Redakční poznámka

Drazí bratři a sestry, první číslo Hlasu pravoslaví po Světlém Vzkříšení Kristově se věnuje misionářství – zvěstování Božího Slova. Blíží se svátek seslání Svatého Ducha na apoštoly. Pravými apoštoly naší současnosti se stali otcové, kteří přinesli víru domorodým kmenům na Sibiři a v Novém Světě. Mj. také jako příspěvek k výročí konce II. světové války uvádíme článek o duchovní službě v armádě, neboť ještě dnes není všude slovo mír samozřejmostí. Na aktuální téma ekumenismu reagují dva podnětné články. Věříme, že vás květnové číslo HP zaujme a potěší.

vaše redakce

Ikonostas

Svatý oltář, kterému jsme se věnovali v předcházejících článcích, vždy byl v dějinách křesťanské architektury pečlivě oddělen od chrámové lodi. Neboť Bůh je ve všem jiný než je jeho stvoření a právě střední část chrámu – chrámová loď – symbolizuje stvořený svět. Kdežto svatý oltář vnímáme jako prostor, v němž zvláštním způsobem přebývá Bůh, kde se uskutečňují Boží tajiny. Proto sám Spasitel Ježíš Kristus neustanovil svatou tajinu Eucharistie v obytném domě spolu s jeho majitelem, nýbrž v odděleném a předem pečlivě upraveném večeřadle.

Od chrámové lodi byl svatý oltář oddělován nejenom viditelnými přehradami. Svatý oltář se budoval také vždy vyvýšený nad chrámovou lodí. Někdy až nezvykle vysoko, jako to můžeme vidět např. v bazilice svatého Jiří na Pražském hradě z 11. století, ve kterém jsou uloženy ostatky sv. mučednice Ludmily.

Zatímco vyvýšení svatého oltáře zůstalo navždy zásadním pravidlem křesťanské architektury, podoba chrámových přehrad se stále měnila a spolu s ní i její význam. Během V. a VII. století se z chrámové přehrady vytvářel dnešní ikonostas, který již nemá za cíl pouze symbolizovat rozdíl Boha a jeho stvoření. Ikonostas díky svým jedinečným možnostem znázorňuje též nebeskou Církev, v níž vévodí její zakladatel Ježíš Kristus. Je obrácen lícní stranou – ikonami směrem do chrámové lodi, aby se Církev nebeská mohla duchovně dotýkat Církve pozemské či bojující, jak nazývají svatí Otcové Církev na zemi složenou z nás – věřících.

Zbudováním ikonostasu byla věřícím v chrámové lodi dána možnost setkání tváří v tvář s nebeským světem. Uspořádání pravoslavného chrámu dosáhlo plnosti a jedinečné dokonalosti. Otec Pavel Florentský (+ 1973) v nedávno do češtiny přeložené knize věnované ikonostasu a ikonám jasně dokazuje, že oddělení svatého oltáře je nutné, abychom si nepřestali uvědomovat jeho význam: „nebe od země, horní od dolního, oltář od chrámové lodi může však být oddělen jen viditelnými svědky světa neviditelného, živými symboly sjednocení jedněch s druhými, jinak řečeno svatými tvářemi. Ikonostas je hranicí mezi světem viditelným a neviditelným a tato přehrada je přístupná našemu poznání v „oblaku" svatých obklopujících Boží prestol…. Ikonostas zjevuje svaté a anděly… zjevuje nebeské svědky a samotného vtěleného Krista a Boží Matku. Zde nalézáme odpověď na otázku, proč onen „oblak" svatých svědků Božích zakrývá pohled do oltáře. Ve skutečnosti však ikonostas svatý oltář věřícím nezakrývá, ale naopak jej odkrývá. Díky němu se můžeme osobně účastnit duchovní hloubky všeho toho svatého, jež se koná v oltáři a vůbec v Církvi Kristově. Ikonostas nám umožňuje živé obecenství ve víře s vyvolenými Božími, kteří jsou již na nebesích.

Avšak skutečnost, že ikonostas svatý oltář reálně přehrazuje, vypovídá o naší vzdálenosti od Boha. Člověk těžko nalézá přímé obecenství s Bohem. Proto mu v tom pomáhají vyvolení Boží. Neboť ten, kdo je ctí jako své přímluvce u Boha, ctí tím samotného Boha, který je proslavil. Ikonostas, i když tvoří viditelně přehradu, umožňuje v osobách svatých zbudovat duchovní obecenství „pozemského" s „nebeským".

Střední část ikonostasu naproti sv. prestolu tvoří tak zvaná „královská vrata" sestavená ze dvou křídel. Jmenují se královskými proto, že skrze ně vychází Král slávy, Pán Ježíš Kristus v podobě sv. Darů a tajemně vchází též při vchodu s naprestolním Evangeliem či při velkém vchodu v podobě předložených sv. Darů. Nalevo od „královských vrat" jsou vestavěné v ikonostasu severní, jednokřídlé dveře, určené pro vycházení duchovenstva ze svatého oltáře ve stanovený čas. Na straně pravé od „královských vrat" jsou ještě jedny tak zvané jižní, jednokřídlé dveře, které slouží duchovenstvu pro vcházení do svatého oltáře, když se vchod nekoná liturgicky skrze „královská vrata".

Z vnitřní strany „královských vrat", to je ze svatého oltáře, je zavěšen závěs, který v řeckých chrámech někdy tvoří ikona Spasitele jako archijereje se svatými Dary. Tento závěs se odhrnuje podle liturgických pravidel. Vždy symbolizuje stráž Božích tajemství. Odkrytí závěsu zobrazuje odhalení tajiny spasení. Otevření „královských vrat", které po odhrnutí závěsu zpravidla následuje, znázorňuje zaslíbené odkrytí nebeského království věřícím. Jejich zavření znamená ztrátu nebeského ráje, kterou způsobil hřích. Tímto způsobem „královské dveře" věřícím v chrámě připomínají hříšnost lidského rodu, jež jej činí nezpůsobilým království Božího. Pouze Kristovo spasitelné dílo dalo opět věřícím možnost návratu – možnost být účastníky nebeského života.

Svatý Jan Bohoslovec viděl ve svém zjevení dveře na nebesích a za jakých podmínek se nebesa otevírají (Zj. 3, 7– 8). Proto liturgické otevírání a zavírání „královských vrat" odpovídá tajemnému dění na nebesích.

V dalším pokračování pak pojednáme o ikonách na ikonostasu, které vytváří jedinečnou skladbu vypovídající o dějinách lidského rodu a tajemstvích Boží prozřetelnosti. archiepiskop Kryštof

Takto praví Panovník Hospodin: Běda pastýřům izraelským, kteří pasou sami sebe. Zdaliž pastýři nemají stáda pásti? Ezechiel 34,2

Kdo jsou ti pastýři? Odpověď na tuto otázku není tak jednoduchá. Samozřejmě jsou to kněží, jerejové. Kněz odpovídá před Bohem za 50, 100, 200, někdy za méně, ale i za více věřících a jejich všechny rodinné příslušníky. Je to stejně velká odpovědnost, i kdyby se jednalo pouze o několik lidí, a ať Pán Bůh je milostiv každému z nich.

Věřící otcové a matky, prarodiče, kmotři a kmotřenky, ale i učitelé, obyvatelé dané vesnice nebo města sousedé odpovídají se před Bohem jako pastýři. Spolu se svatým křtem jsme byli pozváni k Hospodinově stolu a byla nám dána určitá práva, ale byly nám také uloženy povinnosti podle stanoveného pořádku naší pravoslavné Církve.

Kde jsou děti, které jsme vychovávali nebo jako kmotři přinesli ke svatému křtu, kde jsme se odřekli zla a stvrdili naši víru v Boha Otce, Jeho Syna Krista, Ducha Svatého a věrnost naší Církvi? Jsou vychovávány ve víře? Jak jsme k tomu přispěli? Co se děje s našimi přáteli, sousedy a kolegy? Neříkejme jako Kain: Zdaliž jsem já strážným bratra svého?

Nejsme jako ti pastýři, kteří sami sebe pasou, když jdeme do chrámu bez svých přátel? Proč jsme nepožádali své blízké, aby šli s námi? Neměli bychom ukázat také jiným, kde mohou ukojit hlad své duše? Proč my? Protože podle Boží vůle jsme také pastýři. Nečekejme, až z úst Pána uslyšíme: Běda tobě pastýři, že jsi pásl sám sebe. J. Karpowicz

Nové možnosti

Jeromonach Serafím

V současnosti můžeme očekávat mnoho podivného. Nesmíme proto podlehnout názoru, že vše uvázlo v beznaději, nikdo nehledá Pravdu, vše je ztraceno... To vše jsou představy a představy jsou prvním stadiem klamu. Nesmíme do představ zabřednout. Naopak, na vše musíme vzhlédnout svěžím pohledem, to jest očima duchovního života.

Otec Nikolaj Deputatov, který velmi rád četl díla svatých Otců a dělal si z nich výpisky, říkal: „Když mám špatnou náladu a začínám klesat na mysli, otevírám jeden ze svých zápisníků a čtu něco, co mě kdysi povzbudilo. To mě inspiruje znovu, neboť má duše tím už kdysi inspirována byla. Proto vím, že to, co mě duchovně nasytilo dříve, může tak učinit i nyní. Získáváme tak cosi jako mechanismus pro povzbuzení ducha: otevřít a přečíst to, co mělo podobný efekt už předtím".

Proto, když se zaměříme na někoho, podobného svatému Patrikovi, nesmí nás napadnout: „Ech, to vše bylo už dávno, tehdy to nadchlo, ale dnes – jaký z toho užitek?" Naopak! V působení sv. Patrika musíme vidět aktivitu křesťana naší doby, aktivitu duše, která hoří horlivostí a láskou k Bohu. On šel do té země, jejímiž občany se staneme i my, když neztratíme sílu touhy. Všichni patříme k jedné národnosti – křesťanskému rodu. Život svatého Patrika pro nás musí být současným jevem, něčím co s námi souvisí i nyní. Co nás na tom jevu inspiruje, to existuje právě pro naši inspiraci a užitek. A kolik přinese plodů záleží na tom, jak milujeme Boha a jaké nám On dá možnosti. Inspirace je svobodným darem Božím.

KONEC A BOHU NAŠEMU SLÁVA

(Jeromonach Serafím /Rose/: Po stopách sv. Patrika, prosvětitele Irska, a sv. Řehoře Turského; Kujbyšev 1990)

Jeromonach Serafím

Archimandrita Kirill – Promluvy

Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha!

Nedivte se, drazí bratři a sestry, že jsme nuceni pokračovat v našem rozhovoru o hříchu odsuzování. Je to proto, že tento hřích se nám natolik dostal do krve, že i když se zdá zcela nepatrným, je ve skutečnosti velmi nebezpečný a těžký. Staré rány je nutno léčit déle a tím více se snažit o jejich zacelení.

Lidé, kteří rádi odsuzují, soudí bližní, obvykle nejvíce vyžadují od druhých. Říkají, že „toto by oni dělat nemohli. Ať se stydí, že takto hřeší". Sebe považují za spravedlivé, svaté, a jiné odsuzují a ponižují. Jestliže by ovšem pohlédli na sebe sama, ukázalo by se, že jsou právě takovými hříšníky jako ostatní.

Velmi dobrý příklad najdeme v knize episkopa Germana „Doba pastýřských chvil". Vypráví, jak jednou přišli do chrámu stařík s manželkou, aby se pomodlili. Při liturgii kněz promlouval o tom, jak zhřešili Adam a Eva. Po skončení promluvy odešli a cestou si o ní vyprávěli. Manžel řekl: „Nebylo by na světě tolik hříchu, kdyby Eva neposlechla ďábla a nenutila Adama okusit zakázané ovoce". Žena souhlasila: „Ano, vždyť pro jednoho trpí všichni. Já bych se na místě Evy zakázaného plodu nedotkla. Bůh s ním!" Manžel přidal: „Já bych na místě Adama, pokud by ses ovoce dotkla a rozhodla se svést i mne, ti tak vynadal, že bys zapomněla, jak svádět muže". Žena říká: „Ať tak či tak, Eva jednala špatně, když porušila Boží přikázání, a Adam stejně tak". Tak šli, soudili a odsuzovali Adama a Evu.

Procházeli právě kolem panského sídla, kde přebýval dobrý a zbožný pán. Uslyšel jejich rozhovor a rozhodl se je pozvat k sobě na oběd. Oni se této nečekané nabídce divili, ale poslechli. Vedli je do panských pokojů a za chvíli došli do jídelny, kde pro ně byl připraven stůl s různými pokrmy a nápoji. Pán je usadil a říká: „Jezte vše, pouze tohoto jídla, přikrytého pokličkou, se nedotýkejte. To není pro vás". Pak odešel. Oni seděli u stolu a jedli výborná jídla, zapíjeli je vínem. Na konci oběda se žena obrátila k mužovi: „Copak asi je v tomto jídle? Vskutku, je to asi zvláštní panské jídlo. Pojď, odklopíme trošku pokličku a podíváme se. Nikdo nás neuvidí, nikdo nic nepozná". Muž nato: „Proč? To nejde". „Jak proč", nedá se odbýt žena, „vždyť to musí být zvláštní jídlo!" Muž říká: „To nejde, je to zakázané". Ve chvíli, kdy pronáší tato slova, se už sám rozhořívá přáním podívat se, co je to tam vlastně za jídlo. Žena si toho všimla a položila ruku na jídlo, pozorně na ně hledí a říká: „No tak dovol, jen trošku". Muž nakonec souhlasil. Ona trošku nadzvedla pokličku a říká: „Nic tam není, prázdno". Muž na to: „Tak ji zvedni víc". Když pokličku nadzvedla více, vyskočila odtud myška a utekla. Hosté nejprve neporozumněli, o co se jedná. Ale náhle vešel pán a zeptal se jich: „Tak co, jste sytí, spokojení"? „Ano, děkujeme vám pokorně za vaši milost". Pán zvedl pokličku a říká: „Ale myška – není tady! Copak vám nestačilo lidské jídlo, že jste chtěli ještě kočičí"?

Hosté mu nemohli odpovědět ani slovo. Tehdy jim řekl: „Vzpomeňte, nerozumní, jak jste odsuzovali Adama a Evu. Zapomněli jste na slova Písma: „nesuďte a nebudete souzeni. Až budete stát před Bohem, hleďte raději pozorně na sebe samé, na svou tvrdost nespoléhejte". Staříci odešli od pána v slzách.

Pozornost křesťana může být upřena pouze na své hříchy. Pouze na své a ne na cizí hříchy, slabosti a neduhy. „Dejž, ať vidím prohřešení svá a neodsuzuji bratra svého", modlí se ctihodný Efrém Syrský. Když bude mít člověk mnoho práce ve svém domě, nebude chodit po cizích a hledět, co tam dělají. Jinak své dílo nevykoná. Lidé, kteří rádi posuzují a soudí ostatní, málo znají sebe sama. A když neznají sebe sama a neustále si všímají cizích hříchů, upadají do sebeklamu. Myslí si, že jsou lepší než ostatní. Proto takoví lidé, podle slov Spasitele, vidí i třísku v oku bližního a trám ve svém oku necítí. Neléčené rány zastarávají a stávají se nevyléčitelnými. V takovém stavu byli farizeové v časech Pána našeho Ježíše Krista. Považovali druhé za veliké hříšníky, odsuzovali je, ale do svého srdce nenahlédli nikdy. Proto i když Pán, Nebeský Lékař, byl neustále s nimi, neuzdravili se. A když se někteří ptali Pána: „Zdaliž i my slepí jsme?", Pán jim odpověděl: "kdybyste slepí byli, hříchu byste neměli; ale nyní pravíte: vidíme! proto hřích váš zůstává" (Jn 9,40–41).

Hříchy bližního je nutno zakrývat a ne je rozhlašovat. Chám se uvrhl do prokletí, když odkryl nahotu svého otce. Příšel o účast na dědictví svých bratří a byl odsouzen. O kolik větší bude trest těch, kteří odkrývají hřích bližního!, říká sv. Jan Zlatoústý. Neboť když lidé odkrývají hříchy bližních, nezakrývají je, ale rozhlašují, nekonají nic, co by snad mohlo být dobré. Pouze hříchy rozmnožují. Citlivý člověk, když padne (a nejsou svědci jeho pádu) snadno léčí své rány. Jakmile se však jeho hřích odkryje a všichni se o něm dozví, člověk ztrácí stud i schopnost vrátit se na pravou cestu. Neboť když člověk padne do hlubokého jezera, potápí se stále hlouběji, upadá do beznaděje a není schopen se zachránit, – říká sv. Jan Zlatoústý. Hříchy svých bližních nejen že nesmíme odkrývat, ale pokud někoho slyšíme říkat o někom cosi nedobrého, špatného, zlého, nesmíme se pokoušet spatřit bratra v jeho nahotě. Podobni dobrým synům Noemovým, musíme zakrýt jeho hříchy a léčit padlou duši domluvou a dobrými radami, ukazujíce tak velikou lidumilnost Hospodinovu. Nezměrnou lásku a dobrotu Pána, který chce, aby všichni byli spaseni. Aby dospěli k pravému smýšlení. Nechce smrti hříšníka, ale aby se obrátil a živ byl (sr. Jez 33,11). Všichni spravedliví prchají před hříchem odsuzování. V Pateriku se vypráví, jak v jednom skitu těžce padl jeden mnich. Bratři se shromáždili k poradě. Na poradu pozvali ctihodného starce Mojžíše, ale on odmítl přijít. Kněz ze skitu pro něho poslal podruhé. Starec přichází, ale co to dělá? Vzal starý košík, nasypal do něj písek, jde a písek se vysypává. Potkali se s ním mniši a ptají se: „Co to, otče, znamená?" Starec odpověděl: „Nu, mám tolik hříchů, kolik je tohoto písku. Ty hříchy nevidím a jdu soudit jiného". V tu chvíli bratři pochopili svou chybu. Onoho mnicha bez výtek propustili a zanechali v pokoji.

Tak, tak, drazí moji, ze všech sil se chraňte před tímto hříchem. Povíme si ještě několik rad o tom, jak se před ním chránit. Především, když nás napadne taková zlá myšlenka – odsoudit, pomluvit bližního, očernit ho – zeptáme se nejprve sami sebe: „Nemáme i my své nedostatky? Což i my nemáme své slabosti, že odsuzujeme druhé"? Vlastní mravní konání, skutky, činy je nutno pečlivě sledovat. Poznej sebe sama – důležité poučení, které znali mudrci dávných časů. I svatá Církev nás vybízí, abychom na konci každého dne zkoumali, co jsme vykonali bohumilého, co užitečného jsme udělali pro sebe, co jsme udělali pro dobro bližních. Tehdy pochopíme svou vlastní ubohost. Poznáme všechny své slabosti a neduhy. Zjistíme, že jsme neschopní lidé bez dobrých skutků. Tehdy se uzamknou naše ústa před odsuzováním a pomluvou, neboť se spatříme jen jako přísní soudci bližních, neznající sebe sama. Přesně, přesně je řečeno, že lidé, kteří pečlivě dbají na svou mravnost, svůj duchovní život, své činy, myšlenky, jsou shovívaví ke skutkům bližních. Naopak lidé lehkomyslní, prázdní, kteří nedbají na svůj život, bývají nejpřísnějšími, krutými soudci svých bližních.

Musíme se soustředit na zkrocení svého jazyka, být zdrženliví. Jedná se o to, že jazyk, slovo je drahocenným darem Božím. Musíme si ho vážit, neboť skrze slovo je udržován vztah mezi lidmi. Slovo je nejdražší dar, který dal Bůh člověku. Slovy se modlíme, obracíme se k Bohu, slovem jsme spojeni člověk k člověku. V něm je poučení, utvrzení, rada. Jím se dělíme o radost i utrpení druh s druhem. Písmem můžeme zůstat spojeni s přáteli, kteří jsou od nás vzdáleni. Pokud by slovo bylo lidem odňato, lidstvo by přestalo existovat. Ano, tak velký význam má tento drahocenný dar, který dal Bůh lidem – slovo. Proto je nutno chránit se před prázdnými řečmi. „Chraň mne od ducha prázdnomluvnosti", – modlíme se ve Velkém půstu.

Na závěr uvedeme několik slov svatého Basila Velikého o tom, kdy a proč je možno hovořit nedobře o bližním. Pouze ve dvou případech. Za prvé, pokud chceme obrátit, zachránit zhřešivšího bratra a přicházíme se poradit ke zkušenému učiteli. Tehdy mu můžeme vše – i zlé – o bratru říci. Za druhé, když chceme někoho upozornit na zhoubný vliv tohoto zhřešivšího bratra. Neboť zůstane-li ve společenství s ním a spolehne se na něho, může se dostat do špatného vlivu. V takovém případě, abychom jej zachránili, je možné mu říci vše nedobré o tomto bratru. V jiných případech, pokud člověk mluví se záměrem odsoudit, očernit či ponížit bližního – i kdyby to měla být pravda – jde již o pomluvu a odsuzování. Za to se člověk sám vystavuje odsouzení. Proto, drazí bratři a sestry, budeme mít na mysli křesťanské učení: vždy svůj jazyk držet na uzdě, neplést se do věcí bližních, nedotýkat se jich a nehodnotit je. Nezapomeneme, že i my máme mnoho svých slabostí, hříchů a omylů. Raději budeme vždy svou pozornost obracet na sebe sama, na nápravu svých prohřešení. To bude spasitelné a bohulibé. Budeme pamatovat na slova apoštola Pavla: „Ty kdo jsi, kterýž soudíš cizího služebníka? Svému Pánu stojí neb padá; budeť pak státi, nebo mocen jest Bůh postaviti jej" (Řím 14,4). Nezapomeneme na slova Spasitele, zapíšeme je do svého srdce: „Nesuďte a nebudete souzeni; nepotupujte a nebudete potupeni; odpouštějte, a bude vám odpuštěno" (Lk 6,37).

Amen. Bohu našemu sláva!

Z ruštiny přeložil Boris

Historie a současnost

Aljašská misie

Po celé dva tisíce let pravoslavná Církev aktivně zvěstovala Evangelium. Po obrácení římského impéria ke Kristu v prvních třech století evangelizovali misionáři z řecky mluvící církve na východě římského impéria (odtud východní pravoslavná Církev) většinu Blízkého východu, Balkán, střední a východní Evropu, Rusko a jiné východní země. Nejpozoruhodnější a vrcholně úspěšné misionářské úsilí však bylo v této oblasti vynaloženo svatými Cyrilem a Metodějem, bratry, kterým se připisuje sestavení prvního slovanského písma a kteří položili základy slovanské kultury. Když roku 988 přijal kníže Kyjevské Rusi Vladimír pravoslaví, představovali mniši živoucí příklad křesťanských hodnot. O několik století později dva mniši, Hurg a Varsanofij, putovali na východ od Kazaně, hlavního města Tatarů, kde se učili tatarský jazyk, a založili zde první mnišskou komunitu, jejímž úkolem bylo získat mongolský lid pro křesťanství. Další mnich, svatý Štěpán Permský (1340–1396), se vydal dále za Kazaň, až po pohoří Ural, kde působil v sibiřských lesích mezi pohanskými Zyriany. Tam také svatý Štěpán sestavil zyrianské písmo, přeložil Evangelium a poté obrátil všechen lid (ke Kristu).

Tento model monastýrské (mnišské) evangelizace se stal vzorem pro ostatní ruské pravoslavné misionáře, kteří se vydávali vždy na východ, kde nakonec vznikla síť misií (misijních stanic) po celé Sibiři a po celém pacifickém pobřeží. Tak například v Číně roku 1686, na Aljašce roku 1794, v Japonsku roku 1861 a v Koreji roku 1898. Osm pravoslavných mnichů, kteří přišli roku 1794 na Aljašku, bylo prostě jen součástí misionářské tradice Ruské pravoslavné církve.

II. Počátky aljašské misie

Když se roku 1648 plavil ruský kozák Simeon Děžněv z Arktického oceánu kolem Čukotky, založil na pobřeží Beringova moře, které omývá Aljašku, pohraniční stanici Anadyr. Během několika následujících generací sibiřští kupci přepluli Beringovu úžinu, aby získali americké domorodce pro své obchodní záměry. Pověsti o těchto prvních ruských usedlících na aljašské půdě se tradují mezi místními domorodci dodnes. Ať už byli tito ruští průkopníci stálými nebo jen přechodnými usedlíky, přinesli s sebou nejen korálky, přikrývky, hrnce a misky, ale také své náboženské tradice. Pravoslavní laici přinesli pravoslavnou víru, pokřtili první věřící, často své vlastní manželky z řad domorodých žen a poté i své potomky, a postavili dokonce první kaple. Duchovenstvo a oficiální misionáři přišli až mnohem později.

Roku 1728 a znova v roce 1741 mapovali Bering a Chirikov aljašské pobřeží a postupem času vypukla „kožešinová horečka", jež formovala ruský „Divoký západ" úplně stejně, jako formovala později americký „Divoký západ". Po následujících čtyřicet let podnikali ruští kupci a lovci jednoleté a dvouleté výpravy do aleutského Archipelagu při hledání cenných vydřích kožešin. Tito špatně vybavení sibiřští kupci nebyli zkušenými vojáky, nýbrž průkopnickými dobrodruhy stejně jako Daniel Boone. Na rozdíl od Boona však byli tito ruští dobrodruzi svobodní muži, nevyhnutelně se tedy ženili s místními ženami, které pak připravovaly pro své sibiřské muže stejné oblečení, výstroj a jídlo, jaké používaly ony samy. Proto když roku 1793 navštívil britský kapitán James Cook Aleutské ostrovy, nebyl sto rozlišit Slovany od domorodých obyvatel Aljašky. Rusové úplně asimilovali v oblasti hmotné kultury s Aleuty. Tento vzor postupné mezimanželské evangelizace původního obyvatelstva však vyvolával určitý odpor. Největší protiruské povstání, při němž bylo zabito asi 200 ruských a přibližně stejný počet aleutských bojovníků, vypuklo někdy kolem roku 1764. Bez ohledu na občasné srážky se Aleutové, Rusové a míšenci postupně vrátili k mírovému soužití.

III. Grigorij Šelikov

V 80. letech 18. století dokazoval ruský kupec Grigorij Šelikov, že vysílání jednoletých obchodních výprav do Nového světa přes Beringovu úžinu je zbytečně nebezpečné a nákladné. Tvrdil, že nadešel čas založit na Aljašce stálé obchodní stanice. Usídlení několika mála stovek ruských osadníků, argumentoval Šelichov, by mohlo vést k systematickému využívání míst podél celého mořského pobřeží Aljašky, kde žije mořská vydra, a tím k rozsáhlým ziskům. Rovněž se domníval, že i původní obyvatelstvo by mohlo být nakloněno takovému koloniálnímu pronikání. Šelichov dále připomněl, že obchodní dobrodružství také předpokládá vojenský rozměr. Ruské osídlení na Aljašce by tak rozšířilo ruský vojenskopolitický vliv od severního Pacifiku na severu až po španělskou Kalifornii, britskou Havaj a španělské Filipíny na jihu. V létě roku 1784 se Šelichov vydal na ostrov Kodiak, aby založil svou aljašskou základnu. Jeho expedice byla zřejmě přijata nepřátelsky a s ozbrojeným odporem. Poté, co si v krvavé srážce podmanil kodiacké domorodce, se Šelikov vrátil do Sankt Petěrsburgu, aby zde carskému dvoru podal zprávy o svých územních ziscích a předložil požadavky na monopol na následný obchod s kožešinami. Dále ustanovil Alexandra Baranova správcem společnosti, guvernérem a faktickým diktátorem malé ruské kolonie. Šelikov se nedožil toho, aby viděl, jak jeho Rusko-americká obchodní společnost přijala svůj monopol, ani se na Aljašku nikdy nevrátil. Baranov tak či onak vládl obojímu, kolonii i společnosti, železnou pěstí po 27 let.

IV. Aljašská misie

Aby Šelikov přesvědčil carský dvůr o serióznosti svého koloniálního uspořádání, jel do monastýrů Valaám a Koněvica ležících na rusko-finské hranici, aby zde získal dobrovolníky z řad mnichů pro nově osídlené oblasti na Aljašce. Jeden archimandrita, tři jeromonaši, jeden jerodiakon, jeden mnich spolu s několika pomocníky se vydali 21. prosince 1793 na cestu ze Sankt Petěrsburgu. Na Kodiak přicestovali 24. září 1794, přičemž urazili 7 300 mil za 293 dnů. Při příjezdu byli šokováni podmínkami v kolonii.

Nebyly to skromné životní podmínky, nehostinné podnebí ani podivné tradice a strava domorodců, co tak rozhněvalo mnichy, ale násilí a kořistnické způsoby jejich vlastních ruských krajanů. Za několik málo týdnů poslal vedoucí misie, archimandrita Joasaf (Bolotov), Šelikovovi čerstvé zprávy o zlořádech ve víře, že Šelichov zasáhne. Když neobdržel žádnou odpověď, vrátili se archimandrita Joasaf, jerodiakon Makarij a diakon Štěpán roku 1798 do Ruska, aby zde podali zprávy z první ruky o Baranovových násilnických akcích. Při jejich návratu na Aljašku se však loď potopila a všichni zahynuli (1799). Jako odvetu za pokračující bránění ve zlořádech, uvěznil Baranov zbývající mnichy do domácího vězení, přičemž jim zakázal jakékoliv další kontakty s domorodci.

V. Svatý German Aljašský

Bez ohledu na další nátlak ze strany obchodní společnosti se aljašští domorodci shromažďovali, aby navštěvovali pravoslavný chrám. Jeromonach Juvenalij podal zprávu o tom, že sám pokřtil několik tisíc domorodců. Ačkoliv byl jeromonach Juvenalij roku 1796 umučen nepřátelskými domorodci, tím víc může být vysvětlen úspěch aljašské misie právě heroickým úsilím misionářů bránících původní obyvatelstvo proti Baranovovi a jeho lidem, stejně jako citlivým přístupem k předkřesťanské spiritualitě Aleutů. Tito ruští misionáři představovali pravoslavné křesťanství ne jako zákaz, nýbrž jako naplnění starobylé aleutské náboženské tradice. Osobní příklad mnicha Germana podal původním obyvatelům nejpřesvědčivější jasný důkaz toho, že je-li Evangelium přijato s plnou oddaností a věrností, formuje bohumilé lidi.

Aby se vyhnul dalším úkladům a jisté smrti rukama Baranovových mužů, opustil svatý German někdy mezi lety 1808 – 1818 Kodiak a přesídlil na (dnešní) Spruce Island tři míle na sever. Svůj malý skit pojmenoval „Nový Valaám" na počest svého dřívějšího monastýru, kam přišli předcházející generace pravoslavných mnichů, aby odtud evangelizovali Karely, Laponce a Finy. V Novém Valaámu strávil German zbytek svého života, učil zde Aleuty, léčil choroby, pečoval o sirotky, modlil se a činil zázraky svého života. Jako poslední žijící člen misie zemřel svatý German roku 1837. Jeho ostatky zůstávají uloženy v pravoslavném chrámu Proměnění Páně na Kodiaku. Aleutové nikdy nezapomněli na tohoto pokorného mnicha ani na dědictví jeho modliteb a skutků. Z velké části na naléhání Aleutů byl svatý German roku 1970 kanonizován Pravoslavnou církví v Americe jako první pravoslavný světec Ameriky.

VI. Svatý Inokentij

Po Baranovově smrti roku 1818 došlo na ruské Aljašce ke stabilizaci sociálního a ekonomického života. Roku 1824 přijeli na Aljašku do Unalasky otec Joan Venjaminov, jeho žena, děti a tchýně, čímž se začala psát nová kapitola dějin aljašské misie. Poté, co se rychle naučil unalaskou aleutštinu, jazyk lidí z (dnešního) Fox Islandu, přeložil Venjaminov za pomoci místního náčelníka Aleutů Ivana Pankova Evangelium podle Matouše. Tito dva muži rovněž spolupracovali na překladu katechismu. Spolu rovněž roku 1828 otevřeli v Unalasce farní školu.

Otec Venjaminov cestoval od vesnice k vesnici po moři na kajaku, následkem čehož pak později trpěl bolestmi a měl problémy s chůzí. Své farníky zaujal otec Venjaminov mj. tím, jak plynně uměl hovořit jejich jazykem, respektem vůči jejich tradicím a zájmem o pastoraci. V roce 1836 podnikl na palubě ruského škuneru cestu na jih, aby duchovně pečoval i o tu nejvzdálenější ruskou základnu v Americe, dnešní Fort Ross blízko San Francisca. Když navštívil ve španělské Kalifornii františkánské misie na pobřeží, rozmlouval se španělskými mnichy latinsky. Na tu dobu ve vzácném gestu dobré vůle dokonce postavil pro poslední dvě katolické misie malé varhany.

Otec Venjaminov se vrátil do evropského Ruska roku 1836, aby zde podal zprávy o své misionářské práci. Během této cesty mu však na Sibiři zemřela manželka. Po určité době váhání přijal otec Venjaminov mnišské postřižení a na konci roku 1840 byl ustanoven episkopem kamčatským a kurilských a Aleutských ostrovů. Během svého návratu na Aljašku založil v Novém Archangelsku (Sitce) školu pro výchovu domorodých a kreolských (tj. smíšeného původu) duchovních, námořníků, navigátorů, fyziků, účetních, kartografů a umělců s působností pro celou kolonii. Rychle se naučil zdejší tlingitský jazyk, v roce 1844 udělal návrh a začal se stavbou pravoslavného katedrálního chrámu svatého Michaela v hlavním městě ruské Aljašky Sitce. Tato stavba je dominantou Sitky dodnes.

Roku 1852 byl Venjaminov povýšen na archiepikopa a přeložen do Jakutska na Sibiři. Běh svého pozemského života zakončil roku 1879 jako metropolita moskevský, kde mezi svými dalšími úspěchy založil Carskou misionářskou společnost. Na žádost Pravoslavné církve v Americe byl otec Venjaminov, jenž je pohřben v Trojicko-Sergijevské lávře v Sergijevě Posadu, kanonizován jako svatý Innokentij, posvětitel Aleutů, apoštol Ameriky a Sibiře Ruskou pravoslavnou církví roku 1977.

VII. Otec Jakov Necvětov

Roku 1828 byl otec Jakov Necvětov, absolvent semináře v Irkutsku rusko-aleutského původu, ustanoven pomocníkem otce Venjaminova při evangelizaci Aleutských ostrovů. Když se otec Venjaminov stal později episkopem, nařídil Necvětovovi, aby začal s misijní činností u delty řeky Yukon. Své hlavní stanoviště si Necvětov zřídil v Ikogmiutu, ve vsi, která se tehdy nazývala Ruská misie, a dalších dvacet let pracoval mezi Eskymáky z kmene Yupik. Na pozvání indiánských kmenů z Atabasky, jež sídlili proti proudu Yukonu, obrátil na víru a roku 1852 pokřtil několik stovek z nich v řece Innoko, čímž jen tak tak odvrátil kmenovou válku. Tento úspěch popsal Necvětov ve svém osobním deníku takto: „Jaká je to radost vidět, jak se stávají členy Církve Kristovy tito dřívější nepřátelé, kteří nyní žijí v mírovém soužití".

Bez jakýchkoliv technologických vymožeností, bez ochrany a pomoci armády nebo úřední moci, stovky mil od nejbližší evropské základny kázal otec Jakov Evangelium a přinášel spásu tisícům obyvatel Aljašky za dvě desítky let své služby. Jako uznání za své vynikající dílo byl otec Necvětov carem Mikulášem I. povýšen do šlechtického stavu a stal se členem carského řádu svaté Anny. Otec Jakov Necvětov byl 15. – 16. října 1994 kanonizován Pravoslavnou církví v Americe. Kanonizační akt se konal v katedrále svatého Innokentije v Anchorage. Otec Necvětov je uctíván jako svatý Jakov, posvětitel aljašského lidu.

VIII. Význam aljašské misie

Skrze svatého Germana byla aljašská misie požehnána tradiční příkladem mnišství, jaký dali o několik století dříve svatí Cyril a Metoděj Slovanům. Svatí Innokentij a Jakov demonstrovali jazykovou přizpůsobivost aljašské misie, kulturní citlivost a výchovný dosah charakteristický pro předchozí pravoslavné misie na Moravě a Kamčatce. Bohužel heroické misionářské práci sibiřských kupců, kteří se ženili s domorodými ženami, obraceli je na pravoslavnou víru a v ní vychovávali své rodiny, své děti, které byly prvními domorodými americkými evangelisty, tak této prvotní práci bylo věnováno velmi málo pozornosti. Nicméně právě díky jejich úsilí byly položeny pevné základy aljašské misie.

Při přechodu pod americkou vládu roku 1867 se většina etnických Rusů, včetně valné většiny pravoslavných kněží, vrátila do Ruska, 12 000 křesťanů z řad domorodého obyvatelstva, 9 pravoslavných farností, 35 kaplí, 17 škol a 3 sirotčince, to vše bylo ponecháno napospas osudu. Roku 1872 bylo přeneseno sídlo eparchie ze Sitky do San Francisca a episkop tak mohl spravovat misii jen na dálku. Po dalších sto let tak aljašská misie přijímala jen sporadickou pomoc od pravoslavné komunity ze zbývajících 48 států americké Unie. I přesto se však misie rozrůstala zejména díky úsilí domorodého vedení církve. Bez ohledu na to, že misie neměla nikdy více než 15 kněží, počet farností a kaplí, stejně jako škol a sirotčinců, stále stoupal. Laické vedení na farnostech vedlo bohoslužby, kázání a vyučování za nepřítomnosti duchovních. Pravoslavná církev na Aljašce byla schopna přežít, protože od svých ranných začátků byla budována podle nejlepší pravoslavné misionářské tradice jako místní domácí církev, a nikoliv jako diaspora, což bylo nanejvýš prozíravé.

Z angličtiny přeložil Miroslav Kudla

Před časem běžel v televizi cestopisný pořad o ostrově Kodiak. Na tomto ostrově, známém ve světě spíše tím, že na něm žijí největší medvědi na světě, žije také pravoslavná Církev. Průvodcem byl cestovatelům nakrátko také místní duchovní správce, báťuška – Eskymák. Viděli jsme opravdové, vroucí modlitby duchovních a pravoslavných bratří – rybářů, před vyplutím na bouřící moře. Báťuška vyprávěl následující událost. Jednou se k rybářské osadě přihnala obrovská vlna, která rázem smetla dřevěné domky – příbytky rybářů. Jen jediná stavba zůstala celá – byl to místní pravoslavný chrám. Křesťané, jejichž domovem byla nyní spíše hromada trosek, vešli dovnitř. Chrám, řekl eskymácký báťuška, byl zcela nedotčený, plamínky lampád tiše hořely před ikonami. pozn. redakce

Náš mnich Nazarij

Mi-8 se objevil nad zalesněným kopcem a blížil se k šankhalské polní nemocnici. Čekají ho nejen v nemocnici, ale i na příjmu padlých PPP (punkt priema pogibšich). Nachází se zde, nedaleko, neboť heliport je společný – jak pro lékaře, tak i pro pohřební četu.

Vrtulník se pomalu snáší na udusaný plácek, vrtule řežou horký vzduch. Z jednopatrového kamenného domku mu vyšli vstříc čtyři lidé. V tom velkém horku jsou všichni vysvlečeni do půl těla. Prach, zvířený vrtulníkem, sedá na osmahlá těla.

Podsaditý staršina, velící praporčík, cosi říká svým podřízeným a jde k letci, vyskočivšímu z vrtulníku, aby od něj převzal dokumenty. Není zde teprve první měsíc, a možná ani ne v první takovéto službě. Ve stejnou dobu z přepravní části vrtulníku „věrtušky", čísi ruce opatrně podávají tmavý plastikový vak s tělem padlého. Současně jsou předány osobní věci. „Přinesete vodu? Je třeba umýt podlahu", říká s bolestí ve tváři pilot. „Hned ji přinesu", odpovídá jeden z pomocníků staršiny. Je to hubený muž bystrého pohledu s velmi dlouhými sepnutými vlasy. Na slunci se blýská jeho velký náprsní kříž na masivním řetízku. „Copak se vůbec nestříhá", diví se pilot, hledící za vzdalující se postavou. „Dávno se již nestříhá. Je to náš mnich, Nazarij", řekl málomluvný praporčík ukládaje papíry.

Každý nese svůj kříž

„Upokoj, Hospodine, všechny pravoslavné vojíny, za víru a za vlast padlé v boji...". Otec Nazarij nad tělem padlého omonovce (příslušník zvláštní jednotky – OMON) koná modlitby za zesnulé. Otec žije zde na „PPP" již třetí měsíc, jí s vojáky „z jednoho talíře" a nosí stejný polní maskovací oděv, pouze bez hodnostních označení. Když přivezou padlé, báťuška pomáhá u vrtulníků, umisťuje je do chladících zařízení a pak pomáhá s dopravou do Ruska.

Do Čečny se jeromonach Nazarij dostal autostopem. Historie jeho cesty do těchto končin je velmi pozoruhodná a všichni, kdo ji znají, si otce velmi váží.

Světský život Andreje Atakova – otce Nazarije – se podobal životům jeho vrstevníků. Střední škola, základní služba na jedné z válečných lodí Tichomořské flotily. U námořnictva udělal první kroky na cestě k Bohu. Po službě se stal uměleckým vedoucím a pak ředitelem vesnického domu kultury. Jednu dovolenou se rozhodl strávit u známých u Černého moře. Zde ho nohy doslova donesly do Svato-Uspenského monastýru a seznámení s archimandritou Ionou nakonec změnilo jeho život. Nakonec celou dovolenou pomáhal budovat místní ženský monastýr, a když dovolená skončila, zůstal v monastýru mužském Svato-Iverském. Tam byl pokřtěn, přijal mnišské postřižení a stal se jeromonachem. Mnozí obyvatelé Oděsy si stále pamatují otce Nazarije také jako vedoucího rozhlasového vysílání „Svět pravoslaví". „Sem, na válkou uchvácené místo, mě přivedl Bůh", vypráví otec Nazarij. „Vím přesně, že právě zde mám nést svůj kříž".

Nejprve nebylo jeho žádostem o propuštění do jiné eparchie vyhověno. Nechtěli ho propustit. V roce 1999 se stalo několik vážných událostí. Bylo to znamení, je přesvědčen báťuška. Jednou se již octl na okraji smrti. „Začal jsem se modlit a pochopil jsem, že mne Bůh zkouší. Připravuje mne na těžkou službu", vzpomíná otec, „pak jsem se uzdravil".

Prach a olej

Otec Nazarij se stal jedním z prvních pravoslavných duchovních, kteří připutovali do ruského regionu zmítaného válkou nejen s dočasnou pastýřskou misíí, ale k dlouhodobé duchovní službě. Rozloučil se monastýrem, navštívil rodiče. Vykonal pouť do Optiny pustini a putoval dále do Vladikavkazu. Ve Vladikavkazu se ve vojenské nemocnici setkal s bratry ze Severo-osetinského pravoslavného společenství. Ti mu pomohli dostat se do Šankhali blízko u Grozného, kde je umístněna základna federálních sil.

Již v prvních dnech se vypravil do Grozného, aby si prohlédl, co zbylo z chrámů. „Černorečenský" ležel v troskách, ale v chrámu „Archanděla Michaila", ležícího mezi náměstím Minutka a mostem generála Romanova, byla zachována křtitelnice. Nazarij s radostí zjistil, že se několik desítek věřících, převážně starších lidí a žen, kteří zůstali ve zničeném hlavním městě republiky, ze všech sil snaží chrám obnovit. Přičemž první prostředky na rekonstrukci oken a dveří pomohli sbírat místní Čečenci.

Za krátký čas kněz navštívil velitelství všech silových struktur a seznámil se s představiteli blízkých velitelství. Brzy se k obnově chrámu připojili i vojáci a tehdejší zástupce velitele federálního kontingentu vojsk MVD v Čečně plukovník Akulov se stal patronem těchto opatření. Velitelství této části Grozného zorganizovalo zásobování pracujících vodou a potravinami. Nejbližší jednotka OMON vzala chrám pod svou osobní ochranu.

Energie báťušky stačila na vše. Za 24 hodin byl na desítkách různých míst: křtil raněné i zdravé, četl modlitby nad padlými, zpovídal. Jednou jel do „Assynovské" a vyvezl z osiřelého polorozbořeného chrámu výbavu svatyně. Pak k němu přijela celá delegace z jednoho „blokpostu" (opěrného bodu) a žádala o oddání staršiny Alexandra a jeho vyvolené Naděždy. Na první svatbu v těchto místech po mnoha letech přišlo hodně lidí včetně místních obyvatel.

Signál o tom, že na něho bandité vyhlásili hon, otec Nazarin dostal od těch Čečenců, kteří pomáhali shromáždit prostředky na obnovu chrámu. Sám kněz podobné zlostné záměry označuje za projev slabosti.

Velkým úkolem, který si Nazarij dal, se stalo postavení chrámu na území 42. motostřelecké divize v Šankhali. Na pomoc mu přišli vojenští stavbaři. „Musíte vidět ty jiskřičky, které se rozhořívají v očích vojáků i místních lidí, když se objeví kněz. I kdyby pro jednoho člověka, pro jedinou duši – mělo smysl sem přijet", říká otec Nazarij.

Vadim Kožuchovskij

Z ruštiny přeložil Boris

Slovo „ekuména" je řeckého původu. „Ekumenický" je jedním z oslovení konstantinopolského patriarchy. Původně toto slovo označovalo obydlený svět , celou římskou říši. V církevním slovníku má dnes význam dvojí : jednak jím můžeme oslovovat konstantinopolského patriarchu a zároveň celý patriarchát, který zaujímá prvé místo v řadě či „dyptichách" všech patriarchů. Je však vždy „primus inter pares" – první mezi rovnými. Dále se jím označuje hnutí směřující k opětnému sjednocení křesťanů. Pro mnohé může být překvapující, že na počátku 20. století to byly právě historické křesťanské patriarcháty: konstantinopolský, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský, jež podnítily vznik ekumenického hnutí a v roce 1948 se staly spolu s řeckou církví zakládajícími členy Světové rady církví. Po roce 1961 do této organizace vstoupily ostatní pravoslavné patriarcháty a místní církve, včetně naší. V současnosti tvoří světovou ekuménu několik set křesťanských církví, kromě církve římskokatolické.

V rámci našeho státu, původně Československé republiky, nalezlo ekumenické hnutí živou odezvu. Vznikla domácí ekumenická rada církví. Po zániku federace se vytvořila samostatná Ekumenická rada církví (Ekumrada) v ČR sdružující 11 křesťanských církví, při níž jako přidružený člen pracuje : majoritní církev římskokatolická. Naše místní církev je zakládající členkou Ekumrady a zesnulý vladyka Dorotej byl několik let jejím předsedou.

Domácí Ekumrada reprezentuje navenek všechny křesťany zvláště při jednání s představiteli našeho státu o zásadách a podobě církevního zákonodárství a dalších otázkách vzájemných vztahů, stará se o křesťanské vysílání v rozhlase a v televizi, jedná o formě přístupu duchovních do věznic, nemocnic a jejich službě v armádě i nedávno také v policejních službách apod. Ekumrada však není „církví nad církvemi". Členstvím v ní neztrácíme na samostatnosti a nezávislosti. Patříme do společenství pravoslavných církví celého světa a jsme vázáni věroukou a pravidly všekřesťanskými, která spolu s Písmem svatým tvoří jedinečnou podobu křesťanské orthodoxie. Naši předkové ji přijali od soluňských bratří svatých Cyrila a Metoděje vyslaných konstantinopolským – ekumenickým – patriarchou sv. Fotiem z hlavního města Byzance, východní římské říše. Dodnes pevně držíme tuto víru, jež inspirovala i husitské hnutí. Nesmíme zapomínat, že jeho pozdější představitelé byli v roce 1452 opět v Konstantinopoli přijati mezi pravoslavné – východní křesťany. Pravoslavnými se stali nebo s ním sympatizovali také národní buditelé a představitelé politického života, jako byl např. předseda strany mladočechů K. Sladkovský nebo prvý ministerský předseda samostatného Československa Dr. Karel Kramář. Právě křesťanskou ortodoxii – pravoslaví reprezentujeme v domácí ekuméně. Nikdo od nás neočekává, že budeme ustupovat z principů pravoslavné víry. Naopak, jinoslavné církve a křesťané si uvědomují poslání naší církve jako viditelné dědičky cyrilometodějských kořenů křesťanské víry u nás a nositelky hluboké křesťanské duchovnosti založené na velikonoční radosti Vzkříšeného Krista.

Často jsme svědky vzájemných návštěv církevních představitelů a společných modlitebních setkání. Tato setkání jsou důkazem naší společné naděje v Kristu. Nazývají se ekumenická a někdy je přenáší i televize. Naše účast na nich má mít podle usnesení Posvátného synodu jedinou velkou úlohu: ukázat krásu pravoslavných modliteb a hloubku pravoslavné víry. Pravoslavní vždy zaujímají určitou část takového setkání a po jejím ukončení dávají prostor ostatním křesťanům, aby projevili svůj modlitební charakter. Pravoslavní se nemohou s jinoslavnými modlit z jednoho prostého důvodu : všechny pravoslavné modlitby jsou dědictvím tisíciletého modlitebního úsilí Církve. Jiné modlitby neznají. Osobní volání srdce k Bohu nepatří – podle kanonických pravidel – do shromáždění věřících. Když se jinoslavní modlí, pravoslavný křesťan vstupuje do soukromí, ustupuje druhým, aby mohli Bohu říci své.

V tomto postoji třeba vidět projev lásky k jinoslavným křesťanům. Ekumenické hnutí nemá za úkol mazat rozdíly mezi křesťany. Nehlásá šedou uniformitu, ale stále připomíná evangelní modlitbu Ježíše Krista: „aby všichni jedno byli" (Jn 17, 21) . Je nemilým nedorozuměním, když si ekumenické rady a konference představujeme jako „církve" nad církvemi nebo jakousi novodobou universální církev pro všechny. Jsou opravdu obětí novodobé hereze všichni ti, kteří si myslí, že v ekumenismu ztrácíme sebe a stáváme se jinými. Naopak jako pravoslavní, jimiž neochvějně zůstáváme, sloužíme jinoslavným křesťanům svědectvím Kristovy lásky podle učení svatých Otců sedmi všekřesťanských (ekumenických jak se má správně říkat) sněmů ze 4. až 8. století.

Svatí Otcové nás také učí, abychom soudy nad druhými ponechali spravedlivému Soudci. Pravoslavným ale nepřísluší ustupovat ve věcech víry a církevních „kánonů" – pravidel, jak žít. Nemohou ale též propadat pýše, která se Bohu nelíbí. Druhým křesťanům i nevěřící společnosti mají být ku pomoci ve všem, jak nejlépe dovedou, a ne je lacině odsuzovat. Mají přinášet v oběť sebe, jak to v roce 1942 ukázal sv. novomučedník biskup Gorazd (Pavlík).

Naše domácí ekuména ani ekumenické hnutí na světě nesmí být místem pro konání lidsky zištné misie, ale místem poznávání Pravdy, prohlubování a svědectví o jedné, svaté a apoštolské Církvi. Křesťanská ekuména by nikoho neměla odvádět od jeho mateřské církve. Měli bychom užívat jejích praktických služeb a hlavně její ušlechtilé mise pro člověka trpícího, opuštěného, nemocného a slabého. Máme k tomu požehnání celého pravoslavného světa reprezentovaného na přípravných jednáních před Velkým a Svatým sněmem pravoslavné církve. archiepiskop Kryštof

Snad bych měl napsat „ještě o ekumenismu". V únorovém čísle našeho časopisu se objevil článek „O ekumenismu". Předesílám, že byl dodatečně připojen k ostatním statím bez vědomí šéfredaktora. Takový případ se může stát – je třeba využít každého místa – ovšem článek je přinejmenším nepřesvědčivý.

Žijeme v jednadvacátém století. Díky Bohu se vyhradili názory o snášenlivosti mezi jednotlivými církvemi křesťanského světa. Při té příležitosti mě napadá myšlenka nepochybně velkého českého básníka a zřejmě stejně velkého ateisty Josefa Svatopluka Machara, kterou vložil do úst Satana, ztrpčujícího chvíle Syna člověka na kříži: „Ve tvém jménu se bude vraždit, mučit, loupit, pálit." Citát není přesný, ale myšlenka ano. Budiž popravdě řečeno, že Satan neměl nepravdu... Díky Pánu už tyto okolnosti neprožíváme (ne že by jich byla ušetřena náboženství nekřesťanská – stačí jen otevřít televizi). Neprožíváme je díky tomu, že jsme mezi sebou vzájemně snášenliví. A jako takoví můžeme vystupovat společně. Avšak vždy a rozhodně jako pravoslavní se svými modlitbami a našem duchu. Ekumenismus je výrazem takové vzájemné tolerance a tedy zajišťuje možnost společných křesťanských akcí. To je velmi mnoho.

Neznamená to ovšem, že bychom se neměli vzájemně lišit. To je jistě důležitým činitelem v našem vzájemném vztahu k ekumenického hnutí. Ekumenismus totiž není nějaký konglomerát všech křesťanských náboženství. Tak ho chápat nemůžeme a ani nesmíme. Jen budeme-li si toto důsledně uvědomovat, pak můžeme být v tomto mezinárodním společenství a společenstvím křesťanském platnými činiteli. Jen tak můžeme naplnit Kristova slova: „Já s vámi jsem až do skonání světa" (Mt 28,20).

Důsledná víra pravoslavných křesťanů je, myslím si, toho dostatečnou zárukou. Víra a naše církevní praxe. Upřímně řečeno si neumím představit pravoslavného křesťana, který by měl váhat. Musí být ovšem pevně v zásadách církve zakotven. Jestli teprve hledá, je mu třeba pomoci. Pomoci mu důsledně a za všech okolností. Utvrdit ho v pevné víře v zásady Kristova učení tak, jak pravoslavný křesťan věří. A nepomůže-li přítel, měl by mu pomoci duchovní otec. Víra pravoslavných je křišťálově čistá a prostá – přesně podle Kristových zásad: „Kdož by nepřijal království Božího jako dítě, nevejde do něho". (Lk 18,17).

Jen taková víra nám pomůže vidět rozdíly mezi pravoslavnými a jinoslavnými křesťany tak, jak je naplňujeme v naší církevní praxi. Není proto třeba příkře odsuzovat či dokonce zavrhovat naše bratry z ekumény. Nesnažme se o to státi na místě Božím.

Proslulý inkvizitor Torguemada byl znám jako člověk, který neublížil mouše. Chlubil se prý ovšem tím, že nechal upálit několik tisíc kacířů. Bůh láska jest – co k tomu dodat?

Samozřejmě nestačí, aby se naše církev někomu jen líbila, i když je to ten první záchytný bod pro toho, kdo hledá. Pro takového člověka je to první krok na jeho duchovní cestě. Pak musí následovat trpělivá a zásadní výchova takového bratra. Trpělivá proto, že ne každý je schopen hned napoprvé pojmout a hlavně pochopit zásady pravoslaví. Je proto třeba mu je pravdivě a vstřícně přiblížit, aby je pochopil a byl schopen je naplňovat do všech důsledků právě pro onu jedinečnost pravoslaví. Takový člověk se pak jen velmi těžko dá zviklat – a mějme na paměti, že viklán bude – proto je třeba ho připravit.

Myslím si, že není důvodu k tomu, abychom se neúčastňovali ekumenických pobožností. Proč se nepomodlit k Hospodinu s jinoslavnými bratřími? Vždy však a rozhodně jako pravoslavní. Pamatujme na to, že i na jinoslavné snáší Bůh dar slunce a jitřní rosy. A nepatřme jen na jednu stránku věci.

Nedůsledný a slabý je takový bratr či sestra, kteří se zviklat dají a znovu tápou. Vychovejme je tak (a je to jenom na nás), aby byli silní svou vírou, aby se jakýmkoliv „argumenty" nedali se své pravoslavné podstaty vychýlit, nessestoupili z cesty pravé a nezačali znovu tápat.

Žádný duchovní v ekuméně by neměl nikdy jakoukoliv křesťanskou církev zpochybňovat. Takový duchovní je jistě špatný duchovní a snad i špatný křesťan. Musíme však být připraveni vždy na to, svou pravoslavnou vírou umět všem výpadům čelit a být tak dostatečně silní, aby všichni lidé mohli vidět světlo Páně, které nás provází a spolu s námi pravoslavnými prožívat skutky naše dobré.

Čestmír Kráčmar

Praha

V neděli marnotratného syna, která podle pravoslavné tradice připadá na 3. března, sloužil vladyka Kryštof, archiepiskop pražský a českých zemí archijerejskou svatou liturgii v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje. V Praze.

Tento den zásadně změnil život o. diakona Milana Horváta z Písařovi Vesce na Tachovsku. Již před několika lety vyslyšel hlas svého srdce, které toužilo po službě Bohu před svatým prestolem. Samostatným studiem, účastí na bohoslužbách a úspěšných zahájením teologického studia na PBF PU, detašované pracoviště Olomouc, se odborně připravil natolik, že 21. února složil zkoušku, kterou vykonal před odbornou komisí, jmenovanou vladykou Kryštofem.

O. Milanovi, který pochází z pravoslavné rodiny a do západních Čech přišel z obce Klenová, na východním Slovensku, byla svěřena farnost Tachov. Všichni duchovní z našeho protopresbyterátu přejí jemu, mátušce Marii a celé rodině, aby jim Hospodin Bůh pomáhal v jejich nelehkém, avšak radostném poslání, hlásat Kristovo Evangelium. – jh –

Mariánské Lázně

Vladyka archiepiskop Kryštof zavítal v pondělí, 4. března do Mariánských Lázních, aby se zde za účasti okružního prot. J. Křivky a místního duchovního prot. J. Hauzara setkal se starostkou Mariánských Lázní, Mgr. Ellen Volavkovou. Při pracovní návštěvě se hovořilo především o vztazích mezi městem a místní pravoslavnou církevní obcí. Paní starostka vladyku ujistila, že dobré vztahy mezi naší církví a městem jsou v Mariánských Lázních již tradicí. Dále se vladyka zajímal o možnost získat pro duchovního služební byt, neboť v současnosti duchovní správce bydlí v nouzových prostorách pod chrámem, které sice byly částečně adaptovány, ale s hygienického hlediska nemohou sloužit k dlouhodobému bydlení. Jako jedinou možnost navrhla paní starostka si nějaký byt v plánované bytové výstavbě koupit. Rovněž poradila, jaké kroky by měl duchovní podniknout, aby pravoslavná církev získala do svého vlastnictví chrám sv. Vladimíra, který jí nepatří,.

Návštěva vladyky Kryštofa přinesla novou naději, že se podaří vyřešit i tyto zásadní otázky, kterými se představitelé církevní obce zatím neúspěšně zabývají. – jh –

Z programu vladyky Kryštofa v dubnu a květnu:

7. 4. Sloužil sv. archijerejskou liturgii v chrámu Zvěstování přesv. Bohorodice v Praze 2, Na Slupi 4 v den chrámového svátku.

9. 4. Předsedal zasedání Metropolitní rady v Praze.

14. 4. Sloužil sv. archijerejskou liturgii v monastýru sv. Rostislava v Chabařovicích, při níž udělil chirotesii žalmisty poslušníku Samuelovi.

15. 4. Spolu s kyperským velvyslancem v Praze panem George I. Vyridesem navštívil Most, kde byl přijat primátorem města panem Ing. Vladimírem Bártlem a poté vykonal v řeckém jazyce bohoslužbu díkůvzdání v místním monastýru sv. Prokopa Sázavského.

16. 4. Jednal s představiteli Ekumrady v Praze o účasti naší církve v jejích stávajících programech, např. duchovenská péče ve věznicích, vojsku a policii, přístup ke sdělovacím prostředkům.

17. 4. Zkoušel studenty II. ročníku PBF PU v Prešově a odpoledne navštívil v Košicích generálního konzula ČR pana JUDr. Ing. Josefa Byrtuse.

19. 4. Předsedal výročnímu zasedání Pravoslavné akademie ve Vilémově.

21. 4. Sloužil sv. archijerejskou liturgii v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Lanškrouně a besedoval s věřícími.

22. 4. Účastnil se zasedání Posvátného synodu v Prešově.

23. 4. Zahájil vzpomínkový večer na d. o. archimandritu Andreje (Kolomackého) v Památníku smíření v Praze.

24. 4. Přijal d. o. Nikolaje Liščenjuka (viz foto), nového duchovního pro chrám sv. Jiří při velvyslanectví Ruské federace.

25. 4. Předsedal zasedání ER v Praze.

26. 4. Přijal nového papežského nuncia Mons. Josefa Erwina Endera na jeho žádost a rokoval s ním o jeho poslání v České republice.

28. 4. – 5. 5. Sloužil bohoslužby Velkého týdne a svaté Paschy.

5. 5. Přijal pana hraběte RNDr. MVDr. Radslava Kinského, PhD. a jeho choť paní Thámar, rozenou kněžnu Amilakvari, jež pochází ze starobylého gruzínského rodu a je aktivní a obětavou členkou pravoslavné církve.

6. 5. Setkal se s velvyslancem Ruské federace v Praze panem Igorem S. Savolským u příležitosti svátků sv. Paschy a svátku sv. Jiří, jemuž je zasvěcen chrám na teritoriu velvyslanectví, a sloužil zde sváteční sv. archijerejskou liturgii s představiteli ruské církve v ČR.

7. 5. Sloužil sv. archijerejskou liturgii v chrámu Zvěstování přesv. Bohorodice v Praze 2, Na Slupi 4, při níž udělil hodnost protojereje d. o. Nikolaji Ončulenkovi, duchovnímu správci v České Lípě.

V červnu s Boží pomocí zamýšlí:

7. – 14. 6. Účastnit se pouti na Zakarpatí.

15. 6. Vykonat pouť ke sv. Janu pod Skalou pořádanou Besedou pravoslavné mládeže.

16. 6. Sloužit sv. archijerejskou liturgii v Broumově (10.00 hod.).

18. 6. Účastnit se pietního aktu a panychidy za padlé před 60ti lety v pražské katedrále sv. Cyrila a Metoděje v Resslově 9a (10.00 hod.).

19. 6. Přednášet v Michalovcích na téma: „Práce s romskou komunitou a rozvoj filantropie" (9.00 hod.).

22. 6. Posvětit kříž v obci Hora Svaté Kateřiny v Krušných horách a vysvětit rekonstruovanou rozhlednu – kulturní památku – 100. výročí (10.00 hod.).

23. 6. Sloužit sv. archijerejskou liturgii v den sv. Padesátnice v pražské katedrále (9.30 hod.).

24. 6. Sloužit sv. archijerejskou liturgii v chrámu Svatého Ducha v Chomutově a oslavit jeho svátek díkůvzdáním a mnoholetím budovatelům a dobrodincům církevní obce (9.00 hod.).

25. 6. Vystoupit při promocích na PBF PU v Prešově.

28. 6. Na tzv. „Vidovdan" sloužit sv. archijerejskou liturgii a panychidu v památníku srbským a ruským vojínům z I. světové války v Jindřichovicích u Sokolova (10.00 hod.).

29. 6. Oddávat bratra Vladimíra Tatarinova, chrámového starostu, se sestrou Hanou po sv. archijerejské liturgii v Mariánských Lázních (9.00 hod.).

Z jednání Metropolitní rady konané dne 9. 4. 2002

Metropolitní rada Pravoslavné církve v českých zemích jednala ve věci další přípravy Hospodářského řádu církve, posoudila zprávy ze života pražské a olomoucko-brněnské eparchie a Úřadu metropolitní rady. MR se dále zabývala zprávou o hospodaření církve a hospodaření Ikonostasu, s.r.o., jakož i některými aktuálními otázkami a úkoly církve. V závěru přijala toto usnesení:

1. ÚMR rozešle přehled a náplň práce komisí pracujících na MR v Prešově na Slovensku.

2. MR ukládá kancléři o. V. Míškovi vypracovat zprávu o hospodaření ÚMR a fy. Ikonostas a rozeslat členům MR k prostudování.

3. MR navrhuje připravovat Prováděcí předpisy HŘ tak, aby navazovaly na všeobecně platné předpisy tohoto státu.

4. MR bere na vědomí zprávy ze života pražské a olomoucko-brněnské eparchie.

5. MR doporučuje ředitelům eparchií při jednáních s pracovními úřady toto stanovisko: církev má specifické místo ve společnosti a její zaměstnanci duchovní mají specifické poslání, které musí odpovídat jejich kvalifikaci a požadavkům na ně kladených. (S přihlédnutím ke kanonickým předpisům – analogicky k prav. 77 a 78 Pravidel sv. Apoštolů.)

6. MR pověřuje předsedu MR – vladyku Kryštofa archiepiskopa pražského a českých zemí a ředitele pražské eparchie, aby požádali pravoslavné církve v cizině o pomoc na záchranu ústředí pravoslavné církve v Praze.

Zapsala: členka MR
sestra R. G. Prachařová

Dětem

Abraham u dubu Mamre

Abrahamovy stany stály v Mamre. Jak praví Písmo, Abraham seděl ve dveřích stanu. Bylo veliké horko. Zdvihl oči a spatřil tři muže, jak k němu kráčejí. Abraham vyskočil, běžel jim naproti a poklonil se jim až k zemi. Stejně tak se dnes i my klaníme před svatými ikonami. Abraham ty Tři muže oslovil jako Jednoho: „Pane můj..." Pak Abraham Hospodinu, svému Stvořiteli a Pánu Stvoření, nabídl, že Mu umyje nohy, aby si Neúnavný odpočinul. Pak tomu, jenž sytí veškerenstvo, nabídl chleba na posilněnou. Když se muži nasytili, ptali se po Abrahamově manželce Sáře. „Až se k tobě vrátím, bude mít syna." Sára poslouchala za dveřmi, a když slyšela o synu, zasmála se. „Už jsem stará i Abraham je už starý", říkala si. Hospodin věděl o jejích pochybnostech a zeptal se Abrahama: „Proč se smála Sára? Až se navrátím, bude mít syna". Jak Hospodin řekl, tak se i stalo. Abrahamovi a Sáře se skutečně narodil syn a dali mu jméno Izák. Sára řekla: „Radost mi udělal Bůh, kdokoli to uslyší, bude se radovat spolu se mnou." Dítě rostlo a oba rodiče se velmi radovali. Věděli, že Izák jednou vyroste v muže a bude mít také děti a ty děti budou mít další děti. V těchto dětech se naplní zaslíbení Boží o velikém národě, k němuž jednou přijde Spasitel. připravil Boris

Vydává Pravoslavná církev v českých zemích, P. O. Box 655, CZ–111 21 Praha 1.

Hlavní redaktor: Dr. Čestmír Kráčmar, Soukenická 10, 110 00 Praha 1. Technický redaktor: Boris Havel.

Redakce si vyhrazuje práva na případné úpravy, či krácení zaslaných příspěvků.

Uzávěrka každého čísla je 10. den předcházejícího měsíce. Vychází druhý týden v měsíci.

Litografie Lokša PrePress Rakovník, tisk Tuček tiskárna Rakovník.

Rozšiřuje PNS. Jedno číslo Kč 16,–, pro předplatitele u distribučního střediska v Praze Kč 15,–.

Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p. ,

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.