REDAKČNÍ POZNÁMKA

V našem světě je příliš snadné a zároveň příliš těžké žít. Ještě nedávné futuristické představy se staly skutečností, rychlost vývoje předstihla lidskou schopnost vnímat. Není čas na prožitek, není čas si všímat okolí, natož sebe sama. Člověk je zahlcen zbožím a informacemi. Obojí se musí naučit odmítat, chce-li prožít něco opravdového, co není přefiltrováno klamným svitem televizní obrazovky. Svatý půst nám dává příležitost, abychom se jako poutníci vydali do svého nitra, a tam se setkali s Ukřižovaným. Mnoho duchovních sil vám v tomto období

přeje vaše redakce.

Pokání

Doba velkopostní je pro pravoslavného křesťana velkou příležitostí k pokání. „Bránu pokání nám otevři..." zpíváme ve známém kajícím hymnu, který doprovází všechny postní bohoslužby. „Čiňte pokání" jsou prvá slova Kristova evangelia (Mk 1, 4). Víme dobře, že bez kajícího ducha se nelze Bohu líbit. Přesto však je stále mnoho dobrých pravoslavných věřících, kteří nevědí z čeho vlastně mají činit pokání a jak se připravit ke svaté zpovědi?

V modlitební knížce „Otče náš", všude v chrámech dostupné, nalezneme podrobný popis příprav ke sv. zpovědi. Každému, kdo to s pokáním myslí upřímně, určitě pomůže.

Odpovězme však v této malé úvaze jasně na otázku, z čeho činit pokání ? Jedinou přímou odpovědí je z „hříchu". Jako lidé křehcí jsme všichni jeho nositeli. Na Spasitelovu výzvu: „Kdo je z vás bez hříchu, ať první hodí kamenem", nikdo nehodil, ale všichni zahanbeně odešli (Jn. 8, 7). Hřích jako dobrovolné a vědomé přestoupení Boží vůle, ale také nedostatek dobra, provází celé dějiny lidského rodu i náš osobní život. Činit pokání znamená přiznat se k hříšnosti lidstva i ke všem osobním neposlušenstvím vůči svému Stvořiteli.

V prvé řadě jsou to přestoupení proti samému Bohu. Zapomínali jsme na Něj ve chvatu všedního dne. Nehovořili jsme o Něm s těmi, kdož Jej hledají. Nebránili jsme pravoslavnou víru před těmi, kteří ji haněli. Mnohdy jsme nešli do chrámu na bohoslužby bez vážného důvodu či se doma nemodlili ani ráno, ani večer. Díky tomuto počínání v nás rostl nezájem o duchovní hodnoty, které jsou v současné době opomíjené nebo sklízí posměch : je to např. pokora, poslušnost, milosrdenství, obětavost, odpuštění. Přesto však nemůže bez těchto duchovních hodnot žádná lidská společnost důstojně existovat.

Když se nestaráme o to, abychom byli Bohu blíže a byli nositeli věčným duchovních i mravních hodnot, škodíme tím předně svým bližním. Zarmucujeme tím. Opomíjíme lásku a úctu k rodičům i svým duchovním otcům. Nemluvíme se svými bližními, i těmi nejbližšími, někdy z nezájmu či pro tzv. nedostatek času, nezajímáme se o jejich život a hlavně jim nejsme vzorem v naplňování duchovních a mravních zásad. Svým počínáním jim zaséváme do srdce pochybnosti o Boží lásce a blízkosti. Neuváženými slovy i jednáním zakládáme různice a hádky. Bez uzardění roznášíme pomluvy a nelítostně nactiutrháme.

Největším opomíjeným hříchem proti bližnímu je nenávist a přání zlého, namísto spolu účasti a soucitu. Nenávist se totiž podobá, jak píše sv. apoštol Jan, samotné vraždě (1. Jn 3. 15). K nenávisti brzy přistupuje pomstychtivost, která někdy i roky číhá na příležitost dát bližnímu „smrtelný" úder. Pryč je pak vnitřní mír z lidského srdce. Potrhané jsou mezi lidské vztahy.

Tím vším nakonec hřešíme také proti sobě samým. Jsme špatnými hospodáři života, který nám Bůh daroval, abychom jej obětovali lásce k Němu a svým bližním.

Nejvíce vrozeným hříchem člověka proti sobě samému je lenost. Často se nám prostě nechce „pracovat pro Hospodina" (Sk 20, 19). Raději mrháme časem jak se dá, lenošíme u televize, vedeme dlouhé řeči o ničem a někdy hledíme jen tak do prázdna. Potom najednou nezbývá čas na modlitbu, na návštěvu nemocných nebo pro pomoc nejbližším.

Od vedení zbytečně dlouhých rozhovorů nebývá daleko ke lži. Říkáme to, co je nám příjemné a co lahodí sluchu. Uniká nám při tom, kolik si toho vymýšlíme, přikrašlujeme a překrucujeme: kolikrát tak nevědomky lžeme. Spolu se lží si zvykáme i na lest. V dnešní době se lest stala prostředkem úspěšného podnikání a získávání pozemského blahobytu. K tomu patří také „ostré lokty", což není nic jiného než hrubost a chuť se za každou cenu prosadit.

Člověk lživý, lstivý a hrubý hřeší. Ztrácí křesťanskou i obecně lidskou tvář. Bez lidí s lidskou tváří lidská společnost strádá a spěje k záhubě. Abychom sami sebe nehubili, musíme v sobě rozvíjet duchovní vlastnosti a hodnoty.

Jednou s důležitých duchovních vlastností je trpělivost. Více než polovina našich sporů v rodině, v práci a vůbec ve vztazích s lidmi vzniká proto, že se nedokážeme, byť na několik minut, zdržet hněvu. Je nám cizí něco trpět pro pravdu, nebo
trochu se ovládnout pro lásku k Bohu a bližnímu.

Každý hřích i ten zdánlivě malý, jako je třeba hněv, bere člověku Boží milosti a dělá jej Bohu cizím. Navrátit se k Bohu může jen cestou pokání. K němu vede zvláště velkopostní období.

Pokání znamená také obnovu duchovního života. Máme na sobě pracovat tak, abychom dokázali ovládnout své vášně, špatné vlastnosti i návyky a zároveň se snažit zmnohonásobit dobré věci, které již umíme. Nikdy nejsme tak dobří, abychom nemohli být lepší. Nikdy tak upřímně neodpouštíme, abychom nemohli odpouštět ještě upřímněji. Naše láska k Bohu a k bližnímu nikdy není tak veliká, aby nemohla být větší. Proto je pokání nedílnou součástí duchovního života. AK

Boží milost je silou víry

Boží blahodať

1. postní neděle – svátek Vítězství Pravoslaví

Dnes oslavujeme den Vítězství Pravoslaví; o jakém vítězství je řeč? Jestliže se rozhlédneme kolem, když se zahledíme do našeho rodného, drahého Pravoslaví – kolik uvidíme přemáhání, zármutku a zdálo by se, že téměř není co oslavovat.

Ale my neslavíme pouze nebo spíše jen viditelnou slávu Pravoslaví; vítězství Pravoslaví spatřujeme ve dvou věcech: zaprvé v tom, že pravoslavní lidé, roztroušení po tváři země nebo shromážděni v pevných národních komunitách, bez ohledu na pronásledování a nesmírné těžkosti, zachovali v čistotě svoji víru, zachovali svoje bohoslužby, zachovali duchovní cestu, kterou nám odkázal Kristus v evangeliu a otcové církve v průběhu všech let života naší církve. Z toho se můžeme radovat; můžeme ctít ty, kteří v průběhu všech tisíciletí vytrvali ve víře čistého vyznání, v duchovnosti skutečně evangelní a uchovali nám naše drahé, hluboké a poučné bohoslužby.

Ale víme, jak musí člověk napnout své síly, chce-li zůstat věrný. Je lehce poražen, když mu sám Bůh nedá sílu, jestliže milost Boží nebude zápasit za něho. A v konečném důsledku je vítězství Pravoslaví, ze kterého se raduje naše srdce, nadějí do budoucna. Nadějí v Boží vítězství v nás, nad námi a uprostřed nás, v proudu prošlých tisíciletí. Vítězství Pravoslaví je den, kdy opěváme, že Bůh nebyl poražen lidským hříchem, hříchem rozumu, chladností a nestálostí srdce, nerozhodností vůle, hříchy těla. Bůh zůstal neporažen v Kristově Církvi, Bůh zůstal neporažen v jednotlivých, konkrétních osobnostech – v tom je naše veliká radost.

Slavnost Pravoslaví byla založena za zvláštních okolností. Po sedmém všeobecném sněmu, když Pravoslaví nakonec zvítězilo nad ikonoborectvím, byl ustanoven tento svátek. O čem vypovídá?

O tom, že Církev ubránila právo, ubránila také náš dluh úcty k ikonám Krista, Bohorodice a svatých. Tím ubránila i pravdu Božího vtělení, pravdu, že Bůh sebe zjevuje a odhaluje symbolicky. On se nám odhaluje v obrazech, kterými jej, možná nedokonale, zpodobňujeme. Tyto obrazy – to nejsou jen ikony; jsou to také slovní ikony, jak je nazývá Ondřej Krétský – v dogmata Církve, učení otců, poučení, která dostáváme. A v konečném důsledku, opět obrazně, se Bůh odhaluje v lidech: protože každý z nás nosí v sobě obraz živého Boha.

Liturgie sv. Basila Velikého hovoří o Kristu, že je jednotná pečeť, jež v sobě zjevuje Otce. On je obraz dokonalý, On je pravda, On je pravý Bůh a stejně tak i dokonalý člověk. A v nás přebývá zář a pečeť tohoto obrazu. A opěvujíce dnes Vítězství Pravoslaví, radujeme se, že vtělením Syna Božího se nám Bůh odhaluje tělem v Kristu, že je náš živočišný svět takový, že plnost Boží může přebývat uprostřed nás tělesně, že skrze toto může být Bůh vyjádřen symbolicky. A když se díváme na ikony, především na živé ikony, kterými jsou lidé, a když umíme odstranit lidskou slabost zatemňující náš zrak, uvidíme jasně, skrze lidskou slabost Boží obraz a můžeme se poklonit živému Bohu uprostřed lidí, v lidech. Ne nadarmo církevní otcové říkali: Kdo vidí svého bratra, ten vidí svého Boha...

Proto budeme chránit úctu jeden ke druhému, protože jsme obraz, ikona; budeme zbožně chránit víru v dogmatu o uctívání svatých ikon, které vyjadřuje absolutní víru, že Bůh se stal člověkem. A budeme opěvovat to, že z pokolení na pokolení Bůh vítězí v naší slabosti, vítězí a podmaňuje si nás a budeme se odevzdávat Bohu, aby toto vítězství bylo dokonalé. Aby On vítězil stále – nejen v minulých dobách, ale nyní, v nás, a aby zář Jeho slávy byla zjevena světu, který leží v zármutku a hledání. Amen. ep. Antony

2. 10. 2000

Na přelomu září a října se mi podařilo na pozvání Institutu sv. Jana Teologa, což je institut pro východně křesťanské studie, uskutečnit cestu do Anglie. Seznámil jsem se s životem na některých farnostech, navštívil známý monastýr v Essexu a získal novou teologickou literaturu. Při té příležitosti jsem pro Radio Proglas natočil rozhovor se dvěma známými osobnostmi, biskupy Antony Bloomem a Kallistem Warem. Pro svou zaneprázdněnost na přípravě dalších pravoslavných relací až nyní předkládám rozhovor s biskupem Antonym Surožským (Bloom), jehož část jsem již na konci října uvedl v pravoslavném vysílání Radia Proglas. Nebylo to žádné klasické interview, ale v příjemném rozhovoru na různá témata jsme strávili dvě hodiny. jer. Libor Raclavský

LR: Můžete nám, vladyko, říci něco o začátcích Vašeho působení v Anglii?

AB: Přišel jsem do Anglie před 52 lety jako kněz pro jednu anglickou pravoslavnou společnost. Mým úkolem bylo sloužit bohoslužby v angličtině, v jazyce, který jsem neuměl, a jezdit po celé Anglii, všude tam, kde chtěl někdo něco slyšet o pravoslaví. Začátek mého působení byl spíš pro lidi legrační než užitečný. Když jsem přijel do Anglie, vůbec jsem nemluvil anglicky. Začal jsem se učit a chyby, které jsem dělal, vyvolávaly smích. Nějaký kněz mi řekl, že hlavně nemám číst, ale že mám hovořit volně. Odpověděl jsem mu, že když hovořím volně, tak udělám chybu skoro v každé větě, v každém slově, ale on řekl, že je to tak lepší, neboť „když čtete, umíráme nudou, ale takto nás rozesmíváte a my se nenudíme". Vždy jsem věděl, že nesmíme kázat pravoslaví proti jiným křesťanským denominacím. Rozhodl jsem se, že nebudu hovořit o pravoslaví, ale že budu mluvit o křesťanství z ryze pravoslavného pohledu, aniž bych útočil na někoho jiného. Naučil jsem se to od jednoho člověka, který žil v Rusku na začátku revoluce a který napsal: „Nikdy nemluv s nikým proti někomu, ale mluv o něčem vyšším, než co zná. Když mluvíš proti němu, bude se bránit a tudíž nevnímá to, co mu říkáš, ale když mluvíš o něčem hlubším, tak bude chtít se vznášet k té hodnotě, o které mluvíš". A tak jsem to dělal i já i my všichni tady. A tak jsme lidem dokázali, že každý z nás může vyrůst ze své situace k něčemu vyššímu, k hodnotám evangelia a tím jsme mnohým ukázali, že pravoslaví je něčím hlubším, širším, něčím větším, než to, co doposud poznali.

LR: Přesto v dnešní době často prožíváme zklamání z ekumenického hnutí, kde se stále více projevuje vliv sekularizace a rostou rozdíly na různé aktuální otázky dneška, ať už jsou rázu náboženského nebo mravního. Jak se stavět k různým ekumenickým aktivitám?

AB: Když se ruská pravoslavná církev poprvé účastnila v roce 1961 v Dillí, shromáždění Světové rady církví, byl jeden z našich archijerejů, Joann Vendland, členy ruské delegace požádán, aby pronesl úvodní přivítání, poté když byla ruská církev přijata do Světové rady církví. Vstal, poděkoval za důvěru, kterou ostatní církve prokázaly ruské církvi, a řekl slova, která mi zakotvila v srdci. Řekl: „My vám nepřinášíme žádné nové svědectví, ale my vám přinášíme svědectví té Staré Církve, která je kořenem a základem vašeho vlastního života. My představujeme vaši minulost a v té se my všichni můžeme sejít. Přijměte od nás toto neporušené svědectví a vydejte z něho ovoce víry, života a svatosti, které jsme my kvůli naší slabosti, hříšnosti a slepotě nedokázali přinést". To bylo něco podobného, co Berďjajev psal na začátku dvacátých let, když jsme si kladli otázku, proč jsme ztratili svoji vlast, proč jsme roztroušeni po celém světě. A on odpověděl, že to je asi proto, že nás Bůh poslal do celého světa, abychom světu přinášeli svoji víru.

LR: Myslíte takovou paralelu se Starým zákonem, kdy byli Židé roztroušeni do celého světa?

AB: Ano.

Dále jsem v rozhovoru přešel k osobnějším tématům. Ptal jsem se na různé problémy, které jako kněz prožívám. Mimo jiné jsem vladykovi řekl, že jak stále více poznávám hloubku pravoslavného křesťanství a duchovního života, tím více vidím svoji odpovědnost jako kněz a často cítím svoji nehodnost, a vladyka se rozhovořil o kněžství.

AB: V kněžství je několik funkcí, které jsou rozličné a musíme je probrat každou zvlášť. První z nich souvisí s prvotním křesťanstvím, kdy se křesťan měl naučit od Krista samotného jak být křesťanem. Druhá funkce je kázat evangelium, kázat pravdu. Já si myslím, že nemůžeme kázat tak, jako bychom už vlastnili to, o čem kážeme. Někdo řekl, že když kněz káže, nemá mluvit o tom, co už zná, ale o něčem, po čem on sám touží. Takovým způsobem je pravdivější, než když hovoří, jako by sám už byl v Království Božím a mluví k lidem, kteří jsou mimo. Uvedu příklad myšlenky, která je pravdivá, je vzata ze zenbudhismu: „Když střílíme, tak se střela nedostane k cíli, pokud se zároveň nedostane do našeho srdce". Když mluvíme o něčem, po čem my sami toužíme, pak to také pronikne do našeho srdce a tak naše kázání může oslovit někoho, kdo rozumí. Řeknu vám jeden nepěkný příklad. Jednou jsem sloužil sv. liturgii a vyšel z oltáře, abych četl evangelium. Jak jsem četl, tak jsem si najednou uvědomil, že to byla jenom slova, která se nedotkla mého srdce. Pochopil jsem, že nemohu přímo kázat o textu, který se nedotkl mého srdce. A tak jsem řekl lidem: Dnes se stalo něco hrozného. Kristus mluvil ke mně osobně a já jsem všechno odložil, že to není pravdivé, že se mně to netýká. A pak jsem jim řekl. Když přijdete do chrámu, položte si otázku, jestli posloucháte Písmo svaté a modlitby svatých se stejně tvrdým srdcem jako já dnes. Položte si otázku, kdo jste vy před Bohem? A pak jsem řekl Amen.

Dále bych chtěl něco říci o liturgické roli kněze. Jsou dva aspekty pohledu na kněze. Jedna je viditelná strana. Pro věřící je kněz ikonou Krista. Ale kněží si musí zapamatovat, že dokud ta ikona není posvěcená, pokud se nestane otevřeným oknem, skrze které lidé mohou vidět k Bohu, pak jsou kněží jenom bariérou. A když kněz slouží bohoslužby, musí si zapamatovat, že ho sice ostatní vidí jako ikonu Krista, ale on sám před Bohem stojí jako ztracená ovce. Má říkat nahlas modlitby, ale musí to být jeho vlastní slova k Bohu, a ostatní by to měli vnímat jako jeho konverzaci s Bohem.

A pak je další aspekt kněžství – služba jako taková, což je proměnění chleba a vína, aby se staly Tělem a Krví Kristovou. Žádné vysvěcení kněze nebo biskupa mu nedává takovou sílu, kterou by přinutil Boha, aby sestoupil do chleba a vína, aby se staly Jeho Tělem a Krví, a také nemá sílu, aby on sám proměnil dary na Tělo a Krev. Jediný sloužící je Kristus sám, jediná síla, která může proměnit dary, je v Duchu svatém. Říkám to s horlivým přesvědčením. Neříkám to jako teologii. Jednou, velice brzy po tom, co jsem se stal knězem, oblékal jsem bohoslužebné roucho, abych začal sloužit sv. liturgii. A najednou jsem pocítil hrůzu. Nemohl jsem udělat to, co se ode mne očekávalo. Cítil jsem se, jako by mi někdo poručil, abych šlápl do ohně a uhořel. Tak jsem stál před oltářem a říkal jsem si: Svléknu roucho a odejdu, to nemůžu dělat. A v tom okamžiku jsem cítil, že musím udělat krok zpět, protože jsem vnímal, že někdo stojí mezi mnou a oltářním stolem. Po celou dobu liturgie, od začátku do konce, jsem chápal, že moje role byla, abych vyslovoval svatá slova, ale že liturgie byla konána Bohem samotným. Ten, který sloužil, byl Ježíš Kristus a Duch Svatý. Takže moje role byla, abych umožnil lidem slyšet slova, která byla Božím slovem a vidět gesta, která byla Boží činností.

A třetí funkce, o níž si myslím, že je důležitá v životě kněze, je zpověď. Je velice důležité, aby kněz naučil věřící, že oni nechodí ke zpovědi k němu, ale ke svému Spasiteli, našemu Pánu Ježíši Kristu. V modlitbě před zpovědí kněz říká: „Já jsem jenom svědkem". Jsou tři druhy svědectví. U soudu existuje jeden svědek, který svědčí pro odsouzeného a jiný, který svědčí proti, ale evangelium mluví o příteli ženicha. Ten je svědkem jejich prvního setkání. Přítel ženicha chodil s novomanželi do jejich pokoje, stál před dveřmi, aby zajistil, že nikdo nebude rušit jejich první svaté setkání. Role kněze při zpovědi je ohlídat, aby setkání mezi Bohem a věřícím nebylo rušeno. On stojí a modlí se za to. Nemusí nic říkat, může plakat, může se modlit, ale opravdové setkání je mezi věřícím a Kristem.

V této chvíli se vladyka zeptal, zda může ještě něco k tomu říci, jestli nejsme unavení. Moje překladatelka mu odpověděla, že unavená není a že má určitě pokračovat. Pak dodala, že až bude unavená, tak začne na vladyku mluvit rumunsky. Vladyka nám pak vyprávěl tento příběh:

„Když jsem se stal knězem, musel jsem jít jednou sloužit a kázat do jedné francouzsky mluvící farnosti. Tak jsem sloužil liturgii a kázal, potom jsem odcházel a pozdravil se s místním knězem, který se se mnou odměřeně rozloučil. Uplynul den a večer jsem nad tím uvažoval, proč byl ke mě ten kněz tak tvrdý. Asi jsem řekl něco v kázání, s čím on nesouhlasil. Tak jsem mu zavolal a zeptal jsem se:

–"Bylo něco špatného v mém kázání?"

A on řekl: „Ne".

–"Bylo tam tedy něco, co se vám nelíbilo?"

–"Ne".

–"A rozuměl jste?"

–"Ne"

–"Proč?" –"Protože neumím rusky".

Dále se vladyka zeptal, zda může ještě něco říci k problematice zpovědi.

AB: Jedna z nejdojemnějších zpovědí, které jsem zažil, byla v době okupace, když našeho kněze zavřeli. Na jeho místo byl poslán jiný kněz, který nikdy v podstatě nesloužil, protože pil. Když mu zavolali, aby sloužil místo našeho farního kněze, přestal pít. Šel jsem k němu na zpověď a on tam stál a po tváři mu tekly mu slzy. Na konci mi řekl: „Ty jsi mladý. Vidíš, co se ze mne stalo. Ještě máš sílu, abys nespadl dolů tak jako já. Nemám žádné právo ti radit. Ale ke tvé zpovědi ti řeknu, co říká evangelium." Byla to jedna z nejsilnějších odpovědí, které jsem dostal ke své zpovědi. Později jsem se dozvěděl, proč tak hodně pil. Když bílá armáda opouštěla Krym, aby odešli do emigrace, on byl na jedné lodi a jeho žena a děti na druhé. Viděl, jak se loď s jeho manželkou a dětmi potopila. Byl svědkem toho, jak loď pomalu klesala, a on pro ně nemohl nic udělat. A tak začal pít.

LR: Mají si věřící najít pro zpovědi jednoho duchovního otce nebo je možné chodit k více zpovědníkům, je důležité navázat vztah s jedním duchovním, který pak víc zná problémy věřícího a může mu pomoci v jeho problémech?

AB: Myslím, že jsou tři úrovně ve vztahu člověka s knězem, ke kterému chodí na zpověď. Kněz je, jak už jsem řekl předtím, zpovědníkem, což znamená svědkem toho vztahu mezi věřícím a Bohem a on se může za věřícího modlit a může mu dát rozhřešení, pokud existuje pokání v jeho zpovědi. Pak existuje další hloubka vztahu věřícího ke zpovědníkovi, když zpovědník hluboce rozumí věřícímu a tudíž ten věřící může zhluboka mluvit ke svému zpovědníkovi, protože on odpovídá hloubce toho zpovědníka, která se k němu otevírá. A potom existují kněží, kterým dal Bůh dar, to jsou zvláštní, vyjímeční duchovní tzv. starci, ale nesmíme očekávat tento dar u každého kněze. Je to dar daný jen určitým lidem od Boha. A takový člověk může být knězem, může být nějakým mnichem nebo dokonce laikem, kterému Bůh daroval tuto milost. Samozřejmě když je laik, nemůže dát rozhřešení, ale může vést duši k Bohu. To vidíme v životech světců.

LR: Je tedy lépe najít si pouze jednoho nebo není špatné zpovídat se několika kněžím?

AB: Myslím, že je v pořádku jít k jiným kněžím na zpověď, ale jestliže má někdo to štěstí, že si najde někoho, kterému rozumí a který rozumí jemu, jehož slova nejsou něčím z učebnice morální teologie nebo z církevního práva, ale jsou to Boží slova daná mu skrze zpovědníka, je dobré kultivovat tento vztah. Existuje obecný princip a existují také výjimky. Např. sv. Pavel říká, že nesmíme pít víno, protože je tam nečistota, ale v jiném listu říká, pijte trošku vína pro vaše zdraví. A tak si pamatuji jednu legrační historku, jak dvě starší ženy přišly ke mně na zpověď, když jsem byl velmi mladý. Když jsem vyšel z chrámu, seděly tam a čekaly na mně a jedna se mě zeptala: Víte vůbec, co říkáte při zpovědi, nebo nevíte? Řekl jsem, proč se ptá a žena odpověděla: Protože jsme se obě vyzpovídaly ze stejného hříchu a vy jste každé dal rozličnou odpověď. Tak jsem jim řekl, že nemají žádné právo sdílet mezi sebou to, co se říkalo u zpovědi. Zpověď je mezi každým člověkem a Bohem a ony nemají právo to zveřejňovat.

LR: Dnes je obecným syndromem, že kněz musí být vším – manažerem, otcem rodiny, tím, který musí všechno zvládnout, jak to všechno dát dohromady, když už nezbývá čas na duchovní život. Je tolik věcí, které musíme zvládnout.

AB: Trpět mučednictví. Je to otázka najít lidi kolem sebe a dát jim malou část velkého úkolu a mít kontrolu nad tím vším, aby podávali zprávu, ale nedělat vše sám. Např. já jsem tady vladyka, farní kněz a hlídací pes chrámu. Tudíž to chce program výchovy laiků kolem vás.

LR: Jsme často v situaci, kdy kněz je vysvěcen a je dán do farnosti, kde nic není, nemá dostatek věřících, chrám je ve špatném stavu, nejsou peníze, musí začínat od nuly, nemá, s kým by se poradil, a zakouší mnoho protivenství. Je to hrozně vyčerpávající a často chybí energie pro tuto práci.

AB: To byla přesně naše situace na začátku emigrace. Kněz musel pracovat, aby si vydělal na živobytí, protože mu církev nemohla platit, a manželka pracovala, pokud byly děti, nebo začala pracovat, pokud děti vyrostly. Takže rozumím vaší situaci. Na tuto situaci není žádné řešení, jediné, co můžeme dělat, je říci si, to je můj způsob služby Bohu, to dělám pro Boha a pro lidi, kterým sloužím, a to je můj způsob modlitby. Než jsem se stal knězem, byl jsem lékařem a hodně jsem pracoval a večer, když jsem přišel domů, neměl jsem sílu se modlit. A tak jsem o tom mluvil se svým duchovním otcem. Řekl jsem mu, klečím, abych se modlil, a vidím, že jsem usnul. Tak on mi poradil, udělej znamení kříže a řekni: Na přímluvy těch, kteří mne mají rádi, spasiž mne a pak jdi spát. Když ležíš před usnutím, přemýšlej, kdo jsou ti lidé, kteří tě mají natolik rádi, že by Bůh tě spasil díky jejich modlitbám, a když alespoň jedno jméno se vynoří, řekni: „Bože děkuji ti, buď požehnán!" To samé jsem dělal, když jsem byl lékařem za války.

Dále jsme hovořili s vladykou Antonym o problematice kněžského povolání a pak jsem vladyku požádal:

LR: Mohl byste říci nějaké povzbuzení manželkám kněží, které jsou hlavní oporou svých manželů, svým způsobem se účastní na této svaté Tajině, a jejichž role se pro velkou náročnost tohoto povolání přirovnává k mučednictví.

AB: Myslím, že bude správné, když se řekne, že žena kněze je jeho silou, jeho inspirací a jeho radostí. Ona je jako bohatá země, ze které vyrůstá rostlina – to je kněz a jeho práce. Ona je ta plodná země, ze které její manžel – kněz vyrůstá. Takže celá práce kněze má kořeny v její lásce a on tu práci může dobře vykonat jen tehdy, když si je jistý, že tu lásku v ní má. Nechť Bůh žehná všem manželkám mučednicím, které umí milovat takovou láskou, kterou muži neznají. Ať naleznou v té lásce pokoj.

LR: Vladyko, jste u nás známý jako expert na modlitbu. Jaký význam má pro dnešního rozervaného, uspěchaného člověka modlitba?

AB: Většina lidí má málo času na to, aby četli modlitby z knih, ale každý může udělat dvě věci. Jedna věc je najít si malou chviličku, ráno, večer nebo během dne, kdy můžeme být sami se sebou a stačí říci Bohu: Bože, je tak překrásné, že jsi tak milující a tak pokorný, že mne necháš, abych byl tady ve tvé přítomnosti a Ty jsi zde se mnou. Naučit se mluvit k Bohu osobně, říci mu co mám v mysli a v srdci. A když si zakládáme takový vztah k Bohu, cítíme ho jako přítele. A může se stát během dne, že jsme z toho vztahu vyrušeni, že už necítíme Jeho milující přítomnost a v takové chvíli musíme během několika minut tento vztah znovu navázat. Když jsem byl lékařem, bylo mnoho práce a pohybu a velice často, když přicházel jeden pacient za druhým, jsem měl pocit, že ztrácím něco ze svého nitra. Když se to stalo, řekl jsem následujícímu pacientovi, ztratil jsem kontakt se svým hlubším bytím, nemluvil jsem o Bohu. Pokud jste věřící, modlete se se mnou, pokud nejste věřící, buďte prosím chvíli potichu. Pak jsem klekl a modlil jsem se nějakou chvíli, vrátil se k sobě a pokračoval jsem v práci.

Na závěr rozhovoru jsme se dostali k praktickým otázkám církevního života. Zeptal jsem se vladyky na to, jak se dívá na způsob křtu ponořením a pokropením.

AB: V principu bychom měli křtít ponořením, ale když nastanou určité zvláštní situace, kdy pokřtíme pokropením, tak si myslím, že Bůh to přijme. V prvních staletích, kdy bylo křesťanství pronásledováno, byli někteří lidé na poušti pokřtěni pískem. Takže to není otázka formy, ale člověk se ponoří do Krista.

Slovo křest však znamená v originále ponoření. Ruské slovo „kreščénie" nemá nic společného s křížem, ale znamená přesně toto – ponoření. Ve starém rukopisu termín „krestisja korabl" znamená – loď se potopila.

LR: Mohl byste nám něco říci k problematice církevního kalendáře nebo vlastně tří církevních kalendářů, které se dnes různě používají?

AB: Je důležité, abychom dodržovali kalendář, který má jako střed Paschu. Řekové například používají kalendář, který má jako střed Paschu, ale jinak nový styl, zatímco ruská církev používá pouze starý kalendář, který je velice často nerealistický, protože děti už chodí do školy a jsou tam problémy. Ve staré církvi měly různé oblasti různé kalendáře a pravidlo bylo: drž se kalendáře té oblasti, ve které žiješ.

LR: Vladyko, mohl byste na závěr pozdravit posluchače Rádia Proglas, rádia, které poslouchají křesťané různých denominací?

AB: Žil jsem skoro celý život, od sedmi let, v zahraničí a žil jsem mezi lidmi, kteří patří různým denominacím a různým náboženstvím. Jsem si dobře vědom rozdílů, které jsou mezi různými církvemi. Ale musíme si být vědomi, že všichni jsme stejní v tom, že máme společnou víru v jednom Ježíši Kristu našem Spasiteli, a ve vřelosti Jeho lásky se rozpustí tyto rozdíly. Mezi příkazy, které nám dal stojí: „milujte jeden druhého tak, jak jsem miloval já vás". Když cítíme, že jsme jednotni v srdci, můžeme pak čelit intelektuálním rozdílům mezi námi s pokojem a pochopením. Nesmíme zapomenout, že máme přikázání od Krista našeho Pána, abychom se společně stali jedno, tak jak on je jedno s Otcem a se svatým Duchem.

Důstojno a spravedlivo jest

Zvěstování přesvaté Bohorodice

Svátky Zvěstování přesvaté Bohorodice a Vánoce jsou ze zřejmých důvodů úzce spjaty. Aby se mohlo narodit dítě, musí být devět měsíců nošeno v mateřském lůně, proto je vlastně období od 25. března (7. dubna) do 25. prosince (7. ledna) dobou těhotenství.

Stejně tak existuje spojení mezi početím Krista a narozením Jana Křtitele, Předchůdce Páně. Evangelium podle Lukáše popisuje zjevení anděla Zachariášovi v chrámě, když vešel do svatyně Hospodinovy, aby zde obětoval kadidlo. Tento obřad byl vykonáván na svátek „Jom Kipur", česky „Den smíření", jenž se slaví v říjnu. Po této události byl počat Jan Křtitel (Lk 1, 5-25). Početí sv. Jana Křtitele si připomínáme 23. září (6. října).

Lukáš uvádí, že archanděl Gabriel přinesl „dobrou zvěst" Marii během šestého měsíce Alžbětina těhotenství, tedy v měsíci březnu. Zvěstování přesvaté Bohorodice se slaví v březnu, aby tak byla zachována časová návaznost s Vánocemi, my však nicméně začneme se svým studiem krátce před 25. prosincem, neboť zde existuje přirozené spojení mezi početím a narozením dítěte.

Začněme tedy své studium čtením z Lukášova evangelia (Lk. 1,26-38). Položme si vedle tohoto čtení ikonu. Krása a klid ikony je v souladu s čistotou a jednoduchostí zprávy. Rozhovor mezi Marií a andělem je redukován jen na to podstatné. Stejným způsobem postavy na ikoně překvapují svou určitostí a postojem. Ikonopisec zde záměrně vynechal všechny zbytečné detaily. „Radostná zvěst", je název svátku Zvěstování (csl. Blagověščenije), zároveň je to taky význam slova „evangelium". Lukáš nás mocným způsobem uvádí do největšího mystéria naší víry: Bůh se stává člověkem. To, co evangelista popisuje slovy, nám liturgie umožňuje prožít skrze znamení a gesta. Když jsou královské dveře ikonostasu otevřeny, je nám nabízeno božské mystérium se stejnou silou a stejnými důkazy jako při verbálním podání. To je důvod, proč se ikona Zvěstování téměř vždy nachází na královských dveřích, tato životně důležitá událost představuje průchozí cestu, po níž docházíme ke spáse a milosti.

Zadívejme se na ikonu svátku Zvěstování a procházejme Lukášovu zprávu větu za větou, vysvětlujíce ji ve vztahu k bohoslužbám svátku. Lukáš situuje celou svou zprávu do času a prostoru s velikou přesností. Dobou je šestý měsíc Alžbětina těhotenství a místem je Nazaret v Galileji. Postavy „objevující se na scéně" jsou jmenovány: archanděl Gabriel a Marie, která je zasnoubena Josefovi, potomku Davidovu. Bezprostředně poté začíná dialog, který sám dokresluje text.

Andělův pozdrav

Svým pozdravem vyjímá archanděl Marii od samého začátku. Ona jediná je Bohem vyvolená. Na ikoně svátku vidíme Gabriela se zvednutou rukou při gestu úcty. Tento jeho pohyb doprovázejí rozestřená křídla. Stejné držení ruky vidíme při bohoslužbách, kdy diakon rozprostírá svůj orár pravou rukou zvedaje ho při tom dvěma prsty, aby tak hlásal „radostnou zvěst" věřícím a vyzval je k modlitbě.

Mariin úžas

Mariin úžas je něčím jiným, než byly Zachariášovy pochybnosti o šest měsíců dříve. Zachariáš žádal znamení pro ověření andělových slov a pro tyto své pochybnosti byl učiněn němým. Marie je ale překvapená a opatrná, neboť ona je Novou Evou a snaží se vyhnout hříchu pýchy. Ikona představuje Marii překvapenou, avšak zdrženlivou, ne jako mladou dívku polekanou andělovým zjevením, ale jako svatou Pannu, čistou a bez poskvrny, budoucí Matku Boží.

Oznámení Ježíšova narození

Archanděl Gabriel zjevuje Marii význam jejího poslání: skrze ni se Syn Boží stane Synem člověka. Davidův trůn nakonec nalezne pravého dědice, věčného Mesiáše předpovězeného proroky.

Přítomnost a působení Ducha svatého

„Anděl jí odpověděl: sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní, proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží" (Lk 1,35). Bůh se zjevuje v konkrétní podobě. Jeho síla je ve „stínu", stejně jako ve Starém zákoně v mraku doprovázel hebrejský národ při exodu a pokryl horu Sinaj, kde promlouval k Mojžíšovi: „A Hospodinova sláva přebývala na hoře Sinaji a oblak ji pokrýval po šest dní" (Ex 24,16).

Všechna mystéria se uskutečňují působením Ducha svatého. Vtělení je první mezi mystérii, neboť Bůh od nynějška vchází do historie lidstva. Přesvatá Trojice působí přímo ve světě.

– Otec sesílá Ducha svatého na Marii.

– V ní se uskutečňuje panenské početí skrze Ducha svatého.

– Syn, Slovo (Logos) Boží přijímá tělo v lůně Panny.

Vtělení je jednota mezi vůlí tří osob svaté Trojice, Mariiným souhlasem a lidstvem.

„Marie řekla: ´Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova´. Anděl pak od ní odešel" (Lk. 1,38).

Marie přijímá svou úlohu nástroje vtělení, avšak nepřijímá za své rozhodnutí žádný prospěch a neusiluje o slávu. Naopak se považuje za „poníženou služebnici". Ochotně přijímá spolupráci s Božím plánem a svobodně a bez nucení odpovídá „ano" na andělovu zvěst. Můžeme jen žasnout nad tím, jakou dal Bůh lidstvu svobodu. Před tím měli Adam a Eva možnost buď přijmout, nebo odmítnout Boží „přátelství", zůstat v blízkém kontaktu s Bohem, nebo se od Něj odloučit. Marie nyní znova svobodně dovoluje, aby Stvořitel vykoupil své stvoření: Otcové církve učí, že vtělení není jen Boží dílo, neboť Bůh konal se svobodným souhlasem a vírou přesvaté Bohorodice.

Ve svém kázání v Moskvě minulého století zaujal metropolita Filaret následující stanovisko: „Ve dnech, kdy byl tvořen svět, kdy Bůh vyslovil své životodárné a mocné slovo „buď", tvořilo slovo Stvořitelovo z ničeho. Ale jen stěží dokáži říct, co se stalo tehdy, kdy Marie své krátké a poslušné „staň se mi" – slovo stvořené bytosti způsobilo, že Stvořitel přichází na svět."

Navštívení

Po popisu zjevení vypráví Lukáš o setkání Marie s Alžbětou (Lk. 1,39–45). Hned jak Marie uslyšela andělovu zvěst, odchází, aby svou radost a dar Boží sdílela s Alžbětou, svou sestřenicí. Obě nosí ve svém lůně drahocenný plod: Alžbětino dítě je „prorokem Nejvyššího" (Lk. 1,76) a dítě Mariino je Syn Boží.

Pozdravy vyslovené těmito dvěma ženami, radostné pohnutí Předchůdce Páně v Alžbětině lůně, Alžbětino vnuknutí o příchodu Mesiáše na základě zjevení Ducha svatého, to vše vytváří pozoruhodně nádhernou scénu, kterou Lukáš tak poeticky a střízlivě popisuje. Nejkrásnější setkání inspirované Kristem a Duchem svatým je plné radosti a je vyjádřeno písní a díkůvzdáním. Mariinu výpověď (Lk. 1,46-55) rovněž přebíráme jako tzv. „veličanije – velebení". Tuto kapitolu zakončíme studiem pasáže ze Starého zákona, kterou čteme na večerní bohoslužbě svátku Zvěstování. Pravoslavná církev od sebe nikdy neoddělovala Starý a Nový zákon. Starý zákon je vykládán ve světle Kristovy osobnosti a získává jiný význam, na němž spočívá naše křesťanské učení.

Hořící keř

Proč posloucháme na večerní bohoslužbě tohoto svátku čtení ze Starého zákona (Ex. 3,1-8), jež neobsahuje žádné zřejmé proroctví o narození Mesiáše? Toto setkání Boha s Mojžíšem je zjevením. Byl-li Mojžíš zaujat keřem, bylo to proto, že keř hořel, ale neshořel. Co je to za oheň, který neničí?

„Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven" (Ex. 3,2).

Hořící keř zjevil, že se Bůh stane člověkem bez toho, aniž by bylo zničeno lidství. Je to Marie, kdo dosáhne této jednoty ve svém lůně, a to v okamžiku, kdy přijme andělovo prohlášení. Na hoře Sinaj však Mojžíš přijal od Boha následující varování: „Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nemůže spatřit, má-li zůstat naživu" (Ex. 33,20). To je to, co nazýváme božská transcendentálnost (nepředstižitelnost, naprostá dokonalost). Bůh je mimo veškeré naše poznání a je nedosažitelný. Jak je možné pochopit obě navzájem si protiřečící fakta, která byla obě zjevena jedné osobě, tj. Mojžíšovi? Jak můžeme srovnávat výše uvedený zákaz vidět Boha s příslibem božského ohně, který se smísí s hmotou, aniž by ji zničil?

To je na křesťanské víře nejhezčí: Bůh je strašný, nepochopitelný, neviditelný, přesto se zároveň obětuje pro lidstvo z lásky k němu. Jednota mezi Bohem a jeho matkou byla uskutečněna, aby se tak všichni lidé mohli přiblížit k Pánu a být s ním sjednoceni nejen ve svých duších, ale i tělesně. Otcové církve tuto záhadu, kterou nazýváme mystérium, vysvětlují takto: „Raduji se a zároveň chvěji, příjímám oheň jsa stéblo trávy, ó jaký hrozný zázrak, hořím, aniž jsem spalován, jako kdysi keř, který hořel, aniž byl spálen" (modlitba sv. Simeona Nového Theologa před svatým přijímáním).

Chrám

Čtením Ezechielova proroctví (Ez. 43,27-44,4) se vracíme do jeruzalémského chrámu. Pán ukazuje prorokovi vnější bránu do svatyně obrácenou k východu. Tato brána je a zůstane zavřená, pouze Pán, Bůh Izraele, projde touto bránou. V této vizi vidíme obraz Mariina panenství. Přesvatá Bohorodice byla pannou před tím, než se stala matkou, a pannou zůstala i poté, co porodila, neboť ona je vždycky panna.

Panenství Matky Boží

Otcové církve vždy přirovnávali Mariino panenství před a po porodu k neporušeným pečetím na hrobě po Kristově zmrtvýchvstání.

Tvořivá moudrost

Moudrost předchází stvoření, neboť existovala přede všemi věcmi. Moudrost byla na Boží straně během stvoření. Svatý apoštol Pavel nám připomíná, že Kristus „předchází všechno a všechno v něm spočívá" (Kol. 1,17).

V paschální noci si připomínáme tuto Boží vlastnost, tj. moudrost, a voláme ke Kristu: „Veliká a slavná Pascho, ó Moudrosti, Slovo a Sílo Boží."

Teologové nám ustavičně připomínají, že Syn Boží se narodil v čase z matky bez otce, ale je zrozen přede všemi věky z nebeského Otce bez matky. Jestliže Kristus přijal tělo z Marie Panny a byl počat z Ducha svatého v den Zvěstování, existoval přede všemi věky, jak nás to učí Symbol víry.

Slavení svátku

Zvěstování přesvaté Bohorodice slavíme 25. března (7. dubna),tj. na jaře během Velkého postu. V měsíci březnu příroda znovu získává svou kreativní sílu popsanou v knize
Genesis. Skrze Zvěstování Bůh znovu tvoří celý svět v osobě Krista, Nového Adama. Na jaře je rovněž obnovována naše vlastní duše: Církev nám nabízí Velký půst, aby nás připravila na Paschu. Velký půst je čas intenzivní modlitby. Úsilí a askeze se vyžadují od všech křesťanů, jež hledají paschální světlo. K dosažení konečné radosti, Kristova triumfu nad smrtí, je nutné projít tímto obdobím střídmosti, „sebeponížením", kenosí.

Zvěstování přichází, aby přerušilo jednotvárnost období Velkého postu. Zvěstování přináší záblesk radosti, paprsek sluneční záře do šedé jednotvárnosti. Zvěstování je manifestace božské milosti. Bůh nám ukazuje svou lásku uprostřed našeho zápasu a často nás utěšuje citlivostí své Matky, přesvaté Bohorodice.

Z anglického originálu knihy

„The Incarnate God"

vydané v „St. Vladimir´s press" roku 1995

přeložil Miroslav Kudla.

Sláva církve Kristovy

Den ikon – svátek Pravoslaví

Po staletí neměnné, bez okázalého pohybu, ve věrnosti stálé, do hlubin ponořené, důstojně mlčenlivé – v tvářích nebeský klid..., Tak na nás hledí opravdové ikony Východu, nezasažené ještě západními sekularizujícími vlivy a předstíráním trojrozměrné tělesnosti. Utišují naši rozbouřenou mysl, jejich perspektiva se našemu pohledu rozevírá, nabízí duchovní prostor a zve nás ke vstupu do Božího království. Svaté ikony nás pozvedají z bláta dnů do oslnivého jasu, z časného přebývání do tušení věčnosti. Někomu se možná zdají nepřístupné, chladné. Ale to všechno je jen proto, aby mohly tím štědřeji odměnit ty, kdo jsou již vskutku připraveni jim naslouchat. K takovým pak tím štědřeji promlouvají o nevýslovných místech blaženosti. Pohled jejich očí námi proniká. Tenké rty bývají přísně sevřeny, nos je sotva naznačen prostou svislou linkou, žádný tah štětce není hluchý a samoúčelný, barevné části těla i šatu jsou pojednány plošně, zbaveny tíhy hmotnosti – a my, odevzdávajíce se jejich náruči, vpíjíme se do nich zrakem a jsme jakoby unášeni na andělských křídlech kontemplace do oblak. Viditelné se stalo výrazem pro neviditelné, všechno se stává modlitbou.

„V liturgii nám kněz předkládá Krista silou slov," čteme ve starobylé příručce pro ikonopisce, „a přesně totéž činí ikonopisec liniemi a barvou."

Simeon Soluňský nabádal: „Vyučuj slovy, piš písmeny a maluj barvami v souladu s podáním Otců. Psaní ikon je totéž jako psaní Písem."

Východní křesťanství se nikdy nezřeklo božského daru zraku, zavazovaly je k tomu už výtvarné tradice starého Řecka. Trojrozměrnou a příliš hmotnou plastiku sice odmítlo jako modlářství, nikoli však odhmotnělou řeč barev. Kde lidská slova nestačí, tam právě vydává svědectví víry beze slov. Do nejzazších hlubin duše vniká takové svědectví. A mystik – ten z vlastní zkušenosti dobře ví o setkáních, překračujících hranice možností lidské řeči.

Pravoslavnou zbožnost si nelze představit bez ikon. Kdysi však byla v této podobě těžce vykupována. Pohroma začala v roce 726 rozhodnutím byzantského císaře Lva III. Isaurského, aby z Bronzové brány císařského paláce v Konstantinopoli byl sňat a zničen obraz Krista. Zakročil i proti konstantinopolským školám a značně potlačil veškerou výuku, aby se pomstil obhájcům ikon. Jeho syn Konstantin V. Kopronymos pak ctitelům obrazů vypověděl nesmiřitelný boj, který se zdaleka nezastavil u pouhého zákazu. Přívrženci zobrazování byli tvrdě pronásledováni a často podrobováni krutému mučení, ikony rozbíjeny a páleny. Vypráví o tom i spis „Život sv. Štěpána mladšího", umučeného r. 764 za uctívání ikon: „V té době ničili bezbožníci svatyně, strhávali chrámy nebo svaté obrazy na stěnách zabílili vápnem. Uctívané ikony Krista, Bohorodičky a svatých házeli do ohně, trhali je nebo přemalovávali". Přesto ani tehdy nebylo výtvarné umění potlačeno beze zbytku: zůstávala „hetimasia" – trůn s Písmem svatým, beránci u vody života, hora Spásy, kříž a další symboly víry.

Obrazoborce dnes nazýváme ikonoklasty (eikon = obraz, klao = rozbíjím) a obhájce obrazů označujeme jako ikonoduly.

Mezi teology, kteří se nesmířili s císařskými zákazy, vynikl zejména sv. Jan z Damašku: „Může se stát, že k tobě přijde pohan a řekne ti: ‘Ukaž mi svou víru.’ Co učiníš? Zavedeš ho do chrámu a postavíš před ikony." Jan nalezl odvahu pozvednout hlas a nezastavil se ani před světskou mocí. „Nepřísluší císařům," volal, „aby dávali zákazy církvi." Nehýbejme mezníky, které postavili otcové, a zachovávejme tradice, jež nám předali. Pohneme-li stavbou tohoto dědictví, zřítí se všechno." Je autorem spisů „Proti pomlouvačům obrazů", „O pravoslavné víře", „Pramen poznání" a dalších.

Jiný ikonodul dokazoval: „Skrze viditelný obraz se vzpínáme k neviditelné nádheře Božství." Igumen Theodoros z monastýru Studios učil: „Bůh, který se vtělil, je zpodobitelný v Ježíši Kristu. Proto obrazy Krista, Bohorodice a svatých nejsou v rozporu s druhým Božím přikázáním. Lidské oko, hledící na vtěleného Ježíše, zří Boha. Auditivní genius Židů a vizuální talent Řeků se tak sjednotily Novým zákonem. Pro svůj rozhodný odpor proti císařské zvůli musel igumen Theodoros třikrát odejít do vyhnanství. Je autorem „Malé katechese" a „Velké katechese", nabádající monachy k aktivním projevům víry.

Sto dvacet let trval zápas o opětovné uznání svatých ikon. K jejich odmítnutí směřoval jejich hierijský sněm r. 753, zato druhý nicejský (VII. všeobecný) sněm v době vlády císaře Konstantina VI. uctívání ikon schválil a obrazoborectví zavrhl: „Kdo nectí ikonu Krista Spasitele, nespatří jej ani při jeho druhém příchodu." Na stranu ikonodulů se postavila také císařovna Irena, „milující Krista" – jak ji popsal autor „Života Filaretova".

Přesto spory ještě nějaký čas pokračovaly dál. Teprve na sněmu v roce 843, který svolala vdova po obrazoboreckém císaři Theofilovi, císařovna Theodora (zastupující nezletilého syna Michala III.), byla ikonám vrácena čest, která jim příslušela. Obraz Krista Pantokratora se vrátil na Bronzovou bránu.

Událost nabyla v světovém pravoslaví zásadního významu. Její památku prohlásil synod vlachernský v roce 1166 za svátek orthodoxie – pravoslaví a stanovil jeho pravidelné slavení vždy na první neděli postní.

Od toho dne slýcháme pravidelně v chrámu z úst kněze pokornou modlitbu sv. Efrema Syrského za dar „čistoty, pokory a trpělivosti", jíž v 19. století vtiskl Puškin podobu veršů: „...a dej, ať hříchy své, ó Bože, jasně vidím, ať soud vést nad bratrem a kárat se ho stydím, ducha pokory a čisté lásky hlas, i trpělivost v mém srdci probuď zas". (přel. Petr Křička)

PhDr. Otakar Aleš Kukla

Na Boží nivě

„Jak se kněz blíží k vrcholu kopce, vítr sílí a vrhá mu do očí celé hrsti sněžného prachu. Není mu to nepříjemné. Jako by v každém tom zrníčku sněhu celá krása Božího světa přicházela jako obklad na horkost ran a přinášela svou radostnou, nevyčerpatelnou naději. Bílé jako sníh se stanou hříchy lidí z vůle Hospodinovy. V té záplavě bělosti, ženoucí se na kněze snad ze všech stran, pokrývající mu čapku, kabát, usazující se mu ve vousech a v obočí, si znovu připomíná slova Izaijášova, jeho proroctví o Hospodinu odpouštějícím až do sněhobíla lidským srdcím, do ruda zjizveným hříchy. Kněz si tato slova nejen připomíná, nýbrž vciťuje se do prorokovy myšlenky, prožívá ji. Očišťující Boží milost se mu pojednou stává srozumitelnou, cítí ji jako bílou, chladivou záplavu, všude pronikající a vše přikrývající."

z díla vladyky Simeona

75. narozeniny
Jeho Přeosvícenosti ThDr. Simeona, archijereje olomoucko-brněnského Dne 12. února 2001 se dožívá v plné svěžesti a aktivitě pětasedmdesátin vladyka Simeon, archijerej olomoucko-brněnský, člen Posvátného synodu. Vladyka Simeon (Radivoj Jakovljevič) se narodil v Praze 12. února 1926. Otec byl Srb, maminka Češka. Dětství strávil na samotě Záhoří u Svatojánských proudů na Vltavě, kde měl otec, inženýr zemědělství, pronajatý statek. Do obecné školy chodil do Slap nad Vltavou, maturitní vysvědčení obdržel na reálném gymnáziu v Praze – Karlíně, doplňující maturitu z latiny a filosofie absolvoval na RG v Truhlářské ulici v roce 1945 a téhož roku začal studovat bohosloví na Karlově universitě. V letním semestru 1947 studoval na teologické fakultě Bělehradské university, ale téhož roku odešel do Leningradu, kde svá teologická studia dokončil v roce 1953 v hodnosti kandidáta bohosloví na pravoslavné duchovní akademii, kde obhájil práci na téma Pravoslavné učení o spáse v dílech patriarchy Sergie. V letech 1953–59 vyučoval na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově, většinou Starý zákon, ale občas i jiné předměty jako odborný asistent této fakulty. V září 1958 se oženil a o vánocích byl vysvěcen na kněze. V létě 1959 zásahem tehdejší státní správy v Bratislavě musel fakultu opustit a nastoupil jako pravoslavný farář v Mariánských Lázních, kde působil až do své archijerejské chirotonie. V roce 1962 absolvoval dálkově překladatelský obor Vysoké školy ruského jazyka a literatury. V létě 1969 byl pozván prof. Bičem ke spolupráci na ekumenickém překladu a výkladu Starého zákona. Zúčastnil se všech prací a po dokončení díla pracoval i na překladu starozákonních apokryfů a pseudoepigrafů. V roce 1982 obhájil na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově svou doktorskou disertaci ´Izajášův EBED JAHVE a smysl jeho utrpení´ a byl promován na doktora teologie. Zúčastnil se pak několika kongresů Mezinárodní organizace pro studium Starého zákona (83 Salamanka, 86 Jeruzalém, kde měl přednášku, 89 Lovaň, 92 Paříž, 95 Cambridge). V letech 1990–93 přednášel starozákonní exegesi na Husitské teologické fakultě Karlovy university, jež zřídila obor pravoslavné teologie. Na podzim 1996 ovdověl. O rok později obnovil svou učitelskou aktivitu přednášením posluchačům dálkového studia Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově na jejím detašovaném pracovišti v Olomouci. Na eparchiálním shromáždění 23. 5. 1998 byl zvolen takřka jednotně za biskupa vikáře pražské eparchie. V neděli 21. 6. 1998 byl v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze slavnostně vysvěcen na biskupa. Den na to 22. 6. 1998 Jeho Blaženstvo metropolita Dorotej vladyku Simeona pověřil ‘správou pražské eparchie se všemi právy a povinnostmi’. Po zvolení vladyky Kryštofa pražským archiepiskopem byl vladyka Simeon navržen eparchiální radou olomoucko-brněnské eparchie za biskupa na tento stolec a po eparchiálním shromáždění olomoucko-brněnské eparchie dne 8. dubna 2000 v Olomouci ustanoven Posvátným synodem naší církve za biskupa olomoucko-brněnského. Dne 9. dubna poté byl v Olomouci slavnostně intronizován. Ujal se správy eparchie a během krátké doby navštívil téměř všechny její církevní obce a získal si úctu a lásku věřících. K vánočním svátkům roku 2000 vyšla jeho knížka vánočních povídek „Doteky odjinud". Prostřednictvím Hlasu pravoslaví blahopřejí Jeho Přeosvícenosti Simeonovi duchovní otcové obou eparchií v České republice a věřící naší pravoslavné církve. Přejeme Vám, vážený vladyko, hodně Božího požehnání, lásku věřících, zdraví a úspěšný zápas o naši spásu. Mnohá léta.

Mgr. Eva Šuvarská

Zehnej Spasiteli

Kněžské jubileum otce protojereje ThDr. Miroslava Mužíka

V listopadu 2000 uplynulo padesát let kněžské služby otce protojereje ThDr. Miroslava Mužíka, nynějšího duchovního správce církevní obce v Třebíči a jihlavského protopresbytera. Otec Miroslav se narodil 5. října 1921 v Červené Lhotě na Třebíčsku, kde byl jeho otec Richard Mužík řídícím učitelem. Tam navštěvoval obecnou školu a po ní studoval na reálném gymnáziu v Třebíči, kde 26. května 1941 maturoval. V roce 1941 mu zemřel otec v důsledku útrap ve věznici gestapa. Miroslav se po válce v r. 1945 rozhodl přijmout svaté pravoslaví a o rok později se oženil s Dariou Auerovou, nadšenou pracovnicí v předválečné Besedě české pravoslavné mládeže pod vedením sv. vladyky Gorazda.V r. 1949 požádal o přijetí do pravoslavného duchovního semináře v Praze a o rok později složil zkoušky z bohosloveckých předmětů před eparchiální komisí a požádal o přijetí mezi kandidáty pravoslavného kněžství, přihlásiv se jako externí posluchač na Pravoslavnou bohosloveckou fakultu v Praze se sídlem v Prešově, kterou později úspěšně absolvoval. Láska k bohosloví ho neopustila po celý život. Bylo jen logické, že jakmile položil podle Písma svatého ruku na rádlo duchovní líchy, zůstal Božímu dílu v církvi věrný. Na diakona byl vysvěcen dne 29. října 1950 a dne 30. října 1950 přijal svatou tajinu kněžství z rukou vladyky Čestmíra v katedrálním chrámě v Olomouci. Působil v církevních obcích v Přerově, Kroměříži, poté v Třebíči, Jihlavě a zástupně jako administrátor v Brně a ve Znojmě. Pracoval jako přispěvatel Hlasu pravoslaví, kalendářů, ročenek, Pravoslavného teologického sborníku a jako člen různých komisí v církvi, člen místních sněmů církve a posléze stanul v čele jihomoravského a potom jihlavského protopresbyterátu i duchovního soudu. V roce 1985 mu udělil vladyka Nikanor s požehnáním metropolity Doroteje právo nosit při bohoslužbách mitru. V r. 1990 mu udělila Pravoslavná bohoslovecká fakulta v Prešově při příležitosti 40. výročí své činnosti titul doktora pravoslaví honoris causa. I přes zdravotní problémy zúčastňuje se o. Miroslav pravidelně eparchiálních presbyterských konferencí, kde jsou jeho referáty a diskusní příspěvky přijímány vždy s velkým zájmem a vděčností. Vladyka Simeon zaslal jubilantu pozdravný dopis, k němuž se všichni připojujeme s přáním, aby Hospodin Bůh daroval mu k zlatému výročí kněžství dobré zdraví, stálou svěžest ducha a neochabující, jemu vlastní aktivitu ve službě církve Kristovy na mnohá a mnohá léta.

prot. Pavel Aleš

Církev a život

Zasedání presbyterů olomoucko-brněnské eparchie

Zasedání presbyterů olomoucko-brněnské eparchie se konalo 16. 1. 2001 v Brně. Hlavním tématem bylo zamyšlení nad možnostmi a hranicemi vývoje pravoslavné teologie. Po úvodní modlitbě přednesl předsedající olomoucko-brněnský vladyka Simeon stručný výklad Spasitelova podobenství o dělnících na vinici (Mt. 20,1-16). Největší a také spravedlivou odměnou pracovníka na díle Božím je podle sv. Řehoře Naziánského sama radost z práce a vděčnost za to, že byl k této práci vůbec přizván. Odměnu uděluje Hospodin podle spravedlivého úradku a nám nepřísluší posuzovat, kdo kolik odměny má obdržet. Jak vyplynulo z dalšího příspěvku k tématu, Písmo svaté obsahuje kromě slov o odměně i důrazná varování nedbalým pracovníkům na Božím díle, například: „Běda pastýřům, kteří hubí a rozptylují ovce mé pastvy", je výrok Hospodinův (Jer. 23,1).

Hlavní referát přednesený o. prot. Pavlem Alšem byl uvozen slovy z Evangelia podle Matouše: „Proto každý zákoník, který se stal učedníkem Království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré" (Mt. 13,52). Nové se v teologii prosazuje v aktuálních formulacích, přístupech nebo i v používání nových závěrů vědy. Dobové poznatky přírodovědy používali ve svých výkladech šesti dnů stvoření i velcí otcové Církve - sv. Basil Veliký a sv. Jan Damašský, nijak tím však neukrátili význam vlastní biblické zprávy. Principiálním klíčem pro řešení i těch nejnovějších problémů je Písmo svaté a Tradice církve, dá se tedy mluvit o novém řešení podle starého receptu. Takový přístup je platný ve všech oblastech křesťanského života včetně aktuálních etických problémů (potraty, homosexualita, krize rodiny atd.). Orientujeme se pomocí příkladů z minulosti, ale přihlížíme i k poznatkům současného poznání – například medicíny. V oblasti církevní věrouky je tento přístup – zpřesňování teologických významů na základě „staré" víry dobře patrný v osvojování si dogmatických definic Vyznání víry po I. všeobecném církevním sněmu v Niceji. Ke zpřesňování nauky církve mohou paradoxně přispívat i odchylné (heretické) názory, protože církev je kvůli nim nucena hledat přesné a srozumitelné vyjádření své víry. Teologickému myšlení by měla být cizí individualistická pozice apriorního zavrhování všeho „neorthodoxního". Často totiž bývá našimi věřícími i duchovními za „stoprocentně pravoslavné" nebo za „tradiční" vydáváno i to, co je ve skutečnosti jen dobovým názorem, mnohdy i převzatým (zvláště ze středověkého katolicismu). Pravoslavná teologie skutečně nemá zapotřebí bránit se dialogu, naopak, je-li dialog uvnitř církve případně i mimo ni veden korektně, může to přispět k jejímu obohacení. Podaří-li se nám přistupovat k našemu bohatému církevnímu dědictví bez snahy individualisticky z něj cokoli vytrhovat, máme naději, že ušlechtilý starý strom přinese čerstvé ovoce.

Po odeznění referátu se mezi přítomnými duchovními rozproudila diskuse. Mimo jiné jsme se dotkli i aktuálního problému ekumenického setkávání s ostatními křesťany. Naši duchovní i věřící se mohou do podobných aktivit zapojovat, vždy však máme vystupovat v duchu pravoslavného učení. Další často diskutovanou otázkou je problém přijímání jinoslavných křesťanů do církve – i v tomto bychom se měli přidržovat staré praxe Církve. Ta je zaznamenána např. v 7. pravidle II. všeobecného sněmu, kde se uvádí diferencovaný přístup k přistupujícím z jednotlivých, od Církve odštěpených skupin. Nepravoslavné křesťany není tedy možno všechny zahrnovat do jedné skupiny, nebo je dokonce klást na roveň s nekřesťany. V neodůvodněných případech bychom neměli v otázce sjednocování s církví zavádět jinou praxi než tu, kterou u nás praktikovaly církve srbská a ruská. Při přijímání jinoslavných křesťanů do Církve je třeba postupovat individuálně, tj. i s ohledem na to, jak přijímaný skutečně věří, a nejen s ohledem na to, z jaké křesťanské skupiny pochází. Opakovaně mezi námi zazněl požadavek novelizace církevní ústavy. O aktuálních celocírkevních problémech jsme byli informováni přeosvíceným vladykou Simeonem. Setkání bylo ukončeno v odpoledních hodinách společnou modlitbou. o. Petr Novák

Dne 19. února 2001 se uskutečnila v pražském pravoslavném katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje konference duchovních pražské eparchie. Setkání začalo v 9.30 hod. archijerejskou svatou liturgií, kterou sloužil archiepiskop pražský a českých zemí vladyka Kryštof.

Po ukončení svaté liturgie program pokračoval v prostorách Národního památníku obětí heydrichiády – místě smíření, přednáškou otce Gennadije Buďka o významu Velkého postu. Otec Gennadij vyzdvihl tradici, kterou zachovává pravoslavná církev a hovořil o významu postu v životě pravoslavného křesťana.

Dalším bodem programu byly krátké zprávy z okružních protopresbyterátu. Okružní protopresbyteři hovořili o radostech a bolestech svých protopresbyterátů. Zvláště radostná zpráva byla od otce Tomáška, který přítomné informoval o jednání s představiteli města Hradce Králové, které vede k získání bytu pro stálého duchovního, jenž by mohl žít mezi svými věřícími. Bolestná zpráva byla o výpovědi z domovní kaple sv. Mikuláše z Roosveltovy ulice na Praze 6, která sloužila svým věřícím několik generací, a kterou založila stará ruská emigrace.

Po zprávách okružních protopresbyterů následovala diskuse. Otec Jan Polanský informoval otce duchovní o jednáních, která se vedou o vznik nové církevní obce v Rokycanech, jež by byla hlavně církevní obcí romských věřících. Otec Josef Hauzar hovořil o práci tiskového odboru a vyzval otce, aby přispívali do církevního tisku. Velkým tématem diskuse bylo připravované sčítání lidu. Na závěr diskuse kancléř Úřadu metropolitní rady otec Václav Míšek informoval duchovní o způsobu komunikace s úřadem a jeho současné činnosti.

Konferenci duchovních pražské eparchie ukončil po 14. hodině vladyka Kryštof. Poděkoval přítomným duchovním otcům a kladl jim na srdce, aby nezapomněli věřícím vysvětlit nutnost přihlásit se ke své církvi při sčítání lidu.

Po ukončení konference ještě setrvali někteří duchovní v besedě s představiteli pražské eparchie. Pavel Milko

Recepty postních jídel

Pražené zelí

Složení: hlávka kyselého zelí (může být už nakrájené kyselé) 200 g tuku nebo oleje, 2 cibule, 3 lžičky mouky, 1/2 litru horké vody, 1 lžíce cukru, sladká paprika, sůl a mletý pepř podle potřeby.

Příprava: nakrájejte zelí a osmažte ho na horkém oleji, dokud nezežloutne. Potom přidejte mouku a po několika minutách přilejte vodu. Spolu s vodou můžete také přilít několik lžiček rajčatového džusu a přidat další koření, např. pálivou papriku.To vše povařte 20 minut, dokud se větší díl vody nevyvaří. Stejným způsobem lze pokrm upravit i v troubě, zelí má potom jinou chuť.

Tradiční prebranec

Složení: 500 g velkých fazolí, 800 g cibule, olej, sůl, pepř, šafrán, 2 dl zeleninového vývaru, bobkový list Příprava: dobře povařte fazole a vodu z nich slejte. Nakrájejte cibuli na velké kostky. Okapané fazole nasypejte do pekáče, na ně vrstvu cibule, vše opakujte, vrchní vrstvou jsou nakonec fazole. Vše zalijte olejem, posolte, opepřete, zasypejte šafránem a přidejte bobkový list. Přilejte 2 dcl zeleninového vývaru nebo vody. Pečte v horké troubě 40 – 50 minut.

Ze srbských novin Novosti
přeložil Dejan Randjelovič

Vladyka Kryštof žehná věřící v Českých Budějovicích. Zleva duchovní správce o. Jan Týmal s nově vysvěcenou ikonou Všech svatých napsanou monaškami ve Vilémově.

10. 2. Přednášel pro 4. a 5. ročník na detašovaném pracovišti PBF PU v Olomouci

11. 2. Sloužil sv. liturgii v Českých Budějovicích a vykonal vizitace církevní obce a křest

12. 2. Navštívil náměstka ministra kultury Mgr. Zd. Nováka ve věci zachování liturgických památek v Praze a dále jednal s RNDr. J. Řepovou, ředitelkou odboru církví MK ČR

14. 2. Přednášel pro posluchače 3. a 5. ročníku PBF v Prešově

15. 2. Sloužil sv. liturgii v den Obětování Páně na Olšanech – Zesnutí Přesv. Bohorodice, odpoledne jednání s panem G. Perdikisem z Řecka o zřízení prodeje liturgických předmětů

17. 2. Zádušní sobota - sloužil sv. liturgii s panychidou..." za „Sloužil sv. liturgii za zesnulé s panychidou v chrámu na Olšanech

18. 2. Sloužil sv. liturgii v Chomutově a vykonal vizitaci církevní obce

19. 2. Sloužil sv. liturgii v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze a předsedal konferenci duchovních pražské eparchie před velkým postem v Památníku smíření

20. 2. Jednal s RNDr. Ložkem, prokuristou firmy Ikonostas, s.r.o., o plnění závazků vůči církvi

21. 2. Jednal s br. Mgr. Romanem Jurigou ředitelem Pravoslavné akademie o přípravě Mezinárodní pouti 2001

25. 2. Sloužil sv. liturgii v katedrále sv. Cyrila a Metoděje a večerní se vzájemným odpuštěním, účastnil se prezentace knihy o archimandritovi Isakijovi, s přednáškou autorky A. V. Okuněvy

26. 2. Jednal s firmou Oliva o pronájmu části budovy ústředí V Jámě 6, četl kánon sv. Ondřeje Krétského v chrámu sv. Mikuláše v Dejvicích

27. 2. Navštívil o. mitr. prot. Vladimíra Chocholouše v Liberci, přijal o. jeromonacha Sávu (Atanasova) a seznámil se s průběhem jeho studia na Teologické fakultě University Alexandra Fridricha v Erlangenu, četl kánon sv. Ondřeje Krétského v chrámu sv. Mikuláše v Dejvicích

28. 2. Přijal nového řeckého chargé d´ affaires a.i. pana Dimitria Xenitelise, četl kánon sv. Ondřeje Krétského v chrámu sv. Mikuláše v Dejvicích

RODIČŮM

Jak naučit dítě bázni Boží?

1. Nauč dítě klanět se k zemi před svatým Křížem a ikonami, a líbat je.

2. Co nejčastěji je přiváděj (nebo přinášej) do Božího chrámu.

3. Jeho rukou stavěj svíce před ikonami, podávej lístek se jmény k modlení, rozdávej almužnu a vhazuj peníze do chrámové pokladničky.

4. Ať často přistupuje k přijímání svatých Kristových Tajin.

5. Před jídlem mu dávej požehnanou prosforu (z chrámu) a svatou vodu.

6. Nauč je modlitbám.

7. Přiváděj je ke kříži, když kněz dává požehnání.

8. Nauč je, aby doma četlo a zpívalo.

9. V přítomnosti dítěte rozmlouvej zbožně o Bohu a o spáse duše.

10. Nauč je dělit se o pamlsky i o svůj krajíc chleba s bratry a sestrami i cizími lidmi.

Když je třeba děti potrestat, jak to správně učinit?

Děti nesmíš podrobit trestu nebo domluvě s prchlivostí nebo pronášením hrubých slov. Jinak je přivedeš k přesvědčení, že ony trpí trest jen proto, že jejich rodiče mají nepokojného ducha.

Jak učit děti o Bohu?

Děti musíš učit Evangeliu s láskou a prostřednictvím příběhů, a tak do jejich srdcí zasévat slovo Boží. Co vyhání Božího Ducha? Vězte, že Ducha Božího nic neodhání tolik, jako prázdné rozhovory.

Co je důležité na naší duchovní námaze?

Jaký je užitek naší námahy: půstu, čtení svatých Písem apod., když jsme se nenaučili pokoře, odpouštění urážek, milování nepřátel, modlení za ty , kteří nám křivdí?!

Jak se upevnit v Církvi?

Vedením duchovního otce a neustálým spojením s ním, pečlivou přípravou a častým přistupováním ke svatým Tajinám, navštěvováním bohoslužeb, domácí modlitbou, každodenním čtením evangelia, čtením knih náboženského (pravoslavného) obsahu, držením svátků a půstů v církevním roce, přátelstvím a obecenstvím s věřícími lidmi.

Co je důležité v duchovním životě?

Starej se, abys měl po celý rok svůj život duchovního otce, zjev mu každý svůj hřích a myšlenku, řiď se jeho radami a poučeními. „Spása záleží v mnohých radách, muž nepřijímající radu je sám sobě nepřítelem," praví Písmo. Pravoslavný kalendář 1977

Vydává Pravoslavná církev v českých zemích, P. O. Box 655, CZ-111 21 Praha 1.

Hlavní redaktor: Dr. Čestmír Kráčmar, Soukenická 10, 110 00 Praha 1. Technický redaktor: Boris Havel.

Redakce si vyhrazuje práva na případné úpravy, či krácení zaslaných příspěvků.

Uzávěrka každého čísla je 10. den předcházejícího měsíce. Vychází druhý týden v měsíci.

Litografie Lokša PrePress Rakovník, tisk Tuček tiskárna Rakovník.

Rozšiřuje PNS. Jedno číslo Kč 16, –, pro předplatitele u distribučního střediska v Praze Kč 15, –.

Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p. ,

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.
– –