---

HLAS PRAVOSLAVI

---

ROCNIK LVI listopad 2000 (c. 9)

Chram sv. Jana Krtitele v Rumburku na Straznem vrchu, pri kterem pusobil nezapomenutelny otec archimadrita Andrej (Kolomacky)

Kdybychom meli z vule Pana

zit v neznalosti cely cas,

proc nase duse ponechana

by byla touze napospas?

Proc Pan by dal nam viru a sny,

ktere nam zivot splnit nesmi,

proc nechal by nas hledat dal

svet dokonale krasy v sobe,

jen aby clovek v zadne dobe

skutecne blaho nepoznal?

M. J. Lermontov

---

Obsah
Poznani Pravdy 227

Ocekavani mesiase
– cas adventu (prichodu) 229

Svetlo ikon 230

Nove knihy o cyrilometodejskych
otazkach 235

„Kozaci" 238

Myslenka ve sluzbe nesvobody 239

Znameni spasy 242

Hospodin nam dal znameni 243

Vzacna pravoslavna duchovni
slavnost ke cti svate Ludmily
v bazilice sv. Jiri v Praze 244

Z programu arcibiskupa Christofora
v rijnu 246

Putovani po svatych mistech na Sinaji
a Palestine 247

Z pravoslavneho zahranicniho tisku 247

Pohadka o jedovatem dedeckovi 248

Jak zijeme 250

Stropkov 250

Slavnost v Opave 250

Vzpominka na pout k svatemu
Gorazdu v Hrube Vrbce 251

Za dustojnym otcem
Josefem Posnerem 251




Casopis Pravoslavne cirkve v ceskych zemich

UVODNIK
Poznani Pravdy

Novodobe nabozenske sekty si dnes vetsinou nekladou za ukol zakazovat svym clenum a priznivcum ucast na zivote Cirkve. Snazi se predevsim zmenit jejich mysleni. Nechavaji je v Cirkvi s falesnym presvedcenim, ze vsechna nabozenstvi jsou stejna. Vsechna vedou k jednomu BOHU, ktery se nakonec ukaze jako „obozeny clovek". Clovek se pak pomylene domniva, ze by dokazal byt BOHEM bez BOHA.

Stalym ukolem pastyru je proto upevnovani biblickeho svatooteckeho vedomi, ze Cirkev je jedinecnou drzitelkou zjevene Pravdy.

Prvorady cil pastyrske sluzby urcil sam Jezis Kristus ve sve odpovedi Pilatovi: „Proto jsem prisel na svet, abych svedectvi vydal o Pravde." (J. 18, 37)

Jezis Kristus byl nucen casto zduraznovat vylucnost svedectvi Pravdy ve svem pastyrskem poslani, kdyz videl, jak lide nechapou jeho dilo a povazuji jej za vudce naroda, spolecenskeho reformatora ci bezelstneho dobrodince.

Napriklad po nasyceni zastupu na pousti chteli lide v Kafarnaum od Krista opet chleb. Nechapali slova o „chlebu zivota." Zdala se jim prilis tvrda. Odesli. Tehdy se Jezis obratil k apostolum, kteri zustali, a zeptal se jich: „Zdali i vy chcete odejit?" Tehdy Petr odpovedel: „Pane, ke komu pujdeme, Slova vecneho zivota mas." (J. 6, 69)

Tato slova vecneho zivota sveril Jezis Kristus svatym apostolum a jejich nastupcum – pastyrum v Cirkvi. Jsou to slova pravdiva a maji smysl jen tehdy, kdyz svedci o Pravde, kterou je sam Jezis Kristus.

Cirkev se lisi od vsech lidskych nazoru, predstav, filosofii a nabozenstvi tim, ze je „sloupem a utvrzenim Pravdy" (Tim. 3, 15). Pouze timto zpusobem vede cloveka ke spase. Jen v Kristu naleza clovek sam sebe, jak urcil jiz sv. Ignatij Antiochijsky. Svati otcove v boholidstvi Kristove spatrovali zaklad pastyrskeho pusobeni.

Drive vsak, nez zacneme hovorit o poznani Pravdy, nemeli bychom zapominat na zakladni predpoklad pravoslavneho slova o Bohu, kterym je ocisteni duchovnich oci, aby mohly Boha videt. Duchovni slepota je totiz hlavnim duvodem, proc se clovek stava obeti novych nabozenstvi a sekt. Svaty Basil Veliky jasne urcil, ze „neni mozne zasadit do lidske duse Bozi Pravdu, kdyz ji pred tim peclive nezbavime vasni a zlych navyku" (P. G. 32, 225).

Kdyz clovek prijme lecebny a ocistujici rad Cirkve, ktery predstavuje ucast na svatych tajinach, mel by byt zahrnut zajmem a laskou vsech clenu mistniho cirkevniho spolecenstvi.

Mistni cirkvi je v pravem smyslu „farnost" – cirkevni obec, ktera uskutecnuje a chrani „tajemstvi viry" (1 Tim 3, 9).

V cirkevni obci se verici duchovne syti ze svateho prestolu a ambonu. Prohlubuji tim svuj duchovni zivot a dosahuji „jednoty viry a poznani Syna Boziho..." (Ef. 4, 13)

Cirkevni obec je proto povolana k uskutecnovani programu, jak odvracet nebezpeci hrozici jejim clenum ze strany novych nabozenstvi a sekt. Nasledujici teze jsou soucasti tohoto programu, ktery byl vypracovan pro pastyrskou praci v cirkevnich obcich pred nekolika lety mezinarodni vsepravoslavnou konferenci na zaklade dosavadnich zkusenosti a teologickych studii.

1) Pastyr ma velmi podrobne znat dejiny a uceni vsech novodobych nabozenstvi a herezi, ktere pusobi v jeho zemi.

To znamena, ze si musi opatrit literaturu, ktera by mu mohla poskytnout potrebne informace (kupr. casopisy Dingir, Praha a Rozmer, Bratislava).

Popripade si z teto literatury vytvorit malou knihovnu, kde by nemel chybet spis vladyky Doroteje „Putevoditel po Biblii", a ucinit ji pristupnou vericim.

2) Nezbytne je poskytnuti konkretni pomoci osobam i rodinam, ktere se dostaly do problemu spojenych s pusobenim novych nabozenstvi a herezi.

Od pastyre to vyzaduje opet velmi dobrou znalost daneho problemu. Dulezite je zde i umeni hovorit s obetmi ne jako s neprateli, nybrz je pozorne vyslechnout a poskytnout jim potrebne informace. Nikdy neuzivat ironie, vycitek a podobne. Pro tento ucel by se mel pastyr obklopit schopnymi spolupracovniky ze clenu cirkevni obce.

3) Dulezita je i neunavna prace na rustu duchovni urovne zivota v Kristu. Cirkevni obec ma stale veliky vzor v zivote prvnich krestanu v apostolske dobe, tak jak se o nem dovidame ze skutku apostolskych.

Nejprve musi byt kladen duraz na liturgicky zivot v cirkevni obci, jehoz centrem je svata eucharistie. S tim uzce souvisi studium Slova Boziho a upevnovani viry i poznani Pravdy v Cirkvi. Nakonec pak nelze nikdy zapominat na uskutecnovani bratrstvi v Kristu, pratelskeho spolecenstvi bratri a sester v cirkevni obci – v obecenstvi lasky.

Timto zpusobem cirkevni obec v cele se svym pastyrem realizuje spasu cloveka v Jezisi Kristu. Zaroven take nabizi obetem sekt opravdovy duchovni horizont, ktery vede ke svobode Bozich deti a k ucasti na vecnem zivote.

Kdyz se cloveku podari vymanit se z vazby na nektere sekte a pripoji se ke Kristove Cirkvi, prinasi si sebou vetsinou nejasnosti souvisejici s terminy. Vsichni totiz, jak stoupenci novodobych nabozenskych hnuti, tak i predstavitele Cirkve, hovori o miru, modlitbe, lasce, BOHU.. . Avsak se zcela jinym obsahem. Proto je nezbytne nutne vytvorit potrebny prostor pro jasne urceni Cirkve a viry, v niz hledajici clovek naleza Pravdu. Je treba mu dat moznost, aby sam poznal, ze spasou je zivot v trojjedinem Bohu, v Cirkvi Bozi, ktera je mystickym telem Kristovym.

„Modleme se", pise svaty Jan Zlatousty, „a prosme milujiciho Boha, aby dal vsem pobloudilym poznani Pravdy.. . a uvedl je do svetla Bohopoznani" (EPE sv. 35, s. 75-77).

Arcibiskup Krystof

Ocekavani mesiase – cas adventu (prichodu)
(15./28. listopadu – 24. prosince/6. ledna)

Prvni slova Bible nas uci, ze Buh je dobry a miluje nas. Kazdy den sveho stvoritelskeho dila Buh laskyplnym pohledem spocinul na vsem stvoreni a videl, „ze je to dobre".

Kdyz se clovek skrze hrich odloucil od Boha, byl vyhnan z raje. Ale Buh neprestal milovat a nabidl lidem slovo nadeje: potomek zeny premuze dabla a ziska zpet cestu do raje.

Dlouha a strastiplna historie lidstva zacina. Tato historie je poznamenavana pripady, kdy se Buh dava poznat lidstvu. Buh uzavira s lidstvem smlouvu, Stary zakon vypocitava dlouhou radu smluv, casto porusovanych, ale vzdy obnovenych. Noemova zachrana pred potopou je prvnim clankem v tomto retezci. Duha, holubice a olivova vetevka proto zustavaji od nepameti symboly smireni mezi Bohem a clovekem, znamenim klidu po bouri.

Pocinaje Abrahamem a patriarchy jsou smlouvy uzavirany podrobneji. Rodi se lid, zidovsky narod, lid Bozi. Buh jej nazyva Izrael (Gen. 32,28–30). Za Mojzise si Zide odbyvaji sva ucednicka leta svobody na pousti. Smlouva s Bohem se stava silnejsi a silnejsi. Stava se rovnez jasnejsi, je to snatek mezi Bohem a Izraelem, jeho lidem.

Zidovsky lid je svobodny narod, jehoz jedinym kralem je sam Buh, avsak Izrael chce byt jako jine narody se silnym kralem a ochrancem v cele. Kdyz pak nadesel cas dobyvani zeme zaslibene, je jasne, ze nepratele Zidu jsou pocetni a silni oproti osamocenym a rozdelenym Zidum. Ti doufali, ze svou jednotu upevni pod autoritou krale. Svym pozadavkem po pozemskem krali vsak snizili smlouvu s Bohem, cimz ztratili svou jistotu a zapomneli na Bozi slib, ze Buh vzdy bude stat v cele vojsk Izraele.

Izrael se tak stal kralovstvim jako ostatni, vystaveny porazkam. Buh vsak na nej nezanevrel a potvrdil Zidum tuto svetskou moc, nebot jako velkorysy Otec vi, jak ma zachazet s chybami sveho lidu. Buh tedy „vyuziva" teto chyby ku prospechu sveho planu, ktery zustava pevny – spasit lidstvo.

Od teto chvile vladne nad Izraelem kral, ktery je vybran prorokem Samuelem, je to Saul. Avsak tento prvni vladce se ukazal byt tyranem naplnenym posetilosti a nemocnym touhou po moci. Buh vedel, ze tento vojevudce zotroci svuj lid, avsak nad timto nezdarem nezoufa. Posila Samuela, aby nasel jineho krale. Tento novy kral bude zaroven kralem i prorokem. Je to David. Duch Bozi spociva na Davidovi, novem krali Izraele. Samuel predal Ducha sv. Davidovi skrze pomazani olejem (tzn. vyletim oleje na hlavu). Timto pomazanim se David stal kralem a prorokem, obrazem Mesiase. Slovo Mesias znamena v hebrejstine „Duchem pomazany", recky Christos.

David neprijima volbu (za krale) pro sebe a nevyzaduje ani zadna osobni vyznamenani. Prorokuje, ze Mesias, jenz prijde po nem, je vetsi nez on. Vi, ze jeho rod nikdy nezanikne prave kvuli tomuto potomkovi, jenz nastoli mir, aby vladl na veky. Sklani se pred Synem, ktery ma prijit, a nazyva jej „Panem". David vi, ze z jeho krve, jeho rodu se narodi muz bozskeho puvodu. Nyni se smlouva s Bohem stava urcitou a konkretni – je to ocekavani Mesiase a timto Mesiasem je osoba.

Tato nadeje je predavana po staleti, proroci ohlasovali jeho prichod a postupne popisovali jeho obraz.

– Micheas nas uci, ze se Mesias narodi v Betleme, stejne jako jeho predek (kral David).

– Daniel popisuje kralovstvi, ktera vznikaji a ktera se navzajem nici, zatim co vlada Mesiasova potrva na veky.

– Izajas nam dava znameni, vizi pro lidsky rozum naprosto nepochopitelnou: „Panna pocne a porodi syna" (Iz. 7,14–15).

– Na jinem miste popisuje Izajas Mesiase jako „Vladce pokoje" a „silneho Boha" (Iz. 9,6–7).

– Izajas vi, ze na tomto „sluzebnikovi", tj. Mesiasi, spocine Duch sv.: „Duch Bozi spociva na me, protoze me Pan pomazal" (tzn. ucinil me Mesiasem, Kristem, skrze pomazani). „Poslal me, abych prinesl radostnou zvest chudym."

Jak bychom jen ve vsech techto proroctvich mohli nepoznat muze z Galileje? Devet stoleti pote, co zemrel kral David, prijima Marie v Nazarete navstevu archandela Gabriela. Marii prekvapuje archandeluv pozdrav plny ucty. Gabriel ji pote zjevuje, ze porodi syna, Syna Davidova, ktery bude pocat z Ducha sv. a bude Synem Nejvyssiho. Marie, stejne jako vsichni Zide, zna Pismo sv. a v archandelovych slovech poznala proroctvi, tykajici se Mesiase. Nadeje Izraele neni mrtva, ale zije v ni (Marii). Svym „ano" prijima Marie pro blaho lidstva Boha, ktery se stava clovekem.

Advent

Sest tydnu pred Vanocemi zacina cas adventu. Advent znamena „prichod". Stejne jako cekal Izrael, jako cekala Marie, tak cekame na prichod Mesiase i my, kteri tvorime cirkev.

Behem tohoto obdobi sledujeme krok za krokem jednotlive body smlouvy s Bohem. Naslouchame prorokum a prijimame jejich prisliby, uctivame svate predky Pane, kamenem uhelnym teto linie je kral David, obraz Kristuv. Spolu s Micheasem hledame Mesiase v Betleme a spolu s magy jej nachazime v jeskyni. S Izajasem rozjimame o panne, ktera porodila Emmanuela, coz znamena Buh s nami.

Potom, jdouce od mysteria k mysteriu, opoustime Betlem a jdeme k Jordanu, abychom videli ocima sv. Jana Krtitele Ducha sv. v podobe holubice, jak spociva na Jezisovi.

Krest Pane, Teofanie, je uzce spjat s Narozenim Pane. Obema udalostem predchazi cas adventu a zvestovani proroku. V prvotni cirkvi se oba svatky slavily spolecne v jeden den. Prave pri svem krtu se Mesias plne zjevil svetu, Duch sv. na Nem prebyva vecne. Skrze Krista a Ducha sv. prebyva Buh na zemi. Otec take potvrzuje pritomnost Bozi hlasem prichazejicim z nebe: „Toto je muj milovany Syn" (Mt 3,17). Nyni se muzeme klanet sv. Trojici a rikat v plne pravde: „Buh je s nami."

Jsou jiz skoro Vanoce, my tedy budeme jiz brzy svetit svatek narozeni Pane, ale pred tim se jeste jednou podivejme na dobu adventu. Dve nedele predchazejici svatky vanocni jsou zasveceny pamatce sv. Praotcu, sv. Otcu, patriarchu a proroku. Sv. ap. Pavel dramaticky evokuje jejich heroismus, ktery prokazali, kdyz celili mnohym nebezpecim ocekavajice Krista a doufajice ve vzkriseni mrtvych.

Z anglickeho originalu knihy

„The Incarnate God"
vydane v „St. Vladimir's Seminary press" roku 1995
prelozil Miroslav Kudla

Co cteme
Svetlo ikon

Vazeni ctenari, mozna, ze jste take v predlonskem roce zahledli v knihkupectvi malou knizku, nazvanou „Svetlo ikon", jejiz titul Vas zaujal a rozhodli jste se k jeji koupi. Je to knizka utla, rozsahem nevelka, ale snazici se priblizit zapadnimu cloveku vyznam svatosti (svatyne) pravoslavnemu srdci velmi drahe, a to ikony. Kniha se snazi poskytnout zakladni orientaci v historii a teologii ikony a jejim vyznamu v cirkevnim zivote. Knihu napsal Dr. Jiri Novotny, rimskokatolicky knez vychodniho obradu, ktery take prednasel jako univerzitni profesor na rade zahranicnich i nasich vysokych skol. Kniha vysla v nakladatelstvi Refugium Velehrad – Roma. Autor jako prislusnik rimskokatolicke cirkve se vsak bohuzel nevyhnul rade omylu. Aby nam, pravoslavnym vericim, tato kniha mohla byt skutecne uzitecnou, dovoluji si Vam uvest ta mista, kde se autor myli a odchyluje se od chapani ikony tak, jak ji vnima svym vnitrnim zrakem sama pravoslavna cirkev.

Na str. 10 autor uvadi, ze „i socharstvi bylo do jiste miry soucasti dejin cirkevniho umeni krestanskeho Vychodu, ale bylo dosti brzy vylouceno pro svou hmotnost, protoze ta neodpovida vychodnimu, rekneme platonskemu pojeti zobrazovani veci duchovnich."

Je vsak velmi nepravdepodobne, ze by prvni krestane do sveho zpusobu zobrazovani prijali i socharstvi, nebot to bylo vyznamnou soucasti pohanskych kultu, jichz se krestane naprosto zrikali a odmitali je. Vzdyt krestane zpocatku nechteli pouzivat ani kadidlo, nebot se uzivalo pri pohanskych modlosluzbach. Skrovne nalezy socharskych del s krestanskou tematikou nemohou prokazat jejich vseobecne rozsireni. Duvody odmitnuti socharstvi v pravoslavnem krestanstvi nespocivaji ve filosoficke rovine platonskem vlivu na pravoslavnou teologii, ale toto odmitnuti je soucasti hloubky pravoslavne duchovnosti, modlitebni zkusenosti, ktera ukazala, ze k sose se nelze modlit, ze takova modlitba neni pravdiva. Pri modlitbe pred ikonou totiz duchovne nezustavame na ikone, nybrz skrze ikonu pri modlitbe prochazime do duchovniho sveta a do spolecenstvi s Bohem a svatymi; ikony jsou „okna do nebe", proto pravdive rikame, ze se nemodlime k ikone jako k materialu, nybrz ze se modlime ke svatemu, ktery je na ikone zobrazen; socha nemuze byt oknem.

Ze stejneho duvodu je nepravdepodobne i to, ze by zvyk zobrazovat Krista na ikonach byl inspirovan zobrazovanim reckych a rimskych pohanskych bohu v jejich chramech, jak se uvadi na str. 29, nebo ze bylo podniceno pusobenim sektarskeho hnuti manichejcu (str. 31). Naproste odmitani vseho pohanskeho v krestanstvi (pripomenme, ze krestane byli pohany krvave pronasledovani a ze radeji prijali popravu, nez aby se poklonili pred pohanskou sochou) svedci pro to, ze pilire krestanske viry a praxe, mezi nez patri i ucta k ikonam, byly hluboce opodstatneny samotnym duchem krestanstvi, jenz odporoval vsemu svetskemu, okultnimu a pohanskemu. Kdyby ikony a jejich uctivani nebyly vyjadrenim bytostne touhy krestanu po Bohu, Jim chteny a posveceny, pak by se nikdy ucta k ikonam nemohla tak rozvinout a stat se tak vyznamnou soucasti krestanskeho kultu a duchovniho zivota, jak tomu je.

Na str. 12 se muzeme docist, ze na Zapade melo cirkevni umeni puvodne jen funkci didaktickou. Jako dukaz se uvadi existence „bibli pauperum", cili bibli chudych – obrazkoveho zobrazeni biblickych udalosti v knihach a na stenach chramu. Avsak to, ze existovaly didakticke obrazy, neznamena, ze neexistovaly na Vychode i Zapade (pripomenme, ze cele prvni tisicileti patrili zapadni krestane spolu s vychodnimi do jedne Cirkve) i obrazy jineho druhu – ty, jez byly urceny k uctivani. Tato starokrestanska praxe je pro krestany nanejvys prirozena, vzdyt dokonce i neverici lide si schovavaji fotografie svych blizkych, ktere maji radi, a to nikoliv jen proto, aby se upamatovali, jak vypadaji, ale hledi na ne s laskou a pripominaji si pri tom svuj vrely vztah k tem, jez miluji.

Na str. 13 autor mini, ze „pravdu tradice nevnimame proto, ze je to pravda, nybrz proto, ze je nam zprostredkovana Duchem pravdy, bez nehoz se pravda neda prijmout." V Pravoslavi je vsak pravda tak tesne spjata s Cirkvi a jeji Tradici, ze pro pravoslavne krestany je obsah cirkevniho uceni totozny s pravdou a – naopak – sama pravda je plne zjevena prave jen v Cirkvi a jeji Tradici. Vyroky podobne, jako je vyse uvedeny, pravoslavni krestane chapou jako zavadejici, vzdyt co je zprostredkovano Duchem pravdy, nemuze byt nic jineho nez samotna pravda.

Autorem uvadeny (str. 15) udajny zvyk, ze ikonopisci pry do barev pridavaji svecenou vodu, ostatky svatych a nekdy i eucharisticky chleb, nepatri do spravneho postupu psani ikony. Vyskytoval se nekdy – v urcitych dobach a na urcitych mistech -- jako poklesly vyraz zboznosti, napr. pred ikonoboreckou krizi, ale pote byl teologicky prisne odsouzen a takoveto postupy byly a jsou ikonopiscum durazne zakazany jako chybne. Nepripustne je zvlaste pouzivani eucharistie k jakymkoliv jinym ucelum nez ke svatemu prijimani.

Na str. 22 autor hovori o ikone tzv. Otecestva (kde je zobrazen Buh Otec, jemuz na kline sedi Buh Syn a ten v ruce drzi Ducha Svateho v podobe holubice) v souvislosti s teologii ikonostasu. Tato ikona je vsak nekanonicka, nebot na ikone lze zobrazit pouze Bohem zjevene, jak nakonec i sam autor na jinem miste hovori, kdyz cituje sv. Jana Damasskeho. Muzeme napr. zobrazit Pana Jezise Krista, nebot je Buh, ktery se vtelil. Boha Otce vsak zobrazit nelze, nebot vzdy zustaval lidskym ocim skryt, je nepostizitelny pro lidske smysly. Zobrazovani Boha Otce prozrazuje vliv Zapadu, kde se v prubehu staleti stalo zcela beznym a takto proniklo i na Rus – prakticky az v novoveku – v 17. stol. Autor vsak uvadi (na str. 95), ze ikony Boha Otce se zacaly vyskytovat na Vychode jiz v 11. stoleti. Jde vsak pouze o rozsireny omyl Zapadu, ktery chapal ikonu, na niz je zobrazen „Stary dnu" (Dn 7;9,13,22) – cili Kristus (resp. Buh Syn) pred Jeho vtelenim, jenz ma podobu starce se svatozari, v niz jsou, jak pravi sam autor, vepsany dva kosoctverce), jako ikonu s Bohem Otcem. Jelikoz na prelomu tisicileti stale jeste udavala smer v krestanskem umeni Byzanc, rozsiril se tento ikonopisecky vzor (ovsem mylne vylozeny jako zobrazeni Boha Otce) i na Zapad, odkud zpetne zacal pronikat zpet na Vychod v 17. stoleti v podobe zobrazovani Boha Otce jako starce s plnovousem.

Autor dale mini (str. 29), ze „ikona se dostala pomerne pozde do kultu cirkve," nebot „ikony zachovale (z doby) pred desatym stoletim jsou velmi ojedinele." Ikon pochazejicich z prvniho tisicileti skutecne neni mnoho, avsak neni na tom nic divneho, vzdyt v dobe ikonoborectvi, ktera trvala prakticky 100 let – do roku 843, bylo zniceno ohromne mnozstvi ikon a zachranen byl pouze jejich zlomek. (Kdyby nebyl kult ikon znacne v Cirkvi rozsiren jiz pred osmym stoletim, proc by se ikonoborci tolik namahali a proc by jim prakticky nepretrzita likvidace ikon trvala cele stoleti?)

Take je nutno polemizovat s vyrokem na str. 31, ze „stari Otcove doby patricijske, kteri byli vychovani v platonskem duchu, povazovali dusi, ne telo za obraz Bozi, ktery jediny je hoden uctivani. Proto pro ne bylo pohorsenim uctivat ikonu, ktera je obrazem pouheho tela." Autor vsak nepodepira sve tvrzeni vyrokem zadneho svateho otce, cituje pouze Euzebia z Caesaree, ktery byl cirkevnim historikem, ne teologem, a neni cirkvi uctivan jako svaty. Ani Origenes, z nehoz Euzebios, jak se uvadi, cerpal, nepatri mezi Otce, kteri jsou cteni jako svati, naopak, jeho uceni bylo V. cirkevnim snemem, ktery se konal r. 553 v Carihrade, zamitnuto.

Kdyby nekteri davni krestansti otcove skutecne uvazovali tak, jak tvrdi autor knihy, pak by se jednalo o heretiky. Vzdyt takove nazory (dualismus a pod.) Cirkev od sameho pocatku (tj. prakticky od doby apostolske) velice prikre odsuzovala a povazovala za nekrestanske, poukazujic na Boziho Syna, ktery sam prijal lidske telo a stal se clovekem (tedy lidskou bytosti i s telem: „A Slovo se stalo telem a prebyvalo mezi nami" Jan 1,14) a celeho cloveka (tedy i s telem) privedl ke zbozsteni.

Je znamo, ze svati otcove nikdy nehledeli na telo a dusi jako na dve protikladne hodnoty, z nichz by jedna (duse) zastupovala obraz Bozi a druha (telo) svody dabla, jak se zacalo v druhem tisicileti tradovat na Zapade (nespravne zapadni pojeti askeze: sebetryzneni, trestani tela), ale zduraznovali vzdy, ze duse i telo jsou Bozim stvorenim, ze jsou to slozky, z nichz je utvoren clovek jakozto dilo Bozi. Clovek je Kristem spasen jako celek, tedy i s dusi i s telem. Svati Otcove uctivali ikony, nebot jsou vyjadrenim cele osobnosti cteneho. Na ikonach vidime telesnou podobu, tak jako vidime i sve blizni (a symbolicky je na nich naznacena i neviditelna duchovni realita). Protoze vsak jsou ikony i mysteriem, zpritomnuji zobrazeneho i s tim, co nevidime, tedy celou jeho osobnost. Zakladem ucty k ikonam v pravoslavnem svete je, ze krestane v ikone neuctivaji obraz ci material, ale celou osobnost toho, kdo je na ikone zobrazen.

Je treba vysvetlit vetu na str. 37, ze „Kristus sam predal katolicke cirkvi svou vlastni ikonu", v podobe Mandilionu, jez je citatem kyperskeho biskupa Jiriho. Tento pravoslavny biskup z prvniho tisicileti mel na mysli jedinou Cirkev Kristovu, jez je pravoslavnou (orthodoxon) a zaroven sobornou – obecnou (katholiki) Cirkvi (Eklisia). Tak je Vychodni Cirkev nazyvana dodnes. Pravoslavni teologove zduraznuji, ze prava katolicita v puvodnim vyznamu toho slova a s puvodnim obsahem tohoto slova zustala zachovana pouze v cirkvi pravoslavne, zatimco rimskokatolicka cirkev opustila katolickou Cirkev Kristovu, kdyz se od ni oddelila a kdyz se vzdalila od puvodniho apostolskeho krestanskeho uceni – od Pravdy = od ziveho Krista.

Autor hovori na ctyricate pate strane o jakesi synteze reckeho pohanstvi, „podle ktereho se lide ubirali k Bohu prostrednictvim tohoto sveta, kosmu", a zidovskeho nabozenstvi, kde se cesta k Bohu vinula skrze dejiny. Synteza obojiho mela vyustit v krestanstvi. „Tento obrat byl rovnez pripraven v reckorimskem prostredi bajemi o bozich, kteri se v lidske podobe zjevovali lidem." „Proto se take krestane mohli vydat na cestu mnohem sirsi, kde Vteleni, zjeveni skryteho Boha harmonicky spojovalo kosmickou cestu reckou s dejinnou cestou izraelskou."

Pravoslavni teologove dusledne vychazeji z jedinecnosti Kristovy osobnosti spocivajici v tom, ze je Buh pravy, jeden ze Svate Trojice a nepripousteji nesoumeritelna srovnani s pohanskymi bohy ci nejake hluboke a zasadni vlivy predchoziho pohanstvi na duchovni praxi a viru krestanu. Pripousteji ovsem, ze krestane ve sve ucte k jedinemu Bohu a Jeho Synu Jezisi Kristu vynali jednotlive zvyky ci myslenky predchozich generaci a posvetili je tim, ze je pouzili k novemu ucelu, a to k vyjadreni ucty Spasiteli. Tak krestansti svati Otcove nachazeli napr. v Platonovi mnoho myslenek, ktere dostaly novy rozmer prave v krestanstvi a staly se nastroji v rukou svatych Otcu pri priblizovani bozskych pravd lidskemu sluchu. Svati Otcove prejali z helenske filosofie radu terminu a pojmu, jez naplnili krestanskym obsahem a pouzili k vyjadreni veroucnych a mystickych pravd. Urcujici slozkou vsak bylo vzdy Pravoslavi (tj. orthodoxni krestanska vira), ktere pouzivalo v tomto pripade filosofii jako pomocnika k vyjadrovani krestanskeho uceni. Pravoslavna teologie neuvazuje tak, ze by krestanstvi mohlo byt ovlivneno pohanskymi systemy, ale ze stripky pravdy, ktere predchazely krestanstvi, byly pripravou lidskeho rodu na prijeti Krista.

Tezko by mohlo byt pro jakehokoliv pravoslavneho krestana prijatelne tvrzeni, ze krestanstvi vzniklo jako synteza pohanstvi s zidovstvim. To, co autor knihy povazuje za pohanstvi, je ve skutecnosti autentickou soucasti starozakonni zvesti. V biblickych knihach se na rade mist setkame s poukazem na to, ze o Bohu vydava svedectvi Jeho stvoreni, tedy ze Boha muzeme skrze stvoreni (vesmir, svet, prirodu atd.) poznavat. Jiste, z hlediska krestanstvi je to poznani mlhave, nedokonale. Avsak plnost poznani Boha se lidem stala dostupnou az se vtelenim Boziho Syna. Krestanstvi je tedy dovrsenim zidovstvi, naplnenim Stareho zakona; pravoslavni krestane jsou novym Izraelem.

Na str. 49 je nutno polemizovat s tim, ze by tela na ikonach byla zkroucena. Naopak postoje Pana Jezise Krista, Presvate Bohorodice a svatych jsou klidne, dustojne a kazde gesto ma urcity duchovni vyznam. Zkroucena a v pohybu jsou na ikonach pouze tela hrisniku.

Az zapadni baroko zkroutilo tela soch svatych, coz je cizi pravoslavnemu pristupu k zobrazovani. Kristus je dle autora (str. 62) zobrazovan v reckem pojeti mimo jine „s vyrazem nadlidske lhostejnosti bytosti opatrene Bozi milosti, v niz se zraci mlceni, klid, proste hesychia Otcu pouste." Zde se zda, jako by byly davany do souvislosti dve veci, ktere maji k sobe ve skutecnosti daleko, a to lhostejnost a hesychie (mlceni). Avsak k hesychii svati lide dochazeli prave vyloucenim jakekoli lhostejnosti, duslednym a vytrvalym usilim o mravni a lidskou dokonalost podobnou Kristu, ktera rozhodne nespociva v rezignaci na soucit a ve vlastnim povysovani. Prava hesychie je vzdy spojena s laskou, nebot Buh je laska a poznani Boha neni mozne bez lasky. Kdo poznal Boha, je naplnen laskou; kdo nema lasku, ten o Bohu nic podstatneho nevi. Sam Pan Jezis Kristus poprel svym spasitelskym dilem jakoukoli lhostejnost k cloveku tim, ze za zachranu lidstva dal vlastni zivot. To je vyraz nekonecne lasky, soucitu a milosrdenstvi (jak to casto vyznavame v bohosluzebnych hymnech, nikoliv „nadlidske lhostejnosti".) Jako k Bohu ovsem k nemu musime vzhlizet jako k bytosti dokonale a ve vsem nas prevysujici. Tak chapali Krista i stari ikonopisci a snazili se Ho zobrazovat tak, aby vyjadrili Jeho dustojnost.

Na str. 68 autor popisuje ikonu pripisovanou sv. apostolu Lukasi, kde Presvata Bohorodice drzi na rukou maleho Jezise, coz se autorovi jevi jako anachronismus. Je vsak treba rici, ze stejne jako kompozice – tj. umisteni a velikost postav – nema na ikonach vyznam realisticky, ale duchovni, symbolizujici vyznam jednotlivych osob ve spasitelskem dile Kristove, tak ani chronologie neni urcujici v ikonopisnem vyjadreni Kristova dila nasi spasy, ale je podrizena duchovni skutecnosti, kde jak rikaji pravoslavni teologove – se neustale deje Kristovo dilo spasy, Jeho ukrizovani, smrt a zmrtvychvstani. Duchovni skutecnost je povazovana za absolutni, kdezto s casem a prostorem je nakladano jako s necim relativnim. Tak muzeme napriklad na ikone sv. Jana Krtitele videt jeho celou postavu, jak se modli ke Kristu, ale pred nim zaroven jiz lezi jeho vlastni hlava na podnose, jak si ji vyzadala Salome. Podobne na ikone narozeni Krista vidime, jak Pan lezi v jeslickach, ale zaroven v rohu ikony zahledneme, jak je omyvan. Podobne cilem svateho apostola Lukase nebylo zhotovit portret Presvate Bohorodice, ale zobrazit ji v jejim plnem duchovnim vyznamu, tj. jako tu, jez porodila Boha – Pana Jezise Krista.

K popisu ikon apostolu (str. 73) – autor mini, ze sv. apostola Mateje si ikonografove „predstavovali" jako stareho s okrouhlym vousem. Ovsem zobrazovani apostolu, ale i Krista, Presvate Bohorodice a jednotlivych svatych je vysledkem uchovavani povedomi o jejich podobe prostrednictvim cirkevni Tradice, tudiz nezavisi na libovuli umelce. Podoby svatych ziji ve vedomi Cirkve, jehoz zridlem je svata Bible i sv. Tradice, tj. tradovana vzpominka, stejne jako mnoha zjeveni ci zbozne zreni duchovniho sveta ve vytrzeni atd.

Na str. 78 hovori autor o antiminsu, kde nepresne uvadi, ze nahrazuje zapadni oltarni kamen, spravnejsi by vsak bylo uvest, ze se jedna o jeho ekvivalent.

Ikony jsou na vychode dle autora uctivany „skoro jako Eucharistie na Zapade, nebot zobrazuji vericim vteleni te posvatne osoby, kterou predstavuji" (str. 119). Musime vsak upresnit, ze na Vychode existuje zcela zvlastni a nejvyssi ucta k Eucharistii, Telu a Krvi Kristovu, jakozto k nejvzacnejsimu daru Bozimu, ktera prevysuje i uctu k ikonam. O tom svedci i zvyk rozsireny mezi pravoslavnymi vericimi mnoha mistnich cirkvi – po prijeti Tela a Krve Pane jiz nelibat ikony, pouze Kristuv Kriz.

Ucta k ikonam je v pravoslavne cirkvi presne specifikovana (je to jina ucta, nez jaka nalezi jedine Bohu), viz kanon VII. vseob. snemu.

Klaneni se Eucharistii ve smyslu zapadni adorace pred monstranci je pravoslavnou cirkvi odmitano. Eucharistii se klanime pred prijimanim, avsak nevystavujeme ji k uctivani. Pan Jezisi Kristus pravil: „Vezmete a jezte," a nikoliv: „Uctivejte."

Na str. 121 a 122 autor hovori o trullskem snemu, kde „bylo ustanoveno mnoho veci, jez charakterizuji disciplinu vychodni na rozdil od zapadni. Jeho 82. kanon narizuje, aby se na ikonach nezobrazovaly symboly (napr. beranek), nybrz vyhradne lidske postavy." Je treba znovu pripomenout, ze v te dobe Vychod i Zapad predstavoval jednu Cirkev, takze tyto kanony byly zavazne i pro zapadni Cirkev a teprve pozdeji, po svem oddeleni, prestal Zapad dosud zavazne kanony dodrzovat. Odchylka tedy vznikla na Zapade, ktery se v tomto (i v mnoha dalsich jinych – a zavaznejsich – pripadech) odchylil od puvodni katolicke (tj. pravoslavne) praxe, viry a discipliny.

Zaverem je treba se ohradit proti tomu, ze by se na vychodnim Slovensku zabyvali ikonopisectvim katolicti verici (str. 111). Autor svym tvrzenim, ze „v moderni dobe pravoslavne narody Ukrajincu, Rumunu, Bulharu, Srbu, jakoz i katolicti Slovaci... rozvinuli svuj vlastni styl pod vlivem narodniho umeni jednoho kazdeho z nich", zcela opomiji, ze na Slovensku zije pravoslavna cirkev a chce zrejme naznacit existenci reckokatolicke cirkve a jejich chramu vyzdobenych ikonami na vychodnim Slovensku. Na vychode Slovenska vsak pravoslavna cirkev existovala odedavna, byla ale v 17. stoleti nasilne prevedena k rimskokatolicke cirkvi skrze unii jako tzv. „reckokatolicka". Vetsina starych chramu vyzdobenych pravoslavnymi ikonami se tak stala majetkem reckokatolicke cirkve. Protoze reckokatolickym vericim bylo povoleno si ponechat obradove zvyklosti, pravdepodobne byly a jsou v reckokatolicke cirkvi dale vytvareny obrazy, podobne pravoslavnym ikonam. Je vsak treba zduraznit, ze mimo pravoslavi ikony nemohou byt, jak nakonec doklada i sam autor (viz napr. fakt o vyhradne didakticke funkci obrazu v zapadni – tedy rimskokatolicke – cirkvi, k niz se, jak znamo, uniate hlasi). Autor pak zcela opomiji, ze pravoslavna cirkev na Slovensku pocatkem tohoto stoleti opet povstala k zivotu a ma i sve ikonopisce.

Seznam chyb ve vyrazech, ktere jsou v knize:

nesmennem – spravne nemennem (str. 8)

promenne – spravne promenene (str. 8)

deisusa – spravne deese (str. 24)

styliste – spravne stylite (str. 26)

kenose je zniceni Boha – spravne je kenose Jeho postupne sestoupeni az do pekel, ktera Ho ovsem neznicila, ale naopak On potrel je (str. 39)

solovetskych – spravne soloveckych (soloveckych) (str. 42)

zvracena perspektiva – spravne obracena (inversni) perspektiva (str. 51)

ikony se malovaly na platno v dobe renesance -- spravne ne za renesance, ale za baroka (str. 53)

krida – spravne sadra (str. 53)

nakonec se ikona zlati – spravne se ikona zlati na pocatku psani ikony, jeste pred nanasenim barev (tamtez)

cela malba se pak pokryje lakem rostlinneho puvodu, ktery casem zcerna – doplneni: nyni se jiz pouzivaji laky, ktere necernaji (tamtez)

kral jako kral – snad kral kralu?, kral panujici? (str. 61)

soubor Jana Krtitele – spravne sbor Jana Krtitele (str. 69)

Mironosic – spravne Myronosic (str. 78)

emesskem krali – spravne edesskem krali... (str. 118)

Mgr. Jana Baudisova

Nove knihy o cyrilometodejskych otazkach

Zivot a utrpeni Rostislava, krale Moravanu

tak zni titul posledni knihy docenta PhDr. Lubomira E. Havlika, DrSc. , ktera vysla jako autoruv soukromy tisk vlastnim nakladem v Brne 1999, psany na psacim stroji a rozmnozeny. Nehlede na skromnou upravu doprovazeji knizku planky, pudorysy velkomoravskych staveb podle archeologickych vykopavek i ruzna jina vyobrazeni.

Pravoslavneho krestana, ktery se obira slavnym velkomoravskym obdobim nasich narodnich i cirkevnich dejin, osobnost Rostislava knizete – v Havlikove pojeti krale – nenecha netecnym, vzdyt byl kanonizovan tento slavny vladar prave nasi cirkvi v rijnu 1994 a tak se dockal zarazeni mezi ty evropske panovniky, kteri privedli sve narody ke spasitelne vire v Krista a byli za to uvedeni mezi Bozi svedky. Z hlediska narodnich kulturnich tradic patri sv. Rostislav mezi zakladatelskou plejadu nejen nasich, ale vsech slovanskych narodu, nebot byl iniciatorem a podporovatelem dila svatych Cyrila a Metodeje.

Knizka docenta Havlika je oprena o historicke prameny, jichz je autor, vydavatel vyznamneho souboru Magnae Moraviae fontes historici, prednim znalcem (vydala brnenska univerzita v 5 svazcich). Na zaver knihy je pridan exkurs o Konstantinu (Cyrilu) a Metodeji v souvislosti s problematikou puvodu slovanskych pisem – kyrilice a hlaholice a ukazky z nekterych velkomoravskych literarnich del.

Hned v prve kapitole nas autor uvadi do stredu politickeho deni, v nemz se Moravane pohybovali koncem 8. stoleti a v prvni tretine 9. stoleti, a zabyva se pocatky krestanstvi na Morave. Rostislavovo misto v tehdejsim deni ve stredni Evrope je neprehlednutelne. Vladce Moravanu projevil obdivuhodnou proziravost a moudrost, kdyz se snazil svemu kralovstvi zabezpecit samostatnost. Proti ohrozovani z nemeckeho sousedstvi se pokusil ziskat duchovni oporu v ucitelich krestanstvi, kteri by ucili Moravany vire a podavali jim plody vrcholne kultury te doby v jazyce srozumitelnem. Na otazku, proc rimsky papez, na ktereho se Rostislav udajne obratil (primy doklad v pramenech o tom vsak neni), nevyhovel jeho prosbe, autor jasne neodpovida. Je vsak znamo, ze v te dobe papez zehnal vojenskym tazenim Franku proti Morave a patrne predpokladal jeji porazku a automaticke jeji podrobeni nemeckym cirkevnim cinitelum, takze timto vyvojem mela byt snaha o vlastni bohosluzebny jazyk Slovanu bezpredmetna.

Moravsky kral se vsak neuspechem v Rime nadal odradit a obratil se se stejnou prosbou do Noveho Rima – Carihradu. Tam pro svuj zamer nalezl vlidne pochopeni a plnou podporu. V te dobe tam pusobili patriarcha svaty Fotios a cisar Michael III., kteri ziskali pro moravskou misii vyznamneho vzdelance filosofa Konstantina (tj. svateho Cyrila) a jeho bratra Metodeje, vybavili je vsim potrebnym a umoznili zalozit na Morave zaklady k samostatne cirkvi se slovanskym jazykem a vychodnim liturgickym obradem a jinymi zvyklostmi. Akvizitam svatych bratri a jejich druziny venuje autor tri kapitoly sveho zajimaveho dila.

Nemuzeme vsak obejit i sporne zavery v Havlikove spisu. Jakymsi jadrem, kolem ktereho se autor neustale ve svych uvahach pohybuje, je vztah „kralovstvi Moravanu k apostolskemu stolci rimskemu". Jako jinym prozapadne orientovanym historikum jde i docentu Havlikovi o to, aby podtrhl politickou roli rimskeho papezskeho stolce na stredovekem mocenskem kolbisti. Jiste tato role byla ve stredoveku velka a zejmena pote, kdy si papez takzvanym velkym cirkevnim schismatem, (neboli roztrzkou s vychodnimi patriarchaty) uvolnil pro tyto snahy zcela ruce, rostla na zapade az k absolutizaci papezske moci „dvou mecu" – cirkevniho i svetskeho. Avsak v polovine 9. stoleti se k teto budouci praxi rimske kurie teprve vytvarely teoreticke predpoklady a tato moc zdaleka v Evrope nebyla skutecnosti, o cemz svedci soucasne i pozdejsi politicke napeti mezi rimskym papezskym stolcem a franckou moci. Rim se take skutecne pysnil titulem cirkevnim: „apostolsky stolec" a cirkev rimskemu patriarchovi tento krasny titul prala. Cirkev totiz byla rozclenena v te dobe na pet patriarchatu – byly to patriarchaty v poradi cti: rimsky, konstantinopolsky (carihradsky), alexandrijsky, antiochijsky a jeruzalemsky. Ctyri z nich zahrnovaly krestansky vychod, jediny rimsky se prostiral na zapade. Oznaceni „apostolsky stolec" mel na zapade smysl, nebot na zapade jedina rimska katedra zduraznovala, ze byla zalozena v nejstarsi dobe, kdy pusobili svati apostolove a jejich pomocnici. Na krestanskem vychode takove oznaceni nemelo smysl, protoze tamejsi mistni cirkevni obce, z nichz se dalsim administrativnim vyvojem zrodily cirkevni metropolie a po nich jeste vetsi celky – patriarchaty, byly vesmes „apostolske stolce" – zalozene apostoly. Rimska cirkevni obec nebyla zalozena primo ani svatym apostolem Petrem, ani svatym Pavlem, i kdyz oba tito nejvyznamnejsi apostolove v Rime podle stare cirkevni tradice mucednicky zemreli a jejich hroby byly horlive navstevovany poutniky. Na vychode napriklad zalozil cirkev antiochijskou primo svaty Petr, ale nikoho dodnes nenapadlo od tohoto faktu odvozovat prvenstvi. Jeruzalemsky patriarchat byl za takovy prohlasen az v 5. stoleti, ac nikdo nepopiral, ze Jeruzalem je materskou cirkvi pro cele krestanstvo.

Politicke zduraznovani rimskeho „apostolskeho stolce" je tedy poplatne zapadnimu mysleni a mocenskym snaham. Nas zajima, kdy cyrilometodejska misie vstoupila do tohoto cirkevne politickeho ovzdusi a jak na tyto veci hledela z pozice cirkevni tradice a viry.

Konstantin (Cyril) s Metodejem se setkali s cirkevnim stolcem rimskym az tehdy, kdyz jiz zakoncili svou misii na Morave a ubirali se domu, tj. vraceli se ke sve materske cirkvi – patriarchatu carihradskemu. Jejich cesta z Moravy vedla tentokrat pres Benatky. Tam pred synodem cirkevnich cinitelu, kteri se na Konstantina vrhali jako „havrani na sokola", hajili pravo Slovanu na vlastni liturgicky jazyk. Tehdy se o nich dovedel papez Mikulas I. a pozval je do Rima. Do te doby na Morave a v Kocelove Blatnogradu pracovali bez kontaktu s rimskym papezskym stolcem. Je zajimave, ze se odebrali do Rima z Benatek teprve pote, kdyz se dovedeli, ze papez Mikulas zemrel a je zvolen novy rimsky papez Hadrian II. , nebot do Rima dorazili na jare r. 868. Zdrzeli se tam vsak neocekavane dlouho. Sv. Cyril tam zemrel 14. unora 869, a sv. Metodej dlouho nemohl ziskat, ceho bylo pro pokracovani misie na Morave zapotrebi.

O papezi Mikulasi I. , s nimz se tedy sv. bratri osobne nesetkali, je znamo, ze byl hlasatelem nove politicke filosofie, do te doby v krestanske cirkvi nezname, ze pry veskery okrsek zemsky podleha rimskemu papezi, cirkevne i politicky. Do teto sfery zahrnoval tento papez predevsim vychodni patriarchaty a cinil si narok na jejich vrchni spravu. Mikulas oprel sve naroky o takzvane Pseudoisidorovske dekretalie, sbirku listin, ktere byly „vyrobeny" prave v teto dobe, objevily se ve Spanelsku, ale jejich puvod smeroval do Rima na papezsky dvur. Docent Havlik otevrene tvrdi, ze papezi jako nejvyssi duchovni hlave krestanstvi a nastupci svateho Petra „hierarchicky duchovne podlehaly i obe svetske hlavy univerza – cisarove zapadniho a vychodniho imperia, o ostatnich kralich a knizatech ani nemluve" (cteme na str. 34 a jinde). Bere tedy rodici se teorii rimskeho mocenskeho papezstvi za hotovou realitu, coz je prekvapive u historika jeho formatu.

Fakt, ze cisar Michael s patriarchou Fotiem poslali na Velkou Moravu cyrilometodejskou misii, svedci, ze oni tento narok nesdileli. Mozna vedeli, ze Mikulas I. byl v dejinach prvnim papezem, ktery se dal po zpusobu svetskych panovniku korunovat, a mozna sledovali i jine pociny tohoto papeze, o nemz zapadni kronikar Regino (+ 915) o neco pozdeji napsal, ze „rozkazoval kralum a tyranum jako vladce sveta" (Viz P. Alberti, – Papezove, II. , 123. P. Maly, – Zivot sv. Cyrila a Metodeje, 28). Pripustime, ze vychodni krestane ponechavali tyto veci jakoby bez povsimnuti, a tim neprimo napomahali k jejich gradaci a vyvrcholeni v neblahych udalostech rozkolu r. 1054 a posleze i tragediim ze zapadu proti vychodnim krestanum vedenych krizackych valek, zejmena proti Carihradu v r. 1204. Patriarcha Fotios patrne o techto snahach byl dobre informovan, ale celil jim spise na poli teologickem, vyvracenim rimskeho naroku na formulaci viry ve znamem zkazeni Symbolu viry slovem Filioque.

V oblasti cirkevne pravni vsak vychodni krestane ve vsech ctyrech patriarchatech pohlizeli na roli rimskeho patriarchy – papeze tak, jak je tomu dodnes v pravoslavne cirkvi ve vztahu k patriarchovi carihradskemu. Ani on neni u nas nejaky pravoslavny „papez", ale „prvni mezi rovnymi" ostatnimi biskupy. Dnesni „primat" carihradskeho stolce v rodine pravoslavnych cirkvi tedy neni z pozic nadrazenosti (natoz „neomylnosti"!), ale funkci jakehosi prirozeneho koordinatora. Nevmesuje se do pravomoci jinych autokefalnich cirkvi, at na rovine patriarchatu, nebo metropolii, na jejich cirkevnich uzemich. Podobne i uvnitr techto mistnich autokefalnich cirkvi se nevmesuji takzvani primasove, napriklad hierarchove s titulem „arcibiskup" do pravomoci mistnich eparchialnich biskupu. Tak tomu bylo v prvotni cirkvi, v dobe velkych sedmi vseobecnych snemu a taktez ovsem v 9. stoleti, v dobe zivota a pusobeni svatych Cyrila a Metodeje. Tak to oni chapali a podle toho jednali. Moravska cirkev byla z tohoto vychodnich pravoslavneho hlediska samostatnym arcibiskupstvim s velmi volnym vztahem k rimskemu papezskemu patriarsimu stolci.

Docent Havlik tvrdi, ze kral Rostislav „nemel pochyb, ze kralovstvi Moravanu patri do hemisfery rimskeho krestanskeho univerza,... ale odmital jen uznat prislusnost kralovstvi Moravanu k imperiu Franku". Tomu odporuje svoboda a nekompromisnost, s jakou se Rostislav obratil prave se zadosti do Carihradu, odkud – jak vedel a jak to rekl – „dobry zakon na vsechny strany vychazi". O zakonu, teorii a praxi cirkevni i politicke, jak vychazel z rise Franku a tez i z Rima, musel pochybovat, coz ho stalo pozdeji utrpeni, vezneni, oslepeni a zalostny konec.

Co neuznaval Rostislav, ucinil svou politickou koncepci jeho rival Svatopluk. Poslouchal rady Vichinga a dalsich a znicil nejenom cyrilometodejske dilo, ale dovedl posleze Moravu do zkazy a do hlubokeho upadku i jeji cirkev. Svatopluk znicil svou zradou Rostislava, kdyz jej vydal Frankum, ale znicil i jeho cirkevne politickou koncepci svobody a nezavislosti, ktera jedina mohla zabezpecit Morave suverenitu politickou pri cirkevni samostatnosti a kulturni tvorivosti ve vlastnim jazyku, rozkvet a budoucnost. Mozna si Svatopluk na konci sve vlady uvedomoval, jak hluboce chyboval, kdyz opustil cirkevni i politicke zamereni sveho stryce. Zel tato Svatoplukova slepota se stala spise predznamenanim budouciho procesu nasich narodnich a kulturnich dejin, ktery se podivne promita i do nasi soucasnosti. Postavy obou kralu sv. Rostislava a Svatopluka se v jadru rozchazely v chapani mravnich zasad. Oba byli osloveni patrne nejdriv zapadnimi uciteli krestanstvi, mezi nimiz bylo mnoho vybornych a uslechtilych krestanu, ne vsichni byli lstivi a uskocni politikari jako napr. Viching. Ale zatimco Rostislav duchovne rostl a vzdelaval se v mravnich zasadach sv. Cyrila a Metodeje a jejich spolupracovniku, jako byl sv. Gorazd nebo Kliment, Naum a dalsi, Svatopluk zustaval sice uspesnym vojakem, ale mravnim primitivem. Jeho vyboje mozna nekomu lichotily, predevsim jeho vojenskym druzinam prinasely korist a slavu, ale vnitrne moravsky stat oslabovaly az k jeho padu. Proti svatemu Metodeji si v Rime vyzadal rivala zradneho biskupa Vichinga. Cyrilometodejce na jeho podnet vyhnal nebo prodal do otroctvi – vykvet inteligence moravskeho naroda. O techto vecech se u docenta Havlika nedocteme. Skoda.

Kniha je uzavrena zajimavym pojednanim o Konstantinu a Metodeji a problematice slovanskeho pisma. Dr. Havlik, zda se, se priklani k nazoru, ze Konstantin prinesl na Moravu patrne kyrilici a ze na Morave pote cyrilometodejci meli sestavit pismo nove z pismen „nalezenych" ci „vynalezenych" Konstantinem v cernomorske oblasti na jeho ceste k Chazarum, tedy byla by to hlaholice. Soudi, ze timto pismem hlaholskym se pak psalo na Morave s ohledem na jazykova specifika staromoravske reci. Proto podle Havlika je nutno mluvit pro uzemi kralovstvi Moravanu o „staromoravskem jazyce", jako se mluvi o staroruskem nebo starobulharskem.

Kniha docenta L. E. Havlika prinasi i jine zajimave podnety k dalsimu studiu cyrilometodejske problematiky.

S litosti se dovidame, ze docent Lubomir Emil Havlik zemrel letos dne 5. brezna. Ceska historicka veda v nem ztratila celneho pracovnika. Pavel Ales

„Kozaci"

„Zacatkem brezna dosly nepodlozene zpravy o jakychsi udalostech v Petrohrade. Stab armadniho sboru usuzoval, ze v hlavnim meste dochazi k vaznym zmenam, protoze Statni duma carovi navrhovala, aby se zrekl trunu. Ve sboru bylo jednani dumy povazovano za neuveritelnou opovazlivost a jeho velitel general Chan-Nachivanskij poslal jmenem gardove jizdy carovi telegram s vyzvou neustupovat a nabidl mu podporu sveho armadniho sboru. To zatim utisilo neklid ve sboru a ocekaval se presun do Petrohradu. Misto toho dosel caruv Manifest, kterym se car zrekl trunu jmenem svym i sveho naslednika. Vladu v Ruskem carstvi prevzala Prozatimni vlada. Manifest je datovan 2. brezna a o den pozdeji nasledovala abdikace carova bratra velkoknizete Michaila Alexandrovice. Pri jejim cteni u pluku ve vesnici Lipky v setnine Jeho Velicenstva kozaci plakali... "

Knihu „KOZACI", autora Stanislava A. Auskeho, z niz je uvedeny uryvek, vydalo v lonskem roce nakladatelstvi AKADEMIA. Autor v ni na vice nez trech stech stranach seznamuje ctenare s jednim z mimoradnych a snad i, pro nas malo zasvecene, tezko definovatelnych pojmeu – s kozactvim. V prehledne rozdelenem textu nas provadi od vysvetleni o puvodu kozactva pres dalsi pojmy a charakteristiky k historickemu vyvoji a roli kozactva v dejinach ruske monarchie a euroasijskeho prostoru.

Revoluci, udalostem, ktere ji predchazely, a nasledne obcanske valce je venovana podstatna cast knihy. Diky mnozstvi dosud malo znamych fakt a udaju, ktere Ausky cerpa z dukladneho studia archivnich materialu a mj. i z osobni korespondence s pametniky, si muze ctenar sam utvorit uceleny obraz o vzniku krize statu, okolnostech, ktere ji ovlivnily, a nakonec zpusobily zanik ruske monarchie. Kozaci, srostli s monarchii nejen svou sluzbou a vernosti carovi, ale i pravoslavnou virou, byli mnohdy posledni silou schopnou branit stat pred hrozicim nebezpecim.

Jako osudovi nepratele bolsevismu, stejne jako cela pravoslavna cirkev, zanechali tisice padlych, svych bratri, pri obrane vlasti pred besnicim bolsevismem.

Osudova cesta tohoto pozoruhodneho „naroda" je stale necim, co nas mocne oslovuje touhou po svobode, ale i schopnosti prinest sve zemi a vire obet nejvyssi.

Publikace je doplnena mnoha dobovymi fotografiemi a prehlednym jmennym rejstrikem. Boris

Theologie a zivot
Myslenka ve sluzbe nesvobody

V soucasnosti jsme nejenom v nasi zemi svedky a casto i ucastniky velke nejistoty. Po ztrate jistot ideologickych a svetonazorovych ve spolecnostech stredni a vychodni Evropy pozvolna mizi take jistoty socialni a ekonomicke. V celosvetovem meritku pak jednotlivec stoji tvari v tvar mohutnemu procesu ekonomicke a ideologicke globalizace, ktery se snazi eliminovat vsechno partikularni a jedinecne. Proces globalizace je casto veden snahou nekolika mocnych ovladnout a ekonomicky si podrobit svet bez jakehokoliv ohledu na kulturni, duchovni a hodnotove systemy, ktere nejsou v souladu s siroce prijimanou kulturou konzumu, mravniho upadku a hedonismu, ktery se v zajmu vyssich zisku pro nekolik vlad a nekolik globalne pusobicich forem siri pod plastikem tzv. ekonomicke svobody a stava se dobrovolne prijimanym otroctvim konzumu.

Neni divu, ze ve svete, ktery je v soucasnosti urcovany na jedne strane nejistotou a na strane druhe ziskuchtivou a pragmaticky mocichtivou ideologii globalizace, se velmi dobre dari fundamentalistum nejruznejsiho druhu. Zastanci fundamentalistu a jednostranne vykladanych tradic nabizeji dnes na celem svete lidem jasna reseni a vseleky. Ve stavu vseobecne nejistoty a hodnotove krize, na kterou pochopitelne s velkou kurazi poukazuji, privadeji do sveho tabora vice a vice stoupencu, kterym se ve fundamentalistickych kruzich nabizi „plnost pravdy" ci jakysi uzavreny a jednou provzdy dany vyklad sveta, bez toho, ze by pravo na cast pravdy, anebo narok na jiny – take velmi dobre oduvodneny a podlozeny nazor, ci dokonce jinym nabozenstvim oduvodneny pohled, priznali komukoliv ze svych rad anebo komukoliv ve svem okoli.

Vsechny fundamentalismy pritom pokladaji za samozrejmost, ze vykladaji svet celostne a propracovane – tak rikajic „bez mezery". V praxi to pak vypada tak, ze fundamentalisty prezentovane pseudopravdy a pseudologicke vyvody se vetsinou musi prijimat bez jakekoliv pochybnosti a kritiky, protoze kazda pochybnost a nebo jiny nazor na nekterou cast fundamentalismem urcovaneho vykladu sveta automaticky narusuje cely system.

Kde se dnes muzeme setkat s fundamentalismem? Bohuzel, prakticky ve vsech universalnich nabozenskych systemech, ktere se pokouseji o zasadni vyklad vztahu cloveka k Bohu, vztahu lidi k sobe navzajem a vztahu ke svetu.

Je prekvapujici, ze fundamentalismus velmi odpudiveho razeni nalezneme dnes treba take v USA a v nekolika zapadoevropskych zemich. Zde existuje skupina tzv. evangelikalnich cirkvi, jejichz prislusnici na strane jedne uprednostnuji konzumni zpusob zivota (v rozvojovych zemich tzv. teologie prosperity), na strane druhe se primo vyzivaji v eschatologickych obrazech posledniho soudu a zatracovani veskere ostatni – rozumej neevangelikalni – duchovnosti, kultury a civilizace. Charakteristicka je totalni ahistoricnost. Tato skupina (resp. skupiny) krestanu citajici v USA a zapadnich zemich na 25 milionu privrzencu by patrne nebyla nebezpecna, pokud by nedisponovala obrovskou politickou, ekonomickou a vojenskou moci. Skutecnost, ze prave mnozi soucasni politikove v USA vysli z prostredi blizkeho fundamentalistickym evangelikalum, neni nahodna. Ton americke politiky je dnes bohuzel casto udavan lidmi odmitajicimi pravo na „jinakost" a rovnocennost jinych kultur, dejin, nazoru a pohledu na svet. Tedy v podstate vsem, kteri nemysli a nekonaji jako oni.

Fundamentalismus vychazejici z jinych korenu vzkveta dnes v mnoha islamskych zemich. Je zajimave, ze se prosazuje jak v prostredi trpicim materialni chudobou (Afganistan, Filipiny, Jemen, Sudan, nektere zeme byvaleho SSSR), tak v prostredi materialniho dostatku (Saudska Arabie, castecne Lybie a Iran). Islamsky fundamentalismus, tak jako vsechny ostatni fundamentalismy, usiluje o totalni vyklad sveta a ve smyslu Mohamedova uceni usiluje o uplnou islamizaci zivota spojenou s totalnim podrizenim jednotlivce a cele spolecnosti tzv. zakonum sarija, ktere jsou casto chapany doslovne a prosazovany stredovekymi metodami.

Islamsky fundamentalismus upira pravo na jine nazory a na jiny zpusob zivota nez ten, ktery je diktovany ucenim proroka a jeho nejmene tolerantnich nastupcu a vykladacu. Nejmarkantnejsi priklady islamskeho fundamentalismu nalezneme dnes v hnuti Taliban, ktere kontroluje podstatnou cast Afganistanu, u zastancu islamske revoluce v Iranu a Pakistanu a take v Saudske Arabii a mezi tzv. cecenskymi bojovniky. Islamsky fundamentalismus je typickym prikladem fundamentalismu staviciho se velmi otevrene a casto se zbrani v ruce proti pluralite spolecnosti a sveta, globalizaci a jakymkoliv myslenkovym a hodnotovym proudum, ktere nejsou soucasti uceni v tomto pripade uceni islamu. Dulezitou soucasti takto pojateho islamu je dzihad – svata valka proti nevericim.

S fundamentalisty ruzneho typu se setkavame v dnesni pomerne nejiste dobe take v Indii – u privrzencu hinduismu. V minulosti prevazne tolerantni hinduisticke indicke spolecnosti, ktera se dnes stava spolecnosti industrialni a zaroven zustava spolecnosti s nabozenskymi zaklady, se dnes objevuji smery a skupiny, kterym je tolerance k jinym skupinam obyvatel a schopnost dialogu cizi. Je paradoxem, ze v moderni a technicky se rozvijejici indicke spolecnosti jsme svedky ritualnich sebevrazd, kastovniho systemu, utoku na jinoverce a dokonce se setkavame s fundamentalisticky zamerenymi „exporty" reprezentovanymi guru, kteri nekdy velmi promyslene ziskavaji totalni moc nad svymi privrzenci, cinice je takto „totalne stastnymi" u nohou ucitele. O tom, ze takto postupne a dobrovolne ovladnuti lide ztrati nejenom svoje „neprave ja" ale take pratele, rodinu a pochopitelne take mnoho penez, ucitele moudrosti radeji nemluvi. Netolerantni a nezpochybnitelny vyklad slozitosti sveta a zivota se pak pro priznivce gurua stava opravdu malickosti – doslovnym prijetim a opakovanim nazoru a myslenek ucitele.

S fundamentalisty obdobneho razeni se dnes setkavame take u sekt vychodni i zapadni provenience. Na zapade se misto gurua objevuje postava tzv. studijniho vedouciho (u jehovistu a nekterych sekt vychazejicich z krestanstvi) anebo supervisora a psychologickeho poradce (u dianetiky a sekt psychoterapeuticky zamerenych). I zde je vyklad sveta a zivota jednou provzdy dan. S oblibou se poukazuje na spatnost vseho a vsech mimo sektu. Clenove sekty jsou naopak utvrzovani ve sve vyjimecnosti a nadrazenosti okoli. Predevsim sekty zapadni provenience byvaji dobre organizovany a pro jejich privrzence je velmi tezke akceptovat jako pozitivni ty hodnoty a myslenky, ktere existuji mimo sektu. Totalni ovladnuti a kontrola zivota radoveho clena sekty a jeho uzavreni se pred svetem mimo sektu (vcetne dosavadni rodiny) ma pak casto jediny hmatatelny a naskrze neduchovni cil – zlepseni materialniho postaveni ruznych studijnich vedoucich, supervisoru, poradcu, vudcu a pod.

Mohlo by se zdat, ze svet tradicnich cirkvi je vuci fundamentalistum ruzneho typu imunni. V dobe vseobecne nejistoty a duchovniho stradani tomu tak vsak bohuzel neni. Fundamentalismus spojeny se zcela zidealizovanym pohledem na sebe a na uceni a dejiny sve vlastni cirkve – anebo spolecenstvi cirkvi – se dnes objevuje i v prostredi tradicniho krestanstvi.

Tento fundamentalismus se ve jmenu cistoty uceni u rimskych katoliku a vernosti tradici u pravoslavnych obraci jak dovnitr techto spolecenstvi, tak smerem ven. Smerem dovnitr je zde snaha totalne ovladnout nazorove spektrum, mysleni a konani clenu cirkve ci cirkevni obce v mire ne nepodobne tomu, jak je tomu u sekt. Smerem navenek je to pak podcenovani a zatracovani vsech nazoru, hodnot, postoju i lidi, jez nejsou soucasti „promysleneho a dokonaleho" systemu anebo jej nekriticky a jako celek prijmout odmitaji.

V prostredi rimskokatolickem lze za fundamentalisty pokladat tzv. lefebrovce, kteri se ztotoznuji s myslenim a praxi stredovekeho katolicismu – uprednostnovani latiny, antisemitismus, pohrdani tzv. modernisty v rimskokatolicke cirkvi, antiekumenismus... Trochu jiny typ fundamentalismu se pak objevuje u ruznych duchovne orientovanych skupin uvnitr rimskokatolicke cirkve – tyto skupiny a jejich clenove se pokladaji za prave a ostatnim nadrazene nositele hodnot rimskeho katolicismu a jsou casto vedeny charismatickymi osobnostmi knezi i teologicky fundovanych laiku.

I v pravoslavi se fundamentalismus podobne jako u katolickych lefebrovcu predevsim obraci do zidealizovane minulosti. Ve jmenu „vernosti tradici" se casto v nedostatecne vzdelanem prostredi pomlouvaji a zatracuji clenove cirkve, kteri maji na nektere predevsim sluzebne, kanonicke a historicke otazky kriticky nazor. Ve fundamentalistickych kruzich je pak zcela odmitan teologicky dialog s jinymi cirkvemi. O dialogu s prislusniky jinych nabozenstvi ani nemluve. Nahlizeni na sebe, jako na nadrazene vsem a ostatnim je pokladano za samozrejmost. Vseobjimajici a inklusivni aspekty pravoslavi jsou zamlcovany.

Za zastance fundamentalismu lze v pravoslavi pokladat tzv. Ruskou pravoslavnou cirkev v zahranici (s obdivem shlizejici na posledniho ruskeho cara a ruskou cirkev popetrovske epochy), nektere tzv. starokalendarni cirkve a take privrzence nekterych netolerantnich starcu a knezi, kteri se vetsinou soustreduji na odsuzovani vseho a vsech mimo svoje nasledovniky. To, ze vsechno mimo tuto skupinu je pokladano za uskok satana a nepratelske spiknuti, se (podobne jako u vetsiny zapadnich sekt) poklada za samozrejme. Je paradoxem, ze tento pristup je na strane jedne podobny pristupu vetsiny evangelikalu a sekt zapadni provenience, ktere se vyzivaji v obrazech posledniho soudu, a na strane druhe se svym durazem na osobu duchovniho ucitele ci kneze dosti podoba take fundamentalismu indickych guru, ac se jedna o krestany.

Po seznameni se s nabozenskym fundamentalismem, ktery v soucasnosti na sebe bere tolik ruznych podob a tvari a objevuje se prakticky ve vsech velkych nabozenskych systemech, krestanstvi nevyjimaje, si muzeme polozit otazku: Podle ceho a jak rozpoznat fundamentalisty? Rozpoznat fundamentalisty vsak neni az tak tezke. Pokud o nekterych osobach plati dva a vice z nize uvedenych vyroku zaroven, je velmi pravdepodobne, ze se o fundamentalisty jedna.

1. Jsou presvedceni o sve nadrazenosti nad vami.

2. Odmitaji dialog jako zpusob, kterym se lze priblizit k poznani skutecnosti.

3. Maji nazor na veci a lidi kolem sebe predem hotovy – i proto dialog nepotrebuji.

4. Nepokladaji vas nazor na vec za rovnocenny svemu.

5. Radi zatracuji vsechny a vsechno, co neni v souladu s jejich predstavou o svete a o zivote.

6. Jsou podezrivaji a radi ve sve skupine a jejim okoli hledaji zradce a nepratele

Roman Juriga

Presvata Bohorodice spasiz nas
Znameni spasy

Apokryfni evangelia vypraveji, ze Maria byla jeste velice malou divenkou, kdyz ji rodice sverili do pece jeruzalemskych knezi. K Chramu vedlo patnact vysokych schodu, po nichz pravidelne stoupaval knez k obeti. Na kazdem z tech schodu zpivaval jeden z patnacti stupnovych zalmu (z. 120 az 134). Nezapomenutelnym se mnoha divakum stal prosluly Tizianuv obraz Uvedeni do Chramu v benatske Gallerii dell' Accademia: male devcatko s rukou vstricne natazenou radostne bezi vzhuru po schodech, jako by se temer vznaselo, a pred branou ji v doprovodu ostatnich sluzebniku Bozich vita sam veleknez. „Ucitila nesmirnou radost," vypravi o Marii jeden z jejich zivotopiscu, „ze tento Chram se stane jejim domovem. Jeste netusila, ze ona sama se jednou stane chramem zivym, z nehoz vyjde Bozi Syn."

„Tancila na svych nozkach," cteme zase v protoevangeliu Jakubove, „a vsechen izraelsky lid ji miloval. Zustala pak v Chrame jako hrdlicka a dostavala potravu z rukou andela." Jine evangelium, Genesis Mariae, rika o jejim pobytu v blizkosti nejsvetejsich mist: „Denne rozmlouvala s andely."

Tam, v jeruzalemskem Chrame, zacala priprava dcerusky Jachyma a Anny pro budouci ukol spoluucastnice spasy: stat se Matkou Boha v lidskem tele.

Ve svatek jejiho privedeni do blizkosti Archy Umluvy cteme z Lukasova evangelia o Mariine navsteve u jeji pribuzne Alzbety v case, kdy se jiz bezprostredne priblizilo splneni nadeje, pred staletimi vyslovene prorokem Izaiasem: „Sam Panovnik vam da Znameni. Hle, Panna pocne a porodi Syna a da mu jmeno Immanuel, tj. S nami Buh" (Iz 7,14). Nastenna malba v kubikulu (hrobni komore) Priscillinych katakomb v Rime, pochazejici uz z poloviny 3. stoleti, zobrazuje modlici se zenu – orantku s hedvabnym talithem na hlave (modlitebni talithy byly zhotoveny podle pokynu obsazenych v Num 15,37-41 a Deut 22,12). Byvalo zvykem vzyvat Hospodina se vztazenyma rukama. Tertullian vsak radil k vetsi pokore po Mariine vzoru: „Nepozdvihujte ruce tak napadne. Pozvedejte je umirnene, skromne a dustojne." Ma-li stojici zena na stene rimskeho kubikula jeste trochu rozprazenejsi ruce, v pozdejsich vyobrazenich orantky byly jiz zcela primknuty k telu, v loktech ohnuty – a nepozvedaly se vys nez do vyse ramen. Nesluselo se zvedat je tak okazale. Sluzebnice Pane se jen tise a bez vyhrad odevzdavaly do Hospodinovy vule. Nekdy v devatem stoleti se poprve objevilo na postave orantky znameni Immanuela – Prichazejiciho Boha v kruznici – jako obraz plodu, ktery nosila ve svem tele. Co predpovidal Izaias a co po staleti zustavalo skryto lidskemu chapani, ucinilo se zjevnym. Mezi nejznamejsi vyobrazeni tohoto typu patrila ruska ikona Znamenije Kurskaja Korennaja, nalezena v lese u Kurska a pozdeji umistena v novgorodskem chrame Spasitele. Kdyz v roce 1169 oblehala mesto suzdalsko-vladimirska vojska a pro obyvatele nebylo zachrany ani vychodiska, prosil novgorodsky arcibiskup po cele tri dny Bohorodicku o pomoc. Dostalo se mu vnuknuti, at nad mestskou branu pozvedne tuto ikonu izaiasovskeho Znameni. Ani diakon, ani knez nemohli vsak obrazem hnout z mista. Teprve po predneseni prislusnych modliteb se sama ikona dala do pohybu. Stala nad mestskymi branami a shlizela na besnici nepratele. Kdyz ji zasahl sip, rozplakala se – a v tu chvili zahalil utocniky husty mrak a oni se ve zmatku zacali pobijet navzajem. Podobne i v dalsich staletich zachranovala ikona Novgorod vzdy v krajnim ohrozeni. Stala se v zemi jednou z nejucivanejsich ikon. V nasem stoleti za revoluce ji prislusnici Bile armady odnesli ze zeme, po urcity cas byvala vystavena ve Fatime a posleze nalezla pevne umisteni ve Voznesenske katedrale jako patronka ruskeho exilu. Prave motiv teto ochrankyne ruskych vyhnancu z vlasti se stal Ivanu Jakovlevici Bilibinovi inspiraci pro navrh mozaiky Znameni, ktera se od dvacatych let vznasi nad vchodem do olsanskeho Uspenskeho chramu v Praze. (Okolnosti vzniku teto mozaiky priblizil ctenarum letosniho pravoslavneho kalendare Ing. Vladimir Gavrinev.)

Vskutku: v Bohorodicce se naplnilo davne Izaiasovo proroctvi a od te doby mohou skrze ni vsichni krestane doufat v pomoc nebes ve chvilich nejuzkostnejsich. Ti, kteri opravdove veri, budou zachraneni ve svem nitru, jako ve vnejsim smyslu byli podle povesti zachraneni davni Novgorodane. Nebot tato pokorna, skromna zena, sluzebnice Pane, ktera umoznila spasu sveta bezvyhradnym vyznanim „Staniz se mi podle Slova Tveho" (Lk 1,38) a odvazila se pozvednout ruce pouze „do vyse vlastnich ramen", byla Bozi vuli promenena ve vladkyni nebes a dodnes k nasemu sluchu ve svatek jejiho uvedeni do Chramu doleha jeji chvalozpev, ktery pronesla v case tehotenstvi pri navsteve u svate Alzbety: „Velebi duse ma Pana a muj duch jasa v Bohu, mam Spasiteli. Sklonil se ke sve sluzebnici v jejim ponizeni. Hle, od teto chvile budou mne blahoslaviti vsechna pokoleni, nebot mi velike veci prokazal Ten, jenz je mocny – a jehoz Jmeno je Svate" (Lk 1,46-49).

PhDr. Otakar Ales Kukla

K zamysleni
Hospodin nam dal znameni

Buh v osobe Jezise Krista prijal telo cloveka. Toto je zakladni idea biblicke zvesti. Podle svedectvi apostola Jana (1,14): „A slovo telem ucineno jest a prebyvalo mezi nami."

Clovecenstvi Krista nam prineslo vykoupeni. Tak se Clovek, Jezis Kristus, stal prostrednikem mezi Bohem a lidmi. (1. Tim 2,5)

Buh se projevuje v Jezisi Kristu, ve Slovu.

Kdysi, kdyz se Asyrane blizili k Jeruzalemu, doslo k panice. Buh skrze proroka volal po vetsi vire: „Bud klidny, neboj se." Kral mohl prosit o znameni, ktere by ho utvrdilo ve vire, jak to kdysi ucinil Gedeon. (Soud. 6,17) Odpovedi krale Achaze ale bylo: „Nebudu prosit a nebudu zkouset Hospodina." Nebyla to pokora, ale nedostatek viry. Hrich nedostatku viry postihl i dalsi krale. Takovy postoj se prici Hospodinu. Obracime-li se na Neho s detskou duverou se vsemi nasimi starostmi, Hospodin nam rad pomaha. Neobstojime pred Nim ale, kdyz Jeho snahy budou od nasich odlisne.

Neobstalo proto i izraelske kralovstvi. Nastal Bozi soud. Evangelista Matous pise, ze soudy trvaly ctrnact pokoleni, „od zajeti babylonskeho az do Krista".

Potom Hospodin dal svemu lidu znameni: „Panna v zivote miti bude, a porodi Syna, a nazvou jmeno Jeho Emmanuel,: s nami Buh" – tak, jak to jiz predpovedel prorok Izaias 7,14.

Buh je s nami, ale musime se ridit Jeho zakony. Takova je Bozi vule. On vzal na sebe lidske telo a prijal lidsky udel. Detatko v jeslich je znamenim toho, ze Buh miluje svet. Proto Buh opakuje slova vyrcena lidem Stareho zakona: „Neboj se, a srdce tve nechat se nedesi" Izai. 7,4, ale soucasne nas varuje: „Jestlize neverite, jiste ze neobstojite."

J. Karp.

Odkaz svetcu
Vzacna pravoslavna duchovni slavnost
ke cti svate Ludmily v bazilice sv. Jiri v Praze

V sobotu dne 30. zari r. 2000 se konala v historicke bazilice sv. Jiri na Hrade, kde jsou ulozeny ostatky sv. Ludmily, pravoslavna liturgie. Nadherne pocasi pralo nasi slavnosti. Opet po tisici letech zaznely zde modlitby, ktere se nesly ve staroslovenskem jazyce ve sve prostote nadhernou chramovou lodi ke trunu Nejvyssiho.

Zvlaste velebne zaznela slova molebn u: „Svjataja mucenica Ludmila, moli Boha o nas," ktera nutila nase srdce silneji bit.

Svata Ludmilo, knezno ceska, babicko sv. Vaclava, patrona ceske zeme, vznasime k Tobe stejnou modlitbu jako k Tvemu vnukovi, primluv se za nas u Boha, rozpomen se na sve pleme, nedej zahynouti nam ni budoucim.

Historicky ramec bohosluzby v chramu, ktery postavil v roce 920 knize Vratislav, nutil verici k zamysleni nad osudem vychodniho krestanstvi v nasi zemi a vyslovit modlitebne prani, aby Pan Buh uznal nas za hodne jeste nejednou zazit podobnou duchovni radost.

Liturgii a moleben sv. Ludmile slouzil, arcibiskup prazsky a ceskych zemi vladyka Christofor spolu s mnohymi duchovnimi, se zvucnym doprovodem mladeho cirkevniho moskevskeho peveckeho kvarteta.

My verici, kteri jsme se sesli ve velkem poctu, dekujeme vedeni nasi cirkve a nasim duchovnim, ucastnikum bohosluzby, za tuto vzacnou pravoslavnou duchovni hostinu.

V procitenem kazani vladyka Christofor pripomnel slova sv. Evangelia o pravde Bozi. O tom, jak Pan Jezis Kristus ucil pravdu. O tom, ze pravda podle nasich Otcu a ucitelu je jedna. Pravdou je Spasitel Jezis Kristus. A teto pravde ucili nas nasi predkove, tuto pravdu znali i ti, kteri nas vychovali a dovedli nas az k teto svate hodine, kdy muzeme u ostatku sv. Ludmily, knezny ceske, konat v den jeji pamatky modlitby, abychom vsechno to uceni, vsechnu tu dobrou vychovu, kterou jsme dostali, dokazali zurodnit. Abychom to, co nosime v sobe, predali i tem, se kterymi jsme denne, kteri k nam prichazeji a ptaji se nas na obsah pravdy, protoze v dnesni dobe, kdyz zacneme hovorit o pravde, zjistime, ze kazdy ma nejakou svoji pravdu.

Kazdy z nas nosime zkusenosti, nosime v sobe vedomosti a rikame, kdyz jsme o tom presvedceni, ze mame pravdu. Ale kdyz si uvedomime, ze ta pravda je pouze nase, ze ta pravda je moje, tvoje, je kazdeho z nas, pak vezme, ze nasi vlastni pravdu musime merit pravdou Bozi, pravdou, kterou ucila a pro kterou mucednicky zemrela sv. Ludmila. Teto pravde Bozi ucila i sveho vnuka sv. Vaclava a take ty, kteri ji navstevovali na hrade Tetine, na hrade vdovskem.

Vladyka Christofor zduraznil dale, ze je dnes velmi dulezite a aktualni vedet, co je pravda, a ucit pravde. Nebat se, nelekat se, ze se setkavame vetsinou s pravdami, ktere nejsou v souladu s pravdou Bozi. Nelekat se, jako se nelekala sv. Ludmila v dobe, kdy nas narod nebyl jeste cely krestansky a jeste mnoho slovanskych narodu nevedelo o Kristu. Nebala se a zastavala pravdu ve svem okoli, zila pravdou, a proto take Buh ji oslovil hned po jeji mucednicke smrti. Vime, ze na hrade Tetine se potom objevovala svetla. Svetlo symbolizuje smer. Clovek, ktery putuje a uvidi svetlo, najde cestu a neklopytne. A tak ona svetla na mohyle, na hrobe sv. Ludmily, zvestovala, ze tam lezi svetice, ktera ukazala a bude ukazovat, a jak vidime, stale ukazuje cestu, cestu pravdy, cestu spasy, cestu smireni a hlavne cestu lasky. Svata Ludmila byla pokornou a laskyplnou kneznou ceskou. Byla ucitelkou dobra, pravdy. Uci nas dodnes vedet, ze existuje jen jedna jedina pravda, to jest pravda Bozi, pravda Boziho zakona, a ze vse to, co je nam dano, abychom poznavali, by nas melo vest k poznani praveho Boziho zakona. Melo by nas vest k tomu, abychom zili touto pravdou, abychom Bozi pravdu naplnovali ve svem kazdodennim zivote.

Sve historicke kazani na konci 20. stoleti v bazilice sv. Jiri uzavrel vladyka Christofor pranim, aby toto nase modlitebni spolecenstvi, Bozska liturgie u ostatku sv. Ludmily byla pro nas novym zacatkem, zacatkem opravdove touhy a snahy zit v pravde Bozi, zit pro pravdu Bozi a nebat se ji obetovat cokoliv.

Ve jmenu Otce i Syna a Ducha Svateho. Amen.

Vladyka Christofor vyslovil zvlastni uznani a dik otci Michalu Dandarovi za skvelou pripravu slavnosti v chramu sv. Jiri a pozadal ho o predani vreleho podekovani sprave prazskeho hradu za to, ze umoznila tuto liturgickou slavnost.

Po bohosluzbe se pritomni verici poklonili pamatce sv. Ludmily a pomodlili se u jejiho hrobu. J. Karp.

Z programu arcibiskupa Christofora v rijnu

4. 10. Prednasky v Presove na Pravoslavne bohoslovecke fakulte.

5. 10. Prednasky V Brne na FF MU.

6. 10. Navsteva Jugoslavskeho velvyslance pana Djoko Stojicic´e

7. 10. Svatebni obrad br. Vladimira Chroboka a Marcely Gulakove ve Vilemove.

Vyuka na detasovanem pracovisti Pravoslavne bohoslovecke fakulty v Olomouci.

8. 10. Archijerejska svata liturgie v prazskem katedralnim chramu sv. Cyrila a Metodeje spolecne s vladykou Basilem Sergijevskym z Oxfordu, vikarem metropolie surozske, pri ktere poslouzil prekladem jeho kazani o hrivnach z anglickeho jazyka.

10. 10. Panychida za ses. Lydii Kopeckou, dceru vyznamneho predstavitele ruske kultury, predsedkyne klubu recko-ceskeho pratelstvi v prazske katedrale.

11. 10. Vedeni setkani okruznich protopresbyteru prazske eparchie, ktere bylo venovano priprave noveho zpusobu rozpocetnictvi a hospodarskych uzaverek v cirkevnich obcich.

Vladyka Christofor v Udoli u St. Ľubovni

11.–17. 10. Navsteva Kosova na zaklade pozvani patriarchy srbskeho Pavla a biskupa rassko-prizrenskeho Artemije.

17. 10. Prijeti srbskym patriarchou Pavlem v Belehrade. Pote jednani na ceskem velvyslanectvi o zpusobu pomoci uprchlikum z Kosova.

19. 10. Habilitace na Pravoslavne bohoslovecke fakulte v Presove.

21. 10. Vyuka dalkaru na Pravoslavne bohoslovecke fakulte v Presove.

22. 10. S pozehnanim vl. Nikolaje a na zaklade pozvani vericich archijerejska svata liturgie v chramu sv. Dimitrije Solunskeho v Udolu (u St. Lubovni) v presovske eparchii.

24. 10. Prednaska na mezinarodni konferenci v Presove na tema „Novodoba nabozenstvi ve svetle pravoslavneho pastyrskeho bohoslovi".

25. 10. Ucast na slavnostnim aktu k 50. vyroci zalozeni Pravoslavne bohoslovecke fakulty v Presove. Udeleni pametni medaile fakulty.

26. 10. Prednasky na FF MU v Brne.

27. 10. Jednani s p. Martinem Hofmeisterem o otazce tykajici se uveru ve vztahu k budove naseho ustredi v Praze 1, V Jame 6.

Setkani s Igorem Kabanovem o nahravkach nasich peveckych sboru v ramci spolecnosti RUSSIAN COMPACT DISC.

28. 10. Slavnostni svata liturgie s dikuvzdanim v prazskem katedralnim chramu sv. Cyrila a Metodeje u prilezitosti statniho svatku Ceske republiky a reckeho statniho svatku.

29. 10. Za doprovodu okruzniho protopresbytera prot. Jana Krivky, navsteva cirk. obci v Sokolove a nove zrizene cirk. obce v Rovne, kde po dikuvzdani besedoval s vericimi v kulturnim stredisku.

Vecer, za ucasti prot. Vasilije Tarasova, si prohledl nove zbudovany dreveny chram na Abergu (Doubska hora) u Karlovych Varu a jednal o jeho sveceni.

30. 10. Navsteva u ministra kultury P. Dostala a jednani o pripravovanych zakonech tykajicich se cirkvi. Mgr. Pavel Milko, tajemnik UER v Praze

Cirkev a zivot

Z tisku
Z pravoslavneho zahranicniho tisku

Service Orthodox de Presse pise o teologickem kolokviu, ktere se konalo z popudu patriarchatu Jeruzalema ve dnech 11. – 19. cervna r. 2000. Mottem setkani bylo: „Svedectvi cirkve ve tretim tisicileti".

18. cervna patriarcha Diodor I., predstaveny pravoslavne cirkve v Izraeli, Jordansku a na palestinskych uzemich slouzil sv. liturgii na hore Sion v koncelebraci s predstaviteli mistnich pravoslavnych cirkvi. Ucastniky kolokvia prijal predseda Knesetu – izraelskeho parlamentu – Borg a predseda Palestinske autonomie Jasir Arafat usporadal pro ucastniky snidani.

Kolokvia se zucastnil metropolita Heliopolisu Anastas za ekumenicky patriarchat, metropolita Kartageny Chrizostom za patriarchat Alexandrie, metropolita Volgogradu German za moskevsky patriarchat, metropolita cernohorsky Amfylochios za srbsky patriarchat, arcibiskup prazsky Christofor za pravoslavnou cirkev zemi ceskych a Slovenska, o. Jon Bria za rumunsky patriarchat, metropolita slivensky Joannikos za bulharsky patriarchat. Pritomna byla reprezentace z Kypru, Recka, Albanie, Polska, Finska a Ukrajiny a predstavitele Armenie, koptske a etiopske cirkve a take predstavitele Vatikanu a katolickych spolecenstvi Svate zeme.

Ucastnici setkani zduraznili, ze v obdobi rychlych premen, nejistoty a nasili ve svete Kristovo svedectvi se stava stale nalehavejsi. Za tuto misii odpovida vsechen lid Bozi: duchovni i laici, muzi i zeny, mladi i stari. Vsichni jsou povolani k tomu, aby v souhlasu se svym vlastnim charismatem ve svem zivote a v praci predstavovali zivou ikonu svedectvi Evangelia. V pritomnosti existencniho dramatu soucasneho cloveka, ktery je odizolovan od Boha a pohrouzen do vlastniho egoismu, cirkev nabizi novou zkusenost zivota v Kristu. Je to vychodisko z bludiste, kde se clovek octnul. Syn Bozi se stal clovekem, zil mezi nami a obetoval zmrtvychvstani cloveku odsouzenemu na smrt a hrich.

Ucastnici kolokvia s uznanim hovorili o technologickych a informativnich pokrocich v uplynulych desetiletich, ale varovali pred ohrozenim zvlaste v obdobi globalizace. Proti tomuto procesu Cirkev ukazuje moznost premeny zivota, aby clovek nasel skutecne spojeni s Bohem a lidmi.

V interview pro informacni bulletin ENI (Eukumenical News International) Elie Oikonomu, athensky profesor teologie a jeden z organizatoru kolokvia, potvrdil, ze globalizace vyvolava urcity neklid, trzni ekonomie se muze stat novym „zlatym teletem". Dodal, ze donedavna za nejvetsi ohrozeni jedince byl povazovan socialismus a komunismus, dnes se ale obavame toho, aby svoboda cloveka nebyla omezovana kapitalismem, znacnou moci mezinarodnich uskupeni. Lidstvi musi byt svobodne, protoze Kristus nas ucinil svobodnymi.

J. Karp

Detem
Pohadka o jedovatem dedeckovi
(pro male i velke)

Neni tomu ani tak davno, co uprostred jedne vsemi zapominane nepatrne zeme stala na mirne vyvysenine mezi rekami chuda zemanska tvrz.

Zil v ni laskavy a dobrosrdecny zeman se svou sestrou. Poddani ho meli radi pro jeho dobre povahove vlastnosti. Byl prosty, uprimny a pravdomluvny. Vubec se nad ne nepovysoval. Pomahal jim, kde a jak se dalo.

Ale v pohadkach neni nikdy nebe, aby na nem nebylo mracku.

Kralovstvi one male zeme se zmitalo ve zmatcich, nesvarech a bojich. Zeman ke smutku svych poddanych musel casto osedlat sveho grosaka a s nevelikou druzinou svych nejvernejsich odjet do boje.

V dobe jeho nepritomnosti vladl na tvrzi pevnou a nelitostnou rukou stary neduzivy spravce Dekan. Nevim, proc se tak vlastne jmenoval, protoze nedovedl nikomu za nic podekovat a vlastne o nic poradne poprosit. Byl jesitny a samoliby. zahleden hluboce do sebe nevidel, ze kolem nej ziji lide, kteri cekaji na vlidne slovo, usmev ci dobrou radu. Byl ze vsech nejchytrejsi, nejkrasnejsi... – a nejjedovatejsi. Jak vlastne doslo k tomu, ze si potaji poddani ulevovali tim, ze nazyvali spravce Dekana jedovatym dedkem? Ani nevim. Snad pro jeho pokriveny usmev, zesmesnovani ostatnich a radost z neuspechu jinych. Nebo pro jeho kamenne srdce, ktere nebylo schopno citu ani k tem nejblizsim.

Ale budme k nemu trochu spravedlivi. Spravce Dekan mel svou velkou a jedinou lasku. Nebyla to laska k bliznimu podle Bozich prikazani, jak by se dalo ocekavat na tvrzi plne zboznosti a modliteb, ale laska k penezum.

K nejkrasnejsim chvilim jedovateho dedka patrily mlzne podvecery. Tehdy jihl jeho zrak nepoznanym citem. Spokojen s tim, ze se toho dne s vetsinou obyvatel tvrze pohadal, nekolik bezbrannych urazil a ostatnich si nevsimal, odebral se spravce do svych prepychovych komnat.

Zastrihl knot cadici svicky. Jeho mala cerna ocka prozkoumala kazdy kout mistnosti. Kdyz uz si byl jist, ze ho nikdo nepozoruje, posadil se do kresla, spokojene si procisl prsty prave ruky kratkou sedivou bradku a vytahl z pod loze pokryteho medvedi kozesinou tezkou okovanou truhlici plnou zlataku. Sotvaze zamek hlucne odskocil, rozzarila se propadla tvar spravcova tak neznym usmevem, ze skoro zkrasnela. Dekan se naklonil nad truhlici s trpytivym obsahem. S takovou laskou nepohlizel ani do kolebek svych deti. S takovou laskou nepohledl ani do tvare Hospodinovi, jehoz jmeno vzyval denne zeman se svymi poddanymi ve vroucich modlitbach.

Prave tak jako kdysi davno se klanel Aronuv lid zlatemu teleti, tak nyni spravce zacal s dabelskym leskem v ocich prelevat sve zlataky z dlane do dlane, jako se preleva reka pres pereje. A poustel je zvysoka, nebot jejich zvuk mu byl milejsi nez hlahol zvonu v male kapli tvrze. Jeho vytrzeni by se dalo nazvat svatym... – kdyby nepochazelo odjinud nez z Boziho kralovstvi.

V tom neco zasustilo. Spravce vyskocil a spesne shrabl zlataky do truhlice. Poplasene se rozhlizel. Nevidel vsak nikoho. Jen myska s ocima jako koralky udivene vykoukla z rohu mistnosti.

Uklidneny se znovu zasnil. Jak vlastne k tomuto bohatstvi prisel? Samoliby usmev prosvetlil jeho tvrde rysy. Par hlupaku osidil pri obchodnich jednanich. Ale to tak moc nevynaselo. Lide si dali podruhe pozor.

Nejlepsi bylo vsadit kartu na placene funkce. Spravce spravoval uz na tvrzi vsechny a vsechno a nechaval si platit za kazde vydechnuti. To, co ostatni delali zadarmo z lasky k bliznimu, to jedovaty dedek – prost tak hloupeho a nepochopitelneho citu – vykonaval za penize. A nemale...

Svicka dohoriva. Idylka konci. Penizky spocivaji bezpecne v truhlici.

Opravdu bezpecne?

A tak to slo ze dne na den. Ze to spravci Dekanovi neprospivalo, to si muzete, mile deti, samy domyslet. Jeho srdce ztracelo lidskou teplotu, pokryvalo se rzi a misto krve v nem tepal jed.

Nebylo dne, aby jedovaty dedek nerozplakal nekolik slouzicich, nerozehnal houf deti, ktere se popelily za vraty tvrze v ocekavani kousku chleba. Nebylo tydne, aby nepostval psy na zebrajici chudaky, kteri nemeli nic nez viru v Boha a par rozedranych klucku na sobe.

Ti si pak schvaceni a pokousani v bezpecne vzdalenosti od vrat septali, ze uz se Hospodin na to nebude dlouho divat.. .

Krome oblibenych veceru, kdy se mazlil se svym pokladem, byl spravce k nepoznani v zemanove pritomnosti. Byl samy usmev, ulisnost, predstirana pokora a dobrota. Vydeseni poddani ho vubec nepoznavali. Nekteri mu dokonce uverili. O to vetsi bylo jejich prekvapeni dalsiho dne, kdy se Dekan na ne vztekle sklebil jako obvykle.

Ale vsechno ma svuj konec. Tak i nase pohadka. A jaky? Inu pohadka musi mit vzdycky dobry, jinak by to ani nebyla pohadka. Jedovaty dedek jeste nejaky cas prskal svuj prebytecny jed na vsechny a na vsechno. Nadouval se den ode dne vic a vic. Citil se neomezenym panem tvrze. Zacal rozhodovat uz i o vecech, o nichz prisluselo rozhodovani jen a jen Hospodinu Bohu. V te chvili Hospodin, ac dlouho shovivavy, vztahl svou trestajici pravici a rekl DOST!

Jednoho dne se spravce naparoval a nafukoval nad tim, ze se mu podarilo zase par lidi napalit. Nafukoval se a nafukoval, az se prefoukl a praskl. To byla rana! Jed se rozstrikl po cele tvrzi. Nejsmutnejsi byl zahradnik, kteremu zvadly ty nejkrasnejsi cervene ruze. Myslim, ze se jim rika „lidky". Na tvrzi bylo slyset hlasity vydech ulevy. Aaaaach!!!

Bylo to silne jako vichrice.

Male Alence, ktera se batolila okolo studny, to shodilo kloboucek a uplne rozcuchalo vlasky...

Ptate se, co se stalo s Dekanovym pokladem? Tajemne zmizel a uz ho nikdy nikdo nespatril. sestra Jana

STROPKOV

Kdo nevyuzil pozvani, jez vsem prislusnikum pravoslavne mladeze kolportovala stropkovska skupina Bratstva pravoslavnej mladeze na Slovensku – SYNDESMOS, a neucastnil se duchovniho setkani dne 8. zari a nasledne „desate mladeznicke pouti ze Stropkova do Ladomirove", nevi dosud nic o tom, co noveho se stalo ve Stropkove.

Peci mistnich vericich pod vedenim dust. o. Petra Cupera byl tam dokoncen po nekolik let budovany chram a v nedeli 16. cervence roku 2000 J. Blaz. vladykou metropolitou Nikolajem vysveceno jeho horni podlazi. Je to totiz – podobne jako v Olomouci – chram dvoupodlazni. Dnes uz ve vetsine cirkevnich obci v Ceske republice jen prislusnici nejstarsi generace dovedou plne procitit, s jakym nadsenim a radosti asi stropkovsti pravoslavni prozivali prvni bohosluzby v novem chrame; vzdyt ten posledni chram „z rukou" o. arch. Andreje Kolomackeho je uz starsi nez pul stoleti!

Ve Stropkove se az do radostne cervencove nedele slouzilo v docasnem drevenem chrame. Ted uz je dokoncen v novem „hornim" chrame ikonostas s ikonami ze stetce o. Miroslava Pirchaly. Spolu s presovskym vladykou metropolitou pri sveceni spoluslouzili arcibiskup Adam sanocky, vladyka Abel belostocky z Polska a vic nez 30 knezi. Verici zaplnili nejen horni chram; seslo se jich temer 5 000. A tak brali zavdek i mistem v dolnim dosud neposvecenem podlazi a v okoli chramu. Svaty prestol „horniho chramu" bude slavit chramovy svatek v jeden z mensich bohorodicnych svatku – v den ulozeni rizy Presv. Bohorodice (2./15. cervence). Dolni chram ponese zasveceni svatym apostolum rovnym bratrim Cyrilu a Metodeji. Ucastnici cervencoveho sveceni se do svych domovu rozchazeli s prislibem, ze spodni podlazi, jez bude vytapene, bude s Bozi pomoci vysveceno uz v listopadu r. 2000.

t. r.

Slavnost v Opave

V nedeli 10. 9. 2000 prozivala pravoslavna cirkevni obec v Opave slavnostni okamziky, ktere dosud nezazila. V tento krasny, sluncem prosviceny den totiz zavital mezi pravoslavne verici vladyka Simeon, biskup olomoucko-brnensky. Jiz tento fakt sam o sobe je velkou slavnosti, ale tato navsteva se od predeslych „biskupskych" navstev podstatne lisila, a to sice tim, ze pri sv. liturgii byl ve zdejsim chrame sv. Alzbety rukopolozen na kneze otec diakon Jiri Schotli. Opavskym vericim se tak po vice nez desiti letech splnil sen a maji ve