---

HLAS PRAVOSLAVI

---

ROCNIK LVI rijen 2000 (c. 8)

Silueta chramu v Dolnich Kounicich. Prvni chram Svate Trojice, druhy chram svate Barbory, nedavno zrekonstruovany jako hlavni Bozi stanek pravoslavne cirkevni obce.

Foto Karel Zalaba

Vecna modlitba

Kdyz sedim tak sama a myslim na tebe,

ptam se jen v duchu: Pane jsi se mnou?

A ty me tak vroucne po tichem mlceni

i z dalky i z blizka septas: Ja jsem s tebou.

A ted jiz nevim jestli spim

a nebo s tebou na modlitbe bdim.

O Pane vzneseny ja chci se probudit

a dotknout se satu tvych a videt tvuj jas

a kdyz se probouzim, tak zas tebe hledam

a ty me svym teplem objimas.

A. H.

---

Svata Ludmila

---

Obsah
Perspektivy pravoslavi ve stredni Evrope
na prahu 3. tisicileti 199

Chraneni maforiem 201

Svoboda 202

O samolibosti 203

Pravoslavna cirkev ma noveho svetce! 204

Jeho Blazenstvo v prazske eparchii 205

Navsteva delegace nasi cirkve v cele
s vladykou Nikolajem v Rusku 207

K vyroci narozeni vladyku Doroteje a Cestmira 208

Kosovo – nejdrazsi srbske slovo 209

Staroslovensky jazyk 210

Podekovani 212

Projekt Bridge – Recko 212

„Necht vas pohlti nebe" 214

Z pravoslavneho zahranicniho tisku 214

Z programu arcibiskupa Christofora
v srpnu a zari 216

O. Wilde: Sobecky obr 217

Jak zijeme 220

Oslava chramoveho svatku svate Ludmily
v Rimicich 220

Navsteva vladyky Simeona
ve Stremenicku 220

Novoknez v olomoucko-brnenske eparchii 220

Ustanoveni matky predstavene
vilemovskeho monastyru 220

Zasedani eparchialni rady
olomoucko-brnenske eparchie 221

Navsteva vladyky PhD. Kallista Ware 222

Byzantion nam ukazal pamatna mista
Velke Moravy 222

Vystava ikon v Okresnim vlastivednem
muzeu v Sumperku 223

Jeho vysokopreosvicenost vladyka
Christofor navstivil Rumburk 223
– –


Casopis Pravoslavne cirkve v ceskych zemich

Uvodnik
Perspektivy pravoslavi ve stredni Evrope
na prahu 3. tisicileti

Stredni Evropa je zemepisny pojem, ktery z pohledu Pravoslavne cirkev v Ceskych zemich a na Slovensku patri k prazskemu pravoslavnemu arcibiskupstvi a titul stredni Evropy uzivaji i pravoslavni hierarchove v Rakousku a v Nemecku v sirsim cirkevne politickem kontextu. V tisiciletych dejinach krestanstvi v Evrope vsak maji prave Cechy tu vysadu byt v geografickem stredu Evropy, ve kterem se prolinaji vlivy zapadni a vychodni evropske kultury.

Statu a narodu v Evrope, ktere jsou prusecikem rozdilnych kultur, je mnohem vice. Vzpomenme vychodni Polsko, zapadni Ukrajinu nebo Transylvanii. Ale v techto pripadech jde jiz spise o evropsky vychod.

Cechy a Morava lezi zretelne v srdci Evropy. Duchovne cerpaji jak z vychodu, tak i zapadu. Kdyz byli kolem roku 884 v Praze pokrteni prvni historicky dolozeny cesky knize Borivoj a jeho manzelka Ludmila arcibiskupem panonskym a moravskym svatym Metodejem, mohlo se zdat, ze bude v Cechach prevladat vychodni – byzantska liturgicka i cirkevni orientace. Vzhledem k politickemu vlivu nemecke rise doslo vsak v roce 973 ke zrizeni latinskeho biskupstvi s nemeckym biskupem v cele. Presto slovanska tradice prinesena svatymi Cyrilem a Metodejem se udrzovala v prostredi lidove cirkve az do prvnich staleti druheho tisicileti.

Dlouhou dobu byli jejimi nositeli mnisi Sazavskeho klastera. Svuj historicky vyraz pak nalezla v husitskem hnuti, jehoz viditelnym vyrazem bylo veroucne spojeni ceske cirkve pod oboji s konstantinopolskym patriarchatem roku 1452.

Ani tri obdobi protireformace, pri nichz doslo v ceske zemi k likvidaci temer vsech forem duchovniho a kulturniho zivota, ktere neschvalila latinska hierarchie, nedokazala v ceskem narode potlacit vedomi, ze duchovni zivot nepatri pouze zapadu, ale ze duchovne cerpal a stale cerpa take z vychodu. Proto take spolu s vyhlasenim samostatne Ceskoslovenske republiky v roce 1918 se zacina organizovat na jejim uzemi pravoslavna cirkev.

Soucasnost

Soucasna podoba pravoslavne cirkve v Ceskych zemich a na Slovensku jako autokefalni metropolie se ctyrmi eparchiemi ma za sebou jiz pul stoleti trvani prevazne v podminkach formalne ateistickeho statu. Proto jako hlavni ukol cirkve v demokratickem state se jevi vychova a vzdelavani ve vire. Velikou oporu v teto oblasti ma cirkev v Pravoslavne bohoslovecke fakulte Presovske univerzity a v jejim detasovanem pracovisti pro dalkove a individualni studium v Olomouci. Na fakulte mohou studovat vsichni zajemci o pravoslavnou viru bez rozdilu vyznani. Profesorsky sbor postupne publikuje studijni materialy pristupne i siroke verejnosti, hlavne z oboru dogmaticke, biblicke a pastyrske teologie a publikace katedry cirkevnich dejin.

Vyznamnou vzdelavaci ulohu plni take Gorazdovo cyrilometodejske stredisko ve Vilemove vybudovane v 90. letech. Sidli v nem Pravoslavna akademie, ktera pripravuje seminare, konference a skolici kursy pro sirokou verejnost a seznamuje zajemce s duchovni kulturou, tradici i soucasnym myslenim krestanskeho vychodu.

Dulezitou soucasti vychovy v pravoslavne cirkvi je take mnissky zivot, jehoz forma a organizace nebyla dlouho mozna. Kratce po politickych zmenach na prelomu osmdesatych a devadesatych let vzniklo v Ceske republice nekolik malych pravoslavnych mnisskych komunit, ktere se snazi byt svedectvim o zivote v Kristu pro svoje okoli. Nejvyznamnejsi je spolecenstvi mladych sester v Monastyru Zesnuti Presvate Bohorodice, jez uskutecnuji misii v cirkvi nejenom formou vnejsi – starostlivosti o prostredi Gorazdova cyrilometodejskeho strediska, ale i formou vnitrni – duchovni. Denne konaji nekolikahodinove monastyrske bohosluzby a osobni modlitebni pravidlo.

V demokraticke spolecnosti muze cirkev tez pracovat v oblasti socialni. K tomu ucelu byla pred nekolika lety zalozena Ceska pravoslavna filantropie. Nejprve se tato organizace venovala samostatne vychove vericich lidi, kteri jsou pripraveni pomahat potrebnym – prestarlym, nemocnym a lidem na okraji spolecnosti. V soucasne dobe se filantropie snazi vybudovat krizove stredisko v Prostejove.

Jiz od pocatku devadesatych let pecuji nekteri pravoslavni duchovni a verici v Cechach o uprchliky – bez rozdilu puvodu jejich zeme a nabozenskeho presvedceni.

Socialni mysleni cirkve vyjadrene konkretnimi programy je vyznamnym svedectvim o Bozi lasce uprostred spolecnosti, ktera je vice nez z poloviny ateisticka a na cirkev se vetsinou diva jako na organizaci neprijemne zatizenou dejinami – inkvizici, stredovekou politickou moci a neprimerenym bohatstvim.

Prestoze pravoslavna cirkev v Cechach netvori ani polovinu procenta obyvatelstva, je patou nejvetsi cirkvi co do poctu vericich, kterych pribyva. Je potrebne budovat nove chramy a rozsirovat stavajici. Za soucasne ekonomicke situace je to nelehky ukol. Navzdory vyse uvedenym historickym podminkam i nekterym soucasnym tezkostem vsak nepochybne lze mluvit o perspektivach.

Za patrne nejdulezitejsi perspektivu lze paradoxne pokladat skutecnost, ze v soucasne spolecnosti jsme predevsim u mlade generace svedky velkeho duchovniho hledani, hladu po „duchovnosti" v tom nejhlubsim smyslu slova. Prave temto lidem ma pravoslavi co nabidnout svym ontologismem a opravdovosti, protoze jeho duchovnost a charakter uceni (na rozdil od nekterych smeru vychazejicich ze zapadni tradice) se opira predevsim o duchovni zkusenost a neni do takove miry urcovan myslenkovymi konstrukcemi spekulativniho charakteru.

Pro mlade lidi a moderni dobu je take velmi pritazlivy v pravoslavi respektovany princip lidske svobody a dustojnosti, ktera se odvozuje od Boziho obrazu, jehoz nositelem je a vzdy byl podle uceni cirkve kazdy clovek, bez rozdilu rasy, narodnosti anebo presvedceni.

Velmi dulezitym a pritazlivym pro lidi ve stredoevropske spolecnosti pak je take vseobjimajici a inklusivni aspekt v pravoslavi. Modlitba cirkve se obraci k Hospodinu s prosbou o odpusteni, mir a vzajemnou lasku mezi vsemi lidmi.

Nektere soucasniky velmi oslovuje a pritahuje take pro pravoslavi charakteristicky fenomen starectvi – fenomen duchovnich ucitelu, kteri doprovazeji svoje duchovni deti ve vsech slozitostech a tezkostech moderniho zivota. Prave toto ma v dobe narustajiciho osamoceni nasi doby nesmirny vyznam.

Lze tedy rici, ze pravoslavi ma prave diky temto svym jedinecnym aspektum a pohledum na svet a na cloveka ve stredni Evrope a vlastne vsude ve svete perspektivu. Jiz i proto, ze dokaze pravdive odpovidat na duchovni potreby lidi a nabidnout jim duchovni horizont. Zde se patrne nachazi perspektiva pravoslavi take v celoevropskem kontextu, protoze pravoslavi je vlastni schopnost soustredovat, hromadit a prohlubovat duchovni bohatstvi, ze ktereho lze cerpat a o ktere se lze oprit uvnitr cloveka a nema tak silnou tendenci hromadit veci kolem nej a ne-exteriorizuje lidske byti do te miry, jak jsme tomu svedky v soucasnosti prevladajici civilizace. V tom zajiste je jeho sila i perspektiva take ve vztahu v ekologicke krizi, ktera v kratsim anebo delsim casovem horizontu nevyhnutelne povede k potrebe omezeni konzumniho zpusobu zivota a spotreby a ke zmene orientace lidske spolecnosti z materialnich hodnot na hodnoty duchovni.

Jako zajimava a ku prospechu pravoslavi bude zajiste prijata perspektiva evropske integrace – prakticky ve vsech zemich Evropske unie je totiz uroven religiozity obyvatel vyssi nez v Ceske republice. Pohled do Evropy, seznameni se s duchovnim zivotem vetsiny obyvatel Evropske unie by tedy v pripade Ceske republiky patrne nebyly na skodu a mohly by vest k jiste „emancipaci" nabozenske viry, krestanstvi a cirkve v ocich radoveho ceskeho obcana, ktery s takovou oblibou a rychlosti prejima mnohe hodnoty a pseudohodnoty prichazejici zvenci.

Dalsi zajimavou perspektivou by mohlo byt i to, ze Stredoevropan muze do Evropy take neco prinest a nejenom z ni brat. Prave duchovni bohatstvi ryziho krestanstvi je tim vzacnym prinosem, ktery muze pomoci „dat dusi Evrope", ktera se doposud sjednocovala predevsim na ekonomickych a pragmatickych zakladech.

Vetsine soucasnych pravoslavnych krestanu je vsak jasne, ze budou v moderni stredoevropske spolecnosti v nejblizsich letech v mensine a ze patrne budou svym nekonzumnim a na duchovni hodnoty orientovanym zpusobem zivota mozna vypadat i smesne. Blaznovstvi pro Krista ostatne vzdy vyvolavalo udiv a casto tez posmech.

Lze vsak na druhe strane ocekavat, ze pravoslavi ve stredni Evrope se pokusi otevirat duchovni a myslenkove bohatstvi co nejsirsimu poctu lidi, kteri budou vice a vice potrebovat duchovni posilu a take duchovni horizont sve existence. V procesu otevirani bude vsak potrebne dbat take na neustale prohlubovani se, aby nase pravoslavi bylo predevsim zitou virou a zitym svedectvim, ktere jedine muze oslovovat a presvedcovat druhe.

Z prednasky arcibiskupa Krystofa na konferenci o perspektivach pravoslavi konane zacatkem cervna 2000 v Jeruzaleme

Nejsou to jen andele, kdo zpevy a klanenim ustavicne slouzi pred Hospodinovou tvari svatou liturgii. S nimi ji urcite slavi vsechna priroda: ta nikdy neselhala jako clovek – a nikdy se tolik nevzdalila svemu vlastnimu zdroji. Starec Zosima v Dostojevskeho romanu Bratri Karamazovi vedel: „Zvire nema zadny hrich, nebot vsechno je dokonale krome cloveka, vsechno je bezhrisne – a s nimi je Kristus drive nez s nami." Proto kazde steblo travy, kazdy broucek, mravenec nebo vcela souzni i bez znalosti litery s Bozim Slovem. „Bohu slavu zpiva, Kristu place, i kdyz o tom nevi. Cini to tajemstvim sve bezhrisne podstaty.

A co my, lide? Mame to tezsi. Nase slabost nas Bohu vzdalila. Ale touzime po navratu, chceme se ocistit. Vsechno, co v nasem volani zustava uprimne, prave a vskutku ryzi, pronika nebesy. Ackoli jsme se vlastni sobestrednosti stali nejnepatrnejsimi ze vsech, dostalo se nam bozske vysady pripojit se Kristovou zasluhou k spolecnemu jasotu andelu a veskere prirody, k nepretrzite liturgicke slavnosti, kterou od veku do veku slavi nebesa i s nasi matkou zemi: slunci sve kvety nabizi, s ptactvem zpiva a s hmyzem bzuci, s motyly nastavuje kridla paprskum.

Od chvile, kdy Kristovym prichodem zapocal proces kosmickeho vteleni, pronika Bozstvi vsim stvorenim a pozveda je k nebesum. Citime se byt neseni materskou naruci, ktera nas ochrani i v nejtezsich zkouskach. A kazda slza meni se v perlu, meni se v drahokam. Kazda bolest se posvecuje v zari Vzkriseni a nabyva novy rozmer v dile spasy. I rany stanou se v tomto svetle odmenou.

Vypravi se, ze pred vice nez tisici lety zaznamenal otec Nikifor, „milosti vsemohouciho Boha nalezejici ke knezim Velikeho chramu carihradskeho, zasveceneho Bozi Moudrosti", nekdy na rozmezi 9. a 10. stoleti v case vlady cisare Lva Moudreho, podivuhodne videni, jez mel v Blachernach slovansky otrok sv. Ondrej Jurodivy (Andreas Salos): tehdy sama blachernska Bohorodicka-Oranta, obklopena ze vsech stran nestastniky dozadujicimi se utechy, prosla v placi a modlitbach carskymi dvermi ikonostasu k ambonu. Snala z hlavy maforion, rozprostrela jej nad vsim lidem – a latka se najednou zatrpytila a oslnive zazarila „slavou Pane".

Potom andel uchopil Ondreje za ruku a uvedl ho do raje. Marne se vsak jurodivy svetec ohlizel po Bozi Matce. Tam uz ji nenalezl. Docista se mu ztratila. Nemohl to pochopit a podivil se. Zeptal se tedy andela: „Kde je ta nejsvetejsi z zen, neni-li v zahrade blazenych?" Dostalo se mu odpovedi: „Neni zde. Odesla do strastiplneho sveta pomahat vsem bednym, vsem stradajicim. Sla utesovat ty, kdo placou, hojit jejich rany. Tam je jeji misto."

Skrze sveho Syna meni vodu ve svatebni vino nadeje. V tom je smysl a nejhlubsi obsah svatku Pokrovu, nekdy mylne pokladaneho za starou byzantskou slavnost. Vznikl vsak az v Rusku. Nejstarsi dolozeny kostel zasveceny svatku Pokrovu byl postaven kolem roku 1165 ve vladimerskem kraji na Nerli u Bogoljubova.

Ikony Pokrovu Presvate Bohorodicky rozvijeji thema legendy. Uprostred na oblacich stoji Bozi Matka jako vladarka (nekdy jsou oblaka zakoncena orlim zobakem), v pozadi je architektura chramu. Existuji zhruba dve varianty nametu. V moskevskych ikonach drzi Bohorodicka maforion jako znameni ochrany sama nad lidmi, v novgorodskych jej andele z obou stran pridrzuji i nad Marii.

V pozdejsich ikonach Pokrovu figuruje mezi davem andelu a svatych predevsim jurodivy visionar Ondrej a s nim Epifanios, ktery podle tradice byl rovnez svedkem zazraku.

Matka a vecna Ochrankyne, ve fantasii lidu temer ztotoznena s predstavou zivotadarne Gaji, zda se mit nektere vnejsi podobnosti se zapadni uctou, vztahujici se k Panne Marii Pomocnici. Zde vsak vypada jeste zemiteji, hlubinneji, jako by se jeste uzeji primykala k obrazu zbozstene prirody.

„A co myslis, co je Bohorodicka?" cteme v Dostojevskeho Besech. „Je to Velka Matka, Syra Zeme – a v tom je pro cloveka nesmirna radost. A kazde pozemske trapeni, kazda pozemska slza je nasi radosti. Jakmile napojis svymi slzami zemi pod sebou na loket do hloubky, budes mit ze vseho radost. A zadnou, zadnou uz nebudes mit starost." Trapeni jiste potrva, vzdyt od toho je clovek na svete, ale starosti se rozplynou, stejne jako slzy cloveka se sliji se slzami Velke Matky a jako reka odpluji do nekonecneho more Bozi utechy a smireni. A starena, ktera to v romanu vypravi a je veskrze naplnena tim poznanim, vyznava: „Zacala jsem od tech dob, kdykoli jsem se modlila, libat pri kazde modlitbe zemi. Libam ji a placu."

A hle: vsechny jeji slzy meni Bohorodicka v utechu, prikryva svym hvezdnym plastem kazdy zal, nedopousti, aby si jeji deti zoufaly. Nebot v kterekoli slze, jez ji skanula z oci, zrcadli se tvar Mariina bozskeho Syna. To On je tim jejim maforiem, ktery se rozestrel nad nami vsemi. PhDr. Otakar Ales Kukla

Jezis Kristus se predstavil svym posluchacum jako ten, ktery je Pravdou a dava poznani pravdy, ktera osvobozuje. Nevyvolalo to entuziasmus ani radost, ale protest: „Nikdy jsme nebyli nevolniky. Jak muzes rici – osvobozeni budete?" Jezis prinasi svobodu a lide rikaji: „Nepotrebujeme svobodu, jsme svobodni." Jan 8,33

Dnes vetsina lidi take nehleda laskaveho Boha. Kdysi lide touzili po odpusteni hrichu, hledali osvobozeni od hrichu. Vychytralci dokonce prodavali lidem odpustky. K tomu nebylo zapotrebi ani pokani a lide nevedeli, ze to nic nemenilo na stavu hrisnosti.

Dnes po odpusteni hrichu neni – vyjadrime-li se soucasnym jazykem – „masova poptavka".

Pomoc pro kazdeho z nas je zde, ale mnozi ji blahove nepotrebuji a neprijimaji ji. Jak budou jednou stat pred trunem Hospodina?

Apostol Pavel byl dva roky veznen v Caesareji. Dvakrat stal pred lidmi, kteri meli nad nim moc, pred rimskym namestkem Festem a pred kralem Agrippou. Kdo z techto lidi byl skutecne svobodny? Apostol byl spoutan pouty. Mohli tito lide delat, co chteli? Oni take meli pouta, ktera nebyla okem viditelna. Festus byl veznem mamonu – mel nadeji, ze dostane penize od sv. Pavla. (Apost. 24,22-27). Agrippa zil ve hrichu cizolozstvi.

„Kazdy, kdo hresi, je nevolnikem hrichu" – rika Jezis.

Kdo z nas neni nevolnikem hrichu a jak si troufame ptat se: „Jak muzes rici: osvobozeni budete?"

Slabi hrisni lide bez svedomi ziji v zajeti lzi a hrichu a mohou pachat i hrozne zlociny a potom se vymlouvat na „objektivni" priciny, na tezkou dobu a svalovat sve viny treba i na rozkazy jinych nebo, ze nebyli dost silni ze za vsech okolnosti nemohli uplatnit sve krestanske presvedceni. Nemohou jedno: nemohou tvrdit, ze zili nebo ziji v souhlasu s evangeliem.

Ale nesmime nad nimi lamat hul.

Zde vzpomenu slova metropolity Jevlogije*: „Je mnoho lidi, kteri vlivem spatne vychovy a diky vlastni zaujatosti jsou vzdaleni cirkvi nebo jsou ji nepratelsti. Podvedome v hloubi duse jsou i oni detmi Bozimi, ktere mozna po svem chvali Boha. Casto vlivem nejakeho zivotniho popudu (je lepe rici doteku Bozi pravice) se stavaji dobrymi krestany. Na mne vzdy delaji velky dojem slova Krista: „Pravim pak vam, ze prijdou mnozi od vychodu i od zapadu a stoliti budou s Abrahamem a s Izakem a s Jakubem v Kralovstvi nebeskem." Mat. 8,11

„Kdyz nas Syn vysvobodi, budeme skutecne volni." Toto doznal na sobe celnik Zacheus. Jezis ho osvobodil. On chce i nas osvobodit za zajeti hrichu.

Pan stavi vedle sebe dva problemy: „Kazdy, kdo hresi, je nevolnikem hrichu" a „Jestli Syn vas vysvobodi, budete skutecne volni". Prvni veta predstavuje zakon, druha – evangelium. Evangelium je dobrou novinou: nemusime byt nevolniky, muzeme byt svobodnymi Bozimi detmi. J. Karp

Mezi hrisne vasne se celkem spravne hned vedle pychy umistuje samolibost, protoze malokdo by upadl do pychy, pokud by nebyl samoliby. Vztah mezi nimi je stejny jako vztah mezi ditetem a dospelym anebo jako mezi psenici a chlebem, protoze samolibost je pocatek a pycha konec.

Samolibost nekdy meni prirozenost cloveka a pokazi jeho charakter. Privede jej k tomu, aby se uzkostlive sledoval a az prilis se zabyval kazdou vytkou namirenou proti nemu a rozhazel tak svoje duchovni usili, stal se troskou v pristavu a mravencem ve mlyne.

Mravenec ceka, az se ve mlyne nashromazdi zrno a samolibost ceka, az se v dusi nashromazdi duchovni bohatstvi. Mravenec se tesi, ze si ukradne zrni, a samolibost, ze se bude moci opajet duchovnim bohatstvim.

Demon zoufalstvi se raduje, kdyz se zvetsuje zlo a naopak, demon samolibosti se raduje, kdyz se zvetsuje ctnost. Pro prvniho jsou dvermi ztraty a rany, pro druheho hojnost, usili a ctnosti.

Dej pozor a uvidis, jak se hanebna samolibost schovava v cloveku az po hrob: v odevech, ve vzacnych vunich, ve vyzyvavem zevnejsku a v tolika dalsich vecech. Tak jako slunce sviti na vsechna stvoreni, i samolibost se tesi z kazdeho naseho uspechu. Postim se, jsem samoliby. A kdyz porusim pust, abych se nepovysoval nad jine, opet jsem samoliby. Oblekam si dobry odev, jsem samoliby. Zamenuji jej za ubohy, jsem samoliby opet. Samolibost nade mnou vitezi, kdyz mluvim, i kdyz mlcim. Kamkoliv bys odhodil tento ostry bodlak, vzdy se ukaze jeho ostry trn.

Samoliby krestan je modlosluzebnik. Zevnejskem ukazuje, ze uctiva Boha, ve skutecnosti vsak usiluje, aby se libil lidem a ne Bohu. Samoliby je kazdy, kdo se chce ukazat pred lidmi.

Buh pred nasima ocima casto skryva take to dobre, co mame. Ten ale, kdo nas chvali, otevira nase oci, a kdyz se nase oci otevrou, vnitrni bohatstvi se stane neviditelnym.

Ten kdo nam lichoti, muze byt sluzebnik demonu a uvest nas do pychy. Vysledkem je pak ztrata pokani, ktere nas zachranuje.

Prestavame videt to dobre, co je v nas, a muzeme byt strzeni ze spravne cesty. Jak rika prorok Izaias: „Ti, kdo ridi tve kroky, jsou svudci a matou cestu tveho putovani" (Iz. 3,12).

Ti, kteri pokrocili v duchovnim zivote, jsou schopni statecne a pokorne pretrpet pohrdani. Avsak prekonat pochvaly, bez toho aby utrpeli skodu, dokazou jenom svati.

„Nebot kdo z lidi zna, co je v cloveku, nez jeho vlastni duch" (1 Kor 2,11), pise apostol Pavel. At se tedy stydi a zavrou usta ti, kteri se pokouseji oslavovat jine.

Je velkym uspechem ze sve duse setrast pochvaly lidi. Vetsim uspechem vsak je odvratit pochvaly demonu, kteri zpusobi, ze zacnes sam sebe chvalit a nadymat se pychou ve svem vlastnim nitru.

Vybrano ze spisu o Samolibosti z dila svateho Jana Klimaka – neboli Jana z Zebriku, predstaveneho Sinajskeho monastyru Svate Kateriny z 8. stoleti.
Do slovenstiny prelozil Jan Zozuliak, jazykova uprava Roman Juriga

Ve dnech 28. – 29. 5. 2000 byl pri slavnostnich bohosluzbach, konanych za hojne ucasti vericich J. B. Theodosiem, primasem Pravoslavne cirkve v Americe (OCA), J. B. Savou, metropolitou polskym, a dalsimi hierarchy v monastyru sv. Tichona v South Canaanu (stat Pennsylvanie, USA), pripocten mezi svate prvni pravoslavny biskup newyorskeho predmesti Brooklynu RAFAEL Hawaweeny.

Budouci biskup Rafael se narodil r. 1860 v Bejrutu rodicum syrskeho puvodu. Diakonske sveceni obdrzel r. 1885 na teologicke skole v Chalki (Konstantinopolsky patriarchat) a knezske sveceni r. 1889 v Kyjevske duchovni akademii. Za sveho pobytu v Rusku se o. Rafael zaslouzil o poarabsteni Antiochijskeho patriarchatu, kteremu do te doby dominovali Rekove, ackoliv vetsina vericich byla arabske narodnosti.

Jeho vzdelani, znalost cizich jazyku a zcestovalost ho predem pripravily k misionarske praci v Americe, kde slouzil lidem nejruznejsich narodnosti (Rusum, Rekum, Arabum,...). Jeho biskupske sveceni r. 1904 bylo vubec prvni archijerejskou chirotonii konanou na americkem kontinentu.

Sv. Rafael (Hawaweeny) brooklynsky

Jako pomocny biskup dieceze vedene pozdejsim moskevskym patriarchou sv. Tichonem zcestoval celou Severni Ameriku a neunavne pracoval mezi roztrousenymi skupinkami pravoslavnych vericich, ktere se snazil organizovat v zivotaschopnych farnostech (zalozil jich 30). Sv. Rafael byl autorem nekolika knih a zakladatelem casopisu The Word (Slovo), ktery je dodnes oficialnim periodikem Antiochijske pravoslavne krestanske arcidieceze v Severni Americe. „Sv. Rafael byl ale predevsim muzem modlitby, hledajicim svatost. Pro sve farnosti sestavil modlitebni knihu v arabstine... a byl mezi prvnimi, kdo podporili uzivani anglictiny jako bohosluzebneho jazyka." (Kanonizacni prohlaseni Posvatneho synodu Pravoslavne cirkve v Americe).

Sv. Rafael byl jednim z neunavnych apostolu a horlitelu prave viry Kristovy v tomto stoleti a jako takovy se muze smele radit mezi sve vyznamne soucasniky (sv. Tichon Moskevsky, sv. Gorazd Cesky). Pastyrska citlivost a naslouchani tomu, „co Duch rika cirkvim" (Zj 2,7) ho vedly k podpore uzivani obecne srozumitelneho jazyka, konkretne anglictiny, pri sluzbach Bozich. Dnes je do anglictiny prelozeno veskere bohatstvi liturgickych textu. O moudrosti teto misijni koncepce svedci i fakt, ze pravoslavi v Americe prestalo byt cirkvi emigrantu a jejich potomku (ti ostatne uz vetsinou stejne nerozumeji jazyku svych predku), ale stalo se i ryze americkym fenomenem, ktery oslovuje mnohe. Napada me male srovnani: causa anglictina jako jazyk bohosluzby je dokladem toho, jak dulezite je uzivani narodniho jazyka pri cirkevnich ukonech. Az dosud je situace v Americe srovnatelna s podminkami ceske vetve nasi cirkve. Kdy se ale dockame prekladu vsech bohosluzebnych textu do cestiny? Je zalezitosti nasich cirkevnich predstavenych a angazovanych vericich, aby cela zalezitost byla resena.

Svatek biskupa Rafaela Brooklynskeho, apostola a misionare, si cirkev pripomina ve vyrocni den jeho zesnuti 27. unora (1915).

Tropar Sv. Rafaelu Brooklynskemu (hl. 3.)

Raduj se, otce Rafaeli, ozdobo svate cirkve! Ty jsi zastance prave viry, utecha utiskovanych, otec osirelych a pritel chudych, mirotvorce a dobry pastyr hledajici zbloudile, radost vsech pravoslavnych, syn Antiochie a chlouba Ameriky: primlouvej se u Krista Boha za nas a za vsechny, kdo slavi tvou pamatku.

podle materialu z Internetu zpracoval Rudolf J. Stransky

website Pravoslavne cirkve v Americe:

www.oca.org

website Antiochijske pravoslavne krestanske arcidieceze Severni Ameriky:

www.antiochian.org

Letadlo z Kosic se zpozdenim pristava v Praze-Ruzyni dne 2. zari 2000 v 16.15 hod. Na prvni vizitacni navstevu prazske eparchie po sve intronizaci prileta Jeho Blazenstvo Nikolaj, arcibiskup presovsky a metropolita ceskych zemi a Slovenska. Na letisti jej privital Vysokopreosviceny vladyka Krystof, arcibiskup prazsky a ceskych zemi s doprovodem. V prazske arcibiskupske rezidenci zahajuje Jeho Blazenost ihned pracovne. Je seznamen s hospodarskym, financnim stavem a problemy s tim spojenymi. Po pratelske veceri vladyka metropolita odjizdi do rezidence, kde je behem navstevy ubytovan.

Jeho Blazenstvo metropolita Nikolaj s arcibiskupem Krystofem v katedralnim chramu v Praze 3. zari 2000

Jeho Blazenstvo jako prikladna hlava nasi autokefalni cirkve v sobotu navstevuje venkovskou cirkevni obec. Ve Frydlantu v severnich Cechach se setkava s d. o. prot. Jirim Mincicem, venuje se problemum pravoslavne obce a doprovazen stale vladykou Krystofem a starostou Frydlantu seznamuje se tez s historickym valdstejnskym zamkem.

Je sobota a tak Jeho Blazenstvo v 16.30 hod. prijizdi do dejvicke modlitebny sv. Nikolaje, aby zde spolu s vladykou arcibiskupem Krystofem a okruznim protopresbyterem prot. Zdenkem Koudelou, archimandritou Silvestrem a dalsimi duchovnimi slouzil vsenocni bdeni.

Nedelni archijerejska sv. liturgie v katedralnim chramu sv. Cyrila a Metodeje v Resslove ul. v Praze 2 je duchovnim vrcholem navstevy. V naplnene katedrale privital Jeho Blazenstvo Nikolaje u vchodu Vysokopreosviceny arcibiskup Krystof s predstavenym katedraly protopresbyterem d. o. Jaroslavem Suvarskym a s pritomnymi duchovnimi, k nimz se pripojil i kancler Uradu metropolitni rady na Slovensku mitr. prot. prof. Milan Gerka. Sv. liturgie se zucastnil i zastupce velvyslanectvi Slovenske republiky. V zaveru sv. liturgie predal vladyka Krystof Jeho Blazenstvu darem drahocennou ikonu Presvate Bohorodice.

Po sv. liturgii Jeho Blazenstvo s doprovodem se setkava s vericimi 3. cirkevni obce v Praze v chramu Zvestovani Presvate Bohorodice v Praze – Na Slupi. Po uvitani duchovnim spravcem protopresbyterem Michalem Dandarem pozdravil a nekolika vrelymi slovy v jejich jazyce oslovil verici prevazne ze zakarpatske oblasti a udelil jim archijerejske pozehnani. Nedelni odpoledne Jeho Blazenstvo mel vyhrazeno pro sve osobni volno.

Zaverecny den navstevy pondeli 4. zari t.r. byl zcela vyplnen aktivitami Jeho Blazenstva. V 9.00 hod. byl Jeho Blazenstvo metropolita Nikolaj oficialne prijat v Senatu Ceske republiky panem mistopredsedou RNDr. Ivanem Havlickem. Spolu s vladykou metropolitou se prijeti zucastnil vladyka arcibiskup ceskych zemi a kancleri obou uradu metropolitnich rad. Po srdecne audienci v Senatu CR vladyka Nikolaj zucastnil se vedecke konference venovane etickemu odkazu sv. novomucednika Gorazda. Fundovane referaty prednesli vladyka arcibiskup Krystof a protopresbyter Jaroslav Suvarsky, o etickem hnuti informovala Mgr. Eva Suvarska. Konferenci byli ve velkem poctu pritomni duchovni prazske eparchie.

Odpoledne Jeho Blazenstvo a vladyka arcibiskup Krystof modlitebne uctili spolu s mnoha duchovnimi a vericimi pamatku sv. novomucednika Gorazda a spolu s nim v roce 1942 popravene duchovni a pravoslavne verici v Pamatniku – strelnici – v Praze Kobylisich.

Dale Jeho Blazenstvo metropolita Nikolaj s doprovodem na pozvani navstivil velvyslanectvi Ruske federace, kde setrval v srdecnem rozhovoru s charge d’affaire a.i. a byl slavnostne uvitan archimandritou Tichonem v chramu sv. Jiriho Vitezneho nachazejiciho se v obvodu zastupitelskeho uradu.

Pote Jeho Blazenstvo vyhovel prani clena metropolitni rady ceskych zemi bratra Ing. Vlastimila Ticheho, reditele Komercni banky v Praze a posvetil nove restaurovane historicky cenne mistnosti banky na Staromestskem namesti.

V podvecer navstivil metropolita Nikolaj chram Zesnuti Presvate Bohorodice na Olsanech (2. pravoslavna cirkevni obec v Praze). Po uvitani archimandritou Silvestrem vladyka metropolita slouzil u hrobu zesnuleho metropolity Doroteje panychidu a uctil tak pamatku sveho nezapomenutelneho predchudce v uradu hlavy Pravoslavne cirkve v ceskych zemich a na Slovensku. Tato bohosluzba ucinila duchovni tecku za milou a prinosnou navstevou draheho vladyky Nikolaje.

Ve vecernich hodinach odletel Jeho Blazenstvo Nikolaj, arcibiskup presovsky a metropolita ceskych zemi a Slovenska zpet do Presova.

V zastoupeni uredne zaneprazdneneho Vysokopreosviceneho vladyky Krystofa na letiste doprovodil vladyku metropolitu kancler Uradu metropolitni rady v ceskych zemich prot. Vaclav Misek. o. Vaclav

Vladyka metroplita Nikolaj (uprostred) s vladykou Krystofem (vpravo), vladykou Janem (vlevo) a dalsimi duchovnimi pred budovou Duchovniho zastupitelstvi nasi pravoslavne cirkve v Moskve

Ve dnech 17. – 21. srpna 2000 navstivila delegace nasi mistni cirkve ve slozeni Jeho Blazenstvo metropolita Nikolaj, vysokopreosviceny arcibiskup Krystof, preosviceny vladyka Jan a protojerej Alexander Cap na pozvani Jeho Svatosti patriarchy Alexeje II. hlavni mesto Moskvu.

Jeho Svatost patriarcha Alexej II. si v techto dnech pripominal 10. vyroci intronizace, kdy se Bozim rizenim dostal do cela Ruske pravoslavne cirkve. Soucasne se konal snem Ruske pravoslavne cirkve, na kterem si tato mistni cirkev urcila smer prace pro nejblizsi obdobi, socialni cinnost cirkve a take kanonizaci novomucedniku a vyznavacu pravoslavne cirkve v 19. a 20. stoleti.

19. srpna v den Promeneni Pane na hore Tabor byl Jeho Svatosti patriarchou Alexejem II. vysvecen nejvetsi chram v Moskve, chram Krista Spasitele. Tento chram byl v roce 1931 srovnan se zemi a prubehem poslednich peti let znovuzbudovan. Slavnostni liturgii slouzili patriarchove Alexej II., srbsky patriarcha Pavle, rumunsky patriarcha Teoktist, gruzinsky patriarcha Ilija, bulharsky patriarcha Maxim a ostatni predstavitele jednotlivych mistnich pravoslavnych cirkvi z celeho sveta. Svatou liturgii slouzilo spolu vice nez 200 biskupu, z toho 145 biskupu bylo z Ruske pravoslavne cirkve. Bohosluzby se konaly v ustrednim chrame, kde bylo pritomno kolem 7000 vericich. Dalsi desetitisice vericich s knezimi ze vsech pravoslavnych moskevskych chramu se modlili pred timto nejvetsim moskevskym chramem, kde s pomoci prenosove techniky znely prekrasne sborove zpevy. Slavnostni bohosluzby pri prilezitosti 2000. vyroci narozeni Spasitele Jezise Krista se ucastnily mnohe vyznamne osobnosti, jako napr. primator Moskvy Luzkov, potomci carske rodiny zijici v zahranici a dalsi vyznamni hoste. Po vsenocnim bdeni se nase delegace ucastnila slavnostni recepce, kterou na pocest metropolity Nikolaje usporadal velvyslanec Slovenske republiky v Moskve pan Igor Furdik. Pritomen byl take rada velvyslanectvi Ceske republiky v Moskve pan Ing. Frantisek Masopust.

V nedeli 20. srpna 2000 byla na slavnostni liturgii kanonizovana za svate mucedniky a vyznavace carska rodina, brutalne vyvrazdena r. 1918 v Jekaterinburku. Byli to car Nikolaj II., jeho manzelka Alexandra Feodorovna, carevic Alexej Nikolajevic a ctyri knezny z rodu Romanovych Maria, Olga, Tatana a Anastazie. Krome nich bylo svatoreceno dalsich 1130 novomucedniku a vyznavacu, kteri polozili zivoty za Krista a pravoslavnou cirkev v 19. a 20. stoleti. Je znamo, ze Ruska pravoslavna cirkev povazuje prave 20. stoleti za stoleti mucednictvi. Od r. 1917 do r. 1986 bylo fyzicky zlikvidovano kolem 200 000 duchovnich (biskupu, knezi, jahnu) a kolem 500 000 dalsich pravoslavnych duchovnich bylo perzekvovano.

V pondeli 21. srpna navstivila nase delegace v cele s metropolitou Nikolajem podvorje pravoslavne cirkve ceskych zemi a Slovenska v Moskve pri chramu sv. Nikolaje v Kotelnikach, kde po slavnostnich bohosluzbach byli vyznamenani radem sv. Cyrila a Metodeje a prislusnymi listinami predstaveny tohoto chramu protojerej Michal Zukov a dalsi dva aktivni verici laici, kteri se nejvice pricinili o rekonstrukci tohoto chramu. Pusobeni oficialnich predstavitelu nasi cirkve v Moskve ukoncili protojerej Alexander Cap a jeho zastupce otec Alexej Juscenko. Dalsim predstavitelem nasi cirkve pri tomto podvorje je ustanoven s pozehnanim posvatneho synodu nasi cirkve mitroforny protojerej Michal Dandar, jemuz prejeme hojnost dusevnich i telesnych sil a pro nehoz vyprosujeme u Vsemohouciho Boha mnoho milosti a pozehnani v jeho dalsi praci na tomto vyznamnem miste v sluzbach nasi mistni cirkve. o. A. Cap

Dve vzpominky
K vyroci narozeni vladyku Doroteje a Cestmira
Casto si oba pripominam. Objevuji se pred myma dusevnima ocima, jako bych s nimi mluvil, slysel jejich vlidne hlasy a pak premyslel o moudrych slovech, ktera ke mne pronesli. Myslim si, ze kazdy, kdo se s nimi setkal, nemuze na tato setkani zcela zapomenout – urcite se mu vryla do duse a zanechala tam poklid, plynouci z jejich dobroty.

Jejich spolecnym rysem byla vskutku dobrota... Nas duchovni otec, vladyka Dorotej, arcibiskup prazsky a metropolita ceskych zemi a Slovenska, opustil tento svet na prahu druheho tisicileti. 20. rijna tohoto roku by se dozil 87 let. Jeho zivot plynul tak, jak mu urcil Pan, ne vzdy lehce. Rozhodne tech tezsich chvil bylo v nem dost a dost...Zil vsak dokonale odevzdan do Bozi vule a jeho zivot byl proto plodny: dokazal vest lod nasi cirkve vsemi uskalimi nekdy pro duchovni zivot tak tezkych let, jako byla leta nedavno minula a ucinil nasi cirkev slavnou, uznavanou od vsech pravoslavnych bratri sveta i od jinoslavnych, a respektovanou i temi, kteri byli jineho vyznani nez krestanskeho nebo jineho filosofickeho nazoru. Ackoliv prozival vladyka nekdy tezke chvile, vzdy nasel vlidna slova utechy, kterymi dokazal oslovit kazdeho vericiho i vubec toho, kdo se na neho obratil. Vzpominam si, jak jsem s nim hovoril – byl jsem tehdy dost nemocen a smutny. Pri rozmluve s nim jsem pookral, jako by z jeho usmevu a slov vanuly slunecni teple paprsky... Uvedomil jsem si, ze tento muz je mozna vice nemocen nez ja a jeste me dokaze potesit. Odchazel jsem opravdu posilen, s diky v dusi a s velkym obdivem k nemu. Kladu tuto vzpominku jako drobne podzimni kvitko na nahrobni kamen, ktery navzdy uzavrel jeho dobre telo v posvecene obcanske pude... Vecna mu pamet!

Muj drahy otec, vladyka Cestmir, biskup olomoucko-brnensky a zastupce metropolity, by 31. rijna oslavil sve 106. narozeniny. Leta neodvratne plynou, ale mne je, jako bych byl dosud chlapcem, citil jeho dobrou ruku pri pohlazeni na me hlave a patril do jeho tvare a moudrych, milych oci. Zivot s nim v rodinnem kruhu byl opravdu podnetny. Predevsim k tomu, aby si clovek uvedomil sve misto zde na zemi jako clovek – krestan, plnici ukoly v Bozi vuli a za Hospodinova pozehnani. Me detstvi bylo poznamenano valkou, zejmena vsak krutym pronasledovanim cirkve v roce 1942 a nasledujicich letech. Otcova vychova v duchu zdraveho vlastenectvi, uznavajiciho prava vsech narodu, me v te dobe vstipila zasady, jimiz se ridim dodnes. Mel jsem rad sveho otce a on mel rad me...

Jeho zasadou bylo: "Snazte se byti dokonalymi, jako i vas Otec v nebesich je dokonaly." Jiste ze k dokonalosti lidske je cesta vecna, prece vsak cokoliv jsem delal, snazil jsem se delat tak, abych dokazal jednou poskytnout z toho obecny uzitek. Diky za to memu otci. Kez Buh, ktery mu take propujcil dar umeni hudby, upokoji dusi vladyky Cestmira mezi svymi svatymi. Vecna pamet....

Cestmir Gorazd Kracmar

„Pozemske kralovstvi je docasne,

nebeske je vecne, naveky."

Slovo cara Lazara pred bojem na Kosovu na Vidovdan 1389

Pred sesti stoletimi se na zemi pro Srby nestalo nic dulezitejsiho nez bitva na Kosove poli.

I dnes, po sesti stoletich Vidovdanu 1389, neni pro osud srbskeho narodu nic osudovejsiho od bitvy, „ktera trva na Kosovu a za Kosovo".

Vysledek Kosovskeho boje neni znam – toho predchoziho i dnesniho.

Od sameho zacatku pretrvavaji dve skutecnosti a dve pravdy. A neustupuji jedna druhe. Cim vice casu utika, tim mene se vi, jestli nas kosovska rana povznese k nebi a nebo nas pohlti.

Kosovo nam svita kazdeho rana. Kazdy den je jedno vyroci a jedna panychida. I dnes se na Kosovu, stejne jako i na Vidovdan 1389, vi, „kde je vira a kde nevera". Srbsky narod vede jenom jednu bitvu, umira ve stejnem boji a na stejnem poli, rozsiruje kosovskou kostnici, „narek k narku pridava", pripocitava nove mucedniky k mucednikum kosovskym.

Kosovo jiz davno dosahlo do Jesenovca, Jadovna – a je opravdu div, ze jmeno Kosovo neni jmenem cele srbske zeme. Kosovo je nejdrazsi srbske slovo. Je placeno krvi celeho naroda. Za cenu te krve je dosazeno na trun srbskeho jazyka. Svoboda bez krve se nemohla koupiti, bez krve se nemuze ani prodati! ze srbstiny prelozil

Dejan Randjelovic

„Zivotopis Metodeje". Proslov poslu Rostislava k byzantskemu cisari Michalu III., psany cyrilici z XII. stol.

Uvazme, ze i svati Cyril a Metodej prevzali do prekladu take mnoho reckych a hebrejskych idiomatickych vyrazu, jejichz porozumeni zpocatku cinilo nektere potize.

Recky puvod maji dnes bezne uzivana slova jako napr.: harmonie, geneze, somatika, autonomie, autokefalie, ikona, kanon, liturgie agnos, litanie, jerej, prolog, monarcha, logos a pod.

Dale predpony jako pan– (panteismus), proto– (protos jereus – protojerej – prvni jerej), protopresbyter – (protopresviteros – vyssi stupen od prezbiter), archi– (vyssi stupen hodnosti – archijereus – biskup, archiepiskopos – arcibiskup, archimandrita – predstaveny monastyru, mandra – monastyr), a– (zapor) – akatist (ne v sede), anti– (opacne pusobeni) – antipascha, antifona (stridavy zpev dvou choru, stridavy zpev zalmu), orto– (ortodoxni, pravoverny) atd.

Nektera slova pochazeji z hebrejskeho jazyka: Jehova – Buh, abba – otec, amen – pravda (pouziva se ve vyznamu – stan se), aleluja (od galach – chvalit, a jach – jsouci), cherubin a pod.

V soucasnem jazyce se dodnes uzivaji nescetna slova staroslovenskeho puvodu: bditi, div, duch, hrich, kati se, milosrdny, modliti se, mucen(n)ik, nadeje, nebe, odpoustet, spaseni, vira, svaty, nebesa, Hospodin, aroma, apostol, kotva, mzda, vedro, loze, beseda, mast, ves, kolo, lichva, mir, zivot, konec, kopr, dobrota, zertva a mnoho jinych.

Dale jsou to slova v cestine lehce zmenena: nesmirny – bezmernyj, blahy – blagij, bremeno – bremja, bida, nestesti – bjeda, utek – bjezestvo, korouhev – chorugv, zpoved – izpoved, komora – kamara, proklinat – kljati, kyvat – kyvati, lest – ljest, lzice – lzica, libo – ljubo, mlha – mgla, domnivat se – mniti, mnohokrat – mnoze, vrch – vjerch, vne – vnje, zpet – vspjat, vsude – vsjudu, vim – vjem, hlava – glava, hlas – glas, hodina – godina, zkouska – iskus atd.

Takhle by bylo mozno pokracovat a probrat cely slovnik. Zjistili bychom, ze v cestine slov staroslovenskeho puvodu je snad vice nez v jinych slovanskych jazycich.

Kyjevske listy psane hlaholici z X. stol.

Zvlastni vyznam ma cirkevneslovansky jazyk pro slavisticka studia. Je to nejstarsi pisemne zachycena faze vyvoje slovanskych jazyku. Ma pisemnictvi, ktere vznikalo od druhe poloviny 9. stol., a tak predbiha o 4 stoleti nejstarsi ceske texty.

Arcibiskup Athen a celeho Recka Christodoulos rekl v minulem roce pravoslavnym novinarum: „Tradice je nasim pokladem, ktery musime strezit. Podivejte se na rimske katoliky nebo protestanty. Oni se prizpusobuji duchu casu a stale neco ztraceji, my udrzujeme tradice a tim i bohatstvi viry."

Mame-li mit uctu ke svym dejinam, ke tradicim puvodniho kraje slovanskych svatych apostolu a budeme-li mit urcitou davku snahy a budeme-li se zamyslet nad liturgickym cirkevneslovanskym textem, brzy zjistime, ze mu rozumime.

Pausalni tvrzeni, ze nerozumime, je povrchni. Prameni z netrpelivosti, z povrchniho vztahu k modlitbe a k Bohu. Nasi predkove na Velke Morave se take museli hodne ucit, aby mohli dusi a rozumem pochopit mysterium slovanske bohosluzby. Staci se jen trochu zamyslet napr. nad psanym cirkevneslovanskym textem modlitby Otce nas, abychom porozumeli kazdemu slovu.

Staroslovenstina byla po staleti jazykem nasich predku a zustala v geneticke pameti naseho naroda, stejne tak jako i krestanske idealy vubec. Staci tyto informace s trochou namahy dekodovat. Tomu bude napomahat pri bohosluzbe melodicka a jasna, plynula, pomala, vyrazna a pecliva vyslovnost duchovnich. Tak se budeme moci napit plnymi dousky z reky zapomneni. Mnozi se brani rozpomenout se na vlastni koreny. Jsou posedli chybne pochopenym „narodnim citenim" plynoucim z neznalosti vlastni narodni historie. Nekdy si dokonce pletou cirkevneslovansky jazyk s rustinou.

My pravoslavni mame sve nabozenstvi, zakony, tradice a stare dejiny, na ktere muzeme byt hrdi.

A nakonec jeste jedno, je mozno se ucastnit liturgie v dokonale znamem jazyce a take nerozumet tajine bohosluzby. Pripadne srovnani ceskych textu s cirkevneslovanskym textem prispeje k lepsimu vniknuti do podstaty bohosluzby.

Kdo brani nasi mladezi, aby se seznamila se zaklady cirkevneslovanskeho jazyka individualne pod vedenim duchovnich otcu nebo v samovzdelavacich krouzcich?

A proc bychom nemohli vydat slovnik cirkevni slovanstiny, jak to udelala v soucasne dobe v Polsku Krestanska teologicka akademie. Jeho 2. vydani z r. 1999 je rozsirene a doplnene. Autorem slovniku je zesnuly prot. A. Znosko. V recenzi slovniku A. Falowski uvadi, ze u mnoha realii nebylo mozne nalezt korelaty. Dokazuje to opet, ze soucasny jazyk neni schopen dokonale vyjadrit cirkevneslovansky puvodni original.

V r. 1994 Polaci vydali Kratkou gramatiku cirkevneslovanskeho jazyka od prot. Stanislava Stracha. MUDr. J. Karpowicz

Turczunski, A. – Wyz rosyjski, Bialystok, 1988, PP.

Beseda pravoslavne mladeze v ceskych zemich srdecne dekuje vsem, kteri umoznili, aby se uskutecnila pout mladeze do Jindrichovic dne 1. 7. 2000. Dekujeme vladykovi Krystofovi a vladykovi uljanovskemu Proklovi, kteri svou pritomnosti znasobili zdarilost nasi pouti mladeze a svoji ucasti tak obohatili sv. liturgii a panychidu. Diky patri take otci Vasilovi Dankovi, a pravoslavne cirk. obci Sokolov za zapujceni veci pro konani bohosluzby.

Zvlaste dekujeme o. Tichonovi Bondarenkovi z Prahy (z chramu sv. Georgia Pobedonosce na ruskem velvyslanectvi), ktery nejvice pomohl, aby sv. liturgie a panychida v Jindrichovicich byly slouzeny. Obstaral bohosluzebne predmety, privezl z Prahy pevecky sbor a prakticky celou pout vedl.

Dekujeme vsem, kteri se poute zucastnili, za pocetnost pritomne mladeze a vericich, nebot tak velke mnozstvi dosud na zadne z pouti nebylo.

Dejan Randjelovic

prezident BPM

Hovorit o prinosu Recka pro krestanstvi a svetovou kulturu vubec je asi zbytecne. Pripomenme si tedy jen nekolik nejdulezitejsich faktu:

– naprosta vetsina knih Noveho Zakona byla napsana recky

– v makedonskem (reckem) meste Filipi byla apostolem Pavlem zalozena prvni krestanska obec na evropskem kontinentu (viz. Sk 16,9nn)

– v reckem meste Patrasu podle tradice pusobil a mucednickou smrti zemrel apostol Ondrej

– z recke Solune nam Slovanum prinesli svetlo krestanske viry bratri Cyril a Metodej

V tomto vyctu bychom mohli pokracovat. Ale jaka je vlastne realita krestanstvi v Recku dnes?

Priblizne 97% obyvatel teto vice nez 10 milionove zeme se hlasi k Recke pravoslavne cirkvi. Jedna se o pocet pokrtenych; praktikujicich krestanu je zel Bohu podstatne mene. V Recku zije asi 200 000 rimskych katoliku (z toho 45–50 tis. jsou etnicti Rekove, zbyvajici cast tvori prevazne polsti a filipinsti pristehovalci). Pusobi zde rovnez nekolik protestantskych denominaci (napr. Recka evangelicka cirkev), vyraznou etnickou a nabozenskou komunitou jsou i pravoslavni Armeni. U tureckych hranic take zije asi 150 tisicova muslimska mensina. Nanestesti i v Recku se siri nejruznejsi sekty prevazne americke provenience.

Hovorime-li o pravoslavi v Recku, meli bychom spravne rozlisit dve mistni cirkve. Centralni Recko (Volos, Ateny, Pelopones) a cast reckych ostrovu tvori autokefalni Reckou pravoslavnou cirkev, jejimz predstavitelem je arcibiskup atensky a celeho Recka. Severni Recko, Svata Hora Athos, Kreta a nekolik dalsich ostrovu patri do jurisdikce Konstantinopolskeho patriarchatu, s nimz je vsak spojuje jen velmi volny svazek; vsichni recti biskupove se schazeji v jednom Posvatnem synodu. Kazdy z nich ma titul metropolity, protoze je zcela nezavisly ve sprave sve eparchie. Samotne recke cirkvi dnes slouzi kolem 10 000 duchovnich.

Treti clanek recke ustavy specifikuje postaveni pravoslavne cirkve jako cirkve statni. Obe instituce, stat i cirkev, jsou v kazdodennim zivote velmi provazany.¹) Takove uzke sepeti cirkve a statu vsak krome mnoha pozitiv prinasi i negativa. Jednim z tech nejnebezpecnejsich muze byt i zmanipulovani cirkve ve prospech vladnouciho rezimu, coz se nanestesti stalo v 60. letech tohoto stoleti za diktatury pravicove vojenske junty. Cirkev na to tehdy doplatila ztratou duvery mnoha vericich; dnes ji uz diky Bohu ziskala zpet.

Prislusnost k pravoslavi je natolik zafixovana v recke mentalite, ze si verici jinoslavnych cirkvi obcas opravnene stezuji, ze jim je upirana recka narodni identita. Duchovni nepravoslavnych vyznani se take zdaleka netesi takovym vyhodam jako pravoslavni knezi, musi napr. absolvovat zakladni vojenskou sluzbu.²) Obcas se zda, ze vetsinova Recka pravoslavna cirkev vubec nebere na vedomi existenci jinych krestanskych denominaci, coz je nesmirne prekvapujici, porovname-li zajem recky hovoricich pravoslavnych cirkvi mimo uzemi Recka o dialog s jinymi konfesemi.

Je-li cirkev pritomna v kazdodennim zivote obyvatel Recka, zcela opravnene se take tesi zajmu medii, platky slidicimi po skandalech pocinaje a televiznimi ci radiovymi stanicemi nabizejicimi prime prenosy svatecnich bohosluzeb konce. Dalo by se rici, ze medialni osobnosti cislo jedna je atensky arcibiskup Christodoulos, povazovany za oficialniho mluvciho reckeho pravoslavi. Arcibiskup sam se pozornosti sdelovacich prostredku nebrani, a byva proto nekterymi hlasy obvinovan z prilisne medializace sve osobnosti. Dle nazoru jinych je ale casta pritomnost vrcholneho cirkevniho predstavitele v prostredcich masove komunikace velice dulezitou sanci k misijnimu pusobeni uvnitr recke spolecnosti. Navic snad kazde biskupstvi, monastyr a nektere farnosti vydavaji casopisy, nektere z nich disponuji i vlastnimi radiostanicemi.

Recka pravoslavna cirkev si uvedomila, ze chce-li predat osvobozujici poselstvi Kristova evangelia dnesni mlade generaci, musi se snazit o srozumitelne zpristupneni duchovniho a liturgickeho bohatstvi dnesnimu cloveku, aniz by pritom zpochybnovala zakladni krestanske pravdy. Pri nekterych cirkevnich obcich existuji spolecenstvi mladych zabyvajicich se ikonopisectvim, nacvikem a provedenim byzantske cirkevni hudby, byvaji organizovany mladeznicke letni tabory s duchovnim zamerenim atp. Nektera farni centra pro mladez take nabizeji moznost sportovniho ci kulturniho vyziti (folklor, prace s pocitaci apod.). Podobnou cinnost vyvijeji i mladeznicke organizace jinych vyznani.³)

Hovorit o reckem pravoslavi a nezminit se pritom o monastyrech by bylo doslova hrichem. Recko je plno starobylych i novych muzskych i zenskych klasteru. A Recko ma Athos, jedno z nejvyznamnejsich duchovnich center pravoslavi. V 70. letech skoncila krize povolani k reholnimu zivotu a osobnosti jako napr. nedavno zesnuly starec Paisios Svatohorec pritahuji mnohe uprimne zajemce o duchovni zivot nejen z rad mladych k prijeti mnisskeho postrihu. V poslednich letech se stalo beznym jevem, ze mnozi lide z mest davaji prednost nedelnim bohosluzbam v monastyru pred ucasti na sv. liturgii ve sve farnosti. Mnozi verici maji take v klasterech sve duchovni otce. Zda se, ze lide hledaji autenticitu a nachazeji ji prave v monastyrech.

Zaverem nekolik uzitecnych rad pro ty, kdo se chystaji k navsteve Recka: vseobecne je potreba davat pozor na vhodne obleceni do chramu, a to predevsim v monastyrech (panove dlouhe kalhoty, zeny zahalena ramena a delsi sukne); v mestskych chramech se vsak ledacos toleruje. Nekde se lze setkat s rozdelenim chramoveho prostoru na muzskou a zenskou cast, casto vsak toto rozdeleni nebyva respektovano. Eucharistie byva casto podavana bez predchazejici zpovedi, zalezi tedy na vasem zodpovednem rozhodnuti a na pozehnani vaseho duchovniho otce.

Rudolf Jiri Stransky

(pokracovani priste: tentokrat Rumunsko)

2 Dusledek chybejiciho pravniho osetreni postaveni nepravoslavnych cirkvi.

3 Za jeden z poslednich vstricnych kroku lze povazovat prohlaseni atenskeho arcibiskupa, ve kterem pozval do chramu i nonkonformni mladez, napr. muze s nausnici v uchu atp. Zde je ale nutno poznamenat, ze arcibiskup Christodoulos timto „nepozehnal" modnim vystrelkum dneska, pouze vyjadril mnohdy zapominanou skutecnost, ze cirkev chce byt kazdemu cloveku mistem a moznosti k vnitrni promene zivota a k novemu zacatku v Kristu a s Kristem. (I Jezis se ze stejnych duvodu stykal s lidmi na okraji spolecnosti, coz mu bylo ze strany tech „spravedlivych" vycitano.)

O teto vete jsem casto premyslela od chvile, kdy ji poprve vyrkl vladyka Krystof pred svymi studenty na katedre reckeho jazyka Filosoficke fakulty Masarykovy university v Brne.

Touto neobvyklou vetou se rozloucil pred mnoha lety rumunsky starec Kleopa v monastyru Sihastria s poutniky z Cech a Moravy.

Tehdy s nim vladyka Krystof, biskup olomoucko-brnensky, pred jeho kelii rozpravel o tom, ze hodla zalozit ve sve eparchii monastyr. Ze je to vlastne jeho poslusanie. Prosil starce o pozehnani... Byl to umysl svaty, v nasi pravoslavne cirkvi primo prevratny, zacinajici novou epochu dejin ceske pravoslavne cirkve. Sam starec Kleopa, proziravy, moudry a laskavy, byl toho nazoru, ze bez monastyru neni svateho pravoslavi. Oba duchovni otcove spolu dlouho mluvili. Starec Kleopa pozehnal vzniku monastyru ve Vilemove. Bezprostredne po jeho modlitbach metropolita moldavsky a bukovinsky Daniel s velikym porozumenim pro toto Bozi dilo poslal na Moravu z monastyru Varatec mlade, statecne a schopne monasky, ktere prave tak, jako na zacatku historie naseho pravoslavi svati Cyril a Metodej, zahajily svou promyslenou a bohulibou misijni cinnost.

A nebylo to veru lehke.

Posledni skutecny pravoslavny monastyr na nasem uzemi stal v 1. polovine 11. stoleti a jeho igumenem byl svaty Prokop... A zensky monastyr tu nebyl nikdy....

Ale abych radeji zacala tam, kde mne tyto a podobne myslenky zajaly a nepustily, v mistech, kde jsem citila primo fyzickou pritomnost dnes jiz zemreleho starce Kleopy: v monastyru Sihastria, jedne z perel rumunskeho Athosu.

Ve dnech 23. – 30. 6. 2000 se mne dostalo te Bozi milosti, ze jsem byla zarazena mezi 44 poutniku a poutnic z Moravy, Cech a Slovenska, jejichz pout smerovala do monastyru rumunskeho Athosu. Diky citlivemu duchovnimu vedeni Vysokopreosviceneho vladyky Krystofa, arcibiskupa ceskych zemi a otcu Kristiana Popescu a Michaila Dandara se tato pout stala duchovni skolou pro zacatecniky i pokrocilejsi plnou modliteb a neobycejnych zazitku.

Otec Kristian si pocinal „jako doma" a diky jeho slunne povaze nam byly razem vsude vsechny dvere otevreny.

Protoze spise nez cestopisy predestiram ctenari vzdycky radeji sve osobni pocity a postrehy, dovolte, abych zustala verna svym zvyklostem...

Velmi neformalni a srdecne bylo setkani s predstaviteli rumunske pravoslavne cirkve patriarchou Theoktistem a metropolitou moldavskym a bukovinskym Danielem. Znovu jsme si overili, ze svate pravoslavi nezna jazykovych prekazek...

Kazdy den byla nase pout obohacena svatou liturgii. Ta prvni z nich byla slavnostni. Nedaleko monastyru Toplica v okrese Harguita byl svecen pravoslavny chram postaveny ze sbirky vericich, kterou usporadalo pouze 250 mistnich rodin. Bylo dojemne pozorovat radost prostych lidi, kteri na krasnou byzantskou stavbu obetovali to posledni, prave tak, jako chuda vdova z pribehu sv. evangelia.

Rumunsky pravoslavny patriarcha Theoktist pozehnal pri teto prilezitosti i nam poutnikum z daleke zeme.

Jednou z prvnich zastavek byl monastyr Toplica, jehoz igumen otec Emilian, cestny host vilemovskeho monastyru, se mne nesmazatelne vtiskl do duse nejen svou mnisskou nehou a plachosti, ale i tim, ze nepochybuje o svatosti meho milovaneho Mistra Jana Husa, o nemz mluvil s vilemovskymi sestrami. On i starec exarcha Michail, ktereho jsem rovnez poznala ve Vilemove, byli spolu s ostatnimi bratry vzornymi a laskavymi hostiteli ve svem monastyru plnem kvetin a krestanske lasky.

Chteli jsme toho stihnout a videt z rumunskeho Athosu co nejvice. Ocisteni zpovedmi, svatou liturgii a modlitbami v promodlenem autobusu, ktere pri dlouhem cestovani se staly samozrejmosti, jsme navstivili monastyr Varatec, z nehoz pochazeji sestry nasi vilemovske misie. Obdivovali jsme rozsahlost monastyru, ktery ma tri chramy. Zije v nem pres 500 monasek. Nekteri z nas byli ubytovani nad monastyrem na nevysokem kopci v tzv. Palaci, jenz kdysi slouzil vzacnym hostum k odpocinku. Z balkonu byl rozhled do siroke plane zdvihajici se k hustym lesum, ktere kazde rano zpevem ptactva a sumenim vetvi souznivaly s mymi modlitbami, jez jsem posilala Hospodinu vysoko a daleko az za obzor s probouzejicim se sluncem...

Videli jsme mnoho a chteli jsme videt jeste vic.

Monastyry Agapia, Neamo, prohlidka monastyru Secu.

Zaverem pouti jsme se poklonili ostatkum sv. Paraskevy v katedrale moldavske metropole v Iasi. Zastavili jsme se i ve starobylem monastyru Razboieni, ktery postavil v 15. stoleti jako jeden z vice nez ctyriceti moldavsky vojvoda sv. Stefan cel Mare (Veliky). Igumenou je v nem matka Akakie a jednou ze sester matka Haritina, ktere nas radostne privitaly. Nekolik let (prave tak jako matka Minodora z Varatecu) pomahaly moldavske pravoslavne misi ve Vilemove do chvile, kdy metropolita moldavsky a bukovinsky Daniel je povolal zpet k plneni dalsich ukolu na nivach Bozich. A tak matka Akakie ridi jeden z historicky nejcennejsich monastyru, ktere jsme navstivili.

Jako posledni nas cekal monastyr sv. Daniela poustevnika a vzdelavaci stredisko Durau – takovy velky Vilemov, v nemz se uskutecnuji pravoslavne i ekumenicke konference a ruzna vyznamna setkani.

Mam-li uzavrit sve vypraveni tim, co na mne z cele pouti nejvice zapusobilo, musim se vratit do monastyru Sihastria, kde zil az do sve smrti starec Kleopa.

Byla to jeho kelie. Ponechana tak, jak ji opustil. Klekam u jeho luzka zachvacena nepopsatelnym zalem. Tak krutym, jako kdyz nas opustil vladyka metropolita Dorotej. Citim nejakou pribuznost mezi nimi. Libam a smacim slzami paraman, lezici na lozi, kozisek, v nemz starec Kleopa ke konci sveho zivota stale chodil, kriz a epitrachil, mnisskou skufii, kterou stale nosil. Prosim upenlive starce Kleopu, aby nedal zahynout svatemu dilu – monastyru Zesnuti Presvate Bohorodice ve Vilemove – jemuz pozehnal, aby modlitbou rozehnal vsechny mraky, ktere by se kdy nad timto Bozim mistem stahovaly. Mam pocit, ze se mnou starec bezeslovne, z duse do duse hovori a ujistuje me, ze vilemovsky monastyr zastiti svymi modlitbami. Je mne dobre, duse se omyla vodopady slz a odpociva udychane v ocekavani pozehnani ve dlanich starce Kleopy. Vubec se mi nechce z kelie odejit...

Navstivili jsme i nedaleky hrbituvek, na nemz svaty starec ocekava druhy Spasiteluv prichod...

V Sihastrii maji vynikajici pekarnu. Symbolicky nam dali bochniky jeste tepleho chleba. Pripada mi, ze jsem soucasti biblickeho deni, kdyz vladyka arcibiskup Krystof lame bochnik a rozdava jej poutnikum. Tim spise, ze se to deje s pozehnanim a na schudcich pred kelii svateho starce Kleopy. sestra Jana

Z tisku
Z pravoslavneho zahranicniho tisku
Service Orthodox de Presse pise o teologickem kolokviu, ktere se konalo z popudu patriarchatu Jeruzalema ve dnech 11. – 19. cervna r. 2000. Mottem setkani bylo: „Svedectvi cirkve ve tretim tisicileti".

18. cervna patriarcha Diodor I., predstaveny Pravoslavne cirkve v Izraeli, Jordansku a na palestinskych uzemich, slouzil sv. liturgii na hore Sion v koncelebraci s predstaviteli mistnich pravoslavnych cirkvi. Ucastniky kolokvia prijal predseda Knesetu – izraelskeho parlamentu – Borg a predseda Palestinske autonomie Jasir Arafat usporadal pro ucastniky snidani.

Kolokvia se zucastnil metropolita Heliopolisu Anastas za ekumenicky patriarchat, metropolita Kartageny Chrizostom za patriarchat Alexandrie, metropolita Volgogradu German za moskevsky patriarchat, metropolita cernohorsky Amfylochios za srbsky patriarchat, arcibiskup prazsky Christofor za pravoslavnou cirkev zemi ceskych a Slovenska, o. Jon Bria za rumunsky patriarchat, metropolita slivensky Joannikos za bulharsky patriarchat. Pritomna byla reprezentace z Kypru, Recka, Albanie, Polska, Finska a Ukrajiny a predstavitele Armenie, koptske a etiopske cirkve a take predstavitele Vatikanu a katolickych spolecenstvi Svate zeme.

Ucastnici setkani zduraznili, ze v obdobi rychlych premen, nejistoty a nasili ve svete Kristovo svedectvi se stava stale nalehavejsi. Za tuto misii odpovida vsechen lid Bozi: duchovni i laici, muzi i zeny, mladi i stari. Vsichni jsou povolani k tomu, aby v souhlasu se svym vlastnim charismatem ve svem zivote a v praci predstavovali zivou ikonu svedectvi evangelia. V pritomnosti existencniho dramatu soucasneho cloveka, ktery je odizolovan od Boha a pohrouzen do vlastniho egoismu, cirkev nabizi novou zkusenost zivota v Kristu. Je to vychodisko z bludiste, kde se clovek octnul. Syn Bozi se stal clovekem, zil mezi nami a obetoval zmrtvychvstani cloveku odsouzenemu na smrt a hrich.

Ucastnici kolokvia s uznanim hovorili o technologickych a informativnich pokrocich v uplynulych desetiletich, ale varovali pred ohrozenim zvlaste v obdobi globalizace. Proti tomuto procesu cirkev ukazuje moznost premeny zivota, aby clovek nasel skutecne spojeni s Bohem a lidmi.

V interview pro informacni bulletin ENI (Eukumenical News International) Elie Oikonomu, athensky profesor teologie a jeden z organizatoru kolokvia potvrdil, ze globalizace vyvolava urcity neklid, trzni ekonomie se muze stat novym „zlatym teletem". Dodal, ze donedavna za nejvetsi ohrozeni jedince byl povazovan socialismus a komunismus, dnes se ale obavame toho, aby svoboda cloveka nebyla omezovana kapitalismem, znacnou moci mezinarodnich uskupeni. Lidstvi musi byt svobodne, protoze Kristus nas ucinil svobodnymi.

J. Karp

25. 8. Privitani a zahajeni prednasky profesora oxfordske univerzity vladyky PhD. Kallista Ware, kterou na pozvani Orthodoxie – vzdelavaciho centra pri pravoslavnem katedralnim chramu sv. Cyrila a Metodeje v Praze pronesl v hale Pamatniku obeti heydrichiady pod katedralou. Tematem prednasky bylo ODPUSTENI A SMIRENI.

27. 8. Archijerejska svata liturgie v katedralnim chramu sv. Cyrila a Metodeje v Praze, kterou spoluslouzil vl. Kallistos Ware. V 16.00 ucast na vsenocnim bdeni v chramu Zesnuti presvate Bohorodice na Olsanech v predvecer chramoveho svatku.

28. 8. Archijerejska svata liturgie na chramovy svatek v chramu Zesnuti presvate Bohorodice na Olsanech, kazani v rustine na tema svatku. Vysveceni chramu po oprave.

1. 9. Privitani vl. metropolity Nikolaje po jeho priletu na prvni vizitaci prazske eparchie. Vecer jednani s vl. Nikolajem a Dr. P. Lozkem o hospodarske situaci arcibiskupstvi.

2. 9. Doprovod vl. Nikolaje pri navsteve Frydlantu, kde vl. metropolita vedl vizitaci. Pote navsteva pamatneho frydlantskeho hradu za osobniho doprovodu reditelky PhDr. H. Pavlikove. Odpoledne doprovod vl. Nikolaje na setkani s predsedy humanitarnich organizaci pomahajicich v srbskych uteceneckych taborech v Jugoslavii.

4. 9. Svatek sv. mucednika Gorazda. Rano vedecka konference na tema Eticky odkaz sv. Gorazda s vlastnim prispevkem k tematu. Po skonceni beseda s vl. Nikolajem a duchovnimi. Ve 14.35 panychida na kobyliske strelnici, miste umrti sv. mucednika Gorazda.

9. 9. Oddavky br. Josefa Brozka a ses. Nadezdy Kostelecke – prednich cinitelu Bratrstva pravoslavne mladeze v ceskych zemich.

10. 9. Navsteva v Rumburku, archijerejska svata liturgie a po jejim skonceni vysveceni pamatniku budovatele nasich pravoslavnych chramu archimandrity Andreje Kolomackeho. Panychida u jeho hrobu. Odpoledne za doprovodu mistniho duchovniho A. Drdy navsteva cirkevni obce v Ceske Lipe a jednani se starostou mesta P. Skokanem o zmene mista boziho stanku pro konani pravoslavnych bohosluzeb. Po skonceni navsteva Straze pod Ralskem, kde byl ziskan chram, a setkani s vericimi.

11. 9. Navsteva starostky mesta Kolina a archijerejska svata liturgie v chramu Steti Jana Krtitele. Po vecerni v Moste v monastyru sv. Prokopa Sazavskeho uvedeni monasske komunity vedene jeromonachem Athanasijem na zaklade pozehnani moldavskeho metropolity Daniojele.

17. 9. Archijerejska svata liturgie v Liberci, pri niz bylo vzpomenuto 50. vyroci zalozeni cirkevni obce a sveceni prot. Vl. Chocholouse.

18. 9. Zasedani Posvatneho synodu v Presove a zkouseni posluchacu 3. rocniku pravoslavne bohoslovecke fakulty z dejin mistnich cirkvi.

22. 9. Setkani s velvyslancem recke republiky p. G. Linardem, jednani o priprave oslav statniho svatku dne 28. 10., ktery je take dnem statniho svatku recke republiky.

27. 9. Archijerejska svata liturgie v chramu Narozeni presvate Bohorodice v Kadani. Odpoledne navsteva monastyru sv. Prokopa Sazavskeho v Moste.

30. 9. Archijerejska svata liturgie slouzena spolu s 18 duchovnimi v bazilice sv. Jiri na Prazskem hrade, kde spocivaji ostatky sv. Ludmily, v 1080. vyroci jejiho umuceni.

P. Milko

Detem

Kazde odpoledne, cestou ze skoly, si deti chodivaly hrat do obrovy zahrady.

Byla to velika, rozkosna zahrada s hebkou zelenou travou. Nad travou se tu a tam zvedaly krasne kvetiny, pripominajici hvezdy, a stalo tam dvanact broskvoni, ktere se na jare vzdycky obsypaly neznymi ruzovymi a perletovymi kvitky a na podzim nesly hojne ovoce. Na stromy sedali ptaci a zpivali tak libezne, ze si deti prestavaly hrat a poslouchaly je. „To je nam tu blaze!" volavaly na sebe.

Jednoho dne se vratil obr. Odesel kdysi na navstevu k svemu priteli cornwallskemu lidozroutovi a zustal u neho sedm let. Po tech sedmi letech nemel uz o cem mluvit, protoze jeho konverzacni schopnosti mely sve meze, a tak se rozhodl, ze se vrati na svuj hrad. A kdyz tam dosel, uvidel, ze si v jeho zahrade hraji deti.

„Co tady delate?" krikl velice hrubym hlasem a deti se rozprchly.

„Moje zahrada je moje zahrada," prohlasil obr. „To by melo byt kazdemu jasne. Hrat si v ni, to nesmi nikdo jiny nez ja sam." A vystavel kolem ni vysokou zed a dal na ni tabuli s vystrahou:

VSTUP SE POD TRESTEM ZAPOVIDA

Byl to obr velice sobecky.

Chudinky deti si ted nemely kde hrat. Zkusily si hrat na silnici, ale na silnici bylo plno prachu a tvrdeho kameni, a to se jim nelibilo. Toulavaly se po vyucovani kolem te vysoke zdi a povidaly si o krasne zahrade za ni. „Tam nam bylo blaze!" rikaly si.

Pak prislo jaro a cely kraj byl samy kvitek a samy ptacek. Jenom v zahrade sobeckeho obra byla porad jeste zima. Ptakum se nechtelo zpivat, kdyz tam nebyly zadne deti, a stromy tam zapomnely vykvest. Jednou jeden krasny kvitek vystrcil hlavinku z travy, ale kdyz uvidel tu vystraznou tabuli, tolik mu prislo lito deti, ze vklouzl zpatky do zeme a zase usnul. Jen snih a mraz se tam radovaly. „Na tuhle zahradu jaro zapomnelo," volaly, „a tak si tu budeme zit cely rok." Snih zakryl velikanskym bilym plastem travu a mraz omaloval nastribrno stromy. Pak nabidly severaku, ze u nich muze bydlet, a severak hned priletel. Byl zachumlany do kozesin a cele dny buracel po zahrade a kominum sfukovat strisky. „Roztomile mistecko!" pravil. „Musime sem pozvat taky kroupy." A tak se prihnaly kroupy. Den co den plne tri hodiny rumplovaly na hradni strechu, az roztriskaly skoro vsechny bridlicove tasky, a pak se rychle, nejrychleji jak dokazaly, prohanely kolem dokola po zahrade. Obleceny byly sedive a dech mely jako led.

„Coze to jaro tak dlouho nejde?" rikal si sobecky obr, sede u okna a koukaje do sve studene bile zahrady. „Snad se tohle pocasi uz jednou zmeni."

Ale jaro neprislo vubec a neprislo ani leto. Podzim venoval kazde zahrade zlate ovoce, jen zahrade obrove nevenoval zadne. „Je to moc velky sobec," prohlasil podzim. A tak tam byla porad zima a mezi stromy tam tancovaly severak a kroupy a mraz.

Jednou rano se obr jeste povaloval v posteli, a tu zaslechl puvabnou hudbu. Tak libezne znela jeho usim, ze si pomyslel: To jiste jde kolem kralovska kapela. Ve skutecnosti mu za oknem zpivala jenom drobna konopka, ale on uz tak davno neslysel ve sve zahrade prozpevovat ptacka, ze mu to pripadalo jako nejkrasnejsi hudba na svete. Pak mu nad hlavou prestaly tancovat kroupy a severak nechal buraceni a otevrenym oknem k nemu zavanula lahodna vune. „Tak konecne prislo jaro!" rekl si obr, vyskocil z postele a vyhledl ven.

A co to spatril?

Spatril prenadhernou scenu. Malou dirou ve zdi vlezly do zahrady deti a usadily se ve vetvich stromu. Na kazdem strome, na ktery dohledl, sedelo nejake decko. A stromy se z navratu deti tak zaradovaly, ze se obalily kvitky a nad temi detskymi hlavinkami mirne mavaly pazemi. A kolem poletovali ptaci a radostne stebetali a ze zelene travy se smichem vykukovaly kvetiny. Byl to rozkosny vyjev. Jenom v jednom koute byla porad jeste zima. Byl to ten nejzazsi kout zahrady a pohyboval se v nem jakysi chlapecek. Tak maly, ze nedosahl k vetvim stromu, a tak kolem neho pobihal s horkym placem. Ten strom mel porad jeste na sobe zmrazky a snih a porad jeste nad nim ficel a buracel severak. „Vylez si na me, chlapecku," rikal strom a sklanel vetve, jak mohl nejniz. Ale chlapecek byl prilis malinky.

Obrovi, jak se na to dival, roztavalo srdce. „Jaky jsem to byl sobec!" rekl si. „Uz vim, proc se sem jaru nechtelo. Vysadim toho chudinku chlapecka az do vrcholku stromu a potom zborim tu zed a z me zahrady bude provzdy, provzdycky detske hriste." Doopravdy tuze litoval sveho chovani.

A tak opatrne sestoupil po schodisti, tichounce otevrel domovni dvere a vysel do zahrady. Ale deti se ho tak polekaly, kdyz ho uvidely, ze se vsechny rozutekly, a zahrada se opet promenila v zimu. Jenom ten malinky chlapecek neutekl, protoze mel v ocich tolik slz, ze obra ani nevidel prichazet. A obr se k nemu prikradl, vzal ho do nezne ruky a vysadil ho do koruny stromu. A strom razem rozkvetl a prileteli k nemu ptaci a dali se na nem do zpevu a chlapecek rozprahl obe ruce, objal obra kolem krku a polibil ho. A ostatni deti, kdyz videly, ze obr uz neni zly, honem pribehly zpatky a s nimi pribehlo jaro. „Ted je to vase zahrada, deticky," rekl obr a velikanskou sekerou zboural zed. A kdyz lide sli ve dvanact hodin na trh, zastali obra, jak si hraje s detmi v nejkrasnejsi zahrade, jakou kdy videli.

Cely den si tam deti hraly a vecer prisly dat obrovi sbohem.

„A kde je ten vas malicky kamarad," ptal se obr, „ten chlapecek, co jsem ho vysadil na strom?"

Toho si obr nejvic zamiloval, protoze ten ho polibil.

„To nevime," odpovedely deti, „ten uz je pryc."

„Musite mu rict, aby sem zitra urcite zase prisel," pravil obr. Ale deti mu rekly, ze nevedi, kde ten chlapecek bydli a ze ho az dodneska nikdy nevidely. A obr nesmirne zesmutnel.

Kazde odpoledne, kdyz mely po skole, chodily si ted deti hrat s obrem. Ale ten chlapecek, ktereho si obr tolik zamiloval, se uz nikdy neukazal. Obr se ke vsem detem choval tuze laskave, ale prece jen touzil po tom svem prvnim pritelickovi a casto o nem hovoril. „Toho bych tak rad videl!" rikaval.

Mijela leta a obr velice zestarl a zeslabl. Uz si nemohl hrat, a tak jen sedaval v ohromne lenosce, dival se na deti, jak si hraji, a obdivoval se sve zahrade. „Mam mnoho krasnych kvetin," rikaval, „ale deti, to jsou kvetiny ze vsech nejkrasnejsi."

Jednoho zimniho rana, kdyz se oblekal, vyhledl z okna. Ted uz nemel zimu v nenavisti, protoze vedel, ze je to vlastne spici jaro a kvetiny ze jen odpocivaji.

Najednou si s uzasem promnul oci a dival se a dival. Vsak to taky byla divuplna podivana. V nejzazsim koute zahrady byl jeden strom cely obsypan rozkosnymi belostnymi kvitky. Vetve mel zlate a viselo na nich stribrne ovoce a pod stromem stal ten chlapecek, ktereho si obr tolik zamiloval.

S velikou radosti uhanel obr dolu a rovnou do zahrady. A padil travou k diteti. A kdyz pribehl az k nemu, tvar mu zrudla hnevem a vykrikl: „Kdo se to opovazil ti ublizit?" Nebot na dlanich tech detskych rucek byly stopy po dvou hrebech a stopy po dvou hrebech byly i na nozkach.

„Kdo se opovazil ti ublizit?" kricel obr. „Povez mi to, a ja popadnu svuj veliky mec a zabiju ho!"

„Ne, ne," odvetilo dite. „Vzdyt to jsou rany po lasce."

„Kdo jsi?" zaseptal obr a zmocnila se ho podivna, posvatna bazen, takze pred detatkem poklekl.

A dite se na obra usmalo a reklo mu: „Jednou jsi mi dovolil, abych si hral v tve zahrade. Dnes pujdes se mnou do me zahrady, kteraz jest raj."

A kdyz sem toho odpoledne vbehly deti, nasly obra mrtveho; lezel pod stromem a byl cely posypan bilymi kvitky.

Prelozil J. Z. Novak,

ilustrace Renata Fucikova

Kres

Oslava chramoveho svatku

svate Ludmily v Rimicich

V nedeli dne 17. zari 2000 byla vykonana mistnim administratorem v Rimicich o. prot. Basilem Dusanem Svabenikem za spoluslouzeni o. prot. Pavla Alse a ucasti jak mistnich, tak chudobinskych i mohelnickych vericich svata liturgie k prilezitosti chramoveho svatku, ktery pripadl na predchozi den 16. zari. Pri svate liturgii precetl o. Basil prastary, puvodne staroslovensky napsany kratky zivotopis svate Ludmily, zvany Prolog, jimz nasi cesti pravoslavni predkove oslavili pamatku prvni ceske a take prvni slovanske svetice, knezny naseho naroda, babicky Vaclavovy. O. Pavel Ales pozdravil shromazdene verici jmenem vladyky Simeona, ktery se omluvil za neucast kvuli jinym povinnostem, a pripomnel, za jak svizelnych podminek v letech tezke hospodarske krize 1933–1934 rimicti se odhodlavali ke stavbe chramu. Pece o nej a pravidelne bohosluzby v Rimicich jsou nasi povinnosti a je nutno k tomu zmobilizovat vsechny nase spolecne sily.

p.s.

ve Stremenicku

Letos jsme poprve meli moznost oslavit pamatny den svateho Vaclava jako statni svatek. Vladyka Simeon, biskup olomoucko-brnensky, navstivil proto 28. zari chram svateho Vaclava ve Stremenicku u Bouzova, ktery je filialnim chramem cirkevni obce chudobinske, a za znacne ucasti vericich, kteri priputovali sem ze sousednich obci, slouzil s mistnim o. duchovnim Basilem D. Svabenikem a o. prot. Pavlem Alsem slavnostni bohosluzby. Jimavym zpusobem priblizil ve sve promluve dejinne pozadi i krestanskou osobnost svateho Vaclava a po bohosluzbach se seznamil s problemy tohoto naseho strediska, v nemz kdysi sv. vl. Gorazd hodlal vybudovat monastyr. Tesime se, ze tato povzbuzujici navsteva se bude casteji opakovat a ze se vericim ve Stremenicku podari s pomoci sousednich obci opravit strechu tohoto utulneho chramu. ERA

ERA

Je vzdy provazena radosti a nadeji udalost, kdy vstupuje do rad duchovenstva novy knez, pastyr na duchovni lise cirkve. Takovou bylo v nedeli dne 10. zari 2000 sveceni o. diakona Jiriho Schotliho na kneze v Opave v tamni kapli svate Alzbety pri prilezitosti oslavy chramoveho svatku, kdy do Opavy zavital vladyka Simeon na svou prvni arcipastyrskou navstevu. Po uvitani predstavitelem cirkevni obce br. Simonem a otcem duchovnim Svetoslavem Holonicem, ktery do Opavy dojizdi k bohosluzbam z dalekeho Slovenska, vykonal vladyka svatou liturgii, pri niz vysvetil na kneze studujiciho bohoslovi na detasovanem pracovisti v Olomouci v 5. rocniku, o. diakona Jiriho, ktery se ujme pastyrske sluzby v centru Slezska. V promluve probral vladyka evangelni podobenstvi o nemilosrdnych vinarich. Pri sv. liturgii zpival pevecky sbor olomouckeho katedralniho chramu, rizeny o. prot. Pavlem Alsem. Opavske cirkevni obci a jejimu novemu duchovnimu spravci prejeme mnoho daru Ducha svateho, trpelivosti a odhodlanosti pri plneni Boziho dila. Na mnoha leta!

Ustanoveni matky predstavene
vilemovskeho monastyru

Vladyka Simeon udeluje matce Alexii igumensky kriz a zezlo predstavene monastyru

V nedeli dne 20. srpna, v tydnu po svatku Zesnuti Presvate Bohorodice, ustanovil preosviceny vladyka Simeon, biskup olomoucko-brnensky pri svate liturgii v chramu Zesnuti ve Vilemove matku igumenku Alexii predstavenou vilemovskeho zenskeho monastyru. Po precteni hluboce jimaveho ustanovujiciho dokumentu, v nemz jsou vypocitavany povinnosti a prava predstavene, prijala matka Alexia z vladykovych rukou naprsni kriz a igumenske zezlo. Slavnostni akt se uskutecnil po spolecnem rozhodnuti sester monastyru, ktere se vyslovily, aby v jejich cele stala nejstarsi, zkusena Alexia, a slibily ji poslusnost.

Predstavena zenskeho pravoslavneho monastyru Zesnuti Presvate Bohorodice ve Vilemove matka Alexia byla slavnostne uvedena do sveho uradu

Matka Alexia, obcanskym jmenem Domnica Gramada, se narodila v predvecer svatku Zjeveni Pane dne 5. ledna 1968 v Pipirigu v okrese Neamt v Rumunsku v rolnicke rodine. Ma jeste tri sestry sourozence. V sestnacti letech po skonceni zakladni a dvoulete stredni skoly rezbarske vstoupila do monastyru Varatec, kde dalsich sest let studovala v monastyrskem seminari a behem studia plnila ruzne povinnosti, zejmena jako eklesiarchyne, tj. prisluhujici v oltari, a zalmistka. V roce 1989 byla vyslana na dva mesice do monastyru Zesnuti Presvate Bohorodice v Michiganu v USA. Nekolikrat pusobila tez v metropolii v Jasech a v roce 1994 prijela s pozehnanim metropolity Daniela do Ceske republiky, aby se ujala spolu s dalsimi sestrami nove zalozeneho monastyru ve Vilemove. Pecovala tez o olomoucky chram a pribytek biskupa. Velmi brzy si sestra Alexia osvojila cesky lidovy zpev a take se aktivne zucastnovala sboru v peveckem sboru olomouckeho katedralniho chramu. Kdyz se matka Akakia, predstavena vilemovskeho monastyru, vratila zpet do Rumunska k jinym povinnostem, prijala matka Alexia funkci igumenky monastyru ve Vilemove. Nyni byla do teto sluzby uvedena slavnostnim modlitebnim obradem. S vladykou Simeonem slouzili duchovni Pavel Ales, reditel eparchialni rady, Jan Kackos, okruzni protopresbyter olomoucky, a jerej Vasil Suba, zpivaly sestry z mistni cirkevni obce vilemovske. Vsichni zucastneni, vcetne ucastniku mezinarodniho kursu probihajiciho v Pravoslavne akademii ve Vilemove, prosili presvatou Bohorodici, v jejimz svatku Zesnuti slavnost probihala, o nebeskou pomoc matce igumence v jejim duchovnim ukolu, o zdar a rozkvet monastyrskeho spolecenstvi ve Vilemove i v dalsich strediscich nasi cirkve. Radostne zapeli matce Alexii Mnoha leta. K mnoha pranim ze strany vladyky Simeona, duchovnich a vericich olomoucko-brnenske eparchie se pripojuje cela nase cirkev spolu se ctenari Hlasu pravoslavi. -pa-

Zasedani eparchialni rady
olomoucko-brnenske eparchie

rizene biskupem Simeonem a svolane na 6. zari 2000 bylo uvedeno vladykovym zamyslenim nad mravnimi durazy v pojeti cirkevni prace sv. vladyky mucednika Gorazda. K teto koncepci se hlasi sam vladyka Simeon, jenz v mladi prisluhoval ruskemu biskupovi Sergiovi v Praze a kdyz se jeho i ostatnich starsich knezi ptal na zkracovani bohosluzeb u pravoslavnych Cechu, dostalo se mu odpovedi, ze se tim sleduje misijni zamer. U starsich duchovnich se setkal s pojetim, ze se knezi citili byt predevsim vykonavateli obradu. Naproti tomu vladyka sv. Gorazd zduraznoval predevsim pozadavek krestanske mravnosti – jeho koncepci bylo spojeni pravdy viry s pravdou zivota.

Eparchialni rada se zabyvala otazkou bohosluzebneho zivota v Ostrave, Prostejove, Olbramovicich a Sumperku, kde probehl konkurz na misto duchovniho. Bylo jednano dale o znovuzavedeni financnich vykazu duchovnimi, a to kazde pololeti a vypracovavani rozpoctu pro cirkevni obce a tez o dulezitosti odevzdavani prispevku z cirkevnich obci – tradicne nazyvanych „cirkevni dan", ktery by nemel byt z kazde obce mensi nez 1 000,– Kc. Z teto castky eparchialni ustredi poskytne 50% metropolitni rade, nebot cirkevni ustredi musi z neceho existovat. Pastoracni praci duchovnich odrazi i jejich zajem o evidenci clenu cirkve a pravidelne navstevy u nich. Dale se eparchialni rada usnesla vyzadat si od tajemniku odboru eparchialni rady podrobne zpravy o naplni, koncepci a slozeni odboru. Eparchialni rada odmitla tvrzeni o. Jana Baudise o cirkevne pravni nejistote v eparchii a odkazala ho ve veci kanonickeho obsazeni biskupskych stolcu jak v Praze, tak v Olomouci na vyjadreni Posvatneho synodu biskupu. Resila zmenu nazvu cirkevni obce v Koclirove, otazku hranic eparchie a otazky registrace cirkevnich obci u Ministerstva kultury, jakoz i nektere personalni otazky eparchie. ERA

Navsteva vladyky PhD. Kallista Ware

25. srpna v 18.00 na pozvani Orthodoxie – vzdelavaciho centra pri pravoslavnem katedralnim chramu sv. Cyrila a Metodeje v Praze pronesl v hale Pamatniku obeti heydrichiady pod katedralou prednasku profesor oxfordske university vladyka PhD. Kallistos Ware. Se zcela zaplnenym salem privital vl. Kallista arcibiskup prazsky a ceskych zemi vl. Christofor. Tematem prednasky bylo ODPUSTENI A SMIRENI, prekladu se ujal br. Mgr. Roman Juriga. Vl. Kallistos vyzdvihl vyznam opravdoveho odpusteni a smireni pro duchovni zivot pravoslavneho krestana, ktere zakladal trinitarne.

Vladyka Kallistos (Ware) z Oxfordu s vladykou Krystofem pri sv. liturgii v prazske katedrale v nedeli 27. srpna 2000

Po prednasce vl. Christofor podekoval vl. Kallistovi za jeho hlubokou prednasku a navazal na jeho slova podnetnymi poznamkami.

V nedeli 27. srpna se vl. Kallistos zucastnil archijerejske svate liturgie v prazske katedrale, kterou spoluslouzil s Jeho Vysokopreosvicenosti vl. Christoforem a pri ktere kazal na tema svatku Zesnuti presvate Bohorodice.

Byzantion nam ukazal pamatna mista Velke Moravy

Pri pravoslavne cirkevni obci v Prerove vzniklo obcanske sdruzeni Byzantion, ktere ma dosah nejen do rad cirkve, ale i sirsiho okruhu zajemcu o kulturni zivot spojeny s kulturnimi tradicemi naseho naroda a duchovnosti pravoslavi. A tak jsme byli ucastniky a ucastnicemi zajimaveho vlastivedneho zajezdu Byzantionu po pamatnych mistech Velke Moravy, pri nemz nam byl zasvecenym pruvodcem o. prof. Pavel Ales z Olomouce. Ve ctvrtek dne 13. cervence se nas autobus vydal z Prerova do Stareho Mesta u Uherskeho Hradiste, kde jsme nejprve vystoupili na navrsi Sady a prohledli si areal trojdilneho chramu, ci spojenych tri chramu, z nichz dve casti nepochybne patri misii slovanske – cyrilometodejske a existuje i predpoklad, ze zde byl pohrben svaty arcibiskup Metodej. Po navsteve Sadu jsme si prohledli velice zajimave muzeum Velke Moravy ve Starem Meste, kde se nam dostalo zajimaveho vykladu o prvnim, v polovine padesatych let nalezenem chramu na Spitalkach, z nehoz se odviji novodoba archeologicka prace sledujici pamatky Velke Moravy. Druhym vyznamnym centrem velkomoravske kultury je dnesni areal Narodniho pamatniku v Mikulcicich u Hodonina s rozsahlym nalezistem a prekrasnou expozici vyberu pamatek. Jeste vice k jihu – na Pohansku u Breclavi jsme jiz v odpolednich hodinach sledovali pozustatky slovanskeho hradiste, shromazdene v poutave pojate expozici. Na zaver putovani jsme se opet presunuli blize k Velehradu – ktery v dnesni podobe nema s puvodnim velkomoravskym Velehradem zadnou spojitost – a vystoupili jsme na Horu sv. Klimenta, kde na miste nekdejsi kaple jsme vykonali cyrilometodejsky moleben a podekovali za krasne dojmy a obohaceni poznatku z tohoto prekrasneho zajezdu.

Ucastnice z Olomouce

Pout k svatemu Gorazdu v Hrube Vrbce

Raduj se, svatych chramu svetiteli,

raduj se, okraso nasi cirkve a zeme,

raduj se, nas neustaly primluvce,

raduj se, za druhe sve bez vahani

zivot polozivsi,

raduj se, otce nas, Gorazde,

verny Kristuv sluzebniku a mucedniku!

Temito slovy z akathistu sv. biskupu nasemu – novemu mucedniku Gorazdovi II. – vital poutniky v jeho rodne obci monastyr ke kazdorocni oslave ve dnech 1. az 4. zari 2000. V patek 1. zari byla slouzena jiz odpoledne devata hodinka, pote vecerni spojena s malym svecenim vody a panychidou za umucene v dobe takzvane heydrichiady v roce 1942 i za rodice svetcovy. Vecer pak zaznely modlitby akathistu, sluzba poveceri s kanony, pulnocni, hodinky a prvni svata liturgie. Druheho dne vyvrcholila pout slavnostni sv. liturgii, kterou slouzil eparchialni archijerej olomoucko-brnensky vladyka Simeon s duchovnimi otci P. Alsem a Alexandrem Novakem a dvema diakony – o. Karlem Podrackym a Janem Langrem. Zpival pevecky sbor z cirkevni obce brnenske, rizeny sestrou Ardasevovou. Vladyka v promluve vyzvedl z osobnosti vladyky sv. Gorazda jeho duraz na mravni opravdovost pastyrske sluzby, ktera je vyse nez pouha bohosluzebna rutina. Tato eticka opravdovost se pak v zivote sv. Gorazda projevila i v jeho obeti za sve blizni, za cirkev a narod. – Vsichni ucastnici byli pozvani po bohosluzbe ke spolecnemu stolu. Setkali se zde verici z Brna, Ostravy, Karlovych Varu, Znojma a dalsich mist nasi vlasti. S vdecnosti o. schiarchimandritovi Kyrillovi, sestre vedouci Gorazdovskeho pamatniku Ruzene G. Pracharove za krasne setkani se rozjizdeli do svych domovu. Da Buh, za rok na shledanou. ERA

Vystava ikon v Okresnim vlastivednem muzeu v Sumperku

byla usporadana z fondu pravoslavnych ikon, zadrzenych na hranicich nasi republiky paserakum a umistenych v olomouckem vlastivednem muzeu. Podobne vystavy se jiz uskutecnily na nekolika mistech Moravy. Zahajeni vystavy se uskutecnilo za velmi pekne ucasti sumperske verejnosti a pritomnosti naseho eparchialniho biskupa Simeona dne 21. zari 2000. V uvodu pevecky sbor sumperske cirkevni obce za rizeni sestry Emilie Konecne zazpival nekolik pravoslavnych cirkevnich skladeb, pote o duchovnim smyslu ikony pohovoril o. prot. Pavel Ales z Olomouce. Vystava bude otevrena do 30. rijna 2000. PS.

Jeho vysokopreosvicenost vladyka
Christofor navstivil Rumburk

Dne 10. zari, v predvecer svatku Steti svateho Jana Krtitele dle stareho kalendare a prestolniho svatku chramu v Rumburku, navstivil nasi farnost vysokopreosviceny vladyka Christofor. Uvital jej nejen znovu po letech zvucici zvon a zcela opraveny interier chramu na Straznem vrchu, ale predevsim mistni verici lid, ktery se opet po ctyrech letech setkal se svym eparchialnim archijerejem.

Vladyka Krystof s o. kanclerem UMR JUDr. Vaclavem Miskem a mistnim duchovnim o. Mgr. Antonijem Drdou v Rumburku

Vladyka Christofor slouzil spolu se svym doprovodem, otcem Vaclavem Miskem a otcem diakonem Pavlem Celicem, a s mistnim duchovnim spravcem otcem Antonijem Drdou archijerejskou liturgii. Vyznamenal v jejim prubehu otce Antonije pravem noseni zlateho krize, vericim cirkevni obce podal svate prijimani a pritomne, mezi nimiz byl m.j. i starosta mesta Rumburk p. Sembdner, zastupce starosty p. Svab, poslanec snemovny br. Foldyna, starosta decinske cirkevni obce a dalsi predstavitele kulturnich instituci v Rumburku, zaujal promluvou, v niz se dotkl vyznamu svateho Pravoslavi pro nas narod, trnite cesty naseho Pravoslavi a hlavne, v souvislosti s osobou stavitele chramu o. Andreje Kolomackeho, vyznamu chramu pro cloveka.

Po svate liturgii a kratkem slove zastupcu mesta vladyka Christofor slavnostne otevrel pamatnicek archimandrity Andreje, skromnou expozici, v niz jsou shromazdeny nejhodnotnejsi casti jeho pozustalosti, epitrachil, Sluzebnik, rukopisy, snimky apod. Na tomto miste chceme podekovat vsem, kteri prispeli svymi dary a fotografiemi k vytvoreni tohoto pamatnicku.

Pote probehlo pred chramem vyrocni shromazdeni cirkevni obce a setkani vericich s vladykou. Ze zpravy o stavu farnosti si dovolujeme vybrat: za posledni dva roky bylo vlozeno do oprav Strazneho vrchu temer 800 tisic Kc, z toho temer polovina pripada na zdroje cirkve a z techto prostredku zhruba 95% na prispevky clenu farnosti. Celocirkevni sbirka vynesla priblizne 25 tisic Kc. Dekujeme vsem, kteri v dnesni tezke dobe dali svuj prispevek na chram a jeho zvelebeni. Pan Buh zaplat! Zajimava rozmluva pak vznikla okolo otazky dluhu cirkve vuci o. Andreji, ucte k nemu a moznosti preneseni jeho ostatku na Strazny vrch. Vladyka v teto souvislosti prislibil plnou podporu snaham nasi farnosti o zvelebeni pamatky o. Andreje. V rozhovorech vericich byla otevrene nanesena otazka mozneho svatoreceni otce Andreje. Vladyka Christofor a o. Antonij pripomneli nektere zvlastnosti chapani svatosti v pravoslavne cirkvi – svatost neni bezhrisnost, zakladem ucty je vzdy mineni Boziho lidu. Ponechme, a na tom jsme se vsichni shodli, tuto otazku zatim otevrenou. Podobne veci si zadaji svuj cas a dozrani. Zkusme chapat tyto neplanovane rozmluvy jako soucast vedeni cirkve Duchem a pocatek sirsi diskuse v ramci eparchie a cele nasi mistni cirkve.

Vladyka si pak se zajmem po 20 letech prohledl i opraveny vnitrek farniho domu a osobne zavzpominal na otce Andreje. Po kratkem obede jsme pak spolecne navstivili jeho hrob. Pomodlili jsme se zde a pokracovali do Ceske Lipy, kde si vladyka prohledl chram, ktery je bohuzel v havarijnim stavu, a setkali jsme se tez kratce se starostou mesta Ceska Lipa P. Skokanem a nastinili si moznosti dalsiho vyvoje. Mesto ma o budovu znacny zajem a ma i dostatek zdroju na jeji kompletni rekonstrukci. Nabizi ceskolipske farnosti nahradni objekt a financni vypomoc. Do farnosti ma tez prijit novy duchovni. Na ceskolipskem okrese zije kolem 1000 pravoslavnych, farnost je vsak jiz 20 let pouze administrovana.

Cesta vladyky Christofora po severu Cech pak skoncila ve Strazi pod Ralskem. Vladyka se zde setkal s mistnimi vericimi, pozehnal jim a prohledl si chram sv. Josefa, ktery se pro nasi cirkev podarilo ziskat do bezplatneho pronajmu na 99 let.

Pro vsechny ucastniky to byl jiste vycerpavajici, ale snad tez prinosny den. Doufejme, ze vladykova navsteva v nejsevernejsich farnostech nasi eparchie prinese do nich dalsi duchovni oziveni. Sami verici ji citi jako urcity predel a my na Straznem vrchu jako jiste zavrseni jednoho obdobi v zivote nasi farnosti. Slava Bohu za vse!

Verici rumburske farnosti