Poselstvi mistniho snemu Pravoslavne cirkve
v ceskych zemich a na Slovensku duchovnim a vericim

Milovani arcipastyri, drazi otcove, bratri a sestry,

pusobenim a moci Svateho Ducha jsme ukoncili zasedani snemu nasi autokefalni Pravoslavne cirkve v ceskych zemich a na Slovensku. Vsem Vam zasilame sve uprimne pozdravy a prani vseho dobreho slovy apostolu: „Milost a pokoj at se rozhojnuje mezi Vami" (2Pt 2,1). Apostol k nam privolava milost Bozi, ponevadz ona omyva hrichy na srdcich kajicniku, neciste cini cistymi, upevnuje nase duchovni sily v boji s pokusenim, pysne cini pokornymi, „Milost nam dava poznat Boha ve Svate Trojici" (tamtez).

Vsichni mame radost a dekujeme Bohu za Jeho blahodarnou pomoc. Behem druhe svetove valky byla Pravoslavna cirkev v Cechach vystavena velmi tezke zkousce – zakazu cinnosti. Podobne tomu bylo i v Pravoslavne cirkvi na Slovensku v dobe dalsich

spolecenskych zmen. Dekujeme Otci i Synu i Svatemu Duchu za utrpeni vericich a za jejich odhodlani svedcit pro Kristovu viru.

Pan jakoby vyvedl nasi Cirkev z temneho a chladneho hrobu na Bozi svetlo a postavil na nohy na pevne skale viry a cistoty moci a pusobenim Svateho Ducha a pripojil ji k vseobecne cirkvi svateho Pravoslavi. Tato milost nas chrani pred hrichy mladi a vede ke krestanske dokonalosti a duchovni krase. Jine chrani od pokuseni a pomaha jim na ceste ke zboznosti. Mame moznost navstevovat chramy, vykonavat spolecne modlitby a prijimat svate Kristovy Tajiny, sjednocovat se s eucharistickym Kristem a tak posvecovat nasi prirozenost v duchu Evangelia podle uceni svatych otcu.

Dik patri vsem vericim za jejich aktivitu pri budovani novych chramu za poslednich sedm let.

Ze snemovniho zasedani: cteni novelizovane cirkevni ustavy

Vedeni Kristovou laskou a uvedomovanim si zodpovednosti pred Bohem a Jeho Cirkvi obracime se k Vam, nasim arcipastyrum, duchovenstvu a mnichum, byt Vas pocet neni velky, kteri ve dne v noci za nas pronasite sve modlitby k Bohu. Prosime Pana, aby se Vase rady rozrostly. Vsichni se pripravujeme na svaty svatek, dvoutisici prichod Boziho Syna na zem pro nasi spasu. Slovy Akafistu Jej oslovujeme: „Isuse, krasoto presvitlaja – Jezisi, kraso zarici".

Pred nasim duchovnim zrakem se rysuje vzneseny obraz naseho Pana Jezise Krista ve vsi Jeho Bozi krase. Prostrednictvim jeho bohoclovecenstvi nase prirozenost vystupuje k prestolu Svate Trojice. Jak velka cest je cloveku projevena vtelenim naseho Spasitele. Tato vysoka pocta nas podnecuje k naprave nasich nedostatku.

Co bude ulohou nasi Cirkve po ukonceni svolaneho snemu? Vykonavat misi srozumitelnym jazykem, dbat na liturgicke zalezitosti, snazit se o hospodarskou sobestacnost Cirkve jakoz i ucit milosrdenstvi, pokani a lasce.

Vsichni jsme vedeni k poslusnosti vuci Kristu a Jeho Svate pravoslavne Cirkvi. Upevnujeme ve svem prostredi lasku, pokoj a smireni se s bliznimi v Cirkvi, ponevadz sila cirkve spociva v tom, do jake miry je nositelkou lasky a smireni. Zkusme se zamyslet, jak je to se spolecenstvim, ve kterem zijeme. Do jake miry je v nasich cirkevnich obcich laska poutem mezi nami, Bohem a nasimi bliznimi.

Svata Kristova Cirkev, naplnena svatym duchem se nedistancuje od lidske bidy, naopak projevuje svou materskou peci i o chudaky. Z toho vyplyva nase posvatna povinnost obetave sluzby Cirkvi a zabezpecovani

jejich potreb. Toto z nas cini ctnostne obrance pravdy a lasky: „Blazeni milosrdni, nebot jim se dostane milosrdenstvi". Zaroven je vsak nutne si povsimnout nebezpecneho pusobeni ruznych sekt ve spolecnosti a zkvalitnit nabozenskou vychovu na skolach.

Pozemska cesta kazdeho krestana je duchovni zapas v Kristove jmene pro vecny zivot. Pravoslavny clovek, ktery by se zaobiral jakoukoli praci, muze a je povinny se starat o svou spasu od samotneho krestu, jak to v jeho zastoupeni slibili jeho krestni rodice. My opet dekujeme a budeme stale dekovat Panovi za upevneni svateho Pravoslavi, ve kterem zijeme. Pro jeho stabilitu jsme vsichni povinni vznest svuj podil zboznosti, svou praci a modlitby. „Slovo Kristovo at prebyva ve Vas bohate." (Kol 3,16)

Zadame nase duchovni pastyre, aby vykonavali svou sluzbu bohumile a ochotne, pamatujice, ze dobry pastyr klade svou dusi za sve ovecky. Pan oplyvajici milosrdenstvim at da vsem ducha moudrosti a jednomyslnosti, ducha poslusnosti Cirkvi a sluzby pravde, abychom zili ve shode s povolanim, ke kteremu jsme povolani (podle Ef 4,1). „Budte jednomyslni, zachovavejte pokoj a Buh lasky a pokoje bude s Vami." (Kor 13,11) po vsechny dny Vaseho zivota. Jeho pozehnani at prebyva mezi vsemi cleny

Cirkve. Zaroven Vam pripominame slova apostola Pavla Timoteovi: „Zvestuj slovo, bud pohotovy vhod – nevhod, presvedcuj, karej, napominej s veskerou trpelivosti a poucovanim. Nebot prijde cas, kdy (lide) nesnesou zdrave uceni, ale majice svedive usi, budou si podle svych zadosti shanet ucitele, odvrati sluch od pravdy a obrati se k bachorkam. Ty vsak bud ve vsem strizlivy, snasej protivenstvi, pln povolani evangelisty, konej sluzbu." (2 Tim 4,2-5)

Clovek padem do hrichu opustil Boha (hrich je zlo), ovsem Buh cloveka neopustil. On ustavicne projevoval a projevuje k nemu svou lasku. Jezis Kristus nas smiril s Bohem a ucinil nas syny nebeskeho Otce. Apostol Pavel nas vyzyva: „Misto Krista prosime: Smirte se s Bohem". (2 Kor 5,20) Kdo odpousti, ten i miluje a je milosrdny, jemu se dostane milosrdenstvi na poslednim Bozim soudu. Co delame pro jine, to Jezis Kristus nejdrive udelal pro nas.

My vyznavame svatek narozeni Boziho Syna, kdy „Slovo stalo se telem" (Jn 1,14). Prinasime dik Vsemohoucimu Bohu za Jeho nevyslovitelnou blahosklonnost i lasku k lidskemu rodu. Narozeny Zachrance sveta kez nas ozari svetlem betlemske hvezdy a jeho Bozi pozehnani at spocine na nas a zavladne pokoj na zemi a Bozi zalibeni v lidech.

Amen.

Vilemov 16. rijna 1999

Ucastnici snemu

S hlubokym zarmutkem a bolesti v srdci clenove Posvatneho synodu a metropolitnich rad pravoslavne cirkve oznamuji, ze dne 30. prosince 1999 ve vecernich hodinach skonal arcibiskup prazsky a metropolita Ceskych zemi a Slovenska Dorotej, nejvyssi predstavitel nasi autokefalni Pravoslavne cirkve v Cechach a na Slovensku.

Metropolita Dorotej presel z casnosti do vecnosti ve veku 86 let a od roku 1964 az do sve smrti vedl Ceskoslovenskou pravoslavnou cirkev – pozdeji po rozdeleni federace pak Pravoslavnou cirkev v Ceskych zemich a na Slovensku. Ve sve sluzbe Bohu a lidem byl pro vsechny prikladem krestanske pokory a lasky. Vecna pamet!

... Zalkejte nade mnou, bratri a pratele, pribuzni a znami...

Jako ledova ruka sahla na mne uprostred temne noci zla zprava

Boze, bud milostiv mne hrisnemu

Unavena dlouhou pouti se k spanku nachylila postribrena hlava

Pane, dej mi silu unest utrapy nadchazejiciho dne

Po probdele noci za okny svita smutne rano

Hospodine, nedej mi zapomenout, ze vsechno je poslano Tebou

Modlitbami mymi zazniva: DOKONANO...

Bud vule Tva...

Milovanemu vladykovi Doroteji

posilaji posledni pozdrav

jeho verne duchovni deti

K jubilejnimu roku 2000

Jubileum

K oslave dvoutisiciho JUBILEA prichodu Spasitele sveta Jezise Krista

Ve svatecnich dnech vanocnich nase mysl putuje na svata mista do Betlema a do Nazaretu, kde prisel na zem se svolenim nebeskeho Otce a z lasky k lidskemu rodu Bohoclovek, aby uskutecnil vykupitelskou obet, snal nase hrichy a otevrel nam cestu k vecnemu zivotu v nebeskem Kralovstvi.

Jeho kriz zapocal jiz v dobe, kdy dal Herodes pozabijet betlemska mladatka. Predstavme si, jak se citila Matka Bozi. Jeji materske srdce plne dobroty se rozechvelo a obavala se, zda se stihne uchylit s Bozskym Ditetem pred hrozici katastrofou do Egypta. Jiste si vzpomnela na slova, ktera ji rekl spravedlivy starec Simeon Bohoprijemce. Jako prvni z lidi, kteri Bohorodici obklopovali, poznal tajemstvi, jez mu zjevil svaty Duch o Bohocloveku. Byl hodnym vzit Jej do naruce a predpovedel Bohorodici: „Aj, polozen jest Tento ku padu a ku povstani mnohym v Izraeli a na znameni, jemuz bude odpirano – a Tvou vlastni dusi pronikne mec" (Luk 2,34-35). Bylo nutne pospichat, aby unikli velkemu nebezpeci, ktere hrozilo Kristu Spasiteli. Svata Panna Marie a svaty Josef, pod jehoz ochranou bylo Bozske Dite, ucinili vse, co jim bylo zjeveno shury, a uchranili Jezise pred nebezpecim.

Nyni se nezamerime na Kristovu veleknezskou sluzbu podle radu Melchisedechova, ale pozastavime se nad tajemstvim: „Jezis Kristus, Buh a clovek". Apostolove zakladali hlasanim svateho Evangelia po celem svete Kristovy cirkve – na vychode, na zapade, na severu i na jihu. Vime, ze i mezi Kristovymi nasledniky byly na Vychode pravoslavne cirkve, pro nez bylo tezke pochopit tajemstvi Krista – „Buh a zaroven Clovek". Tyto starobyle cirkve, presneji nekteri jejich ucitele, nesouhlasili s pravoslavnym ucenim. Origenes, Theodor Mopsuetsky, Nestorios Euthymij a jini nepochopili tajemstvi Krista Boha a Cloveka a nasledkem toho se odklonili od pravoslavneho uceni Cirkve. Jejich rozum nepojal tajemstvi Bozi pravdy. Svaty

Cyril Jeruzalemsky se vyznacoval horlivosti za Bozi pravdu. Jeho uceni se shodovalo s ucenim slavneho Chalcedonskeho snemu, ktere prijala celosvetova pravoslavna Cirkev. Timto ucenim jsme vedeni i nyni. I zde se naplnila slova svateho Simeona Bohoprijemce o znameni, jemuz bude odpirano, ve vztahu k osobe Jezise Krista – ke christologicke otazce. Nechalcedonske vychodni cirkve se dosud drzi sveho pocatecniho uceni. Nektere z nich, napriklad Koptove, se jiz priblizili k pochopeni pravoslavneho uceni a k projednavani teto existencni otazky. Tesi nas, ze se k projednavani otazky Kristova boholidstvi periodicky spolecne schazeji ctihodni pravoslavni i nechalcedonsti predstavitele. Christologicka otazka je velmi zavazna a je nutne ji casteji diskutovat, a to zejmena: 1) existenci christologickeho dogmatu v jeho vztahu k Cirkvi jako Telu Kristovu, 2) nevyhnutelnost posouzeni uceni o osobe Pana Jezise Krista v celem komplexu bohoslovi starobyle Cirkve a svatych otcu, napr. Cyrila Alexandrijskeho, ve shode s Pismem svatym, apostolskou tradici Cirkve a s mistnimi i vseobecnymi snemy.

Se slovem Bohoclovek se casto setkavame ve svatem Pismu Noveho Zakona. Spojuje v jeden vyraz pojmy Buh a clovek. V Jezisi Kristu jsou dve dokonale prirozenosti – prave Bozstvi a prave Lidstvi. On je utvrzenim veskereho zivota, i vecneho. Nebot Jezis Kristus vlastni plnost Otcovy moci. Kristus moci odpousti hrichy prosicim a prijima modlitby. Je vecnym obrazem neviditelneho Boha, Vsevladce a Tvurce veskereho sveta.

Kristus je vsude obrazem praveho lidskeho zivota v nejvyssim a nejkrasnejsim slova smyslu. On sam se nazyva clovekem (Jan 8,40). Sam se nevyhyba ani pojmenovani „Syn cloveka". I apostolove Jej nazyvaji clovekem (Rim 5,15), narozenym z zeny (Gal 4,4). Ve svych zjevenich po vzkriseni zustava Kristus takovym, jakym byl v prubehu zivota na zemi. Zustaly mu jizvy na nohou, na rukou a v probodenem zebru, ale jeho svate telo zduchovnelo. Prosel zavrenymi dvermi a zjevil se ucednikum, pritom se apostol Tomas dotykal jeho ran. Nazyva sve ucedniky bratry (Zid 2,12), ackoli je jedne Bytosti s Otcem a prebyva po Jeho pravici.

V Kristu je hypostaticky sjednocena bozska a lidska prirozenost. Toto sjednoceni neni proste obecenstvi Boha s clovekem, ale Slovo (Logos), ktere bylo u Boha vecne a kterym je vse ucineno. Pouze se v case „stalo telem" pro spaseni lidskeho rodu a z Kristovy lasky k lidem.

Zbozsteni lidske prirozenosti Kristem nespociva v tom, ze lidstvi obdrzelo v Kristu vlastnost bozstvi a ztratilo svoji ohranicenost, ale v tom, ze lidem, kteri padem do hrichu ztratili sve predurceni k vecnosti, Pan vecnost vratil Svou vykupitelskou obeti.

Ve zkracene forme uvadim uceni pravoslavne Cirkve, ktere je zalozeno na Pismu svatem. Neuvadim i odkazy, na co by mohlo byt poukazano v Pismu svatem. I tak se me vystoupeni jiz protahlo. Nerad bych zdrzoval vystoupeni nasich bratru, predstavitelu pravoslavne Cirkve. Vyznavam, ze Jezis Kristus se stal tim, cim predvecne nebyl – clovekem a zustal tim, cim predvecne byl, rozeny z Otce nebeskeho – Vsemohoucim Bohem.

Slavime posvatne dvoutisicilete jubileum vteleni Syna Boziho a s hlubokou pokorou se sklanime pred Ditetem zavinutym v plenkach. Prosime, aby nas Pan posilil v pokore, ke ktere se snizil pro nase spaseni a vecny zivot. Ve svych modlitbach take prosime, aby nam odpustil nase slabosti a nedokonalosti a posilil nas ve vire a lasce k Bohu, kteremu se klanime ve svate Trojici, abychom bohulibe zili v lasce, aby nam byly odpusteny nase hrichy a ziskali jsme podil vyvolenych na vecnem zivote. Kristus Pan se vtelil a prinesl vykupitelskou obet, aby clovek, ktery jeste v raji porusil Bozi prikazani, dosahl vecneho zivota. V tomto smyslu take oslavujeme posvatne jubileum vteleni naseho Pana Jezise Krista. Jeho oslavujme a vzdavejme Mu cest a klaneni. Amen.

† Metropolita Dorotej

Novy rok

Zdaliz jsem neprikazal tobe, rka: Posilni se a zmuzile se mej, neboj se, ani nelekej, nebo s tebou jest Hospodin, Buh tvuj, kamz se koli obratis. Joz. 1,9

Zdroj sily

Buh prikazal Jozuovi, aby byl silny a muzny, kdyz mu daval ukol zdanlive neproveditelny. Jozue mel vest pres Jordan druhou generaci Izraelitu z Egypta do zaslibene zeme. Na druhe strane reky byly opevnene tvrze a narod nebyl schopen boje. Je mozne neco takoveho porucit? Buh takto ucinil.

Buh byl jako otec, ktery dava diteti zabalenou vec a rika: „Vezmi, nevis, co v baliku je, ale vezmi." Zni to jako rozkaz, ale je to spis povzbuzeni. Dite nevaha a s duverou bere, protoze tuto vec mu dava jeho otec.

Buh povzbuzoval Jozua, aby vzal to, co mu nachystal. Prislib – Hospodin bude s tebou vsude – je zaopatreni v sile a muznosti. „Nebo v Tobe probehl jsem vojsko a v Bohu svem preskocil jsem i zed," rika zalmista (18,30).

Buh nam nachystal novy rok, balik, ve kterem nevime, co bude. Duverujeme Bohu a jeho nevycerpatelnym moznostem. Pro Boha nejsou veci nemozne.

Buh silny prepasuje mne udatnosti a cini dokonalou cestu mou (Zalm 18,33).

Mam ukol prozit bohabojne a pocestne novy rok, ktery nam Buh dal ne jako nejaky „magicky" rok, ale jako kazdy jiny, ktery se lisi od vsech ostatnich tim, ze pred dvema tisici lety Buh usoudil, ze je treba poslat hrisne lidskosti Vykupitele Jezise Krista, a proto je to pro krestany vyroci neobycejne radostne.

My pravoslavni se nechame vest Bohem, ktery ma pravo ocekavat od nas, ze budeme muzni, i kdyz ukol, ktery nam Buh da, se nam bude mozna jevit jako tezky. J. Karp

Buh a zivot

Theofanie – (Pred ikonou Kristova krtu)

Mnohokrat se nasim predkum dal poznat Hospodin (uz Stary Zakon to nescislnekrat pripomina), nekdy bezprostredne (Genesis, kapitoly 3, 6, 18, 26, 32), jindy v podobe andela (Gn 18, Ex 3, Joz 5, Sd 6), jindy prostrednictvim prirodnich jevu (Ex 13, 14, 19, 20, 24, 33, 40, I Kr 8,10, Zalm 99,7), promlouval tez usty proroku (Iz 6, Ez 1, Dan 7), jen jednou vsak v plnosti lidskeho udelu, v Jezisi Kristu.

Slovo se vtelilo. Kristus, skrze nehoz vsechno je stvoreno, stal se clovekem. Lidskym srdcem a v lidskem utrpeni i slave promluvil Buh – a odtud roznecuje vsechna ostatni srdce, ochotna a schopna prijmout v sobe jeho energie. Prisel k nam skrze vody Jordanu a lide zahledli Trojjedineho Boha ve vsech osobach: Otce, Syna i Ducha, ktery z Otce vychazi.

Jeste ve ctvrtem stoleti byl 6. leden dnem Kristova vteleni a v tom smyslu hlavnim svatkem vanocnim. Odedavna bylo jeho slaveni spjato s vodou. Nesl v sobe uz mnoha tuseni predkrestanska: v Egypte byval kdysi oslavou zivotadarneho Nilu (zrozeni noveho eonu) a v Recku vzpominkou na Dionysovo promeneni vody ve vino. I pohanske narody ocekavaly velikou metanoiu.

Kdyz byla pozdeji oslava Boziho narozeni prenesena ze 6. ledna ke dni zimniho slunovratu 25. prosince, posunul se akcent svatku Bohozjeveni bezprostredne ke vzpomince na udalost plneho vyjeveni Bozi Trojice: Syn vstoupil ke krtu do vln Jordanu, Otec se k nemu prihlasil jako k svemu vyvolenci („z nebe zaznel hlas") a z oblohy se od Otce snesl Duch svaty v podobe holubice (Mt 3,16-17; Mk 1,10-11; Lk 3,22; Jan 1,30-33). Od Otce „s nebe sestoupil jako holubice a spocinul na Nem." Tak zacal byt svatek Theofanie (tez epifanie) podle oznaceni krtu „fotismos" zaroven nazyvan „fota".

Pro kosmicky dosah sveho duchovniho vyznamu vstoupil do kalendare krestanske cirkve jako jeden z hlavnich svatku. Proto se rovnez stal velice zahy vdecnym nametem vytvarnym. Uz nekdy z prelomu 2. az 3. stoleti se nam zachovalo nejstarsi vyobrazeni Kristova krtu Janem Predchudcem ve vode Jordanu. Jeho zakladni ikonograficke usporadani se pak bez podstatnych zmen udrzovalo po celou dobu klasickeho byzantskeho umeni: uprostred vyjevu se z vody nori postava Jezise, vlevo stoji Jan a krti jej. Pozdeji se v prave casti ikony zacali objevovat andele, kteri prisluhovali posvatnemu ukonu. Hlas, promlouvajici o Jezisovi jako o Bozim Synu, byl vytvarne vyjadren podobou ruky Hospodinovy, smerujici k hlave Spasitele, a sestupujici Duch se snasel na bilych kridlech holubice. Nektere ikony chtely naznacit, ze jiz tento krest predznamenal Jezisovo konecne vitezstvi nad „branami pekelnymi" (Mt 16,18; 1 Petr 3,19; Zid 2,14): umistily tedy pod jeho nohy branu podsveti, pozdeji v rozvinutejsi podobe posunutou do centra pozornosti v ikone Anastasis (He eis Hadu), a za stojicim Janem bylo mozno zahlednout sekeru zatatou do stromu („Sekera uz je na koreni stromu; a kazdy strom, ktery nenese dobre ovoce, bude vytat a hozen do ohne" – Mt 3,10).

Pro byzantsky ikonopis jsou priznacne take caste alegoricke postavy, personifikujici nektere abstraktni pojmy nebo zivly Zeme. Podobne tomu byvalo v obraze Krtu Pane: svym krtem Jezis pozehnal rece Jordan a zaroven vsem vodstvum sveta – proto se zde mnohokrat setkavame s personifikaci Jordanu v podobe starce (nekdy s ruzky) i s postavou zeny, ztelesnujici vodstva oceanu, ktera sedi na delfinu. Zrejme odtud, z ikon Baptismy, si vypujcil i Kazantzakis svou postavu bozstva vod, prihlizejiciho Jezisovu krtu v kontroverznim romanu O telefteos pirasmos. Personifikaci Jordanu s ruzky maji kuprikladu mozaiky v kupolich baptisterii ortodoxnich krestanu i arianu v Ravenne z 1. ctvrtiny 5. stoleti.

Vsem ikonam, jejichz namety se vztahuji k duchovnim skutecnostem kosmickeho dosahu (napr. Ukrizovani, Posledni soud atd.), nechybi dve hlavni telesa denni i nocni oblohy: Slunce a Mesic. Nebyva tomu jinak ani pri Kristove krtu v „rece vsech nadeji". Cely vesmir prihlizi klicove chvili, v niz se Bozi Trojice priblizuje svetu lidi, aby k sobe pozvedla ty z nich, kteri v pokore a bazni naslouchaji s laskou vyzvam, jez nelze preslechnout. PhDr. Otakar Ales Kukla

Na prahu tisicileti

Pravoslavna cirkev
v historickem kontextu mereni casu

Datem 1. ledna 2000 vstupujeme do posledniho roku dvacateho stoleti a nasledujicim rokem 2001 zacne nejen dvacate prvni stoleti, ale tez treti tisicileti naseho letopoctu. Je to letopocet zvany „od Krista" nebo „po Kristu". Vypocital jej teprve v 6. stoleti, a to nepresne, zapadni mnich Dionysius Maly. Predtim se v krestanske cirkvi pouzival takzvany letopocet „od stvoreni sveta", ktery byl rovnez umele sestaven.

V dobe, kdy se v recko-rimske risi a take za jejimi hranicemi objevilo krestanstvi, existoval na svete uz znacny pocet letopoctu. V jednotlivych mestech se uzivaly ery mistni, ve vetsich oblastech se uzivaly ery spolecne, a to jak pro potreby obcanske, tak pro cile naucne. Nejstarsi z letopoctu nam znamych je era, kterou uzivali alexandrijsti hvezdari, ale ti ji prevzali od astronomu z Babylonie. Je to tzv. era Nabonassarova. Jeji pocet zacinal prvnim rokem vlady krale Nabonassara, coz je podle nasi ery 26. unora roku 747 pred Kristem. Z toho je videt, ze se pri pocitani casu vychazelo podle zacatku panovani jednotlivych vladcu. V Babylone vzdy kalendarni rok zacinal od 1. dne mesice nisana, coz byl mesic blizko jarni rovnodennosti.

Recti historikove uzivali ve svych spisech letopocty podle olympiad. Zacatek tohoto letopoctu podle olympiad pripadal podle athenskeho kalendare na rok 776 pred Kristem (tj. 4733 pred „stvorenim sveta"). Ale protoze olympiady byly poradany po ctyrech letech, bylo nutno uvadet s cislem olympiady jeste cisla uvnitr olympiad, coz bylo nepohodlne.

Rimsti historikove vymysleli pocitani let „od zalozeni Rima". Toto datum ziskali tak, ze skladali roky panovani prvnich kralu s poctem konsulatu (uredniku – konsulu), ale protoze konsulove nastupovali do funkce sice 1. ledna, ale nekteri nevladli cely rok, nebyly roky konsulatu vzdy stejne. Tak se stalo, ze se ruzni autori rozchazeli v urceni samotneho data zalozeni mesta Rima. Neni treba dodavat, ze predstava o Rimu jako „vecnem meste" je pouhym ucelove uzivanym klise a s historii nema nic spolecneho.

V obcanskem zivote se prvni letopoctove ery objevuji na Vychode teprve po vojenskych vitezstvich Alexandra Velikeho. Po padu vlad jeho nastupcu ty ery zanikaly a zase se na vychode objevovaly mistni letopocty.

Rimane ovladli mesto Alexandrii teprve za vlady cisare Augusta ve 30. letech pred Kristem a nova – Augustova – era se tam pocitala od roku 30 pred nasim letopoctem, a to 29. srpna. Potom vsak kolem roku 300 po Kristu byl v Alexandrii ustanoven zvyk pocitat leta podle roku vlady cisare Diokletiana (od 29. srpna r. 284 po Kr.).

Stari krestane se obvykle pridrzovali kalendaru a letopoctu, neboli er, ktere byly obvykle v tech zemich, v nichz zili. Tyto ery dokonce krestane uzivali i v paschalnich tabulkach. Napriklad era Diokletianova zustala dodnes v uzivani u krestanu – Koptu v Egypte, kteri ji jenom prejmenovali na „eru svatych mucedniku", protoze povazovali za neslusne pocitat leta podle cisare, ktery patril mezi nejvetsi pronasledovatele krestanu.

Ale uz v obdobi pronasledovani krestanu v prvnich trech stoletich naseho letopoctu se setkavame v cirkevni literature s letopocty, vynalezenymi krestany. – Byly to vsak letopocty nikoliv od vteleni Pane anebo od Jeho vzkriseni, ale „od stvoreni sveta". Otazka, kam casove zaradit nejdulezitejsi udalosti z pozemskeho zivota naseho Spasitele, samozrejme zajimala mnohe. Ve 2. stoleti uceny Kliment Alexandrijsky (kolem roku 200) znal takove lidi, kteri se snazili presne urcit dokonce den techto udalosti. Avsak ze zprav Klimentovych je zcela jasne a zrejme, ze nejstarsi krestanska doba zadnou skutecnou tradici o case techto udalosti nemela – krome te tradice, ktera je znama podle udaju z evangelia.

Vsichni vychazeli ze skutecnosti, ze Pan Jezis Kristus byl pokrten v rece Jordanu Janem Krtitelem v 15. roce panovani rimskeho cisare Tiberia, kdyz mel Pan asi tricet let od narozeni. Svedci o tom svaty Lukas ve svem Evangeliu 3. kap. 1,23. Z toho vyplyvalo, ze – panoval-li Augustus 56 nebo 57 let – narodil se nas Spasitel v 41. roce anebo ve 42. roce Augustovy vlady v Rime.

Pokud jde o ukrizovani a vzkriseni Pana Jezise, nekteri ze starsich spisovatelu (napriklad Hyppolit kolem roku 222) mysleli, ze vubec cely zivot Pana Jezise trval jenom tricet let a ze Pan byl tudiz ukrizovan a vstal z mrtvych v 15. roce Tiberiovy vlady, z cehoz by plynulo, ze v 29. roce po Kristu. Jini ale pocitali pozemsky zivot Pana Jezise na 31 let, 32 let, a dokonce prvni historik Eusebios Kesarejsky poprve urcil tuto dobu na 33 let. Protoze se snazili samotny den Kristova vzkriseni urcit pomoci tabulek vypoctu paschy, v te dobe byly takove paschalni tabulky znacne ruznorode, protoze vychazely pri tom z urcitych tradic, ziskavali tito autori i data vzkriseni Kristova znacne se lisici.

Na Zapade ziskal mnoho stoupencu nazor krestanskeho spisovatele Hyppolita, ze Kristus vstal z mrtvych 27. brezna r. 29 podle ery Dionysiovy. Kdyz byl do vypoctu paschalie zaveden – na Vychode – devatenactilety kruh, bylo toto datum nemozno hajit paschalisticky. Navic i domnenka o triceti nebo jednatriceti letech pozemskeho zivota Jezise Krista neni v souladu s udaji evangelia sv. Jana, v nemz jsou uvedeny krome paschy s jeho utrpenim jeste dve paschy po Kristove krtu.

Pod vlivem paschalistickych tabulek, bez ohledu na skutecnou chronologii, zacali vztahovat vzkriseni ke 42. roku nasi ery. S temito daty se potom ucenci snazili uvest do souladu data vteleni i narozeni Pane. Vsechna ta data, k nimz krestansti ucenci prisli, mela jenom teoreticky, vedecky vyznam a nikde u krestanu nebyla pouzivana jako obcanske letopocty.

Letopocty „od stvoreni sveta" se objevily v krestanskem prostredi v souvislosti s takzvanym chiliasmem – ucenim o budouci tisicilete vlade Kristove na zemi. Toto uceni bylo zalozeno na doslovnem chapani Janovy Apokalypsy (20,4-7). Mezi jeho stoupenci byli mnozi z nejstarsich cirkevnich spisovatelu.

Opirali se o slova zalmu 89/90,4 („tisic let pred ocima tvyma (Hospodinovyma) jako den vcerejsi") a domnivali se, ze svet, byl-li stvoren v sesti dnech, bude existovat sest dnu Hospodinovych, tj. 6.000 let. Sedma tisicovka let, odpovidajici sobote, bude pak tisiciletym panovanim Kristovym. A jestlize byl clovek stvoren sesteho dne, pak i jeho nove stvoreni skrze prichod Spasiteluv na zem se uskutecnilo v sestem tisicileti, tedy v jeho stredu, tudiz kolem roku 5.500 od stvoreni sveta. Podle Julia Africana, ktery byl nejen chronograf, ale zastaval chiliasticky nazor, Kristuv prichod na zemi se uskutecnil prave v sestem tisicileti, tedy v jeho stredu, tudiz kolem roku 5.500 od stvoreni sveta, a Pan Jezis Kristus vstal z mrtvych v roce 5.531 az 2 „od Adama", tj. po Adamovi.

Afrikanuv vypocet nasel odpurce. Byl jim historik Eusebios Kesarejsky, soucasne i prisny odpurce chiliasmu. Ten podal jiny vypocet „od stvoreni sveta", ktery byl prijat do kroniky blazenym Jeronymem a po nem galskymi a akvitanskymi ucenci. Recti chronologove, ac nesdileli chiliasticke blouzneni, dali prednost vypoctu podle Afrikana, ale jeho biblicky vypocet, nepresny, opravovali. Usetrime si podrobnosti. Dulezite je rici, ze do vypoctu chronologie zasahly prace ucencu, vypocitavajicich dobu slaveni paschy. Vznikly tak na tomto pozadi ponekud odlisne ery carihradska a antiochijska, obe „od stvoreni sveta".

Na zapade v roce 525 rimsky mnich Dionysius Maly – rodem „Skytha", totiz Got, vymyslel eru od narozeni Kristova, neboli jednoduse krestansky „nas" letopocet. Dionysius sestavil pro zapadni krestansky svet paschalni tabulku na obdobi od r. 532 do r. 626 (na 95 let) podle vzoru sv. Cyrila Alexandrijskeho (pro leta 437-531) v ere Diocletianove pouzivane krestany v Alexandrii. Zdalo se mu vsak nedustojne nadale pouzivat eru pronasledovatele krestanu, coz sv. Cyrilovi nevadilo, a proto misto ni sestavil roky od Vteleni Kristova, tj. od zvestovani o jeho narozeni. Neni znamo, jak pripadl na datum od Vteleni, tj. na 1. rok „po Kristu".

Je vsak nesporne, ze datum Vteleni, ktere Dionysius zvolil, je historicky mylne. Pan Jezis Kristus se podle svedectvi evangelii narodil za vlady Heroda, krale zidovskeho. A Herodes zemrel, coz je nepochybne, na zacatku roku 4 pred Kristem podle Dionysiova vypoctu. Toto datum je presne zjisteno, podle astronomickeho zatmeni mesice. Pan Jezis se tedy narodil ctyri az sedm let pred „Anno Domini" – „pred rokem Pane".

Dionysiova era se brzy rozsirila na Zapade, diky tomu, ze mela spojitost s vypoctem paschy podle paschalnich tabulek. Nejprve ji prinesl do Britanie misionar Augustin spolu s temito tabulkami a uz v roce 605 ji pouzil anglosasky kentsky kral Etilbrecht. Brzy se tato era rozsirila take ve franske risi. V roce 816 se objevila jiz na jednom mistnim zapadnim koncilu. Beda Ctihodny ji na Zapade propagoval. Ve staroslovenskych pamatkach z nejstarsiho obdobi se uziva letopoctu „od stvoreni sveta", tedy vychodnich.

V Rusku byla era „od stvoreni sveta", ktera je docela prakticka a dosud ji najdeme ve starsich liturgickych knihach, uzivana az do doby cara Petra Velikeho. V letech 1699 – 1700 tento neprilis zbozny car zrusil onen carihradsko-antiochijsky letopocet a zavedl zapadni Dionysiovu eru „Anno Domini".

Je zajimave, ze ackoliv Dionysius psal v Rime a pro Rim, rimsti papezove nepatrili k tem, kteri by „novy letopocet" nejak zvlast sirili. Zacali jej pouzivat teprve od Jana XIII. (965 – 972) a jiz bezne teprve od papeze Eugenia IV. (1431).

Vidime tedy, jak jsou letopocty podmineny historicky. Jsou veci lidskou. Co je podstatne a dulezite, je zit v Kristu kazdodenni soucasnost, ktera otvira kazde osobnosti pravoslavneho krestana cestu k vecnosti. „Jezis Kristus vcera i dnes, tentyz az na veky". (Zidum 13,8)

Pavel Ales
(Pouzito praci prof. V. V. Bolotova a prof. D. A. Lebedeva)

Zivot pro Boha a blizni

Nase pece

„...vsechny nyni svetske odlozme pece." (Cherubinska pisen)

Temito slovy nas, pravoslavne krestany, nase starostliva a milostiplna duchovni matka Cirkev vybizi, abychom v dobe prinaseni obetnich daru zanechali starosti a vseho pecovani o casne a pomijejici. Ovsem temito slovy jsme tez vyzyvani, abychom trvale povznesli nasi dusi od casneho k vecnemu, od pozemskeho k nebeskemu, aby nase pozemske putovani se vyznacovalo zivotem v Kristu, jak o tom hovori druha cast cherubinske pisne: „Abychom prijali Krale vsech andelskymi rady neviditelne se slavou provazeneho."

Jak prijimame Krale Jezise Krista, jak dosahujeme naseho sjednoceni s Nim a prebyvani v Nem? Zde odpoved. Modlitbou, uvedomelym, hodnym prijimanim svatych tajin, zvlaste prijimanim Tela a Krve Pane. Od nas se vyzaduje chteni, usili dosahnout spasy – zivota v Kristu, a jakmile zjistime, ze vice nejsme schopni vykonat, tehdy, po nasi usilovne prosbe, prichazi nam na pomoc a dilo nasi spasy dokonava milost Bozi. Nezapominejme, ze na dile nasi spasy je nutne se osobne podilet. Proto je tolik potrebna nase aktivni ucast pri bohosluzbach, nase dobrovolne zreknuti se vseho povrchniho, malicherneho, duchovne niciciho pecovani o „svetske pece". Abychom si rozumeli, rozumna a umerna pece – o vychovu deti, rodinu, potreby nasich bliznich, pece o obecne blaho a pod., ktera nezanedbava starost a peci o duchovni stranku zivota, konkretne, o usili zit v Kristu, aby Buh mel v celem nasem konani prvenstvi a byl nade vsim, – neni cinem Bohu se protivicim a v dile nasi spasy skodlivym.

Denne se setkavame s ruznymi aktivitami, ktere mereny mirou vecnych hodnot nemaji nejen zadny kladny vyznam, ale jsou primo skodlive. Snahy o sjednoceni sveta na bazi svetske filosofie, ekonomickeho „pokroku", rozvoje technickych moznosti apod., bez Boha a v primem rozporu s Bozim zakonem, nejsou nicim jinym nez pokusem o stavbu novodobe babylonske veze. Osud takoveho pochybneho dila je predem jasny. V nedavne a podobne zijici neni clovek svobodny. Clovek zijici v hrichu neni clovekem svobodnym, i kdyz si svobodu muze namlouvat. Bez Boha neni svobody, neni spravedlnosti, neni skutecneho zivota, je jen cosi, co se velmi podoba zvireci existenci. A kdyz uz jsme opet u tech zvirat, potom nutno rici, ze vsechno tvorstvo stena kvuli hrichu cloveka.

Ma-li dojit k obnove sveta, ma-li nastoupit skutecna pravda, svoboda, spravedlnost, ma-li se usidlit ve svete a v celem vesmiru skutecna laska, potom je treba, aby clovek prestal otrocit hrichu, aby prestal provokativne stavet vselijake babylonske veze a vezicky, ktere nejsou nicim jinym nez obetmi prinasenymi dablu, ale aby zacal co nejrychleji zit podle Boziho zakona.

Nas, pravoslavne krestany, nesmi mast skutecnost, ze vetsina lidstva se nebude chtit vzdat vseho toho pozlatka, nesmime upadat do stavu beznadeje. My v tomto case tim spise odlozime „svetske pece", vezmeme stit viry, ozbrojime se laskou a trpelivosti, oblekneme se ve ctnost pokracovat v usili o zivot v Kristu. V dobe pokuseni „navzajem se potesujte a hledte jedni druhemu duchovne prospivat" (1Sol 5,11), rika nam sv. apostol Pavel. Mejme pak zvysenou peci o to, abychom se nejen sami dobre pripravili k uvitani Krale vsech, ale abychom v tom i svym bliznim pomohli, „nebot neocekavane prijde Soudce a skutky kazdeho budou zjeveny..." (Tropar pulnocni). Neprijmou-li nas, nezoufejme, ale budme pametlivi slov Pane: „A kdyz vas nekde neprijmou, pri odchodu z toho mesta si vytreste prach od chuze na svedectvi proti nim." (Luk 9,5).

Schiarchimandrita Kyrill

minulosti jsme slychali nadute fraze hlasajici, ze „porucime vetru, desti...", nebo take, ze „my zivot na zemi predelame". Dnes se zase setkavame se skutecnosti, ze jeden mravni marasmus byl vystridan jinym nemene hroznym moralnim marasmem, i kdyz se to vse tvori lidumilne. Dochazi k prevraceni hodnot. Slychavali jsme, jak se hlasalo: „Clovek – to zni hrde". Za stenou takoveho hesla vsak rachotily pusky popravcich cet. Bylo pry to v poradku, nebot tisice nevinnych obeti byli jednoduse tridni nepratele. Stovky pravoslavnych biskupu, knezi, monachu, ale i prostych vericich byly popraveny jen proto, ze vyznavaly viru v Krista. Jsou to skutecni novodobi mucednici! Ovsem dnes zaznamenavame novy mravni propad. Lidstvo, ktere ma byt sjednocovano, je stale vice rozdeleno, v ulicich nasich mest potkavame vzrustajici pocet nezamestnanych, bezpocet bezdomovcu, kteri se dostavaji az na dno mravniho bahna; predivna to ozdoba humanni spolecnosti. Utratit psa nebo kocku je v rozporu se zakonem. Zabiti cloveka je doposud trestne, ale jine zabiti jako potraty, pokusy na lidskych embryich, to je v souladu se zakonem. Sizeni a vykoristovani cloveka se prehlizi. Soudy se nestaci vyrovnat s posedlosti soudit se a vyhrat miliony. Hluboky propad v sexualni oblasti dosvedcuji inzeraty v novinach, ktere nemravnost klidne podporuji kvuli ziskum. Bylo by mozno pokracovat v liceni situace, ktera je rafinovane maskovana. Hrich je vysmivan apod. Legalizace tzv. partnerskych dvojic stejneho pohlavi za manzelske dvojice – sodomie na dosah ruky. Tak to ma byt ten novy, humanni, svobodny svet? Ne! Clovek takto .........................................

K zamysleni

Anthony Bloom

Muze se soucasny clovek vubec jeste modlit?

Z kapitoly: ROZHOVOR O MODLITBE

Muze svetsky clovek zijici v centru zmateni a nerozumu XX. stoleti vest zpusob zivota, ktery popisujete? Mohou lide zijici ve svete vest modlitebni zivot jako monasi?

Premyslim – ano plne, ale jenom tehdy, spoji-li modlitbu se zivotem a zivot s modlitbou. Jestli se snazime odejit ze svetskeho zivota a oddavat se modlitbe predstavujice si, ze se snazime byt jakoby hloubavymi mnichy, nic z toho nebude. Povinnosti nas oddeli od modlitby.

Ale jestli uzname, ze vsechno v zivote – situace, do kterych nas Buh postavil, abychom prinesli viru tam, kde vira neni, prinesli nadeji tam, kde nadeje neni, prinesli svetlo – byt jen matne, malou jiskricku svetla tam, kde je jenom tma a soumrak, abychom byli soli ochranujici pred hnilobou, abychom prinesli spetku lasky, tam kde panuje nelaska, tehdy se zadna situace neukaze natolik hloupa a plna obav a nepokoje, abychom nemohli do ni vstoupit modlitebne, v modlitebnim duchu. Muzeme rici: „Hospodi, poslal jsi mne do tohoto soumraku, do teto tmy. Bud se mnou, daruj mi byt s Tvou pritomnosti!" Jestlize se takto modlime, pomuzeme celou situaci prinest Bohu. Velmi casto lide rikaji: „Chtel bych se modlit neroztrzite, ale mam na sobe naklad starosti." Mame se snazit odstranit tyto tezkosti? Velmi casto je jimi Buh zaneprazdnen mnohem vice nez my. Drive nez budeme pobyvat s Bohem v nerozptylenem klidu a pokoji, miru a tichu, meli bychom se obratit k Nemu a rici: „Pane, mne dela starost a trapeni to a to. At je to nemoc, at je to neprejicnost, dokonce trema ditete pred zkouskami – pro Boha neni nic prilis male. Prineste Bohu vse do podrobnosti a reknete Mu, co vsechno se vam nahromadilo. A potom v aktu viry reknete Bohu: „Odevzdal jsem to do Tvych rukou a nejaky cas necht je to ve Tvych rukou." Jste-li poctivi, muzete pridat: „Nemyslim si, ze Ti tyto starosti umim predat na dlouho, protoze Ti nedostatecne duveruji. Vezmu si tyto starosti zpatky, protoze jsem jimi zaneprazdnen vice nez Ty." (Pozdeji zjistite, ze to tak neni a tim vic je treba zacit jiz ted.) A potom, kdyz jste predali starosti Bohu, reknete: „A ted Boze, pojd, pobudeme trochu spolu." Vzdyt prave takto byste postupovali se zenou nebo s pritelem. Prisli byste za ni, za nim s nakladem starosti, ale proste nemuzete vychutnavat spolecnost, stesti, ze jste spolu. Nejprve reknete: „Ach, mel jsem tak tezky den!" a vyrikate zene, matce nebo kamaradovi tezkosti tohoto dne. S odlehcenou dusi se pak muzete v kresle uvolnit a rici: „Jak nam je spolu dobre." Existuje povest ze zivota jednoho francouzskeho svateho XIX. stoleti. Byl dochazejicim knezem v jedne male vesnicce, tam zil starecek, ktery hodiny a hodiny prosedel v chramu. Jednou mu knez rekl: „Dedecku, co tu cele hodiny delas? Usty nesevelis v modlitbe, ruzenec neprobiras, co delas? A starecek mu odpovedel: „On hledi na mne, ja na Neho a je nam spolu dobre." Tohoto nelze dosahnout, dokud nepredate vsechny sve starosti a nepodelite se o ne. Kontakt, spolecenstvi je mozny az potom. A jestli to tak vychazi, pak se ukazuje, ze vse v zivote muze byt duvodem k modlitbe.

Napriklad, probudite-li se rano, muzete si uvedomit, ucit se uvedomovat, ze vstavate z mrtvych, podobne jako Lazar, protoze ve vasi situaci je sen to stejne, co smrt. Ve snu si neuvedomujete nic, jste bez moci, jste bezbranni, bez pomoci, cely svet prestal existovat, jako byste byli mrtvi. A potom vas Buh zve: „Pojd!" a vy vstupte do dne, ktery nikdy v historii nebyl, je to zcela novy den. A Buh rika: „Vejdi v nej ve jmenu Mem." A vy muzete proste jednoduse odpovedet: „Hospodine, pozehnej tento den pro mne, pozehnej me pro tento den." A vejdete v tento den, jako byste vysli na planinu pokrytou bilym snehem. Je cista, neni na ni stopy a vy si musite klast otazku: „Jak mam prejit, jakym smerem?" a bezte. Potom musite prijmout kazde setkani jako Bohem danou situaci, kazdou udalost jako poslanou Bohem. Potkate-li cloveka nebo situaci, muzete rici: „Pane, dej mi pochopeni, dej mi moudrost, dej mi potrebna slova a opravdove jednani." Jestli se pozdeji dostavi vahani, muzete rici: „Hospodine, osvit mne!"

A jestlize jste udelal vsechno, jak nalezelo, obratte se k Bohu a reknete: „Pane, jestli to co jsem rekl a udelal, bylo dobre, necht to s Tvym pozehnanim bude obrazne zrno, necht prinese bohate plody. Jestli jsem postupoval spatne, vyhlad to z pameti tohoto cloveka!" Vzpomente si na rceni stare ruske pohadky: nejdulezitejsi okamzik v zivote = soucasny okamzik, protoze co se stalo, uz neni a budouci se jeste nestalo. Nejvzacnejsi clovek na svete je prave ten, se kterym se stykate prave ted, nejdulezitejsi praci v zivote – delat ted pro tohoto cloveka, co je treba. A tehdy vas prazadne udalosti ani na okamzik nevyrusi od modlitby. To bezpodminecne nebude hloubava modlitba, ale na druhe strane, jestli se pomodlite rano a uchranite si pocit Bozi pritomnosti, jestli vase srdce zahorelo, vedomi se prozarilo, vule rozechvela, telo se vzchopilo, tehdy budete v rozpolozeni cloveka, ktery rano dostal dopis, je jedno jestli se skvelou zpravou, ktera zari cely den svetlem, nebo jestli s tragickou zvesti, ktera vam zastini cely den – ani na okamzik tato zprava nebude zapomenuta. To stejne je mozne rici i o modlitbe.

Z galerie pravoslavnych myslitelu

Vladimir Sergejevic Solovjov
filozof dejin, teolog, publicista a basnik

V r. 2000 uplyne 100 let od smrti V. S. Solovjova, velkeho myslitele nasi doby. Solovjov byl jednim z tech, kteri prispeli k rozvoji krestanske filozofie 20. stoleti.

V r. 1922 byla cela plejada ruske vedecke inteligence odsunuta lodi do Nemecka. Mezi nimi byli filozofove svetoveho vyznamu jako napr. N. Berdajev, S. Bulgakov, S. Frank, N. Losskij, L. Karsavin (byl po valce zajat NKVD na Litve a zahynul v gulagu Abez), P. Sorokin, a mnozi jini, kteri pak zili a pusobili v Berline, Parizi, Kaunasu, Varsave a take v Praze.

Udel tech, kteri zustali ve vlasti, byl tragicky. Napr. P. Florentskij zahynul v gulagu na Soloveckych ostrovech, E. N. Trubeckoj zemrel na skvrnity tyfus, G. Spet, A. Losev byli vezneni.

Prace vsech, jako i prace Vladimira Solovjova a Nikolaje Fedotova, byla na dlouha leta v Rusku zapomenuta, zatimco v cizine o ne byl a je stale velky zajem.

V. S. Solovjov byl vnukem pravoslavneho kneze a synem profesora Moskevske univerzity, doktora historickych ved Sergeje Michajlovice Solovjova. S. M. Solovjov byl znamym historikem (1820 – 1879), byl autorem 29 svazku Ruskych dejin (do r. 1775), ktere jsou do dnesniho dne zakladnim dilem pro historiky. Napsal tez celou radu dalsich historickych praci a take prace „Pokrok a ................................... zeni vlastni rodiny byla miziva. Byl beznadejne zamilovan do vdane zeny, do Sofie Chitrovove.

V dobe jeho mladi nic nenasvedcovalo tomu, ze se jednou stane nabozenskym filozofem. Bylo mozno ocekavat, ze nastoupi spise prirodovedeckou drahu. Jeden z jeho pratel ho tehdy charakterizoval jako typickeho nihilistu sedesatych let, jehoz mysleni se zpocatku ubiralo pres deismus, ateismus az k materialismu.

Na prani otce studoval na historicko-filologicke fakulte Moskevske univerzity a potom prestoupil na fakultu fyzikalne-matematickou. Tam se odehravala jeho promena. V dopise sve sestrenici Kati Romanovove psal: „Veda nemuze byt poslednim cilem zivota. Vyssi skutecny cil je jiny – nabozensky a mravni, pro ktery i veda je jednim z prostredku." Od teto chvile povazoval za svuj zivotni ukol poukazat na prvotni humanni podstatu krestanstvi a ucinit krestanstvi obecnym statkem.

Externe slozil zaverecne zkousky na historicko-filologicke fakulte a po obdrzeni diplomu vstoupil jako externi posluchac na Moskevskou duchovni akademii. Jeho zajem se ubiral pres Spinozu, Schopenhauera k filozoficke nabozenske mystice a novoplatonovskemu idealismu Schellinga.¹) Od vlivu Schellinga se pak oprostil, ale pri vytvareni sveho vlastniho nazoroveho systemu zpocatku pouzival jeho terminologii.

Kandidatskou praci „Mytologicky proces ve starem pohanstvi" (1873) dosahl titulu kandidata filozofie. Charakteristickym znakem Solovjova jako myslitele byla jeho vysoka historicko-filozoficka kultura. Projevilo se to v magisterske disertacni praci z roku 1874 „Krize zapadni filozofie ve vztahu k pozitivismu" (Titul magistra filozofie dostal ve veku 21 let.) V teto praci Solovjov poprve formuloval svou milovanou ideu syntezy, splynuti kultur. Tuto ideu propagoval po cely zivot.

Brzy mlady magistr prednasel na Moskevske univerzite historii novejsi filozofie. Podle prani sveho ochrance prof. Jurkevice se pak stal jeho nastupcem.

V te dobe se projevoval i basnicky talent Solovjova. Venoval se studiu estetiky. Psal „Krasa v prirode" a „Vseobecny smysl umeni, O lyricke poezii". Vysel prvni sbornik jeho basni, ktery otevira ctyrversi o marnosti vedeckeho snazeni zdolat tajemstvi prirody.

Priroda ze sve krasy

Nedovoli strhnout zavoj svuj,

Ani strojem z ni nevymanis to,

Co duch neuhodne tvuj.

V letech 1875 – 77 byl docentem filozoficke fakulty Moskevske univerzity. V letech 1880 – 81 se stal soukromym docentem Sankt Peterburske univerzity a prednasel take v zenskych vyssich kurzech.

Pro doplneni vzdelani a za ucelem vyzkumne prace v Britskem muzeu odjel mlady soukromy docent do Anglie. A tu se s nim stala jiz druha a hlubsi promena. Uverime-li tomu, co pozdeji napsal v basni „Tri setkani", zjevila se mu (jemu, ktery se zabyval i spiritismem) sama Bozi moudrost – Sofie – a prikazala mu odjet do Egypta. Tam opet zhledl Bozi moudrost na pousti pri smrtelne nebezpecnem setkani s Beduiny, kteri ho povazovali za necisteho. Byl to pro nej dalsi zlom. Pod tim dojmem napsal basen.

V blankytu se dnes zjevila Kralovna ma

Busilo srdce me v sladkem opojeni

V paprscich rozbreskleho dne

Tichym svetlem zari duse ma.

Behem zimy stravene v Kahire zacal psat dialog „Sofie", byl to prvni pokus vylozit vlastni myslenky. Po navratu do vlasti zacal systemizovat sve ideje.

Prednasel na Moskevske univerzite logiku a dejiny filozofie a ve veku 27 let obhajil titul doktora filozofie praci „Kritika abstraktnich principu".

Jak uvadi A. Gulyga, abstraktni principy byly pro nej neprijatelnou „skolni filozofii", empirismem a idealistickym racionalismem. Zaclenoval do ni i abstraktni katolicky klerikalismus. Kazdy z techto smeru byl jim povazovan za poplatny sve dobe, ale pro jeho dobu byla nezbytna vyssi synteza – „pozitivni vsejednota".

Od roku 1878 poradal Solovjov velmi uspesne verejne prednasky o filozofii nabozenstvi. Vzdelana spolecnost hlavniho mesta se sjizdela „na Solovjova". Mezi posluchaci byl i Dostojevskij a L. N. Tolstoj (podle svedectvi Dostojevskeho to byvaly tisice posluchacu). S Dostojevskym Solovjov navstivil Optinu pustyn. Jeho vztahy s Tolstym byly vlazne. Nazory Tolsteho podroboval Solovjov ostre kritice.

Sve prednasky pak publikoval pod nazvem „Cteni o Boholidstvi". V „Ctenich" poukazoval na zapadni ideu individuality ztelesnene v obraze „bohocloveka". Odklon cloveka od Boha k osobnimu bohocloveku povazoval za neviru v Boha a zbozsteni sebe sama. Oproti tomu vychodni ideu „Clovekoboha" povazoval za ztelesneni univerzalizmu.

Drive branil syntezu ve filozofii a pozdeji ji aplikoval na nabozenska temata, ktera jiz brzy zcela ovladla jeho mysleni.

Ve tvorbe Solovjova zacala nova etapa. Zanechal na cas filozoficka hledani a oddaval se problemum nabozenstvi. Za hlavni ukol povazoval sjednoceni cirkvi. Katolikum se snazil vylozit pravost a puvodnost pravoslavi a pravoslavnym blahe snahy katolicismu. Presto pravoverni katolicti klerikalove ho povazovali za heretika. Zpocatku i ruska pravoslavna cirkev pohlizela na nej s urcitym odstupem.

V Zahrebu vysly „Dejiny a budoucnost teokracie, Vsesvetova historicka cesta k pravemu zivotu" (1887), v Parizi ve francouzstine jeho fundamentalni dilo „La Russie et l’Eglise universelle" – „Rusko a vseobecna cirkev" (1889).

„Kritika abstraktnich zasad" obsahovala dve prvni casti jeho systemu – etiku a teorii poznani. Pak zapocal praci na treti casti – estetice. Citoval tvrzeni Dostojevskeho, ze „krasa zachrani svet" a volal: „Je hrozne sverovat zachranu sveta krase v dobe, kdy je treba zachranovat samu krasu pred umeleckymi a kritickymi pokusy, ktere se snazi zamenit idealni krasu za idealni osklivost". Jak je to obzvlaste aktualni tema na konci naseho stoleti!

Solovjov neni zastancem „umeni pro umeni", je protivnikem „zkazy estetiky", ktera vede k zapreni krasy jako kriteria umeni. „Umeni neni pro umeni, ale k uskutecneni plnosti zivota, ktera nezbytne obsahuje zvlastni prvek umeni – krasu. Nezahrnuje krasu oddelene a samostatne, ale v podstatnem a vnitrnim spojeni s celym obsahem zivota." Je presvedcen, ze existuje i krasa, ktera nezachranuje, ale ktera svazuje s hmotou.

Separatne vydal 3 projevy na pamatku F. M. Dostojevskeho (1884). Dale dila „Zidovstvi a krestanska otazka" (1884), „Ruska idea" (1889), „Duchovni zaklady zivota" (3. vydani 1897), „Narodnostni otazka v Rusku" (1888 –91). Mimo to publikoval mnoho stati v Evropskem vestniku.

Nejplodnejsi bylo posledni desetileti zivota Solovjova. Jeho talent dosahl vrcholu. Psal dila o tvorbe Puskina „Puskinuv osud" (1898) a o dile Tjuceva. „Smysl lasky" – je filozofickou hymnou vzneseneho citu. Hlavni a jedno z jeho nejdulezitejsich del je sestisetstrankove „Ospravedlneni dobra –mravni filozofie" (1897). Dale napsal: „Pravo a moralka – eseje aplikovane etiky" (1897), „Duchovni zaklady zivota" (1897), „Zivotni osud Platona". Na sklonku zivota napsal dilo „Tri rozhovory"– s apokalyptickou tematikou se zaverecnou legendou o Antikristu.

V jedne ze svych stati Solovjov tvrdil, ze nema vlastniho uceni – vse jsou pouze komentare k te pravde, ktera ozarila narody pred devatenacti sty lety. Ma pravdu v tom, ze jeho nazory nevybocuji z duchovni tradice pravoslavneho Ruska a take zahrnuji vse zivotadarne, co se v nich nachazi. Sve nazory prezentoval s takovou hloubkou, duslednosti a leskem, ze muzeme a musime presto uznat Solovjova za tvurce originalniho filozofickeho systemu, ktery vynika predevsim mravni kulturou.

Zakladni otazkou pro Solovjova podle italske teolozky M. Teance je existence zla. Je velmi snadne se vzdalit od Krista tim, ze se sice voli dobro, ale ne Kristus. Krestanstvi bez Krista a evangelia a bez skutecneho vzkriseni v plnosti blazeneho zivota je prazdnym mistem. definovani dobra a zla nas nutne odkazuje na osobu a dilo Krista.

Dobro muze klamat, jestlize nejsme pripoutani ke Kristu, a muze skryvat i zradu. Existuje dobro, ktere nezachranuje, protoze absolutizuje dokonalost a ne vztahy.

Existuje pravda, ktera neprinasi spasu, protoze zboznuje myslenku.

Dokonce muze existovat i jednota jako klam. Existuje jednota, ktera nezachranuje, protoze se stava systemem jistoty, a ne naplnenim laskyplne jednoty.

Spasa uskutecnena podvodnikem a napodobitelem pravdy – Antikristem – je parodii. Je spasou, chapanou jako zruseni vnejsich konfliktu, a tedy falzifikaci vnitrniho krestanskeho etosu, falzifikaci zivota a samotneho byti, falesnym dobrem.

C. Noica k tomu rika: „Falzifikace hodnot, muzeme take rici falzifikace byti. Tak jako existuji ruzni falzifikatori, mohou existovat take falzifikatori ruznych hodnot jinych, nez jsou penize, napriklad falzifikatori pravdy nebo krasy a predevsim falzifikatori dobra."

A prave take my dnes, pouceni nedavnou minulosti, musime byt zvlaste citlivi na veskere pokusy falzifikace dobra!

V knize „Ospravedlneni dobra" Solovjov prijima kantovskou tezi o autonomii mravnosti a dale ji rozviji a ukazuje, jak se realizuje eticka synteza. Solovjov klasifikuje pravo jako „nizsi hranici" jako „urcite minimum mravnosti". Povinnost neni pravnim pojmem, ale mravnim. Tim spise laska. Zasluhou Kanta bylo stvrzeni autonomie mravniho zakona. Nemecka filozoficka klasika sla smerem k etickemu centrismu, ale tam nedosla. Solovjov predal stafetu a dosahl cile. Kategoricky imperativ konani dobra prezentuje jako absolutni a autonomni a nezavisly na podminkach zivotniho prostredi a na predpisech „vyssich instanci".

Kant s bazni pohlizi na nebesa a vidi pouze hvezdnou oblohu, obdivuje ji, porovnava jeji tajemstvi s tajemstvim mravniho zakona a odmlcuje se a neopovazuje se stavet jakekoliv hypotezy o puvodu techto tajemstvi. Solovjov se opovazil. Kant mluvil o primatu praktickeho (mravniho) rozumu, zacinal ale filozoficky system od teorie poznani (pak pokracoval etikou a estetikou). Solovjov v „Kritice abstraktnich principu" na prvni misto postavil etiku.

Litost, smilovani je elementarni mravni zazitek (Schopenhauerova idea). Tak tomu je, ale Solovjov poukazuje, ze samo slitovani nestaci pro stavbu moralky. Je mozne litovat jine, ale chovat se sam nemravne. Je nezbytny jeste jeden regulator chovani – pocit studu, hanby. Je to nejdulezitejsi zakladni prvek mravnosti a vubec lidskosti. Solovjov parafrazuje Deckarta, kdyz rika „Stydim se, tudiz existuji". „Pryc se studem" znamena „Pryc s lidskosti". Stud udrzuje cloveka na stezce umirnenosti a slusnosti.

Solovjov poukazuje na dalsi komponentu eticke syntezy, na pocit pokory. Byt mravnym, konat dobro mohu pouze tehdy, kdyz jsem presvedcen o jeho nezbytnosti, jen tehdy, kdyz ho vysoce ctim, jsem zneklidnen jeho osudem. Od cloveka se pozaduje trvala mravni starost o sve chovani. Clovek sebeuspokojeny, bez svedomi je ztracen pro moralku.

Pouze staly osobni stud z hlediska vyssi autority, absolutna, dela cloveka mravnym.

Jak muzeme pojmenovat absolutno? Solovjov ho jasne pojmenovava Bohem a pocit pokory naboznosti.

Mozna nekdo namitne, ze je mozne miti pocit zbozneho uctivani a ze vse to muze mit svetsky charakter. Ale je prave mnohem tezsi najit skutecny osobni mravni ideal. Vzdyt nejde jen o konkretni program socialniho pusobeni, ale jde o nejzassi vrchol dokonalosti, ktery neni uskutecnitelny, ale je vychovnym prikladem. Takove chapani idealu je nutne, a proto neni treba ho hledat jinde nez v Kristu.

Vznik krestanstvi znamenal mohutny zlom v mravnim uvedomeni lidstvi. Vznikla vselidska moralka, o jejimz navratu dnes snime. Hledame k ni cestu. Solovjov nam muze pomoci v jejim nalezani. Smysl uceni Solovjova muzeme charakterizovat dvema slovy – laska a soborovost (svornost).

Kant vyzdvihuje smysl pro povinnost, ale ve stari pochopil, ze bez ozivujici sily svetleho citu kategoricky imperativ nema plny ucinek.

Solovjov stavel univerzalni ideu lasky jako vyssi duchovni lidskou moc.

My dnes profanujeme tento pojem, stydime se ho dokonce vyslovovat. Nikde jinde se neprojevuje tak jasne lidskost jako v prozivani lasky. Laska si privlastnuje Bozska prikazani jako samozrejmost.

Soborovost je klicovym pojmem filozofie Solovjova. Idea soborovosti je vyrazem jednoty obecneho a individualniho. Soborovost je obecne, ktere zahrnuje cele bohatstvi zvlastniho a individualniho. Solovjov prevadi pojem do oblasti etiky a chape ji jako intuitivni samozrejmost, ktera byla po staleti pestovana ve vychodni cirkvi a tradovana v jinych narodech.

Cteme-li dnes z del Solovjova, prekvapuji nas primo prorocka zjeveni tohoto velkeho myslitele, ktery predstavil budouci mravni boj. Varoval pred stretnutim dvou svetu a zduraznoval nevyhnutelnost miru a uprimneho pratelstvi mezi evropskymi narody a nevyhnutelnost hledani cesty ke spaseni krestanskeho sveta pred pohlcenim horsimi zivly.²)

V nynejsi dobe, v dobe obnovy a lamani starych stereotypu jeho myslenky maji pro nas zvlastni vyznam.

Nelze etiku zamenovat s politikou. Politika muze byt dobra nebo spatna, spatna moralka neni mozna, bud je nebo neni.

V casech nebezpeci samozniceni lidstva je treba prekonat hodnotovou relativitu a vratit se k tradicnimu chapani dobra a k absolutne mravnimu vztahu k zivotu.

Jasna a jednoznacna filozofie Vladimira Solovjova nam dava spravnou mravni orientaci, je to prave to, co dnes nezbytne potrebujeme.

MUDr. J. Karpowicz

²) Solovjov mel na mysli islam a panmongolismus

Literatura:

H. Köhler – preklady del Solovjova do nemciny, Stuttgart 1922, Die Rechtfertigung des Guten, Sonntags – und Osterbriefe

L. Müller – preklady del Solovjova do nemciny

Bruselske ruske vydani del Solovjova z r. 1977 (16 svazku)

V. Klucevskij – Solovjov

A. Gulyga – Solovjov

D. P. Mirskij – A History of Russian Literature, Londyn 1965

Legenda o Antikristu, 1996, M. Tenace – Antikrist, vypraveni o falesnem dobru

T. Spidlik – Ruska idea

E. Zamyslovskij – Pamatce Solovjova

¹) Friedrich Wilhelm Schelling (1775 – 1854) nemecky klasicky filozof, predstavitel nemeckeho idealismu.

Mojzisova hora s poutniky na velbloudech

Z pouti

Dedicove svateho Cyrila a Metodeje
na pouti ze Stareho do Noveho zakona

„Pane, rty me otevri i budou usta ma zvestovati chvalu Tvou." Z 51,17

Se slzami v dusi opoustim Getsemanskou zahradu a myslim na naseho Pana Jezise Krista. V polosneni libam kamen, o ktery se opiral pred svym utrpenim na krizi.

Vychazim ven z chramu, v nemz je umisten, do tepleho vonneho podvecera.

Obloha potemnela a Jeruzalem se rozzaril tisicerym svetlem.

Ale ja prozatim hledam pritmi a samotu. Stranou ostatnich v modlitbe hovorim s Panem a placu nad tim, kolik dusevni bolesti musel pretrpet pred svymi strasnymi telesnymi mukami:

Jidasovu zradu, Petrovo nepochopitelne zapreni.

A nakonec ve sve lidske uzkosti a hruze z blizicich se poslednich okamziku zustava sam, opusteny, zranitelny – obklopen spicimi ucedniky...

Mijim vekovite stromy, ktere pamatuji Jeho svate kroky.

Prenesena do daleke bolestne minulosti nemohu najit cestu zpet mezi proudici davy poutniku a navstevniku, mezi auta projizdejici pod zahradou a pokrikujici prodavace suvenyru...

] ] ]

Bude vsak lepsi, kdyz se vratim na zacatek nasi pouti, nebot zazitek, o nemz hovorim, patri k jednomu z tech zaverecnych...

Vse zacalo tim, ze Jeho Blazenstvo Dorotej, metropolita ceskych zemi a Slovenska, pozehnal poutnikum z Cech a Moravy k ceste na Sinaj a do Svate zeme.

Pout, jejihoz duchovniho vedeni se ujal Preosviceny vladyka Krystof, biskup olomoucko-brnensky, se uskutecnila ve dnech 1. 11. – 12. 11. 1999. Byla plna neobycejnych zazitku, jejichz dojmy budou nepochybne zuroceny v dusi kazdeho poutnika...

Sedim na plazi Mrtveho more stranou vsech svetskych starosti ponorena do vzpominek na uplynule dny pouti, ktera nezadrzitelne konci. Za nekolik hodin odletame domu...

Nedozirne dalky nad vodni hladinou, ztracejici se kdesi za obzorem v neznem hnedem a modrem doteku s oblohou, vyvolavaji v dusi klid, smireni a pokoru...

] ] ]

Prvni dny pouti byly plny ocekavani, tajemstvi, zvedavosti i obav.

Jak to vsechno zvladnu? Podari se mi vystoupit na Mojzisovu horu a stanout tam, kde Hospodin mluvil s clovekem? Bude mne doprana tato velka milost? Mne – obycejne, nicotne a hrisne?

Cesta z Kahiry na Sinaj byla dlouha a unavna.

Na jejim konci jsme stanuli na miste, kde „...morem jako po sousi prosel Izrael, videl nepritele faraona se topiciho a zvolal: Bohu viteznou zpivejme pisen..."

Tato pisen zaznivala i v nasich srdcich a pocatecni unava z nas stekala s kapkami morske vody, v niz jsme se osvezili.

Neopakovatelne zazitky nasledovaly tak tesne za sebou, ze je nelze lidskymi slovy vubec vyjadrit.

Snad vyzpivat. Tak, jak jsme to cinili na kazde zastavce: u pamatneho mista, v monastyru, chramu ci pri modlitbach po ceste autobusem. Ceske modlitby vytryskly z uprimnych srdci. Prinesly pozdrav ze vzdalene vlasti...

V monastyry svate Kateriny zalozenem ve 4. stoleti pod stejnojmennou horou jsme byli srdecne uvitani.

Modlitbami jsme se pripravovali k vystupu na horu Mojzisovu.

Ocekavany den jeste nevyhledl slunecnimi paprsky z rozeklanych skalisek, kdyz nasi poutnici stanuli na zacatku dlouhe a strme cesty na horu, kde Mojzis dostal od Hospodina Desatero.

Je vysoka 2260 metru.

Poutnici se zdravotnimi potizemi jeli na velbloudech a my ostatni jsme vyrazili pesky.

Nase pocatecni rozhodnuti, ze cestou budeme pri jednotlivych zastavkach zpivat tropary a cist zalmy, se ukazalo nerealnym, nebot spolu s nami vystupovali i pomerne dosti hlucici americti turiste a spolu s velbloudy virili prach, jenz zpusobil zvlaste nam drive narozenym potize s dechem.

Zaverecnych 700 schodu ci spise prikrych skalnich prahu, po nichz musili vsichni poutnici projit pesky, jsem vystupovala v polobezvedomi podpirana diakonem bratrem Jirim z Prahy.

Moje hrichy spolu s ridnoucim vzduchem mne tahly k zemi.

Nakonec jsem ke svemu udivu dosahla vrcholku hory a nabyla dechu natolik, ze se mi dostalo cti hlasite se na teto svate pude v chramu ... pri svate liturgii pomodlit i svuj milovany jednapadesaty zalm.

Podeprena pravici Hospodinovou jsem uz vubec necitila unavu a po svate liturgii, kdy jsme vysli z chramu spolu se sluncem, jez nam pohladilo tvar, jsem dusevne i telesne osvezena temer bezela dolu naplnena jakousi nadpozemskou radosti.

A co bylo potom?

Jeden duchovni dojem za druhym. A kazdy dalsi se zdal silnejsim nez ten predchozi.

Jako napriklad horici ker, z nejz promluvil Hospodin k Mojzisovi...

] ] ]

Vyrusena ze vzpominek a zapisu beru na vedomi, ze nasi poutnici uz nasedaji do autobusu. Rozhoduji se pokracovat po navratu do naseho docasneho domova.

Pro mne a dalsich devet spolupoutnic je to pravoslavna ubytovna v dome naseho pruvodce pana Todora Varakla a jeho mile maminky. Uz podruhe mam prilezitost byt provazena Svatou zemi jeho laskavou rukou, usmevavou tvari a primo uzkostlivou peci a starostlivosti. S usmevem sleduji, jak nas znovu pocita, abychom se nekde neztratili, a vraci mne to do mladych let, kdyz

] ] ]

Nebylo to tak jednoduche, jak jsem si myslela...

Nejprve jsem si poplakala, protoze mne primo citelne chybely moje spolubydlici milovane sestricky Olga z Karlovych Varu, Renatka z Teplic, Zdenicka z Unicova a Veruska z Prahy.

A samozrejme muj ozivly svaty Pantelejmon Natalka.

Horici ker na Sinaji s poutniky

jsem podobne pocitala zaky na skolnich vyletech.

Pan Todoros se svymi bohatymi znalostmi neni jen zkuseny pruvodce. Predevsim je to pravoslavny verici spolubratr, ktery si rad v chramu s nami zazpiva a nestydi se i za pripadne slzy.

Ted nas prave na zaver pouti veze do sve velke zahrady a hosti banany, mandarinkami a jinymi citrusovymi plody, kterych si poutnici mohou nabrat plne predem pripravene igelitove kabelky.

Po navratu na ubytovnu se probiraji udalostmi uplynuleho dne.

Na pokracovani v zapisu vzpominek neni cas.

Nechavam je „ulezet". Pokracovat budu az doma...

Slibily jsme si navzajem, ze na sebe nezapomeneme. A bude to asi tak, protoze Olinka uz mi na druhy den rano telefonovala, jak se mam. Rekla jsem ji, ze mi tu chybi...

A pak se zazitky, o nez se chci s vami jeste podelit, zacaly pomalu vybavovat...

V popredi ostatnich zazarila cista a dobra tvar Jeruzalemskeho patriarchy Diodora plna skryteho utrpeni z postupujici nemoci.

Vzpominam si na jeho mekkou otcovskou ruku, kterou kazdemu z nas zehnal.

Dalsi vzpominky vedou k hore Pokuseni, prinaseji mne posledni pozdrav z poustnich a horskych monastyru, z Olivove hory a z mista nasich jiz tradicnich kazdodennich setkani u chramu Boziho hrobu.

– –

Vyzpovidana svym krestnim a duchovnim otcem na Golgote pristupuji v nem ke svate eucharistii a opet jako pred dvema lety sleduji Bozskou liturgii podle Gorazdova sborniku.

Zda se mi, ze uz zde zni skoro zdomacnele.

Z dalky mne jeste zamavaji novi recti, rumunsti a rusti znami z monastyru ve Starem a Novem meste.

A pak prichazi vzpominka, kterou jsem si „schovala" skoro nakonec: reka Jordan.

Jedna stara moudrost rika, ze dvakrat nevstoupis do jedne reky.

Vstupuji vsak plna ocekavani podruhe do svatych vod, abych z rukou vladyky Krystofa prijala spolu s ostatnimi poutniky agiasmos – pozehnani vodou, ve ktere byl pred 2000 lety pokrten nas Pan Jezis Kristus.

Mam v dusi „jako v pokojicku" a citim se volna, ocistena...

Posledni svatou liturgii mame v monastyru vybudovanem v miste vezeni Pana Jezise Krista.

Usty vladyky Krystofa snad promluvil sam Duch Svaty. Svuj shodny dojem z kazani jsme si pak vzajemne sdelovali skoro stejnymi slovy.

Kdybyste se mne tazali na obsah, tezko bych vam dala nejakou ucelenou odpoved. Mohu vsak rici, ze ma duse odpoutana od tohoto sveta stoupala zavratne vysoko milujic vsechny kolemstojici i ty, kteri prochazeli venku kolem monastyru a hlucnym hovorem rusili svatou liturgii, nesobeckou, odpoustejici Bozi laskou...

] ] ]

Nedavno jsme slavili narozeni naseho Pana Jezise Krista.

Golgota – chram Boziho hrobu

Ukrizovan za nase hrichy

Od okamziku, kdy se nas Spasitel v betlemske jeskyni „racil poloziti do jesli urcenych pro nerozumna stvoreni", uplyne 2000 let.

A ja opet s hlavou sklonenou v pokore tak, jak jsem nedavno prochazela nizkym vchodem do chramu Narozeni Pane v Betleme, budu celou svou dusi – obrozenou a omytou zazitky nasi poute – zpivat husitskou koledu z 15. stoleti: Narodil se Kristus Pan, veselme se.. sestra Jana

Cirkev a zivot

Pomoziz nam, Hospodine, Boze nas (II Pa 14,11)

I.

Z celeho souboru cisel naseho casopisu HLASU PRAVOSLAVI za nekolik poslednich let ma naprosto mimoradny vyznam listopadovy sesit rocniku 1999, protoze podava zpravu o zavaznem devatem snemu nasi autokefalni cirkve v Ceskych zemich a na Slovensku, anoncovanem jiz v breznovem cisle casopisu, ve zprave o zasedani Posvatneho synodu.

Thematem jednani snemu byla predevsim svatost Cirkve a jeji obnova v Duchu svatem. Neni jiste treba zduraznovat, ze cesta k dosazeni naznaceneho cile nevede nasavanim a prijimanim novych nazoru, „temer" blizkych Kristovu spasitelnemu uceni. S timhle nebezpecim nabozenske synthesy se ovsem potkava spise jednotlivec zavalovany informacemi o duchovnim a myslenko r. potrebny pocet biskupu, aby v pripade umrti jednoho z nich byl dostatecny pocet k vysveceni noveho nositele apostolske posloupnosti. Musi mi vlastni vzdelavaci zarizeni (bohosloveckou skolu), aby bylo zaruceno zachovani nezkresleneho Spasitelova uceni.

Oboji uvedene – sobestacnost pri ustanovovani biskupu i pri vzdelavani duchovnich – jsou sice zavazne, ale jen vnejsi znaky zivota cirkve. Ani v lidskem tele neni tvarova dokonalost zevni podoby organu bezpecnou zarukou fungujiciho zivota; tam, kde by vnejsi neb vnitrni ustroji neplnilo svou mnohotvarou funkci a zejmena kde by nervy neplnily ukol strelhbite informace a nasledne koordinace zivotnich cinnosti, nebylo by zivota. Obdobu toho, co bylo receno o podminkach telesneho zivota jednotlivce, muzeme stejne vypozorovat i ve vztazich obycejneho sousedskeho souziti lidi, byt i sviranych vsim, „co ovlada tento vek tmy" (Ef 6,12): I kdyz se pro vtirave zrnicko zavisti ne kazdy dovede „radovat s radujicimi" (R 12,15), aspon tehdy, kdyz prijde cerstva zprava o sousedove nestesti, smrtelne havarii ci cemsi podobnem, aspon na chvili se informovaneho zmocni cit ucasti, snaha pomoci postizenemu, jako primereny dusledek prijate informace, jako reakce, „odpoved" na novou podrobnejsi zpravu o tech, jejichz zivot – treba jen bezdecne a zpovzdali – sdilime.

III.

Ani zivot mystickeho tela cirkve neni mozny bez proudu informaci. Jejich prostrednictvim je uchovano nepromenne dogma viry. Jejich tokem, plynoucim prubehem casu (krestanskych dejin) i prostoru (po celem pravoslavnem uzemi) je nam tez stipen cit lasky k trpitelskemu bezbrannemu Pravoslavi.

Jen si uvedomme: To nevelke uzemi obou sousednich statu je torzem, zbytkem prastare rozsahle rise, jednoznacne byzantsky orientovane, casove prvni slovanske metropole moravskopanonske. Uz behem dvaceti let zakusil jeji zakladatel a prvni predstavitel sv. Metodej utrpeni vezneni zapadokrestanskymi nemeckymi biskupy. Tak jako krvelacni mucitele nejednou odsekavali jednotlive udy prvokrestanskym mucednikum, je z uzemi puvodni cirkevne spravni jednotky odrezavana cast po casti. Na samotnem pocatku devateho stoleti, necele pulstoleti po zahajeni cyrilometodejske misie je na pozvani nemeckeho krale Arnulfa madarskymi kocovniky vyvraceno samo centrum rise, odtrzena je Panonie i moravske uzemi. Cyrilometodejsti zaci jsou vyhnani a prodani do otroctvi (jen peci Konstantinopole jsou vykoupeni a pusobi dale v Bulharsku). A tak uz na sklonku tisicileti hlahol slovanske bohosluzby nedolehne do porici stredniho Labe. A o necele stoleti pozdeji vyvraci Slavnikovec Vojtech slovanske cyrilometodejske svatyne pri uzemi Cervene Rusi stejne horlive jako posvatne haje sever nejsich pohanskych Prusu. Jen nejvychodnejsi cipek nekdejsi cyrilometodejske metropolie uhaji svou puvodni veroucnou orientaci dik prijeti do svazku rise sv. Vladimira. V zapadni casti nekdejsiho uzemi pak jeste po dvakrat jako osamela hvezdicka zazari – i po velkem zapadnim rozkolu – az do r. 1097 plne pravoslavne orientovany sazavsky monastyr. Na vychode pak lid i pod protipravoslavnou vladou zustava stale veren dedovske vire. Zhruba pul tisicileti trva prodleva. Az na sklonku sestnacteho stoleti je pravoslavnemu lidu vychodnich uzemi nekdejsi cyrilometodejske metropolie zasazena bolestna rana „dosud krvacejiciho na zivem tele Pravoslavi" – unijni diktat v Brestu r. 1596 a v Uzhorode 1649. Brzo nato pak Vestfalsky mir roku 1648 zajistil pro zapadni (ceskomoravskou) cast uzemi monopol jedineho, ostre protipravoslavneho verovyznani.

A BYLO TEMNO, TEMNO

IV.

K pribehu svatych sedmi mladencu Efezskych lze prirovnat dalsi osud zbytku nekdejsiho cyrilometodejskeho cirkevniho uzemi. Ti davni hrdinove viry ve starobylem meste Efezu zazili mezi prvnimi mucitelske choutky pronasledovatelu krestanstvi a byli pohrbeni. Kdyz pak pronasledovani po desitkach let ve meste prestalo, stalo se neuveritelne: Sedm mladencu vyslo z hrobni jeskyne. Bozim pusobenim setrasli letity, smrti podobny stav, aby nove generaci svedcili o hloubce viry generace minule.

Telo svate cyrilometodejske cirkve v nasich krajich – na Slovensku (tam aspon do dvacatych let naseho stoleti) i v Ceskych zemich

– bylo opravdu naprostym zamernym vymycenim dejinnych informaci uvedeno do stavu podobneho smrti. Prece vsak nase prirovnani k pribehu davnych mucedniku pokulhava: dosud krvaci „rana na zivem tele Pravoslavi", nevratili se do dedovske viry potomci predku znasilnenych pred ctyrmi stoletimi. Pokud pak jde o nase svedectvi viry, necht jsou slova nadpisu stati „Pomoziz nam, Hospodine..." nasi stalou modlitbou a zaroven vyrazem nasi snahy: ze vsech sil prinaset svedectvi viry vstric Bozi milosti, „jiz jsme to, co jsme" (srv. 1K 15,10). Nespokojit se s pouhou pripominkou minulosti, nezustat pri obdivu stalosti, jistoty nasi mistni cirkve, jez tolik protivenstvi s Bozi pomoci prekonala. Pomoz nam, Hospodine, at svym svedectvim viry rozhojnime zivot cele nasi mistni cirkve, dej at zivym proudem vzajemnych informaci pestime vzajemnou lasku jako odraz nasi lasky k Bohu.

V.

Nase mistni cirkev zije po lonskem snemu pred ocima cele pravoslavne svetove verejnosti. Je vsemi vnimana jako rovnocenny ud zivouciho tela Vesmirneho Pravoslavi. A tak v zaveru stati prosba nas, kdo jsme se nemohli lonskeho snemu ucastnit, k redakci HP: aby v nekterem z blizkych nasledujicich cisel HP prinesla stejne podrobnou zpravu z nasich vychodnich eparchii, jako jsme v lonskem listopadovem cisle cetli o prazskem arcibiskupstvi. At se rozhojni proud nasich vzajemnych informaci! Jiste se pak v budoucnu najdou ochotni pracovnici schopni zajistit vzajemne pretiskovani zprav z casopisu obou nasich arcibiskupstvi.

m. prot. ThDr. Miroslav Muzik

Syndesmos

Zasedani trvalo 10 dni a bylo na nem zvoleno nove predsednictvo Syndesmosu. Novym presidentem se stal bratr Monus z Recka (namisto dosavadniho br. Dimitrija Ekonomu z V. Britanie). Vicepresidenty se stali bratr Milivoj Randic ze Srbska, Hildo Bos z Holandska a Natalia Koulkova z Ruska.

Mezinarodni setkani pravoslavne mladeze z celeho sveta nam umoznilo ziskat nove podnety pro dalsi praci v nasi BPM.

Beseda pravoslavne mladeze

XVI. generalni zasedani Syndesmosu ve Finsku

17. – 25. cervence se konalo mezinarodni zasedani Syndesmosu ve finskem monastyru Valamo (novy Valaam). Bylo zde pritomno 260 delegatu asi ze 40 zemi.

Za ceskou pravoslavnou mladez byli do Finska vyslani bratr Dejan Randjelovic a bratr Jan Krivka, za akademii Vilemov bratr Roman Juriga a jako nezavisly se zucastnil ot. Cristian Popescu.

Duchovni pece o vezne

Minikonference a zasedani vyboru evropske sekce IPCA na Sazave 17. – 23. 11. 1999

Fotografoval: Lubomir Bajcura

konference v italske Sienne v kvetnu 1999), hodnotili vysledky sluzby vezenskych kaplanu a pripravovali narys celoevropske konference, ktera se bude konat v kvetnu 2001 v Holandsku. Mimo to usporadal vykonny vybor IPCA-E v ramci sveho jednani na Sazave ve dnech 19.-21.11. minikonferenci, k niz pozval hosty z rad duchovenskych pracovniku ve vezeni z sesti dalsich zemi vcetne nasi republiky. Hoste informovali vykonny vybor o situaci duchovni sluzby v mistnich podminkach svych zemi a spolu s pritomnymi si vymenili

Setkani ridiciho vyboru evropske sekce mezinarodni asociace vezenskych kaplanu (European Section of the International Prison Chaplains’ Association) se konalo ve dnech 17. – 23. 11. 1999 v hotelu Sazava na Sazave. Clenove vyboru (Lothar Finkbeiner, predseda, Nemecko, evangelicka luterska cirkev; Timotheos Trivizas, Recko, pravoslavna cirkev; Hittjo Hummelen, Nizozemi, evangelicka reformovana cirkev; Nikolaj Georgiev, Bulharsko, pravoslavna cirkev; Philip Revell, Anglie, rimskokatolicka cirkev; Susanne Bjerregaard, Dansko, evangelicka luterska cirkev; Bob Payne, Anglie, anglikanska cirkev; Werner Burki, Francie, evangelicka reformovana cirkev; Piotr Janik, Polsko, evangelicka luterska cirkev) probirali pri svem zasedani otazky vezenske duchovni pece v obdobi po konani regionalnich konferenci (konference severskych zemi v Helsinkach a Tallinu v kvetnu 1998, setkani vychodoevropske pracovni skupiny v Polsku v rijnu 1998 a jihoevropska

podnety pro lepsi spolupraci pracovniku duchovni sluzby pres hranice cirkvi i statu.

V ramci jednani usporadal predseda vyboru pan Lothar Finkbeiner slavnostni veceri, jiz se krome vyse jmenovanych zucastnili take generalni reditelka Vezenske sluzby CR pani mgr. Kamila Meclova, reditelka odboru pro styk s verejnosti kancelare presidenta republiky pani dr. Jana Chalupova, predsedkyne Vezenske duchovni pece v CR pani Renata Balcarova a vedouci referatu duchovni sluzby generalniho reditelstvi VS CR mgr. Bohdan Pivonka, ktery tez z povereni generalniho reditelstvi VS CR a s jeho podporou organizacne zajistoval cele zasedani.

Pravoslavne ucastniky konference na Sazave spolu s predsedou IPCA-E zachycuje fotografie (zprava): Otec Alexij Zotov (Rusko), Lothar Finkbeiner (predseda IPCA-E), Vysokopreosviceny arcibiskup Timotheos, metropolita Korfu (Recko), otec Nikolaj Georgiev (Bulharsko). Bohdan Pivonka

Detem

Novy rok

Novy roku, novy roku,

stojis na prahu!

Vitame te usmevem

pro tvou oslavu.

Nejsi jen tak ledajaky –

– dvojka na tvem zacatku

ma byti symbolem stesti

ve svem pocatku.

Jsi prvni v tisicileti –

– jak pak lidem bude?

Verime, ze Buh pozehna

bohate i chude!

C. G. Kr.

Mile deti,

verime, ze Jezisek byl stedry a prinesl pekne darecky. Podekujte take svym rodicum, dedeckum i babickam, bratrickum a sestrickam, stryckum i tetickam – proste vsem, kdo Jeziskovi pod vas stromecek ukazovali cesticku – ne, ze by ji sam nemohl najit, ale jejich snaha byla jiste moc pekna!

Dekujeme Kristince Pestove za vylusteni biblickeho kvizu. Take dekujeme Anicce Caldrove za vylusteni a pekne kresbicky svetcu – na 7 let kresli velmi pekne! Obema zasilame drobny darecek.

Cekame na Vase kresbicky z vanoc!

Srdecne zdravi a do noveho roku 2000 vsechno nejlepsi preji

strycek Cestmir a cela redakce HP

Kresbicky Anicky Caldrove

PRAHA – V nedeli dne 21. 11. 1999 o svatku sv. archandela Michaela (dle st. st.) verici s duchovenstvem 3. Pravoslavne cirkevni obce v Praze a hoste prozili velkou duchovni radost. Do jejich chramu zvestovani Presvate Bohorodice, Praha 2, Na Slupi 4a, zavitali predstaveny nasi Svate Cirkve Jeho Blazenstvo ThDr. Dorotej, arcibiskup prazsky, metropolita ceskych zemi a Slovenska a vzacny host z Recka, Vysokopreosviceny Timotheos, metropolita Korfu, clen evropske sekce Mezinarodni organizace vezenskych duchovnich (IPCA), ktery se zucastnil konference teto organizace na Sazave ve dnech 17. – 23. 11. 1999. Nas host byl take privitan v chrame duchovnim spravcem protopresbyterem ThLic. Michalem Dandarem, PhD., ktery jiz od roku 1990 duchovne pecuje o vezne pravoslavneho vyznani v prazskych veznicich a v posledni dobe take za vyznamne pomoci diakona teto cirkevni obce PaedDr. Lubomira Bajcury, ThDipl. Pricinou tak velikeho shromazdeni duchovenstva a vericich bylo to, ze po svate liturgii bylo slavnostni vysveceni noveho ikonostasu. Tento dreveny ikonostas byl zhotoven na Ukrajine (Zakarpatska oblast) v gotickem stylu, ikony (obrazy) v nem (zatim jen reprodukce) jsou byzantske, takze ikonostas vcelku zapada do tohoto gotickeho chramu. Jeho Blazenstvo metropolita Dorotej na zaver ocenil zasluhy nekterych duchovnich a vericich diplomem. Sbor starsich a duchovenstvo uprimne dekuji vsem, kdo poskytli svou pomoc k vytvoreni tohoto prekrasneho dila. MD-r

† J. Bl. metropolita Dorotej a recky vladyka Timotheos v pravoslavnem chramu v Praze 2
21. 11. 1999

Hruba Vrbka

Ve dnech 23. a 24. listopadu Jeho Preosvicenost vladyka Krystof vykonal dalsi ze svych pravidelnych navstev Monastyru sv. Gorazda v Hrube Vrbce. Pri teto prilezitosti bylo take zahajeno vyucovani v detasovanem pracovisti Eparchialniho duchovniho uciliste sv. Gorazda, ktere se nachazi ve stejnojmennem monastyru. Vyucovani bude probihat formou konzultaci z techto predmetu: Pismo sv. St. a Noveho zakona, cirkevni dejiny, liturgika, cirkevni zpev, uvod do dogmatiky, cirk.-slovansky jazyk, pravoslavna mravouka, zaklady rectiny, prehled o nejstarsich mnisskych pravidlech.

24. 11. 1999 vladyka Krystof slouzil sv. liturgii u prilezitosti svatku sv. Teodora Studity. Po sv. liturgii predal spravkyni pamatniku sv. Gorazda sestre Gorazde Ruzene Pracharove vzacnou knihu, ktera bude vystavena v pamatniku. Jedna se o knihu pojednavajici o cirkevnim pravu, v srbstine, ktera byla vlastnictvim sv. muc. biskupa Gorazda, jak svedci v knize svetcuv podpis. Knihu mel v uzivani br. Nenad Djapic, ktery ji jako pamatku na svateho vladyku predal budovanemu pamatniku. Pamatnik dekuje timto bratru Nenadu Djapici za tento cenny prispevek a zaroven prosi bratry a sestry, pokud maji moznost, aby byli napomocni pri shromazdovani pamatek na sv. muc. biskupa Gorazda. Ilja

KOLIN – VSECHNO DOBRE DOPADLO

V sobotu 20. listopadu na prani nasich vericich se o den drive uskutecnila slavnostni sv. liturgie se spolecnou sv. zpovedi a prijimanim, a to na pocest svatku sv. archandela Michaela v nasem chrame sv. Jana Krtitele.

Byl to pro nas verici i nase pratele, kteri miluji sv. pravoslavi, velky svatek. Byla to harmonie tri slouzicich knezi, o. arcidekana Z. Koudely, o. farare V. Romaneckova a o. V. Vlka a profesionalniho 16ticlenneho peveckeho sboru pri r. k. katedralnim chramu sv. Bartolomeje v Koline, vedeneho profesorkou PhDr. Janou Mancalovou, ktera nastudovala nase pravoslavne liturgicke zpevy a pomohla nam zajistit slavnosti raz nasich bohosluzeb a priblizit krasu nasich napevu. Timto prinosem jsme byli velmi nadseni, za coz celemu tomuto sboru patri srdecne podekovani. Na ziskani to tohoto sboru ma velkou zasluhu i nas duchovni d. o. Vsevolod Romaneckov. Tato slavnostni sv. liturgie byla ukoncena pohostenim usporadanym nasimi vericimi, predevsim nasimi zenami. Chteli bychom podekovat Stredoc. plynarenske a. s. v Koline za propujceni salu v jejich prostoru, kde jsme tuto hostinu a setkani mohli uskutecnit a take sestre Marii za zprostredkovani a zajisteni tohoto mista. Take dekujeme manzelum Kourilovym z Kutne Hory, kteri na tento ucel prispeli znacnym penezitym darem a take vsem, kteri pri teto slavnostni tabuli a setkani pomohli pri praci se stolovanim a naslednym uklidem, a to predevsim manzelum Marinkovicovym. Podekovani patri tez i nasemu redaktoru Kolinskeho PRESU Vladimiru Sladkovi, ktery clanky ve svych novinach seznamuje nasi verejnost se zivotem nasi pravoslavne farnosti v Koline a prispiva k lepsimu pochopeni pravoslavneho krestanstvi.

Take v neposledni rade dekujeme i d. o. arcidekanu Zdenku Koudelovi z Prahy za jeho duchovni prinos na teto nasi slavnostni bohosluzbe. Jsme radi, ze Buh byl mezi nami.

Sbor starsich pravoslavne farnosti

v Koline

Kromeriz

Dik laskavosti naseho noveho o. d. Ondreje bylo umozneno nekterym vericim ucastnit se mnoha akci poradanych nasi eparchii. Byli jsme napr. na slavnosti sveceni chramu sv. Ducha v Sumperku, ktere se konalo za ucasti vzacnych hostu a blahoprali jsme Sumperskym ke zdarnemu dokonceni krasneho stanku Boziho. V Sumperku jsme byli jeste jednou a to na oslave sv. Rostislava, kde byl mj. i vladyka Jan, biskup z Michalovcu, dalsi hoste pak napr. z Prahy – mitr. prot. Dandar. Navstivili jsme Olomouc u prilezitosti oslav vzpominky na 50lete vyroci sveceni katedralniho chramu. Prekrasne pocasi nam bylo doprano pri slavnostnich bohosluzbach v Mikulcicich a pak pri oslave svatku sv. Gorazda v Hrube Vrbce. Svou ucasti jsme posilili sveceni chramu sv. Cyrila a Metodeje v nasi sesterske obci Olbramovicich. Pri vsech techto setkanich jsme byli pohosteni, za coz poradatelum vrele dekujeme. Zajeli jsme i na prednasku br. MUDr. Dolecka, kterou mel ve Vilemove. V nasem chramu, ktery doznal dik o. Ondrejovi peknych zmen, jsme byli svedky svatosti krtu a svatby. Bohuzel nas potkala i smutna udalost. V pozehnanem veku 92 let povolal na vecnost Hospodin sestru Marii Penickovou. Dle jejiho prani se konalo posledni rozlouceni se zesnulou v obradni sini v Bystrici pod Hostynem, kde po prestehovani z Kromerize Penickovi bydleli. Sveho manzela prezila o dvanact let. Zadusni sv. liturgie byla vykonana o. Ondrejem v nasem chramu v Kromerizi za velke ucasti jak pozustalych, tak rodiny. Sestre Marii budiz „Vecna pamet!" V predvanocni dobu adventni pristoupil ku sv. zpovedi a sv. prijimani uspokojivy pocet vericich vcetne nasich pravoslavnych hostu.

Prejeme vsem vericim a cele cirkvi hojnost Boziho pozehnani do noveho roku.

Mr. V. Roubal

Dolni Kounice

Znameni noveho zivota

„Aby chram duchovni i hmotny znovu povstal." Toto vrouci prani jsme vyjadrili v nasem prispevku

Predseda sboru starsich Alexandr Pichrt a ses. Helena Koutna vitaji vl. Krystofa chlebem a soli

v unorovem cisle Hlasu pravoslavi. K nasi velike radosti se z milosti Bozi nase prani stava skutecnosti. V nedeli 12. prosince priputoval do Dolnich Kounic vladyka Krystof, aby pri archijerejske liturgii vykonal obrad posveceni chramu sv. Barbory, ktery se po dlouhych letech chatrani opet probouzi k novemu zivotu. Svatou liturgii spoluslouzili otcove Cristian Popescu, duchovni spravce chramu, Alexandr Novak ze Znojma, Alexej Juscenko z Prostejova, otec Miron z rumunskeho monastyru Toplita a dalsi duchovenstvo. Z naseho hlediska je dolnokounicka oblast misijnim uzemim a neni tedy divu, ze chram se naplnil nejen pravoslavnymi vericimi, ale i nasimi priznivci a sympatizanty z blizkeho okoli i ze vzdalenych mist. Vladyka Krystof ve sve homilii poukazal na dulezitost svedectvi, ktere pred timto svetem krestane vydavaji prave v dnesni dobe, kdy velka cast spolecnosti podleha zhoubne pritazlivosti konzumniho zivota v odloucenosti od Boha. Po ukonceni slavnosti v chramu jsme byli vrele prijati na mestske radnici predstaviteli mesta v cele s panem starostou Karlem Zalabou, ktery ve svem projevu zduraznil velky vyznam spoluprace mezi vedenim mesta a pravoslavnou cirkevni obci pri snaze o duchovni pozvednuti a obrozeni pospolitosti v Dolnich Kounicich. Na tomto poli je treba vykonat jeste mnoho prace a my doufame, ze slavnostni ukonceni prvni etapy oprav chramu sv. Barbory, v jejimz ramci bylo odvedeno dilo v hodnote 900 tisic korun, je znamenim noveho zivota pravoslavne komunity v miste i okoli. Nase velke podekovani patri Okresnimu uradu Brno-venkov, mestskemu zastupitelstvu i vsem sponzorum za financni podporu naseho dila a brnenske stavebni firme Mittag, spol. s r. o., za mimoradne precizne odvedenou praci.

Prosime Boha, aby i v pristim roce dlela nad nami jeho zehnajici ruka, abychom dedictvi nasich otcu svym synum zachovali a vydali svedectvi svetu o velikem milosrdenstvi a lasce Bozi.

Petr Koutny,

zalmista v chramu sv. Barbory

Interier pravoslavneho chramu sv. Barbory

Vstupni pravidlo pred jeho znovuvysvecenim po oprave se modli biskup Krystof

V prvni rade (zleva) predseda KDU-CSL Jan Kasal s doprovodem

Vydava: Metropolitni rada pravoslavne cirkve v ;ceskych zemich v ;Pravoslavnem nakladatelstvi,

Delostrelecka 7, 160 00 Praha 6

Hlavni redaktor: Dr. Cestmir Kracmar, Soukenicka 10, 110 00 Praha 1.

Redakce si vyhrazuje prava na pripadne upravy, ci kraceni zaslanych prispevku.

Uzaverka kazdeho cisla je 10. den predchazejiciho mesice. Vychazi druhy tyden v ;mesici.

Litografie Loksa PrePress Rakovnik, tisk Tucek tiskarna Rakovnik.

Rozsiruje PNS. Jedno cislo Kc 10,–, pro predplatitele u ;distribucniho strediska v ;Praze Kc 9,–.

Podavani novinovych zasilek povolila Ceska posta