---

HLAS PRAVOSLAVÍ

---

ROČNÍK LVI listopad 2000 (č. 9)

Chrám sv. Jana Křtitele v Rumburku na Strážném vrchu, při kterém působil nezapomenutelný otec archimadrita Andrej (Kolomacký)

Kdybychom měli z vůle Pána

žít v neznalosti celý čas,

proč naše duše ponechána

by byla touze napospas?

Proč Pán by dal nám víru a sny,

které nám život splnit nesmí,

proč nechal by nás hledat dál

svět dokonalé krásy v sobě,

jen aby člověk v žádné době

skutečné blaho nepoznal?

M. J. Lermontov

---

Obsah
Poznání Pravdy 227

Očekávání mesiáše
– čas adventu (příchodu) 229

Světlo ikon 230

Nové knihy o cyrilometodějských
otázkách 235

„Kozáci" 238

Myšlenka ve službě nesvobody 239

Znamení spásy 242

Hospodin nám dal znamení 243

Vzácná pravoslavná duchovní
slavnost ke cti svaté Ludmily
v bazilice sv. Jiří v Praze 244

Z programu arcibiskupa Christofora
v říjnu 246

Putování po svatých místech na Sinaji
a Palestině 247

Z pravoslavného zahraničního tisku 247

Pohádka o jedovatém dědečkovi 248

Jak žijeme 250

Stropkov 250

Slavnost v Opavě 250

Vzpomínka na pouť k svatému
Gorazdu v Hrubé Vrbce 251

Za důstojným otcem
Josefem Posnerem 251




Časopis Pravoslavné církve v českých zemích

ÚVODNÍK
Poznání Pravdy

Novodobé náboženské sekty si dnes většinou nekladou za úkol zakazovat svým členům a příznivcům účast na životě Církve. Snaží se především změnit jejich myšlení. Nechávají je v Církvi s falešným přesvědčením, že všechna náboženství jsou stejná. Všechna vedou k jednomu BOHU, který se nakonec ukáže jako „obožený člověk". Člověk se pak pomýleně domnívá, že by dokázal být BOHEM bez BOHA.

Stálým úkolem pastýřů je proto upevňování biblického svatooteckého vědomí, že Církev je jedinečnou držitelkou zjevené Pravdy.

Prvořadý cíl pastýřské služby určil sám Ježíš Kristus ve své odpovědi Pilátovi: „Proto jsem přišel na svět, abych svědectví vydal o Pravdě." (J. 18, 37)

Ježíš Kristus byl nucen často zdůrazňovat výlučnost svědectví Pravdy ve svém pastýřském poslání, když viděl, jak lidé nechápou jeho dílo a považují jej za vůdce národa, společenského reformátora či bezelstného dobrodince.

Například po nasycení zástupů na poušti chtěli lidé v Kafarnaum od Krista opět chléb. Nechápali slova o „chlebu života." Zdála se jim příliš tvrdá. Odešli. Tehdy se Ježíš obrátil k apoštolům, kteří zůstali, a zeptal se jich: „Zdali i vy chcete odejít?" Tehdy Petr odpověděl: „Pane, ke komu půjdeme, Slova věčného života máš." (J. 6, 69)

Tato slova věčného života svěřil Ježíš Kristus svatým apoštolům a jejich nástupcům – pastýřům v Církvi. Jsou to slova pravdivá a mají smysl jen tehdy, když svědčí o Pravdě, kterou je sám Ježíš Kristus.

Církev se liší od všech lidských názorů, představ, filosofií a náboženství tím, že je „sloupem a utvrzením Pravdy" (Tim. 3, 15). Pouze tímto způsobem vede člověka ke spáse. Jen v Kristu nalézá člověk sám sebe, jak určil již sv. Ignatij Antiochijský. Svatí otcové v boholidství Kristově spatřovali základ pastýřského působení.

Dříve však, než začneme hovořit o poznání Pravdy, neměli bychom zapomínat na základní předpoklad pravoslavného slova o Bohu, kterým je očištění duchovních očí, aby mohly Boha vidět. Duchovní slepota je totiž hlavním důvodem, proč se člověk stává obětí nových náboženství a sekt. Svatý Basil Veliký jasně určil, že „není možné zasadit do lidské duše Boží Pravdu, když ji před tím pečlivě nezbavíme vášní a zlých návyků" (P. G. 32, 225).

Když člověk přijme léčebný a očišťující řád Církve, který představuje účast na svatých tajinách, měl by být zahrnut zájmem a láskou všech členů místního církevního společenství.

Místní církví je v pravém smyslu „farnost" – církevní obec, která uskutečňuje a chrání „tajemství víry" (1 Tim 3, 9).

V církevní obci se věřící duchovně sytí ze svatého prestolu a ambonu. Prohlubují tím svůj duchovní život a dosahují „jednoty víry a poznání Syna Božího..." (Ef. 4, 13)

Církevní obec je proto povolána k uskutečňování programu, jak odvracet nebezpečí hrozící jejím členům ze strany nových náboženství a sekt. Následující téze jsou součástí tohoto programu, který byl vypracován pro pastýřskou práci v církevních obcích před několika lety mezinárodní všepravoslavnou konferencí na základě dosavadních zkušeností a teologických studií.

1) Pastýř má velmi podrobně znát dějiny a učení všech novodobých náboženství a herezí, které působí v jeho zemi.

To znamená, že si musí opatřit literaturu, která by mu mohla poskytnout potřebné informace (kupř. časopisy Dingir, Praha a Rozmer, Bratislava).

Popřípadě si z této literatury vytvořit malou knihovnu, kde by neměl chybět spis vladyky Doroteje „Putěvoditěl po Biblii", a učinit ji přístupnou věřícím.

2) Nezbytné je poskytnutí konkrétní pomoci osobám i rodinám, které se dostaly do problémů spojených s působením nových náboženství a herezí.

Od pastýře to vyžaduje opět velmi dobrou znalost daného problému. Důležité je zde i umění hovořit s obětmi ne jako s nepřáteli, nýbrž je pozorně vyslechnout a poskytnout jim potřebné informace. Nikdy neužívat ironie, výčitek a podobně. Pro tento účel by se měl pastýř obklopit schopnými spolupracovníky ze členů církevní obce.

3) Důležitá je i neúnavná práce na růstu duchovní úrovně života v Kristu. Církevní obec má stále veliký vzor v životě prvních křesťanů v apoštolské době, tak jak se o něm dovídáme ze skutků apoštolských.

Nejprve musí být kladen důraz na liturgický život v církevní obci, jehož centrem je svatá eucharistie. S tím úzce souvisí studium Slova Božího a upevňování víry i poznání Pravdy v Církvi. Nakonec pak nelze nikdy zapomínat na uskutečňování bratrství v Kristu, přátelského společenství bratří a sester v církevní obci – v obecenství lásky.

Tímto způsobem církevní obec v čele se svým pastýřem realizuje spásu člověka v Ježíši Kristu. Zároveň také nabízí obětem sekt opravdový duchovní horizont, který vede ke svobodě Božích dětí a k účasti na věčném životě.

Když se člověku podaří vymanit se z vazby na některé sektě a připojí se ke Kristově Církvi, přináší si sebou většinou nejasnosti související s termíny. Všichni totiž, jak stoupenci novodobých náboženských hnutí, tak i představitelé Církve, hovoří o míru, modlitbě, lásce, BOHU.. . Avšak se zcela jiným obsahem. Proto je nezbytně nutné vytvořit potřebný prostor pro jasné určení Církve a víry, v níž hledající člověk nalézá Pravdu. Je třeba mu dát možnost, aby sám poznal, že spásou je život v trojjediném Bohu, v Církvi Boží, která je mystickým tělem Kristovým.

„Modleme se", píše svatý Jan Zlatoústý, „a prosme milujícího Boha, aby dal všem pobloudilým poznání Pravdy.. . a uvedl je do světla Bohopoznání" (EPE sv. 35, s. 75-77).

Arcibiskup Kryštof

Očekávání mesiáše – čas adventu (příchodu)
(15./28. listopadu – 24. prosince/6. ledna)

První slova Bible nás učí, že Bůh je dobrý a miluje nás. Každý den svého stvořitelského díla Bůh láskyplným pohledem spočinul na všem stvoření a viděl, „že je to dobré".

Když se člověk skrze hřích odloučil od Boha, byl vyhnán z ráje. Ale Bůh nepřestal milovat a nabídl lidem slovo naděje: potomek ženy přemůže ďábla a získá zpět cestu do ráje.

Dlouhá a strastiplná historie lidstva začíná. Tato historie je poznamenávána případy, kdy se Bůh dává poznat lidstvu. Bůh uzavírá s lidstvem smlouvu, Starý zákon vypočítává dlouhou řadu smluv, často porušovaných, ale vždy obnovených. Noemova záchrana před potopou je prvním článkem v tomto řetězci. Duha, holubice a olivová větévka proto zůstávají od nepaměti symboly smíření mezi Bohem a člověkem, znamením klidu po bouři.

Počínaje Abrahamem a patriarchy jsou smlouvy uzavírány podrobněji. Rodí se lid, židovský národ, lid Boží. Bůh jej nazývá Izrael (Gen. 32,28–30). Za Mojžíše si Židé odbývají svá učednická léta svobody na poušti. Smlouva s Bohem se stává silnější a silnější. Stává se rovněž jasnější, je to sňatek mezi Bohem a Izraelem, jeho lidem.

Židovský lid je svobodný národ, jehož jediným králem je sám Bůh, avšak Izrael chce být jako jiné národy se silným králem a ochráncem v čele. Když pak nadešel čas dobývání země zaslíbené, je jasné, že nepřátelé Židů jsou početní a silní oproti osamoceným a rozděleným Židům. Ti doufali, že svou jednotu upevní pod autoritou krále. Svým požadavkem po pozemském králi však snížili smlouvu s Bohem, čímž ztratili svou jistotu a zapomněli na Boží slib, že Bůh vždy bude stát v čele vojsk Izraele.

Izrael se tak stal královstvím jako ostatní, vystavený porážkám. Bůh však na něj nezanevřel a potvrdil Židům tuto světskou moc, neboť jako velkorysý Otec ví, jak má zacházet s chybami svého lidu. Bůh tedy „využívá" této chyby ku prospěchu svého plánu, který zůstává pevný – spasit lidstvo.

Od této chvíle vládne nad Izraelem král, který je vybrán prorokem Samuelem, je to Saul. Avšak tento první vládce se ukázal být tyranem naplněným pošetilostí a nemocným touhou po moci. Bůh věděl, že tento vojevůdce zotročí svůj lid, avšak nad tímto nezdarem nezoufá. Posílá Samuela, aby našel jiného krále. Tento nový král bude zároveň králem i prorokem. Je to David. Duch Boží spočívá na Davidovi, novém králi Izraele. Samuel předal Ducha sv. Davidovi skrze pomazání olejem (tzn. vyletím oleje na hlavu). Tímto pomazáním se David stal králem a prorokem, obrazem Mesiáše. Slovo Mesiáš znamená v hebrejštině „Duchem pomazaný", řecky Christos.

David nepřijímá volbu (za krále) pro sebe a nevyžaduje ani žádná osobní vyznamenání. Prorokuje, že Mesiáš, jenž přijde po něm, je větší než on. Ví, že jeho rod nikdy nezanikne právě kvůli tomuto potomkovi, jenž nastolí mír, aby vládl na věky. Sklání se před Synem, který má přijít, a nazývá jej „Pánem". David ví, že z jeho krve, jeho rodu se narodí muž božského původu. Nyní se smlouva s Bohem stává určitou a konkrétní – je to očekávání Mesiáše a tímto Mesiášem je osoba.

Tato naděje je předávána po staletí, proroci ohlašovali jeho příchod a postupně popisovali jeho obraz.

– Micheáš nás učí, že se Mesiáš narodí v Betlémě, stejně jako jeho předek (král David).

– Daniel popisuje království, která vznikají a která se navzájem ničí, zatím co vláda Mesiášova potrvá na věky.

– Izajáš nám dává znamení, vizi pro lidský rozum naprosto nepochopitelnou: „Panna počne a porodí syna" (Iz. 7,14–15).

– Na jiném místě popisuje Izajáš Mesiáše jako „Vládce pokoje" a „silného Boha" (Iz. 9,6–7).

– Izajáš ví, že na tomto „služebníkovi", tj. Mesiáši, spočine Duch sv.: „Duch Boží spočívá na mě, protože mě Pán pomazal" (tzn. učinil mě Mesiášem, Kristem, skrze pomazání). „Poslal mě, abych přinesl radostnou zvěst chudým."

Jak bychom jen ve všech těchto proroctvích mohli nepoznat muže z Galileje? Devět století poté, co zemřel král David, přijímá Marie v Nazaretě návštěvu archanděla Gabriela. Marii překvapuje archandělův pozdrav plný úcty. Gabriel jí poté zjevuje, že porodí syna, Syna Davidova, který bude počat z Ducha sv. a bude Synem Nejvyššího. Marie, stejně jako všichni Židé, zná Písmo sv. a v archandělových slovech poznala proroctví, týkající se Mesiáše. Naděje Izraele není mrtvá, ale žije v ní (Marii). Svým „ano" přijímá Marie pro blaho lidstva Boha, který se stává člověkem.

Advent

Šest týdnů před Vánocemi začíná čas adventu. Advent znamená „příchod". Stejně jako čekal Izrael, jako čekala Marie, tak čekáme na příchod Mesiáše i my, kteří tvoříme církev.

Během tohoto období sledujeme krok za krokem jednotlivé body smlouvy s Bohem. Nasloucháme prorokům a přijímáme jejich přísliby, uctíváme svaté předky Páně, kamenem úhelným této linie je král David, obraz Kristův. Spolu s Micheášem hledáme Mesiáše v Betlémě a spolu s mágy jej nacházíme v jeskyni. S Izajášem rozjímáme o panně, která porodila Emmanuela, což znamená Bůh s námi.

Potom, jdouce od mystéria k mystériu, opouštíme Betlém a jdeme k Jordánu, abychom viděli očima sv. Jana Křtitele Ducha sv. v podobě holubice, jak spočívá na Ježíšovi.

Křest Páně, Teofanie, je úzce spjat s Narozením Páně. Oběma událostem předchází čas adventu a zvěstování proroků. V prvotní církvi se oba svátky slavily společně v jeden den. Právě při svém křtu se Mesiáš plně zjevil světu, Duch sv. na Něm přebývá věčně. Skrze Krista a Ducha sv. přebývá Bůh na zemi. Otec také potvrzuje přítomnost Boží hlasem přicházejícím z nebe: „Toto je můj milovaný Syn" (Mt 3,17). Nyní se můžeme klanět sv. Trojici a říkat v plné pravdě: „Bůh je s námi."

Jsou již skoro Vánoce, my tedy budeme již brzy světit svátek narození Páně, ale před tím se ještě jednou podívejme na dobu adventu. Dvě neděle předcházející svátky vánoční jsou zasvěceny památce sv. Praotců, sv. Otců, patriarchů a proroků. Sv. ap. Pavel dramaticky evokuje jejich heroismus, který prokázali, když čelili mnohým nebezpečím očekávajíce Krista a doufajíce ve vzkříšení mrtvých.

Z anglického originálu knihy

„The Incarnate God"
vydané v „St. Vladimir's Seminary press" roku 1995
přeložil Miroslav Kudla

Co čteme
Světlo ikon

Vážení čtenáři, možná, že jste také v předloňském roce zahlédli v knihkupectví malou knížku, nazvanou „Světlo ikon", jejíž titul Vás zaujal a rozhodli jste se k její koupi. Je to knížka útlá, rozsahem nevelká, ale snažící se přiblížit západnímu člověku význam svátosti (svatyně) pravoslavnému srdci velmi drahé, a to ikony. Kniha se snaží poskytnout základní orientaci v historii a teologii ikony a jejím významu v církevním životě. Knihu napsal Dr. Jiří Novotný, římskokatolický kněz východního obřadu, který také přednášel jako univerzitní profesor na řadě zahraničních i našich vysokých škol. Kniha vyšla v nakladatelství Refugium Velehrad – Roma. Autor jako příslušník římskokatolické církve se však bohužel nevyhnul řadě omylů. Aby nám, pravoslavným věřícím, tato kniha mohla být skutečně užitečnou, dovoluji si Vám uvést ta místa, kde se autor mýlí a odchyluje se od chápání ikony tak, jak ji vnímá svým vnitřním zrakem sama pravoslavná církev.

Na str. 10 autor uvádí, že „i sochařství bylo do jisté míry součástí dějin církevního umění křesťanského Východu, ale bylo dosti brzy vyloučeno pro svou hmotnost, protože ta neodpovídá východnímu, řekněme platónskému pojetí zobrazování věcí duchovních."

Je však velmi nepravděpodobné, že by první křesťané do svého způsobu zobrazování přijali i sochařství, neboť to bylo významnou součástí pohanských kultů, jichž se křesťané naprosto zříkali a odmítali je. Vždyť křesťané zpočátku nechtěli používat ani kadidlo, neboť se užívalo při pohanských modloslužbách. Skrovné nálezy sochařských děl s křesťanskou tématikou nemohou prokázat jejich všeobecné rozšíření. Důvody odmítnutí sochařství v pravoslavném křesťanství nespočívají ve filosofické rovině platónském vlivu na pravoslavnou teologii, ale toto odmítnutí je součástí hloubky pravoslavné duchovnosti, modlitební zkušenosti, která ukázala, že k soše se nelze modlit, že taková modlitba není pravdivá. Při modlitbě před ikonou totiž duchovně nezůstáváme na ikoně, nýbrž skrze ikonu při modlitbě procházíme do duchovního světa a do společenství s Bohem a svatými; ikony jsou „okna do nebe", proto pravdivě říkáme, že se nemodlíme k ikoně jako k materiálu, nýbrž že se modlíme ke svatému, který je na ikoně zobrazen; socha nemůže být oknem.

Ze stejného důvodu je nepravděpodobné i to, že by zvyk zobrazovat Krista na ikonách byl inspirován zobrazováním řeckých a římských pohanských bohů v jejich chrámech, jak se uvádí na str. 29, nebo že bylo podníceno působením sektářského hnutí manichejců (str. 31). Naprosté odmítání všeho pohanského v křesťanství (připomeňme, že křesťané byli pohany krvavě pronásledováni a že raději přijali popravu, než aby se poklonili před pohanskou sochou) svědčí pro to, že pilíře křesťanské víry a praxe, mezi něž patří i úcta k ikonám, byly hluboce opodstatněny samotným duchem křesťanství, jenž odporoval všemu světskému, okultnímu a pohanskému. Kdyby ikony a jejich uctívání nebyly vyjádřením bytostné touhy křesťanů po Bohu, Jím chtěny a posvěceny, pak by se nikdy úcta k ikonám nemohla tak rozvinout a stát se tak významnou součástí křesťanského kultu a duchovního života, jak tomu je.

Na str. 12 se můžeme dočíst, že na Západě mělo církevní umění původně jen funkci didaktickou. Jako důkaz se uvádí existence „biblí pauperum", čili biblí chudých – obrázkového zobrazení biblických událostí v knihách a na stěnách chrámů. Avšak to, že existovaly didaktické obrazy, neznamená, že neexistovaly na Východě i Západě (připomeňme, že celé první tisíciletí patřili západní křesťané spolu s východními do jedné Církve) i obrazy jiného druhu – ty, jež byly určeny k uctívání. Tato starokřesťanská praxe je pro křesťany nanejvýš přirozená, vždyť dokonce i nevěřící lidé si schovávají fotografie svých blízkých, které mají rádi, a to nikoliv jen proto, aby se upamatovali, jak vypadají, ale hledí na ně s láskou a připomínají si při tom svůj vřelý vztah k těm, jež milují.

Na str. 13 autor míní, že „pravdu tradice nevnímáme proto, že je to pravda, nýbrž proto, že je nám zprostředkovaná Duchem pravdy, bez něhož se pravda nedá přijmout." V Pravoslaví je však pravda tak těsně spjatá s Církví a její Tradicí, že pro pravoslavné křesťany je obsah církevního učení totožný s pravdou a – naopak – sama pravda je plně zjevena právě jen v Církvi a její Tradici. Výroky podobné, jako je výše uvedený, pravoslavní křesťané chápou jako zavádějící, vždyť co je zprostředkováno Duchem pravdy, nemůže být nic jiného než samotná pravda.

Autorem uváděný (str. 15) údajný zvyk, že ikonopisci prý do barev přidávají svěcenou vodu, ostatky svatých a někdy i eucharistický chléb, nepatří do správného postupu psaní ikony. Vyskytoval se někdy – v určitých dobách a na určitých místech -- jako pokleslý výraz zbožnosti, např. před ikonoboreckou krizí, ale poté byl teologicky přísně odsouzen a takovéto postupy byly a jsou ikonopiscům důrazně zakázány jako chybné. Nepřípustné je zvláště používání eucharistie k jakýmkoliv jiným účelům než ke svatému přijímání.

Na str. 22 autor hovoří o ikoně tzv. Otěčestva (kde je zobrazen Bůh Otec, jemuž na klíně sedí Bůh Syn a ten v ruce drží Ducha Svatého v podobě holubice) v souvislosti s teologií ikonostasu. Tato ikona je však nekanonická, neboť na ikoně lze zobrazit pouze Bohem zjevené, jak nakonec i sám autor na jiném místě hovoří, když cituje sv. Jana Damašského. Můžeme např. zobrazit Pána Ježíše Krista, neboť je Bůh, který se vtělil. Boha Otce však zobrazit nelze, neboť vždy zůstával lidským očím skryt, je nepostižitelný pro lidské smysly. Zobrazování Boha Otce prozrazuje vliv Západu, kde se v průběhu staletí stalo zcela běžným a takto proniklo i na Rus – prakticky až v novověku – v 17. stol. Autor však uvádí (na str. 95), že ikony Boha Otce se začaly vyskytovat na Východě již v 11. století. Jde však pouze o rozšířený omyl Západu, který chápal ikonu, na níž je zobrazen „Starý dnů" (Dn 7;9,13,22) – čili Kristus (resp. Bůh Syn) před Jeho vtělením, jenž má podobu starce se svatozáří, v níž jsou, jak praví sám autor, vepsány dva kosočtverce), jako ikonu s Bohem Otcem. Jelikož na přelomu tisíciletí stále ještě udávala směr v křesťanském umění Byzanc, rozšířil se tento ikonopisecký vzor (ovšem mylně vyložený jako zobrazení Boha Otce) i na Západ, odkud zpětně začal pronikat zpět na Východ v 17. století v podobě zobrazování Boha Otce jako starce s plnovousem.

Autor dále míní (str. 29), že „ikona se dostala poměrně pozdě do kultu církve," neboť „ikony zachovalé (z doby) před desátým stoletím jsou velmi ojedinělé." Ikon pocházejících z prvního tisíciletí skutečně není mnoho, avšak není na tom nic divného, vždyť v době ikonoborectví, která trvala prakticky 100 let – do roku 843, bylo zničeno ohromné množství ikon a zachráněn byl pouze jejich zlomek. (Kdyby nebyl kult ikon značně v Církvi rozšířen již před osmým stoletím, proč by se ikonoborci tolik namáhali a proč by jim prakticky nepřetržitá likvidace ikon trvala celé století?)

Také je nutno polemizovat s výrokem na str. 31, že „staří Otcové doby patricijské, kteří byli vychováni v platónském duchu, považovali duši, ne tělo za obraz Boží, který jediný je hoden uctívání. Proto pro ně bylo pohoršením uctívat ikonu, která je obrazem pouhého těla." Autor však nepodepírá své tvrzení výrokem žádného svatého otce, cituje pouze Euzebia z Caesaree, který byl církevním historikem, ne teologem, a není církví uctíván jako svatý. Ani Origenes, z něhož Euzebios, jak se uvádí, čerpal, nepatří mezi Otce, kteří jsou ctěni jako svatí, naopak, jeho učení bylo V. církevním sněmem, který se konal r. 553 v Cařihradě, zamítnuto.

Kdyby někteří dávní křesťanští otcové skutečně uvažovali tak, jak tvrdí autor knihy, pak by se jednalo o heretiky. Vždyť takové názory (dualismus a pod.) Církev od samého počátku (tj. prakticky od doby apoštolské) velice příkře odsuzovala a považovala za nekřesťanské, poukazujíc na Božího Syna, který sám přijal lidské tělo a stal se člověkem (tedy lidskou bytostí i s tělem: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi" Jan 1,14) a celého člověka (tedy i s tělem) přivedl ke zbožštění.

Je známo, že svatí otcové nikdy nehleděli na tělo a duši jako na dvě protikladné hodnoty, z nichž by jedna (duše) zastupovala obraz Boží a druhá (tělo) svody ďábla, jak se začalo v druhém tisíciletí tradovat na Západě (nesprávné západní pojetí askeze: sebetrýznění, trestání těla), ale zdůrazňovali vždy, že duše i tělo jsou Božím stvořením, že jsou to složky, z nichž je utvořen člověk jakožto dílo Boží. Člověk je Kristem spasen jako celek, tedy i s duší i s tělem. Svatí Otcové uctívali ikony, neboť jsou vyjádřením celé osobnosti ctěného. Na ikonách vidíme tělesnou podobu, tak jako vidíme i své bližní (a symbolicky je na nich naznačena i neviditelná duchovní realita). Protože však jsou ikony i mystériem, zpřítomňují zobrazeného i s tím, co nevidíme, tedy celou jeho osobnost. Základem úcty k ikonám v pravoslavném světě je, že křesťané v ikoně neuctívají obraz či materiál, ale celou osobnost toho, kdo je na ikoně zobrazen.

Je třeba vysvětlit větu na str. 37, že „Kristus sám předal katolické církvi svou vlastní ikonu", v podobě Mandilionu, jež je citátem kyperského biskupa Jiřího. Tento pravoslavný biskup z prvního tisíciletí měl na mysli jedinou Církev Kristovu, jež je pravoslavnou (orthodoxon) a zároveň sobornou – obecnou (katholiki) Církví (Eklisia). Tak je Východní Církev nazývána dodnes. Pravoslavní teologové zdůrazňují, že pravá katolicita v původním významu toho slova a s původním obsahem tohoto slova zůstala zachována pouze v církvi pravoslavné, zatímco římskokatolická církev opustila katolickou Církev Kristovu, když se od ní oddělila a když se vzdálila od původního apoštolského křesťanského učení – od Pravdy = od živého Krista.

Autor hovoří na čtyřicáté páté straně o jakési syntéze řeckého pohanství, „podle kterého se lidé ubírali k Bohu prostřednictvím tohoto světa, kosmu", a židovského náboženství, kde se cesta k Bohu vinula skrze dějiny. Syntéza obojího měla vyústit v křesťanství. „Tento obrat byl rovněž připraven v řeckořímském prostředí bájemi o bozích, kteří se v lidské podobě zjevovali lidem." „Proto se také křesťané mohli vydat na cestu mnohem širší, kde Vtělení, zjevení skrytého Boha harmonicky spojovalo kosmickou cestu řeckou s dějinnou cestou izraelskou."

Pravoslavní teologové důsledně vycházejí z jedinečnosti Kristovy osobnosti spočívající v tom, že je Bůh pravý, jeden ze Svaté Trojice a nepřipouštějí nesouměřitelná srovnání s pohanskými bohy či nějaké hluboké a zásadní vlivy předchozího pohanství na duchovní praxi a víru křesťanů. Připouštějí ovšem, že křesťané ve své úctě k jedinému Bohu a Jeho Synu Ježíši Kristu vyňali jednotlivé zvyky či myšlenky předchozích generací a posvětili je tím, že je použili k novému účelu, a to k vyjádření úcty Spasiteli. Tak křesťanští svatí Otcové nacházeli např. v Platónovi mnoho myšlenek, které dostaly nový rozměr právě v křesťanství a staly se nástroji v rukou svatých Otců při přibližování božských pravd lidskému sluchu. Svatí Otcové přejali z helénské filosofie řadu termínů a pojmů, jež naplnili křesťanským obsahem a použili k vyjádření věroučných a mystických pravd. Určující složkou však bylo vždy Pravoslaví (tj. orthodoxní křesťanská víra), které používalo v tomto případě filosofii jako pomocníka k vyjadřování křesťanského učení. Pravoslavná teologie neuvažuje tak, že by křesťanství mohlo být ovlivněno pohanskými systémy, ale že střípky pravdy, které předcházely křesťanství, byly přípravou lidského rodu na přijetí Krista.

Těžko by mohlo být pro jakéhokoliv pravoslavného křesťana přijatelné tvrzení, že křesťanství vzniklo jako syntéza pohanství s židovstvím. To, co autor knihy považuje za pohanství, je ve skutečnosti autentickou součástí starozákonní zvěsti. V biblických knihách se na řadě míst setkáme s poukazem na to, že o Bohu vydává svědectví Jeho stvoření, tedy že Boha můžeme skrze stvoření (vesmír, svět, přírodu atd.) poznávat. Jistě, z hlediska křesťanství je to poznání mlhavé, nedokonalé. Avšak plnost poznání Boha se lidem stala dostupnou až se vtělením Božího Syna. Křesťanství je tedy dovršením židovství, naplněním Starého zákona; pravoslavní křesťané jsou novým Izraelem.

Na str. 49 je nutno polemizovat s tím, že by těla na ikonách byla zkroucená. Naopak postoje Pána Ježíše Krista, Přesvaté Bohorodice a svatých jsou klidné, důstojné a každé gesto má určitý duchovní význam. Zkroucená a v pohybu jsou na ikonách pouze těla hříšníků.

Až západní baroko zkroutilo těla soch svatých, což je cizí pravoslavnému přístupu k zobrazování. Kristus je dle autora (str. 62) zobrazován v řeckém pojetí mimo jiné „s výrazem nadlidské lhostejnosti bytosti opatřené Boži milosti, v níž se zračí mlčení, klid, prostě hesychia Otců pouště." Zde se zdá, jako by byly dávány do souvislosti dvě věci, které mají k sobě ve skutečností daleko, a to lhostejnost a hesychie (mlčení). Avšak k hesychii svatí lidé docházeli právě vyloučením jakékoli lhostejnosti, důsledným a vytrvalým úsilím o mravní a lidskou dokonalost podobnou Kristu, která rozhodně nespočívá v rezignaci na soucit a ve vlastním povyšování. Pravá hesychie je vždy spojena s láskou, neboť Bůh je láska a poznání Boha není možné bez lásky. Kdo poznal Boha, je naplněn láskou; kdo nemá lásku, ten o Bohu nic podstatného neví. Sám Pán Ježíš Kristus popřel svým spasitelským dílem jakoukoli lhostejnost k člověku tím, že za záchranu lidstva dal vlastní život. To je výraz nekonečné lásky, soucitu a milosrdenství (jak to často vyznáváme v bohoslužebných hymnech, nikoliv „nadlidské lhostejnosti".) Jako k Bohu ovšem k němu musíme vzhlížet jako k bytosti dokonalé a ve všem nás převyšující. Tak chápali Krista i staří ikonopisci a snažili se Ho zobrazovat tak, aby vyjádřili Jeho důstojnost.

Na str. 68 autor popisuje ikonu připisovanou sv. apoštolu Lukáši, kde Přesvatá Bohorodice drží na rukou malého Ježíše, což se autorovi jeví jako anachronismus. Je však třeba říci, že stejně jako kompozice – tj. umístění a velikost postav – nemá na ikonách význam realistický, ale duchovní, symbolizující význam jednotlivých osob ve spasitelském díle Kristově, tak ani chronologie není určující v ikonopisném vyjádření Kristova díla naší spásy, ale je podřízena duchovní skutečnosti, kde jak říkají pravoslavní teologové – se neustále děje Kristovo dílo spásy, Jeho ukřižování, smrt a zmrtvýchvstání. Duchovní skutečnost je považována za absolutní, kdežto s časem a prostorem je nakládáno jako s něčím relativním. Tak můžeme například na ikoně sv. Jana Křtitele vidět jeho celou postavu, jak se modlí ke Kristu, ale před ním zároveň již leží jeho vlastní hlava na podnose, jak si ji vyžádala Salome. Podobně na ikoně narození Krista vidíme, jak Pán leží v jesličkách, ale zároveň v rohu ikony zahlédneme, jak je omýván. Podobně cílem svatého apoštola Lukáše nebylo zhotovit portrét Přesvaté Bohorodice, ale zobrazit ji v jejím plném duchovním významu, tj. jako tu, jež porodila Boha – Pána Ježíše Krista.

K popisu ikon apoštolů (str. 73) – autor míní, že sv. apoštola Matěje si ikonografové „představovali" jako starého s okrouhlým vousem. Ovšem zobrazování apoštolů, ale i Krista, Přesvaté Bohorodice a jednotlivých svatých je výsledkem uchovávání povědomí o jejich podobě prostřednictvím církevní Tradice, tudíž nezávisí na libovůli umělce. Podoby svatých žijí ve vědomí Církve, jehož zřídlem je svatá Bible i sv. Tradice, tj. tradovaná vzpomínka, stejně jako mnohá zjevení či zbožné zření duchovního světa ve vytržení atd.

Na str. 78 hovoří autor o antiminsu, kde nepřesně uvádí, že nahrazuje západní oltářní kámen, správnější by však bylo uvést, že se jedná o jeho ekvivalent.

Ikony jsou na východě dle autora uctívány „skoro jako Eucharistie na Západě, neboť zobrazují věřícím vtělení té posvátné osoby, kterou představuji" (str. 119). Musíme však upřesnit, že na Východě existuje zcela zvláštní a nejvyšší úcta k Eucharistii, Tělu a Krvi Kristovu, jakožto k nejvzácnějšímu daru Božímu, která převyšuje i úctu k ikonám. O tom svědčí i zvyk rozšířený mezi pravoslavnými věřícími mnoha místních církví – po přijetí Těla a Krve Páně již nelíbat ikony, pouze Kristův Kříž.

Úcta k ikonám je v pravoslavné církvi přesně specifikována (je to jiná úcta, než jaká náleží jedině Bohu), viz kánon VII. všeob. sněmu.

Klanění se Eucharistii ve smyslu západní adorace před monstrancí je pravoslavnou církví odmítáno. Eucharistii se klaníme před přijímáním, avšak nevystavujeme ji k uctívání. Pán Ježíši Kristus pravil: „Vezměte a jezte," a nikoliv: „Uctívejte."

Na str. 121 a 122 autor hovoří o trullském sněmu, kde „bylo ustanoveno mnoho věcí, jež charakterizují disciplínu východní na rozdíl od západní. Jeho 82. kánon nařizuje, aby se na ikonách nezobrazovaly symboly (např. beránek), nýbrž výhradně lidské postavy." Je třeba znovu připomenout, že v té době Východ i Západ představoval jednu Církev, takže tyto kánony byly závazné i pro západní Církev a teprve později, po svém oddělení, přestal Západ dosud závazné kánony dodržovat. Odchylka tedy vznikla na Západě, který se v tomto (i v mnoha dalších jiných – a závažnějších – případech) odchýlil od původní katolické (tj. pravoslavné) praxe, víry a disciplíny.

Závěrem je třeba se ohradit proti tomu, že by se na východním Slovensku zabývali ikonopisectvím katoličtí věřící (str. 111). Autor svým tvrzením, že „v moderní době pravoslavné národy Ukrajinců, Rumunů, Bulharů, Srbů, jakož i katoličtí Slováci... rozvinuli svůj vlastní styl pod vlivem národního umění jednoho každého z nich", zcela opomíjí, že na Slovensku žije pravoslavná církev a chce zřejmě naznačit existenci řeckokatolické církve a jejích chrámů vyzdobených ikonami na východním Slovensku. Na východě Slovenska však pravoslavná církev existovala odedávna, byla ale v 17. století násilně převedena k římskokatolické církvi skrze unii jako tzv. „řeckokatolická". Většina starých chrámů vyzdobených pravoslavnými ikonami se tak stala majetkem řeckokatolické církve. Protože řeckokatolickým věřícím bylo povoleno si ponechat obřadové zvyklosti, pravděpodobně byly a jsou v řeckokatolické církvi dále vytvářeny obrazy, podobné pravoslavným ikonám. Je však třeba zdůraznit, že mimo pravoslaví ikony nemohou být, jak nakonec dokládá i sám autor (viz např. fakt o výhradně didaktické funkci obrazů v západní – tedy římskokatolické – církvi, k níž se, jak známo, uniaté hlásí). Autor pak zcela opomíjí, že pravoslavná církev na Slovensku počátkem tohoto století opět povstala k životu a má i své ikonopisce.

Seznam chyb ve výrazech, které jsou v knize:

nesměnném – správně neměnném (str. 8)

proměnné – správně proměněné (str. 8)

deisusa – správně deese (str. 24)

stylisté – správně stylité (str. 26)

kenose je zničení Boha – správně je kenose Jeho postupné sestoupení až do pekel, která Ho ovšem nezničila, ale naopak On potřel je (str. 39)

solovětských – správně soloveckých (solověckých) (str. 42)

zvrácená perspektiva – správně obrácená (inversní) perspektiva (str. 51)

ikony se malovaly na plátno v době renesance -- správně ne za renesance, ale za baroka (str. 53)

křída – správně sádra (str. 53)

nakonec se ikona zlatí – správně se ikona zlatí na počátku psaní ikony, ještě před nanášením barev (tamtéž)

celá malba se pak pokryje lakem rostlinného původu, který časem zčerná – doplnění: nyní se již používají laky, které nečernají (tamtéž)

král jako král – snad král králů?, král panující? (str. 61)

soubor Jana Křtitele – správně sbor Jana Křtitele (str. 69)

Mironosic – správně Myronosic (str. 78)

emesském králi – správně edesském králi... (str. 118)

Mgr. Jana Baudišová

Nové knihy o cyrilometodějských otázkách

Život a utrpení Rostislava, krále Moravanů

tak zní titul poslední knihy docenta PhDr. Lubomíra E. Havlíka, DrSc. , která vyšla jako autorův soukromý tisk vlastním nákladem v Brně 1999, psaný na psacím stroji a rozmnožený. Nehledě na skromnou úpravu doprovázejí knížku plánky, půdorysy velkomoravských staveb podle archeologických vykopávek i různá jiná vyobrazení.

Pravoslavného křesťana, který se obírá slavným velkomoravským obdobím našich národních i církevních dějin, osobnost Rostislava knížete – v Havlíkově pojetí krále – nenechá netečným, vždyť byl kanonizován tento slavný vladař právě naší církví v říjnu 1994 a tak se dočkal zařazení mezi ty evropské panovníky, kteří přivedli své národy ke spasitelné víře v Krista a byli za to uvedeni mezi Boží svědky. Z hlediska národních kulturních tradic patří sv. Rostislav mezi zakladatelskou plejádu nejen našich, ale všech slovanských národů, neboť byl iniciátorem a podporovatelem díla svatých Cyrila a Metoděje.

Knížka docenta Havlíka je opřena o historické prameny, jichž je autor, vydavatel významného souboru Magnae Moraviae fontes historici, předním znalcem (vydala brněnská univerzita v 5 svazcích). Na závěr knihy je přidán exkurs o Konstantinu (Cyrilu) a Metoději v souvislosti s problematikou původu slovanských písem – kyrilice a hlaholice a ukázky z některých velkomoravských literárních děl.

Hned v prvé kapitole nás autor uvádí do středu politického dění, v němž se Moravané pohybovali koncem 8. století a v první třetině 9. století, a zabývá se počátky křesťanství na Moravě. Rostislavovo místo v tehdejším dění ve střední Evropě je nepřehlédnutelné. Vládce Moravanů projevil obdivuhodnou prozíravost a moudrost, když se snažil svému království zabezpečit samostatnost. Proti ohrožování z německého sousedství se pokusil získat duchovní oporu v učitelích křesťanství, kteří by učili Moravany víře a podávali jim plody vrcholné kultury té doby v jazyce srozumitelném. Na otázku, proč římský papež, na kterého se Rostislav údajně obrátil (přímý doklad v pramenech o tom však není), nevyhověl jeho prosbě, autor jasně neodpovídá. Je však známo, že v té době papež žehnal vojenským tažením Franků proti Moravě a patrně předpokládal její porážku a automatické její podrobení německým církevním činitelům, takže tímto vývojem měla být snaha o vlastní bohoslužebný jazyk Slovanů bezpředmětná.

Moravský král se však neúspěchem v Římě nadal odradit a obrátil se se stejnou prosbou do Nového Říma – Cařihradu. Tam pro svůj záměr nalezl vlídné pochopení a plnou podporu. V té době tam působili patriarcha svatý Fotios a císař Michael III., kteří získali pro moravskou misii významného vzdělance filosofa Konstantina (tj. svatého Cyrila) a jeho bratra Metoděje, vybavili je vším potřebným a umožnili založit na Moravě základy k samostatné církvi se slovanským jazykem a východním liturgickým obřadem a jinými zvyklostmi. Akvizitám svatých bratří a jejich družiny věnuje autor tři kapitoly svého zajímavého díla.

Nemůžeme však obejít i sporné závěry v Havlíkově spisu. Jakýmsi jádrem, kolem kterého se autor neustále ve svých úvahách pohybuje, je vztah „království Moravanů k apoštolskému stolci římskému". Jako jiným prozápadně orientovaným historikům jde i docentu Havlíkovi o to, aby podtrhl politickou roli římského papežského stolce na středověkém mocenském kolbišti. Jistě tato role byla ve středověku velká a zejména poté, kdy si papež takzvaným velkým církevním schismatem, (neboli roztržkou s východními patriarcháty) uvolnil pro tyto snahy zcela ruce, rostla na západě až k absolutizaci papežské moci „dvou mečů" – církevního i světského. Avšak v polovině 9. století se k této budoucí praxi římské kurie teprve vytvářely teoretické předpoklady a tato moc zdaleka v Evropě nebyla skutečností, o čemž svědčí současné i pozdější politické napětí mezi římským papežským stolcem a franckou mocí. Řím se také skutečně pyšnil titulem církevním: „apoštolský stolec" a církev římskému patriarchovi tento krásný titul přála. Církev totiž byla rozčleněna v té době na pět patriarchátů – byly to patriarcháty v pořadí cti: římský, konstantinopolský (cařihradský), alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský. Čtyři z nich zahrnovaly křesťanský východ, jediný římský se prostíral na západě. Označení „apoštolský stolec" měl na západě smysl, neboť na západě jediná římská katedra zdůrazňovala, že byla založena v nejstarší době, kdy působili svatí apoštolové a jejich pomocníci. Na křesťanském východě takové označení nemělo smysl, protože tamější místní církevní obce, z nichž se dalším administrativním vývojem zrodily církevní metropolie a po nich ještě větší celky – patriarcháty, byly vesměs „apoštolské stolce" – založené apoštoly. Římská církevní obec nebyla založena přímo ani svatým apoštolem Petrem, ani svatým Pavlem, i když oba tito nejvýznamnější apoštolové v Římě podle staré církevní tradice mučednicky zemřeli a jejich hroby byly horlivě navštěvovány poutníky. Na východě například založil církev antiochijskou přímo svatý Petr, ale nikoho dodnes nenapadlo od tohoto faktu odvozovat prvenství. Jeruzalémský patriarchát byl za takový prohlášen až v 5. století, ač nikdo nepopíral, že Jeruzalém je mateřskou církví pro celé křesťanstvo.

Politické zdůrazňování římského „apoštolského stolce" je tedy poplatné západnímu myšlení a mocenským snahám. Nás zajímá, kdy cyrilometodějská misie vstoupila do tohoto církevně politického ovzduší a jak na tyto věci hleděla z pozice církevní tradice a víry.

Konstantin (Cyril) s Metodějem se setkali s církevním stolcem římským až tehdy, když již zakončili svou misii na Moravě a ubírali se domů, tj. vraceli se ke své mateřské církvi – patriarchátu cařihradskému. Jejich cesta z Moravy vedla tentokrát přes Benátky. Tam před synodem církevních činitelů, kteří se na Konstantina vrhali jako „havrani na sokola", hájili právo Slovanů na vlastní liturgický jazyk. Tehdy se o nich dověděl papež Mikuláš I. a pozval je do Říma. Do té doby na Moravě a v Kocelově Blatnogradu pracovali bez kontaktu s římským papežským stolcem. Je zajímavé, že se odebrali do Říma z Benátek teprve poté, když se dověděli, že papež Mikuláš zemřel a je zvolen nový římský papež Hadrián II. , neboť do Říma dorazili na jaře r. 868. Zdrželi se tam však neočekávaně dlouho. Sv. Cyril tam zemřel 14. února 869, a sv. Metoděj dlouho nemohl získat, čeho bylo pro pokračování misie na Moravě zapotřebí.

O papeži Mikuláši I. , s nímž se tedy sv. bratři osobně nesetkali, je známo, že byl hlasatelem nové politické filosofie, do té doby v křesťanské církvi neznámé, že prý veškerý okrsek zemský podléhá římskému papeži, církevně i politicky. Do této sféry zahrnoval tento papež především východní patriarcháty a činil si nárok na jejich vrchní správu. Mikuláš opřel své nároky o takzvané Pseudoisidorovské dekretalie, sbírku listin, které byly „vyrobeny" právě v této době, objevily se ve Španělsku, ale jejich původ směřoval do Říma na papežský dvůr. Docent Havlík otevřeně tvrdí, že papeži jako nejvyšší duchovní hlavě křesťanství a nástupci svatého Petra „hierarchicky duchovně podléhaly i obě světské hlavy univerza – císařové západního a východního imperia, o ostatních králích a knížatech ani nemluvě" (čteme na str. 34 a jinde). Bere tedy rodící se teorii římského mocenského papežství za hotovou realitu, což je překvapivé u historika jeho formátu.

Fakt, že císař Michael s patriarchou Fotiem poslali na Velkou Moravu cyrilometodějskou misii, svědčí, že oni tento nárok nesdíleli. Možná věděli, že Mikuláš I. byl v dějinách prvním papežem, který se dal po způsobu světských panovníků korunovat, a možná sledovali i jiné počiny tohoto papeže, o němž západní kronikář Regino (+ 915) o něco později napsal, že „rozkazoval králům a tyranům jako vládce světa" (Viz P. Alberti, – Papežové, II. , 123. P. Malý, – Život sv. Cyrila a Metoděje, 28). Připustíme, že východní křesťané ponechávali tyto věci jakoby bez povšimnutí, a tím nepřímo napomáhali k jejich gradaci a vyvrcholení v neblahých událostech rozkolu r. 1054 a posléze i tragédiím ze západu proti východním křesťanům vedených křižáckých válek, zejména proti Cařihradu v r. 1204. Patriarcha Fotios patrně o těchto snahách byl dobře informován, ale čelil jim spíše na poli teologickém, vyvracením římského nároku na formulaci víry ve známém zkažení Symbolu víry slovem Filioque.

V oblasti církevně právní však východní křesťané ve všech čtyřech patriarchátech pohlíželi na roli římského patriarchy – papeže tak, jak je tomu dodnes v pravoslavné církvi ve vztahu k patriarchovi cařihradskému. Ani on není u nás nějaký pravoslavný „papež", ale „první mezi rovnými" ostatními biskupy. Dnešní „primát" cařihradského stolce v rodině pravoslavných církví tedy není z pozic nadřazenosti (natož „neomylnosti"!), ale funkcí jakéhosi přirozeného koordinátora. Nevměšuje se do pravomoci jiných autokefálních církví, ať na rovině patriarchátů, nebo metropolií, na jejich církevních územích. Podobně i uvnitř těchto místních autokefálních církví se nevměšují takzvaní primasové, například hierarchové s titulem „arcibiskup" do pravomocí místních eparchiálních biskupů. Tak tomu bylo v prvotní církvi, v době velkých sedmi všeobecných sněmů a taktéž ovšem v 9. století, v době života a působení svatých Cyrila a Metoděje. Tak to oni chápali a podle toho jednali. Moravská církev byla z tohoto východních pravoslavného hlediska samostatným arcibiskupstvím s velmi volným vztahem k římskému papežskému patriaršímu stolci.

Docent Havlík tvrdí, že král Rostislav „neměl pochyb, že království Moravanů patří do hemisféry římského křesťanského univerza,... ale odmítal jen uznat příslušnost království Moravanů k imperiu Franků". Tomu odporuje svoboda a nekompromisnost, s jakou se Rostislav obrátil právě se žádostí do Cařihradu, odkud – jak věděl a jak to řekl – „dobrý zákon na všechny strany vychází". O zákonu, teorii a praxi církevní i politické, jak vycházel z říše Franků a též i z Říma, musel pochybovat, což ho stálo později utrpení, věznění, oslepení a žalostný konec.

Co neuznával Rostislav, učinil svou politickou koncepcí jeho rival Svatopluk. Poslouchal rady Vichinga a dalších a zničil nejenom cyrilometodějské dílo, ale dovedl posléze Moravu do zkázy a do hlubokého úpadku i její církev. Svatopluk zničil svou zradou Rostislava, když jej vydal Frankům, ale zničil i jeho církevně politickou koncepci svobody a nezávislosti, která jediná mohla zabezpečit Moravě suverenitu politickou při církevní samostatnosti a kulturní tvořivosti ve vlastním jazyku, rozkvět a budoucnost. Možná si Svatopluk na konci své vlády uvědomoval, jak hluboce chyboval, když opustil církevní i politické zaměření svého strýce. Žel tato Svatoplukova slepota se stala spíše předznamenáním budoucího procesu našich národních a kulturních dějin, který se podivně promítá i do naší současnosti. Postavy obou králů sv. Rostislava a Svatopluka se v jádru rozcházely v chápání mravních zásad. Oba byli osloveni patrně nejdřív západními učiteli křesťanství, mezi nimiž bylo mnoho výborných a ušlechtilých křesťanů, ne všichni byli lstiví a úskoční politikáři jako např. Viching. Ale zatímco Rostislav duchovně rostl a vzdělával se v mravních zásadách sv. Cyrila a Metoděje a jejich spolupracovníků, jako byl sv. Gorazd nebo Kliment, Naum a další, Svatopluk zůstával sice úspěšným vojákem, ale mravním primitivem. Jeho výboje možná někomu lichotily, především jeho vojenským družinám přinášely kořist a slávu, ale vnitřně moravský stát oslabovaly až k jeho pádu. Proti svatému Metoději si v Římě vyžádal rivala zrádného biskupa Vichinga. Cyrilometodějce na jeho podnět vyhnal nebo prodal do otroctví – výkvět inteligence moravského národa. O těchto věcech se u docenta Havlíka nedočteme. Škoda.

Kniha je uzavřena zajímavým pojednáním o Konstantinu a Metoději a problematice slovanského písma. Dr. Havlík, zdá se, se přiklání k názoru, že Konstantin přinesl na Moravu patrně kyrilici a že na Moravě poté cyrilomětodějci měli sestavit písmo nové z písmen „nalezených" či „vynalezených" Konstantinem v černomořské oblasti na jeho cestě k Chazarům, tedy byla by to hlaholice. Soudí, že tímto písmem hlaholským se pak psalo na Moravě s ohledem na jazyková specifika staromoravské řeči. Proto podle Havlíka je nutno mluvit pro území království Moravanů o „staromoravském jazyce", jako se mluví o staroruském nebo starobulharském.

Kniha docenta L. E. Havlíka přináší i jiné zajímavé podněty k dalšímu studiu cyrilometodějské problematiky.

S lítostí se dovídáme, že docent Lubomír Emil Havlík zemřel letos dne 5. března. Česká historická věda v něm ztratila čelného pracovníka. Pavel Aleš

„Kozáci"

„Začátkem března došly nepodložené zprávy o jakýchsi událostech v Petrohradě. Štáb armádního sboru usuzoval, že v hlavním městě dochází k vážným změnám, protože Státní duma carovi navrhovala, aby se zřekl trůnu. Ve sboru bylo jednání dumy považováno za neuvěřitelnou opovážlivost a jeho velitel generál Chan-Nachivanskij poslal jménem gardové jízdy carovi telegram s výzvou neustupovat a nabídl mu podporu svého armádního sboru. To zatím utišilo neklid ve sboru a očekával se přesun do Petrohradu. Místo toho došel carův Manifest, kterým se car zřekl trůnu jménem svým i svého následníka. Vládu v Ruském carství převzala Prozatímní vláda. Manifest je datován 2. března a o den později následovala abdikace carova bratra velkoknížete Michaila Alexandroviče. Při jejím čtení u pluku ve vesnici Lipky v setnině Jeho Veličenstva kozáci plakali... "

Knihu „KOZÁCI", autora Stanislava A. Auského, z níž je uvedený úryvek, vydalo v loňském roce nakladatelství AKADEMIA. Autor v ní na více než třech stech stranách seznamuje čtenáře s jedním z mimořádných a snad i, pro nás málo zasvěcené, těžko definovatelných pojmeů – s kozáctvím. V přehledně rozděleném textu nás provádí od vysvětlení o původu kozáctva přes další pojmy a charakteristiky k historickému vývoji a roli kozáctva v dějinách ruské monarchie a euroasijského prostoru.

Revoluci, událostem, které jí předcházely, a následné občanské válce je věnována podstatná část knihy. Díky množství dosud málo známých fakt a údajů, které Ausky čerpá z důkladného studia archivních materiálů a mj. i z osobní korespondence s pamětníky, si může čtenář sám utvořit ucelený obraz o vzniku krize státu, okolnostech, které ji ovlivnily, a nakonec způsobily zánik ruské monarchie. Kozáci, srostlí s monarchií nejen svou službou a věrností carovi, ale i pravoslavnou vírou, byli mnohdy poslední silou schopnou bránit stát před hrozícím nebezpečím.

Jako osudoví nepřátelé bolševismu, stejně jako celá pravoslavná církev, zanechali tisíce padlých, svých bratří, při obraně vlasti před běsnícím bolševismem.

Osudová cesta tohoto pozoruhodného „národa" je stále něčím, co nás mocně oslovuje touhou po svobodě, ale i schopností přinést své zemi a víře oběť nejvyšší.

Publikace je doplněna mnoha dobovými fotografiemi a přehledným jmenným rejstříkem. Boris

Theologie a život
Myšlenka ve službě nesvobody

V současnosti jsme nejenom v naší zemi svědky a často i účastníky velké nejistoty. Po ztrátě jistot ideologických a světonázorových ve společnostech střední a východní Evropy pozvolna mizí také jistoty sociální a ekonomické. V celosvětovém měřítku pak jednotlivec stojí tváří v tvář mohutnému procesu ekonomické a ideologické globalizace, který se snaží eliminovat všechno partikulární a jedinečné. Proces globalizace je často veden snahou několika mocných ovládnout a ekonomicky si podrobit svět bez jakéhokoliv ohledu na kulturní, duchovní a hodnotové systémy, které nejsou v souladu s široce přijímanou kulturou konzumu, mravního úpadku a hedonismu, který se v zájmu vyšších zisků pro několik vlád a několik globálně působících forem šíří pod pláštíkem tzv. ekonomické svobody a stává se dobrovolně přijímaným otroctvím konzumu.

Není divu, že ve světě, který je v současnosti určovaný na jedné straně nejistotou a na straně druhé ziskuchtivou a pragmaticky mocichtivou ideologií globalizace, se velmi dobře daří fundamentalistům nejrůznějšího druhu. Zastánci fundamentalistů a jednostranně vykládaných tradic nabízejí dnes na celém světě lidem jasná řešení a všeléky. Ve stavu všeobecné nejistoty a hodnotové krize, na kterou pochopitelně s velkou kuráží poukazují, přivádějí do svého tábora více a více stoupenců, kterým se ve fundamentalistických kruzích nabízí „plnost pravdy" či jakýsi uzavřený a jednou provždy daný výklad světa, bez toho, že by právo na část pravdy, anebo nárok na jiný – také velmi dobře odůvodněný a podložený názor, či dokonce jiným náboženstvím odůvodněný pohled, přiznali komukoliv ze svých řad anebo komukoliv ve svém okolí.

Všechny fundamentalismy přitom pokládají za samozřejmost, že vykládají svět celostně a propracovaně – tak říkajíc „bez mezery". V praxi to pak vypadá tak, že fundamentalisty prezentované pseudopravdy a pseudologické vývody se většinou musí přijímat bez jakékoliv pochybnosti a kritiky, protože každá pochybnost a nebo jiný názor na některou část fundamentalismem určovaného výkladu světa automaticky narušuje celý systém.

Kde se dnes můžeme setkat s fundamentalismem? Bohužel, prakticky ve všech universálních náboženských systémech, které se pokoušejí o zásadní výklad vztahu člověka k Bohu, vztahů lidí k sobě navzájem a vztahu ke světu.

Je překvapující, že fundamentalismus velmi odpudivého ražení nalezneme dnes třeba také v USA a v několika západoevropských zemích. Zde existuje skupina tzv. evangelikálních církví, jejichž příslušníci na straně jedné upřednostňují konzumní způsob života (v rozvojových zemích tzv. teologie prosperity), na straně druhé se přímo vyžívají v eschatologických obrazech posledního soudu a zatracování veškeré ostatní – rozuměj neevangelikální – duchovnosti, kultury a civilizace. Charakteristická je totální ahistoričnost. Tato skupina (resp. skupiny) křesťanů čítající v USA a západních zemích na 25 milionů přívrženců by patrně nebyla nebezpečná, pokud by nedisponovala obrovskou politickou, ekonomickou a vojenskou mocí. Skutečnost, že právě mnozí současní politikové v USA vyšli z prostředí blízkého fundamentalistickým evangelikálům, není náhodná. Tón americké politiky je dnes bohužel často udáván lidmi odmítajícími právo na „jinakost" a rovnocennost jiných kultur, dějin, názorů a pohledů na svět. Tedy v podstatě všem, kteří nemyslí a nekonají jako oni.

Fundamentalismus vycházející z jiných kořenů vzkvétá dnes v mnoha islámských zemích. Je zajímavé, že se prosazuje jak v prostředí trpícím materiální chudobou (Afganistán, Filipíny, Jemen, Sudán, některé země bývalého SSSR), tak v prostředí materiálního dostatku (Saudská Arábie, částečně Lybie a Irán). Islámský fundamentalismus, tak jako všechny ostatní fundamentalismy, usiluje o totální výklad světa a ve smyslu Mohamedova učení usiluje o úplnou islamizaci života spojenou s totálním podřízením jednotlivce a celé společnosti tzv. zákonům šaríja, které jsou často chápány doslovně a prosazovány středověkými metodami.

Islámský fundamentalismus upírá právo na jiné názory a na jiný způsob života než ten, který je diktovaný učením proroka a jeho nejméně tolerantních nástupců a vykladačů. Nejmarkantnější příklady islámského fundamentalismu nalezneme dnes v hnutí Talibán, které kontroluje podstatnou část Afganistánu, u zastánců islámské revoluce v Iránu a Pakistánu a také v Saudské Arábii a mezi tzv. čečenskými bojovníky. Islámský fundamentalismus je typickým příkladem fundamentalismu stavícího se velmi otevřeně a často se zbraní v ruce proti pluralitě společnosti a světa, globalizaci a jakýmkoliv myšlenkovým a hodnotovým proudům, které nejsou součástí učení v tomto případě učení islámu. Důležitou součástí takto pojatého islámu je džihád – svatá válka proti nevěřícím.

S fundamentalisty různého typu se setkáváme v dnešní poměrně nejisté době také v Indii – u přívrženců hinduismu. V minulosti převážně tolerantní hinduistické indické společnosti, která se dnes stává společností industriální a zároveň zůstává společností s náboženskými základy, se dnes objevují směry a skupiny, kterým je tolerance k jiným skupinám obyvatel a schopnost dialogu cizí. Je paradoxem, že v moderní a technicky se rozvíjející indické společnosti jsme svědky rituálních sebevražd, kastovního systému, útoků na jinověrce a dokonce se setkáváme s fundamentalisticky zaměřenými „exporty" reprezentovanými guru, kteří někdy velmi promyšleně získávají totální moc nad svými přívrženci, činíce je takto „totálně šťastnými" u nohou učitele. O tom, že takto postupně a dobrovolně ovládnutí lidé ztratí nejenom svoje „nepravé já" ale také přátele, rodinu a pochopitelně také mnoho peněz, učitelé moudrosti raději nemluví. Netolerantní a nezpochybnitelný výklad složitosti světa a života se pak pro příznivce gurua stává opravdu maličkostí – doslovným přijetím a opakováním názorů a myšlenek učitele.

S fundamentalisty obdobného ražení se dnes setkáváme také u sekt východní i západní provenience. Na západě se místo gurua objevuje postava tzv. studijního vedoucího (u jehovistů a některých sekt vycházejících z křesťanství) anebo supervisora a psychologického poradce (u dianetiky a sekt psychoterapeuticky zaměřených). I zde je výklad světa a života jednou provždy dán. S oblibou se poukazuje na špatnost všeho a všech mimo sektu. Členové sekty jsou naopak utvrzováni ve své výjimečnosti a nadřazenosti okolí. Především sekty západní provenience bývají dobře organizovány a pro jejich přívržence je velmi těžké akceptovat jako pozitivní ty hodnoty a myšlenky, které existují mimo sektu. Totální ovládnutí a kontrola života řadového člena sekty a jeho uzavření se před světem mimo sektu (včetně dosavadní rodiny) má pak často jediný hmatatelný a naskrze neduchovní cíl – zlepšení materiálního postavení různých studijních vedoucích, supervisorů, poradců, vůdců a pod.

Mohlo by se zdát, že svět tradičních církví je vůči fundamentalistům různého typu imunní. V době všeobecné nejistoty a duchovního strádání tomu tak však bohužel není. Fundamentalismus spojený se zcela zidealizovaným pohledem na sebe a na učení a dějiny své vlastní církve – anebo společenství církví – se dnes objevuje i v prostředí tradičního křesťanství.

Tento fundamentalismus se ve jménu čistoty učení u římských katolíků a věrnosti tradici u pravoslavných obrací jak dovnitř těchto společenství, tak směrem ven. Směrem dovnitř je zde snaha totálně ovládnout názorové spektrum, myšlení a konání členů církve či církevní obce v míře ne nepodobné tomu, jak je tomu u sekt. Směrem navenek je to pak podceňování a zatracování všech názorů, hodnot, postojů i lidí, jež nejsou součástí „promyšleného a dokonalého" systému anebo jej nekriticky a jako celek přijmout odmítají.

V prostředí římskokatolickém lze za fundamentalisty pokládat tzv. lefébrovce, kteří se ztotožňují s myšlením a praxí středověkého katolicismu – upřednostňování latiny, antisemitismus, pohrdání tzv. modernisty v římskokatolické církvi, antiekumenismus... Trochu jiný typ fundamentalismu se pak objevuje u různých duchovně orientovaných skupin uvnitř římskokatolické církve – tyto skupiny a jejich členové se pokládají za pravé a ostatním nadřazené nositele hodnot římského katolicismu a jsou často vedeny charismatickými osobnostmi kněží i teologicky fundovaných laiků.

I v pravoslaví se fundamentalismus podobně jako u katolických lefébrovců především obrací do zidealizované minulosti. Ve jménu „věrnosti tradici" se často v nedostatečně vzdělaném prostředí pomlouvají a zatracují členové církve, kteří mají na některé především služebné, kanonické a historické otázky kritický názor. Ve fundamentalistických kruzích je pak zcela odmítán teologický dialog s jinými církvemi. O dialogu s příslušníky jiných náboženství ani nemluvě. Nahlížení na sebe, jako na nadřazené všem a ostatním je pokládáno za samozřejmost. Všeobjímající a inklusivní aspekty pravoslaví jsou zamlčovány.

Za zastánce fundamentalismu lze v pravoslaví pokládat tzv. Ruskou pravoslavnou církev v zahraničí (s obdivem shlížející na posledního ruského cara a ruskou církev popetrovské epochy), některé tzv. starokalendární církve a také přívržence některých netolerantních starců a kněží, kteří se většinou soustřeďují na odsuzování všeho a všech mimo svoje následovníky. To, že všechno mimo tuto skupinu je pokládáno za úskok satana a nepřátelské spiknutí, se (podobně jako u většiny západních sekt) pokládá za samozřejmé. Je paradoxem, že tento přístup je na straně jedné podobný přístupu většiny evangelikálů a sekt západní provenience, které se vyžívají v obrazech posledního soudu, a na straně druhé se svým důrazem na osobu duchovního učitele či kněze dosti podobá také fundamentalismu indických guru, ač se jedná o křesťany.

Po seznámení se s náboženským fundamentalismem, který v současnosti na sebe bere tolik různých podob a tváří a objevuje se prakticky ve všech velkých náboženských systémech, křesťanství nevyjímaje, si můžeme položit otázku: Podle čeho a jak rozpoznat fundamentalisty? Rozpoznat fundamentalisty však není až tak těžké. Pokud o některých osobách platí dva a více z níže uvedených výroků zároveň, je velmi pravděpodobné, že se o fundamentalisty jedná.

1. Jsou přesvědčeni o své nadřazenosti nad vámi.

2. Odmítají dialog jako způsob, kterým se lze přiblížit k poznání skutečnosti.

3. Mají názor na věci a lidi kolem sebe předem hotový – i proto dialog nepotřebují.

4. Nepokládají váš názor na věc za rovnocenný svému.

5. Rádi zatracují všechny a všechno, co není v souladu s jejich představou o světě a o životě.

6. Jsou podezřívají a rádi ve své skupině a jejím okolí hledají zrádce a nepřátele

Roman Juriga

Přesvatá Bohorodice spasiž nás
Znamení spásy

Apokryfní evangelia vyprávějí, že Maria byla ještě velice malou dívenkou, když ji rodiče svěřili do péče jeruzalémských kněží. K Chrámu vedlo patnáct vysokých schodů, po nichž pravidelně stoupával kněz k oběti. Na každém z těch schodů zpívával jeden z patnácti stupňových žalmů (ž. 120 až 134). Nezapomenutelným se mnoha divákům stal proslulý Tizianův obraz Uvedení do Chrámu v benátské Gallerii dell' Accademia: malé děvčátko s rukou vstřícně nataženou radostně běží vzhůru po schodech, jako by se téměř vznášelo, a před branou ji v doprovodu ostatních služebníků Božích vítá sám velekněz. „Ucítila nesmírnou radost," vypráví o Marii jeden z jejích životopisců, „že tento Chrám se stane jejím domovem. Ještě netušila, že ona sama se jednou stane chrámem živým, z něhož vyjde Boží Syn."

„Tančila na svých nožkách," čteme zase v protoevangeliu Jakubově, „a všechen izraelský lid ji miloval. Zůstala pak v Chrámě jako hrdlička a dostávala potravu z rukou anděla." Jiné evangelium, Genesis Mariae, říká o jejím pobytu v blízkosti nejsvětějších míst: „Denně rozmlouvala s anděly."

Tam, v jeruzalémském Chrámě, začala příprava dcerušky Jáchyma a Anny pro budoucí úkol spoluúčastnice spásy: stát se Matkou Boha v lidském těle.

Ve svátek jejího přivedení do blízkosti Archy Úmluvy čteme z Lukášova evangelia o Mariině návštěvě u její příbuzné Alžběty v čase, kdy se již bezprostředně přiblížilo splnění naděje, před staletími vyslovené prorokem Izaiášem: „Sám Panovník vám dá Znamení. Hle, Panna počne a porodí Syna a dá mu jméno Immanuel, tj. S námi Bůh" (Iz 7,14). Nástěnná malba v kubikulu (hrobní komoře) Priscilliných katakomb v Římě, pocházející už z poloviny 3. století, zobrazuje modlící se ženu – orantku s hedvábným talíthem na hlavě (modlitební talíthy byly zhotoveny podle pokynů obsažených v Num 15,37-41 a Deut 22,12). Bývalo zvykem vzývat Hospodina se vztaženýma rukama. Tertullián však radil k větší pokoře po Mariině vzoru: „Nepozdvihujte ruce tak nápadně. Pozvedejte je umírněně, skromně a důstojně." Má-li stojící žena na stěně římského kubikula ještě trochu rozpřaženější ruce, v pozdějších vyobrazeních orantky byly již zcela přimknuty k tělu, v loktech ohnuty – a nepozvedaly se výš než do výše ramen. Neslušelo se zvedat je tak okázale. Služebnice Páně se jen tiše a bez výhrad odevzdávaly do Hospodinovy vůle. Někdy v devátém století se poprvé objevilo na postavě orantky znamení Immanuela – Přicházejícího Boha v kružnici – jako obraz plodu, který nosila ve svém těle. Co předpovídal Izaiáš a co po staletí zůstávalo skryto lidskému chápání, učinilo se zjevným. Mezi nejznámější vyobrazení tohoto typu patřila ruská ikona Znamenije Kurskaja Korennaja, nalezená v lese u Kurska a později umístěná v novgorodském chrámě Spasitele. Když v roce 1169 obléhala město suzdalsko-vladimirská vojska a pro obyvatele nebylo záchrany ani východiska, prosil novgorodský arcibiskup po celé tři dny Bohorodičku o pomoc. Dostalo se mu vnuknutí, ať nad městskou bránu pozvedne tuto ikonu izaiášovského Znamení. Ani diakon, ani kněz nemohli však obrazem hnout z místa. Teprve po přednesení příslušných modliteb se sama ikona dala do pohybu. Stála nad městskými branami a shlížela na běsnící nepřátele. Když ji zasáhl šíp, rozplakala se – a v tu chvíli zahalil útočníky hustý mrak a oni se ve zmatku začali pobíjet navzájem. Podobně i v dalších staletích zachraňovala ikona Novgorod vždy v krajním ohrožení. Stala se v zemi jednou z nejucívanějších ikon. V našem století za revoluce ji příslušníci Bílé armády odnesli ze země, po určitý čas bývala vystavena ve Fatimě a posléze nalezla pevné umístění ve Vozněsenské katedrále jako patronka ruského exilu. Právě motiv této ochránkyně ruských vyhnanců z vlasti se stal Ivanu Jakovleviči Bilibinovi inspirací pro návrh mozaiky Znamení, která se od dvacátých let vznáší nad vchodem do olšanského Uspěnského chrámu v Praze. (Okolnosti vzniku této mozaiky přiblížil čtenářům letošního pravoslavného kalendáře Ing. Vladimír Gavriněv.)

Vskutku: v Bohorodičce se naplnilo dávné Izaiášovo proroctví a od té doby mohou skrze ni všichni křesťané doufat v pomoc nebes ve chvílích nejúzkostnějších. Ti, kteří opravdově věří, budou zachráněni ve svém nitru, jako ve vnějším smyslu byli podle pověsti zachráněni dávní Novgoroďané. Neboť tato pokorná, skromná žena, služebnice Páně, která umožnila spásu světa bezvýhradným vyznáním „Staniž se mi podle Slova Tvého" (Lk 1,38) a odvážila se pozvednout ruce pouze „do výše vlastních ramen", byla Boží vůlí proměněna ve vládkyni nebes a dodnes k našemu sluchu ve svátek jejího uvedení do Chrámu doléhá její chvalozpěv, který pronesla v čase těhotenství při návštěvě u svaté Alžběty: „Velebí duše má Pána a můj duch jásá v Bohu, mám Spasiteli. Sklonil se ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle budou mne blahoslaviti všechna pokolení, neboť mi veliké věci prokázal Ten, jenž je mocný – a jehož Jméno je Svaté" (Lk 1,46-49).

PhDr. Otakar Aleš Kukla

K zamyšlení
Hospodin nám dal znamení

Bůh v osobě Ježíše Krista přijal tělo člověka. Toto je základní idea biblické zvěsti. Podle svědectví apoštola Jana (1,14): „A slovo tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi."

Člověčenství Krista nám přineslo vykoupení. Tak se Člověk, Ježíš Kristus, stal prostředníkem mezi Bohem a lidmi. (1. Tim 2,5)

Bůh se projevuje v Ježíši Kristu, ve Slovu.

Kdysi, když se Asyřané blížili k Jeruzalému, došlo k panice. Bůh skrze proroka volal po větší víře: „Buď klidný, neboj se." Král mohl prosit o znamení, které by ho utvrdilo ve víře, jak to kdysi učinil Gedeon. (Soud. 6,17) Odpovědí krále Achaze ale bylo: „Nebudu prosit a nebudu zkoušet Hospodina." Nebyla to pokora, ale nedostatek víry. Hřích nedostatku víry postihl i další krále. Takový postoj se příčí Hospodinu. Obracíme-li se na Něho s dětskou důvěrou se všemi našimi starostmi, Hospodin nám rád pomáhá. Neobstojíme před Ním ale, když Jeho snahy budou od našich odlišné.

Neobstálo proto i izraelské království. Nastal Boží soud. Evangelista Matouš píše, že soudy trvaly čtrnáct pokolení, „od zajetí babylonského až do Krista".

Potom Hospodin dal svému lidu znamení: „Panna v životě míti bude, a porodí Syna, a nazvou jméno Jeho Emmanuel,: s námi Bůh" – tak, jak to již předpověděl prorok Izaiáš 7,14.

Bůh je s námi, ale musíme se řídit Jeho zákony. Taková je Boží vůle. On vzal na sebe lidské tělo a přijal lidský úděl. Děťátko v jeslích je znamením toho, že Bůh miluje svět. Proto Bůh opakuje slova vyřčená lidem Starého zákona: „Neboj se, a srdce tvé nechať se neděsí" Izai. 7,4, ale současně nás varuje: „Jestliže nevěříte, jistě že neobstojíte."

J. Karp.

Odkaz světců
Vzácná pravoslavná duchovní slavnost
ke cti svaté Ludmily v bazilice sv. Jiří v Praze

V sobotu dne 30. září r. 2000 se konala v historické bazilice sv. Jiří na Hradě, kde jsou uloženy ostatky sv. Ludmily, pravoslavná liturgie. Nádherné počasí přálo naší slavnosti. Opět po tisíci letech zazněly zde modlitby, které se nesly ve staroslověnském jazyce ve své prostotě nádhernou chrámovou lodí ke trůnu Nejvyššího.

Zvláště velebně zazněla slova molebn u: „Svjataja mučenica Ludmila, molí Boha o nás," která nutila naše srdce silněji bít.

Svatá Ludmilo, kněžno česká, babičko sv. Václava, patrona české země, vznášíme k Tobě stejnou modlitbu jako k Tvému vnukovi, přimluv se za nás u Boha, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám ni budoucím.

Historický rámec bohoslužby v chrámu, který postavil v roce 920 kníže Vratislav, nutil věřící k zamyšlení nad osudem východního křesťanství v naší zemi a vyslovit modlitebné přání, aby Pán Bůh uznal nás za hodné ještě nejednou zažít podobnou duchovní radost.

Liturgii a moleben sv. Ludmile sloužil, arcibiskup pražský a českých zemí vladyka Christofor spolu s mnohými duchovními, se zvučným doprovodem mladého církevního moskevského pěveckého kvarteta.

My věřící, kteří jsme se sešli ve velkém počtu, děkujeme vedení naší církve a našim duchovním, účastníkům bohoslužby, za tuto vzácnou pravoslavnou duchovní hostinu.

V procítěném kázání vladyka Christofor připomněl slova sv. Evangelia o pravdě Boží. O tom, jak Pán Ježíš Kristus učil pravdu. O tom, že pravda podle našich Otců a učitelů je jedna. Pravdou je Spasitel Ježíš Kristus. A této pravdě učili nás naši předkové, tuto pravdu znali i ti, kteří nás vychovali a dovedli nás až k této svaté hodině, kdy můžeme u ostatků sv. Ludmily, kněžny české, konat v den její památky modlitby, abychom všechno to učení, všechnu tu dobrou výchovu, kterou jsme dostali, dokázali zúrodnit. Abychom to, co nosíme v sobě, předali i těm, se kterými jsme denně, kteří k nám přicházejí a ptají se nás na obsah pravdy, protože v dnešní době, když začneme hovořit o pravdě, zjistíme, že každý má nějakou svoji pravdu.

Každý z nás nosíme zkušenosti, nosíme v sobě vědomosti a říkáme, když jsme o tom přesvědčeni, že máme pravdu. Ale když si uvědomíme, že ta pravda je pouze naše, že ta pravda je moje, tvoje, je každého z nás, pak vězme, že naši vlastní pravdu musíme měřit pravdou Boží, pravdou, kterou učila a pro kterou mučednicky zemřela sv. Ludmila. Této pravdě Boží učila i svého vnuka sv. Václava a také ty, kteří jí navštěvovali na hradě Tetíně, na hradě vdovském.

Vladyka Christofor zdůraznil dále, že je dnes velmi důležité a aktuální vědět, co je pravda, a učit pravdě. Nebát se, nelekat se, že se setkáváme většinou s pravdami, které nejsou v souladu s pravdou Boží. Nelekat se, jako se nelekala sv. Ludmila v době, kdy náš národ nebyl ještě celý křesťanský a ještě mnoho slovanských národů nevědělo o Kristu. Nebála se a zastávala pravdu ve svém okolí, žila pravdou, a proto také Bůh jí oslovil hned po její mučednické smrti. Víme, že na hradě Tetíně se potom objevovala světla. Světlo symbolizuje směr. Člověk, který putuje a uvidí světlo, najde cestu a neklopýtne. A tak ona světla na mohyle, na hrobě sv. Ludmily, zvěstovala, že tam leží světice, která ukázala a bude ukazovat, a jak vidíme, stále ukazuje cestu, cestu pravdy, cestu spásy, cestu smíření a hlavně cestu lásky. Svatá Ludmila byla pokornou a láskyplnou kněžnou českou. Byla učitelkou dobra, pravdy. Učí nás dodnes vědět, že existuje jen jedna jediná pravda, to jest pravda Boží, pravda Božího zákona, a že vše to, co je nám dáno, abychom poznávali, by nás mělo vést k poznání pravého Božího zákona. Mělo by nás vést k tomu, abychom žili touto pravdou, abychom Boží pravdu naplňovali ve svém každodenním životě.

Své historické kázání na konci 20. století v bazilice sv. Jiří uzavřel vladyka Christofor přáním, aby toto naše modlitební společenství, Božská liturgie u ostatků sv. Ludmily byla pro nás novým začátkem, začátkem opravdové touhy a snahy žít v pravdě Boží, žít pro pravdu Boží a nebát se jí obětovat cokoliv.

Ve jménu Otce i Syna a Ducha Svatého. Amen.

Vladyka Christofor vyslovil zvláštní uznání a dík otci Michalu Dandárovi za skvělou přípravu slavnosti v chrámu sv. Jiří a požádal ho o předání vřelého poděkování správě pražského hradu za to, že umožnila tuto liturgickou slavnost.

Po bohoslužbě se přítomní věřící poklonili památce sv. Ludmily a pomodlili se u jejího hrobu. J. Karp.

Z programu arcibiskupa Christofora v říjnu

4. 10. Přednášky v Prešově na Pravoslavné bohoslovecké fakultě.

5. 10. Přednášky V Brně na FF MU.

6. 10. Návštěva Jugoslávského velvyslance pana Djoko Stojičic´e

7. 10. Svatební obřad br. Vladimíra Chroboka a Marcely Gulakové ve Vilémově.

Výuka na detašovaném pracovišti Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Olomouci.

8. 10. Archijerejská svatá liturgie v pražském katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje společně s vladykou Basilem Sergijevským z Oxfordu, vikářem metropolie surožské, při které posloužil překladem jeho kázání o hřivnách z anglického jazyka.

10. 10. Panychida za ses. Lýdii Kopeckou, dceru významného představitele ruské kultury, předsedkyně klubu řecko-českého přátelství v pražské katedrále.

11. 10. Vedení setkání okružních protopresbyterů pražské eparchie, které bylo věnováno přípravě nového způsobu rozpočetnictví a hospodářských uzávěrek v církevních obcích.

Vladyka Christofor v Údolí u St. Ľubovni

11.–17. 10. Návštěva Kosova na základě pozvání patriarchy srbského Pavla a biskupa rašsko-prizrenského Artemije.

17. 10. Přijetí srbským patriarchou Pavlem v Bělehradě. Poté jednání na českém velvyslanectví o způsobu pomoci uprchlíkům z Kosova.

19. 10. Habilitace na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově.

21. 10. Výuka dálkařů na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově.

22. 10. S požehnáním vl. Nikolaje a na základě pozvání věřících archijerejská svatá liturgie v chrámu sv. Dimitrije Soluňského v Údolu (u St. Lubovni) v prešovské eparchii.

24. 10. Přednáška na mezinárodní konferenci v Prešově na téma „Novodobá náboženství ve světle pravoslavného pastýřského bohosloví".

25. 10. Účast na slavnostním aktu k 50. výročí založení Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově. Udělení pamětní medaile fakulty.

26. 10. Přednášky na FF MU v Brně.

27. 10. Jednání s p. Martinem Hofmeisterem o otázce týkající se úvěru ve vztahu k budově našeho ústředí v Praze 1, V Jámě 6.

Setkání s Igorem Kabanovem o nahrávkách našich pěveckých sborů v rámci společnosti RUSSIAN COMPACT DISC.

28. 10. Slavnostní svatá liturgie s díkůvzdáním v pražském katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje u příležitosti státního svátku České republiky a řeckého státního svátku.

29. 10. Za doprovodu okružního protopresbytera prot. Jana Křivky, návštěva círk. obcí v Sokolově a nově zřízené círk. obce v Rovné, kde po díkůvzdání besedoval s věřícími v kulturním středisku.

Večer, za účasti prot. Vasilije Tarasova, si prohlédl nově zbudovaný dřevěný chrám na Abergu (Doubská hora) u Karlových Varů a jednal o jeho svěcení.

30. 10. Návštěva u ministra kultury P. Dostála a jednání o připravovaných zákonech týkajících se církví. Mgr. Pavel Milko, tajemník ÚER v Praze

Církev a život

Z tisku
Z pravoslavného zahraničního tisku

Service Orthodox de Presse píše o teologickém kolokviu, které se konalo z popudu patriarchátu Jeruzaléma ve dnech 11. – 19. června r. 2000. Mottem setkání bylo: „Svědectví církve ve třetím tisíciletí".

18. června patriarcha Diodor I., představený pravoslavné církve v Izraeli, Jordánsku a na palestinských územích sloužil sv. liturgii na hoře Sión v koncelebraci s představiteli místních pravoslavných církví. Účastníky kolokvia přijal předseda Knesetu – izraelského parlamentu – Borg a předseda Palestinské autonomie Jasir Arafat uspořádal pro účastníky snídani.

Kolokvia se zúčastnil metropolita Heliopolisu Anastas za ekumenický patriarchát, metropolita Kartageny Chrizostom za patriarchát Alexandrie, metropolita Volgogradu German za moskevský patriarchát, metropolita černohorský Amfylochios za srbský patriarchát, arcibiskup pražský Christofor za pravoslavnou církev zemí českých a Slovenska, o. Jón Bria za rumunský patriarchát, metropolita slivenský Joannikos za bulharský patriarchát. Přítomna byla reprezentace z Kypru, Řecka, Albánie, Polska, Finska a Ukrajiny a představitelé Arménie, koptské a etiopské církve a také představitelé Vatikánu a katolických společenství Svaté země.

Účastníci setkání zdůraznili, že v období rychlých přeměn, nejistoty a násilí ve světě Kristovo svědectví se stává stále naléhavější. Za tuto misii odpovídá všechen lid Boží: duchovní i laici, muži i ženy, mladí i staří. Všichni jsou povoláni k tomu, aby v souhlasu se svým vlastním charismatem ve svém životě a v práci představovali živou ikonu svědectví Evangelia. V přítomnosti existenčního dramatu současného člověka, který je odizolován od Boha a pohroužen do vlastního egoismu, církev nabízí novou zkušenost života v Kristu. Je to východisko z bludiště, kde se člověk octnul. Syn Boží se stal člověkem, žil mezi námi a obětoval zmrtvýchvstání člověku odsouzenému na smrt a hřích.

Účastníci kolokvia s uznáním hovořili o technologických a informativních pokrocích v uplynulých desetiletích, ale varovali před ohrožením zvláště v období globalizace. Proti tomuto procesu Církev ukazuje možnost přeměny života, aby člověk našel skutečné spojení s Bohem a lidmi.

V interview pro informační bulletin ENI (Eukumenical News International) Elie Oikonomu, athénský profesor teologie a jeden z organizátorů kolokvia, potvrdil, že globalizace vyvolává určitý neklid, tržní ekonomie se může stát novým „zlatým teletem". Dodal, že donedávna za největší ohrožení jedince byl považován socialismus a komunismus, dnes se ale obáváme toho, aby svoboda člověka nebyla omezována kapitalismem, značnou mocí mezinárodních uskupení. Lidství musí být svobodné, protože Kristus nás učinil svobodnými.

J. Karp

Dětem
Pohádka o jedovatém dědečkovi
(pro malé i velké)

Není tomu ani tak dávno, co uprostřed jedné všemi zapomínané nepatrné země stála na mírné vyvýšenině mezi řekami chudá zemanská tvrz.

Žil v ní laskavý a dobrosrdečný zeman se svou sestrou. Poddaní ho měli rádi pro jeho dobré povahové vlastnosti. Byl prostý, upřímný a pravdomluvný. Vůbec se nad ně nepovyšoval. Pomáhal jim, kde a jak se dalo.

Ale v pohádkách není nikdy nebe, aby na něm nebylo mráčku.

Království oné malé země se zmítalo ve zmatcích, nesvárech a bojích. Zeman ke smutku svých poddaných musel často osedlat svého grošáka a s nevelikou družinou svých nejvěrnějších odjet do boje.

V době jeho nepřítomnosti vládl na tvrzi pevnou a nelítostnou rukou starý neduživý správce Děkan. Nevím, proč se tak vlastně jmenoval, protože nedovedl nikomu za nic poděkovat a vlastně o nic pořádně poprosit. Byl ješitný a samolibý. zahleděn hluboce do sebe neviděl, že kolem něj žijí lidé, kteří čekají na vlídné slovo, úsměv či dobrou radu. Byl ze všech nejchytřejší, nejkrásnější... – a nejjedovatější. Jak vlastně došlo k tomu, že si potají poddaní ulevovali tím, že nazývali správce Děkana jedovatým dědkem? Ani nevím. Snad pro jeho pokřivený úsměv, zesměšňování ostatních a radost z neúspěchu jiných. Nebo pro jeho kamenné srdce, které nebylo schopno citu ani k těm nejbližším.

Ale buďme k němu trochu spravedliví. Správce Děkan měl svou velkou a jedinou lásku. Nebyla to láska k bližnímu podle Božích přikázání, jak by se dalo očekávat na tvrzi plné zbožnosti a modliteb, ale láska k penězům.

K nejkrásnějším chvílím jedovatého dědka patřily mlžné podvečery. Tehdy jihl jeho zrak nepoznaným citem. Spokojen s tím, že se toho dne s většinou obyvatel tvrze pohádal, několik bezbranných urazil a ostatních si nevšímal, odebral se správce do svých přepychových komnat.

Zastřihl knot čadící svíčky. Jeho malá černá očka prozkoumala každý kout místnosti. Když už si byl jist, že ho nikdo nepozoruje, posadil se do křesla, spokojeně si pročísl prsty pravé ruky krátkou šedivou bradku a vytáhl z pod lože pokrytého medvědí kožešinou těžkou okovanou truhlici plnou zlaťáků. Sotvaže zámek hlučně odskočil, rozzářila se propadlá tvář správcova tak něžným úsměvem, že skoro zkrásněla. Děkan se naklonil nad truhlicí s třpytivým obsahem. S takovou láskou nepohlížel ani do kolébek svých dětí. S takovou láskou nepohlédl ani do tváře Hospodinovi, jehož jméno vzýval denně zeman se svými poddanými ve vroucích modlitbách.

Právě tak jako kdysi dávno se klaněl Áronův lid zlatému teleti, tak nyní správce začal s ďábelským leskem v očích přelévat své zlaťáky z dlaně do dlaně, jako se přelévá řeka přes peřeje. A pouštěl je zvysoka, neboť jejich zvuk mu byl milejší než hlahol zvonu v malé kapli tvrze. Jeho vytržení by se dalo nazvat svatým... – kdyby nepocházelo odjinud než z Božího království.

V tom něco zašustilo. Správce vyskočil a spěšně shrábl zlaťáky do truhlice. Poplašeně se rozhlížel. Neviděl však nikoho. Jen myška s očima jako korálky udiveně vykoukla z rohu místnosti.

Uklidněný se znovu zasnil. Jak vlastně k tomuto bohatství přišel? Samolibý úsměv prosvětlil jeho tvrdé rysy. Pár hlupáků ošidil při obchodních jednáních. Ale to tak moc nevynášelo. Lidé si dali podruhé pozor.

Nejlepší bylo vsadit kartu na placené funkce. Správce spravoval už na tvrzi všechny a všechno a nechával si platit za každé vydechnutí. To, co ostatní dělali zadarmo z lásky k bližnímu, to jedovatý dědek – prost tak hloupého a nepochopitelného citu – vykonával za peníze. A nemalé...

Svíčka dohořívá. Idylka končí. Penízky spočívají bezpečně v truhlici.

Opravdu bezpečně?

A tak to šlo ze dne na den. Že to správci Děkanovi neprospívalo, to si můžete, milé děti, samy domyslet. Jeho srdce ztrácelo lidskou teplotu, pokrývalo se rzí a místo krve v něm tepal jed.

Nebylo dne, aby jedovatý dědek nerozplakal několik sloužících, nerozehnal houf dětí, které se popelily za vraty tvrze v očekávání kousku chleba. Nebylo týdne, aby nepoštval psy na žebrající chudáky, kteří neměli nic než víru v Boha a pár rozedraných klůcků na sobě.

Ti si pak schváceni a pokousaní v bezpečné vzdálenosti od vrat šeptali, že už se Hospodin na to nebude dlouho dívat.. .

Kromě oblíbených večerů, kdy se mazlil se svým pokladem, byl správce k nepoznání v zemanově přítomnosti. Byl samý úsměv, úlisnost, předstíraná pokora a dobrota. Vyděšení poddaní ho vůbec nepoznávali. Někteří mu dokonce uvěřili. O to větší bylo jejich překvapení dalšího dne, kdy se Děkan na ně vztekle šklebil jako obvykle.

Ale všechno má svůj konec. Tak i naše pohádka. A jaký? Inu pohádka musí mít vždycky dobrý, jinak by to ani nebyla pohádka. Jedovatý dědek ještě nějaký čas prskal svůj přebytečný jed na všechny a na všechno. Nadouval se den ode dne víc a víc. Cítil se neomezeným pánem tvrze. Začal rozhodovat už i o věcech, o nichž příslušelo rozhodování jen a jen Hospodinu Bohu. V té chvíli Hospodin, ač dlouho shovívavý, vztáhl svou trestající pravici a řekl DOST!

Jednoho dne se správce naparoval a nafukoval nad tím, že se mu podařilo zase pár lidí napálit. Nafukoval se a nafukoval, až se přefoukl a praskl. To byla rána! Jed se rozstříkl po celé tvrzi. Nejsmutnější byl zahradník, kterému zvadly ty nejkrásnější červené růže. Myslím, že se jim říká „lidky". Na tvrzi bylo slyšet hlasitý výdech úlevy. Ááááách!!!

Bylo to silné jako vichřice.

Malé Alence, která se batolila okolo studny, to shodilo klobouček a úplně rozcuchalo vlásky...

Ptáte se, co se stalo s Děkanovým pokladem? Tajemně zmizel a už ho nikdy nikdo nespatřil. sestra Jana

STROPKOV

Kdo nevyužil pozvání, jež všem příslušníkům pravoslavné mládeže kolportovala stropkovská skupina Bratstva pravoslávnej mládeže na Slovensku – SYNDESMOS, a neúčastnil se duchovního setkání dne 8. září a následné „desáté mládežnické pouti ze Stropkova do Ladomirové", neví dosud nic o tom, co nového se stalo ve Stropkově.

Péčí místních věřících pod vedením důst. o. Petra Cupera byl tam dokončen po několik let budovaný chrám a v neděli 16. července roku 2000 J. Blaž. vladykou metropolitou Nikolajem vysvěceno jeho horní podlaží. Je to totiž – podobně jako v Olomouci – chrám dvoupodlažní. Dnes už ve většině církevních obcí v České republice jen příslušníci nejstarší generace dovedou plně procítit, s jakým nadšením a radostí asi stropkovští pravoslavní prožívali první bohoslužby v novém chrámě; vždyť ten poslední chrám „z rukou" o. arch. Andreje Kolomackého je už starší než půl století!

Ve Stropkově se až do radostné červencové neděle sloužilo v dočasném dřevěném chrámě. Teď už je dokončen v novém „horním" chrámě ikonostas s ikonami ze štětce o. Miroslava Pirchaly. Spolu s prešovským vladykou metropolitou při svěcení spolusloužili arcibiskup Adam sanocký, vladyka Abel bělostocký z Polska a víc než 30 kněží. Věřící zaplnili nejen horní chrám; sešlo se jich téměř 5 000. A tak brali zavděk i místem v dolním dosud neposvěceném podlaží a v okolí chrámu. Svatý prestol „horního chrámu" bude slavit chrámový svátek v jeden z menších bohorodičných svátků – v den uložení řízy Přesv. Bohorodice (2./15. července). Dolní chrám ponese zasvěcení svatým apoštolům rovným bratřím Cyrilu a Metoději. Účastníci červencového svěcení se do svých domovů rozcházeli s příslibem, že spodní podlaží, jež bude vytápěné, bude s Boží pomocí vysvěceno už v listopadu r. 2000.

t. r.

Slavnost v Opavě

V neděli 10. 9. 2000 prožívala pravoslavná církevní obec v Opavě slavnostní okamžiky, které dosud nezažila. V tento krásný, sluncem prosvícený den totiž zavítal mezi pravoslavné věřící vladyka Simeon, biskup olomoucko-brněnský. Již tento fakt sám o sobě je velkou slavností, ale tato návštěva se od předešlých „biskupských" návštěv podstatně lišila, a to sice tím, že při sv. liturgii byl ve zdejším chrámě sv. Alžběty rukopoložen na kněze otec diakon Jiří Schotli. Opavským věřícím se tak po více než desíti letech splnil sen a mají ve svém středu opět „vlastního" kněze. Dlouhá léta byla totiž církevní obec v Opavě spravována z Olomouce a v posledních letech až z Michalovec d. o. Svatoslavem Holoničem.

Dovolte mi tedy pár slov o otci Jiřím Schotlim. Otec Jiří se narodil 1. 10. 1943 v Lipníku nad Bečvou, od roku 1946 až do roku 1985 však žil v Opavě, kde vychodil základní školu a vystudoval střední průmyslovou školu strojní. V roce 1985 začal dálkově studovat Vysokou školu báňskou – Technickou univerzitu v Ostravě, kde dosáhl v r. 1991 titulu inženýra. V roce 1996 se otec Jiří zapsal ke studiu na olomouckém Detašovaném pracovišti Pravoslavné bohoslovecké fakulty, kde letos nastupuje do posledního, pátého ročníku. Na diakona byl otec Jiří vysvěcen Jeho Přeosvíceností Simeonem, biskupem olomoucko-brněnským 9. 7. 2000. Otec Jiří Schotli je ženatý a má dva syny.

Jako hlavní cíle si vytýčil otec Jiří zvýšení počtu bohoslužeb, zatím se v Opavě slouží sv. liturgie dvakrát měsíčně, a opravení zdejšího chrámu sv. Alžběty, který je svou polohou v centru města a starobylostí důstojným Božím stánkem. Na závěr mi tedy dovolte pár slov o této kulturní památce města Opavy.

Vladyka Simeon při archijerejské sv. liturgii v Opavě 10. 9. 2000, otec Jiří Schotli je po vladykově levici

Chrám sv. Alžběty přiléhá k budově bývalé komendy Řádu německých rytířů (o jehož přítomnosti v Opavě máme první zprávy z r. 1204). Jedná se o hodnotnou stavbu gotického založení, o čemž svědčí dvě zazděná gotická okna v přízemí věže. Chrám byl přestavován v 18. stol. a v 1. pol. 19. století v klasicistním a empírovém stylu. Poslední přestavba proběhla r. 1842 (na náklady arcivévody Maxmiliána), při níž byl postaven nový kůr a oltář, renovována byla rovněž střecha a chrámu byl darován nový zvon, vážící 128 liber (cca 64 kg) v ceně 100 zlatých. Právě tyto stavební úpravy daly chrámu jeho dnešní vzhled. V užívání pravoslavné církve je od roku 1968. Miroslav Kudla, žalmista farnosti Ostrava

Za důstojným otcem Josefem Posnerem

O zesnutí dlouholetého duchovního správce pravoslavné církevní obce v Teplicích se delegáti mimořádného eparchiálního shromáždění dozvěděli při sv. liturgii, kterou sloužil J. P. vladyka Simeon. Vladyka velmi kladně zhodnotil duchovenskou činnost zesnulého, který byl získán pro studium teologie v semináři, který založil v Karlových Varech-Hůrkách arcibiskup Jelevferij spolu s pozdějším biskupem Čestmírem v roce 1948, nejznámějším pravoslavným duchovním pocházejícím z České Volyně Antonínem Pařízkem. Také autor této vzpomínky s vděčností vzpomíná na otce Antonína, který jej podobně také oslovil, jako celou řadu dalších duchovních z řad Volyňských Čechů. Byl mezi nimi také ředitel ÚER a severočeský okružní protopresbyter Miroslav Lucký. Mnozí se nedali vysvětit, když se po únorovém puči ujal moci totalitní-ateistický režim.

Otec Josef byl jmenován rektorem semináře d. o. prot. Alexijem Vitvickým vedoucím pro hospodářské záležitosti a tak se vžil (pro něj) pseudonym zavchoz. Ostatně měl již bohaté zkušenosti, jelikož v tankové brigádě měl funkci výkonného rotmistra. Zesnulý byl lidovým hudebníkem a dobrým zpěvákem a spolu s mátuškou zpívali v Podbořanech v pěveckém sboru, který vedla dcera otce Pařízka Antonie. Zde také pomáhal při budování modliteben a získané zkušenosti pak plně uplatnil v Teplicích. Manželé Posnerovi neměli děti a tak zaměřili svou pozornost na děti svých farníků a celou církevní rodinu. Mátušku v Teplicích jsme doprovodili na její poslední pozemskou cestu důstojně, jak se pro dobrou pravoslavnou duši slušelo. Poslední modlitební rozloučení s o. Josefem se vlastně konalo při panychidě, kterou vykonal vladyka Simeon. Studenti semináře, kterých byla většina ze Slovenska, a spolubojovníci z východní fronty, především z tankové brigády, která osvobozovala Moravskou Ostravu, příbuzní a známí, jakož i farníci z Teplic si na věrného služebníka na Boží vinici otce Josefa zachovají světlou památku.

Ve blahém zesnutí věčný pokoj uděl Hospodine zesnulému služebníku svému a učiň památku jeho věčnou.

J. K.

Vzpomínka na pouť k svatému Gorazdu
v Hrubé Vrbce

Raduj se, svatých chrámů světiteli,
raduj se, okraso naší církve a země,
raduj se, náš neustálý přímluvce,
raduj se, za druhé své bez váhání
život položivší,
raduj se, otče náš, Gorazde,
věrný Kristův služebníku a mučedníku!

Těmito slovy z akathistu sv. biskupu našemu – novému mučedníku Gorazdovi II. – vítal poutníky v jeho rodné obci monastýr ke každoroční oslavě ve dnech 1. až 4. září 2000. V pátek 1. září byla sloužena již odpoledne devátá hodinka, poté večerní spojená s malým svěcením vody a panychidou za umučené v době takzvané heydrichiády v roce 1942 i za rodiče světcovy. Večer pak zazněly modlitby akathistu, služba povečeří s kánony, půlnoční, hodinky a první svatá liturgie. Druhého dne vyvrcholila pouť slavnostní sv. liturgií, kterou sloužil eparchiální archijerej olomoucko-brněnský, vladyka Simeon s duchovními otci P. Alšem a Alexandrem Novákem a dvěma diakony – o. Karlem Podrackým a Janem Langrem. Zpíval pěvecký sbor z církevní obce brněnské, řízený sestrou Ardaševovou. Vladyka v promluvě vyzvedl z osobnosti vladyky sv. Gorazda jeho důraz na mravní opravdovost pastýřské služby, která je výše než pouhá bohoslužebná rutina. Tato etická opravdovost se pak v životě sv. Gorazda projevila i v jeho oběti za své bližní, za církev a národ. – Všichni účastníci byli pozváni po bohoslužbě ke společnému stolu. Setkali se zde věřící z Brna, Ostravy, Karlových Varů, Znojma a dalších míst naší vlasti. S vděčností o. schiarchimandritovi Kyrillovi, sestře vedoucí Gorazdovského památníku Růženě G. Prachařovské za krásné setkání se rozjížděli do svých domovů. Dá Bůh, za rok nashledanou. ERA

Arcibiskup Christofor před nově vztyčeným svatým křížem s věřícími v Údolu u Staré Ľubovni

---

Vydává: Metropolitní rada pravoslavné církve v českých zemích v Pravoslavném nakladatelství,

Dělostřelecká 7, 160 00 Praha 6

Hlavní redaktor: Dr. Čestmír Kráčmar, Soukenická 10, 110 00 Praha 1.

Redakce si vyhrazuje práva na případné úpravy, či krácení zaslaných příspěvků.

Uzávěrka každého čísla je 10. den předcházejícího měsíce. Vychází druhý týden v měsíci.

Litografie Lokša PrePress Rakovník, tisk Tuček tiskárna Rakovník.

Rozšiřuje PNS. Jedno číslo Kč 10, –, pro předplatitele u distribučního střediska v Praze Kč 9, –.

Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p. ,

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.