení mrtvých. Drazí v Kristu bratři a sestry! Svatá pravoslavná Církev, pevně věří těmto slovům Spasitele, vždy vyznává tuto nespornou jistotu, že smrtí člověka jeho život nekončí. Co vidíme jako umírající? Pouze tělo, které bylo vzato ze země a do země se opět vrací. Rozkládá se a obrací se v prach. Člověk sám se všemi svými city a se svou nesmrtelnou duší žije dál. Pouze přechází z jednoho světa do druhého, posmrtného. Tudíž se společenství mezi živými a mrtvými smrtí neruší a pokračuje dále. Na základě této jistoty vždy Církev, počínaje časy starozákonními a zvláště v časech novozákonních, časech apoštolských, konala a dodnes koná modlitby, za zesnulé své bratry ve víře. Svatá Církev přináší každý den modlitby za zesnulé své děti, nabádá k modlitbě všechny věřící, aby jedněmi ústy a jediným srdcem povznesli vroucí modlitby k božímu Prestolu s prosbou za utišení svých zesnulých příbuzných v místě blaženosti. K modlitbě za zesnulé nás nabádá křesťanská láska, kterou jsme sjednoceni v Ježíši Kristu v jediné bratrstvo. Naši zesnulí jsou naši bližní, které nám Bůh přikazuje milovat jako sebe samé. Neboť Bůh neřekl: milujte bližní, dokud žijí na zemi. Ano, Hospodin neohraničil lásku k bližním hranicí pozemského bytí, ale rozprostírá ji až do věčného posmrtného světa. A čím, když ne vzpomínkou, čím, když ne modlitbou, můžeme dokázat svou lásku k těm, kteří již odešli do posmrtného života? Každý z nás by si přál, aby po jeho odchodu z tohoto života na něho jeho bližní nezapomněli a modlili se za něho. Abychom se toho dočkali, je i pro nás důležité, abychom ani my nezapomínali a vzpomínali své zesnulé. ...a jakou měrou měříte, takovou bude vám zase odměřeno, (Mt. 7,2) říká Spasitel. Pak také ty, kteří se modlí za zesnulé, vzpomene Hospodin a vzpomenou jej i lidé, až odejde z tohoto světa. Veliká útěcha a veliká odplata je pro toho, kdo bližního zachraňuje od dočasného neštěstí, ale mnohem větší odplata a větší útěcha očekává toho, kdo svými modlitbami pomáhá svému zesnulému bližnímu dosáhnout odpouštění hříchů a přejít ze zamračených pekelných žalářů do příbytků světlé blaženosti.

Jsou opravdu nutné naše modlitby za zesnulé? Ano, nutné a nezbytné, protože co prokazují, je veliké dobrodiní. Podstata je v tom, že jsou po smrti dvě věčnosti: věčná blaženost spravedlivých a věčná muka hříšníků. Je známé také to, že není na zemi člověka, který by žil a nezhřešil. Také je spolehlivé tvrzení, že se v hříších rodíme, v hříších prožíváme svůj život a v hříších také končíme svůj pozemský život. A jestlipak všichni zhřešivší činí před smrtí úplné a upřímné pokání? Vždyť mnohdy zastihuje smrt člověka v těžké nemoci, kdy se mu již ztrácí paměť a jeho duševní síly jsou zcela vyčerpány. Je zřejmé, že v takovém stavu si člověk nemůže připomenout všechny své přestupky, činit pokání – pak umírá i s hříchy. Často smrt dostihuje člověka nenadále a on, aniž by přinesl jakékoliv pokání, umírá i s hříchy. Sám si již nemůže pomoci žádnými prostředky. Člověk může svůj osud změnit, jen dokud žije, konáním dobrých skutků a modlitbou k Hospodinu za svou spásu. Nu, v takových případech je modlitba za zesnulé nezbytná a přináší jim veliké dobrodiní. Mnoho našich drahých již s námi není na zemi, ale milující srdce na ně nemůže zapomenout, tíhne za nimi, někdy dokonce, jak se stává, více než k živým. Podobně i zesnulí hledí ze svého posmrtného světa k nám, hoříce láskou k těm, kdo byli jejich srdci zvláště blízcí. Jestliže někdo ze zesnulých dosáhl ospravedlnění před Bohem, tak nám, odpovídaje na naši lásku vzájemnou láskou, sesílá shůry nebeskou pomoc. A tomu, kdo ještě ospravedlnění nedosáhl, může naše modlitba velmi ulehčit. Přijde čas, kdy se s nimi uvidíme. Jak radostné bude slyšet jejich slova díků za modlitby! Řeknou: „Vzpomněl jsi na mě a nezapomněl. Pomohl jsi mi ve chvíli, kdy jsem to potřeboval. Děkuji ti". A naopak: jak hořké bude slyšet výčitku pro toho, kdo se za zesnulé nemodlil! „Ty jsi se za mne nemodlil, nevzpomínal na mne a nepomohl jsi mi ve chvíli potřeby".

Stav zesnulých je velmi podobný situaci člověka, který se plaví na nebezpečné řece. Modlitba za zesnulé je jako záchranné lano, které člověk hází topícímu se bližnímu. Pokud by se před námi otevřela brána věčnosti, spatřili bychom tyto stovky, tisíce, miliony lidí, deroucí se ke svému útočišti. Které srdce by nebylo udiveno a nezarmoutilo by se při pohledu na své souvěrce a rodáky, volající beze slov po modlitební pomoci.

O tom, nakolik jsou modlitby za zesnulé nezbytné a o tom, že společenství se záhrobním světem existuje, vám nyní povyprávím. Zázračné, ale pravdivé vyprávění ze života jednoho chrámu naší ruské pravoslavné církve. Ve vsi Lysogorka zemřel báťuška. Na jeho místo byl poslán jiný duchovní, mladý, který po první bohoslužbě zemřel přímo v oltáři. Poslali ještě jednoho kněze, ale s ním to dopadlo stejně, v první den služby, poté co odzpívali „Otče náš", báťuška velmi dlouho nevycházel se svatými Dary. Když starosta vešel do oltáře, spatřil kněze ležícího v plném rouchu u svatého prestolu mrtvého. Všichni byli ohromeni, když se dozvěděli o této tajemné smrti, a protože neznali příčinu, říkali, že nějaký těžký hřích leží na farnosti, jestliže se obětí za něj staly dva nevinné mladé životy. Zvěst o tom se roznesla po okolí a žádný duchovní již nechtěl jít do této farnosti.

Souhlas dal nakonec jen jeden starý mnich. „Já stejně brzy zemřu. Půjdu odsloužit první a poslední liturgii, moje smrt sirotky nenadělá". Při bohoslužbě, když dozpívali k „Otče náš", starec dal otevřít severní a jižní dveře i Královskou bránu. Při modlitbě před přijímáním spatřil za Horním místem nějakou siluetu. Silueta byla stále zřetelnější a náhle se za prestolem objevil obraz zamračeného člověka oblečeného v kněžské roucho, který byl na rukách i nohách spoután řetězy. Třesa se strachem, odříkával monach slova modlitby. Ale za chvíli sebral síly, posílil se na duchu a vyšel k přijímání věřících. Všichni pochopili, že se s ním přihodilo něco nepříjemného. A přízrak tu stál, chrastil řetězy a ukazoval zakovanýma rukama na skříňku stojící v oltáři. Po skončení liturgie jeromonach přizval starostu a otevřeli skříňku, ve které byly... modlitební zápisky. Stalo se totiž, že když duchovnímu dávali lístečky se jmény, okládal je, nepřečtené, na jindy. Nyní starec pochopil příčinu zjevení a začal každý den sloužit panychidy a číst lístky se jmény.

Příští neděli sloužil zaupokojnou liturgii za zesnulého báťušku. Když zazpívali verš k přijímání, silueta zemřelého kněze se objevila znova. Ale jeho vzhled již nebyl tragický a hrozný jako poprvé, ale měl světlou, veselou tvář a byl bez řetězů na rukách a nohách. Poté co sloužící starec-jeromonach přijal svaté Tajiny, přízrak se zachvěl, poklonil se mu až k zemi a zmizel.

Vidíme na tomto příkladu, jak modlitby přinášejí užitek zesnulým a ulehčují jim jejich osud. Ne náhodou o tom hovoříme právě dnes. Protože dnes svatá Církev vyznává zvláštní den nazývaný masopustní roditelskou sobotou. Zve pravoslavné ke společné modlitbě před božím Prestolem za bratry souvěrce, kteří již odešli do života věčného. A zítra si svatá Církev připomíná Druhý příchod Páně a konec světa.

Povzbuzuje své členy, aby byli připraveni na Strašný soud. Svatá Církev nás žádá o modlitby za zesnulé rodáky, aby jim byly odpuštěny všechny hříchy a byla před nimi očištěna cesta přechodu z temného podzemí do světlých příbytků Otce nebeského. Povznesme, drazí bratři a sestry, modlitby ke Kristu Bohu a z celého srdce zvolejme: Se svatými upokoj, Kriste, duše služebníků svojich, tam kde není bolesti, ani smutku, ani vzdechu, ale život jest nekonečný. Amen.

z ruštiny přeložil Boris

Drazí bratři a sestry, v příštím čísle uvedeme pozoruhodné a zcela výjimečné vyprávění starce Kyrilla, odhalující mnohé o pravoslavné duchovnosti a životě pravoslavného křesťana.

SMRTÍ KE SPASENÍ

Poprava ukřižováním

Ikona z monastýru sv. Kateřiny na Sinaji

Odsouzený je nejdříve bičován jsa při tom svlečen, což je ponižující opatření, vyjma Judeje, kde je pohled na nahotu považován za necudný. Obtížen „patibulem", tj. příčným břevnem, nikoliv celým křížem, prochází odsouzený až na místo popravy vybrané tak, aby agonii viděl co největší počet přihlížejících. Tam se tyčí tzv. stálé kříže, tj. kůly vysoké od 3 do 4 metrů. Odsouzený je přivázán nebo přibit k patibulu – hřeby jsou zatlučeny do zápěstí, ne do dlaně, protože jinak by se svalovina pod váhou těla roztrhla. Poté je odsouzený vytažen na kříž, k němuž jsou přibity nohy. Jméno odsouzeného a charakter jeho zločinu jsou napsány na ceduli latinsky, řecky a v místním jazyce. Tento literární popis náhle nabyl na reálnosti, když byly v roce 1968 na severovýchodě Jeruzaléma objeveny v základech kostnice dvě patní kosti probité hřeby. Nohy byly ke kříži přibity z obou stran. Stopy dřeva svědčí o tom, že mezi hlavičku hřebu a patu byla vsunuta destička, aby odsouzenému zabránila uvolnit si nohy. Holení kosti mu byly zlámány. Toto „charitativní" opatření bylo určeno ke zkrácení utrpení odsouzeného, jenž byl neschopen zdvihnout se, aby se nadechl. Visení na rukou totiž způsobuje zablokování svalů hrudníku, což činí dýchání velice obtížným. Opíraje se tak pokud možno o hřeby, které mu procházejí nohama, a o „sedulu", tj. nakloněnou destičku umístěnou pod hýžděmi, se ukřižovaný pokouší uniknout udušení. Tetanisace svalů, úbytek kyslíku v krvi pomalu oslabují organismus. Agonie může trvat několik dní. Poslední ponížení: tělo zůstává „vystaveno" až do úplného rozkladu. Je zakázáno pohřbívat ostatky ukřižovaných, vyjma Judeje, kde židovský zákon vyžaduje, aby byl popravený do noci pohřben. To je právě to, co se stává Ježíšovi. V Novém zákoně čteme, že jeho tělo je přeneseno do zatím nepoužitého hrobu nedaleko místa popravy.

Z francouzského originálu „Le supplice de la crucifixion"

přeložil Miroslav Kudla

Skrze modlitbu sestupuje na nás Duch Svatý, jsme křtěni, proměňují se dary, jsou nám odpouštěny hříchy. Modlitbu lze skrýt hluboko ve svém srdci, modlitba je to poslední, co nám může být vzato. Nemůže nás od ní sám od sebe oddělit žádný hluk tohoto světa. Modlit se můžeme i v nejtěžších okovech, v nejhustší tmě. Ďábel, „odvěký nepřítel lidského pokolení", se nás snaží oddělit od tohoto pokladu. A nejen od něho. Zapaluje chrámy, plení je, hanobí a pálí ikony, klade nám nejrůznější vnější překážky. Dokud nás však neoddělí od modlitby, dokud nevykoření Hospodina z našich srdcí, nemůže nad námi zvítězit. Oddělit se od Boha můžeme jen my sami.

Je dobré ukládat modlitbu do svého srdce. Blažený, kdo zná modlitby zpaměti a svatý ten, komu byl dán dar znát zpaměti i Písmo svaté. Abychom „chodili s Pánem", je třeba s modlitbou žít. Modlitbu do sebe vstřebáváme nejlépe skrze modlitební pravidlo podle modlitebních a bohoslužebných knih Církve. Pro velkou část z nás je první takovou knihou, s níž jsme se setkali, Gorazdův sborník. Mnozí k ní chovají hlubokou úctu, pro mnohé je však knihou, která jakoby byla zvláštní oproti běžným knihám církevněslovanským, a považují ji jaksi za překonanou či nedostatečnou. Otevřme ji tedy, čtěme v jejím duchu a nikoli jen literu a podívejme se na modlitební pravidlo, jež nám nabízí. A zkusme jej dodržet.

První modlitbu Hospodinu bychom měli přinést, sotva ráno časně vstaneme, jak píše vladyka-mučedník Gorazd ve své úvodní stati Denní život křesťana podle evangelia: „Vstávaje, pozdvihni mysl svou k Bohu". Jaká je naše první myšlenka a jaká jsou naše první slova? Budiž to krátká a prostá modlitba, třebas jen to nejjednodušší, ale pro nás pravoslavné křesťany možná to nejvýstižnější a nejpodstatnější – HOSPODI POMILUJ.

Pro ranní čas je určena modlitba ranní. Modleme se ji pozorně a nezapomeňme vzpomenout jménem především své zesnulé rodiče a bratry. Jsou-li mezi námi, pak své rodiče a sourozence duchovní, které již Pán povolal. Vzpomínáme např. naše již zesnulé světitele, duchovní a věřící svých farností? Je mezi nimi řada těch, kteří zemřeli v osamění a jež nemá kdo vzpomenout...

Modlitba před jídlem a po jídle by pro nás měla být samozřejmostí, modlitby před učením a po učení jsou však často opomíjeny. Modlitbu v pokušení a v zármutku je také vhodné znát zpaměti.

Modlitby před spaním uzavírají to nejzákladnější pravidlo, avšak ti z nás, kteří žízní po modlitbě, budou listovat dále.

Modlitby kající v té sestavě, jak je obsahuje Sborník, jsou zcela jedinečné. Sestávají z modliteb různé povahy. Na začátku je ve zkrácené podobě uvedeno to, co je v slovanských modlitebnících nazýváno „Povsedněvnoje ispovidanije hrichov". Smíme jej k našemu pravidlu připojit v podstatě každodenně. Následuje kajícný 51. žalm, jedna z nejčastějších kajících modliteb pravoslavných křesťanů, a úryvky ze žalmů 130. a 143. Poté je zařazen výňatek z kajícího kánonu k Pánu Ježíši Kristu. Tyto modlitby pak v původním, prvním vydání Sborníku uzavíraly dvě modlitby „západních" světců, sv. Jeronýma a sv. Ambrože. V druhém vydání k nim z modliteb po svatém přijímání byly ještě přidány dvě. První je známá postní modlitba sv. Efrema Syrského. Praktikujeme ji následovně: nejprve čteme modlitbu po třech částech, přičemž po každé děláme zemní poklonu (dotýkáme se čelem země). Poté se modlíme 12´ s malou poklonou (dotýkáme se země prsty pravé ruky) „Bože, buď milostiv mně hříšnému!" a nakonec čteme celou Efremovu modlitbu znovu a uzavíráme zemní poklonou. V postní dny, v každém případě ve všední dny Velkého půstu, je dobré tuto modlitbu připojit k ranním i večerním modlitbám. Za každou hodinu našeho dne tak přineseme Hospodinu krátkou modlitbu a malou poklonu. Na úplný závěr je pak uveden výňatek z akathistu k nejsladšímu Ježíši. Uvede nás nejen do sladkosti modlitby, ale též k sladkosti Pánova jména. Na konci tohoto výňatku je tak vcelku přirozeně uvedena ve zkrácené podobě i Ježíšova modlitba. Pokud ovšem někdo z nás chce praktikovat tuto či jinou modlitbu na „čotkách", měl by se vždy poradit se svým duchovním otcem. Skutečná modlitba srdce není polem pro duchovní svévoli.

Protože jsou kající modlitby v této sestavě dosti různorodým útvarem, je obtížné jednoduše stanovit, kdy se je modlit. Efremovu modlitbu nebudeme číst v Padesátnici, po svátku Narození, o nedělích a svátcích, tedy ve dnech, kdy se nedělají zemní poklony a prožíváme duchovní radost. Ryze kající modlitby je však dobré číst, kdykoli chceme prosit Boha o odpuštění.

Modlitby před sv. přijímáním jsme bezpodmínečně povinni se pomodlit před každým přijímáním. Kromě toho se za nezbytné považuje:

být lačný od půlnoci (nejíst, nepít, nekouřit, nežvýkat žvýkačky!!; pokud bychom při ranní očistě nedopatřením polkli trochu vody, smíme přijímat, ale je dobré říci to knězi) a (alespoň v našich podmínkách) přistoupit před liturgií ke svaté zpovědi.

Tyto tři podmínky by měly být splněny vždy, chceme-li přistoupit k svatým tajinám.

Taktéž jsme povinni se pomodlit po každém přijímání modlitby po sv. přijímání. Vzhledem k naší roztěkanosti a svodům okolního světa je dobré a pastýřsky osvědčené s poděkováním neotálet, a jak je zvykem v některých našich chrámech, přečíst tyto modlitby ihned po liturgii v chrámu, nejlépe tak, aby se sami přijímající u jejich čtení vystřídali.

Následující modlitba za nemocného a modlitba nemocného je určena pro závažné onemocnění, jak plyne z jejich obsahu („...na smrt nemocného...", „Pakli dokonáni mají býti dnové..."). Útěcha nemocného ve slovu Božím je naopak určena pro případy lehčích onemocnění. Nezapomínejme proto na tyto útěšné řádky, vybrané od nejstarších knih Písma (Job) až po knihu poslední (Zjevení).

Víme-li o někom, kdo cestuje, obzvláště, koná-li pouť na svatá místa, neopomeňme zařadit modlitbu za cestující, určenou právě pro tyto příležitosti.

Modlitba za národ... jedna z nejkrásnějších modliteb z pera biskupa Gorazda! Kolik z nás lamentuje a spílá svému národu, lomí rukama a žaluje na jeho úpadek a ubohost? A jak často to děláme! Útěchou nám sice může být slovo klasika o tom, že ten, kdo na svůj národ nejvíce nadává, ten jej nejvíce miluje, možná by ale bylo lepší, kdybychom tuto modlitbu znovu objevili, totiž, že ve Sborníku vůbec je, a kdybychom se ji všichni, kterým osud národa ještě není lhostejný, každodenně modlili.

O modlitbě při útoku nepřátel na vlast lze říci snad jen tolik: dej, Hospodine, abychom Ti směli přinášet jiné modlitby.

Jsme na konci modlitební části, ale naše pravidlo tím nemusí končit. Ještě je tu část kalendářní. V té najdeme liturgická čtení apoštola a evangelia na každý den v roce (čtení velkopostní jsou uvedena dále v příslušné části Sborníku). Přečtěme si je, nejlépe ráno, abychom s nimi mohli chodit celý den. A připojme k tomu jeden žalm, neboť – jak praví sv. Athanasij – lepší modlitební knihy, nežli Žaltáře, není. Dodržíme-li toto pravidlo, pak za rok přečteme celý Nový zákon, více než dvakrát Žaltář a ještě k tomu podstatná místa Starého zákona. Naše znalost Písma bude po pár letech jistě obstojná a my se již nebudeme muset bát, že nás kdekterý protestant zahanbí.

Kalendářní část nám také umožňuje, abychom vyhledali jméno svatého, jehož památka připadá na daný den, a to bez ohledu na to, jakým stylem se řídíme (při starém pouze snížíme datum o 13 dní). Tohoto svatého pak můžeme krátkou modlitbou, např. „svatý Metoději, pros Boha za nás!", a poklonou prosit o přímluvu u nebeského trůnu pro celý následující den.

Nuže, nabízí nám Gorazdův sborník chudé modlitební pravidlo? Budeme-li jej plnit tak, jak jsme výše uvedli a budeme-li se modlit soustředěně a ne kvapně, pak zjistíme, že trávíme na modlitbách téměř hodinu denně. Po nějakém čase pak můžeme pocítit blahodárný účinek takového pravidla. A pokud bychom byli něčím uvedeni do rozpaků, vyhledáme duchovního otce, aby naše nejasnosti rozptýlil.

Modleme se tedy, alespoň takto, jak nám to nabízí naše základní modlitební kniha. Modleme se svatě, pravidlo držme a brzy budeme sami v sobě, ve svých rodinách a farnostech i v celé církvi cítit zduchovnění svého každodenního, často tak lopotného a duchapustého života.

o. Antonij Drda

„Vyznání" svatého Patrika je velmi prostě napsané vyprávění o tom, po jaké cestě zkoušek a utrpení se vydal ve své touze sloužit Bohu. Z toho, co světec píše, lze soudit, že se ve své době netěšil té všeobecné slávě, která obklopuje jeho jméno dnes. Pravda, konal zázraky, mnozí si ho velmi vážili, ale přesto měl neshody s episkopy i s klérem, u mnohých nezřídka vznikaly pochybnosti ohledně správnosti jeho konání. To nám dokazuje, že i ti, kteří následně bývají slavní, tak v době svého pozemského života procházejí stejným bojem, kterým prochází každý z nás, a přesto není jasné až do samého konce, bude-li jeho duše spasena.

Je velmi důležité, abychom vnímali sv. Patrika duchovníma očima, chápali jeho význam v duchovním smyslu a nejen z hlediska jeho slávy, kterou získal. Nemá například žádný smysl to, že se na svátek sv. Patrika oblékají zelené kalhoty. Když jsem chodil do školy, bývalo obyčejem z legrace svazovat ty, kteří nebyli oblečeni do zeleného oděvu. Samozřejmě ti, kteří „kárali", neměli ani ponětí o významu sv. Patrika, ani o tom, že byl pravoslavný svatý. Školáci jednoduše postupovali v souladu s obecným míněním: svatý Patrik – velký svatý. A tak se postupně jeho osoba zbavuje všeho náboženského významu a úcta k jeho památce se začíná podobat pověře na způsob jakéhosi prázdného rituálu. Netřeba říkat, že jsme se nepřipojili k mylnému pohledu na tohoto vzácného světce. Sv. Patrik byl opravdu zaníceným apoštolem Kristovým, byl Bohem vyvolený, a proto se mu podařilo obrátit k pravé víře celý irský národ.

Každého z nás inspiruje život takových lidí, jako byl on, a pak u nás vzniká touha vykonat něco podobného. Co můžeme udělat? Nezkušenému novoobrácenému může přijít na mysl: „Pojedu do Irska a něco velkého tam učiním." Z toho však nic nevznikne. Nelze zopakovat nic podobného tomu, co udělal sv. Patrik, protože jeho činy mohly být vykonány pouze jednou. Je samozřejmě možno některé jeho skutky slepě napodobit, ale k ničemu by to zřejmě nevedlo.

Pro nás z toho vyplývá – hledejme v Životech svatých, jako byl sv. Patrik, inspiraci k tomu, co můžeme udělat reálně a to ve shodě s naší situací.

A v čem je ta reálnost? Co musíme dělat, abychom planuli stejným apoštolským ohněm jako sv. Patrik, ale v podmínkách naší doby? Rozhlédneme-li se kolem sebe, nenacházíme ve skutečnosti nic z těch inspirujících momentů charakteristických pro dobu, ve které náš světec žil: obrácení na víru celých národů, rozkvět mnišství a obrovské úsilí o orthodoxii. Naopak vidíme převážně to, čím je možno klesnout na mysli a složit ruce v klín. Někdo se může zeptat, proč dnes není takových velkých svatých, podobných sv. Patrikovi. Historicky je to velmi jasné. Byla doba Apoštolská – čas, kdy celé národy neznaly pravou víru a apoštolové byli posíláni, aby je obrátili. V naší době již prakticky celý svět slyšel o Kristu a na zemi zůstalo jen velmi málo zcela pohanských kmenů, které by nedostihlo Slovo Boží. Stále k nám přicházejí zprávy o zvěstování Pravoslaví primitivním národům východní a střední Afriky. Ale ve většině oblastí naší planety se lidé duchovně i mravně vyčerpali a zničili. Dnes jim připadá křesťanství již vyčpělé a jen tu a tam se objeví někteří novoobrácení, kteří v něm vidí něco svěžího a nacházejí ve víře v Krista hlubší význam, než je všeobecné povědomí. A přece je toho tak málo inspirujícího v tomto světě, díváme-li se na něj z hlediska Pravoslaví.

Jeromonach Serafim Rose

přeložil o. Patrik

pokračování

Ikony spjaté se svatou Paschou

Mnohem významější místo ve velikonoční úctě než obraz smrti na Golgotě zaujímá ikona VZKŘÍŠENÍ (Anastasis). Zdaleka však neopakuje výjev Ježíšova vystoupení ze zapečetěného hrobu před zraky zděšených (nebo i spících) vojáků, jak je známe ze západokřesťanských obrazů – třebaže v rozporu s tradicí i církevním dogmatem odtud od 18. století začal pronikat rovněž na východ, nikdy však zde nebyl jednomyslně přijat a nestal se pravou kanonickou ikonou. Samo Vzkříšení je přece tajemstvím a evangelia pro ně neznají jediného bezprostředního svědka. Je to tajemství nejhlubší a nejpodstatnější, avšak už tím nekonečně přesahuje hranice lidských zkušeností. Našemu smyslovému vnímání je nedosažitelné. Nejde o realitu „historickou", kterou by bylo možno evidovat a kronikářsky zachytit, nýbrž o skutečnost apofatickou. Již Ignatios Antiochijský psal: „Kníže tohoto světa nevěděl nic ani o Mariině panenství a porodu, ani o smrti Páně. Tato tajemství se uskutečnila v Tichosti Boží" (Efes. 19,1-2). Pátý hlas nedělní jitřní bohoslužby připomíná: „Nevěděli ani Tvoji beztělesní andělé, jakým způsobem ses vtělil. A vojíni, kteří Tě střežili, nezpozorovali Tvé Vzkříšení. Nejstarší ikonografický typ Anastasis na Východě nám neukazuje nic, co by se z vlastní události dalo zaregistrovat a spatřit očima. Je tu pouze PRÁZDNÝ HROB a u něho stojí ženy nebo andělé. „Vzali Pána z hrobu a nevím, kam ho položili" (Jn. 20,13), stěžuje si v Janově evangeliu Magdalena domnělému za hradníkovi. „Proč hledáte živého mezi mrtvými?" (Lk. 24,5), ptá se anděl žasnoucích žen u Lukáše. A u Matouše i Marka dokládá: „Není zde. Byl vzkříšen" (Mt. 28,6; Mk. 16,6). Teprve zhruba od 9. století se objevuje ve východní církvi nový ikonografický motiv Vzkříšení, který bylo možno přijmout za kanonický. Je to HÉ EIS HÁDÚ KATHODOS čili SESTOUPENÍ DO PEKEL. Ikona nemůže předkládat nevyjadřitelné tajemství, jako by bylo vyjádřitelné. Může však hovořit v symbolech. „Já jsem První i Poslední, ten Živý," říká o sobě Kristus Janovy Apokalypsy. „Byl jsem mrtev – a hle, jsem živ na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu" (Zj. 1,17b-18). První Petrova epištola jej zahlédá jako toho, jenž přišel „vyhlásit život duchům ve vězení" (3,19) a jehož evangelium „bylo hlásáno i mrtvým" (4,6). Vyvádí je z temnot smrti a trhá jejich pouta (Žalm 107,14). Vysvobozuje je „ze spárů podsvětí" a „vykupuje ze smrti" (Oz. 13,14). Těmto symbolům věřící dobře porozumí. Ikona Sestoupení do pekel, spojovaná s třemi dny Ježíšova pobytu v hrobě, postihuje mnohem podstatněji než západní obrazy, co zvěst Zmrtvýchvstání znamenala a znamená pro život víry. Stejně jako při tajemném Zrození pronikl paprsek Boží Trojice do temné skály hmotného světa, noří se nyní plná Kristova zář již i do temnot nejzazších. Kristus rozlamuje bránu podsvětí, stojí na jejich rozbitých a zkřížených břevnech a se znamením spásy v ruce volá dávno zesnulé praotce Božího lidu do svého Života. Nikdo už nezastaví proud božského Světla, vnikajícího do lůna hmoty a proměňujícího vše v Sebe. I tento sestup do hlubin je součástí pokračujícího procesu Vtělení a tedy Zbošťování (theose) lidstva a kosmu. Ba je jeho bezprostředním vyústěním. Ikony ukazují názorně to, o čem pravoslavná theologie a liturgické texty hovoří pouze slovy. Hymnus jitřní bohoslužby Velké soboty vypráví o Kristu, který přišel na zemi zachránit Adama. Protože ho již nezastal mezi živými, vydal se jej hledat do podsvětí. „Usnul jsi, Kriste, pravým spánkem v hrobě, abys z těžkého spánku hříchu probudil všechen lidský rod."

PhDr. Otakar Aleš Kukla

Navštívil nás pastýř vyznavačské církve

Raška je název stolce prvních srbských knížat a králů, nacházející se uprostřed Kosova, země odkud dnes byli Srbové vyhnáni – pokud nebyli povražděni – bojovníky za Velkou Albánii podporovanými politiky, vojsky a sdělovacími prostředky západních států. Několik tisíc tamnějších Srbů, kteří se rozhodli neopustit svou vlast, žije jako štvaná zvěř v uzavřených enklávách kolem starobylých pravoslavných chrámů a monastýrů, které Albánci dosud nezbořili, zbaveni běžného styku se světem i základních léků. Vladyku Artemije doprovázeli igumeni dvou hlavních monastýrů založených ve 13. století.

Archanděl Michael
(kosovský monastýr Crna Reka)

Po příjezdu byl vladyka s doprovodem přivítán v monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve Vilémově a ráno dalšího dne odjel do Olomouce, kde v katedrálním chrámě sv. Gorazda, vysvěceném pozdějšími mučedníky srbským biskupem Dositejem a českým Gorazdem, sloužil spolu s moravským vladykou Simeonem a svými i moravskými duchovními Sv. liturgii.

Po ní vyprávěl vladyka Artemije shromážděným Moravanům o strastech své země a své líčení dokládal videozáznamy.

Večerní bohoslužby se zúčastnil v chrámu sv. Václava v Brně. V neděli 18. března brzo ráno odjeli vzácní hosté z Vilémova, kde nocovali, do Prahy. vladyka Simeon

Do Čech
přijel duchovní vůdce trpící pravoslavné, převážně srbské menšiny třetí postní neděli dne 18. března t.r. přijel duchovní vůdce trpící srbské menšiny v Kosovu a Metochiji Přeosvícený vladyka Artemije, biskup raško-prizrenský, doprovázený svým hostitelem Vysokopřeosvíceným vladykou Kryštofem, archiepiskopem pražským a českých zemí, který jej pozval během své návštěvy v Kosovu do Prahy. Host byl ještě plný dojmů z Moravy, kde v Olomouci začínala jeho cesta v České republice, a u vchodu do katedrály sv. Cyrila a Metoděje byl uvítán jako archijerej bratrské srbské církve, s níž máme tolik společného a s níž je spojena obnova českého pravoslaví. Oba hierarchové sloužili společně sv. liturgii a s nimi dva igumeni kosovských monastýrů a z české strany čtyři pražští duchovní. Jistě Hospodin uslyšel vroucí modlitby pokoje, které mu toto slovanské duchovní společenství pronášelo střídavě v jazyce cyrilometodějském, českém i srbském. Poté odjeli společně srbský i český archijerej do Karlových Varů, kde navštívili místní chrám sv. Petra a Pavla a nedávno vysvěceného nového dřevěného chrámu sv. Nikolaje na Doubské hoře – Abergu. Na vladyku Artemije jistě hluboce zapůsobila návštěva a panychida v Památníku srbských obětí 1. světové války v Jindřichovicích. Věčná paměť všem pravoslavným mučedníkům!

Pondělí 19. března bylo zcela vyplněné oficiálními setkáními vladyky Artemije doprovázeného vladykou Kryštofem. V 9 hodin navštívil vl. Artemije poslaneckou sněmovnu parlamentu ČR, kde byl hostem poslaneckého klubu KDU-ČSL. Jistě přínosná byla i účast zástupce senátorského klubu. V 11 hodin v rezidenci pražského arcibiskupa došlo k přátelskému setkání s představitelem ČSCH Mgr. Josefem Špakem. Vrcholným setkáním byla soukromá audience u prezidenta ČR p. Václava Havla v jeho pracovně na pražském hradě. Audience, které se zúčastnil i vladyka Kryštof, byla pro pana prezidenta velmi přínosná, oproti plánovaným dvaceti minutám se protáhla na čtyřicet. Následně se vladyka Artemije setkal s diplomaty akreditovanými v ČR. Atmosféra byla přátelská.

V 16 hodin zahájená tisková konference v zasedací síni Národní knihovny ČR v pražském Klementinu. Tím skončila oficiální část návštěvy milého hosta, srbského vladyky Artemije.

Význam návštěvy pro ČR i české pravoslaví, ale především pro samotný trpící kosovský a balkánský slovanský lid, je nesmírný. O tom svědčí i zájem sdělovacích prostředků, včetně rozhovoru v televizi. Svaté Srbské pravoslavné církvi, vladykovi Artemijji i srbskému lidu mnohá a blahá léta!

prot. Václav

z ukrajinštiny přeložila

Natálka Kuckírová ml.

(redakčně upraveno)

Vzkříšení mrtvých

Zamysleme se ještě nad otázkou po spravedlnosti. Máš různé otroky. Jedni jsou dobří, jiní zlí.

Dobrých si vážíš, zlé trestáš. Když tedy jako člověk smrtelný sám zastáváš spravedlnost, myslíš si,  že nesmrtelný Vládce všech nebude spravedlnost vykonávat? Když však neexistuje budoucí soud, ptám se tě: Kam se poděla Boží spravedlnost, když mnoho zločinců zemřelo bez potrestání? Když by tedy nebylo budoucího soudu a odplaty, nebylo by ani Boží spravedlnosti. Nediv se také, že má budoucí soud prodlení. Vítěz atletického závodu získá vavřín až po jeho ukončení. Nikdy nedostávají závodníci medaile během závodu, ale až po něm, když byl závod podle pravidel ukončen. Podobně jedná i Bůh. V životních zápasech poskytuje spravedlivým pouze částečnou pomoc, ale po smrti je bohatě odmění. Podříznutý strom vyráží ratolesti z kořenů. Něco podobného se může dít i s člověkem. Štěpy vinné révy, i když byly uříznuty, opět raší a nesou plody. Proč by tedy nemohl člověk, pro kterého to vše bylo stvořeno, když padne do země, opět vstát? Co je jednodušší, vytesat sochu z kamene a nebo ji, když již hotová spadne na zem, znovu postavit? Zdali tedy Bůh, který nás stvořil z ničeho, nemůže vzkřísit všechny, kteří tu žili a zemřeli? Ještě nevěříš ve vzkříšení i přesto, co o tom bylo napsané? Pohleď na stvořenou přírodu a přemýšlej o jevech, které se v ní dodnes odehrávají: Sejeme pšenici či jiné sémě. Semeno padá do země, hnije a „umírá". Nemůže být již pokrmem. Avšak semeno, které se rozložilo opět vzrůstá a jeho vzkříšení je krásné. Obilniny stejně jako i mnohá další semena byla učiněna pro nás. Nejsou tu jen sama pro sebe. Když tedy to, co bylo pro nás stvořeno, se opět po „smrti" oživuje, proč my, pro které je tu toto stvoření, bychom nemohli být po smrti vzkříšeni? V zimě stromy vypadají jako mrtvé. Kam se poděly listy fíkovníků? Kde jsou hrozny z vinice? V zimě vypadá celá příroda jako mrtvá. Na jaře se vše opět ukáže oživené a v plné síle. Když přijde ten správný čas, tehdy se ze smrti rodí život. Bůh zná naši nevíru a proto každý rok provází vzkříšení těmito jevy. Když vidíme zákonitosti ve spojení se vzkříšením v bezduché přírodě, můžeme věřit, že se podobně stane i s námi, kteří jsme nositeli duchovního života.

Z díla sv. Cyrila Jerusalémského († 386) vybral a přeložil archiepiskop Kryštof

Předmětem vlastního jednání byly informace předsedy hospodářského odboru ing. Tichého. Závěrem jednání byla informace o valné hromadě Besedy pravoslavné mládeže konané 24. 3. 2001 v Praze. Bratr Dejan Randjelovič byl valnou hromadou BPM potvrzen ve funkci prezidenta.

Myšlenkově i věcně obsažná schůze MR byla zakončena modlitbou a archijerejským požehnáním. prot. Václav Míšek

Česká spořitelna, a. s., Praha 1

Číslo účtu: 1923292309/ 0800

Příspěvky v únoru: Manželé Vít Líbal a Eirini Jordanidou 2000,– Kč

Berta M. 2000,– Kč

Všem dárcům upřímně děkujeme.

Katedrála svatých Cyrila a Metoděje, Praha 2

Dne 25. 2. se po večerní bohoslužbě naplnila hala Národního památníku obětí heydrichiády věřícími. Paní A. V. Okuněva představila svoji publikaci o osudu otce archimandrity Isakije (Vinogradova), který byl duchovním ruské pravoslavné obce v Praze v nelehkých letech 2. sv. války. Nakonec byl odvlečen a uvězněn v SSSR.

Dne 22. 4. bude vysílán z chrámu svatých Cyrila a Metoděje přímý přenos božské liturgie v Českém rozhlase od 9 hodin.

Dovoluje si vás pozvat na koncert pěveckého sboru „Nižnyj Novgorod", který k nám přijede z Ruska a bude zpívat liturgické a lidové písně. Koncert bude 25. dubna 2001 v 18 hod. v chrámu svatých Cyrila a Metoděje, Resslova 9. Informace na tel. č.: 02/24 92 06 86. Spojení metrem trasa B, stanice Karlovo nám.

Program vladyky Kryštofa

Ve 20.00 hod. se zúčastnil slavnostní večeře na pražském hradě podávané prezidentem republiky na počest prezidenta Slovenské republiky.

2. 3. Přednášel na PBF v Prešově

4. 3. První neděli velkého postu sloužil božskou liturgii v Sokolově a rozloučil se s důstojným otcem prot. Vasilem Dankem, který odchází ze zdravotních důvodů na odpočinek.

5. 3. Přijal bývalého ministra pana Luboše Dobrovského.

V 17.30 hod. se zúčastnil recepce pořádané velvyslancem Bulharské republiky u příležitosti státního svátku

8. 3. Předsedal schůzi Eparchiální rady pražské eparchie.

10. 3. Přednášel na detašovaném pracovišti PBF v Olomouci.

16. 3. a 17. 3. Účastnil se a přednášel na setkání Slovenské pravoslavné mládeže (Syndesmos) v Humenném. Večer setkání s vladykou Artemijem a vladykou Simeonem ve Vilémově.

18. 3. – 19. 3. Hostil vladyku Artemije při jeho pobytu v Praze.

21. 3. Přednášel na PBF v Prešově.

22. 3. Účastnil se na zasedání prezidia ERC ČR.

24. 3. Sv. liturgie v katedrálním chrámu s pravoslavnou mládeží a účastnil se Valného shromáždění Besedy pravoslavné mládeže.

25. 3. Sloužil liturgii v katedrálním chrámu v Praze spojenou s doxologií ke státnímu svátku Řecké, Helénské republiky.

26. 3. Účastnil se recepce pořádané p. Dimitriem Xenitelisem, řeckým chargé d´ affaires a. i. při příležitosti státního svátku.

27. 3. Předsedal na řádném zasedání Metropolitní rady v Praze.

28. 3. – 30. 3. Přednášel na PBF v Prešově.

Vladyka Kryštof
se vzácným hostem, vladykou Artemijem (uprostřed)
a o. Loranem na tiskové konferenci
v pražském Klementinu 19. 3. t. r.

LÉTO 2001

1. – 15. 7. cena: 1 500,– Kč

děti 7 – 14 let, přednostně z Prahy a odjinud mimo západní Čechy

15. – 29. 7. cena: 1 500,– Kč

děti 7 – 14 let, přednostně z Oloví, Rovné, Aše a západních Čech

5. – 15. 8. cena: 1 000,– Kč

děti starší 14ti let, přednostně z Rovné, Tachova a západních Čech

19. – 29. 8. cena: 1 000,– Kč

náhradní termín pro zájemce, kteří se nedostanou na červencový pobyt

22. – 24. 6. cena: 150,– Kč

pracovní setkání mládeže v Těšově – úklid před prázdninami

o přihlášky si pište na adresu: Kateřina Mastíková, Gorkého 7, 352 01 Aš

mátuška Kateřina

V termínu 21. – 28. 7. 2001 se bude konat dětský tábor BPM ve spolup. s Akademií Vilémov.

Přehled pravoslavných poutí
pořádaných BPM pro rok 2001

28. 4. pouť ke sv. Prokopu do Sázavy

12. 5. pouť ke sv. Cyrilu a Metoději do Mikulčic

23. 6. pouť ke sv. Janu Českému

30. 6. pouť do Jindřichovic u Karlových Varů

2. – 4. 9. pouť ke sv. Gorazdu do Hrubé Vrbky

16. 9. pouť ke sv. Ludmile na Tetín (n. s.)

29. 9. pouť ke sv. Ludmile na Tetín (s. s.)

6. 10. pouť ke sv. Václavovi do Staré Boleslavi

Vážení čtenáři, podrobnější informace o dalších akcích Besedy pravoslavné mládeže (BPM), o závěrech Valné hromady konané 24. 3., přineseme v květnovém čísle našeho časopisu.

Jistě jste, milí bratří, poznali na titulní straně minulého čísla HP našeho vladyku Simeona. Všem, kteří vladyku ještě dobře neznají slibujeme, že příště jméno uvedeme. Naopak nebudeme uvádět jméno našeho drahého bratra Čestmíra G. Kráčmara pod básně, které nepsal. Bratru Čestmírovi jsme se již omluvili. Děkujeme za pochopení.

Dětem

Adam pláče

Mezi písněmi, které se zpívají v církvi v době předvelikonočního postu, je také píseň o Adamovi sedícím na prahu ráje, jak pláče pro ráj, který ztratil. Pláče, a nejen pro ráj. Pláče také lítostí, že zklamal Boží důvěru. Bůh ho stvořil a Bůh ho také miloval. Zahrada Eden – ten ráj, do kterého ho Stvořitel postavil – byla opravdu krásná. Čtyři řeky ji zavlažovaly a byla tak plná krásného chutného ovoce. Neviditelný Bůh byl tak blízko, že s ním Adam mohl kdykoliv rozmlouvat. Jistě z laskavosti dal Adamovi ten zvláštní příkaz: „Můžeš jíst ovoce ze všech stromů v ráji, jen uprostřed ráje je strom poznání dobra a zla. Z toho nejez! Ztratil bys ráj a zemřel bys. S Evou si nedovedli představit, že by mohli jednat jinak, než chce Bůh.

Ale pak se objevil ten had. Eva se s ním dala do řeči. „Jíme ze všech rajských stromů. Jen ze stromu poznání dobra a zla nejíme, ani se ovoce nedotýkáme, protože bychom zemřeli". Had pokračoval: „Nezemřete, ale budete jako Bůh znát nejen dobro, ale i zlo".

Asi je okouzlila představa vševědoucnosti – znali by nejen dobro, ale i zlo. Váhavě utrhla a – nic se nestalo. Vítězoslavně se usmála. Nesmí se věřit všemu! Dala i Adamovi a on také jedl, aniž si pomyslel, že v sobě něco krásného bourá a ničí.

To, co pocítili, byl stud. Byl to nový pocit, který neznali. Dnes jej znají všechny lidské děti a vědí, že se ozvalo jejich svědomí a že je to pocit nepříjemný.Když je Pán Bůh volal, ukryli se před ním. Vždycky se z Boží blízkosti radovali, ale dnes cítili tíhu, která jim bránila se mu přiblížit, jako se stydí a bojí rodičům přiblížit provinilé děti. Opravdu, ztratili ráj. Jejich život se stal tvrdým, namáhavým, plným bolesti, a na jeho konci byla smrt. Ne, že by je Bůh přestal milovat, ale tím zlým poznáním se v nich cosi změnilo. Bůh se jim stal strašně vzdáleným. Uprostřed ráje byl také strom života. Jedli z něho pravidelně, jako my dnes chodíme k svatému přijímání. Ale teď už k němu nemohli. Bránil jim cherubín – anděl, který jim připomínal, že svou neposlušností se vlastně vzbouřili proti svému Stvořiteli a do ráje už nepatří. A tak Adam sedí na prahu ráje a pláče. Jen jedno mírní jeho žal. Bůh mu slíbil, že se jednou narodí lidské ženě syn, který rozdrtí hlavu hada a ráj člověku navrátí. Ano, Bůh nepřestal člověka milovat.

Váš vladyka + Simeon

ilustrace Boris

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.
– –