REDAKCNI POZNAMKA

V nasem svete je prilis snadne a zaroven prilis tezke zit. Jeste nedavne futuristicke predstavy se staly skutecnosti, rychlost vyvoje predstihla lidskou schopnost vnimat. Neni cas na prozitek, neni cas si vsimat okoli, natoz sebe sama. Clovek je zahlcen zbozim a informacemi. Oboji se musi naucit odmitat, chce-li prozit neco opravdoveho, co neni prefiltrovano klamnym svitem televizni obrazovky. Svaty pust nam dava prilezitost, abychom se jako poutnici vydali do sveho nitra, a tam se setkali s Ukrizovanym. Mnoho duchovnich sil vam v tomto obdobi

preje vase redakce.

Pokani

Doba velkopostni je pro pravoslavneho krestana velkou prilezitosti k pokani. „Branu pokani nam otevri..." zpivame ve znamem kajicim hymnu, ktery doprovazi vsechny postni bohosluzby. „Cinte pokani" jsou prva slova Kristova evangelia (Mk 1, 4). Vime dobre, ze bez kajiciho ducha se nelze Bohu libit. Presto vsak je stale mnoho dobrych pravoslavnych vericich, kteri nevedi z ceho vlastne maji cinit pokani a jak se pripravit ke svate zpovedi?

V modlitebni knizce „Otce nas", vsude v chramech dostupne, nalezneme podrobny popis priprav ke sv. zpovedi. Kazdemu, kdo to s pokanim mysli uprimne, urcite pomuze.

Odpovezme vsak v teto male uvaze jasne na otazku, z ceho cinit pokani ? Jedinou primou odpovedi je z „hrichu". Jako lide krehci jsme vsichni jeho nositeli. Na Spasitelovu vyzvu: „Kdo je z vas bez hrichu, at prvni hodi kamenem", nikdo nehodil, ale vsichni zahanbene odesli (Jn. 8, 7). Hrich jako dobrovolne a vedome prestoupeni Bozi vule, ale take nedostatek dobra, provazi cele dejiny lidskeho rodu i nas osobni zivot. Cinit pokani znamena priznat se k hrisnosti lidstva i ke vsem osobnim neposlusenstvim vuci svemu Stvoriteli.

V prve rade jsou to prestoupeni proti samemu Bohu. Zapominali jsme na Nej ve chvatu vsedniho dne. Nehovorili jsme o Nem s temi, kdoz Jej hledaji. Nebranili jsme pravoslavnou viru pred temi, kteri ji haneli. Mnohdy jsme nesli do chramu na bohosluzby bez vazneho duvodu ci se doma nemodlili ani rano, ani vecer. Diky tomuto pocinani v nas rostl nezajem o duchovni hodnoty, ktere jsou v soucasne dobe opomijene nebo sklizi posmech : je to napr. pokora, poslusnost, milosrdenstvi, obetavost, odpusteni. Presto vsak nemuze bez techto duchovnich hodnot zadna lidska spolecnost dustojne existovat.

Kdyz se nestarame o to, abychom byli Bohu blize a byli nositeli vecnym duchovnich i mravnich hodnot, skodime tim predne svym bliznim. Zarmucujeme tim. Opomijime lasku a uctu k rodicum i svym duchovnim otcum. Nemluvime se svymi bliznimi, i temi nejblizsimi, nekdy z nezajmu ci pro tzv. nedostatek casu, nezajimame se o jejich zivot a hlavne jim nejsme vzorem v naplnovani duchovnich a mravnich zasad. Svym pocinanim jim zasevame do srdce pochybnosti o Bozi lasce a blizkosti. Neuvazenymi slovy i jednanim zakladame ruznice a hadky. Bez uzardeni roznasime pomluvy a nelitostne nactiutrhame.

Nejvetsim opomijenym hrichem proti bliznimu je nenavist a prani zleho, namisto spolu ucasti a soucitu. Nenavist se totiz podoba, jak pise sv. apostol Jan, samotne vrazde (1. Jn 3. 15). K nenavisti brzy pristupuje pomstychtivost, ktera nekdy i roky ciha na prilezitost dat bliznimu „smrtelny" uder. Pryc je pak vnitrni mir z lidskeho srdce. Potrhane jsou mezi lidske vztahy.

Tim vsim nakonec hresime take proti sobe samym. Jsme spatnymi hospodari zivota, ktery nam Buh daroval, abychom jej obetovali lasce k Nemu a svym bliznim.

Nejvice vrozenym hrichem cloveka proti sobe samemu je lenost. Casto se nam proste nechce „pracovat pro Hospodina" (Sk 20, 19). Radeji mrhame casem jak se da, lenosime u televize, vedeme dlouhe reci o nicem a nekdy hledime jen tak do prazdna. Potom najednou nezbyva cas na modlitbu, na navstevu nemocnych nebo pro pomoc nejblizsim.

Od vedeni zbytecne dlouhych rozhovoru nebyva daleko ke lzi. Rikame to, co je nam prijemne a co lahodi sluchu. Unika nam pri tom, kolik si toho vymyslime, prikraslujeme a prekrucujeme: kolikrat tak nevedomky lzeme. Spolu se lzi si zvykame i na lest. V dnesni dobe se lest stala prostredkem uspesneho podnikani a ziskavani pozemskeho blahobytu. K tomu patri take „ostre lokty", coz neni nic jineho nez hrubost a chut se za kazdou cenu prosadit.

Clovek lzivy, lstivy a hruby hresi. Ztraci krestanskou i obecne lidskou tvar. Bez lidi s lidskou tvari lidska spolecnost strada a speje k zahube. Abychom sami sebe nehubili, musime v sobe rozvijet duchovni vlastnosti a hodnoty.

Jednou s dulezitych duchovnich vlastnosti je trpelivost. Vice nez polovina nasich sporu v rodine, v praci a vubec ve vztazich s lidmi vznika proto, ze se nedokazeme, byt na nekolik minut, zdrzet hnevu. Je nam cizi neco trpet pro pravdu, nebo
trochu se ovladnout pro lasku k Bohu a bliznimu.

Kazdy hrich i ten zdanlive maly, jako je treba hnev, bere cloveku Bozi milosti a dela jej Bohu cizim. Navratit se k Bohu muze jen cestou pokani. K nemu vede zvlaste velkopostni obdobi.

Pokani znamena take obnovu duchovniho zivota. Mame na sobe pracovat tak, abychom dokazali ovladnout sve vasne, spatne vlastnosti i navyky a zaroven se snazit zmnohonasobit dobre veci, ktere jiz umime. Nikdy nejsme tak dobri, abychom nemohli byt lepsi. Nikdy tak uprimne neodpoustime, abychom nemohli odpoustet jeste uprimneji. Nase laska k Bohu a k bliznimu nikdy neni tak velika, aby nemohla byt vetsi. Proto je pokani nedilnou soucasti duchovniho zivota. AK

Bozi milost je silou viry

Bozi blahodat

1. postni nedele – svatek Vitezstvi Pravoslavi

Dnes oslavujeme den Vitezstvi Pravoslavi; o jakem vitezstvi je rec? Jestlize se rozhledneme kolem, kdyz se zahledime do naseho rodneho, draheho Pravoslavi – kolik uvidime premahani, zarmutku a zdalo by se, ze temer neni co oslavovat.

Ale my neslavime pouze nebo spise jen viditelnou slavu Pravoslavi; vitezstvi Pravoslavi spatrujeme ve dvou vecech: zaprve v tom, ze pravoslavni lide, roztrouseni po tvari zeme nebo shromazdeni v pevnych narodnich komunitach, bez ohledu na pronasledovani a nesmirne tezkosti, zachovali v cistote svoji viru, zachovali svoje bohosluzby, zachovali duchovni cestu, kterou nam odkazal Kristus v evangeliu a otcove cirkve v prubehu vsech let zivota nasi cirkve. Z toho se muzeme radovat; muzeme ctit ty, kteri v prubehu vsech tisicileti vytrvali ve vire cisteho vyznani, v duchovnosti skutecne evangelni a uchovali nam nase drahe, hluboke a poucne bohosluzby.

Ale vime, jak musi clovek napnout sve sily, chce-li zustat verny. Je lehce porazen, kdyz mu sam Buh neda silu, jestlize milost Bozi nebude zapasit za neho. A v konecnem dusledku je vitezstvi Pravoslavi, ze ktereho se raduje nase srdce, nadeji do budoucna. Nadeji v Bozi vitezstvi v nas, nad nami a uprostred nas, v proudu proslych tisicileti. Vitezstvi Pravoslavi je den, kdy opevame, ze Buh nebyl porazen lidskym hrichem, hrichem rozumu, chladnosti a nestalosti srdce, nerozhodnosti vule, hrichy tela. Buh zustal neporazen v Kristove Cirkvi, Buh zustal neporazen v jednotlivych, konkretnich osobnostech – v tom je nase velika radost.

Slavnost Pravoslavi byla zalozena za zvlastnich okolnosti. Po sedmem vseobecnem snemu, kdyz Pravoslavi nakonec zvitezilo nad ikonoborectvim, byl ustanoven tento svatek. O cem vypovida?

O tom, ze Cirkev ubranila pravo, ubranila take nas dluh ucty k ikonam Krista, Bohorodice a svatych. Tim ubranila i pravdu Boziho vteleni, pravdu, ze Buh sebe zjevuje a odhaluje symbolicky. On se nam odhaluje v obrazech, kterymi jej, mozna nedokonale, zpodobnujeme. Tyto obrazy – to nejsou jen ikony; jsou to take slovni ikony, jak je nazyva Ondrej Kretsky – v dogmata Cirkve, uceni otcu, pouceni, ktera dostavame. A v konecnem dusledku, opet obrazne, se Buh odhaluje v lidech: protoze kazdy z nas nosi v sobe obraz ziveho Boha.

Liturgie sv. Basila Velikeho hovori o Kristu, ze je jednotna pecet, jez v sobe zjevuje Otce. On je obraz dokonaly, On je pravda, On je pravy Buh a stejne tak i dokonaly clovek. A v nas prebyva zar a pecet tohoto obrazu. A opevujice dnes Vitezstvi Pravoslavi, radujeme se, ze vtelenim Syna Boziho se nam Buh odhaluje telem v Kristu, ze je nas zivocisny svet takovy, ze plnost Bozi muze prebyvat uprostred nas telesne, ze skrze toto muze byt Buh vyjadren symbolicky. A kdyz se divame na ikony, predevsim na zive ikony, kterymi jsou lide, a kdyz umime odstranit lidskou slabost zatemnujici nas zrak, uvidime jasne, skrze lidskou slabost Bozi obraz a muzeme se poklonit zivemu Bohu uprostred lidi, v lidech. Ne nadarmo cirkevni otcove rikali: Kdo vidi sveho bratra, ten vidi sveho Boha...

Proto budeme chranit uctu jeden ke druhemu, protoze jsme obraz, ikona; budeme zbozne chranit viru v dogmatu o uctivani svatych ikon, ktere vyjadruje absolutni viru, ze Buh se stal clovekem. A budeme opevovat to, ze z pokoleni na pokoleni Buh vitezi v nasi slabosti, vitezi a podmanuje si nas a budeme se odevzdavat Bohu, aby toto vitezstvi bylo dokonale. Aby On vitezil stale – nejen v minulych dobach, ale nyni, v nas, a aby zar Jeho slavy byla zjevena svetu, ktery lezi v zarmutku a hledani. Amen. ep. Antony

2. 10. 2000

Na prelomu zari a rijna se mi podarilo na pozvani Institutu sv. Jana Teologa, coz je institut pro vychodne krestanske studie, uskutecnit cestu do Anglie. Seznamil jsem se s zivotem na nekterych farnostech, navstivil znamy monastyr v Essexu a ziskal novou teologickou literaturu. Pri te prilezitosti jsem pro Radio Proglas natocil rozhovor se dvema znamymi osobnostmi, biskupy Antony Bloomem a Kallistem Warem. Pro svou zaneprazdnenost na priprave dalsich pravoslavnych relaci az nyni predkladam rozhovor s biskupem Antonym Surozskym (Bloom), jehoz cast jsem jiz na konci rijna uvedl v pravoslavnem vysilani Radia Proglas. Nebylo to zadne klasicke interview, ale v prijemnem rozhovoru na ruzna temata jsme stravili dve hodiny. jer. Libor Raclavsky

LR: Muzete nam, vladyko, rici neco o zacatcich Vaseho pusobeni v Anglii?

AB: Prisel jsem do Anglie pred 52 lety jako knez pro jednu anglickou pravoslavnou spolecnost. Mym ukolem bylo slouzit bohosluzby v anglictine, v jazyce, ktery jsem neumel, a jezdit po cele Anglii, vsude tam, kde chtel nekdo neco slyset o pravoslavi. Zacatek meho pusobeni byl spis pro lidi legracni nez uzitecny. Kdyz jsem prijel do Anglie, vubec jsem nemluvil anglicky. Zacal jsem se ucit a chyby, ktere jsem delal, vyvolavaly smich. Nejaky knez mi rekl, ze hlavne nemam cist, ale ze mam hovorit volne. Odpovedel jsem mu, ze kdyz hovorim volne, tak udelam chybu skoro v kazde vete, v kazdem slove, ale on rekl, ze je to tak lepsi, nebot „kdyz ctete, umirame nudou, ale takto nas rozesmivate a my se nenudime". Vzdy jsem vedel, ze nesmime kazat pravoslavi proti jinym krestanskym denominacim. Rozhodl jsem se, ze nebudu hovorit o pravoslavi, ale ze budu mluvit o krestanstvi z ryze pravoslavneho pohledu, aniz bych utocil na nekoho jineho. Naucil jsem se to od jednoho cloveka, ktery zil v Rusku na zacatku revoluce a ktery napsal: „Nikdy nemluv s nikym proti nekomu, ale mluv o necem vyssim, nez co zna. Kdyz mluvis proti nemu, bude se branit a tudiz nevnima to, co mu rikas, ale kdyz mluvis o necem hlubsim, tak bude chtit se vznaset k te hodnote, o ktere mluvis". A tak jsem to delal i ja i my vsichni tady. A tak jsme lidem dokazali, ze kazdy z nas muze vyrust ze sve situace k necemu vyssimu, k hodnotam evangelia a tim jsme mnohym ukazali, ze pravoslavi je necim hlubsim, sirsim, necim vetsim, nez to, co doposud poznali.

LR: Presto v dnesni dobe casto prozivame zklamani z ekumenickeho hnuti, kde se stale vice projevuje vliv sekularizace a rostou rozdily na ruzne aktualni otazky dneska, at uz jsou razu nabozenskeho nebo mravniho. Jak se stavet k ruznym ekumenickym aktivitam?

AB: Kdyz se ruska pravoslavna cirkev poprve ucastnila v roce 1961 v Dilli, shromazdeni Svetove rady cirkvi, byl jeden z nasich archijereju, Joann Vendland, cleny ruske delegace pozadan, aby pronesl uvodni privitani, pote kdyz byla ruska cirkev prijata do Svetove rady cirkvi. Vstal, podekoval za duveru, kterou ostatni cirkve prokazaly ruske cirkvi, a rekl slova, ktera mi zakotvila v srdci. Rekl: „My vam neprinasime zadne nove svedectvi, ale my vam prinasime svedectvi te Stare Cirkve, ktera je korenem a zakladem vaseho vlastniho zivota. My predstavujeme vasi minulost a v te se my vsichni muzeme sejit. Prijmete od nas toto neporusene svedectvi a vydejte z neho ovoce viry, zivota a svatosti, ktere jsme my kvuli nasi slabosti, hrisnosti a slepote nedokazali prinest". To bylo neco podobneho, co Berdjajev psal na zacatku dvacatych let, kdyz jsme si kladli otazku, proc jsme ztratili svoji vlast, proc jsme roztrouseni po celem svete. A on odpovedel, ze to je asi proto, ze nas Buh poslal do celeho sveta, abychom svetu prinaseli svoji viru.

LR: Myslite takovou paralelu se Starym zakonem, kdy byli Zide roztrouseni do celeho sveta?

AB: Ano.

Dale jsem v rozhovoru presel k osobnejsim tematum. Ptal jsem se na ruzne problemy, ktere jako knez prozivam. Mimo jine jsem vladykovi rekl, ze jak stale vice poznavam hloubku pravoslavneho krestanstvi a duchovniho zivota, tim vice vidim svoji odpovednost jako knez a casto citim svoji nehodnost, a vladyka se rozhovoril o knezstvi.

AB: V knezstvi je nekolik funkci, ktere jsou rozlicne a musime je probrat kazdou zvlast. Prvni z nich souvisi s prvotnim krestanstvim, kdy se krestan mel naucit od Krista samotneho jak byt krestanem. Druha funkce je kazat evangelium, kazat pravdu. Ja si myslim, ze nemuzeme kazat tak, jako bychom uz vlastnili to, o cem kazeme. Nekdo rekl, ze kdyz knez kaze, nema mluvit o tom, co uz zna, ale o necem, po cem on sam touzi. Takovym zpusobem je pravdivejsi, nez kdyz hovori, jako by sam uz byl v Kralovstvi Bozim a mluvi k lidem, kteri jsou mimo. Uvedu priklad myslenky, ktera je pravdiva, je vzata ze zenbudhismu: „Kdyz strilime, tak se strela nedostane k cili, pokud se zaroven nedostane do naseho srdce". Kdyz mluvime o necem, po cem my sami touzime, pak to take pronikne do naseho srdce a tak nase kazani muze oslovit nekoho, kdo rozumi. Reknu vam jeden nepekny priklad. Jednou jsem slouzil sv. liturgii a vysel z oltare, abych cetl evangelium. Jak jsem cetl, tak jsem si najednou uvedomil, ze to byla jenom slova, ktera se nedotkla meho srdce. Pochopil jsem, ze nemohu primo kazat o textu, ktery se nedotkl meho srdce. A tak jsem rekl lidem: Dnes se stalo neco hrozneho. Kristus mluvil ke mne osobne a ja jsem vsechno odlozil, ze to neni pravdive, ze se mne to netyka. A pak jsem jim rekl. Kdyz prijdete do chramu, polozte si otazku, jestli poslouchate Pismo svate a modlitby svatych se stejne tvrdym srdcem jako ja dnes. Polozte si otazku, kdo jste vy pred Bohem? A pak jsem rekl Amen.

Dale bych chtel neco rici o liturgicke roli kneze. Jsou dva aspekty pohledu na kneze. Jedna je viditelna strana. Pro verici je knez ikonou Krista. Ale knezi si musi zapamatovat, ze dokud ta ikona neni posvecena, pokud se nestane otevrenym oknem, skrze ktere lide mohou videt k Bohu, pak jsou knezi jenom barierou. A kdyz knez slouzi bohosluzby, musi si zapamatovat, ze ho sice ostatni vidi jako ikonu Krista, ale on sam pred Bohem stoji jako ztracena ovce. Ma rikat nahlas modlitby, ale musi to byt jeho vlastni slova k Bohu, a ostatni by to meli vnimat jako jeho konverzaci s Bohem.

A pak je dalsi aspekt knezstvi – sluzba jako takova, coz je promeneni chleba a vina, aby se staly Telem a Krvi Kristovou. Zadne vysveceni kneze nebo biskupa mu nedava takovou silu, kterou by prinutil Boha, aby sestoupil do chleba a vina, aby se staly Jeho Telem a Krvi, a take nema silu, aby on sam promenil dary na Telo a Krev. Jediny slouzici je Kristus sam, jedina sila, ktera muze promenit dary, je v Duchu svatem. Rikam to s horlivym presvedcenim. Nerikam to jako teologii. Jednou, velice brzy po tom, co jsem se stal knezem, oblekal jsem bohosluzebne roucho, abych zacal slouzit sv. liturgii. A najednou jsem pocitil hruzu. Nemohl jsem udelat to, co se ode mne ocekavalo. Citil jsem se, jako by mi nekdo porucil, abych slapl do ohne a uhorel. Tak jsem stal pred oltarem a rikal jsem si: Svleknu roucho a odejdu, to nemuzu delat. A v tom okamziku jsem citil, ze musim udelat krok zpet, protoze jsem vnimal, ze nekdo stoji mezi mnou a oltarnim stolem. Po celou dobu liturgie, od zacatku do konce, jsem chapal, ze moje role byla, abych vyslovoval svata slova, ale ze liturgie byla konana Bohem samotnym. Ten, ktery slouzil, byl Jezis Kristus a Duch Svaty. Takze moje role byla, abych umoznil lidem slyset slova, ktera byla Bozim slovem a videt gesta, ktera byla Bozi cinnosti.

A treti funkce, o niz si myslim, ze je dulezita v zivote kneze, je zpoved. Je velice dulezite, aby knez naucil verici, ze oni nechodi ke zpovedi k nemu, ale ke svemu Spasiteli, nasemu Panu Jezisi Kristu. V modlitbe pred zpovedi knez rika: „Ja jsem jenom svedkem". Jsou tri druhy svedectvi. U soudu existuje jeden svedek, ktery svedci pro odsouzeneho a jiny, ktery svedci proti, ale evangelium mluvi o priteli zenicha. Ten je svedkem jejich prvniho setkani. Pritel zenicha chodil s novomanzeli do jejich pokoje, stal pred dvermi, aby zajistil, ze nikdo nebude rusit jejich prvni svate setkani. Role kneze pri zpovedi je ohlidat, aby setkani mezi Bohem a vericim nebylo ruseno. On stoji a modli se za to. Nemusi nic rikat, muze plakat, muze se modlit, ale opravdove setkani je mezi vericim a Kristem.

V teto chvili se vladyka zeptal, zda muze jeste neco k tomu rici, jestli nejsme unaveni. Moje prekladatelka mu odpovedela, ze unavena neni a ze ma urcite pokracovat. Pak dodala, ze az bude unavena, tak zacne na vladyku mluvit rumunsky. Vladyka nam pak vypravel tento pribeh:

„Kdyz jsem se stal knezem, musel jsem jit jednou slouzit a kazat do jedne francouzsky mluvici farnosti. Tak jsem slouzil liturgii a kazal, potom jsem odchazel a pozdravil se s mistnim knezem, ktery se se mnou odmerene rozloucil. Uplynul den a vecer jsem nad tim uvazoval, proc byl ke me ten knez tak tvrdy. Asi jsem rekl neco v kazani, s cim on nesouhlasil. Tak jsem mu zavolal a zeptal jsem se:

–"Bylo neco spatneho v mem kazani?"

A on rekl: „Ne".

–"Bylo tam tedy neco, co se vam nelibilo?"

–"Ne".

–"A rozumel jste?"

–"Ne"

–"Proc?" –"Protoze neumim rusky".

Dale se vladyka zeptal, zda muze jeste neco rici k problematice zpovedi.

AB: Jedna z nejdojemnejsich zpovedi, ktere jsem zazil, byla v dobe okupace, kdyz naseho kneze zavreli. Na jeho misto byl poslan jiny knez, ktery nikdy v podstate neslouzil, protoze pil. Kdyz mu zavolali, aby slouzil misto naseho farniho kneze, prestal pit. Sel jsem k nemu na zpoved a on tam stal a po tvari mu tekly mu slzy. Na konci mi rekl: „Ty jsi mlady. Vidis, co se ze mne stalo. Jeste mas silu, abys nespadl dolu tak jako ja. Nemam zadne pravo ti radit. Ale ke tve zpovedi ti reknu, co rika evangelium." Byla to jedna z nejsilnejsich odpovedi, ktere jsem dostal ke sve zpovedi. Pozdeji jsem se dozvedel, proc tak hodne pil. Kdyz bila armada opoustela Krym, aby odesli do emigrace, on byl na jedne lodi a jeho zena a deti na druhe. Videl, jak se lod s jeho manzelkou a detmi potopila. Byl svedkem toho, jak lod pomalu klesala, a on pro ne nemohl nic udelat. A tak zacal pit.

LR: Maji si verici najit pro zpovedi jednoho duchovniho otce nebo je mozne chodit k vice zpovednikum, je dulezite navazat vztah s jednim duchovnim, ktery pak vic zna problemy vericiho a muze mu pomoci v jeho problemech?

AB: Myslim, ze jsou tri urovne ve vztahu cloveka s knezem, ke kteremu chodi na zpoved. Knez je, jak uz jsem rekl predtim, zpovednikem, coz znamena svedkem toho vztahu mezi vericim a Bohem a on se muze za vericiho modlit a muze mu dat rozhreseni, pokud existuje pokani v jeho zpovedi. Pak existuje dalsi hloubka vztahu vericiho ke zpovednikovi, kdyz zpovednik hluboce rozumi vericimu a tudiz ten verici muze zhluboka mluvit ke svemu zpovednikovi, protoze on odpovida hloubce toho zpovednika, ktera se k nemu otevira. A potom existuji knezi, kterym dal Buh dar, to jsou zvlastni, vyjimecni duchovni tzv. starci, ale nesmime ocekavat tento dar u kazdeho kneze. Je to dar dany jen urcitym lidem od Boha. A takovy clovek muze byt knezem, muze byt nejakym mnichem nebo dokonce laikem, kteremu Buh daroval tuto milost. Samozrejme kdyz je laik, nemuze dat rozhreseni, ale muze vest dusi k Bohu. To vidime v zivotech svetcu.

LR: Je tedy lepe najit si pouze jednoho nebo neni spatne zpovidat se nekolika knezim?

AB: Myslim, ze je v poradku jit k jinym knezim na zpoved, ale jestlize ma nekdo to stesti, ze si najde nekoho, kteremu rozumi a ktery rozumi jemu, jehoz slova nejsou necim z ucebnice moralni teologie nebo z cirkevniho prava, ale jsou to Bozi slova dana mu skrze zpovednika, je dobre kultivovat tento vztah. Existuje obecny princip a existuji take vyjimky. Napr. sv. Pavel rika, ze nesmime pit vino, protoze je tam necistota, ale v jinem listu rika, pijte trosku vina pro vase zdravi. A tak si pamatuji jednu legracni historku, jak dve starsi zeny prisly ke mne na zpoved, kdyz jsem byl velmi mlady. Kdyz jsem vysel z chramu, sedely tam a cekaly na mne a jedna se me zeptala: Vite vubec, co rikate pri zpovedi, nebo nevite? Rekl jsem, proc se pta a zena odpovedela: Protoze jsme se obe vyzpovidaly ze stejneho hrichu a vy jste kazde dal rozlicnou odpoved. Tak jsem jim rekl, ze nemaji zadne pravo sdilet mezi sebou to, co se rikalo u zpovedi. Zpoved je mezi kazdym clovekem a Bohem a ony nemaji pravo to zverejnovat.

LR: Dnes je obecnym syndromem, ze knez musi byt vsim – manazerem, otcem rodiny, tim, ktery musi vsechno zvladnout, jak to vsechno dat dohromady, kdyz uz nezbyva cas na duchovni zivot. Je tolik veci, ktere musime zvladnout.

AB: Trpet mucednictvi. Je to otazka najit lidi kolem sebe a dat jim malou cast velkeho ukolu a mit kontrolu nad tim vsim, aby podavali zpravu, ale nedelat vse sam. Napr. ja jsem tady vladyka, farni knez a hlidaci pes chramu. Tudiz to chce program vychovy laiku kolem vas.

LR: Jsme casto v situaci, kdy knez je vysvecen a je dan do farnosti, kde nic neni, nema dostatek vericich, chram je ve spatnem stavu, nejsou penize, musi zacinat od nuly, nema, s kym by se poradil, a zakousi mnoho protivenstvi. Je to hrozne vycerpavajici a casto chybi energie pro tuto praci.

AB: To byla presne nase situace na zacatku emigrace. Knez musel pracovat, aby si vydelal na zivobyti, protoze mu cirkev nemohla platit, a manzelka pracovala, pokud byly deti, nebo zacala pracovat, pokud deti vyrostly. Takze rozumim vasi situaci. Na tuto situaci neni zadne reseni, jedine, co muzeme delat, je rici si, to je muj zpusob sluzby Bohu, to delam pro Boha a pro lidi, kterym slouzim, a to je muj zpusob modlitby. Nez jsem se stal knezem, byl jsem lekarem a hodne jsem pracoval a vecer, kdyz jsem prisel domu, nemel jsem silu se modlit. A tak jsem o tom mluvil se svym duchovnim otcem. Rekl jsem mu, klecim, abych se modlil, a vidim, ze jsem usnul. Tak on mi poradil, udelej znameni krize a rekni: Na primluvy tech, kteri mne maji radi, spasiz mne a pak jdi spat. Kdyz lezis pred usnutim, premyslej, kdo jsou ti lide, kteri te maji natolik radi, ze by Buh te spasil diky jejich modlitbam, a kdyz alespon jedno jmeno se vynori, rekni: „Boze dekuji ti, bud pozehnan!" To same jsem delal, kdyz jsem byl lekarem za valky.

Dale jsme hovorili s vladykou Antonym o problematice knezskeho povolani a pak jsem vladyku pozadal:

LR: Mohl byste rici nejake povzbuzeni manzelkam knezi, ktere jsou hlavni oporou svych manzelu, svym zpusobem se ucastni na teto svate Tajine, a jejichz role se pro velkou narocnost tohoto povolani prirovnava k mucednictvi.

AB: Myslim, ze bude spravne, kdyz se rekne, ze zena kneze je jeho silou, jeho inspiraci a jeho radosti. Ona je jako bohata zeme, ze ktere vyrusta rostlina – to je knez a jeho prace. Ona je ta plodna zeme, ze ktere jeji manzel – knez vyrusta. Takze cela prace kneze ma koreny v jeji lasce a on tu praci muze dobre vykonat jen tehdy, kdyz si je jisty, ze tu lasku v ni ma. Necht Buh zehna vsem manzelkam mucednicim, ktere umi milovat takovou laskou, kterou muzi neznaji. At naleznou v te lasce pokoj.

LR: Vladyko, jste u nas znamy jako expert na modlitbu. Jaky vyznam ma pro dnesniho rozervaneho, uspechaneho cloveka modlitba?

AB: Vetsina lidi ma malo casu na to, aby cetli modlitby z knih, ale kazdy muze udelat dve veci. Jedna vec je najit si malou chvilicku, rano, vecer nebo behem dne, kdy muzeme byt sami se sebou a staci rici Bohu: Boze, je tak prekrasne, ze jsi tak milujici a tak pokorny, ze mne nechas, abych byl tady ve tve pritomnosti a Ty jsi zde se mnou. Naucit se mluvit k Bohu osobne, rici mu co mam v mysli a v srdci. A kdyz si zakladame takovy vztah k Bohu, citime ho jako pritele. A muze se stat behem dne, ze jsme z toho vztahu vyruseni, ze uz necitime Jeho milujici pritomnost a v takove chvili musime behem nekolika minut tento vztah znovu navazat. Kdyz jsem byl lekarem, bylo mnoho prace a pohybu a velice casto, kdyz prichazel jeden pacient za druhym, jsem mel pocit, ze ztracim neco ze sveho nitra. Kdyz se to stalo, rekl jsem nasledujicimu pacientovi, ztratil jsem kontakt se svym hlubsim bytim, nemluvil jsem o Bohu. Pokud jste verici, modlete se se mnou, pokud nejste verici, budte prosim chvili potichu. Pak jsem klekl a modlil jsem se nejakou chvili, vratil se k sobe a pokracoval jsem v praci.

Na zaver rozhovoru jsme se dostali k praktickym otazkam cirkevniho zivota. Zeptal jsem se vladyky na to, jak se diva na zpusob krtu ponorenim a pokropenim.

AB: V principu bychom meli krtit ponorenim, ale kdyz nastanou urcite zvlastni situace, kdy pokrtime pokropenim, tak si myslim, ze Buh to prijme. V prvnich staletich, kdy bylo krestanstvi pronasledovano, byli nekteri lide na pousti pokrteni piskem. Takze to neni otazka formy, ale clovek se ponori do Krista.

Slovo krest vsak znamena v originale ponoreni. Ruske slovo „krescenie" nema nic spolecneho s krizem, ale znamena presne toto – ponoreni. Ve starem rukopisu termin „krestisja korabl" znamena – lod se potopila.

LR: Mohl byste nam neco rici k problematice cirkevniho kalendare nebo vlastne tri cirkevnich kalendaru, ktere se dnes ruzne pouzivaji?

AB: Je dulezite, abychom dodrzovali kalendar, ktery ma jako stred Paschu. Rekove napriklad pouzivaji kalendar, ktery ma jako stred Paschu, ale jinak novy styl, zatimco ruska cirkev pouziva pouze stary kalendar, ktery je velice casto nerealisticky, protoze deti uz chodi do skoly a jsou tam problemy. Ve stare cirkvi mely ruzne oblasti ruzne kalendare a pravidlo bylo: drz se kalendare te oblasti, ve ktere zijes.

LR: Vladyko, mohl byste na zaver pozdravit posluchace Radia Proglas, radia, ktere poslouchaji krestane ruznych denominaci?

AB: Zil jsem skoro cely zivot, od sedmi let, v zahranici a zil jsem mezi lidmi, kteri patri ruznym denominacim a ruznym nabozenstvim. Jsem si dobre vedom rozdilu, ktere jsou mezi ruznymi cirkvemi. Ale musime si byt vedomi, ze vsichni jsme stejni v tom, ze mame spolecnou viru v jednom Jezisi Kristu nasem Spasiteli, a ve vrelosti Jeho lasky se rozpusti tyto rozdily. Mezi prikazy, ktere nam dal stoji: „milujte jeden druheho tak, jak jsem miloval ja vas". Kdyz citime, ze jsme jednotni v srdci, muzeme pak celit intelektualnim rozdilum mezi nami s pokojem a pochopenim. Nesmime zapomenout, ze mame prikazani od Krista naseho Pana, abychom se spolecne stali jedno, tak jak on je jedno s Otcem a se svatym Duchem.

Dustojno a spravedlivo jest

Zvestovani presvate Bohorodice

Svatky Zvestovani presvate Bohorodice a Vanoce jsou ze zrejmych duvodu uzce spjaty. Aby se mohlo narodit dite, musi byt devet mesicu noseno v materskem lune, proto je vlastne obdobi od 25. brezna (7. dubna) do 25. prosince (7. ledna) dobou tehotenstvi.

Stejne tak existuje spojeni mezi pocetim Krista a narozenim Jana Krtitele, Predchudce Pane. Evangelium podle Lukase popisuje zjeveni andela Zachariasovi v chrame, kdyz vesel do svatyne Hospodinovy, aby zde obetoval kadidlo. Tento obrad byl vykonavan na svatek „Jom Kipur", cesky „Den smireni", jenz se slavi v rijnu. Po teto udalosti byl pocat Jan Krtitel (Lk 1, 5-25). Poceti sv. Jana Krtitele si pripominame 23. zari (6. rijna).

Lukas uvadi, ze archandel Gabriel prinesl „dobrou zvest" Marii behem sesteho mesice Alzbetina tehotenstvi, tedy v mesici breznu. Zvestovani presvate Bohorodice se slavi v breznu, aby tak byla zachovana casova navaznost s Vanocemi, my vsak nicmene zacneme se svym studiem kratce pred 25. prosincem, nebot zde existuje prirozene spojeni mezi pocetim a narozenim ditete.

Zacneme tedy sve studium ctenim z Lukasova evangelia (Lk. 1,26-38). Polozme si vedle tohoto cteni ikonu. Krasa a klid ikony je v souladu s cistotou a jednoduchosti zpravy. Rozhovor mezi Marii a andelem je redukovan jen na to podstatne. Stejnym zpusobem postavy na ikone prekvapuji svou urcitosti a postojem. Ikonopisec zde zamerne vynechal vsechny zbytecne detaily. „Radostna zvest", je nazev svatku Zvestovani (csl. Blagovescenije), zaroven je to taky vyznam slova „evangelium". Lukas nas mocnym zpusobem uvadi do nejvetsiho mysteria nasi viry: Buh se stava clovekem. To, co evangelista popisuje slovy, nam liturgie umoznuje prozit skrze znameni a gesta. Kdyz jsou kralovske dvere ikonostasu otevreny, je nam nabizeno bozske mysterium se stejnou silou a stejnymi dukazy jako pri verbalnim podani. To je duvod, proc se ikona Zvestovani temer vzdy nachazi na kralovskych dverich, tato zivotne dulezita udalost predstavuje pruchozi cestu, po niz dochazime ke spase a milosti.

Zadivejme se na ikonu svatku Zvestovani a prochazejme Lukasovu zpravu vetu za vetou, vysvetlujice ji ve vztahu k bohosluzbam svatku. Lukas situuje celou svou zpravu do casu a prostoru s velikou presnosti. Dobou je sesty mesic Alzbetina tehotenstvi a mistem je Nazaret v Galileji. Postavy „objevujici se na scene" jsou jmenovany: archandel Gabriel a Marie, ktera je zasnoubena Josefovi, potomku Davidovu. Bezprostredne pote zacina dialog, ktery sam dokresluje text.

Andeluv pozdrav

Svym pozdravem vyjima archandel Marii od sameho zacatku. Ona jedina je Bohem vyvolena. Na ikone svatku vidime Gabriela se zvednutou rukou pri gestu ucty. Tento jeho pohyb doprovazeji rozestrena kridla. Stejne drzeni ruky vidime pri bohosluzbach, kdy diakon rozprostira svuj orar pravou rukou zvedaje ho pri tom dvema prsty, aby tak hlasal „radostnou zvest" vericim a vyzval je k modlitbe.

Mariin uzas

Mariin uzas je necim jinym, nez byly Zachariasovy pochybnosti o sest mesicu drive. Zacharias zadal znameni pro overeni andelovych slov a pro tyto sve pochybnosti byl ucinen nemym. Marie je ale prekvapena a opatrna, nebot ona je Novou Evou a snazi se vyhnout hrichu pychy. Ikona predstavuje Marii prekvapenou, avsak zdrzenlivou, ne jako mladou divku polekanou andelovym zjevenim, ale jako svatou Pannu, cistou a bez poskvrny, budouci Matku Bozi.

Oznameni Jezisova narozeni

Archandel Gabriel zjevuje Marii vyznam jejiho poslani: skrze ni se Syn Bozi stane Synem cloveka. Daviduv trun nakonec nalezne praveho dedice, vecneho Mesiase predpovezeneho proroky.

Pritomnost a pusobeni Ducha svateho

„Andel ji odpovedel: sestoupi na tebe Duch svaty a moc Nejvyssiho te zastini, proto i tve dite bude svate a bude nazvano Syn Bozi" (Lk 1,35). Buh se zjevuje v konkretni podobe. Jeho sila je ve „stinu", stejne jako ve Starem zakone v mraku doprovazel hebrejsky narod pri exodu a pokryl horu Sinaj, kde promlouval k Mojzisovi: „A Hospodinova slava prebyvala na hore Sinaji a oblak ji pokryval po sest dni" (Ex 24,16).

Vsechna mysteria se uskutecnuji pusobenim Ducha svateho. Vteleni je prvni mezi mysterii, nebot Buh od nynejska vchazi do historie lidstva. Presvata Trojice pusobi primo ve svete.

– Otec sesila Ducha svateho na Marii.

– V ni se uskutecnuje panenske poceti skrze Ducha svateho.

– Syn, Slovo (Logos) Bozi prijima telo v lune Panny.

Vteleni je jednota mezi vuli tri osob svate Trojice, Mariinym souhlasem a lidstvem.

„Marie rekla: ´Hle, jsem sluzebnice Pane, stan se mi podle tveho slova´. Andel pak od ni odesel" (Lk. 1,38).

Marie prijima svou ulohu nastroje vteleni, avsak neprijima za sve rozhodnuti zadny prospech a neusiluje o slavu. Naopak se povazuje za „ponizenou sluzebnici". Ochotne prijima spolupraci s Bozim planem a svobodne a bez nuceni odpovida „ano" na andelovu zvest. Muzeme jen zasnout nad tim, jakou dal Buh lidstvu svobodu. Pred tim meli Adam a Eva moznost bud prijmout, nebo odmitnout Bozi „pratelstvi", zustat v blizkem kontaktu s Bohem, nebo se od Nej odloucit. Marie nyni znova svobodne dovoluje, aby Stvoritel vykoupil sve stvoreni: Otcove cirkve uci, ze vteleni neni jen Bozi dilo, nebot Buh konal se svobodnym souhlasem a virou presvate Bohorodice.

Ve svem kazani v Moskve minuleho stoleti zaujal metropolita Filaret nasledujici stanovisko: „Ve dnech, kdy byl tvoren svet, kdy Buh vyslovil sve zivotodarne a mocne slovo „bud", tvorilo slovo Stvoritelovo z niceho. Ale jen stezi dokazi rict, co se stalo tehdy, kdy Marie sve kratke a poslusne „stan se mi" – slovo stvorene bytosti zpusobilo, ze Stvoritel prichazi na svet."

Navstiveni

Po popisu zjeveni vypravi Lukas o setkani Marie s Alzbetou (Lk. 1,39–45). Hned jak Marie uslysela andelovu zvest, odchazi, aby svou radost a dar Bozi sdilela s Alzbetou, svou sestrenici. Obe nosi ve svem lune drahocenny plod: Alzbetino dite je „prorokem Nejvyssiho" (Lk. 1,76) a dite Mariino je Syn Bozi.

Pozdravy vyslovene temito dvema zenami, radostne pohnuti Predchudce Pane v Alzbetine lune, Alzbetino vnuknuti o prichodu Mesiase na zaklade zjeveni Ducha svateho, to vse vytvari pozoruhodne nadhernou scenu, kterou Lukas tak poeticky a strizlive popisuje. Nejkrasnejsi setkani inspirovane Kristem a Duchem svatym je plne radosti a je vyjadreno pisni a dikuvzdanim. Mariinu vypoved (Lk. 1,46-55) rovnez prebirame jako tzv. „velicanije – velebeni". Tuto kapitolu zakoncime studiem pasaze ze Stareho zakona, kterou cteme na vecerni bohosluzbe svatku Zvestovani. Pravoslavna cirkev od sebe nikdy neoddelovala Stary a Novy zakon. Stary zakon je vykladan ve svetle Kristovy osobnosti a ziskava jiny vyznam, na nemz spociva nase krestanske uceni.

Horici ker

Proc poslouchame na vecerni bohosluzbe tohoto svatku cteni ze Stareho zakona (Ex. 3,1-8), jez neobsahuje zadne zrejme proroctvi o narozeni Mesiase? Toto setkani Boha s Mojzisem je zjevenim. Byl-li Mojzis zaujat kerem, bylo to proto, ze ker horel, ale neshorel. Co je to za ohen, ktery nenici?

„Tu se mu ukazal Hospodinuv posel v plapolajicim ohni uprostred trniteho kere. Mojzis videl, jak ker v ohni hori, ale neni jim straven" (Ex. 3,2).

Horici ker zjevil, ze se Buh stane clovekem bez toho, aniz by bylo zniceno lidstvi. Je to Marie, kdo dosahne teto jednoty ve svem lune, a to v okamziku, kdy prijme andelovo prohlaseni. Na hore Sinaj vsak Mojzis prijal od Boha nasledujici varovani: „Nemuzes spatrit mou tvar, nebot clovek me nemuze spatrit, ma-li zustat nazivu" (Ex. 33,20). To je to, co nazyvame bozska transcendentalnost (nepredstizitelnost, naprosta dokonalost). Buh je mimo veskere nase poznani a je nedosazitelny. Jak je mozne pochopit obe navzajem si protirecici fakta, ktera byla obe zjevena jedne osobe, tj. Mojzisovi? Jak muzeme srovnavat vyse uvedeny zakaz videt Boha s prislibem bozskeho ohne, ktery se smisi s hmotou, aniz by ji znicil?

To je na krestanske vire nejhezci: Buh je strasny, nepochopitelny, neviditelny, presto se zaroven obetuje pro lidstvo z lasky k nemu. Jednota mezi Bohem a jeho matkou byla uskutecnena, aby se tak vsichni lide mohli priblizit k Panu a byt s nim sjednoceni nejen ve svych dusich, ale i telesne. Otcove cirkve tuto zahadu, kterou nazyvame mysterium, vysvetluji takto: „Raduji se a zaroven chveji, prijimam ohen jsa steblo travy, o jaky hrozny zazrak, horim, aniz jsem spalovan, jako kdysi ker, ktery horel, aniz byl spalen" (modlitba sv. Simeona Noveho Theologa pred svatym prijimanim).

Chram

Ctenim Ezechielova proroctvi (Ez. 43,27-44,4) se vracime do jeruzalemskeho chramu. Pan ukazuje prorokovi vnejsi branu do svatyne obracenou k vychodu. Tato brana je a zustane zavrena, pouze Pan, Buh Izraele, projde touto branou. V teto vizi vidime obraz Mariina panenstvi. Presvata Bohorodice byla pannou pred tim, nez se stala matkou, a pannou zustala i pote, co porodila, nebot ona je vzdycky panna.

Panenstvi Matky Bozi

Otcove cirkve vzdy prirovnavali Mariino panenstvi pred a po porodu k neporusenym pecetim na hrobe po Kristove zmrtvychvstani.

Tvoriva moudrost

Moudrost predchazi stvoreni, nebot existovala prede vsemi vecmi. Moudrost byla na Bozi strane behem stvoreni. Svaty apostol Pavel nam pripomina, ze Kristus „predchazi vsechno a vsechno v nem spociva" (Kol. 1,17).

V paschalni noci si pripominame tuto Bozi vlastnost, tj. moudrost, a volame ke Kristu: „Velika a slavna Pascho, o Moudrosti, Slovo a Silo Bozi."

Teologove nam ustavicne pripominaji, ze Syn Bozi se narodil v case z matky bez otce, ale je zrozen prede vsemi veky z nebeskeho Otce bez matky. Jestlize Kristus prijal telo z Marie Panny a byl pocat z Ducha svateho v den Zvestovani, existoval prede vsemi veky, jak nas to uci Symbol viry.

Slaveni svatku

Zvestovani presvate Bohorodice slavime 25. brezna (7. dubna),tj. na jare behem Velkeho postu. V mesici breznu priroda znovu ziskava svou kreativni silu popsanou v knize
Genesis. Skrze Zvestovani Buh znovu tvori cely svet v osobe Krista, Noveho Adama. Na jare je rovnez obnovovana nase vlastni duse: Cirkev nam nabizi Velky pust, aby nas pripravila na Paschu. Velky pust je cas intenzivni modlitby. Usili a askeze se vyzaduji od vsech krestanu, jez hledaji paschalni svetlo. K dosazeni konecne radosti, Kristova triumfu nad smrti, je nutne projit timto obdobim stridmosti, „sebeponizenim", kenosi.

Zvestovani prichazi, aby prerusilo jednotvarnost obdobi Velkeho postu. Zvestovani prinasi zablesk radosti, paprsek slunecni zare do sede jednotvarnosti. Zvestovani je manifestace bozske milosti. Buh nam ukazuje svou lasku uprostred naseho zapasu a casto nas utesuje citlivosti sve Matky, presvate Bohorodice.

Z anglickeho originalu knihy

„The Incarnate God"

vydane v „St. Vladimir´s press" roku 1995

prelozil Miroslav Kudla.

Slava cirkve Kristovy

Den ikon – svatek Pravoslavi

Po staleti nemenne, bez okazaleho pohybu, ve vernosti stale, do hlubin ponorene, dustojne mlcenlive – v tvarich nebesky klid..., Tak na nas hledi opravdove ikony Vychodu, nezasazene jeste zapadnimi sekularizujicimi vlivy a predstiranim trojrozmerne telesnosti. Utisuji nasi rozbourenou mysl, jejich perspektiva se nasemu pohledu rozevira, nabizi duchovni prostor a zve nas ke vstupu do Boziho kralovstvi. Svate ikony nas pozvedaji z blata dnu do oslniveho jasu, z casneho prebyvani do tuseni vecnosti. Nekomu se mozna zdaji nepristupne, chladne. Ale to vsechno je jen proto, aby mohly tim stedreji odmenit ty, kdo jsou jiz vskutku pripraveni jim naslouchat. K takovym pak tim stedreji promlouvaji o nevyslovnych mistech blazenosti. Pohled jejich oci nami pronika. Tenke rty byvaji prisne sevreny, nos je sotva naznacen prostou svislou linkou, zadny tah stetce neni hluchy a samoucelny, barevne casti tela i satu jsou pojednany plosne, zbaveny tihy hmotnosti – a my, odevzdavajice se jejich naruci, vpijime se do nich zrakem a jsme jakoby unaseni na andelskych kridlech kontemplace do oblak. Viditelne se stalo vyrazem pro neviditelne, vsechno se stava modlitbou.

„V liturgii nam knez predklada Krista silou slov," cteme ve starobyle prirucce pro ikonopisce, „a presne totez cini ikonopisec liniemi a barvou."

Simeon Solunsky nabadal: „Vyucuj slovy, pis pismeny a maluj barvami v souladu s podanim Otcu. Psani ikon je totez jako psani Pisem."

Vychodni krestanstvi se nikdy nezreklo bozskeho daru zraku, zavazovaly je k tomu uz vytvarne tradice stareho Recka. Trojrozmernou a prilis hmotnou plastiku sice odmitlo jako modlarstvi, nikoli vsak odhmotnelou rec barev. Kde lidska slova nestaci, tam prave vydava svedectvi viry beze slov. Do nejzazsich hlubin duse vnika takove svedectvi. A mystik – ten z vlastni zkusenosti dobre vi o setkanich, prekracujicich hranice moznosti lidske reci.

Pravoslavnou zboznost si nelze predstavit bez ikon. Kdysi vsak byla v teto podobe tezce vykupovana. Pohroma zacala v roce 726 rozhodnutim byzantskeho cisare Lva III. Isaurskeho, aby z Bronzove brany cisarskeho palace v Konstantinopoli byl snat a znicen obraz Krista. Zakrocil i proti konstantinopolskym skolam a znacne potlacil veskerou vyuku, aby se pomstil obhajcum ikon. Jeho syn Konstantin V. Kopronymos pak ctitelum obrazu vypovedel nesmiritelny boj, ktery se zdaleka nezastavil u pouheho zakazu. Privrzenci zobrazovani byli tvrde pronasledovani a casto podrobovani krutemu muceni, ikony rozbijeny a paleny. Vypravi o tom i spis „Zivot sv. Stepana mladsiho", umuceneho r. 764 za uctivani ikon: „V te dobe nicili bezboznici svatyne, strhavali chramy nebo svate obrazy na stenach zabilili vapnem. Uctivane ikony Krista, Bohorodicky a svatych hazeli do ohne, trhali je nebo premalovavali". Presto ani tehdy nebylo vytvarne umeni potlaceno beze zbytku: zustavala „hetimasia" – trun s Pismem svatym, beranci u vody zivota, hora Spasy, kriz a dalsi symboly viry.

Obrazoborce dnes nazyvame ikonoklasty (eikon = obraz, klao = rozbijim) a obhajce obrazu oznacujeme jako ikonoduly.

Mezi teology, kteri se nesmirili s cisarskymi zakazy, vynikl zejmena sv. Jan z Damasku: „Muze se stat, ze k tobe prijde pohan a rekne ti: ‘Ukaz mi svou viru.’ Co ucinis? Zavedes ho do chramu a postavis pred ikony." Jan nalezl odvahu pozvednout hlas a nezastavil se ani pred svetskou moci. „Neprislusi cisarum," volal, „aby davali zakazy cirkvi." Nehybejme mezniky, ktere postavili otcove, a zachovavejme tradice, jez nam predali. Pohneme-li stavbou tohoto dedictvi, zriti se vsechno." Je autorem spisu „Proti pomlouvacum obrazu", „O pravoslavne vire", „Pramen poznani" a dalsich.

Jiny ikonodul dokazoval: „Skrze viditelny obraz se vzpiname k neviditelne nadhere Bozstvi." Igumen Theodoros z monastyru Studios ucil: „Buh, ktery se vtelil, je zpodobitelny v Jezisi Kristu. Proto obrazy Krista, Bohorodice a svatych nejsou v rozporu s druhym Bozim prikazanim. Lidske oko, hledici na vteleneho Jezise, zri Boha. Auditivni genius Zidu a vizualni talent Reku se tak sjednotily Novym zakonem. Pro svuj rozhodny odpor proti cisarske zvuli musel igumen Theodoros trikrat odejit do vyhnanstvi. Je autorem „Male katechese" a „Velke katechese", nabadajici monachy k aktivnim projevum viry.

Sto dvacet let trval zapas o opetovne uznani svatych ikon. K jejich odmitnuti smeroval jejich hierijsky snem r. 753, zato druhy nicejsky (VII. vseobecny) snem v dobe vlady cisare Konstantina VI. uctivani ikon schvalil a obrazoborectvi zavrhl: „Kdo necti ikonu Krista Spasitele, nespatri jej ani pri jeho druhem prichodu." Na stranu ikonodulu se postavila take cisarovna Irena, „milujici Krista" – jak ji popsal autor „Zivota Filaretova".

Presto spory jeste nejaky cas pokracovaly dal. Teprve na snemu v roce 843, ktery svolala vdova po obrazoboreckem cisari Theofilovi, cisarovna Theodora (zastupujici nezletileho syna Michala III.), byla ikonam vracena cest, ktera jim prislusela. Obraz Krista Pantokratora se vratil na Bronzovou branu.

Udalost nabyla v svetovem pravoslavi zasadniho vyznamu. Jeji pamatku prohlasil synod vlachernsky v roce 1166 za svatek orthodoxie – pravoslavi a stanovil jeho pravidelne slaveni vzdy na prvni nedeli postni.

Od toho dne slychame pravidelne v chramu z ust kneze pokornou modlitbu sv. Efrema Syrskeho za dar „cistoty, pokory a trpelivosti", jiz v 19. stoleti vtiskl Puskin podobu versu: „...a dej, at hrichy sve, o Boze, jasne vidim, at soud vest nad bratrem a karat se ho stydim, ducha pokory a ciste lasky hlas, i trpelivost v mem srdci probud zas". (prel. Petr Kricka)

PhDr. Otakar Ales Kukla

Na Bozi nive

„Jak se knez blizi k vrcholu kopce, vitr sili a vrha mu do oci cele hrsti snezneho prachu. Neni mu to neprijemne. Jako by v kazdem tom zrnicku snehu cela krasa Boziho sveta prichazela jako obklad na horkost ran a prinasela svou radostnou, nevycerpatelnou nadeji. Bile jako snih se stanou hrichy lidi z vule Hospodinovy. V te zaplave belosti, zenouci se na kneze snad ze vsech stran, pokryvajici mu capku, kabat, usazujici se mu ve vousech a v oboci, si znovu pripomina slova Izaijasova, jeho proroctvi o Hospodinu odpoustejicim az do snehobila lidskym srdcim, do ruda zjizvenym hrichy. Knez si tato slova nejen pripomina, nybrz vcituje se do prorokovy myslenky, proziva ji. Ocistujici Bozi milost se mu pojednou stava srozumitelnou, citi ji jako bilou, chladivou zaplavu, vsude pronikajici a vse prikryvajici."

z dila vladyky Simeona

75. narozeniny
Jeho Preosvicenosti ThDr. Simeona, archijereje olomoucko-brnenskeho Dne 12. unora 2001 se doziva v plne svezesti a aktivite petasedmdesatin vladyka Simeon, archijerej olomoucko-brnensky, clen Posvatneho synodu. Vladyka Simeon (Radivoj Jakovljevic) se narodil v Praze 12. unora 1926. Otec byl Srb, maminka Ceska. Detstvi stravil na samote Zahori u Svatojanskych proudu na Vltave, kde mel otec, inzenyr zemedelstvi, pronajaty statek. Do obecne skoly chodil do Slap nad Vltavou, maturitni vysvedceni obdrzel na realnem gymnaziu v Praze – Karline, doplnujici maturitu z latiny a filosofie absolvoval na RG v Truhlarske ulici v roce 1945 a tehoz roku zacal studovat bohoslovi na Karlove universite. V letnim semestru 1947 studoval na teologicke fakulte Belehradske university, ale tehoz roku odesel do Leningradu, kde sva teologicka studia dokoncil v roce 1953 v hodnosti kandidata bohoslovi na pravoslavne duchovni akademii, kde obhajil praci na tema Pravoslavne uceni o spase v dilech patriarchy Sergie. V letech 1953–59 vyucoval na Pravoslavne bohoslovecke fakulte v Presove, vetsinou Stary zakon, ale obcas i jine predmety jako odborny asistent teto fakulty. V zari 1958 se ozenil a o vanocich byl vysvecen na kneze. V lete 1959 zasahem tehdejsi statni spravy v Bratislave musel fakultu opustit a nastoupil jako pravoslavny farar v Marianskych Laznich, kde pusobil az do sve archijerejske chirotonie. V roce 1962 absolvoval dalkove prekladatelsky obor Vysoke skoly ruskeho jazyka a literatury. V lete 1969 byl pozvan prof. Bicem ke spolupraci na ekumenickem prekladu a vykladu Stareho zakona. Zucastnil se vsech praci a po dokonceni dila pracoval i na prekladu starozakonnich apokryfu a pseudoepigrafu. V roce 1982 obhajil na Pravoslavne bohoslovecke fakulte v Presove svou doktorskou disertaci ´Izajasuv EBED JAHVE a smysl jeho utrpeni´ a byl promovan na doktora teologie. Zucastnil se pak nekolika kongresu Mezinarodni organizace pro studium Stareho zakona (83 Salamanka, 86 Jeruzalem, kde mel prednasku, 89 Lovan, 92 Pariz, 95 Cambridge). V letech 1990–93 prednasel starozakonni exegesi na Husitske teologicke fakulte Karlovy university, jez zridila obor pravoslavne teologie. Na podzim 1996 ovdovel. O rok pozdeji obnovil svou ucitelskou aktivitu prednasenim posluchacum dalkoveho studia Pravoslavne bohoslovecke fakulty v Presove na jejim detasovanem pracovisti v Olomouci. Na eparchialnim shromazdeni 23. 5. 1998 byl zvolen takrka jednotne za biskupa vikare prazske eparchie. V nedeli 21. 6. 1998 byl v katedralnim chramu sv. Cyrila a Metodeje v Praze slavnostne vysvecen na biskupa. Den na to 22. 6. 1998 Jeho Blazenstvo metropolita Dorotej vladyku Simeona poveril ‘spravou prazske eparchie se vsemi pravy a povinnostmi’. Po zvoleni vladyky Krystofa prazskym archiepiskopem byl vladyka Simeon navrzen eparchialni radou olomoucko-brnenske eparchie za biskupa na tento stolec a po eparchialnim shromazdeni olomoucko-brnenske eparchie dne 8. dubna 2000 v Olomouci ustanoven Posvatnym synodem nasi cirkve za biskupa olomoucko-brnenskeho. Dne 9. dubna pote byl v Olomouci slavnostne intronizovan. Ujal se spravy eparchie a behem kratke doby navstivil temer vsechny jeji cirkevni obce a ziskal si uctu a lasku vericich. K vanocnim svatkum roku 2000 vysla jeho knizka vanocnich povidek „Doteky odjinud". Prostrednictvim Hlasu pravoslavi blahopreji Jeho Preosvicenosti Simeonovi duchovni otcove obou eparchii v Ceske republice a verici nasi pravoslavne cirkve. Prejeme Vam, vazeny vladyko, hodne Boziho pozehnani, lasku vericich, zdravi a uspesny zapas o nasi spasu. Mnoha leta.

Mgr. Eva Suvarska

Zehnej Spasiteli

Knezske jubileum otce protojereje ThDr. Miroslava Muzika

V listopadu 2000 uplynulo padesat let knezske sluzby otce protojereje ThDr. Miroslava Muzika, nynejsiho duchovniho spravce cirkevni obce v Trebici a jihlavskeho protopresbytera. Otec Miroslav se narodil 5. rijna 1921 v Cervene Lhote na Trebicsku, kde byl jeho otec Richard Muzik ridicim ucitelem. Tam navstevoval obecnou skolu a po ni studoval na realnem gymnaziu v Trebici, kde 26. kvetna 1941 maturoval. V roce 1941 mu zemrel otec v dusledku utrap ve veznici gestapa. Miroslav se po valce v r. 1945 rozhodl prijmout svate pravoslavi a o rok pozdeji se ozenil s Dariou Auerovou, nadsenou pracovnici v predvalecne Besede ceske pravoslavne mladeze pod vedenim sv. vladyky Gorazda.V r. 1949 pozadal o prijeti do pravoslavneho duchovniho seminare v Praze a o rok pozdeji slozil zkousky z bohosloveckych predmetu pred eparchialni komisi a pozadal o prijeti mezi kandidaty pravoslavneho knezstvi, prihlasiv se jako externi posluchac na Pravoslavnou bohosloveckou fakultu v Praze se sidlem v Presove, kterou pozdeji uspesne absolvoval. Laska k bohoslovi ho neopustila po cely zivot. Bylo jen logicke, ze jakmile polozil podle Pisma svateho ruku na radlo duchovni lichy, zustal Bozimu dilu v cirkvi verny. Na diakona byl vysvecen dne 29. rijna 1950 a dne 30. rijna 1950 prijal svatou tajinu knezstvi z rukou vladyky Cestmira v katedralnim chrame v Olomouci. Pusobil v cirkevnich obcich v Prerove, Kromerizi, pote v Trebici, Jihlave a zastupne jako administrator v Brne a ve Znojme. Pracoval jako prispevatel Hlasu pravoslavi, kalendaru, rocenek, Pravoslavneho teologickeho sborniku a jako clen ruznych komisi v cirkvi, clen mistnich snemu cirkve a posleze stanul v cele jihomoravskeho a potom jihlavskeho protopresbyteratu i duchovniho soudu. V roce 1985 mu udelil vladyka Nikanor s pozehnanim metropolity Doroteje pravo nosit pri bohosluzbach mitru. V r. 1990 mu udelila Pravoslavna bohoslovecka fakulta v Presove pri prilezitosti 40. vyroci sve cinnosti titul doktora pravoslavi honoris causa. I pres zdravotni problemy zucastnuje se o. Miroslav pravidelne eparchialnich presbyterskych konferenci, kde jsou jeho referaty a diskusni prispevky prijimany vzdy s velkym zajmem a vdecnosti. Vladyka Simeon zaslal jubilantu pozdravny dopis, k nemuz se vsichni pripojujeme s pranim, aby Hospodin Buh daroval mu k zlatemu vyroci knezstvi dobre zdravi, stalou svezest ducha a neochabujici, jemu vlastni aktivitu ve sluzbe cirkve Kristovy na mnoha a mnoha leta.

prot. Pavel Ales

Cirkev a zivot

Zasedani presbyteru olomoucko-brnenske eparchie

Zasedani presbyteru olomoucko-brnenske eparchie se konalo 16. 1. 2001 v Brne. Hlavnim tematem bylo zamysleni nad moznostmi a hranicemi vyvoje pravoslavne teologie. Po uvodni modlitbe prednesl predsedajici olomoucko-brnensky vladyka Simeon strucny vyklad Spasitelova podobenstvi o delnicich na vinici (Mt. 20,1-16). Nejvetsi a take spravedlivou odmenou pracovnika na dile Bozim je podle sv. Rehore Nazianskeho sama radost z prace a vdecnost za to, ze byl k teto praci vubec prizvan. Odmenu udeluje Hospodin podle spravedliveho uradku a nam neprislusi posuzovat, kdo kolik odmeny ma obdrzet. Jak vyplynulo z dalsiho prispevku k tematu, Pismo svate obsahuje krome slov o odmene i durazna varovani nedbalym pracovnikum na Bozim dile, napriklad: „Beda pastyrum, kteri hubi a rozptyluji ovce me pastvy", je vyrok Hospodinuv (Jer. 23,1).

Hlavni referat predneseny o. prot. Pavlem Alsem byl uvozen slovy z Evangelia podle Matouse: „Proto kazdy zakonik, ktery se stal ucednikem Kralovstvi nebeskeho, je jako hospodar, ktery vynasi ze sveho pokladu nove i stare" (Mt. 13,52). Nove se v teologii prosazuje v aktualnich formulacich, pristupech nebo i v pouzivani novych zaveru vedy. Dobove poznatky prirodovedy pouzivali ve svych vykladech sesti dnu stvoreni i velci otcove Cirkve - sv. Basil Veliky a sv. Jan Damassky, nijak tim vsak neukratili vyznam vlastni biblicke zpravy. Principialnim klicem pro reseni i tech nejnovejsich problemu je Pismo svate a Tradice cirkve, da se tedy mluvit o novem reseni podle stareho receptu. Takovy pristup je platny ve vsech oblastech krestanskeho zivota vcetne aktualnich etickych problemu (potraty, homosexualita, krize rodiny atd.). Orientujeme se pomoci prikladu z minulosti, ale prihlizime i k poznatkum soucasneho poznani – napriklad mediciny. V oblasti cirkevni verouky je tento pristup – zpresnovani teologickych vyznamu na zaklade „stare" viry dobre patrny v osvojovani si dogmatickych definic Vyznani viry po I. vseobecnem cirkevnim snemu v Niceji. Ke zpresnovani nauky cirkve mohou paradoxne prispivat i odchylne (hereticke) nazory, protoze cirkev je kvuli nim nucena hledat presne a srozumitelne vyjadreni sve viry. Teologickemu mysleni by mela byt cizi individualisticka pozice apriorniho zavrhovani vseho „neorthodoxniho". Casto totiz byva nasimi vericimi i duchovnimi za „stoprocentne pravoslavne" nebo za „tradicni" vydavano i to, co je ve skutecnosti jen dobovym nazorem, mnohdy i prevzatym (zvlaste ze stredovekeho katolicismu). Pravoslavna teologie skutecne nema zapotrebi branit se dialogu, naopak, je-li dialog uvnitr cirkve pripadne i mimo ni veden korektne, muze to prispet k jejimu obohaceni. Podari-li se nam pristupovat k nasemu bohatemu cirkevnimu dedictvi bez snahy individualisticky z nej cokoli vytrhovat, mame nadeji, ze uslechtily stary strom prinese cerstve ovoce.

Po odezneni referatu se mezi pritomnymi duchovnimi rozproudila diskuse. Mimo jine jsme se dotkli i aktualniho problemu ekumenickeho setkavani s ostatnimi krestany. Nasi duchovni i verici se mohou do podobnych aktivit zapojovat, vzdy vsak mame vystupovat v duchu pravoslavneho uceni. Dalsi casto diskutovanou otazkou je problem prijimani jinoslavnych krestanu do cirkve – i v tomto bychom se meli pridrzovat stare praxe Cirkve. Ta je zaznamenana napr. v 7. pravidle II. vseobecneho snemu, kde se uvadi diferencovany pristup k pristupujicim z jednotlivych, od Cirkve odstepenych skupin. Nepravoslavne krestany neni tedy mozno vsechny zahrnovat do jedne skupiny, nebo je dokonce klast na roven s nekrestany. V neoduvodnenych pripadech bychom nemeli v otazce sjednocovani s cirkvi zavadet jinou praxi nez tu, kterou u nas praktikovaly cirkve srbska a ruska. Pri prijimani jinoslavnych krestanu do Cirkve je treba postupovat individualne, tj. i s ohledem na to, jak prijimany skutecne veri, a nejen s ohledem na to, z jake krestanske skupiny pochazi. Opakovane mezi nami zaznel pozadavek novelizace cirkevni ustavy. O aktualnich celocirkevnich problemech jsme byli informovani preosvicenym vladykou Simeonem. Setkani bylo ukonceno v odpolednich hodinach spolecnou modlitbou. o. Petr Novak

Dne 19. unora 2001 se uskutecnila v prazskem pravoslavnem katedralnim chramu sv. Cyrila a Metodeje konference duchovnich prazske eparchie. Setkani zacalo v 9.30 hod. archijerejskou svatou liturgii, kterou slouzil archiepiskop prazsky a ceskych zemi vladyka Krystof.

Po ukonceni svate liturgie program pokracoval v prostorach Narodniho pamatniku obeti heydrichiady – miste smireni, prednaskou otce Gennadije Budka o vyznamu Velkeho postu. Otec Gennadij vyzdvihl tradici, kterou zachovava pravoslavna cirkev a hovoril o vyznamu postu v zivote pravoslavneho krestana.

Dalsim bodem programu byly kratke zpravy z okruznich protopresbyteratu. Okruzni protopresbyteri hovorili o radostech a bolestech svych protopresbyteratu. Zvlaste radostna zprava byla od otce Tomaska, ktery pritomne informoval o jednani s predstaviteli mesta Hradce Kralove, ktere vede k ziskani bytu pro staleho duchovniho, jenz by mohl zit mezi svymi vericimi. Bolestna zprava byla o vypovedi z domovni kaple sv. Mikulase z Roosveltovy ulice na Praze 6, ktera slouzila svym vericim nekolik generaci, a kterou zalozila stara ruska emigrace.

Po zpravach okruznich protopresbyteru nasledovala diskuse. Otec Jan Polansky informoval otce duchovni o jednanich, ktera se vedou o vznik nove cirkevni obce v Rokycanech, jez by byla hlavne cirkevni obci romskych vericich. Otec Josef Hauzar hovoril o praci tiskoveho odboru a vyzval otce, aby prispivali do cirkevniho tisku. Velkym tematem diskuse bylo pripravovane scitani lidu. Na zaver diskuse kancler Uradu metropolitni rady otec Vaclav Misek informoval duchovni o zpusobu komunikace s uradem a jeho soucasne cinnosti.

Konferenci duchovnich prazske eparchie ukoncil po 14. hodine vladyka Krystof. Podekoval pritomnym duchovnim otcum a kladl jim na srdce, aby nezapomneli vericim vysvetlit nutnost prihlasit se ke sve cirkvi pri scitani lidu.

Po ukonceni konference jeste setrvali nekteri duchovni v besede s predstaviteli prazske eparchie. Pavel Milko

Recepty postnich jidel

Prazene zeli

Slozeni: hlavka kyseleho zeli (muze byt uz nakrajene kysele) 200 g tuku nebo oleje, 2 cibule, 3 lzicky mouky, 1/2 litru horke vody, 1 lzice cukru, sladka paprika, sul a mlety pepr podle potreby.

Priprava: nakrajejte zeli a osmazte ho na horkem oleji, dokud nezezloutne. Potom pridejte mouku a po nekolika minutach prilejte vodu. Spolu s vodou muzete take prilit nekolik lzicek rajcatoveho dzusu a pridat dalsi koreni, napr. palivou papriku.To vse povarte 20 minut, dokud se vetsi dil vody nevyvari. Stejnym zpusobem lze pokrm upravit i v troube, zeli ma potom jinou chut.

Tradicni prebranec

Slozeni: 500 g velkych fazoli, 800 g cibule, olej, sul, pepr, safran, 2 dl zeleninoveho vyvaru, bobkovy list Priprava: dobre povarte fazole a vodu z nich slejte. Nakrajejte cibuli na velke kostky. Okapane fazole nasypejte do pekace, na ne vrstvu cibule, vse opakujte, vrchni vrstvou jsou nakonec fazole. Vse zalijte olejem, posolte, opeprete, zasypejte safranem a pridejte bobkovy list. Prilejte 2 dcl zeleninoveho vyvaru nebo vody. Pecte v horke troube 40 – 50 minut.

Ze srbskych novin Novosti
prelozil Dejan Randjelovic

Vladyka Krystof zehna verici v Ceskych Budejovicich. Zleva duchovni spravce o. Jan Tymal s nove vysvecenou ikonou Vsech svatych napsanou monaskami ve Vilemove.

10. 2. Prednasel pro 4. a 5. rocnik na detasovanem pracovisti PBF PU v Olomouci

11. 2. Slouzil sv. liturgii v Ceskych Budejovicich a vykonal vizitace cirkevni obce a krest

12. 2. Navstivil namestka ministra kultury Mgr. Zd. Novaka ve veci zachovani liturgickych pamatek v Praze a dale jednal s RNDr. J. Repovou, reditelkou odboru cirkvi MK CR

14. 2. Prednasel pro posluchace 3. a 5. rocniku PBF v Presove

15. 2. Slouzil sv. liturgii v den Obetovani Pane na Olsanech – Zesnuti Presv. Bohorodice, odpoledne jednani s panem G. Perdikisem z Recka o zrizeni prodeje liturgickych predmetu

17. 2. Zadusni sobota - slouzil sv. liturgii s panychidou..." za „Slouzil sv. liturgii za zesnule s panychidou v chramu na Olsanech

18. 2. Slouzil sv. liturgii v Chomutove a vykonal vizitaci cirkevni obce

19. 2. Slouzil sv. liturgii v chramu sv. Cyrila a Metodeje v Praze a predsedal konferenci duchovnich prazske eparchie pred velkym postem v Pamatniku smireni

20. 2. Jednal s RNDr. Lozkem, prokuristou firmy Ikonostas, s.r.o., o plneni zavazku vuci cirkvi

21. 2. Jednal s br. Mgr. Romanem Jurigou reditelem Pravoslavne akademie o priprave Mezinarodni pouti 2001

25. 2. Slouzil sv. liturgii v katedrale sv. Cyrila a Metodeje a vecerni se vzajemnym odpustenim, ucastnil se prezentace knihy o archimandritovi Isakijovi, s prednaskou autorky A. V. Okunevy

26. 2. Jednal s firmou Oliva o pronajmu casti budovy ustredi V Jame 6, cetl kanon sv. Ondreje Kretskeho v chramu sv. Mikulase v Dejvicich

27. 2. Navstivil o. mitr. prot. Vladimira Chocholouse v Liberci, prijal o. jeromonacha Savu (Atanasova) a seznamil se s prubehem jeho studia na Teologicke fakulte University Alexandra Fridricha v Erlangenu, cetl kanon sv. Ondreje Kretskeho v chramu sv. Mikulase v Dejvicich

28. 2. Prijal noveho reckeho charge d´ affaires a.i. pana Dimitria Xenitelise, cetl kanon sv. Ondreje Kretskeho v chramu sv. Mikulase v Dejvicich

RODICUM

Jak naucit dite bazni Bozi?

1. Nauc dite klanet se k zemi pred svatym Krizem a ikonami, a libat je.

2. Co nejcasteji je privadej (nebo prinasej) do Boziho chramu.

3. Jeho rukou stavej svice pred ikonami, podavej listek se jmeny k modleni, rozdavej almuznu a vhazuj penize do chramove pokladnicky.

4. At casto pristupuje k prijimani svatych Kristovych Tajin.

5. Pred jidlem mu davej pozehnanou prosforu (z chramu) a svatou vodu.

6. Nauc je modlitbam.

7. Privadej je ke krizi, kdyz knez dava pozehnani.

8. Nauc je, aby doma cetlo a zpivalo.

9. V pritomnosti ditete rozmlouvej zbozne o Bohu a o spase duse.

10. Nauc je delit se o pamlsky i o svuj krajic chleba s bratry a sestrami i cizimi lidmi.

Kdyz je treba deti potrestat, jak to spravne ucinit?

Deti nesmis podrobit trestu nebo domluve s prchlivosti nebo pronasenim hrubych slov. Jinak je privedes k presvedceni, ze ony trpi trest jen proto, ze jejich rodice maji nepokojneho ducha.

Jak ucit deti o Bohu?

Deti musis ucit Evangeliu s laskou a prostrednictvim pribehu, a tak do jejich srdci zasevat slovo Bozi. Co vyhani Boziho Ducha? Vezte, ze Ducha Boziho nic neodhani tolik, jako prazdne rozhovory.

Co je dulezite na nasi duchovni namaze?

Jaky je uzitek nasi namahy: pustu, cteni svatych Pisem apod., kdyz jsme se nenaucili pokore, odpousteni urazek, milovani nepratel, modleni za ty , kteri nam krivdi?!

Jak se upevnit v Cirkvi?

Vedenim duchovniho otce a neustalym spojenim s nim, peclivou pripravou a castym pristupovanim ke svatym Tajinam, navstevovanim bohosluzeb, domaci modlitbou, kazdodennim ctenim evangelia, ctenim knih nabozenskeho (pravoslavneho) obsahu, drzenim svatku a pustu v cirkevnim roce, pratelstvim a obecenstvim s vericimi lidmi.

Co je dulezite v duchovnim zivote?

Starej se, abys mel po cely rok svuj zivot duchovniho otce, zjev mu kazdy svuj hrich a myslenku, rid se jeho radami a poucenimi. „Spasa zalezi v mnohych radach, muz neprijimajici radu je sam sobe nepritelem," pravi Pismo. Pravoslavny kalendar 1977

Vydava Pravoslavna cirkev v ceskych zemich, P. O. Box 655, CZ-111 21 Praha 1.

Hlavni redaktor: Dr. Cestmir Kracmar, Soukenicka 10, 110 00 Praha 1. Technicky redaktor: Boris Havel.

Redakce si vyhrazuje prava na pripadne upravy, ci kraceni zaslanych prispevku.

Uzaverka kazdeho cisla je 10. den predchazejiciho mesice. Vychazi druhy tyden v mesici.

Litografie Loksa PrePress Rakovnik, tisk Tucek tiskarna Rakovnik.

Rozsiruje PNS. Jedno cislo Kc 16, –, pro predplatitele u distribucniho strediska v Praze Kc 15, –.

Podavani novinovych zasilek povolila Ceska posta, s. p. ,

Odstepny zavod Praha c. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.
– –