Redakční poznámka

Drazí bratři a sestry, okružní list vladyky Kryštofa je čten v našich chrámech, přesto z něho znovu vybíráme část velmi důležitou, část, ve které se vladyka vyjadřuje k mimořádným povodním, jež letos postihly republiku. Pro ty z nás, kteří jsme tentokrát postiženi nebyli, jsou povodně alespoň příležitostí pro projevy milosrdenství a pomoc postiženým. Je smutnou skutečností, že v obtížné finanční situaci se nachází také náš časopis Hlas pravoslaví. Redakce vás žádá o mimořádné příspěvky, které by pomohly těžkou situaci překonat. Děkujeme vám.

vaše redakce

Z pouti po Zakarpatí.
Ženský monastýr Sv. archanděla Michaela v Drahovu.

Z okružního listu

Jeho Vysokopřeosvícenosti Kryštofa, archiepiskopa pražského a českých zemí

Důstojní otcové, bratři a sestry!

Milost Pána našeho Ježíše Krista a láska Boha Otce a účastenství Svatého Ducha budiž se všemi vámi.

Srdečně vás zdravím uprostřed léta milosti Boží 2002.

Podobně jako na Moravě před pěti lety prožíváme v těchto dnech v Čechách hrůzy způsobené vodním živlem. Uvědomujeme si při tom lidskou slabost a zranitelnost. Svatí Otcové nás učí, že neštěstí, které Bůh na člověka dopouští, je vždy za jeho hříchy a také proto, aby se učil být opravdu za vše vděčný, neboť v jednom okamžiku může o všechno přijít.

Vždy však zůstává víra, naděje a láska.

Právě projevy účinné lásky nás pravoslavných křesťanů očekávají postižení povodněmi. Měli bychom proto všichni pomoci, tak jak každý můžeme a umíme. V církevních obcích jsme před lety pro zatopenou Moravu konali chrámové sbírky, které pak velmi pomohly lidem při nápravě škod. Nyní máme opět možnost odeslat sbírky na účet naší České pravoslavné filantropie – KB č. 69963550277/0100, aby se prostředky dostaly zaručeně potřebným sestrám a bratřím, a aby byla jistota, že došly na místo určení. Pravoslavná filantropie se již podílí na akutní pomoci postiženým. Buďme štědrými dárci jako je štědrý Hospodin k nám. Modleme se též za spásu světa.

váš vladyka Kryštof

Kolem nás se dějí
zcela mimořádné události

Požádali jsme proto o rozhovor Jeho Vysokopřeosvícenost vladyku Kryštofa

HP: Vladyko, víme, že jste se vzhledem k povodním předčasně vrátil ze zahraniční cesty. Jaký byl Váš první dojem při pohledu na povodeň?

K: Jelikož jsem před pěti lety byl archijerejem v Olomouci, osobně jsem prožíval povodně na Moravě. Náš katedrální chrám byl tehdy pod vodou, škola a rezidence byly pod vodou. Takže to prvé byla reminiscence na to, co jsme prožívali před pěti lety. Uvědomil jsem si, že tehdy byla třeba okamžitá pomoc. Lidé, kteří byli zasaženi, strádali. Prvé, co mne napadlo bylo, že se musím okamžitě vrátit, abych mohl pomoci. Nic na světě se neděje bez Božího řízení, které má jistě svůj smysl, který poznáme později. Záplavy na Moravě přišly stejně nečekaně, nikdo nebyl připraven. Vrátil jsem se, abych pomohl, jakmile jsem se nyní o povodni dozvěděl. Zjistil jsem ale, že moravské povodně nás mnoho naučily. Počínaje postiženými až po záchranné složky, vše bylo velmi dobře organizováno.

HP: Prvními zahraničními záchranáři působícími na našem území byli spolu s Belgičany řečtí pravoslavní záchranáři. Co nám, vladyko, o jejich působení můžete říci?

K: Řečtí záchranáři přiletěli s letadlem plným humanitární pomoci a okamžitě se zapojili do záchranných prací v jižních Čechách. Přivezli sebou velmi výkonná čerpadla, která obsluhovali. Část jich po zaučení darovali našim hasičům. Později se přesunuli z Českých Budějovic do Chuchle. Ta byla zatopena a tvořila ohromné jezero. Řekové pracovali na jeho čerpání. Zde jsem je navštívil. Kdo nezažil prostředí po povodni, nedovede si to představit. V prvé řadě je tísnivé ticho a za druhé se všude line těžký hnilobný zápach. Vzpomněl jsem si opět na moravské povodně. V tomto prostředí, bylo velké horko, Řekové pracovali hodiny a hodiny, dny a dny. To bylo opravdu velmi obdivuhodné. Za nás za všechny jsem jim poděkoval. Žádali požehnání a tak jsem jim požehnal a pozdravoval jsem jejich rodnou Soluň. Velmi příjemně mne totiž překvapilo, že tito záchranáři pochází z rodiště svatých Cyrila a Metoděje.

HP: Čím a jak mohou pravoslavní věřící naší místní církve pomoci postiženým?

K: Pravoslavní věřící mohou zasílat své finanční příspěvky na účet naší České pravoslavné filantropie – KB č. 69963550277/0100.

Ale chtěl bych říci ještě něco. Setkal jsem se s různými povodňovými štáby a také s primátorem města Ústí nad Labem, panem inženýrem Pátkem a slyšel jsem od něho a jeho tajemníka, že to co očekávají od církve a od duchovních, je právě duchovní pomoc. Bylo řečeno, což mne mile překvapilo, že humanitární pomoci je dostatek. Je vidět, že lidé skutečně chtějí pomoci. Lidé přichází pomoci z různých koutů naší republiky i Evropy. Ale duchovní pomoci je, zdá se, velmi málo. Prosili mne, abychom takto pomohli, což jsem učinil. Řada našich duchovních již pomáhá a pracuje, obchází ty, kteří byli postiženi. Jasně jsme si s panem primátorem řekli, že nezáleží na tom, je-li někdo z postižených římský katolík, evangelík, pravoslavný nebo nevěřící. Že záleží na dobrém slovu, které vychází a pramení z Evangelia, a že toto dobré slovo, slovo naděje, jež mohou postiženým duchovní dát, je velmi důležité. A to od nás dnes společnost, většinou nevěřící, jaksi přirozeně očekává. Z práce s trpícími přímo v terénu se potvrzuje, že je potřeba humanitární pomoc, ale je také potřeba dobré slovo. Slovo naděje. Jsem velice rád, že jsem mohl dát dohromady na různých místech skupinu duchovních, kteří se všemi lidmi bez rozdílu hovoří. Snaží se s nimi jít do hloubky při hledání smyslu života. My víme, že z pohledu víry jsou věci materiální velmi relativní. Dnes je máme a zítra je nemusíme mít. V životě jsou hodnoty, které jsou daleko důležitější. A to si v těchto krizových okamžicích můžeme všichni společně uvědomit. V tomto smyslu pracujeme s dobrým úmyslem pomoci.

HP: Utrpěla v pražské eparchii nějaké škody pravoslavná církev?

K: Pravoslavná církev má v pražské eparchii řadu chrámů, jediný chrám, který byl pod vodou byl chrám Všech svatých v Českých Budějovicích. Po konzultaci s místním otcem duchovním Janem Týmalem tuto neděli 25. srpna České Budějovice navštívím a vykonám v chrámu připraveném věřícími svatou liturgii. Budu se pro tento chrám a jeho vybavení snažit získat pomoc. Jsou v něm poničena bohoslužebná roucha a další vybavení. Jiný majetek poškozen nebyl, ale strádalo a strádá mnoho rodin pravoslavných věřících v jižních Čechách a na ústecku.

HP: Pravoslavní věřící v minulosti i dnes při podobných přírodních katastrofách obcházeli města s ikonami, postili se, modlili se za záchranu. Zřejmě by většině lidí připadalo toto počínání pošetilé. Jaká je naše úloha v těchto situacích?

K: Každý pravoslavný věřící jistě vnitřně cítí, že je třeba se modlit. Dnes cestuji na horu Aberg do skitu sv. Mikuláše. Jelikož je sobota rád bych tam vykonal panychidu za všechny oběti letošních velkých povodní. Je třeba se modlit za duše takto náhle, tragicky zesnulých lidí. Vidíme, že pohromy se dějí nejen u nás, ale i v dalších evropských zemích. V současné době je ohrožena Čína. Je vidět, že tyto živelné pohromy přišly v době, kdy má svět stále méně a méně víry. Kdy víru ztrácí. Tyto události můžeme nahlížet jako memento, připomínku Boží existence. Existence Stvořitele nebe a země, který člověka připravuje k životu mimo čas a prostor. Podle učení Evangelia jej připravuje křížem. Člověk dle své pomíjivé přirozenosti trpět nechce, nechce nést kříž. A právě, paradoxně, skrze utrpení a bolest člověk přichází k víře, upevňuje svoji víru a poznání Boží blízkosti. Vše, co se kolem děje, můžeme vidět z této perspektivy a Bohu děkovat za to, co musíme protrpět a prožít. Každý pravoslavný křesťan tyto věci přijímá jako určitý lék duše. V přírodě se dnes dějí věci, které dříve nebyly. V Rumunsku jsem se dozvěděl o řádění tajfunu, který v těchto končinách nikdo nezná. Rozbouřený živel rozmačkal autobus a vodu z jezera vyzdvihl do výše snad 50 metrů. Něco nevídaného, co zde dosud nebylo. Když o těchto událostech slyšíme, měli bychom si všichni uvědomit, že Bůh je mocný. Daleko mocnější, než si myslíme. Měli bychom si uvědomit, že tyto věci se dějí za naše hříchy. Svůj život bychom měli vést tak, abychom se více modlili, více Bohu sloužili a více lidem pomáhali.

Vladyko, děkuji Vám za rozhovor.

pro Hlas pravoslaví Boris

Církev se od pradávna připodobňuje k lodi, která pluje po rozbouřeném moři do tichého přístavu. Moře znamená svět a vše s ním související a onen tichý přístav je Boží království. Proto se chrámovému interiéru říká obrazně chrámová loď. Její příď je svatý oltář oddělený ikonostasem, který však nemá význam oddělovací, ale naopak spojovací. Díky ikonám, působícím jako „okna do nebe", právě spojuje nebeské s pozemským, viditelné s neviditelným.

Ikonostas bývá umístěn na vyvýšeném prostoru ve stejné úrovni se sv. oltářem. Toto vyvýšení zhotovené většinou jako dřevěné pódium je vždy trochu protažené na západ ke střední části chrámu. Vedou k němu jeden, dva či více stupínků. Celá část pódia před ikonostasem se nazývá solej (z řeckého vyvýšení). Soleji také říkáme „vnější prestol", abychom odlišili svatý prestol za ikonostasem ve svatém oltáři. Tento název se však váže hlavně na střední část soleje, která mívá polokruhový tvar.

Na sv. prestolu řádně ustanovený biskup nebo kněz uskutečňuje sv. tajinu proměny přineseného chleba a vína v pravé Tělo a Krev Kristovu a na ambonu či z ambonu pak dává sv. přijímání, tyto drahocenné sv. Dary věřícím. Proto je ambon stejně vyvýšený jako sv. prestol, neboť představuje jakoby jeho pokračování a vlastní naplnění, spočívající v tajemství přijímání sv. Eucharistie.

Díky soleji svatý oltář vychází vstříc věřícím. Dává jim možnost účasti na všem, co se v něm uskutečňuje. Sv. prestol vnitřní v oltáři přechází ve vnější prestol na soleji. Představuje rovnost všech před Bohem jak duchovních, tak i věřících. Biskupové či kněží ve sv. oltáři nejsou lepší než věřící v chrámové lodi. Jsou jen nositeli zvláštní blahodati, která je zrcadlením obrazu Božího daného všem lidem. Tento obraz Boží má každý za úkol očistit a milost kněžství právě toto očištění umožňuje.

Střední část soleje se nazývá jak bylo již naznačeno ambonem. Je to z řeckého slova „ámvon„ označující vyvýšené místo. Připomíná všechna ta vyvýšená místa, na kterých Ježíš Kristus kázal sv. Evangelium (horu, loď apod.). Proto se čte při sv. liturgii evangelium z ambonu a diákon na něm zpívá ektenie – modlitební prosby, které věřící lid doplňuje buď slovy „Hospodi pomiluj" nebo „Tobě Hospodine" či souhlasným „Amen". Ambon také symbolizuje kámen odvalený andělem od dveří Božího hrobu. Všichni věřící se tak stali účastníky „proměn nesmrtelnosti". Na odpuštění hříchů a k životu věčnému přijímají z ambonu Tělo a Krev Kristovu.

V dobách apoštolských a prvokřesťanských zpívali v chrámu všichni věřící. Později bylo v chrámech stále více bývalých pohanů, kteří neuměli ani zpívat ani předčítat liturgické texty. Z věřících se začali vybírat losem (řecky „kliros„) „klerikové" – žalmisté a pěvci. Četli a zpívali na „klirosech", na levé nebo pravé straně soleje. Dnešní klerikové jak vyšší, t.j. biskupové, kněží, diakoni, tak nižší – hypodiákoni, žalmisté, zpěváci – tvoří duchovenský stav, stav stálé modlitby a oslavy Boží. Zaujímat tento stav znamená stále zápasit s hříchem. Na „klirosech" proto vidíme korouhve, ikony na vysokých tyčích připomínající vojenské zástavy. Korouhve se nosí v církevních průvodech na znamení duchovních vítězství Církve bojující na zemi.

Ve slovanských katedrálních chrámech je vždy uprostřed chrámové lodi ještě jeden archijerejský ambon v podobě čtvercového stupínku, na němž při bohoslužbách stojí biskup. V řeckých ale i rumunských a bulharských chrámech bývá tato „katedra„, jak se archijerejský ambon též nazývá, umístěna z boku na pravé straně. Má podobu často bohatě zdobeného křesla. V našich katedrálních chrámech v Praze nebo Olomouci máme ale archijerejské ambony pouze ve středu chrámu. Přítomnost archijereje zviditelňuje přítomnost Ježíše Krista uprostřed věřícího lidu. Tato stále přítomná katedra dala název „katedrálnímu" chrámu. Na archijerejský ambon může vystoupit a sloužit bohoslužby jenom archijerej, archiepiskop či metropolita, popřípadě patriarcha.

Centrální část chrámu má být správně ukončena kopulí, jak to vidíme např. v chrámu Zesnutí přesv. Bohorodice v Praze na Olšanech či u vzoru cyrilometodějské chrámové architektury, chrámu Svatého Ducha v Šumperku. Kopule symbolizuje nebeskou klenbu nad zemí, neboť nebe viditelné je „ikonou„ nebe neviditelného, duchovního. Při pohledu do vyvýšené kopule se tají dech. Zření do duchovních výšin nás naplňuje pocity krásy a přítomností věčné Pravdy a Moudrosti. Ovšem nic z toho není možné bez upřímné touhy lidské duše odpoutat se od věcí pozemských a směřovat k duchovním výšinám.

V pohledu pravoslavného křesťana nejvyšší duchovní výšinou je sám Pán Ježíš Kristus. Jako k Slunci Pravdy, Pravému Světlu směřují v Církvi všichni k Ježíši Kristu. Proto centrální část chrámu, jeho kopuli vyplňuje ikona Ježíše Krista. Již od dob katakomb se zobrazuje hlavně Kristova tvář. Někdy ještě s žehnající pravou rukou, při čemž levice třímá otevřený Evangeliář s textem: „Já jsem světlo světa, kdo ve mne věří nezemře na věky". Vzpomínám si, jak na mne ještě malého chlapce působila Kristova ikona v kopuli chrámu Zesnutí přesv. Bohorodice v Praze na Olšanech. Při pohledu na ni se mi často ztrácelo ve „světle" oko i srdce, tělo a duše. Dávalo mi poznat realitu duchovního světa. V architektuře pravoslavného chrámu si totiž nebe a země neprotiřečí. Naopak v osobě Ježíše Krista se spojují. Svědčí o tom prorocká slova žalmu: „Milosrdenství a víra se setkají, pravda a pokoj dají sobě políbení. Víra ze země vykvétati bude a pravda z nebe vyhlédati" (Ž 85, 11–12).

Počínaje kopulí bývá na chrámových stěnách nástěnný ikonopis a ornamentální výzdoba. Její uspořádání nemá přesná pravidla. Existuje mnoho variant. Vždy však vyučuje a posiluje ve víře. Velmi působivě o tom pojednává knížka „Průvodce katedrálním chrámem v Olomouci„, která přibližuje osoby světců zpodobněných na chrámových stěnách. Kromě výchovného významu nástěnné ikony a vůbec ikony umístěné v chrámové lodi věřícím stále připomínají blízkost duchovního světa. Chrám je tak opravdu nebem na zemi.

Mezi ikonami ale nikdy nechybí znázornění Golgoty – velký dřevěný kříž s ukřižovaným Spasitelem, pod kterým odpočívají Adamovy ostatky v podobě lebky a kostí. Jako Adam tak i všichni v Pánu zesnulí vstanou z mrtvých v den „nejposlednější„. Proto před Golgotou umisťujeme panychidní stolek určený k modlitbám za zesnulé.

Zvláštní význam měl vždy hlavní vchod do chrámové lodi. Býval bohatě a krásně zdobený. Podle Konstantinopolského chrámu Boží Moudrosti se nazýval také „královský", protože před ním křesťanští králové snímali znaky svého důstojenství (koruny, žezlo, meč), aby se poklonili Králi Králů Ježíši Kristu. Tento vchod býval někdy nízký a úzký. Podle slov evangelia do Božího království vcházíme totiž těsnou branou a po úzké cestě (Mt. 7, 14). Nejznámějším příkladem takového vchodu je nizounký (asi metr) a velmi úzký vchod vedoucí do baziliky Narození Páně v městě Betlémě. Každý se zde opravdu musí hluboce poklonit před svým Stvořitelem.

archiepiskop Kryštof

Jako pediatr, dorostový lékař a lékař odvodních komisí již desetiletí posuzuji schopnost mladých lidí k výkonu různých povolání. Během té doby jsem radil snad tisícům jedinců z hlediska jejich fyzické a psychické připravenosti k určitému občanskému zaměstnání. Posuzoval jsem jedince i se změněnou pracovní schopností. Vím, jak je to složitá práce. Vídávám váhavost mladistvých, někdy přímo katastrofální nevyhraněnost zájmů. A jindy naopak chuť vykonávat práci, na kterou se jedinec z fyzických nebo psychických důvodů naprosto nehodí. Uvedu příklad barvoslepého chlapce, který chtěl se stát autoelektrikářem. Stejně těžké je posuzování schopností pro vojenskou službu. Vojenští kaplani vědí, o čem mluvím. Vědí, že někdy dochází na vojně k nečekaným psychickým zhroucením vojáků přesto, že se v podezřelých případech preventivně provádějí psychologická vyšetření branců. Naše armáda bude již brzy přecházet na plnou profesionalizaci, zájem o práci vojáka z povolání se bude zvyšovat. A docela jistě nebudou všichni zájemci ke službě schopni.

A může být vůbec srovnatelné občanské poradenství pro volbu povolání s nějakým „poradenstvím" ke zvolení duchovní činnosti? Ne, ani zdaleka nemůže. Je to problém mystický. Následovníci Velekněze Ježíše Krista se nestávají duchovními, pokud nejsou k tomu Bohem povoláni. A kněz provádějící svěcení to musí poznat osvícením Ducha Svatého. Tajinu duchovního stavu ustanovil Ježíš Kristus, On je základ a první Archijerej.

Správnost volby nemohou ukázat žádné psychologické testy ani posouzení celého dosavadního života adepta, ba ani posouzení jeho rodinného zázemí. Ani dědičnost duchovního stavu není vždy garantem vhodnosti kandidáta. Přejímat automaticky cestou návaznosti životní dráhu svého otce bez hlubokého přesvědčení o správnosti volby není dobré. Mladý a někdy již životem zkušený člověk musí sám v sobě pocítit víru a neodolatelné přání svého srdce a teprve po hluboké rozvaze se může ucházet o těžkou duchovní životní pouť, maje stále na paměti snad to nejpodstatnější – pokornou křesťanskou otázku, zda je hoden vykonávat s plnou odpovědnosti poslání duchovního.

Přání vykonávat určitou činnost znamená plně si uvědomit osobní omezení a ztotožnit se s nimi. Zvolíme-li si něco, odmítáme všechno ostatní. Každé rozhodnutí je neodvolatelným výběrem. Zvolíme-li si jeden směr činnosti, vzdáváme se všech ostatních. Chesterton o tom říká: „Stanete-li se anglickým králem, rezignujete na místo kostelníka v Bromptonu„. Parafrázuji tento výrok: stanete-li se pravoslavným duchovním, rezignujete na místo učitele tance nebo jógy.

Každé rozhodnutí vykonávat kterékoliv zaměstnání znamená být povolán, mít nutné předpoklady k výkonu té či oné činnosti, což znamená omezení sebe ve prospěch zvolených cílů. Přát si činnost v oblasti duchovní znamená přát si zejména neobyčejně velká omezení. V tomto smyslu taková služba je úkonem sebeobětování a omezení ve způsobu vlastního života. To jest omezení v běžném životě včetně myšlení, světského způsobu mluvení, chování a způsobu oblékání a je neodvolatelným výběrem a výlukou a také nesmírné omezení právě ve výběru prvního pomocníka v práci duchovního, ve volbě mátušky, osoby, která se také účastní posvátné služby ve farnosti.

Z pouti po Zakarpatí.
Přenesení ostatků sv. vyznavače Alexeje Karpatoruského.

Kdo vstupuje do světa niterně prožitých faktů, vstupuje do takového světa omezení a musí jako umělec milovat svá omezení. Tato omezení jsou v samé podstatě volby, jediným vědomým a prožitým voláním srdce a rozumu, které je samo předmětem víry a mravní jednoty a ne otázkou pouhé profese.

Volba a rozhodnutí stát se pravoslavným duchovním je již sama o sobě nadpřirozeným a zázračným a vždy jedinečným příběhem, který se odehrává na životním rozcestí. Na životní rozcestí by se každý měl dostávat s hlubokou vírou, s hotovým rozhodnutím a s plným vědomím a zodpovědností. Na samém rozcestí se už za žádných okolností nemůže odehrávat drama postupného odmítání všech cest a z nouze volit náhodou tu poslední, která zbyla, volit nejodpovědnější činnost, činnost duchovního. Protože… „kněz, z lidí vzatý, pro lidi bývá postaven k službám Božím, aby obětoval dary a oběti za hříchy… Aniž kdo sám sobě osobuje té cti, ale kdož povolán bývá od Boha". (Žid.5,1–4)

Aniž kdo sám sobě osobuje té cti… – tudíž adept teologie musí jasně vědět, že je k této službě povolán od samého Boha a nesmí být vázán jinými zájmy než zájmem sloužit Bohu a lidem. Je povinen být vzorem svým životem, slovem, láskou k lidem, vzorem duchovnosti, víry, čistoty, modlitbou a vlastním příkladem a poučením musí vést lidi do Království Božího. Musí být vzdělaný. Musí si být vědom, že bude se zodpovídat za každou ovečku, která zhynula jeho nedbalostí. Sv. Jan Zlatoústý praví: „Za své činy a za duše věrných sám duchovní se bude zodpovídat před Bohem".

Není to ale vše. Ten, kdo bere na sebe tíhu duchovní služby, musí se v plné míře pokořit, podřídit se kázni a uznávat autoritu nejvyšších hierarchů postavených Boží vůlí do čela místní církve a uznávat a dodržovat nesmlouvavě jediné a nezaměnitelné kánony pravoslavné církve. Duchovní stav je třeba si volit s plným vědomím toho, že Církev si nemůže dovolit uhnout v některých věcech ani o píď, nemá-li se celá její stavba kymácet. Je vždycky snadné horovat pro to, co je v módě, co je výhodné a pohodlné. Nesnadné je zachovat si zdravý rozum a nepadnout do různých nastražených pastí sekt a prozelytizmu a nepřijímat měšťácké konvence. Kdo se necítí dostatečně silný odolat všem pokušením, nechť nebere na sebe poslušenství a nenakládá na sebe kříž.

Duchovní musí stavět na první místo dobro pravoslaví a ne osobní nebo jiné pochybné cizí zájmy. Bere na sebe povinnost dalšího stálého sebevzdělávání, utvrzování teologických vědomostí, znalostí klasické i soudobé pravoslavné teologické literatury, protože není možné, aby duchovní nedovedl reagovat z hlediska teologie na současné problémy světa a života, byl „barvoslepý" ve vnímání pestrobarevného člověka v tomto pestrobarevném světě jako onen barvoslepý chlapec, který nerozeznával různobarevné kablíky a chtěl se vyučit autoelektrikářem.

A není tu pouze odpovědnost uchazeče o duchovní službu.

Připomeňme si, že když abba Ammonas se stal patriarchou Jeruzaléma, navštívili ho představení monastýrů, aby mu poblahopřáli k jeho zvolení. Ammonas pokorně odpověděl: „Prosím o vaše modlitby, protože jsem přijal na sebe velkou tíhu a mám starost o svěřené mi duše. Nejvíce se bojím odpovědnosti při vysvěcování duchovních, které budu vykonávat". Dále Ammonas pokračoval: „Četl jsem rukopis-testament biskupa římského Leona ( z V. stol. před rozdělením církví ). Leon se po 40 dní postil a modlil se u hrobu sv. Petra. Po 40 dnech zjevil se mu sv. Petr, který mu řekl: „Bůh ti odpustil všechny hříchy kromě provedených tebou duchovních svěcení. Budeš se odpovídat před Bohem za vhodnost kandidátů, kterým jsi udělil hodnost kněze". (Megas Sinaksaritis, Dukaki, 22. ledna, 2. 511)

Svatý Pavel na stejné téma píše v prvním listu k Timotheovi: „Osvědčuji před Bohem a Pánem Ježíšem Kristem i vyvolenými Anděly, abys těchto věcí ostříhal bez přijímání osob, nic nečině podle náchylnosti. Rychle rukou nevzkládej na žádného, aniž buď cizích hříchů účasten; sebe samého ostříhej v čistotě". (I.Tm. 5, 21–22)

Na okraji podotknu, že je velmi vhodné, aby mátuška pocházela z duchovní rodiny. Mátuška, která od svého dětství si zvykla na život podřízený duchovním cílům, podporuje a doplňuje muže duchovního a rodinu tím nejcennějším – ženským prvkem zbožnosti.

Dnešní složitá společnost musí mít vzor křesťanské rodiny, ke kterému bude vzhlížet. Mátuška přebírá z duchovního prostředí, ze kterého sama vyšla, zdravý konservatismus a ortodoxní fundamentální radikalismus, kterým zpevňuje nejen vlastní rodinu, ale i farnost a je příkladem i pro nepravoslavné okolí.

Dobrá práce duchovního v mnohem záleží právě na obětavé a účinné pomoci mátušky např. v pěveckém církevním sboru, v práci s dětmi nebo v organizování družnosti farníků. Viděl jsem, jak mátušky a jejich dorůstající dcery se stávaly zdrojem optimismu a iniciativy ve farnosti, vedly různé kroužky, sesterstva a pracovaly v organizačních výborech oslav církevních svátků. Úloha mátušek není u nás ještě dostatečně zdůrazněna a zhodnocena.

Práce mátušek v organizování a vedení dětských letních táborů u nás si zasluhuje zvláštního ocenění. Bůh jim za to zaplať!

MUDr. Jiří Karpowicz

Svatí Otcové

Spolehlivý průvodce k opravdovému křesťanství Jeromonach Serafím /Rose/

Tato stať je otištěna se svolením a na paměť autora, opravdového svatého Otce těchto posledních dnů, zesnulého spravedlivého jeromonacha Serafima /Rose/ z monastýru svatého Germana aljašského poblíž Platiny v severní Kalifornii.

Kéž na jeho přímluvy, Kriste Bože náš, toto poselství nese dále plody v životě těch, kteří ho budou číst s vírou. Amen.

Pamatujte na pastýře své, kteříž vám mluvili slovo Boží: na jejichžto konec obcování patříce, následujtež víry jejich... K učením jiným a cizím nepřidávejte se... (Žid 13, 7. 9)

Ještě nikdy nebyl takový věk falešných učitelů, jako je toto bídné dvacáté století, tak bohaté na technické vymoženosti a tak ubohé v duchu a duševnu. Všechny myslitelné názory, dokonce i ty nejabsurdnější, doposud odmítané obecným nesouhlasem všech civilizovaných lidí, mají nyní svou platformu a své „učitele". Někteří přicházejí s manifestací či příslibem „duchovní moci„ a falešnými zázraky , jako například někteří okultisté nebo „charismatici". Většina z těchto současných učitelů však nenabízí více než slabý odvar a nestrávené ideje, které obdrželi buď takřka „z hvězd„ nebo od nějakého samozvaného moderního „kouzelníka" (nebo „čarodějnice"), který zná více než všichni „staří" jen ze života v naší „osvícené" době. Následkem toho má filosofie tisíce škol a „křesťanství" tisíce sekt. Kde v tom všem nalezneme pravdu? Je vůbec možné ji najít v našich zbloudilých časech?

Jen na jednom místě můžeme nalézt pramen pravého učení, vycházejícího od samotného Boha. Nezesláblo v průběhu mnoha staletí, ale je vždy čerstvé, stejné všem, kteří ho pravdivě učí, a vede ty, kteří ho následují, k věčnému spasení. Tím místem je PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV KRISTOVA, pramenem je blahodať Všesvatého Ducha a praví učitelé Božského učení, které vyvěrá z onoho pramene, jsou Svatí Otcové Pravoslavné Církve.

Ale jak malý počet pravoslavných křesťanů to ví a umí dosyta pít z tohoto pramene ! Kolik současných hierarchů nevede svá stáda na pravé pastviny, ale na nebezpečné stezky moderních čarodějů slibujících něco nového a usilujích pouze o to, aby křesťané zapomněli pravdivé učení svatých Otců. Učení, které – a to je zcela pravda – vůbec neharmonizuje s falešnými idejemi vládnoucími tomuto světu.

Pravoslavné učení svatých Otců není určeno jedné době, ať už „staré" nebo „moderní". Je předáváno v neporušené posloupnosti od doby Ježíše Krista a Jeho Apoštolů až dodnes a nikdy nebylo třeba znovuobjevovat „ztracené„ patristické učení. I když je mnoho pravoslavných křesťanů opomíjí (jak je tomu v současnosti), jeho opravdoví představitelé na ně vždy odkazují ty, kteří po něm touží. V dějinách byly velké doby patristiky, jako třeba skvělé čtvrté století. Byla však i období poklesu patristického povědomí mezi pravoslavnými. Od samotného založení Kristovy Církve na zemi však neexistovalo období, kdy by ji patristická tradice neprovázela, nebylo století bez vlastních svatých Otců. svatý Niketa Stetatos, učedník a životopisec svatého Simeona Nového Bohoslovce, napsal: „Bylo Bohem dáno, že během generací nemohla ustat příprava Jeho proroků a přátel Duchem Svatým k uspořádání Jeho Církve".

Pro nás, křesťany poslední doby, je nejpoučnější přijmout vedení a inspiraci od svatých Otců našich a nedávných časů. Ti žili v podobných podmínkách, a přesto zachovávali neporušené, nezměněné a vždy čerstvé učení, které není pro jeden čas nebo jeden národ, ale pro všechny časy až do konce světa a pro celý rod pravoslavných křesťanů.

Před tím než se podíváme na dva ze svatých Otců nedávných dob, udělejme si jasno, že pro nás, pravoslavné křesťany, není jejich studium jalovým akademickým cvičením. Mnohé z toho, co je v naší době pokládáno za „obrození patristiky", je stěží více než hra jinoslavných učenců a jejich „pravoslavných„ imitátorů, z nichž ani jeden neobjevil nějakou patristickou pravdu, pro niž by byl ochoten posvětit svůj život. Taková „patrologie" je pouze racionalistická učenost, která náhodou pokládá patristické učení za svůj předmět. Bez porozumění tomu, že ryzí učení svatých Otců obsahuje pravdy, na kterých závisí náš duchovní život či smrt. Takový pseudo-patristický učenec tráví svůj čas dokazováním, že „pseudo - Makárij" byl messaliánský heretik bez toho, aby porozuměl nebo naplnil čistě pravoslavné učení opravdového svatého Makária Velikého. Dokazuje, že „pseudo – Dionysios" byl úmyslný podvrh, ale jeho mystické a duchovní hlubiny jsou totálně mimo obzor odpůrce. Veskrze křesťanský a monašský „Život svatých Barlaama a Joasafa", odkázaný nám svatým Janem Damašským, není nic než „převyprávěný Buddhův příběh". Stovky podobných bájí vymýšlejí odborníci pro manipulovatelnou veřejnost, která nemá v dnešní agnostické atmosféře žádnou ideu. Vážné otázky týkající se některých patristických textů nebudou zajisté vysvětleny, když se obrátíte na takové „odborníky", kterým je úplně cizí opravdová patristická tradice a pouze si na její účet vydělávají na živobytí.

Když „pravoslavní" učenci přejímají učení těchto pseudopatristických vědců nebo vedou svá bádání ve stejném duchu, výsledek může být tragický. Takoví učenci jsou mnohými považováni za „mluvčí orthodoxie„ a jejich výroky jsou brány za autenticky patristický názor. Takto je klamáno mnoho pravoslavných křesťanů. Někteří předstírají, že se osvobodili ze „západního zajetí", domnívají se, že naprosto dominují pravoslavné theologii moderní doby, přičemž nevědí nic o pravdivé patristické tradici nedávných staletí, kterou lze nalézt spíše v monastýrech nežli v akademiích. Stávají se tak zajatci protestantských racionalistických idejí, zvláště pokud jde o liturgiku, jak správně poznamenal protopresbyter Michael Pomazansky, ryzí patristický teolog naší doby.

Tak musíme odhalit pseudoodborníka na ruské svaté Otce, G.P. Fedotova, který se domnívá, že sv. Sergij „byl první ruský světec, který může být nazýván mystikem" (přehlíží tak čtyři století stejně „mystických" svatých Otců), hledá nesmyslně „originalitu" v „literárním díle" svatého Nila Sorského (tak ukazuje, že nepochopil smysl Tradice v Pravoslaví), považuje velikého pravoslavného světce Tichona Zadonského za „syna západního baroka spíše než východní spirituality" a s velkou strojeností se pokouší udělat ze sv. Serafíma Sarovského (který je skutečně tak ohromující v patristické tradici, že je stěží rozeznatený od velkých Otců egyptské pouště) jakýsi „unikátní ruský fenomén", který byl „prvním známým představitelem onoho druhu ruských duchovních starců", jehož „přiblížení se světu je bezprecedentní ve východní tradici" a který byl „předchůdce nového druhu spirituality, který mohl následovat po pouze asketickém monašství".

Je smutné, že se důsledky takového pseudoučenectví často vyjeví v reálném životě. Svedené duše, které příjmají takové falešné závěry, začínají pracovat na jakémsi „liturgickém obrození" na protestantských základech, přeměňují sv. Serafíma (ignorujíce jeho „nepohodlné" učení o hereticích, které se vine celou patristickou tradicí) na hinduistického jogína nebo nějakého „charismatika". V obecném přístupu k svatým Otcům postupují jako většina současných učenců bez úcty a bázně, jakoby byli na té samé úrovni, jako k cvičení v ezoterice nebo nějaké intelektuální hře, místo jako k průvodcům do pravého života a spásy.

Takoví nejsou opravdoví pravoslavní učenci, taková není pravá pravoslavná Tradice, kde je ryzí, nezměněné učení pravého křesťanství předáváno v neporušené posloupnosti jak ústně, tak psaným či tištěným slovem, od duchovního otce k duchovnímu synu, od učitele k žáku.

Ve 20. století jeden pravoslavný hierarcha zvláště usiloval o patristickou orientaci – archiepiskop Theofan Poltavský (+ 19. 2. 1943). Jeden ze zakladatelů svobodné Ruské církve v zahraničí a možná i hlavní architekt její nekompromisní a tradicionalistické ideologie. V letech, kdy byl místopředsedou Synodu episkopů této církve (ve dvacátých letech 20. století), byl obecně uznávaný jako nejpatrističtěji smýšlející ze všech ruských teologů v zahraničí. Ve třicátých letech odešel do úplné samoty, aby se stal druhým Theofanem Zátvornikem. Od té doby byl, což je smutné, do určité míry zapomenut. Naštěstí je jeho památka udržována jeho učedníky a následovníky. Jeden z jeho předních učedníků, pozdější archiepiskop Averkij z monastýru Svaté Trojice v Jordaville v New Yorku, publikoval jeho životopis spolu s množstvím jeho kázání. V těchto kázáních můžeme jasně vidět jeho úctu k svatým Otcům, jeho učednictví a pokoru, spokojenost, že nepředává nic vlastního, ale jen jejich myšlenky a pravá slova. Tak v promluvě na neděli Sv. Padesátnice řekl: „Učení o Svaté Trojici je vrcholem křesťanské theologie. Proto se neodvažuji vyložit toto učení svými vlastními slovy. Vyložím je slovy svatých a bohonosných theologů a velikých Otců Církve: Athanasia Velikého, Řehoře Bohoslovce a Basila velikého. Mé jsou poze rty, ale jejich jsou slova a myšlenky. Oni připravili Božský pokrm a já jsem poze sluha na jejich božské hostině."

V jiné promluvě archiepiskop Theofan vysvětluje důvod svého sebezapření před Svatými Otci – tak příznačný rys typický pro velké theology – tradenty patristického učení , které je světskými učenci vykládáno jako „nedostatek originality". V jeho kázání na Neděli svatých Otců VI. ekumenického sněmu, proneseném roku 1928 ve Varně v Bulharsku, přednesl věrným „slovo o významu svatých Otců a Učitelů Církve pro nás křesťany".

V čem spočívá jejich síla a na čem závisí jejich pro nás zvláštní význam? Církev, bratří, je dům Boha živého, „sloup a utvrzení pravdy"(1Tim 3,15). Křesťanská pravda je zachována v Církvi ve svatém Písmu a svaté Tradici. Ale potřebuje bezvadné zachování a správnou interpretaci. Význam svatých Otců je založen právě na tom. Jsou nejlepšími ochránci a interprety této Pravdy, pro svatost svých životů, své hluboké znalosti Božího Slova a hojnosti blahodati Ducha Svatého, který v nich přebývá.„ Zbytek této promluvy je sestaven pouze z citátů samotných svatých Otců (sv. Athanasia Velikého, sv. Basila Velikého, sv. Simeona Nového Theologa, Nicety Stetata).

Poslední svatý Otec, kterého archiepiskop Theofan ve svém kázání obšírně cituje, je ten, který mu je blízký v čase, jeho předchůdce v předávání autentické patristické tradice v Rusku – episkop Ignatij Brjančaninov. Má pro nás dvojnásobný význam. Nejen že je takřka současným svatým Otcem, ale jeho hledání Pravdy se velice podobá úsilí upřímného hledače Pravdy dneška. Ilustruje, jak je možné, aby se „moderní osvícený člověk" odvrátil od obvyklého otročení moderním ideám a módnímu myšlení a vstoupil do čisté atmosféry patristických, to jest vpravdě pravoslavně křesťanských idejí a způsobu uvažování. Je pro nás nanejvýš inspirující, číst slova vladyky Ignatije o tom, jak vojenský inženýr odvrhl pouta moderního myšlení a vstoupil do patristické tradice, kterou přijal jak z knih, tak přímo od žáka Sv. Pajsie Veličkovského, a odkázal ji našim dnům.

„Když jsem byl ještě tichý student", cituje vladyka Theofan episkopa Brjančaninova, „neexistovala pro mne žádná radost nebo kratochvíle. Svět nenabízel nic, co by bylo zcela pro mne. Má mysl byla úplně ponořena do věd. A v téže době jsem hořel žádostí vypátrat, kde je pravá víra, kde je pravé učení, kterému jsou cizí chyby jak dogmatické, tak etické. Současně byly mému pohledu představeny hranice lidského poznání. A já se ptal oněch věd , zda obsahují něco, o čem by člověk mohl říci, že je jeho. Člověk je věčný a to co je mu vlastní, by mělo být věčné. Ukažte mi ten věčný majetek, to pravé bohatství, které si mohu sebou vzít za hrob. Vidím jenom poznání, které končí pohřbením, které nemůže existovat po oddělení duše od těla."

Hledající mladík se při svém pátrání obracel k matematice, fyzice, chemii, filosofii, prokazuje jejich hluboké znalosti, pak k geografii, jazykům, literatuře, ale shledal, že jsou pozemské. Odpověď na všechny jeho mučivé otázky dostal stejnou, jakou dostává i hledač pravdy v našem ještě „osvícenějším„ století: „Vědy mlčely."

Nakonec „jsem se pro uspokojující, opravdu nezbytnou a existencionální odpověď obrátil k víře. Kde však jsi skryta, pravá a svatá Víro! Nemohu tě rozpoznat ve fanatismu (římskokatolický papismus), který nelze označit za evangelijní pokoru, který dýchá žádostivostí a pýchou! Nemohu tě poznat ani ve svévolném učení (protestantismus), které je odděleno od Církve a ustavuje svůj vlastní, nový systém, pyšně a domýšlivě proklamující objev nové, pravdivé křesťanské víry poté, co uplynulo osmnáct století od Vtělení Boha Slova! V jakém zmatku byla má duše! Jak strašně to skličovalo, jaké vlny podezření vyvstávaly proti tomu, vznikající z mé nedůvěry ke všemu, co okolo mne povykovalo a vykřikovalo díky mému nedostatku poznání, díky mému přehlížení pravdy.

Začal jsem často, se slzami, úpěnlivě prosit Boha, aby mne neponechal v oběť omylu, ale aby mně ukázal pravý směr, kterým bych mohl obrátit svou neviditelnou stezku mysli a srdce. Jaký div. Náhle stála přede mnou myšlenka... Mé srdce se k ní vrhlo, jako do náruče přítele. Ona mne inspirovala ke studiu víry přímo u pramene – ve spisech svatých Otců! Jejich svatost – řekla mi ta myšlenka – ručí za jejich spolehlivost. Vyber si je za své průvodce. Poslechl jsem... Obstaral jsem si prostředky k získání děl svatých oblíbenců Božích a horlivě jsem je začal číst a do hloubky zkoumat. Když jsem některé přečetl, mohl jsem se seznámit s jinými, číst je znovu, studovat. Co bylo to, co mne tak zasáhlo v dílech Otců pravoslavné Církve? Byla to jejich harmonie – podivuhodná a velkolepá. Osmnáct století skrze jejich rty bylo potvrzováno jediné jednomyslné učení – učení Boží!

Když jsem, jednu jasnou, podzimní noc upřel zrak na průzračné nebe poseté množstvím hvězd , tak rozmanitých velikostí, a přesto svítících jedním světlem , řekl jsem si – tak je to se spisy Otců! Když jsem jednoho letního dne uviděl širé moře, poseté množstvím různých lodí s plachtovím rozvinutým jako labutí křídla, lodi hnané jedním větrem ke stejnému cíli, do stejného přístavu, řekl jsem si – tak je to se spisy Otců! Když jsem slyšel mnohohlasý chór, ve kterém rozdílné hlasy v jemné harmonii zpívaly jeden Božský hymnus, tehdy jsem si řekl – tak je to se spisy Otců!

A jaké učení jsem v nich nalezl? Učení, opakované všemi Otci. Totiž, že pěšinka ke spáse je nerozkolísaná pouze tehdy, následujeme-li rady svatých Otců. „Spatříš-li někoho" říkají, „klamaného falešným učením, hynoucího od nesprávného výběru askeze – pak následuje sebe", svůj vlastní rozum, své vlastní názory a ne učení svatých Otců, z kterého se skládá dogmatická a etická tradice církve. A touto tradicí, jako neocenitelným pokrmem, živí Církev své děti.

Tato myšlenka byla seslána Bohem, od kterého je každý dobrý dar, jehož dobrá myšlenka je počátkem každé dobré věci…Ta myšlenka byla mým prvním přístavem v zemi pravdy. Zde má duše našla odpočinutí od vln a větrů. Ta myšlenka se mi stala základním kamenem pro duchovní stavbu mé duše a hvězdou, která mne provází. Ozařovala pro mne obtížnou a velmi útrpnou, úzkou, neviditelnou stezku mysli a srdce k Bohu. Díval jsem se na svět náboženství skrze tuto myšlenku a říkal – příčina všech chyb spočívá v neznalosti, v zapomnění a v nepřítomnosti této myšlenky.

Čtení Otců mne zcela přesvědčilo o tom, že spasení v lůně Ruské pravoslavné církve je nepochybné. Je to něco, o co je náboženství západní Evropy ochuzeno od té doby, co nezachovává v celosti dogmatické a mravní učení Církve Kristovy od jejího počátku. To mi odhalilo, co Kristus udělal pro lidstvo, v čem spočívá pád člověka, proč byl Vykupitel nezbytný a v čem spočívá spása, kterou nám zprostředkoval. Tak jsem si vštípil, že člověk se musí rozvíjet, cítit a vidět spásu na sobě, bez čehož je víra v Krista mrtvá a Křesťanství jen slovo a jméno bez toho, aby bylo uskutečněno! Naučilo mne to pohlížet na věčnost opravdu jako na věčnost, před kterou tisíc let pozemského života je ničím, natož náš život, jemuž je vyměřeno zhruba půl století. Poučilo mne to, že pozemský život musí vést k přípravě na věčnost…Ukázalo mi, že všechna pozemská zaměstnání, požitky, pocty a přednosti jsou jen nicotné hračky, se kterými si dospělé děti hrají a v kterých ztrácejí požehnání věčnosti…To vše svatí Otcové hlásají ve svých velkolepých spisech."

Archiepiskop Theofan uzavírá promluvu touto výzvou: „Bratří, nechť je tato dobrá myšlenka (převzatá od s. Otců jako náš průvodce) i vaší hvězdou, provázející vás ve dnech pozemského putování po vlnách moře života"!

Pravda této výzvy, inspirované episkopem Ignatijem, se od té doby, co byla pronesena, nezkalila. Svět šel dále cestou odpadání od křesťanské pravdy a je mnohem jasnější, že tu není žádná alternativa k této cestě spasení, tj. následování nekompromisní cesty pravdy, kterou nám předali svatí Otcové.

Nesmíme již přistupovat k svatým Otcům tak, že se „o nich budeme učit". Jestliže neuděláme nic než to, nejsme o nic lepší než planí disputátoři z mrtvých akademií hynoucí moderní civilizace. A i když jsou tyto akademie „pravoslavné„ a teologové na nich přednášející elegantně definují a vysvětlují vše o „svatosti", „spiritualitě" a „theosi", nemají však potřebnou zkušenost, aby mluvili přímo k srdcím žíznících duší a obdařit je touhou po cestě duchovního zápasu, nemají znalosti k odhalení zhoubných chyb akademických „teologů" mluvících o Bohu s cigaretou nebo sklínkou vína v ruce, ani odvahu obvinit odpadlé „kanonické" hierarchy z jejich zrady Krista. Musíme přijít ke svatým Otcům, abychom se stali jejich žáky, obdržet učení pravého života, spásu duše, i když víme, že když tak budeme činit, ztratíme přízeň tohoto světa a budeme z něj vyvrženi. Najdeme však cestu ze zmatené bažiny moderního myšlení, které je založeno právě na zřeknutí se svatého učení Otců. Shledáme, že svatí Otcové jsou „současní" v tom, co říkají přímo k zápasu pravoslavného křesťana, odpovídají na rozhodné otázky života a smrti, které se akademické školství obává vůbec položit – a když je položí, předkládá nevinné odpovědi, kterými vysvětluje tyto otázky těm, kteří jsou pouze zvědaví, ale nežízní po odpovědi. Když najdeme pravé vedení od Otců, naučíme se nedůvěře k naší vlastní pyšné světské moudrosti, kterou jsme sáli spolu s atmosférou těchto zhoubných časů, pomocí těch, kteří mají zalíbení v Bohu, ne ve světě. Najdeme v nich pravé otce, tak postrádané v našich dnech, kdy ochladla láska mnohých (Mat 24,12). Otce, jejichž jediným záměrem je vést nás, své děti, k Bohu a jeho Nebeskému Království, kde budeme s těmito andělskými muži chodit a rozmlouvat na věky.

Není žádný problém v naší zmatené době, na který nemůžeme najít řešení pečlivým a uctivým čtením svatých Otců: ať je to problém sekt a herezí, kterými dnešek tak oplývá, či schizmat a „jurisdikcí", imitace duchovního života projevující se „charismatickým obrozením" nebo jemné pokušení moderního pohodlí a výhod, komplex filosofických otázek, jako je „evoluce" nebo otevřené etické otázky potratů, eutanasie a „kontroly porodnosti", rafinovaná apostase „sergianismu", která nabízí církevní organizaci místo Těla Kristova, hrubosti „novátorství", počínající revizí kalendáře a končící v jakémsi „protestantství východního ritu". Ve všech těchto otázkách jsou svatí Otcové a naši žijící otcové našimi spolehlivými průvodci.

Episkop Ignatij a ostatní nedávní Otcové nám, dnešním křesťanům naznačují, které spisy svatých Otců jsou pro nás nejdůležitější a v jakém pořádku je číst. Nechť nám jsou inspirací k tomu, abychom postavili patristické učení jako základní kámen stavby našich duší, k dědictví věčného života! Amen.

(„Semandron" A Call to Prayer , 5/ 1994)

přeložil o. Patrik

Z pouti po Zakarpatí.
Rozestavený nový chrám Povýšení sv. Kříže v Užhorodě.

Otec Sergej Bulgakov

Sergej Bulgakov psal, že krásu a sílu pravoslaví představují také takové individuality, jako metropolita Filaret Drozdov a Alexandr Buchariov, Alexej Chomiakov a Vladimír Solovjov, Fjodor Dostojevskij a Konstantin Leontiev, o. Pavel Florenskij a Nikolaj Berďajev.

K této plejádě ruských pravoslavných myslitelů však nelze nepřipočítat ještě mnoho jiných (např. Loseva, Karsavina, Leontjeva, Trubeckého, Rozanova, Schmemanna, Clémenta, metropolitu Antonije Blooma) a Sergeje Nikolajeviče Bulgakova, o kterém bude nyní řeč.

My, kteří jsme prožili komunistické období, můžeme s výhodou později narozených kriticky se dívat na dobu, kdy v duších mnoha našich dědů a otců nebylo jasné nic. Podívejme se z nadhledu sami na sebe a uvidíme, že dnešní střední a mladá generace přesto, že měla a má již nějaké historické zkušenosti, sama také často bloudila a dosud opět jiným způsobem bloudí.

Životopis Bulgakova, tohoto velkého pravoslavného myslitele a mystika ukazuje komplikovaný vývoj člověka v neprůhledném a složitém čase v Evropě na ideově spletitém rozhraní 19. a 1. poloviny 20. stol., kterému mnozí podlehli. Slabí podlehli z existenčních nebo zištných důvodů. Mnozí připravovali komunistickou revoluci a duchovně se odklonili od cesty pravdy. Když revoluce vypukla a nastal komunismus, četní poznali jeho hrůzostrašnou tvář a navrátili se hned nebo až v emigraci na životní pouť pravdy. Ale hodně jich zaplatilo svým životem. Mnohé i u nás „návrat domů" k Otci Nebeskému ještě čeká. Tehdejší marxista Bulgakov již hodně brzy, v r. 1905 pochopil, že bez Boha žít nelze a že marxismus přivodí lidstvu katastrofu. Proto je pro nás jeho osud historicky velmi poučný.

Bulgakov se narodil v roce 1871 v městečku Livny v Orlovské gubernii v rodině duchovního. Vyrůstal ve zbožné rodině, jejíž členové byli duchovními již od časů Ivana Hrozného.

Po vstupu do duchovního semináře v Orlu Bulgakov prožil náboženskou krizi, přetrhal svazky se svým prostředím a přestoupil na gymnázium. Bylo to tehdy jaksi módní. Bulgakov šel ve šlépějích jiných „seminaristů" jako Černyševskij a Dobroljubov.

Po dokončení gymnázia studoval na právnické fakultě Moskevské university. O sobě píše: „Lákala mě filozofie, filologie, literatura, ale studoval jsem práva, která mi byla cizí". Unášen ekonomickým romantismem národníků seznámil se s marxismem. Napsal několik prací na ekonomická témata, jezdil na stáže do ciziny a po návratu do Moskvy obhájil v roce 1896 magisterskou práci „O trzích v kapitalistické výrobě". V roce 1901 obhájil doktorskou prácí „Kapitalismus a zemědělství", do které však již začínají vstupovat duchovní zájmy autora - svět jako kosmický organismus lidstva, zduchovnění a polidštění přírody jako cíl světového procesu. Epocha hospodářství představující epochu v dějinách země a přes ni i v dějinách kosmu. Je to práce - matrice, podle které potom psal další práce včetně teologických.

(Jeho myšlenky daly zřejmě v jakési míře podnět i k učení o noosféře Vernadského, podle kterého lidstvo vstoupilo do nové vývojové fáze a je schopno přebudovat biosféru a „zformovat noosféru pro blaho svobodně myslícího jedince".)

Potom Bulgakov navázal přátelství s N. A. Berďajevem, D. S. Merežkovským a s Z. N. Gippiusem. Nějakou dobu přednášel politickou ekonomii na kyjevské polytechnice.

V mládí považoval marxismus, jako mnozí jiní, za poslední a bezchybné slovo západní vědy. I když tehdy ještě nepomýšlel na roztržku s učením Marxe, narušil na základě svých číselných rozborů klid pravověrných sociálních demokratů tvrzením, že drobní zemědělci nespadají pod zákon koncentrace produkce a jsou životaschopní.

Jeho postupné zklamání a vzdálení se od marxistické ideologie logicky znamenal odklon i od Západu. To byla právě jeho zvláštní cesta, bližší k novoslovanofilství, ovšem bez politického podtextu, která se poněkud odlišovala od cesty jeho souputníků Berďajeva, Struve, Novogorodceva.

L. Feuerbach se stal pro Bulgakova výzvou, aby promyslil na náboženském základě celý chod světového bytí, podíl svobodné vůle člověka v něm a konečnou záruku jeho „úspěchu„. Bulgakova ohromila Feuerbachova slova: „Svět a člověk jsou před Bohem ničím... Bůh může existovat bez nich". Odpovědí na bohoborecký Feuerbachův patos se stala jeho teologická idea o Bohu, který „se nemůže obejít bez světa". Toto téma dalo Bulgakovovi podnět k napsání práce „Bůh a svět".

L. A. Zander píše o „hlubokém člověčenství, které o. Sergej nachází v obraze Krista" o tom, že „v Kristu vidí svého současníka, přítele, bratra, kterého je možno milovat nejenom s božským uctíváním, ale i s lidskou něhou".

V roce 1905 Bulgakov definitivně opustil marxistické poblouznění. Zpovídal se v poustevně Zosima poblíž Moskvy. Metropolita Jevlogij píše v knize „Cesta mého života": „K pravoslaví dospěl dlouhou a složitou životní cestou. V počátcích své vědecké činnosti byl marxistou, ale marxismus jeho zkoumavý rozum neuspokojoval, v hledání pravdy došel k idealismu, od idealismu ke křesťanství, od křesťanství k pravoslaví, od pravoslaví ke kněžství. Jaké to muselo být duševní bohatství, kolik strádání, co bylo nutno prožít, aby byla tato cesta zdolána".

V předříjnových letech jeho smýšlení nabírá filozofický charakter a je předstupněm (podle slov protojereje Schmemanna) monumentální bulgakovské teologie. Bulgakov píše: „U dnešního lidstva došlo k jakémusi vystoupení ze sebe sama, k záhubě vnitřního člověka". Ve svém osobním životě se Bulgakov duchovně postavil na odpor takovému pádu. K obratu k „vnitřnímu člověku" přispělo přátelství s o. Pavlem Florenským. Tehdy zesiluje jeho volání po oltáři, za jehož zrádce se stále více považuje.

Otec Sergej Bulgakov byl jedním z autorů „renesance ruské ideje", synem marnotratným, který se od přesvědčeného marxisty navrátil „domů k Otci". Jeho díla jsou přeložena do mnoha jazyků a mají zvláštní význam pro všechny ty, kteří se na přelomu 20.-21. století zajímají o živou zkušenost s Kristem.

Před První světovou válkou Bulgakov vyslovil obavu, že Rusko, které živelně a rychle ekonomicky prosperovalo, podléhá duchovnímu rozkladu. Vyjádřil prorockou myšlenku, že přijde čas, kdy všichni lidé se budou cítit tak, jako by byli v menší nebo větší míře běženci odněkud někam. Mluvil jistě v přeneseném smyslu o běženství duchovním, o útěku od reality, o vnitřní emigraci, o nespokojenosti a duchovním odcizení, ale s tím je přece často spojeno i konkrétní fyzické běženství za něčím pomyslně lepším, což je i pro naši dobu velikým problémem. Nelze zapomínat, že za 2. světové války a po ní došlo i k masovým nedobrovolným násilným deportacím .

Cesta Bulgakova zpět k Církvi byla těžká a složitá, vedla přes různé zkušenosti, přes společenskou angažovanost poslance II. státní dumy a ideu vytvořit „Svaz křesťanské politiky„ až konečně k vykrystalizovanému tématu „návratu církevního křesťanství do běhu dějin". Chápal, že liberální ideje bez absolutního mravního základu jsou nepřijatelné. Po jeho vystoupení v dumě na téma nepřípustnosti, jak revolučního, tak i vládního teroru se stal Bulgakov pro veřejnost ihned veličinou upřímnosti, odvahy, patriotismu a křesťanské lásky. Mluvil o nezbytnosti vlády, nositelky práva, která musí mít mravní autoritu. Jak jsou jeho slova aktuální právě dnes v době zesílení terorismu a nemravnosti celých společenských uskupení!

V roce 1913 mu přední esejista Zakřevskij vyčítal „klidnou kabinetní víru profesora politické ekonomie". V té době však Bulgakov měl již za sebou hluboký otřes způsobený úmrtím svého malého milovaného synka Ivašečky. O této tragedii psal: „O, můj světlý bílý chlapečku! Když jsme tě nesli na strmou horu a potom po horké prašné cestě, díval se na nás za nečekaným ohybem barevnými okny nádherný chrám, který na tebe čekal. Tvoje matka padla s nářkem: „Nebesa se otevřela„. Myslela, že umírá a vidí nebe…A nebe bylo otevřené a v něm se dokonala naše apokalypsa". Takto mohl psát jedině věřící člověk.

Byl otřesen revolucí, prolitou krví a ukrutnostmi: „Národ se rozpolcuje ve dví a v neplodném boji se promrhávají jeho nejlepší síly". V době revoluce se Bulgakov stal členem Moskevského církevního soboru a byl blízkým spolupracovníkem patriarchy Tichona. V roce 1917 přichází Bulgakov se svou hlavní filozofickou práci „Nevečerní světlo" s podtitulem Pohledy a rozjímání. V poslední práci vydané v Rusku v r. 1918 „Tiché myšlenky" přichází s idejí Sofie - Moudrosti Boží. V ohni a auře filozofických besed s Florenským nově navázal na studium prací Vladimíra Solovjova. Idea Sofie - Moudrosti již nikdy neopustila Bulgakova a vždy vymezovala jeho cestu. Bulgakov uceloval nové nábožensko-etické založení a přešel na „společenskou víru" Dostojevského a hlavně Vladimíra Solovjova.

Patriarcha Tichon stále oddaloval jeho vysvěcení. „Jste nám potřebnější v občanském obleku" - tak motivoval patriarcha odklad vysvěcení. Možná, že patriarcha ještě stále kolísal a chtěl se dokonale přesvědčit o vhodnosti uchazeče o kněžství. V roce 1918 rektor Moskevské duchovní akademie archiepiskop Fedor vysvětil Bulgakova na duchovního. O. Sergej již potom nikdy nechodil jinak, než v kněžském oděvu, nehledě na veškerá ohrožení. Za revoluce učil nějakou dobu na bohosloveckých kurzech v Simferopolu. Následovaly domovní prohlídky v moskevském bytě a očekávání zatčení. Potom cesta za rodinou na Krym přes fronty občanské války.

V roce 1922 byl přece jen uvězněn a vysídlen z Ruska. Syn Fedor zůstal v Rusku. To vše otřásalo otcem Sergejem, prožíval nejistotu o osud pravoslaví v Rusku a hanbu činorodého člověka, který musel být odkázán na milodary cizinců. Po strastiplné cestě přes Konstantinopol se zastavil v Praze. Češi v Praze široce otevřeli dveře pro ruskou emigraci a octlo se zde mnoho ruských profesorů a studentů. Při univerzitě zde byla otevřena ruská právnická fakulta v čele s Novogorodcevem, který byl zvolen děkanem. Otec S. Bulgakov a Florovskij tam působili jako lektoři. Otec Bulgakov a jeho přátelé založili v Praze bratrství sv. Sofie. Metropolita Jevlogij píše, že na doporučení o. S. Bulgakova pozval Florovského do Paříže.

Za čas se o. Bulgakov také přestěhoval do Paříže, kde začal pedagogickou činnost v Institutu sv. Sergeje. Stal se profesorem dogmatické teologie a od roku 1931 byl rektorem tohoto slavného ústavu.

Ve vlasti a ve vyhnanství vytrpěl mnoho zármutku a osobního bolu a smutku nad světovým děním. Myšlenky Sergeje Bulgakova byly obráceny k té historické tragedii, kterou předvídal a která se stala tragedií celého lidského pozemského bytí, celé světové soustavy a kultury, která má vliv i na veškerou přírodu. Bulgakov se nesnažil tuto „novoevpropskou" civilizační tragedii utopicky narovnat a zaoblit. Jen vždy cítil její otravný šíp. V letech mezinárodních a občanských krveprolití, genocid, deportací, tvrdě svědčil o tom, že vidí světlo na konci tunelu, že „se svět nemůže nepovést. Svět se nachází ve zlu, ale sám zlem není", že „svět určitě stvořil Bůh" a že „historie Země není rozvrat, ale tvořivý proces". Je třeba „mužně až do konce protrpět dějiny, protože dějiny jsou také utvrzením království Krista".

Po prožitcích ruské revoluce a emigrace Bulgakov tedy „nevrátil Stvořiteli jízdenku ve vlaku života" jako Dostojevského Ivan z Bratrů Karamazových.

Tragedie se Bulgakovovi jevila jako základní způsob lidského bytí a vrcholný projev umění. Trpěl při hledání pravdy a každé slovo prožíval při nočních nespavostech tak, že byl připraven se za něj zodpovídat i na Posledním soudu.

Život v Paříži byl poznamenán výlučně teologií. Zde napsal dvě trilogie - „malou" o Janu Křtiteli, Bohorodici, o andělích jako živých idejích stvoření světa (v platonickém smyslu) a „velkou" o Bohočlověčenství. V textech liturgické poezie, jejíž atmosféru vdechoval při bohoslužbách, našel pro sebe novou obraznou symbolickou řeč a stal se básníkem dojmů, spisovatelem, který dříve bezmocně hořel vnitřním plamenem.

Otec Sergej byl především duchovním Církve. Jeho teologie, jak sám řekl, pocházela z přebývání před oltářem Hospodina. Protojerej A. Schmemann píše: „V jeho stylu sloužení bohoslužby, především eucharistie, se projevovalo něco z prvotního přinášení obětí… Ty ruce pozvednuté k nebesům…všechny pohyby jakoby poněkud přerušované a hranaté, ale všichni přítomní byli přesvědčení, že sv. eucharistie je sloužena jakoby poprvé a že se snáší na zem z nebes".

Jeho teologie pocházela z opakovaného prožívání liturgie a liturgické mystiky, z významů obsažených v liturgických textech

Ruská pravoslavná církev v zahraničí a Ruská pravoslavná církev v Moskvě ve třicátých letech minulého století měla připomínky k některým pasážím jeho učení hlavně pro malou jasnost doktríny o Sofii a byla mu vytýkána nedostatečná pokora před svatými otci Církve. Pařížský metropolita Jevlogij Georgievskij to přičítal tomu, že otci Sergeji chyběla „škola", ten základ, který je vytvářen v duchovních akademiích. Metropolita Jevlogij měl zřejmě na mysli, že celou hloubku apoštolské pravoslavné tradice, která se vytváří od vnímavých let mládí v atmosféře duchovní akademie a také v kontaktu s monastýry. Ale přesto Bulgakov dobře věděl, že pravoslaví není pouze náboženstvím, ale že je zvláštním stavem duše. Díla svatých otců znal velmi dobře.

Přesto světská filozofie od Platona a Plotina do V. Solovjova měla na o. Sergeje velký vliv. Tento světský patos, který zanechal stopu v díle o. Sergeje, byl příčinou kritiky. Ale i ti nejzarytější kritici o. Sergeje uznávali, že v jeho tvorbě je hloubka, talentovaná tvůrčí činnost otevírající nové horizonty pro další rozvoj pravoslavné bohoslovecké vědy.

Před odpovědným myslitelem 20. století nemohla nevzniknout otázka o hodnotě světa.

Na dlouho před tím, než vznikla eventualita úplného zničení světa novou zbraní, nikdo již i tehdy nemohl a hlavně nechtěl garantovat jeho celistvost, celistvost národů, tříd, přírodních zdrojů, živočišných druhů, měst a vesnic. Svět se stal objektem dobývání nebo „velké exploze". Se začátkem minulého století se přibližovaly stále silnější křeče sebezničení. Bulgakovovi byla intimně blízká intuice krásy jako svědectví světa o jeho vlastní nesmírné hodnotě. I v tom byl Bulgakov souputníkem Dostojevského a Solovjova. Když se stal aktivním křesťanem, vyvolávalo v něm náboženské unesení pozorování přírody, lásky, umění, odmítal je považovat za iluzi, mámení, lákadlo, které zahaluje cestu k věčnosti. V rámech Církve metafyzicky ospravedlnil křesťanství, které zachraňuje od nešvarů a hříchů světa, od zotročování nižší přírody, ale zachraňuje i sám svět a bere za něj odpovědnost. Podle Bulgakova svět stojí za to, protože je prosycen Božími energiemi. Každá věc, každý trvalý projev pozemského bytí není pouze věcnou skořápkou, ale mají svůj prolog na nebesích, svůj horní předobraz, ideový zámysl v Bohu a jediný organismus těch idejí je Sofie - Boží moudrost, ideální „plán„ kosmického celku, jeho věčná krása a garance jeho nadčasové hodnoty.

Učení o Sofii - Moudrosti Boží je středem tvůrčí práce o. Sergeje. Téma, které zajímalo již sv. Athanasije Velikého archiep. cařihradského bylo pak rozvinuté Vladimírem Solovjovem a o. Pavlem Florenským. O. Sergej upravil tuto koncepci do konečné podoby.

Duší světa je Sofie, která je totožná s Božskou Sofii - ideální podobou světa. …Nad dolním světem se vznáší horní svět - Sofie - Moudrost Boží, která prosvěcuje svět rozumem, krásou, uspořádáním (bulgakovským - hospodařením) a kulturou. Celá historie vykoupení je návrat padlé duše do prvotního stavu. Je to současně odpověď na otázku, proč existuje zlo. Není to teodicea. Je to přenesení problému na pevninu teologie. Temné aspekty života prosvětluje kosmos nasycen radostí, ve kterém proměněný Kristus věnuje světu vykoupení".

V sofiologii Bulgakova je skryta obrovská etická síla. Patos odložení, odstupu od všeho pozemského, se spojuje s patosem obrany života. Odráží se v ní láska ke světu ne jako ke zdroji „zajištění potřeb", ale jako k uměleckému výtvoru nevyčíslitelné hodnoty. Země nebude vypleněna, ale přeměněna a lidstvo, které dostalo křesťanský impuls, nehledě na své pády, vloží celé své síly do její přeměny. Láska zakládající askezi, ohraničení sebe sama, zavržení upírského syndromu dnešní civilizace, to jsou praktické závěry bulgakovské sofiologie, smysl jeho „dogmatické ospravedlnění kultury". Takto vysvětloval Bulgakov eschatologickou doktrínu, učení o konečném osudu tvorstva.

V roce 1939 Bulgakov těžce onemocněl. Po operaci krku ztratil hlas. Nadlidským úsilím vůle zvládl techniku řeči bez hlasivek a obnovil bohoslužby a přednášky v institutu sv. Sergeje.

Za 2. světové války, zachvátila o. Sergeje snaha najít „klíč ke kódu dějin" a najít jiskru naděje. Osud Ruska spojoval s překonáním intelektuálního radikalismu ideou církevní kultury, pocházející od Gogola a Dostojevského, Čaadajeva a slovanofilů. Toužil po kulturním konservatismu, vazbě na půdu a po věrnosti k tradicím, které by se spojovaly se schopností vývoje.

V roce 1942 napsal práci „Rasismus a křesťanství", ve které bránil lidskou osobnost před principem „rasy a krve". Jak prorocký byl jeho zájem o „ještě neobjevený a neřešený úděl Ruska" a o „sudbu židovského národa, která je vyplněna polaritou protikladů". Strašlivé osudy obou národů, každý svým způsobem, mají podle něj zvláštní dosah v životě celého lidstva. (Kniha Rasismus a křesťanství byla opět nedávno vydána na západě.)

Poslední myšlenky věnoval Janovu Zjevení, myšlenky o křesťanské kulturní epoše a o blahém konci časů. Poslední téma jeho zamyšlení se projevilo i při jeho smrti. Zemřel v Paříži v roce 1944. Podle svědectví osob přítomných jeho zesnutí, se obličej otce Sergeje projasnil neobyčejným světlem.

Nejspíš ještě nenastala doba klidné analýzy a přijetí duchovního dědictví otce Sergeje, ale je možno předpokládat, že až k tomu dojde, bude to velmi plodná doba pro celé křesťanství.

Otec Sergej napsal 28 knih a více než 180 článků z oboru ekonomie, filozofie, teologie a kolem 80 projevů a kázání.

V teologii se dotýká všech klíčových témat, ale ve všech jeho pracech se ve větší nebo menší míře objevuje téma sofiologie s výjimkou knihy „Pravoslaví".

Literatura:

O. S. Bulgakov – Prawoslawie, Varšava 1992

K. Naumov – Bibliographie des oeuvres de Serge Boulgakov, 1984

N. Zernov – Russkoje religioznoje vozrožděnije 20 věka, Paris 1974

I. Rodňanská – S. N. Bulgakov, Lit. gaz., Moskva 1989

A. Schmemann, Tri obraza, „Le Messager„ 1979

Metropolita Jevlogij Georgievskij „Cesta mého života„

L. Zander – Bog i mír. Paris 1948

J. Karpowicz – V. Solovjov, Hlas pravoslaví 1996

J. Karpowicz – O. P. Florenskij, Hlas pravoslaví 1998

J. Klinger – O istocie prawoslawia, Varšava 1983

MUDr. Jiří Karpowicz

Z pouti po Zakarpatí.
Naši poutníci v Chustu.

Několik vzpomínek z pouti
na Podkarpatskou Rus

Ve dnech 7. – 15. června t. r. uskutečnili věřící našich dvou eparchií s Boží pomocí na pozvání vladyky Agapita mukačevského a užgorodského a pod vedením archiepiskopa pražského a českých zemí Kryštofa pouť na bývalou Podkarpatskou Rus, dnešní Zakarpatskou oblast Ukrajiny. Snad čtenáři Hlasu pravoslaví dovolí, abych se s nimi podělil o některé vzpomínky.

Eparchie prešovská a michalovecká

Naše putování začalo vlastně již před vstupem na ukrajinskou půdu, na východním Slovensku. Naší první zastávkou byl Prešov. Nejprve nás v kapli kněžského semináře uvítal o. Emil Jarkovský. Krásná výzdoba chrámu provedená čistě v duchu tradiční byzantské ikonografie byla po noční cestě autobusem prvním duchovním osvěžením. Skladba světců hledících na nás se stěn v životní velikosti jako kdyby předznamenávala obsah naší pouti – sv. Alexej Tóth, sv. mč. Gorazd, sv. Mojžíš Uhřín, mč. Maxim Sandovič... Navštívili jsme také katedrálu sv. Alexandra Něvského, postavenou r. 1948 pod vedením archim. Andreje Kolomackého a v současné době s architektonickým citem rozšiřovanou.

Druhou zastávkou byl nový katedrální chrám sv. Cyrila a Metoděje v Michalovcích, kde nás uvítal vladyka Ján a představený chrámu o. Ján Šafin.

Škoda, že nebylo více času k návštěvě dalších zajímavých míst, jako např. Ladomírové či Becherova.

Eparchie mukačevsko-užhorodská

Nedlouho po přejezdu ukrajinské hranice přijíždíme do centra Užhorodu a jsme ubytováni v hotelu Zakarpatí. Prakticky ihned jsme zváni na večeři, která je první ukázkou vynikající ukrajinské kuchyně. Tento zážitek není poslední svého druhu na naší pouti. Takřka neustále nás provázejí vynikající boršč, vynikající víno a hojnost ovoce všeho druhu. Hlavně pro ty z nás, kteří žijí v drsnějších částech Čech, musí být úrodnost nižších poloh Podkarpatí zážitkem. Hojně prostřený stůl doprovází těžko popsatelná výřečnost našeho hostitele, představeného užhorodské katedrály o. Dimitrije Sidora, který je prý zároveň poslancem jakési místní dumy. Jsou-li všichni její poslanci tak hovorní a důvtipní jako o. Dimitrij, pak se její zasedání patrně nejednou protáhnou do ranních hodin.

Z pouti po Zakarpatí.
Monastýr Sv. Cyrila a Metoděje – Svaljava.

Druhý den ráno nás čeká slavnostní archijerejská liturgie v nové rozestavěné katedrále. Vladyka chustský a vinohradovský Ioann přiváží částečku ostatků ctihodného Alexeje Karpatoruského (+ 1947), svatořečeného v říjnu 2001 Jeho Blaženstvem Vladimírem, metropolitou kijevským a celé Ukrajiny. Již vysvěcený přízemní chrám není s to pojmout zástupy věřících.

Odpoledne je věnováno prohlídce města, z níž se omezím pouze na dvě místa, a to pokrovský chrám, zbudovaný archim. Andrejem v letech 1929 – 1932 a skanzen „Stará vesnice". Zde je shromážděno na 30 objektů lidové architektury z celé Podkarpatské Rusi. Z úchvatné malebnosti těchto stavení dýchá hluboká a přirozená zbožnost zdejších lidí, projevující se mj. schopností mimořádného estetického souzvuku se Stvořením. Skanzen také krásně ukazuje pestrost této země – žijí zde nejen Karpatorusové, ale i Maďaři, Rumuni, Slováci, Němci, Huculové, Židé, Poláci.

V pondělí ráno odjíždíme z Užhorodu na návštěvu prvního monastýru. Pravoslavná církev na Ukrajině v jurisdikci moskevského patriarchátu má v současné době více než 120 monastýrů v 35 eparchiích. Téměř 20 z nich se nachází ve dvou eparchiích Zakarpatské oblasti. Chustsko-vinohradovská eparchie má dokonce nejvíce monastýrů z celé Ukrajiny, více než vlastní kijevská eparchie. Odtud také někdy označení „Zakarpatský Athos". Toto označení snad nezlehčuje ani skutečnost, že se většinou jedná o monastýry nevelké a mladé. My jsme navštívili 9, tedy zhruba polovinu těchto monastýrů. Prvním z nich byl mužský monastýr Záštity přesv. Bohorodice v Ruském. Vznikat začal teprve před několika lety, v čele nepočetného bratrstva je igumen Mitrofan. Pro nás je tento monastýr v jistém smyslu vyjímečný. Roste totiž při původně farním chrámu, jenž roku 1926 jako svůj první (z 87) zbudoval o. Vsevolod Kolomacký, který zde byl v roce 1924 ustaven vladykou Venjaminem (Fedčenkem), tehdejším vikářem archiepiskopa Savvatije pro Podkarpatskou Rus. Chrám je nyní v generální opravě, dochoval se ikonostas a asi 1/6 původní výzdoby. Jako kdybychom stáli na počátku kruhu, který se uzavřel na Strážném vrchu nad Rumburkem. Na vnější stěně oltářní části se nachází hrob mátušky Jelizavety Kolomacké a jejich dcerky Klavdie. Konáme krátkou panychidu, jež je doprovázena i přírodními úkazy. Při „Blahoslaven Bůh..." přichází prudká přeháňka, která náhle končí při propuštění. Nebe plakalo?

Přesunujeme se do ženského monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice v Dombokách. I ten pomáhal budovat o. Andrej. Ze sousedního dětského domova, který je dodnes v provozu, si po smrti mátušky a dcerky vzal do péče místního sirotka. Matka Fevronija nám ukazuje dvě vzácné ikony Bohorodice: jedna pochází ze Svaté hory a měl ji s sebou v žaláři ct. Alexej Kabaljuk, druhá je z Jerusaléma a jedna zdejší rodina prodala veškerý svůj majetek, aby mohla uhradit poplatky spojené s převozem ikony do Dombok. Očividně silným zážitkem pro obě strany byla přítomnost archimandrity Silvestra, který zde působil jako duchovník před svým odchodem do Čech.

Třetím monastýrem je ženský monastýr sv. Cyrila a Metoděje u Svaljavy. Za několik let to bude jistě jeden z nejreprezentativnějších monastýrů na západní Ukrajině. Rozsah pozemků i rozestavěných budov je velkolepý. Mladé sesterstvo v čele s mladou matkou igumenií Ninou žije tvrdým způsobem života. Zdálo se nám, že vše zde je nebo bude dokonalé, počínaje zpěvem v chrámu a konče kuchyní.

Náročný pondělní program končí v monastýru sv. Nikolaje v Mukačevě. Je to jeden z mála starších monastýrů vzniklých za časů unie a tak nese rysy barokních klášterů jak je známe z Čech. Matky jsou zde naopak spíše starší, ale krásné a milé. Druhý den ráno jsme přítomni velmi duchovně sloužené svaté liturgie, za prestolem stojí mladý otec igumen, zpívají monašky. V chrámu se klaníme pravé ruce ct. Mojseje Uhrina.

Eparchie chustsko-vinohradovská

Týž den odpoledne přijíždíme do Chustu. I zde je katedrála rozestavěna. Přes ulici je zbudován prozatímní přízemní chrám, v němž nás vítá vladyka Ioann. Zcela nečekaně zde smíme uctít ostatky kyjevo-pečerských svatých, sv. Pantelejmona a sv. Euthymije Velikého. Navštěvujeme také chrám, jehož základní kámen světil vladyka novomučedník Gorazd.

Přestože čas pokročil, čeká nás jeden z vrcholů naší poutě, mužský monastýr sv. Nikolaje v Ize. Zde dlouho žil a zesnul ct. Alexej Karpatoruský a zde se také klaníme jeho ostatkům. V tomto monastýru byl také ct. Alexejem postřižen r. 1938 pozdější nejvyšší představitel naší místní církve, vladyka Dorotej. Představeným monastýru je o. Vassian, člověk pozoruhodný hned v několika ohledech. Je např. romské národnosti, na zádech mu splývá metrový proud havraních vlasů, z jeho osoby sálá zvláštní pohoda a smíření.

Jen skok je to odsud do Nankova. Po chvíli hledání nacházíme na naše poměry skromnou chaloupku, něco méně důležitého pro tento svět si lze těžko představit – to je rodný dům metropolity Doroteje. Dodnes jej obývají vladykovi příbuzní. Na místním hřbitově, na němž není jiný než pravoslavný kříž, sloužíme panychidu nad hrobem vladykových rodičů. Téměř již za tmy přijíždíme do ženského monastýru Narození přesv. Bohorodice v Lipči.

Druhý den, po svaté liturgii, se i zde loučíme a směřujeme do Drahova. Asi 3 km za vsí, již v horách, leží asi nejmalebnější monastýr, který jsme na své pouti navštívili – ženský monastýr sv. archanděla Michaela. Sestry jsou zde také velmi mladé, duchovní úroveň vysoká, patrné je to od prvního okamžiku. Igumenií je zde matka Mitrodora. V útulném chrámu se po molebenu klaníme ostatkům sv. Serafíma Sárovského, ct. Jova Počájevského, pečerských svatých. Je málo času, ale duchovní strava zde předkládaná je hutná.

Předposlední zastávkou je prastarý ženský monastýr sv. Cyrila a Metoděje v Ugle. Již ze vzdálenosti 20ti km se třpytí jeho kopule. V 10. stol. se zde údajně usadila část žáků sv. věrozvěstů. Je zde také hrob svého času posledního pravoslavného episkopa Podkarpatí Dositeje (+ 1735). Dnes je zde ženský monastýr v čele s matkou igumenií Jekatěrinou.

Z pouti po Zakarpatí.
Všenoční bdění v chrámu Nanebevstoupení páně.

Naše putování má před sebou už jen jeden monastýr, a to ženský, Nanebevstoupení Páně v Čumalevě. Při jeho založení ve 20. letech stál archiepiskop Savvatij, dodnes se tu také přechovávají svátosti jím věnované. Monastýr v Čumalevě je významným poutním místem, i on se tyčí na vysoké hoře a jeho kopule jako kdyby ozařovaly celý kraj. Chrámový svátek musí být ráno sloužen mimo hlavní chrám, který je v opravě, věřících pod širým nebem je mnoho tisíc. I nápor poutníků z jiných oblastí byl velký. Archijerejská liturgie sloužená všemi třemi hierarchy je jakoby přirozeným mystagogickým vrcholem celé pouti.

Co říci závěrem?

Před nedávnem jsem shlédl pořad ČT „Cestománie" věnovaný bývalé Podkarpatské Rusi a dozvěděl jsem se z něj zhruba toto: 1) je zde mizerný telefonní signál, 2) jsou zde hrozné silnice, 3) mají zde špatné toalety. Jaký stud za vlastní národ jsem tehdy pocítil! A v jaké nahotě bylo vidět, čím západní člověk měří vyspělost té které země!

Vskutku, přijde-li někdo na Ukrajinu hledat toalety s fotobuňkou či signál dva metry pod zemí, bude patrně zklamán. My jsme zklamáni nebyli, nalezli jsme totiž to, co jsme hledali. Co to tedy bylo? Stále ještě mnoho lidí, a není pravda, že jen těch starých, kteří hluboce věří v Trojjediného Boha, kteří vroucně milují našeho Pána Ježíše Krista a kteří jsou hrdí na svoji pravoslavnou víru. „To je jen povrchní pohled, to nelze za týden poznat", říká mi většina těch, kterým vyprávím. Ne, lze to poznat. Podle čeho? Podle chrámů. Ukaž mi, kde se modlíš, a já ti řeknu, jaký jsi člověk. Láska k Božímu domu je na Podkarpatí všudypřítomná. Ve všech chrámech se buď horečně opravuje nebo již ne a pak v nich lze „jíst z podlahy". První, co je kdekoli opravováno, je chrám. Život jde, jak Bůh dá, ale chrám je vždy důstojný, čistý, vyzdobený. Lásce k chrámu se tam můžeme všichni učit. A také pohostinnosti a dobrosrdečnosti k poutníkům, otevřenému srdci prostých lidí. Snad by se to vše dalo shrnout do „zážitku Církve". Právě stav sakrálních budov a vztah k příchozím tak dobře vypovídá o stavu lidí „tam" a u nás...

Omlouvám se za to, že jsem jistě nezachytil vše, co by jiným připadalo také důležité. Taktéž se omlouvám za snad přílišnou osobitost svého vyprávění. Ukrajina jako země má u nás rozporuplný zvuk. Ne, neviděli jsme jen dobré věci. Ale pro výše uvedené mohu říci, že jsem si ji za těch 6 dni zamiloval. „Bůh bydlí v Karpatech", četl jsem kdysi v jednom článku. Nebylo v něm jinak mnoho pravdy, ale toto pravda byla. Bůh je v Karpatech jako doma. A to je poslední vzpomínka na Podkarpatskou Rus.

o. Antonij Drda

Z pouti po Zakarpatí.
Nový chrám Sv. Cyrila a Metoděje v Chustu.

Poustevník Nikifor

Příchod do monastýru – Odchod do pustiny – Vyprávění poustevníka

Nikifor, syn novgorodského kněze, přišel do monastýru v mladých letech. Protože se mu velice zalíbil monašský život, prosil igumena, aby ho postřihl na monacha. Ten však pro jeho mládí a krásu odmítl. V mládenci se však tím více rozhořelo nadšení pro monašství. Když dostal od poutníků z Novgorodu list, v němž ho rodiče žádali, aby se co nejdříve vrátil domů , řekl jim: „Vzkažte mým rodičům, že mne více v tomto životě neuvidí – sejdeme se až po smrti". Nikifor pokračoval v úsilí vstoupit do monastýru. Zachovával s ostatními strohý půst, nikdy neuléhal ke spánku, jenom si vsedě trochu odpočinul. Ve volných chvílích rád četl život Marka Thráckého, jenž na něho učinil hluboký dojem a vedl k obdivu života v samotě.

Jednoho dne, přede všemi, vyskočil Nikifor ze židle, přežehnal se znamením kříže, sňal opasek a sandály a v jedné obyčejné košili utekl do lesa. V pustinách Solověckého ostrova prožil dvanáct let v postu, modlitbě a sklánění kolen. Pak ho jeden poustevník postřihl na monacha. V monašských duchovních zápasech prožil další tři roky a zesnul na květnou neděli roku 1605.

Byli i tací poustevníci, jejichž jména zůstala známa pouze Bohu. Jeden solověcký inok (monach) šel kvůli jakémusi poslání ostrovem. Byl unaven, tak si chtěl odpočinout u jedné strmé skály. Chystal se lehnout si na zem, přežehnal se znamením kříže a nahlas se pomodlil Ježíšovu modlitbu. Najednou ze skalní rozsedliny vysoko nad sebou uslyšel: „Amen". Nevěřil svým uším, pronesl modlitbu ještě dvakrát a pokaždé uslyšel to samé: „Amen".

„Kdo jsi," zeptal se inok ohromeně, „člověk nebo duch?"

„Jsem hříšný člověk," odpověděl neviditelný, „a oplakávám své hříchy."

„Jak se jmenuješ a jak jsi se sem dostal?"

„Mé jméno a jak jsem přišel, ví jen Bůh."

„Jsi tu sám?"

„Vedle mne tu žijí ještě dva starci. Byl tu i třetí, odešel k Hospodinu a my jej pochovali."

„A z čeho jste živi?"

„Vzpomeň, bratře, na slova našeho Pána: Ne samým chlebem živ jest člověk, ale každým slovem, kteréž vychází z úst Božích (Mat 4,4). On živí i zahřívá vnitřního člověka. Vzpomeň, jak za starých časů ctihodní muži a ctihodné ženy přebývali v horách a jeskyních, i v propastech země (Žid 11,38). Bůh Stvořitel je živil. Dnes už snad není ten samý Bůh? Jestli chceš poznat, čím Vladyka krmí mé smrtelné tělo, okus toto."

S těmito slovy hodil dolů kousek čehosi. Inok to vzal a jedl. Byl to bílý mech s brusinkou.

„Hle,čím mne živí můj Vladyka" řekl poustevník.

Inok ho požádal, aby mu pověděl, kolik let je na tomto místě a jak trávil čas.

„Jsem tu deset let, možná víc", odpověděl poustevník. „První rok jsem hodně trpěl od běsů. Zjevovali se v podobě lupičů, strašili mne, nemilosrdně bili, vyvlékali z kélie. Chtěli, abych odešel z ostrova nebo se utekl do monastýru. Zmučeného mne sotva nechali na živu. Tehdy ke mě přišli dva starci svatého vzezření, s prosforou v ruce. Řekli: ‘Vstaň, bratře, a osvěť se znamením kříže, pomodli se Ježíšovu modlitbu, neboj se nepřátelských nástrah, buď statečný a posiluj se – a Bůh ti pomůže. Přijmi tuto prosforu, budeme tě navštěvovat.’ – Jen co jsem snědl prosforu, cítil jsem se zdráv a šťasten. První rok, kdy mne démoni obzvláště napadali, starci přicházeli často, vnášeli mne do chýše, posilovali mne. Druhým rokem útoky démonů slábly a dnes jsem blahodatí Kristovou oproštěn od všech nepřátelských navštívení. Starci mne ale občas navštěvují a přinášejí prosforu a chléb."

Když se inok loučil, poprosil ho poustevník, aby mu v určitý den přinesl trochu ladanu. Inok slíbil, ale nedostal se na místo včas. Později už poustevníka nenašel.

Za rok přišel inok opět na místo, kde besedoval s poustevníkem. Protože byl unaven, lehl si, aby si odpočinul. Ve snu se mu zjevil onen poustevník, řka: „Teď už jsi přišel zbytečně." A podal mu prosforu.

Počet těch, kteří hledali život v pustině, neustále rostl. Protože poustevníci duchovně zápasili bez vedení duchovních otců, zkušených ve vnitřním boji, mohli upadat do pokušení. Proto byl pro ně založen skit, jehož igumenem se stal ctihodný Eleazar Anzerský. (Ze Solověckého pateriku)

Z programu archiepiskopa Kryštofa:

V měsíci srpnu navštívil monastýry v Karpatech a Moldávii

11. 8. Sloužil sv. archijerejskou liturgii v monastýru sv. Eliáše v Toplici

Ukončil vzhledem k povodním v Čechách svůj pobyt v zahraničí, vrátil se do Prahy a účastnil se pomoci postiženým.

17. 8. Jednal s primátorem města Ústí nad Labem ing. Miroslavem Pátkem o pomoci při odstraňování škod

18. 8. Sloužil sv. archijerejskou liturgii v chrámu Proměnění Páně v Liberci

20. 8. Ve Velké Chuchli strádající povodněmi navštívil pravoslavné řecké záchranáře a poděkoval jim za pomoc.

21. 8. Navštívil monastýr sv. Prokopa Sázavského v Mostě a jednal s jeho obyvateli, kteří připravili ubytování postiženým povodněmi.

25. 8. Sloužil sv. archijerejskou liturgii v zatopeném chrámu Všech svatých v Českých Budějovicích.

28. 8. Oslavil chrámový svátek chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze na Olšanech.

Prezident Václav Havel zdraví vladyku Kryštofa a další představitele naší církve
po pietním aktu u pražské katedrály dne 18. 6. 2002 k 60. výročí heydrichiády.

V září s pomocí Boží zamýšlí:

1. – 5. 9. Oslavit 60. výročí mučednické smrti sv. vladyky Gorazda

8. – 20. 9. Putovat za ostatky sv. Mikuláše do Bari a za ostatky sv. apoštola Ondřeje do Patrasu

21. 9. Oslavit chrámový svátek monastýrského chrámu Narození přesv. Bohorodice v Mostě v 10.00 hod.

22. 9. Sloužit sv. archijerejskou liturgii v chrámu Narození přesv. Bohorodice v Kadani v 10.00 hod.

Kladení věnců před katedrálou sv. Cyrila a Metoděje
dne 18. 6. 2002 k 60. výročí heydrichiády v Resslově ulici v Praze.

Druhý den v neděli 7. 7. sloužil archijerejskou sv. liturgii v chrámu sv. Vladimíra v Mariánských Lázních spolu s vladykou Kryštofem, vladykou Simeonem, biskupem olomoucko-brněnským a mnoha dalšími duchovními. Spolu s Jeho Blaženstvem si celé početné shromáždění věřících připomnělo 100 let od založení chrámu. Bohoslužby se účastnila i starostka Mariánských Lázní paní Elen Volavková. Silná obec pravoslavných se družně zúčastnila bohatého pohoštění v Chodové Plané. Odpoledne si Jeho Blaženstvo metropolita prohlédl chrámy v Lesné a Tachově.

Pondělní dopoledne bylo naplněno přijetím na ministerstvu kultury ČR panem minstrem Pavlem Dostálem a přijetím na velvyslanectví Slovenské republiky Jeho Excellencí panem Ladislavem Ballekem. Odpoledne se vladyka metropolita seznámil s církevní obcí v Chomutově.

Do severních Čech k církevním obcím Rumburk, Liberec a Frýdlant cílila návštěva Jeho Blaženstva v úterý 9. 7. Při té příležitosti byla sloužena panychida u hrobu o. archimandrity Andreje (Kolomackého).

Středa byla dnem oddechu a čtvrtek 11. 7. byl výjezdním dnem do Teplic, kde po prohlídce chrámu se konalo setkání s přednostou obecního úřadu panem Mgr. Romanem Novákem a zajímavá exkurze do místní porcelánky v doprovodu jejího generálního ředitele pana Ing. Vladimíra Feixe. Při zpáteční cestě Jeho Blaženstvo navštívil monastýr sv. Prokopa Sázavského v Mostě.

Karlovy Vary přivítaly vladyku metropolitu v den chrámového svátku sv. Petra a Pavla. V místním chrámu sloužil s vladykou Kryštofem a početnými duchovními sv. archijerejskou liturgii. Po občerstvení si Jeho Blaženstvo prohlédl skyt sv. Nikolaje na Doubské Hoře (Abergu). Návštěvu pražské eparchie zakončila archijerejská sv. liturgie v neděli 14. 7. v chrámu Zvěstování přesv. Bohorodice v Praze Na Slupi. Večer pak odcestoval vladyka metropolita do Prešova.

V průběhu své návštěvy Jeho Blaženstvo udělil církevní vyznamenání několika duchovním i laikům v ocenění jejich práce pro svaté pravoslaví.

Návštěva hlavy církve posílila celou eparchii a budeme se těšit na jeho opětný příjezd.

o. Václav, kancléř ÚMR

50. výročí plzeňské církevní obce.

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.