---

HLAS PRAVOSLAVÍ

---

ROČNÍK LVI DUBEN 2000 (č.5)

Katedrála sv. Cyrila a Metoděje v Praze

Děkuji vroucně

Děkuji Pane, děkuji králi

děkuji, žes mě vyhledal

děkuji vroucně, žes svou rukou

touhu žízní daroval.

Je to láska nesmluvná

nevysvětlíš, nekoupíš,

vše je zdarma a z tvé ruky

srdce v čas mně ovlažíš.

O laskavý milý Otče

šťastna jsem z milosti tvé

je to mocné, hořko-sladké

klečet u studánky tvé.

A. H.

---

Obsah

X. místní sněm a volba metropolity 115

Intronizace biskupa
olomoucko-brněnského 118

Vždyť na rány připraven jsem
a bolest má přede mnou je vždycky 121

Ó veliký světiteli Jane Zlatoústý! 121

Světec, který neodpustil 122

Služte Bohu v jednotě 123

Staroslověnský jazyk 124

Svědectví o Matěji Pavlíkovi,
pozdějším biskupu Gorazdovi 126

Pravoslavné křesťanství
v kontextu života Rusínů-Ukrajinců 126

Nezapomínejme 127

Desáté výročí pěveckého
sboru Ortodoxie 128

Návštěva arcibiskupa pražského vladyky
Kryštofa v západních Čechách 131

Pouť ke sv. Prokopu 131

Poděkování 132

Oslovení 132

Mezinárodní akce pravoslavné
mládeže 133

Projekt Most, 3. část, Velká Británie 134

Dětem 135

Ze zasedání eparchiální rady 136

Poslechnu, co mi řekne
Hospodin Bůh 137

Jak žijeme 138

Z programu arcibiskupa pražského
a českých zemí v březnu a dubnu 138

Byli jsme (chvíli) všichni spolu 139

Pastýřská návštěva v Ostravě 140

---

Časopis Pravoslavné církve v českých zemích

Úvodník
X. místní sněm a volba metropolity

Nově zvolený metropolita a členové posvátného synodu. V pozadí někteří účastníci sněmu

Každé společenství věřících při skonu svého pastýře prožívá zármutek. Zármutek o to větší, když byl to pastýř dobrý...

Naše církev prožívala velký bol nad smrtí svého arcipastýře, metropolity českých zemí a Slovenska, arcibiskupa pražského Doroteje, který se odebral ke svému Pánu a Stvořiteli na konci minulého roku. Byl to smutek zcela spontánní a nebylo snad jediného věřícího, který by bolest nepociťoval. Církev byla bez pastýře... Nebylo tomu tak docela.

Zástupcem vladykovým – metropolitním správcem – byl ustanoven arcibiskup prešovský Nikolaj. V nejbližší době měla naše církev provést volbu svého metropolity. Nejdříve bylo třeba zvolit arcibiskupa pražského. Stal se jím Kryštof, biskup olomoucko–brněnský. Na jeho místo eparchiálního archijereje byl ustanoven biskup mariánsko–lázeňský Simeon – jak jsme o tom informovali a informujeme v našem časopise.

14. dubna se pak konal X. místní sněm Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, jehož úkolem bylo provést volbu metropolity. O jeho průběhu Vás podrobně informujeme.

Sněm zasedal v Prešově. Zahájil jej jeho předseda vladyka Nikolaj, po molebenu těmito slovy:

Příloha 1

Drazí pastýři, duchovní otcové, bratři a sestry v Kristu!

Před půlrokem jsme se sešli na řádném IX. místním sněmu Pravoslavné církve, abychom vedeni Duchem svatým přehodnotili svoji dosavadní činnost, schválili novelu Ústavy Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku a plán práce církve na následující období. Na tomto sněmu k nám otcovsky hovořil a po sněmu se s námi i otcovsky rozloučil Jeho Blaženost metropolita Dorotej. Vladyka Dorotej nás v závěru poprosil, abychom se za něho modlili, neboť cítí, že přichází čas jeho odchodu a na dalším sněmu již mezi námi nebude. A skutečně po necelých třech měsících od nás odešel. Pevně věřím, že jeho památka je zapsána hluboko v našich srdcích. Proto, prosím vás, povstaňme a vzdejme mu svoji vděčnost, projevme mu svou lásku slovy písně Věčná paměť.

Naše církev prožívá složité období. Život nám předkládá problémy, které je třeba řešit, proto je potřebné, abychom zmobilizovali svoje síly k tomu, aby církev mohla nerušeně pracovat. K tomu je potřeba zvolit nástupce na uvolněné místo metropolity.

Uvědomujeme si, že pomaličku vstupujeme do dalšího tisíciletí, v němž má pravoslavná církev sehrávat velkou úlohu. Vydávat co nejlepší svědectví svatého pravoslaví. Věříme, že zvolením nového metropolity episkopát naší církve bude moci pohotověji řešit každodenní úlohy naší církve.

Prosme milostivého Hospodina o Jeho pomoc a požehnání při plnění úlohy, kterou nám svěřil, abychom mohli být šiřiteli Kristova pokoje a smíření. Prosme o Boží pomoc, abychom jako údy Kristova těla konali vše na Jeho slávu pro blaho církve, duchovní rozvoj a prohlubování naší jednoty ve víře a lásce. Pán Bůh nám v tom pomáhej.

Další program sněmu byl tento:

Schválení programu sněmu

Volba mandátové a volební komise (4 členové za každou eparchii)

Volba skrutátorů (4 za každou eparchii)

Volba zapisovatelů (4 za každou eparchii)

Volba ověřovatelů zápisu (2 za každou část církve – Čechy+Morava, Slovensko)

Schválení volebního řádu

Volba metropolity

Každý člen sněmu měl právo vystoupit k probírané věci.

Více než dvoutřetinovou většinou byl zvolen metropolitou vladyka Nikolaj, arcibiskup prešovský, dosavadní metropolitní správce. Otiskujeme jeho slova, která pronesl po volbě a přikládáme jeho životopis:

Příloha 2

Vaše Vysokopřeosvícenosti, Vaše Přeosvícenosti, otcové duchovní, bratři a sestry!

Chci vám vyjádřit své upřímné poděkování za důvěru, kterou jsme mi dnes projevili. Tuto volbu přijímám s vírou a nadějí na Boží pomoc, která podle slov sv. apoštola Pavla projevuje svou sílu v našich slabostech. Hospodin je naší nadějí a silou, proto jedině s Ním je možno plnit každou službu v církvi, tedy i službu metropolity. Jsem si vědom, že tuto úlohu, kterou jste mi dnes svěřili, je možno odpovědně plnit jen s vaší pomocí a účastí na ní.

Jako biskup sloužím církvi třicátý šestý rok. Prožil jsem mnoho těžkostí, ale i pomoc těch, kteří spolu se mnou dílo konali. Uvědomuje si tuto skutečnost, chtěl bych poděkovat za spolupráci všem těm, s nimiž pracuji nebo budu pracovat, abychom, uvědomujíce si svou slabost, s Boží pomocí vše konali na Jeho slávu. Potom i dnešní volba bude opodstatněná a nemine svůj cíl. Proto vás žádám o spolupráci, abychom jednomyslně a jednoznačně vydali svědectví svatého Pravoslaví.

V tom nám Pán Bůh pomáhej.

Příloha 3

Životopis nově zvoleného metropolity

Jeho Vysokopřeosvícenost Nikolaj, občanským jménem Mikuláš Kocvár, se narodil 19. 12. 1927 v Hanigovciach, okr. Sabinov.

Studoval na Ruském gymnáziu, poté v Pravoslavném semináři v Praze a v roce 1950 byl ustanoven správcem pravoslavné farnosti v Mikulášově, okr. Bardejov.

V roce 1954 byl ustanovený spirituálem na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově. V tomto období byl vyslán na čtyřleté studium na Moskevské duchovní akademii. Zde mu byl v roce 1959 udělen titul kandidáta bohosloví.

Po návratu ze studia byl otec Nikolaj 1. července ustanoven správcem farnosti v Geraltově, 1. ledna mu byla přidělena farnost Jarabina, kde působil téměř dva roky.

1. listopadu 1962 je ustanovený spirituálem na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově.

1. listopadu 1964 je otec Nikolaj jmenován správcem prešovské eparchie. V únoru 1965 byl v kapličce Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově Jeho Blaženstvem Dorotejem, metropolitou pražským a celého Československa, postřižen na mnicha se jménem Nikolaj. Dne 26. února byl eparchiálním shromážděním jednomyslně zvolen biskupem prešovským a 28. února 1965 přijal biskupské svěcení z rukou Jeho Blaženosti Doroteje, metropolity pražského a celého Československa, za účasti Kypriána, arcibiskupa berlínského a středoevropského, a Metoda, biskupa michalovského.

Biskup Nikolaj se všestranně podílí na životě pravoslavné církve. Byl dlouhodobým náměstkem metropolity Doroteje a po jeho smrti se stal metropolitním správcem Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Byl zástupcem Posvátného synodu ve Fakultní radě Pravoslavné bohoslovecké fakulty. V současnosti je členem Vědecké rady PBF PU.

Při své arcipastýřské službě působil Nikolaj od 1. září 1973 do 30. června 1976 jako profesor na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově, kde přednášel systematickou teologii.

Pravoslavná církev v Československu jej často vysílá na různá ekumenická shromáždění. Kromě oficiálních návštěv, které vykonal v pravoslavných církvích v Konstantinopoli, Rusku, Polsku, Bulharsku, Gruzii, Řecku a USA se v roce 1966 zúčastnil jako aktivní delegát Všepravoslavné porady o dialogu s anglikánskou a starokatolickou církví v Bělehradě, kde byl hlavou delegace naší církve. V roce 1976 se zúčastnil dialogu s anglikánskou církví v Moskvě. V roce 1983 se zúčastnil 4. pravoslavně – reformovaného dialogu zvaného Debrecen v Oděse a také dialogu s římskokatolickou církví konaném v italském městě Bari.

Za svou záslužnou arcipastýřskou práci je arcibiskup Nikolaj nositelem mnohých církevních vyznamenání: řádu ctihodného Sergije Radoněžského II. st. od Ruské pravoslavné církve, řádu sv. Jiří II. st. od Gruzínské pravoslavné církve, řádu sv. Pavla od Řecké pravoslavné církve. PBF mu udělila ThDr. Honoris causa.

V roce 1987 se biskup Nikolaj rozhodnutím Posvátného synodu Pravoslavné církve v Československu stal arcibiskupem prešovským.

Po rozdělení Československé republiky a po schválení nové ústavy pravoslavné církve se arcibiskup Nikolaj jako předseda Metropolitní rady Pravoslavné církve na Slovensku stává arcibiskupem prešovským a Slovenska.

Pohled na předsednický stůl X. místního sněmu (zleva místopředseda JUDr. Stefan Šurbak, vladyka Nikolaj, místopředseda ing. Vlastimil Tichý, vladyka Christofor, vladyka Ján a vladyka Simeon) Toto období je poznamenáno v životě církve odevzdáním církevního majetku, chrámů, farních budov a výstavbou nových církevních objektů. K dnešnímu dni je v prešovské eparchii postaveno více než 60 nových církevních objektů, při jejichž výstavbě měl kandidát jako biskup rozhodně svou zásluhu. Tím se svými spolupracovníky úspěšně řeší problémy církve, což samo o sobě hovoří o jeho aktivitě, dobrých výsledcích a perspektivě.

Po období smutku se opět můžeme radovat, že naše církev má svého arcipastýře, jímž je člověk zkušený, uvážlivý, takový, který může církev vést cestou Kristovou bezpečně a spolehlivě. Děkujeme Bohu, že se tak stalo a nově zvolenému představiteli naší církve přejeme na jeho cestě po Boží nivě zdraví a ve všem zdar na mnohá a blahá léta! Redakce

– vladyku ThDr. Simeona

Po odchodu na věčnost vladyky Doroteje, arcibiskupa pražského a metropolity českých zemí a Slovenska, ocitly se obě naše pravoslavné eparchie v českých zemích v situaci, kdy bylo nutno řešit otázky související s obsazením jejich biskupských stolců. Pražským eparchiálním archijerejem byl zvolen přeosvícený biskup do té doby olomoucko-brněnský, vladyka Kryštof. Jeho volbu, konanou v Teplicích schválil Posvátný synod biskupů celé naší církve v českých zemích a na Slovensku. Tak však současně eparchie olomoucko-brněnská zůstala bez eparchiálního biskupa. Vladyka Kryštof, ucházeje se o volbu na církevní katedře pražské, která je spojena s funkcí arcibiskupa českých zemí, na olomoucko-brněnský stolec abdikoval a dne 3. dubna se na zasedání eparchiální rady s eparchií, které věnoval dvanáct let práce a zcela nedávno s ní oslavil její padesátiletí, rozloučil, aby mohl být zvolen jeho právoplatný nástupce. Bez vlastního eparchiálního biskupa totiž nemůže eparchie a její věřící plnohodnotně žít a plnit spasitelné poslání.


Vladyka Simeon při svaté liturgii

K volbě nového eparchiálního biskupa olomoucko-brněnského se sešli delegáti téměř ze všech moravských a slezských pravoslavných církevních obcí se svými duchovními správci, představenými klášterů v Hrubé Vrbce a ve Vilémově, které spadají do pravomocí eparchiálního episkopa, kněžími a diakony eparchie a zástupcem pravoslavné mládeže v sobotu dne 8. dubna 2000 v Olomouci. Svatou liturgii sloužil vladyka Simeon, biskup mariánsko-lázeňský, dosavadní vikář pražské eparchie, v olomouckém katedrálním chráme sv. Gorazda, a po svaté liturgii se pak konalo samotné zasedání mimořádného eparchiálního shromáždění v prostorách pod tímto chrámem. Shromáždění zahájil o. Ján Kačkoš a vedl jej jako místopředseda br. Emanuel Lang. Za zapisovatele byli zvoleni: s. Růžena Prachařová a o. Petr Novák, skrutátory s. Mojžíšková a br. Rojek.

Těžce se loučili s vladykou Kryštofem kněží, kteří mu za mnohé vděčí, i věřící, které si svými aktivitami získal. Avšak život jde dál a církevní útvar, jakým je eparchie, sdružující na jednom území církevní obce, nemůže zůstat bez přímého biskupského vedení. Starší pamětníci vzpomínají na svízele a problémy, které kdysi na Moravě vznikaly, když nebyl obsazen biskupský stolec olomoucko-brněnský samostatným biskupem a biskupské pravomoci byly vykonávány zvenčí. To bylo v době politické a protináboženské totality, kdy na hlasy věřících nebylo dbáno a církevní život byl předurčován k likvidaci. S Boží pomocí však k ní nedošlo a jsme za to Pánu církve vděčni. O to větší je ovšem zodpovědnost každého pravoslavného věřícího člověka za církevní život a jeho směrování. Tato zodpovědnost se pak ovšem projevuje v takových klíčových okamžicích, jako jsou volby biskupů, určených jako kandidáti na příslušný úřad sborem biskupů. Eparchiální rada olomoucko-brněnské eparchie navrhla jako kandidáta na biskupský stolec ve své eparchii vladyku mariánskolázeňského Simeona a Posvátný synod jej schválil.

Intronizace olomoucko-brněnského biskupa Simeona (první zleva v mitře) v Olomouci dne 9. 4. 2000. Uprostřed s archijerejským žezlem metropolitní správce, arcibiskup prešovský Nikolaj

K volbě se Posvátný synod biskupů celé naší církve v českých zemích a na Slovensku, jehož předsedou až do volby metropolity sněmem celé církve byl vladyka arcibiskup prešovský a Slovenska Nikolaj jako metropolitův náměstek, vyjádřil na svém zasedání téhož dne. O platnosti volby přeosvíceného biskupa Simeona na olomoucko-brněnský biskupský stolec rozhodl kladně. Vladyka Simeon volbu přijal.

A tak následujícího dne, tj. v neděli dne 9. dubna 2000 se mohla uskutečnit za účasti všech biskupů naší autokefální církve slavnostní intronizace olomoucko-brněnského biskupa přeosvíceného Simeona v olomouckém katedrálním chrámě svatého Gorazda I., , nástupce svatého Metoděje na velkomoravském církevním stolci.

U svatého prestolu sloužili s doprovodem kněží z Prahy, Prešova, Michalovců a Olomouce: arcibiskup prešovský a Slovenska Nikolaj – nynější metropolita spolu s vladykou arcibiskupem pražským a českých zemí Kryštofem, biskupem michalovským Jánem a nově zvoleným vladykou Simeonem. Na závěr svaté liturgie bylo přečteno usnesení Posvátného synodu biskupů o volbě a vladyka arcibiskup Nikolaj se slovy upřímného blahopřání odevzdal biskupu Simeonovi arcipastýřské žezlo, znak biskupské služby na moravské a slezské zemi, kde první brázdu, první setbu a zavlažení pravoslavného křesťanství započali mužové nehynoucí památky, svatí bratři Cyril s Metodějem, po nich pak svatý Gorazd I. – rodem Moravan, a v naší době ji obnovil svým dílem i obětí vlastního života svatý mučedník biskup Gorazd, toho jména Druhý.

Neméně srdečná slova blahopřání vyslovil i michalovský biskup vladyka Ján. Nakonec zazněla gratulace z úst vladyky arcibiskupa Kryštofa, který se současně loučil s olomouckými věřícími a celou eparchií na Moravě a ve Slezsku. Vzpomněl významných osobností, které navštívily v minulosti tento svatostánek. Dnešní slavnost patří mezi tyto významné události. Církevní obec olomoucká se rozloučila s vladykou Kryštofem ústy duchovního správce o. dr. Petra Nováka a br. předsedy Jana Matouška. Dar vladykovi – obraz olomouckého katedrálního chrámu, mu bude připomínat jeho zdejší působení. A zároveň projevem těchto představitelů církevní obce byl přivítán na stolec katedrálního chrámu nový vladyka s přáním duchovních i fyzických sil od Hospodina Boha k plnění arcipastýřského poslání – duchovního vedení Božího lidu v dnešní složité době. Malá Maruška Nováková podala vladykovi kytici květů a sbor katedrálního chrámu zazpíval trojnásobné mnoholetí.

A pak již přistupovali ke svatému kříži, kterým žehnal nový eparchiální archijerej, spolusloužící duchovní a věřící, o něž se bude od této chvíle starat, aby byli přivedeni k Božímu l fakultu opustit a nastoupit jako pravoslavný farář v Mariánských Lázních, kde působil do svého vysvěcení na biskupa. V roce 1962 absolvoval dálkově překladatelský odbor Vysoké školy ruského jazyka a literatury. V létě 1969 byl pozván prof. Bičem ke spolupráci na ekumenickém překladu starozákonních apokryfů a pseudoepigrafů. V roce 1982 obhájil na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově svou doktorskou disertaci 'Izajášův EBED JAHVE a smysl jeho utrpení' a byl promován na doktora teologie. Zúčastnil se pak několika kongresů Mezinárodní organisace pro studium Starého zákona (83 Salamanka, 86 Jeruzalém, 89 Lovaň, 92 Paříž, 95 Cambridge). V letech 1990–93 přednášel starozákonní exegesi na Husitské teologické fakultě Karlovy university, jež zřídila obor pravoslavná teologie. Na podzim 1996 ovdověl. O rok později obnovil svou učitelskou aktivitu přednášením dálkařům Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově na jejím detašovaném pracovišti v Olomouci.

Na eparchiálním shromáždění 23. 5. 1998 byl zvolen za biskupa vikáře pražské eparchie. V neděli 21. 6. 1998 byl v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze slavnostně vysvěcen na biskupa. O den později 22. 6. 1998 vl. metropolita Dorotej vl. Simeona pověřil 'správou pražské eparchie se všemi právy a povinnostmi'.

V neděli dne 9. dubna 2000 po volbě, schválené Posvátným Synodem biskupů naší církve, slavnostně intronizován v katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci na biskupa olomoucko–brněnského. Ep

Pokouším se nevnímat hlučný, necitlivý, lživý a uspěchaný chaos, který mne obklopuje a ponořit se hluboko do přicházejícího času Svaté Paschy.

Nejlépe se cítím v chrámu a v lese.

Toužím po klidu.

Hlavou mně probíhají biblické děje blížícího se ť od tebe všechen rozvoj a všechny hodnoty pocházejí.

Ty jsi služebníkům – vzorem poslušnosti, mladým – světlem neposkvrněnosti, mužům – učitelem pracovitosti, starým – rádcem mírnosti, poslušníkům – pravidlem zdrženlivosti, modlícím se – vůdcem, jehož ústy promlouvá Bůh, moudrým – pomocníkem v prosvícení mysli, kazatelům dobromluvným – živého slova pramenem nevyčerpatelným, konajícím blaho – hvězdou milosrdenství, vládnoucím – vzorem moudrého panování, bojovníkům za pravdu – dárcem odvahy, pronásledovaným za pravdu – učitelem trpělivosti; vším tím jsi byl a mnohé z nich jsi spasil.

Všechny jsi je získal láskou, v níž je spojení dokonalosti, a tou jako Božskou silou jsi spojil v jedné své osobě všechny dary a touž lásku příkladně rozdělenou ve slovech apoštolských jsi zvěstoval všem věřícím.

Vždyť my hříšní, ačkoliv každý z nás má své nadání, nemáme jednotu ducha ve spojení se světem, býváme ješitní, navzájem si křivdíme, jeden druhému závidíce, pročež tyto dary nám neslouží k míru a spáse, nýbrž k nepřátelství a odsouzení.

Proto se k tobě, světiteli Boží, skláníme, ovládáni jsouce rozpory, a ve zkroušenosti srdce prosíme: svými modlitbami vyžeň z našich srdcí veškerou hrdost a závist nás rozdělující; nechť je v mnohých údech jedno církevní tělo, nechť po slovech tvých modliteb si zamilujeme jeden druhého a jednomyslně vyznáme Otce i Syna i Svatého Ducha, Trojici Jednobytnou a Nerozdílnou, nyní i vždycky až na věky věkův. Amen. sestra Jana

Bůh si nepřeje mučednictví bez lásky.

Toto je příběh, který nám o tom poví více.

Před monastýrem, na velké lavici, kde sedávali mniši po bohoslužbě, natáhl své unavené tělo starý Avakum s šedivým vousem. Když ho zahlédli mladší, rychle se shromáždili kolem něho, aby posbírali slova lásky. Starý Avakum vycházel do zahrady jen zřídka, takže mniši neměli k tomu mnoho příležitostí.

– Který hřích je největší, Starče?, ptá se otec Nil.

– Nechuť odpustit je, odpoví Starec, moc veliký hřích, tak veliký, že nás může připravit i o samotný ráj.

– O ráj? To znamená, že je tak velký?, přerušil ho mladý mnich Gavriil.

– Vzpomínám si, pokračuje Starec, na jeden příběh z mučednických utrpení dávných křesťanů.

Všichni se pohodlně posadili, aby mohli naslouchat duši užitečnému příběhu starého Avakuma.

„Nacházíme se v době vlády císaře Valerijana. V jedné daleké zemi na Východě žil křesťanský kněz jménem Nikifor. V tom městě žil i jiný kněz, Saprikij, kterého s Nikiforem vázalo duchovní a křesťanské přátelství. Kněz Saprikij byl duchovním vůdcem Nikifora. Ale ďábel nenáviděl přátelství těchto dvou duchovních bratrů. Jakási pomluva došla k uším otce Saprikije, a byla dostatečná k tomu, aby zpřetrhala jejich křesťanská pouta. Za hlavního viníka byl považován Nikifor, a proto jej kněz Saprikij nejen že nechtěl vidět, ale začal ho i smrtelně nenávidět.

Nikifor se mu snažil mnohokrát přiblížit, ale marně. Saprikij ho nechtěl ani slyšet. Posílal i druhé lidi, aby jej přesvědčili, aby se znovu stali přáteli. Avšak bezúspěšně. Nechuť odpustit jej zaslepila. A čím více času uběhlo, tím se kněz stával tvrdohlavějším.

Tehdy ve východních krajích vypuklo velké pronásledování křesťanů, jaké dosud nepoznali. Mladí i staří, děti i ženy, byli odváděni na stadióny a do arén, aby trpěli pro lásku ke Kristu. Mezi prvními křesťany byl chycen i kněz Saprikij a mučili ho, aby se zřekl své víry. Odvedli ho ke zlaté soše „Dia", ale on mu odmítl přinést oběť. Pak jej uvrhli do vězení, kde pokračovali ještě větším mučením.

Nikifor, hledě na utrpení kněze, pomocí mnoha peněz přesvědčil strážného, aby jej pustil do vězeňské cely.

– Odpusť mi, otče, říká mu v pláči, já jsem vším vinen. Odpusť mi.

– Nikdy, řekl Saprikij ještě tvrdohlavěji.

– Ale již brzy se rozejdeme navždy. Jak se máme rozloučit v nepřátelství mezi námi? Odpusť mi, říká znovu Nikifor zapřísahaje ho.

– Nikdy. Ihned odejdi. Hlídači, odveď ho, prosím tě, odsud, nemám mu již více co říci, odpoví stroze Saprikij.

Nikifor byl udiven. Nečekal od Saprikije tolik odporu, zvláště nyní, v okamžiku strádání. Těžká brána se za ním zavřela a Nikifor odešel domů.

Příští den četl jeden voják knězi rozsudek smrti. A kat připravoval meč, aby mu usekl hlavu.

– Odpusť mi, křičel Nikifor ze zástupu lidí, kteří se shromáždili.

– Nikdy. Nikdy, opakoval ostře Saprikij.

– Odpusť mi, byl neodbytný Nikifor. Ale Saprikijova odpověď se nezměnila.

Avšak Bůh nechtěl takové mučedníky. Nikdo nevejde do ráje, jestliže nemá v sobě lásku. Proto Bůh odňal od Saprikije svoji milost. A on se nyní cítí, jako když se probudí z nějakého hlubokého snu. Jako kdyby nevěděl, kvůli čemu je tady uvězněn. Bez Boží milosti byl jen obyčejný člověk.

– Co já tady vlastně dělám?, ptá se udiveně Saprikij.

– Ty jsi odsouzený, protože jsi křesťan a protože jsi odmítl přinést oběť modlám, řekl kat hlasitě.

– Ne, já tedy přinesu oběť, odpověděl ustrašeně Saprikij, který ztratil Boží milost.

Davy zůstaly zkamenělé. Nikifor strnul. Obrátil svůj pohled k nebi a uviděl jednoho anděla připraveného ověnčit mučedníka. Ale když Saprikij zapřel Krista, věnec zůstal tam, čekaje mučedníka nového.

Tehdy Nikifor vystoupil z davu a s touhou po mučednictví vykřikl na kata a přítomný dav.

– Kristus si dnes přeje jednoho mučedníka. Já jsem křesťan. Kupředu tedy, na co čekáš, setni mi hlavu!

A tak Saprikijovo místo zaujal Svatý Nikifor."

Všichni zůstali nehybní, a Starec, ukončiv svůj příběh, řekl: Mějte se tedy na pozoru před nechutí odpustit a proste Boha, aby nás naplnil láskou.

Mladý mnich, otec Gavriil, se pokřižoval a modlí se, aby ho Bůh obdařil svou milostí.

– Bez lásky, děti moje, nemůžeme svědčit o Kristu ani mučednicky trpět za Něho, říká opět Starec.

Všichni, líbajíce ruku starému Avakumu, zamířili ke svým kéliím.

Tímto příběhem získali mnoho.

Ze srbštiny přeložil Dejan Randjelovič

Rád bych se přiblížil k našemu tématu spíše tím, že začnu mluvit o rozdělení, které je zapříčiněno naší neochotou sloužit Bohu. Pokud bych mluvil pouze o jednotě ve službě Bohu, mám obavy, že by moje řeč byla příliš teoretická. Jednota může být zajištěna jenom přijetím a trpěním bolesti, která je zapříčiněna nedostatkem jednoty, naším rozdělením jako lidí, křesťanů jako celku.

„Oti aproslipto kai atherapevto." Co není přijato, není ani vyléčeno, říkají svatí otcové církve. Vyléčení může přijít jenom skrze hnutí k pokání a pouze z milosti a lásky. Nesmíme zapomínat, že je to dar.

Pokud jsem špatně užíval své svobodné vůle, mnohokrát jsem se vzdálil z cesty. Moje srdce je v bolestech. Moje myšlenky jsou rozděleny a rozkouskovány, moje mysl a srdce rozděleny, i když – z existenciální potřeby – jaksi toužím po hlubokém osobním společenství se stvořeným světem a jeho nestvořeným středem a zdrojem jednoty, jež je živou vodou řek, které přivádějí radost, vyléčení a úrodnost – plodnost srdce. Na jedné straně zamilovaný do sebe, na straně druhé přející si být co nejblíže nestvořenému zdroji radosti. Jsem rozdělen a pociťuji bolest. Navíc si zde přeji, aby bez zábran mezi námi vanul duch jednoty.

Bylo zjeveno, že na počátku byl Jeden, který je Cestou všech těch, kdo milují, prostě a nerozděleni, transcendujíce antimonii jednoho a mnohých. Jeden, Cesta vedoucí k jednotě, ten který se stal tělem, abychom se my lidé mohli stát svojí účastí jako On, Jeden. Mimo čas, před tím než se zjevila jitřenka byl Jeden, počat byl Ten, na němž spočívá dech a On také je Jedním a jednota tří je TAJEMSTVÍ. Tajemství jednoty je Jeden, který je Tři.

Jemu dané jméno je veřejnou, nejvíce poníženou Láskou. Tato Láska byla před východem jitřní hvězdy, předtím než byl stvořen svět a je nejvyšší a slavena ve všech dobách těmi, kteří jsou naplněni světlem, protože mají ve svých úžasných, nepatrných srdcích toho, který je Jeden, který je nekonečný ve své nádheře. Oni o Něm vydávají svědectví.

Jsme rozděleni a rozjitřeni kvůli sebelásce, kvůli špatnému užívání svobodné vůle. Rozdělení působí bolest. Tato bolest je však požehnáním, dokonce i tehdy, když jsme si jí nevybrali. Tím, že přijímáme reálnou skutečnost našeho rozdělení jako lidé a jako křesťané. Jednota může být dosažena Láskou, tou podivnou a známou Láskou, která se rodí v našich srdcích. Není to snad Láska samotného Boha, který se nad námi slitovává, dávaje nám slzy, radost a lásku a jednotu?

Nedejme se chytit do osidel nevšímavosti a ignorance našeho rozdělení, ale naopak, přijměme jej a naříkejme v slzách v bolesti, kterou působí rozdělení. Avšak abychom mohli přijmout rozdělení a naříkat nad ním c bolesti, potřebujeme sílu a tato nám může být dána jenom od Boha, který zničil smrt a rozdělení svým vtělením a zmrtvýchvstáním.

Ďábel je řecky diabolos, co znamená ten, který rozděluje. Mějme se na pozoru, abychom neupadli do jeho osidel. Moc toho, který rozděluje, byla přemožena Vzkříšeným Kristem, takže již nemá nad námi moc, pokud mu jí nepřenecháme.

Pořád opakujeme tu samou první chybu, to prvotní špatné užití naší svobodné vůle. Abychom si uvědomili, v čem ta chyba spočívá a proč jsme jí udělali, tváří v tvář strachu, který nás možná přinutil jí dělat prožívejme bolest, kterou jsme odmítli prožít. Jinak budeme pořád dokola tu chybu opakovat.

Jenom pokud své vnitřní já obrátíme k Lásce, tím že budeme milovat Lásku (a právě to je pokání) ta jednota nám bude dána. Jednota našeho vlastního já a jednota mezi námi. Čím více dosahujeme jednoty, tím více sloužíme Bohu.

Jediná věc, která doopravdy existuje je Láska. A největší ze všech radostí je milovat Lásku. Skrze lásku – která je zakoušena hlavně vnitřní modlitbou – nejenom že sloužíme Bohu, ale stáváme se také přáteli Božími a jsme v lásce s Bohem a spojeni s Ním. Skrze toto spojení s Láskou naše vlastní já a naše mysl a srdce získává jednotu. Bolest a strach pomíjejí. A Bůh je milosrdný a Pán je Láska, a Pán je radost a Pán není jenom Pánem, ale je také přítelem a milujícím. A chce od nás, abychom vyšli ze sebe, abychom dosáhli jiného, abychom dosáhli Jej. Ve skutečnosti je to On, kdo přichází k nám, pokud o to stojíme.

A tak překročme, překonejme vše, co nás rozděluje a milujme jeden druhého.

Široké, otevřené prostory Finska s jeho obrovskými zelenými lesy a jezery odrážejícími nesmírné nebe a chladivým větrem, který zde vane, mě nutí přemýšlet o prostoru, který máme vytvořit v sobě samých, aby se nebe, nejenom obloha odrážela v našem srdci a aby jím vanul Svatý vítr, občerstvující srdce a mysl a celé naše bytí, duši i tělo. Když milujete, vytváříte prostor pro druhého ve svém vědomí.

Takže správným použitím naší svobodné vůle, která se tak často přizpůsobuje náladám naší lidské přirozenosti a z milosti lásky, kterou jsme obdrželi, dosahujeme jednoty v našem nitru a mezi sebou navzájem a jednotu s Bohem. Mějme tedy na paměti, že to je jednota bez zmatku. Tímto nejenom posloužíme Bohu v jednotě, ale také se budeme radovat a oslavíme Jej – Toho, který je Láska – a podělíme se s ostatními o své zkušenosti.

Cestou k jednotě je Láska. Jejím začátkem je Láska a jejím koncem není konec, ale pokračující Láska tam, kde již není rozdělení. Láska, jediný Ženich. Jeho jedinečná milost se dostala všem. On se stal tělem a přebýval mezi námi... Byl kamenován, bitý, nahý a ukřižovaný pro nás, kteří jsme ještě stále rozděleni, avšak neustále milováni a pozvaní milovat. Cítím a doufám, že tady je moc oné sjednocující Lásky.

Jeromonach Simeon ze Svaté Hory Athos

Z angl. originálu přeložil Mgr. Roman Juriga

Úvodem zdůrazňuji, že nejsem jednoznačným zastáncem znovuzavedení církevněslovanského jazyka v našich pravoslavných chrámech. Proti zavedení mluví některé důvody. Jedním z nich je naše misijní povinnost mezi ateisty, kde současný jazyk práci usnadňuje.

Chci pouze připomenout naši velkou historickou kulturní vazbu na staroslověnský jazyk, na jazyk, který již svým původem byl od počátku křesťanským jazykem. Význam staroslověnského jazyka pro Slovany je stejný, jaký má pro západ latinský jazyk, úřední jazyk antické Římské říše.

Nikdo nemůže a ani nedokáže popřít evropský kulturněhistorický význam misie soluňských bratrů Cyrila a Metoděje. Původně chtěli vytvořit jazyk a slovanskou abecedu pro liturgickou a misionářskou potřebu. Ale snad si ani sami neuvědomovali dosah a význam díla, s kterým přišli na Moravu.

Jazyk nazývaný staroslověnština nebo stará církevní slovanština nebyl pouze jazykem církevním a jazykem modlitby, ale stal se od doby formování slovanských národních jazyků základem kulturního rozvoje Slovanů a nejstarším spisovným jazykem Slovanů. Po celá staletí byl kulturním a literárním jazykem převážné části slovanských národů. Konstantin vytvořil písmo – hlaholici – které dodnes svědčí o jeho filologické genialitě. ¹)

J. Chloupek říká, že „staroslověnština obohatila pozdější vývoj staré češtiny o mnoho termínů, v té době velmi potřebných, a přispěla tím k prudkému rozvoji a rozkvětu, jehož spisovná čeština dosáhla koncem XIII. a začátkem XIV. století."

Hlaholice a potom cyrilice a staroslověnský jazyk měly také vliv na rozdělení národů na skupinu, která zůstala v kruhu kulturního dosahu Byzance a na skupinu, která se díky politické expanzi německého katolicismu dostala do kulturního vlivu západu.

V dějinách dnešní Moravy, Slovenska Čech a také Polska byl časový úsek, který rozhodoval o tom, zda tyto národy zůstanou v kulturním okruhu Byzance, či nikoliv.

Historické události, které vedly k tomu, že se stalo jinak, lze stručně popsat takto:

I.

S obdobím sílícího významu konstantinopolského patriarchátu a diplomatické aktivity Byzance jsou spojena jména císaře Michala III. (842 – 867), jeho matky a poručnice Theoedóry a jejího bratra césara Bardase, pak patriarchy Fotia i Konstantina a Metoděje. Nastal nebývalý růst vzdělanosti díky vysoké škole zřízené Bardasem v konstantinopolském paláci Magnaura. Bylo to také období nových rozporů mezi Byzancí a Římem. Ro zepře našly dogmatický výraz ve sporu o původ sv. Ducha.

Druhá polovina 9. stol. je dobou vzniku prvních slovanských států a dobou jejich christianizace. To pro středověk znamenalo přijetí jejich vladařů do rodiny evropských knížat, na jejímž vrcholu byl byzantský císař. Je to i doba silného franského politického a mocenského „drangu nach osten" pod pláštíkem šíření křesťanské věrouky západního římského původu a snaha o zavedení latinského jazyka do liturgiky.

Příchod Cyrila a Metoděje nebyl tak úzce spjat s přijetím křesťanství na Moravě. Zárodky křesťanství byly již patrné před jejich příchodem. Cílem misie mělo být oslabení vlivu východofranské hierarchie a biskupství v Pasově.

Sv. kníže Rostislav pozval misii soluňských bratří s nadějí na získání plné suverenity Velkomoravské říše v době napadení Moravy Ludvíkem Němcem (846 – 876). Pozdější porážka Rostislava byla heslem pro německé duchovenstvo k útoku na misii sv. Cyrila a Metoděje, ve které viděli nástroj protiněmecké politiky Rostislava.

Němci hledali spojence u konzervativních velmožů, kteří byli sice pokřtěni, ale nepřetrhali pouta s pohanstvím nebo vůbec setrvávali v pohanství. Ti byli velmi kritičtí k misii Cyrila a Metoděje, kteří nekompromisně bojovali proti zbytkům pohanských obyčejů. Latinské duchovenstvo dělalo velmožům dalekosáhlé ústupky, které byly dokonce v rozporu s křesťanstvím, jako např. skládání obětí pohanským idolům.

Útok německých latiníků byl veden především proti užívání slovanského jazyka v liturgii. Srozumitelná staroslověnština se jim zdála (po právu) nejsilnějším trumfem misie Cyrila a Metoděje k získávání popularity a probouzela sympatie k Byzanci a blokovala Němcům vstup na Moravu.

Ještě jeden zajímavý aspekt hrál v té složité době roli. Církev nebyla tehdy ještě rozdělená a papež Hadrián II. si pospíšil vysvětit Metoděje na biskupa proto, aby předešel vazbě Moravy na cařihradský patriarchát, jako se tomu stalo v Bulharsku za knížete Borise.

Metoděj a celá velkomoravská církev se octli mezi dvěma ohni, mezi papežskou kurií a franským duchovenstvem, které se opíralo o vojenskou a politickou sílu franských vládců, a proto bylo silnější než papež. Metoděj byl bavorskými biskupy uvězněn v r. 870 a teprve v r. 873 propuštěn na základě přímluvy nového papeže Jana VIII. Odpor bavorského duchovenstva, které pokládalo Velkou Moravu za oblast svých zájmů, nepolevoval, bez ohledu na blahovolné ujištění papeže a buly z r. 880 Industriae tuae (Bedlivosti tvé), která schvalovala slovanskou liturgii a pokračování v překladech liturgických textů do staroslověnštiny.

(Pokračování příště) MUDr. J. Karpowicz

¹) Až do konce XVII. stol. užívali cyrilici také Rumuni.

Péče a útěcha novomučedníkova

Svědectví o Matěji Pavlíkovi, pozdějším biskupu Gorazdovi
Začátkem března 2000 jsem našel v poště dopis od neznámého odesilatele z východního Slovenska, označeného jenom nečitelnou zkratkou, s tímto obsahem: „Vážený pán profesor, pri upratovaní svojho archívu som našiel list, ktorý Vám viac poslúži ako mne. S úctou..."

Přiložený list je psán v maďarštině, podepsán Szocs Otto (na razítku Szucs Otto), s adresou a k maďarskému originálu je připojen slovenský překlad textu. Našim čtenářům podám tento zajímavý dokument v češtině. Je to svědectví tří někdejších maďarských vojáků za I. světové války o setkání s knězem Matějem Pavlíkem, naším sv. biskupem Gorazdem.

„Mezi maďarsky mluvícími raněnými vojáky na stanici Kroměříž."

„Dobrý známý mého otce, když jsme se sešli a vzpomínali na staré bolestné události, (vzpomněl) i na to, že po vypuknutí války v roce 1914 se po roce vrátili ranění vojáci z nemocniční dovolené, někteří úplně uzdravení, někteří slabší. Potom se měli znovu vrátit na frontu. Z bolestných vzpomínek nevynechali toho drahého nemocničního duchovního z nemocnice v Kroměříži. Podle jeho vzpomínky unavené vojáky čekal Matěj Pavlík, později Gorazd pojmenovaný, s teplým čajem a s duchovní útěchou spolu se sestrami svaté Vince na stanici v Kroměříži. Na nádražním peroně drahý biskup a sestry je čekali, objímali a uklidňovali maďarské raněné.

Na důkaz pravdivosti mého prohlášení udávám z naší obce tři jména raněných vojáků, kteří jen tolik vědí, že Pavlík, český nemocniční duchovní, čekal je s teplým čajem. Velmi jim to dobře padlo, neboť tehdy, když přijeli, pršelo a sněžilo.

Jejich jména jsou: 1. Můj otec Szarka Lajos, 2. Sporka Miklos, 3. Keszeg Józef.

Všichni jsou již mrtví, narodili se v roce 1895.

Tak opakuji Szarka Lajos, Sporka Miklos, Keszeg Józef.

S bratrským pozdravem ... (podpis v. r.).

Přijměte, milí čtenáři Hlasu pravoslaví, toto svědectví prostých maďarských raněných vojáků o osobnosti, která se jim svou láskou vryla tak hluboko do paměti, jako vzpomínku k výročí narození našeho nezapomenutelného a nenahraditelného biskupa – světce vladyky Gorazda (naroz. 26. května 1879 v Hrubé Vrbce). Prot. Pavel Aleš

Svaz Rusínů – Ukrajinců Slovenské republiky vydal v roce 1999 v Prešově téměř pětisetstránkový Vlastivědný slovník Rusínov – Ukrajincov (Krajeznavčyj slovnyk Rusyniv –Ukrajinciv) s podtitulem Prešovsko (Prjašivščyna). Hlavním iniciátorem tohoto zajímavého slovníku a současně autorem velké většiny jeho hesel i fotografického materiálu je docent Fedor Kováč a zodpovědným redaktorem Miroslav Iljuk. V kolektivu autorů, kteří se na jeho přípravě podíleli, je celá řada pravoslavných osobností, převážně působících na Pravoslavné bohoslovecké fakultě Prešovské univerzity v Prešově. K iniciátorům díla patřil i Ivan Macinský, básník a kulturní pracovník, dnes již nežijící, který několik let působil též na naší prešovské fakultě jako učitel a tajemník fakulty a připravoval v tehdejším časopise Dukla zajímavé materiály o kulturních činitelích prešovského a vůbec podkarpatského regionu. Jeho nabádavá slova k těm, kteří by měli pokračovat v rozvíjení kultury té malé větévky ukrajinského lidu, který prošel svou historickou Golgotou a zápasem o své udržení, právem stojí v úvodu k celému dílu. Slovník přináší především drobné zmínky i větší medailony těch, kteří významnějším způsobem duchovní kulturu, národní povědomí i církevní identitu Rusínů – Ukrajinců pěstovali a dosud pěstují. Nás pravoslavné neudiví, že je zde uvedeno tolik jmen pravoslavných činitelů, především z řad duchovenstva, a také učitelů naší bohoslovecké fakulty, vždyť pravoslavný kněz anebo uvědomělý a vzdělaný věřící laik, muž či žena, tradičně stojí na straně svého národa, stává se jeho učitelem, pečovatelem o jeho kolébky i hroby. Je také pozoruhodné, že mezi těmi, kteří spontánně projevili svůj zájem o bytí rusínského – ukrajinského lidu v nejvýchodnějším cípu někdejšího Československa, bylo i mnoho Čechů, z nám známých jmenujme alespoň namátkou profesora L. Berezovského a prof. o. Pavla Alše, který do slovníku přispěl souhrnnějším heslem o pravoslavné církvi v obecném i místním historickém pohledu. Vedle kulturních pracovníků je ve slovníku zpracováno mnoho hesel z pravoslavného duchovního prostředí, objasněny pojmy věroučné, liturgické a další. Jejich autorem je většinou o. prof. Štefan Pružinský. Zařazení takovýchto textů do regionální slovníkové publikace je zcela aktuální, neboť valná část představovaných osobností v knize byly duchovní osoby a součástí jejich kulturního a národně uvědomovacího působení je právě oblast křesťanské – pravoslavné, východní tradice církevní, která je téměř neznámá našim mladším současníkům. Proto je třeba iniciátorům, vydavatelům a autorům této edice vyjádřit poděkování za jejich práci.

(pa)

Tyto řádky píši ve dnech smutného výročí zahájení krutého a nesmyslného bombardování Jugoslávie. 24. března uplynul rok, kdy vzlétla první z tisíců letadel se smrtonosným nákladem nad města a vesnice a rozsévala zkázu, smrt a děs.

Ne, nechci abychom vzpomínali zlo a hrůzu, bylo toho dost. Nezapomínejme však na tragické důsledky absurdního počínání mocných tohoto světa. Pamatujme na sta a sta tisíců uprchlíků v Srbsku, na nevinné lidi, které válka vyhnala z jejich domovů jak ze Srbské Krajiny, tak z Kosova a Metohije. Dle oficiálních údajů je v současné době v Jugoslávii nejvyšší koncentrace uprchlíků v Evropě, ale dostává se jim asi jen desetina ze světové humanitární pomoci.

Život lidí v přeplněných uprchlických táborech je nepředstavitelně těžký a složitý. Je to spíše jen jakési přežívání než život. S každým dnem roste pocit beznaděje a zoufalství. Nikdo neví, co bude dál, řešení situace uprchlíků je v nedohlednu. Velmi tíživě dopadá na lidi nečinnost. Ale kde vzít v devastované zemi práci (a peníze) pro téměř milion lidí navíc?

Nejhůře jsou na tom ty nejbezbrannější – nevinné děti, jak ty co ještě nechápou, do jakého světa se narodily, tak ty větší – desítky tisíc nechodí do školy, není kam, nemají učebnice, sešity, nemají nic. V jakých to podmínkách vyrůstají! Jaké asi zkušenosti a vzpomínky si ponesou dál do života?

V Českých Budějovicích spojily své síly humanitární organizace Adra, Diecézní charita a Sdružení přátel slovanských kultur a jazyků a organizují sbírku šatstva, obuvi, trvanlivých potravin a peněz. Hrstka dobrovolníků již dvakrát svými vlastními silami dopravila humanitární pomoc ze sbírky až do srbských uprchlických táborů. To, co tam viděli a zažili, předčilo veškerá chmurná očekávání. Jedním z hlavních poznatků bylo, že si vůbec neumíme vážit toho, jak žijeme. Pořád jsme nespokojeni, nadáváme na něco, zlobíme se, zabýváme se malichernostmi a v denních starostech zapomínáme na své bližní.

Je potěšitelné, že se u nás lidé nenechali zmást trvalou jednostranně protisrbskou propagandou a sbírka má mezi lidmi obrovskou odezvu nejen v Čes. Budějovicích, ale i v jiných městech např. Čes. Krumlově a Vyšším Brodě. Doufáme, že i v dalších krajích se najdou lidé schopní organizovat pomoc.

Co však můžeme udělat všichni? My, věřící, můžeme pomoci našim nešťastným bratřím a sestrám modlitbou. Modleme se za ně, modleme se celým srdcem a prosme Hospodina, aby zmírnil jejich bolesti a strasti, aby jim dal sílu snášet utrpení a daroval jim naději a odvahu do budoucna. Oni to moc a moc potřebují. Ing. Tatiana Vítková

Chci-li připomenout desáté výročí vzniku pěveckého sboru Ortodoxie, mohu to udělat několika způsoby. Podat výčet odsloužených liturgií a bohoslužeb a vystoupení a koncertů. Toto je snad ale dost známo, lepší je dívat se dopředu. Přesto bych chtěla některé – pro veřejnost třeba ne důležité momenty – připomenout.

Květen 1992 – koncert Ortodoxie v kapli sv. Jeronýma v olomoucké radnici spolu s bohoslovci

Koncem dubna 1990 stojí přede mnou v kapli svatého Gorazda v Olomouci několik mladých žen a školaček, které zareagovaly na inzerát v olomouckých novinách, že olomoucká církevní obec hledá mladé lidi a děti pro založení pěveckého sboru. Byl to čas, kdy se některé dívky teprve od rodičů dozvídaly, že jsou pokřtěné a jsou členkami té či oné církve. Na některé teprve křest čekal, některé se brzy sjednotily s pravoslavnou církví.

Červen 1990 – zpíváme první liturgii. Z hrdla velmi talentované zpěvačky, pozdější vynikající sólistky, se nečekaně linou zvuky tak nepatřičné, že nevěřím svým uším. Ona sama i její sousedky znervózňují. Signalizuji jí očima, ona nevnímá a moc nechybí, aby se mne zmocnil hněv. Uvědomuji si, že obrovská tréma si vybírá svou daň. Dotknu se její ruky, usměji se, což ona opětuje, „chytá se" a do konce liturgie je vše v pořádku. Vzpomínám na moje skvělé učitele, především nadaného muzikanta Josefa Vacu, ale i skvělého pedagoga doc. Jaroslava Justa, kteří mne infikovali virem J. A. Komenského: „Nehleď na to, co jsou nyní, leč co býti mají, a uhlídáš důstojnost jejich." Po mnoha letech se této – v té době už zkušené zpěvačce – „nezdály" výkony kterési začínající zpěvačky. Připomněla jsem jí tuto událost. Nikdo z dívek si na to nepamatoval, ale myslím, že první pokusy zpěváků už budou posuzovat shovívavě. V příštím roce křtíme Martinu; Jana, Jitka a Šárka se sjednocují s pravoslavnou církví. Vidím je před sebou, zpívající, sedět na liturgii v bleděmodrých šatech s bílými límci a bílými stuhami a květy ve vlasech. Jsem jejich kmotrou. Sedí-li v lavicích zády k ostatním, často se při zpěvu usmívají. Řekla jsem jim, že kdyby ženy věděly, jak při zpěvu zkrásní, zpívaly by od rána do večera.

Sestry z Ortodoxie jako poutnice v Hrubé Vrbce. Stojící zleva vladyka Kryštof, sbormistryně Mgr. E. Tomečková, a schiarchimandrita Kiril

První koncert koled. Zjišťuji, že děvčata znají velmi málo koled, některá vůbec žádnou, a že je velmi chytly za srdce.

Druhý vánoční koncert. Den před koncertem si Martina zlomila nohu. V altu zůstala jediná, byť výborná zpěvačka. Narychlo přesvědčuji svoji známou, skvělou klavíristku, která sice zazpívá z listu cokoliv, ale trne, co udělá její „kantorský hlas", neboť léta nezpívala. Narychlo zkoušíme, koná se malý zázrak. Všechny koncerty koled už tradičně se konají s nesmírnými potížemi. Od počátku listopadu až do koncertu se střídají chřipky, katary, angíny i zápaly plic, i záněty dutin s punkcemi. K tomu směnné služby dvou zpěvaček, takže každý rok od začátku listopadu zkoušíme několikrát týdně dopoledne, odpoledne, jednotlivci, dvojice, po hlasech, prostě podle situace. Do toho několikrát nemá Soňa hlídání k dětem, takže Miška s Ondrou „zpívají" s námi.

Letošní neskutečná zima v chrámě. Taková, že by se ani koncert neměl konat. Někdo má touhu koncert odvolat. Klepeme se jak ratlíci a není to trémou. Prudká zima stáhne cévy, rozbouří tep, prudce zchladí až do křeče sliznice hrtanu a hlasivek. Začínáme, trnu především o první soprány. Zpívají jen dvě, třetí je se zápalem plic doma. Jak to v tom chladu dopadne?

V „Připrav se, Betléme" zvládá Kateřina sólo nádherně. A to je v pracovní neschopnosti s „dutinami". „Slyšte nyní, láskyplní křesťanové" – Soňa s Gábinkou. Ještě před chvílí v teple mého bytu, kde celých deset roků zkoušíme, zní líbezně lyrický soprán a tady náhle začíná chraptět. Ne, nic nepokazila, ani žádná jiná, ale je mi jí nesmírně líto, přála bych každé, aby se mohla blýsknout. Ale podmínky to nedovolují. V mrazivém vzduchu se i jinak slyšíme, od otevírajících se vrat se na nohy dívek valí ledový vzduch. Já ten chlad nepociťuji, vím o něm, protože ruce mám od dirigování ztuhlé, zpíváme a je zázrak, že žádná z dívek neonemocněla.

Vzpomínám na televizní přenos nedělní liturgie z LDN v Olomouci, kde tehdy ležela maminka otce Cyrila. Pacienti na lůžkách přijímají svaté tajiny.

Rozhlasový přenos liturgie z katedrály – sloužil tehdejší archimandrita Cyril. Na stolečku před sebou mám budík a do závěrečného Amen zvukař stahuje zvuk. Vyšlo přesně na vteřinu.

Koncert v kapli sv. Jeronýma k desátému výročí svatořečení biskupa Gorazda II. Spoluúčinkují i bohoslovci Cyrilometodějské teologické fakulty UP. Představitelé města program i přednes velmi oceňují. V kapli sv. Jeronýma se konalo i několik koncertů koled, ale nejhezčí jsou u nás v chrámě.

Paschální koncerty – silný zážitek přinášejí zvlášť „Da i spravitsja" a velikonoční stichiry – i nevěřícím. Těžko rozhodnout, zda vyzní líp mohutnější sbor kupříkladu s účastí bohoslovců nebo v ženském podání. Záleží na přednesu, na procítění. Konečně – kdo zpívá v našich chrámech? Ženy, muži jsou spíš výjimkou.

Svěcení kaple sv. Gorazda v Hrubé Vrbce, v pátek předtím svěcení prestolu – slouží archimandrita Cyril, přisluhuje prot. Jiří Niderle. S Janou zpíváme sedm epištol.

Koncert na pomoc obětem záplav v Olomouci. Naší Soně spadl v Slavoníně dům, který před pár lety s manželem koupila a opravila. S manželem se starají více než deset let o děti v turistickém oddílu. Od počátku zpívá v Ortodoxii, porodila dvě děti, toho času je na mateřské dovolené. Zpěv ve sboru přerušila jen na nejnutnější dobu. Koncert na pomoc obětem záplav nacvičily i tři bývalé dlouholeté členky Ortodoxie, které neunesly v určitém období nepochopení a nelásku. Byly to právě zpěvačky listařky, které mohou a také zdobí jiné sbory. Odešly těsně před natočením kazety Dobrořeč, duše má, Hospodinu. O to víc si cením a vážím všech, které kazetu natočily, a byly tam i zpěvačky, které zpívaly jeden rok a musely cvičit mnohem, mnohem častěji. Do katedrály s námi přichází i vladyka Kryštof, který svůj soucit projevil nejen v košíčku sbírky, ale i dojatými slovy po koncertě. Za hodinu po skončení tento koncert opakujeme na Nové Ulici v kostele Panny Marie. Kostel je plný a pan farář každou skladbu nadšeně uvádí i hodnotí. Po skončení podávají Soně košíček se sbírkou, hlásí částku a my se domníváme, že jsme se přeslechly. Venku pak dojatá Soňa míní, že snad takový dar ani nemůže přijmout. Novouličtí farníci nás vnímají jako pravoslavný pěvecký sbor a je jim lhostejno, zda dům spadl pravoslavné nebo jinoslavné.

Stejný koncert pak opakujeme v neděli po liturgii v katedrále. Výtěžek je věnován na obnovu suterénu chrámu.

Olomouc, Šumperk a Hrubá Vrbka před dvěma lety slyšely cyklus třinácti písní na texty Bible „Z moudrosti krále Šalamouna". V Šumperku zkoušíme před koncertem akustiku dole v chrámě na soleji, nesmírně tam ale ruší pouliční ruch. Zpívat na kůru šumperského chrámu, to je jedna krása, a druhá krása jsou vděční posluchači dole v chrámě.

Evangelický chrám v Hrubé Vrbce byl zcela zaplněn. Pan farář zrušil bohoslužby ve Velké nad Veličkou a svezl věřící autobusy do Hrubé Vrbky, aby si poslechli naše „Šalamounky".

Před deseti lety jsme vzaly jako stěžejní úkol pěstoval lidový církevní zpěv podle „Sborníku" sv. Gorazda. Samozřejmě zpíváme liturgické zpěvy nejen ze „Sborníku", na koncertech též koledy, písně lidové a písně klasiků. Zpěv na liturgii nepojímáme jako přednes koncertu, ale jako organickou součást liturgie, zpěv sboru, k němuž se přidají všichni věřící. A ve spojení s ostatními věřícími se občas zdaří tak krásný společný zpěv, že se mu zážitky z koncertu skoro nevyrovnají.

Díky Bohu za vše, především za zázrak, že deset let Ortodoxie existuje, zpívá a doufám, že vydrží i nadále. Přeji svým skřivánkům z Ortodoxie, aby jejich zpěv stále sloužil k větší slávě Boží a k potěšení lidí. Všem, kteří nás podporujete a máte nás rádi, děkujeme za vaši lásku. Doufám, že členky Ortodoxie se odvděčí tím, že nadále bude každá z dívek tím skřivánkem, „který si na Hromnice musí vrznout, i kdyby měl zmrznout".

Emilie Tomečková, sbormistryně Ortodoxie

Jeho přeosvícenost ThDr. Kryštof, arcibiskup pražský

Důstojný vladyko!

Blahopřeji ke zvolení za arcibiskupa pražského jménem Besedy pravoslavné mládeže v Českých zemích.

Ať Vám Hospodin sešle mnoho milosti k Vaší náročné pastýřské službě. Věříme, že nezklamete důvěru všech, kteří Vás zvolili, a že povedete Církev správným směrem ke spáse všech. Nechť Vám k tomu dopomáhá Bůh.

Sám Kristus řekl, že komu je mnoho dáno, od toho se bude i mnoho očekávat. Tak i celá Vaše pastva věří a očekává, že ji budete vést a pro její spásu uděláte vše, co bude ve Vašich silách.

Zesnulý vladyka Dorotej v poslední době svého života mnoho mluvil o blížící se konci světa. Já sám nejsem velký optimista, když se dívám na dnešní svět a hříchy nás všech, Božího lidu. Myslím, že je zapotřebí neustále opakovat lidem poučení o nutnosti a důležitosti Sv. Eucharistie, modlitbě, postu, pokání a o vzájemném odpuštění.

Prosím Vás, abyste se držel sv. Tradice a následoval vladyku Gorazda v jeho postupném navracení se k starému kalendáři a k úplné plnosti sv. pravoslaví. Prosím Vás, abyste méně ustupoval ekumenistům, kteří lehkomyslně zahazují sv. Tradice sv. Otců a ve své krátkozrakosti nevidí zhoubu tohoto svodu. Prosím Vás, abyste dohlédl na zákaz ekumenistických bohoslužeb pravoslavným duchovním, po vzoru pravidel sv. Otců. Vždyť nejlepší a nejúčinnější misií je správně fungující církevní obec v čele s opravdovým pastýřem. My věříme, že jsme takového pastýře ve Vás dostali a že povedete celou svoji pastvu, laiky i duchovní, k následování Krista.

Beseda pravoslavné mládeže věří, že jí i nadále budete pomáhat v jejích akcích tak, jak tomu bylo dosud. Nechť Vám Všemohoucí Bůh dá k tomu všemu mnoho sil.

S láskou v Kristu Dejan Randjelovič, president BPM

V Karlových Varech dne 29. 03. 2000

Dne 11. 4. 2000 se uskutečnila návštěva arcibiskupa pražského Jeho Přeosvícenosti Kryštofa v západních Čechách, jako jedna z jeho prvních pastýřských návštěv po intronizaci a převzetí pražské eparchie.

Vladyka Kryštof navštívil Jindřichovice, mauzoleum obětí srbských a ruských vojáků z I. sv. války. Mauzoleum Jindřichovice se stalo poutním místem pravoslavné mládeže a všech pravosl. věřících v Čechách od pověření bratra Dejana Randjeloviče velvyslanectvím SR Jugoslávie v Praze, aby o památné místo pečoval. Arcibiskup Kryštof probíral s bratrem prezidentem Dejanem Randjelovičem akce a činnost BPM v tomto roce a zapojení mládeže do církevního života.

V Jindřichovicích se shromáždili jak místní lidé, tak i věřící z pravoslavné církevní obce v Karlových Varech a také mnoho mládeže. Sv. panychidu a moleben za oběti v Jindřichovicích vykonal otec Vasil Danko ze Sokolova. S otcem Vasilem jsme probírali i možnost pravidelných bohoslužeb v Jindřichovicích.

Po rozloučení s otcem Vasilem a věřícími v Jindřichovicích navštívil vladyka Kryštof v doprovodu bratra Dejana Randjeloviče vladyku barnaulského a altajského (Sibiř) Antonina, který je na léčení v Karlových Varech. Setkání vladyků bylo velmi přátelské a srdečné a diskutovalo se o aktuálním životě církve.

Po příjemném posezení se vladyka Kryštof vrátil zpět do Prahy. Nechť Bůh požehná jeho náročné pastýřské službě, aby mohl vésti církev správným směrem ke spáse všech.

Beseda pravoslavné mládeže

Účastníci poutě spolu s důst. otcem
ThDr. Mojmírem Žalčíkem

V sobotu 8. dubna 2000 uspořádala Beseda pravoslavné mládeže pouť ke svatému Prokopu sázavskému na Sázavu.

Sešlo se nás 25 poutníků z Prahy, Kolína, Kutné Hory, Karlových Varů a Železného Brodu. Pod duchovním vedením otce Mojmíra Žalčíka jsme vykonali poutní procesí po sázavských svatých místech, kde na raném začátku 11. století přebýval a svou přítomností i konkrétními činy v naší zemi rozvíjel a upevňoval víru slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje i svaté Ludmily. Svatý Prokop nejprve zde v hlubokých lesích poustevničil, založil malé mnišské bratrstvo a později i monastýr s východním slovanským obřadem.

Všichni jsme se na těchto místech duchovně občerstvili, potěšili a po zazpívání akathistu svatému Prokopovi jsme se vydali zpět podél řeky Sázavy do svých domovů, plni nových sil do velkopostního úsilí.

Chvála Bohu a dík za všechny dary!

Raduj se náš otče Prokope, tichý bojovníku za návrat naší víry!

za BPM sestra Naďa Kostelecká ml.

– pravosl. círk. obec Vilémov 412 Kč

– pravosl. círk. obec Praha 2 – Stodůlky 2. 000 Kč

– pravosl. círk. obec Chomutov 500 Kč

– pravosl. círk. obec Uničov 400 Kč

– pravosl. círk. obec Olomouc 300 Kč

– pravosl. círk. obec Prostějov 200 Kč

– prot. Jan Janko, Kraslice u Sokolova 500 Kč
Všem našim dárcům děkujeme, přejeme jim i jejich rodinám mnoho Boží milosti a prosíme všechny věřící o modlitby za naše dárce. Nechť se sv. mučedník mládenec Gabriel přimlouvá u Boha za ně.

Beseda pravoslavné mládeže dále děkuje MUDr. Jiřímu Karpowiczovi a bratru Václavu Šťastnému za obětavou pomoc s prací na počítači při vyřizování korespondence pro BPM.

Nechť Hospodin sešle svoji milost na jejich rodiny a my jim přejeme Mnohá léta.

Dejan Randjelovič

Důstojní otcové, milí bratři a sestry!

Zdravím Vás srdečně se Svátkem Kristova Vzkříšení a přeji Vám mnoho duchovní radosti.

Beseda pravoslavné mládeže Vám oznamuje, že pouť k sv. Ivanovi Českému původně plánovaná na 24. 6. se překládá na 17. 6. Prosíme Vás, abyste vše zájemcům oznámili tuto změnu.

Dne 21. 5. se bude konat pouť do Mikulčic ke sv. Cyrilovi a Metodějovi. BPM se dohodla s monastýrem v Hrubé Vrbce, že by bylo vhodné udělat dne 20. 5. brigádu v monastýru. Je třeba práce na zahradě, umýt okna, atd. Vzhledem k ubytovacím podmínkám v monastýru je třeba si vzít s sebou spací pytel. Ze soboty na neděli bychom zde přenocovali a pak bychom putovali do Mikulčic. Ať si každý vezme s sebou nějakou svačinu.

Prosím Vás, duchovní otcové, abyste se ve svých kázáních na liturgii zmínili o našich akcích mládeže, abychom oslovili všechnu naši mládež a zapojili ji do našich akcí. také Vás velmi prosím, abyste se vždy alespoň týden dopředu před každou poutí mládeže zmínili o ní ve vašich círk. obcích, aby mládež na jednotlivých farnostech byla lépe informována o našich poutích a nyní hlavně o naší brigádě v Hrubé Vrbce, kdy je možnost pomoci zdejšímu našemu monastýru.

Prosím Vás, vážení otcové, abyste s námi spolupracovali, případně nám pomohli radou, nápadem, novou akcí. Můžete nás oslovit, abychom právě na vaší farnosti udělali brigádu. Ještě jednou Vás prosím, abyste nám pomohli informovat mládež o našich akcích na Vašich farnostech.

Přeji Vám hodně zdraví, mnoho sil duchovních a loučím se s láskou v Kristu

Dejan Randjelovič,

BPM

Členové Besedy pravoslavné mládeže (BPM) již byli povětšině interní cestou informováni o některých mezinárodních akcích, jichž se mohou zúčastnit a reprezentovat na nich budoucnost českého pravoslaví.

Zde je částečné rozšíření nabídky těchto akcí, rozdělení vždy podle pořádající instituce.

SYNDESMOS

SYNDESMOS je světové shromáždění národních organizací pravoslavné mládeže, mezi jehož členy patří rovněž BPM.

Letos pořádá následující mezinárodní setkání:

Pouť, 29. 5. –2. 6., Grabarka

(Polsko)

Všepravoslavný festival mládeže,

11. 7. –16. 7., Církevní škola Rizarios, Athény

(Řecko)

Setkání pravoslavné mládeže Blízkého východu, 23. 7. –30. 7., Ammán

(Jordánsko)

Tábor mládeže, 25. 7. –4. 8.,

ostrov Trikeri u města Volos

(Řecko)

Tábor s duchovně-ekologickým zaměřením, 25. 7. –5. 8., Athos

(Řecko)

Letní univerzita SYNDESMOSu,
1. 8. –10. 8., Suprasl

(Polsko)

Poutní tábor mládeže, 7. 8. –16. 8.,

Transylvánie

(Rumunsko)

Mezinárodní výměnný tábor „Východ – Západ", 2. 9. –10. 9., Moskva

(Rusko)

Kurz pro vedoucí pracovníky, 6. 9. –16. 9., Užhorod

(Ukrajina)

Pouť, 11. 9., Ladomírová

(Slovensko)

Setkání zástupců evropských organizací SYNDESMOSu, 23. 9. – 28. 9., Žirovči

(Bělorusko)

Kurz pro vedoucí pracovníky, 30. 9. – 8. 10., Sofie (Bulharsko)

Bližší informace o všech uvedených programech jsou pro uživatele internetu k dispozici na adrese: http://www.syndesmos. org.pl/Syndesmos-Calendar-2000.html

RE–Network

Mezinárodní organizace zaměřená na pedagogické a katechetické programy. Je ochotna uhradit veškeré pobytové náklady a maximum cestovních výdajů. Pro pravoslavné mohou být přínosem následující akce:

Teologie s dětmi, 19. 5. –21. 5., Kappel

(Švýcarsko)

Jak přivádět děti k církvi, 27. 5. –2. 6., Suprasl (Polsko)

Metody výuky náboženství, 11. 9. –17. 9., Busteni (Rumunsko)

Rada Evropy

Rada Evropy je jednou z dílčích institucí Evropské unie. Její hlavní sídlo ve francouzském Štrasburku a pobočka v maďarské Budapešti nabízejí řadu akcí vzdělávacího charakteru. Pro jejich účastníky je ochotna uhradit veškeré pobytové náklady a maximum cestovních výdajů.

Z nabídky vybíráme:

školení pro pracovníky s mládeží

dlouhodobé: 24. 9. 2000–8. 10. 2001, Budapešť

krátkodobé (úvod do organizování mezinárodních akcí mládeže): 18. 6. –1. 7. 2000, Budapešť

krátkodobé (pro pracovníky mezinárodních organizací mládeže): 27. 8. –7. 9. 2000, Štrasburk

krátkodobé (pro budoucí školitele ze střední a východní Evropy): 5. 9. –16. 9. 2000, Budapešť

Seminář „sociologie mládeže": 7. 9. –11. 9. 2000, Budapešť

– –
jazykové kurzy pro pracovníky organizací mládeže

angličtina: 1. 7. – 23. 7., Kilkenny City (Irsko), nebo 20. 8. – 16. 9., Londýn (Velká Británie), nebo 10. 9. – 7. 10., Malta

němčina: 30. 7. – 26. 8., Kassel (Německo)

francouzština: 15. 7. – 15. 8., Brusel (Belgie), nebo 27. 8. – 23. 9., Štrasburk (Francie)

italština: 10. 9. – 30. 9., Turín (Itálie)

španělština: 2. 7. – 29. 7., Málaga (Španělsko)

portugalština: 3. 9. – 30. 9., Coimbra (Portugalsko)

Bližší informace o všech uvedených programech jsou pro uživatele internetu k dispozici na adrese: http://www. coe. fr/youth/

Kontakt BPM

Případný zájem o účast na některém z těchto podniků, stejně jako další postup (přihlášky apod.) lze konzultovat se zástupci BPM, což mlže být její prezident (Dejan Randjelovič, Moravská 30, 360 01 Karlovy Vary, tel.: 0602/12 75 66), nebo viceprezident (Petr Kubálek, U Tenisu 10, 750 00 Přerov, tel.: 02/20 40 23 64 – pokoj 333), případně kolektivní e-mailová adresa BPM (beseda.pm@post. cz).

Za BPM sepsal Petr Kubálek

V Hlasu Pravoslaví jsme již referovali o projektu Bridge – Most, kterého se účastní skupina 13 mladých lidí – příslušníků různých církví z Anglie, Francie, Itálie, Německa, Rumunska, Řecka a České republiky. Cílem projektu je seznámit jeho účastníky se životem
a prací církví a církevních organizací ve všech zúčastněných zemích a také zprostředkovat získané poznatky a zkušenosti svému církevnímu prostředí. Projektu se za naší pravoslavnou církev účastní bratr žalmista Jiří Rudolf Stránský, který se dělí se svými dojmy.
Křesťanská tvář dnešní Velké Británie je velmi rozmanitá. Víra Kristova se na tomto souostroví objevuje poměrně záhy, ještě za trvání římské říše (cca 3. stol.). Britská (resp. keltská iroskotská a latinská anglosaská) církev zrodila mnoho významných světců všeobecné církve (sv. Patrik, sv. Kolumba, sv. Beda Ctihodný, sv. Cuthbert,...).

Velmi významnou roli zde sehrála reformace, ze které za dramatických okolností vzešla církev stojící dnes ve svém učení a obřadu na pomezí římskokatolické a luteránské tradice – Church of England (Anglikánská církev), která si dodnes v Anglii udržela postavení státní církve. Její hlavou je britský panovník, který spolu s premiérem potvrzuje anglikánské biskupy, církevní pravidla a bohoslužebný řád. Několik anglikánských biskupů má dokonce z titulu svého úřadu právo a povinnost zasedat ve sněmovně lordů (do určité míry obdoba našeho senátu). Ve Skotsku, kde došlo k radikálnější reformaci, je státní církví Church of Scotland (Skotská církev) kalvínské orientace.

Během 17. století vznikly v Anglii ze skupin věřících, dle jejichž názoru nebyla reformace provedena do konce, různé církevní organizace, dnes nazývané Free Churches (Svobodné církve): presbyteriáni, kongregacionalisté (tyto dvě skupiny se v 70. letech tohoto stol. sjednotily v United Reformed Church – Sjednocenou reformovanou církev, která nás hostila), baptisté a jiní. Metodistická církev původně vznikla jako hnutí duchovní obnovy v rámci Anglikánské církve.

Podobně jako je tomu v převážné části Evropy, dnešní britská společnost je značně sekularizovaná. Dle statistik se k registrovanému členství v církvích hlásí snad jen desetina obyvatelstva. Společnost ale oficiálně staví na tradičně křesťanských hodnotách, často ovšem bez jakéhokoliv vztahu k náboženství. Důvodů k této situaci je mnoho, mezi ty nejzávažnější snad patří tradiční organické provázání církve a státu či neschopnost většiny církví správně a včas zareagovat na rozpad hodnotového systému a velkou sociální krizi, způsobených průmyslovou revolucí v 19. a první pol. 20. stol. Dnes se tedy hovoří o nové misi.

Britové na rozdíl od Čechů milují spolky nejrůznějšího druhu, což se projevuje i v církevním životě, počínaje dobročinnými spolky přes ženské organizace a zvonické cechy a biblickými hodinami a mládežnickými setkáními konče. Tato „spolková aktivita" dle názoru mnohých Britů často převažuje nad duchovním životem.

Některé z těchto organizací jsou nicméně velmi důležité jako prodloužené misijní rameno církví ve společnosti. Za zmínku stojí např. Scripture Unions („Biblické jednoty") a podobné organizace, které nabízejí školákům a středoškolským či vysokoškolským studentům formou her či biblického studia základní informace o křesťanství, neboť hodiny křesťanského náboženství se změnily na přednášky o religionistice (věda o různých náboženských systémech).

Nedocenitelná je bezesporu práce tzv. „nemocničních kaplanství", což je tým duchovních církví při téměř každé nemocnici. Podobnou duchovní péči nabízejí i tzv. „vězeňská kaplanství" ve věznicích či „průmyslová kaplanství" dělníkům. Ve výčtu podobných institucí bychom mohli pokračovat dále.

Významným rysem výše zmíněných organizací je jejich do značné míry ekumenické zaměření. Jednak je to dáno nutností spolupráce při řešení nejrůznějších krizových situací, důležitou roli pak hraje i fakt, že zúčastněné církve jsou především protestantské. Římští katolíci, kteří se na činnosti těchto institucí také podílejí, si udržují pastorační nezávislost na protestantských kruzích.

Pravoslaví patří dle statistik ke konfesím, které narozdíl od britských tradičních církví zaznamenaly nárůst věřících (hovoří se o více než 100% nárůstu za posledních 10 let). Pravoslavná církev tedy pomalu přestává být církví imigrantů (Řeků, Rusů, Srbů, Rumunů...) a začíná se na britských ostrovech po více než 1000 letech opět zabydlovat. Působí zde významné osobnosti dnešního pravoslavného světa jako např. metropolita Antonín Bloom, jeden z nejčtenějších autorů knih o modlitbě, či biskup Kallistos Ware, šiřitel pravoslavné myšlenky v západní Evropě.

Jiří Rudolf Stránský

1. David byl nejprve králem nad kmenem

a) Juda

b) Simeon

c) Efraim

2. Později David spojil v jednu říši

a) Babylónii a Mezopotámii

b) Egypt a Irák

c) Judsko a Izrael

3. Hlavním městem své říše David učinil

a) Ninive

b) Betlém

c) Jerusalém

4. David nechal převézt do Jeruzaléma

a) archu úmluvy

b) svůj památný prak

c) brnění po Saulovi

5. V době vlády Davida žil prorok

a) Jonáš

b) Daniel

c) Nátan

Ještě jednou hodně zdaru při řešení!
Milí malí a mladí čtenáři našeho časopisu – dnes máme pro Vás opět test – tentokrát ze Starého zákona, ze života krále Davida, který sestavila mátuška Pavlína Nováková. Pokuste se kvíz vyřešit a napište nám kromě správných odpovědí také velmi stručně, kdo to byl král David. Správné odpovědi odměníme!

A ještě něco: mrzí nás, že se našich soutěží účastníte v malém, téměř mizivém počtu. Doufáme, že se v tom zlepšíte!

Za redakci strýček Čestmír

Vyluštění zašlete na adresu hl. redaktora, Soukenická 10, Praha 1, PSČ 110 00. Děkujeme!

Když jsem se v odborné literatuře setkávala s pojmy chirotonie a intronizace, cítila jsem přímo velebnost a posvátnou tajuplnost těchto slov.

Dostalo se mně Boží milosti a byla jsem přítomna na chirotonii vladyky Simeona.

Potvrdila jsem si oprávněnost svých pocitů když se „otevíralo samo nebe" jak to při chirotonii bývá.

Neopakovatelnost okamžiku, přímo hmatatelná přítomnost Svatého Ducha, radost Matky Církve nad novým arcipastýřem.

Tehdy ještě bylo vše znásobeno a umocněno přítomností vladyky metropolity Doroteje, v němž se mi zrcadlí tvář nezapomenutelného ctihodného Serafima Sárovského.

25. 3. 2000 na svátek Zvěstování přesvaté Bohorodice jsem měla možnost uvidět také intronizaci biskupa olomoucko–brněnského Kryštofa arcibiskupem pražským a českých zemí. Chrám mučedníků sv. Gorazda, otců dr. Petřeka a Čikla i bratra Sonnevenda a dalších v Praze v Resslově ulici byl přeplněn poutníky ze všech koutů naší vlasti.

Vzpomínám na věrnou pastvu otce Jana Polanského, kterou jsem poznala při své účasti na Božské archijerejské liturgii v Plzni, bezprostřední a srdečná jako sám pastýř, ale i na poutníky z Moravy – kolébky svatého pravoslaví v naší vlasti.

Přítomni byli také bratři a sestry z Řecké pravoslavné církve, jež slavila svůj státní svátek.

Zástupce metropolity vladyka Nikolaj – arcibiskup prešovský důstojně řídil slavnostní svatou liturgii spolu s vladykou Jánem – biskupem michalovským a Simeonem, biskupem mariánskolázeňským. A nám zbývá jen popřát nově ustanovenému arcibiskupu pražskému Kryštofovi Mnogaja léta... A dobrou pastvu, která obklopila před odchodem z chrámu svého arcipastýře při srdečném blahopřání s květinami a vřelým stiskem ruky.

sestra Jana

Vl. Kryštof na úvod pozdravil vl. Simeona a popřál mu mnoho božího požehnání a pevné zdraví na cestu na Moravu.

Vl. Simeon poděkoval za slova vl. Kryštofa a řekl, že zasedání eparchiální rady navrhl proto, aby vl. Kryštofovi představil její členy a také pověděl o tom, co jím bylo v pražské eparchii započato a nedokončeno.

O. Šuvarský, ředitel ÚER seznámil přítomné s programem zasedání a řekl, že eparchiální rada byla potvrzena ES v Teplicích do konce volebního období, a proto je také v programu jako druhý bod seznámení se nově zvoleného vladyky se členy ep. rady. Na to poprosil přítomné, aby se postupně představili a pohovořili o svých představách.

O. Křivka, předseda církevního odboru, řekl, že by si přál, aby byl větší důraz kladen na odbory a aby nebyli obcházeni okružní protopresbyteři. Navrhnul, aby se nejprve postupně sešli duchovní s vl. Kryštofem podle protopresbyterátů. Tam nejlépe pozná, jaká je situace, problémy ap. Následně by bylo žádoucí udělat také setkání duchovních celé eparchie.

Vl. Kryštof řekl, že souhlasí s tím, co řekl o. Křivka, a že nejprve určitě navštíví okružní protopresbyteráty. Připomněl, že podle novelizovaného arciděkanského řádu má být vždy do února příslušného roku zpracována zpráva o stavu okružního protopresbyterátu. Také by bylo dobré, aby ve všech farnostech opět začaly být vedeny farní kroniky.

O. Jachňuk, předseda hospodářského odboru se připojil ke slovům o. Křivky.

Vl. Kryštof hovořil o novém cizineckém zákoně, který zpřísňuje podmínky zaměstnávání cizinců. V případě duchovních to zatím je ještě možné s ohledem na kvalifikaci a specifičnost místa.

O. Tomášek se krátce zmínil o situaci ve východních Čechách, že je tam na většinu práce sám a poděkoval vl. Kryštofovi, že se jako olomoucko-brněnský biskup ujal c. o. Lanškroun. Dále promluvil o nutnosti lásky v církvi a zvláště mezi duchovními.

Vl. Kryštof řekl, že slova o. Tomáška jsou velice závažná. Ve většině povolání existuje stavovská čest, např. mezi lékaři ap., u nás tomu tak není. Zvláště však naši věřící by měli vždy slyšet o církvi a o jejich duchovních jen dobré. Co se týká východních Čech, řekl vl. Kryštof, že do budoucna počítá s tím, že tam bude na stálo bydlet a sloužit duchovní.

O. Freimann poděkoval vl. Simeonovi za zahájení pohybu v církvi. Řekl, že byly zřízeny nové církevní obce, atd. Pokud jde o zkušenost s duchovními z Ukrajiny, má ji dobrou a nemůže si stěžovat. Je samozřejmě nutné hledat dorost u nás. Na studium se od příštího roku hlásí z Teplic tři zájemci. Sám do budoucna očekává větší důraz na práci arciděkanů.

Ses. Vítková navázala na slova o. Tomáška a připojila k nim obavu, že v poslední době začalo pronikat do církve politické myšlení. Co ji také trápí, je špatná informovanost o církevních akcích.

Br. Herblich slíbil, že bude ze všech sil pomáhat vedení církve a připomněl svůj nedávný návrh, aby každý ustanovovaný kněz byl představen eparchiální radě, která může být svými radami užitečná.

Vl. Kryštof tento návrh přivítal a poukázal na nutnost dodržování církevní ústavy. Z ústavy vyplývá, že ep. rada „zřizuje církevní obce a vymezuje jejich územní působnost. Povoluje činnost místně oddělených středisek věřících církevní obce; může odvolat duchovního z místa jeho působení atd."

Ses. Šuvarská, předsedkyně osvětového odboru, poděkovala všem za příspěvky. Připojila se k přáním obnovit práci odborů. Je zapo třebí aby duchovní i laikové byli dobře vedeni. Na závěr vl. Kryštofovi řekla, že ze členů ER nemá nikdo překážky spolupracovat s vedením církve, a zeptala se vl. Kryštofa, jak on si představuje své působení v pražské eparchii.

Vl. Kryštof řekl, že je rozhodně třeba zlepšit informovanost. Jako média k tomu lze využít i internet, který by měl co nejdříve být na všech arciděkanátech.

O. Šuvarský informoval vladyku Kryštofa o rozvíjejícím se ekumenickém projektu www.cirkev.cz, kde by všechny církve měly mít svou oficiální stránku. Poté všem poděkoval za jejich slova a řekl, že členové ER jsou rozumní a pracovití lidé, kteří budou dobře spolupracovat s vedením církve.

Vl. Kryštof také poděkoval všem přítomným a vzpomněl na to, že se s většinou členů ER osobně zná již léta, a proto je možné společně budovat duchovní i lidskou úroveň věřících, duchovních i vedoucích církevních pracovníků. Je třeba s duchovními hovořit o všech jejich nadějích, pastýřských úkolech i problémech. Je nutné, aby všichni duchovní měli svého zpovědníka. V olomoucko-brněnské eparchii byl určen eparchiální zpovědník. Dále vl. Kryštof zdůraznil to, že dnes je svoboda říci svůj názor. Všichni by měli mít též schopnost vyslechnout názory jiných a přemýšlet o nich. V církvi by měl být mír a to mír tvůrčí. Úkolem naší církve je zvěstovat sv. Evangelium a podávat svědectví o naší cyrilometodějské tradici. Jedním z nástrojů k tomu je dobrá práce s médii.

O. Jachňuk navrhl, aby byla pořádána setkání mátušek.

Vl. Kryštof připomněl, že taková setkání se již v minulosti uskutečnila. Z důležitých setkání, které bude potřeba uskutečnit, je seznámení se s představiteli ERC a dalších církví působících v ČR.

Zasedání bylo zakončeno zpěvem „Jest v pravdě důstojno…" Pavel Milko

tajemník ÚER

a českých zemí v březnu a dubnu

25. 3. Intronizace v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze

26. 3. Archijerejská sv. liturgie v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze

Panychida na hrobě vl. Doroteje

31. 3. Informace o personálních otázkách pražské eparchie a platech duchovních

1. 4. Udělení malé andělské schimy sestrám Felicitas, Eulogii a Christofoře v ženském monastýru ve Vilémově

2. 4. Archijerejská sv. liturgie v katedrálním chrámu sv. Václava s rozloučením

3. 4. Zpráva o stavu olomoucko-brněnské eparchie na řádném zasedání ER v Olomouci a rozloučení se po 12 leté činnosti

4. 4. Zasedání ER v Praze

5. 4. Přednášky na detašovaném pracovišti PBF v Olomouci z předmětů Byzantologie a Křesťanská sociologie

6. 4. Výuka na olomouckém ep. duchovním učilišti – detašovaném pracovišti v Hrubé Vrbce, předměty Starý zákon a Církevní dějiny

7. 4. Archijerejská sv. liturgie v den chrámového svátku v chrámu Zvěstování přesvaté Bohorodice v Praze a posvěcení nových svícnů

8. 4. Účast na eparchiálním shromáždění v Olomouci a zasedání Posvátného synodu ve Vilémově

9. 4. Intronizace nového olomoucko-brněnského biskupa

11. 4. – 9.00 Jednání s předsedou ERC P. Smetanou

– 11.00 Schůzka s kyperským velvyslancem, poté návštěva LDN v Bubenči

– 15.00 Přijetí u kardinála v arcibiskupském paláci

– 17.00 Panychida za umučené ruské a srbské zajatce v Jindřichovicích

– pracovní večeře s vl. Antonijem, biskupem barnaulským a altajským

12. 4. Předávání cen akademie TGM předním umělcům a vědeckým pracovníkům v pražském chrámu sv. Rocha

13. 4. Pohřeb ses. Marie Pokorné z Hořoviček v Rakovníku

14. 4. Sněm v Prešově

15. 4. Archijerejská sv. liturgie v chrámu sv. Jana Bohoslovce v Prešově a svátost pomazání olejem; poté výuka na PBF – dálkové studium, předmětů Dějiny místních církví a Křesťanská sociologie

16. 4. Archijerejská sv. liturgie v Kroměříži a svěcení obchodu vybudovaného pod chrámovou lodí, péčí rodiny Hrdých a jejich přátel

17. 4. Předání rezidence v Olomouci vl. Simeonovi

Konzultace ohledně Církevních dějin na Slezské univerzitě v Opavě

18. 4. Návštěva řeckého velvyslance

19. 4. Přednášky na PBF v Prešově z předmětů Dějiny místních církví a Křesťanská sociologie

Arcibiskup Kryštof světí nové svícny v den chrámového svátku chrámu Zvěstování přesv. Bohorodice v Praze 2 Na Slupi.

Naše olomoucko-brněnská biskupská katedra osiřela odchodem našeho otcovského vladyky na pražský arcibiskupský stolec. Aspoň ti, kdo pamatují neblahé doby živoření naší eparchie bez biskupa, mají přímo mravní povinnost vyjádřit svým hlasem na eparchiálním shromáždění, že moravskoslezská zem nesmí být ani na okamžik útulkem opuštěných sirotků, že v letech sedisvakance až příliš bolestně procítila, že „bez biskupa není církve".

Takovéto myšlenky se nám honily hlavou od obdržení pozvánky k účasti na mimořádném eparchiálním shromáždění. A v té nejvzdálenější církevní obci začal horečný shon: Jak se dopravit „aspoň trochu včas" do Olomouce, když v sobotu není jediného autobusového spoje v požadovaný čas a při dopravě vlakem je nutný přestup v Brně? Marné byly telefonické dotazy na brněnském hlavním nádraží. Nikdo nemůže s jistotou říct, ze kterého nástupiště bude v Brně vlak do Olomouce vypraven. A přitom odjezd ze kteréhokoli peronu krom prvního znamená sestup do podchodu, což téměř na sto procent znemožní třem poutníčkům stihnout včas odjezd z Brna. Tonoucí se i stébla chytá – snad se v největší nouzi osvědčí křesťanské bratrství. Snad vyhoví brněnský farář o. Jozef naléhavé prosbě a pošle některého ze svých věřících k olomouckému vlaku, aby vyprosil na výpravčím aspoň pár vteřin vyčkání, než by stačila nastoupit tříčlenná skupina s jedním zdravotně těžce postiženým...

A už je tu den jednání, už dojíždí náš vlak k brněnskému hlavnímu nádraží. Nezastavuje, jak jsme zvyklí, na samém jeho začátku a hvizd brzd zazní až na prvním nástupišti. Ženeme se k výstupním dveřím vagonu a padneme přímo do náručí „vyslanci" o. Jozefa: „Otče, nemusíte vůbec přecházet, vlak do Olomouce pojede dnes z tohoto prvního nástupiště," zvěstuje spolehlivý bratr Jáchym.

Tak snadné vyřešení našeho problému jsme vskutku nečekali. To nám samo nebe přálo. Půldruhé hodiny další jízdy uběhlo jako voda, teď v Olomouci do nejbližší tramvaje. Že „ne všechny cesty vedou k úřadovně eparchiální rady" nám bylo dáno poznat, když nás vůz „číslo pět" odvážel dál a dál od kýženého cíle. „Proto jsem se vás ptala, kam jedete, že jsem si domyslila, že doprovázíte dalšího otce, jichž jsem tolik potkala dnes ráno na Božské liturgii. " Tenhle hlas byl jako olivová ratolístka (Gn 8,1) v zobáčku holubičky, vypuštěné z Noemova korábu na sklonku potopy. – Z vln cizích a lhostejných Olomoučanů jako z vln potopy je k nám pouhou náhodou (?) na prvních krocích Olomoucí poslána účastná věřící sestra. Ač její cesta tramvají pokračuje, neváhá s námi na první zastávce vystoupit, aby nám ukázala, kudy dál...

V jednací místnosti se ještě najdou tři volná místa. A na židli milý pozdrav s razítkem „POŽEHNÁNÍ MONASTÝRU SV. MUČEDNÍKA GORAZDA HRUBÁ VRBKA": Akathist vydaný s požehnáním Jeho Přeosvícenosti Kryštofa, biskupa olomoucko-brněnského, a rotaprintovaná brožura rovněž z pera archimandrity Cyrila s názvem Počátky křesťanství v Československu. Je potěšitelné vidět prostrannou místnost zcela zaplněnou věřícími, je milé hledět tváří v tvář reprezentantům územně nejbližší pražské eparchie – našemu někdejšímu vladykovi i budoucímu – přeosvícenému Simeonovi. Nejzávažněji však vnímáme přítomnost hostí ze slovenského arcibiskupství. Jako kdyby nám účast nynějšího zástupce metropolity, vysokopřeosvíceného arcibiskupa Nikolaje (za předsednickým stolem) i otců z naší PBF (mezi věřícími) potvrzovala: Budoucnost autokefality naší církve, její další život je v nerozdělitelné jednotě celku, tak jako život děťátka na soudu krále Šalomouna (1 Kr 3,24–28). Přivezli z nejvýchodnějšího Slovenska ujištění: Nebylo rozťato, živo zůstalo děťátko, vzájemný vztah lásky obou územně oddálených polovin udrží celé děťátko, naši autokefální církev v obou státech, při životě...

Nestačí jen přijet, nutno se postarat i o návrat. Abychom jej včas stihli, musí jednání končit nejdéle o půl dvanácté. Jenže ještě v poledne je jednání v plném proudu. Zase nutno prosit o bratrskou pomoc, zase půjde o to, zda se prokáže pravoslavná křesťanská opravdovost. Vše dobře dopadlo: Obě sestry delegátky, které doma čeká zdržená práce v domácnosti, si vzal na starost jihlavský otec Jan a „složil" každou z nich až u samotných domovních dveří. Třetího ze skupiny se ujal brněnský okružní protopresbyter o. Jozef. A na nástupištích brněnského železničního nádraží se odvíjí poslední dějství pravoslavné bratrské obětavosti. Vlak odjíždí za necelých pět minut. „Zdravotně těžce postižený" naprosto nestihne dojít včas z prvního na šesté nástupiště. Tu však vedrovický bratr Palutka osvědčí, že není jen vynikajícím odborníkem v kuchařství, ale že dokáže také pomoci bližnímu v nouzi: Sám nejen že stihne závodním krokem dojít včas na nejzazší nástupiště uprosit výpravčího, aby „aspoň půl minuty" zdržel odjezd vlaku do nástupu nemocného pasažéra, ale i postiženého téměř doslova do vlaku donést. Čtenář možná s úsměškem jen přelítne vyprávění o „směšných detailech" cesty, ale setkání s neznámou olomouckou pravoslavnou i dosah účasti představitelů druhého arcibiskupství snad ospravedlní i všechno to ostatní povídání. BYLI JSME (ASPOŇ) CHVÍLI VŠICHNI SPOLU T. R. Tř.

Dne 27. 2. 2000 navštívil přeosvícený Kryštof, biskup olomoucko-brněnský, ostravskou pravoslavnou farnost, kde také sloužil sv. liturgii. Po svém příjezdu byl vladyka Kryštof přivítán starým slovanským zvykem, tj. chlebem a solí. Za zpěvu duchovních písní pak vstoupil do chrámu, kde při sv. liturgii potěšil a posílil zdejší věřící nejen svou přítomností, ale hlavně upřímnými slovy při kázání. Po sv. liturgii následoval slavnostní oběd v centru města, při němž vladyka Kryštof povzbudil ostravské věřící v jejich úsilí o získání pozemku pro stavbu nového pravoslavného chrámu, protože od 70. let se v Ostravě slouží sv. liturgie v malé kapli v Ostravě-Michálkovicích, která již kapacitně nevyhovuje. Právě snaha o získání pozemku pro stavbu nového chrámu přivedla již dříve v měsíci únoru vladyku Kryštofa do Ostravy, kde při této příležitosti jednal také s ostravským primátorem ing. Evženem Tošenovským. Vladyka Kryštof tehdy oficiálně požádal o pomoc při hledání vhodného pozemku a vyjádřil pevnou víru v úspěšný výsledek snah zdejších pravoslavných věřících, kteří se již rok marně snaží získat pro své bohumilé záměry pozemek. Miroslav Kudla

vladyka Kryštof s ostravskými věřícími před kaplí v Ostravě-Michálkovicích

Dělostřelecká 7, 160 00 Praha 6

Hlavní redaktor: Dr. Čestmír Kráčmar, Soukenická 10, 110 00 Praha 1.

Redakce si vyhrazuje práva na případné úpravy, či krácení zaslaných příspěvků.

Uzávěrka každého čísla je 10. den předcházejícího měsíce. Vychází druhý týden v měsíci.

Litografie Lokša PrePress Rakovník, tisk Tuček tiskárna Rakovník.

Rozšiřuje PNS. Jedno číslo Kč 10, –, pro předplatitele u distribučního střediska v Praze Kč 9, –.

Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p. ,

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.