---

HLAS PRAVOSLAVÍ

---

ROČNÍK LVI -- ÚNOR 2000 (č.2)



Chrám Zesnutí Přesv. Bohorodice
v Praze-Olšanech.

V popředí je hrob vladyky metropolity Doroteje.

– –

---

Obsah
Rozloučení s vladykou metropolitou
Dorotejem 31

Smuteční řeč metropolitního
správce vladyky Nikolaje, arcibiskupa
prešovského 33

Poděkování za život metropolity
Doroteje 34

Zapomenu-li Tebe, Jeruzaléme... 35

Slovo metropolity Doroteje při
otevření duchovního zastupitelství
pro naši církev v Moskvě ve dnech
26. – 29. listopadu 1999 36

Jerzy Nowosielski, ikonograf
a pravoslavný myslitel 38

Chování věřícího při návštěvě společných
bohoslužeb v pravoslavném chrámu 41

Ukaž mi cestu, Hospodine, po které
mám kráčet, neboť k Tobě pozdvihuji
duši svou... 43

Husova definice církve a pravoslaví 44

Může se současný člověk vůbec
ještě modlit? 46

Služba s pouty Ježíše Krista 47

Co máme, nectíme, – až když
to ztratíme 49

Poslední dopis, který vladyka Dorotej napsal
před smrtí, adresovaný předsedovi pravoslavné mládeže a všem mladým lidem 51

Projekt Bridge 51

Dětem 53

Jak žijeme 55

---

Smrt otcova

(Ke skonu vladyky Doroteje)

Zavřely se dobré, laskavé oči

ve tváři,

prozářené vnitřním klidem

Boží lásky

a milostí Páně, vepsané v duši,

která svou dobrotivostí

dokázala každého z nás

pohladit a napřímit.

Všichni jsme byli v jeho přítomnosti

dobří,

nedokázali jsme odolat přílivu

lidské něhy, která z našeho otce

proudila klidným, však mohutným

přívalem

průzračné řeky Kristova učení.

Jsme nyní bez něho,

bez drahého člověka,

který naplnil svým životem lidství.

Ukázal nám však cestu...

Cestu, která téměř mizí v kamenitém úhoru

vyprahlého, jak ohněm sežehnutého života

a nabízeného pochybného pozlátka

rezavějícího mamonu.

Jako oslňující šíp otcova ducha

září nám vstříc jeho příklad.

Příklad Boží pravdy,

kterou zažehl v našich srdcích...

Čestmír Gorazd Kráčmar

---

Časopis Pravoslavné církve v českých zemích

---

Rozloučení s vladykou metropolitou Dorotejem

Vzpomínka

Byla tu ovečka

bílá a klidná,

pastýř měl pro ni

vždy slova vlídná.

Pastýř a ovečka

v něm vždycky jedno jsou,

spolu se vydali

na cestu dalekou.

Boris

Jeho Blaženstvo Dorotej, arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska, zesnul ve věku 86 let. 60 roků vznášel před oltářem Božím prosby za sobě svěřený lid. Z toho téměř 50 let byl biskupem a dovršil 35 let služby jako nejvyšší představitel naší autokefální Církve. Přestože byl nositelem několika významných akademických hodností a spočíval na něm nelehký úkol řízení celé místní Církve, byl stále v prvé řadě obětavým duchovním pastýřem, který denně trávil několik hodin na modlitbách a vždy si dokázal nalézt čas k rozhovoru s každým, kdo jej o to požádal. Právě obětavost a zároveň skromnost spojená s hlubokým teologickým vzděláním a duchovností jej učinila jedním z nejváženějších hierarchů v celém pravoslavném světě. Ti, kteří se k němu mohli duchovně přiblížit, rozpoznali v jeho tváři mimořádnou podobnost s ikonografickým znázorněním svatého Mikuláše, arcibiskupa Myrského, vyznačujícího se dobrotou srdce a pevností víry.

Vladyka metropolita Dorotej se narodil v rodině chudého rolníka 20. října 1913 v obci Nankovo, nalézající se v malebné krajině na Zakarpatské Rusi. Jeho otec Jiří a maminka Helena jej vedli v bázni Boží a úctě k poctivé lidské práci. Od malička se vyznačoval vroucí a hlubokou zbožností.

Základní školu vychodil v rodné obci a úplného středoškolského vzdělání dosáhl v okresním městě Chustu. Základní vojenskou službu konal v letech 1933 na Moravě a po jejím ukončení absolvoval ještě zemědělskou školu v Nižních Bereckách. Roku 1938 byl v rámci mobilizace znovu povolán do armády. Známé okolnosti však přinesly záhy demobilizaci povolaných obránců vlasti a poté rozpad prvého Československého státu. V této době převratných historických událostí uposlechl vladyka Dorotej povolání Boží k životu v poslušnosti, k chudobě a čistotě. Dobrovolně se odřekl světa a všeho, co v něm je. S radostí a s láskou vzal na sebe kříž oddané služby Kristu a jeho Církvi. Osudného roku 1938 vstoupil do pravoslavného monastýru sv. Mikuláše v Ize. Při monašských postřižinách přijal jméno velkého archijereje, mučedníka a askety, sv. Doroteje, biskupa Tyrského (+362).

Po dvou letech odříkavého života v monastýru byl roku 1940 rukopoložen na jeromonacha a po celé období druhé světové války konal obětavě pastýřskou službu všude, kam byl poslán svými duchovními nadřízenými. Poslušnost ke svým představeným jej dovedla po válce ke studiu na obnovené Duchovní akademii v Leningradě, na které dosáhl roku 1955 vědecké hodnosti kandidáta bohosloví. V témže roce, 12. června, byl na základě rozhodnutí Posvátného synodu ruské církve vysvěcen na biskupa a kanonicky uvolněn do duchovenského sva-zku naší místní pravoslavné Církve. Řadu let vedl vladyka Dorotej moudře prešovskou eparchii v nesmírně složitém období padesátých let. Jeho pastýřská činnost v Prešově byla oceněna udělením hodnosti arcibiskupa.

Když se metropolita Jan roku 1964 vzdal ze zdravotních důvodů svého úřadu, zvolil místní sněm vladyku Doroteje do čela celé Církve. Stal se tak třetím v pořadí metropolitou naší autokefální Církve. Ve svém programovém prohlášení při intronizaci se přihlásil k odkazu svých předchůdců slovy: „Mám velkou radost ze shromážděného stádce Kristova, které vede sám arcipastýř, Pán, Ježíš Kristus. Tuto duchovní vinici vštípila pravice Nejvyššího. Vzrostla a je udržována z vůle Boží a prací mých předchůdců, svaté paměti vladyky – Gorazda, metropolity Jelevferije a dosavadního metropolity Jana. Přijaté historické žezlo vladyky Gorazda mi bude stále připomínat práci tohoto českého mučedníka a vlastence... Žádám vás o jedno, abychom žili v lásce, v porozumění a abychom zachovali „jednotu Ducha ve svazku pokoje" (Efez. 1,3)."

Obtížná a odpovědná práce metropolity, vyžadující mnoho času a vypětí sil, nebyla vladykovi Doroteji překážkou, aby se věnoval také rozsáhlé literární činnosti a dalšímu odbornému teologickému studiu. Roku 1968 získal na Pravoslavné duchovní akademii v Leningradě vědeckou hodnost magistra bohosloví. Roku 1984 byl zde prohlášen doktorem pravoslavné teologie. Další doktorát honoris causa mu byl udělen o rok později na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově.

Vladyka Dorotej patřil mezi první iniciátory přípravy Velkého a Svatého sněmu pravoslavných Církví. Zúčastnil se interkonfesionálního teologického dialogu s orientálními církvemi a vystupoval na řadě ekumenických konferencí a kongresů. Za teologickou a ekumenickou práci mu byla udělena řada vysokých vyznamenání pravoslavných sesterských církví. Díky vzácné osobnosti metropolity Doroteje se udržela kanonická jednota naší místní Církve i po vzniku nových samostatných republik České a Slovenské. Místní sněm 12. prosince 1992 jej utvrdil v čele církve působící na teritoriu dvou státních útvarů. Na v pořadí již IX. sněmu jsme se r. 1999 pak mohli spolu s vladykou Dorotejem radovat z celosvětového uznání naší církevní samostatnosti.

Veliký český básník a spisovatel Julius Zeyer napsal:

„Já pravil ti, že příští tvoří si

svět lidská duše každá na zemi,

svou bytost po smrti, nuž platí též

pro celá pokolení zákon ten.

Ta pokolení hynou, snaha jich

však žije dál a tvoří budoucí

a lepší příštím pokolením stav."

Odkaz vladyky Doroteje žije dále v Církvi, v životě a díle všech jeho duchovních dětí, kteří mu vroucně děkují za jeho obětavost a otcovskou lásku.

Věčná paměť!

biskup Kryštof

Ze smutečního obřadu konaného ve dnech 3. – 4. ledna 2000 v katedrále v. Cyrila a Metoděje v Praze. Se zesnulým vladykou Dorotejem se loučí biskup Kryštof, pověřený dočasnou správou arcibiskupství.

Ďakujeme Pánu Bohu za takého arcipastiera. Bol nám príkladom v službe, učiteľom obetavosti, pokory a duchovnosti. Bol našim predstaveným, ale aj ozajstným duchovným otcom, ktorý miloval a duchovne učil Bohom zverený ľud.

– –
Za dobu svojej arcipastierskej služby prežil zmeny spoločenských systémov a bol nútený ako prvý čeliť roznym problémom, ktoré Cirkev v jej živote stretli.

Ďakujeme Bohu za to, že vladyka Dorotej mal dostatek síl v pokore tieto problémy riešiť a za svoju Cirkev znášať aj mnohé príkoria.

Zvlášť je potrebné pripomenúť Jeho duchovnosť, ktorou na nás posobil a častokrát usmerňoval naše myšlienky a srdcia k rie
šeniu problémov Cirkvi v duchu pokory a lásky.

Duchovný rozmer vladyku Doroteja je známy v pravoslávnych cirkvách ako dobrý pastier, muža modlitby, učiteľa pokory a vyznávača svätého pravoslávia.

Touto cestou chcel by som v mene Posvätnej synody a všetkých veriacich Pravoslávnej cirkvi vyjadriť poďakovanie metropolitovi Dorotejovi za jeho službu v pravoslávnej cirkvi.

ve chvíli, kdy se nejen církev Pravoslavná, ale i všechen Boží lid v této zemi loučí s významnou osobností křesťanského ekumenického společenství s metropolitou, arcibiskupem Dorotejem, nemohu než vzdát slávu a čest Hospodinu, Stvořiteli světa viditelného i neviditelného, nebeskému Otci našeho Pána Ježíše Krista, slovy Žalmu 103.: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé mé nitro, jeho svatému jménu! Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní... Dobrořečte, Hospodinu, jeho andělé, vy silní bohatýři, kteří plníte, co řekne, vždy poslušni jeho slova! Dobrořečte Hospodinu všechny jeho zástupy, vy, kdo jste v jeho službách a plníte jeho vůli! Dobrořečte Hospodinu, všechna jeho díla, na všech místech jeho vlády. Dobrořeč, má duše, Hospodinu!" Téměř čtyřicet let, v nejtěžších dobách, kdy svoboda tohoto národa byla znásilněna a církev odsunuta na okraj společnosti, byl posvátným synodem povolán vladyka Dorotej, aby pevně stál u kormidla Pravoslavné církve v Československu. Skutečný Kristův následovník, s velkou vnitřní autoritou a přitom s pokorou, která je ozdobou největších osobností. Mnohokrát jsme se setkávali při nejrůznějších příležitostech v porevolučním ob
dobí. Při zasedání presidia Ekumenické rady církví v České republice, při mnoha společných ekumenických bohoslužbách i při nejrůznějších recepcích a oficiálních setkáních. Jsem přesvědčen, že během těchto let mezi námi vzniklo hluboké lidské pouto i vzájemná úcta. Vladyka Dorotej, patriarcha našeho společenství, byl mužem hluboké víry, který si ani ve vysokém věku neulehčil nic ze své služby. Radostně a mocně zvěstoval Kristovu pravdu, pokorně se modlil za svou církev, za všechny křesťany i za naši vlast. Toužil po tom, aby se naše země vrátila ke svým kořenům, k odkazu soluňských věrozvěstů Konstantina a Metoděje. To, čeho jsem si na něm nejvíce cenil, byla jeho hluboká oddanost Pánu Ježíši Kristu. Plakal, když se rozpomínal na Kristovo utrpení a potupnou smrt na Golgotském kříži a jeho tvář se rozzářila radostí, když zvěstoval slavné Kristovo vzkříšení: Christos voskres, vojistinu voskres.

S každým přibývajícím rokem byla jeho tvář i celá jeho osobnost stále více prozářená vnitřním světlem Boží blízkosti. Miloval tuto zemi, a přece vyhlížel duchovním zrakem okamžik, kdy ho jeho Pán povolá do své slávy, aby na vlastní oči spatřil to, čemu celým srdcem uvěřil.

Loučím se s vladykou Dorotejem, milovaným otcem a bratrem. Z celého srdce mu přeji, že zemřel stár a syt dnů jako starozákonní patriarchové. A děkuji nebeskému Otci za vzácný dar jeho života pro lid Boží v této zemi.

Vám vzácní otcové a bratři z pravoslavné církve, ale i nám ostatním křesťanům přeji, aby v našich křesťanských společen
stvích z milosti Boží vyrůstali mužové a ženy právě tak Kristu oddaní, tak milující jeho pravdu, jako metropolita Dorotej. Památka spravedlivého zůstane živá mezi námi.

Pavel Smetana

synodní senior, předseda ERC

Slzy vděku
Zapomenu-li Tebe, Jeruzaléme...
Smáčím slzami dopis, který leží na stole přede mnou.

Je na něm místo, datum a podpis:

Praha, 8. ledna 1996, metropolita Dorotej.

Napsáno pevnou laskavou rukou...

Tehdy jsem Jeho Blaženstvu poslala knížku o svém otci popraveném za heydrichiády v Breslau 19. 2. 1943. Necelého půl roku po svatém novomučedníkovi Gorazdovi.

Napsala jsem ji tehdy, aby se lidé dozvěděli o tom, jak vypadalo válečné dětství, jak velkým utrpením prošel náš národ, než svrhl německé jho.

Název knihy je: Táto, vrať se. A on se už nevrátil...

Pročítám znovu to, co mi tehdy vladyka metropolita napsal.

Je to dopis plný citu a porozumění, odráží v každém promyšleném slově něžnou pokornou duši mého drahého Serafima Sárovského.

Promlouvá ke mně tiše a důrazně, jako by stál přede mnou...

Hovoří o poetické formě knihy propletené hlubokou láskou k nevinným bytostem – dětem, které v sobě nosí ideální čistotu a mravnost.

Cituje slova Písma:

„Neobrátíte-li se a nebudete jako pacholátka, nikoli nevejdete do království nebeského..." (Mat 18,3)

Dále Jeho Blaženstvo hovoří o tom, že moje knížka probouzí ve čtenáři lásku ze
jména k těm dětem, které trpí nouzi v ubohých rodinách, potřebují lidskou pomoc a podporu, jež by učinila jejich život lehčím.

Doporučuje mně, abych dále rozvíjela svůj talent, „aby mé úspěšné pero zaplňovalo další čisté stránky ve prospěch těch, které Kristus miloval, bral na svá Božská kolena a žehnal jim."

Dopis končí požehnáním do nového roku.

Dnes, po čtyřech letech, si jej opět pročítám, i když znám hřejivá slova nazpaměť.

Líbám ruce, které mi tolikrát žehnaly, líbám ruce, které mne potěšily tímto dopisem...

Líbám vychladlé ruce za celonočního bdění nad rakví Jeho Blaženstva.

Mnohokrát. Jsou tak heboučké, jako bývaly kdysi. Dýchám na ně a chci je zahřát ve svých dlaních.

Sbohem, můj nezapomenutelný vladyko metropolito Doroteji, skromný a pokorný Serafime Sárovský, posvěcující nás věřící a věrné světlem své nekonečné lásky.

Budu psát o dětech i pro děti, jak jste mi doporučil. Je to vlastně jakési „poslušanije". Závazek, dluh.

A Vy se na mne někdy podívejte z míst, kde září světlo tváře Hospodinovy, zda je to tak, jak jste si představoval.

Věčná, věčná paměť.

sestra Jana
– –

Jedna z posledních slov na zeleni Boží nivy
Slovo metropolity Doroteje při otevření
duchovního zastupitelství pro naši církev
v Moskvě ve dnech 26. – 29. listopadu 1999

Vaše Svatosti, Vaše Vysokopřeosvícenosti, drazí otcové, bratři a sestry, milovaní účastníci Božské liturgie!

Naše delegace z českých zemí a Slovenska s radostí přijala pozvání Jeho Svatosti na tuto velkolepou slavnost historického významu: otevření „podvorja" pro naši církev jednotnou ve dvou samostatných státech: České a Slovenské republice.

Duchovní matka – ruská církev – nám tím umožnila nový způsob existence naší církve v blízkosti Jeho Svatosti.

Vždycky jsme cítili vřelou lásku k ruské církvi.

Otevření „podvorja" pro naši církev je vysokou ctí, za kterou děkujeme Posvátnému synodu ruské církve, který jednomyslně přijal návrh Jeho Svatosti.

S pokorou a radostí se cítíme duchovními dětmi ruské církve, která byla vždy připravena prokázat nám svou mateřskou pomoc, vždy včasnou a užitečnou.

Jak je všeobecně známo, naše církev těžce utrpěla v období 2. světové války.

V letech 1939–1945 okupovali hitlerovci Československo. Bylo prolito mnoho krve. Mezi obětmi v roce 1942 byl i svatý vladyka Gorazd se svými spolupracovníky.

Odsoudil je vojenský tribunál a byli zastřeleni. Pronásledováni byli i další kněží s rodinami.

Mnoho českých duchovních odvlekli fašisté do koncentračních táborů a na nucené práce. Českou pravoslavnou církev prohlásili za zrušenou. Věřící byli ponecháni na pospas osudu.

Ruské farnosti v Praze bylo přísně zakázáno přijímat pravoslavné Čechy na modlitby a na svatou eucharistii.

Chrámy i s inventářem byly likvidovány ve prospěch okupantů a byly znesvěceny.

Věřící hořce oplakávali svého vladyku Gorazda. Neměli žádnou možnost přijímat Svaté Dary. Jejich postavení se udrželo v podstatě do konce války – do roku 1945.

Můžeme si představit, v jakém stavu byly chrámy. Připomínaly rozbitý koráb na moři, zmítaný vlnami.

Věřící však nepropadali zoufalství, ale s Boží pomocí se chopili díla. Ti z kněží, kteří zůstali naživu, se začali vracet z koncentračních táborů do zpustošených chrámů. Církevní struktura byla rozbita. Archimandrita Andrej (Kolomacký) začal s opravou chrámů. Roucha dal ušít z obyčejného plátna. Vysvěcovaly se chrámy a začaly se konat bohoslužby.

Věřící se slzami v očích pomáhali opravovat zničené chrámy.

Neklesali však duchem. Jejich vroucné modlitby se nesly Bohu.

Vznikla iniciativní skupina, která pořídila soupis vzniklých škod. Vypravila se do Bělehradu v tehdejší Jugoslávii, aby poprosila o materiální podporu a další pomoc. Ale Srbská pravoslavná církev, která měla od roku 1920 patronát nad Českou pravoslavnou církví, sama velice utrpěla ve válce a přes všechny snahy neměla možnost dát nám materiální pomoc ani obnovit církevní strukturu.

Tehdy se delegace vrátila domů, uskutečnila v moravském městě Olomouci velké shromáždění, které rozhodlo, že se pravoslavní z ČSR obrátí s prosbou na Ruskou pravoslavnou církev.

Byla sepsána podrobná zpráva o situaci České pravoslavné církve.

Jeho Svatost patriarcha Alexij I. (Simanskij) hluboce vnímal hoře, které ve válce naši církev postihlo.

Rozhodl poslat do Československa archijereje s úkolem obnovit církevní organizaci.

Dále poslal i materiální pomoc v podobě svíček, číší, antiminsů a podobně.

Vybral arcibiskupa Jelevferije, skromného a pracovitého duchovního, který dal naši církev brzy do pořádku.

Bylo založeno bohoslovecké učiliště – Seminář v Karlových Varech, později Pravoslavná bohoslovecká fakulta v Prešově.

Ustanovily se čtyři eparchie v čele s biskupy: dvě v českých zemích a dvě na Slovensku. Svou arcipastýřskou prací získal vladyka Jelevferij velkou autoritu a Hospodin žehnal jeho dílu.

Jeho Svatost se rozhodl navrhnout Posvátnému synodu, aby se Pravoslavná církev v Československu k roku 1951 stala autokefální.

Duchovní pastva se zaradovala z této významné události.

Přesto však pokračovala duchovní pomoc ve všem, čeho bylo zapotřebí.

Chrám sv. Mikuláše v Kotělnikách, místo podvorje svaté Ludmily

Patriarchie k nám posílala biskupy a duchovenstvo, na akademiích studovali mladí lidé na základě stipendií Vaší církve.

Nic nám nebylo odepřeno. Tato podpora nás duchovně posilovala.

Pochopitelně to byly i knihy, které jsme dostávali. Ale nejvíce oceňujeme apoštolský patronát.

Já nehodný jsem byl v roce 1955 chirotonizován Jeho Svatostí patriarchou Alexijem I.. Během 44 let jsem uskutečnil sedm archijerejských chirotonií. Pro naši početně nevelkou církev je to značné množství. Jsme šťastni, že nosíme apoštolskou pečeť chirotonie od Ruské pravoslavné církve.

Na konci svého vystoupení chci Vaší Svatosti znovu poděkovat za velkou čest otevření podvorja za Posvátný synod, Metropolitní radu, duchovní, věřící i za sebe. Děkuji Vám také za pozvání naší delegace jménem celé naší církve v Čechách, na Moravě a na Slovensku, za veškerou pomoc, která vždy sloužila ke slávě Boží a svatého pravoslaví, jež prošlo v naší vlasti trnitou cestou. Ale Boží pomoc a pomoc naší mateřské Ruské pravoslavné církve mu nedala zhynout. Děkujeme za „podvorje", které bude představovat naši církev v blízkosti Vaší Svatosti. Budeme se v našich chrámech modlit za Vaše zdraví a dlouhý život. Máme radost z úspěchů, kterých dosáhla Ruská pravoslavná církev pod Vaším vedením.

Hospodin skrze proroka Jeremiáše říká:

„...oddělíš-li věc drahou od ničemné, jako ústa má budeš..." Jerem. 15,19

Tato slova se vztahují i k nám, kterým svým příkladem sloužíte a nabádáte nás, abychom stáli na stráži svého poslání.

Našich srdcí se dotýká čest, kterou Hospodin sesílá na své bdělé služebníky.

Nechť žehná Hospodin tomuto „podvoriji". Jeho otevření ať poslouží k Boží slávě a přinese zralé plody své činnosti pro blaho obou církví: duchovní matky i jejího duchovního dítěte – naší církve – k upevnění svatého pravoslaví a ke spasení těm, kteří se pokorně modlí k Hospodinu.

Ještě jednou děkujeme Vaší Svatosti a vyprošujeme Vám pevné zdraví a dlouhý život.

Metropolita Dorotej



Svatá Ludmila

Pravoslavní umělci
Jerzy Nowosielski, ikonograf a pravoslavný myslitel
Snažil jsem se při komponování alba respektovat tuto starou tradici."

Prof. Jerzy Nowosielski přednáší na krakovské Akademii múzických umění. Je znám jako tvůrce neobyzantské polychromie. Jeho díla jsou umístěna v mnoha pravoslavných chrámech, ale i v katolických kostelech v Polsku a také na Azorech ve františkánském kostele.

Pro krakovskou pravoslavnou obec, která se vyznačuje velkým počtem osob z řad akademické inteligence, pro chrám Zesnutí Bohorodice v ul. Szpitální 24, vytvořil nástěnné malby. Vyzdobil také starý chrám v Grabarce, který byl bohužel spálen zločinci. Jeho díla jsou vystavována skoro ve všech kontinentech.

V roce 1999 vyšlo v Polsku dvoudílné album prací prof. Jerzeho Nowosielského pod názvem: „Jerzy Nowosielski – Villa dei misteri, pascha ikony". Autorem alba je architekt Jan Pawlicki. Vydáno bylo na evropské úrovni a v exkluzivní kvalitě v nakladatelství Orthodruk v Bialystoku. Obsahuje 170 reprodukcí tvorby malíře.

Jan Pawlicki říká: „Ikona je tajemstvím, ke kterému se nemůžeme přiblížit bez předsíně. Člověk není navyklý k náhlým změnám teploty ani nálady. Když vcházíme z rušné ulice do chrámu, musíme se doladit k vůni kadidla, lesku svící a ikonám svatých vystupujících ze stínu. Staré chrámy měly mnohem více síní, které postupně přiváděly věřícího do nejsvatějšího prostoru, do presbyteria.

Prof. Jerzy Nowosielski a fresky kaple Všech Svatých v Krakově

„Pravoslaví je mojí duchovní vlastí" – prohlásil jednou umělec a jeho práce to potvrzují. Ve své tvorbě nechce kopírovat ikony ve starém stylu, ale zajímá ho tvůrčí syntéza zvláštním způsobem pojatého modernizmu. Tradici chápe jako zdroj inspirace a ne jako omezení svobody. Pojímá ikonu jako otevřené okno na Boží skutečnost, na svět fyzicky vnímané poezie.

Protojerej Witold Maksymowitz řekl o Nowosielském, že je originálním průkopnickým a nezávislým umělcem, který uvádí ikonu do středu současnosti a je přesto pokračovatelem, přímo konservátorem tradic a subtilně se začleňuje do našich schémat a nálad.

Prof. Jerzy Nowosielski je především náboženským myslitelem, světským pravoslavným teologem a zastáncem staroslověnské liturgie.

Svou teologii vyjadřuje intelektuálním hledáním v malířství. Neznamená to, že nemá co říci i verbálním způsobem. Nowosielski je autorem esejů vydávaných v různých časopisech. Jeho publikace přispívají k odkrývání duchovního a intelektuálního bohatství v pravoslaví.

Ikonograf Jerzy Nowosielski mluví o pravoslavné liturgii takto: „V podmínkách zvýšené emocionální aktivity úplně jinak přijímáme liturgické texty. Vznikají nečekané asociace, elementy obsahu nabírají nečekané síly a významu. Vzniká atmosféra intensivní percepce duchovního, intelektuálního a poetického bohatství." Tvorba Nowosielského spojuje moderní formu exprese s byzantským malířstvím, a spíše, jak říká Jan Pawlicki, s uměním ještě dřívějším, jaké bylo ve Farasu v křesťanském centru Núbie, v egyptské Fajjůmě, u Koptů a na Sinaji. Byzanc reprezentuje výkvět klasického umění, výjimečně sublimovaného a dopracovaného, ale Nowosielski jde ve směru silných akcentů, silných kontrastů, tlustých čar, zářivého vidění smělejších tónů, ve směru předbyzantské epochy. Je zvláštní, že na konci 20. století se objevil umělec, který tvoří v duchu epochy, na jejíž bázi vznikla Byzanc.

Vize chrámu v Grabarce



Ikona sv. Mikuláše

Detail jedné fresky na modřínovém obložení kaple

Podle materiálů z knížky Nowosielského Innošč pra-woslawia a Przegladu Pra-woslawného.

MUDr. J. Karpowicz

PRAVOSLAVNÉ VYSÍLÁNÍ

KAŽDÝ PÁTEK V 19.15, KAŽDOU STŘEDU VE 22.30


Brno Svatý Hostýn

107,5 FM 90,6 FM

Praděd

93,3 FM
Pravoslavné vysílání radia Proglas oslaví letos páté narozeniny.

Do redakce Pravoslavného vysílání můžete napsat svoje náměty

a připomínky k pořadům.

Adresa: Pravoslavné vysílání, Radio PROGLAS, Barvičova 85, 602 00 Brno.

Chování věřícího při návštěvě společných
bohoslužeb v pravoslavném chrámu
V pravoslavné církvi je velký počet zvyků a obyčejů, které nám přinesla a zachovala církevní tradice, čímž zviditelňujeme naší úctu, žel často i naší neúctu k Všemohoucímu, při jejich nedodržování. Některé z těchto zvyků mají čistě kulturní nebo mentální charakter, jiné jsou projevem křesťanské zbožnosti anebo všeobecného chování; některé jsou důležité, některé ne. Proto je dobře, aby našim farníkům byla skutečnost o zvyklostech a obyčejích čas od času vysvětlována a připomínáno, že naše chování v chrámu může ovlivnit příznivě anebo negativně vnitřní život církevní obce.

Sedět anebo stát

Tradičně při modlitbách a bohoslužbách v pravoslavné církvi stojíme. V „staropravoslavných" zemích v chrámech zpravidla dřevěné lavice k sezení nenalézáme, až na dřevěné židle umístěné u stěn, které slouží starším a nemocným osobám. Přednostně se doporučuje stání na patřičném místě během bohoslužby tak, aby všichni přítomní měli vizuální prostor. Nelze zapomínat, že stojíme pokaždé: když se čte sv. evangelium (někdo klečí; v období velikopostním při sv. liturgii předem posvěcených darů v určitých okamžicích též klečíme), za malého a velkého vchodu, sv. přijímání, při okuřování, při kněžském resp. biskupském žehnání a při odpustu. Nevíme-li přesně, zda máme sedět anebo stát, je lépe stát.

Zažíhání svíce

Obětování svíce je nedělitelnou součástí zbožných úkonů pravoslavného křesťana a je spojeno s modlitbou. Zapálit svíčku ihned po vstupu do chrámu se považuje za nejvhodnější a typické. Je tomu tak, protože během bohoslužby, zvláště při sv. liturgii zapálit svíčku nelze, když všichni poslouchají čtení ze sv. apoštola nebo ze sv. evangelia, při konání malého a velkého vchodu, při kázání a vždycky, když věřící stojí. V opačných případech chození po chrámu ostatní ruší. Ti z nás, kte ří nepřinesli oběť svíčky před začátkem bohoslužby mají vědět, že přišli do chrámu pozdě, neboť bohoslužební shromáždění má začít za přítomnosti celé farnosti. Proto někteří duchovní záměrně otálejí se započetím bohoslužby kvůli případnému zpoždění stálých navštěvovatelů chrámu.

Pozdní příchod do chrámu

V případě zpoždění návštěvník vkročí do chrámu tiše a zjišťuje, co se v této chvíli děje. Čte-li se ze sv. evangelia anebo z sv. apoštola, koná-li se malý anebo veliký vchod, vyčkáváme a po skončení zaujímáme místo. Jestliže v této chvíli kněz káže, zůstáváme stát poblíž chrámového vchodu a nikoliv vstupujeme dopředu, abychom lépe slyšeli. Zbytečně tak na sebe upozorňujeme a urážíme všechny přítomné svým pozdním příchodem. Věřící, kteří z lenosti přišli do chrámu po začátku sv. liturgie, by neměli přistupovat k sv. přijímání.

Odchod z chrámu před koncem (odpustem)

Bezdůvodný odchod z chrámu před odpustem je zlozvyk, jenž ochuzuje dotyčného o závěrečné požehnání. Svatá liturgie začíná slovy „Blahoslaveno budiž království..." a končí „Odejděme v pokoji". Odejít předčasně v neděli hned po sv. přijímání, není-li to krajně nezbytné, znamená dávat přednost věcem světským před vnímáním božího pokoje.

Líčení

Na bohoslužebných předmětech jako jsou ikony, prestolní kříže, lžička a jiné často nalézáme nepříjemné stopy po rtěnce, které duchovní poté musí odstraňovat. Je zbytečné vysvětlovat, jak se tyto stopy po rtěnce na zmíněná místa dostaly. Je třeba jen dodat, že Bůh v chrámu nepřihlíží na vizuální krásu a atraktivnost člověka, nýbrž na jeho vnitřní poklad dobrých skutků, zbožnosti a ctnosti.

Uctívání sv. ikon

Je běžné po příchodu do chrámu uctívat sv. ikony líbáním a poklonou. V některých chrámech jsou sv. ikony dokonce vystaveny k uctívání přímo v předsíni. Ačkoli někomu bude připadat zbytečné o tom mluvit, je přece dobře vědět, že ty kteří jsou na sv. ikonách, nelíbáme nikdy na rty anebo tváře. Je lépe při uctívání sv. ikon políbit sv. evangelium, papírový svitek anebo sv. kříž, se kterými jsou světci vyobrazeni anebo jejich ruce a nohy.

Mluvení v chrámu

Není vhodné při setkání v chrámu se známými a příbuznými vést rozhovor. V opačném případě projevujme nanejvýš neúctu k Bohu a ignorování všech přítomných, kteří přišli do Božího domu, aby se modlitebně soustředili. V chrámu rozmlouvejme se Stvořitelem pouze skrze modlitby, písně a díkůvzdání. Čas pro rozhovory s přáteli najdeme i po bohoslužbě.

Jak pozdravit biskupa anebo kněze

Nejsprávnějším způsobem jak pozdravit kněze anebo biskupa je požádat je o požehnání a políbit jim pravici. Biskupské a kněžské požehnání přijímáme přistupujíce k nim s rukama složenýma dlaněmi vzhůru pravou na levou, nikoliv světským pozdravem podáním ruky. Líbání ruky hierarchickým osobám není ponižující pro nikoho - ba naopak - tímto vyjadřujeme úctu k posvátnosti jejich služby a úřadu.

Oblečení v chrámu

Jsou ještě pamětníci, kteří si pamatují, že dát na sebe „to nejlepší oblečení" bylo spojováno s nedělní návštěvou sv. chrámu. Dnes módní trendy jsou poněkud takové, že pojem, co je „to nejlepší oblečení" stěží lze sloučit s návštěvou chrámu. Dobrý křesťan se obléká důstojně, nenápadně a čistě. Zde uvádíme několik doporučení.

Děti: pouze malé děti (do 10 let) smí vkročit do chrámu, lidově řečeno, v „kraťasech". Jak děti tak dospělí by neměli mít na sobě kalhoty z kůží, šaty z latexu, ani turistické boty a trička s nápisem. S takovým oblečením jít do chrámu je nevhodné. Boty a sandály jsou vždy čisté.

Ženy: jejich oblečení má být „mravné", co se týče délky a barvy šatů. Nikdy by neměly do chrámu nosit oblečení v barvě těla. Každý vrchní kus ženského oblečení musí mít záda a mělký výstřih, nesmí být odhalena ramena. Je-li návštěvnice chrámu v kalhotách - ty mají
být z látky. Nošení riflí anebo džínsů do chrámu je pro ženy nevhodné. Přemíra šperků je též nevhodná.

Muži: Oblečení má být skromné. Sako a kravata není povinná. Košile nemá být rozhalená a nošení džínsů a riflí (i kdyby byly nové) prozrazuje nedbalost. Nikdy nezapomínat, že do chrámu chodíme, ne abychom upozorňovali na sebe, nýbrž na modlitební setkání se Stvořitelem.

Křižování

Často si všímáme, že věřící během bohoslužby se křižují v různých chvílích a různým způsobem. I když křižování je vizuální projev osobního náboženského prožívání, je dobře vědět, že v určitých okamžicích křižování se je „povinné" a někdy „nevhodné".

Křižujeme se tehdy, zazní-li v chrámu bohoslužebný text, jehož součástí jsou slova „Otce i Syna i Ducha svatého"; na začátku a na konci bohoslužby a osobních modliteb; při vstupu a při odchodu z chrámu a vždy chodíme-li poblíž svatého oltáře; při uctívání ikon, sv. kříže a sv. evangelia.

Nekřižujeme se u sv. kalicha před sv. přijímáním (nebezpečí rozlití sv. Darů); při biskupském anebo kněžském žehnání slovy „Pokoj všem" se pouze lehce ukloníme, abychom jejich žehnání přijali. Nikdy se nekřižujeme, přijímáme-li požehnání kdekoliv od duchovních, líbajíce jejich ruce.

Děti v chrámu

Je milé spatřit v chrámu co nejvíce dětí - vytvářejí totiž domácí atmosféru a vzbuzují naději a víru v posloupnost církevního života.

Děti, zvláště ty nejmenší, mají být během bohoslužby pod rodičovským dozorem, případně co nejblíže k chrámovému východu, aby rodiče s dětmi mohli, je-li třeba, bohoslužbu dočasně opustit. Děti nemají pobíhat volně po chrámu, zejména v blízkosti sv. oltáře, jedině přistupují-li k sv. přijímání v doprovodu rodičů. Ti posílají své děti ke kněžím po navršení sedmi let ke sv. zpovědi a vysvětlují jim, jak se v chrámu mají chovat včetně toho, proč a jak po sv. Liturgii používáme posvěceného chleba (antidoron, anafora).

Tyto a další zvyklosti, o kterých jsme se snad nezmínili, jsou-li dodržovány, v žádném případě nemohou být důvodem obvinit z pedantismu toho, kdo se za jejich udržování staví. Právě naopak - je to naplnění doporučení sv. apoštola Pavla, aby všechno, co se v chrámu odehrává, bylo konáno s patřičným řádem
a s úctou. Vždyť i duchovní ke konci sv. liturgie vyzývá celé bohoslužebné shromáždění, aby přistoupilo ke svatostem „s bázní boží u víře" a s láskou duchovní.

Presbyter - inok Sáva

Díky za Boží cestu
Ukaž mi cestu, Hospodine, po které mám kráčet, neboť k Tobě pozdvihuji duši svou... (Ž 143)

Kulatý měsíc osvětluje zahrádky spící pod lehkou bílou přikrývkou a udiveně nahlíží oknem, co dělám tak brzy ráno ve své pracovně.

Marně se mu snažím vysvětlit, že právě tou dobou se mně nejlépe modlí a přemýšlí. Celý dům spí a ruší mne jen on sám svým pronikavým zvědavým pohledem.

Je 23. 12. 1999.

Už několik dnů se město plné zmatků a horečného shánění stromků, kaprů a dárků podobá Babylónu.

A přitom málo z těch, kteří se s obrovskými taškami domáhají svých práv v přeplněných tramvajích, si vzpomene s pokorou a vděčností na Vykupitele, od Jehož narození uplynulo už 2000 let...

Rodinná setkání, radost z obdarování, záře stromku, hojnost a bohatství štědrovečerní večeře, dětské úsměvy připomenou spíše Ježíška, jak si jej za ta staletí upravila lidová tvořivost.

Ještě snad koncert, určitě televize a možná půlnoční na Štědrý den. Půlnoční...

„Kristus se rodí, oslavujte Ho.

Kristus přichází z nebe, vítejte Ho.

Kristus je na zemi, povznášejte se."

Před sebou na stole mám pozvánku.

Jasná hvězda na ní směřuje k Děťátku, osvětluje Maminku i malou ovečku, která střeží klid a mír vůkol.

Text na protější stránce sděluje, že nás pravoslavná církevní obec v Hořovičkách srdečně zve na tradiční půlnoční bohoslužbu 24. prosince 1999 ve 24 hodin, při které osobně poděkuje za své stříbrné výročí kněžského svěcení dlouholetý farář této obce Radim Pulec, nynější biskup Kryštof...

Před pětadvaceti lety bylo mé dceři Zuzance patnáct let.

Pomalu se měnila jako v té pohádce z ošklivého kachňátka v bílou labuť.

Před pětadvaceti lety jsem jezdívala se svými žáky na výlety po nejkrásnějších místech naší vlasti.

Před stejnými pětadvaceti lety stanul před svou pastvou v Hořovičkách otec Radim se srdcem plným křesťanské lásky, víry, obětavosti, trpělivosti a nadšení.

Nabídl věřícím duši průzračnou jako studánka a oni z ní s důvěrou pili...

Hořovičky leží u Karlových Varů.

Pokusím se přijmout srdečné pozvání jejich církevní obce.

Bude to pouť do mládí a počátků duchovního poslání vladyky Kryštofa, který mne pokřtil ve vodách Jordánu a otevřel mi tím trnitou cestu za naším Pánem Ježíšem Kristem.

Bude to něco mezi poděkováním a blahopřáním k tak významnému výročí...

V V V

Je Štědrý den, poslední v tomto tisíciletí.

Dospěla jsem na konec své dnešní dlouhé pouti.

Projíždím zasněženou krajinou a sleduji neznámé vesnice, které svými ojediněle osvětlenými okénky ospale vyhlížejí do tmy.

A najednou jsou tu Hořovičky.

Prohlížím si nevelký, ale pěkně promodlený chrám, bílý ikonostas vystupující z mihotavého světla svíček, malý vánoční stromeček jakoby připutoval z mého dětství: skromný a přece nejkrásnější se svými podomácku vyrobenými ozdobami.

Vše zde dýchá pohodou, odevzdáním, pokorou a láskou.

Udivuje mne množství věřících, kteří přišli poděkovat otci Radimovi za jiskřičku, kterou zde před pětadvaceti lety rozžehl v jasně hořící plamen svatého pravoslaví.

Počítám, ale moc to nejde. Jsou tak těsně jeden vedle druhého, staří, mladí a děti, že mohu jen zhruba odhadnout, kolik se jich sešlo. Sto, snad víc...

Neokázale, upřímně, tak, jak jsem to kdysi viděla na Karpatské Rusi, přišli poděkovat našemu Pánu Ježíši Kristu za to, že „nám, nám narodil se."

Koledy se nesou velebně a upřímně prostorem chrámu osvětleném množstvím svíček.

Hořovičtí si pozvali paní Věrušku Topičovou, aby jim pomohla svým jasným hlasem zazpívat a zavzpomínat na to, jak zde před dvaceti pěti lety začínali.

Kázání je takové, jako celkové ovzduší této svaté noci: prosté, upřímné, krásné.

Vladyka Kryštof v rouchu, které kdysi jako otec Radim nosil, vypráví o narození na
šeho Pána Ježíše Krista, od něhož uplynulo 2000 let. Rozvíjí myšlenku křesťanské lásky zajímavou metaforou. Až budeme psát na začátku letopočtu dvojku, která jakoby připomínala lidskou hlavu, snažme se ji pohladit nejen při psaní, ale také ve skutečnosti. Pohladit hlavu svého bližního křesťanskou láskou slovem i skutkem.

Neboť: „Co učiníte nejmenšímu z vás, jako byste Mně učinili..."

Půlnoční bohoslužba končí.

Lidé se pomalu rozcházejí.

Ještě stisk ruky a „mnogaja lěta" vyslovená tím nejprostším a nejsrdečnějším způsobem, jak je to mezi opravdovými přáteli samozřejmé...

Odcházím do ledové tmy štědrovečerní noci.

Ale v duši mne hřeje jiskřička, kterou otec Radim zažehl před pětadvaceti lety v této malebné vesničce.

Jiskřička, jež zářila vděčně vstříc svému pastýři z očí věřících, kteří slavili tichou a svatou noc 24. 12. 1999 v Hořovičkách s Přeosvíceným vladykou Kryštofem.

A já jim z celé své duše přeji, aby nikdy nevyhasla.

sestra Jana

Církev a život
Husova definice církve a pravoslaví
Po důkladném prozkoumání dostupných materiálů, theologických spisů, homilií, listů různým adresátům, zaznamenaných svědectví osob přítomných kostnickému koncilu i veškerých dějinných souvislostí, připravuje zvláštní ekumenická komise v Římě společné prohlášení o zaslouženém místě, které Jan Hus zaujímá – podle prohlášení římského biskupa Jana Pavla II. ze 17. XII. 1999 – „mezi reformátory církve". Při prosincové audienci v Klementinském sále Apoštolského paláce papež zároveň ocenil Husovu „mravní odvahu tváří v tvář protivenství a smrti, která z něho učinila postavu zvláštní důležitosti" a vyslovil naději, že nové poznatky komise
přispějí ke „znovunalezení jednoty všech křesťanů".

Co to znamená? Jistěže nebudeme očekávat nějakou radikální změnu věrouky římské církve. Přesto budou – jistě pečlivěji než kdykoli předtím – zváženy všechny okolnosti dobového kontextu, které podmiňovaly názory betlémského kazatele, a už to může nabídnout klíč k řešení nejedné stále živé otázky vztahů mezi církvemi. Nepochybně již od II. vatikánského koncilu učinil Řím řadu vstřícných kroků, vytvářejících slibnější prostor pro věcný rozhovor také ve věcech věroučných a pro případnou možnost jejich preciznějšího vymezení a přehodnocení. Sympatický posun naznačuje do jisté míry i nový oficiální katechismus katolické církve.

Po celá staletí bylo pro Řím kamenem úrazu zejména Husovo učení o Církvi. Jeho latinský spis „De ecclesia", posuzovaný sněmem, se stal jednou z hlavních příčin, které posléze vedly ke kazatelovu upálení. Není pochyby, že na formování autorových názorů zde měla vliv nejen celková společenská a náboženská krize, ale především dosud málo doceňované chiliastické tendence doby. Stále ještě dozníval ohlas proroctví kalabrijského opata Gioacchina da Fiore o nadcházejícím věku Ducha svatého, jež sdíleli mnozí na obou stranách konfliktu (mezi Husovými odpůrci např. Vincenc z Ferrary, Jan Kapistrán aj.). Taková atmosféra si přímo vynucovala úvahy o přípravě Božího Království a o nové povaze Církve. K čemu složitá, přímo „kamenná" struktura církevních institucí, když přece Duch vane, kam chce (Jan 3,8), co nevidět zaplaví svět a vyzvedne k Bohu všechny vyvolené? A Pán zhodnotí člověka ne podle úřadu a postavení (kdo je měl a zpronevěřil se mu, bude tím přísněji potrestán), nýbrž podle síly jeho víry a lásky. Církev tedy nebyla Husovi institucí, do níž je člověk přijímán nebo z ní vylučován lidským rozhodnutím. Leckdo vyloučený zůstává uvnitř, a nejeden s přednostním postavením uvnitř, do církve nepatří. Hus se upamatovával, že podobné myšlenky zaznamenal už Jeroným. K všeobecnému přesvědčení, že „všechno lidské stvoření musí se pod ztrátou spásy naprosto podrobit římskému veleknězi", dodával: „Veleknězi ano. Jenže není jiného takového velekněze, kromě samotného Pána Ježíše Krista, našeho velekněze jediného" (XII. kap.). Není jiné hlavy církve kromě Krista: kdyby druhou hlavou měl být ještě papež, byla by církev dvouhlavou obludou. Papežský primát se opírá o Ježíšova slova k Petrovi v Matoušově evangeliu 16,18: „Ty jsi skála, a na té skále..." i o „předání klíčů k svázání i rozvázání" všeho na zemi. Stejně jako odevždy pravoslavní křesťané, váže Hus v VII. kapitole svého spisu onen Ježíšův výrok na předchozí Petrovo prohlášení: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živé
ho." To je poznání, které apoštolu nezjevilo „tělo a krev", nýbrž „Otec, který je na nebesích". Je tedy onou Skálou Kristus, „král nebes a ženich církve". Podmíněné vůdčí postavení Petrovo je v daném okamžiku dáno jeho „vírou, pokorou, láskou, ano i chudobou a vytrvalostí v chudobě", mírou jeho osobního ztotožnění s Kristem. Petr se stává velkým jedině proto, že chce být „služebníkem všech". V okamžiku, kdy týž apoštol selže, začíná tonout ve vlnách jezera, po jehož hladině měl kráčet, ba zaslouží si i ostré pokárání „Odstup satane..." Proto Hus prohlašuje: „Za tuto skálu nemůže být pokládán určitý papež s určitými kardinály i s celým svým domem..., který se ve své vladařské moci okázale chlubí svým prvenstvím a nadvládou" – a betlémský kazatel hned dokládá, že „svatá církev Kristova kvetla nejprve v Jerusalémě za života apoštolů chodících s Kristem, potom v Antiochiji, v době kdy tu měl stolec svatý Petr, a teprve potom v Římě..." A to ještě jen proto, že Řím byl tehdy hlavním městem říše. „A odtud věřím," pokračoval kazatel, „že lze připustit, aby se církev Kristova nazývala jménem kteréhokoli místa, v němž žijí spravedliví věřící..." Papež se všemi kardinály a s celou svou obcí věřících tedy není než „částí svaté církve obecné a apoštolské". – Podobně se i pravoslaví odvolává na slova, jež napsal Origenes: „Pakliže říkáme: Ty jsi Kristus, Syn Boha živého..., stáváme se Petrem (Skálou), neboť každý, kdo se připodobňuje Kristu, stává se Kamenem. Cožpak Kristus dává klíče nebeského království jenom jedinému Petrovi, a žádný jiný blažený je nedostává?"

Právnickou a stroze dogmatickou definici institucionální církve nemohl Hus bezvýhradně akceptovat. Dílo Ducha se nedá spoutat pouhými paragrafy. Byla mu primární skutečností, jedinou a přitom překračující hranice institucí. Samozřejmě plně uznával platnost prvních církevních sněmů, vážnost kněžského povolání a biskupského úřadu, udělovaného podle apoštolské posloupnosti, předpokládal však, že by nositelé kněžských hodností byli jich hodni. Vždyť „kněžská moc vyniká nad královskou starobylostí, důstojenstvím a užitečností". Svou moc tedy nemají kněží ze sebe, nýbrž od Boha, a tedy ani jejich možnost „svazovat a rozvazovat" nemůže být závislá na jejich svévoli, ale výlučně na poslušnosti vůči Bohu a na jejich čistém životě ve víře.

„Církev je jediná," hlásal Hus v IX. kapitole De ecclesia, „a jediný Kristus je hlavou té církve. Tu je naprosto zřejmé, že Petr ani nebyl, ani není hlavou té svaté církve obecné. (...) Proto nemá věřící pochybovat o tom, že se Petr nikdy neodvážil o sobě tvrdit, že by byl hlavou svaté církve obecné. Vždyť ani ji celou neřídil, ani nepřevyšoval důstojenstvím, ani nebyl ženichem této obecné církve."

Hus je jistě člověkem své doby a svého prostředí, podmínily jej myšlenky Viklefovy i chiliastická atmosféra neklidného času.¹) Nicméně zaslouží, aby jeho pojetí církve bylo pečlivě srovnáno s pojetím pravoslavným – a aby se znovu stalo předmětem přátelských rozhovorů mezi křesťany různých denomi
nací. Co z toho čas odnesl a co naopak přivál až k nám, nechť tyto rozhovory prokáží. Je-li z toho co živé, pak není důvodem k odmítnutí odlišná původní pohnutka jeho uvažování.

Zvláštní srovnání si jistě zaslouží samo pravoslaví a osobnost Jana Husa, věrného strážce čistoty církve Kristovy, jehož víru již nejeden pisatel (bez ohledu na institucionální příslušnost) nazval skutečnou vírou pravoslavnou. „Pravda se může ukázat i nepříjemnou," řekl účastníkům husovského symposia ve Vatikáně římský biskup Jan Pavel. „Žádá od nás, abychom se vzdali našich zakořeněných předsudků a stereotypů. To platí pro církve a církevní společenství, stejně jako pro národy a jednotlivce. Přesto pravda, která osvobozuje od chyb, je rovněž pravdou, která nám dává svobodu."

PhDr. Otakar Aleš Kukla

1) Je ovšem zřejmé, že některé radikální názory Hus (zejména díky Jeronýmovi Pražskému) zcela zjevně odmítl.

Redakce

Může se současný člověk vůbec ještě modlit?

Kapitola: ODPOVĚDI NA OTÁZKY
Proč se čte žaltář nad zesnulými?

My pravoslavní čteme žalmy nad zesnulým, jako bychom vyjadřovali celý jeho život,celé spektrum citů, které v něm mohly být – kající i vášnivé, dojemné a nádherné, i temné – všechny je přinášíme Bohu jakoby jeho jménem. Žalmy nečteme nad ním, ale jeho jménem.

Když se lidé modlí za zesnulého, vzpomínají na jeho hříchy a modlí se za odpuštění těchto hříchů, jako by byly jejich…

Já si myslím, že Bůh nám dává vidět nebo vzpomínat hříchy druhých proto, abychom se mohli za ně modlit. Kdybychom přemýšleli o lidech, jako by byli čistí a dokonalí, k čemu by nám byli? Ale zde vzpomínáme jednu věc za druhou a říkáme: Pane smiluj se!

Na západě, zvláště v protestantském světě, nám často kladou otázku, proč se modlíme za mrtvé, co jim to může přinést. Cožpak
předstoupím před Boha a řeknu (budu parafrázovat podle svého tj. na velmi nízké úrovni): „Pane, Ivan Ivánovič byl samozřejmě ničema, ale my jsme s Tebou přátelé a on byl také můj kamarád, nedělej okolky a pusť ho do ráje!"….. Velmi často právě takto chápou protestanté naši modlitbu za zesnulého. Díky této modlitbě se přece zesnulý nestává lepším, je příliš pozdě něco zlepšovat a vůbec, za co tedy prosíme?

Zdá se mi, že se tu objevuje řada důležitých momentů: za prvé – jednou ses přišel pomodlit za zesnulého, to znamená, že tady na zemi nežil nadarmo, že v tobě probudil živý pocit lásky, přátelství, soucítění. Znamená to, že svým životem pro tebe něco udělal, že tě s ním něco spojuje a tvoje předstoupení před Boha, tvoje modlitba za něj je svědectvím před Bohem: Ano, nežil zbytečně. Možná dělal to nebo ono, ale tímto byl prospěšný a užitečný. Při rozloučení na panychidě stojíme se svíčkami. Samozřejmě přímé a správné objasnění proč , je takové, že stojíme kolem hrobu se svíčkami jako o velikonoční noci na jitřní, podávajíce svědectví o vzkříšení. Podáváme také ještě svědectví o něčem jiném: že zemřelý byl také, byť malou, svíčkou ve tmě našeho věku. Jestli jsme si ho mohli, ať už by byl jakýkoliv, zamilovat i politovat ho, a teď stojíme na panychidě nebo na jeho pohřbu, znamená to, že v nás zrodil cosi světlého, jakousi jiskru. To je to, o čem hovoříme: „Pane , všichni vědí, že měl takové nebo jiné nedostatky, ale já svědčím, že měl nejen nedostatky, ale byl pro mě jiskrou světla a to se nemůže ztratit." Zdá se mi, že v tomto je základ, hloubka, jádro a smysl modlitby za zesnulého. A když vzpomínáme jeho hříchy, tak přinášíme Bohu už konkrétní modlitbu: Ano, Bože, byl takový i jinaký, ale nehledě na to dívej se, co se mnou udělal, zamiloval jsem si ho …. A mně se zdá, že mezi lidmi je mnohem hlubší a intimnější vztah, potkají-li se, zámě ně říkám – potkají, ne minou (projdou kolem sebe),

ale: potkají-li se.

Vzpomínám si na jedno vyprávění ze života chassidů, o mladém rabínovi Cusii. Působil velmi silným dojmem na všechny lidi a probouzel v nich intenzívní pocit pokání, probouzel v nich nový život. Kdosi se ho ptal, jak to dělá a on odpověděl: „Když za mnou přichází člověk a vykládá o zlu, které je v něm, nebo když ho vidím, spouštím se stupínek po stupínku do hlubin jeho hříchu, tam svazuji kořen jeho duše s kořenem mé duše a začínám se kát z jeho hříchů, protože to jsou moje hříchy, protože to jsou naše hříchy. A co tedy člověku zbývá? Jakže nekát se ? Po kolikáté se kaji? Takový vztah musí být k zemřelému, ano i k živému člověku.

Překlad M. Kopecká

Články, ze kterých je sestavena tato kniha, jsou vlastně záznamy  besed nebo živého vysílání na stanici BBC.

Texty nejsou upravovány, aby byla zachována autentičnost mluveného slova vladyky.

Pomoc nejpotřebnějším
Služba s pouty Ježíše Krista
2. část

S radostí jsem uvítal v roce 1994 vznik občanského sdružení Vězeňská duchovenská péče – VDP. Duchovní a pověření laici mají ve VDP reprezentativní orgán, který jedná s ústředním státním orgánem, vedením Vězeňské služby ČR, vytváří podmínky pro duchovenskou péči a zabezpečuje tuto činnost i právně, naposledy letos 28. června podepsáním novelizace Dohody o spolupráci mezi Vězeňskou službou, Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí. VDP pořádá také studijní setkání, společné semináře, na kterých se setkávají duchovní s odbornými vězeňskými pracovníky, pedagogy, psychology, právníky, lékaři a sociálními pracovníky. Také na jejich obsahu a průběhu jsem se mohl podílet. Za největší letošní úspěch považuji uskutečnění semináře, jehož
téma jsem navrhl, výbor VDP je akceptoval a umožnil mi jeho realizaci. Téma semináře znělo: „Otázka přijetí viny jako součást resocializačního procesu". Uvědomil jsem si, jak hlubokou studnicí pro práci s vězni je pravoslaví. Zejména pravoslavní starci nacházeli způsoby, jak hříšníka nezlomit, ale rozvinout vše, co je v něm dobré, a tím jej otevírali lásce Boží, působení blahodati. Tyto tradice oslovují nejen duchovní jiných církví, ale i odborníky, psychology. Na přípravě semináře se podílel a velmi efektivní způsob práce „moderační metodou" zajišt'oval již dříve osvědčený psycholog PhDr. Pavel Beňo. Plody této naší společné práce jistě v mnoha případech padly na úrodnou půdu.

VDP je podle svých stanov demokratickou organizací, respektuje konfesní zvláštnosti a dbá na dodržování zasady, že žádný duchovní za každou cenu neusiluje u konfesně nevyhraněných vězňů o jejich získání pro svou církev. Vězeň by se měl rozhodnout nejlépe až po propuštění, kterou církev si vybere. Ale všechny křty, které se ve věznicích uskuteční, potěší, právě díky zachovávání vzájemného respektu všech duchovních bez rozdílu. VDP dodržuje také zásadu respektování konfese, k níž se vězeň již hlásí. Často nám při práci ve věznicích chybí potřebné knihy. V takové chvíli se projevuje potřebnost ekumenické spolupráce. Stalo se například, že mi ze zahraniční cesty přivezl zcela nezištně větší množství ruských a ukrajinských Biblí duchovní Evangelické církve metodistické. Stejně mi jednou pomohl člen Mezinárodního svazu Gedeonů. Slovo Boží si samo hledá cestu. Namísto konkurence je tedy ve VDP vidět bratrskou spolupráci. Taková je možná snad jen kvůli palčivosti problému kriminality, kterou je třeba v prvé řadě řešit, konfesní rozdíly jsou tváří v tvář navýsost konkrétnímu úkolu druhořadé. Je třeba hasit požár. To si uvědomil otec M. Dandár, když pro závěrečné setkání duchovních a představitelů resortu ministerstva spravedlnosti v rámci týdne modliteb za vězně vyhlášeného mezinárodní organizací Prison Fellowship International otevřel dveře chrámu Zvěstování Přesvaté Bohorodice v Praze 2 v ulici Na slupi, čili v sousedství ministerstva spravedlnosti.

Jako člen VDP jsem byl při výroční schůzi VDP letos zvolen do funkce reprezentanta zájmů Pravoslavné církve ve výkonném výboru VDP. Protože schůze výboru se obvykle konají v budově generálního ředitelství Vězeňské služby, kde pracuji, mám možnost být přítomen téměř všem jednáním. Mrzí mne jen, že výkonný výbor zatím spíše využívá mých rad v právních záležitostech jiných církví, ale pravoslavní duchovní na výroční schůze příliš nechodí a jejich nepominutelný hlas ve výboru VDP jsem tedy dosud vlastně nemusel hájit. Byl bych proto rád, kdyby mí spolubratří více využili možnost vyjadřovat se také mým prostřednictvím k záležitostem ve vězeňství. Velmi rád jim přitom budu pomáhat.

Rád bych vyzval pravoslavné duchovní, ale i duchovně vzdělané laiky, aby se pokusili podle svých možností pomoci při práci s vězni. Vím, že má výzva nebude mít okamžitý a výrazný efekt. Pro tuto práci se nehodí každý. Před devíti lety na jednom setkání s duchovními několika církví vystoupil jeden starý, zkušený člověk, jenž na mé nářky na nedostatek zájmu o tuto práci mezi věřícími odpověděl: „Nezlobte se na ně. Každý není k tomuto dílu povolán. Musíme trpělivě čekat a modlit se za ty, kteří dostanou od Boha takový dar." Realita uplynulých let jeho slova potvrzuje. Mnozí přišli a odešli, ale potkávám při této práci lidi, kteří se péči o vězně oddali naplno.

Pokusím se o malý přehled o duchovních pravoslavné církve, jejichž jména a činnost ve věznicích zná výbor VDP. Vezmu to podle abecedy, abych nikoho neurazil.

Diakon Lubomír Bajcura od r. 1997 působí na Pankráci, Prot. Dr. Michal Dandár se o vězně na Pankráci a v Ruzyni stará již od r. 1990. Otec Evžen Freiman byl členem VDP od 21. 5. 1997 do 16. 9. 1998. Chodil do věznic v Ostrově, Oráčově a Bělušicích (konkrétně do Bělušic dnes kromě Svědků Jehovových nechodí zástupce žádné církve). Otec Vladimír Martinec od 12. 8. 97 chodí pilně do vazební věznice Plzeň Bory. Otec Ladislav Martin Slavík od r. 1995 působí ve Všehrdech a v Ostrově. Prot. Dr. Jaroslav Šuvarský není členem VDP, ale některé jednotlivce ve věznicích navštívil již krátce po roce 1990. Otec Vasilij Tarasov od října 1997 navštěvuje věznice Horní Slavkov a Ostrov n. Ohří. Otec Dr. Mojmír Žalčík není členem VDP, ale některé jednotlivce již navštívil. Mám neověřené zprávy o aktivitách mnohých dalších našich duchovních, např. v Brně a v jiných městech. Snad mi proto odpustí další, o jejichž práci prozatím nemám informace. I jim děkuji a věřím, že se mi ozvou. Jejich práce je tolik potřeba. Například v severních Čechách. Tam jsou věznice, kam přes všechnu snahu jsou návštěvy duchovního jakékoli církve vůbec vzácností. Nejde tedy o výkaz činnosti. Vězeňská péče vyžaduje mnoho trpělivosti a mnoho času. Očekávaný efekt není na první pohled vidět. Motivací může být pouze, nebo spíše především, očekávaná odměna na nebesích. Zářné chvilky, kdy ucítíme signál, že naše práce má smysl, jsou také velikou odměnou a povzbuzením.

Velmi krásný zážitek pro mne byl Dětský den na Pankráci. Tam každoročně v červnu odsouzení pod vedením svých pedagogů pro své děti připraví v tělocvičně všemožné soutěže, divadlo, zpěv a sladkou odměnu. Letos pedagogům chyběly peníze na ceny pro soutěžící děti. Obrátili se s prosbou také na mne. Prosil jsem další lidi. Nakonec se ve 3. pražské pravoslavné církevní obci při chrámu Zvěstování přesvaté Bohorodice v Praze vybral při sbírkách celý tisíc korun a ve dvou pražských kostelích Církve adventistů sedmého dne další tisíc. Radost dětí, které nemohou za to, že se narodili v rodinách pachatelů trestné činnosti, necht' je štědrým dárcům zaslouženou odměnou.

Při duchovní péči je třeba vidět za každým člověkem tvář Boží. I mnohonásobný vrah zůstává člověkem. A člověk je obrazem Božím. Na dně jeho duše zůstává posvátný dar, vlastní všem stvořením. Lidské hříchy mohou svět
lo Boží lásky zahalit, ale nikdy je neuhasí. Nejvíce vězňů pravoslavného vyznání tvoří cizinci. Cizinců, přicházejících z východu, ze zemí, kde je pravoslaví více rozšířeno, je podle statistik obvykle více než tisíc. Z nich přes polovinu tvoří Ukrajinci. Tito vězni, kteří přišli do Čech za prací a dostali se na scestí zločinu, trpí také vzdáleností svého domova, nedostatkem příležitostí promluvit s někým rusky nebo ukrajinsky. Proto mohou pomoci i laici, kteří začnou vězně navštěvovat, rozhovory ho připraví k přijetí zpovědi a k přijímání. Tajiny však do věznic musí přinášet kněz.

Jedním ze symbolů kněžství jsou nárukávníky, připomínka Kristových pout, jimi je kněz poután k našemu Pánu. Nesu tato pouta s láskou a vděčností. Když je před každou liturgií navlékám, vždy znovu si připomínám oběť Syna Božího a trpělivost, s níž snášel své uvěznění. Nést pouta Kristova je obrovskou ctí a přijmout je ve svém srdci je obrovskou odpovědností.

PaedDr. Lubomir Bajcura, ThDipl. pracovník sekretariátu Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR, Diakon 3. pravoslavné církevní obce v Praze

Co máme, nectíme, – až když to ztratíme
Takovéhle myšlenky, takové úvahy zavalují nejednou mysl člověka tváří v tvář zprávě o nečekané smrti ušlechtilého, činorodého, jedince nebo blízké, milované a milující bytosti. Neodčinitelně pozdě si totiž uvědomujeme, jak málo jsme si vážili výsledků nebožtíkova úsilí, jak řídce jsme dokázali projevit vděčnost za krásný, radostný, povznášející prožitek, který nám připravil. A to, co bylo řečeno o ztrátě možnosti obecenství s člověkem, platí obdobně o „rozchodu" s milou, užitečnou věcí. Dítě si popláče nad rozbitou panenkou, dospělý člověk revokuje vzpomínky třebas i nad „čerstvými" střípky koflíku, z něhož po léta pil svou ranní kávu...

R R R

Náš prostinký opatovský chrám byl na přelomu listopadu a prosince loňského roku vyloupen. A policie dává pramalou naději, že
by opatovští pravoslavní kdy znovu uviděli odcizenou chrámovou výbavu. Jak nezanaříkat za takové situace nad vším tím, s čím jsme po léta žili!

Především je nám do pláče pro bohoslužebný kalich. „Dříve narození" věřící vzpomínají, že v samotných počátcích trvání církevní obce byl používán kalich dřevěný. Pisatel těchto řádků však měl v posledních pětačtyřiceti letech pro eucharistickou službu k disposici výlučně již kalich kovový. A nebyl to kalich ledajaký! Noha z bílého kovu přerůstala nahoře v jakýsi „obal" vložené vlastní (zlacené) číše, vyčnívající nad vrch stříbrného obalu a viditelné jeho oválnými postranními otvory. Jedinečná pak byla reliefní výzdoba nohy kalicha. Věnec z lipových listů jasně naznačoval výchozí myšlenku všeslovanské jednoty při životadárném zdroji Pravdy – nezkresleném Spasitelově pravoslavném učení. A naznačené plně konkretizoval vkusně výtvarně – umělecky seskupený soubor znaků všech zemí Československé republiky; zřetelně říkal každému přistupujícímu s bázní Boží a u víře: Tvé okřídlené moravské orlici není cizí a daleký horal, žijící v dřevěném roubeném domku, na němž, na jeho trámech leckdy v zimě zanechá stopy svých drápů hnědý medvěd z karpatských hor. Jeho chudý chléb je nepochybně ještě sušší než tvůj chléb podhorského perleťáře, ale s tebou, Opatovane, ho spojuje duchovní chléb, přivádějící do života věčného: totéž svaté přijímání, táž pravda Pravoslaví.

Nebyla nadsázkou zmínka o chudobě obyvatel Opatova za dob první republiky. Co jiného, než nedostatek pracovní příležitosti v místě, přivedlo jediného „sponzora" vnitřního chrámového vybavení, jehož jméno se podařilo zjistit, až do brusírny skla v Zlatnu u Lučence. Tam zhotovil p. František Skála, příslušník jedné z opatovských rodin, jež přijala Pravoslaví, dva unikátní skleněné kalichy z dvojbarevného skla. Broušený uzavíratelný pohár z rubínového skla, jenž mohl dobře posloužit jako svérázná darochranitelnice. Druhý, ze skla smaragdového, byl po nějaký čas důstojnou náhradou dosavadního kalicha dřevěného a oba byly až do neblahé loupeže jedinečnou ozdobou chrámu.

O úzké souvislosti perleťářství se životem v Opatově vypovídala nezakrytě též uloupená darochranitelnice. I ta byla neopakovatelným výtvarným dílem. Stěny „chrámu" z přírodního dřeva byly zdobeny precisně provedenými intarsiemi z perleti. Autora dílka se bohužel už zjistit nepodařilo.

Jak úzce to všechno souviselo se životem celé obce! O lásce, víře věřících a jejich vztahu ke chrámu mluvilo i devět anonymně darovaných rámovaných obrazů – tisků, sedm různých svícnů a uloupený orig. obraz štětce o. Kolomackého. Ostatní části kompletního bohoslužebného vybavení (diskos, kopí, hvězdice, nádobka na teplotu, kadidelnice, o jejichž zakoupení z darů školních dětí vypráví kronika o. Leixnera, a velký svícen na žertveníku), byly nepochybně získány péčí prvního faráře v Opatově, o. Leixnera, stejně jako mosazný osmikonečný kříž určený pro pohřební průvody.

Že pak Pravoslaví, tak organicky vrůstající do každodenního života na zápražích domků horáckého městečka, není ohraničeno, uzavřeno hranicemi státu ani územím, v němž zní slovanský jazyk, staly se kořistí loupeže i dvě lampady darované svatou řeckou církví v posledních desíti letech.

Na necelých osmnáct tisíc korun byla odhadnuta způsobená škoda. Nepatrná, leč v našem církevním hospodářství ne nevýznamná částka. Možná, že z některé církevní obce zapůjčí neb darují nejpotřebnější bohoslužebné předměty, nic už však nebude připomínat všechny ty dosavadní děje, vše to, tak úzce místní a zároveň široce všepravoslavné. A přece bychom neměli nic z toho, čím jsme žili a rostli, zapomenout.

prot. Miroslav

Nelze nenapsat několik slov po přečtení těchto řádků. Nelze také říci „kam až jsme klesli." Jistě ne, protože je stále mezi námi řada těch, kteří se při čtení otřesou hnusem nad „morální" úrovní těch, kteří kradou v domě Páně... Redakce


– –

Syndesmos
Poslední dopis, který vladyka Dorotej napsal před smrtí, adresovaný předsedovi pravoslavné mládeže a všem mladým lidem
Vážený bratře v Pánu, Dejane Randjeloviči, předsedo mládeže, Kristus se rodí, oslavujte Ho!

Radost svátku Narození našeho Pána Ježíše Krista naplňuje naše srdce duchovním povznesením. Božské Dítě Ježíš Kristus, k Němuž se soustřeďuje naše láska a víra, nám, lidem, přinesl nebývalé štěstí na věčnost.

Naše láska směřuje také k vám, drazí bratříčci a sestřičky. Vaše budoucnost Vás vnáší do našeho srdce jako jarní kvítek. Připravujete se přinést do Pravoslaví dobrý příklad, rozvážnost, píli ve zbožné práci, jako přinesli mudrci z východu Kristu bohaté dary, které posloužily Dítěti, jež právě přišlo na zem pro naše spasení.

Pravoslavná Církev věří, že jí přinesete důstojný dar – neochvějnost v pravdě, které nás naučil sám Pán ve svatém Evangeliu, jež nám přinesl.

Všechny vás zdravím a v modlitbách všem vyprošuji Jeho požehnání, pokoj, štěstí a všechno dobré. Zdravím vás i k jubilejnímu novému roku. Nechť vám všem přinese takovou lásku, jakou nás miloval Kristus, který k nám přišel tváří v tvář, žil s námi a založil svoji Církev. Máme štěstí a radost, že v ní můžeme být, učit se duchovní moudrosti a být dobrým příkladem svým životem a zbožností.

Přeji vám pevné zdraví. Již nyní oslavujte Pána, navštěvujte bohoslužby, učte se chvalozpěvům a velebte Jej s anděly slavoslovím: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, lidem dobré vůle." Kristus miloval děti, přijímal je na kolena a žehnal jim. Nechť i na Vás spočívá Jeho požehnání a milost Boží po celý Váš život. Žijte v duchovní čistotě a blahobytu na mnohá léta.

Narození Páně 1999, nastává rok 2000.

Dorotej, metropolita pražský a Slovenska

Projekt Bridge
Část 1. – Německo
Cílem tohoto výměnného mládežnického programu je, jak už jeho samotný anglický název napovídá, snaha budovat mosty mezi kulturami, hodnotami a tradicemi východu a západu sjednocující se Evropy. Během 7 měsíců má skupina 13 mladých lidí ze 7 evropských států (Německo, ČR, Velká Británie, Itálie, Francie, Řecko a Rumunsko) možnost blíže se seznámit s životem a činností pravoslavných nebo protestantských církví v zemích účastnících se tohoto projektu a získané poznatky využít v práci pro vlastní křesťanské společenství.

Prvním cílem našeho společného putování bylo Německo, kde jsme v malých skupinkách čtyř lidí strávili celý měsíc listopad. Role hostitele se zde ujala Sjednocená evangelic
ká církev (EKU), která je ve své tradici převážně luteránská. Jelikož je nesmírně těžké shrnout veškeré zážitky a zkušenosti do několika odstavců, zaměřil bych se jen na několik dle mého názoru nejdůležitějších.

Náš program byl rozvržen tak, abychom měli možnost srovnat život a podmínky pro činnost této církve na východě (bývalá NDR) a západě Německa. Když se probírám svými zážitky z obou částí dnes již sjednocené země, nemohu se ubránit dojmu, že ona pověstná Berlínská zeď dělící východ a západ na dva nepřátelské tábory dodnes existuje v myslích a podvědomí obyvatel Německa. Na obou stranách jsem se setkal se spoustou předsudků a vzájemného nepochopení. „Východní" Němci, kteří vydělávají méně než jejich „západní" spoluobčané, občas nostalgicky vzpomínají na „staré dobré časy" sociálních jistot. Samozřejmě ne všichni sdílejí tuto dle mého názoru nezdravou nostalgii, ale pocit hořkosti a nenaplněných očekávání je všeobecný. Všechno toto spolu s neblahým dědictvím výchovy totalitním systémem přispívá k tomu, že v „nových spolkových zemích" (býv. NDR) se těší poměrně vysoké podpoře nejrůznější pravicově či levicově orientované extrémistické organizace. Na druhé straně „západní" Němci občas považují své „východní" spoluobčany za neschopné lenochy a křiklouny, na které musí doplácet ze svých daní. Na pilátovskou otázku: „Co jest pravda?" lze odpovědět, že každá ze zúčastněných stran může své argumenty doložit pádnými důkazy.

Tolik tedy poněkud delší sociopolitický úvod, který je důležitý k pochopení problematiky života církví v Německu.

Podle toho, co nám bylo řečeno, nepatří převážná část populace v nových spolkových zemích k žádné konfesi. I toto je část dědictví po bývalém komunistickém režimu. Nepředstavitelných 95% mladých lidí nechce mít nic společného s církví a mnozí ani nevědí, jakého původu jsou Vánoce či Velikonoce. V západní části Německa, kde křesťanství byl ponechán volný prostor k činnosti a kde je příslušnost k církvi (žel Bohu občas velmi formální) součástí tradice, je situace mezi mládeží obdobná, ale ovšem ze zcela jiných důvodů. Dle mého názoru je to především díky postupné sekularizaci společnosti. V obou částech Německa tak stojí tradiční církve (protestantské a katolická) před misijním úkolem znovu navrátit křesťanskou víru do společnosti, a to především mezi mladé.

Žel Bohu, neměl jsem možnost navštívit žádné římskokatolické společenství a zjistit tak více o misijním působení této církve. Protestanté dle mých zkušeností většinou pořádají nejrůznější mládežnická setkání, výlety, diskotéky, rockové koncerty, filmové večery apod., většinou s minimální duchovní náplní. Jak nám bylo řečeno, hlavním cílem je dostat mladé lidi pod církevní střechu, případně jim nabídnout nerizikový druh zábavy (bez alkoholu, příp. drog), a těm, kteří projeví zájem, později na
bídnout biblické besedy či mládežnické bohoslužby. Tato misijní koncepce může zajisté přinést plody; pravdou ale zůstává, že zatímco mládežnický klub pod patronací církve byl plný mladých lidí hrajících nejrůznější hry a bavících se s kamarády, následné biblické besedy se zúčastnilo jen několik jednotlivců (mimochodem obdobná bibl. beseda byla pořádána jednou za tři týdny). Na druhou stranu je pravdou, že z duchovního hlediska má tato práce smysl i pro těch několik jednotlivců. Nicméně i pro některé z těchto angažovaných mladých lidí zůstává účast na nedělních bohoslužbách nudnou záležitostí, které se snaží všemi možnými způsoby vyhnout.

Církve na východě i západě Německa mají pod svou patronací velké množství ústavů sociální péče – školek, mládežnických center, domovů důchodců... Myslím si, že se dá všeobecně říci, že občas zde převládá princip aktivní křesťanské angažovanosti ve společnosti (Marta) nad modlitebním a duchovním životem (Marie). Protestanté také nechápou kostel jako posvátné místo – je to jen shromaždiště církevní obce k modlitbě, které může být v případě potřeby využito i jinak – jako koncertní síň, učebna pro výuku náboženství apod. Přístup k duchovnímu životu se ale liší církev od církve a bude nesmírně zajímavé tyto přístupy porovnat.

Podařilo se mi rovněž navštívit několik pravoslavných farností: 4 východně–pravoslavné (1 řeckou a 3 ruské) a 1 orientálně–pravoslavnou (koptská). Překvapily mne plné chrámy a spousta aktivit, které některé z těchto farností vyvíjely. Všiml jsem si, že nejvíce se snažila o zapojení do německé společnosti Církev ruská, která využívá němčiny i v bohoslužebném životě. Pravoslavných je v Německu poměrně mnoho a jsou rozděleni do několika jurisdikcí. Zdá se mi, že i když Pravoslaví nepatří v Německu mezi tradiční církve a i přes relativní nedostatek financí (mimochodem členství v jakékoli církvi je registrováno státem a věřící platí speciální daň, ze které je hrazen provoz té či oné církve), že se pravoslavným daří spolupracovat při šíření dobré Kristovy zvěsti v německé společnosti.

(pokračování)

Rudolf Jiří Stránský

Dětem

.......................... vysvěcen na kněze. Z jejich výborné znalosti slovanského jazyka se usuzuje, že jejich matka byla slovanského původu a i otec byl asi Slovan. Vzdělání nabyli oba bratři na řeckých školách. Na žádost moravského knížete, dnes už svatého Rostislava, byli byzantským císařem Michalem III. a patriarchou cařihradským, svatým Fotijem, posláni jako misionáři na Moravu. K tomuto úkolu se napřed dobře připravili. Sestavili abecedu pro slovanský jazyk, přeložili do něho části Písma svatého, které se čtou při bohoslužbách, a přeložili také všechny obřadní knihy: Svatou liturgii, Večerní, Jitřní, Povečeří, Velikonoční, Postní a Sváteční bohoslužby. Také Trebnik pro udílení svatých tajin, čili svátostí a jiné. Na Moravě, kam přišli v roce 863, měli velký úspěch, protože lid bohoslužbám rozuměl. Ihned vybrali vhodné mladíky pro duchovenský stav a vzdělávali je, aby národ měl co nejdříve kněžstvo. V roce 867, když už čekatelé kněžství byli dostatečně připraveni, mohli být rukopoloženi (vysvěceni) na kněze a biskupy. Cesta byla velmi obtížná, rozhodli se jít do Benátek a odtud plout lodí do Cařihradu. V Benátkách je zastihlo pozvání římského patriarchy, vyhověli jemu a odebrali se do Říma. Mezi tím však svatý Cyril, jehož křestní jméno bylo Konstantin, těžce a na dlouhou dobu onemocněl. Když cítil, že se neuzdraví, požádal představeného řeckého monastýru, v němž oba bratři i se svými učedníky při svém pobytu bydleli, aby ho postřihl na mnicha. Jeho žádosti bylo vyhověno. Před smrtí prosil svatého Metoděje, aby neopouštěl misijní práci na Moravě. V den zesnutí modlil se se slzami, aby Bůh zachoval moravské duchovní stádce.

V době jeho nemoci byl svatý Metoděj i někteří žáci vysvěceni na kněze. Po zesnutí svatého Cyrila byl pak Metoděj rukopoložen na biskupa a poslán zpět na Moravu s listem, kterým papež schválil slovanskou bohoslužbu s tou jedinou výhradou, že epištola a evangelium budou při ní čteny ve dvou jazycích, napřed latinsky a pak slovansky. Když se svatý Metoděj vrátil na Moravu, dověděl se, že kníže Rostislav byl přičiněním svého synovce Svatopluka sesazen, zavlečen do ciziny a oslepen. Sám pak byl též zajat a bez ohledu sesazen a odsouzen do žaláře. Totéž se stalo i s jeho učedníky. Ze žaláře svatého Metoděje propustili až za dva roky. Poté pokračoval na Moravě s velkým úspěchem v práci, přicházeli noví kněží a lidé opouštěli pohanské zvyky. Brzy bylo na Moravě už 200 kněží. Do tohoto období patří i pokřtění českého knížete Bořivoje a jeho manželky Ludmily. Metodějovo dílo proniklo do Čech i k Polákům. Latinští kněží však tomuto dílu nepřáli a začali všechny nenávidět. Obžalovali Metoděje v Římě u papeže, že svádí národ na scestí, že slouží mši svatou v barbarském jazyce slovanském. Svatý Metoděj věděl, že cesta do Říma je nutná, a tak se tam ihned vydal. Svatopluk však současně poslal do Říma i latinského kněze Vichinga se žádostí, aby byl Viching vysvěcen na biskupa. Svatému Metoději se podařilo papeže přimět, aby také jako i jeho předchůdce schválil slovanskou bohoslužbu. Ale papež vyhověl i žádosti Svatoplukově a vysvětil Vichinga na biskupa a ustanovil ho pro Nitru, která v té době patřila k Velké Moravě. To však bylo zlým znamením. To si ihned uvědomil svatý Metoděj a podnikl cestu do Cařihradu, kde byl slavnostně přijat císařem i patriarchou. Přinesl s sebou opisy slovanských bohoslužebných knih, které daroval císaři a z učedníků, kteří ho doprovázeli, ponechal v Cařihradě jednoho kněze a jáhna. Ti pravděpodobně byli určeni, aby se jako misionáři odebrali do Bulharska i do Ruska. Po návratu na Velkou Moravu se svatý Metoděj opět věnoval překladu zbývajících částí Písma svatého do slovanského jazyka a nepřestal, dokud práce nebyla hotova. Když dílo dokončil, postaral se o vhodného nástupce, tím byl svatý Gorazd, jeden z nejvěrnějších jeho učedníků. Naposledy se svatý Metoděj zúčastnil bohoslužeb na Květnou neděli, v dubnu roku 885. Tři dny na to 6. dubna zesnul.


Svatí Cyrile a Metoději, proste Boha za nás

PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV

Několik měsíců po jeho zesnutí papež poslal králi Svatoplukovi list, aby tímto zakázal konání slovanských bohoslužeb. Co se stalo s Metodějovým nástupcem svatým Gorazdem a s ostatními slovanskými kněžími? Někteří odešli na Balkán, jiní se odebrali do Čech, někteří se uchýlili do lesních samot, kde žili jako poustevníci a konali bohoslužby lidu, který je vyhledával. Cyrilometodějská církev se udržovala mezi lidmi ještě dlouho, jako církev lidová a národní, ale úřední církví se stala la
tinská církev. Svatí Cyril a Metoděj jsou největšími dobrodinci našich národů, vždyť my jsme měli první ze všech národů západo- i středoevropských svou národní literaturu, svůj jazyk, zatímco jinde byly knihy stále v jazyku latinském. Avšak Morava se neudržela a těžiště celého národa se přesunulo do Čech, kde se slovanský spisovný jazyk i slovanské bohoslužby ještě nějaký čas udržovaly. Svatý Prokop v roce 1032 za vlády knížete Oldřicha založil slovanský monastýr (klášter) na Sázavě. Ale latinský papež tuto snahu zakázal a také z monastýru sázavského byli slovanští mniši v roce 1097 definitivně vyhnáni. Po této události byly všechny slovanské knihy v českých zemích bezohledně zničeny. Dědictví Cyrilometodějské bylo u nás vyhubeno, udrželo se však u Bulharů, Srbů a Rusů, Ukrajinců a Bělorusů.

Mátuška Pavlína Nováková

Sokolov – ještě z minulého roku

V neděli dne 12. září t.r. se konala slavnostní svatá liturgie v chrámě Nejsvětější Trojice v Sokolově. Při bohoslužbě, které se zúčastnil vedle místního duchovního správce protojereje Vasila Danka okružní arciděkan západočeský Jan Křivka a nový duchovní správce v Chomutově a Kadani otec Ernest, bylo vzpomenuto 70. výročí narození otce Vasila, který zdárně působí v „nejmladší" církevní obci v Západních Čechách. Církevní obci byl pronajat zdevastovaný chrám, který sloužil jako skladiště dnes již zrušené benzinové pumpě. Prvních nezbytných úprav se ujal západočeský arciděkan. Chrám byl vymalován, zavedeno elektrické vedení a topení a zřízen ikonostas, do kterého namaloval obrazy archimandrita Kolomacký, kterému jsme hradili pouze pobyt v místním hotelu. Postupně se podařilo za pomoci státní správy zastřešit kostel měděnou krytinou a opravit fasádu. Bohoslužby se konaly až do nastoupení otce Danka pouze odpoledne. Jakmile se mohly konat bohoslužby dopoledne, zvýšila se jejich navštěvovanost, což je zásluhou stávajícího otce jubilanta. Otec Danko zajistil vymalování vnitřku chrámu, jakož i vnější fasády a tak Boží stánek zdobí staré náměstí v hornickém Sokolově.

Otec Vasil předává mladičké sestřičce ikonku

Mile nás překvapil nový duchovní pro Chomutov a Kadaň, který přijel i se svými věřícími přes značnou vzdálenost. Jubilant věnoval podle svých možností pozornost tamním věřícím, když do Kadaně přestal pravidelně dojíždět ustanovený duchovní, nebo v době, kdy nebyly obě farnosti po určitou dobu obsazeny. Ukázalo se opět, že když duchovní přistupuje k věřícím s důvěrou a především s láskou, nemine se to účinkem a poslouží to ke klidu a spokojenosti na farnosti. Kdo to nepovažuje za důležité a potřebné, ale vyžaduje si jen úctu a poslušnost, toho činnost se míjí s účinkem.

Otci Vasilu Dankovi děkují účastníci bohoslužby za jeho péči o svou farnost, kde se mu podařilo vytvořit pevné společenství Božího věřícího lidu. Také za bohaté pohoštění a dárky pro 48 přítomných.

Sb. st.

Poslední rozloučení s vladykou metropolitou Dorotejem v kapli zesnutí přesv. Bohorodice v Praze na Olšanech před uložením do hrobu dne 4. ledna 2000. Uprostřed metropolitní správce Nikolaj arcibiskup prešovský s hierarchy, duchovními a věřícími.

Vydává: Metropolitní rada pravoslavné církve v českých zemích v Pravoslavném nakladatelství,

Dělostřelecká 7, 160 00 Praha 6

Hlavní redaktor: Dr. Čestmír Kráčmar, Soukenická 10, 110 00 Praha 1.

Redakce si vyhrazuje práva na případné úpravy, či krácení zaslaných příspěvků.

Uzávěrka každého čísla je 10. den předcházejícího měsíce. Vychází druhý týden v měsíci.

Litografie Lokša PrePress Rakovník, tisk Tuček tiskárna Rakovník.

Rozšiřuje PNS. Jedno číslo Kč 10,–, pro předplatitele u distribučního střediska v Praze Kč 9,–.

Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p.,

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.
– –