Náš dlouholetý příznivec, o. J. Baudiš z Jihlavy, nám zaslal krátký příspěvek, z něhož vybíráme nejzávažnější větu:

„Na posledním presbyteriu (shromáždění duchovních) udělal jeden otec rychlý, tajný průzkum mezi přítomnými duchovními, aby zjistil, kolik jich čte Hlas pravoslaví a Sůl země. No, výsledek nechtějte ani znát - i já jsem byl šokován"(nízkým počtem čtenářů).

Jsme skutečně překvapeni i my v redakční radě Hlasu pravoslaví, i když bude lépe brát takový „průzkum" s mírným nadhledem. Nemají-li však někteří duchovní o náš církevní tisk zájem, pak věříme, že na příštím presbyteriu budou schopni, jako dospělí lidé, otevřeně a nikoliv „tajně" vyjádřit své připomínky. Není-li ovšem příčina někde jinde. Jak mohou probouzet zájem o duchovní četbu ve svých věřících, když o ni sami zájem nemají?

Vás ostatní, důstojné otce, bratry a sestry, kteří chápete význam pravoslavného duchovní čtení a zajímají Vás zprávy ze života církve s bratrskou láskou žádáme: zachovejte nám svou přízeň i přes různé obtíže, nedostatky a někdy i hlasy těch, kteří sice nečtou, ale o to více kritizují.

O. J. Baudišovi za jeho sdělení děkujeme. vaše redakce

Uspořádání ikonostasu

Samotný ikonostas a jeho uspořádání dává pravoslavnému chrámu jedinečnou podobu. Hlavně však věřícím zpřítomňuje „blahodať" (milost) Svatého Ducha. Neboť ikony, které jej vytvářejí, odpovídají nikoliv pozemské, ale již nebeské podobě života. Proto v modlitbách při svěcení ikonostasu se jasně připomíná Boží dílo, počínaje od starozákonního proroka Mojžíše. Dále tyto modlitby vysvětlují základní rozdíl úcty k ikonám od úcty k pohanským obrazům. Pronáší se také prosba k Bohu za dar blahodatné síly Svatého Ducha jednotlivým ikonám, aby každý, kdo se u nich modlí, dosáhl uzdravení duchovního i tělesného a posily na cestě do Božího království.

Teprve až posvěcením přestává být ikonostas dílem rukou lidských a přechází plně do společenství Církve. Mezi věřícími v chrámu a osobnostmi i událostmi na něm znázorněnými vzniká živá duchovní vazba. Vítězná Církev představená na ikonostasu stále pozvedá k nebesům v chrámu Církev pozemskou, které říkáme též Církev bojující a putující.

Na začátku naší cesty k nebesům slavíme příchod Ježíše Krista na zem. Proto se na Královských vratech vždy umísťuje ikona Zvěstování přesvaté Bohorodice Panny Marie spolu s ikonami čtyř evangelistů, kteří o vtělení vyprávějí. Zvěstování přesvaté Bohorodice duchovně otevírá věřícím dveře do Božího království.

Napravo od Královských vrat je umístěna vždy ikona Krista Spasitele a hned vedle ní ikona chrámového světce nebo události, které je chrám zasvěcen.

Zleva se vždy umísťuje nejprve ikona přesvaté Bohorodice. Věřící tak mají před sebou viditelné znázornění Boží cesty, která není myslitelná bez Ježíše Krista a jeho Přečisté Matky - mocné přímluvkyně za rod lidský. Dále pak vedle zmíněných ikon mají své místo ikony nejvíce ctěných světců. Na jižních a severních dveřích bývají umístěni archandělé Gabriel a Michael nebo archidiákoni Štěpán a Vavřinec.

Nad Královskými vraty nám ikona Poslední večeře Páně připomíná počátky Církve a její hlavní svatou tajinu - Eucharistii. Tato ikona nás ještě upozorňuje na skutečnost, že za královskými vraty ve svatém oltáři se duchovně zpřítomňuje veškeré dění při Poslední večeři a že se právě Královskými vraty vynášejí svaté plody Eucharistie k přijímání věřícím. Zprava a zleva od této ikony jsou co do velikosti menší zobrazení hlavních křesťanských svátků, které nám umožňují přejít z pomíjivosti a smrti do věčného života.

V našem prostředí mají ikonostasy většinou ještě třetí řadu menších ikon znázorňujících svaté apoštoly a řadu svatých starozákonních proroků. Završením ikonostasu je však vždy svatý Kříž s ukřižovaným Spasitelem jako nejvyšším projevem Boží lásky k člověku a všemu stvoření. Toto uspořádání ikonostasu věřícím přibližuje tajemství Církve a představuje smysl lidského života pevně zakotvený v Bohu.

Uvedená pravidla určující vnější podobu ikonostasu jej umožňují zhotovovat v různé velikosti s použitím nejrůznějších materiálů. Většinou se setkáváme s ikonostasy dřevěnými, jaké jsou například v pražské katedrále či nádherně vyřezávaný ikonostas ve Vilémově na Moravě. Známe také, hlavně z řeckého prostředí, nižší ikonostasy mramorové. Jejich zděnou podobu můžeme vidět v katedrále olomoucké nebo v nově postaveném byzantském chrámu Svatého Ducha v Šumperku. Jedinečnou ukázkou umělecké tvorby je stoletý ikonostas v mariánskolázeňském chrámu zhotovený kombinací drahocenného kobaltu a zlata.

Uspořádání ikonostasu též umožňuje hluboké chápání křesťanského učení o Církvi. Bez společenství s Církví vítěznou na nebesích a bez účasti na životě Církve bojující a putující na zemi není jistoty spasení. To je možné prožívat plně pouze v Církvi skrze svaté tajiny křtu, pokání (zpovědi) a přijímání Těla a Krve Kristovy a ve stálém modlitebním obecenství se všemi svatými i všemi věřícími

živými i zesnulými. Všechno to bylo ustanoveno Ježíšem Kristem ve svatém Evangeliu a bylo uchováno i přesně vyloženo v Církvi, kterou viditelně znázorňuje v její plnosti právě ikonostas. Proto si bez něj pravoslavný chrám nedovedeme představit. I když bývají případy, že není možné jej zbudovat (např. v náhradních chrámových prostorách), pokaždé však stavíme před svatý oltář alespoň ikony Spasitele a Bohorodice, neboť v těch, jež představují, máme základy Církve.

archiepiskop Kryštof

Vzácné a povzbuzující setkání

Jeho Vysokopřeosvícenost archiepiskop bělgorodský a starooskolský, vladyka Joan, předseda misijního oddělení Moskevského patriarchátu, sloužil v karlovarském chrámu svatou liturgii. Požádal jsem ho, aby nám pro Hlas pravoslaví vyprávěl o pravoslavné misijní práci v Rusku a ve světě.

Když jsem se chystal k rozhovoru, vzpomněl jsem si, že mezi knížkami, které mám po svém otci, je i knížka „Modlitba sv. Ioasafa" vydaná v roce 1912 v Kyjevo-Pečerské Lávře. Ano, našel jsem ji, dokonce dva stejné exempláře, jeden s věnováním mému otci od sestavitele sborníku knížete V.D. Ževachova.

Kult sv. Ioasafa (Gorlenko,1705-1754), episkopa bělgorodského, je nyní rozšířen i v Americe i ve Svaté zemi.

Zde, stovky kilometrů od Bělgorodu a Starého Oskolska, v Čechách, se dochovala 90 let tato knížka. A tak jsem ji samozřejmě předal do rukou nejpovolanějších, do rukou eparchiálního archiepiskopa bělgorodského a starooskolského, nástupce úřadu, který zastával sv. Ioasaf. Sborník se tak po 90 letech vrátil do své vlasti a bude, jak mi řekl vladyka Joan, jako vzácnost uchován v Bělgorodu v muzejní místnosti věnované sv. Ioasafu Bělgorodskému.

Misie Ruské pravoslavné církve.
Rozhovor pro Hlas pravoslaví s Vysokopřeosvíceným vladykou Joanem,
archiepiskopem bělgorodským a starooskolským, předsedou Misijního oddělení Moskevského patriarchátu.

J. K.: Hlavním posláním a úkolem církve, duchovních i ostatních věřících, je nést a šířit radostnou zvěst. Vladyko, seznamte nás, prosím, v hlavních rysech s misií pravoslavné církve v Rusku.

Archiep. Joan: Misie jako apoštolské poslání, jako pokračování té misie, kterou vytvořil Hospodin svým příchodem na zem, pokračuje v naší pravoslavné církvi až po dnešní den. Nikdy nebyla přerušena, dokonce ani v nejtěžších letech pronásledování víry. Tehdy ale měla jiné formy. Tehdy chrám, tím že stál, už svou přítomností připomínal lidem, že existují nejen jakési pětiletky, ale že existuje Království nebeské.

Tato „misie existence" pokračovala dost dlouho. Církev byla zahnána do „církevního ghetta". Šíření víry bylo trestně stíháno.

V těžkých dobách pronásledování konání bohoslužby bylo již samo o sobě misií. A je paradoxem, že v důsledku pronásledování je bohoslužba v Rusku dodnes nejvyšším duchovním zjevením pravoslavné církve.

Bohoslužba je misií proto, že se obrací k lidem. Lidé se mnohé dovídali, když se např. tajně oddávali, když tajně křtili své dětí, pohřbívali své příbuzné. Dokonce i v lágrech byly slouženy bohoslužby, i v lágrech byla prováděna misie tím, že byla sloužena liturgie s předměty symbolicky upravenými pro eucharistii.

Je známo, že v době sovětské vlády do začátku 2. světové války byli na svobodě a to jen formálně pouze 4 episkopové, ostatní byli všichni buď v táborech nebo zlikvidováni. Je důležité si uvědomit, že přesto misie nikdy nebyla přerušena, třebaže, jak jsem řekl, měla jiné podoby.

Rozhodný obrat v misionářské práci přinesl rok 1988, rok oslav tisíciletí křtu Rusi, kdy bylo možno veřejně promluvit o Ruské pravoslavné církvi. Tento rok se stal jakoby druhým křtem Rusi, od kterého začalo počítání nové éry a nových vztahů k Církvi. Tehdy lidé konečně pocítili možnost přiblížit se ke chrámu, začali se ptát, co mají dělat, jak se chovat, jak se veřejně hlásit k víře. Uměli se chovat v době pronásledování. Jezdili do vzdáleného okresu či kraje tajně křtít děti, aby se to nikdo nedověděl. Ale jak se chovat, když církev přestala být pronásledována ? To byla zásadní otázka a církev na ni musela dát jasnou odpověď. Do té doby bylo jakési „ghetto" vymezené církevní ohradou, ze které se nedalo vyjít. Nyní lidé museli vyjít z této ohrady.

J. K.: Co tato změněná situace znamenala pro práci duchovních, když bohoslužba nemohla již být jedinou misijní činnosti a jedinou aktivitou duchovních?

Archiep. Joan: Vyjít z oné ohrady bylo pro duchovní ještě větším problémem. Do té doby existoval určitý stereotyp chování vynucený okolnostmi. Byl vytvořen tlakem, kdy každý krok byl hlídán, když se někdo jen přiblížil k chrámu. Dokonce i dobročinnost byla zakázána. Když někdo někomu pomohl, bylo to považováno za náboženskou propagandu.

Důležité rozhodnutí učinil Nejsvětější patriarcha Alexej II. Hned na samém počátku vytýčil jeden z nedůležitějších úkolů: otevřít nedělní školy a katechetické kurzy. Tyto kroky velmi pomohly přiblížit lidi k církvi.

Na začátku devadesátých let vyvstala naléhavá potřeba vydání rozhodnutí nejvyšších církevních míst o celkovém rozvoji a úrovni misií. V r. 1994 bylo rozhodnuto, aby byla v Církvi vytvořena pracovní skupina, která by zpracovala koncepci obrození misie na kanonickém území Ruské pravoslavné církve. V únoru 1995 jsem byl Synodem ustanoven do čela této skupiny. Několik měsíců jsme pracovali a v říjnu téhož roku byla hotova Koncepce obrození misionářské práce Ruské pravoslavné církve. V prosinci 1995 byla tato Koncepce Synodem přijata.

Protože pracovní skupina splnila svůj úkol, bylo rozhodnuto vytvořit Misionářské oddělení, které by mohlo dále zabezpečovat tuto práci. Nejsvětější patriarcha a v zápětí Nejsvětější synod mi dali požehnání a příkaz, abych se stal předsedou tohoto oddělení.

Aby bylo možno uskutečňovat misii, bylo třeba mít její jasnou osnovu. Byla zpracována z hlediska eklesiologie, z hlediska srovnatelnosti a spolupráce s ostatními pravoslavnými církvemi a z hlediska ekonomie. Vyvstala otázka, odkud brát kádry a otázka finančního zabezpečení.

Aby koncepce byla realizovatelná, Nejsvětější synod vydal rozhodnutí o otevření semináře misionářského směru. V září roku 1996 byl tento seminář otevřen v Bělgorodě, v eparchii, kterou vedu. Hlavním úkolem tohoto semináře byla příprava misionářských kádrů. Byl to jakýsi bázový seminář pro uskutečňování pilotních projektů, který připravuje duchovenstvo schopné odpovídat na potřeby současnosti, při čemž odpovědi musí být adekvátní k rozdílným podmínkám a situacím.

Aby byla zabezpečena ekonomická základna misie, byl vytvořen misionářský fond, který měl financovat různorodé misionářské programy.

Nejprve byla vypracována zvláštní ustanovení o eparchiálních Misijních odděleních a o ustanovení eparchiálního misionáře. Misionářské oddělení vzniklo v každé eparchii. Pro misijní práci byli vybráni nejaktivnější duchovní.

V Bělgorodě v r.1996 jsme uskutečnili první misionářský sjezd, který měl stanovit priority misionářské práce, od čeho začít a jaké metody a formy práce použít a měl zároveň sloužit k výměně zkušeností. Vznikalo mnoho rozdílných nuancí, neboť Ruská pravoslavná církev působí misionářsky v různorodých situacích. Existují vícekonfesionální prostředí, kde RPC je v menšině, jako např. v islámských zemích, nebo je v menšině s jinými křesťanskými konfesemi a pod. Proto bylo třeba všechny tyto odlišnosti brát v úvahu. Na tomto sjezdu se podařilo nejenom vytyčit úkoly, ale duchovní vznesli mnoho praktických připomínek i otázek.

Prvním úkolem, který byl dán Nejsvětějším patriarchou, bylo zmobilizovat všechny existující farnosti k činnosti, což znamenalo, že farnost se musela stát centrem misie. Proč? Protože vytvářet nové organizační struktury - na to nebyly síly ani prostředky ani lidé. Proto bylo třeba zaktivizovat farnosti, aby se staly ústředním nervem celého systému.

Velmi důležité bylo začlenit do této práce laickou veřejnost. Ale bylo ji třeba naučit misionářskému působení. Byly navrhovány různé metody, padaly různé názory, ale všichni se shodli na kurzech, na vytváření bratrstev a sesterstev.

Vynořily se i další problémy. Podíváme-li se na mapu, vidíme řadu "bílých míst", kde nikdy nebyly farnosti. A tak vznikla otázka misionářských expedicí. Začali jsme je uskutečňovat od r. 1996. V té době vznikalo mnoho eparchií, zejména na Dalekém východě, na Sibiři, v Jakutsku. Potřebovaly pomoc. Začali jsme tam v době letních prázdnin posílat studenty a duchovní - misionáře. Je to také nejpříhodnější doba v těchto málo přístupných místech. Tito misionáři připravovali půdu pro to, aby tam mohly vzniknout farnosti. Expedice zejména v letech 1996-1998 udělaly obrovský kus práce. Na této práci se podílel náš seminář, Svato-Tichonovský institut, ale i další.

J. K.: Jaká byla další etapa rozvoje misionářské práce, co následovalo ?

Archiep. Joan: Na pomoc přišly lodě-chrámy. Loď svatého Andreje Prvozvaného z novosibiřské eparchie, loď svatého Inokentije plavoucí po Amuru a další. Zrodila se myšlenka vagónu-chrámu. Zrealizovala ji Svato-Trojická Sergijeva Lávra za finanční pomoci ministerstva dopravy. Vagón-chrám je stále činný, projel trasu od Nachodky do Vladivostoku.

J. K.: Kdo pečuje o věřící po odjezdu lodě-chrámu a vagónu-chrámu ?

Archiep. Joan: Potom se o ně starají místní duchovní. Je třeba předem říci, že veškerá činnost vždy probíhá ve vzájemné spolupráci s místními eparchiemi. Příjezd lodi-chrámu nebo vagónu-chrámu dává možnost snadněji shromažďovat lidi. Ti přicházejí a přijíždějí dokonce i z velmi vzdálených míst. Je to jakési „kypření půdy" a potom již působí duchovní toho kterého rajónu.

Další myšlenkou pak bylo organizovat ve vzdálených eparchiích „misionářské stanice". Dobré zkušenosti měla zejména altajská misie. „Misionářské stanice" byly známy již v předrevolučním Rusku. Práce spočívá v tom, že několik duchovních organizuje obce a mobilizuje věřící k té či oné práci. Takové "misionářské stanice" mají velký úspěch. Dnes máme takovou stanici na Čukotce při magadanské správě. Misijní stanice jsou stálé, pracují velmi efektivně, je to velice perspektivní způsob, ale jsou pro ně nutné finanční prostředky.

J. K.: Vaše Vysokopřeosvícenosti, z toho, co jste řekl, vyplývá, že úkolem byla nejenom návštěva míst, kde nebyly farnosti, ale i aktivizace duchovních tam, kde v existujících eparchiích již chrámy a farnosti byly.

Archiep. Joan: To byl velice důležitý a aktuální úkol. Mám na mysli naučit duchovní misionářské práci vzhledem k různorodým místním podmínkám.

J. K.: Vaše Vysokopřeosvícenosti, mluvil jste o obrovských prostorech Ruska, kanonických oblastech pravoslaví, kde po všechna léta komunistického režimu se lidé, kteří možná i nosili v sobě jiskřičku víry v Boha, nesetkali s chrámem. Řekněte nám ještě, jak je vykonávána misijní činnost ve městech a v místech, kde lidé přece jen byli pod vlivem, jak jste to nazval, „misie přítomnosti", viděli stojící chrám nebo ho dokonce navštěvovali.

Archiep. Joan: Pro taková místa byly vytyčeny různé programy. Jedním z velmi důležitých úkolů byla práce s lidmi, kteří byli svedeni a stali se obětí netradičních náboženství a totalitních sekt. Když padla železná opona, spolu s určitými právy přišly tyto sekty, které se dívaly na Rusko jako na duchovní poušť a zejména v letech 1990 až 1996 rozsévaly u nás otravná semena. A naši nezkušení lidé, oslnění a ohromení novostí, často s obrovským entusiasmem naslouchali na zaplněných stadiónech těm, kteří sami ničemu v náboženství nerozumněli a pro které to byl jen byznys. Sektáři filmovali lidi na stadiónech, filmy promítali v Americe: "Vidíte ty davy, sbírejte peníze, abychom pro naše ovečky mohli koupit literaturu, atd.". I ještě dnes mnoho sekt působí v Rusku, je to otevřená válka proti Ruské pravoslavné církvi.

J. K.: Je zpracován zvláštní program pro činnost mezi ateisty ?

Archiep. Joan: Myslím si, že v těchto otázkách je nutno řídit se Evangeliem. V Evangeliu je podobenství o tom, jak hospodář zval lidi na vinici. Někdo přišel v 6 hodin ráno, někdo v 11 večer a všichni dostali stejnou odměnu. A je velmi důležité, aby lidé, kteří přišli v 6 hodin ráno, nebyli předpojatí vůči těm, kteří přišli v 11 večer.

V souvislosti s tím je důležité prohlášení patriarchy Alexeje II., ve kterém je řečeno, že církev se nemůže vypořádávat s žádnými stranami ani s nikým jiným - a jak se praví v prohlášení - mstít se za léta pronásledování. To je základní křesťanský postoj, pravoslavný postoj. Z toho vycházíme, a proto když lidé přijdou, dáváme jim příležitost, aby se mohli stát pravoslavnými věřícími.

Důležité je, aby se farnosti staly skutečně misionářskými. Je to obrovský úkol zejména pro velká města. Evangelium musí být hlásáno až na kraj země. Země je kulatá, kde je kraj země? Je tam, kde neplatí křesťanské normy, kraj země je tam, kde vládne ateismus.

Ve městech vycházíme z několika faktů. Především je třeba věnovat se mládeži. Vzniklo několik programů. Jedním z nich je na příklad organizace tzv. Pravoslavných dnů mládeže za účasti různých studentských organizací. Jejich uspořádání vyžaduje velkou přípravu. Je to umělecké slovo a jiné prostředky kultury, je to přiblížení Církve mládeži „srozumitelným jazykem".

Dále je to velký program boje s narkomanií, ten plní především centra při monastýrech.

V neposlední řadě jde o pomoc rodinám - dnes je to zejména důležité. Rodina se musí stát středem péče - pastýřské péče. Upevnění rodiny je jedním z důležitých misionářských úkolů, protože vše má počátek v rodině - ať jsou to bezprizorní děti, ať jsou to drogy, atd.

Misijní činnost ve velkých městech - megapolích - je ovlivněna tím, že lidé žijí odcizeně. Bydlí v enklávách s tisíci byty a jeden druhého nezná. Jedním z hlavních úkolů je vytvářet „rodinně-teritoriální společenství". Jaký mají úkol? Nejdůležitější otázkou dnes v Rusku je bezpečnost. Lidé se dostali z ekonomicky bezvýchodných situací a mají snahu chránit to, co mají. „Rodinně-teritoriální společenství - okrsek"- má za cíl sjednotit lidi žijící v určité enklávě. Organizují noční hlídky, kontrolují vchody domů apod. My tím sledujeme velice důležitou přeměnu v myšlení a životních postojích lidí. Jestliže se lidé naučí chránit sami sebe, vytváří se tím úplně jiný vztah k životu. Vytváří se pocit zodpovědnosti sama za sebe i pocit bezpečí. Jestliže to lidé pochopí, stane se to jejich novou vlastností, novou kvalitou.

Tato „společenství" pomohou vyvést lidi z lhostejnosti. Epocha přeměn je dobou změn hodnot a reakcí lidí na nezdary a neštěstí. Zoufalství často svádí k útěku od skutečnosti, vede k sektám, které útěk od skutečnosti propagují a kážou. My musíme reagovat na takový stav. Proto do těchto „rodinně-teritoriálních společenství" vcházejí naši duchovní.

J. K.: Jaké skupiny lidí projevují největší zájem o Církev?

Archiep. Joan: Největší aktivitu projevuje mládež a dospělí starší 50 let. Méně lidé středního věku, kteří se dnes vzhledem k podmínkám zabývají byznysem. Proto vzniká velká potřeba zaměřit aktivitu na tuto skupinu lidí. Přitom nezáleží na stupni vzdělání. Obecně je třeba říci, že je nutno orientovat se nejen na městské obyvatelstvo, ale i na venkov.

J. K.: Dnes se setkáváme s mnoha Rusy žijícími v zemích celé Evropy. Má RPC zájem pomáhat těmto lidem v jejich duchovním životě a zda na tyto lidi nezapomíná ruská vláda ?

Archiep. Joan: V současné době je nejlepší situace v Německu. Obecně lze říci, že ruská diaspora po roce 1917 vykonala velkou misionářskou práci. Do té doby o pravoslaví západní Evropa věděla málo. Pravoslavné obce diaspor vykonaly kolosální misijní práci. Dosud není plně doceněna jejich úloha dokonce ani z hlediska politického. Z duchovního hlediska velkou roli sehráli metropolita Evlogij a metropolita Benjamin. Ale bude to vyžadovat ještě další práci, aby byl oceněn význam všech událostí. Emigrace byla z jedné strany tragédií, z druhé strany misionářský duch diaspory je dodnes všudypřítomný.

Mluvíme-li o současném stavu, je třeba říci, že tam, kde žijí Rusové ve skupinách, je jejich přítomnost evidentní. V Africe, v Latinské Americe - i tam je jejich duchovní aktivita viditelná.

J. K.: A dokonce jižní pól? Slyšel jsem, že i tam je ruský pravoslavný chrám.

Archiep. Joan: Máte pravdu, dokonce i na jižním pólu. Ale přesto nelze očekávat, že za 10 let bylo napraveno vše, co prakticky 80 let bylo nejen zakázáno, ale i dušeno a ničeno. Co se dá říci ? Mnoho dnes záleží na samotných duchovních, na jejich aktivitě. Jestliže duchovní vykonává svou práci se vší vážností a s misionářským zaujetím přistupuje ke své pastvě, vše se mu bude dařit.

Viděl jsem takové farnosti např. v Dortmundu. V celém Německu se staví mnoho chrámů, v Hamburku byla otevřena nová farnost, v Magdeburku nám dali pozemek pro stavbu chrámu.

Vznikají nové aktivity. Do chrámů přicházejí nejen Rusové, ale i Němci. Je to zajímavý proces. Je zákonitý a logický. Vezměme jako příklad jeden fakt. Víte, že v anglikánské církvi vznikl problém se svěcením žen. Mnoho Angličanů přestoupilo k pravoslavné církvi. To se děje i v dalších zemích i z jiných důvodů a my s tím musíme počítat. Vznikají nové vztahy a možnosti, využíváme internetu k výuce a informacím.

J. K.: Co můžete říci o situaci v Čechách?

Archiep. Joan: Domnívám se, že v náboženském smyslu celá historie Čech je tragická. Je známo, že Češi byli pravoslavní, a dá se říci, že násilím byli odtrženi od pravoslaví a stali se katolíky. Češi jsou slovanský národ a ve své duši jsou to velmi stateční lidé. Reakcí na katolizaci byly husitské války. Bylo to velmi silné hnutí, krajní hnutí, které pak bylo nazváno reformací. Byla to reakce na vpád papismu. Já se domnívám, že tato reakce neskončila dodnes. Dalo by se říci, že tzv. „český ateismus" je opět vlastně reakce na katolicismus. Mám takový pocit, že se stalo to, že od katolictví se odešlo a k pravoslaví se ještě nedošlo. Není jasná vyhraněnost, která by dovolila splynout s pravoslavím, a není sil dokončit tento krok plného souznění s pravoslavím.

Uvedu tento příklad. Sloužil jsem moleben, pozval jsem jednu českou rodinu, přišli všichni i s dětmi. Děti byly ohromeny, když byly pomazány svatým olejem. Jejich rodiče mi vyprávěli, že děti celý týden mluvily o tom, jak to bylo krásné, jak v chrámu krásně zpívali a neustále se dělily o své dojmy. I pro rodiče to byl zážitek. Zanechalo to stopu. Byla vzkypřena půda, byla probuzena zvědavost a zájem a musejí následovat další kroky.

J. K.: Myslíte, že otázky Rusů v cizině jsou nejen náboženské, ale i politické a chápe to tak i ruská administrace ?

Archiep. Joan: Co se týká našich spoluobčanů žijících za hranicemi je třeba jim pomáhat a připomínat důrazně a nesmlouvavě, že jsou pravoslavní, vždyť mnozí nosí na krku často neuvěřitelně těžké zlaté kříže.

Myslím, že i politicky je to u nás chápáno. Zrovna nedávno se při mých setkáních mluvilo o tom, že budou aktivizována ruská kulturní centra, která v principu mají pomáhat našim lidem za hranicemi, aby se necítili zapomenuti. Ale bude ještě nutno pracovat na urovnání všech problémů, aby byly odstraněny zbytky napětí. Při porovnáni s bývalou sovětskou politikou se dnes vztah k Rusům žijícím za hranicemi velmi změnil. Mnoho z těchto lidí se bude vracet do vlasti se získanými zkušenostmi, v mnohém mohou Rusku pomoci.

A pravoslaví je solí země. Sůl očišťuje, konzervuje a dodává chuť. Pravoslaví musí dodat chuti i dnešnímu dění v Rusku.

J. K.: Vaše Vysokopřeosvícenosti, srdečně děkujeme za poučný a zajímavý rozhovor. MUDr. Jiří Karpowicz

Starec Nikodém Svatohorec

Modlitby, kterými se k Bohu obrací Církev, modlitby, které jsou obsaženy v bohoslužebných knihách, se máme snažit vyslovovat pozorně, a tak se zdokonalovat a modlit. Někdy je to pro nás těžké.

Zpočátku je třeba se snažit, ze všech sil, číst a odříkat i zpaměti tyto zavedené modlitby, aby se staly blízkými naší duši. Později možná pocítíme potřebu vytvořit ve svém srdci vlastní modlitbu, kterou budeme předkládat Bohu také při naučených modlitbách.

I vlastní modlitba má mít v našem duchovním životě patřičné a nezastupitelné místo a vymezený čas.

Již bylo konstatováno, že pokud nás něco během čtení běžných modliteb zaujme, nemusíme pokračovat dále, ale můžeme porozjímat nad tím, co zaujalo naši duši. Totéž se může stát při čtení svatého Písma anebo literatury svatých Otců, když přemýšlíme o všemohoucnosti Stvořitele a plánu spásy. Mnohých věcí si všimneme až později a udiví naši duši a „nutí nás", abychom se v modlibě pozdvihli k všemohoucímu Bohu. Takováto „nutkání" je třeba uposlechnout.

Neočekávaná potřeba pomodlit se vlastními slovy se objevuje až po delším čase a znamená to, že běžné modlitby se v naší duši začaly „udomácňovat" a naplňovat srdce. To svědčí o našem úspěchu v modlitebním snažení. Čím častěji cítíme takovou vnitřní potřebu, o to více je srdce naplňováno duchem, z něhož tato touha vyvěrá.

Tato touha pak pokračuje touhou neustále se modlit svými slovy.

Ve druhém případě stačí jen vnímat a nepřekážet modlitbě, která vychází od srdce. Je namístě ještě připomenout, že nikdy nemusíme vymýšlet modlitbu, pokud necítíme vnitřní potřebu.

Člověk je schopný složit moudrou řeč, se kterou se obrátí k Bohu, avšak nebude to modlitba, protože tu bude chybět modlitební duch, který spojuje jednotlivá slova a myšlenky do modlitby. Pokud budeme pokračovat, určitě nás nemine pýcha, a touha po obdivu a pak dojde k „uhašení" skutečné modlitby.

Pokud jde o modlitbu, která se rodí v srdci sama, často jde o potřebu, která vzniká ze zažitých modliteb. Mnohé prvky jsou obvykle převzaty z běžných modliteb a interpretovány vlastním způsobem. Jindy je to zase spontánní potřeba, která vzniká za pomoci Boží milosti.

Když se nám podaří dosáhnout takového vysokého stupně duchovního života, znamená to, že dosahujeme hranic vlastní dokonalosti. Proto je nutné vzdát Bohu dík a pokračovat po cestě zdokonalování s ještě větší bázní a opatrností. Čím je poklad dražší, tím více nepřítel závidí.

Někteří lidé se podivují nad krátkými modlitbami a modlitebními povzdechy, které jsou vyslovovány během dne. Už jsme vzpomínali, že skutečná modlitba je ta, která vychází zevnitř, musí se vyslovit slovem, rozumem i srdcem. Jenom taková modlitba ovládne naši pozornost a udržuje ji uvnitř srdce, a to je vlastně nejdůležitější. S touto modlitební snahou je spojena i myšlenka, že Bůh je tu přítomný a pozoruje naši modlitbu. Proto je nutné zavrhovat všechny myšlenky, které nám během modlitby přijdou na mysl, což se jinými slovy nazývá „střízlivostí" nebo ochranou srdce. Je nutné, abychom si chránili srdce a uvědomovali si, že stojíme před tváří Boží. To je vlastně jakýsi vyšší stupeň modlitební snahy. Bylo by optimální, aby člověk dosáhl tohoto stavu už natrvalo a jeho duch neustále toužil přetrvávat v modlitbě. Tato touha by se v něm měla stát přirozenou. Všechny rady svatých Otců o střízlivosti a ochraně srdce nejsou ničím jiným než vlastními získanými zkušenostmi, protože usilovali o pravou modlitbu a dosáhli úspěchu.

Pokud máme potřebu zdokonalovat se, je potřebné zeptat se:

Co máme dělat, abychom vnitřně neustále přebývali před tváří Boží a ochránili svá srdce?" Každé začátky v modlitbě jsou těžké, protože často vzpomínáme na různé situace, osoby, předměty, případně si představujeme různé věci. K vroucí modlitbě nemůžeme dospět bez toho, aby naše mysl zpočátku nebloudila. Právě kvůli tomu se modlitba stává nečistou a není takového člověka, který by netoužil zbavit se takové „nemoci". Proto je potřebné modlit se krátkými prosbami, při kterých může mysl „déle vydržet před tváří Boha" a nemá důvod odklánět se od této činnosti. Svatý Kasián říká, že taková praxe byla rozšířena po celém Egyptě. Jiní svatí Otcové říkají, že krátké modlitby byly rozšířené i na Sinaji, v Palestině, Sýrii, jakož i v celém tehdejším křesťanském světě. Proto modlitba „Hospodi pomiluj" anebo jiná krátká zvolání, kterými jsou protkány naše bohoslužby, jsou jen důkazem, že takové krátké prosby zpočátku pravoslavní křesťané obyčejně užívali. Proto vám dám jednu radu:

Vyberte si jednu z těchto krátkých modliteb, případně jich může být i více, a zkuste je neustále vyslovovat, abyste svoji mysl udrželi na jednom místě a mysleli na Boha. Každý si může vybrat krátké modlitby, jaké se mu líbí. Hlavně v žalmech je mnoho takových povzdechů, které z celé duše vyslovil David, když rozprávěl s Bohem. Z nich je třeba vybrat takové, které jsou nejblíže naší duši, naučit se jednu, dvě anebo tři a neustále je vyslovovat hlavně ve volném čase až do chvíle, než se budeme opět modlit (v chrámu). Každý si může vymyslet i vlastní modlitbičky, pokud cítí potřebu - podle vzoru sv. Jana Zlatoústého, který vytvořil 24 krátkých modliteb, které máme v modlitebníku.

Není dobré se jich však učit velmi mnoho, protože to pak může být náročné na zapamatování si a stanou se spíše překážkou, než pomůckou k soustředění. Dvacet čtyři modliteb sv. Jana Zlatoústého je jakousi mírou, ale může jich být i méně. Neopakujeme jen jednu modlitbu, ale pokud se unavíme v jedné, při níž už necítíme duchovní „sladkost", přecházíme k jiné. Taková změna je dobrá kvůli oživení a okusíme jiné duchovní „chutě". Časté přecházení od jedné modlitby ke druhé není vhodné. Je možné naše modlitební pravidlo anebo část z něho věnovat těm krátkým modlitbám, které budeme opakovat 10´, 50´ anebo stokrát s malými poklonami. Vždy máme mít na mysli to nejhlavnější - udržet svou pozornost obrácenou neustále k Bohu. Takové „vzdechy k Bohu" můžeme konat celý den i v noci, pokud nespíme.

Mnoho bylo řečeno již o Ježíšově modlitbě a kdysi byli lidé, kteří se cvičili i v jiných krátkých modlitbách, které neustále opakovali. Svatý Kasián říká, že v Egyptě v jeho době byla velmi oblíbená krátká modlitba (Ž 70,2):

„Ó Bože, zachraň mne. Hospodine, pospěš mi na pomoc!" O svatém Joanikiovi se píše, že neustále opakoval modlitbu: „Naděje moje je Otec, útočiště moje Syn, záštita má Duch svatý. Svatá trojice, sláva tobě" Tuto modlitbu se modlil, dodávaje ji ke každému verši u třiceti žalmů, které se naučil, protože z toho pozůstávalo jeho modlitební pravidlo. Další zase říkali tuto modlitbu: „I když jsem člověk hříšný, ty Bože jako štědrý a lidumil, smiluj se nade mnou". Existovalo ještě mnoho jiných modliteb, které si ti, kteří směřovali k dokonalosti, oblíbili a modlili se je. Od dávných dob mnoho lidí praktikovalo modlitbu: „Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou". Důkazy o tom nacházíme v dílech sv. Efréma Syrského, sv. Jana Zlatoústého, sv. Izáka Syrského, sv. Hesychija, sv. Varsonufija a Jana, sv. Jana Lestvičnika. Tato modlitba se stala velmi známou, byla Církví přijata, bylo dovoleno modlit se ji namísto domácích modliteb a dokonce nahrazovala i všechny chrámové bohoslužby. Proto je nejznámější a nejvíce používanou modlitbou i v současnosti. Proto by bylo vhodné naučit se ji modlit.

Ta modlitba se nazývá Ježíšova, protože hlavní prosba je nasměrována k Ježíši. Někdy se také nazývá modlitbou rozumu, protože se vyslovuje nejen slovem, ale i rozumem a srdcem. Zvláště po delším praktikování se pojí s pohybem ducha, přičemž se srdce a mysl navzájem pozorují v našem nitru a slova jakoby přestávají existovat.

Každá krátká modlitba však může vést k dosažení tohoto stavu. V Ježíšově modlitbě se sjednocuje (spojuje) duše s Kristem, protože On je branou, jíž můžeme přijít a setkat se s Bohem; to je hlavní úkol této modlitby. Sám Kristus řekl: „Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne" (Jn 4,6).

Kdo si tuto modlitbu osvojí, přivlastňuje si sílu, která mu dopomůže ke spáse. Ti, kteří se velmi namáhali, „pracovali na sobě" a chtěli být spaseni, snažili se ji naučit, zvykli si praktikovat ji a osvojili si i její sílu. Proto se i my máme snažit a vzít si z toho příklad.

Zvyknout si na Ježíšovu modlitbu znamená dosáhnout stavu, kdy ji dotyčný neustále vyslovuje, přičemž jeho nitro je pozorné a rozum i srdce jsou soustředěny. Neustálé „přebývání nebo stání před Bohem" je provázeno „různou teplotou srdce" a také poznáním, zda je některá naše myšlenka ve své podstatě dobrá anebo špatná. To všechno je provázeno pokorným skláněním se před naším Spasitelem. Časté opakování soustřeďuje rozum, aby „stál před Bohem". Zavedení takového mechanismu do našeho nitra zabezpečuje „ohřívání srdce" a zároveň odhání myšlenky, a to nejen normální běžné a prosté, ale i myšlenky hříšné a vášnivé. Když se v srdci začne neustále udržovat teplo, které nás pojí s Bohem, usídlí se v nás i pokoj a pokora, s níž se člověk bude v mysli sklánět před Stvořitelem. Až do takového stavu může dospět s Boží pomocí lidské snažení. Všechno navíc, čeho člověk dosáhne v souvislosti s praktikováním této modlitby, bude už jen darem Boží milosti. V dílech svatých Otců se o tom hovoří proto, aby si ten, kdo dosáhl „těchto hranic", nepomyslil, že už dosáhl všeho, a nezačal si namýšlet, že dosáhl nejvyšší vrchol modlitební dokonalosti. překlad Mgr. Roman Juriga

Uniforma duchovenstva

(Církevní pravidla, jerom. Nikodim Sachelarie, edice 1999)

Schváleno Rumunskou pravoslavnou církví

Nadpis příspěvku Davida Dudáše se snad může zdát pro duchovní časopis strohým, pro některé snad i zesvětšťujícím. V průběhu staletí se však pravidla o oděvu duchovních osvědčila. Duchovní se nemá od jiných občanů lišit oděvem proto, aby nějak vynikal, ale právě proto, že je duchovním a každý se tedy v každé situaci na něho jako duchovního otce může obracet. Někdy také v situaci spletité. Když byl např. můj otec v roce 1946 členem poselstva České pravoslavné církve k patriarchovi moskevskému a celé Rusi, vycházel ven zásadně v rjase. Každý si jistě může představit, co to znamenalo pro věřící lid, který v té době nebyl zvyklý vídat veřejně duchovní osoby... A v moskevských ulicích se k němu sbíhali lidé ze všech stran. Jaká byla radost v jejich očích! „Blagoslovi, otče" - zaznívalo odevšad.

Až budete číst tyto řádky, uvědomte si, jak svatí Otcové církevních sněmů a naši předkové, jejich následovníci, včetně sv. novomučedníka Gorazda, byli ve svých požadavcích na oděv duchovního prozíraví.

Č. Gorazd Kráčmar, šéfredaktor

Uniforma duchovenstva, jako kterákoliv školní či vojenská, je symbolem misijního poslání Církve, skrze které hlásá myšlenku o Bohu. Ve službě i v sociálních vztazích. Tam, kde slova jsou bezmocná, kněžská uniforma tato slova doplňuje a připomíná těm, kteří ji vidí, že Pán Bůh je obsluhován a slaven dotyčným duchovním bez závislosti na tom, jestli oni Bohu slouží nebo ne (Řím 9, 10).

Ona je tichým svědectvím. Připomíná duchovnímu v každé situaci, i v případě osobních krizí, že je služebníkem Božím. Těm, kteří ji oblékají v důstojnosti, je světlem táborským (Mat 17,1-3).

„Ať nikdo z těch, kteří se počítají mezi pravoslavné duchovenstvo, se neobléká do šatů, které nesluší kněžské důstojnosti, ani tehdy, když žije ve městě, ani když cestou obyčejnou kráčí, ale nechť je oblečen v šat, který je určen pro ty, kteří se počítají mezi duchovenstvo pravoslavné víry. Avšak jestli z těchto někdo něco takového učiní, ať je na týden postaven mimo svůj úřad."

„Ten, který byl jednou oblečen episkopem v černý šat, aby mohl vstoupit mezi duchovenstvo, už tento šat nemůže svléci, neboť veřejně přísahal, že se oddává Bohu, a proto se nemůže postavit proti slibu danému Bohu a vysmívat se tak svatým Tajinám jako ženy z divadel."

Balsamon, sv. Atan. II. str. 617

Pravidla pro duchovní osoby Pravoslavné církve určil v českých zemích a na Slovensku, sv. novomučedník Gorazd, edice 1998). Článek 22

27. pravidlo 6. všeobecného církevního sněmu ukládá církevním osobám, aby nosily pouze takový, který jim přísluší.

V Pravoslavné církvi nosí duchovní osoby při výkonu svého úřadu vždy mantije (řízy, podřízníky).

Jinak mohou nosit oděv, nejlépe tmavý, odpovídající jejich povolání. Mniši nosí mantiji stále a mohou se bez ní pohybovat jen z vážných důvodů po předběžném povolení eparchiálního archijereje.

Z rumunštiny přeložil a sestavil David Dudáš

Nad výsledky sčítání lidu na Slovensku

Stejně jako v České republice také na Slovensku proběhlo v roce 2001 sčítání lidu, které se samozřejmě dotýkalo i náboženského vyznání. Protože na rozdíl od naší země byly na Slovensku již zveřejněny oficiální výsledky, máme možnost se nad nimi zastavit i na stránkách našeho církevního časopisu.

Při sčítání lidu v roce 2001 se na Slovensku přihlásilo k pravoslavné církvi celkem 50 363 osob, což je 0,94% populace SR. Pravoslavná církev se tak zařadila počtem věřících na 5. místo. Nejpočetnější církví je římsko-katolická. Hlásí se k ní téměř 70% obyvatel. Před pravoslavnou církví se umístily ještě evanjelická cirkev augsburského vyznania (lutheráni), gréckokatolícka cirkev (uniaté) a reformovaná kresťanská cirkev (kalvinisté). Hned za pravoslavnou církví se umístili jehovisté.

Římskokatolická církev je nejsilnější církví v 75 ze 79 okresů SR. V okrese Námestovo (Orava) se k ní hlásí 97,6% populace. Ve 2 okresech jsou nejpočetnější církví lutheráni (Myjava, Lipt. Mikuláš). V okrese Myjava tvoří 60% obyvatelstva (pozůstatek staré předbělohorské reformace). Ve 2 okresech (Medzilaborce, Svidník) jsou nejsilnější církví uniaté, v okrese Medzilaborce tvoří dokonce absolutní většinu (55,5%). Nejvíce atheisovány jsou Bratislava (28% obyvatel nevěřících) a průmyslová města středního Slovenska (Martin 25%, Žiar n. Hronom 22%). Nejreligióznějším okresem je Námestovo (pouze 1,06% populace nevěřící).

Více než 90% pravoslavných v SR žije v Prešovském a Košickém kraji. V ostatních krajích (západní a střední Slovensko) žije pravoslavná církev v obdobné diaspoře jako v českých zemích. Podíl pravoslavných křesťanů v těchto oblastech většinou nepřevyšuje 1%. Jistou výjimkou je v tomto směru okres Brezno (na zvýšených výsledcích tohoto okresu se podílejí především dvě historické, dnes bohužel převážně unionované komunity v Šumiaci a Telgárte). Přirozeným centrem této diaspory je Bratislava příp. Komárno.

V žádném okrese nejsou pravoslavní nejpočetnější církví, na druhé straně pouze v okrese Turčianské Teplice nejsou žádní pravoslavní. Nejpočetněji je pravoslavná církev zastoupena ve venkovských okresech tzv. Prjaševščiny: Medzilaborce 29%, Snina 21%, Svidník 19,5%. V ostatních okresech nepřesahuje podíl pravoslavných na celkové populaci 10%, a to ani v okresech velmi tradičních (Stropkov 7,5%, Bardejov 5,4%). Poněkud šokující je v tomto směru výsledek sčítání v samotném Prešově - k pravoslaví se zde hlásí 1,1% obyvatel... Takové je bohužel postavení naší pravoslavné církve v jejím současném „hlavním městě". Zajímavé je srovnat tato čísla s druhým archijerejským městem na Slovensku, Michalovcemi, obzvláště v tom smyslu, že je u nás michalovská eparchie považována jaksi přirozeně za druhou na Slovensku. Pravoslavní zde totiž tvoří 5,2% populace. Při tomto srovnání nelze neuvést jinou, ovšem navýsost smutnou zajímavost z michalovské eparchie: v Trebišově, někdejším sídle pravoslavného vikárního biskupa, je dnes více jehovistů než pravoslavných...

Mimořádně zajímavá (a bohužel smutná) jsou srovnání mezi uniaty a pravoslavnými. Uvážíme-li, že uniaté před 13. červnem 1968 na Slovensku neexistovali a že návratové hnutí kolem roku 1950 bylo většinově spontánní, musíme současné výsledky označit za nedobré. Sečteme-li počet uniatů a pravoslavných (čímž v podstatě dostaneme stav pravoslavných v letech 1950-68), pak současný podíl pravoslavných na všech „věřících východního obřadu" činí 18,6%. To znamená, že pravoslavná církev přišla od roku 1968 o více než 80% svých věřících. Závěr 20. století tak nelze z hlediska pravoslavných na Slovensku označit jinak než jako renesanci unie. Příčiny jsou bohužel i dnes stále tytéž jako za celých 350 let unie - masivní politický nátlak, majetkové požadavky, dokonale propracovaná propaganda, finanční pomoc ze Západu a samozřejmě také vazalské postavení pravoslavné církve v komunistickém Československu. Relativně dobrá zůstala situace v nejvýchodnějším okrese někdejšího Československa, Snině (48,7% pravoslavných na 51,3% uniatů). Alespoň třetinu uhájili pravoslavní v okresech Svidník (35,2%) a Medzilaborce (34,3%). V Prešově připadá na 1 pravoslavného 7 uniatů. Téměř jako celek ztratila pravoslavná církev okres Vranov n. Toplou. Zde odešlo, především již v roce 1968, do unie postupně 98,5% věřících východního obřadu (již tehdy bylo v tomto okrese odebráno pravoslavným 42 chrámů, srov. článek o. Milana Gerky v OCM 6/98).

Když už jsme u špatných zpráv, musíme se zmínit o výsledcích sčítání z hlediska národností. K rusínské národnosti se totiž na Slovensku v roce 2001 přihlásilo pouhých 24 201 obyvatel, co je 0,45%. Mimochodem, téměř 45 tisíc lidí se přihlásilo k české národnosti. Jednou z posledních bašt uvědomění rusínského etnika je okres Medzilaborce (40,4%). Výsledky z okresů Svidník (10,5%) a Snina (8,8%) jsou však již zklamáním, o ostatních okresech ani nemluvě (Stropkov 5,4%, Bardejov 2,9%). V Prešově se za Rusíny považuje 0,74% obyvatel... Tyto výsledky poněkud vylepšuje 10 814 lidí, kteří se na Slovensku přihlásili k ukrajinské národnosti. Narozdíl od českých zemí totiž nejde o ukrajinské dělníky, nýbrž většinou o tu část rusínského etnika, která upřednostňuje svou přináležitost k ukrajinskému národu před přináležitostí k Rusínům (obdobná je dnes situace na bývalé Podkarpatské Rusi). Je velmi zajímavé vidět, jak roste podíl těchto „Ukrajinců" ve městech jako je Prešov, Humenné či Bardejov, zatímco venkov zůstává „rusínský". Celkově lze odhadnout počet Rusínů na Slovensku asi na 34 tisíc. Ještě před 100 lety, v čase prvních návratů bývalých uniatů k svatému pravoslaví, platilo pořekadlo „co Rusín, to uniat, co uniat, to Rusín". Podle tohoto přísloví by dnes mělo být na Slovensku zhruba 270 tisíc Rusínů. Není jich ani osmina. Národní buditelé karpatoruského lidu, jakým byl např. o. Alexander Duchnovič, by museli nad těmito čísly zaplakat. Jako osudová rána se zde ukazuje historické odtržení Slovenska a Podkarpatí v roce 1945, avšak hlavní podíl na nelítostné slovakizaci Rusínů má především uniatská - tzv. řeckokatolická církev (viz vynikající článek prof. Mikuláše Šteca v Pravoslávnom kalendári na rok 2000, resp. knihu o. Alexeje Oleksy Neklamte proti pravde). Je proto třeba, abychom ve světle těchto alarmujících skutečností neviděli v uvědomělém rusínství ihned jalový nacionalismus či Církví odsouzený filetismus. Naopak, je povinností naší místní církve, aby se - jako to Pravoslavná církev činila vždy - všemi vhodnými prostředky zasadila o zachování autentiského karpatoruského pravoslaví.

Zamýšleli jsme se výše nad výsledky sčítání lidu SR v roce 2001 a to především z kvantitativních hledisek. Bohužel, prostor neumožňuje podrobněji tato čísla srovnat s výsledky ze sčítání v roce 1991. Viděli bychom na něm, že přes relativní nepřízeň nových výsledků nejsou tyto tak nepříznivé jako před 10 lety. Pravoslavná církev na Slovensku si již na své pomyslné dno šlápla. Samotný počet věřících stoupl od roku 1991 o 47%, což nelze zdaleka vysvětlit obecným prohloubením religiozity slovenské populace v 90. letech. Srovnávali jsme současnou pravoslavnou církev na Slovensku často s tou, která zde byla v období 1950-68 resp. 1990. Toto srovnání je ovšem problematické.

Pravoslavná církev na Slovensku prošla bolestným procesem změny z církve státem protěžované, až nezdravě oficiální a zároveň veskrze kontrolované, v církev ve státě nikoli „nadkonfesijním", jak se sám definuje, nýbrž v prostředí často otevřeně nepřátelském. Prošla cestou z „výkladní skříně" státu na pomezí otevřeného pronásledování. „Satan vyprosil, aby vás tříbil jako pšenici" (Lk 22,31). Ocitla se před obrovskými vnějšími překážkami, ale vnitřně se očistila od všech, kteří byli pravoslavní jen nominálně, z výhod, apod.... Po událostech z let 1968 a 90 ví každý pravoslavný na Slovensku, proč je pravoslavný. Nabídka odchodu do unie s římským papežem je všudypřítomná a mnozí se po této širší cestě vydali.

Církev však z těchto bolestí vyšla s velkým duchovním jměním, které se projevuje i v praxi, především obdivuhodnou výstavbou nových chrámů, relativním nárůstem počtu duchovních, udržením fakulty na rozhodně nezhoršené úrovni studia, obnovou mnišství, bohatou publikační a charitativní činností, směřováním k tradiční pravoslavné duchovnosti na poli liturgické či postní praxe atd. Pravoslavná církev na Slovensku se zmenšila, zchudla, posunula se k okraji společnosti, ale jako církev v podstatě vyznavačská má všechny předpoklady stát se po bouřích 20. století konsolidovanou a sympatickou částí světového Pravoslaví.

o. Antonij Drda

Jeho Blaženstvo metropolita Theodosij,
hlava Pravoslavné církve v Americe
odchází na zasloužený odpočinek

V prvý den jarního zasedání Posvátného synodu Pravoslavné církve v Americe oznámil její nejvyšší představitel Jeho Blaženstvo Theodosij, metropolita Ameriky a Kanady svůj úmysl rezignovat na úřad ze zdravotních důvodů a to po 35 letech pastýřské služby a po 25 letech služby hlavy církve.

Členové Posvátného synodu rezignaci s citlivým pochopením a s poděkováním v lásce a s vděčností za službu přijali a přiznali mu statut hierarchy ve výslužbě s účinností od 21. července 2002, kdy skončí první část 13. celoamerického sněmu.

Dne 30. října 2002 uplyne 25 roků ode dne kdy se metropolita Theodosij stal hlavou Pravoslavné církve v Americe. Při této příležitosti mu Jeho Blaženstvo Nikolaj, archiepiskop prešovský, metropolita českých zemí a Slovenska dne 30. dubna 2002 zaslal blahopřejný list, ve kterém mimo jiné napsal: „po celých 25 let, Jeho Blaženstvo metropolita Theodosij, byl hlavou církve, která svojí prací svědčí, že mnozí na geografickém Západě žijí východní tradicí a vírou, které jsou charakteristické jen pro východ samotný. Po celé čtvrtstoletí na katedře archiepiskopa washingtonského, spolu se svými věřícími projevoval životní energii a duch lásky svatého Pravoslaví téměř na celém území Severní Ameriky, kde s východní duchovností, tradicí svatých Otců naplnil slova Nejsvětějšího Spasitele, který řekl: ,jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal /Mt. 28, 19–20/.

U příležitosti tohoto důležitého životního jubilea Jeho Blaženstva Theodosije, archiepiskopa washingtonského, metropolity celé Ameriky a Kanady, mu přejeme mnoho duchovních a fyzických sil při šíření Kristova evangelia pro blaho všech, kteří hledají pravdu a chtějí v ní žít."

Pravoslavní věřící v České republice v čele s vladykou archiepiskopem Kryštofem vyjadřují Jeho Blaženstvu metropolitovi Theodosijovi mnohá a mnohá léta.

Úřad metropolitní rady

Z historie

1942

Rok dvaačtyřicátý... Jen těžko se vzpomíná ne proto, že by nebyl v paměti, ale proto, že vzpomínky jsou opravdu těžké. Dvojnásobně těžké pro Čecha a pravoslavného křesťana, pro pravoslavného Čecha.

Historie toho roku je známá. Ne ovšem každý si ji v současné době vybavit umí a ne každý si ji také vybavit chce. „Dnes už máme jiné starosti a to všechno - no, to už je jen minulost", tak na otázku toho roku dnes asi odpoví hodně našich spoluobčanů. Není úkolem těchto řádků hodnotit dějinný význam dnů roku dvaačtyřicátého, nechtějí také dramaticky nadnášet význam prolité krve. Chtějí jen obrátit pozornost ke smyslu činů, které se staly. Význam totiž pomůže pochopit.

Podívejme se na dějinný filtr a přemýšlejme. Podívejme se očima člověka, který ty dny prožil zorným úhlem věřící pravoslavné duše. Období předcházejícího roku je od počátku vymezeno časově 28. září 1941, kdy byl povolán do „protektorátu Čech a Moravy" zastupující říšský protektor Reinhard Tristan Heydrich. V den patrona České země, svatého mučedníka knížete Václava, ujal se tento, po pravdě řečeno druhý muž Třetí říše (hodnoceno měřítkem Adolfa Hitlera), moci výkonné a vládní, která nebyla prakticky na našem území nikým a ničím de jure omezena. Kéž si při příležitosti uvědomíme smysl dopisu episkopa, dnes svatého novomučedníka Gorazda, kterým se obrátil na všechny představitele pravoslavných církví po Mnichovu 1938. Tehdy - od konce září 1941 - se začal naplňovat význam tohoto dopisu, jeho chmurná a přece tak skutečná předpověď.

Mluvit totiž o právu na území „Třetí říše" znamená pohybovat se ve sféře iluzí. Tím více na území protektorátu. Právo se vytratilo a zahanbeně se schovalo za sochu Spravedlnosti se zavázanýma očima. A ty oči byly zavázané, jako by se nechtěly dívat na potoky krve, prolité rukama uchvatitele. Reinhard Heydrich tohoto uchvatitele dokonale ztělesnil. Červené vyhlášky o stanném právu a se jmény těch, kdož se tomuto „právu" opřeli, to výmluvně dokládaly. A později přišly vyhlášky další. Jména primátora Prahy Dr. Klapky a předsedy vlády gen. Eliáše jsou v nich mezníky, které však ukazovaly směr. Směr zcela odlišný od přání všech, kdož tehdy vládli a jejich přisluhovačů. Vybízely k dalšímu boji a svržení jha krutosti a bezpráví. Zcela nesmlouvavě a jednoznačně.

Ale to už ležel R. T. Heydrich s těžkým zraněním v nemocnici na Bulovce. Samopal v rukou nejlepšího střelce výsadkářského výcviku na Garra Moure a Camous Darrah Josefa Gabčíka selhal. Jeho přítel Jan Kubiš ruční bombou v síle protitankového granátu útok na zastupujícího říšského protektora, SS - obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha, rozhodl. Kdyby nebyl Heydrich po spatření Gabčíka nepovstal a marně nesahal po pistoli, byl by asi na místě mrtev.

Takto byl jen povážlivě zraněn. Snad by se byl z tohoto zranění i uzdravil, docela slušně se zotavoval. Přijel však osobní lékař Himmlerův SS - Brigadeführer Gebhardt. Po jeho příjezdu se zdravotní stav pacientův začal povážlivě zhoršovat. Je na historicích, aby prokázali, do jaké míry pomohl největšímu Himmlerovu konkurentovi do hrobu, a snad se to dá dnes zjistit opravdu těžko. Jisté je, že Heydrich 4. června 1942 útoku podlehl. Himmler si mohl oddechnout...

Na Čechy dopadla sekera pomsty. Pro schvalování atentátu vyhlášky smrti opět zaplňovaly ulice. Také rubriky v tisku se znovu o několik sloupců denně protáhly jmény popravených. Je dodnes diskutabilní, máme-li celé akci říkat atentát, jak to nazvali nacisté. Popravdě řečeno to byl útok čs. ozbrojených složek na úhlavního nepřítele. Útok se zdařil a prokázal tehdy celému světu, že země v srdci Evropy se nesmířila s vládou „moudrého starce Háchy" a je ochotna za své osvobození zaplatit nejvyšší daň. Tak také celou akci pochopil svět těch, kdož stáli v boji proti těm, na jejichž štítě byl napsán dle slov Winstona Churchilla seznam nejtěžších zločinů lidstva. V boji proti nim „nám dopomáhej Bůh", řekl tehdy britský premiér.

Tak také pochopil celou věc i náš odboj v zahraničí, na východě i na západě. To bychom si také měli uvědomit i dnes.

Nikdo v celém svobodném světě si neuvědomil krutost pomsty, která na náš národ dopadne. Netušili jsme nic o Lidicích a Ležákách. Nikdo z celého světa, stojícího na právním základě, zdaleka nevěděl, čeho může být schopen „inteligentní národ", jak bylo Němcům přezdíváno, je-li ovládán totalitní ideologií ďábla, tahajícího za nitky svých diktátorských loutek.

Hrůza procházela zemí. Byla tak úděsná a zákeřná, že i bezděční její původci ji jen těžko snášeli. Sami se chtěli hromadným vrahům mrtví vydat do rukou, na lavičce v parku, s nápisem „my jsme provedli útok na R. Heydricha".

Nacházeli se již v té době jen těžko objevitelném úkrytu. Cesty domácího odboje je zavedly do pravoslavného chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Ubytoval je zde sokolský funkcionář, odbojář Zelenka - Hajský, prostřednictvím předsedy sboru starších pražské církevní obce Jana Sonnevenda. Duchovní oporou jim byl duchovní otec Vladimír Petřek.

Vladyka Gorazd byl postaven před hotovou věc. Ustrnul, protože si dobře uvědomil, co znamená to vše pro církev. Jako snad jediný, protože dobře prostudoval zcestnou a krutou ideologii nacizmu, tušil, co by mohlo přijít. Ale nezaváhal. Pronesl památnou větu: „Historie nesmí říci, jsme těm hochům odmítli pomoc, abychom do budoucna nevytvořili takový precedens..."

Nikdo netušil, že se v patách hrdinství plíží zrada. V tomto případě její cesta nebyla zcela jednoznačná. Její cesty se však spojily nakonec ve vyústění.

Okupantům zcela zřejmě poskytl bezpečný důkaz Werner Bobbe, člen řádu Maltézských rytířů a zavilý nacista. Jako znalec pražského prostředí určil kostel, kde by se mohli útočníci na Heydricha skrývat. Cestičky zrady vedly od upozornění některých obyvatel Resslovy ulice na to, že do kanceláře duchovní správy se nosí plné tašky jídla (komu?) přes upozornění, že na kůru chrámu je v noci vidět žhavé oharky cigaret, až po zjevnou zradu K. Čurdy, který se dobrovolně přihlásil gestapu a po 24 hodinovém výslechu vyzradil nejen všechno o svých velitelích a prostorách výcviku ve Velké Británii, ale také to, že se parašutisté ukrývají v kryptě jednoho pražského kostela. Bobbe tento kostel určil.

Pak přišel 18. červen. Tři - spolu se svým velitelem, npor. Adolfem Opálkou - hlídkovali na kůru. Bylo pozdě se stáhnout k ostatním do krypty. Zhruba tři hodiny čelili sami na kůru útoku SS -Wachtbatallionu Prag. Pak, těžce ranění, ukončili výstřelem svůj život. Ani dosud žijící a těžce raněný Jan Kubiš, když byl nacisty dopraven do nemocnice, už nepromluvil. Zemřel.

Zbývali čtyři další v kryptě. Po marném útoku se nakonec útočníci snažili kryptu zatopit. Vodu napouštěli větracím okénkem hadicemi požárních vozů. Je paradoxní, že by je byli nevyplavili nikdy, podklad pod cihlami krypty je pískový a vodu by vsál. Pak objevili dosud zazděný hlavní vchod, rozbili výbuchem náhrobní kámen a po objevených schodech znovu zaútočili. Uvítalo je podivné ticho, pak čtyři výstřely a znovu ticho. Poslední čtyři ze sedmi nejstatečnějších, kteří kdy patřili k vojsku, jimi ukončili své životy. Bylo téměř pravé poledne, 18. června 1942...

Pomstychtivost vítězů se teď obrátila proti těm, kteří jim poskytli azyl.

Před stanným soudem stáli 3. září představitelé české pravoslavné církve, episkop Gorazd, duchovní otcové Václav Čikl, představený chrámu svatých Cyrila a Metoděje, duchovní tohoto chrámu dr. Vladimír Petřek a předseda sboru starších pražské církevní obce Jan Sonnevend. Pohled na ně před stanným soudem byl strašný. Na obličejích všech byly zřejmé stopy nacistických „výslechů". Nebyli však, jak se domnívali pseudosoudci, morálně zlomeni. Soud byl jen předposledním aktem před ukončením, kterým byla poprava. 4. září byli zastřeleni episkop Gorazd, o. Václav Čikl a předseda sboru starších Jan Sonnevend, 5. září ve 12.00 hod. byl zastřelen o. Vladimír Petřek.

O jeho popravě je přesný záznam. Podle něho bylo chování odsouzeného klidné a důstojné...

Tolik letmý pohled do historie. Je známo, že pravoslavná církev byla na našem území zrušena, její majetek zabaven a kněží posláni na nucené práce. Význam a současně odkaz roku 1942 je zřejmý. Čin sedmi příslušníků čs. ozbrojených jednotek a jeho maximální podpora příslušníky početně nevelké české pravoslavné církve znamená nejen významný vykřičník bezmezné statečnosti v dějinách druhé světové války a československého odboje, nejen nutné odstranění jedné z hlavních osob diktátorské moci, nebezpečné i všem spojencům protinacistické koalice. Znamená také, že ztracená svoboda se bohužel získává zpět i daní krve. Važme si proto naší svobody a nedejme si ji nikým a ničím nikdy znovu vzít!

Vzpomínám si na poslední setkání mého otce s mým kmotrem episkopem, později svatým novomučedníkem Gorazdem II. Bylo to na chodbě pankrácké věznice. Oba dva se na sebe zadívali a Gorazd pozdvihl své oči vzhůru k nebi, jakoby jenom tam hledal pomoc.

A pomoc Boží přišla. Mučednická smrt vladykova a jeho spolupracovníků nebyla marná. Hospodin znovu obnovil svou církev, která stále přispěním a modlitbami svatého novomučedníka vzkvétá a rozvíjí se.

Na nás je, abychom ji podporovali, v ní žili a jejímu rozkvětu napomáhali. A to je odkaz dvaačtyřicátého roku pro nás, české pravoslavné křesťany.

Čestmír Gorazd Kráčmar

První Pascha v Železném Brodě

Největší svátek, střed církevního roku jme mohli poprvé oslavit v naší nově zřízené farnosti. Podařilo se nám zajistit ubytování pro našeho duchovního správce otce Marka, který tak již od Květné neděle pobýval s námi a věnoval se pastorační práci.

Mohli jsme okusit plný bohoslužebný cyklus strastného týdne. Vrchol skutečně nastal v sobotu, kdy jsme se ve 20°° hodin shromáždili ke čtení skutků apoštolských. Asi ve dvacettři patnáct jsme odsloužili půlnočnici. Půlnoc očekávalo v naší malé kapli již asi 30 věřících.

Paschální bohoslužby započaly obejítím chrámu s ikonami. Po té se rozžala všechna světla v chrámu a zpřítomnělý Kristus vstal z mrtvých. Zpěv zajišťovalo asi dvacet věřících nejen domácích, ale i hosté z Českých Budějovic a Karlových Varů. Zpívalo se radostně a opravdu naplno.

Asi o půl třetí jsme skončili svatou liturgii a odebrali se ke skromné paschální snídani.

Svátek Pachy byl pro nás opětovným duchovním obrozením na tvrdé cestě, na které klopýtáme našimi životy. A proto sláva Bohu za vše!

žalmista Josef

Dopis z Kanady

Redakce dostala dopis, který ji zaujal svou osamoceností a touhou po Boží blízkosti. Rádi se s Vámi rozdělíme.

Drazí otcové a bratři v Kristu!

Děkujeme za zajímavé a poučné časopisy (Hlas pravoslaví, Odkaz sv. Cyrila a Metoda), které nám posíláte. Z Jordanville (USA), kde je pravoslavný monastýr a duchovní fakulta, dostáváme časopisy „Pravoslavnaja žizň" a „Pravoslavnaja Rus". Všechny tyto časopisy jsou vlastně naším jediným pojítkem se současným církevním životem. Máme samozřejmě bohatou knihovnu duchovní literatury, většinou v ruském jazyce, ale z časopisů se dozvídáme o současném pravoslaví v celém světě.

V Ostravě, kde jsme měli domovní chrám v Přívoze, jsem chodil na bohoslužby téměř vždy, když přijel z Opavy o. Jaroslav (Pospíšil) a před tím jeho syn, o. Cyril (dnešní schiarchimandrita Kyrill – Hrubá Vrbka, pozn. redakce), který žil v Ostravě v našem bytě. Přisluhoval jsem a později četl – šestižalmí a na sv. liturgii výňatky z listů sv. Pavla. Když jsem uprchl z ČSSR roku 1966, navštívil jsem ruský chrám ve Vídni. Moc se mi tam nelíbilo (v chrámě), stále jsem se bál, že mě tam zatknou a odvezou zpátky do republiky. Atmosféra v chrámě byla „sovětská", sloužilo najednou asi osm kněží, z nichž někteří vypadali jako důstojíci KGB.

V Kanadě jsem žil několik měsíců ve Vancouveru – tam byly ruské chrámy tři, různých jurisdikcí. Tehdy, v roce 1967, jsem byl naposled u sv. zpovědi a sv. přijímání. Pak jsme museli odjet za prací na sever Britské Kolumbie, do městečka Terrace, kde žádný chrám není. Bratr ani já jsme se neoženili, nedovedli jsme si představit život s protestatkou nebo dokonce nevěřící ženou.

Doufám, že se mi snad podaří zajet alespoň jednou do nějakého většího města a přijmout sv. Dary. Potíž je v tom, že jsem penzista a hotely účtují 100 až 200 dolarů za jednu noc (!) a také cestovní náklady jsou vysoké.

Zde vznikla paradoxní situace: v komunistickém Československu jsem chodil na bohoslužby i vícekrát týdně. Na takzvaném svobodném Západě snad jednou za 30 let!

Mnohokrát jsem uvažoval, proč nás osud odvál na výspu civilizace. Nezbývá než si říci: všechno je vůle Boží.

Prosíme o vaše modlitby za nás.

S úctou Vladimír a Alexander, Kanada

Mariánské Lázně / Františkovy Lázně

Letošní zahájení lázeňské sezóny proběhlo v našich lázeňských městech za mimořádné pozornosti všech médií. Na tom by pochopitelně nebylo nic zvláštního. Dokonce ani přízeň počasí není ničím mimořádným.

Pro Mariánské Lázně se však mimořádnou událostí stala osobní účast archiepiskopa Kryštofa, který se zde společně s doprovodem dalších pravoslavných duchovních zúčastnil požehnání pramenů vůbec poprvé. V sobotu 11. května 2002 nejprve se s duchovenstvem našeho protopresbyterátu zúčastnil svaté liturgie v chrámu svatého Vladimíra, který letos v červenci slaví 100. výročí svého posvěcení, načež se jako host účastnil mše v místním římskokatolickém kostele, celebrovanou biskupem římskokatolické církve Františkem Radkovským z Plzně. V procesí za účasti velkého davu přihlížejících pak všichni odešli na kolonádu, kde požehnali léčivé prameny, a potom ještě strávili několik příjemných chvil s představiteli města, umělci a podnikateli ve společenském domě Casino.

O týden později se požehnání pramenů konalo rovněž ve Františkových Lázních. Před polednem vladyku přivítal nejenom o. prot. Jan Křivka, okružní protopresbyter, ale podobně jako v Mariánských Lázních také nádherně letní počasí.

Již od ranních hodin probíhal doprovodný kulturní program. Ovšem nebylo možné účastnit se všech akcí. Při obědě v místním společenském domě si ke stolu duchovních přisedl vzácný a především nečekaný host, houslový virtuos p. Svěcený, vracející se z bavorského Bayreuthu, a tak čekání na biskupa Radkovského probíhalo v příjemném přátelském rozhovoru, který se záhy rozvinul.

Teprve v pozdních odpoledních hodinách se hosté dočkali chvíle slavnostní, umocněné průvodem duchovenstva pěší zónou k lázeňským pramenům. Každý z lázeňských hostů si tak mohl lépe uvědomit, že lékaři za pomoci léčivých vod člověka léčí, ale bez Boží pomoci by často každé léčení bylo marné. Je nám dobře známo, že stav těla bývá odrazem stavu lidské duše.

Po ukončení ceremonií vladyka Kryštof odcestoval v doprovodu o. Josefa Hauzara do Teplé u Toužimě, kde byl v premonstrátském klášteru přijat jeho administrátorem p. Augustinem J. Kováčikem. Místní premonstrátským řád měl velký dějinný význam pro náš region. Nejenom že místní mniši pomáhali založit Mariánské Lázně, ale mimo jiné vyšli vstříc také pravoslavným věřícím v Mariánských Lázních, především ruským šlechticům, kteří koncem 19. století sháněli pozemek pro stavbu chrámu. Řád premonstrátů pak potřebný pozemek odprodal za pouhých 10% v té době běžné tržní ceny.

Po násilné likvidaci počátkem 50.let klášter chátral a byl totálně zdevastován. Za zmínku stojí například vztah důstojníků tehdejší čsl. armády, dislokované v klášteře, k druhé největší knihovně v Čechách. Nestačilo, že knihy byly barbarsky naházeny na hromadu, ale v zimních měsících si těmito knihami přitápěli v kamnech. Tak bylo nenávratně zničeno několik tisíc svazků, mezi nimiž bylo mnoho vzácných rukopisů a originálů...

Ve večerních hodinách odcestoval vladyka Kryštof na Tachovsko, kde se připravoval na nedělní svatou liturgii v Lesné. –jh–

Těšov

Po zimní pauze jsme zahájili provoz duchovního střediska Nazaret jarním úklidem. Na tomto místě bych chtěl poděkovat br. Petrovi a Miroslavu Mondekovým z Branky na Tachovsku, kteří provedli prořezávku stromů a úklid zahrady, a sestře Marii Mondekové, která vygruntovala a vydesinfikovala celou kuchyňku včetně nádobí. O další zvelebení interiéru se pak postaral o. Eugen Bakoš, nový duchovní v Milířích, který se svou mátuškou uklidil zbývající prostory.

Br. Ivan Fera, společník firmy Sdružení podnikatelů se sídlem v Lokti, se postaral o dokončení instalace ústředního topení a zhotovení nových okapních žlabů na obytné budově a na přístavbě kaple.

V rámci daných možností je tak středisko připraveno na letní soustředění dětí a studentů z pravoslavných rodin. – jh –

Liberecká farnost stále roste

Přes pět stovek lidí přišlo vyjádřit svou pravoslavnou víru slovy „Christos voskrese" v neděli 5. 5. 2002 během paschální svaté liturgie v chrámu Proměnění Páně v Liberci. Pravoslavnou obec vede od jejího vzniku 15. 9. 1950 mitroforní protojerej Vladimír Chocholouš. V 52. roce trvání církevní obce svému duchovnímu pomáhá, kromě dalších aktivních členů, především předseda farní rady bratr Valtr Pytlík a žalmista Josef Šurkala. Chrám navštěvují věřící nejen z Liberce, ale stává se duchovním útočištěm pro velký počet lidí ze širokého okolí.

Liberecká farnost má zajímavou historii. V prvních deseti letech existence užívala obec zpočátku barokní chrám Sv. Kříže v centru města (na jeho stavbě se podílel v roce 1695 známý italský stavitel Marcus Antoniu Canevalle), nyní již po čtyři desítky let užívá dvoulodní novogotický chrám, jenž býval součástí učitelského a vzdělávacího ústavu sester voršilek a byl r. 1897 zasvěcen Božskému Srdci Páně. Klášterní areál od konce padesátých let 20. století slouží dodnes jako poliklinika. Boční chrámová loď, kterou původně užívaly řeholnice, se stala v období totalitního režimu depozitářem městské knihovny. Vchod, kterým sestry voršilky vstupovaly do boční lodi, byl zazděn a do „depozitáře" byl proražen ve východní zdi nový vchod s improvizovaným můstkem. Teprve v nedávné době byl depozitář vyklizen. Otec Vladimír se zasloužil o rekonstrukci hrubě poničené boční lodi, jež je po opravách opět připravena k využití pro potřeby pravoslavné církve. Péčí Pravoslavné církevní obce je stále obnovován inventář chrámu, kde se bez estetických konfliktů doplňují památkově chráněné novogotické předměty s pravoslavným ikonostasem (na jeho budování se podílel také archimandrita Kolomacký), jenž byl před 40 lety přenesen z chrámu Sv. Kříže.

Prostorný chrám Proměnění Páně je tedy stále krásnější a stále více se naplňuje věřícími. Bohu díky všem, kdo k tomu svou neúnavnou prací přispívají. o. diákon Lubomír

Foto: Prot. Vladimír Chocholouš světí přinesení „Paschy" po slavnostní sv. liturgii 5. 5. 2002.

Přilnula duše má k Tobě, pravice mne podpírá... (Ž 63)

Prosluněná neděle 12. května zastihla probouzející se malebné Hořovičky v horečných přípravách na dvě významná výročí. 100 let uplynulo od postavení chrámu sv. Cyrila a Metoděje a 14 let od chvíle, kdy se otec Radim, v této obci s úctou a láskou vzpomínaný, stal episkopem olomoucko-brněnským Kryštofem.

Již brzy ráno se začínají scházet hosté. Chrám, zářící čistotou, vyzdobený dvěma velikými ikonami sv. Václava a sv. Ludmily darovaných vladykou Kryštofem, se pomalu plní. Hosté přicházejí z daleka i s blízka. Nechybí ani skupinka německých občanů, kteří se přijeli podívat na svou rodnou obec, v níž chodili do školy.

Na věži chrámu se rozezpívali zvony, které krátce konkurují chomutovskému pěveckému sboru a otec Vladimír se spolusloužícími otci Zdeňkem a Václavem z Prahy, o. Josefem z Mariánských Lázní, o. igumenem Markem, o. Ernestem z Chomutova, o. Alexijem z Moskvy vítají Jeho Vysokopřeosvícenost vladyku Kryštofa.

V promluvě, která je dvojjazyčná, aby naši němečtí hosté porozumněli, hovoří vladyka o smíření. Posloucháme jeho krásná, opravdová slova. Mnozí se staženými hrdly, polykajíce slzy vzpomínáme na hrůzy 2. sv. války, na své popravené táty, bratry, sestry, sestře Marušce se jistě mihla před očiama fotografie jejího příbuzného studenta Jana Opletala, první oběť protihitlerovského odboje, kterého mi včera večer ukazovala v rodinném albu... Ale jsme křesťané. Pravoslavní křesťané. A to zavazuje. Ostatně co mohou mít tyto prosté babičky a dědečkové, kteří sem připutovali z Německa pozdravit svou rodnou obec, společného s Hitlerovým maniakálním šílenstvím, jež je zavleklo do nesmyslné války, která nejen nás, ale i je stála mnohé slzy a oběti. Smíření...

Vzpomínám si, jak mě – druháčkovi ve školním roce 1945/46 – diktovala babička do písanky větu: „s Němci se nikdy nesmíme smířit". Bylo to po strašné rodinné tragedii, která nás ve válce postihla... Poslouchám dál rozechvěle procítěná slova promluvy. Smíření... Nemělas pravdu, moje moudrá babičko. Tentokrát jsi se mýlila. Pravdu má vladyka. A já, pravoslavný křesťan, chci jít za jeho pravdou.

Po svaté liturgii následovalo krátké posezení nad výrobky hořovičských hospodyněk, které z lásky ke svému otci Radimovi, připravili bohaté pohoštění. Cestou domů vzpomínám na bohaté dojmy těch dvou dnů mého pobytu na faře v Hořovičkách. Vzpomínám na promluvu vladyky Kryštofa. I na druhé výročí o němž skromně pomlčel. Na jeho čtrnáctileté archijerejské poslání. Na těch dvanáct let neúnavné práce na Moravě. I na dva roky misie a tvoření v pražské eparchii. A prosím Hospodina, aby chránil toto svaté dílo.

Jeden z poutníků

Foto: Hořovičky, na konci božské liturgie v chrámu sv. Cyrila a Metoděje jsme spolu s Vladykou Kryštofem a místním duchovním správcem o. Vladimírem vzpomněli stého výročí založení chrámu.

NAZARET – Duchovní středisko v Těšově

Vás srdečně zve ve dnech 30. 8. – 1. 9. 2002 na seminář SMYSL ŽIVOTA.

Seminář je určen pro všechny mladé duchem, hledající s pomocí Boží smysl života v Pravoslavné církvi. Do programu je zařazena přednáška Smysl života z pohledu pravoslavné teologie a duchovnosti, vladyky Kryštofa a přednáška „Protiklad smyslu a nesmyslů" Romana Jurigy.

Na seminář je možné se hlásit na adrese: prot. Mgr. J. Hauzar, mobil: 0603/573 874,

e-mail: jos.hau@worldonline.cz

<mailto:hau@worldonline.cz>

Účastnický poplatek 150,– Kč

Vhodné sportovní oblečení, spací pytel a dobrou náladu s sebou.

Vilémov

Ve dnech 30. června – 6. července se ve Vilémově uskuteční již tradiční cyrilometodějský týden. Připravené jsou besedy na téma „Křesťan a křesťané a nekřesťané kolem něj, Křesťan a politika, Křesťan a životní prostředí, Křesťan a globální problémy lidstva, Křesťan v postkřesťanské Evropě, Křesťan v církvi a ve společnosti a další. Součástí bude tradiční pouť do Chudobína 5. července a cyklistické a pěší výlety na zajímavá místa v okolí.

Duchovním vedením byl pověřen o. Jan Langr, organizací byla pověřena Pravoslavná akademie. O děti v době konání přednášek a diskusí bude pečovat matka Ludmila. Přihlášky zasílejte na adresu Pravoslavné akademie do Vilémova.

Poděkování

Romská rada starších Pravoslavné církevní obce v Rokycanech upřímně děkuje za bratrskou pomoc církevní obci v Rumburku, jež nám zaslala veliký počet ikon a další potřebné věci. Jako jediná pravoslavná farnost vyslyšela naše prosby publikované v Hlasu pravoslaví.

Josef Horváth,
předseda Sboru starších

1. 7. Zahájit letní dětský tábor v Těšově u Mariánských Lázní.

2. 7. Účastnit se jako oponent při habilitaci na PBF v Prešově.

Modlitební uctění památky padlých osvoboditelů v Praze Olšanech dne 9. 5. 2002.
Vladyka Kryštof s duchovními, otcem Genadijem Budko (zleva) a Alexejem Juštěnkem.

4. – 6. 7. Účastnit se konzultace teologických fakult v Evropě, která se má konat v rakouském Štýrském Hradci.

7. 7. Oslavit 100. výročí chrámu sv. Vladimíra v Mariánských Lázních za účasti J. Bl. metropolity Nikolaje a dalších významných hostů (10.00 h).

Vladyka Kryštof s vladykou Simeonem a Mgr. Romanem Jurigou
při jednání o budoucnosti Pravoslavné akademie
v Olomouci dne 20. května 2002.

12.7. Sloužit sv. archijerejskou liturgii v den chrámového svátku v Karlových Varech (v 10.00 h).

14. 7. Spolu s J. Bl. metropolitou Nikolajem sloužit sv. archijerejskou liturgii v chrámu Zvěstování přesv. Bohorodice v Praze Na slupi (10.00 h).

21. 7. Vykonat archijerejskou vizitaci a sloužit sv. liturgii v chrámu sv. Olgy ve Františkových Lázních (10.00 h).

Vladyka Kryštof žehná léčivé prameny
v Mariánských Lázních dne 11. května 2002.

Krátké zprávy

Půst v moskevském Kremlu

V Kremlu bylo připraveno zvláštní zásobování pro letošní Veliký půst. Jednoduchá jídla, chléb, kaše – byly hlavním jídlem pro Vladimíra Putina a úředníky kanceláří do 5. května. Také tzv. speciální bufet byl zásoben postními jídly. Vždy v pondělí, středy a pátky kremelská kuchyně vydávala chléb a syrovou zeleninu, v úterý a čtvrtky byla teplá jídla bez tuků, o sobotách a nedělích teplá jídla připravená na rostliném oleji. Jen dvakrát za celou dobu Půstu byla v Kremlu ryba – o svátku Zvěstování a na Květnou neděli. J. Karp.

Pobřeží slonoviny

Ghanská eparchie (alexandrijský patriarchát) oznamuje, že 24. března tohoto roku byla u příležitosti Neděle pravoslaví v Abidjanu na Pobřeží slonoviny poprvé sloužena pravoslavná liturgie. Jitřní a poté božská liturgie ve francouzštině byly slouženy ghanským episkopem Pantelejmonem za přítomnosti 6 věřících a 8 katechumenů. Ve své promluvě podtrhl vladyka Pantelejmon zvláštní význam tohoto dne „nejen proto, že si připomínáme vítězství Pravoslaví nad herezemi, ale také proto, že zde dnes Pán ustanovil svou Církev a otevřel obyvatelům této části západní Afriky cestu k pravoslavné víře".

Srbsko

Srbská pravoslavná církev uspořádala 24. dubna 2002 modlitební slavnost na památku obětí bombardování NATO. Patriarcha Pavel I. odsloužil v monastýru sv. Mikuláše v Sokolu v šabacko-valjevské eparchii panychidu za oběti agrese NATO proti jugoslávské federaci v roce 1999. V monastýru Gračanica u Prištiny sloužil panychidu také vladyka Artemije. „Dva a půl roku po rozmístění mezinárodních sil jsou Srbové v Kosovu nejen zbaveni svobody pohybu a nejzákladnějších lidských práv, ale neustále také slouží jako terč", měl prohlásil vladyka Artemije. Posvátný synod Srbské pravoslavné církve rozhodl, že vždy 24. března, tj. datum zahájení útoku proti Jugoslávii, připomínána ve všech pravoslavných chrámech v zemi památka obětí bombardování NATO.

Dětem

Hry pro děti

Jedno z dětí se vzdálí, schová se papírová ovečka (nebo ovečka - hračka) tak, aby byla aspoň kouskem vidět. Kamarád přijde a má za úkol co nejdříve ovečku najít. Ostatní děti mohou napovídat: zima - přihořívá - hoří!

Davidovy ovečky

Jeden hráč je David, jeden vlk a ostatní jsou Davidovy ovečky. Vlk se snaží nějakou ovečku chytit, ale smí na ně jen tehdy, když nejsou v kruhu (namalovaném na zemi křídou) s Davidem. Chytí-li nějakou, vymění se a chycená ovečka jde hrát vlka. Ke hře je potřeba dostatek prostoru.

mátuška Pavlínka Nováková

Pád Sodomy

Na svatodušní neděli se v našich chrámech obyčejně vystavují dvě ikony. Jedna znázorňuje seslání Svatého Ducha na apoštoly. Ta je nám srozumitelná, neboť zobrazuje přesně to, co je napsáno ve Skutcích sv. apoštolů ve 2. kapitole. Shromáždění apoštolů a přesvaté Bohorodice a na jejich hlavách ohnivé jazyky. Ta druhá zobrazuje tři anděle ve stínu dubového stromu, Abrahama, který jim poskytuje pohostinství, a v pozadí vykukují Sáru. Známe tu scénu z Bible, ale proč je tento obraz vystaven k uctívání právě na svatodušní neděli? Ten den se totiž slaví v pravoslavné církvi svátek svaté, jednobytné a oživující Trojice a ti tři Boží poslové u Abrahama božskou Trojici symbolizují. Svatou Boží Trojici nelze jinak zobrazovat, než tímto symbolem. Božího Syna smíme zobrazovat, protože se vtělil a lidé viděli jeho tvář. Také Duch Svatý se zjevil, a to v podobě holubice. Ale nebeský Otec nám zůstává skryt a na jeho zobrazování v podobě starce se vztahuje zákaz druhého sinajského přikázání.

Návštěva tří Božích poslů u Abrahama měla za účel oznámit, že Bůh splní do roka své dávné zaslíbení – že Sára bude mít syna. Ale bylo zde ještě další oznámení, které sdělil Abrahamovi první posel, když už další dva vykročili směrem na východ k městu Sodomě. Sodoma bude zničena pro své hříchy. Ohavnosti, které její obyvatelé páchají, překročila únosnou míru. Abraham se polekal. Vždyť tam bydlí jeho milý synovec Lot! I ten by měl zahynout spolu se sodomskými hříšníky? Rozechvěn se táže: „Možná, že je v tom městě padesát spravedlivých?" A ústy poutníka mu Hospodin odvětil: „Najdu-li v Sodomě, v tom městě, padesát spravedlivých, prominu kvůli nim celému městu". Abraham však není uspokojen. Vyptává se dál. Co se stane, bude-li těch spravedlivých o pět méně, nebo bude-lo jich tam jen třicet, jen dvacet, nebo dokonce jen deset? Ale dobrotivý Hospodin ho ujistí: „Nezahladím ani kvůli deseti". Dál si už Abraham netroufal smlouvat. Posel odešel a Abraham se děsí: „Bude tam alespoň těch deset spravedlivých"?

Byl už večer, kdy dva poslové, kteří měli zničit Sodomu, vešli do sodomské brány. V jejím stínu seděli muži a rokovali. Laskavý a pohostinný Lot hned vyskočil a zve neznámé poutníky d svého domu. Ti, že ne, že přespí na náměstí před branou, ale Lot je přemluvil, vzal je domů a uspořádal jim hostinu. Mezi tím se před Lotovým domem shromáždil všichni muži města a křičeli na Lota, aby jim ty dva cizince vyvedli ven, že je chtějí poznat. Lot věděl, o jaké to jde poznání, že jeho zlí sousedé chtějí na bezbranných cizincích ukojit svou krutost. Vyšel k nim před domovní dveře a přemlouvá je: „Bratři moji, nedělejte prosím nic zlého". Snaží se jim vysvětlit, že jakožto hosté jsou pro něho posvátní a že je musí chránit a že by jim spíš dal napospas své dvě panenské dcerušky. Oni se však rozzuřili, cože si Lot dovoluje jim dělat soudce, když sám je v Sodomě jen jako host, a že s ním naloží hůř než s nimi. Obořili se přímo na Lota a chtěli rozrazit dveře, když oba poutníci vyšli, vtáhli rychle Lota do domu, zavřeli dveře ná závoru a násilníky za dveřmi ranili slepotou, takže nebyli schopni najít vchod.

Teprve pak oznámili poslové, že přinášejí městu zkázu a že je třeba hned odejít. Ať Lot vezme s sebou všechny, kdo k němu patří a hned odejde. Lot běžel pro ženichy svých dcer, ale ti odmítli jít a řečí o zničení města pokládali za žert. Zdá se, že ani Lotově rodině nedocházela vážnost varování a nutnost rychle odejít. Když po celonočním otálení vzešla jitřenka, poslové chytli Lota, jeho ženu a obě dcery za ruce a ze Sodomy je prostě vytáhli. To už nebesa začala dštít oheň a síru a poslové pobízeli ke spěchu. Hlavně ať se nezastavují, neohlížejí a neotáčejí, což by jim bylo osudné. Lotova žena to nevydržela. Ohlédla se a byla zasažena. Změnila se v solný sloup, který dodnes ukazují na břehu Mrtvého moře, jež zalilo úrodné údolí, kde stávala Sodoma.

Lot s oběma dcerami utekl na horu a skryl se v městečku Sóar, které kvůli němu Hospodin ušetřil. Bible už o Lotovi moc nevypráví, jen to, že na východ od Mrtvého moře sídlily později dva národy, Moábci a Amónovci, jejichž praotcové byli syny obou Lotových dcer.

Za časného jitra po oné noci spěchal Abraham na vrchol svahu, odkud bývalo vidět na Sodomu. Nyní celé údolí zakrýval dým jako dým z hutě. Teprve později se ukázalo, že celé údolí zaplňuje jezero, jak do něj stekla voda z Jordánu. Jeho hladina je hluboko pod hladinou oceánu. Jmenuje se Mrtvé moře, protože v něm nejsou ani vodní rostliny, ani vodní živočichová. Voda obsahuje velké procento soli, proto je nesnadné se do ní ponořit.

Než se po oněch událostech rok s rokem sešel, Sáře a Abrahamovi se narodil syn. Dali mu jméno Izák - Smíšek.

episkop Simeon

Svátek přenesení ostatků sv. Nikolaje na Aberku.
Před monastýrským chrámem s vladykou Kryštofem,
matkou igumena Nektarije s poutníky dne 23. května 2002.

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.
– –