„Mnozi verici nam pisi po odchodu otce Cleopy k Panu a vypraveji nam, ze citi pomoc jeho modliteb. Jedna verici rekla, ze jeji pribuzna, ktera byla velmi nemocna, upadala do zoufalstvi. Ale jakmile rekla: Otce Cleopo, pomoz mi!, byla zaplavena takovym klidem a radosti, ze si jiz neprala zdravi, ani nic jineho, ale s radosti nesla svuj kriz."

z knihy o. archim. Ioanichie „Cesta otce Cleopy"
prelozene do cestiny a pripravene k vydani
matuskou Mgr. Miladou Cermakovou

10. dubna si pripominame vyroci narozeni starce Cleopy (*1912, †1998), jednoho z nejvyznamnejsich rumunskych starcu a duchovnich ucitelu soucasnosti.

Velikonocni poselstvi
Posvatneho Synodu pravoslavne cirkve
v ceskych zemich a na Slovensku

Dustojni otcove, bratri a sestry

Christos Voskrese

Nase srdce dnes naplnila velika radost. Radost ze Vzkriseni Kristova, ktery nam ukazal, ze je laska silnejsi nez smrt. „Vstal z mrtvych Kristus, smrti smrt prekonal a jsoucim ve hrobech zivot daroval!"

Duchovne se radujeme, nebot nas laska Boha Otce, s milosti Pana naseho Jezise Krista a ucastenstvim Svateho Ducha privadi k vecnemu zivotu. Laska je silou nepremozitelnou. Vzdyt sam Buh je laska a kdo v lasce prebyva, v Bohu prebyva a Buh v nem (1. Jn 4, 16). Nase ucast na vecnem zivote zavisi na tomto velikem zazraku Bozi lasky. Jak muzeme vyjit vstric Bozi lasce? V prve rade s rozechvelym srdcem a s radostnym udivem nad jeji velikosti a hloubkou. Kdyz ji do sveho srdce opravdu prijmeme, pak muzeme cely dalsi zivot zmenit v dikuvzdani. Nikoliv slovem o dekovani, ale opravdovym dikuvzdanim. Znamena to milovat kazdeho cloveka tak, jak jej miloval Buh: laskou vseobjimajici az do konce. Ne z povinnosti, ale z lasky rici : Hospodine, kdyz mne tak milujes, i ja tebe miluji, ctim a posloucham; tva cesta je cestou meho zivota. Kdyz se takto naucime milovat, potom bude i nase okoli i cely svet jiny. Stane se lepsim, novym svetem. Tehdy k nam prijde Kralovstvi Bozi, ve svetle Vzkriseni a noveho zivota v Kristu. Proto mame byt pripraveni i zemrit – ne telesnou smrti, ale tim, ze se zrekneme samolibosti, hledani jen svych osobnich vyhod, otevreme se Bohu a bliznim a zacneme zit pro druhe. Letosni Pascha Kristova je prvou v novem tisicileti. Mame pred sebou svaty ukol svedcit o poznane Pravde Kristove. Neni to jen nase pravda, ale jedna se o Pravdu Bozi. Nemuzeme zastavat jinou pravdu, nez je Pravda Kristova. Pan Jezis Kristus rika : „Ne vy jste mne vyvolili, ale Ja jsem vyvolil vas" (Jn 15, 16). Proto verime, ze si nas Hospodin vyvolil ke sve sluzbe v novem mileniu, abychom byli nositeli a siriteli jeho Pravdy. Vsichni jsme vyvoleni ke zvestovani svateho evangelia i za cenu obeti. V letosnim roce podobne jako za casu cisare Augusta, kdy se narodil Jezis Kristus, bylo vyhlaseno scitani lidu. V Ceske republice se konalo jiz v breznu a na Slovensku se uskutecni koncem kvetna. Je to velika prilezitost, jak vyznat svoji pravoslavnou viru v duchu slov naseho Spasitele Jezise Krista : „Kdozkoli tedy vyzna mne pred lidmi, vyznam i ja jej pred Otcem svym, ktery je v nebesich". (Mt 10, 32) V podvedomi mnohych se vzilo tvrzeni, ze vira a prislusnost k cirkvi je soukromou veci kazdeho jednotlivce. Tento liberalni nazor neni v souladu s ucenim Kristova evangelia. Pan Jezis Kristus nas povolava, abychom byli Jeho svedky ve svete. Kdyz Jej milujeme, smele a s laskou se k Nemu hlasime! Budme zivymi kameny Kristovy cirkve! Zastavejme pevne krestanskou viru nasich predku, viru Pravoslavnou! Okolni svet od nas ocekava, ze budeme vzdy vydavat pocet ze sve viry take ve scitacich dokumentech. Jiste nebude nikde ani jedne rodiny, ktera by se opomnela cela prihlasit k pravoslavne cirkvi. Mezi velka tajemstvi viry patri skutecnost, ze se Jezis Kristus po svem vzkriseni nezjevil zakonikum ani farizejum ci Pontskemu Pilatovi. Ale ukazal se nejprve prostym zenam. Setkani se Vzkrisenym Panem nebylo umozneno ani vyznamnym a mocnym tohoto sveta. Radovat se z Paschy Kristovy mohli jenom ti, kteri dokazali prijmout srdcem Spasitelovo utrpeni a Kriz. Kracejme proto v novem stoleti a tisicileti se svetlem Kristova Vzkriseni rozhanejiciho temnoty hrichu a vselikeho zla. Verme slovum zalmisty prorokujiciho vsem Bozim nepratelum : „Jako pomiji dym, tak pominou; jako rozplyva se vosk od ohne, tak zahynou hrisnici pred tvari Bozi; spravedlivi vsak se raduji."

archiep. Krystof, ep. Jan, metropolita Nikolaj, ep. Simeon

Dekujeme vam za vasi vernost nasi duchovni matce pravoslavne cirkvi. Pevne verime, ze i nadale ji budete podporovat a s laskou vydavat svedectvi o Pravde Kristove, ktery sam rekl ve svatem evangeliu podle sv. Jana : „ Ja jsem ta cesta, pravda i zivot" (Jn 14, 6). Modlime se za vas, aby vas vsechny Vzkriseny Pan stale provazel svoji milosti ve zdravi telesnem i duchovnim, v dobre pohode ve vasich cirkevnich obcich, v rodinach, v praci nebo na zaslouzenem odpocinku.

Christos Voskrese, Voistinu Voskrese,

Vstal z mrtvych Kristus, vpravde vstal z mrtvych.

Archimandrita Kirill – Promluvy

O modlitbach za zesnule

Ve jmenu Otce i Syna i Svateho Ducha!

„Buh pak neni Buh mrtvych, ale zivych, nebo vsickni jsou jemu zivi" (Lk. 20,38), – rekl Kristus Spasitel saducejum nevericim ve vzkriseni mrtvych. Drazi v Kristu bratri a sestry! Svata pravoslavna Cirkev, pevne veri temto slovum Spasitele, vzdy vyznava tuto nespornou jistotu, ze smrti cloveka jeho zivot nekonci. Co vidime jako umirajici? Pouze telo, ktere bylo vzato ze zeme a do zeme se opet vraci. Rozklada se a obraci se v prach. Clovek sam se vsemi svymi city a se svou nesmrtelnou dusi zije dal. Pouze prechazi z jednoho sveta do druheho, posmrtneho. Tudiz se spolecenstvi mezi zivymi a mrtvymi smrti nerusi a pokracuje dale. Na zaklade teto jistoty vzdy Cirkev, pocinaje casy starozakonnimi a zvlaste v casech novozakonnich, casech apostolskych, konala a dodnes kona modlitby, za zesnule sve bratry ve vire. Svata Cirkev prinasi kazdy den modlitby za zesnule sve deti, nabada k modlitbe vsechny verici, aby jednemi usty a jedinym srdcem povznesli vrouci modlitby k bozimu Prestolu s prosbou za utiseni svych zesnulych pribuznych v miste blazenosti. K modlitbe za zesnule nas nabada krestanska laska, kterou jsme sjednoceni v Jezisi Kristu v jedine bratrstvo. Nasi zesnuli jsou nasi blizni, ktere nam Buh prikazuje milovat jako sebe same. Nebot Buh nerekl: milujte blizni, dokud ziji na zemi. Ano, Hospodin neohranicil lasku k bliznim hranici pozemskeho byti, ale rozprostira ji az do vecneho posmrtneho sveta. A cim, kdyz ne vzpominkou, cim, kdyz ne modlitbou, muzeme dokazat svou lasku k tem, kteri jiz odesli do posmrtneho zivota? Kazdy z nas by si pral, aby po jeho odchodu z tohoto zivota na neho jeho blizni nezapomneli a modlili se za neho. Abychom se toho dockali, je i pro nas dulezite, abychom ani my nezapominali a vzpominali sve zesnule. ...a jakou merou merite, takovou bude vam zase odmereno, (Mt. 7,2) rika Spasitel. Pak take ty, kteri se modli za zesnule, vzpomene Hospodin a vzpomenou jej i lide, az odejde z tohoto sveta. Velika utecha a velika odplata je pro toho, kdo blizniho zachranuje od docasneho nestesti, ale mnohem vetsi odplata a vetsi utecha ocekava toho, kdo svymi modlitbami pomaha svemu zesnulemu bliznimu dosahnout odpousteni hrichu a prejit ze zamracenych pekelnych zalaru do pribytku svetle blazenosti.

Jsou opravdu nutne nase modlitby za zesnule? Ano, nutne a nezbytne, protoze co prokazuji, je velike dobrodini. Podstata je v tom, ze jsou po smrti dve vecnosti: vecna blazenost spravedlivych a vecna muka hrisniku. Je zname take to, ze neni na zemi cloveka, ktery by zil a nezhresil. Take je spolehlive tvrzeni, ze se v hrisich rodime, v hrisich prozivame svuj zivot a v hrisich take koncime svuj pozemsky zivot. A jestlipak vsichni zhresivsi cini pred smrti uplne a uprimne pokani? Vzdyt mnohdy zastihuje smrt cloveka v tezke nemoci, kdy se mu jiz ztraci pamet a jeho dusevni sily jsou zcela vycerpany. Je zrejme, ze v takovem stavu si clovek nemuze pripomenout vsechny sve prestupky, cinit pokani – pak umira i s hrichy. Casto smrt dostihuje cloveka nenadale a on, aniz by prinesl jakekoliv pokani, umira i s hrichy. Sam si jiz nemuze pomoci zadnymi prostredky. Clovek muze svuj osud zmenit, jen dokud zije, konanim dobrych skutku a modlitbou k Hospodinu za svou spasu. Nu, v takovych pripadech je modlitba za zesnule nezbytna a prinasi jim velike dobrodini. Mnoho nasich drahych jiz s nami neni na zemi, ale milujici srdce na ne nemuze zapomenout, tihne za nimi, nekdy dokonce, jak se stava, vice nez k zivym. Podobne i zesnuli hledi ze sveho posmrtneho sveta k nam, horice laskou k tem, kdo byli jejich srdci zvlaste blizci. Jestlize nekdo ze zesnulych dosahl ospravedlneni pred Bohem, tak nam, odpovidaje na nasi lasku vzajemnou laskou, sesila shury nebeskou pomoc. A tomu, kdo jeste ospravedlneni nedosahl, muze nase modlitba velmi ulehcit. Prijde cas, kdy se s nimi uvidime. Jak radostne bude slyset jejich slova diku za modlitby! Reknou: „Vzpomnel jsi na me a nezapomnel. Pomohl jsi mi ve chvili, kdy jsem to potreboval. Dekuji ti". A naopak: jak horke bude slyset vycitku pro toho, kdo se za zesnule nemodlil! „Ty jsi se za mne nemodlil, nevzpominal na mne a nepomohl jsi mi ve chvili potreby".

Stav zesnulych je velmi podobny situaci cloveka, ktery se plavi na nebezpecne rece. Modlitba za zesnule je jako zachranne lano, ktere clovek hazi topicimu se bliznimu. Pokud by se pred nami otevrela brana vecnosti, spatrili bychom tyto stovky, tisice, miliony lidi, derouci se ke svemu utocisti. Ktere srdce by nebylo udiveno a nezarmoutilo by se pri pohledu na sve souverce a rodaky, volajici beze slov po modlitebni pomoci.

O tom, nakolik jsou modlitby za zesnule nezbytne a o tom, ze spolecenstvi se zahrobnim svetem existuje, vam nyni povypravim. Zazracne, ale pravdive vypraveni ze zivota jednoho chramu nasi ruske pravoslavne cirkve. Ve vsi Lysogorka zemrel batuska. Na jeho misto byl poslan jiny duchovni, mlady, ktery po prvni bohosluzbe zemrel primo v oltari. Poslali jeste jednoho kneze, ale s nim to dopadlo stejne, v prvni den sluzby, pote co odzpivali „Otce nas", batuska velmi dlouho nevychazel se svatymi Dary. Kdyz starosta vesel do oltare, spatril kneze leziciho v plnem rouchu u svateho prestolu mrtveho. Vsichni byli ohromeni, kdyz se dozvedeli o teto tajemne smrti, a protoze neznali pricinu, rikali, ze nejaky tezky hrich lezi na farnosti, jestlize se obeti za nej staly dva nevinne mlade zivoty. Zvest o tom se roznesla po okoli a zadny duchovni jiz nechtel jit do teto farnosti.

Souhlas dal nakonec jen jeden stary mnich. „Ja stejne brzy zemru. Pujdu odslouzit prvni a posledni liturgii, moje smrt sirotky nenadela". Pri bohosluzbe, kdyz dozpivali k „Otce nas", starec dal otevrit severni a jizni dvere i Kralovskou branu. Pri modlitbe pred prijimanim spatril za Hornim mistem nejakou siluetu. Silueta byla stale zretelnejsi a nahle se za prestolem objevil obraz zamraceneho cloveka obleceneho v knezske roucho, ktery byl na rukach i nohach spoutan retezy. Tresa se strachem, odrikaval monach slova modlitby. Ale za chvili sebral sily, posilil se na duchu a vysel k prijimani vericich. Vsichni pochopili, ze se s nim prihodilo neco neprijemneho. A prizrak tu stal, chrastil retezy a ukazoval zakovanyma rukama na skrinku stojici v oltari. Po skonceni liturgie jeromonach prizval starostu a otevreli skrinku, ve ktere byly... modlitebni zapisky. Stalo se totiz, ze kdyz duchovnimu davali listecky se jmeny, okladal je, neprectene, na jindy. Nyni starec pochopil pricinu zjeveni a zacal kazdy den slouzit panychidy a cist listky se jmeny.

Pristi nedeli slouzil zaupokojnou liturgii za zesnuleho batusku. Kdyz zazpivali vers k prijimani, silueta zemreleho kneze se objevila znova. Ale jeho vzhled jiz nebyl tragicky a hrozny jako poprve, ale mel svetlou, veselou tvar a byl bez retezu na rukach a nohach. Pote co slouzici starec-jeromonach prijal svate Tajiny, prizrak se zachvel, poklonil se mu az k zemi a zmizel.

Vidime na tomto prikladu, jak modlitby prinaseji uzitek zesnulym a ulehcuji jim jejich osud. Ne nahodou o tom hovorime prave dnes. Protoze dnes svata Cirkev vyznava zvlastni den nazyvany masopustni roditelskou sobotou. Zve pravoslavne ke spolecne modlitbe pred bozim Prestolem za bratry souverce, kteri jiz odesli do zivota vecneho. A zitra si svata Cirkev pripomina Druhy prichod Pane a konec sveta.

Povzbuzuje sve cleny, aby byli pripraveni na Strasny soud. Svata Cirkev nas zada o modlitby za zesnule rodaky, aby jim byly odpusteny vsechny hrichy a byla pred nimi ocistena cesta prechodu z temneho podzemi do svetlych pribytku Otce nebeskeho. Povznesme, drazi bratri a sestry, modlitby ke Kristu Bohu a z celeho srdce zvolejme: Se svatymi upokoj, Kriste, duse sluzebniku svojich, tam kde neni bolesti, ani smutku, ani vzdechu, ale zivot jest nekonecny. Amen.

z rustiny prelozil Boris

Drazi bratri a sestry, v pristim cisle uvedeme pozoruhodne a zcela vyjimecne vypraveni starce Kyrilla, odhalujici mnohe o pravoslavne duchovnosti a zivote pravoslavneho krestana.

SMRTI KE SPASENI

Poprava ukrizovanim

Ikona z monastyru sv. Kateriny na Sinaji

Odsouzeny je nejdrive bicovan jsa pri tom svlecen, coz je ponizujici opatreni, vyjma Judeje, kde je pohled na nahotu povazovan za necudny. Obtizen „patibulem", tj. pricnym brevnem, nikoliv celym krizem, prochazi odsouzeny az na misto popravy vybrane tak, aby agonii videl co nejvetsi pocet prihlizejicich. Tam se tyci tzv. stale krize, tj. kuly vysoke od 3 do 4 metru. Odsouzeny je privazan nebo pribit k patibulu – hreby jsou zatluceny do zapesti, ne do dlane, protoze jinak by se svalovina pod vahou tela roztrhla. Pote je odsouzeny vytazen na kriz, k nemuz jsou pribity nohy. Jmeno odsouzeneho a charakter jeho zlocinu jsou napsany na ceduli latinsky, recky a v mistnim jazyce. Tento literarni popis nahle nabyl na realnosti, kdyz byly v roce 1968 na severovychode Jeruzalema objeveny v zakladech kostnice dve patni kosti probite hreby. Nohy byly ke krizi pribity z obou stran. Stopy dreva svedci o tom, ze mezi hlavicku hrebu a patu byla vsunuta desticka, aby odsouzenemu zabranila uvolnit si nohy. Holeni kosti mu byly zlamany. Toto „charitativni" opatreni bylo urceno ke zkraceni utrpeni odsouzeneho, jenz byl neschopen zdvihnout se, aby se nadechl. Viseni na rukou totiz zpusobuje zablokovani svalu hrudniku, coz cini dychani velice obtiznym. Opiraje se tak pokud mozno o hreby, ktere mu prochazeji nohama, a o „sedulu", tj. naklonenou desticku umistenou pod hyzdemi, se ukrizovany pokousi uniknout uduseni. Tetanisace svalu, ubytek kysliku v krvi pomalu oslabuji organismus. Agonie muze trvat nekolik dni. Posledni ponizeni: telo zustava „vystaveno" az do uplneho rozkladu. Je zakazano pohrbivat ostatky ukrizovanych, vyjma Judeje, kde zidovsky zakon vyzaduje, aby byl popraveny do noci pohrben. To je prave to, co se stava Jezisovi. V Novem zakone cteme, ze jeho telo je preneseno do zatim nepouziteho hrobu nedaleko mista popravy.

Z francouzskeho originalu „Le supplice de la crucifixion"

prelozil Miroslav Kudla

Skrze modlitbu sestupuje na nas Duch Svaty, jsme krteni, promenuji se dary, jsou nam odpousteny hrichy. Modlitbu lze skryt hluboko ve svem srdci, modlitba je to posledni, co nam muze byt vzato. Nemuze nas od ni sam od sebe oddelit zadny hluk tohoto sveta. Modlit se muzeme i v nejtezsich okovech, v nejhustsi tme. Dabel, „odveky nepritel lidskeho pokoleni", se nas snazi oddelit od tohoto pokladu. A nejen od neho. Zapaluje chramy, pleni je, hanobi a pali ikony, klade nam nejruznejsi vnejsi prekazky. Dokud nas vsak neoddeli od modlitby, dokud nevykoreni Hospodina z nasich srdci, nemuze nad nami zvitezit. Oddelit se od Boha muzeme jen my sami.

Je dobre ukladat modlitbu do sveho srdce. Blazeny, kdo zna modlitby zpameti a svaty ten, komu byl dan dar znat zpameti i Pismo svate. Abychom „chodili s Panem", je treba s modlitbou zit. Modlitbu do sebe vstrebavame nejlepe skrze modlitebni pravidlo podle modlitebnich a bohosluzebnych knih Cirkve. Pro velkou cast z nas je prvni takovou knihou, s niz jsme se setkali, Gorazduv sbornik. Mnozi k ni chovaji hlubokou uctu, pro mnohe je vsak knihou, ktera jakoby byla zvlastni oproti beznym kniham cirkevneslovanskym, a povazuji ji jaksi za prekonanou ci nedostatecnou. Otevrme ji tedy, cteme v jejim duchu a nikoli jen literu a podivejme se na modlitebni pravidlo, jez nam nabizi. A zkusme jej dodrzet.

Prvni modlitbu Hospodinu bychom meli prinest, sotva rano casne vstaneme, jak pise vladyka-mucednik Gorazd ve sve uvodni stati Denni zivot krestana podle evangelia: „Vstavaje, pozdvihni mysl svou k Bohu". Jaka je nase prvni myslenka a jaka jsou nase prvni slova? Budiz to kratka a prosta modlitba, trebas jen to nejjednodussi, ale pro nas pravoslavne krestany mozna to nejvystiznejsi a nejpodstatnejsi – HOSPODI POMILUJ.

Pro ranni cas je urcena modlitba ranni. Modleme se ji pozorne a nezapomenme vzpomenout jmenem predevsim sve zesnule rodice a bratry. Jsou-li mezi nami, pak sve rodice a sourozence duchovni, ktere jiz Pan povolal. Vzpominame napr. nase jiz zesnule svetitele, duchovni a verici svych farnosti? Je mezi nimi rada tech, kteri zemreli v osameni a jez nema kdo vzpomenout...

Modlitba pred jidlem a po jidle by pro nas mela byt samozrejmosti, modlitby pred ucenim a po uceni jsou vsak casto opomijeny. Modlitbu v pokuseni a v zarmutku je take vhodne znat zpameti.

Modlitby pred spanim uzaviraji to nejzakladnejsi pravidlo, avsak ti z nas, kteri zizni po modlitbe, budou listovat dale.

Modlitby kajici v te sestave, jak je obsahuje Sbornik, jsou zcela jedinecne. Sestavaji z modliteb ruzne povahy. Na zacatku je ve zkracene podobe uvedeno to, co je v slovanskych modlitebnicich nazyvano „Povsednevnoje ispovidanije hrichov". Smime jej k nasemu pravidlu pripojit v podstate kazdodenne. Nasleduje kajicny 51. zalm, jedna z nejcastejsich kajicich modliteb pravoslavnych krestanu, a uryvky ze zalmu 130. a 143. Pote je zarazen vynatek z kajiciho kanonu k Panu Jezisi Kristu. Tyto modlitby pak v puvodnim, prvnim vydani Sborniku uzaviraly dve modlitby „zapadnich" svetcu, sv. Jeronyma a sv. Ambroze. V druhem vydani k nim z modliteb po svatem prijimani byly jeste pridany dve. Prvni je znama postni modlitba sv. Efrema Syrskeho. Praktikujeme ji nasledovne: nejprve cteme modlitbu po trech castech, pricemz po kazde delame zemni poklonu (dotykame se celem zeme). Pote se modlime 12´ s malou poklonou (dotykame se zeme prsty prave ruky) „Boze, bud milostiv mne hrisnemu!" a nakonec cteme celou Efremovu modlitbu znovu a uzavirame zemni poklonou. V postni dny, v kazdem pripade ve vsedni dny Velkeho pustu, je dobre tuto modlitbu pripojit k rannim i vecernim modlitbam. Za kazdou hodinu naseho dne tak prineseme Hospodinu kratkou modlitbu a malou poklonu. Na uplny zaver je pak uveden vynatek z akathistu k nejsladsimu Jezisi. Uvede nas nejen do sladkosti modlitby, ale tez k sladkosti Panova jmena. Na konci tohoto vynatku je tak vcelku prirozene uvedena ve zkracene podobe i Jezisova modlitba. Pokud ovsem nekdo z nas chce praktikovat tuto ci jinou modlitbu na „cotkach", mel by se vzdy poradit se svym duchovnim otcem. Skutecna modlitba srdce neni polem pro duchovni svevoli.

Protoze jsou kajici modlitby v teto sestave dosti ruznorodym utvarem, je obtizne jednoduse stanovit, kdy se je modlit. Efremovu modlitbu nebudeme cist v Padesatnici, po svatku Narozeni, o nedelich a svatcich, tedy ve dnech, kdy se nedelaji zemni poklony a prozivame duchovni radost. Ryze kajici modlitby je vsak dobre cist, kdykoli chceme prosit Boha o odpusteni.

Modlitby pred sv. prijimanim jsme bezpodminecne povinni se pomodlit pred kazdym prijimanim. Krome toho se za nezbytne povazuje:

byt lacny od pulnoci (nejist, nepit, nekourit, nezvykat zvykacky!!; pokud bychom pri ranni ociste nedopatrenim polkli trochu vody, smime prijimat, ale je dobre rici to knezi) a (alespon v nasich podminkach) pristoupit pred liturgii ke svate zpovedi.

Tyto tri podminky by mely byt splneny vzdy, chceme-li pristoupit k svatym tajinam.

Taktez jsme povinni se pomodlit po kazdem prijimani modlitby po sv. prijimani. Vzhledem k nasi roztekanosti a svodum okolniho sveta je dobre a pastyrsky osvedcene s podekovanim neotalet, a jak je zvykem v nekterych nasich chramech, precist tyto modlitby ihned po liturgii v chramu, nejlepe tak, aby se sami prijimajici u jejich cteni vystridali.

Nasledujici modlitba za nemocneho a modlitba nemocneho je urcena pro zavazne onemocneni, jak plyne z jejich obsahu („...na smrt nemocneho...", „Pakli dokonani maji byti dnove..."). Utecha nemocneho ve slovu Bozim je naopak urcena pro pripady lehcich onemocneni. Nezapominejme proto na tyto utesne radky, vybrane od nejstarsich knih Pisma (Job) az po knihu posledni (Zjeveni).

Vime-li o nekom, kdo cestuje, obzvlaste, kona-li pout na svata mista, neopomenme zaradit modlitbu za cestujici, urcenou prave pro tyto prilezitosti.

Modlitba za narod... jedna z nejkrasnejsich modliteb z pera biskupa Gorazda! Kolik z nas lamentuje a spila svemu narodu, lomi rukama a zaluje na jeho upadek a ubohost? A jak casto to delame! Utechou nam sice muze byt slovo klasika o tom, ze ten, kdo na svuj narod nejvice nadava, ten jej nejvice miluje, mozna by ale bylo lepsi, kdybychom tuto modlitbu znovu objevili, totiz, ze ve Sborniku vubec je, a kdybychom se ji vsichni, kterym osud naroda jeste neni lhostejny, kazdodenne modlili.

O modlitbe pri utoku nepratel na vlast lze rici snad jen tolik: dej, Hospodine, abychom Ti smeli prinaset jine modlitby.

Jsme na konci modlitebni casti, ale nase pravidlo tim nemusi koncit. Jeste je tu cast kalendarni. V te najdeme liturgicka cteni apostola a evangelia na kazdy den v roce (cteni velkopostni jsou uvedena dale v prislusne casti Sborniku). Precteme si je, nejlepe rano, abychom s nimi mohli chodit cely den. A pripojme k tomu jeden zalm, nebot – jak pravi sv. Athanasij – lepsi modlitebni knihy, nezli Zaltare, neni. Dodrzime-li toto pravidlo, pak za rok precteme cely Novy zakon, vice nez dvakrat Zaltar a jeste k tomu podstatna mista Stareho zakona. Nase znalost Pisma bude po par letech jiste obstojna a my se jiz nebudeme muset bat, ze nas kdektery protestant zahanbi.

Kalendarni cast nam take umoznuje, abychom vyhledali jmeno svateho, jehoz pamatka pripada na dany den, a to bez ohledu na to, jakym stylem se ridime (pri starem pouze snizime datum o 13 dni). Tohoto svateho pak muzeme kratkou modlitbou, napr. „svaty Metodeji, pros Boha za nas!", a poklonou prosit o primluvu u nebeskeho trunu pro cely nasledujici den.

Nuze, nabizi nam Gorazduv sbornik chude modlitebni pravidlo? Budeme-li jej plnit tak, jak jsme vyse uvedli a budeme-li se modlit soustredene a ne kvapne, pak zjistime, ze travime na modlitbach temer hodinu denne. Po nejakem case pak muzeme pocitit blahodarny ucinek takoveho pravidla. A pokud bychom byli necim uvedeni do rozpaku, vyhledame duchovniho otce, aby nase nejasnosti rozptylil.

Modleme se tedy, alespon takto, jak nam to nabizi nase zakladni modlitebni kniha. Modleme se svate, pravidlo drzme a brzy budeme sami v sobe, ve svych rodinach a farnostech i v cele cirkvi citit zduchovneni sveho kazdodenniho, casto tak lopotneho a duchapusteho zivota.

o. Antonij Drda

„Vyznani" svateho Patrika je velmi proste napsane vypraveni o tom, po jake ceste zkousek a utrpeni se vydal ve sve touze slouzit Bohu. Z toho, co svetec pise, lze soudit, ze se ve sve dobe netesil te vseobecne slave, ktera obklopuje jeho jmeno dnes. Pravda, konal zazraky, mnozi si ho velmi vazili, ale presto mel neshody s episkopy i s klerem, u mnohych nezridka vznikaly pochybnosti ohledne spravnosti jeho konani. To nam dokazuje, ze i ti, kteri nasledne byvaji slavni, tak v dobe sveho pozemskeho zivota prochazeji stejnym bojem, kterym prochazi kazdy z nas, a presto neni jasne az do sameho konce, bude-li jeho duse spasena.

Je velmi dulezite, abychom vnimali sv. Patrika duchovnima ocima, chapali jeho vyznam v duchovnim smyslu a nejen z hlediska jeho slavy, kterou ziskal. Nema napriklad zadny smysl to, ze se na svatek sv. Patrika oblekaji zelene kalhoty. Kdyz jsem chodil do skoly, byvalo obycejem z legrace svazovat ty, kteri nebyli obleceni do zeleneho odevu. Samozrejme ti, kteri „karali", nemeli ani poneti o vyznamu sv. Patrika, ani o tom, ze byl pravoslavny svaty. Skolaci jednoduse postupovali v souladu s obecnym minenim: svaty Patrik – velky svaty. A tak se postupne jeho osoba zbavuje vseho nabozenskeho vyznamu a ucta k jeho pamatce se zacina podobat povere na zpusob jakehosi prazdneho ritualu. Netreba rikat, ze jsme se nepripojili k mylnemu pohledu na tohoto vzacneho svetce. Sv. Patrik byl opravdu zanicenym apostolem Kristovym, byl Bohem vyvoleny, a proto se mu podarilo obratit k prave vire cely irsky narod.

Kazdeho z nas inspiruje zivot takovych lidi, jako byl on, a pak u nas vznika touha vykonat neco podobneho. Co muzeme udelat? Nezkusenemu novoobracenemu muze prijit na mysl: „Pojedu do Irska a neco velkeho tam ucinim." Z toho vsak nic nevznikne. Nelze zopakovat nic podobneho tomu, co udelal sv. Patrik, protoze jeho ciny mohly byt vykonany pouze jednou. Je samozrejme mozno nektere jeho skutky slepe napodobit, ale k nicemu by to zrejme nevedlo.

Pro nas z toho vyplyva – hledejme v Zivotech svatych, jako byl sv. Patrik, inspiraci k tomu, co muzeme udelat realne a to ve shode s nasi situaci.

A v cem je ta realnost? Co musime delat, abychom planuli stejnym apostolskym ohnem jako sv. Patrik, ale v podminkach nasi doby? Rozhledneme-li se kolem sebe, nenachazime ve skutecnosti nic z tech inspirujicich momentu charakteristickych pro dobu, ve ktere nas svetec zil: obraceni na viru celych narodu, rozkvet mnisstvi a obrovske usili o orthodoxii. Naopak vidime prevazne to, cim je mozno klesnout na mysli a slozit ruce v klin. Nekdo se muze zeptat, proc dnes neni takovych velkych svatych, podobnych sv. Patrikovi. Historicky je to velmi jasne. Byla doba Apostolska – cas, kdy cele narody neznaly pravou viru a apostolove byli posilani, aby je obratili. V nasi dobe jiz prakticky cely svet slysel o Kristu a na zemi zustalo jen velmi malo zcela pohanskych kmenu, ktere by nedostihlo Slovo Bozi. Stale k nam prichazeji zpravy o zvestovani Pravoslavi primitivnim narodum vychodni a stredni Afriky. Ale ve vetsine oblasti nasi planety se lide duchovne i mravne vycerpali a znicili. Dnes jim pripada krestanstvi jiz vycpele a jen tu a tam se objevi nekteri novoobraceni, kteri v nem vidi neco sveziho a nachazeji ve vire v Krista hlubsi vyznam, nez je vseobecne povedomi. A prece je toho tak malo inspirujiciho v tomto svete, divame-li se na nej z hlediska Pravoslavi.

Jeromonach Serafim Rose

prelozil o. Patrik

pokracovani

Ikony spjate se svatou Paschou

Mnohem vyznamejsi misto ve velikonocni ucte nez obraz smrti na Golgote zaujima ikona VZKRISENI (Anastasis). Zdaleka vsak neopakuje vyjev Jezisova vystoupeni ze zapeceteneho hrobu pred zraky zdesenych (nebo i spicich) vojaku, jak je zname ze zapadokrestanskych obrazu – trebaze v rozporu s tradici i cirkevnim dogmatem odtud od 18. stoleti zacal pronikat rovnez na vychod, nikdy vsak zde nebyl jednomyslne prijat a nestal se pravou kanonickou ikonou. Samo Vzkriseni je prece tajemstvim a evangelia pro ne neznaji jedineho bezprostredniho svedka. Je to tajemstvi nejhlubsi a nejpodstatnejsi, avsak uz tim nekonecne presahuje hranice lidskych zkusenosti. Nasemu smyslovemu vnimani je nedosazitelne. Nejde o realitu „historickou", kterou by bylo mozno evidovat a kronikarsky zachytit, nybrz o skutecnost apofatickou. Jiz Ignatios Antiochijsky psal: „Knize tohoto sveta nevedel nic ani o Mariine panenstvi a porodu, ani o smrti Pane. Tato tajemstvi se uskutecnila v Tichosti Bozi" (Efes. 19,1-2). Paty hlas nedelni jitrni bohosluzby pripomina: „Nevedeli ani Tvoji beztelesni andele, jakym zpusobem ses vtelil. A vojini, kteri Te strezili, nezpozorovali Tve Vzkriseni. Nejstarsi ikonograficky typ Anastasis na Vychode nam neukazuje nic, co by se z vlastni udalosti dalo zaregistrovat a spatrit ocima. Je tu pouze PRAZDNY HROB a u neho stoji zeny nebo andele. „Vzali Pana z hrobu a nevim, kam ho polozili" (Jn. 20,13), stezuje si v Janove evangeliu Magdalena domnelemu za hradnikovi. „Proc hledate ziveho mezi mrtvymi?" (Lk. 24,5), pta se andel zasnoucich zen u Lukase. A u Matouse i Marka doklada: „Neni zde. Byl vzkrisen" (Mt. 28,6; Mk. 16,6). Teprve zhruba od 9. stoleti se objevuje ve vychodni cirkvi novy ikonograficky motiv Vzkriseni, ktery bylo mozno prijmout za kanonicky. Je to HE EIS HADU KATHODOS cili SESTOUPENI DO PEKEL. Ikona nemuze predkladat nevyjadritelne tajemstvi, jako by bylo vyjadritelne. Muze vsak hovorit v symbolech. „Ja jsem Prvni i Posledni, ten Zivy," rika o sobe Kristus Janovy Apokalypsy. „Byl jsem mrtev – a hle, jsem ziv na veky veku. Mam klice od smrti i hrobu" (Zj. 1,17b-18). Prvni Petrova epistola jej zahleda jako toho, jenz prisel „vyhlasit zivot duchum ve vezeni" (3,19) a jehoz evangelium „bylo hlasano i mrtvym" (4,6). Vyvadi je z temnot smrti a trha jejich pouta (Zalm 107,14). Vysvobozuje je „ze sparu podsveti" a „vykupuje ze smrti" (Oz. 13,14). Temto symbolum verici dobre porozumi. Ikona Sestoupeni do pekel, spojovana s tremi dny Jezisova pobytu v hrobe, postihuje mnohem podstatneji nez zapadni obrazy, co zvest Zmrtvychvstani znamenala a znamena pro zivot viry. Stejne jako pri tajemnem Zrozeni pronikl paprsek Bozi Trojice do temne skaly hmotneho sveta, nori se nyni plna Kristova zar jiz i do temnot nejzazsich. Kristus rozlamuje branu podsveti, stoji na jejich rozbitych a zkrizenych brevnech a se znamenim spasy v ruce vola davno zesnule praotce Boziho lidu do sveho Zivota. Nikdo uz nezastavi proud bozskeho Svetla, vnikajiciho do luna hmoty a promenujiciho vse v Sebe. I tento sestup do hlubin je soucasti pokracujiciho procesu Vteleni a tedy Zbostovani (theose) lidstva a kosmu. Ba je jeho bezprostrednim vyustenim. Ikony ukazuji nazorne to, o cem pravoslavna theologie a liturgicke texty hovori pouze slovy. Hymnus jitrni bohosluzby Velke soboty vypravi o Kristu, ktery prisel na zemi zachranit Adama. Protoze ho jiz nezastal mezi zivymi, vydal se jej hledat do podsveti. „Usnul jsi, Kriste, pravym spankem v hrobe, abys z tezkeho spanku hrichu probudil vsechen lidsky rod."

PhDr. Otakar Ales Kukla

Navstivil nas pastyr vyznavacske cirkve

Raska je nazev stolce prvnich srbskych knizat a kralu, nachazejici se uprostred Kosova, zeme odkud dnes byli Srbove vyhnani – pokud nebyli povrazdeni – bojovniky za Velkou Albanii podporovanymi politiky, vojsky a sdelovacimi prostredky zapadnich statu. Nekolik tisic tamnejsich Srbu, kteri se rozhodli neopustit svou vlast, zije jako stvana zver v uzavrenych enklavach kolem starobylych pravoslavnych chramu a monastyru, ktere Albanci dosud nezborili, zbaveni bezneho styku se svetem i zakladnich leku. Vladyku Artemije doprovazeli igumeni dvou hlavnich monastyru zalozenych ve 13. stoleti.

Archandel Michael
(kosovsky monastyr Crna Reka)

Po prijezdu byl vladyka s doprovodem privitan v monastyru Zesnuti Presvate Bohorodice ve Vilemove a rano dalsiho dne odjel do Olomouce, kde v katedralnim chrame sv. Gorazda, vysvecenem pozdejsimi mucedniky srbskym biskupem Dositejem a ceskym Gorazdem, slouzil spolu s moravskym vladykou Simeonem a svymi i moravskymi duchovnimi Sv. liturgii.

Po ni vypravel vladyka Artemije shromazdenym Moravanum o strastech sve zeme a sve liceni dokladal videozaznamy.

Vecerni bohosluzby se zucastnil v chramu sv. Vaclava v Brne. V nedeli 18. brezna brzo rano odjeli vzacni hoste z Vilemova, kde nocovali, do Prahy. vladyka Simeon

Do Cech
prijel duchovni vudce trpici pravoslavne, prevazne srbske mensiny treti postni nedeli dne 18. brezna t.r. prijel duchovni vudce trpici srbske mensiny v Kosovu a Metochiji Preosviceny vladyka Artemije, biskup rasko-prizrensky, doprovazeny svym hostitelem Vysokopreosvicenym vladykou Krystofem, archiepiskopem prazskym a ceskych zemi, ktery jej pozval behem sve navstevy v Kosovu do Prahy. Host byl jeste plny dojmu z Moravy, kde v Olomouci zacinala jeho cesta v Ceske republice, a u vchodu do katedraly sv. Cyrila a Metodeje byl uvitan jako archijerej bratrske srbske cirkve, s niz mame tolik spolecneho a s niz je spojena obnova ceskeho pravoslavi. Oba hierarchove slouzili spolecne sv. liturgii a s nimi dva igumeni kosovskych monastyru a z ceske strany ctyri prazsti duchovni. Jiste Hospodin uslysel vrouci modlitby pokoje, ktere mu toto slovanske duchovni spolecenstvi pronaselo stridave v jazyce cyrilometodejskem, ceskem i srbskem. Pote odjeli spolecne srbsky i cesky archijerej do Karlovych Varu, kde navstivili mistni chram sv. Petra a Pavla a nedavno vysveceneho noveho dreveneho chramu sv. Nikolaje na Doubske hore – Abergu. Na vladyku Artemije jiste hluboce zapusobila navsteva a panychida v Pamatniku srbskych obeti 1. svetove valky v Jindrichovicich. Vecna pamet vsem pravoslavnym mucednikum!

Pondeli 19. brezna bylo zcela vyplnene oficialnimi setkanimi vladyky Artemije doprovazeneho vladykou Krystofem. V 9 hodin navstivil vl. Artemije poslaneckou snemovnu parlamentu CR, kde byl hostem poslaneckeho klubu KDU-CSL. Jiste prinosna byla i ucast zastupce senatorskeho klubu. V 11 hodin v rezidenci prazskeho arcibiskupa doslo k pratelskemu setkani s predstavitelem CSCH Mgr. Josefem Spakem. Vrcholnym setkanim byla soukroma audience u prezidenta CR p. Vaclava Havla v jeho pracovne na prazskem hrade. Audience, ktere se zucastnil i vladyka Krystof, byla pro pana prezidenta velmi prinosna, oproti planovanym dvaceti minutam se protahla na ctyricet. Nasledne se vladyka Artemije setkal s diplomaty akreditovanymi v CR. Atmosfera byla pratelska.

V 16 hodin zahajena tiskova konference v zasedaci sini Narodni knihovny CR v prazskem Klementinu. Tim skoncila oficialni cast navstevy mileho hosta, srbskeho vladyky Artemije.

Vyznam navstevy pro CR i ceske pravoslavi, ale predevsim pro samotny trpici kosovsky a balkansky slovansky lid, je nesmirny. O tom svedci i zajem sdelovacich prostredku, vcetne rozhovoru v televizi. Svate Srbske pravoslavne cirkvi, vladykovi Artemijji i srbskemu lidu mnoha a blaha leta!

prot. Vaclav

z ukrajinstiny prelozila

Natalka Kuckirova ml.

(redakcne upraveno)

Vzkriseni mrtvych

Zamysleme se jeste nad otazkou po spravedlnosti. Mas ruzne otroky. Jedni jsou dobri, jini zli.

Dobrych si vazis, zle trestas. Kdyz tedy jako clovek smrtelny sam zastavas spravedlnost, myslis si,  ze nesmrtelny Vladce vsech nebude spravedlnost vykonavat? Kdyz vsak neexistuje budouci soud, ptam se te: Kam se podela Bozi spravedlnost, kdyz mnoho zlocincu zemrelo bez potrestani? Kdyz by tedy nebylo budouciho soudu a odplaty, nebylo by ani Bozi spravedlnosti. Nediv se take, ze ma budouci soud prodleni. Vitez atletickeho zavodu ziska vavrin az po jeho ukonceni. Nikdy nedostavaji zavodnici medaile behem zavodu, ale az po nem, kdyz byl zavod podle pravidel ukoncen. Podobne jedna i Buh. V zivotnich zapasech poskytuje spravedlivym pouze castecnou pomoc, ale po smrti je bohate odmeni. Podriznuty strom vyrazi ratolesti z korenu. Neco podobneho se muze dit i s clovekem. Stepy vinne revy, i kdyz byly uriznuty, opet rasi a nesou plody. Proc by tedy nemohl clovek, pro ktereho to vse bylo stvoreno, kdyz padne do zeme, opet vstat? Co je jednodussi, vytesat sochu z kamene a nebo ji, kdyz jiz hotova spadne na zem, znovu postavit? Zdali tedy Buh, ktery nas stvoril z niceho, nemuze vzkrisit vsechny, kteri tu zili a zemreli? Jeste neveris ve vzkriseni i presto, co o tom bylo napsane? Pohled na stvorenou prirodu a premyslej o jevech, ktere se v ni dodnes odehravaji: Sejeme psenici ci jine seme. Semeno pada do zeme, hnije a „umira". Nemuze byt jiz pokrmem. Avsak semeno, ktere se rozlozilo opet vzrusta a jeho vzkriseni je krasne. Obilniny stejne jako i mnoha dalsi semena byla ucinena pro nas. Nejsou tu jen sama pro sebe. Kdyz tedy to, co bylo pro nas stvoreno, se opet po „smrti" ozivuje, proc my, pro ktere je tu toto stvoreni, bychom nemohli byt po smrti vzkriseni? V zime stromy vypadaji jako mrtve. Kam se podely listy fikovniku? Kde jsou hrozny z vinice? V zime vypada cela priroda jako mrtva. Na jare se vse opet ukaze ozivene a v plne sile. Kdyz prijde ten spravny cas, tehdy se ze smrti rodi zivot. Buh zna nasi neviru a proto kazdy rok provazi vzkriseni temito jevy. Kdyz vidime zakonitosti ve spojeni se vzkrisenim v bezduche prirode, muzeme verit, ze se podobne stane i s nami, kteri jsme nositeli duchovniho zivota.

Z dila sv. Cyrila Jerusalemskeho († 386) vybral a prelozil archiepiskop Krystof

Predmetem vlastniho jednani byly informace predsedy hospodarskeho odboru ing. Ticheho. Zaverem jednani byla informace o valne hromade Besedy pravoslavne mladeze konane 24. 3. 2001 v Praze. Bratr Dejan Randjelovic byl valnou hromadou BPM potvrzen ve funkci prezidenta.

Myslenkove i vecne obsazna schuze MR byla zakoncena modlitbou a archijerejskym pozehnanim. prot. Vaclav Misek

Ceska sporitelna, a. s., Praha 1

Cislo uctu: 1923292309/ 0800

Prispevky v unoru: Manzele Vit Libal a Eirini Jordanidou 2000,– Kc

Berta M. 2000,– Kc

Vsem darcum uprimne dekujeme.

Katedrala svatych Cyrila a Metodeje, Praha 2

Dne 25. 2. se po vecerni bohosluzbe naplnila hala Narodniho pamatniku obeti heydrichiady vericimi. Pani A. V. Okuneva predstavila svoji publikaci o osudu otce archimandrity Isakije (Vinogradova), ktery byl duchovnim ruske pravoslavne obce v Praze v nelehkych letech 2. sv. valky. Nakonec byl odvlecen a uveznen v SSSR.

Dne 22. 4. bude vysilan z chramu svatych Cyrila a Metodeje primy prenos bozske liturgie v Ceskem rozhlase od 9 hodin.

Dovoluje si vas pozvat na koncert peveckeho sboru „Niznyj Novgorod", ktery k nam prijede z Ruska a bude zpivat liturgicke a lidove pisne. Koncert bude 25. dubna 2001 v 18 hod. v chramu svatych Cyrila a Metodeje, Resslova 9. Informace na tel. c.: 02/24 92 06 86. Spojeni metrem trasa B, stanice Karlovo nam.

Program vladyky Krystofa

Ve 20.00 hod. se zucastnil slavnostni vecere na prazskem hrade podavane prezidentem republiky na pocest prezidenta Slovenske republiky.

2. 3. Prednasel na PBF v Presove

4. 3. Prvni nedeli velkeho postu slouzil bozskou liturgii v Sokolove a rozloucil se s dustojnym otcem prot. Vasilem Dankem, ktery odchazi ze zdravotnich duvodu na odpocinek.

5. 3. Prijal byvaleho ministra pana Lubose Dobrovskeho.

V 17.30 hod. se zucastnil recepce poradane velvyslancem Bulharske republiky u prilezitosti statniho svatku

8. 3. Predsedal schuzi Eparchialni rady prazske eparchie.

10. 3. Prednasel na detasovanem pracovisti PBF v Olomouci.

16. 3. a 17. 3. Ucastnil se a prednasel na setkani Slovenske pravoslavne mladeze (Syndesmos) v Humennem. Vecer setkani s vladykou Artemijem a vladykou Simeonem ve Vilemove.

18. 3. – 19. 3. Hostil vladyku Artemije pri jeho pobytu v Praze.

21. 3. Prednasel na PBF v Presove.

22. 3. Ucastnil se na zasedani prezidia ERC CR.

24. 3. Sv. liturgie v katedralnim chramu s pravoslavnou mladezi a ucastnil se Valneho shromazdeni Besedy pravoslavne mladeze.

25. 3. Slouzil liturgii v katedralnim chramu v Praze spojenou s doxologii ke statnimu svatku Recke, Helenske republiky.

26. 3. Ucastnil se recepce poradane p. Dimitriem Xenitelisem, reckym charge d´ affaires a. i. pri prilezitosti statniho svatku.

27. 3. Predsedal na radnem zasedani Metropolitni rady v Praze.

28. 3. – 30. 3. Prednasel na PBF v Presove.

Vladyka Krystof
se vzacnym hostem, vladykou Artemijem (uprostred)
a o. Loranem na tiskove konferenci
v prazskem Klementinu 19. 3. t. r.

LETO 2001

1. – 15. 7. cena: 1 500,– Kc

deti 7 – 14 let, prednostne z Prahy a odjinud mimo zapadni Cechy

15. – 29. 7. cena: 1 500,– Kc

deti 7 – 14 let, prednostne z Olovi, Rovne, Ase a zapadnich Cech

5. – 15. 8. cena: 1 000,– Kc

deti starsi 14ti let, prednostne z Rovne, Tachova a zapadnich Cech

19. – 29. 8. cena: 1 000,– Kc

nahradni termin pro zajemce, kteri se nedostanou na cervencovy pobyt

22. – 24. 6. cena: 150,– Kc

pracovni setkani mladeze v Tesove – uklid pred prazdninami

o prihlasky si piste na adresu: Katerina Mastikova, Gorkeho 7, 352 01 As

matuska Katerina

V terminu 21. – 28. 7. 2001 se bude konat detsky tabor BPM ve spolup. s Akademii Vilemov.

Prehled pravoslavnych pouti
poradanych BPM pro rok 2001

28. 4. pout ke sv. Prokopu do Sazavy

12. 5. pout ke sv. Cyrilu a Metodeji do Mikulcic

23. 6. pout ke sv. Janu Ceskemu

30. 6. pout do Jindrichovic u Karlovych Varu

2. – 4. 9. pout ke sv. Gorazdu do Hrube Vrbky

16. 9. pout ke sv. Ludmile na Tetin (n. s.)

29. 9. pout ke sv. Ludmile na Tetin (s. s.)

6. 10. pout ke sv. Vaclavovi do Stare Boleslavi

Vazeni ctenari, podrobnejsi informace o dalsich akcich Besedy pravoslavne mladeze (BPM), o zaverech Valne hromady konane 24. 3., prineseme v kvetnovem cisle naseho casopisu.

Jiste jste, mili bratri, poznali na titulni strane minuleho cisla HP naseho vladyku Simeona. Vsem, kteri vladyku jeste dobre neznaji slibujeme, ze priste jmeno uvedeme. Naopak nebudeme uvadet jmeno naseho draheho bratra Cestmira G. Kracmara pod basne, ktere nepsal. Bratru Cestmirovi jsme se jiz omluvili. Dekujeme za pochopeni.

Detem

Adam place

Mezi pisnemi, ktere se zpivaji v cirkvi v dobe predvelikonocniho postu, je take pisen o Adamovi sedicim na prahu raje, jak place pro raj, ktery ztratil. Place, a nejen pro raj. Place take litosti, ze zklamal Bozi duveru. Buh ho stvoril a Buh ho take miloval. Zahrada Eden – ten raj, do ktereho ho Stvoritel postavil – byla opravdu krasna. Ctyri reky ji zavlazovaly a byla tak plna krasneho chutneho ovoce. Neviditelny Buh byl tak blizko, ze s nim Adam mohl kdykoliv rozmlouvat. Jiste z laskavosti dal Adamovi ten zvlastni prikaz: „Muzes jist ovoce ze vsech stromu v raji, jen uprostred raje je strom poznani dobra a zla. Z toho nejez! Ztratil bys raj a zemrel bys. S Evou si nedovedli predstavit, ze by mohli jednat jinak, nez chce Buh.

Ale pak se objevil ten had. Eva se s nim dala do reci. „Jime ze vsech rajskych stromu. Jen ze stromu poznani dobra a zla nejime, ani se ovoce nedotykame, protoze bychom zemreli". Had pokracoval: „Nezemrete, ale budete jako Buh znat nejen dobro, ale i zlo".

Asi je okouzlila predstava vsevedoucnosti – znali by nejen dobro, ale i zlo. Vahave utrhla a – nic se nestalo. Vitezoslavne se usmala. Nesmi se verit vsemu! Dala i Adamovi a on take jedl, aniz si pomyslel, ze v sobe neco krasneho boura a nici.

To, co pocitili, byl stud. Byl to novy pocit, ktery neznali. Dnes jej znaji vsechny lidske deti a vedi, ze se ozvalo jejich svedomi a ze je to pocit neprijemny.Kdyz je Pan Buh volal, ukryli se pred nim. Vzdycky se z Bozi blizkosti radovali, ale dnes citili tihu, ktera jim branila se mu priblizit, jako se stydi a boji rodicum priblizit provinile deti. Opravdu, ztratili raj. Jejich zivot se stal tvrdym, namahavym, plnym bolesti, a na jeho konci byla smrt. Ne, ze by je Buh prestal milovat, ale tim zlym poznanim se v nich cosi zmenilo. Buh se jim stal strasne vzdalenym. Uprostred raje byl take strom zivota. Jedli z neho pravidelne, jako my dnes chodime k svatemu prijimani. Ale ted uz k nemu nemohli. Branil jim cherubin – andel, ktery jim pripominal, ze svou neposlusnosti se vlastne vzbourili proti svemu Stvoriteli a do raje uz nepatri. A tak Adam sedi na prahu raje a place. Jen jedno mirni jeho zal. Buh mu slibil, ze se jednou narodi lidske zene syn, ktery rozdrti hlavu hada a raj cloveku navrati. Ano, Buh neprestal cloveka milovat.

Vas vladyka + Simeon

ilustrace Boris

Odstepny zavod Praha c. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.
– –