---

HLAS PRAVOSLAVI

---

ROCNIK LVI -- UNOR 2000 (c.2)



Chram Zesnuti Presv. Bohorodice
v Praze-Olsanech.

V popredi je hrob vladyky metropolity Doroteje.

– –

---

Obsah
Rozlouceni s vladykou metropolitou
Dorotejem 31

Smutecni rec metropolitniho
spravce vladyky Nikolaje, arcibiskupa
presovskeho 33

Podekovani za zivot metropolity
Doroteje 34

Zapomenu-li Tebe, Jeruzaleme... 35

Slovo metropolity Doroteje pri
otevreni duchovniho zastupitelstvi
pro nasi cirkev v Moskve ve dnech
26. – 29. listopadu 1999 36

Jerzy Nowosielski, ikonograf
a pravoslavny myslitel 38

Chovani vericiho pri navsteve spolecnych
bohosluzeb v pravoslavnem chramu 41

Ukaz mi cestu, Hospodine, po ktere
mam kracet, nebot k Tobe pozdvihuji
dusi svou... 43

Husova definice cirkve a pravoslavi 44

Muze se soucasny clovek vubec
jeste modlit? 46

Sluzba s pouty Jezise Krista 47

Co mame, nectime, – az kdyz
to ztratime 49

Posledni dopis, ktery vladyka Dorotej napsal
pred smrti, adresovany predsedovi pravoslavne mladeze a vsem mladym lidem 51

Projekt Bridge 51

Detem 53

Jak zijeme 55

---

Smrt otcova

(Ke skonu vladyky Doroteje)

Zavrely se dobre, laskave oci

ve tvari,

prozarene vnitrnim klidem

Bozi lasky

a milosti Pane, vepsane v dusi,

ktera svou dobrotivosti

dokazala kazdeho z nas

pohladit a naprimit.

Vsichni jsme byli v jeho pritomnosti

dobri,

nedokazali jsme odolat prilivu

lidske nehy, ktera z naseho otce

proudila klidnym, vsak mohutnym

privalem

pruzracne reky Kristova uceni.

Jsme nyni bez neho,

bez draheho cloveka,

ktery naplnil svym zivotem lidstvi.

Ukazal nam vsak cestu...

Cestu, ktera temer mizi v kamenitem uhoru

vyprahleho, jak ohnem sezehnuteho zivota

a nabizeneho pochybneho pozlatka

rezavejiciho mamonu.

Jako oslnujici sip otcova ducha

zari nam vstric jeho priklad.

Priklad Bozi pravdy,

kterou zazehl v nasich srdcich...

Cestmir Gorazd Kracmar

---

Casopis Pravoslavne cirkve v ceskych zemich

---

Rozlouceni s vladykou metropolitou Dorotejem

Vzpominka

Byla tu ovecka

bila a klidna,

pastyr mel pro ni

vzdy slova vlidna.

Pastyr a ovecka

v nem vzdycky jedno jsou,

spolu se vydali

na cestu dalekou.

Boris

Jeho Blazenstvo Dorotej, arcibiskup prazsky a metropolita ceskych zemi a Slovenska, zesnul ve veku 86 let. 60 roku vznasel pred oltarem Bozim prosby za sobe svereny lid. Z toho temer 50 let byl biskupem a dovrsil 35 let sluzby jako nejvyssi predstavitel nasi autokefalni Cirkve. Prestoze byl nositelem nekolika vyznamnych akademickych hodnosti a spocival na nem nelehky ukol rizeni cele mistni Cirkve, byl stale v prve rade obetavym duchovnim pastyrem, ktery denne travil nekolik hodin na modlitbach a vzdy si dokazal nalezt cas k rozhovoru s kazdym, kdo jej o to pozadal. Prave obetavost a zaroven skromnost spojena s hlubokym teologickym vzdelanim a duchovnosti jej ucinila jednim z nejvazenejsich hierarchu v celem pravoslavnem svete. Ti, kteri se k nemu mohli duchovne priblizit, rozpoznali v jeho tvari mimoradnou podobnost s ikonografickym znazornenim svateho Mikulase, arcibiskupa Myrskeho, vyznacujiciho se dobrotou srdce a pevnosti viry.

Vladyka metropolita Dorotej se narodil v rodine chudeho rolnika 20. rijna 1913 v obci Nankovo, nalezajici se v malebne krajine na Zakarpatske Rusi. Jeho otec Jiri a maminka Helena jej vedli v bazni Bozi a ucte k poctive lidske praci. Od malicka se vyznacoval vrouci a hlubokou zboznosti.

Zakladni skolu vychodil v rodne obci a uplneho stredoskolskeho vzdelani dosahl v okresnim meste Chustu. Zakladni vojenskou sluzbu konal v letech 1933 na Morave a po jejim ukonceni absolvoval jeste zemedelskou skolu v Niznich Bereckach. Roku 1938 byl v ramci mobilizace znovu povolan do armady. Zname okolnosti vsak prinesly zahy demobilizaci povolanych obrancu vlasti a pote rozpad prveho Ceskoslovenskeho statu. V teto dobe prevratnych historickych udalosti uposlechl vladyka Dorotej povolani Bozi k zivotu v poslusnosti, k chudobe a cistote. Dobrovolne se odrekl sveta a vseho, co v nem je. S radosti a s laskou vzal na sebe kriz oddane sluzby Kristu a jeho Cirkvi. Osudneho roku 1938 vstoupil do pravoslavneho monastyru sv. Mikulase v Ize. Pri monasskych postrizinach prijal jmeno velkeho archijereje, mucednika a askety, sv. Doroteje, biskupa Tyrskeho (+362).

Po dvou letech odrikaveho zivota v monastyru byl roku 1940 rukopolozen na jeromonacha a po cele obdobi druhe svetove valky konal obetave pastyrskou sluzbu vsude, kam byl poslan svymi duchovnimi nadrizenymi. Poslusnost ke svym predstavenym jej dovedla po valce ke studiu na obnovene Duchovni akademii v Leningrade, na ktere dosahl roku 1955 vedecke hodnosti kandidata bohoslovi. V temze roce, 12. cervna, byl na zaklade rozhodnuti Posvatneho synodu ruske cirkve vysvecen na biskupa a kanonicky uvolnen do duchovenskeho sva-zku nasi mistni pravoslavne Cirkve. Radu let vedl vladyka Dorotej moudre presovskou eparchii v nesmirne slozitem obdobi padesatych let. Jeho pastyrska cinnost v Presove byla ocenena udelenim hodnosti arcibiskupa.

Kdyz se metropolita Jan roku 1964 vzdal ze zdravotnich duvodu sveho uradu, zvolil mistni snem vladyku Doroteje do cela cele Cirkve. Stal se tak tretim v poradi metropolitou nasi autokefalni Cirkve. Ve svem programovem prohlaseni pri intronizaci se prihlasil k odkazu svych predchudcu slovy: „Mam velkou radost ze shromazdeneho stadce Kristova, ktere vede sam arcipastyr, Pan, Jezis Kristus. Tuto duchovni vinici vstipila pravice Nejvyssiho. Vzrostla a je udrzovana z vule Bozi a praci mych predchudcu, svate pameti vladyky – Gorazda, metropolity Jelevferije a dosavadniho metropolity Jana. Prijate historicke zezlo vladyky Gorazda mi bude stale pripominat praci tohoto ceskeho mucednika a vlastence... Zadam vas o jedno, abychom zili v lasce, v porozumeni a abychom zachovali „jednotu Ducha ve svazku pokoje" (Efez. 1,3)."

Obtizna a odpovedna prace metropolity, vyzadujici mnoho casu a vypeti sil, nebyla vladykovi Doroteji prekazkou, aby se venoval take rozsahle literarni cinnosti a dalsimu odbornemu teologickemu studiu. Roku 1968 ziskal na Pravoslavne duchovni akademii v Leningrade vedeckou hodnost magistra bohoslovi. Roku 1984 byl zde prohlasen doktorem pravoslavne teologie. Dalsi doktorat honoris causa mu byl udelen o rok pozdeji na Pravoslavne bohoslovecke fakulte v Presove.

Vladyka Dorotej patril mezi prvni iniciatory pripravy Velkeho a Svateho snemu pravoslavnych Cirkvi. Zucastnil se interkonfesionalniho teologickeho dialogu s orientalnimi cirkvemi a vystupoval na rade ekumenickych konferenci a kongresu. Za teologickou a ekumenickou praci mu byla udelena rada vysokych vyznamenani pravoslavnych sesterskych cirkvi. Diky vzacne osobnosti metropolity Doroteje se udrzela kanonicka jednota nasi mistni Cirkve i po vzniku novych samostatnych republik Ceske a Slovenske. Mistni snem 12. prosince 1992 jej utvrdil v cele cirkve pusobici na teritoriu dvou statnich utvaru. Na v poradi jiz IX. snemu jsme se r. 1999 pak mohli spolu s vladykou Dorotejem radovat z celosvetoveho uznani nasi cirkevni samostatnosti.

Veliky cesky basnik a spisovatel Julius Zeyer napsal:

„Ja pravil ti, ze pristi tvori si

svet lidska duse kazda na zemi,

svou bytost po smrti, nuz plati tez

pro cela pokoleni zakon ten.

Ta pokoleni hynou, snaha jich

vsak zije dal a tvori budouci

a lepsi pristim pokolenim stav."

Odkaz vladyky Doroteje zije dale v Cirkvi, v zivote a dile vsech jeho duchovnich deti, kteri mu vroucne dekuji za jeho obetavost a otcovskou lasku.

Vecna pamet!

biskup Krystof

Ze smutecniho obradu konaneho ve dnech 3. – 4. ledna 2000 v katedrale v. Cyrila a Metodeje v Praze. Se zesnulym vladykou Dorotejem se louci biskup Krystof, povereny docasnou spravou arcibiskupstvi.

Dakujeme Panu Bohu za takeho arcipastiera. Bol nam prikladom v sluzbe, uciteľom obetavosti, pokory a duchovnosti. Bol nasim predstavenym, ale aj ozajstnym duchovnym otcom, ktory miloval a duchovne ucil Bohom zvereny ľud.

– –
Za dobu svojej arcipastierskej sluzby prezil zmeny spolocenskych systemov a bol nuteny ako prvy celit roznym problemom, ktore Cirkev v jej zivote stretli.

Dakujeme Bohu za to, ze vladyka Dorotej mal dostatek sil v pokore tieto problemy riesit a za svoju Cirkev znasat aj mnohe prikoria.

Zvlast je potrebne pripomenut Jeho duchovnost, ktorou na nas posobil a castokrat usmernoval nase myslienky a srdcia k rie
seniu problemov Cirkvi v duchu pokory a lasky.

Duchovny rozmer vladyku Doroteja je znamy v pravoslavnych cirkvach ako dobry pastier, muza modlitby, uciteľa pokory a vyznavaca sväteho pravoslavia.

Touto cestou chcel by som v mene Posvätnej synody a vsetkych veriacich Pravoslavnej cirkvi vyjadrit podakovanie metropolitovi Dorotejovi za jeho sluzbu v pravoslavnej cirkvi.

ve chvili, kdy se nejen cirkev Pravoslavna, ale i vsechen Bozi lid v teto zemi louci s vyznamnou osobnosti krestanskeho ekumenickeho spolecenstvi s metropolitou, arcibiskupem Dorotejem, nemohu nez vzdat slavu a cest Hospodinu, Stvoriteli sveta viditelneho i neviditelneho, nebeskemu Otci naseho Pana Jezise Krista, slovy Zalmu 103.: „Dobrorec, ma duse, Hospodinu, cele me nitro, jeho svatemu jmenu! Dobrorec, ma duse, Hospodinu, nezapominej na zadne jeho dobrodini... Dobrorecte, Hospodinu, jeho andele, vy silni bohatyri, kteri plnite, co rekne, vzdy poslusni jeho slova! Dobrorecte Hospodinu vsechny jeho zastupy, vy, kdo jste v jeho sluzbach a plnite jeho vuli! Dobrorecte Hospodinu, vsechna jeho dila, na vsech mistech jeho vlady. Dobrorec, ma duse, Hospodinu!" Temer ctyricet let, v nejtezsich dobach, kdy svoboda tohoto naroda byla znasilnena a cirkev odsunuta na okraj spolecnosti, byl posvatnym synodem povolan vladyka Dorotej, aby pevne stal u kormidla Pravoslavne cirkve v Ceskoslovensku. Skutecny Kristuv nasledovnik, s velkou vnitrni autoritou a pritom s pokorou, ktera je ozdobou nejvetsich osobnosti. Mnohokrat jsme se setkavali pri nejruznejsich prilezitostech v porevolucnim ob
dobi. Pri zasedani presidia Ekumenicke rady cirkvi v Ceske republice, pri mnoha spolecnych ekumenickych bohosluzbach i pri nejruznejsich recepcich a oficialnich setkanich. Jsem presvedcen, ze behem techto let mezi nami vzniklo hluboke lidske pouto i vzajemna ucta. Vladyka Dorotej, patriarcha naseho spolecenstvi, byl muzem hluboke viry, ktery si ani ve vysokem veku neulehcil nic ze sve sluzby. Radostne a mocne zvestoval Kristovu pravdu, pokorne se modlil za svou cirkev, za vsechny krestany i za nasi vlast. Touzil po tom, aby se nase zeme vratila ke svym korenum, k odkazu solunskych verozvestu Konstantina a Metodeje. To, ceho jsem si na nem nejvice cenil, byla jeho hluboka oddanost Panu Jezisi Kristu. Plakal, kdyz se rozpominal na Kristovo utrpeni a potupnou smrt na Golgotskem krizi a jeho tvar se rozzarila radosti, kdyz zvestoval slavne Kristovo vzkriseni: Christos voskres, vojistinu voskres.

S kazdym pribyvajicim rokem byla jeho tvar i cela jeho osobnost stale vice prozarena vnitrnim svetlem Bozi blizkosti. Miloval tuto zemi, a prece vyhlizel duchovnim zrakem okamzik, kdy ho jeho Pan povola do sve slavy, aby na vlastni oci spatril to, cemu celym srdcem uveril.

Loucim se s vladykou Dorotejem, milovanym otcem a bratrem. Z celeho srdce mu preji, ze zemrel star a syt dnu jako starozakonni patriarchove. A dekuji nebeskemu Otci za vzacny dar jeho zivota pro lid Bozi v teto zemi.

Vam vzacni otcove a bratri z pravoslavne cirkve, ale i nam ostatnim krestanum preji, aby v nasich krestanskych spolecen
stvich z milosti Bozi vyrustali muzove a zeny prave tak Kristu oddani, tak milujici jeho pravdu, jako metropolita Dorotej. Pamatka spravedliveho zustane ziva mezi nami.

Pavel Smetana

synodni senior, predseda ERC

Slzy vdeku
Zapomenu-li Tebe, Jeruzaleme...
Smacim slzami dopis, ktery lezi na stole prede mnou.

Je na nem misto, datum a podpis:

Praha, 8. ledna 1996, metropolita Dorotej.

Napsano pevnou laskavou rukou...

Tehdy jsem Jeho Blazenstvu poslala knizku o svem otci popravenem za heydrichiady v Breslau 19. 2. 1943. Neceleho pul roku po svatem novomucednikovi Gorazdovi.

Napsala jsem ji tehdy, aby se lide dozvedeli o tom, jak vypadalo valecne detstvi, jak velkym utrpenim prosel nas narod, nez svrhl nemecke jho.

Nazev knihy je: Tato, vrat se. A on se uz nevratil...

Procitam znovu to, co mi tehdy vladyka metropolita napsal.

Je to dopis plny citu a porozumeni, odrazi v kazdem promyslenem slove neznou pokornou dusi meho draheho Serafima Sarovskeho.

Promlouva ke mne tise a durazne, jako by stal prede mnou...

Hovori o poeticke forme knihy propletene hlubokou laskou k nevinnym bytostem – detem, ktere v sobe nosi idealni cistotu a mravnost.

Cituje slova Pisma:

„Neobratite-li se a nebudete jako pacholatka, nikoli nevejdete do kralovstvi nebeskeho..." (Mat 18,3)

Dale Jeho Blazenstvo hovori o tom, ze moje knizka probouzi ve ctenari lasku ze
jmena k tem detem, ktere trpi nouzi v ubohych rodinach, potrebuji lidskou pomoc a podporu, jez by ucinila jejich zivot lehcim.

Doporucuje mne, abych dale rozvijela svuj talent, „aby me uspesne pero zaplnovalo dalsi ciste stranky ve prospech tech, ktere Kristus miloval, bral na sva Bozska kolena a zehnal jim."

Dopis konci pozehnanim do noveho roku.

Dnes, po ctyrech letech, si jej opet procitam, i kdyz znam hrejiva slova nazpamet.

Libam ruce, ktere mi tolikrat zehnaly, libam ruce, ktere mne potesily timto dopisem...

Libam vychladle ruce za celonocniho bdeni nad rakvi Jeho Blazenstva.

Mnohokrat. Jsou tak heboucke, jako byvaly kdysi. Dycham na ne a chci je zahrat ve svych dlanich.

Sbohem, muj nezapomenutelny vladyko metropolito Doroteji, skromny a pokorny Serafime Sarovsky, posvecujici nas verici a verne svetlem sve nekonecne lasky.

Budu psat o detech i pro deti, jak jste mi doporucil. Je to vlastne jakesi „poslusanije". Zavazek, dluh.

A Vy se na mne nekdy podivejte z mist, kde zari svetlo tvare Hospodinovy, zda je to tak, jak jste si predstavoval.

Vecna, vecna pamet.

sestra Jana
– –

Jedna z poslednich slov na zeleni Bozi nivy
Slovo metropolity Doroteje pri otevreni
duchovniho zastupitelstvi pro nasi cirkev
v Moskve ve dnech 26. – 29. listopadu 1999

Vase Svatosti, Vase Vysokopreosvicenosti, drazi otcove, bratri a sestry, milovani ucastnici Bozske liturgie!

Nase delegace z ceskych zemi a Slovenska s radosti prijala pozvani Jeho Svatosti na tuto velkolepou slavnost historickeho vyznamu: otevreni „podvorja" pro nasi cirkev jednotnou ve dvou samostatnych statech: Ceske a Slovenske republice.

Duchovni matka – ruska cirkev – nam tim umoznila novy zpusob existence nasi cirkve v blizkosti Jeho Svatosti.

Vzdycky jsme citili vrelou lasku k ruske cirkvi.

Otevreni „podvorja" pro nasi cirkev je vysokou cti, za kterou dekujeme Posvatnemu synodu ruske cirkve, ktery jednomyslne prijal navrh Jeho Svatosti.

S pokorou a radosti se citime duchovnimi detmi ruske cirkve, ktera byla vzdy pripravena prokazat nam svou materskou pomoc, vzdy vcasnou a uzitecnou.

Jak je vseobecne znamo, nase cirkev tezce utrpela v obdobi 2. svetove valky.

V letech 1939–1945 okupovali hitlerovci Ceskoslovensko. Bylo prolito mnoho krve. Mezi obetmi v roce 1942 byl i svaty vladyka Gorazd se svymi spolupracovniky.

Odsoudil je vojensky tribunal a byli zastreleni. Pronasledovani byli i dalsi knezi s rodinami.

Mnoho ceskych duchovnich odvlekli fasiste do koncentracnich taboru a na nucene prace. Ceskou pravoslavnou cirkev prohlasili za zrusenou. Verici byli ponechani na pospas osudu.

Ruske farnosti v Praze bylo prisne zakazano prijimat pravoslavne Cechy na modlitby a na svatou eucharistii.

Chramy i s inventarem byly likvidovany ve prospech okupantu a byly znesveceny.

Verici horce oplakavali sveho vladyku Gorazda. Nemeli zadnou moznost prijimat Svate Dary. Jejich postaveni se udrzelo v podstate do konce valky – do roku 1945.

Muzeme si predstavit, v jakem stavu byly chramy. Pripominaly rozbity korab na mori, zmitany vlnami.

Verici vsak nepropadali zoufalstvi, ale s Bozi pomoci se chopili dila. Ti z knezi, kteri zustali nazivu, se zacali vracet z koncentracnich taboru do zpustosenych chramu. Cirkevni struktura byla rozbita. Archimandrita Andrej (Kolomacky) zacal s opravou chramu. Roucha dal usit z obycejneho platna. Vysvecovaly se chramy a zacaly se konat bohosluzby.

Verici se slzami v ocich pomahali opravovat znicene chramy.

Neklesali vsak duchem. Jejich vroucne modlitby se nesly Bohu.

Vznikla iniciativni skupina, ktera poridila soupis vzniklych skod. Vypravila se do Belehradu v tehdejsi Jugoslavii, aby poprosila o materialni podporu a dalsi pomoc. Ale Srbska pravoslavna cirkev, ktera mela od roku 1920 patronat nad Ceskou pravoslavnou cirkvi, sama velice utrpela ve valce a pres vsechny snahy nemela moznost dat nam materialni pomoc ani obnovit cirkevni strukturu.

Tehdy se delegace vratila domu, uskutecnila v moravskem meste Olomouci velke shromazdeni, ktere rozhodlo, ze se pravoslavni z CSR obrati s prosbou na Ruskou pravoslavnou cirkev.

Byla sepsana podrobna zprava o situaci Ceske pravoslavne cirkve.

Jeho Svatost patriarcha Alexij I. (Simanskij) hluboce vnimal hore, ktere ve valce nasi cirkev postihlo.

Rozhodl poslat do Ceskoslovenska archijereje s ukolem obnovit cirkevni organizaci.

Dale poslal i materialni pomoc v podobe svicek, cisi, antiminsu a podobne.

Vybral arcibiskupa Jelevferije, skromneho a pracoviteho duchovniho, ktery dal nasi cirkev brzy do poradku.

Bylo zalozeno bohoslovecke uciliste – Seminar v Karlovych Varech, pozdeji Pravoslavna bohoslovecka fakulta v Presove.

Ustanovily se ctyri eparchie v cele s biskupy: dve v ceskych zemich a dve na Slovensku. Svou arcipastyrskou praci ziskal vladyka Jelevferij velkou autoritu a Hospodin zehnal jeho dilu.

Jeho Svatost se rozhodl navrhnout Posvatnemu synodu, aby se Pravoslavna cirkev v Ceskoslovensku k roku 1951 stala autokefalni.

Duchovni pastva se zaradovala z teto vyznamne udalosti.

Presto vsak pokracovala duchovni pomoc ve vsem, ceho bylo zapotrebi.

Chram sv. Mikulase v Kotelnikach, misto podvorje svate Ludmily

Patriarchie k nam posilala biskupy a duchovenstvo, na akademiich studovali mladi lide na zaklade stipendii Vasi cirkve.

Nic nam nebylo odepreno. Tato podpora nas duchovne posilovala.

Pochopitelne to byly i knihy, ktere jsme dostavali. Ale nejvice ocenujeme apostolsky patronat.

Ja nehodny jsem byl v roce 1955 chirotonizovan Jeho Svatosti patriarchou Alexijem I.. Behem 44 let jsem uskutecnil sedm archijerejskych chirotonii. Pro nasi pocetne nevelkou cirkev je to znacne mnozstvi. Jsme stastni, ze nosime apostolskou pecet chirotonie od Ruske pravoslavne cirkve.

Na konci sveho vystoupeni chci Vasi Svatosti znovu podekovat za velkou cest otevreni podvorja za Posvatny synod, Metropolitni radu, duchovni, verici i za sebe. Dekuji Vam take za pozvani nasi delegace jmenem cele nasi cirkve v Cechach, na Morave a na Slovensku, za veskerou pomoc, ktera vzdy slouzila ke slave Bozi a svateho pravoslavi, jez proslo v nasi vlasti trnitou cestou. Ale Bozi pomoc a pomoc nasi materske Ruske pravoslavne cirkve mu nedala zhynout. Dekujeme za „podvorje", ktere bude predstavovat nasi cirkev v blizkosti Vasi Svatosti. Budeme se v nasich chramech modlit za Vase zdravi a dlouhy zivot. Mame radost z uspechu, kterych dosahla Ruska pravoslavna cirkev pod Vasim vedenim.

Hospodin skrze proroka Jeremiase rika:

„...oddelis-li vec drahou od nicemne, jako usta ma budes..." Jerem. 15,19

Tato slova se vztahuji i k nam, kterym svym prikladem slouzite a nabadate nas, abychom stali na strazi sveho poslani.

Nasich srdci se dotyka cest, kterou Hospodin sesila na sve bdele sluzebniky.

Necht zehna Hospodin tomuto „podvoriji". Jeho otevreni at poslouzi k Bozi slave a prinese zrale plody sve cinnosti pro blaho obou cirkvi: duchovni matky i jejiho duchovniho ditete – nasi cirkve – k upevneni svateho pravoslavi a ke spaseni tem, kteri se pokorne modli k Hospodinu.

Jeste jednou dekujeme Vasi Svatosti a vyprosujeme Vam pevne zdravi a dlouhy zivot.

Metropolita Dorotej



Svata Ludmila

Pravoslavni umelci
Jerzy Nowosielski, ikonograf a pravoslavny myslitel
Snazil jsem se pri komponovani alba respektovat tuto starou tradici."

Prof. Jerzy Nowosielski prednasi na krakovske Akademii muzickych umeni. Je znam jako tvurce neobyzantske polychromie. Jeho dila jsou umistena v mnoha pravoslavnych chramech, ale i v katolickych kostelech v Polsku a take na Azorech ve frantiskanskem kostele.

Pro krakovskou pravoslavnou obec, ktera se vyznacuje velkym poctem osob z rad akademicke inteligence, pro chram Zesnuti Bohorodice v ul. Szpitalni 24, vytvoril nastenne malby. Vyzdobil take stary chram v Grabarce, ktery byl bohuzel spalen zlocinci. Jeho dila jsou vystavovana skoro ve vsech kontinentech.

V roce 1999 vyslo v Polsku dvoudilne album praci prof. Jerzeho Nowosielskeho pod nazvem: „Jerzy Nowosielski – Villa dei misteri, pascha ikony". Autorem alba je architekt Jan Pawlicki. Vydano bylo na evropske urovni a v exkluzivni kvalite v nakladatelstvi Orthodruk v Bialystoku. Obsahuje 170 reprodukci tvorby malire.

Jan Pawlicki rika: „Ikona je tajemstvim, ke kteremu se nemuzeme priblizit bez predsine. Clovek neni navykly k nahlym zmenam teploty ani nalady. Kdyz vchazime z rusne ulice do chramu, musime se doladit k vuni kadidla, lesku svici a ikonam svatych vystupujicich ze stinu. Stare chramy mely mnohem vice sini, ktere postupne privadely vericiho do nejsvatejsiho prostoru, do presbyteria.

Prof. Jerzy Nowosielski a fresky kaple Vsech Svatych v Krakove

„Pravoslavi je moji duchovni vlasti" – prohlasil jednou umelec a jeho prace to potvrzuji. Ve sve tvorbe nechce kopirovat ikony ve starem stylu, ale zajima ho tvurci synteza zvlastnim zpusobem pojateho modernizmu. Tradici chape jako zdroj inspirace a ne jako omezeni svobody. Pojima ikonu jako otevrene okno na Bozi skutecnost, na svet fyzicky vnimane poezie.

Protojerej Witold Maksymowitz rekl o Nowosielskem, ze je originalnim prukopnickym a nezavislym umelcem, ktery uvadi ikonu do stredu soucasnosti a je presto pokracovatelem, primo konservatorem tradic a subtilne se zaclenuje do nasich schemat a nalad.

Prof. Jerzy Nowosielski je predevsim nabozenskym myslitelem, svetskym pravoslavnym teologem a zastancem staroslovenske liturgie.

Svou teologii vyjadruje intelektualnim hledanim v malirstvi. Neznamena to, ze nema co rici i verbalnim zpusobem. Nowosielski je autorem eseju vydavanych v ruznych casopisech. Jeho publikace prispivaji k odkryvani duchovniho a intelektualniho bohatstvi v pravoslavi.

Ikonograf Jerzy Nowosielski mluvi o pravoslavne liturgii takto: „V podminkach zvysene emocionalni aktivity uplne jinak prijimame liturgicke texty. Vznikaji necekane asociace, elementy obsahu nabiraji necekane sily a vyznamu. Vznika atmosfera intensivni percepce duchovniho, intelektualniho a poetickeho bohatstvi." Tvorba Nowosielskeho spojuje moderni formu exprese s byzantskym malirstvim, a spise, jak rika Jan Pawlicki, s umenim jeste drivejsim, jake bylo ve Farasu v krestanskem centru Nubie, v egyptske Fajjume, u Koptu a na Sinaji. Byzanc reprezentuje vykvet klasickeho umeni, vyjimecne sublimovaneho a dopracovaneho, ale Nowosielski jde ve smeru silnych akcentu, silnych kontrastu, tlustych car, zariveho videni smelejsich tonu, ve smeru predbyzantske epochy. Je zvlastni, ze na konci 20. stoleti se objevil umelec, ktery tvori v duchu epochy, na jejiz bazi vznikla Byzanc.

Vize chramu v Grabarce



Ikona sv. Mikulase

Detail jedne fresky na modrinovem oblozeni kaple

Podle materialu z knizky Nowosielskeho Innosc pra-woslawia a Przegladu Pra-woslawneho.

MUDr. J. Karpowicz

PRAVOSLAVNE VYSILANI

KAZDY PATEK V 19.15, KAZDOU STREDU VE 22.30


Brno Svaty Hostyn

107,5 FM 90,6 FM

Praded

93,3 FM
Pravoslavne vysilani radia Proglas oslavi letos pate narozeniny.

Do redakce Pravoslavneho vysilani muzete napsat svoje namety

a pripominky k poradum.

Adresa: Pravoslavne vysilani, Radio PROGLAS, Barvicova 85, 602 00 Brno.

Chovani vericiho pri navsteve spolecnych
bohosluzeb v pravoslavnem chramu
V pravoslavne cirkvi je velky pocet zvyku a obyceju, ktere nam prinesla a zachovala cirkevni tradice, cimz zviditelnujeme nasi uctu, zel casto i nasi neuctu k Vsemohoucimu, pri jejich nedodrzovani. Nektere z techto zvyku maji ciste kulturni nebo mentalni charakter, jine jsou projevem krestanske zboznosti anebo vseobecneho chovani; nektere jsou dulezite, nektere ne. Proto je dobre, aby nasim farnikum byla skutecnost o zvyklostech a obycejich cas od casu vysvetlovana a pripominano, ze nase chovani v chramu muze ovlivnit priznive anebo negativne vnitrni zivot cirkevni obce.

Sedet anebo stat

Tradicne pri modlitbach a bohosluzbach v pravoslavne cirkvi stojime. V „staropravoslavnych" zemich v chramech zpravidla drevene lavice k sezeni nenalezame, az na drevene zidle umistene u sten, ktere slouzi starsim a nemocnym osobam. Prednostne se doporucuje stani na patricnem miste behem bohosluzby tak, aby vsichni pritomni meli vizualni prostor. Nelze zapominat, ze stojime pokazde: kdyz se cte sv. evangelium (nekdo kleci; v obdobi velikopostnim pri sv. liturgii predem posvecenych daru v urcitych okamzicich tez klecime), za maleho a velkeho vchodu, sv. prijimani, pri okurovani, pri knezskem resp. biskupskem zehnani a pri odpustu. Nevime-li presne, zda mame sedet anebo stat, je lepe stat.

Zazihani svice

Obetovani svice je nedelitelnou soucasti zboznych ukonu pravoslavneho krestana a je spojeno s modlitbou. Zapalit svicku ihned po vstupu do chramu se povazuje za nejvhodnejsi a typicke. Je tomu tak, protoze behem bohosluzby, zvlaste pri sv. liturgii zapalit svicku nelze, kdyz vsichni poslouchaji cteni ze sv. apostola nebo ze sv. evangelia, pri konani maleho a velkeho vchodu, pri kazani a vzdycky, kdyz verici stoji. V opacnych pripadech chozeni po chramu ostatni rusi. Ti z nas, kte ri neprinesli obet svicky pred zacatkem bohosluzby maji vedet, ze prisli do chramu pozde, nebot bohosluzebni shromazdeni ma zacit za pritomnosti cele farnosti. Proto nekteri duchovni zamerne otaleji se zapocetim bohosluzby kvuli pripadnemu zpozdeni stalych navstevovatelu chramu.

Pozdni prichod do chramu

V pripade zpozdeni navstevnik vkroci do chramu tise a zjistuje, co se v teto chvili deje. Cte-li se ze sv. evangelia anebo z sv. apostola, kona-li se maly anebo veliky vchod, vyckavame a po skonceni zaujimame misto. Jestlize v teto chvili knez kaze, zustavame stat pobliz chramoveho vchodu a nikoliv vstupujeme dopredu, abychom lepe slyseli. Zbytecne tak na sebe upozornujeme a urazime vsechny pritomne svym pozdnim prichodem. Verici, kteri z lenosti prisli do chramu po zacatku sv. liturgie, by nemeli pristupovat k sv. prijimani.

Odchod z chramu pred koncem (odpustem)

Bezduvodny odchod z chramu pred odpustem je zlozvyk, jenz ochuzuje dotycneho o zaverecne pozehnani. Svata liturgie zacina slovy „Blahoslaveno budiz kralovstvi..." a konci „Odejdeme v pokoji". Odejit predcasne v nedeli hned po sv. prijimani, neni-li to krajne nezbytne, znamena davat prednost vecem svetskym pred vnimanim boziho pokoje.

Liceni

Na bohosluzebnych predmetech jako jsou ikony, prestolni krize, lzicka a jine casto nalezame neprijemne stopy po rtence, ktere duchovni pote musi odstranovat. Je zbytecne vysvetlovat, jak se tyto stopy po rtence na zminena mista dostaly. Je treba jen dodat, ze Buh v chramu neprihlizi na vizualni krasu a atraktivnost cloveka, nybrz na jeho vnitrni poklad dobrych skutku, zboznosti a ctnosti.

Uctivani sv. ikon

Je bezne po prichodu do chramu uctivat sv. ikony libanim a poklonou. V nekterych chramech jsou sv. ikony dokonce vystaveny k uctivani primo v predsini. Ackoli nekomu bude pripadat zbytecne o tom mluvit, je prece dobre vedet, ze ty kteri jsou na sv. ikonach, nelibame nikdy na rty anebo tvare. Je lepe pri uctivani sv. ikon polibit sv. evangelium, papirovy svitek anebo sv. kriz, se kterymi jsou svetci vyobrazeni anebo jejich ruce a nohy.

Mluveni v chramu

Neni vhodne pri setkani v chramu se znamymi a pribuznymi vest rozhovor. V opacnem pripade projevujme nanejvys neuctu k Bohu a ignorovani vsech pritomnych, kteri prisli do Boziho domu, aby se modlitebne soustredili. V chramu rozmlouvejme se Stvoritelem pouze skrze modlitby, pisne a dikuvzdani. Cas pro rozhovory s prateli najdeme i po bohosluzbe.

Jak pozdravit biskupa anebo kneze

Nejspravnejsim zpusobem jak pozdravit kneze anebo biskupa je pozadat je o pozehnani a polibit jim pravici. Biskupske a knezske pozehnani prijimame pristupujice k nim s rukama slozenyma dlanemi vzhuru pravou na levou, nikoliv svetskym pozdravem podanim ruky. Libani ruky hierarchickym osobam neni ponizujici pro nikoho - ba naopak - timto vyjadrujeme uctu k posvatnosti jejich sluzby a uradu.

Obleceni v chramu

Jsou jeste pametnici, kteri si pamatuji, ze dat na sebe „to nejlepsi obleceni" bylo spojovano s nedelni navstevou sv. chramu. Dnes modni trendy jsou ponekud takove, ze pojem, co je „to nejlepsi obleceni" stezi lze sloucit s navstevou chramu. Dobry krestan se obleka dustojne, nenapadne a ciste. Zde uvadime nekolik doporuceni.

Deti: pouze male deti (do 10 let) smi vkrocit do chramu, lidove receno, v „kratasech". Jak deti tak dospeli by nemeli mit na sobe kalhoty z kuzi, saty z latexu, ani turisticke boty a tricka s napisem. S takovym oblecenim jit do chramu je nevhodne. Boty a sandaly jsou vzdy ciste.

Zeny: jejich obleceni ma byt „mravne", co se tyce delky a barvy satu. Nikdy by nemely do chramu nosit obleceni v barve tela. Kazdy vrchni kus zenskeho obleceni musi mit zada a melky vystrih, nesmi byt odhalena ramena. Je-li navstevnice chramu v kalhotach - ty maji
byt z latky. Noseni rifli anebo dzinsu do chramu je pro zeny nevhodne. Premira sperku je tez nevhodna.

Muzi: Obleceni ma byt skromne. Sako a kravata neni povinna. Kosile nema byt rozhalena a noseni dzinsu a rifli (i kdyby byly nove) prozrazuje nedbalost. Nikdy nezapominat, ze do chramu chodime, ne abychom upozornovali na sebe, nybrz na modlitebni setkani se Stvoritelem.

Krizovani

Casto si vsimame, ze verici behem bohosluzby se krizuji v ruznych chvilich a ruznym zpusobem. I kdyz krizovani je vizualni projev osobniho nabozenskeho prozivani, je dobre vedet, ze v urcitych okamzicich krizovani se je „povinne" a nekdy „nevhodne".

Krizujeme se tehdy, zazni-li v chramu bohosluzebny text, jehoz soucasti jsou slova „Otce i Syna i Ducha svateho"; na zacatku a na konci bohosluzby a osobnich modliteb; pri vstupu a pri odchodu z chramu a vzdy chodime-li pobliz svateho oltare; pri uctivani ikon, sv. krize a sv. evangelia.

Nekrizujeme se u sv. kalicha pred sv. prijimanim (nebezpeci rozliti sv. Daru); pri biskupskem anebo knezskem zehnani slovy „Pokoj vsem" se pouze lehce uklonime, abychom jejich zehnani prijali. Nikdy se nekrizujeme, prijimame-li pozehnani kdekoliv od duchovnich, libajice jejich ruce.

Deti v chramu

Je mile spatrit v chramu co nejvice deti - vytvareji totiz domaci atmosferu a vzbuzuji nadeji a viru v posloupnost cirkevniho zivota.

Deti, zvlaste ty nejmensi, maji byt behem bohosluzby pod rodicovskym dozorem, pripadne co nejblize k chramovemu vychodu, aby rodice s detmi mohli, je-li treba, bohosluzbu docasne opustit. Deti nemaji pobihat volne po chramu, zejmena v blizkosti sv. oltare, jedine pristupuji-li k sv. prijimani v doprovodu rodicu. Ti posilaji sve deti ke knezim po navrseni sedmi let ke sv. zpovedi a vysvetluji jim, jak se v chramu maji chovat vcetne toho, proc a jak po sv. Liturgii pouzivame posveceneho chleba (antidoron, anafora).

Tyto a dalsi zvyklosti, o kterych jsme se snad nezminili, jsou-li dodrzovany, v zadnem pripade nemohou byt duvodem obvinit z pedantismu toho, kdo se za jejich udrzovani stavi. Prave naopak - je to naplneni doporuceni sv. apostola Pavla, aby vsechno, co se v chramu odehrava, bylo konano s patricnym radem
a s uctou. Vzdyt i duchovni ke konci sv. liturgie vyzyva cele bohosluzebne shromazdeni, aby pristoupilo ke svatostem „s bazni bozi u vire" a s laskou duchovni.

Presbyter - inok Sava

Diky za Bozi cestu
Ukaz mi cestu, Hospodine, po ktere mam kracet, nebot k Tobe pozdvihuji dusi svou... (Z 143)

Kulaty mesic osvetluje zahradky spici pod lehkou bilou prikryvkou a udivene nahlizi oknem, co delam tak brzy rano ve sve pracovne.

Marne se mu snazim vysvetlit, ze prave tou dobou se mne nejlepe modli a premysli. Cely dum spi a rusi mne jen on sam svym pronikavym zvedavym pohledem.

Je 23. 12. 1999.

Uz nekolik dnu se mesto plne zmatku a horecneho shaneni stromku, kapru a darku podoba Babylonu.

A pritom malo z tech, kteri se s obrovskymi taskami domahaji svych prav v preplnenych tramvajich, si vzpomene s pokorou a vdecnosti na Vykupitele, od Jehoz narozeni uplynulo uz 2000 let...

Rodinna setkani, radost z obdarovani, zare stromku, hojnost a bohatstvi stedrovecerni vecere, detske usmevy pripomenou spise Jeziska, jak si jej za ta staleti upravila lidova tvorivost.

Jeste snad koncert, urcite televize a mozna pulnocni na Stedry den. Pulnocni...

„Kristus se rodi, oslavujte Ho.

Kristus prichazi z nebe, vitejte Ho.

Kristus je na zemi, povznasejte se."

Pred sebou na stole mam pozvanku.

Jasna hvezda na ni smeruje k Detatku, osvetluje Maminku i malou ovecku, ktera strezi klid a mir vukol.

Text na protejsi strance sdeluje, ze nas pravoslavna cirkevni obec v Horovickach srdecne zve na tradicni pulnocni bohosluzbu 24. prosince 1999 ve 24 hodin, pri ktere osobne podekuje za sve stribrne vyroci knezskeho sveceni dlouholety farar teto obce Radim Pulec, nynejsi biskup Krystof...

Pred petadvaceti lety bylo me dceri Zuzance patnact let.

Pomalu se menila jako v te pohadce z oskliveho kachnatka v bilou labut.

Pred petadvaceti lety jsem jezdivala se svymi zaky na vylety po nejkrasnejsich mistech nasi vlasti.

Pred stejnymi petadvaceti lety stanul pred svou pastvou v Horovickach otec Radim se srdcem plnym krestanske lasky, viry, obetavosti, trpelivosti a nadseni.

Nabidl vericim dusi pruzracnou jako studanka a oni z ni s duverou pili...

Horovicky lezi u Karlovych Varu.

Pokusim se prijmout srdecne pozvani jejich cirkevni obce.

Bude to pout do mladi a pocatku duchovniho poslani vladyky Krystofa, ktery mne pokrtil ve vodach Jordanu a otevrel mi tim trnitou cestu za nasim Panem Jezisem Kristem.

Bude to neco mezi podekovanim a blahopranim k tak vyznamnemu vyroci...

V V V

Je Stedry den, posledni v tomto tisicileti.

Dospela jsem na konec sve dnesni dlouhe pouti.

Projizdim zasnezenou krajinou a sleduji nezname vesnice, ktere svymi ojedinele osvetlenymi okenky ospale vyhlizeji do tmy.

A najednou jsou tu Horovicky.

Prohlizim si nevelky, ale pekne promodleny chram, bily ikonostas vystupujici z mihotaveho svetla svicek, maly vanocni stromecek jakoby priputoval z meho detstvi: skromny a prece nejkrasnejsi se svymi podomacku vyrobenymi ozdobami.

Vse zde dycha pohodou, odevzdanim, pokorou a laskou.

Udivuje mne mnozstvi vericich, kteri prisli podekovat otci Radimovi za jiskricku, kterou zde pred petadvaceti lety rozzehl v jasne horici plamen svateho pravoslavi.

Pocitam, ale moc to nejde. Jsou tak tesne jeden vedle druheho, stari, mladi a deti, ze mohu jen zhruba odhadnout, kolik se jich seslo. Sto, snad vic...

Neokazale, uprimne, tak, jak jsem to kdysi videla na Karpatske Rusi, prisli podekovat nasemu Panu Jezisi Kristu za to, ze „nam, nam narodil se."

Koledy se nesou velebne a uprimne prostorem chramu osvetlenem mnozstvim svicek.

Horovicti si pozvali pani Verusku Topicovou, aby jim pomohla svym jasnym hlasem zazpivat a zavzpominat na to, jak zde pred dvaceti peti lety zacinali.

Kazani je takove, jako celkove ovzdusi teto svate noci: proste, uprimne, krasne.

Vladyka Krystof v rouchu, ktere kdysi jako otec Radim nosil, vypravi o narozeni na
seho Pana Jezise Krista, od nehoz uplynulo 2000 let. Rozviji myslenku krestanske lasky zajimavou metaforou. Az budeme psat na zacatku letopoctu dvojku, ktera jakoby pripominala lidskou hlavu, snazme se ji pohladit nejen pri psani, ale take ve skutecnosti. Pohladit hlavu sveho blizniho krestanskou laskou slovem i skutkem.

Nebot: „Co ucinite nejmensimu z vas, jako byste Mne ucinili..."

Pulnocni bohosluzba konci.

Lide se pomalu rozchazeji.

Jeste stisk ruky a „mnogaja leta" vyslovena tim nejprostsim a nejsrdecnejsim zpusobem, jak je to mezi opravdovymi prateli samozrejme...

Odchazim do ledove tmy stedrovecerni noci.

Ale v dusi mne hreje jiskricka, kterou otec Radim zazehl pred petadvaceti lety v teto malebne vesnicce.

Jiskricka, jez zarila vdecne vstric svemu pastyri z oci vericich, kteri slavili tichou a svatou noc 24. 12. 1999 v Horovickach s Preosvicenym vladykou Krystofem.

A ja jim z cele sve duse preji, aby nikdy nevyhasla.

sestra Jana

Cirkev a zivot
Husova definice cirkve a pravoslavi
Po dukladnem prozkoumani dostupnych materialu, theologickych spisu, homilii, listu ruznym adresatum, zaznamenanych svedectvi osob pritomnych kostnickemu koncilu i veskerych dejinnych souvislosti, pripravuje zvlastni ekumenicka komise v Rime spolecne prohlaseni o zaslouzenem miste, ktere Jan Hus zaujima – podle prohlaseni rimskeho biskupa Jana Pavla II. ze 17. XII. 1999 – „mezi reformatory cirkve". Pri prosincove audienci v Klementinskem sale Apostolskeho palace papez zaroven ocenil Husovu „mravni odvahu tvari v tvar protivenstvi a smrti, ktera z neho ucinila postavu zvlastni dulezitosti" a vyslovil nadeji, ze nove poznatky komise
prispeji ke „znovunalezeni jednoty vsech krestanu".

Co to znamena? Jisteze nebudeme ocekavat nejakou radikalni zmenu verouky rimske cirkve. Presto budou – jiste pecliveji nez kdykoli predtim – zvazeny vsechny okolnosti doboveho kontextu, ktere podminovaly nazory betlemskeho kazatele, a uz to muze nabidnout klic k reseni nejedne stale zive otazky vztahu mezi cirkvemi. Nepochybne jiz od II. vatikanskeho koncilu ucinil Rim radu vstricnych kroku, vytvarejicich slibnejsi prostor pro vecny rozhovor take ve vecech veroucnych a pro pripadnou moznost jejich preciznejsiho vymezeni a prehodnoceni. Sympaticky posun naznacuje do jiste miry i novy oficialni katechismus katolicke cirkve.

Po cela staleti bylo pro Rim kamenem urazu zejmena Husovo uceni o Cirkvi. Jeho latinsky spis „De ecclesia", posuzovany snemem, se stal jednou z hlavnich pricin, ktere posleze vedly ke kazatelovu upaleni. Neni pochyby, ze na formovani autorovych nazoru zde mela vliv nejen celkova spolecenska a nabozenska krize, ale predevsim dosud malo docenovane chiliasticke tendence doby. Stale jeste doznival ohlas proroctvi kalabrijskeho opata Gioacchina da Fiore o nadchazejicim veku Ducha svateho, jez sdileli mnozi na obou stranach konfliktu (mezi Husovymi odpurci napr. Vincenc z Ferrary, Jan Kapistran aj.). Takova atmosfera si primo vynucovala uvahy o priprave Boziho Kralovstvi a o nove povaze Cirkve. K cemu slozita, primo „kamenna" struktura cirkevnich instituci, kdyz prece Duch vane, kam chce (Jan 3,8), co nevidet zaplavi svet a vyzvedne k Bohu vsechny vyvolene? A Pan zhodnoti cloveka ne podle uradu a postaveni (kdo je mel a zproneveril se mu, bude tim prisneji potrestan), nybrz podle sily jeho viry a lasky. Cirkev tedy nebyla Husovi instituci, do niz je clovek prijiman nebo z ni vylucovan lidskym rozhodnutim. Leckdo vylouceny zustava uvnitr, a nejeden s prednostnim postavenim uvnitr, do cirkve nepatri. Hus se upamatovaval, ze podobne myslenky zaznamenal uz Jeronym. K vseobecnemu presvedceni, ze „vsechno lidske stvoreni musi se pod ztratou spasy naprosto podrobit rimskemu veleknezi", dodaval: „Veleknezi ano. Jenze neni jineho takoveho velekneze, krome samotneho Pana Jezise Krista, naseho velekneze jedineho" (XII. kap.). Neni jine hlavy cirkve krome Krista: kdyby druhou hlavou mel byt jeste papez, byla by cirkev dvouhlavou obludou. Papezsky primat se opira o Jezisova slova k Petrovi v Matousove evangeliu 16,18: „Ty jsi skala, a na te skale..." i o „predani klicu k svazani i rozvazani" vseho na zemi. Stejne jako odevzdy pravoslavni krestane, vaze Hus v VII. kapitole sveho spisu onen Jezisuv vyrok na predchozi Petrovo prohlaseni: „Ty jsi Kristus, Syn Boha zive
ho." To je poznani, ktere apostolu nezjevilo „telo a krev", nybrz „Otec, ktery je na nebesich". Je tedy onou Skalou Kristus, „kral nebes a zenich cirkve". Podminene vudci postaveni Petrovo je v danem okamziku dano jeho „virou, pokorou, laskou, ano i chudobou a vytrvalosti v chudobe", mirou jeho osobniho ztotozneni s Kristem. Petr se stava velkym jedine proto, ze chce byt „sluzebnikem vsech". V okamziku, kdy tyz apostol selze, zacina tonout ve vlnach jezera, po jehoz hladine mel kracet, ba zaslouzi si i ostre pokarani „Odstup satane..." Proto Hus prohlasuje: „Za tuto skalu nemuze byt pokladan urcity papez s urcitymi kardinaly i s celym svym domem..., ktery se ve sve vladarske moci okazale chlubi svym prvenstvim a nadvladou" – a betlemsky kazatel hned doklada, ze „svata cirkev Kristova kvetla nejprve v Jerusaleme za zivota apostolu chodicich s Kristem, potom v Antiochiji, v dobe kdy tu mel stolec svaty Petr, a teprve potom v Rime..." A to jeste jen proto, ze Rim byl tehdy hlavnim mestem rise. „A odtud verim," pokracoval kazatel, „ze lze pripustit, aby se cirkev Kristova nazyvala jmenem kterehokoli mista, v nemz ziji spravedlivi verici..." Papez se vsemi kardinaly a s celou svou obci vericich tedy neni nez „casti svate cirkve obecne a apostolske". – Podobne se i pravoslavi odvolava na slova, jez napsal Origenes: „Paklize rikame: Ty jsi Kristus, Syn Boha ziveho..., stavame se Petrem (Skalou), nebot kazdy, kdo se pripodobnuje Kristu, stava se Kamenem. Cozpak Kristus dava klice nebeskeho kralovstvi jenom jedinemu Petrovi, a zadny jiny blazeny je nedostava?"

Pravnickou a stroze dogmatickou definici institucionalni cirkve nemohl Hus bezvyhradne akceptovat. Dilo Ducha se neda spoutat pouhymi paragrafy. Byla mu primarni skutecnosti, jedinou a pritom prekracujici hranice instituci. Samozrejme plne uznaval platnost prvnich cirkevnich snemu, vaznost knezskeho povolani a biskupskeho uradu, udelovaneho podle apostolske posloupnosti, predpokladal vsak, ze by nositele knezskych hodnosti byli jich hodni. Vzdyt „knezska moc vynika nad kralovskou starobylosti, dustojenstvim a uzitecnosti". Svou moc tedy nemaji knezi ze sebe, nybrz od Boha, a tedy ani jejich moznost „svazovat a rozvazovat" nemuze byt zavisla na jejich svevoli, ale vylucne na poslusnosti vuci Bohu a na jejich cistem zivote ve vire.

„Cirkev je jedina," hlasal Hus v IX. kapitole De ecclesia, „a jediny Kristus je hlavou te cirkve. Tu je naprosto zrejme, ze Petr ani nebyl, ani neni hlavou te svate cirkve obecne. (...) Proto nema verici pochybovat o tom, ze se Petr nikdy neodvazil o sobe tvrdit, ze by byl hlavou svate cirkve obecne. Vzdyt ani ji celou neridil, ani neprevysoval dustojenstvim, ani nebyl zenichem teto obecne cirkve."

Hus je jiste clovekem sve doby a sveho prostredi, podminily jej myslenky Viklefovy i chiliasticka atmosfera neklidneho casu.¹) Nicmene zaslouzi, aby jeho pojeti cirkve bylo peclive srovnano s pojetim pravoslavnym – a aby se znovu stalo predmetem pratelskych rozhovoru mezi krestany ruznych denomi
naci. Co z toho cas odnesl a co naopak prival az k nam, necht tyto rozhovory prokazi. Je-li z toho co zive, pak neni duvodem k odmitnuti odlisna puvodni pohnutka jeho uvazovani.

Zvlastni srovnani si jiste zaslouzi samo pravoslavi a osobnost Jana Husa, verneho strazce cistoty cirkve Kristovy, jehoz viru jiz nejeden pisatel (bez ohledu na institucionalni prislusnost) nazval skutecnou virou pravoslavnou. „Pravda se muze ukazat i neprijemnou," rekl ucastnikum husovskeho symposia ve Vatikane rimsky biskup Jan Pavel. „Zada od nas, abychom se vzdali nasich zakorenenych predsudku a stereotypu. To plati pro cirkve a cirkevni spolecenstvi, stejne jako pro narody a jednotlivce. Presto pravda, ktera osvobozuje od chyb, je rovnez pravdou, ktera nam dava svobodu."

PhDr. Otakar Ales Kukla

1) Je ovsem zrejme, ze nektere radikalni nazory Hus (zejmena diky Jeronymovi Prazskemu) zcela zjevne odmitl.

Redakce

Muze se soucasny clovek vubec jeste modlit?

Kapitola: ODPOVEDI NA OTAZKY
Proc se cte zaltar nad zesnulymi?

My pravoslavni cteme zalmy nad zesnulym, jako bychom vyjadrovali cely jeho zivot,cele spektrum citu, ktere v nem mohly byt – kajici i vasnive, dojemne a nadherne, i temne – vsechny je prinasime Bohu jakoby jeho jmenem. Zalmy necteme nad nim, ale jeho jmenem.

Kdyz se lide modli za zesnuleho, vzpominaji na jeho hrichy a modli se za odpusteni techto hrichu, jako by byly jejich…

Ja si myslim, ze Buh nam dava videt nebo vzpominat hrichy druhych proto, abychom se mohli za ne modlit. Kdybychom premysleli o lidech, jako by byli cisti a dokonali, k cemu by nam byli? Ale zde vzpominame jednu vec za druhou a rikame: Pane smiluj se!

Na zapade, zvlaste v protestantskem svete, nam casto kladou otazku, proc se modlime za mrtve, co jim to muze prinest. Cozpak
predstoupim pred Boha a reknu (budu parafrazovat podle sveho tj. na velmi nizke urovni): „Pane, Ivan Ivanovic byl samozrejme nicema, ale my jsme s Tebou pratele a on byl take muj kamarad, nedelej okolky a pust ho do raje!"….. Velmi casto prave takto chapou protestante nasi modlitbu za zesnuleho. Diky teto modlitbe se prece zesnuly nestava lepsim, je prilis pozde neco zlepsovat a vubec, za co tedy prosime?

Zda se mi, ze se tu objevuje rada dulezitych momentu: za prve – jednou ses prisel pomodlit za zesnuleho, to znamena, ze tady na zemi nezil nadarmo, ze v tobe probudil zivy pocit lasky, pratelstvi, souciteni. Znamena to, ze svym zivotem pro tebe neco udelal, ze te s nim neco spojuje a tvoje predstoupeni pred Boha, tvoje modlitba za nej je svedectvim pred Bohem: Ano, nezil zbytecne. Mozna delal to nebo ono, ale timto byl prospesny a uzitecny. Pri rozlouceni na panychide stojime se svickami. Samozrejme prime a spravne objasneni proc , je takove, ze stojime kolem hrobu se svickami jako o velikonocni noci na jitrni, podavajice svedectvi o vzkriseni. Podavame take jeste svedectvi o necem jinem: ze zemrely byl take, byt malou, svickou ve tme naseho veku. Jestli jsme si ho mohli, at uz by byl jakykoliv, zamilovat i politovat ho, a ted stojime na panychide nebo na jeho pohrbu, znamena to, ze v nas zrodil cosi svetleho, jakousi jiskru. To je to, o cem hovorime: „Pane , vsichni vedi, ze mel takove nebo jine nedostatky, ale ja svedcim, ze mel nejen nedostatky, ale byl pro me jiskrou svetla a to se nemuze ztratit." Zda se mi, ze v tomto je zaklad, hloubka, jadro a smysl modlitby za zesnuleho. A kdyz vzpominame jeho hrichy, tak prinasime Bohu uz konkretni modlitbu: Ano, Boze, byl takovy i jinaky, ale nehlede na to divej se, co se mnou udelal, zamiloval jsem si ho …. A mne se zda, ze mezi lidmi je mnohem hlubsi a intimnejsi vztah, potkaji-li se, zame ne rikam – potkaji, ne minou (projdou kolem sebe),

ale: potkaji-li se.

Vzpominam si na jedno vypraveni ze zivota chassidu, o mladem rabinovi Cusii. Pusobil velmi silnym dojmem na vsechny lidi a probouzel v nich intenzivni pocit pokani, probouzel v nich novy zivot. Kdosi se ho ptal, jak to dela a on odpovedel: „Kdyz za mnou prichazi clovek a vyklada o zlu, ktere je v nem, nebo kdyz ho vidim, spoustim se stupinek po stupinku do hlubin jeho hrichu, tam svazuji koren jeho duse s korenem me duse a zacinam se kat z jeho hrichu, protoze to jsou moje hrichy, protoze to jsou nase hrichy. A co tedy cloveku zbyva? Jakze nekat se ? Po kolikate se kaji? Takovy vztah musi byt k zemrelemu, ano i k zivemu cloveku.

Preklad M. Kopecka

Clanky, ze kterych je sestavena tato kniha, jsou vlastne zaznamy  besed nebo ziveho vysilani na stanici BBC.

Texty nejsou upravovany, aby byla zachovana autenticnost mluveneho slova vladyky.

Pomoc nejpotrebnejsim
Sluzba s pouty Jezise Krista
2. cast

S radosti jsem uvital v roce 1994 vznik obcanskeho sdruzeni Vezenska duchovenska pece – VDP. Duchovni a povereni laici maji ve VDP reprezentativni organ, ktery jedna s ustrednim statnim organem, vedenim Vezenske sluzby CR, vytvari podminky pro duchovenskou peci a zabezpecuje tuto cinnost i pravne, naposledy letos 28. cervna podepsanim novelizace Dohody o spolupraci mezi Vezenskou sluzbou, Ekumenickou radou cirkvi a Ceskou biskupskou konferenci. VDP porada take studijni setkani, spolecne seminare, na kterych se setkavaji duchovni s odbornymi vezenskymi pracovniky, pedagogy, psychology, pravniky, lekari a socialnimi pracovniky. Take na jejich obsahu a prubehu jsem se mohl podilet. Za nejvetsi letosni uspech povazuji uskutecneni seminare, jehoz
tema jsem navrhl, vybor VDP je akceptoval a umoznil mi jeho realizaci. Tema seminare znelo: „Otazka prijeti viny jako soucast resocializacniho procesu". Uvedomil jsem si, jak hlubokou studnici pro praci s vezni je pravoslavi. Zejmena pravoslavni starci nachazeli zpusoby, jak hrisnika nezlomit, ale rozvinout vse, co je v nem dobre, a tim jej otevirali lasce Bozi, pusobeni blahodati. Tyto tradice oslovuji nejen duchovni jinych cirkvi, ale i odborniky, psychology. Na priprave seminare se podilel a velmi efektivni zpusob prace „moderacni metodou" zajist'oval jiz drive osvedceny psycholog PhDr. Pavel Beno. Plody teto nasi spolecne prace jiste v mnoha pripadech padly na urodnou pudu.

VDP je podle svych stanov demokratickou organizaci, respektuje konfesni zvlastnosti a dba na dodrzovani zasady, ze zadny duchovni za kazdou cenu neusiluje u konfesne nevyhranenych veznu o jejich ziskani pro svou cirkev. Vezen by se mel rozhodnout nejlepe az po propusteni, kterou cirkev si vybere. Ale vsechny krty, ktere se ve veznicich uskutecni, potesi, prave diky zachovavani vzajemneho respektu vsech duchovnich bez rozdilu. VDP dodrzuje take zasadu respektovani konfese, k niz se vezen jiz hlasi. Casto nam pri praci ve veznicich chybi potrebne knihy. V takove chvili se projevuje potrebnost ekumenicke spoluprace. Stalo se napriklad, ze mi ze zahranicni cesty privezl zcela nezistne vetsi mnozstvi ruskych a ukrajinskych Bibli duchovni Evangelicke cirkve metodisticke. Stejne mi jednou pomohl clen Mezinarodniho svazu Gedeonu. Slovo Bozi si samo hleda cestu. Namisto konkurence je tedy ve VDP videt bratrskou spolupraci. Takova je mozna snad jen kvuli palcivosti problemu kriminality, kterou je treba v prve rade resit, konfesni rozdily jsou tvari v tvar navysost konkretnimu ukolu druhorade. Je treba hasit pozar. To si uvedomil otec M. Dandar, kdyz pro zaverecne setkani duchovnich a predstavitelu resortu ministerstva spravedlnosti v ramci tydne modliteb za vezne vyhlaseneho mezinarodni organizaci Prison Fellowship International otevrel dvere chramu Zvestovani Presvate Bohorodice v Praze 2 v ulici Na slupi, cili v sousedstvi ministerstva spravedlnosti.

Jako clen VDP jsem byl pri vyrocni schuzi VDP letos zvolen do funkce reprezentanta zajmu Pravoslavne cirkve ve vykonnem vyboru VDP. Protoze schuze vyboru se obvykle konaji v budove generalniho reditelstvi Vezenske sluzby, kde pracuji, mam moznost byt pritomen temer vsem jednanim. Mrzi mne jen, ze vykonny vybor zatim spise vyuziva mych rad v pravnich zalezitostech jinych cirkvi, ale pravoslavni duchovni na vyrocni schuze prilis nechodi a jejich nepominutelny hlas ve vyboru VDP jsem tedy dosud vlastne nemusel hajit. Byl bych proto rad, kdyby mi spolubratri vice vyuzili moznost vyjadrovat se take mym prostrednictvim k zalezitostem ve vezenstvi. Velmi rad jim pritom budu pomahat.

Rad bych vyzval pravoslavne duchovni, ale i duchovne vzdelane laiky, aby se pokusili podle svych moznosti pomoci pri praci s vezni. Vim, ze ma vyzva nebude mit okamzity a vyrazny efekt. Pro tuto praci se nehodi kazdy. Pred deviti lety na jednom setkani s duchovnimi nekolika cirkvi vystoupil jeden stary, zkuseny clovek, jenz na me narky na nedostatek zajmu o tuto praci mezi vericimi odpovedel: „Nezlobte se na ne. Kazdy neni k tomuto dilu povolan. Musime trpelive cekat a modlit se za ty, kteri dostanou od Boha takovy dar." Realita uplynulych let jeho slova potvrzuje. Mnozi prisli a odesli, ale potkavam pri teto praci lidi, kteri se peci o vezne oddali naplno.

Pokusim se o maly prehled o duchovnich pravoslavne cirkve, jejichz jmena a cinnost ve veznicich zna vybor VDP. Vezmu to podle abecedy, abych nikoho neurazil.

Diakon Lubomir Bajcura od r. 1997 pusobi na Pankraci, Prot. Dr. Michal Dandar se o vezne na Pankraci a v Ruzyni stara jiz od r. 1990. Otec Evzen Freiman byl clenem VDP od 21. 5. 1997 do 16. 9. 1998. Chodil do veznic v Ostrove, Oracove a Belusicich (konkretne do Belusic dnes krome Svedku Jehovovych nechodi zastupce zadne cirkve). Otec Vladimir Martinec od 12. 8. 97 chodi pilne do vazebni veznice Plzen Bory. Otec Ladislav Martin Slavik od r. 1995 pusobi ve Vsehrdech a v Ostrove. Prot. Dr. Jaroslav Suvarsky neni clenem VDP, ale nektere jednotlivce ve veznicich navstivil jiz kratce po roce 1990. Otec Vasilij Tarasov od rijna 1997 navstevuje veznice Horni Slavkov a Ostrov n. Ohri. Otec Dr. Mojmir Zalcik neni clenem VDP, ale nektere jednotlivce jiz navstivil. Mam neoverene zpravy o aktivitach mnohych dalsich nasich duchovnich, napr. v Brne a v jinych mestech. Snad mi proto odpusti dalsi, o jejichz praci prozatim nemam informace. I jim dekuji a verim, ze se mi ozvou. Jejich prace je tolik potreba. Napriklad v severnich Cechach. Tam jsou veznice, kam pres vsechnu snahu jsou navstevy duchovniho jakekoli cirkve vubec vzacnosti. Nejde tedy o vykaz cinnosti. Vezenska pece vyzaduje mnoho trpelivosti a mnoho casu. Ocekavany efekt neni na prvni pohled videt. Motivaci muze byt pouze, nebo spise predevsim, ocekavana odmena na nebesich. Zarne chvilky, kdy ucitime signal, ze nase prace ma smysl, jsou take velikou odmenou a povzbuzenim.

Velmi krasny zazitek pro mne byl Detsky den na Pankraci. Tam kazdorocne v cervnu odsouzeni pod vedenim svych pedagogu pro sve deti pripravi v telocvicne vsemozne souteze, divadlo, zpev a sladkou odmenu. Letos pedagogum chybely penize na ceny pro soutezici deti. Obratili se s prosbou take na mne. Prosil jsem dalsi lidi. Nakonec se ve 3. prazske pravoslavne cirkevni obci pri chramu Zvestovani presvate Bohorodice v Praze vybral pri sbirkach cely tisic korun a ve dvou prazskych kostelich Cirkve adventistu sedmeho dne dalsi tisic. Radost deti, ktere nemohou za to, ze se narodili v rodinach pachatelu trestne cinnosti, necht' je stedrym darcum zaslouzenou odmenou.

Pri duchovni peci je treba videt za kazdym clovekem tvar Bozi. I mnohonasobny vrah zustava clovekem. A clovek je obrazem Bozim. Na dne jeho duse zustava posvatny dar, vlastni vsem stvorenim. Lidske hrichy mohou svet
lo Bozi lasky zahalit, ale nikdy je neuhasi. Nejvice veznu pravoslavneho vyznani tvori cizinci. Cizincu, prichazejicich z vychodu, ze zemi, kde je pravoslavi vice rozsireno, je podle statistik obvykle vice nez tisic. Z nich pres polovinu tvori Ukrajinci. Tito vezni, kteri prisli do Cech za praci a dostali se na scesti zlocinu, trpi take vzdalenosti sveho domova, nedostatkem prilezitosti promluvit s nekym rusky nebo ukrajinsky. Proto mohou pomoci i laici, kteri zacnou vezne navstevovat, rozhovory ho pripravi k prijeti zpovedi a k prijimani. Tajiny vsak do veznic musi prinaset knez.

Jednim ze symbolu knezstvi jsou narukavniky, pripominka Kristovych pout, jimi je knez poutan k nasemu Panu. Nesu tato pouta s laskou a vdecnosti. Kdyz je pred kazdou liturgii navlekam, vzdy znovu si pripominam obet Syna Boziho a trpelivost, s niz snasel sve uvezneni. Nest pouta Kristova je obrovskou cti a prijmout je ve svem srdci je obrovskou odpovednosti.

PaedDr. Lubomir Bajcura, ThDipl. pracovnik sekretariatu Generalniho reditelstvi Vezenske sluzby CR, Diakon 3. pravoslavne cirkevni obce v Praze

Co mame, nectime, – az kdyz to ztratime
Takovehle myslenky, takove uvahy zavaluji nejednou mysl cloveka tvari v tvar zprave o necekane smrti uslechtileho, cinorodeho, jedince nebo blizke, milovane a milujici bytosti. Neodcinitelne pozde si totiz uvedomujeme, jak malo jsme si vazili vysledku neboztikova usili, jak ridce jsme dokazali projevit vdecnost za krasny, radostny, povznasejici prozitek, ktery nam pripravil. A to, co bylo receno o ztrate moznosti obecenstvi s clovekem, plati obdobne o „rozchodu" s milou, uzitecnou veci. Dite si poplace nad rozbitou panenkou, dospely clovek revokuje vzpominky trebas i nad „cerstvymi" stripky kofliku, z nehoz po leta pil svou ranni kavu...

R R R

Nas prostinky opatovsky chram byl na prelomu listopadu a prosince lonskeho roku vyloupen. A policie dava pramalou nadeji, ze
by opatovsti pravoslavni kdy znovu uvideli odcizenou chramovou vybavu. Jak nezanarikat za takove situace nad vsim tim, s cim jsme po leta zili!

Predevsim je nam do place pro bohosluzebny kalich. „Drive narozeni" verici vzpominaji, ze v samotnych pocatcich trvani cirkevni obce byl pouzivan kalich dreveny. Pisatel techto radku vsak mel v poslednich petactyriceti letech pro eucharistickou sluzbu k disposici vylucne jiz kalich kovovy. A nebyl to kalich ledajaky! Noha z bileho kovu prerustala nahore v jakysi „obal" vlozene vlastni (zlacene) cise, vycnivajici nad vrch stribrneho obalu a viditelne jeho ovalnymi postrannimi otvory. Jedinecna pak byla reliefni vyzdoba nohy kalicha. Venec z lipovych listu jasne naznacoval vychozi myslenku vseslovanske jednoty pri zivotadarnem zdroji Pravdy – nezkreslenem Spasitelove pravoslavnem uceni. A naznacene plne konkretizoval vkusne vytvarne – umelecky seskupeny soubor znaku vsech zemi Ceskoslovenske republiky; zretelne rikal kazdemu pristupujicimu s bazni Bozi a u vire: Tve okridlene moravske orlici neni cizi a daleky horal, zijici v drevenem roubenem domku, na nemz, na jeho tramech leckdy v zime zanecha stopy svych drapu hnedy medved z karpatskych hor. Jeho chudy chleb je nepochybne jeste sussi nez tvuj chleb podhorskeho perletare, ale s tebou, Opatovane, ho spojuje duchovni chleb, privadejici do zivota vecneho: totez svate prijimani, taz pravda Pravoslavi.

Nebyla nadsazkou zminka o chudobe obyvatel Opatova za dob prvni republiky. Co jineho, nez nedostatek pracovni prilezitosti v miste, privedlo jedineho „sponzora" vnitrniho chramoveho vybaveni, jehoz jmeno se podarilo zjistit, az do brusirny skla v Zlatnu u Lucence. Tam zhotovil p. Frantisek Skala, prislusnik jedne z opatovskych rodin, jez prijala Pravoslavi, dva unikatni sklenene kalichy z dvojbarevneho skla. Brouseny uzaviratelny pohar z rubinoveho skla, jenz mohl dobre poslouzit jako sverazna darochranitelnice. Druhy, ze skla smaragdoveho, byl po nejaky cas dustojnou nahradou dosavadniho kalicha dreveneho a oba byly az do neblahe loupeze jedinecnou ozdobou chramu.

O uzke souvislosti perletarstvi se zivotem v Opatove vypovidala nezakryte tez uloupena darochranitelnice. I ta byla neopakovatelnym vytvarnym dilem. Steny „chramu" z prirodniho dreva byly zdobeny precisne provedenymi intarsiemi z perleti. Autora dilka se bohuzel uz zjistit nepodarilo.

Jak uzce to vsechno souviselo se zivotem cele obce! O lasce, vire vericich a jejich vztahu ke chramu mluvilo i devet anonymne darovanych ramovanych obrazu – tisku, sedm ruznych svicnu a uloupeny orig. obraz stetce o. Kolomackeho. Ostatni casti kompletniho bohosluzebneho vybaveni (diskos, kopi, hvezdice, nadobka na teplotu, kadidelnice, o jejichz zakoupeni z daru skolnich deti vypravi kronika o. Leixnera, a velky svicen na zertveniku), byly nepochybne ziskany peci prvniho farare v Opatove, o. Leixnera, stejne jako mosazny osmikonecny kriz urceny pro pohrebni pruvody.

Ze pak Pravoslavi, tak organicky vrustajici do kazdodenniho zivota na zaprazich domku horackeho mestecka, neni ohraniceno, uzavreno hranicemi statu ani uzemim, v nemz zni slovansky jazyk, staly se koristi loupeze i dve lampady darovane svatou reckou cirkvi v poslednich desiti letech.

Na necelych osmnact tisic korun byla odhadnuta zpusobena skoda. Nepatrna, lec v nasem cirkevnim hospodarstvi ne nevyznamna castka. Mozna, ze z nektere cirkevni obce zapujci neb daruji nejpotrebnejsi bohosluzebne predmety, nic uz vsak nebude pripominat vsechny ty dosavadni deje, vse to, tak uzce mistni a zaroven siroce vsepravoslavne. A prece bychom nemeli nic z toho, cim jsme zili a rostli, zapomenout.

prot. Miroslav

Nelze nenapsat nekolik slov po precteni techto radku. Nelze take rici „kam az jsme klesli." Jiste ne, protoze je stale mezi nami rada tech, kteri se pri cteni otresou hnusem nad „moralni" urovni tech, kteri kradou v dome Pane... Redakce


– –

Syndesmos
Posledni dopis, ktery vladyka Dorotej napsal pred smrti, adresovany predsedovi pravoslavne mladeze a vsem mladym lidem
Vazeny bratre v Panu, Dejane Randjelovici, predsedo mladeze, Kristus se rodi, oslavujte Ho!

Radost svatku Narozeni naseho Pana Jezise Krista naplnuje nase srdce duchovnim povznesenim. Bozske Dite Jezis Kristus, k Nemuz se soustreduje nase laska a vira, nam, lidem, prinesl nebyvale stesti na vecnost.

Nase laska smeruje take k vam, drazi bratricci a sestricky. Vase budoucnost Vas vnasi do naseho srdce jako jarni kvitek. Pripravujete se prinest do Pravoslavi dobry priklad, rozvaznost, pili ve zbozne praci, jako prinesli mudrci z vychodu Kristu bohate dary, ktere poslouzily Diteti, jez prave prislo na zem pro nase spaseni.

Pravoslavna Cirkev veri, ze ji prinesete dustojny dar – neochvejnost v pravde, ktere nas naucil sam Pan ve svatem Evangeliu, jez nam prinesl.

Vsechny vas zdravim a v modlitbach vsem vyprosuji Jeho pozehnani, pokoj, stesti a vsechno dobre. Zdravim vas i k jubilejnimu novemu roku. Necht vam vsem prinese takovou lasku, jakou nas miloval Kristus, ktery k nam prisel tvari v tvar, zil s nami a zalozil svoji Cirkev. Mame stesti a radost, ze v ni muzeme byt, ucit se duchovni moudrosti a byt dobrym prikladem svym zivotem a zboznosti.

Preji vam pevne zdravi. Jiz nyni oslavujte Pana, navstevujte bohosluzby, ucte se chvalozpevum a velebte Jej s andely slavoslovim: „Slava na vysostech Bohu a na zemi pokoj, lidem dobre vule." Kristus miloval deti, prijimal je na kolena a zehnal jim. Necht i na Vas spociva Jeho pozehnani a milost Bozi po cely Vas zivot. Zijte v duchovni cistote a blahobytu na mnoha leta.

Narozeni Pane 1999, nastava rok 2000.

Dorotej, metropolita prazsky a Slovenska

Projekt Bridge
Cast 1. – Nemecko
Cilem tohoto vymenneho mladeznickeho programu je, jak uz jeho samotny anglicky nazev napovida, snaha budovat mosty mezi kulturami, hodnotami a tradicemi vychodu a zapadu sjednocujici se Evropy. Behem 7 mesicu ma skupina 13 mladych lidi ze 7 evropskych statu (Nemecko, CR, Velka Britanie, Italie, Francie, Recko a Rumunsko) moznost blize se seznamit s zivotem a cinnosti pravoslavnych nebo protestantskych cirkvi v zemich ucastnicich se tohoto projektu a ziskane poznatky vyuzit v praci pro vlastni krestanske spolecenstvi.

Prvnim cilem naseho spolecneho putovani bylo Nemecko, kde jsme v malych skupinkach ctyr lidi stravili cely mesic listopad. Role hostitele se zde ujala Sjednocena evangelic
ka cirkev (EKU), ktera je ve sve tradici prevazne luteranska. Jelikoz je nesmirne tezke shrnout veskere zazitky a zkusenosti do nekolika odstavcu, zameril bych se jen na nekolik dle meho nazoru nejdulezitejsich.

Nas program byl rozvrzen tak, abychom meli moznost srovnat zivot a podminky pro cinnost teto cirkve na vychode (byvala NDR) a zapade Nemecka. Kdyz se probiram svymi zazitky z obou casti dnes jiz sjednocene zeme, nemohu se ubranit dojmu, ze ona povestna Berlinska zed delici vychod a zapad na dva nepratelske tabory dodnes existuje v myslich a podvedomi obyvatel Nemecka. Na obou stranach jsem se setkal se spoustou predsudku a vzajemneho nepochopeni. „Vychodni" Nemci, kteri vydelavaji mene nez jejich „zapadni" spoluobcane, obcas nostalgicky vzpominaji na „stare dobre casy" socialnich jistot. Samozrejme ne vsichni sdileji tuto dle meho nazoru nezdravou nostalgii, ale pocit horkosti a nenaplnenych ocekavani je vseobecny. Vsechno toto spolu s neblahym dedictvim vychovy totalitnim systemem prispiva k tomu, ze v „novych spolkovych zemich" (byv. NDR) se tesi pomerne vysoke podpore nejruznejsi pravicove ci levicove orientovane extremisticke organizace. Na druhe strane „zapadni" Nemci obcas povazuji sve „vychodni" spoluobcany za neschopne lenochy a kriklouny, na ktere musi doplacet ze svych dani. Na pilatovskou otazku: „Co jest pravda?" lze odpovedet, ze kazda ze zucastnenych stran muze sve argumenty dolozit padnymi dukazy.

Tolik tedy ponekud delsi sociopoliticky uvod, ktery je dulezity k pochopeni problematiky zivota cirkvi v Nemecku.

Podle toho, co nam bylo receno, nepatri prevazna cast populace v novych spolkovych zemich k zadne konfesi. I toto je cast dedictvi po byvalem komunistickem rezimu. Nepredstavitelnych 95% mladych lidi nechce mit nic spolecneho s cirkvi a mnozi ani nevedi, jakeho puvodu jsou Vanoce ci Velikonoce. V zapadni casti Nemecka, kde krestanstvi byl ponechan volny prostor k cinnosti a kde je prislusnost k cirkvi (zel Bohu obcas velmi formalni) soucasti tradice, je situace mezi mladezi obdobna, ale ovsem ze zcela jinych duvodu. Dle meho nazoru je to predevsim diky postupne sekularizaci spolecnosti. V obou castech Nemecka tak stoji tradicni cirkve (protestantske a katolicka) pred misijnim ukolem znovu navratit krestanskou viru do spolecnosti, a to predevsim mezi mlade.

Zel Bohu, nemel jsem moznost navstivit zadne rimskokatolicke spolecenstvi a zjistit tak vice o misijnim pusobeni teto cirkve. Protestante dle mych zkusenosti vetsinou poradaji nejruznejsi mladeznicka setkani, vylety, diskoteky, rockove koncerty, filmove vecery apod., vetsinou s minimalni duchovni naplni. Jak nam bylo receno, hlavnim cilem je dostat mlade lidi pod cirkevni strechu, pripadne jim nabidnout nerizikovy druh zabavy (bez alkoholu, prip. drog), a tem, kteri projevi zajem, pozdeji na
bidnout biblicke besedy ci mladeznicke bohosluzby. Tato misijni koncepce muze zajiste prinest plody; pravdou ale zustava, ze zatimco mladeznicky klub pod patronaci cirkve byl plny mladych lidi hrajicich nejruznejsi hry a bavicich se s kamarady, nasledne biblicke besedy se zucastnilo jen nekolik jednotlivcu (mimochodem obdobna bibl. beseda byla poradana jednou za tri tydny). Na druhou stranu je pravdou, ze z duchovniho hlediska ma tato prace smysl i pro tech nekolik jednotlivcu. Nicmene i pro nektere z techto angazovanych mladych lidi zustava ucast na nedelnich bohosluzbach nudnou zalezitosti, ktere se snazi vsemi moznymi zpusoby vyhnout.

Cirkve na vychode i zapade Nemecka maji pod svou patronaci velke mnozstvi ustavu socialni pece – skolek, mladeznickych center, domovu duchodcu... Myslim si, ze se da vseobecne rici, ze obcas zde prevlada princip aktivni krestanske angazovanosti ve spolecnosti (Marta) nad modlitebnim a duchovnim zivotem (Marie). Protestante take nechapou kostel jako posvatne misto – je to jen shromazdiste cirkevni obce k modlitbe, ktere muze byt v pripade potreby vyuzito i jinak – jako koncertni sin, ucebna pro vyuku nabozenstvi apod. Pristup k duchovnimu zivotu se ale lisi cirkev od cirkve a bude nesmirne zajimave tyto pristupy porovnat.

Podarilo se mi rovnez navstivit nekolik pravoslavnych farnosti: 4 vychodne–pravoslavne (1 reckou a 3 ruske) a 1 orientalne–pravoslavnou (koptska). Prekvapily mne plne chramy a spousta aktivit, ktere nektere z techto farnosti vyvijely. Vsiml jsem si, ze nejvice se snazila o zapojeni do nemecke spolecnosti Cirkev ruska, ktera vyuziva nemciny i v bohosluzebnem zivote. Pravoslavnych je v Nemecku pomerne mnoho a jsou rozdeleni do nekolika jurisdikci. Zda se mi, ze i kdyz Pravoslavi nepatri v Nemecku mezi tradicni cirkve a i pres relativni nedostatek financi (mimochodem clenstvi v jakekoli cirkvi je registrovano statem a verici plati specialni dan, ze ktere je hrazen provoz te ci one cirkve), ze se pravoslavnym dari spolupracovat pri sireni dobre Kristovy zvesti v nemecke spolecnosti.

(pokracovani)

Rudolf Jiri Stransky

Detem

.......................... vysvecen na kneze. Z jejich vyborne znalosti slovanskeho jazyka se usuzuje, ze jejich matka byla slovanskeho puvodu a i otec byl asi Slovan. Vzdelani nabyli oba bratri na reckych skolach. Na zadost moravskeho knizete, dnes uz svateho Rostislava, byli byzantskym cisarem Michalem III. a patriarchou carihradskym, svatym Fotijem, poslani jako misionari na Moravu. K tomuto ukolu se napred dobre pripravili. Sestavili abecedu pro slovansky jazyk, prelozili do neho casti Pisma svateho, ktere se ctou pri bohosluzbach, a prelozili take vsechny obradni knihy: Svatou liturgii, Vecerni, Jitrni, Poveceri, Velikonocni, Postni a Svatecni bohosluzby. Take Trebnik pro udileni svatych tajin, cili svatosti a jine. Na Morave, kam prisli v roce 863, meli velky uspech, protoze lid bohosluzbam rozumel. Ihned vybrali vhodne mladiky pro duchovensky stav a vzdelavali je, aby narod mel co nejdrive knezstvo. V roce 867, kdyz uz cekatele knezstvi byli dostatecne pripraveni, mohli byt rukopolozeni (vysveceni) na kneze a biskupy. Cesta byla velmi obtizna, rozhodli se jit do Benatek a odtud plout lodi do Carihradu. V Benatkach je zastihlo pozvani rimskeho patriarchy, vyhoveli jemu a odebrali se do Rima. Mezi tim vsak svaty Cyril, jehoz krestni jmeno bylo Konstantin, tezce a na dlouhou dobu onemocnel. Kdyz citil, ze se neuzdravi, pozadal predstaveneho reckeho monastyru, v nemz oba bratri i se svymi ucedniky pri svem pobytu bydleli, aby ho postrihl na mnicha. Jeho zadosti bylo vyhoveno. Pred smrti prosil svateho Metodeje, aby neopoustel misijni praci na Morave. V den zesnuti modlil se se slzami, aby Buh zachoval moravske duchovni stadce.

V dobe jeho nemoci byl svaty Metodej i nekteri zaci vysveceni na kneze. Po zesnuti svateho Cyrila byl pak Metodej rukopolozen na biskupa a poslan zpet na Moravu s listem, kterym papez schvalil slovanskou bohosluzbu s tou jedinou vyhradou, ze epistola a evangelium budou pri ni cteny ve dvou jazycich, napred latinsky a pak slovansky. Kdyz se svaty Metodej vratil na Moravu, dovedel se, ze knize Rostislav byl pricinenim sveho synovce Svatopluka sesazen, zavlecen do ciziny a oslepen. Sam pak byl tez zajat a bez ohledu sesazen a odsouzen do zalare. Totez se stalo i s jeho ucedniky. Ze zalare svateho Metodeje propustili az za dva roky. Pote pokracoval na Morave s velkym uspechem v praci, prichazeli novi knezi a lide opousteli pohanske zvyky. Brzy bylo na Morave uz 200 knezi. Do tohoto obdobi patri i pokrteni ceskeho knizete Borivoje a jeho manzelky Ludmily. Metodejovo dilo proniklo do Cech i k Polakum. Latinsti knezi vsak tomuto dilu neprali a zacali vsechny nenavidet. Obzalovali Metodeje v Rime u papeze, ze svadi narod na scesti, ze slouzi msi svatou v barbarskem jazyce slovanskem. Svaty Metodej vedel, ze cesta do Rima je nutna, a tak se tam ihned vydal. Svatopluk vsak soucasne poslal do Rima i latinskeho kneze Vichinga se zadosti, aby byl Viching vysvecen na biskupa. Svatemu Metodeji se podarilo papeze primet, aby take jako i jeho predchudce schvalil slovanskou bohosluzbu. Ale papez vyhovel i zadosti Svatoplukove a vysvetil Vichinga na biskupa a ustanovil ho pro Nitru, ktera v te dobe patrila k Velke Morave. To vsak bylo zlym znamenim. To si ihned uvedomil svaty Metodej a podnikl cestu do Carihradu, kde byl slavnostne prijat cisarem i patriarchou. Prinesl s sebou opisy slovanskych bohosluzebnych knih, ktere daroval cisari a z ucedniku, kteri ho doprovazeli, ponechal v Carihrade jednoho kneze a jahna. Ti pravdepodobne byli urceni, aby se jako misionari odebrali do Bulharska i do Ruska. Po navratu na Velkou Moravu se svaty Metodej opet venoval prekladu zbyvajicich casti Pisma svateho do slovanskeho jazyka a neprestal, dokud prace nebyla hotova. Kdyz dilo dokoncil, postaral se o vhodneho nastupce, tim byl svaty Gorazd, jeden z nejvernejsich jeho ucedniku. Naposledy se svaty Metodej zucastnil bohosluzeb na Kvetnou nedeli, v dubnu roku 885. Tri dny na to 6. dubna zesnul.


Svati Cyrile a Metodeji, proste Boha za nas

PRAVOSLAVNA CIRKEV

Nekolik mesicu po jeho zesnuti papez poslal krali Svatoplukovi list, aby timto zakazal konani slovanskych bohosluzeb. Co se stalo s Metodejovym nastupcem svatym Gorazdem a s ostatnimi slovanskymi knezimi? Nekteri odesli na Balkan, jini se odebrali do Cech, nekteri se uchylili do lesnich samot, kde zili jako poustevnici a konali bohosluzby lidu, ktery je vyhledaval. Cyrilometodejska cirkev se udrzovala mezi lidmi jeste dlouho, jako cirkev lidova a narodni, ale uredni cirkvi se stala la
tinska cirkev. Svati Cyril a Metodej jsou nejvetsimi dobrodinci nasich narodu, vzdyt my jsme meli prvni ze vsech narodu zapado- i stredoevropskych svou narodni literaturu, svuj jazyk, zatimco jinde byly knihy stale v jazyku latinskem. Avsak Morava se neudrzela a teziste celeho naroda se presunulo do Cech, kde se slovansky spisovny jazyk i slovanske bohosluzby jeste nejaky cas udrzovaly. Svaty Prokop v roce 1032 za vlady knizete Oldricha zalozil slovansky monastyr (klaster) na Sazave. Ale latinsky papez tuto snahu zakazal a take z monastyru sazavskeho byli slovansti mnisi v roce 1097 definitivne vyhnani. Po teto udalosti byly vsechny slovanske knihy v ceskych zemich bezohledne zniceny. Dedictvi Cyrilometodejske bylo u nas vyhubeno, udrzelo se vsak u Bulharu, Srbu a Rusu, Ukrajincu a Belorusu.

Matuska Pavlina Novakova

Sokolov – jeste z minuleho roku

V nedeli dne 12. zari t.r. se konala slavnostni svata liturgie v chrame Nejsvetejsi Trojice v Sokolove. Pri bohosluzbe, ktere se zucastnil vedle mistniho duchovniho spravce protojereje Vasila Danka okruzni arcidekan zapadocesky Jan Krivka a novy duchovni spravce v Chomutove a Kadani otec Ernest, bylo vzpomenuto 70. vyroci narozeni otce Vasila, ktery zdarne pusobi v „nejmladsi" cirkevni obci v Zapadnich Cechach. Cirkevni obci byl pronajat zdevastovany chram, ktery slouzil jako skladiste dnes jiz zrusene benzinove pumpe. Prvnich nezbytnych uprav se ujal zapadocesky arcidekan. Chram byl vymalovan, zavedeno elektricke vedeni a topeni a zrizen ikonostas, do ktereho namaloval obrazy archimandrita Kolomacky, kteremu jsme hradili pouze pobyt v mistnim hotelu. Postupne se podarilo za pomoci statni spravy zastresit kostel medenou krytinou a opravit fasadu. Bohosluzby se konaly az do nastoupeni otce Danka pouze odpoledne. Jakmile se mohly konat bohosluzby dopoledne, zvysila se jejich navstevovanost, coz je zasluhou stavajiciho otce jubilanta. Otec Danko zajistil vymalovani vnitrku chramu, jakoz i vnejsi fasady a tak Bozi stanek zdobi stare namesti v hornickem Sokolove.

Otec Vasil predava mladicke sestricce ikonku

Mile nas prekvapil novy duchovni pro Chomutov a Kadan, ktery prijel i se svymi vericimi pres znacnou vzdalenost. Jubilant venoval podle svych moznosti pozornost tamnim vericim, kdyz do Kadane prestal pravidelne dojizdet ustanoveny duchovni, nebo v dobe, kdy nebyly obe farnosti po urcitou dobu obsazeny. Ukazalo se opet, ze kdyz duchovni pristupuje k vericim s duverou a predevsim s laskou, nemine se to ucinkem a poslouzi to ke klidu a spokojenosti na farnosti. Kdo to nepovazuje za dulezite a potrebne, ale vyzaduje si jen uctu a poslusnost, toho cinnost se miji s ucinkem.

Otci Vasilu Dankovi dekuji ucastnici bohosluzby za jeho peci o svou farnost, kde se mu podarilo vytvorit pevne spolecenstvi Boziho vericiho lidu. Take za bohate pohosteni a darky pro 48 pritomnych.

Sb. st.

Posledni rozlouceni s vladykou metropolitou Dorotejem v kapli zesnuti presv. Bohorodice v Praze na Olsanech pred ulozenim do hrobu dne 4. ledna 2000. Uprostred metropolitni spravce Nikolaj arcibiskup presovsky s hierarchy, duchovnimi a vericimi.

Vydava: Metropolitni rada pravoslavne cirkve v ceskych zemich v Pravoslavnem nakladatelstvi,

Delostrelecka 7, 160 00 Praha 6

Hlavni redaktor: Dr. Cestmir Kracmar, Soukenicka 10, 110 00 Praha 1.

Redakce si vyhrazuje prava na pripadne upravy, ci kraceni zaslanych prispevku.

Uzaverka kazdeho cisla je 10. den predchazejiciho mesice. Vychazi druhy tyden v mesici.

Litografie Loksa PrePress Rakovnik, tisk Tucek tiskarna Rakovnik.

Rozsiruje PNS. Jedno cislo Kc 10,–, pro predplatitele u distribucniho strediska v Praze Kc 9,–.

Podavani novinovych zasilek povolila Ceska posta, s. p.,

Odstepny zavod Praha c. j. nov&