---

HLAS PRAVOSLAVÍ

---

ROČNÍK LVI červen 2000 (č. 6)

Chrám sv. mučedníka Jiljí v parku na šancích v Josefově (Jaroměř ve Východních Čechách)

Věčnost v tobě

Až louka bude zpívat včelím bzučením

já kroky tvé uslyším stoupat po schodišti

a vůně jara nás zatočí v lásce své,

sen se probudí jen bděním tvého srdce.

Pak to, čemu se říká nic,

obleče šaty svatební

a kdo nevěřil, a věřil, v údivu jen klesne.

Aby i srdcem mohl pochopit,
co rozum nepochopil – cestou.

A. H.

---

Obsah

Církev 143

„Když ohnivé jazyky rozdával,
všechny k sjednocení povolal..." 144

Pověst o svátku ve Svatohorském bulharském monastýru „Důstojno jest" na Athosu 145

„Odstuptež ode mne činitelé nepravostí, neboť
jest vyslyšel Hospodin pláče mého..." 146

Modlitba a klid duše 147

Může se současný člověk ještě modlit? 150

O mlčení 151

30. výročí kněžského svěcení 152

Skvěj se, skvěj se, nový Jerusaleme, neboť
vyšla nad tebou sláva Hospodinova... 155

Redakci HP – odpověď na dopis 156

Staroslověnský jazyk 157

18. červen 1942 160

Dne 17. 5. 2000 se konalo zasedání
Posvátného synodu v Prešově 160

Usnesení ze zasedání MR Pravoslavné církve
v českých zemích, konaného dne 9. května 2000
v Praze 161

Z programu arcibiskupa Kryštofa
v dubnu a květnu 162

Lenka Vlková tvoří na ostrově Leros
chrámové nástěnné malby 163

Projekt Most, 4. část, Itálie 164

Univerzitní sbor z Finska 166

Pohádka o křišťálové kouli 166

Dětem 166

Jak žijeme 167

Josefov – Jaroměř 167

Praha 167

DŘÍSY (okr. Mělník) 067

Časopis Pravoslavné církve v českých zemích

Úvodník

Církev
Církev je podle biblického učení Tělem Kristovým. Existuje v čase a prostoru jako společenství věřících kolem jednoho oltáře, na němž se uskutečňuje tajemství svaté eucharistie, tj. proměnění přinesených darů chleba a vína v pravé Tělo a pravou Krev Kristovu a jejich přijímání. Ti, kteří se tohoto tajemství účastní, jsou spojeni ve víře se svým řádně ustanoveným knězem reprezentujícím biskupa své eparchie. Biskup totiž stojí podle podání apoštolské církve na místě Kristově, jako jeho „odraz", přijímáme-li Krista jako velké světlo, jež viděli apoštolé na hoře Proměnění. Cokoliv činí v Církvi kněz, či diákon nebo žalmista, může to konat jen se souhlasem a ve jménu svého biskupa. Pravou církev vytváří společenství věřících s biskupem. Sv. Ignác z Antiochie ve 2. století jasně napsal: „Kde je biskup, tam je církev".

Církev je pouze jedna. Jediné je tělo Kristovo a pouze jeden eucharistický chléb. S apoštolem Pavlem můžeme říci: „Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu". (1 Kor.10,17).

Každá místní církev ve společenství s ostatními místními církvemi představuje jednu svatou obecnou a apoštolskou církev. Jinak řečeno, každá místní církevní obec, která slaví svatou eucharistii, je jedna celá Církev, jako je na prestole ve svatých Darech přítomen celý Kristus. Proto charakterizujeme Církev jako Tělo Kristovo a říkáme, že lámání eucharistického chleba je svatá tajina Těla Kristova, dávaného věřícím, jenž vytváří Církev. Toto se uskutečňuje při zachování dvou podmínek: pravé víry a apoštolské posloupnosti.

Pravá víra je dar Boží, darovaný člověku skrze Krista. Zjevení Boží v Kristu tak, jak bylo od počátku v Církvi chápáno a v Písmu svatém nalezlo svůj jedinečný psaný výraz, vždy vytvářelo eucharistické společenství. Toto zjevení je vírou Církve, svatých apoštolů a otců. Tuto víru, tj. sv. Evangelium, předávali apoštolové dál neporušenou tak, jak ji přijali. Proces předávání a přijímání pravé víry nazýváme svatým podáním nebo tradicí.

Ochráncem a garantem této apoštolské tradice a učení je apoštolská posloupnost. Biskup, který předsedá eucharistickému shromáždění, je jejím nositelem, a proto musí být ve společenství s celou církví a též od ní ustanoven a uznáván. Děje se tak tzv. „vzkládáním rukou" či „chirotonií", které říkáme prostě „svěcení". Chirotoniii uskutečňují nejméně dva biskupové jako „nástroje" svatého Ducha na základě rozhodnutí všech biskupů a věřících místní církve. Tímto se předává apoštolská tradice pravé víry a života Církve z generace na generaci.

Každý biskup přijímá biskupskou „chirotonii" od druhých biskupů a sám pak spolu s jinými biskupy udílí svěcení biskupům dalším. Vytváří se tak řetězec vzkládání rukou, který má svůj počátek u svatých apoštolů. Tomuto „řetězci" říkáme apoštolská posloupnost. Garantuje nám zachování pravé víry a zároveň i duchovního svazku s apoštolskou církví, i když nás od ní dělí dvě tisíciletí.

Svatý otec Irinej již ve 2. století rozvažoval o duchovním rozměru chirotonie, když zdůraznil skutečnost, že „žádný biskup nejmenuje nástupce, nýbrž tito jsou voleni , jmenováni a uznáni od druhých". Apoštolská posloupnost v naší pravoslavné církvi proto zaručuje nepřerušenou přítomnost Božích darů a Boží milosti.

Zvláště v den sv. Padesátnice a svatodušních svátcích, kdy slavíme zrození Církve, je důležité si připomenout, co pro nás Církev znamená a také v čem spočívá její pravost. Jako eucharistické společenství je nám duchovní matkou, která nás vede rozbouřeným mořem života do tichého přístavu Boží blízkosti a lásky. Spojuje nás nehodné a často velmi pozemské s věčností a svatostí. Jen v Církvi můžeme odložit všechny světské péče a nalézti pravý pokoj svým duším. arcibiskup Kryštof

Před ikonou Seslání Ducha svatého

„Když ohnivé jazyky rozdával,
všechny k sjednocení povolal..."
Centrem křesťanovy víry je Kristovo Vzkříšení a jeho Nanebevstoupení. Byly to však Letnice, k nimž došlo 50 dní po Zmrtvýchvstání (odtud název Padesátnice), které vrhly světlo víry na všechny předchozí události a umožnily apoštolům pochopit jejich smysl. Stalo se, co slíbil Ježíš, když ohlásil příchod „Utěšitele Ducha svatého, kterého pošle otec v mém jménu" (Jan 14,26). Je to „Duch pravdy, který z Otce vychází" (Jan 15,26). Díky tomuto náhlému osvícení (Sk 2,1-4) získali klíč, podle něhož učedníci dokázali složit jednotlivé „kamínky" dílčích vzpomínek na své přebývání s Kristem za jeho pozemského života do ucelené mozaiky. V Izraeli se v ten čas dovršil čas žní a lidu byl kdysi na Sinaji předán Zákon. „V den udělení Tóry byla nám seslána Milost" svědčil bl. Filkat. Teprve od této chvíle mohlo již být všem jasné, že Ježíš je „Mesiáš, Syn Boha živého" (Mt 16,16) a že tedy vskutku vstal z mrtvých a vystoupil k svému Otci na nebesa. Od té chvíle mohli jít mezi všechny národy a neohroženě jim hlásat radostnou zvěst. Od té chvíle teprve existovala (podle učení církevních Otců) opravdová univerzální Církev Kristova, Církev katholon, v plnosti Církev pravoslavná, mystické Tělo Páně. Teprve pod vlivem této události mohl sv. Pavel směle navštěvovat města pohanů a oprávněně se podivovat: „Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání?" (1 Kor 15,12). A těm, jimž se kázání víry ve Zmrtvýchvstalého zdálo protismyslným podle lidského úsudku, mohl se Tertullián odvážit vmést do očí neslýchané vyznání: „Credo quia absurdum est."

V Ježíši vstoupil Otec skrze Ducha svatého do lidského světa – a týž Duch zasáhl do života všech, kteří jeho působením uvěřili Otci i Synu. Pravá víra je možná jen tam, kde jsme v sobě zažili skutečné obrácení, kde jsme okusili spolu s apoštoly Pentékosté, tedy Padesátnici. Ve slovanských zemích se onen svátek označuje Pjatiděsjatnica, ale též Trojicyn děň, to jest: den svaté Trojice.

Pro vzájemnou obsahovou spojitost Vzkříšení, Nanebevstoupení a Padesátnice býval kdysi svátek Sestoupení Ducha svatého (Pneumatos parúsia, Sošestvie) spojován bezprostředně s připomínkou Nanebevstoupení Krista (Analépsis).

Na ikonách zobrazujících tuto klíčovou událost v dějinách Církve podle druhé kapitoly Skutků apoštolských sedí apoštolové pospolu v půlkruhu, v jejich čele pak z jedné strany Petr, z druhé Pavel. Uprostřed bývá často zobrazována Bohorodička, zpravidla jako symbol vznikající církve. Kniha Skutků ovšem vypráví zároveň o přítomnosti lidí z mnoha národů a rozličných jazyků, z nichž nebyl ani jediný, kdo by nerozuměl Petrovu kázání. Shůry se k apoštolům na ikonách snáší holubice Ducha svatého (podle Lk 3,22) a nad jejich hlavami se rozsvěcují plaménky duchovního porozumění (Sk 2,3-4). V prostoru pod nimi na některých vyobrazeních drží personifikovaný Kosmos dvanáct svitků s posláními, určenými jednotlivým apoštolům. Dvanáct rozličných
úloh svěřených učedníkům, ale jediná je Církev, v postavě Boží Matky tvořící na ikoně střed jejich života a práce. Avšak i tam, kde symbolický ženský střed chybí, půlkruhovité uspořádání apoštolů naznačuje jednotu.

Slyšíte hukot nad našimi hlavami? Podobá se vichru, odnáší všechno nepravé i slabé – a veskrze proměňuje naše mysli. Realita radostné zvěsti nás cele prostupuje. Není už pouhou přijatou naukou. Od této chvíle je nejhlubším obsahem našich životů. Dává nám nazírat všechny dosavadní hodnoty ve zcela jiném zorném úhlu. Vrhá na ně nové světlo. Jejich stíny už neznepokojují. Plameny svící hoří netoliko ve velkých svícnech chrámu před našima očima, ale od této chvíle již bezprostředně v nás. PhDr. Otakar Aleš Kukla

Důstojno jest

Pověst o svátku ve Svatohorském bulharském monastýru „Důstojno jest" na Athosu

„Jest vpravdě důstojno blahoslaviti Tebe Bohorodici..."
Na Svaté hoře athoské se do dnešních dnů zachovaly: bulharský Zografský monastýr svatého Jiří, kélie svatého Jana Kukuzela na území Velké lávry a kélie Důstojno jest na území monastýru Pantokrator.

Svátek v této kélii byl ustanoven v důsledku zázraku, který se stal v roce 982.

V městě Kareja – centru svatohorských monastýrů – v jedné z četných malých kélií, která byla zasvěcena Zesnutí přesvaté Bohorodice, žil starý dobročinný mnich. Jmenoval se Gavril, právě tak, jako jeho poslušník. Bylo zvykem, že každou neděli chodil na celonoční bdění do Kareje. Jeden sobotní večer chtěl starec odejít na všenoční bdění a řekl svému učedníkovi: „Synku, odcházím na všenoční. Ty zůstaň v kélii a modli se, jak dlouho vydržíš."

Potom odešel. O půlnoci kdosi zaklepal na dveře. Bratr otevřel. Uviděl neznámého mnicha, který vešel do monastýru a zůstal tam přes noc. Na jitřní službě se oba společně modlili. Když se dostali k místu, kde se zpívá modlitba k Bohorodici „Tebe nad cherubíny ctěnější", kterou napsal svatý Kosma Maximský, poslušník ji dozpíval do konce.

Tehdy mnich – host začal zpívat znovu, ale jinak: „Jest vpravdě důstojno slavit Tebe Bohorodici. Vždy blahoslavenou a přečistou Matku Boha našeho" a k tomu potom doplnil: „Tebe nad cherubíny ctěnější" a dozpíval až do konce. Když to poslušník uslyšel, velice se podivil a řekl neznámému: „To jsem ještě nikdy neslyšel! A neslyšeli to ani starší monaši. My zpíváme jenom: Tebe nad cherubíny ctěnější... Prosím tě, buď tak hodný a napiš mi tu píseň na památku, já ji také budu zpívat svaté Bohorodici."

Mnich souhlasil. Požádal o tužku a papír, ale rozrušený poslušník psací potřeby nenašel. Neznámý řekl: „Dones tedy jakoukoli kamennou desku!". Přání bylo rychle vyplněno. Udivený poslušník pak sledoval, jak neznámý mnich psal píseň na kamennou desku tak snadno, jako by to byla vosková tabulka. Písmena zůstala hluboce vryta do kamene.

Potom se vrátil k překvapenému bratru a poručil mu. „Od této chvíle zpívejte všichni pravoslavní křesťané tak, jak jsem napsal!" Jakmile dopověděl, stal se neviditelným.

Byl to anděl, kterého Bůh poslal, aby naučil věřící této andělské písni, důstojné Boží Matky.

Možná, že to byl sám archanděl Gabriel.

K tomuto dni je totiž napsáno ve starých minejích: „Sbor na počest archanděla Gabriela ... po Přesvaté Bohorodici."

Když se starec vrátil z všenočního bdění, poslušník začal zpívat: „Důstojno jest" a ukázal mu kamennou desku s andělským písmem. Starec se divil tomuto zázraku.

Vzali desku a odnesli do města Kareje. Ukázali ji starcům v radě. Řekli jim, co se stalo. Společně pak děkovali Bohu a přesvaté Bohorodici za tento zázrak.

Za nějaký čas se dostala zpráva o zázraku do Konstantinopole. Patriarcha Sisinij (995 – 998) chtěl prozkoumat okolnosti zázraku. Poslali mu tedy kamennou desku a dopis s popisem události. Tehdy patriarcha napsal všem pravoslavným patriarchům o zázraku a nové písni ke slávě Bohorodice.

Od té doby se rozšířila andělská píseň do celého světa, aby ji mohli zpívat všichni pravoslavní křesťané. Ikona Bohorodice, před níž došlo ke zmíněnému zázraku, byla slavnostně přenesena svatohorskými starci do velkolepého chrámu města Kareja a umístěna na svatém oltáři, kde je dodnes. Kelii, v níž došlo k zázraku, začali nazývat „Důstojno jest". Dodnes v ní žijí bulharští mniši. Dolinu, v níž se nachází, nazývají „Pění", poněvadž v ní poprvé zazněla andělská píseň ke svaté Bohorodici.

Pravoslavná církev slaví tuto událost a svátek ikony „Důstojno jest" 11. července.

Podle Sinaxaře sv. Nikodéma Svatohorce – Svatá hora 1910 napsal

Prot. Ing. Dimitrij Makedonov

(přeložila sestra Jana)

K zamyšlení

„Odstuptež ode mne činitelé nepravostí, neboť jest vyslyšel Hospodin pláče mého..." (Ž 6,9)

Nedávno jsem psala o svaté tajině zpovědi a svaté eucharistii. Dnes dovolte, abych se zamyslila nad osobou (v mnohých případech osobností), která je při těchto tajinách nezastupitelná: nad zpovědníkem, či duchovním otcem.

Záměrně zde rozlišuji. Zpovědník je kněz, ke kterému se jdeme čas od času vyzpovídat bez ohledu na to, zda nás zná nebo ne. Jistě že v takovém případě je obvyklé tyto zpovědníky střídat. Může se stát, že jsme na dovolené, na cestách, mimo domov. Pak je odpověď na otázku, zda střídat či nestřídat zpovědníky dána momentální situací. Přesto mne zcela kacířsky napadá srovnání s jednou z Čapkových „kapesních" povídek. Jmenuje se Ušní zpověď. Spisovatel v ní s laskavou a zároveň ironickou shovívavostí hovoří o jednom zločinci, který se svým hrůzným příběhem obíhal všechny dostupné faráře, aniž uvažoval o pokání. Prostě se chtěl té tíže jen dočasně slovně zbavit, spoléhaje na zpovědní tajemství. Samozřejmě spisovatel má právo přehánět, hyperbolizovat. V povídce šlo ostatně o problém západní církve... Přesto však i pravoslavnému křesťanu může sloužit k zamyšlení. Vrátím-li se opět k přednášce ThDr. Štefana Pružinského, která na mne hluboce zapůsobila, musím přiznat, že zpověď u náhodného zpovědníka bez eptimie je právě tak neúplná, jako tomu bylo v Čapkově příběhu. Je to zlozvyk přejatý ze západní církve, který nebyl v minulosti v pravoslavné církvi praktikován.

Zamysleme se nyní nad osobností duchovního otce, jež se vymyká úloze náhodného zpovědníka. Duchovního otce dává člověku Hospodin. Duchovní otec je kněz, který dopodrobna zná bolesti, strasti a hříchy svého duchovního syna nebo duchovní dcery, je jim skutečným otce, bratrem, rádcem a oporou v těžkých životních situacích.

V pravoslavných zemích, v nichž je pravoslaví tisíciletou tradicí, kterou nenarušily žádné vnější vlivy, například ve Svaté Rusi, považují duchovní děti svého duchovního otce za člena rodiny a radí se s ním o každém důležitém životním kroku...

Jednoho dne navštívila monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve Vilémově pravoslavná poutnice Taťána z Kujbyševa. Zalíbilo se jí tam a zůstala v modlitbách a přísném půstu nejen v období Svaté Paschy, ale i několik týdnů potom. Bez problémů se přizpůsobila monastýrskému životu, pomáhala, kde se dalo: na zahrádce, při šití a spravování oděvů pro monašky, při úklidu. Byla tichá, pokorná, neokázale zbožná. S obdivem jsem ji pozorovala. Držela „černý půst" (bez jídla s nejnutnější troškou vody) bez problémů téměř tři týdny, zatímco já – nehodná, hříšná a rozmazlená – jsem měla co dělat, abych ho vydržela neporušit tři dny. Pomalu jsem se s ní spřátelila. Dala mi do dalšího života mnoho cenných rad. Modlily jsme se spolu. Poznala jsem další krásné ruské modlitby. Často vyprávěla o svém duchovním otci a já jsem si jen potvrdila to, co jsem znala z duchovní literatury. Rozebírala se mnou otázku „poslušania" a učila mne cele se odevzdat vůli duchovního otce. Bojovala nenásilně, nevtíravě a laskavě proti mé malé pokoře, urážlivosti, malichernosti a netrpělivosti. Dnes mohu říci, že poutnice sestra Taťána, která se už dávno vrátila do Kujbyševa, byla neocenitelnou pomocnicí na mé trnité duchovní cestě k našemu Pánu. Vedla po ní (právě tak jako všechny milé vilémovské sestřičky) mé nejisté a nezkušené kroky. Vždy, když se budu zmítat v pochybnostech, ve chvílích, kdy nade mnou budou vítězit mé špatné vlastnosti, uvidím před svým duševním zrakem něžnou tvář sestry Taťány, její hluboké, tmavé, do sebe obrácené oči a uslyším tichý hlas, jímž mne mnohokrát pomocí podobenství napomínala: „Kdyby Ti řekl duchovní otec, abys vyskočila z okna, musíš to udělat bez přemýšlení..."

A opět sedím na přednášce otce Štefana. Uvědomuji si, že ono Tánino podobenství nebylo ani dost málo přehnané. Přednášející hovoří o „poslušanii", které je silnější než smrt, o zkouškách, jež připravili v monastýrech duchovní otcové svým poslušníkům, o cibuli sázené kořeny vzhůru, o pití ze špinavé louže a podobně. Pravda, jde o monastýrský život, o monastýrské, přísné pojetí poslušnosti. Ale i ve světském životě by měly poslušnost, pokora a trpělivost být základními vlastnostmi pravoslavného křesťana tak, jak o to prosíme v postní modlitbě.

Žijeme ve světě plném lží, nástrah a pokušení, ve světě, kde nastala devalvace slov a pojmů. Žijeme ve společnosti, kde po očistě volají často ti, kteří by ji sami pro sebe nejvíc potřebovali.. Pán Ježíš Kristus to nejlépe vyjádřil podobenstvím o vytažení břevna z oka svého a potom teprve třísky z oka bližního svého. V této těžké době se můžeme spolehnout jen na Pána Ježíše Krista, jehož zástupcem na této zemi je duchovní otec poslaný Hospodinem. Stavět se mezi něj a jeho duchovní dítě je nekanonické. Je to hřích proti Hospodinu Bohu našemu. sestra Jana

Modlitba a klid duše

Zdaliž duše není více nežli pokrm... M. 6,2

Naše ,já" je svázáno se společenstvím ostatních lidí, tedy i s barbarským, ateistickým světem. Neklid, který s sebou nese nynější období krize identity celé Evropy, kdy začínáme budovat mosty do příštího století i tisíciletí, se nutně přenáší na každého z nás. Nemůžeme se od toho světa radikálně oddělit ani se farizejsky domnívat, že my považujíce se za křesťany jsme lepší než ostatní. Vždyť se někdy chováme jako pohani. Jsme ve svém srdci opravdově věříci nebo jsme pouze sváteční křesťané? Jak často nedodržujeme základní Boží zákony a pravoslavné tradice, jak jsme hříšní a neklidní a aniž si to uvědomujeme, jsme často pověrčiví a věříme mnoha nesmyslům. A nebojujeme pouze zarputile o uznání, vlastní úspěch, moc a majetek?

Naše nazírání na skutečnost prochází mnoha „filtry", jakými jsou např. prostředí, politické a skupinové názory, rodinné zázemí, láska a bohužel i nenávist, charakterové a osobnostní rysy, životní úspěchy a neúspěchy a momentální nálady a třeba i obyčejné „švejkovství" nebo vliv alkoholu a jiných opojení. Jak toto nazírání bývá nestálé, ukazují např. průzkumy veřejného mínění. (Titíž lidé po krátkém čase za jiných okolností, při jiném „filtru", mívají naprosto odlišný názor na stejnou věc).

Existenční strach, sociální stres a nezaměstnanost situaci zhoršují a vedou často i k neurózám. Jejich pouze medikamentózní léčení vede často k závislosti a neřeší základní problémy.

Co proti tomu dělat, jak zachovat skutečnou křesťanskou mravní celistvost vlastní osoby a duševní klid?

Položme si zásadní otázku, zda skutečně přijímáme našeho Pána Ježíše Krista za svůj vzor. Zda se skutečně snažíme o přiblížení se k Jeho nedostižné výši. Je-li tomu tak, pak si musíme uvědomit, že pravému křesťanství nás učí Svaté evangelium a stvrzuje mystérium naší pravoslavné víry a bohoslužby, kterou musíme pozorně vnímat a niterně prožívat. Tím postupně vybudujeme v sobě trvalý „filtr", křesfanský, pravoslavný, který čerpá z nepřeberné tradice Svaté apoštolské pravoslavné církve.

Stav duševního klidu, který vychází ze skutečného křesťanského přesvědčení, v našem nitru postupné zakoření, aby pomalu dozrával a upevňoval se.

Vězme, že bez lásky k bližnímu můžeme pouze zlobně štípat dříví a zabývat se při tom svou záští nebo provozovat pohanské praktiky šamanismu a vybíjet tak svou nenávist a závist a poškozovat tím svou duši.

Renomovaný německý „trenér osobností" Nikolaus B. Enkelmann na toto téma velmi prostě a lapidárně říká a vychází při tom pouze ze světského pragmatického stanoviska: „Nejsem tak hloupý, abych přál někomu zlo" a myslí tím na škodu, kterou utrpí naše vlast
ní já" (rozumějme – duše) závistivými a pomstychtivými myšlenkami.

My bychom ale měli stále uvažovat křesťansky tj. myslet právě na naši nesmrtelnou duši.

Školou klidu jsme sami v sobě. Odevzdáme-li se do vůle Boží, bude náš život klidný a spokojený. K dosažení kýženého klidu si musíme vlastní hříchy uvědomovat, své nesprávné a zbrklé jednání mnohokrát opravovat a učit se pokoře. Každá korekce jednání podle křesťanského přesvědčení nás bude o kousíček přibližovat ke světlému vzoru. Pomůže nám k tomu modlitba.

Archimandrita Sofronij¹) řekl: „Modlitba je nekonečná tvorba, je vyšší než všechny ostatní umění nebo vědy. Skrze modlitbu vcházíme do styku s Odvěkým Bytím. Nebo jinak: život Věčného Boha vchází touto stezkou do nás. Modlitba je aktem nejvyšší moudrosti, podmaňující krásy a důstojnosti. V modlitbě je svaté unesení našeho ducha."

Pro křesťana má moudrá modlitba nesmírný význam. Modlitba má své etapy: ústní modlitba, potom modlitba rozumu a konečně modlitba srdce nebo jinak – čistá modlitba duchovní. Duchovní modlitba neboli dokonalá modlitba je Božím darem. Čím častější a upřímnější je modlitba, tím větší je naděje, že se přemění v modlitbu duchovní, čistou.

Ne všem se dostává té milosti, aby na určitém stupni modlitba opustila psychickou sféru a stala se apogeem modlitby – kontemplační modlitbou, čistou modlitbou.

Sv. Izák Syřan říká: „Vše, co je modlitbou, ustává a duše se modlí mimo modlitbu". Je to absolutní pokoj, stav, který v askezi nazýváme hézychií."

Tento stav „mlčení rozumu" je něčím více než modlitbou. Je to „stav času budoucího", ve kterém ti, kteří ho dosáhli, mají mysl ponořenou v Duchu Svatém, nesetrvávají již v modlitbě, ale modlí se mimo veškerou modlitbu nebo spíše přeplněni nadšením se ponořují do chvály, která je naplňuje radostí. Stává se to tehdy, když myšlenková schopnost dosáhne šťastného času budoucího a zcela zapomene a zanechává vše, co je z tohoto světa.

Také láska k bližnímu, královna ctnosti, ve které se uskutečňuje sjednocení s Bohem, je výsledkem modlitby a kontemplace.

Podle sv. Makarije kontemplace bez činů je jalová. A stejně fantazie a čin, který není oživovaný kontemplací, je jalový a upjatý a prkenný jako socha. Kontemplací a činem má člověk dosáhnout stavu bez vášně neboli apotheií. Je to stav pasivní i aktivní a je definovaný v mystické tradici jako stav bdělý, pozorný (nepsis) – schopný k rozvážnému posuzování duchovnosti (diakrisis).

Řehoř z Nyssy říká: „Spravedlivé činy a milost Ducha se spojují a vyplňují požehnaným životem duši, ve které se ztotožňují."

Jak se můžeme my, obyčejní hříšníci, v dnešním neklidném světě přiblížit stavu bez vášně a stavu duševního klidu? Není to pouhá fantazie? Ne, není. Celý den si pamatujme, že jsme křesťané a každou naši práci začínejme modlitbou. Naše počínání bychom měli plánovat a posuzovat z křesťanského hlediska.

Snažme se vnést i více fyzických proměn do naší činnosti, více barvy do našeho života. Abychom vedli bohatý a šťastný život, měli bychom vést současně dva, tři životy, aIe přitom vždy zůstávat křesťany. Můžeme být dělníkem, úředníkem nebo podnikatelem v zaměstnání a odpoledne umělcem, sportovcem, zahrádkářem nebo filozofem, abychom další den jako úředníci, lékaři, právníci, dělníci měli novou sílu a nápady pro práci. Stejná činnost, práce nebo studium provozované od rána do večera způsobují, že naše mysl se stává zajatcem naší práce a nemůže odpočívat ani tehdy, když odpočívá naše tělo.

Musíme se též snažit vnést do vlastní ho „já" lidský vztah k bližnímu a křesťanskou pokoru.

Pokora má základní význam v pravoslavné duchovnosti. Sv. otec Dorothej přirovnává pokoru k zednické maltě. Asketická praxe, jakou je půst, modlitba a jiné dobré činy jsou jako cihly, ze kterých se staví dům. Když ale cihly budou pokládány bez malty, bude stavba nestabilní. Pokora roste, tak jak roste duchovní dokonalost. Čím více se člověk přibližuje Bohu, tím více pociťuje svou malost a hříšnost.

Toto vše je předpoklad klidné duše, ideálu křesťana, který poroučí ducha svého Bohu.

„Nepřipodobňujte se věku tomuto, ale proměňujte se obnovením mysli své, abyste zkoušeli, co jest vůle Boží dobrá a libá a dokonalá" (Ř.12,2)

Již od samého rána, když vstáváme; po rozpomenutí se na Boha, můžeme nacvičovat vnitřní klid. Nezatěžujme naši mysl zbytečným balastem rozčilujících myšlenek a vnějším tokem zbytečných informací. Ať klid se stane naším zvykem. Tento zvyk ať se stane naší druhou náturou.

Není lehké večer alespoň na chvíli „všechny světské odložit péče", ale měli bychom se o to pomocí modlitby pokusit, stejně tak, jako to děláme při liturgii. Když přenášíme své starosti i do spánku, vstáváme ráno se stejnými starostmi.

Spánek má poskytnout duši a tělu odpočinek. Zdravý spánek podléhá zákonům. Často se stává, že neukládáme ke spánku také naše vlastní „já". Ukládáme pouze naše tělo. Tělo je pouhý nástroj, který používáme ve fyzickém světě a který vyžaduje regeneraci. V době kdy naše tělo odpočívá, může náš neklid získat opět převahu, zejména když naše mysl je plná plánů, starostí a mučivých myšlenek. Unavuje to tělo, způsobuje neklid a brání spánku. Naše duše žije jaksi na úkor těla, a bude-li tento stav trvalý, bude škodit tělu i duchu. Proto je tak důležité, v jakém stavu je naše duše v době, kdy uléháme ke spánku. Zapomeňme na naše denní starosti, mysleme na slovo „klid". Toto slovo nám přináší duševní klid, který má být již založen v modelu křesťana, který poroučí ducha svého Bohu.

Nemůžeme se rychle zbavit špatných návyků, tak jako se nemůžeme najednou zbavit určitého způsobu držení těla nebo chůze. Budeme-li ale opakovaně provádět duchovní cvičení, postupně se bude měnit směr našeho myšlení, které se bude více a více vázat na prvky klidu.

Uložme ke spánku naši čistou duši oproštěnou od veškeré zloby, záští a závisti, naše čisté svědomí a naše starosti poručme Bohu modlitbou: „V ruce tvé Pane Ježíši Kriste, Bože můj, poroučím ducha svého; Ty mne žehnej, smiluj se nade mnou a život věčný mi daruj. Ohraď mne, Pane, mocí drahocenného a oživujícího kříže svého a ochraňuj mne od všelikého zla."

Modlitba

Sv. Jan Kronštadský (1829 – 1908)

Pane, Hospodine můj!

Jméno Tvé je láska:

Neodvracej se ode mne

Zbloudilého.

Jméno Tvé je moc:

Dej mi sílu,

Slabému a pochybovačnému.

Jméno Tvé je světlo:

Projasňuj duši mou

Ponořenou do temnot

Dočasných trápení.

Jméno Tvé je mír:

Utiš mou duši odbojnou.

Jméno Tvé je milosrdenství:

Neustávej v odpouštění hříchů mých. Amen.

Modlitba

Nikolaj Gogol (1809 – 1852)

Hospodine můj, učiň,

Abych mocí svaté milostí Tvé

Bez ustání se přibližoval k Tobě.

Neponechávej mě samotného

Ani na chvíli žití mého.

Buď se mnou v práci, pro kterou

Povolal jsi mne do života;

Já zas, plně své povinnosti,

Celý budu v Tobě.

Otče můj, kéž den a noc

Očí duše mé

Vidí výlučně Tebe.

Učiň, aby duše má

Pobývajíc v tomto údolí,

Lhostejná byla na vše,

Krom Tebe jediného.

Nechť srdce mé

Nevnímá veškerá pokušení,

Která jsou mámením zlého,

A zasévají zmatek do duše mé.

Nechť nepokládám naděje

Do nikoho,

Leč do Tebe Jediného,

Pane můj a Vládce.

Věřím, že jedině Ty

Máš moc pozvednout duši mou.

Věřím, že dílo rukou mých

Nevzniklo přečiněním rozumu mého

Ale svaté vůle Tvé.

Tys poslal mi myšlenku o něm,

Díky Tobě dozrávala ona ve mně,

A daroval jsi mi sílu,

Abych to, co jsi mi vnuknul,

Dovedl do konce.

Děláš vše pro vykoupení mé:

I trápení posíláš,

Aby obměkčilo srdce mé.

Pronásledování,

Abych častěji se na Tebe obracel.

Díky za dar lásky,

Jakou mám k Tobě.

Nechť se umocňuje

A rozkvétá v duši mé,

Která bez ustání chválí

Svaté Jméno Tvé,

Vyslovované nyní a vždycky

Až na věky věků.

Amen.

Může se současný člověk ještě modlit?

O modlitbě ranní

Zkusil jsem načrtnout morální obraz křesťana, ten minimální obraz, bez kterého člověk vůbec nemá právo sám sebe nazývat křesťanem. Nyní bych Vám chtěl říct, jak křesťan odloučený od chrámu může vést skutečný duchovní život. Duchovní život netkví v tom,
že navštěvujeme bohoslužby nebo že jsme členy jakékoliv, třeba i velmi živé církevní obce. Duchovní život tkví v tom, že jsme v hlubokém, přímém a upřímném kontaktu – společenství s Bohem, a dosahujeme toho pravdou života, plněním přikázání, takovým životem, který z nás dělá křesťany činy, nejen slovy a modlitbou. A o modlitbě bych vám teď pár slov řekl. Modlitba netkví v opakování cizích slov, ale v tom, že celým svým srdcem, vším rozumem, jak říkali dávní spisovatelé, se „snažíme přilepit" k Bohu, to jest upnout se k Němu, žíznit po setkání s Ním a hlavně – na nás závisí, jak dokážeme s ním být zcela – do samého konce – pravdiví a upřímní. Proto modlitba netkví v prvé řadě v tom, opatřit si modlitebník, naučit se a utvrdit hotové modlitby. Modlitba tkví v prvé řadě v tom, že se naučíme předstoupit před Boha. To se nám může zdát nekonečně složité nebo zázračně jednoduché. Předstoupit před Boha, objektivně řečeno, je velmi prosté: Bůh je všudypřítomný, není místa, není situace, která by nás mohla od něj oddělit, ani činy, ani okolnosti, ani lidé nás nemohou od Něho odtrhnout. Ale na nás závisí, abychom před Něho předstupovali vědomě, se vší pozorností a vnímavostí srdce i rozumu. Ráno, když vstáváme, můžeme začít den na okamžik stojíce před Bohem, bez dlouhých modliteb, uvědomujíce si, že jsme se probudili ze sna, jako bychom se vzkřísili k životu od smrti. Vždyť mezi snem a smrtí je velmi mnoho shodného. Ležíme bez vědomí, nemáme nad sebou žádnou moc, neuvědomujeme si, co se kolem nás děje. To stejné je se smrtí, co se týče našeho těla (ne živé duše, která se zjevuje před Bohem), odcházíme do jakéhosi zapomnění. A když se probouzíme, jako bychom vstávali ze zapomnění, bylo by skoro možné říci z nebytí. Jako bych na zemi nebyl a najednou jsem vstoupil do nového dne. A tento den je také zvláštní: takový den, tento den nikdy v celé historii světa nebyl. Dni jsou neopakovatelné, každý den je nový a rozprostírá se před námi jako pláň pokrytá sněhem – čistá, nepošlapaná, bez lidských stop, bez otisků našich nohou. A hle, nový člověk, kterým se jevím po spánku, vstupuje do nového dne... A jestli budeme přemítat, je to úžasné setkání: vstupuji do dne, který ještě nikdy v historii nebyl, a do tohoto dne mohu vnést dobro nebo zlo, mohu být člověkem nebo zvířetem, mohu být důstojným sebe sama nebo nedůstojný, mohu žít pro radost lidem nebo způsobit hoře, mohu vyrůst nebo se stát naopak menší, než jsem byl včera.

Několik minut pak přemýšlejme: vyšel jsem ze snu a vstupuji do nového dne – mohu se i obrátit k Bohu a říci: „Bože, požehnej mi, abych mohl vstoupit do tohoto dne a požehnej tento den pro mne! Nechť každé setkání, každý člověk, každé slovo bude s obsahem, ať tento obsah bude čistý, důstojný mé člověčí – lidské velikosti a Tvé, Pane, velikosti a nechť každé slovo, každé moje konání bude vkladem pro dobro, pro pravdu, pro krásu života. Metropolita Antonij Bloom

(přel. M. Kopecká)

Z kapitoly „Může být člověk křesťanem daleko od chrámu?"

Síla samoty

O mlčení

„Nejvyšší způsob modlitby je stát v bázni tiše před Bohem" říká nám sv. Izák Syrský. Sv. Arsenij se jednou modlil slova modlitby „Hospodine, uveď mne na cestu spásy" a najednou uslyšel hlas, který k němu pravil: „Arseniji, mlč, buď zticha a tak se modli, protože ti, kdo mlčí, jsou pramenem ctnosti." Svatý Jan z Řebříku o tom říká: „Až se Tvůj dech spojí se jménem Ježíše, pak teprve pochopíš cenu samoty". A svatý Izák Syrský dodává: „Nade vše miluj mlčení, protože v mlčení nalezne tvoje duše život", a dále: „Mluvení je řeč tohoto světa, kdežto mlčení je řeč světa, který přijde".

Svatí otcové, když od Boha dostali dary Ducha Svatého, bývali často ve velké samotě. Svatý Arsenij to popisuje slovy: „Často jsem se musel kát, protože jsem mluvil, ale nikdy ne proto, že jsem zůstal zticha.

V jednom z Příběhů z pouštního Pateriku se píše o tom, jak se arcibiskup Teofilus vypravil na návštěvu k otci Pambovi. Když arcibiskup vstoupil do poustevny světce, poustevník s ním nemluvil. Když to bratři, kteří s ním byli, již nemohli vydržet, říkali mu: „Otče, řekni konečně něco arcibiskupovi, aby byl poctěn a povznesen". Otec jim na to řekl: „Pokud není poctěn a povznesen mým mlčením, nebude poctěn ani mým mluvením".

A další příběh vypráví o tom, jak jeden bratr přišel navštívit otce Mosese a požádal jej o radu. Stařec mu řekl: „Jdi, zavři se do své cely a tvoje cela tě všemu naučí."

Svatý Diadochus z Fotztiky o tom v jednom ze svých traktátů praví: „Když je moře klidné, zrak rybáře může pronikat až do hlubin, až tam, kde se dá rozpoznat pohyb, takže jenom málokterý živočich pohybující se v hlubinách mu může uniknout. Když je však moře čeřené větrem, všechno to, co bývá vidět za jasných dnů, se ukryje pod neklidnou hladinou".

Známý katolický spisovatel Thomas Morton o tom říká: „Pokud člověk nedokáže být sám, nemůže se dozvědět, kým doopravdy je."

„Buďte tiší a vězte, že já jsem Bůh" říká Pán. Buďte tiší! Zastavte všechno to náhlení, všechno to napětí a stres, všechnu tu činnost, která vypadá, jako by vše záviselo jenom na vás. „Buďte tiší a vězte, že já jsem Bůh", to není jen nějaké formální napomenutí. Naopak. Je to výzva žít duchovní život opravdově, protože jenom v tichosti dokážeme poznat, kdo je Bůh a kdo jsme my. Hluk a vřava světa často před námi zakrývá naše chyby i naše pravé já. Pouštní otcové, jejichž slova se k nám obracejí z hloubi tisíciletí, byli následovníci Ježíše a byli poctiví v hledání svého pravého já v Kristu.

Významný myslitel osvícenecké epochy Pascal o tom s trochou nadsázky jednou řekl: „Veškeré lidské neštěstí pochází od toho, že lidé nevědí, jak zůstat klidní a tiší ve svém pokoji."

A Paul Tillich, významný evangelický teolog, o mlčení napsal: „Jazyk vytvořil slovo opuštěnost, aby vyjádřil bolest z osamění. Zároveň však zná i výraz rozhodnout se být sám, aby tak byla vyjádřena nádhera samoty ve společenství s Bohem.

Podle knížky Symboly, které mluví
od Antonije Koniarise
připravil Roman Juriga

30. výročí kněžského svěcení

Na Boží nivě

Před 30 lety v neděli 31. května 1970 byl vladykou Dorotejem v pravoslavném katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze, Resslově ulici, vysvěcen na pravoslavného kněze Jaroslav Šuvarský.

Narodil se v pravoslavné rodině v Závidově na Volyni dne 25. května 1941. Do Čech přijel se svými rodiči jako reemigrant v roce 1947.

Základní vzdělání získal ve škole v Údlicích. Gymnázium navštěvoval v Chomutově (1955-58), teologická studia absolvoval na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově na Slovensku (1964), Pravoslavné duchovní akademii v Leningradě (1968), Ekumenickém institutu v Bossey ve Švýcarsku (1969) a Orientálním institutu v Římě (1973). Dosáhl akademického titulu doktora orientálních církevních věd a kandidáta teologie.

Kromě kněžské služby, kterou vykonával dle potřeby v celé pražské eparchii, byl v letech 1970-1980 vedoucím a odpovědným redaktorem Hlasu pravoslaví. V roce 1974 a 1975 byl na studijním a pracovním pobytu v Německu, kde byl ustanoven představeným a duchovním správcem ruského chrámu sv. Alexije v Lipsku a vedoucím muzea Památníku ruské slávy.

V roce 1977 byl jmenován mimořádným docentem na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově. Účastní se práce v domácí a světové ekumeně. Byl delegátem naší církve na valném shromáždění Světové rady církví v Nairobi v Africe (1975). V roce 1982 na valném shromáždění Světové rady církví v Vancouveru byl poprvé v historii za naši církev zvolen do ústředního výboru Světové rady církví. Tuto funkci vykonával celé volební období, do počátku roku 1991, kdy se uskutečnilo 7. valné shromáždění SRC v Canbeře, hlavním městě Austrálie, kterého se také otec Jaroslav zúčastnil. Byl pozván na Světovou misijní konferenci v Melbourne a na světové shromáždění na téma „Spravedlnost, mír a integrita stvoření" v Soulu v Jižní Koreji. Na pozvání křesťanských církví navštívil také Japonsko.

Otec Jaroslav a mátuška Eva.

Do funkce kancléře byl zvolen a ustanoven 1. října 1980. Jeho předsevzetím bylo pozvednout autoritu pravoslavné církve doma i v zahraničí. V posledních letech i přes různé potíže a překážky se dařilo navazovat dialog lásky a přátelství s mnohými církvemi a on měl to štěstí a příležitost s pomocí Boží připravovat půdu k mnohým důležitým jednáním a setkáním. Přispěl k prohloubení vzájemných vztahů a upevnění svazků jak s historickými pravoslavnými patriarcháty, tak dalšími církvemi. Pro ilustraci vzpomeneme některé návštěvy, můžeme je pokládat za historické, a to vladyky metropolity Doroteje v Cařihradě, Moskvě, Tbilisi, Alexandrii, Jeruzalémě, Athénách, Sofii, Bukurešti, New Yorku, na svaté hoře Sinaj, na svatém ostrově Patmu a Krétě. Významné bylo setkání na půdě OSN s generálním tajemníkem této organizace a v neposlední řadě několik setkání s papežem Janem Pavlem II. ve Vatikáně, s představitelem anglikánské církve v Londýně a s představitelem koptské církve patriarchou a papežem Chenodou III. v Káhiře. Naši církev navštívilo několik významných osobností a povinností otce Jaroslava bylo připravit vše pro to, aby jejich návštěvy proběhly důstojně a zdárně. Vzpomeneme pouze některá setkání vladyky Doroteje v Praze s patriarchou moskevským a celé Rusi Pimenem a Alexijem II., s patriarchou bulharským Maximem a patriarchou gruzínským Eliášem, s primasem americké pravoslavné církve metropolitou Theodosijem, se sekretářem posvátného synodu Ekumenického patriarchátu metropolitou Bartolomějem, nynějším patriarchou. Historické a významné setkání s velmi vzácným hostem patriarchou cařihradským Dimitrijem se uskutečnilo v pravoslavném katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje, kde jej mohl otec Jaroslav přivítat osobně. Měl možnost být delegátem předsněmovních všepravoslavných konferencí v Chambesy (1982, 1986, 1990). Byl také delegátem naší církve pro dialog pravoslavných a orientálních církví (1979 a 1985 v Chambesy u Ženevy, v roce 1989 v Káhiře). Připravoval s požehnáním vladyky metropolity Doroteje vrcholné setkání hlav pravoslavných církví, které sezval do Cařihradu nový ekumenický patriarcha Bartoloměj v roce 1992. Byl pozván ekumenickým patriarchou, aby se jako duchovní české pravoslavné církve aktivně zúčastnil slavnostní archijerejské liturgie v patriarším chrámě sv.Jiří, již konali nejvyšší představitelé pravoslavných církví při příležitosti historické, vrcholné schůzky.

Za tuto práci pro sblížení církví byl vyznamenán mimo jiné patriarchou jeruzalémským Diodorem řádem sv. Hrobu Páně, patriarchou moskevským a celé Rusi Pimenem řádem sv. Sergeje Radoněžského, patriarchou gruzínské pravoslavné církve Eliášem řádem sv. Niny, arcibiskupem řecké církve Serafimem řádem sv. Pavla a metropolitou pražským a celého Československa Dorotejem řádem sv. Cyrila a Metoděje II. stupně. Za obětavou práci jako ředitel Národního památníku obdržel otec Jaroslav v březnu 2000 čestnou medaili od rakouského Comité International de Mauthausen.

Za nejdůležitější událost v životě pravoslavné církve u nás a v jeho osobním životě považuje svatořečení vladyky mučedníka Gorazda, biskupa českého a moravskoslezského. Otec Jaroslav se věnoval studiu jeho života a díla a vydal v roce 1979 knihu „Biskup Gorazd". Svým vědeckým bádáním významně přispěl k uskutečnění svatořečení. V roce 1981, při příležitosti 30. výročí samostatnosti naší církve, ve svém hlavním projevu pověděl, citujeme „z řad pravoslavného božího lidu, z řad duchovních naší církve i z řad hierarchie církví v zahraničí stále silněji zaznívá opodstatněný požadavek, aby naše církev měla v dnešní době svého současného ochránce a svatého v osobě ctihodného služebníka Božího – vladyky mučedníka Gorazda". Muselo být mnoho vykonáno příslušníky naší církve, abychom toho dosáhli. Otec Jaroslav je nesmírně šťasten a děkuje vroucně Pánu Bohu, že jsme mohli 4. září 1987 u příležitosti 45. výročí mučednické smrti vladyky mučedníka Gorazda jej svatořečit za účasti sesterských pravoslavných církví. A nyní se k němu obracíme slovy „Svatý otče náš Gorazde, pros Boha za nás", jsme pod jeho záštitou a ochranou. Otec Jaroslav se přičinil velkou měrou o ustanovení pravoslavného biskupa na Moravě dne 21. 11. 1982 (Morava byla bez biskupa od roku 1959).

V letech 1990 až 1992 vykonával z pověření vladyky metropolity Doroteje správce pražské eparchie. Velmi užitečným pro rozvoj naší církve v demokratické společnosti byl studijní pobyt otce Jaroslava v USA, který se uskutečnil v roce 1990 díky podpoře a pomoci cařihradského Ekumenického patriarchátu.

V roce1999 oslavil otec Jaroslav s mátuškou Evou také 30. výročí přijetí svátosti manželství. Narodily se jim tři děti: Eva(1974), Jaroslav(1976), Anastázie(1982).

Od roku 1992 otec Jaroslav vykonává funkci ředitele úřadu pražské eparchie pravoslavné církve a je členem řídícího výboru Ekumenické rady církví v České republice. Po intenzivním jednání s římskokatolickou církví v letech 1994–1995 se otci Jaroslavovi podařilo díky jeho houževnatosti a vytrvalosti získat pro pravoslavnou církev nový chrám Zvěstování přesvaté Bohorodice v Praze, Na Slupi. Největší úsilí však vyvíjí v pravoslavném katedrálním chrámě sv. Cyrila a Metoděje, kde na sebe vzal od 1. října 1992 povinnosti nejenom jako představený, ale jako duchovní správce katedrály. Vydává katedrální bulletin, koná pravidelně bohoslužby, mnoho času věnuje duchovní správě. Věřící, zájemci o pravoslavnou církev, domácí i zahraniční návštěvníci jej najdou každý den i mimo úřední hodiny v kanceláři, kde koná pastorační rozhovory a rád seznamuje zájemce s historií i současností pravoslavné katedrály. Všichni se radují ze zintenzivnění náboženského života a stále se zvětšující účasti na bohoslužbách v Praze. Dne 18. června 1994 začal realizovat společně s mátuškou Evou Šuvarskou, Mgr., nový projekt Národní památník obětí heydrichiády – místo smíření, a byla zahájena generální oprava celé katedrály. 28. září 1995 v den 60. výročí konsekrace-posvěcení naší katedrály byl slavnostně otevřen nový Národní památník a poutní místo nejen pro pravoslavné věřící, ale pro všechny křesťany a lidi dobré vůle. V roce 1996 založil otec Jaroslav Vzdělávací centrum – Orthodoxia při pravoslavné katedrále. Zdůraznil, že úkolem výchovného střediska je prohloubení pravoslavné víry, kultury, umění a spirituality a příprava vhodných kandidátů studia pravoslavné teologie. Generální oprava pravoslavné katedrály zahájená v roce 1994 byla úspěšně ukončena v roce 1999. Podařilo se také vybudovat Oltář mučedníků, zasvěcený vladykovi mučedníkovi Gorazdovi a jeho spolupracovníkům, který byl posvěcen při státní tryzně 19. června 1999.

Katedrální chrám sv. Cyrila a Metoděje se stal díky činorodé, obětavé misijní práci o. Jaroslava vyhledávaným duchovním, liturgickým a kulturním centrem pro pravoslavné věřící, ale také celou domácí i zahraniční veřejnost.

Díky otci Jaroslavovi za jeho obětavou službu a misii. Mnohá a blahá léta.

Redakce

S radostí v duši

Skvěj se, skvěj se, nový Jerusaleme,
neboť vyšla nad tebou sláva Hospodinova...

Sedím ve své pracovně a vzpomínám na právě uplynulý týden, v němž jsem spolu s ostatními pravoslavnými bratry a sestrami oslavila příchod Svaté Paschy, slavného vzkříšení Našeho Pána Ježíše Krista.

Letošní paschální týden jsem prožila v Praze. Patří k mým nejsilnějším duchovním zážitkům. A k němu se z minulosti přihlásily i ty další:

Narození Našeho Pána Ježíše Krista, moje nejkrásnější Vánoce, které jsem před pěti lety oslavila s bratry Rusíny nedaleko Užhorodu, Svatá Pascha ve Vilémově v loňském a předloňském roce, prožitá a procítěná v kruhu mých nejbližších, rodných – sester Alexie, Hristofory, Felicitas, Andrejky, Evlogie, Sebastiany, Kateřiny, otce Emiliána – igumena monastýru v Toplici a našeho duchovního otce a zakladatele vilémovského monastýru vladyky Kryštofa. Tehdy jsem si poprvé v životě zkusila, co to znamená držet „černý půst" (bez jídla a s nejnutnějším množstvím tekutiny)...

Zamyšleně pozoruji něžné lístečky vysoké břízy, která mně nahlíží oknem do pokoje, a v duchu se vidím na pouti do Mikulčic, kterou zavedl vladyka Kryštof jako novou tradici, končící návštěvou druhého monastýru, který během své arcipastýřské činnosti založil v Hrubé Vrbce.

Znovu si prohlížím pamětní síň novomučedníka svatého Gorazda, která je vedle monastýru. Vždycky jsou tu vidět doteky citlivé a pečlivé ruky paní Růženky Prachařové – příbuzné svatého vladyky Gorazda. Pokaždé si prohlížím výstavku, kterou už dobře znám a vzpomínám na oba mučedníky: svatého Gorazda i mého tátu, který byl popraven rovněž v heydrichiádě půl roku po něm.

Snažím se odehnat smutné myšlenky a snažím se vybavit si jiné ze silných duchovních zážitků. Jak bych mohla zapomenout na poutě do Svaté země! Duchovně bohaté, očišťující, povznášející...

Přitom někteří z nás poutníků ani nepřemýšlíme o tom, že dlouho před poutí bratr Todoros Varaklos v jeruzalémském Starém městě a vladyka Kryštof vzdálen od něj stovky kilometrů musí spolupracovat na programu pouti tak, aby přinesla účastníkům co nejvíce duchovního občerstvení.

Tato sehraná dvojice průvodců činí přímo zázraky a otevírá duchovní oči těm, kteří si přišli prohlédnout svatá místa. Zde v prachu dlouhých cest můžete cítit pod nohou šlépěje Našeho Pána Ježíše Krista.

Ale vraťme se k tomu, o čem jsem původně chtěla psát. Praha není pro mne městem tak docela neznámým. Poutají mne k ní vzpomínky dávných let, kdy jsem jako dvacetiletá manželka absolventa Karlovy univerzity – historika a filozofa – jezdila k jeho pražským příbuzným, u nichž během studia bydlel.

Ani nevím, kde mé tehdejší mládí vzalo odvahu k projížďkám na loďce po Vltavě kolem Kampy, když vlastně dodnes neumím pořádně plavat.

Dá se říci, že jsme Jaroslavovy příbuzné navštěvovali často. Přesto se v půvabném městě, jemuž věštila mýtická Libuše slávu dotýkající se hvězd, velmi špatně orientuji.

A právě orientaci jsem při letošní Svaté Pasše potřebovala. Navštěvovala jsem totiž postupně čtyři pražské chrámy: katedrální chrám sv. Cyrila a Metoděje na Resslově ulici, v němž se skrývali účastníci atentátu na Heydricha, modlitebnu v Dejvicích, do níž přestěhovali pravoslavní věřící vzácné ikony a carská vrata z chrámu sv. Mikuláše, který jim původně patřil, kapli Uspěnija na Olšanských hřbitovech, v jehož blízkosti je hrob našeho nezapomenutelného vladyky metropolity Doroteje, a chrám Zvěstování přesvaté Bohorodice Na Slupi v Albertově.

Duchovní zážitky následovaly tak těsně za sebou, že ve mě splynuly v jedno velké díkuvzdání všem, kteří mi je připravili. Jako velikou posilu do dalšího života si v duši ponesu laskavou péči mé Natalky, hodinky, čtené sestrou Jelenkou tak, jak je četla kdysi dávno v kélii vladyky metropolity Doroteje, melodický bohoslužebný hlas diakona Ženi, usměvavou, dobráckou tvář otce Dandára a „ščiré" (srdečné, upřímné) zpěvy jeho pastvy i neobyčejný zážitek, kdy přeosvícený vladyka Christofor, arcibiskup pražský a českých zemí světil paschu (potraviny a nápoje) stovkám věřících, kteří ukázněně a organizovaně čekali. Dosud mně v duši zaznívají moje oblíbené rusínské duchovní písně, které tento obřad v chrámu Na Slupi provázely.

Mám před očima vynášení plaštěnice kolem olšanské kaple za krásného zpěvu sboru bratra Myrona, který se vyskytoval ve všech chrámech jako zkušený zpěvák a dirigent, malou Žeňu, jejíž maminka čte hodinky, otce Silvestra a otce Vladislava.

S úsměvem vzpomínám na půlnočnici v chrámu sv. Cyrila a Metoděje, v němž nebylo k hnutí a lidé se tísnili i na nádvoří chrámu a schodech, na mou radost, že je v Praze tolik pravoslavných, na paschální vajíčko, které mi darovala sestra Naďa i na to druhé od Arťomušky a třetí od mátušky Evy, na stovky ikonek s věnováním, které arcibiskup pražský a českých zemí rozdal jako pozdrav slavnému vzkříšení Našeho Pána Ježíše Krista. Vybavuji si otce Václava a jeho příjemné, žehnající ruce, zvučný hlas otce Jaroslava i krásný soprán paní Věrušky, žalmy čtené bratry Kubou a Jirkou, bratry Srby, které znám z Vilémova.

Bylo mně v Praze dobře. Cítila jsem se tam doma. Pravoslavný je mezi pravoslavnými všude doma. Skutečný domov pak pro všechny věrné je v Horním Jeruzalémě. Ale každodenní povinnosti čekají. Za okny vlaku se míhají rozkvetlé šeříky a cítím jejich vůni v duši.

Sestra Jana

Redakci HP – odpověď na dopis

Milý bratře Danieli

jsme pohnuti Vaším dopisem v Hlasu pravoslaví. Dopis vyjadřuje upřímnou snahu o pochopení původních a věčných duchovních pokladů a starých tradic naší Svaté apoštolské pravoslavné Církve, která v naší zemích byla díky misii sv. Cyrila a Metoděje původní křesťanskou církví.

Vyznavač pravoslaví je ortodoxní křesťan, který slaví Boha v opravdovém duchu, tj. ve víře, kterou nám předali sv. apoštolové a která byla stvrzena sv. otci na sedmi všeobecných sněmech.

Jeden velký pravoslavný myslitel řekl, že pravoslaví není stavbou úplně ukončenou.
Nemá nad sebou jinou kopuli kromě Nebe. Je možno říci, že je stále na cestě, v očekávání, připraveno na vnímání toho, co Svatý Duch sdělí církvi.

Nevyřešené otázky, o kterých píšete, se netýkají naší společné křesťanské víry v zmrtvýchvstalého našeho Pána Ježíše Krista. On jediný by měl být naším společným pastýřem.

Je krásné poznání, že jsou v naší dnešní společnosti mladí lidé jako Vy, kteří mají zájem o věci nepomíjivé, věčné.

Přejeme Vám, aby Vaše víra Vás posilovala a činila Váš život plným a šťastným.

MUDr. Jiří Karpowicz

Cyrilometodějská kultura

Staroslověnský jazyk

Pokračování

Staroslověnština, církevněslovanský jazyk, který nám darovali sv. Cyril a Metoděj, byl a zůstane základním jazykem pravoslavné liturgiky všech slovanských národů.

Co předcházelo?

Dlouhotrvající proces vedl na terénech dnešní Evropy, jihozápadní Asie a Indie ke vzniku mnoha jazykových skupin a podskupin. Na této bázi přibližně tisíc let před narozením Krista se začínal formovat etnicko-jazykový praslovanský komplex. Následkem evoluce, která trvala mnohá staletí, praslovanský jazyk se rozpadal na řadu jazyků, které se dělí na tři základní skupiny:

– západoslovanské jazyky: český, slovenský, polský, lužický a polabský,

– východoslovanské jazyky: ruský, ukrajinský a běloruský,

– jihoslovanské jazyky: srbochorvatský, slovinský, bulharský a makedonský.

Protojerej S. Strach zdůrazňuje, že v 9. stol., v době vzniku staroslověnského jazyka, byly si ještě slovanské jazyky velmi podobné.

Všichni Slované mohli mezi sebou bez obtíží komunikovat. Praslovanský jazykový základ věrozvěstové rozšířili o slovanský soluňský dialekt spřízněný s jazykem bulharským a makedonským a použili ho k vytvoření staroslověnštiny.

Na slovanský jazykový systém raného období naroubovali Cyril a Metoděj také řeckou větnou skladbu, použili některá řecká ustálená spojení slov (idiomy), zvláštní skladbové konstrukce, převzali některá řecká slova a částečné i abecedu. Přeložili řecké texty, ale uchovali v překladech i mnoho hebrejských idiomů a nesmírně obohatili vyjadřovací prostředky i světské řeči. Liturgie přeložená do staroslověnštiny byla všem srozumitelná. Je třeba zdůraznit, že k plnému pochopení textů byla nutná zpočátku i v oné době určitá intelektuální námaha.

Vytvořili slovanské písmo a tak dali možnost vývoji spisovného jazyka.

Stejným způsobem postupoval předtím gótský biskup Vulfila, když překládal do gótštiny velké části bible. Chtěl tím dále rozšířit biblickou zvěst a zároveň vytvořit základy spisovné gótštiny.

Vulfila nemohl usilovat o doslovný překlad bible, protože gótštině chybělo mnoho křesťanských teologických výrazů. Tento nedostatek se snažil obejít tvorbou nových slov. Vyjádření světa bible způsobem, který odpovídal germánskému cítění, mělo Gótům představit křesťanskou víru v podobě pro ně přijatelné.

Pro svůj překlad vytvořil Vulfila zvláštní abecedu, která vycházela z latinky, řecké alfabety a gótského runového písma, pro hlásky, které měla gótština proti latině navíc, stanovil biskup Vulfila zvláštní znaky.

Pro německý klér, hlavního činitele německé územní a hospodářské agrese, byla přístupnost a komunikativnost staroslověnštiny trnem v oku. Byly proto uváděny pseudoteologické argumenty, že pouze ve třech jazycích – hebrejském, řeckém a latinském – je dovoleno sloužit pobožnosti, protože v těchto jazycích na rozkaz Piláta byl na kříži umístěn nápis. Tento argument byI potom opakovaně uváděn v boji proti slovanskému obřadu a byl namířen nejenom proti obřadu, ale proti celé Východní církvi, která tolerovala „nepilátské" jazyky.

Cyril a Metoděj se dovedli mistrné bránit. Během pobytu v Benátkách v r. 867 na cestě do Říma se obrana slovanského jazyka přeměnila ve výtky vůči latiníkům. Konstantin-Cyril se ptal: „Zdaliž neprší na všechny stejně? Nesvítí-li slunce stejně na všechny? Nedýcháme-li všichni stejný vzduch? Zdaliž se nestydíte uznávat pouze tři jazyky a všem ostatním lidem a jazykům rozkazovat, aby byli slepí a hluší? Známe přece mnoho národů, kteří znají písmo a chválí Boha ve vlastním jazyce, jako Arméni, Peršané, Abasgové, Iberové, Sugdové, Gótové, Avaři, Tursové, Chazarové, Arabové, Egypťané, Syřané a mnoho jiných."

Oponentům Konstantin také vytýkal nedostatek znalosti situace ve Východní církvi, která tradičně tolerovala liturgii v regionální řeči. Obšírně citoval Davidovy žalmy: „Chvalte Hospodina všichni národové, velebte Ho všichni lidé." Připomínal smysl slov sv. Pavla ke Korintským, že různorodé jsou druhy hlasů na světě, ale žádný z nich není bezvýznamný. Ať každý jazyk hlásá, že Pánem jest Ježíš Kristus.

III.

V Čechách staroslověnská vzdělanost zapustila zatím pevné kořeny. Na Velké Moravě byli pokřtěni sv. Metodějem v roce 874 kníže Bořivoj I., první křesťanský panovník Čech a zakladatel Pražského hradu, a jeho manželka sv. Ludmila. Na Vyšehradě povstaly první slovanské chrámy. (První latinský kostel vznikl tam, teprve za Spytihněva, který v r. 895 uznal německou svrchovanost.). V domě Pavla, duchovního otce sv. Ludmily, existovala škola slovanských duchovních, kterou vystudoval i sv. Prokop, zakladatel sázavského kláštera i duchovní, kteří doprovázeli nevěstu Mieszka I. Doubravku do Hnězna. V Polsku se staroslověnská vzdělanost s Doubravkou na čas utvrdila. Rozšířila se pak v Makedonii, Chorvatsku, Srbsku, Dalmatsku a Bulharsku, odkud pak byla přenesena na Rus.

Po obhajobě staroslověnštiny v Římě a úspěšné cestě do Konstantinopolu nastala na Moravě doba relativního klidu, kdy bylo vytvořeno mnoho literárních děl a překladů Písma svatého do staroslověnštiny.

O začátcích staroslověnské slovesnosti nás poučují dvě staroslověnské památky, které vznikly ve velkomoravském prostředí: Život Konstantinův a Život Metodějův. Konstantin pravděpodobně přeložil „všechen církevní řád", totiž bohoslužebné knihy, zvláště misál a breviář a později oba bratři společně pořídili překlad Evangelií, Apoštolských skutků a Vybraných církevních služeb. V Konstantinově díle pokračoval Metoděj a přeložil celé Písmo mimo knihy Makabejské, dále Knihu Otců a sbírku právních předpisů Nomokánon – sbírku církevních předpisů (kánonů) a občanských zákonů (nomoi) týkajících se církve. Zdá se, že již Konstantin přeložil soudní zákon pro laiky – Zákon sudnyj ljudem.

Na Moravě a v Čechách se pak situace dramaticky změnila. Násilný odklon od staroslověnského liturgického jazyka podporoval z důvodů mocenskopolitických franský odchovanec kníže Svatopluk. Uzavření míru s franskou říší bylo vykoupeno návratem bavorského duchovenstva na Moravu a tím rostla opozice vůči Metodějovi. Svazek Svatopluka s latiníky se utužil za přispění Metodějova odpůrce Wichinga. Kandidatura Gorazda na arcibiskupa Moravy nebyla přijata a funkce byla svěřena Wichingovi. V důsledku buly papeže Štěpána V. bylo zahájeno otevřené a mohutné tažení proti staroslověnštině.

V 9. a 10. stol. papežové byli voleni za přítomnosti císařských legátů a schvalováni německými císaři. Byla to doba vládnutí a otřesného chování nejbezbožnějších, zločinných a zkorumpovaných a dokonce šílených římských papežů. Pokračovalo to tak jako epidemie i v následujících stoletích. Není divu, že za těchto okolností německé duchovenstvo mělo na Moravě plně volnou ruku k pronásledování slovanského ritu a nemělo to vůbec nic společného s teologií, šlo pouze o prosazení mocenských záměrů německých císařů.

Po smrti sv. Metoděje v r. 885 byli žáci sv. Cyrila a Metoděje Gorazd, Kliment, Laurentij, Naum a Angelar a další uvězněni a trýzněni a pak vyhnáni z Moravy. Odešli většinou na jih, do Makedonie, Bulharska, Srbska, Dalmácie a Chorvatska. Na jihu se slovanská liturgie utužila a odtud pak byla přenesena na Rus po přijetí křesťanství z Byzance sv. Vladimírem v r. 988. Tyto země se nedostaly do okruhu mocenskopolitických zájmů západu, tj. německých císařů a Říma, inspirovaného německou a vlastní latinskou hierarchií tak slovanský obřad se tam proto mohl udržet.

Na Moravě, v Čechách a Polsku ideu slovanské liturgie (podle vzoru Řehoře VII. z konce 11. stol.) zcela v rozporu s Novým zákonem tehdy ještě nenastala.

Porážka Velké Moravy od Uhrů pak na dlouho zatemnila vztahy na území slovanské říše.

Za Břetislava II. (1093–1100) byl uveden v život papežský zákaz slovanské liturgie, byl zrušen Sázavský klášter jako zvláštní církevní ústav k pěstování slovanského ritu, kde byla literární činnost nepochybně značně rozvita.

Ještě po rozkolu mezi východní a západní církví v r. 1054 udržoval klášter styky i s východní slovanskou oblastí, jak je vidět z toho, že zde byl roku 1095 zasvěcen oltář ruským mučedníkům Borisu a Glebovi, kanonizovaným ve východní církvi po rozkolu. O stycích s východem svědčí i to, že u nás byla známa i cyrilice – mladí slovanské písmo, které tehdy na východě již převažovalo nad hlaholicí.

Slovanští mniši byli ze sázavského kláštera vypuzeni (1097) a slovanské knihy zničeny. Přesto církevněslovanská vzdělanost trvala u nás od dob cyrilometodějských po dobu dvou a půl století a tvořila tak významnou epochu při samých počátcích našeho národního a našeho státního života. Široký záběr církevněslovanského jazyka dokumentuje píseň Hospodine pomiluj ny, která zlidověla, přečkala zánik církevněslovanské písemné kultury a žila dlouhá staletí a je známa dodnes.

Vypuzením Metodějových žáků staroslověnština na naší půdě nezanikla. Morava byla rozvrácena vnitřními spory a nájezdem Maďarů, ale bohatou literární činnost máme doloženu v přemyslovských Čechách, kde símě zaseté na Velké Moravě vyklíčilo a brzo přinášelo samostatné plody. Současně pokračovala staroslověnská literatura u jižních a východních Slovanů, namnoze rozvíjejíc podněty dané na Velké Moravě.

Na staroslověnskou tradici navázal ještě ve 14. století Karel IV., kdy založil proslulý Emauzský klášter se slovanskou bohoslužbou (1347). V r. 1416 byla pro potřeby kláštera pořízena hlaholská čili emauzská Bible. Z iniciativy Karla IV. vzniklo Emauzské skriptorium. Od té doby zde byly shromažďovány a vytvářeny četné knižní poklady,
např. Registrum Slavorum aj. Své místo zde měla též emauzská škola – Gymnasium Slovanense. Staleté aktivity emauzského kláštera přinesly své plody. Z literární činnosti emauzského kláštera pronikly pak některé církevněslovanské výrazy do soudobé spisovné češtiny.

Staroslověnské tradice se dovolávalo i husitství. (pokračování)

MuDr. Jiří Karpowitz

Nález kalendáře potvrzuje to, že ještě ve XIV. stol. existoval v Polsku slovanský obřad. Dokládá to i do dnešního dne zachovaná výzdoba vislické kolegiáty v byzantském stylu, stejná, jakou vidíme v Řecku, Bulharsku a Rumunsku. Mezi obrazy byla určitě i ikona sv. Gorazda.

Historie a současnost

18. červen 1942

(Památce Adolfa Opálky, Jana Kubiše, Josefa Gabčíka, Josefa Valčíka, Josefa Bublíka, Jana Hrubého a Jaroslava Švarce, vykonavších soud národa nad Reinhardem Tristanem Heydrichem, kteří v nerovném, statečném boji padli 18. června 1942 na kůru a v kryptě pravoslavného chrámu svatých Cyrila a Metoděje).

Je vždycky smutný ten den –

– ať vysvitne slunce,

nebo ať povstává z dešťových slz...

Je vždycky smutný ten den –

– připomíná však stále,

že vtělenému zlu je třeba se opřít až do vylití krve.

Je vždycky smutný ten den –

– a přece: co síly je ve vzpomínce

na krvavou oběť mučedníků národa.

Vás sedm, kteří jste na svá srdce

napsali tuto zásadu, proto provždy bude

těmi nejstatečnějšími v Božím vojsku.

Ne – nejsou slova, která by dokázala zhodnotit

Váš čin – to jsou jen hezky utvářená písmenka

plynoucí ze rtů těch, kteří s úžasem vzpomínají.

Ne však jen s bolestí –

– dojímavá hrdost září nám z očí

v místech Vašeho skonu. Č. G. K.

Dne 17. 5. 2000 se konalo
zasedání Posvátného synodu v Prešově

Církev a život

a) Hlavním tématem zasedání bylo projednání intronizace arcibiskupa prešovského Nikolaje metropolitou českých zemí a Slovenska, která se uskuteční 4. 6. 2000 v Prešově, v katedrálním chrámu sv. knížete Alexandra Něvského.

b) Vladyka Ján michalovský informoval o všepravoslavném setkání v Soluni, věnovaném přípravě textu poselství představitelů pravoslavných církví, kteří se mají setkat v říjnu t. r. v Athénách a v prosinci t. r. ve Fanaru.

c) Od 17. do 19. 6. t. r. bude v Jeruzalémě všepravoslavná bohoslužba v chrámě Zmrtvýchvstání za účasti všech autokefálních
pravoslavných církví, účastní se vladyka Simeon, biskup olomoucko-brněnský.

d) Na druhém pokračování Symposia věnovaného problematice církví ve 3. tisíciletí od 10. do 16. 6. 2000 v Jeruzalémě se účastní vladyka arcibiskup Kryštof.

e) Vysvěcení chrámu Krista Spasitele v Moskvě ve dnech 18. – 20. 8. t. r. se zúčastní metropolita Nikolaj, arcibiskup Kryštof, biskup Ján a prot. Mgr. Alexander Cap CSc na pozvání Jeho Svatosti patriarchy moskevského a celé Rusi.

f) Novým představitelem zastupitelstva pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku v Moskvě bude od 1. 7. t. r. prot. ThLic. Michal Dandár, PhD.

g) Dále byla projednána otázka projektu studia sociální a misijní práce mezi Romy
a text koncepčního záměru humanitární pomoci srbským dětem v utečeneckých táborech do konce r. 2000 a další aktuální otázky církve.

Usnesení ze zasedání MR Pravoslavné církve
v českých zemích, konaného dne 9. května 2000 v Praze

1. Pokračovat v jednáních na Ministerstvu školství ČR ohledně zřízení Gorazdovy pěvecké školy. Pověřen nadále vladyka Simeon.

2. Metropolitní radou byl zvolen kancléř ÚMR JUDr. protopresbyter Václav Míšek a tajemník ÚMR Mgr. Roman Juriga.

3. MR bere na vědomí zprávu revizní komise.

4. MR bere na vědomí zprávy ze života pražské a olomoucko-brněnské eparchie.

5. MR schvaluje Statut hospodářského odboru MR ve znění doporučeném HO MR po projednání dne 26. dubna 2000.

6. MR schvaluje výsledek účetnictví ÚMR za rok 1999 v metodice roku 2000 a za I. čtvrtletí roku 2000.

7. Metropolitní rada:

a) schvaluje s účinností od 1. ledna 2001 zavedení jednotného systému rozpočetnictví, účetnictví a výkaznictví pro Pravoslavnou církev v českých zemích a pro všechny její organizační součásti:

aa) v oblasti finančních toků samostatné účetní okruhy pro jednotlivé církevní obce, eparchie, ÚMR a církev jako celek s přímou vazbou na daňové zákony a se všemi právy a povinnostmi pro každou účetní jednotku.

ab) v oblasti majetku centralizované účetnictví, výkaznictví a evidování na úrovni církve jako celku s tím, že dotčené organizační součásti církve budou pověřeny správou majetku se všemi právy a povinnostmi vlastníka.

b) schvaluje výsledek inventarizace provedené v ÚMR.

c) ukládá hospodářskému odboru MR:

ca) zpracovat do 30. září 2000 návrh směrnice pro vedení rozpočetnictví, účetnictví a výkaznictví hospodaře
ní v Pravoslavné církvi v českých zemích a Směrnice pro evidenci a správu majetku Pravoslavné církve v českých zemích.

cb) zpracovat do 30. září 2000 vnitřní normu církve pro provedení inventarizací v jednotlivých organizačních součástech církve.

d) ukládá Úřadům eparchiálních rad pražské a olomoucko-brněnské eparchie zaslat do 30. září 2000 hospodářskému odboru MR úplné soupisy majetku církve v jejich domicilech.

8. MR schvaluje:

a) výsledek hospodaření firmy IKONOSTAS za rok 1999 ve výši 1,191 milionu Kč (ztráta), s tím že akceptuje důvody této skutečnosti.

b) ukládá prokuristovi firmy IKONOSTAS vytvořit předpoklady, aby od roku 2000 firma vykazovala zisk.

9. MR schvaluje:

a) návrh rozpočtu a zaměření obchodních aktivit firmy IKONOSTAS pro rok 2000.

b) výsledek hospodaření firmy IKONOSTAS za I. čtvrtletí roku 2000 ve výši + 0,410 milionu Kč (zisk).

10. Metropolitní rada:

a) bere na vědomí informační materiál vymezující hospodářsko-právní vztahy církve a metropolitní rady s firmou IKONOSTAS a doporučuje ředitelům eparchiálních rad poskytnout tento materiál členům eparchiálních rad a všem církevním obcím v jednotlivých eparchiích.

11. MR ukládá ÚMR postupně nabídnout do komise jednotlivým církevním obcím knihy, uskladněné v Pravoslavném monastýru v Mostě. Dne 10. května 2000

zapsala Růžena G. Prachařová

Z programu arcibiskupa Kryštofa
v dubnu a květnu

23. 4. Květná neděle – sv. liturgie v chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanech za hojné účasti věřících. Na závěr posvěcení ratolestí.

25. 4. Dopoledne návštěva velvyslance Ruské federace Nikolaje Rjabova. Odpoledne návštěva velvyslance Ukrajiny Serhije Ustiče. S oběma vladyka hovořil o životě pravoslavných věřících v naší vlasti.

26. 4. Účast v Hrubé Vrbce na pracovním zasedání hospodářského odboru MR svolaného jeho předsedou Ing. V. Tichým.

27. 4. Velký čtvrtek. Čtení sv. Evangelia v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje

28. 4. Vynášení plaštěnice v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje a kázání u hrobu Spasitele. Účast na Velkosobotní jitřní – liturgickém pohřbu našeho Spasitele v chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanech.

29. 4. Velká sobota. Dopoledne liturgie v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje. O půlnoci tamtéž za tisícové účasti věřících, ministra práce a soc. věcí Hellénské republiky Anastasia Janicise s chotí a diplomatického sboru paschální jitřní se svěcením pokrmů, po které následovala paschální sv. liturgie.

30. 4. Sv. liturgie v chrámu Zvěstováni přesvaté Bohorodice Na Slupi, posvěcení paschy tisícům přítomných. Večerní bohoslužbu zvanou Večerní lásky vykonal pak v podvečer na Olšanech.

2. 5. Paschální setkání pro spolupracovníky ústředí církve a věřící pražských pravoslavných chrámu v rezidenci.

3. 5. Sv. liturgie u sv. Mikuláše v Dejvicích a účast na zasedání duchovních pražského okružního protopresbyterátu.

4. 5. Sv. liturgie u sv. Anny v Plzni a účast na zasedání duchovních západočeského okružního protopresbyterátu. Odpoledne setkání s biskupem Radkovským. Večer ve Vilémově setkání s rumunskými diplomaty a se souhlasem vl. Simeona vedení celonočního bdění ukončeného paschální liturgií ve 2.00 ráno.

5. 5. Na pozvání předsedkyně Senátu účast na konferenci věnované tématu Venkov v senátu za předsednictví L. Benešové. Ve svém projevu vladyka hovořil o významu křesťanství v národních dějinách a přínosu naší pravoslavné církve k upevnění morálních zásad člověka v současnosti.

Vladyka Kryštof na ruském velvyslanectví (25. 4.)

Vladyka Kryštof na ukrajinském velvyslanectví (25. 4.)

6. 5. Na pozvání velvyslance Ruské federace Nikolaje Rjabova a duchovního při velvyslanectví archim. Tichona archijerejská liturgie v chrámu sv. Jiří na ambasádě v den chrámového svátku.

7. 5. Neděle Tomášova – 12. výročí arch. svěcení oslavil vladyka liturgií v Mostě, vysvětil na diakona Zorana Drenovce a zúčastnil se setkání s věřícími.

8. 5. Účast na mezinárodní konferenci v Athénách – Pravoslaví 2000, kde přednášel na téma dědictví byzantské misie v Čechách, na Slovensku a v Zakarpatí, na závěr této významné teologické konference měl možnost hovořit s athénským arcibiskupem Christodulem o vzájemných vztazích mezi našimi církvemi.

9. 5. Vedení zasedání MR a večer setkání s hlavním kaplanem řecké armády otcem Nifonem, který byl v ČR na oficiální návštěvě u české armády, s nímž hovořil o možnosti ustanovení pravoslavného duchovního v naší armádě.

10. 5. Sv. liturgie u sv. Jakuba v Žatci a účast na zasedání duchovních žateckého okružního protopresbyterátu. Odpoledne setkání s ředitelem KB v Žatci.

11. – 13. 5. PBF. Zápočty a zkoušky dálkových i řádných studentů.

14. 5. Božská liturgie v chrámu sv. Jiljí v Josefově ve východních Čechách za hojné účasti věřících a beseda s okružním protopresbyterem J. Tomáškem o pastýřské práci.

15. 5. Jednání s vl. Simeonem, o. Šuvarským, ředitelem ÚER o. Míškem, kancléřem ÚMR, s ředitelkou odboru církví Ministerstva kultury ČR –

Na pozvání biskupa ortodoxní církve Nektária připlouvá v roce 1998 na ostrůvek Leros v Egejském moři. Jeho středozemní půvaby ji rázem okouzlily. Přišla však za prací. A ne ledajakou. Stěny místního pravoslavného chrámu má pokrýt monumentálními sakrálními malbami. Na konci minulého roku byla zhruba ve třetině nesnadného úkolu. Píše Josefu Kremláčkovi do Třebíče: "...jako vždy, když jsem měla možnost se s vámi setkat, vám musím poděkovat za to, co jste mě v malířství naučil, a tím mi umožnil moji současnou práci, a ta je jako zázrak. Bylo mi umožněno vymalovat celý řecký kostel, což se nepodaří větším umělcům z Čech za celý život."… "Mám již zakázku na další kostel, ale malinký, a na tři ikony do Ameriky. V Čechách o moji práci nebyl zájem, tam jsem musela o práci doslova žebrat."… "Vzhledem k tomu, že si vás nesmírně vážím a nemám nikoho, kdo by mi mohl poradit, ráda bych vás pozvala do Řecka, abyste mi přítomností a radou pomohl…"

S psaním došla do Třebíče i fotografická dokumentace rozpracovaného díla. Při stanovení jeho formy Vlková měla, viděno ryze teoreticky, dvě možnosti – historizující styl, nebo pojetí zcela moderní. Druhá z možností by s největší pravděpodobností nebyla akceptovatelná zadavatelem díla. Ostatně i Vlková je svým školením a primární tvůrčí orientací takovému přístupu dost vzdálena. Zodpovědně tedy zvolila styl, jehož fundament vězí až v tzv. internacionální gotice, jež se šířila po Evropě asi od roku 1375 a významnou roli v ní sehrálo české umění.

Předobrazem internacionální gotiky byla mj. tvorba věhlasného italského malíře Giotta (1266–1337). Ovlivnil i českého malíře Mistra vyšebrodského (činný kolem pol. 14. stol.), kterého Vlková nepochybně obdivuje. V 80. letech 13. stol. Giotto namaloval na freskách v kostele sv. Františka v Assisi, vedle jiných prvků dokládajících objev malířské perspektivy, geometricky pozoruhodně členěná krystalická skaliska. Najdeme je i u Mistra vyšebrodského. V upraveném lineárním podání jsou též na malbách Vlkové.

Stylovou spojitost tvorby Lenky Vlkové s gotickým malířstvím lze vysledovat i v lineárním rytmu plynulých křivek a v harmonii barev. V traktaci lidské postavy jde však Vlková, v plném respektování povahy svého úkolu, ještě hlouběji do minulosti, k duchu přísnější byzantizující typiky. Ta souzní s duchovním prostorem chrámu východní církve. (Přetištěno z denního tisku)

SyndesmOs

Projekt Most, 4. část, Itálie

Šíření křesťanství na území dnešní Itálie je dle tradice spojeno se sv. apoštoly Petrem a Pavlem. Italské křesťanské obce prošly jak obdobími krvavých pronásledování za vlády římských císařů, tak i obdobími rozkvětu za působení osobností Ducha a víry, jakými byli např. sv. Ambrož, sv. Benedikt a mnozí jiní.

Dosud nezaceleným šrámem na těle církve zůstává schizma r. 1054, kdy se západní část křesťanstva nacházející se ve sféře vlivu římského papeže vydala na vlastní cestu historií. Po rozkolu v Itálii působí mnohé významné osobnosti dnešní římskokatolické církve (sv. František z Assisi).

Jistě není divu, že reformace nenalezla na území tvořeném z velké části papežským státem žádnou větší odezvu, zvláště když byly jakékoliv náznaky protestantského myšlení tvrdě potírány. Paradoxem zůstává, že se v několika severoitalských alpských údolích udržela skupina křesťanských disidentů nazývaných valdenští. Toto křesťanské společenství založené koncem 12. stol. ve francouzském Lyonu na bázi svobodného hlásání biblických pravd přijalo v 16. stol. kalvínskou reformaci a muselo přestát četná pronásledování až do r. 1848, kdy jim byla udělena plná náboženská a občanská svoboda. Postup sjednocování Itálie na přelomu 1. a 2. pol. 19. stol. a s ním související šíření náboženské tolerance bylo využito některými protestantskými církvemi jako příležitost k misijnímu působení, a tak se koncem 19. stol. objevují první metodistické sbory (mnohdy jako výraz antiklerikalizmu), kolem 2. světové války i sbory baptistů. Realita menšinových vyznání postupně vedla tyto různé protestantské skupiny k užší spolupráci, na základě které se koncem 70. let sjednotily valdenské a metodistické sbory v jednu církevní organizaci, se kterou je ve velmi přátelském vztahu i Italská baptistická federace. Výrazem této spolupráce je i fakt, že se budoucí duchovní a laičtí pracovníci všech tří církví vzdělávají na římské Valdenské teologické fakultě. Součástí studií je i povinná roční stáž na některé zahraniční bohoslovecké škole, což je bezpochyby vynikající možnost k rozšíření si (nejen) akademických obzorů.

Téměř tři týdny jsem prožil na Sicilii, kde naši podskupinu hostila především valdenská – metodistická církev. Téměř při každé sebemenší farnosti existovala mateřská či základní škola, popř. i jiné vzdělávací nebo rekvalifikační zařízení pro dospělé. Na Sicilii, kde se v některých regionech vyskytuje téměř 40% nezaměstnanost, je to činnost více než záslužná. Přitom je zde registrováno jen něco ko
lem 10 protestantských farností. Péče o vzdělání je totiž tradičně součástí činnosti valdenské církve, která dbala o to, aby si její členové mohli sami číst Bibli. Nezávislý pozorovatel se občas nemůže ubránit dojmu, že někteří italští protestanté zakládají svou identitu na jakémsi „antikatolictví". Toto pokušení „negativní identity" hrozí téměř v každé menšinové církvi. V Itálii resp. Římě je Vatikán a jestliže se zde hovoří o křesťanství, občas se tím automaticky myslí římskokatolická církev, která je pro většinu Italů církví par excellence. Role této církve je dosud v italské společnosti, zvláště pak na venkově, velmi rozhodující. Kromě úkonů spjatých s duchovním životem se římskokatolická církev angažuje i v celé řadě nejrůznějších sociálních institucí, v čemž jí jsou oporou četné řeholní řády. Ekumenická spolupráce s jinými křesťanskými církvemi (včetně pravoslavných) často záleží na osobním přesvědčení a angažovanosti biskupa či kněze (např. arcibiskup milánský).

Téměř jako všude v „západní" Evropě, i v Itálii patří pravoslavné církve k církvím imigrantů, především Řeků, Rusů a Rumunů. Cílem četných poutníků (v loňském roce to byla i delegace naší místní církve) jsou ostatky sv. Mikuláše v jihoitalském přístavu Bari. Podařilo se mi navštívit pravoslavné bohoslužby různých místních církví v Římě a Miláně, žel Bohu jsem se nemohl ubránit dojmu, že by jednotlivým farnostem, příp. eparchiím prospěla užší spolupráce. Milé a povzbuzující bylo i „náhodné" setkání s metropolitou černohorským vladykou Amfilochijem, který v té době pobýval v Římě a který se též živě zajímal o dění v naší místní církvi.

pokračování příště (tentokrát o Francii)

Rudolf Jiří Stránský