---

HLAS PRAVOSLAVÍ

---

ROČNÍK LVI říjen 2000 (č. 8)

Silueta chrámů v Dolních Kounicích. První chrám Svaté Trojice, druhý chrám svaté Barbory, nedávno zrekonstruovaný jako hlavní Boží stánek pravoslavné církevní obce.

Foto Karel Zalaba

Věčná modlitba

Když sedím tak sama a myslím na tebe,

ptám se jen v duchu: Pane jsi se mnou?

A ty mě tak vroucně po tichém mlčení

i z dálky i z blízka šeptáš: Já jsem s tebou.

A teď již nevím jestli spím

a nebo s tebou na modlitbě bdím.

Ó Pane vznešený já chci se probudit

a dotknout se šatů tvých a vidět tvůj jas

a když se probouzím, tak zas tebe hledám

a ty mě svým teplem objímáš.

A. H.

---

Svatá Ludmila

---

Obsah
Perspektivy pravoslaví ve střední Evropě
na prahu 3. tisíciletí 199

Chráněni maforiem 201

Svoboda 202

O samolibosti 203

Pravoslavná církev má nového světce! 204

Jeho Blaženstvo v pražské eparchii 205

Návštěva delegace naší církve v čele
s vladykou Nikolajem v Rusku 207

K výročí narození vladyků Doroteje a Čestmíra 208

Kosovo – nejdražší srbské slovo 209

Staroslověnský jazyk 210

Poděkování 212

Projekt Bridge – Řecko 212

„Nechť vás pohltí nebe" 214

Z pravoslavného zahraničního tisku 214

Z programu arcibiskupa Christofora
v srpnu a září 216

O. Wilde: Sobecký obr 217

Jak žijeme 220

Oslava chrámového svátku svaté Ludmily
v Řimicích 220

Návštěva vladyky Simeona
ve Střemeníčku 220

Novokněz v olomoucko-brněnské eparchii 220

Ustanovení matky představené
vilémovského monastýru 220

Zasedání eparchiální rady
olomoucko-brněnské eparchie 221

Návštěva vladyky PhD. Kallista Ware 222

Byzantion nám ukázal památná místa
Velké Moravy 222

Výstava ikon v Okresním vlastivědném
muzeu v Šumperku 223

Jeho vysokopřeosvícenost vladyka
Christofor navštívil Rumburk 223
– –


Časopis Pravoslavné církve v českých zemích

Úvodník
Perspektivy pravoslaví ve střední Evropě
na prahu 3. tisíciletí

Střední Evropa je zeměpisný pojem, který z pohledu Pravoslavné církev v Českých zemích a na Slovensku patří k pražskému pravoslavnému arcibiskupství a titul střední Evropy užívají i pravoslavní hierarchové v Rakousku a v Německu v širším církevně politickém kontextu. V tisíciletých dějinách křesťanství v Evropě však mají právě Čechy tu výsadu být v geografickém středu Evropy, ve kterém se prolínají vlivy západní a východní evropské kultury.

Států a národů v Evropě, které jsou průsečíkem rozdílných kultur, je mnohem více. Vzpomeňme východní Polsko, západní Ukrajinu nebo Transylvánii. Ale v těchto případech jde již spíše o evropský východ.

Čechy a Morava leží zřetelně v srdci Evropy. Duchovně čerpají jak z východu, tak i západu. Když byli kolem roku 884 v Praze pokřtěni první historicky doložený český kníže Bořivoj a jeho manželka Ludmila arcibiskupem panonským a moravským svatým Metodějem, mohlo se zdát, že bude v Čechách převládat východní – byzantská liturgická i církevní orientace. Vzhledem k politickému vlivu německé říše došlo však v roce 973 ke zřízení latinského biskupství s německým biskupem v čele. Přesto slovanská tradice přinesená svatými Cyrilem a Metodějem se udržovala v prostředí lidové církve až do prvních staletí druhého tisíciletí.

Dlouhou dobu byli jejími nositeli mniši Sázavského kláštera. Svůj historický výraz pak nalezla v husitském hnutí, jehož viditelným výrazem bylo věroučné spojení české církve pod obojí s konstantinopolským patriarchátem roku 1452.

Ani tři období protireformace, při nichž došlo v české zemi k likvidaci téměř všech forem duchovního a kulturního života, které neschválila latinská hierarchie, nedokázala v českém národě potlačit vědomí, že duchovní život nepatří pouze západu, ale že duchovně čerpal a stále čerpá také z východu. Proto také spolu s vyhlášením samostatné Československé republiky v roce 1918 se začíná organizovat na jejím území pravoslavná církev.

Současnost

Současná podoba pravoslavné církve v Českých zemích a na Slovensku jako autokefální metropolie se čtyřmi eparchiemi má za sebou již půl století trvání převážně v podmínkách formálně ateistického státu. Proto jako hlavní úkol církve v demokratickém státě se jeví výchova a vzdělávání ve víře. Velikou oporu v této oblasti má církev v Pravoslavné bohoslovecké fakultě Prešovské univerzity a v jejím detašovaném pracovišti pro dálkové a individuální studium v Olomouci. Na fakultě mohou studovat všichni zájemci o pravoslavnou víru bez rozdílu vyznání. Profesorský sbor postupně publikuje studijní materiály přístupné i široké veřejnosti, hlavně z oborů dogmatické, biblické a pastýřské teologie a publikace katedry církevních dějin.

Významnou vzdělávací úlohu plní také Gorazdovo cyrilometodějské středisko ve Vilémově vybudované v 90. letech. Sídlí v něm Pravoslavná akademie, která připravuje semináře, konference a školící kursy pro širokou veřejnost a seznamuje zájemce s duchovní kulturou, tradicí i současným myšlením křesťanského východu.

Důležitou součástí výchovy v pravoslavné církvi je také mnišský život, jehož forma a organizace nebyla dlouho možná. Krátce po politických změnách na přelomu osmdesátých a devadesátých let vzniklo v České republice několik malých pravoslavných mnišských komunit, které se snaží být svědectvím o životě v Kristu pro svoje okolí. Nejvýznamnější je společenství mladých sester v Monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice, jež uskutečňují misii v církvi nejenom formou vnější – starostlivostí o prostředí Gorazdova cyrilometodějského střediska, ale i formou vnitřní – duchovní. Denně konají několikahodinové monastýrské bohoslužby a osobní modlitební pravidlo.

V demokratické společnosti může církev též pracovat v oblasti sociální. K tomu účelu byla před několika lety založena Česká pravoslavná filantropie. Nejprve se tato organizace věnovala samostatné výchově věřících lidí, kteří jsou připraveni pomáhat potřebným – přestárlým, nemocným a lidem na okraji společnosti. V současné době se filantropie snaží vybudovat krizové středisko v Prostějově.

Již od počátku devadesátých let pečují někteří pravoslavní duchovní a věřící v Čechách o uprchlíky – bez rozdílu původu jejich země a náboženského přesvědčení.

Sociální myšlení církve vyjádřené konkrétními programy je významným svědectvím o Boží lásce uprostřed společnosti, která je více než z poloviny ateistická a na církev se většinou dívá jako na organizaci nepříjemně zatíženou dějinami – inkvizicí, středověkou politickou mocí a nepřiměřeným bohatstvím.

Přestože pravoslavná církev v Čechách netvoří ani polovinu procenta obyvatelstva, je pátou největší církví co do počtu věřících, kterých přibývá. Je potřebné budovat nové chrámy a rozšiřovat stávající. Za současné ekonomické situace je to nelehký úkol. Navzdory výše uvedeným historickým podmínkám i některým současným těžkostem však nepochybně lze mluvit o perspektivách.

Za patrně nejdůležitější perspektivu lze paradoxně pokládat skutečnost, že v současné společnosti jsme především u mladé generace svědky velkého duchovního hledání, hladu po „duchovnosti" v tom nejhlubším smyslu slova. Právě těmto lidem má pravoslaví co nabídnout svým ontologismem a opravdovostí, protože jeho duchovnost a charakter učení (na rozdíl od některých směrů vycházejících ze západní tradice) se opírá především o duchovní zkušenost a není do takové míry určován myšlenkovými konstrukcemi spekulativního charakteru.

Pro mladé lidi a moderní dobu je také velmi přitažlivý v pravoslaví respektovaný princip lidské svobody a důstojnosti, která se odvozuje od Božího obrazu, jehož nositelem je a vždy byl podle učení církve každý člověk, bez rozdílu rasy, národnosti anebo přesvědčení.

Velmi důležitým a přitažlivým pro lidi ve středoevropské společnosti pak je také všeobjímající a inklusivní aspekt v pravoslaví. Modlitba církve se obrací k Hospodinu s prosbou o odpuštění, mír a vzájemnou lásku mezi všemi lidmi.

Některé současníky velmi oslovuje a přitahuje také pro pravoslaví charakteristický fenomén starectví – fenomén duchovních učitelů, kteří doprovázejí svoje duchovní děti ve všech složitostech a těžkostech moderního života. Právě toto má v době narůstajícího osamocení naší doby nesmírný význam.

Lze tedy říci, že pravoslaví má právě díky těmto svým jedinečným aspektům a pohledům na svět a na člověka ve střední Evropě a vlastně všude ve světě perspektivu. Již i proto, že dokáže pravdivě odpovídat na duchovní potřeby lidí a nabídnout jim duchovní horizont. Zde se patrně nachází perspektiva pravoslaví také v celoevropském kontextu, protože pravoslaví je vlastní schopnost soustřeďovat, hromadit a prohlubovat duchovní bohatství, ze kterého lze čerpat a o které se lze opřít uvnitř člověka a nemá tak silnou tendenci hromadit věci kolem něj a ne-exteriorizuje lidské bytí do té míry, jak jsme tomu svědky v současnosti převládající civilizace. V tom zajisté je jeho síla i perspektiva také ve vztahu v ekologické krizi, která v kratším anebo delším časovém horizontu nevyhnutelně povede k potřebě omezení konzumního způsobu života a spotřeby a ke změně orientace lidské společnosti z materiálních hodnot na hodnoty duchovní.

Jako zajímavá a ku prospěchu pravoslaví bude zajisté přijata perspektiva evropské integrace – prakticky ve všech zemích Evropské unie je totiž úroveň religiozity obyvatel vyšší než v České republice. Pohled do Evropy, seznámení se s duchovním životem většiny obyvatel Evropské unie by tedy v případě České republiky patrně nebyly na škodu a mohly by vést k jisté „emancipaci" náboženské víry, křesťanství a církve v očích řadového českého občana, který s takovou oblibou a rychlostí přejímá mnohé hodnoty a pseudohodnoty přicházející zvenčí.

Další zajímavou perspektivou by mohlo být i to, že Středoevropan může do Evropy také něco přinést a nejenom z ní brát. Právě duchovní bohatství ryzího křesťanství je tím vzácným přínosem, který může pomoci „dát duši Evropě", která se doposud sjednocovala především na ekonomických a pragmatických základech.

Většině současných pravoslavných křesťanů je však jasné, že budou v moderní středoevropské společnosti v nejbližších letech v menšině a že patrně budou svým nekonzumním a na duchovní hodnoty orientovaným způsobem života možná vypadat i směšně. Bláznovství pro Krista ostatně vždy vyvolávalo údiv a často též posměch.

Lze však na druhé straně očekávat, že pravoslaví ve střední Evropě se pokusí otevírat duchovní a myšlenkové bohatství co nejširšímu počtu lidí, kteří budou více a více potřebovat duchovní posilu a také duchovní horizont své existence. V procesu otevírání bude však potřebné dbát také na neustálé prohlubování se, aby naše pravoslaví bylo především žitou vírou a žitým svědectvím, které jediné může oslovovat a přesvědčovat druhé.

Z přednášky arcibiskupa Kryštofa na konferenci o perspektivách pravoslaví konané začátkem června 2000 v Jeruzalémě

Nejsou to jen andělé, kdo zpěvy a klaněním ustavičně slouží před Hospodinovou tváří svatou liturgii. S nimi ji určitě slaví všechna příroda: ta nikdy neselhala jako člověk – a nikdy se tolik nevzdálila svému vlastnímu zdroji. Starec Zosima v Dostojevského románu Bratři Karamazovi věděl: „Zvíře nemá žádný hřích, neboť všechno je dokonalé kromě člověka, všechno je bezhříšné – a s nimi je Kristus dříve než s námi." Proto každé stéblo trávy, každý brouček, mravenec nebo včela souzní i bez znalosti litery s Božím Slovem. „Bohu slávu zpívá, Kristu pláče, i když o tom neví. Činí to tajemstvím své bezhříšné podstaty.

A co my, lidé? Máme to těžší. Naše slabost nás Bohu vzdálila. Ale toužíme po návratu, chceme se očistit. Všechno, co v našem volání zůstává upřímné, pravé a vskutku ryzí, proniká nebesy. Ačkoli jsme se vlastní soběstředností stali nejnepatrnějšími ze všech, dostalo se nám božské výsady připojit se Kristovou zásluhou k společnému jásotu andělů a veškeré přírody, k nepřetržité liturgické slavnosti, kterou od věků do věků slaví nebesa i s naší matkou zemí: slunci své květy nabízí, s ptactvem zpívá a s hmyzem bzučí, s motýly nastavuje křídla paprskům.

Od chvíle, kdy Kristovým příchodem započal proces kosmického vtělení, proniká Božství vším stvořením a pozvedá je k nebesům. Cítíme se být neseni mateřskou náručí, která nás ochrání i v nejtěžších zkouškách. A každá slza mění se v perlu, mění se v drahokam. Každá bolest se posvěcuje v záři Vzkříšení a nabývá nový rozměr v díle spásy. I rány stanou se v tomto světle odměnou.

Vypráví se, že před více než tisíci lety zaznamenal otec Nikifor, „milostí všemohoucího Boha náležející ke kněžím Velikého chrámu cařihradského, zasvěceného Boží Moudrosti", někdy na rozmezí 9. a 10. století v čase vlády císaře Lva Moudrého, podivuhodné vidění, jež měl v Blachernách slovanský otrok sv. Ondřej Jurodivý (Andreas Salos): tehdy sama blachernská Bohorodička-Oranta, obklopená ze všech stran nešťastníky dožadujícími se útěchy, prošla v pláči a modlitbách carskými dveřmi ikonostasu k ambonu. Sňala z hlavy maforion, rozprostřela jej nad vším lidem – a látka se najednou zatřpytila a oslnivě zazářila „slávou Páně".

Potom anděl uchopil Ondřeje za ruku a uvedl ho do ráje. Marně se však jurodivý světec ohlížel po Boží Matce. Tam už ji nenalezl. Dočista se mu ztratila. Nemohl to pochopit a podivil se. Zeptal se tedy anděla: „Kde je ta nejsvětější z žen, není-li v zahradě blažených?" Dostalo se mu odpovědi: „Není zde. Odešla do strastiplného světa pomáhat všem bědným, všem strádajícím. Šla utěšovat ty, kdo pláčou, hojit jejich rány. Tam je její místo."

Skrze svého Syna mění vodu ve svatební víno naděje. V tom je smysl a nejhlubší obsah svátku Pokrovu, někdy mylně pokládaného za starou byzantskou slavnost. Vznikl však až v Rusku. Nejstarší doložený kostel zasvěcený svátku Pokrovu byl postaven kolem roku 1165 ve vladiměřském kraji na Něrli u Bogoljubova.

Ikony Pokrovu Přesvaté Bohorodičky rozvíjejí thema legendy. Uprostřed na oblacích stojí Boží Matka jako vladařka (někdy jsou oblaka zakončena orlím zobákem), v pozadí je architektura chrámu. Existují zhruba dvě varianty námětu. V moskevských ikonách drží Bohorodička maforion jako znamení ochrany sama nad lidmi, v novgorodských jej andělé z obou stran přidržují i nad Marií.

V pozdějších ikonách Pokrovu figuruje mezi davem andělů a svatých především jurodivý visionář Ondřej a s ním Epifanios, který podle tradice byl rovněž svědkem zázraku.

Matka a věčná Ochránkyně, ve fantasii lidu téměř ztotožněná s představou životadárné Gáji, zdá se mít některé vnější podobnosti se západní úctou, vztahující se k Panně Marii Pomocnici. Zde však vypadá ještě zemitěji, hlubinněji, jako by se ještě úžeji přimykala k obrazu zbožštěné přírody.

„A co myslíš, co je Bohorodička?" čteme v Dostojevského Běsech. „Je to Velká Matka, Syrá Země – a v tom je pro člověka nesmírná radost. A každé pozemské trápení, každá pozemská slza je naší radostí. Jakmile napojíš svými slzami zemi pod sebou na loket do hloubky, budeš mít ze všeho radost. A žádnou, žádnou už nebudeš mít starost." Trápení jistě potrvá, vždyť od toho je člověk na světě, ale starosti se rozplynou, stejně jako slzy člověka se slijí se slzami Velké Matky a jako řeka odplují do nekonečného moře Boží útěchy a smíření. A stařena, která to v románu vypráví a je veskrze naplněna tím poznáním, vyznává: „Začala jsem od těch dob, kdykoli jsem se modlila, líbat při každé modlitbě zemi. Líbám ji a pláču."

A hle: všechny její slzy mění Bohorodička v útěchu, přikrývá svým hvězdným pláštěm každý žal, nedopouští, aby si její děti zoufaly. Neboť v kterékoli slze, jež jí skanula z očí, zrcadlí se tvář Mariina božského Syna. To On je tím jejím maforiem, který se rozestřel nad námi všemi. PhDr. Otakar Aleš Kukla

Ježíš Kristus se představil svým posluchačům jako ten, který je Pravdou a dává poznání pravdy, která osvobozuje. Nevyvolalo to entuziasmus ani radost, ale protest: „Nikdy jsme nebyli nevolníky. Jak můžeš říci – osvobozeni budete?" Ježíš přináší svobodu a lidé říkají: „Nepotřebujeme svobodu, jsme svobodní." Jan 8,33

Dnes většina lidí také nehledá laskavého Boha. Kdysi lidé toužili po odpuštění hříchů, hledali osvobození od hříchů. Vychytralci dokonce prodávali lidem odpustky. K tomu nebylo zapotřebí ani pokání a lidé nevěděli, že to nic neměnilo na stavu hříšnosti.

Dnes po odpuštění hříchu není – vyjádříme-li se současným jazykem – „masová poptávka".

Pomoc pro každého z nás je zde, ale mnozí ji bláhově nepotřebují a nepřijímají ji. Jak budou jednou stát před trůnem Hospodina?

Apoštol Pavel byl dva roky vězněn v Caesareji. Dvakrát stál před lidmi, kteří měli nad ním moc, před římským náměstkem Festem a před králem Agrippou. Kdo z těchto lidí byl skutečně svobodný? Apoštol byl spoután pouty. Mohli tito lidé dělat, co chtěli? Oni také měli pouta, která nebyla okem viditelná. Festus byl vězněm mamonu – měl naději, že dostane peníze od sv. Pavla. (Apošt. 24,22-27). Agrippa žil ve hříchu cizoložství.

„Každý, kdo hřeší, je nevolníkem hříchu" – říká Ježíš.

Kdo z nás není nevolníkem hříchů a jak si troufáme ptát se: „Jak můžeš říci: osvobozeni budete?"

Slabí hříšní lidé bez svědomí žijí v zajetí lži a hříchu a mohou páchat i hrozné zločiny a potom se vymlouvat na „objektivní" příčiny, na těžkou dobu a svalovat své viny třeba i na rozkazy jiných nebo, že nebyli dost silní že za všech okolností nemohli uplatnit své křesťanské přesvědčení. Nemohou jedno: nemohou tvrdit, že žili nebo žijí v souhlasu s evangeliem.

Ale nesmíme nad nimi lámat hůl.

Zde vzpomenu slova metropolity Jevlogije*: „Je mnoho lidí, kteří vlivem špatné výchovy a díky vlastní zaujatosti jsou vzdálení církvi nebo jsou jí nepřátelští. Podvědomě v hloubi duše jsou i oni dětmi Božími, které možná po svém chválí Boha. Často vlivem nějakého životního popudu (je lépe říci doteku Boží pravice) se stávají dobrými křesťany. Na mne vždy dělají velký dojem slova Krista: „Pravím pak vám, že přijdou mnozí od východu i od západu a stoliti budou s Abrahamem a s Izákem a s Jakubem v Království nebeském." Mat. 8,11

„Když nás Syn vysvobodí, budeme skutečně volni." Toto doznal na sobě celník Zacheus. Ježíš ho osvobodil. On chce i nás osvobodit za zajetí hříchu.

Pán staví vedle sebe dva problémy: „Každý, kdo hřeší, je nevolníkem hříchu" a „Jestli Syn vás vysvobodí, budete skutečně volni". První věta představuje zákon, druhá – evangelium. Evangelium je dobrou novinou: nemusíme být nevolníky, můžeme být svobodnými Božími dětmi. J. Karp

Mezi hříšné vášně se celkem správně hned vedle pýchy umísťuje samolibost, protože málokdo by upadl do pýchy, pokud by nebyl samolibý. Vztah mezi nimi je stejný jako vztah mezi dítětem a dospělým anebo jako mezi pšenicí a chlebem, protože samolibost je počátek a pýcha konec.

Samolibost někdy mění přirozenost člověka a pokazí jeho charakter. Přivede jej k tomu, aby se úzkostlivě sledoval a až příliš se zabýval každou výtkou namířenou proti němu a rozházel tak svoje duchovní úsilí, stal se troskou v přístavu a mravencem ve mlýně.

Mravenec čeká, až se ve mlýně nashromáždí zrno a samolibost čeká, až se v duši nashromáždí duchovní bohatství. Mravenec se těší, že si ukradne zrní, a samolibost, že se bude moci opájet duchovním bohatstvím.

Démon zoufalství se raduje, když se zvětšuje zlo a naopak, démon samolibosti se raduje, když se zvětšuje ctnost. Pro prvního jsou dveřmi ztráty a rány, pro druhého hojnost, úsilí a ctnosti.

Dej pozor a uvidíš, jak se hanebná samolibost schovává v člověku až po hrob: v oděvech, ve vzácných vůních, ve vyzývavém zevnějšku a v tolika dalších věcech. Tak jako slunce svítí na všechna stvoření, i samolibost se těší z každého našeho úspěchu. Postím se, jsem samolibý. A když poruším půst, abych se nepovyšoval nad jiné, opět jsem samolibý. Oblékám si dobrý oděv, jsem samolibý. Zaměňuji jej za ubohý, jsem samolibý opět. Samolibost nade mnou vítězí, když mluvím, i když mlčím. Kamkoliv bys odhodil tento ostrý bodlák, vždy se ukáže jeho ostrý trn.

Samolibý křesťan je modloslužebník. Zevnějškem ukazuje, že uctívá Boha, ve skutečnosti však usiluje, aby se líbil lidem a ne Bohu. Samolibý je každý, kdo se chce ukázat před lidmi.

Bůh před našima očima často skrývá také to dobré, co máme. Ten ale, kdo nás chválí, otevírá naše oči, a když se naše oči otevřou, vnitřní bohatství se stane neviditelným.

Ten kdo nám lichotí, může být služebník démonů a uvést nás do pýchy. Výsledkem je pak ztráta pokání, které nás zachraňuje.

Přestáváme vidět to dobré, co je v nás, a můžeme být strženi ze správné cesty. Jak říká prorok Izaiáš: „Ti, kdo řídí tvé kroky, jsou svůdci a matou cestu tvého putování" (Iz. 3,12).

Ti, kteří pokročili v duchovním životě, jsou schopni statečně a pokorně přetrpět pohrdání. Avšak překonat pochvaly, bez toho aby utrpěli škodu, dokážou jenom svatí.

„Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch" (1 Kor 2,11), píše apoštol Pavel. Ať se tedy stydí a zavrou ústa ti, kteří se pokoušejí oslavovat jiné.

Je velkým úspěchem ze své duše setřást pochvaly lidí. Větším úspěchem však je odvrátit pochvaly démonů, kteří způsobí, že začneš sám sebe chválit a nadýmat se pýchou ve svém vlastním nitru.

Vybráno ze spisu o Samolibosti z díla svatého Jana Klimaka – neboli Jana z Žebříku, představeného Sinajského monastýru Svaté Kateřiny z 8. století.
Do slovenštiny přeložil Jan Zozuliak, jazyková úprava Roman Juriga

Ve dnech 28. – 29. 5. 2000 byl při slavnostních bohoslužbách, konaných za hojné účasti věřících J. B. Theodosiem, primasem Pravoslavné církve v Americe (OCA), J. B. Sávou, metropolitou polským, a dalšími hierarchy v monastýru sv. Tichona v South Canaanu (stát Pennsylvánie, USA), připočten mezi svaté první pravoslavný biskup newyorského předměstí Brooklynu RAFAEL Hawaweeny.

Budoucí biskup Rafael se narodil r. 1860 v Bejrútu rodičům syrského původu. Diakonské svěcení obdržel r. 1885 na teologické škole v Chalki (Konstantinopolský patriarchát) a kněžské svěcení r. 1889 v Kyjevské duchovní akademii. Za svého pobytu v Rusku se o. Rafael zasloužil o poarabštění Antiochijského patriarchátu, kterému do té doby dominovali Řekové, ačkoliv většina věřících byla arabské národnosti.

Jeho vzdělání, znalost cizích jazyků a zcestovalost ho předem připravily k misionářské práci v Americe, kde sloužil lidem nejrůznějších národností (Rusům, Řekům, Arabům,...). Jeho biskupské svěcení r. 1904 bylo vůbec první archijerejskou chirotonií konanou na americkém kontinentu.

Sv. Rafael (Hawaweeny) brooklynský

Jako pomocný biskup diecéze vedené pozdějším moskevským patriarchou sv. Tichonem zcestoval celou Severní Ameriku a neúnavně pracoval mezi roztroušenými skupinkami pravoslavných věřících, které se snažil organizovat v životaschopných farnostech (založil jich 30). Sv. Rafael byl autorem několika knih a zakladatelem časopisu The Word (Slovo), který je dodnes oficiálním periodikem Antiochijské pravoslavné křesťanské arcidiecéze v Severní Americe. „Sv. Rafael byl ale především mužem modlitby, hledajícím svatost. Pro své farnosti sestavil modlitební knihu v arabštině... a byl mezi prvními, kdo podpořili užívání angličtiny jako bohoslužebného jazyka." (Kanonizační prohlášení Posvátného synodu Pravoslavné církve v Americe).

Sv. Rafael byl jedním z neúnavných apoštolů a horlitelů pravé víry Kristovy v tomto století a jako takový se může směle řadit mezi své významné současníky (sv. Tichon Moskevský, sv. Gorazd Český). Pastýřská citlivost a naslouchání tomu, „co Duch říká církvím" (Zj 2,7) ho vedly k podpoře užívání obecně srozumitelného jazyka, konkrétně angličtiny, při službách Božích. Dnes je do angličtiny přeloženo veškeré bohatství liturgických textů. O moudrosti této misijní koncepce svědčí i fakt, že pravoslaví v Americe přestalo být církví emigrantů a jejich potomků (ti ostatně už většinou stejně nerozumějí jazyku svých předků), ale stalo se i ryze americkým fenoménem, který oslovuje mnohé. Napadá mě malé srovnání: causa angličtina jako jazyk bohoslužby je dokladem toho, jak důležité je užívání národního jazyka při církevních úkonech. Až dosud je situace v Americe srovnatelná s podmínkami české větve naší církve. Kdy se ale dočkáme překladu všech bohoslužebných textů do češtiny? Je záležitostí našich církevních představených a angažovaných věřících, aby celá záležitost byla řešena.

Svátek biskupa Rafaela Brooklynského, apoštola a misionáře, si církev připomíná ve výroční den jeho zesnutí 27. února (1915).

Tropar Sv. Rafaelu Brooklynskému (hl. 3.)

Raduj se, otče Rafaeli, ozdobo svaté církve! Ty jsi zastánce pravé víry, útěcha utiskovaných, otec osiřelých a přítel chudých, mírotvorce a dobrý pastýř hledající zbloudilé, radost všech pravoslavných, syn Antiochie a chlouba Ameriky: přimlouvej se u Krista Boha za nás a za všechny, kdo slaví tvou památku.

podle materiálů z Internetu zpracoval Rudolf J. Stránský

website Pravoslavné církve v Americe:

www.oca.org

website Antiochijské pravoslavné křesťanské arcidiecéze Severní Ameriky:

www.antiochian.org

Letadlo z Košic se zpožděním přistává v Praze-Ruzyni dne 2. září 2000 v 16.15 hod. Na první vizitační návštěvu pražské eparchie po své intronizaci přilétá Jeho Blaženstvo Nikolaj, arcibiskup prešovský a metropolita českých zemí a Slovenska. Na letišti jej přivítal Vysokopřeosvícený vladyka Kryštof, arcibiskup pražský a českých zemí s doprovodem. V pražské arcibiskupské rezidenci zahajuje Jeho Blaženost ihned pracovně. Je seznámen s hospodářským, finančním stavem a problémy s tím spojenými. Po přátelské večeři vladyka metropolita odjíždí do rezidence, kde je během návštěvy ubytován.

Jeho Blaženstvo metropolita Nikolaj s arcibiskupem Kryštofem v katedrálním chrámu v Praze 3. září 2000

Jeho Blaženstvo jako příkladná hlava naší autokefální církve v sobotu navštěvuje venkovskou církevní obec. Ve Frýdlantu v severních Čechách se setkává s d. o. prot. Jiřím Minčičem, věnuje se problémům pravoslavné obce a doprovázen stále vladykou Kryštofem a starostou Frýdlantu seznamuje se též s historickým valdštejnským zámkem.

Je sobota a tak Jeho Blaženstvo v 16.30 hod. přijíždí do dejvické modlitebny sv. Nikolaje, aby zde spolu s vladykou arcibiskupem Kryštofem a okružním protopresbyterem prot. Zdeňkem Koudelou, archimandritou Silvestrem a dalšími duchovními sloužil všenoční bdění.

Nedělní archijerejská sv. liturgie v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ul. v Praze 2 je duchovním vrcholem návštěvy. V naplněné katedrále přivítal Jeho Blaženstvo Nikolaje u vchodu Vysokopřeosvícený arcibiskup Kryštof s představeným katedrály protopresbyterem d. o. Jaroslavem Šuvarským a s přítomnými duchovními, k nimž se připojil i kancléř Úřadu metropolitní rady na Slovensku mitr. prot. prof. Milan Gerka. Sv. liturgie se zúčastnil i zástupce velvyslanectví Slovenské republiky. V závěru sv. liturgie předal vladyka Kryštof Jeho Blaženstvu darem drahocennou ikonu Přesvaté Bohorodice.

Po sv. liturgii Jeho Blaženstvo s doprovodem se setkává s věřícími 3. církevní obce v Praze v chrámu Zvěstování Přesvaté Bohorodice v Praze – Na Slupi. Po uvítání duchovním správcem protopresbyterem Michalem Dandárem pozdravil a několika vřelými slovy v jejich jazyce oslovil věřící převážně ze zakarpatské oblasti a udělil jim archijerejské požehnání. Nedělní odpoledne Jeho Blaženstvo měl vyhrazeno pro své osobní volno.

Závěrečný den návštěvy pondělí 4. září t.r. byl zcela vyplněn aktivitami Jeho Blaženstva. V 9.00 hod. byl Jeho Blaženstvo metropolita Nikolaj oficiálně přijat v Senátu České republiky panem místopředsedou RNDr. Ivanem Havlíčkem. Spolu s vladykou metropolitou se přijetí zúčastnil vladyka arcibiskup českých zemí a kancléři obou úřadů metropolitních rad. Po srdečné audienci v Senátu ČR vladyka Nikolaj zúčastnil se vědecké konference věnované etickému odkazu sv. novomučedníka Gorazda. Fundované referáty přednesli vladyka arcibiskup Kryštof a protopresbyter Jaroslav Šuvarský, o etickém hnutí informovala Mgr. Eva Šuvarská. Konferenci byli ve velkém počtu přítomni duchovní pražské eparchie.

Odpoledne Jeho Blaženstvo a vladyka arcibiskup Kryštof modlitebně uctili spolu s mnoha duchovními a věřícími památku sv. novomučedníka Gorazda a spolu s ním v roce 1942 popravené duchovní a pravoslavné věřící v Památníku – střelnici – v Praze Kobylisích.

Dále Jeho Blaženstvo metropolita Nikolaj s doprovodem na pozvání navštívil velvyslanectví Ruské federace, kde setrval v srdečném rozhovoru s chargé d’affaire a.i. a byl slavnostně uvítán archimandritou Tichonem v chrámu sv. Jiřího Vítězného nacházejícího se v obvodu zastupitelského úřadu.

Poté Jeho Blaženstvo vyhověl přání člena metropolitní rady českých zemí bratra Ing. Vlastimila Tichého, ředitele Komerční banky v Praze a posvětil nově restaurované historicky cenné místnosti banky na Staroměstském náměstí.

V podvečer navštívil metropolita Nikolaj chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodice na Olšanech (2. pravoslavná církevní obec v Praze). Po uvítání archimandritou Silvestrem vladyka metropolita sloužil u hrobu zesnulého metropolity Doroteje panychidu a uctil tak památku svého nezapomenutelného předchůdce v úřadu hlavy Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Tato bohoslužba učinila duchovní tečku za milou a přínosnou návštěvou drahého vladyky Nikolaje.

Ve večerních hodinách odletěl Jeho Blaženstvo Nikolaj, arcibiskup prešovský a metropolita českých zemí a Slovenska zpět do Prešova.

V zastoupení úředně zaneprázdněného Vysokopřeosvíceného vladyky Kryštofa na letiště doprovodil vladyku metropolitu kancléř Úřadu metropolitní rady v českých zemích prot. Václav Míšek. o. Václav

Vladyka metroplita Nikolaj (uprostřed) s vladykou Kryštofem (vpravo), vladykou Jánem (vlevo) a dalšími duchovními před budovou Duchovního zastupitelství naší pravoslavné církve v Moskvě

Ve dnech 17. – 21. srpna 2000 navštívila delegace naší místní církve ve složení Jeho Blaženstvo metropolita Nikolaj, vysokopřeosvícený arcibiskup Kryštof, přeosvícený vladyka Ján a protojerej Alexander Cap na pozvání Jeho Svatosti patriarchy Alexeje II. hlavní město Moskvu.

Jeho Svatost patriarcha Alexej II. si v těchto dnech připomínal 10. výročí intronizace, kdy se Božím řízením dostal do čela Ruské pravoslavné církve. Současně se konal sněm Ruské pravoslavné církve, na kterém si tato místní církev určila směr práce pro nejbližší období, sociální činnost církve a také kanonizaci novomučedníků a vyznavačů pravoslavné církve v 19. a 20. století.

19. srpna v den Proměnění Páně na hoře Tábor byl Jeho Svatostí patriarchou Alexejem II. vysvěcen největší chrám v Moskvě, chrám Krista Spasitele. Tento chrám byl v roce 1931 srovnán se zemí a průběhem posledních pěti let znovuzbudován. Slavnostní liturgii sloužili patriarchové Alexej II., srbský patriarcha Pavle, rumunský patriarcha Teoktist, gruzínský patriarcha Ilija, bulharský patriarcha Maxim a ostatní představitelé jednotlivých místních pravoslavných církví z celého světa. Svatou liturgii sloužilo spolu více než 200 biskupů, z toho 145 biskupů bylo z Ruské pravoslavné církve. Bohoslužby se konaly v ústředním chrámě, kde bylo přítomno kolem 7000 věřících. Další desetitisíce věřících s kněžími ze všech pravoslavných moskevských chrámů se modlili před tímto největším moskevským chrámem, kde s pomocí přenosové techniky zněly překrásné sborové zpěvy. Slavnostní bohoslužby při příležitosti 2000. výročí narození Spasitele Ježíše Krista se účastnily mnohé významné osobnosti, jako např. primátor Moskvy Lužkov, potomci carské rodiny žijící v zahraničí a další významní hosté. Po všenočním bdění se naše delegace účastnila slavnostní recepce, kterou na počest metropolity Nikolaje uspořádal velvyslanec Slovenské republiky v Moskvě pan Igor Furdík. Přítomen byl také rada velvyslanectví České republiky v Moskvě pan Ing. František Masopust.

V neděli 20. srpna 2000 byla na slavnostní liturgii kanonizována za svaté mučedníky a vyznavače carská rodina, brutálně vyvražděná r. 1918 v Jekatěrinburku. Byli to car Nikolaj II., jeho manželka Alexandra Feodorovna, carevič Alexej Nikolajevič a čtyři kněžny z rodu Romanových Maria, Olga, Taťána a Anastázie. Kromě nich bylo svatořečeno dalších 1130 novomučedníků a vyznavačů, kteří položili životy za Krista a pravoslavnou církev v 19. a 20. století. Je známo, že Ruská pravoslavná církev považuje právě 20. století za století mučednictví. Od r. 1917 do r. 1986 bylo fyzicky zlikvidováno kolem 200 000 duchovních (biskupů, kněží, jáhnů) a kolem 500 000 dalších pravoslavných duchovních bylo perzekvováno.

V pondělí 21. srpna navštívila naše delegace v čele s metropolitou Nikolajem podvorje pravoslavné církve českých zemí a Slovenska v Moskvě při chrámu sv. Nikolaje v Kotělnikách, kde po slavnostních bohoslužbách byli vyznamenáni řádem sv. Cyrila a Metoděje a příslušnými listinami představený tohoto chrámu protojerej Michal Žukov a další dva aktivní věřící laici, kteří se nejvíce přičinili o rekonstrukci tohoto chrámu. Působení oficiálních představitelů naší církve v Moskvě ukončili protojerej Alexander Cap a jeho zástupce otec Alexej Juščenko. Dalším představitelem naší církve při tomto podvorje je ustanoven s požehnáním posvátného synodu naší církve mitroforný protojerej Michal Dandár, jemuž přejeme hojnost duševních i tělesných sil a pro něhož vyprošujeme u Všemohoucího Boha mnoho milostí a požehnání v jeho další práci na tomto významném místě v službách naší místní církve. o. A. Cap

Dvě vzpomínky
K výročí narození vladyků Doroteje a Čestmíra
Často si oba připomínám. Objevují se před mýma duševníma očima, jako bych s nimi mluvil, slyšel jejich vlídné hlasy a pak přemýšlel o moudrých slovech, která ke mně pronesli. Myslím si, že každý, kdo se s nimi setkal, nemůže na tato setkání zcela zapomenout – určitě se mu vryla do duše a zanechala tam poklid, plynoucí z jejich dobroty.

Jejich společným rysem byla vskutku dobrota... Náš duchovní otec, vladyka Dorotej, arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska, opustil tento svět na prahu druhého tisíciletí. 20. října tohoto roku by se dožil 87 let. Jeho život plynul tak, jak mu určil Pán, ne vždy lehce. Rozhodně těch těžších chvil bylo v něm dost a dost...Žil však dokonale odevzdán do Boží vůle a jeho život byl proto plodný: dokázal vést loď naší církve všemi úskalími někdy pro duchovní život tak těžkých let, jako byla léta nedávno minulá a učinil naší církev slavnou, uznávanou od všech pravoslavných bratří světa i od jinoslavných, a respektovanou i těmi, kteří byli jiného vyznání než křesťanského nebo jiného filosofického názoru. Ačkoliv prožíval vladyka někdy těžké chvíle, vždy našel vlídná slova útěchy, kterými dokázal oslovit každého věřícího i vůbec toho, kdo se na něho obrátil. Vzpomínám si, jak jsem s ním hovořil – byl jsem tehdy dost nemocen a smutný. Při rozmluvě s ním jsem pookřál, jako by z jeho úsměvu a slov vanuly sluneční teplé paprsky... Uvědomil jsem si, že tento muž je možná více nemocen než já a ještě mě dokáže potěšit. Odcházel jsem opravdu posílen, s díky v duši a s velkým obdivem k němu. Kladu tuto vzpomínku jako drobné podzimní kvítko na náhrobní kámen, který navždy uzavřel jeho dobré tělo v posvěcené občanské půdě... Věčná mu paměť!

Můj drahý otec, vladyka Čestmír, biskup olomoucko-brněnský a zástupce metropolity, by 31. října oslavil své 106. narozeniny. Léta neodvratně plynou, ale mně je, jako bych byl dosud chlapcem, cítil jeho dobrou ruku při pohlazení na mé hlavě a patřil do jeho tváře a moudrých, milých očí. Život s ním v rodinném kruhu byl opravdu podnětný. Především k tomu, aby si člověk uvědomil své místo zde na zemi jako člověk – křesťan, plnící úkoly v Boží vůli a za Hospodinova požehnání. Mé dětství bylo poznamenáno válkou, zejména však krutým pronásledováním církve v roce 1942 a následujících letech. Otcova výchova v duchu zdravého vlastenectví, uznávajícího práva všech národů, mě v té době vštípila zásady, jimiž se řídím dodnes. Měl jsem rád svého otce a on měl rád mě...

Jeho zásadou bylo: "Snažte se býti dokonalými, jako i váš Otec v nebesích je dokonalý." Jistě že k dokonalosti lidské je cesta věčná, přece však cokoliv jsem dělal, snažil jsem se dělat tak, abych dokázal jednou poskytnout z toho obecný užitek. Díky za to mému otci. Kéž Bůh, který mu také propůjčil dar umění hudby, upokojí duši vladyky Čestmíra mezi svými svatými. Věčná paměť....

Čestmír Gorazd Kráčmar

„Pozemské království je dočasné,

nebeské je věčné, navěky."

Slovo cara Lazara před bojem na Kosovu na Vidovdan 1389

Před šesti stoletími se na zemi pro Srby nestalo nic důležitějšího než bitva na Kosově poli.

I dnes, po šesti stoletích Vidovdanu 1389, není pro osud srbského národu nic osudovějšího od bitvy, „která trvá na Kosovu a za Kosovo".

Výsledek Kosovského boje není znám – toho předchozího i dnešního.

Od samého začátku přetrvávají dvě skutečnosti a dvě pravdy. A neustupují jedna druhé. Čím více času utíká, tím méně se ví, jestli nás kosovská rána povznese k nebi a nebo nás pohltí.

Kosovo nám svítá každého rána. Každý den je jedno výročí a jedna panychida. I dnes se na Kosovu, stejně jako i na Vidovdan 1389, ví, „kde je víra a kde nevěra". Srbský národ vede jenom jednu bitvu, umírá ve stejném boji a na stejném poli, rozšiřuje kosovskou kostnici, „nářek k nářku přidává", připočítává nové mučedníky k mučedníkům kosovským.

Kosovo již dávno dosáhlo do Jesenovca, Jadovna – a je opravdu div, že jméno Kosovo není jménem celé srbské země. Kosovo je nejdražší srbské slovo. Je placeno krví celého národa. Za cenu té krve je dosazeno na trůn srbského jazyka. Svoboda bez krve se nemohla koupiti, bez krve se nemůže ani prodati! ze srbštiny přeložil

Dejan Randjelovič

„Životopis Metoděje". Proslov poslů Rostislava k byzantskému císaři Michalu III., psaný cyrilicí z XII. stol.

Uvažme, že i svatí Cyril a Metoděj převzali do překladů také mnoho řeckých a hebrejských idiomatických výrazů, jejichž porozumění zpočátku činilo některé potíže.

Řecký původ mají dnes běžně užívaná slova jako např.: harmonie, geneze, somatika, autonomie, autokefalie, ikona, kanón, liturgie agnos, litanie, jerej, prolog, monarcha, logos a pod.

Dále předpony jako pan– (panteismus), proto– (protos jereus – protojerej – první jerej), protopresbyter – (protopresviteros – vyšší stupeň od prezbiter), archi– (vyšší stupeň hodnosti – archijereus – biskup, archiepiskopos – arcibiskup, archimandrita – představený monastýru, mandra – monastýr), a– (zápor) – akatist (ne v sedě), anti– (opačné působení) – antipascha, antifona (střídavý zpěv dvou chórů, střídavý zpěv žalmů), orto– (ortodoxní, pravověrný) atd.

Některá slova pocházejí z hebrejského jazyka: Jehova – Bůh, abba – otec, amen – pravda (používá se ve významu – staň se), aleluja (od galach – chválit, a jach – jsoucí), cherubín a pod.

V současném jazyce se dodnes užívají nesčetná slova staroslověnského původu: bdíti, div, duch, hřích, káti se, milosrdný, modliti se, mučen(n)ik, naděje, nebe, odpouštět, spasení, víra, svatý, nebesa, Hospodin, aroma, apoštol, kotva, mzda, vedro, lože, beseda, mast, ves, kolo, lichva, mír, život, konec, kopr, dobrota, žertva a mnoho jiných.

Dále jsou to slova v češtině lehce změněná: nesmírný – bezměrnyj, blahý – blagij, břemeno – bremja, bída, neštěstí – bjeda, útěk – bježestvo, korouhev – chorugv, zpověď – izpověď, komora – kamara, proklínat – kljati, kývat – kývati, lest – ljesť, lžíce – lžica, libo – ljubo, mlha – mgla, domnívat se – mniti, mnohokrát – množe, vrch – vjerch, vně – vnje, zpět – vspjat, všude – vsjudu, vím – vjem, hlava – glava, hlas – glas, hodina – godina, zkouška – iskus atd.

Takhle by bylo možno pokračovat a probrat celý slovník. Zjistili bychom, že v češtině slov staroslověnského původu je snad více než v jiných slovanských jazycích.

Kyjevské listy psané hlaholicí z X. stol.

Zvláštní význam má církevněslovanský jazyk pro slavistická studia. Je to nejstarší písemně zachycená fáze vývoje slovanských jazyků. Má písemnictví, které vznikalo od druhé poloviny 9. stol., a tak předbíhá o 4 století nejstarší české texty.

Arcibiskup Athén a celého Řecka Christodoulos řekl v minulém roce pravoslavným novinářům: „Tradice je naším pokladem, který musíme střežit. Podívejte se na římské katolíky nebo protestanty. Oni se přizpůsobují duchu času a stále něco ztrácejí, my udržujeme tradice a tím i bohatství víry."

Máme-li mít úctu ke svým dějinám, ke tradicím původního kraje slovanských svatých apoštolů a budeme-li mít určitou dávku snahy a budeme-li se zamýšlet nad liturgickým církevněslovanským textem, brzy zjistíme, že mu rozumíme.

Paušální tvrzení, že nerozumíme, je povrchní. Pramení z netrpělivosti, z povrchního vztahu k modlitbě a k Bohu. Naši předkové na Velké Moravě se také museli hodně učit, aby mohli duší a rozumem pochopit mystérium slovanské bohoslužby. Stačí se jen trochu zamyslet např. nad psaným církevněslovanským textem modlitby Otče náš, abychom porozuměli každému slovu.

Staroslověnština byla po staletí jazykem našich předků a zůstala v genetické paměti našeho národa, stejně tak jako i křesťanské ideály vůbec. Stačí tyto informace s trochou námahy dekódovat. Tomu bude napomáhat při bohoslužbě melodická a jasná, plynulá, pomalá, výrazná a pečlivá výslovnost duchovních. Tak se budeme moci napít plnými doušky z řeky zapomnění. Mnozí se brání rozpomenout se na vlastní kořeny. Jsou posedlí chybně pochopeným „národním cítěním" plynoucím z neznalosti vlastní národní historie. Někdy si dokonce pletou církevněslovanský jazyk s ruštinou.

My pravoslavní máme své náboženství, zákony, tradice a staré dějiny, na které můžeme být hrdí.

A nakonec ještě jedno, je možno se účastnit liturgie v dokonale známém jazyce a také nerozumět tajině bohoslužby. Případné srovnání českých textů s církevněslovanským textem přispěje k lepšímu vniknutí do podstaty bohoslužby.

Kdo brání naší mládeži, aby se seznámila se základy církevněslovanského jazyka individuálně pod vedením duchovních otců nebo v samovzdělávacích kroužcích?

A proč bychom nemohli vydat slovník církevní slovanštiny, jak to udělala v současné době v Polsku Křesťanská teologická akademie. Jeho 2. vydání z r. 1999 je rozšířené a doplněné. Autorem slovníku je zesnulý prot. A. Znosko. V recenzi slovníku A. Falowski uvádí, že u mnoha reálií nebylo možné nalézt koreláty. Dokazuje to opět, že současný jazyk není schopen dokonale vyjádřit církevněslovanský původní originál.

V r. 1994 Poláci vydali Krátkou gramatiku církevněslovanského jazyka od prot. Stanislava Stracha. MUDr. J. Karpowicz

Turczunski, A. – Wyz rosyjski, Bialystok, 1988, PP.

Beseda pravoslavné mládeže v českých zemích srdečně děkuje všem, kteří umožnili, aby se uskutečnila pouť mládeže do Jindřichovic dne 1. 7. 2000. Děkujeme vladykovi Kryštofovi a vladykovi uljanovskému Proklovi, kteří svou přítomností znásobili zdařilost naší pouti mládeže a svojí účastí tak obohatili sv. liturgii a panychidu. Díky patří také otci Vasilovi Dankovi, a pravoslavné círk. obci Sokolov za zapůjčení věcí pro konání bohoslužby.

Zvláště děkujeme o. Tichonovi Bondarenkovi z Prahy (z chrámu sv. Georgia Pobědonosce na ruském velvyslanectví), který nejvíce pomohl, aby sv. liturgie a panychida v Jindřichovicích byly slouženy. Obstaral bohoslužebné předměty, přivezl z Prahy pěvecký sbor a prakticky celou pouť vedl.

Děkujeme všem, kteří se poutě zúčastnili, za početnost přítomné mládeže a věřících, neboť tak velké množství dosud na žádné z poutí nebylo.

Dejan Randjelovič

prezident BPM

Hovořit o přínosu Řecka pro křesťanství a světovou kulturu vůbec je asi zbytečné. Připomeňme si tedy jen několik nejdůležitějších faktů:

– naprostá většina knih Nového Zákona byla napsána řecky

– v makedonském (řeckém) městě Filipi byla apoštolem Pavlem založena první křesťanská obec na evropském kontinentu (viz. Sk 16,9nn)

– v řeckém městě Patrasu podle tradice působil a mučednickou smrtí zemřel apoštol Ondřej

– z řecké Soluně nám Slovanům přinesli světlo křesťanské víry bratři Cyril a Metoděj

V tomto výčtu bychom mohli pokračovat. Ale jaká je vlastně realita křesťanství v Řecku dnes?

Přibližně 97% obyvatel této více než 10 miliónové země se hlásí k Řecké pravoslavné církvi. Jedná se o počet pokřtěných; praktikujících křesťanů je žel Bohu podstatně méně. V Řecku žije asi 200 000 římských katolíků (z toho 45–50 tis. jsou etničtí Řekové, zbývající část tvoří převážně polští a filipínští přistěhovalci). Působí zde rovněž několik protestantských denominací (např. Řecká evangelická církev), výraznou etnickou a náboženskou komunitou jsou i pravoslavní Arméni. U tureckých hranic také žije asi 150 tisícová muslimská menšina. Naneštěstí i v Řecku se šíří nejrůznější sekty převážně americké provenience.

Hovoříme-li o pravoslaví v Řecku, měli bychom správně rozlišit dvě místní církve. Centrální Řecko (Volos, Atény, Peloponés) a část řeckých ostrovů tvoří autokefální Řeckou pravoslavnou církev, jejímž představitelem je arcibiskup aténský a celého Řecka. Severní Řecko, Svatá Hora Athos, Kréta a několik dalších ostrovů patří do jurisdikce Konstantinopolského patriarchátu, s nímž je však spojuje jen velmi volný svazek; všichni řečtí biskupové se scházejí v jednom Posvátném synodu. Každý z nich má titul metropolity, protože je zcela nezávislý ve správě své eparchie. Samotné řecké církvi dnes slouží kolem 10 000 duchovních.

Třetí článek řecké ústavy specifikuje postavení pravoslavné církve jako církve státní. Obě instituce, stát i církev, jsou v každodenním životě velmi provázány.¹) Takové úzké sepětí církve a státu však kromě mnoha pozitiv přináší i negativa. Jedním z těch nejnebezpečnějších může být i zmanipulování církve ve prospěch vládnoucího režimu, což se naneštěstí stalo v 60. letech tohoto století za diktatury pravicové vojenské junty. Církev na to tehdy doplatila ztrátou důvěry mnoha věřících; dnes ji už díky Bohu získala zpět.

Příslušnost k pravoslaví je natolik zafixována v řecké mentalitě, že si věřící jinoslavných církví občas oprávněně stěžují, že jim je upírána řecká národní identita. Duchovní nepravoslavných vyznání se také zdaleka netěší takovým výhodám jako pravoslavní kněží, musí např. absolvovat základní vojenskou službu.²) Občas se zdá, že většinová Řecká pravoslavná církev vůbec nebere na vědomí existenci jiných křesťanských denominací, což je nesmírně překvapující, porovnáme-li zájem řecky hovořících pravoslavných církví mimo území Řecka o dialog s jinými konfesemi.

Je-li církev přítomna v každodenním životě obyvatel Řecka, zcela oprávněně se také těší zájmu médií, plátky slídícími po skandálech počínaje a televizními či rádiovými stanicemi nabízejícími přímé přenosy svátečních bohoslužeb konče. Dalo by se říci, že mediální osobností číslo jedna je aténský arcibiskup Christodoulos, považovaný za oficiálního mluvčího řeckého pravoslaví. Arcibiskup sám se pozornosti sdělovacích prostředků nebrání, a bývá proto některými hlasy obviňován z přílišné medializace své osobnosti. Dle názoru jiných je ale častá přítomnost vrcholného církevního představitele v prostředcích masové komunikace velice důležitou šancí k misijnímu působení uvnitř řecké společnosti. Navíc snad každé biskupství, monastýr a některé farnosti vydávají časopisy, některé z nich disponují i vlastními radiostanicemi.

Řecká pravoslavná církev si uvědomila, že chce-li předat osvobozující poselství Kristova evangelia dnešní mladé generaci, musí se snažit o srozumitelné zpřístupnění duchovního a liturgického bohatství dnešnímu člověku, aniž by přitom zpochybňovala základní křesťanské pravdy. Při některých církevních obcích existují společenství mladých zabývajících se ikonopisectvím, nácvikem a provedením byzantské církevní hudby, bývají organizovány mládežnické letní tábory s duchovním zaměřením atp. Některá farní centra pro mládež také nabízejí možnost sportovního či kulturního vyžití (folklór, práce s počítači apod.). Podobnou činnost vyvíjejí i mládežnické organizace jiných vyznání.³)

Hovořit o řeckém pravoslaví a nezmínit se přitom o monastýrech by bylo doslova hříchem. Řecko je plno starobylých i nových mužských i ženských klášterů. A Řecko má Athos, jedno z nejvýznamnějších duchovních center pravoslaví. V 70. letech skončila krize povolání k řeholnímu životu a osobnosti jako např. nedávno zesnulý starec Paisios Svatohorec přitahují mnohé upřímné zájemce o duchovní život nejen z řad mladých k přijetí mnišského postřihu. V posledních letech se stalo běžným jevem, že mnozí lidé z měst dávají přednost nedělním bohoslužbám v monastýru před účastí na sv. liturgii ve své farnosti. Mnozí věřící mají také v klášterech své duchovní otce. Zdá se, že lidé hledají autenticitu a nacházejí ji právě v monastýrech.

Závěrem několik užitečných rad pro ty, kdo se chystají k návštěvě Řecka: všeobecně je potřeba dávat pozor na vhodné oblečení do chrámu, a to především v monastýrech (pánové dlouhé kalhoty, ženy zahalená ramena a delší sukně); v městských chrámech se však ledacos toleruje. Někde se lze setkat s rozdělením chrámového prostoru na mužskou a ženskou část, často však toto rozdělení nebývá respektováno. Eucharistie bývá často podávána bez předcházející zpovědi, záleží tedy na vašem zodpovědném rozhodnutí a na požehnání vašeho duchovního otce.

Rudolf Jiří Stránský

(pokračování příště: tentokrát Rumunsko)

2 Důsledek chybějícího právního ošetření postavení nepravoslavných církví.

3 Za jeden z posledních vstřícných kroků lze považovat prohlášení aténského arcibiskupa, ve kterém pozval do chrámů i nonkonformní mládež, např. muže s náušnicí v uchu atp. Zde je ale nutno poznamenat, že arcibiskup Christodoulos tímto „nepožehnal" módním výstřelkům dneška, pouze vyjádřil mnohdy zapomínanou skutečnost, že církev chce být každému člověku místem a možností k vnitřní proměně života a k novému začátku v Kristu a s Kristem. (I Ježíš se ze stejných důvodů stýkal s lidmi na okraji společnosti, což mu bylo ze strany těch „spravedlivých" vyčítáno.)

O této větě jsem často přemýšlela od chvíle, kdy ji poprvé vyřkl vladyka Kryštof před svými studenty na katedře řeckého jazyka Filosofické fakulty Masarykovy university v Brně.

Touto neobvyklou větou se rozloučil před mnoha lety rumunský starec Kleopa v monastýru Sihastria s poutníky z Čech a Moravy.

Tehdy s ním vladyka Kryštof, biskup olomoucko-brněnský, před jeho kelií rozprávěl o tom, že hodlá založit ve své eparchii monastýr. Že je to vlastně jeho poslušanie. Prosil starce o požehnání... Byl to úmysl svatý, v naší pravoslavné církvi přímo převratný, začínající novou epochu dějin české pravoslavné církve. Sám starec Kleopa, prozíravý, moudrý a laskavý, byl toho názoru, že bez monastýrů není svatého pravoslaví. Oba duchovní otcové spolu dlouho mluvili. Starec Kleopa požehnal vzniku monastýru ve Vilémově. Bezprostředně po jeho modlitbách metropolita moldavský a bukovinský Daniel s velikým porozuměním pro toto Boží dílo poslal na Moravu z monastýru Varatec mladé, statečné a schopné monašky, které právě tak, jako na začátku historie našeho pravoslaví svatí Cyril a Metoděj, zahájily svou promyšlenou a bohulibou misijní činnost.

A nebylo to věru lehké.

Poslední skutečný pravoslavný monastýr na našem území stál v 1. polovině 11. století a jeho igumenem byl svatý Prokop... A ženský monastýr tu nebyl nikdy....

Ale abych raději začala tam, kde mne tyto a podobné myšlenky zajaly a nepustily, v místech, kde jsem cítila přímo fyzickou přítomnost dnes již zemřelého starce Kleopy: v monastýru Sihastria, jedné z perel rumunského Athosu.

Ve dnech 23. – 30. 6. 2000 se mně dostalo té Boží milosti, že jsem byla zařazena mezi 44 poutníků a poutnic z Moravy, Čech a Slovenska, jejichž pouť směřovala do monastýrů rumunského Athosu. Díky citlivému duchovnímu vedení Vysokopřeosvíceného vladyky Kryštofa, arcibiskupa českých zemí a otců Kristiána Popescu a Michaila Dandára se tato pouť stala duchovní školou pro začátečníky i pokročilejší plnou modliteb a neobyčejných zážitků.

Otec Kristián si počínal „jako doma" a díky jeho slunné povaze nám byly rázem všude všechny dveře otevřeny.

Protože spíše než cestopisy předestírám čtenáři vždycky raději své osobní pocity a postřehy, dovolte, abych zůstala věrna svým zvyklostem...

Velmi neformální a srdečné bylo setkání s představiteli rumunské pravoslavné církve patriarchou Theoktistem a metropolitou moldavským a bukovinským Danielem. Znovu jsme si ověřili, že svaté pravoslaví nezná jazykových překážek...

Každý den byla naše pouť obohacena svatou liturgií. Ta první z nich byla slavnostní. Nedaleko monastýru Toplica v okrese Harguita byl svěcen pravoslavný chrám postavený ze sbírky věřících, kterou uspořádalo pouze 250 místních rodin. Bylo dojemné pozorovat radost prostých lidí, kteří na krásnou byzantskou stavbu obětovali to poslední, právě tak, jako chudá vdova z příběhu sv. evangelia.

Rumunský pravoslavný patriarcha Theoktist požehnal při této příležitosti i nám poutníkům z daleké země.

Jednou z prvních zastávek byl monastýr Toplica, jehož igumen otec Emilián, čestný host vilémovského monastýru, se mně nesmazatelně vtiskl do duše nejen svou mnišskou něhou a plachostí, ale i tím, že nepochybuje o svatosti mého milovaného Mistra Jana Husa, o němž mluvil s vilémovskými sestrami. On i starec exarcha Michail, kterého jsem rovněž poznala ve Vilémově, byli spolu s ostatními bratry vzornými a laskavými hostiteli ve svém monastýru plném květin a křesťanské lásky.

Chtěli jsme toho stihnout a vidět z rumunského Athosu co nejvíce. Očištěni zpověďmi, svatou liturgií a modlitbami v promodleném autobusu, které při dlouhém cestování se staly samozřejmostí, jsme navštívili monastýr Varatec, z něhož pocházejí sestry naší vilémovské misie. Obdivovali jsme rozsáhlost monastýru, který má tři chrámy. Žije v něm přes 500 monašek. Někteří z nás byli ubytováni nad monastýrem na nevysokém kopci v tzv. Paláci, jenž kdysi sloužil vzácným hostům k odpočinku. Z balkonu byl rozhled do široké pláně zdvihající se k hustým lesům, které každé ráno zpěvem ptactva a šuměním větví souznívaly s mými modlitbami, jež jsem posílala Hospodinu vysoko a daleko až za obzor s probouzejícím se sluncem...

Viděli jsme mnoho a chtěli jsme vidět ještě víc.

Monastýry Agapia, Neamo, prohlídka monastýru Secu.

Závěrem pouti jsme se poklonili ostatkům sv. Paraskevy v katedrále moldavské metropole v Iaši. Zastavili jsme se i ve starobylém monastýru Razboieni, který postavil v 15. století jako jeden z více než čtyřiceti moldavský vojvoda sv. Štefan cel Mare (Veliký). Igumenou je v něm matka Akakie a jednou ze sester matka Haritina, které nás radostně přivítaly. Několik let (právě tak jako matka Minodora z Varatecu) pomáhaly moldavské pravoslavné misi ve Vilémově do chvíle, kdy metropolita moldavský a bukovinský Daniel je povolal zpět k plnění dalších úkolů na nivách Božích. A tak matka Akakie řídí jeden z historicky nejcennějších monastýrů, které jsme navštívili.

Jako poslední nás čekal monastýr sv. Daniela poustevníka a vzdělávací středisko Durau – takový velký Vilémov, v němž se uskutečňují pravoslavné i ekumenické konference a různá významná setkání.

Mám-li uzavřít své vyprávění tím, co na mne z celé pouti nejvíce zapůsobilo, musím se vrátit do monastýru Sihastria, kde žil až do své smrti starec Kleopa.

Byla to jeho kelie. Ponechána tak, jak ji opustil. Klekám u jeho lůžka zachvácena nepopsatelným žalem. Tak krutým, jako když nás opustil vladyka metropolita Dorotej. Cítím nějakou příbuznost mezi nimi. Líbám a smáčím slzami paraman, ležící na loži, kožíšek, v němž starec Kleopa ke konci svého života stále chodil, kříž a epitrachil, mnišskou skufii, kterou stále nosil. Prosím úpěnlivě starce Kleopu, aby nedal zahynout svatému dílu – monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve Vilémově – jemuž požehnal, aby modlitbou rozehnal všechny mraky, které by se kdy nad tímto Božím místem stahovaly. Mám pocit, že se mnou starec bezeslovně, z duše do duše hovoří a ujišťuje mě, že vilémovský monastýr zaštítí svými modlitbami. Je mně dobře, duše se omyla vodopády slz a odpočívá udýchaně v očekávání požehnání ve dlaních starce Kleopy. Vůbec se mi nechce z kelie odejít...

Navštívili jsme i nedaleký hřbitůvek, na němž svatý starec očekává druhý Spasitelův příchod...

V Sihastrii mají vynikající pekárnu. Symbolicky nám dali bochníky ještě teplého chleba. Připadá mi, že jsem součástí biblického dění, když vladyka arcibiskup Kryštof láme bochník a rozdává jej poutníkům. Tím spíše, že se to děje s požehnáním a na schůdcích před kelií svatého starce Kleopy. sestra Jana

Z tisku
Z pravoslavného zahraničního tisku
Service Orthodox de Presse píše o teologickém kolokviu, které se konalo z popudu patriarchátu Jeruzaléma ve dnech 11. – 19. června r. 2000. Mottem setkání bylo: „Svědectví církve ve třetím tisíciletí".

18. června patriarcha Diodor I., představený Pravoslavné církve v Izraeli, Jordánsku a na palestinských územích, sloužil sv. liturgii na hoře Sión v koncelebraci s představiteli místních pravoslavných církví. Účastníky kolokvia přijal předseda Knesetu – izraelského parlamentu – Borg a předseda Palestinské autonomie Jásir Arafat uspořádal pro účastníky snídani.

Kolokvia se zúčastnil metropolita Heliopolisu Anastas za ekumenický patriarchát, metropolita Kartageny Chrizostom za patriarchát Alexandrie, metropolita Volgogradu German za moskevský patriarchát, metropolita černohorský Amfylochios za srbský patriarchát, arcibiskup pražský Christofor za pravoslavnou církev zemí českých a Slovenska, o. Jón Bria za rumunský patriarchát, metropolita slivenský Joannikos za bulharský patriarchát. Přítomna byla reprezentace z Kypru, Řecka, Albánie, Polska, Finska a Ukrajiny a představitelé Arménie, koptské a etiopské církve a také představitelé Vatikánu a katolických společenství Svaté země.

Účastníci setkání zdůraznili, že v období rychlých přeměn, nejistoty a násilí ve světě Kristovo svědectví se stává stále naléhavější. Za tuto misii odpovídá všechen lid Boží: duchovní i laici, muži i ženy, mladí i staří. Všichni jsou povoláni k tomu, aby v souhlasu se svým vlastním charismatem ve svém životě a v práci představovali živou ikonu svědectví evangelia. V přítomnosti existenčního dramatu současného člověka, který je odizolován od Boha a pohroužen do vlastního egoismu, církev nabízí novou zkušenost života v Kristu. Je to východisko z bludiště, kde se člověk octnul. Syn Boží se stal člověkem, žil mezi námi a obětoval zmrtvýchvstání člověku odsouzenému na smrt a hřích.

Účastníci kolokvia s uznáním hovořili o technologických a informativních pokrocích v uplynulých desetiletích, ale varovali před ohrožením zvláště v období globalizace. Proti tomuto procesu církev ukazuje možnost přeměny života, aby člověk našel skutečné spojení s Bohem a lidmi.

V interview pro informační bulletin ENI (Eukumenical News International) Elie Oikonomu, athénský profesor teologie a jeden z organizátorů kolokvia potvrdil, že globalizace vyvolává určitý neklid, tržní ekonomie se může stát novým „zlatým teletem". Dodal, že donedávna za největší ohrožení jedince byl považován socialismus a komunismus, dnes se ale obáváme toho, aby svoboda člověka nebyla omezována kapitalismem, značnou mocí mezinárodních uskupení. Lidství musí být svobodné, protože Kristus nás učinil svobodnými.

J. Karp

25. 8. Přivítání a zahájení přednášky profesora oxfordské univerzity vladyky PhD. Kallista Ware, kterou na pozvání Orthodoxie – vzdělávacího centra při pravoslavném katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze pronesl v hale Památníku obětí heydrichiády pod katedrálou. Tématem přednášky bylo ODPUŠTĚNÍ A SMÍŘENÍ.

27. 8. Archijerejská svatá liturgie v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze, kterou spolusloužil vl. Kallistos Ware. V 16.00 účast na všenočním bdění v chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanech v předvečer chrámového svátku.

28. 8. Archijerejská svatá liturgie na chrámový svátek v chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanech, kázání v ruštině na téma svátku. Vysvěcení chrámu po opravě.

1. 9. Přivítání vl. metropolity Nikolaje po jeho příletu na první vizitaci pražské eparchie. Večer jednání s vl. Nikolajem a Dr. P. Ložkem o hospodářské situaci arcibiskupství.

2. 9. Doprovod vl. Nikolaje při návštěvě Frýdlantu, kde vl. metropolita vedl vizitaci. Poté návštěva památného frýdlantského hradu za osobního doprovodu ředitelky PhDr. H. Pavlíkové. Odpoledne doprovod vl. Nikolaje na setkání s předsedy humanitárních organizací pomáhajících v srbských utečeneckých táborech v Jugoslávii.

4. 9. Svátek sv. mučedníka Gorazda. Ráno vědecká konference na téma Etický odkaz sv. Gorazda s vlastním příspěvkem k tématu. Po skončení beseda s vl. Nikolajem a duchovními. Ve 14.35 panychida na kobyliské střelnici, místě úmrtí sv. mučedníka Gorazda.

9. 9. Oddavky br. Josefa Brožka a ses. Naděždy Kostelecké – předních činitelů Bratrstva pravoslavné mládeže v českých zemích.

10. 9. Návštěva v Rumburku, archijerejská svatá liturgie a po jejím skončení vysvěcení památníku budovatele našich pravoslavných chrámů archimandrity Andreje Kolomackého. Panychida u jeho hrobu. Odpoledne za doprovodu místního duchovního A. Drdy návštěva církevní obce v České Lípě a jednání se starostou města P. Skokanem o změně místa božího stánku pro konání pravoslavných bohoslužeb. Po skončení návštěva Stráže pod Ralskem, kde byl získán chrám, a setkání s věřícími.

11. 9. Návštěva starostky města Kolína a archijerejská svatá liturgie v chrámu Stětí Jana Křtitele. Po večerní v Mostě v monastýru sv. Prokopa Sázavského uvedení monašské komunity vedené jeromonachem Athanasijem na základě požehnání moldavského metropolity Daniojele.

17. 9. Archijerejská svatá liturgie v Liberci, při níž bylo vzpomenuto 50. výročí založení církevní obce a svěcení prot. Vl. Chocholouše.

18. 9. Zasedání Posvátného synodu v Prešově a zkoušení posluchačů 3. ročníku pravoslavné bohoslovecké fakulty z dějin místních církví.

22. 9. Setkání s velvyslancem řecké republiky p. G. Linardem, jednání o přípravě oslav státního svátku dne 28. 10., který je také dnem státního svátku řecké republiky.

27. 9. Archijerejská svatá liturgie v chrámu Narození přesvaté Bohorodice v Kadani. Odpoledne návštěva monastýru sv. Prokopa Sázavského v Mostě.

30. 9. Archijerejská svatá liturgie sloužená spolu s 18 duchovními v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě, kde spočívají ostatky sv. Ludmily, v 1080. výročí jejího umučení.

P. Milko

Dětem

Každé odpoledne, cestou ze školy, si děti chodívaly hrát do obrovy zahrady.

Byla to veliká, rozkošná zahrada s hebkou zelenou trávou. Nad trávou se tu a tam zvedaly krásné květiny, připomínající hvězdy, a stálo tam dvanáct broskvoní, které se na jaře vždycky obsypaly něžnými růžovými a perleťovými kvítky a na podzim nesly hojné ovoce. Na stromy sedali ptáci a zpívali tak líbezně, že si děti přestávaly hrát a poslouchaly je. „To je nám tu blaze!" volávaly na sebe.

Jednoho dne se vrátil obr. Odešel kdysi na návštěvu k svému příteli cornwallskému lidožroutovi a zůstal u něho sedm let. Po těch sedmi letech neměl už o čem mluvit, protože jeho konverzační schopnosti měly své meze, a tak se rozhodl, že se vrátí na svůj hrad. A když tam došel, uviděl, že si v jeho zahradě hrají děti.

„Co tady děláte?" křikl velice hrubým hlasem a děti se rozprchly.

„Moje zahrada je moje zahrada," prohlásil obr. „To by mělo být každému jasné. Hrát si v ní, to nesmí nikdo jiný než já sám." A vystavěl kolem ní vysokou zeď a dal na ni tabuli s výstrahou:

VSTUP SE POD TRESTEM ZAPOVÍDÁ

Byl to obr velice sobecký.

Chudinky děti si teď neměly kde hrát. Zkusily si hrát na silnici, ale na silnici bylo plno prachu a tvrdého kamení, a to se jim nelíbilo. Toulávaly se po vyučování kolem té vysoké zdi a povídaly si o krásné zahradě za ní. „Tam nám bylo blaze!" říkaly si.

Pak přišlo jaro a celý kraj byl samý kvítek a samý ptáček. Jenom v zahradě sobeckého obra byla pořád ještě zima. Ptákům se nechtělo zpívat, když tam nebyly žádné děti, a stromy tam zapomněly vykvést. Jednou jeden krásný kvítek vystrčil hlavinku z trávy, ale když uviděl tu výstražnou tabuli, tolik mu přišlo líto dětí, že vklouzl zpátky do země a zase usnul. Jen sníh a mráz se tam radovaly. „Na tuhle zahradu jaro zapomnělo," volaly, „a tak si tu budeme žít celý rok." Sníh zakryl velikánským bílým pláštěm trávu a mráz omaloval nastříbrno stromy. Pak nabídly severáku, že u nich může bydlet, a severák hned přiletěl. Byl zachumlaný do kožešin a celé dny burácel po zahradě a komínům sfukovat stříšky. „Roztomilé místečko!" pravil. „Musíme sem pozvat taky kroupy." A tak se přihnaly kroupy. Den co den plné tři hodiny rumplovaly na hradní střechu, až roztřískaly skoro všechny břidlicové tašky, a pak se rychle, nejrychleji jak dokázaly, proháněly kolem dokola po zahradě. Oblečeny byly šedivě a dech měly jako led.

„Cože to jaro tak dlouho nejde?" říkal si sobecký obr, sedě u okna a koukaje do své studené bílé zahrady. „Snad se tohle počasí už jednou změní."

Ale jaro nepřišlo vůbec a nepřišlo ani léto. Podzim věnoval každé zahradě zlaté ovoce, jen zahradě obrově nevěnoval žádné. „Je to moc velký sobec," prohlásil podzim. A tak tam byla pořád zima a mezi stromy tam tancovaly severák a kroupy a mráz.

Jednou ráno se obr ještě povaloval v posteli, a tu zaslechl půvabnou hudbu. Tak líbezně zněla jeho uším, že si pomyslel: To jistě jde kolem královská kapela. Ve skutečnosti mu za oknem zpívala jenom drobná konopka, ale on už tak dávno neslyšel ve své zahradě prozpěvovat ptáčka, že mu to připadalo jako nejkrásnější hudba na světě. Pak mu nad hlavou přestaly tancovat kroupy a severák nechal burácení a otevřeným oknem k němu zavanula lahodná vůně. „Tak konečně přišlo jaro!" řekl si obr, vyskočil z postele a vyhlédl ven.

A co to spatřil?

Spatřil přenádhernou scénu. Malou dírou ve zdi vlezly do zahrady děti a usadily se ve větvích stromů. Na každém stromě, na který dohlédl, sedělo nějaké děcko. A stromy se z návratu dětí tak zaradovaly, že se obalily kvítky a nad těmi dětskými hlavinkami mírně mávaly pažemi. A kolem poletovali ptáci a radostně štěbetali a ze zelené trávy se smíchem vykukovaly květiny. Byl to rozkošný výjev. Jenom v jednom koutě byla pořád ještě zima. Byl to ten nejzazší kout zahrady a pohyboval se v něm jakýsi chlapeček. Tak malý, že nedosáhl k větvím stromu, a tak kolem něho pobíhal s hořkým pláčem. Ten strom měl pořád ještě na sobě zmrazky a sníh a pořád ještě nad ním fičel a burácel severák. „Vylez si na mě, chlapečku," říkal strom a skláněl větve, jak mohl nejníž. Ale chlapeček byl příliš malinký.

Obrovi, jak se na to díval, roztávalo srdce. „Jaký jsem to byl sobec!" řekl si. „Už vím, proč se sem jaru nechtělo. Vysadím toho chudinku chlapečka až do vrcholku stromu a potom zbořím tu zeď a z mé zahrady bude provždy, provždycky dětské hřiště." Doopravdy tuze litoval svého chování.

A tak opatrně sestoupil po schodišti, tichounce otevřel domovní dveře a vyšel do zahrady. Ale děti se ho tak polekaly, když ho uviděly, že se všechny rozutekly, a zahrada se opět proměnila v zimu. Jenom ten malinký chlapeček neutekl, protože měl v očích tolik slz, že obra ani neviděl přicházet. A obr se k němu přikradl, vzal ho do něžné ruky a vysadil ho do koruny stromu. A strom rázem rozkvetl a přiletěli k němu ptáci a dali se na něm do zpěvu a chlapeček rozpřáhl obě ruce, objal obra kolem krku a políbil ho. A ostatní děti, když viděly, že obr už není zlý, honem přiběhly zpátky a s nimi přiběhlo jaro. „Teď je to vaše zahrada, dětičky," řekl obr a velikánskou sekerou zboural zeď. A když lidé šli ve dvanáct hodin na trh, zastali obra, jak si hraje s dětmi v nejkrásnější zahradě, jakou kdy viděli.

Celý den si tam děti hrály a večer přišly dát obrovi sbohem.

„A kde je ten váš maličký kamarád," ptal se obr, „ten chlapeček, co jsem ho vysadil na strom?"

Toho si obr nejvíc zamiloval, protože ten ho políbil.

„To nevíme," odpověděly děti, „ten už je pryč."

„Musíte mu říct, aby sem zítra určitě zase přišel," pravil obr. Ale děti mu řekly, že nevědí, kde ten chlapeček bydlí a že ho až dodneška nikdy neviděly. A obr nesmírně zesmutněl.

Každé odpoledne, když měly po škole, chodily si teď děti hrát s obrem. Ale ten chlapeček, kterého si obr tolik zamiloval, se už nikdy neukázal. Obr se ke všem dětem choval tuze laskavě, ale přece jen toužil po tom svém prvním přítelíčkovi a často o něm hovořil. „Toho bych tak rád viděl!" říkával.

Míjela léta a obr velice zestárl a zeslábl. Už si nemohl hrát, a tak jen sedával v ohromné lenošce, díval se na děti, jak si hrají, a obdivoval se své zahradě. „Mám mnoho krásných květin," říkával, „ale děti, to jsou květiny ze všech nejkrásnější."

Jednoho zimního rána, když se oblékal, vyhlédl z okna. Teď už neměl zimu v nenávisti, protože věděl, že je to vlastně spící jaro a květiny že jen odpočívají.

Najednou si s úžasem promnul oči a díval se a díval. Však to taky byla divuplná podívaná. V nejzazším koutě zahrady byl jeden strom celý obsypán rozkošnými bělostnými kvítky. Větve měl zlaté a viselo na nich stříbrné ovoce a pod stromem stál ten chlapeček, kterého si obr tolik zamiloval.

S velikou radostí uháněl obr dolů a rovnou do zahrady. A pádil trávou k dítěti. A když přiběhl až k němu, tvář mu zrudla hněvem a vykřikl: „Kdo se to opovážil ti ublížit?" Neboť na dlaních těch dětských ruček byly stopy po dvou hřebech a stopy po dvou hřebech byly i na nožkách.

„Kdo se opovážil ti ublížit?" křičel obr. „Pověz mi to, a já popadnu svůj veliký meč a zabiju ho!"

„Ne, ne," odvětilo dítě. „Vždyť to jsou rány po lásce."

„Kdo jsi?" zašeptal obr a zmocnila se ho podivná, posvátná bázeň, takže před děťátkem poklekl.

A dítě se na obra usmálo a řeklo mu: „Jednou jsi mi dovolil, abych si hrál v tvé zahradě. Dnes půjdeš se mnou do mé zahrady, kteráž jest ráj."

A když sem toho odpoledne vběhly děti, našly obra mrtvého; ležel pod stromem a byl celý posypán bílými kvítky.

Přeložil J. Z. Novák,

ilustrace Renáta Fučíková

Křes

Oslava chrámového svátku

svaté Ludmily v Řimicích

V neděli dne 17. září 2000 byla vykonána místním administrátorem v Řimicích o. prot. Basilem Dušanem Švábeníkem za spolusloužení o. prot. Pavla Alše a účasti jak místních, tak chudobínských i mohelnických věřících svatá liturgie k příležitosti chrámového svátku, který připadl na předchozí den 16. září. Při svaté liturgii přečetl o. Basil prastarý, původně staroslověnsky napsaný krátký životopis svaté Ludmily, zvaný Prolog, jimž naši čeští pravoslavní předkové oslavili památku první české a také první slovanské světice, kněžny našeho národa, babičky Václavovy. O. Pavel Aleš pozdravil shromážděné věřící jménem vladyky Simeona, který se omluvil za neúčast kvůli jiným povinnostem, a připomněl, za jak svízelných podmínek v letech těžké hospodářské krize 1933–1934 řimičtí se odhodlávali ke stavbě chrámu. Péče o něj a pravidelné bohoslužby v Řimicích jsou naší povinností a je nutno k tomu zmobilizovat všechny naše společné síly.

p.š.

ve Střemeníčku

Letos jsme poprvé měli možnost oslavit památný den svatého Václava jako státní svátek. Vladyka Simeon, biskup olomoucko-brněnský, navštívil proto 28. září chrám svatého Václava ve Střemeníčku u Bouzova, který je filiálním chrámem církevní obce chudobínské, a za značné účasti věřících, kteří připutovali sem ze sousedních obcí, sloužil s místním o. duchovním Basilem D. Švábeníkem a o. prot. Pavlem Alšem slavnostní bohoslužby. Jímavým způsobem přiblížil ve své promluvě dějinné pozadí i křesťanskou osobnost svatého Václava a po bohoslužbách se seznámil s problémy tohoto našeho střediska, v němž kdysi sv. vl. Gorazd hodlal vybudovat monastýr. Těšíme se, že tato povzbuzující návštěva se bude častěji opakovat a že se věřícím ve Střemeníčku podaří s pomocí sousedních obcí opravit střechu tohoto útulného chrámu. ERA

ERA

Je vždy provázena radostí a nadějí událost, kdy vstupuje do řad duchovenstva nový kněz, pastýř na duchovní líše církve. Takovou bylo v neděli dne 10. září 2000 svěcení o. diakona Jiřího Schotliho na kněze v Opavě v tamní kapli svaté Alžběty při příležitosti oslavy chrámového svátku, kdy do Opavy zavítal vladyka Simeon na svou první arcipastýřskou návštěvu. Po uvítání představitelem církevní obce br. Šimonem a otcem duchovním Svetoslavem Holoničem, který do Opavy dojíždí k bohoslužbám z dalekého Slovenska, vykonal vladyka svatou liturgii, při níž vysvětil na kněze studujícího bohosloví na detašovaném pracovišti v Olomouci v 5. ročníku, o. diakona Jiřího, který se ujme pastýřské služby v centru Slezska. V promluvě probral vladyka evangelní podobenství o nemilosrdných vinařích. Při sv. liturgii zpíval pěvecký sbor olomouckého katedrálního chrámu, řízený o. prot. Pavlem Alšem. Opavské církevní obci a jejímu novému duchovnímu správci přejeme mnoho darů Ducha svatého, trpělivosti a odhodlanosti při plnění Božího díla. Na mnohá léta!

Ustanovení matky představené
vilémovského monastýru

Vladyka Simeon uděluje matce Alexii igumenský kříž a žezlo představené monastýru

V neděli dne 20. srpna, v týdnu po svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice, ustanovil přeosvícený vladyka Simeon, biskup olomoucko-brněnský při svaté liturgii v chrámu Zesnutí ve Vilémově matku igumenku Alexii představenou vilémovského ženského monastýru. Po přečtení hluboce jímavého ustanovujícího dokumentu, v němž jsou vypočítávány povinnosti a práva představené, přijala matka Alexia z vladykových rukou náprsní kříž a igumenské žezlo. Slavnostní akt se uskutečnil po společném rozhodnutí sester monastýru, které se vyslovily, aby v jejich čele stála nejstarší, zkušená Alexia, a slíbily jí poslušnost.

Představená ženského pravoslavného monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve Vilémově matka Alexia byla slavnostně uvedena do svého úřadu

Matka Alexia, občanským jménem Domnica Gramada, se narodila v předvečer svátku Zjevení Páně dne 5. ledna 1968 v Pipirigu v okrese Neamt v Rumunsku v rolnické rodině. Má ještě tři sestry sourozence. V šestnácti letech po skončení základní a dvouleté střední školy řezbářské vstoupila do monastýru Varatec, kde dalších šest let studovala v monastýrském semináři a během studia plnila různé povinnosti, zejména jako eklesiarchyně, tj. přisluhující v oltáři, a žalmistka. V roce 1989 byla vyslána na dva měsíce do monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Michiganu v USA. Několikrát působila též v metropolii v Jasech a v roce 1994 přijela s požehnáním metropolity Daniela do České republiky, aby se ujala spolu s dalšími sestrami nově založeného monastýru ve Vilémově. Pečovala též o olomoucký chrám a příbytek biskupa. Velmi brzy si sestra Alexia osvojila český lidový zpěv a také se aktivně zúčastňovala sboru v pěveckém sboru olomouckého katedrálního chrámu. Když se matka Akakia, představená vilémovského monastýru, vrátila zpět do Rumunska k jiným povinnostem, přijala matka Alexia funkci igumenky monastýru ve Vilémově. Nyní byla do této služby uvedena slavnostním modlitebním obřadem. S vladykou Simeonem sloužili duchovní Pavel Aleš, ředitel eparchiální rady, Ján Kačkoš, okružní protopresbyter olomoucký, a jerej Vasil Šuba, zpívaly sestry z místní církevní obce vilémovské. Všichni zúčastnění, včetně účastníků mezinárodního kursu probíhajícího v Pravoslavné akademii ve Vilémově, prosili přesvatou Bohorodici, v jejímž svátku Zesnutí slavnost probíhala, o nebeskou pomoc matce igumence v jejím duchovním úkolu, o zdar a rozkvět monastýrského společenství ve Vilémově i v dalších střediscích naší církve. Radostně zapěli matce Alexii Mnohá léta. K mnoha přáním ze strany vladyky Simeona, duchovních a věřících olomoucko-brněnské eparchie se připojuje celá naše církev spolu se čtenáři Hlasu pravoslaví. -pa-

Zasedání eparchiální rady
olomoucko-brněnské eparchie

řízené biskupem Simeonem a svolané na 6. září 2000 bylo uvedeno vladykovým zamyšlením nad mravními důrazy v pojetí církevní práce sv. vladyky mučedníka Gorazda. K této koncepci se hlásí sám vladyka Simeon, jenž v mládí přisluhoval ruskému biskupovi Sergiovi v Praze a když se jeho i ostatních starších kněží ptal na zkracování bohoslužeb u pravoslavných Čechů, dostalo se mu odpovědi, že se tím sleduje misijní záměr. U starších duchovních se setkal s pojetím, že se kněží cítili být především vykonavateli obřadů. Naproti tomu vladyka sv. Gorazd zdůrazňoval především požadavek křesťanské mravnosti – jeho koncepcí bylo spojení pravdy víry s pravdou života.

Eparchiální rada se zabývala otázkou bohoslužebného života v Ostravě, Prostějově, Olbramovicích a Šumperku, kde proběhl konkurz na místo duchovního. Bylo jednáno dále o znovuzavedení finančních výkazů duchovními, a to každé pololetí a vypracovávání rozpočtů pro církevní obce a též o důležitosti odevzdávání příspěvků z církevních obcí – tradičně nazývaných „církevní daň", který by neměl být z každé obce menší než 1 000,– Kč. Z této částky eparchiální ústředí poskytne 50% metropolitní radě, neboť církevní ústředí musí z něčeho existovat. Pastorační práci duchovních odráží i jejich zájem o evidenci členů církve a pravidelné návštěvy u nich. Dále se eparchiální rada usnesla vyžádat si od tajemníků odborů eparchiální rady podrobné zprávy o náplni, koncepci a složení odborů. Eparchiální rada odmítla tvrzení o. Jana Baudiše o církevně právní nejistotě v eparchii a odkázala ho ve věci kanonického obsazení biskupských stolců jak v Praze, tak v Olomouci na vyjádření Posvátného synodu biskupů. Řešila změnu názvu církevní obce v Koclířově, otázku hranic eparchie a otázky registrace církevních obcí u Ministerstva kultury, jakož i některé personální otázky eparchie. ERA

Návštěva vladyky PhD. Kallista Ware

25. srpna v 18.00 na pozvání Orthodoxie – vzdělávacího centra při pravoslavném katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze pronesl v hale Památníku obětí heydrichiády pod katedrálou přednášku profesor oxfordské university vladyka PhD. Kallistos Ware. Se zcela zaplněným sálem přivítal vl. Kallista arcibiskup pražský a českých zemí vl. Christofor. Tématem přednášky bylo ODPUŠTĚNÍ A SMÍŘENÍ, překladu se ujal br. Mgr. Roman Juriga. Vl. Kallistos vyzdvihl význam opravdového odpuštění a smíření pro duchovní život pravoslavného křesťana, které zakládal trinitárně.

Vladyka Kallistos (Ware) z Oxfordu s vladykou Kryštofem při sv. liturgii v pražské katedrále v neděli 27. srpna 2000

Po přednášce vl. Christofor poděkoval vl. Kallistovi za jeho hlubokou přednášku a navázal na jeho slova podnětnými poznámkami.

V neděli 27. srpna se vl. Kallistos zúčastnil archijerejské svaté liturgie v pražské katedrále, kterou spolusloužil s Jeho Vysokopřeosvíceností vl. Christoforem a při které kázal na téma svátku Zesnutí přesvaté Bohorodice.

Byzantion nám ukázal památná místa Velké Moravy

Při pravoslavné církevní obci v Přerově vzniklo občanské sdružení Byzantion, které má dosah nejen do řad církve, ale i širšího okruhu zájemců o kulturní život spojený s kulturními tradicemi našeho národa a duchovností pravoslaví. A tak jsme byli účastníky a účastnicemi zajímavého vlastivědného zájezdu Byzantionu po památných místech Velké Moravy, při němž nám byl zasvěceným průvodcem o. prof. Pavel Aleš z Olomouce. Ve čtvrtek dne 13. července se náš autobus vydal z Přerova do Starého Města u Uherského Hradiště, kde jsme nejprve vystoupili na návrší Sady a prohlédli si areál trojdílného chrámu, či spojených tří chrámů, z nichž dvě části nepochybně patří misii slovanské – cyrilometodějské a existuje i předpoklad, že zde byl pohřben svatý arcibiskup Metoděj. Po návštěvě Sadů jsme si prohlédli velice zajímavé muzeum Velké Moravy ve Starém Městě, kde se nám dostalo zajímavého výkladu o prvním, v polovině padesátých let nalezeném chrámu na Špitalkách, z něhož se odvíjí novodobá archeologická práce sledující památky Velké Moravy. Druhým významným centrem velkomoravské kultury je dnešní areál Národního památníku v Mikulčicích u Hodonína s rozsáhlým nalezištěm a překrásnou expozicí výběru památek. Ještě více k jihu – na Pohansku u Břeclavi jsme již v odpoledních hodinách sledovali pozůstatky slovanského hradiště, shromážděné v poutavě pojaté expozici. Na závěr putování jsme se opět přesunuli blíže k Velehradu – který v dnešní podobě nemá s původním velkomoravským Velehradem žádnou spojitost – a vystoupili jsme na Horu sv. Klimenta, kde na místě někdejší kaple jsme vykonali cyrilometodějský moleben a poděkovali za krásné dojmy a obohacení poznatků z tohoto překrásného zájezdu.

Účastnice z Olomouce

Pouť k svatému Gorazdu v Hrubé Vrbce

Raduj se, svatých chrámů světiteli,

raduj se, okraso naší církve a země,

raduj se, náš neustálý přímluvce,

raduj se, za druhé své bez váhání

život položivší,

raduj se, otče náš, Gorazde,

věrný Kristův služebníku a mučedníku!

Těmito slovy z akathistu sv. biskupu našemu – novému mučedníku Gorazdovi II. – vítal poutníky v jeho rodné obci monastýr ke každoroční oslavě ve dnech 1. až 4. září 2000. V pátek 1. září byla sloužena již odpoledne devátá hodinka, poté večerní spojená s malým svěcením vody a panychidou za umučené v době takzvané heydrichiády v roce 1942 i za rodiče světcovy. Večer pak zazněly modlitby akathistu, služba povečeří s kánony, půlnoční, hodinky a první svatá liturgie. Druhého dne vyvrcholila pouť slavnostní sv. liturgií, kterou sloužil eparchiální archijerej olomoucko-brněnský vladyka Simeon s duchovními otci P. Alšem a Alexandrem Novákem a dvěma diakony – o. Karlem Podrackým a Janem Langrem. Zpíval pěvecký sbor z církevní obce brněnské, řízený sestrou Ardaševovou. Vladyka v promluvě vyzvedl z osobnosti vladyky sv. Gorazda jeho důraz na mravní opravdovost pastýřské služby, která je výše než pouhá bohoslužebná rutina. Tato etická opravdovost se pak v životě sv. Gorazda projevila i v jeho oběti za své bližní, za církev a národ. – Všichni účastníci byli pozváni po bohoslužbě ke společnému stolu. Setkali se zde věřící z Brna, Ostravy, Karlových Varů, Znojma a dalších míst naší vlasti. S vděčností o. schiarchimandritovi Kyrillovi, sestře vedoucí Gorazdovského památníku Růženě G. Prachařové za krásné setkání se rozjížděli do svých domovů. Dá Bůh, za rok na shledanou. ERA

Výstava ikon v Okresním vlastivědném muzeu v Šumperku

byla uspořádána z fondu pravoslavných ikon, zadržených na hranicích naší republiky pašerákům a umístěných v olomouckém vlastivědném muzeu. Podobné výstavy se již uskutečnily na několika místech Moravy. Zahájení výstavy se uskutečnilo za velmi pěkné účasti šumperské veřejnosti a přítomnosti našeho eparchiálního biskupa Simeona dne 21. září 2000. V úvodu pěvecký sbor šumperské církevní obce za řízení sestry Emilie Konečné zazpíval několik pravoslavných církevních skladeb, poté o duchovním smyslu ikony pohovořil o. prot. Pavel Aleš z Olomouce. Výstava bude otevřena do 30. října 2000. PS.

Jeho vysokopřeosvícenost vladyka
Christofor navštívil Rumburk

Dne 10. září, v předvečer svátku Stětí svatého Jana Křtitele dle starého kalendáře a prestolního svátku chrámu v Rumburku, navštívil naši farnost vysokopřeosvícený vladyka Christofor. Uvítal jej nejen znovu po letech zvučící zvon a zcela opravený interiér chrámu na Strážném vrchu, ale především místní věřící lid, který se opět po čtyřech letech setkal se svým eparchiálním archijerejem.

Vladyka Kryštof s o. kancléřem ÚMR JUDr. Václavem Míškem a místním duchovním o. Mgr. Antonijem Drdou v Rumburku

Vladyka Christofor sloužil spolu se svým doprovodem, otcem Václavem Míškem a otcem diákonem Pavlem Celičem, a s místním duchovním správcem otcem Antonijem Drdou archijerejskou liturgii. Vyznamenal v jejím průběhu otce Antonije právem nošení zlatého kříže, věřícím církevní obce podal svaté přijímání a přítomné, mezi nimiž byl m.j. i starosta města Rumburk p. Sembdner, zástupce starosty p. Šváb, poslanec sněmovny br. Foldyna, starosta děčínské církevní obce a další představitelé kulturních institucí v Rumburku, zaujal promluvou, v níž se dotkl významu svatého Pravoslaví pro náš národ, trnité cesty našeho Pravoslaví a hlavně, v souvislosti s osobou stavitele chrámů o. Andreje Kolomackého, významu chrámu pro člověka.

Po svaté liturgii a krátkém slově zástupců města vladyka Christofor slavnostně otevřel památníček archimandrity Andreje, skromnou expozici, v níž jsou shromážděny nejhodnotnější části jeho pozůstalosti, epitrachil, Služebník, rukopisy, snímky apod. Na tomto místě chceme poděkovat všem, kteří přispěli svými dary a fotografiemi k vytvoření tohoto památníčku.

Poté proběhlo před chrámem výroční shromáždění církevní obce a setkání věřících s vladykou. Ze zprávy o stavu farnosti si dovolujeme vybrat: za poslední dva roky bylo vloženo do oprav Strážného vrchu téměř 800 tisíc Kč, z toho téměř polovina připadá na zdroje církve a z těchto prostředků zhruba 95% na příspěvky členů farnosti. Celocírkevní sbírka vynesla přibližně 25 tisíc Kč. Děkujeme všem, kteří v dnešní těžké době dali svůj příspěvek na chrám a jeho zvelebení. Pán Bůh zaplať! Zajímavá rozmluva pak vznikla okolo otázky dluhu církve vůči o. Andreji, úctě k němu a možnosti přenesení jeho ostatků na Strážný vrch. Vladyka v této souvislosti přislíbil plnou podporu snahám naší farnosti o zvelebení památky o. Andreje. V rozhovorech věřících byla otevřeně nanesena otázka možného svatořečení otce Andreje. Vladyka Christofor a o. Antonij připomněli některé zvláštnosti chápání svatosti v pravoslavné církvi – svatost není bezhříšnost, základem úcty je vždy mínění Božího lidu. Ponechme, a na tom jsme se všichni shodli, tuto otázku zatím otevřenou. Podobné věci si žádají svůj čas a dozrání. Zkusme chápat tyto neplánované rozmluvy jako součást vedení církve Duchem a počátek širší diskuse v rámci eparchie a celé naší místní církve.

Vladyka si pak se zájmem po 20 letech prohlédl i opravený vnitřek farního domu a osobně zavzpomínal na otce Andreje. Po krátkém obědě jsme pak společně navštívili jeho hrob. Pomodlili jsme se zde a pokračovali do České Lípy, kde si vladyka prohlédl chrám, který je bohužel v havarijním stavu, a setkali jsme se též krátce se starostou města Česká Lípa P. Skokanem a nastínili si možnosti dalšího vývoje. Město má o budovu značný zájem a má i dostatek zdrojů na její kompletní rekonstrukci. Nabízí českolipské farnosti náhradní objekt a finanční výpomoc. Do farnosti má též přijít nový duchovní. Na českolipském okrese žije kolem 1000 pravoslavných, farnost je však již 20 let pouze administrována.

Cesta vladyky Christofora po severu Čech pak skončila ve Stráži pod Ralskem. Vladyka se zde setkal s místními věřícími, požehnal jim a prohlédl si chrám sv. Josefa, který se pro naši církev podařilo získat do bezplatného pronájmu na 99 let.

Pro všechny účastníky to byl jistě vyčerpávající, ale snad též přínosný den. Doufejme, že vladykova návštěva v nejsevernějších farnostech naší eparchie přinese do nich další duchovní oživení. Sami věřící ji cítí jako určitý předěl a my na Strážném vrchu jako jisté završení jednoho období v životě naší farnosti. Sláva Bohu za vše!

Věřící rumburské farnosti