Poselství místního sněmu Pravoslavné církve
v českých zemích a na Slovensku duchovním a věřícím

Milovaní arcipastýři, drazí otcové, bratři a sestry,

působením a mocí Svatého Ducha jsme ukončili zasedání sněmu naší autokefální Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Všem Vám zasíláme své upřímné pozdravy a přání všeho dobrého slovy apoštolů: „Milost a pokoj ať se rozhojňuje mezi Vámi" (2Pt 2,1). Apoštol k nám přivolává milost Boží, poněvadž ona omývá hříchy na srdcích kajícníků, nečisté činí čistými, upevňuje naše duchovní síly v boji s pokušením, pyšné činí pokornými, „Milost nám dává poznat Boha ve Svaté Trojici" (tamtéž).

Všichni máme radost a děkujeme Bohu za Jeho blahodárnou pomoc. Během druhé světové války byla Pravoslavná církev v Čechách vystavena velmi těžké zkoušce – zákazu činnosti. Podobně tomu bylo i v Pravoslavné církvi na Slovensku v době dalších

společenských změn. Děkujeme Otci i Synu i Svatému Duchu za utrpení věřících a za jejich odhodlání svědčit pro Kristovu víru.

Pán jakoby vyvedl naší Církev z temného a chladného hrobu na Boží světlo a postavil na nohy na pevné skále víry a čistoty mocí a působením Svatého Ducha a připojil ji k všeobecné církvi svatého Pravoslaví. Tato milost nás chrání před hříchy mládí a vede ke křesťanské dokonalosti a duchovní kráse. Jiné chrání od pokušení a pomáhá jim na cestě ke zbožnosti. Máme možnost navštěvovat chrámy, vykonávat společné modlitby a přijímat svaté Kristovy Tajiny, sjednocovat se s eucharistickým Kristem a tak posvěcovat naší přirozenost v duchu Evangelia podle učení svatých otců.

Dík patří všem věřícím za jejich aktivitu při budování nových chrámů za posledních sedm let.

Ze sněmovního zasedání: čtení novelizované církevní ústavy

Vedeni Kristovou láskou a uvědomováním si zodpovědnosti před Bohem a Jeho Církví obracíme se k Vám, našim arcipastýřům, duchovenstvu a mnichům, byť Váš počet není velký, kteří ve dne v noci za nás pronášíte své modlitby k Bohu. Prosíme Pána, aby se Vaše řady rozrostly. Všichni se připravujeme na svatý svátek, dvoutisící příchod Božího Syna na zem pro naši spásu. Slovy Akafistu Jej oslovujeme: „Isuse, krasoto presvitlaja – Ježíši, kráso zářící".

Před naším duchovním zrakem se rýsuje vznešený obraz našeho Pána Ježíše Krista ve vší Jeho Boží kráse. Prostřednictvím jeho bohočlověčenství naše přirozenost vystupuje k prestolu Svaté Trojice. Jak velká čest je člověku projevená vtělením našeho Spasitele. Tato vysoká pocta nás podněcuje k nápravě našich nedostatků.

Co bude úlohou naší Církve po ukončení svolaného sněmu? Vykonávat misi srozumitelným jazykem, dbát na liturgické záležitosti, snažit se o hospodářskou soběstačnost Církve jakož i učit milosrdenství, pokání a lásce.

Všichni jsme vedeni k poslušnosti vůči Kristu a Jeho Svaté pravoslavné Církvi. Upevňujeme ve svém prostředí lásku, pokoj a smíření se s bližními v Církvi, poněvadž síla církve spočívá v tom, do jaké míry je nositelkou lásky a smíření. Zkusme se zamyslet, jak je to se společenstvím, ve kterém žijeme. Do jaké míry je v našich církevních obcích láska poutem mezi námi, Bohem a našimi bližními.

Svatá Kristova Církev, naplněná svatým duchem se nedistancuje od lidské bídy, naopak projevuje svou mateřskou péči i o chudáky. Z toho vyplývá naše posvátná povinnost obětavé služby Církvi a zabezpečování

jejích potřeb. Toto z nás činí ctnostné obránce pravdy a lásky: „Blažení milosrdní, neboť jim se dostane milosrdenství". Zároveň je však nutné si povšimnout nebezpečného působení různých sekt ve společnosti a zkvalitnit náboženskou výchovu na školách.

Pozemská cesta každého křesťana je duchovní zápas v Kristově jméně pro věčný život. Pravoslavný člověk, který by se zaobíral jakoukoli prací, může a je povinný se starat o svou spásu od samotného křestu, jak to v jeho zastoupení slíbili jeho křestní rodiče. My opět děkujeme a budeme stále děkovat Pánovi za upevnění svatého Pravoslaví, ve kterém žijeme. Pro jeho stabilitu jsme všichni povinni vznést svůj podíl zbožnosti, svou práci a modlitby. „Slovo Kristovo ať přebývá ve Vás bohatě." (Kol 3,16)

Žádáme naše duchovní pastýře, aby vykonávali svou službu bohumile a ochotně, pamatujíce, že dobrý pastýř klade svou duši za své ovečky. Pán oplývající milosrdenstvím ať dá všem ducha moudrosti a jednomyslnosti, ducha poslušnosti Církvi a služby pravdě, abychom žili ve shodě s povoláním, ke kterému jsme povoláni (podle Ef 4,1). „Buďte jednomyslní, zachovávejte pokoj a Bůh lásky a pokoje bude s Vámi." (Kor 13,11) po všechny dny Vašeho života. Jeho požehnání ať přebývá mezi všemi členy

Církve. Zároveň Vám připomínáme slova apoštola Pavla Timoteovi: „Zvěstuj slovo, buď pohotový vhod – nevhod, přesvědčuj, kárej, napomínej s veškerou trpělivostí a poučováním. Neboť přijde čas, kdy (lidé) nesnesou zdravé učení, ale majíce svědivé uši, budou si podle svých žádostí shánět učitele, odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k báchorkám. Ty však buď ve všem střízlivý, snášej protivenství, plň povolání evangelisty, konej službu." (2 Tim 4,2-5)

Člověk pádem do hříchu opustil Boha (hřích je zlo), ovšem Bůh člověka neopustil. On ustavičně projevoval a projevuje k němu svou lásku. Ježíš Kristus nás smířil s Bohem a učinil nás syny nebeského Otce. Apoštol Pavel nás vyzývá: „Místo Krista prosíme: Smiřte se s Bohem". (2 Kor 5,20) Kdo odpouští, ten i miluje a je milosrdný, jemu se dostane milosrdenství na posledním Božím soudu. Co děláme pro jiné, to Ježíš Kristus nejdříve udělal pro nás.

My vyznáváme svátek narození Božího Syna, kdy „Slovo stalo se tělem" (Jn 1,14). Přinášíme dík Všemohoucímu Bohu za Jeho nevyslovitelnou blahosklonnost i lásku k lidskému rodu. Narozený Zachránce světa kéž nás ozáří světlem betlémské hvězdy a jeho Boží požehnání ať spočine na nás a zavládne pokoj na zemi a Boží zalíbení v lidech.

Amen.

Vilémov 16. října 1999

Účastníci sněmu

S hlubokým zármutkem a bolestí v srdci členové Posvátného synodu a metropolitních rad pravoslavné církve oznamují, že dne 30. prosince 1999 ve večerních hodinách skonal arcibiskup pražský a metropolita Českých zemí a Slovenska Dorotej, nejvyšší představitel naší autokefální Pravoslavné církve v Čechách a na Slovensku.

Metropolita Dorotej přešel z časnosti do věčnosti ve věku 86 let a od roku 1964 až do své smrti vedl Československou pravoslavnou církev – později po rozdělení federace pak Pravoslavnou církev v Českých zemích a na Slovensku. Ve své službě Bohu a lidem byl pro všechny příkladem křesťanské pokory a lásky. Věčná paměť!

... Zalkejte nade mnou, bratři a přátelé, příbuzní a známí...

Jako ledová ruka sáhla na mne uprostřed temné noci zlá zpráva

Bože, buď milostiv mně hříšnému

Unavena dlouhou poutí se k spánku nachýlila postříbřená hlava

Pane, dej mi sílu unést útrapy nadcházejícího dne

Po probdělé noci za okny svítá smutné ráno

Hospodine, nedej mi zapomenout, že všechno je posláno Tebou

Modlitbami mými zaznívá: DOKONÁNO...

Buď vůle Tvá...

Milovanému vladykovi Doroteji

posílají poslední pozdrav

jeho věrné duchovní děti

K jubilejnímu roku 2000

Jubileum

K oslavě dvoutisícího JUBILEA příchodu Spasitele světa Ježíše Krista

Ve svátečních dnech vánočních naše mysl putuje na svatá místa do Betléma a do Nazaretu, kde přišel na zem se svolením nebeského Otce a z lásky k lidskému rodu Bohočlověk, aby uskutečnil vykupitelskou oběť, sňal naše hříchy a otevřel nám cestu k věčnému životu v nebeském Království.

Jeho kříž započal již v době, kdy dal Herodes pozabíjet betlémská mláďátka. Představme si, jak se cítila Matka Boží. Její mateřské srdce plné dobroty se rozechvělo a obávala se, zda se stihne uchýlit s Božským Dítětem před hrozící katastrofou do Egypta. Jistě si vzpomněla na slova, která jí řekl spravedlivý starec Simeon Bohopříjemce. Jako první z lidí, kteří Bohorodici obklopovali, poznal tajemství, jež mu zjevil svatý Duch o Bohočlověku. Byl hodným vzít Jej do náruče a předpověděl Bohorodici: „Aj, položen jest Tento ku pádu a ku povstání mnohým v Izraeli a na znamení, jemuž bude odpíráno – a Tvou vlastní duši pronikne meč" (Luk 2,34-35). Bylo nutné pospíchat, aby unikli velkému nebezpečí, které hrozilo Kristu Spasiteli. Svatá Panna Marie a svatý Josef, pod jehož ochranou bylo Božské Dítě, učinili vše, co jim bylo zjeveno shůry, a uchránili Ježíše před nebezpečím.

Nyní se nezaměříme na Kristovu velekněžskou službu podle řádu Melchisedechova, ale pozastavíme se nad tajemstvím: „Ježíš Kristus, Bůh a člověk". Apoštolové zakládali hlásáním svatého Evangelia po celém světě Kristovy církve – na východě, na západě, na severu i na jihu. Víme, že i mezi Kristovými následníky byly na Východě pravoslavné církve, pro něž bylo těžké pochopit tajemství Krista – „Bůh a zároveň Člověk". Tyto starobylé církve, přesněji někteří jejich učitelé, nesouhlasili s pravoslavným učením. Origenes, Theodor Mopsuetský, Nestorios Euthymij a jiní nepochopili tajemství Krista Boha a Člověka a následkem toho se odklonili od pravoslavného učení Církve. Jejich rozum nepojal tajemství Boží pravdy. Svatý

Cyril Jeruzalémský se vyznačoval horlivostí za Boží pravdu. Jeho učení se shodovalo s učením slavného Chalcedonského sněmu, které přijala celosvětová pravoslavná Církev. Tímto učením jsme vedeni i nyní. I zde se naplnila slova svatého Simeona Bohopříjemce o znamení, jemuž bude odpíráno, ve vztahu k osobě Ježíše Krista – ke christologické otázce. Nechalcedonské východní církve se dosud drží svého počátečního učení. Některé z nich, například Koptové, se již přiblížili k pochopení pravoslavného učení a k projednávání této existenční otázky. Těší nás, že se k projednávání otázky Kristova boholidství periodicky společně scházejí ctihodní pravoslavní i nechalcedonští představitelé. Christologická otázka je velmi závažná a je nutné ji častěji diskutovat, a to zejména: 1) existenci christologického dogmatu v jeho vztahu k Církvi jako Tělu Kristovu, 2) nevyhnutelnost posouzení učení o osobě Pána Ježíše Krista v celém komplexu bohosloví starobylé Církve a svatých otců, např. Cyrila Alexandrijského, ve shodě s Písmem svatým, apoštolskou tradicí Církve a s místními i všeobecnými sněmy.

Se slovem Bohočlověk se často setkáváme ve svatém Písmu Nového Zákona. Spojuje v jeden výraz pojmy Bůh a člověk. V Ježíši Kristu jsou dvě dokonalé přirozenosti – pravé Božství a pravé Lidství. On je utvrzením veškerého života, i věčného. Neboť Ježíš Kristus vlastní plnost Otcovy moci. Kristus mocí odpouští hříchy prosícím a přijímá modlitby. Je věčným obrazem neviditelného Boha, Vševládce a Tvůrce veškerého světa.

Kristus je všude obrazem pravého lidského života v nejvyšším a nejkrásnějším slova smyslu. On sám se nazývá člověkem (Jan 8,40). Sám se nevyhýbá ani pojmenování „Syn člověka". I apoštolové Jej nazývají člověkem (Řím 5,15), narozeným z ženy (Gal 4,4). Ve svých zjeveních po vzkříšení zůstává Kristus takovým, jakým byl v průběhu života na zemi. Zůstaly mu jizvy na nohou, na rukou a v probodeném žebru, ale jeho svaté tělo zduchovnělo. Prošel zavřenými dveřmi a zjevil se učedníkům, přitom se apoštol Tomáš dotýkal jeho ran. Nazývá své učedníky bratry (Žid 2,12), ačkoli je jedné Bytosti s Otcem a přebývá po Jeho pravici.

V Kristu je hypostaticky sjednocena božská a lidská přirozenost. Toto sjednocení není prosté obecenství Boha s člověkem, ale Slovo (Logos), které bylo u Boha věčně a kterým je vše učiněno. Pouze se v čase „stalo tělem" pro spasení lidského rodu a z Kristovy lásky k lidem.

Zbožštění lidské přirozenosti Kristem nespočívá v tom, že lidství obdrželo v Kristu vlastnost božství a ztratilo svoji ohraničenost, ale v tom, že lidem, kteří pádem do hříchu ztratili své předurčení k věčnosti, Pán věčnost vrátil Svou vykupitelskou obětí.

Ve zkrácené formě uvádím učení pravoslavné Církve, které je založeno na Písmu svatém. Neuvádím i odkazy, na co by mohlo být poukázáno v Písmu svatém. I tak se mé vystoupení již protáhlo. Nerad bych zdržoval vystoupení našich bratrů, představitelů pravoslavné Církve. Vyznávám, že Ježíš Kristus se stal tím, čím předvěčně nebyl – člověkem a zůstal tím, čím předvěčně byl, rozený z Otce nebeského – Všemohoucím Bohem.

Slavíme posvátné dvoutisícileté jubileum vtělení Syna Božího a s hlubokou pokorou se skláníme před Dítětem zavinutým v plenkách. Prosíme, aby nás Pán posílil v pokoře, ke které se snížil pro naše spasení a věčný život. Ve svých modlitbách také prosíme, aby nám odpustil naše slabosti a nedokonalosti a posílil nás ve víře a lásce k Bohu, kterému se klaníme ve svaté Trojici, abychom bohulibě žili v lásce, aby nám byly odpuštěny naše hříchy a získali jsme podíl vyvolených na věčném životě. Kristus Pán se vtělil a přinesl vykupitelskou oběť, aby člověk, který ještě v ráji porušil Boží přikázání, dosáhl věčného života. V tomto smyslu také oslavujeme posvátné jubileum vtělení našeho Pána Ježíše Krista. Jeho oslavujme a vzdávejme Mu čest a klanění. Amen.

† Metropolita Dorotej

Nový rok

Zdaliž jsem nepřikázal tobě, řka: Posilni se a zmužile se měj, neboj se, ani nelekej, nebo s tebou jest Hospodin, Bůh tvůj, kamž se koli obrátíš. Joz. 1,9

Zdroj síly

Bůh přikázal Jozuovi, aby byl silný a mužný, když mu dával úkol zdánlivě neproveditelný. Jozue měl vést přes Jordán druhou generaci Izraelitů z Egypta do zaslíbené země. Na druhé straně řeky byly opevněné tvrze a národ nebyl schopen boje. Je možné něco takového poručit? Bůh takto učinil.

Bůh byl jako otec, který dává dítěti zabalenou věc a říká: „Vezmi, nevíš, co v balíku je, ale vezmi." Zní to jako rozkaz, ale je to spíš povzbuzení. Dítě neváhá a s důvěrou bere, protože tuto věc mu dává jeho otec.

Bůh povzbuzoval Jozua, aby vzal to, co mu nachystal. Příslib – Hospodin bude s tebou všude – je zaopatření v síle a mužnosti. „Nebo v Tobě proběhl jsem vojsko a v Bohu svém přeskočil jsem i zeď," říká žalmista (18,30).

Bůh nám nachystal nový rok, balík, ve kterém nevíme, co bude. Důvěřujeme Bohu a jeho nevyčerpatelným možnostem. Pro Boha nejsou věci nemožné.

Bůh silný přepasuje mne udatností a činí dokonalou cestu mou (Žalm 18,33).

Mám úkol prožít bohabojně a počestně nový rok, který nám Bůh dal ne jako nějaký „magický" rok, ale jako každý jiný, který se liší od všech ostatních tím, že před dvěma tisíci lety Bůh usoudil, že je třeba poslat hříšné lidskosti Vykupitele Ježíše Krista, a proto je to pro křesťany výročí neobyčejně radostné.

My pravoslavní se necháme vést Bohem, který má právo očekávat od nás, že budeme mužní, i když úkol, který nám Bůh dá, se nám bude možná jevit jako těžký. J. Karp

Bůh a život

Theofanie – (Před ikonou Kristova křtu)

Mnohokrát se našim předkům dal poznat Hospodin (už Starý Zákon to nesčíslněkrát připomíná), někdy bezprostředně (Genesis, kapitoly 3, 6, 18, 26, 32), jindy v podobě anděla (Gn 18, Ex 3, Joz 5, Sd 6), jindy prostřednictvím přírodních jevů (Ex 13, 14, 19, 20, 24, 33, 40, I Kr 8,10, Žalm 99,7), promlouval též ústy proroků (Iz 6, Ez 1, Dan 7), jen jednou však v plnosti lidského údělu, v Ježíši Kristu.

Slovo se vtělilo. Kristus, skrze něhož všechno je stvořeno, stal se člověkem. Lidským srdcem a v lidském utrpení i slávě promluvil Bůh – a odtud rozněcuje všechna ostatní srdce, ochotná a schopná přijmout v sobě jeho energie. Přišel k nám skrze vody Jordánu a lidé zahlédli Trojjediného Boha ve všech osobách: Otce, Syna i Ducha, který z Otce vychází.

Ještě ve čtvrtém století byl 6. leden dnem Kristova vtělení a v tom smyslu hlavním svátkem vánočním. Odedávna bylo jeho slavení spjato s vodou. Nesl v sobě už mnohá tušení předkřesťanská: v Egyptě býval kdysi oslavou životadárného Nilu (zrození nového eónu) a v Řecku vzpomínkou na Dionýsovo proměnění vody ve víno. I pohanské národy očekávaly velikou metanoiu.

Když byla později oslava Božího narození přenesena ze 6. ledna ke dni zimního slunovratu 25. prosince, posunul se akcent svátku Bohozjevení bezprostředně ke vzpomínce na událost plného vyjevení Boží Trojice: Syn vstoupil ke křtu do vln Jordánu, Otec se k němu přihlásil jako k svému vyvolenci („z nebe zazněl hlas") a z oblohy se od Otce snesl Duch svatý v podobě holubice (Mt 3,16-17; Mk 1,10-11; Lk 3,22; Jan 1,30-33). Od Otce „s nebe sestoupil jako holubice a spočinul na Něm." Tak začal být svátek Theofanie (též epifanie) podle označení křtu „fótismos" zároveň nazýván „fóta".

Pro kosmický dosah svého duchovního významu vstoupil do kalendáře křesťanské církve jako jeden z hlavních svátků. Proto se rovněž stal velice záhy vděčným námětem výtvarným. Už někdy z přelomu 2. až 3. století se nám zachovalo nejstarší vyobrazení Kristova křtu Janem Předchůdcem ve vodě Jordánu. Jeho základní ikonografické uspořádání se pak bez podstatných změn udržovalo po celou dobu klasického byzantského umění: uprostřed výjevu se z vody noří postava Ježíše, vlevo stojí Jan a křtí jej. Později se v pravé části ikony začali objevovat andělé, kteří přisluhovali posvátnému úkonu. Hlas, promlouvající o Ježíšovi jako o Božím Synu, byl výtvarně vyjádřen podobou ruky Hospodinovy, směřující k hlavě Spasitele, a sestupující Duch se snášel na bílých křídlech holubice. Některé ikony chtěly naznačit, že již tento křest předznamenal Ježíšovo konečné vítězství nad „branami pekelnými" (Mt 16,18; 1 Petr 3,19; Žid 2,14): umístily tedy pod jeho nohy bránu podsvětí, později v rozvinutější podobě posunutou do centra pozornosti v ikoně Anastasis (Hé eis Hádú), a za stojícím Janem bylo možno zahlédnout sekeru zaťatou do stromu („Sekera už je na kořeni stromu; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně" – Mt 3,10).

Pro byzantský ikonopis jsou příznačné také časté alegorické postavy, personifikující některé abstraktní pojmy nebo živly Země. Podobně tomu bývalo v obraze Křtu Páně: svým křtem Ježíš požehnal řece Jordán a zároveň všem vodstvům světa – proto se zde mnohokrát setkáváme s personifikací Jordánu v podobě starce (někdy s růžky) i s postavou ženy, ztělesňující vodstva oceánů, která sedí na delfínu. Zřejmě odtud, z ikon Baptismy, si vypůjčil i Kazantzakis svou postavu božstva vod, přihlížejícího Ježíšovu křtu v kontroverzním románu O telefteos pirasmos. Personifikaci Jordánu s růžky mají kupříkladu mozaiky v kupolích baptisterií ortodoxních křesťanů i ariánů v Ravenně z 1. čtvrtiny 5. století.

Všem ikonám, jejichž náměty se vztahují k duchovním skutečnostem kosmického dosahu (např. Ukřižování, Poslední soud atd.), nechybí dvě hlavní tělesa denní i noční oblohy: Slunce a Měsíc. Nebývá tomu jinak ani při Kristově křtu v „řece všech nadějí". Celý vesmír přihlíží klíčové chvíli, v níž se Boží Trojice přibližuje světu lidí, aby k sobě pozvedla ty z nich, kteří v pokoře a bázni naslouchají s láskou výzvám, jež nelze přeslechnout. PhDr. Otakar Aleš Kukla

Na prahu tisíciletí

Pravoslavná církev
v historickém kontextu měření času

Datem 1. ledna 2000 vstupujeme do posledního roku dvacátého století a následujícím rokem 2001 začne nejen dvacáté první století, ale též třetí tisíciletí našeho letopočtu. Je to letopočet zvaný „od Krista" nebo „po Kristu". Vypočítal jej teprve v 6. století, a to nepřesně, západní mnich Dionysius Malý. Předtím se v křesťanské církvi používal takzvaný letopočet „od stvoření světa", který byl rovněž uměle sestaven.

V době, kdy se v řecko-římské říši a také za jejími hranicemi objevilo křesťanství, existoval na světě už značný počet letopočtů. V jednotlivých městech se užívaly éry místní, ve větších oblastech se užívaly éry společné, a to jak pro potřeby občanské, tak pro cíle naučné. Nejstarší z letopočtů nám známých je éra, kterou užívali alexandrijští hvězdáři, ale ti ji převzali od astronomů z Babylonie. Je to tzv. éra Nabonassarova. Její počet začínal prvním rokem vlády krále Nabonassara, což je podle naší éry 26. února roku 747 před Kristem. Z toho je vidět, že se při počítání času vycházelo podle začátku panování jednotlivých vládců. V Babyloně vždy kalendářní rok začínal od 1. dne měsíce nisana, což byl měsíc blízko jarní rovnodennosti.

Řečtí historikové užívali ve svých spisech letopočty podle olympiád. Začátek tohoto letopočtu podle olympiád připadal podle athénského kalendáře na rok 776 před Kristem (tj. 4733 před „stvořením světa"). Ale protože olympiády byly pořádány po čtyřech letech, bylo nutno uvádět s číslem olympiády ještě čísla uvnitř olympiád, což bylo nepohodlné.

Římští historikové vymysleli počítání let „od založení Říma". Toto datum získali tak, že skládali roky panování prvních králů s počtem konsulátů (úředníků – konsulů), ale protože konsulové nastupovali do funkce sice 1. ledna, ale někteří nevládli celý rok, nebyly roky konsulátů vždy stejné. Tak se stalo, že se různí autoři rozcházeli v určení samotného data založení města Říma. Není třeba dodávat, že představa o Římu jako „věčném městě" je pouhým účelově užívaným klišé a s historií nemá nic společného.

V občanském životě se první letopočtové éry objevují na Východě teprve po vojenských vítězstvích Alexandra Velikého. Po pádu vlád jeho nástupců ty éry zanikaly a zase se na východě objevovaly místní letopočty.

Římané ovládli město Alexandrii teprve za vlády císaře Augusta ve 30. letech před Kristem a nová – Augustova – éra se tam počítala od roku 30 před naším letopočtem, a to 29. srpna. Potom však kolem roku 300 po Kristu byl v Alexandrii ustanoven zvyk počítat léta podle roků vlády císaře Diokletiána (od 29. srpna r. 284 po Kr.).

Staří křesťané se obvykle přidržovali kalendářů a letopočtů, neboli ér, které byly obvyklé v těch zemích, v nichž žili. Tyto éry dokonce křesťané užívali i v paschálních tabulkách. Například éra Diokletiánova zůstala dodnes v užívání u křesťanů – Koptů v Egyptě, kteří ji jenom přejmenovali na „éru svatých mučedníků", protože považovali za neslušné počítat léta podle císaře, který patřil mezi největší pronásledovatele křesťanů.

Ale už v období pronásledování křesťanů v prvních třech stoletích našeho letopočtu se setkáváme v církevní literatuře s letopočty, vynalezenými křesťany. – Byly to však letopočty nikoliv od vtělení Páně anebo od Jeho vzkříšení, ale „od stvoření světa". Otázka, kam časově zařadit nejdůležitější události z pozemského života našeho Spasitele, samozřejmě zajímala mnohé. Ve 2. století učený Kliment Alexandrijský (kolem roku 200) znal takové lidi, kteří se snažili přesně určit dokonce den těchto událostí. Avšak ze zpráv Klimentových je zcela jasné a zřejmé, že nejstarší křesťanská doba žádnou skutečnou tradici o čase těchto událostí neměla – kromě té tradice, která je známa podle údajů z evangelia.

Všichni vycházeli ze skutečnosti, že Pán Ježíš Kristus byl pokřtěn v řece Jordánu Janem Křtitelem v 15. roce panování římského císaře Tiberia, když měl Pán asi třicet let od narození. Svědčí o tom svatý Lukáš ve svém Evangeliu 3. kap. 1,23. Z toho vyplývalo, že – panoval-li Augustus 56 nebo 57 let – narodil se náš Spasitel v 41. roce anebo ve 42. roce Augustovy vlády v Římě.

Pokud jde o ukřižování a vzkříšení Pána Ježíše, někteří ze starších spisovatelů (například Hyppolit kolem roku 222) mysleli, že vůbec celý život Pána Ježíše trval jenom třicet let a že Pán byl tudíž ukřižován a vstal z mrtvých v 15. roce Tiberiovy vlády, z čehož by plynulo, že v 29. roce po Kristu. Jiní ale počítali pozemský život Pána Ježíše na 31 let, 32 let, a dokonce první historik Eusebios Kesarejský poprvé určil tuto dobu na 33 let. Protože se snažili samotný den Kristova vzkříšení určit pomocí tabulek výpočtu paschy, v té době byly takové paschální tabulky značně různorodé, protože vycházely při tom z určitých tradic, získávali tito autoři i data vzkříšení Kristova značně se lišící.

Na Západě získal mnoho stoupenců názor křesťanského spisovatele Hyppolita, že Kristus vstal z mrtvých 27. března r. 29 podle éry Dionýsiovy. Když byl do výpočtu paschálie zaveden – na Východě – devatenáctiletý kruh, bylo toto datum nemožno hájit paschalisticky. Navíc i domněnka o třiceti nebo jednatřiceti letech pozemského života Ježíše Krista není v souladu s údaji evangelia sv. Jana, v němž jsou uvedeny kromě paschy s jeho utrpením ještě dvě paschy po Kristově křtu.

Pod vlivem paschalistických tabulek, bez ohledu na skutečnou chronologii, začali vztahovat vzkříšení ke 42. roku naší éry. S těmito daty se potom učenci snažili uvést do souladu data vtělení i narození Páně. Všechna ta data, k nimž křesťanští učenci přišli, měla jenom teoretický, vědecký význam a nikde u křesťanů nebyla používána jako občanské letopočty.

Letopočty „od stvoření světa" se objevily v křesťanském prostředí v souvislosti s takzvaným chiliasmem – učením o budoucí tisícileté vládě Kristově na zemi. Toto učení bylo založeno na doslovném chápání Janovy Apokalypsy (20,4-7). Mezi jeho stoupenci byli mnozí z nejstarších církevních spisovatelů.

Opírali se o slova žalmu 89/90,4 („tisíc let před očima tvýma (Hospodinovýma) jako den včerejší") a domnívali se, že svět, byl-li stvořen v šesti dnech, bude existovat šest dnů Hospodinových, tj. 6.000 let. Sedmá tisícovka let, odpovídající sobotě, bude pak tisíciletým panováním Kristovým. A jestliže byl člověk stvořen šestého dne, pak i jeho nové stvoření skrze příchod Spasitelův na zem se uskutečnilo v šestém tisíciletí, tedy v jeho středu, tudíž kolem roku 5.500 od stvoření světa. Podle Julia Africana, který byl nejen chronograf, ale zastával chiliastický názor, Kristův příchod na zemi se uskutečnil právě v šestém tisíciletí, tedy v jeho středu, tudíž kolem roku 5.500 od stvoření světa, a Pán Ježíš Kristus vstal z mrtvých v roce 5.531 až 2 „od Adama", tj. po Adamovi.

Afrikánův výpočet našel odpůrce. Byl jím historik Eusebios Kesarejský, současně i přísný odpůrce chiliasmu. Ten podal jiný výpočet „od stvoření světa", který byl přijat do kroniky blaženým Jeronýmem a po něm galskými a akvitánskými učenci. Řečtí chronologové, ač nesdíleli chiliastické blouznění, dali přednost výpočtu podle Afrikána, ale jeho biblický výpočet, nepřesný, opravovali. Ušetříme si podrobnosti. Důležité je říci, že do výpočtů chronologie zasáhly práce učenců, vypočítávajících dobu slavení paschy. Vznikly tak na tomto pozadí poněkud odlišné éry cařihradská a antiochijská, obě „od stvoření světa".

Na západě v roce 525 římský mnich Dionýsius Malý – rodem „Skytha", totiž Gót, vymyslel éru od narození Kristova, neboli jednoduše křesťanský „náš" letopočet. Dionýsius sestavil pro západní křesťanský svět paschální tabulku na období od r. 532 do r. 626 (na 95 let) podle vzoru sv. Cyrila Alexandrijského (pro léta 437-531) v éře Diocletianově používané křesťany v Alexandrii. Zdálo se mu však nedůstojné nadále používat éru pronásledovatele křesťanů, což sv. Cyrilovi nevadilo, a proto místo ní sestavil roky od Vtělení Kristova, tj. od zvěstování o jeho narození. Není známo, jak připadl na datum od Vtělení, tj. na 1. rok „po Kristu".

Je však nesporné, že datum Vtělení, které Dionýsius zvolil, je historicky mylné. Pán Ježíš Kristus se podle svědectví evangelií narodil za vlády Heroda, krále židovského. A Herodes zemřel, což je nepochybné, na začátku roku 4 před Kristem podle Dionýsiova výpočtu. Toto datum je přesně zjištěno, podle astronomického zatmění měsíce. Pán Ježíš se tedy narodil čtyři až sedm let před „Anno Domini" – „před rokem Páně".

Dionýsiova éra se brzy rozšířila na Západě, díky tomu, že měla spojitost s výpočtem paschy podle paschálních tabulek. Nejprve ji přinesl do Britanie misionář Augustin spolu s těmito tabulkami a už v roce 605 ji použil anglosaský kentský král Etilbrecht. Brzy se tato éra rozšířila také ve franské říši. V roce 816 se objevila již na jednom místním západním koncilu. Beda Ctihodný ji na Západě propagoval. Ve staroslověnských památkách z nejstaršího období se užívá letopočtů „od stvoření světa", tedy východních.

V Rusku byla éra „od stvoření světa", která je docela praktická a dosud ji najdeme ve starších liturgických knihách, užívána až do doby cara Petra Velikého. V letech 1699 – 1700 tento nepříliš zbožný car zrušil onen cařihradsko-antiochijský letopočet a zavedl západní Dionýsiovu éru „Anno Domini".

Je zajímavé, že ačkoliv Dionýsius psal v Římě a pro Řím, římští papežové nepatřili k těm, kteří by „nový letopočet" nějak zvlášť šířili. Začali jej používat teprve od Jana XIII. (965 – 972) a již běžně teprve od papeže Eugenia IV. (1431).

Vidíme tedy, jak jsou letopočty podmíněny historicky. Jsou věcí lidskou. Co je podstatné a důležité, je žít v Kristu každodenní současnost, která otvírá každé osobnosti pravoslavného křesťana cestu k věčnosti. „Ježíš Kristus včera i dnes, tentýž až na věky". (Židům 13,8)

Pavel Aleš
(Použito prací prof. V. V. Bolotova a prof. D. A. Lebeděva)

Život pro Boha a bližní

Naše péče

„...všechny nyní světské odložme péče." (Cherubínská píseň)

Těmito slovy nás, pravoslavné křesťany, naše starostlivá a milostiplná duchovní matka Církev vybízí, abychom v době přinášení obětních darů zanechali starostí a všeho pečování o časné a pomíjející. Ovšem těmito slovy jsme též vyzýváni, abychom trvale povznesli naši duši od časného k věčnému, od pozemského k nebeskému, aby naše pozemské putování se vyznačovalo životem v Kristu, jak o tom hovoří druhá část cherubínské písně: „Abychom přijali Krále všech andělskými řády neviditelně se slávou provázeného."

Jak přijímáme Krále Ježíše Krista, jak dosahujeme našeho sjednocení s Ním a přebývání v Něm? Zde odpověď. Modlitbou, uvědomělým, hodným přijímáním svatých tajin, zvláště přijímáním Těla a Krve Páně. Od nás se vyžaduje chtění, úsilí dosáhnout spásy – života v Kristu, a jakmile zjistíme, že více nejsme schopni vykonat, tehdy, po naší usilovné prosbě, přichází nám na pomoc a dílo naší spásy dokonává milost Boží. Nezapomínejme, že na díle naší spásy je nutné se osobně podílet. Proto je tolik potřebná naše aktivní účast při bohoslužbách, naše dobrovolné zřeknutí se všeho povrchního, malicherného, duchovně ničícího pečování o „světské péče". Abychom si rozuměli, rozumná a úměrná péče – o výchovu dětí, rodinu, potřeby našich bližních, péče o obecné blaho a pod., která nezanedbává starost a péči o duchovní stránku života, konkrétně, o úsilí žít v Kristu, aby Bůh měl v celém našem konání prvenství a byl nade vším, – není činem Bohu se protivícím a v díle naší spásy škodlivým.

Denně se setkáváme s různými aktivitami, které měřeny mírou věčných hodnot nemají nejen žádný kladný význam, ale jsou přímo škodlivé. Snahy o sjednocení světa na bázi světské filosofie, ekonomického „pokroku", rozvoje technických možností apod., bez Boha a v přímém rozporu s Božím zákonem, nejsou ničím jiným než pokusem o stavbu novodobé babylonské věže. Osud takového pochybného díla je předem jasný. V nedávné a podobně žijící není člověk svobodný. Člověk žijící v hříchu není člověkem svobodným, i když si svobodu může namlouvat. Bez Boha není svobody, není spravedlnosti, není skutečného života, je jen cosi, co se velmi podobá zvířecí existenci. A když už jsme opět u těch zvířat, potom nutno říci, že všechno tvorstvo sténá kvůli hříchu člověka.

Má-li dojít k obnově světa, má-li nastoupit skutečná pravda, svoboda, spravedlnost, má-li se usídlit ve světě a v celém vesmíru skutečná láska, potom je třeba, aby člověk přestal otročit hříchu, aby přestal provokativně stavět všelijaké babylonské věže a věžičky, které nejsou ničím jiným než obětmi přinášenými ďáblu, ale aby začal co nejrychleji žít podle Božího zákona.

Nás, pravoslavné křesťany, nesmí mást skutečnost, že většina lidstva se nebude chtít vzdát všeho toho pozlátka, nesmíme upadat do stavu beznaděje. My v tomto čase tím spíše odložíme „světské péče", vezmeme štít víry, ozbrojíme se láskou a trpělivostí, oblékneme se ve ctnost pokračovat v úsilí o život v Kristu. V době pokušení „navzájem se potěšujte a hleďte jedni druhému duchovně prospívat" (1Sol 5,11), říká nám sv. apoštol Pavel. Mějme pak zvýšenou péči o to, abychom se nejen sami dobře připravili k uvítání Krále všech, ale abychom v tom i svým bližním pomohli, „neboť neočekávaně přijde Soudce a skutky každého budou zjeveny..." (Tropar půlnoční). Nepřijmou-li nás, nezoufejme, ale buďme pamětlivi slov Páně: „A když vás někde nepřijmou, při odchodu z toho města si vytřeste prach od chůze na svědectví proti nim." (Luk 9,5).

Schiarchimandrita Kyrill

minulosti jsme slýchali naduté fráze hlásající, že „poručíme větru, dešti...", nebo také, že „my život na zemi předěláme". Dnes se zase setkáváme se skutečností, že jeden mravní marasmus byl vystřídán jiným neméně hrozným morálním marasmem, i když se to vše tvoří lidumilně. Dochází k převracení hodnot. Slýchávali jsme, jak se hlásalo: „Člověk – to zní hrdě". Za stěnou takového hesla však rachotily pušky popravčích čet. Bylo prý to v pořádku, neboť tisíce nevinných obětí byli jednoduše třídní nepřátelé. Stovky pravoslavných biskupů, kněží, monachů, ale i prostých věřících byly popraveny jen proto, že vyznávaly víru v Krista. Jsou to skuteční novodobí mučedníci! Ovšem dnes zaznamenáváme nový mravní propad. Lidstvo, které má být sjednocováno, je stále více rozděleno, v ulicích našich měst potkáváme vzrůstající počet nezaměstnaných, bezpočet bezdomovců, kteří se dostávají až na dno mravního bahna; předivná to ozdoba humánní společnosti. Utratit psa nebo kočku je v rozporu se zákonem. Zabití člověka je doposud trestné, ale jiné zabití jako potraty, pokusy na lidských embryích, to je v souladu se zákonem. Šizení a vykořisťování člověka se přehlíží. Soudy se nestačí vyrovnat s posedlostí soudit se a vyhrát miliony. Hluboký propad v sexuální oblasti dosvědčují inzeráty v novinách, které nemravnost klidně podporují kvůli ziskům. Bylo by možno pokračovat v líčení situace, která je rafinovaně maskovaná. Hřích je vysmíván apod. Legalizace tzv. partnerských dvojic stejného pohlaví za manželské dvojice – sodomie na dosah ruky. Tak to má být ten nový, humánní, svobodný svět? Ne! Člověk takto .........................................

K zamyšlení

Anthony Bloom

Může se současný člověk vůbec ještě modlit?

Z kapitoly: ROZHOVOR O MODLITBĚ

Může světský člověk žijící v centru zmatení a nerozumu XX. století vést způsob života, který popisujete? Mohou lidé žijící ve světě vést modlitební život jako monaši?

Přemýšlím – ano plně, ale jenom tehdy, spojí-li modlitbu se životem a život s modlitbou. Jestli se snažíme odejít ze světského života a oddávat se modlitbě představujíce si, že se snažíme být jakoby hloubavými mnichy, nic z toho nebude. Povinnosti nás oddělí od modlitby.

Ale jestli uznáme, že všechno v životě – situace, do kterých nás Bůh postavil, abychom přinesli víru tam, kde víra není, přinesli naději tam, kde naděje není, přinesli světlo – byť jen matné, malou jiskřičku světla tam, kde je jenom tma a soumrak, abychom byli solí ochraňující před hnilobou, abychom přinesli špetku lásky, tam kde panuje neláska, tehdy se žádná situace neukáže natolik hloupá a plná obav a nepokoje, abychom nemohli do ní vstoupit modlitebně, v modlitebním duchu. Můžeme říci: „Hospodi, poslal jsi mne do tohoto soumraku, do této tmy. Buď se mnou, daruj mi být s Tvou přítomností!" Jestliže se takto modlíme, pomůžeme celou situaci přinést Bohu. Velmi často lidé říkají: „Chtěl bych se modlit neroztržitě, ale mám na sobě náklad starostí." Máme se snažit odstranit tyto těžkosti? Velmi často je jimi Bůh zaneprázdněn mnohem více než my. Dříve než budeme pobývat s Bohem v nerozptýleném klidu a pokoji, míru a tichu, měli bychom se obrátit k Němu a říci: „Pane, mně dělá starost a trápení to a to. Ať je to nemoc, ať je to nepřejícnost, dokonce tréma dítěte před zkouškami – pro Boha není nic příliš malé. Přineste Bohu vše do podrobností a řekněte Mu, co všechno se vám nahromadilo. A potom v aktu víry řekněte Bohu: „Odevzdal jsem to do Tvých rukou a nějaký čas nechť je to ve Tvých rukou." Jste-li poctiví, můžete přidat: „Nemyslím si, že Ti tyto starosti umím předat na dlouho, protože Ti nedostatečně důvěřuji. Vezmu si tyto starosti zpátky, protože jsem jimi zaneprázdněn více než Ty." (Později zjistíte, že to tak není a tím víc je třeba začít již teď.) A potom, když jste předali starosti Bohu, řeknete: „A teď Bože, pojď, pobudeme trochu spolu." Vždyť právě takto byste postupovali se ženou nebo s přítelem. Přišli byste za ní, za ním s nákladem starostí, ale prostě nemůžete vychutnávat společnost, štěstí, že jste spolu. Nejprve řeknete: „Ach, měl jsem tak těžký den!" a vyříkáte ženě, matce nebo kamarádovi těžkosti tohoto dne. S odlehčenou duší se pak můžete v křesle uvolnit a říci: „Jak nám je spolu dobře." Existuje pověst ze života jednoho francouzského svatého XIX. století. Byl docházejícím knězem v jedné malé vesničce, tam žil stařeček, který hodiny a hodiny proseděl v chrámu. Jednou mu kněz řekl: „Dědečku, co tu celé hodiny děláš? Ústy neševelíš v modlitbě, růženec neprobíráš, co děláš? A stařeček mu odpověděl: „On hledí na mne, já na Něho a je nám spolu dobře." Tohoto nelze dosáhnout, dokud nepředáte všechny své starosti a nepodělíte se o ně. Kontakt, společenství je možný až potom. A jestli to tak vychází, pak se ukazuje, že vše v životě může být důvodem k modlitbě.

Například, probudíte-li se ráno, můžete si uvědomit, učit se uvědomovat, že vstáváte z mrtvých, podobně jako Lazar, protože ve vaší situaci je sen to stejné, co smrt. Ve snu si neuvědomujete nic, jste bez moci, jste bezbranní, bez pomoci, celý svět přestal existovat, jako byste byli mrtví. A potom vás Bůh zve: „Pojď!" a vy vstupte do dne, který nikdy v historii nebyl, je to zcela nový den. A Bůh říká: „Vejdi v něj ve jménu Mém." A vy můžete prostě jednoduše odpovědět: „Hospodine, požehnej tento den pro mne, požehnej mě pro tento den." A vejděte v tento den, jako byste vyšli na planinu pokrytou bílým sněhem. Je čistá, není na ní stopy a vy si musíte klást otázku: „Jak mám přejít, jakým směrem?" a běžte. Potom musíte přijmout každé setkání jako Bohem danou situaci, každou událost jako poslanou Bohem. Potkáte-li člověka nebo situaci, můžete říci: „Pane, dej mi pochopení, dej mi moudrost, dej mi potřebná slova a opravdové jednání." Jestli se později dostaví váhání, můžete říci: „Hospodine, osviť mne!"

A jestliže jste udělal všechno, jak náleželo, obraťte se k Bohu a řekněte: „Pane, jestli to co jsem řekl a udělal, bylo dobře, nechť to s Tvým požehnáním bude obrazně zrno, nechť přinese bohaté plody. Jestli jsem postupoval špatně, vyhlaď to z paměti tohoto člověka!" Vzpomeňte si na rčení staré ruské pohádky: nejdůležitější okamžik v životě = současný okamžik, protože co se stalo, už není a budoucí se ještě nestalo. Nejvzácnější člověk na světě je právě ten, se kterým se stýkáte právě teď, nejdůležitější prací v životě – dělat teď pro tohoto člověka, co je třeba. A tehdy vás pražádné události ani na okamžik nevyruší od modlitby. To bezpodmínečně nebude hloubavá modlitba, ale na druhé straně, jestli se pomodlíte ráno a uchráníte si pocit Boží přítomnosti, jestli vaše srdce zahořelo, vědomí se prozářilo, vůle rozechvěla, tělo se vzchopilo, tehdy budete v rozpoložení člověka, který ráno dostal dopis, je jedno jestli se skvělou zprávou, která září celý den světlem, nebo jestli s tragickou zvěstí, která vám zastíní celý den – ani na okamžik tato zpráva nebude zapomenuta. To stejné je možné říci i o modlitbě.

Z galerie pravoslavných myslitelů

Vladimír Sergejevič Solovjov
filozof dějin, teolog, publicista a básník

V r. 2000 uplyne 100 let od smrti V. S. Solovjova, velkého myslitele naší doby. Solovjov byl jedním z těch, kteří přispěli k rozvoji křesťanské filozofie 20. století.

V r. 1922 byla celá plejáda ruské vědecké inteligence odsunuta lodí do Německa. Mezi nimi byli filozofové světového významu jako např. N. Berďajev, S. Bulgakov, S. Frank, N. Losskij, L. Karsavin (byl po válce zajat NKVD na Litvě a zahynul v gulagu Abez), P. Sorokin, a mnozí jiní, kteří pak žili a působili v Berlíně, Paříži, Kaunasu, Varšavě a také v Praze.

Úděl těch, kteří zůstali ve vlasti, byl tragický. Např. P. Florentskij zahynul v gulagu na Soloveckých ostrovech, E. N. Trubeckoj zemřel na skvrnitý tyfus, G. Špet, A. Losev byli vězněni.

Práce všech, jako i práce Vladimíra Solovjova a Nikolaje Fedotova, byla na dlouhá léta v Rusku zapomenuta, zatímco v cizině o ně byl a je stále velký zájem.

V. S. Solovjov byl vnukem pravoslavného kněze a synem profesora Moskevské univerzity, doktora historických věd Sergeje Michajloviče Solovjova. S. M. Solovjov byl známým historikem (1820 – 1879), byl autorem 29 svazků Ruských dějin (do r. 1775), které jsou do dnešního dne základním dílem pro historiky. Napsal též celou řadu dalších historických prací a také práce „Pokrok a ................................... žení vlastní rodiny byla mizivá. Byl beznadějně zamilován do vdané ženy, do Sofie Chitrovové.

V době jeho mládí nic nenasvědčovalo tomu, že se jednou stane náboženským filozofem. Bylo možno očekávat, že nastoupí spíše přírodovědeckou dráhu. Jeden z jeho přátel ho tehdy charakterizoval jako typického nihilistu šedesátých let, jehož myšlení se zpočátku ubíralo přes deismus, ateismus až k materialismu.

Na přání otce studoval na historicko-filologické fakultě Moskevské univerzity a potom přestoupil na fakultu fyzikálně-matematickou. Tam se odehrávala jeho proměna. V dopise své sestřenici Kati Romanovové psal: „Věda nemůže být posledním cílem života. Vyšší skutečný cíl je jiný – náboženský a mravní, pro který i věda je jedním z prostředků." Od této chvíle považoval za svůj životní úkol poukázat na prvotní humánní podstatu křesťanství a učinit křesťanství obecným statkem.

Externě složil závěrečné zkoušky na historicko-filologické fakultě a po obdržení diplomu vstoupil jako externí posluchač na Moskevskou duchovní akademii. Jeho zájem se ubíral přes Spinozu, Schopenhauera k filozofické náboženské mystice a novoplatonovskému idealismu Schellinga.¹) Od vlivu Schellinga se pak oprostil, ale při vytváření svého vlastního názorového systému zpočátku používal jeho terminologii.

Kandidátskou prací „Mytologický proces ve starém pohanství" (1873) dosáhl titulu kandidáta filozofie. Charakteristickým znakem Solovjova jako myslitele byla jeho vysoká historicko-filozofická kultura. Projevilo se to v magisterské disertační práci z roku 1874 „Krize západní filozofie ve vztahu k pozitivismu" (Titul magistra filozofie dostal ve věku 21 let.) V této práci Solovjov poprvé formuloval svou milovanou ideu syntézy, splynutí kultur. Tuto ideu propagoval po celý život.

Brzy mladý magistr přednášel na Moskevské univerzitě historii novější filozofie. Podle přání svého ochránce prof. Jurkeviče se pak stal jeho nástupcem.

V té době se projevoval i básnický talent Solovjova. Věnoval se studiu estetiky. Psal „Krása v přírodě" a „Všeobecný smysl umění, O lyrické poezii". Vyšel první sborník jeho básní, který otevírá čtyřverší o marnosti vědeckého snažení zdolat tajemství přírody.

Příroda ze své krásy

Nedovolí strhnout závoj svůj,

Ani strojem z ní nevymaníš to,

Co duch neuhodne tvůj.

V letech 1875 – 77 byl docentem filozofické fakulty Moskevské univerzity. V letech 1880 – 81 se stal soukromým docentem Sankt Petěrburské univerzity a přednášel také v ženských vyšších kurzech.

Pro doplnění vzdělání a za účelem výzkumné práce v Britském muzeu odjel mladý soukromý docent do Anglie. A tu se s ním stala již druhá a hlubší proměna. Uvěříme-li tomu, co později napsal v básni „Tři setkání", zjevila se mu (jemu, který se zabýval i spiritismem) sama Boží moudrost – Sofie – a přikázala mu odjet do Egypta. Tam opět zhlédl Boží moudrost na poušti při smrtelně nebezpečném setkání s Beduíny, kteří ho považovali za nečistého. Byl to pro něj další zlom. Pod tím dojmem napsal báseň.

V blankytu se dnes zjevila Královna má

Bušilo srdce mé v sladkém opojení

V paprscích rozbřesklého dne

Tichým světlem září duše má.

Během zimy strávené v Káhiře začal psát dialog „Sofie", byl to první pokus vyložit vlastní myšlenky. Po návratu do vlasti začal systemizovat své ideje.

Přednášel na Moskevské univerzitě logiku a dějiny filozofie a ve věku 27 let obhájil titul doktora filozofie prací „Kritika abstraktních principů".

Jak uvádí A. Gulyga, abstraktní principy byly pro něj nepřijatelnou „školní filozofií", empirismem a idealistickým racionalismem. Začleňoval do ní i abstraktní katolický klerikalismus. Každý z těchto směrů byl jím považován za poplatný své době, ale pro jeho dobu byla nezbytná vyšší syntéza – „pozitivní všejednota".

Od roku 1878 pořádal Solovjov velmi úspěšné veřejné přednášky o filozofii náboženství. Vzdělaná společnost hlavního města se sjížděla „na Solovjova". Mezi posluchači byl i Dostojevskij a L. N. Tolstoj (podle svědectví Dostojevského to bývaly tisíce posluchačů). S Dostojevským Solovjov navštívil Optinu pustyň. Jeho vztahy s Tolstým byly vlažné. Názory Tolstého podroboval Solovjov ostré kritice.

Své přednášky pak publikoval pod názvem „Čtení o Boholidství". V „Čteních" poukazoval na západní ideu individuality ztělesněné v obraze „bohočlověka". Odklon člověka od Boha k osobnímu bohočlověku považoval za nevíru v Boha a zbožštění sebe sama. Oproti tomu východní ideu „Člověkoboha" považoval za ztělesnění univerzalizmu.

Dříve bránil syntézu ve filozofii a později ji aplikoval na náboženská témata, která již brzy zcela ovládla jeho myšlení.

Ve tvorbě Solovjova začala nová etapa. Zanechal na čas filozofická hledání a oddával se problémům náboženství. Za hlavní úkol považoval sjednocení církví. Katolíkům se snažil vyložit pravost a původnost pravoslaví a pravoslavným blahé snahy katolicismu. Přesto pravověrní katoličtí klerikálové ho považovali za heretika. Zpočátku i ruská pravoslavná církev pohlížela na něj s určitým odstupem.

V Záhřebu vyšly „Dějiny a budoucnost teokracie, Všesvětová historická cesta k pravému životu" (1887), v Paříži ve francouzštině jeho fundamentální dílo „La Russie et l’Église universelle" – „Rusko a všeobecná církev" (1889).

„Kritika abstraktních zásad" obsahovala dvě první části jeho systému – etiku a teorii poznání. Pak započal práci na třetí části – estetice. Citoval tvrzení Dostojevského, že „krása zachrání svět" a volal: „Je hrozné svěřovat záchranu světa kráse v době, kdy je třeba zachraňovat samu krásu před uměleckými a kritickými pokusy, které se snaží zaměnit ideální krásu za ideální ošklivost". Jak je to obzvláště aktuální téma na konci našeho století!

Solovjov není zastáncem „umění pro umění", je protivníkem „zkázy estetiky", která vede k zapření krásy jako kritéria umění. „Umění není pro umění, ale k uskutečnění plnosti života, která nezbytně obsahuje zvláštní prvek umění – krásu. Nezahrnuje krásu odděleně a samostatně, ale v podstatném a vnitřním spojení s celým obsahem života." Je přesvědčen, že existuje i krása, která nezachraňuje, ale která svazuje s hmotou.

Separátně vydal 3 projevy na památku F. M. Dostojevského (1884). Dále díla „Židovství a křesťanská otázka" (1884), „Ruská idea" (1889), „Duchovní základy života" (3. vydání 1897), „Národnostní otázka v Rusku" (1888 –91). Mimo to publikoval mnoho statí v Evropském věstníku.

Nejplodnější bylo poslední desetiletí života Solovjova. Jeho talent dosáhl vrcholu. Psal díla o tvorbě Puškina „Puškinův osud" (1898) a o díle Tjučeva. „Smysl lásky" – je filozofickou hymnou vznešeného citu. Hlavní a jedno z jeho nejdůležitějších děl je šestisetstránkové „Ospravedlnění dobra –mravní filozofie" (1897). Dále napsal: „Právo a morálka – eseje aplikované etiky" (1897), „Duchovní základy života" (1897), „Životní osud Platóna". Na sklonku života napsal dílo „Tři rozhovory"– s apokalyptickou tematikou se závěrečnou legendou o Antikristu.

V jedné ze svých statí Solovjov tvrdil, že nemá vlastního učení – vše jsou pouze komentáře k té pravdě, která ozářila národy před devatenácti sty léty. Má pravdu v tom, že jeho názory nevybočují z duchovní tradice pravoslavného Ruska a také zahrnují vše životadárné, co se v nich nachází. Své názory prezentoval s takovou hloubkou, důsledností a leskem, že můžeme a musíme přesto uznat Solovjova za tvůrce originálního filozofického systému, který vyniká především mravní kulturou.

Základní otázkou pro Solovjova podle italské teoložky M. Teance je existence zla. Je velmi snadné se vzdálit od Krista tím, že se sice volí dobro, ale ne Kristus. Křesťanství bez Krista a evangelia a bez skutečného vzkříšení v plnosti blaženého života je prázdným místem. definování dobra a zla nás nutně odkazuje na osobu a dílo Krista.

Dobro může klamat, jestliže nejsme připoutáni ke Kristu, a může skrývat i zradu. Existuje dobro, které nezachraňuje, protože absolutizuje dokonalost a ne vztahy.

Existuje pravda, která nepřináší spásu, protože zbožňuje myšlenku.

Dokonce může existovat i jednota jako klam. Existuje jednota, která nezachraňuje, protože se stává systémem jistoty, a ne naplněním láskyplné jednoty.

Spása uskutečněná podvodníkem a napodobitelem pravdy – Antikristem – je parodií. Je spásou, chápanou jako zrušení vnějších konfliktů, a tedy falzifikací vnitřního křesťanského étosu, falzifikací života a samotného bytí, falešným dobrem.

C. Noica k tomu říká: „Falzifikace hodnot, můžeme také říci falzifikace bytí. Tak jako existují různí falzifikátoři, mohou existovat také falzifikátoři různých hodnot jiných, než jsou peníze, například falzifikátoři pravdy nebo krásy a především falzifikátoři dobra."

A právě také my dnes, poučeni nedávnou minulostí, musíme být zvláště citliví na veškeré pokusy falzifikace dobra!

V knize „Ospravedlnění dobra" Solovjov přijímá kantovskou tezi o autonomii mravnosti a dále ji rozvíjí a ukazuje, jak se realizuje etická syntéza. Solovjov klasifikuje právo jako „nižší hranici" jako „určité minimum mravnosti". Povinnost není právním pojmem, ale mravním. Tím spíše láska. Zásluhou Kanta bylo stvrzení autonomie mravního zákona. Německá filozofická klasika šla směrem k etickému centrismu, ale tam nedošla. Solovjov předal štafetu a dosáhl cíle. Kategorický imperativ konání dobra prezentuje jako absolutní a autonomní a nezávislý na podmínkách životního prostředí a na předpisech „vyšších instancí".

Kant s bázní pohlíží na nebesa a vidí pouze hvězdnou oblohu, obdivuje ji, porovnává její tajemství s tajemstvím mravního zákona a odmlčuje se a neopovažuje se stavět jakékoliv hypotézy o původu těchto tajemství. Solovjov se opovážil. Kant mluvil o primátu praktického (mravního) rozumu, začínal ale filozofický systém od teorie poznání (pak pokračoval etikou a estetikou). Solovjov v „Kritice abstraktních principů" na první místo postavil etiku.

Lítost, smilování je elementární mravní zážitek (Schopenhauerova idea). Tak tomu je, ale Solovjov poukazuje, že samo slitování nestačí pro stavbu morálky. Je možné litovat jiné, ale chovat se sám nemravně. Je nezbytný ještě jeden regulátor chování – pocit studu, hanby. Je to nejdůležitější základní prvek mravnosti a vůbec lidskosti. Solovjov parafrázuje Deckarta, když říká „Stydím se, tudíž existuji". „Pryč se studem" znamená „Pryč s lidskostí". Stud udržuje člověka na stezce umírněnosti a slušnosti.

Solovjov poukazuje na další komponentu etické syntézy, na pocit pokory. Být mravným, konat dobro mohu pouze tehdy, když jsem přesvědčen o jeho nezbytnosti, jen tehdy, když ho vysoce ctím, jsem zneklidněn jeho osudem. Od člověka se požaduje trvalá mravní starost o své chování. Člověk sebeuspokojený, bez svědomí je ztracen pro morálku.

Pouze stálý osobní stud z hlediska vyšší autority, absolutna, dělá člověka mravným.

Jak můžeme pojmenovat absolutno? Solovjov ho jasně pojmenovává Bohem a pocit pokory nábožností.

Možná někdo namítne, že je možné míti pocit zbožného uctívání a že vše to může mít světský charakter. Ale je právě mnohem těžší najít skutečný osobní mravní ideál. Vždyť nejde jen o konkrétní program sociálního působení, ale jde o nejzašší vrchol dokonalosti, který není uskutečnitelný, ale je výchovným příkladem. Takové chápání ideálu je nutné, a proto není třeba ho hledat jinde než v Kristu.

Vznik křesťanství znamenal mohutný zlom v mravním uvědomění lidství. Vznikla všelidská morálka, o jejímž návratu dnes sníme. Hledáme k ní cestu. Solovjov nám může pomoci v jejím nalézání. Smysl učení Solovjova můžeme charakterizovat dvěma slovy – láska a soborovost (svornost).

Kant vyzdvihuje smysl pro povinnost, ale ve stáří pochopil, že bez oživující síly světlého citu kategorický imperativ nemá plný účinek.

Solovjov stavěl univerzální ideu lásky jako vyšší duchovní lidskou moc.

My dnes profanujeme tento pojem, stydíme se ho dokonce vyslovovat. Nikde jinde se neprojevuje tak jasně lidskost jako v prožívání lásky. Láska si přivlastňuje Božská přikázání jako samozřejmost.

Soborovost je klíčovým pojmem filozofie Solovjova. Idea soborovosti je výrazem jednoty obecného a individuálního. Soborovost je obecné, které zahrnuje celé bohatství zvláštního a individuálního. Solovjov převádí pojem do oblasti etiky a chápe ji jako intuitivní samozřejmost, která byla po staletí pěstovaná ve východní církvi a tradovaná v jiných národech.

Čteme-li dnes z děl Solovjova, překvapují nás přímo prorocká zjevení tohoto velkého myslitele, který představil budoucí mravní boj. Varoval před střetnutím dvou světů a zdůrazňoval nevyhnutelnost míru a upřímného přátelství mezi evropskými národy a nevyhnutelnost hledání cesty ke spasení křesťanského světa před pohlcením horšími živly.²)

V nynější době, v době obnovy a lámání starých stereotypů jeho myšlenky mají pro nás zvláštní význam.

Nelze etiku zaměňovat s politikou. Politika může být dobrá nebo špatná, špatná morálka není možná, buď je nebo není.

V časech nebezpečí samozničení lidstva je třeba překonat hodnotovou relativitu a vrátit se k tradičnímu chápání dobra a k absolutně mravnímu vztahu k životu.

Jasná a jednoznačná filozofie Vladimíra Solovjova nám dává správnou mravní orientaci, je to právě to, co dnes nezbytně potřebujeme.

MUDr. J. Karpowicz

²) Solovjov měl na mysli islám a panmongolismus

Literatura:

H. Köhler – překlady děl Solovjova do němčiny, Stuttgart 1922, Die Rechtfertigung des Guten, Sonntags – und Osterbriefe

L. Müller – překlady děl Solovjova do němčiny

Bruselské ruské vydání děl Solovjova z r. 1977 (16 svazků)

V. Klučevskij – Solovjov

A. Gulyga – Solovjov

D. P. Mirskij – A History of Russian Literature, Londýn 1965

Legenda o Antikristu, 1996, M. Tenace – Antikrist, vyprávění o falešném dobru

T. Špidlík – Ruská idea

E. Zamyslovskij – Památce Solovjova

¹) Friedrich Wilhelm Schelling (1775 – 1854) německý klasický filozof, představitel německého idealismu.

Mojžíšova hora s poutníky na velbloudech

Z pouti

Dědicové svatého Cyrila a Metoděje
na pouti ze Starého do Nového zákona

„Pane, rty mé otevři i budou ústa má zvěstovati chválu Tvou." Ž 51,17

Se slzami v duši opouštím Getsemanskou zahradu a myslím na našeho Pána Ježíše Krista. V polosnění líbám kámen, o který se opíral před svým utrpením na kříži.

Vycházím ven z chrámu, v němž je umístěn, do teplého vonného podvečera.

Obloha potemněla a Jeruzalém se rozzářil tisícerým světlem.

Ale já prozatím hledám přítmí a samotu. Stranou ostatních v modlitbě hovořím s Pánem a pláču nad tím, kolik duševní bolesti musel přetrpět před svými strašnými tělesnými mukami:

Jidášovu zradu, Petrovo nepochopitelné zapření.

A nakonec ve své lidské úzkosti a hrůze z blížících se posledních okamžiků zůstává sám, opuštěný, zranitelný – obklopen spícími učedníky...

Míjím věkovité stromy, které pamatují Jeho svaté kroky.

Přenesena do daleké bolestné minulosti nemohu najít cestu zpět mezi proudící davy poutníků a návštěvníků, mezi auta projíždějící pod zahradou a pokřikující prodavače suvenýrů...

] ] ]

Bude však lepší, když se vrátím na začátek naší pouti, neboť zážitek, o němž hovořím, patří k jednomu z těch závěrečných...

Vše začalo tím, že Jeho Blaženstvo Dorotej, metropolita českých zemí a Slovenska, požehnal poutníkům z Čech a Moravy k cestě na Sinaj a do Svaté země.

Pouť, jejíhož duchovního vedení se ujal Přeosvícený vladyka Kryštof, biskup olomoucko-brněnský, se uskutečnila ve dnech 1. 11. – 12. 11. 1999. Byla plna neobyčejných zážitků, jejichž dojmy budou nepochybně zúročeny v duši každého poutníka...

Sedím na pláži Mrtvého moře stranou všech světských starostí ponořena do vzpomínek na uplynulé dny pouti, která nezadržitelně končí. Za několik hodin odlétáme domů...

Nedozírné dálky nad vodní hladinou, ztrácející se kdesi za obzorem v něžném hnědém a modrém doteku s oblohou, vyvolávají v duši klid, smíření a pokoru...

] ] ]

První dny pouti byly plny očekávání, tajemství, zvědavosti i obav.

Jak to všechno zvládnu? Podaří se mi vystoupit na Mojžíšovu horu a stanout tam, kde Hospodin mluvil s člověkem? Bude mně dopřána tato velká milost? Mně – obyčejné, nicotné a hříšné?

Cesta z Káhiry na Sinaj byla dlouhá a únavná.

Na jejím konci jsme stanuli na místě, kde „...mořem jako po souši prošel Izrael, viděl nepřítele faraona se topícího a zvolal: Bohu vítěznou zpívejme píseň..."

Tato píseň zaznívala i v našich srdcích a počáteční únava z nás stékala s kapkami mořské vody, v níž jsme se osvěžili.

Neopakovatelné zážitky následovaly tak těsně za sebou, že je nelze lidskými slovy vůbec vyjádřit.

Snad vyzpívat. Tak, jak jsme to činili na každé zastávce: u památného místa, v monastýru, chrámu či při modlitbách po cestě autobusem. České modlitby vytryskly z upřímných srdcí. Přinesly pozdrav ze vzdálené vlasti...

V monastýry svaté Kateřiny založeném ve 4. století pod stejnojmennou horou jsme byli srdečně uvítáni.

Modlitbami jsme se připravovali k výstupu na horu Mojžíšovu.

Očekávaný den ještě nevyhlédl slunečními paprsky z rozeklaných skalisek, když naši poutníci stanuli na začátku dlouhé a strmé cesty na horu, kde Mojžíš dostal od Hospodina Desatero.

Je vysoká 2260 metrů.

Poutníci se zdravotními potížemi jeli na velbloudech a my ostatní jsme vyrazili pěšky.

Naše počáteční rozhodnutí, že cestou budeme při jednotlivých zastávkách zpívat tropary a číst žalmy, se ukázalo nereálným, neboť spolu s námi vystupovali i poměrně dosti hlučící američtí turisté a spolu s velbloudy vířili prach, jenž způsobil zvláště nám dříve narozeným potíže s dechem.

Závěrečných 700 schodů či spíše příkrých skalních prahů, po nichž musili všichni poutníci projít pěšky, jsem vystupovala v polobezvědomí podpírána diakonem bratrem Jiřím z Prahy.

Moje hříchy spolu s řídnoucím vzduchem mne táhly k zemi.

Nakonec jsem ke svému údivu dosáhla vrcholku hory a nabyla dechu natolik, že se mi dostalo cti hlasitě se na této svaté půdě v chrámu ... při svaté liturgii pomodlit i svůj milovaný jednapadesátý žalm.

Podepřena pravicí Hospodinovou jsem už vůbec necítila únavu a po svaté liturgii, kdy jsme vyšli z chrámu spolu se sluncem, jež nám pohladilo tvář, jsem duševně i tělesně osvěžena téměř běžela dolů naplněna jakousi nadpozemskou radostí.

A co bylo potom?

Jeden duchovní dojem za druhým. A každý další se zdál silnějším než ten předchozí.

Jako například hořící keř, z nějž promluvil Hospodin k Mojžíšovi...

] ] ]

Vyrušena ze vzpomínek a zápisu beru na vědomí, že naši poutníci už nasedají do autobusu. Rozhoduji se pokračovat po návratu do našeho dočasného domova.

Pro mne a dalších devět spolupoutnic je to pravoslavná ubytovna v domě našeho průvodce pana Todora Varakla a jeho milé maminky. Už podruhé mám příležitost být provázena Svatou zemí jeho laskavou rukou, usměvavou tváří a přímo úzkostlivou péčí a starostlivostí. S úsměvem sleduji, jak nás znovu počítá, abychom se někde neztratili, a vrací mne to do mladých let, když

] ] ]

Nebylo to tak jednoduché, jak jsem si myslela...

Nejprve jsem si poplakala, protože mně přímo citelně chyběly moje spolubydlící milované sestřičky Olga z Karlových Varů, Renatka z Teplic, Zdenička z Uničova a Věruška z Prahy.

A samozřejmě můj oživlý svatý Pantělejmon Natalka.

Hořící keř na Sinaji s poutníky

jsem podobně počítala žáky na školních výletech.

Pan Todoros se svými bohatými znalostmi není jen zkušený průvodce. Především je to pravoslavný věřící spolubratr, který si rád v chrámu s námi zazpívá a nestydí se i za případné slzy.

Teď nás právě na závěr pouti veze do své velké zahrady a hostí banány, mandarinkami a jinými citrusovými plody, kterých si poutníci mohou nabrat plné předem připravené igelitové kabelky.

Po návratu na ubytovnu se probírají událostmi uplynulého dne.

Na pokračování v zápisu vzpomínek není čas.

Nechávám je „uležet". Pokračovat budu až doma...

Slíbily jsme si navzájem, že na sebe nezapomeneme. A bude to asi tak, protože Olinka už mi na druhý den ráno telefonovala, jak se mám. Řekla jsem jí, že mi tu chybí...

A pak se zážitky, o něž se chci s vámi ještě podělit, začaly pomalu vybavovat...

V popředí ostatních zazářila čistá a dobrá tvář Jeruzalémského patriarchy Diodora plna skrytého utrpení z postupující nemoci.

Vzpomínám si na jeho měkkou otcovskou ruku, kterou každému z nás žehnal.

Další vzpomínky vedou k hoře Pokušení, přinášejí mně poslední pozdrav z pouštních a horských monastýrů, z Olivové hory a z místa našich již tradičních každodenních setkání u chrámu Božího hrobu.

– –

Vyzpovídána svým křestním a duchovním otcem na Golgotě přistupuji v něm ke svaté eucharistii a opět jako před dvěma lety sleduji Božskou liturgii podle Gorazdova sborníku.

Zdá se mi, že už zde zní skoro zdomácněle.

Z dálky mně ještě zamávají noví řečtí, rumunští a ruští známí z monastýrů ve Starém a Novém městě.

A pak přichází vzpomínka, kterou jsem si „schovala" skoro nakonec: řeka Jordán.

Jedna stará moudrost říká, že dvakrát nevstoupíš do jedné řeky.

Vstupuji však plna očekávání podruhé do svatých vod, abych z rukou vladyky Kryštofa přijala spolu s ostatními poutníky agiasmos – požehnání vodou, ve které byl před 2000 lety pokřtěn náš Pán Ježíš Kristus.

Mám v duši „jako v pokojíčku" a cítím se volná, očištěná...

Poslední svatou liturgii máme v monastýru vybudovaném v místě vězení Pána Ježíše Krista.

Ústy vladyky Kryštofa snad promluvil sám Duch Svatý. Svůj shodný dojem z kázání jsme si pak vzájemně sdělovali skoro stejnými slovy.

Kdybyste se mne tázali na obsah, těžko bych vám dala nějakou ucelenou odpověď. Mohu však říci, že má duše odpoutána od tohoto světa stoupala závratně vysoko milujíc všechny kolemstojící i ty, kteří procházeli venku kolem monastýru a hlučným hovorem rušili svatou liturgii, nesobeckou, odpouštějící Boží láskou...

] ] ]

Nedávno jsme slavili narození našeho Pána Ježíše Krista.

Golgota – chrám Božího hrobu

Ukřižován za naše hříchy

Od okamžiku, kdy se náš Spasitel v betlémské jeskyni „ráčil položiti do jeslí určených pro nerozumná stvoření", uplyne 2000 let.

A já opět s hlavou skloněnou v pokoře tak, jak jsem nedávno procházela nízkým vchodem do chrámu Narození Páně v Betlémě, budu celou svou duší – obrozenou a omytou zážitky naší poutě – zpívat husitskou koledu z 15. století: Narodil se Kristus Pán, veselme se.. sestra Jana

Církev a život

Pomoziž nám, Hospodine, Bože náš (II Pa 14,11)

I.

Z celého souboru čísel našeho časopisu HLASU PRAVOSLAVÍ za několik posledních let má naprosto mimořádný význam listopadový sešit ročníku 1999, protože podává zprávu o závažném devátém sněmu naší autokefální církve v Českých zemích a na Slovensku, anoncovaném již v březnovém čísle časopisu, ve zprávě o zasedání Posvátného synodu.

Thematem jednání sněmu byla především svatost Církve a její obnova v Duchu svatém. Není jistě třeba zdůrazňovat, že cesta k dosažení naznačeného cíle nevede nasáváním a přijímáním nových názorů, „téměř" blízkých Kristovu spasitelnému učení. S tímhle nebezpečím náboženské synthesy se ovšem potkává spíše jednotlivec zavalovaný informacemi o duchovním a myšlenko ř. potřebný počet biskupů, aby v případě úmrtí jednoho z nich byl dostatečný počet k vysvěcení nového nositele apoštolské posloupnosti. Musí mí vlastní vzdělávací zařízení (bohosloveckou školu), aby bylo zaručeno zachování nezkresleného Spasitelova učení.

Obojí uvedené – soběstačnost při ustanovování biskupů i při vzdělávání duchovních – jsou sice závažné, ale jen vnější znaky života církve. Ani v lidském těle není tvarová dokonalost zevní podoby orgánů bezpečnou zárukou fungujícího života; tam, kde by vnější neb vnitřní ústrojí neplnilo svou mnohotvarou funkci a zejména kde by nervy neplnily úkol střelhbité informace a následné koordinace životních činností, nebylo by života. Obdobu toho, co bylo řečeno o podmínkách tělesného života jednotlivce, můžeme stejně vypozorovat i ve vztazích obyčejného sousedského soužití lidí, byť i svíraných vším, „co ovládá tento věk tmy" (Ef 6,12): I když se pro vtíravé zrníčko závisti ne každý dovede „radovat s radujícími" (Ř 12,15), aspoň tehdy, když přijde čerstvá zpráva o sousedově neštěstí, smrtelné havarii či čemsi podobném, aspoň na chvíli se informovaného zmocní cit účasti, snaha pomoci postiženému, jako přiměřený důsledek přijaté informace, jako reakce, „odpověď" na novou podrobnější zprávu o těch, jejichž život – třeba jen bezděčně a zpovzdálí – sdílíme.

III.

Ani život mystického těla církve není možný bez proudu informací. Jejich prostřednictvím je uchováno neproměnné dogma víry. Jejich tokem, plynoucím průběhem času (křesťanských dějin) i prostoru (po celém pravoslavném území) je nám též štípen cit lásky k trpitelskému bezbrannému Pravoslaví.

Jen si uvědomme: To nevelké území obou sousedních států je torzem, zbytkem prastaré rozsáhlé říše, jednoznačně byzantsky orientované, časově první slovanské metropole moravskopanonské. Už během dvaceti let zakusil její zakladatel a první představitel sv. Metoděj utrpení věznění západokřesťanskými německými biskupy. Tak jako krvelační mučitelé nejednou odsekávali jednotlivé údy prvokřesťanským mučedníkům, je z území původní církevně správní jednotky odřezávána část po části. Na samotném počátku devátého století, necelé půlstoletí po zahájení cyrilometodějské misie je na pozvání německého krále Arnulfa maďarskými kočovníky vyvráceno samo centrum říše, odtržena je Panonie i moravské území. Cyrilometodějští žáci jsou vyhnáni a prodáni do otroctví (jen péčí Konstantinopole jsou vykoupeni a působí dále v Bulharsku). A tak už na sklonku tisíciletí hlahol slovanské bohoslužby nedolehne do poříčí středního Labe. A o necelé století později vyvrací Slavníkovec Vojtěch slovanské cyrilometodějské svatyně při území Červené Rusi stejně horlivě jako posvátné háje sever nějších pohanských Prusů. Jen nejvýchodnější cípek někdejší cyrilometodějské metropolie uhájí svou původní věroučnou orientaci dík přijetí do svazku říše sv. Vladimíra. V západní části někdejšího území pak ještě po dvakrát jako osamělá hvězdička zazáří – i po velkém západním rozkolu – až do r. 1097 plně pravoslavně orientovaný sázavský monastýr. Na východě pak lid i pod protipravoslavnou vládou zůstává stále věren dědovské víře. Zhruba půl tisíciletí trvá prodleva. Až na sklonku šestnáctého století je pravoslavnému lidu východních území někdejší cyrilometodějské metropolie zasazena bolestná rána „dosud krvácejícího na živém těle Pravoslaví" – unijní diktát v Brestu r. 1596 a v Užhorodě 1649. Brzo nato pak Vestfálský mír roku 1648 zajistil pro západní (českomoravskou) část území monopol jediného, ostře protipravoslavného věrovyznání.

A BYLO TEMNO, TEMNO

IV.

K příběhu svatých sedmi mládenců Efezských lze přirovnat další osud zbytku někdejšího cyrilometodějského církevního území. Ti dávní hrdinové víry ve starobylém městě Efezu zažili mezi prvními mučitelské choutky pronásledovatelů křesťanství a byli pohřbeni. Když pak pronásledování po desítkách let ve městě přestalo, stalo se neuvěřitelné: Sedm mládenců vyšlo z hrobní jeskyně. Božím působením setřásli letitý, smrti podobný stav, aby nové generaci svědčili o hloubce víry generace minulé.

Tělo svaté cyrilometodějské církve v našich krajích – na Slovensku (tam aspoň do dvacátých let našeho století) i v Českých zemích

– bylo opravdu naprostým záměrným vymýcením dějinných informací uvedeno do stavu podobného smrti. Přece však naše přirovnání k příběhu dávných mučedníků pokulhává: dosud krvácí „rána na živém těle Pravoslaví", nevrátili se do dědovské víry potomci předků znásilněných před čtyřmi stoletími. Pokud pak jde o naše svědectví víry, nechť jsou slova nadpisu stati „Pomoziž nám, Hospodine..." naší stálou modlitbou a zároveň výrazem naší snahy: ze všech sil přinášet svědectví víry vstříc Boží milosti, „jíž jsme to, co jsme" (srv. 1K 15,10). Nespokojit se s pouhou připomínkou minulosti, nezůstat při obdivu stálosti, jistoty naší místní církve, jež tolik protivenství s Boží pomocí překonala. Pomoz nám, Hospodine, ať svým svědectvím víry rozhojníme život celé naší místní církve, dej ať živým proudem vzájemných informací pěstíme vzájemnou lásku jako odraz naší lásky k Bohu.

V.

Naše místní církev žije po loňském sněmu před očima celé pravoslavné světové veřejnosti. Je všemi vnímána jako rovnocenný úd živoucího těla Vesmírného Pravoslaví. A tak v závěru stati prosba nás, kdo jsme se nemohli loňského sněmu účastnit, k redakci HP: aby v některém z blízkých následujících čísel HP přinesla stejně podrobnou zprávu z našich východních eparchií, jako jsme v loňském listopadovém čísle četli o pražském arcibiskupství. Ať se rozhojní proud našich vzájemných informací! Jistě se pak v budoucnu najdou ochotní pracovníci schopní zajistit vzájemné přetiskování zpráv z časopisů obou našich arcibiskupství.

m. prot. ThDr. Miroslav Mužík

Syndesmos

Zasedání trvalo 10 dní a bylo na něm zvoleno nové předsednictvo Syndesmosu. Novým presidentem se stal bratr Monus z Řecka (namísto dosavadního br. Dimitrija Ekonomu z V. Britanie). Vícepresidenty se stali bratr Milivoj Randic ze Srbska, Hildo Bos z Holandska a Natalia Koulkova z Ruska.

Mezinárodní setkání pravoslavné mládeže z celého světa nám umožnilo získat nové podněty pro další práci v naší BPM.

Beseda pravoslavné mládeže

XVI. generální zasedání Syndesmosu ve Finsku

17. – 25. července se konalo mezinárodní zasedání Syndesmosu ve finském monastýru Valamo (nový Valaám). Bylo zde přítomno 260 delegátů asi ze 40 zemí.

Za českou pravoslavnou mládež byli do Finska vysláni bratr Dejan Randjelovič a bratr Jan Křivka, za akademii Vilémov bratr Roman Juriga a jako nezávislý se zúčastnil ot. Cristian Popescu.

Duchovní péče o vězně

Minikonference a zasedání výboru evropské sekce IPCA na Sázavě 17. – 23. 11. 1999

Fotografoval: Lubomír Bajcura

konference v italské Sienně v květnu 1999), hodnotili výsledky služby vězeňských kaplanů a připravovali nárys celoevropské konference, která se bude konat v květnu 2001 v Holandsku. Mimo to uspořádal výkonný výbor IPCA-E v rámci svého jednání na Sázavě ve dnech 19.-21.11. minikonferenci, k níž pozval hosty z řad duchovenských pracovníků ve vězení z šesti dalších zemí včetně naší republiky. Hosté informovali výkonný výbor o situaci duchovní služby v místních podmínkách svých zemí a spolu s přítomnými si vyměnili

Setkání řídícího výboru evropské sekce mezinárodní asociace vězeňských kaplanů (European Section of the International Prison Chaplains’ Association) se konalo ve dnech 17. – 23. 11. 1999 v hotelu Sázava na Sázavě. Členové výboru (Lothar Finkbeiner, předseda, Německo, evangelická luterská církev; Timotheos Trivizas, Řecko, pravoslavná církev; Hittjo Hummelen, Nizozemí, evangelická reformovaná církev; Nikolaj Georgiev, Bulharsko, pravoslavná církev; Philip Revell, Anglie, římskokatolická církev; Susanne Bjerregaard, Dánsko, evangelická luterská církev; Bob Payne, Anglie, anglikánská církev; Werner Burki, Francie, evangelická reformovaná církev; Piotr Janik, Polsko, evangelická luterská církev) probírali při svém zasedání otázky vězeňské duchovní péče v období po konání regionálních konferencí (konference severských zemí v Helsinkách a Tallinu v květnu 1998, setkání východoevropské pracovní skupiny v Polsku v říjnu 1998 a jihoevropská

podněty pro lepší spolupráci pracovníků duchovní služby přes hranice církví i států.

V rámci jednání uspořádal předseda výboru pan Lothar Finkbeiner slavnostní večeři, jíž se kromě výše jmenovaných zúčastnili také generální ředitelka Vězeňské služby ČR paní mgr. Kamila Meclová, ředitelka odboru pro styk s veřejností kanceláře presidenta republiky paní dr. Jana Chalupová, předsedkyně Vězeňské duchovní péče v ČR paní Renata Balcarová a vedoucí referátu duchovní služby generálního ředitelství VS ČR mgr. Bohdan Pivoňka, který též z pověření generálního ředitelství VS ČR a s jeho podporou organizačně zajišťoval celé zasedání.

Pravoslavné účastníky konference na Sázavě spolu s předsedou IPCA-E zachycuje fotografie (zprava): Otec Alexij Zotov (Rusko), Lothar Finkbeiner (předseda IPCA-E), Vysokopřeosvícený arcibiskup Timotheos, metropolita Korfu (Řecko), otec Nikolaj Georgiev (Bulharsko). Bohdan Pivoňka

Dětem

Nový rok

Nový roku, nový roku,

stojíš na prahu!

Vítáme tě úsměvem

pro tvou oslavu.

Nejsi jen tak ledajaký –

– dvojka na tvém začátku

má býti symbolem štěstí

ve svém počátku.

Jsi první v tisíciletí –

– jak pak lidem bude?

Věříme, že Bůh požehná

bohaté i chudé!

Č. G. Kr.

Milé děti,

věříme, že Ježíšek byl štědrý a přinesl pěkné dárečky. Poděkujte také svým rodičům, dědečkům i babičkám, bratříčkům a sestřičkám, strýčkům i tetičkám – prostě všem, kdo Ježíškovi pod váš stromeček ukazovali cestičku – ne, že by ji sám nemohl najít, ale jejich snaha byla jistě moc pěkná!

Děkujeme Kristince Peštové za vyluštění biblického kvízu. Také děkujeme Aničce Caldrové za vyluštění a pěkné kresbičky světců – na 7 let kreslí velmi pěkně! Oběma zasíláme drobný dáreček.

Čekáme na Vaše kresbičky z vánoc!

Srdečně zdraví a do nového roku 2000 všechno nejlepší přejí

strýček Čestmír a celá redakce HP

Kresbičky Aničky Caldrové

PRAHA – V neděli dne 21. 11. 1999 o svátku sv. archanděla Michaela (dle st. st.) věřící s duchovenstvem 3. Pravoslavné církevní obce v Praze a hosté prožili velkou duchovní radost. Do jejich chrámu zvěstování Přesvaté Bohorodice, Praha 2, Na Slupi 4a, zavítali představený naší Svaté Církve Jeho Blaženstvo ThDr. Dorotej, arcibiskup pražský, metropolita českých zemí a Slovenska a vzácný host z Řecka, Vysokopřeosvícený Timotheos, metropolita Korfu, člen evropské sekce Mezinárodní organizace vězeňských duchovních (IPCA), který se zúčastnil konference této organizace na Sázavě ve dnech 17. – 23. 11. 1999. Náš host byl také přivítán v chrámě duchovním správcem protopresbyterem ThLic. Michalem Dandárem, PhD., který již od roku 1990 duchovně pečuje o vězně pravoslavného vyznání v pražských věznicích a v poslední době také za významné pomoci diakona této církevní obce PaedDr. Lubomíra Bajcury, ThDipl. Příčinou tak velikého shromáždění duchovenstva a věřících bylo to, že po svaté liturgii bylo slavnostní vysvěcení nového ikonostasu. Tento dřevěný ikonostas byl zhotoven na Ukrajině (Zakarpatská oblast) v gotickém stylu, ikony (obrazy) v něm (zatím jen reprodukce) jsou byzantské, takže ikonostas vcelku zapadá do tohoto gotického chrámu. Jeho Blaženstvo metropolita Dorotej na závěr ocenil zásluhy některých duchovních a věřících diplomem. Sbor starších a duchovenstvo upřímně děkují všem, kdo poskytli svou pomoc k vytvoření tohoto překrásného díla. MD-r

† J. Bl. metropolita Dorotej a řecký vladyka Timotheos v pravoslavném chrámu v Praze 2
21. 11. 1999

Hrubá Vrbka

Ve dnech 23. a 24. listopadu Jeho Přeosvícenost vladyka Kryštof vykonal další ze svých pravidelných návštěv Monastýru sv. Gorazda v Hrubé Vrbce. Při této příležitosti bylo také zahájeno vyučování v detašovaném pracovišti Eparchiálního duchovního učiliště sv. Gorazda, které se nachází ve stejnojmenném monastýru. Vyučování bude probíhat formou konzultací z těchto předmětů: Písmo sv. St. a Nového zákona, církevní dějiny, liturgika, církevní zpěv, úvod do dogmatiky, círk.-slovanský jazyk, pravoslavná mravouka, základy řečtiny, přehled o nejstarších mnišských pravidlech.

24. 11. 1999 vladyka Kryštof sloužil sv. liturgii u příležitosti svátku sv. Teodora Studity. Po sv. liturgii předal správkyni památníku sv. Gorazda sestře Gorazdě Růženě Prachařové vzácnou knihu, která bude vystavena v památníku. Jedná se o knihu pojednávající o církevním právu, v srbštině, která byla vlastnictvím sv. muč. biskupa Gorazda, jak svědčí v knize světcův podpis. Knihu měl v užívání br. Nenad Djapič, který ji jako památku na svatého vladyku předal budovanému památníku. Památník děkuje tímto bratru Nenadu Djapiči za tento cenný příspěvek a zároveň prosí bratry a sestry, pokud mají možnost, aby byli nápomocni při shromažďování památek na sv. muč. biskupa Gorazda. Ilja

KOLÍN – VŠECHNO DOBŘE DOPADLO

V sobotu 20. listopadu na přání našich věřících se o den dříve uskutečnila slavnostní sv. liturgie se společnou sv. zpovědí a přijímáním, a to na počest svátku sv. archanděla Michaela v našem chrámě sv. Jana Křtitele.

Byl to pro nás věřící i naše přátele, kteří milují sv. pravoslaví, velký svátek. Byla to harmonie tří sloužících kněží, o. arciděkana Z. Koudely, o. faráře V. Romaneckova a o. V. Vlka a profesionálního 16tičlenného pěveckého sboru při ř. k. katedrálním chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně, vedeného profesorkou PhDr. Janou Mančálovou, která nastudovala naše pravoslavné liturgické zpěvy a pomohla nám zajistit slavností ráz našich bohoslužeb a přiblížit krásu našich nápěvů. Tímto přínosem jsme byli velmi nadšeni, za což celému tomuto sboru patří srdečné poděkování. Na získání to tohoto sboru má velkou zásluhu i náš duchovní d. o. Vsevolod Romaneckov. Tato slavnostní sv. liturgie byla ukončena pohoštěním uspořádaným našimi věřícími, především našimi ženami. Chtěli bychom poděkovat Středoč. plynárenské a. s. v Kolíně za propůjčení sálu v jejich prostoru, kde jsme tuto hostinu a setkání mohli uskutečnit a také sestře Marii za zprostředkování a zajištění tohoto místa. Také děkujeme manželům Kouřilovým z Kutné Hory, kteří na tento účel přispěli značným peněžitým darem a také všem, kteří při této slavnostní tabuli a setkání pomohli při práci se stolováním a následným úklidem, a to především manželům Marinkovičovým. Poděkování patří též i našemu redaktoru Kolínského PRESU Vladimíru Sládkovi, který články ve svých novinách seznamuje naši veřejnost se životem naší pravoslavné farnosti v Kolíně a přispívá k lepšímu pochopení pravoslavného křesťanství.

Také v neposlední řadě děkujeme i d. o. arciděkanu Zdeňku Koudelovi z Prahy za jeho duchovní přínos na této naší slavnostní bohoslužbě. Jsme rádi, že Bůh byl mezi námi.

Sbor starších pravoslavné farnosti

v Kolíně

Kroměříž

Dík laskavosti našeho nového o. d. Ondřeje bylo umožněno některým věřícím účastnit se mnoha akcí pořádaných naší eparchií. Byli jsme např. na slavnosti svěcení chrámu sv. Ducha v Šumperku, které se konalo za účasti vzácných hostů a blahopřáli jsme Šumperským ke zdárnému dokončení krásného stánku Božího. V Šumperku jsme byli ještě jednou a to na oslavě sv. Rostislava, kde byl mj. i vladyka Jan, biskup z Michalovců, další hosté pak např. z Prahy – mitr. prot. Dandár. Navštívili jsme Olomouc u příležitosti oslav vzpomínky na 50leté výročí svěcení katedrálního chrámu. Překrásné počasí nám bylo dopřáno při slavnostních bohoslužbách v Mikulčicích a pak při oslavě svátku sv. Gorazda v Hrubé Vrbce. Svou účastí jsme posílili svěcení chrámu sv. Cyrila a Metoděje v naší sesterské obci Olbramovicích. Při všech těchto setkáních jsme byli pohoštěni, za což pořadatelům vřele děkujeme. Zajeli jsme i na přednášku br. MUDr. Dolečka, kterou měl ve Vilémově. V našem chrámu, který doznal dík o. Ondřejovi pěkných změn, jsme byli svědky svátosti křtu a svatby. Bohužel nás potkala i smutná událost. V požehnaném věku 92 let povolal na věčnost Hospodin sestru Marii Pěníčkovou. Dle jejího přání se konalo poslední rozloučení se zesnulou v obřadní síni v Bystřici pod Hostýnem, kde po přestěhování z Kroměříže Pěníčkovi bydleli. Svého manžela přežila o dvanáct let. Zádušní sv. liturgie byla vykonána o. Ondřejem v našem chrámu v Kroměříži za velké účasti jak pozůstalých, tak rodiny. Sestře Marii budiž „Věčná paměť!" V předvánoční dobu adventní přistoupil ku sv. zpovědi a sv. přijímání uspokojivý počet věřících včetně našich pravoslavných hostů.

Přejeme všem věřícím a celé církvi hojnost Božího požehnání do nového roku.

Mr. V. Roubal

Dolní Kounice

Znamení nového života

„Aby chrám duchovní i hmotný znovu povstal." Toto vroucí přání jsme vyjádřili v našem příspěvku

Předseda sboru starších Alexandr Pichrt a ses. Helena Koutná vítají vl. Kryštofa chlebem a solí

v únorovém čísle Hlasu pravoslaví. K naší veliké radosti se z milosti Boží naše přání stává skutečností. V neděli 12. prosince připutoval do Dolních Kounic vladyka Kryštof, aby při archijerejské liturgii vykonal obřad posvěcení chrámu sv. Barbory, který se po dlouhých letech chátrání opět probouzí k novému životu. Svatou liturgii spolusloužili otcové Cristian Popescu, duchovní správce chrámu, Alexandr Novák ze Znojma, Alexej Juščenko z Prostějova, otec Miron z rumunského monastýru Toplita a další duchovenstvo. Z našeho hlediska je dolnokounická oblast misijním územím a není tedy divu, že chrám se naplnil nejen pravoslavnými věřícími, ale i našimi příznivci a sympatizanty z blízkého okolí i ze vzdálených míst. Vladyka Kryštof ve své homilii poukázal na důležitost svědectví, které před tímto světem křesťané vydávají právě v dnešní době, kdy velká část společnosti podléhá zhoubné přitažlivosti konzumního života v odloučenosti od Boha. Po ukončení slavnosti v chrámu jsme byli vřele přijati na městské radnici představiteli města v čele s panem starostou Karlem Zalabou, který ve svém projevu zdůraznil velký význam spolupráce mezi vedením města a pravoslavnou církevní obcí při snaze o duchovní pozvednutí a obrození pospolitosti v Dolních Kounicích. Na tomto poli je třeba vykonat ještě mnoho práce a my doufáme, že slavnostní ukončení první etapy oprav chrámu sv. Barbory, v jejímž rámci bylo odvedeno dílo v hodnotě 900 tisíc korun, je znamením nového života pravoslavné komunity v místě i okolí. Naše velké poděkování patří Okresnímu úřadu Brno-venkov, městskému zastupitelstvu i všem sponzorům za finanční podporu našeho díla a brněnské stavební firmě Mittag, spol. s r. o., za mimořádně precizně odvedenou práci.

Prosíme Boha, aby i v příštím roce dlela nad námi jeho žehnající ruka, abychom dědictví našich otců svým synům zachovali a vydali svědectví světu o velikém milosrdenství a lásce Boží.

Petr Koutný,

žalmista v chrámu sv. Barbory

Interier pravoslavného chrámu sv. Barbory

Vstupní pravidlo před jeho znovuvysvěcením po opravě se modlí biskup Kryštof

V první řadě (zleva) předseda KDU-ČSL Jan Kasal s doprovodem

Vydává: Metropolitní rada pravoslavné církve v ;českých zemích v ;Pravoslavném nakladatelství,

Dělostřelecká 7, 160 00 Praha 6

Hlavní redaktor: Dr. Čestmír Kráčmar, Soukenická 10, 110 00 Praha 1.

Redakce si vyhrazuje práva na případné úpravy, či krácení zaslaných příspěvků.

Uzávěrka každého čísla je 10. den předcházejícího měsíce. Vychází druhý týden v ;měsíci.

Litografie Lokša PrePress Rakovník, tisk Tuček tiskárna Rakovník.

Rozšiřuje PNS. Jedno číslo Kč 10,–, pro předplatitele u ;distribučního střediska v ;Praze Kč 9,–.

Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p.,

Odštěpný závod Praha č. j. nov ;5434/95 ze dne 8. 11. 1995.