REDAKČNÍ POZNÁMKA

Je poněkud zvláštní psát Redakční poznámku paschálního čísla Hlasu pravoslaví ve chvíli, kdy se z rozhlasového zpravodajství ozývá rachot kulometů. To si izraelská armáda razí cestu městem Narození našeho Pána Ježíše Krista.

Voláme Kristus vstal z mrtvých a osádka tanku vypálí uprostřed Betléma další tříštivý granát. Voláme Vpravdě vstal z mrtvých a další mrtví přibudou do statistik. Dnes je to Betlém. Kde bude probíhat zítřejší bitva této šílené války? U Božího Hrobu?

Jeruzalémský patriarcha nedávno vstupoval na stolec s heslem „Modleme se za mír světa". Dnes se celý pravoslavný svět musí modlit za Církev ve Svaté zemi.

vaše redakce

PASCHÁLNÍ POSELSTVÍ
POSVÁTNÉHO SYNODU PRAVOSLAVNÉ CÍRKVE
V ČESKÝCH ZEMÍCH A NA SLOVENSKU

Milovaní důstojní otcové, bratři a sestry!

Kristus vstal mrtvých !

Před několika dny nás svatá pravoslavná církev vedla na Golgotu, na místo, kde trpěl a byl ukřižován božský Spasitel Ježíš Kristus – Beránek Boží, který na sebe vzal hříchy celého světa. Vnímali jsme Jeho muka, slyšeli jsme jak se posmívali nad Jeho svatou nevinností. Viděli jsme tam přesvatou Bohorodici hluboce zraněnou utrpením milovaného Syna. Prožívali jsme spolu s ní její utrpení a zármutek. V tyto dny jsme na bohoslužbách slyšeli nejsladší Kristova slova: „Nelkej nade mnou, Máti, vidouc v hrobě Syna, neboť vstanu a proslavím se a povznesu jako Bůh ve slávě ty, kdož s věrou a láskou neustále tebe velebí!"

Chrám Božího hrobu, Jeruzalém

Přešel čas a smutek se proměnil v radost i pro Matku Boží i pro nás. V tyto dny slyšíme radostnou zvěst anděla: „Přečistá Panno raduj se! A opětuji, raduj se! Tvůj Syn vstal třetího dne z hrobu a mrtvé vzkřísil. Plesejte národové !"

Dnes jsme se shromáždili v Božím chrámu, abychom naplnili výzvu anděla a veselili a radovali se ze vzkříšení Ježíše Krista.

Kristovo vzkříšení je ústřední bod v dějinách spásy lidstva, proto je to svátek velké radosti. Na Kristově vzkříšení je založena naše křesťanská víra, jejíž podstata je vyjádřena v krátkých slovech paschální sv. liturgie :„…kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli" (Gal. 3, 27). Jsme oblečeni ve zmrtvýchvstalého Krista, to znamená v nesmrtelnost. Proto ne náhodou křesťanstvo od samého počátku zvěstovalo víru v nesmrtelnost. Jedině naděje nesmrtelnosti dala sílu prvokřesťanské církvi vydržet v době hrozných zkoušek a svítit světu jako maják naděje a spásy pro všechny lidi.

Je pro nás velmi potěšující, že v tyto světlé paschální dny můžeme duchovně velebit velkou věčně radostnou pravdu Kristova vzkříšení, která naplňuje naše srdce svatou láskou ke zmrtvýchvstalému Spasiteli Ježíši Kristu. Vždyť v Kristu všichni ožijí, každý podle svých zásluh : „jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. Každý v daném pořadí : první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho" (1. Kor. 15, 22–23). „…čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama" (2. Kor. 5, 1).

Proto, milovaní, naplňme svoji hodnotu pravoslavného křesťana ve zbožné, srdečné modlitbě k Pánu Bohu a všem svatým a v upřímné lásce k bližním. Buďme příkladem v lásce k práci, v milosrdenství, dobrotě, trpělivosti, bratrství, v pokoře, v mírumilovnosti, ve vzájemné pomoci, abychom po vyznání svých hříchů ve svaté tajině pokání s čistým svědomím mohli přijmout svaté nesmrtelné a oživující Kristovy tajiny na odpuštění hříchů a život věčný.

Ó Pascho, velká a posvátná, Kriste ! Ó moudrosti, Slovo Boží a Sílo ! Učiň nás hodnými přijetí Tebe v nepomíjející den Tvého království (9. píseň paschálního kánonu).

Důstojní otcové, bratři a sestry, přijměte v tento spasitelný den náš paschální pozdrav a s pozdravem i naše ujištění o neustálých modlitbách za Vás ke vzkříšenému Hospodinu Ježíši Kristu. Nechť je pro Vás všechny Pomocníkem a Ochráncem nejen v tomto roce, ale po všechny dni a roky Vašeho života.

Ikony na svatém oltáři

Ikony jsou nedílnou součástí života pravoslavného křesťana. Obsahují tajemné zpřítomnění toho, koho zobrazují. Toto zpřítomnění je tím větší a požehnanější, čím více ikona odpovídá ikonopisným pravidlům. V církvi se má dít vše podle řádu. Svůj řád mají také ikony. Je proto smutným jevem, když vidíme v našich chrámech místo ikon jen náboženské obrazy často pochybné kvality.

Obrazy s náboženskou tématikou mohou být krásné na pohled, ale nikdy nebudou ikonou. Neboť ikona podle závazných duchovních pravidel nemůže být obdařena vnější perspektivou. Naopak má obrácené perspektivní vidění: některé osoby a předměty zobrazené na prvém místě jsou menší než zobrazené za nimi. Je to proto, že ikona má za úkol zobrazit jako viditelné to, co je nejvíce svaté. Kromě toho obrácená perspektiva odpovídá duchovní pravdě. Čím více poznáváme Boží a Nebeské, tím větší význam má v našem duchovním zření. Čím více jdeme k Bohu, tím více se nám otevírá nebeské bytí a zvětšuje se do věčnosti.

Z dalších ikonopisných pravidel je důležité zdůraznit, že ikona musí mít nejenom zlatou svatozář kolem hlavy u postav světce, ale též jasné nadpisy, které vypovídají, o jakého světce se jedná. Svatozář na ikonách tvoří kruh připomínající záři slávy Hospodinovy. Král Slávy udílí část záře své slávy světcům: zlato – symbol čistoty a krásy – dává znát, že se jedná právě o Boží slávu. Nadpisy svědčí o sounáležitosti obrazu s „praobrazem". Jsou pečetidlem církve, která posvěcuje ikony pro modlitbu v soukromí i v chrámu.

Pro ikony umístěné v chrámu neplatí jenom obecná ikonopisná pravidla. Zvláštní pravidla určují pořádek při jejich umístění na chrámových stěnách, na ikonostasu, v prostoru chrámu. Rozmístění ikon v chrámu souvisí se symbolikou jeho architektury.

Ve svatém oltáři pravoslavného chrámu mají vévodit dvě ikony, které zpravidla vidíme těsně za svatým prestolem. Na jeho východní části, dnes většinou uprostřed, je na tyči umístěn sv. Kříž se zobrazením Ukřižovaného. Tento zaprestolní kříž nazýváme též procesním, neboť jej vynášíme při procesích o paschální noci, či v den oslavy chrámového svátku apod. Druhou ikonou také procesní na tyči, jež nesmí v oltáři chybět, je ikona přesv. Bohorodice. Umístěna bývá vždy na levé straně sv. prestolu z pohledu od ikonostasu. Za sv. prestolem z pravé strany bývá ještě ikona Spasitele.

Závazné pravidlo však hovoří o nezbytnosti umístění právě ikony přesv. Bohorodice vlevo od sv. prestolu a Kříže s Ukřižovaným: všechno stvoření nalézá totiž spásu skrze oběť Kristovu na Kříži za účasti Jeho Matky – Bohorodice Panny Marie. Příchod Boží v osobě Ježíše Krista na svět se udál za souhlasu Panny Marie, která dala lidské tělo a krev. Proto věřící přijímající svatou Eucharistii, pravé Tělo a pravou Krev Kristovu, se stávají v širším slova smyslu dětmi přesvaté Panny Marie. Proto se mohl stát sv. apoštol a evangelista Jan synem přesv. Bohorodice a jako takový byl prvý ze všech věřících. Na Kříži mu Spasitel řekl: „Hle matka tvá" (Jn 19, 27). A tato slova nebyla nijak jinotajná, ale bytostně přímá. Když je církev Tělem Kristovým, potom je přesv. Bohorodice Matka Církve. Proto vše, co se v církvi děje, je konáno za účasti přesv. Bohorodice. Její ikona představuje prvé ovoce vykupitelského díla Ježíše Krista. Její umístění u sv. prestolu vypovídá o tomto jejím jedinečném významu.

„Zaprestolní kříž" může být různého tvaru i materiálu, ale musí nést ikonopisné zobrazení Ukřižovaného Krista. Tvar kříže užíváme osmikonečný nebo čtyřkonečný.

Čtyřkonečný kříž se všemi konci stejně dlouhými zvěstuje pravdu víry, která nás učí, že ke Kristu jsou zváni všichni – ze všech konců světa. Někde bývá čtyřkonečný kříž dole ukončen půlkruhem v podobě půlměsíce. Jedná se o velmi starobylé znázornění Kříže, jež můžeme spatřit i na chrámových kopulích. Vypovídá o tom, že sv. Kříž je zakotven v naději na příchod Božího království a souvisí s představou chrámu jako lodi plovoucí právě do Božího království.

Kříž osmikonečný má nad horizontálním břevnem ještě poněkud kratší podklad pro umístění nápisu z příkazu Pilátova: „Ježíš Nazaretský, král židovský" – známý ve zkratkách užívajících jeho počáteční písmena. Dále pak má šikmo ve spodní části tzv. „sedile". Příčné břevno, užívané při ukřižování jako opora pro nohy nesoucí tíži ukřižovaného těla. Znázorňuje se šikmo, kdy jeho levé zakončení z našeho pohledu směřuje vzhůru a pravé pak dolů.

Z pohledu víry osm konců kříže hovoří o osmi epochách dějin lidských. Jejich osmá část je již život budoucího věku – Boží království. Proto horní konec kříže ukazuje vzhůru do nebe. Cestu nám ukázal a zároveň i proklestil Ježíš Kristus, jenž o tom ve sv. Evangeliu říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život" (Jn 14, 6). Příčné břevno, k němuž byly přibity nohy Spasitele, připomíná možnost znovuzrození lidstva v Kristu a jeho vyvedení ze tmy do nebeského světla. Toto povznesení lidí od země k nebi odpovídá poloze Kristových nohou na Kříži jako prostředku pohybu člověka na životní cestě z pomíjivosti do věčnosti. Proto nesmí být zkřížené, jak je znázorňuje barokní umění již velmi vzdálené od prvokřesťanských pravidel ikonografie. Proto směřuje jeho levá část do výše a též ke kříži lotra ukřižovaného po pravici Kristově (z jeho pohledu), který se kál a jemuž Spasitel jasně řekl slova: „ještě dnes budeš se mnou v ráji" (Lk 23, 43).

Kromě osmikonečného a čtyřkonečného se všemi konci stejné délky bývá zaprestolní Kříž zobrazen též s vertikálním břevnem poněkud delším. Na konci horizontální části kříže bývají ještě medailonky s postavami přesvaté Bohorodice pod křížem a sv. Jana Bohoslovce a u temene kříže se často znázorňuje symbolicky Adamův hrob v podobě lebky se zkříženými kostmi, protože Golgota přikrývala hrob prvého člověka, jehož pozvedla k věčnému životu spasitelná Krev Kristova.

Zaprestolní Kříž, ikona přesv. Bohorodice a popřípadě další ikony u sv. prestolu se mohou vynášet. Tato skutečnost má nesmírný význam pro upevnění naší víry. Znamená to totiž, že „blahodať" (milost) křížové oběti Kristovy a modliteb přesv. Bohorodice vycházejí z nebeského prestolu Božího. Nejsou v něm uzavřené. Naopak jsou stále na cestě do světa a osvěcují lidská srdce.

Na horním místě za sv. prestolem pak umisťujeme většinou ikonu znázorňující Kristovo vzkříšení jako nejvyšší cíl lidského života.

Jinak bývají ve svatém oltáři ještě ikony na stěnách, o jejichž pořádku pojednáme v souvislosti s uspořádáním a rozmístěním ikon v celém chrámu.

archiepiskop Kryštof

„I báli se bázní velikou a pravili jeden k druhému: i kdo jest Tento, že Ho i vítr i moře poslouchají?" (Mk 4,41)

Učedníci se starali o loď, o plachty, kormidlovali a snažili se ze všech sil odolávat bouři. Ježíš spal vzadu na lodi na podhlaví. Ježíš nebyl námořník. Cožpak On, tesař z Nazaretu, mohl jim nějak pomoci? Ať si spí, my si poradíme. Učedníci, zkušení rybáři, se dobře vyznali v navigačním umění. Ale bouře byla tak veliká, vlny se valily tak, že loď se naplňovala vodou. Za bouří se valila temnota proti Synu Božímu i proti těm, kteří s ním svázali svoje životy. A tak zkušení námořníci byli náhle stejně bezradní, jako tesař nebo jakýkoliv jiný řemeslník, který nikdy nedržel veslo nebo kormidlo v ruce.

V momentu zoufalství si učedníci vzpomněli na Ježíše. Snad přece... Ježíš... Učitel? Na vlastní oči viděli, jak konal zázraky, uzdravoval nemocné, malomocného a jiné..., možná, že Jeho moc bude silnější než bouře a síly temnot? Možná, že On skutečně není pouze Učitel? „I zbudili Ho a řekli Mu: Mistře, nedbáš, že hyneme?" Nyní i oni prožili zázrak. Vítr přestal a bouře se uklidnila. „I báli se bázní velikou a pravili jeden k druhému: i kdo jest Tento, že Ho i vítr i moře poslouchají?" Ježíš se jich zeptal: „Proč se tak bojíte? Což nemáte víry?" Silou Ducha Božího dokázal Ježíš i neviditelné udělat viditelným – nakrmit lidi chlebem a rybami. I potom se učedníci ptali: „Kdo jest On?"

Přišlo Velikonoční jitro a Padesátnice a pak poznali, kdo jest On, kterého poslouchá vítr a moře a který smrtí překonal smrt a ďábla: „Kterýž jest nade všecky Bůh požehnaný na věky, amen." (Řím 9,5)

Kdo následuje Krista, ten spěje k poznání Boha, který utišuje i naše soukromé bouře, řeší i naše problémy a vyvádí nás ze strachu. I my se často ptáme, kdo je Ježíš z Nazaretu? Kolikrát i my, i když jsme odborníci na slovo vzatí nebo docela nezkušení lidé, stojíme před stejným problémem. Ztrácíme v těžkých momentech odvahu a důvěru ve vlastní síly, propadáme zoufalství a zdá se nám, že již není žádné východisko z kritické situace. Naše „já nemohu" nebo „je to nemožné" vytváří bez víry v Boha již samo o sobě nemožnost. Ani nevíme, co zavrhujeme a tak se dostáváme jako zajatci do klece. Pro Boha nic není nemožné. Měli bychom si říci: „Vše dobré a spravedlivé je s Boží pomocí možné", a pak toto poznání se stává silou, která odstraňuje všechny překážky.

Až uvěříme bezvýhradně v Ježíše a Jeho Zmrtvýchvstání a uvidíme Ho, jaký je, pak náš strach a naše obavy ustoupí navždy.

MUDr. J. Karpowicz

Myšlení Otců

Jeromonach Serafím

V naší době je velice těžké obrátit svůj pohled k nebi pro tísnivou a umrtvující tíhu světských věcí, které nás obkličují. Ale dokonce i při nevelkém zápasu, je-li veden alespoň s pevností, se u člověka začíná formovat úhel pohledu na život odlišný od světského a zcela jiný způsob jednání. Jakákoliv duchovní aktivita, která se může projevit v podmínkách současnosti, např. pravoslavné misionářské působení, apoštolství atp., musí být založena na takovém pojímání života. Musí být stanovena především na ujasnění si toho, co po nás Bůh chce. V první řadě hledět vzhůru, na vyšší stránku, na učení svatých Otců, a až potom dolů, na praktické věci, finanční problémy, ba i na takové věci jako jsou nemoci. Neboť nemoci jsou vždy sesílány pro náš prospěch a my se musíme naučit z nich získat užitek. Kdo neumí takto myslet a jednat, toho bude tíha tlačit k zemi, zvláště v dnešní době. Jestliže se člověk bude ohlížet zpět a v první řadě bude hledět na lidi, pozná, že 99% z nich ho potáhne dolů, protože mají své problémy. Jejich vášně a zpovědi jsou těžkou tíhou, která ho strhává. Když se tato stránka života stane příliš důležitou, tak ho prostě povleče zpět. Proto kněz nebo jakýkoli duchovní učitel musí vést k Nebi především sebe sama a až potom druhé, upíraje svůj pohled k jinému světu. Není nám zapotřebí představovat si tento jiný svět a vytvářet si o něm své mínění. Vlastníme totiž veliký poklad – myšlení svatých Otců, které je v podobě jejich spisů z velké části přístupné i našemu čtenáři. V celkem nedávných dobách tu byli také velcí otcové, jako byl např. episkop Ignatij Brjančaninov (+ 1867), který byl jedním z nejprozíravějších odhalitelů apostáze a jedním z nejlepších vykladačů děl svatých Otců. Je pro nás nezbytné porozumět jejich jazyku a pochopit jejich pohled na svět, protože TO JE PRAVOSLAVÍ. Pravoslaví samozřejmě neprochází změnami, ani ze dne na den, ani v průběhu staletí. Zkoumáme-li svět protestantů či římských katolíků, vidíme, že někteří duchovní spisovatelé zastarávají. Pak mohou opět přijít do módy a jiní z módy vyjdou. Děje se tak zřejmě proto, že jsou spjati se světskými věcmi, působícími silným dojmem na čtenáře v určité době, přesněji, imponujícími duchu doby.

To ovšem nenajdeme ve spisech svatých Otců. Jakmile se staneme v plné míře účastnými pravoslavného křesťanského světonázoru – řekněme jednoduše křesťanského – který je nám darován od Krista a Apoštolů až do dnešních dnů, tehdy se všechna díla svatých Otců stanou současnými. Čtete například sv. Makaria, který žil v egyptské poušti v šestém století. A on se obrací bezprostředně k nám, do naší doby. Podmínky jeho života byly poněkud jiné, ale tím více k vám hovoří jedním společným jazykem. Ubírá se tam, kam jdete i vy, tak jako vy vidí okolní svět, sužují ho ta samá pokušení i pády jako vás a není v něm nic vám cizího. To samé můžeme říci o všech Otcích, od nejstarších dob až dodnes, jako například sv. Jan Kronštadský (+ 1908). Všichni mluví jedním jazykem, jazykem duchovního života, do kterého je nám třeba proniknout. Když toho dosáhneme, můžeme zachránit nejen sebe sama, ale i ostatní – ve shodě se slovy ctihodného Serafíma: „Získej ducha pokoje a tisíce kolem tebe dojdou spasení". Nemusíme počítat, zda okolo nás docházejí spásy tisíce. Naše dílo je získávat ducha pokoje – Svatého Ducha a ostatní přenechat Hospodinu. přeložil jerej Patrik

příště: Nové možnosti

Jeromonach Serafím

Archimandrita Kirill – Promluvy

Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha!

Drazí bratři a sestry v Kristu! Dávaje poučení křesťanům, svatý apoštol Pavel přikazuje poučovat druh druha slovem Božím, směřovat k dobru dokud je čas. I když víme, co od nás vyžaduje vůle Boží a snažíme se chránit od těžkých hříchů, některé hříchy si zcela neuvědomujeme, nepovažujeme je za vážné a nesnažíme se od nich osvobodit. Za všechny tyto hříchy se budeme muset zpovídat před Soudem Božím. Mezi takové hříchy patří hřích odsuzování.

Odsuzovat bližního, vysmívat se jeho slabostem a nedostatkům, vidět a nacházet v bližním pouze to špatné je pro některé úplné potěšení. Je to slabost lidského rodu. I křesťanů. Často nepřejde ani den, abychom někoho nedsoudili. Odsuzujeme příbuzné i známé, sousedy. Odsuzujeme staré i mladé, pastýře Církve i vlastní rodiče. Neodsuzujeme vlastně pouze sami sebe. A přitom, tento všeobecný a všudypřítomný neduh není považován za nemoc. Nebo bývá považován za hřích zcela bezvýznamný. Odsuzování nepovažujeme za hřích, nepřemýšlíme o ochraně před tímto hříchem. A přitom je tento hřích velmi těžký – zbavuje nás milostí Božích a přivádí Boží hněv.

Nemáme právo odsuzovat bližního, protože pouze Bůh je Zákonodárcem a Soudcem, který může zachránit i zahubit. Pouze On má moc soudit hříšníka. Ty kdo jsi, kterýž soudíš cizího služebníka? Svému Pánu stojí neb padá; budeť pak státi, nebo mocen jest Bůh postaviti jej. (Řím 14,4) – praví svatý apoštol Pavel. Odsuzovat a vysmívat se bližnímu za jeho skutky znamená starat se o věci, které nám nepřísluší a přivlastňovat si soud Boží.

Čím je nám zavázán, čím na nás závisí náš bližní? Vše, co má – tělesné zdraví, krásu, bohatství, duševní schopnosti a znalosti – nic z toho není naše zásluha. Bylo mu to dáno milosrdenstvím Božím. Jediný Bůh má právo vyžadovat účet od člověka, jak využil talent, nadání, které mu Bůh daroval. Využívá tyto dary k užitku sobě a bližním nebo s nimi nakládá zle – za vše je člověk odpovědný pouze Bohu. Naše schopnosti jsou omezené, nemůžeme spravedlivě ocenit a soudit skutky našich bližních. Většinou soudíme člověka pouze podle vnějšího, nenahlížíme ovšem do jeho vnitřního duševního stavu. Nebo kdo z lidí ví, co jest v člověku, leč duch člověka, kterýž jest v něm?... (1Kor 2,11) ptá se apoštol Pavel. Soudíme-li skutky bližních, můžeme se lehce ve svých soudech zmýlit. Může se stát, že ve chvíli, kdy ho odsuzujeme, v slzách se se zdrceným srdcem kál před Bohem a žádal u Něho odpuštění. A my stavíme svůj soud výše soudu Božího. Velmi často odsuzujeme úplné nevinné, neboť vidíme pouze jejich hříchy a nechceme vidět jejich pokání před Bohem.

Jsme povinni mít neustále na mysli, že každý člověk, má sklon ke špatnosti kvůli pokažení naší přirozenosti hříchem. I když nemiluje hřích a nechce hřešit, hřeší člověk z přirozenému sklonu k hříchu.

Ctihodný avva Dorotej vypráví, jak jednou na trh s otroky přivedli na prodej dvě dívenky. Jednu z nich koupila žena spravedlivá a zbožně ji vychovala – naučila ji řádnému životu a víře v Boha. Druhou dívku koupila žena prostopášná a naučila ji všemožné zvrhlosti a špatnostem. Když dívenky vyrostly, první lidé milovali a vážili si jí, druhou všichni opovrhovali a odvraceli se od ní. Takový byl soud lidí, Hospodin tak nesoudí. Pán soudí nejen podle skutků a slov, ale proniká do všech koutů našeho srdce a, jako Srdcíznalý, vyměřuje každému spravedlivě.

Síla přirozené dědičnosti, vrozených sklonů, okolnosti, ve kterých člověk vyrůstal, charakter jeho rodičů či vychovatelů, míra poznání, které bylo člověku dáno – to vše má ohromný vliv na životní cestu. Nesmíme přísně soudit naše bližní, abychom hříšně nesoudili ty, kdož se ničím neprovinili.

Co bychom dělali s apoštolem Pavlem, pokud bychom ho viděli v době, kdy byl lítým pronásledovatelem křesťanů? Jak bychom jednali se ctihodnou Marií Egyptskou či ctihodnou mučednicí Jevdokií, kdybychom je viděli konat špatnosti? Ano, přísně bychom je odsoudili. Ale jejich vroucí, opravdové pokání a dobré skutky vymohly jim u Boha odpuštění a ony dnes zakouší věčnou blaženost v Království Nebeském. A naši bližní, sousedé, známí, které odsuzujeme – cožpak se nemohou stát spravedlivými a ctnostnými? Ano, mohou. I hříšník se může stát ctnostným a ctnostný může ztratit svou počestnost. Ve svatém Evangeliu je psáno, že do chrámu přišli k modlitbě dva lidé: farizej a celník. Farizej byl navenek se svými dobrými skutky ctnostným. Ale povyšoval se a chválil sám sebe. Celníka odsuzoval a ponižoval, za což byl odsouzen Bohem. Celník neměl nic, kromě hříchů, ale byl si jich vědom a ponížil se. Hospodin jej ospravedlnil (sr. Lk 18,10–14).

Odsuzováním bližních současně ukazujeme, že v našem srdci není ani lásky, ani křesťanského milosrdenství k hřešícím ani k lidem ctnostným a vztah k nim je pouze špatností, bezcitností. Svými zlými řečmi, posměšky očerňujeme čest bližního, který může před Hospodinem stát výše než my, a to je veliký hřích.

Svatí Otcové, kteří jasně viděli všechny lidské nedostatky, shovívavě soucítili s těmi, kteří upadli do hříchu.

Uvedeme příklad ze života jednoho svatého podvižníka. Jednou k němu přišli mniši a obvinili jakéhosi bratra ze špatného chování – tvrdili, že v jeho kelii je žena. Ale ctihodný jim neuvěřil. Tak ho do té kelie přivedli. Bratr, u kterého ta žena skutečně byla, se vystrašil a ukryl ji do prázdného sudu. Ctihodný to prohlédl, ale nechtěl bratra usvědčit, a proto vešel a na sud si sedl. Současně nařídil monachům prohledat celou kelii. Když nikoho nenašli, tak jim přísně domluvil, propustil je a obyvateli kelie s láskou, mírně řekl: „Bratře, pečuj starostlivě o svoji duši". Zhřešivší bratr se zarmoutil, padl k nohám ctihodného a po této události se stal nejpříkladnějším monachem.

Ano, i sám Hospodin, drazí bratři a sestry, je shovívavý k našim slabostem a přikrývá naše hříchy. Vzpomeňte, co praví Evangelium o tom, jak farizejové přivedli ke Kristu ženu, která zcizoložila, a vyžadovali, aby nad ní Pán pronesl rozsudek. Ale Pán jim řekl: „Kdo jest z vás bez hříchu, první vrz na ni kámen" (Jn 8,7). Ženu neukamenovali a neodsoudili, protože farizejové usvědčení svědomím, se spěchali skrýt.

Za shovívavost a milosrdenství k bližním bude Hospodin shovívavý a milostivý k našim hříchům. „Nesuďte a nebudete souzeni; nepotupujte a nebudete potupeni; odpouštějte a bude vám odpuštěno", (Lk 6,37) toto každému pochopitelné přikázání může každého z nás přivézt do Království Božího.

Drazí bratři a sestry! Veliká odměna čeká ty, kteří neodsuzují. Musíme se proto chránit od hříchu odsuzování. Častěji mysleme na modlitbu ctihodného Efrema Syrského, kterou čteme v době Velikého půstu: Dejž, Pane, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého, neboť blahoslaven Jsi na věky věkův. Amen.

z ruštiny přeložil Boris

Mezi nebem a zemí

První velikou událostí v životě je zrození. Jako událost poslední v pozemském bytí pak bezesporu vnímáme smrt. Nic jiného není tak jisté a zároveň tolik smutné.

Přestože jsme byli stvořeni pro život, musíme okusit hořkost smrti. Představuje zkoušku naší životní víry. Podle biblického vyprávění si naši předkové svobodně zvolili tragickou cestu „apostaze" – odloučení od Boha, který je Život a smrti v něm není.

Avšak člověk stále velmi dobře cítí, že smrt není dobrá událost. Nemůže se s ní nikdy úplně smířit. Srdce mu připomíná jeho původní určení: byl stvořen pro život ve světle Života. Smrt je přinejlepším pro lidský rod jen něco jako obranná látka, která jej ochraňuje, aby „zlo nebylo nesmrtelné".

Pokaždé, když umírá blízký člověk, uvědomujeme si, že od nás odchází navždy, cítíme prázdno, hořkost a bolest. Těžko se bráníme slzám, zvláště při vzpomínkách na společně prožitý kus života, na krásné chvíle pohody a štěstí.

Podobné pocity máme také, když si uvědomíme, že až sami jednou odejdeme z tohoto světa, již více nebudeme s milovanými osobami, které nyní naplňují náš život, sdílejí s námi jeho radosti i strasti.

Pro mnohé je smrt břemeno nesnesitelné. Zvláště pro ty, kteří žijí mimo Církev, bývá událostí bez naděje, neřešitelné tajemství, konec všeho, neproniknutelná temnota. Proto si ji raději nijak nepřipomínají a vyhýbají se všemu, co s ní souvisí. Stejně však přijde ona chvíle rozloučení se životem, jako hodina pravdy, která nikoho neušetří, bez ohledu, zda-li jste se s ní vyrovnali nebo se chovali, jako by jí nebylo.

Věřící člověk přijímá smrt jinak. Ve světle víry je úpadkem, devalvací života. Význam má jen skrze záři Kristova vzkříšení. Nikoliv jako konec všeho, ale jako most, po němž se přechází do pravého života, blaženého, věčného. Blažená smrt je podle slov básníka „chůzí z pokojů přesycených vůněmi do chrámu na neděli květnou". Ve smrti víra rozpoznává smysl života, jeho význam a určení.

Křesťan se dívá na smrt jako na hluboký spánek. Podobá se cestovateli, jehož znaveného na konci života čeká odpočinek v Boží náruči, náruči nebeského milujícího Otce, kterého též nade vše miluje, v nějž doufá a věří: „ve vzkříšení mrtvých a život budoucího věku" (z vyznání víry). Ve blahém zesnutí, již mimo čas a prostor, se mu dostane věčný pokoj, jako nikdy nekončící den Božího království, spravedlnosti a lásky.

Kříž Kristův a Jeho slavné vzkříšení vzaly smrti osten beznaděje a bezvýchodnosti. Proto u svatých otců čteme, že nemáme být smutní ze smrti, ale máme plakat nad ztrátou blízkosti Boží. Neboť tragický stav vyvolaný smrtí je dílem hříchu. Proto vládu smrti může zničit jedině svatost, která zároveň přemáhá hřích, jako příčinu smrti.

Velmi dobře víme, že jsme na tomto světě pouze příchozí. Letíme pozemským životem jako tažní ptáci. I když se tomu naše světská přirozenost brání, naše skutečná domovina je jinde. Svobodným sice, ale velmi neuváženým činem prarodičů na počátku lidských dějin jsme svou pravou vlast museli opustit. Avšak Ježíš Kristus nám Křížem a Vzkříšením vrátil schopnost říci: „Vstanu a půjdu k Otci svému" (Lk 15, 18). A Otec je doma a čeká nás.

Můžeme si být více než jisti, že nás Otec nebeský miluje. Každý den nám dává možnost k návratu do rodného domu. Ve světě se život ztrácí ve smrti. Jenom Kristus dokáže proměnit smrt ve věčný život. Naši bratři a sestry, údové Církve, nás též milují a modlí se za nás stále i po našem odchodu z pozemského bytí.

Toto obecenství lásky přemáhající smrt, všechnu její prázdnotu a bezvýchodnost, můžeme plně prožívat jen v Církvi. V jejím společenství se nám dostane odpovědi na hluboké tajemství smrti. Kristus vstal z mrtvých. Smrt je zničena: „Kde je smrti osten tvůj? Kristus vstal z mrtvých a vládne život a není nikoho v hrobě." (podle sv. Jana Zlatoústého) Radujeme se z věčného vítězství Života a stáváme se obyvateli Božího království.

V takovém pohledu na smrt dostává pozemský život nový rozměr. Jeho temné stránky, smutné chvíle, prozařuje jistota Boží spravedlnosti a lásky. Neboť jak píše sv. apoštol Pavel: „Ani smrt ani život… ani co jiného v celém tvorstvu nás nedokáže odloučit od lásky Boží, která je v Ježíši Kristu, Pánu našem" (Řím. 8, 38–39). archiepiskop Kryštof

Odedávna patřil k nejuctívanějším světcům. Podle jména byl spjat s půdou, se zemědělstvím, s pastýři stád a s oráči. Zaháněl sněhové mraky, dával klíčit zeleni a nové úrodě. Říkali mu Georgios Megalomartyr – Jiří Velikomučedník. Jiní jej zdobili přívlastkem Tropaioforos – praporečník. Byl praporečníkem Evangelia: těm, kdo se k němu obraceli s prosbou o pomoc, přinášel vítězství nad sebou samými, nad vnitřní slabostí a nestatečností vyznat Boží jméno (Nikeforos, Pobědonosec).

Takový byl a je svatý Jiří, který v ikonách zápasí na bílém koni s netvorem zla. Jeho světlý chitón bývá ukryt pod rytířským brněním, ve větru mu vlaje plášť rudé barvy, symbolu mučednictví. Do chřtánu zosobněného zla vráží kopí v podobě kříže.

Historických dokladů mnoho není, údaje se různí a bývají dost sporné. Někdy hledali jeho původ v Kappadokii, jindy v palestinské Lyddě, kde už Konstantin I. zasvětil první chrám. Legenda má vztah k oběma místům.

Zřejmě byl vojákem, snad stratelátem či stratégem v armádě císaře Diokleciána (284–305). Záhy se stal křesťanem. Šla o něm pověst, že prý vzorným příkladem osobního života dokázal pro Ježíše Krista nadchnout nejen sebe, ale celé libyjské město Silene – a tím je vytrhl „ze spárů pohanství". Nakonec ani před svými vojenskými nadřízenými nedokázal zapřít víru v Krista. Za to byl někdy v době kolem roku 303 mnoha způsoby mučen, sťat – a posléze svými souvěrci pohřben v Lyddě – Diospoli.

Zvěst o jeho statečnosti a ryzím charakteru se rychle šířila, nejprve snad v Kappadokii a brzy po celé Palestině. Už ve 4. století nabývala četná vyprávění o světcově vnitřním boji a o přemožení démona klamu rozmanitých interpretací, šla od úst k ústům a dorůstala místy podob téměř pohádkových. Co prožil sám v sobě a čím změnil život města, dalo se alegorickými příběhy vyjádřit jako velkolepá vnější událost. Hloubka její duchovní pravdy byla vyslovena působivými obrazy. Po Pasistratově legendě ze 6. století byly v Byzanci mezi 7. až 9. stoletím některé z oněch vyprávění soustředěny do oblíbeného spisu, nazvaného „Zázraky svatého Jiří". Dvanáctý příběh v něm vypráví o světcově setkání s překrásnou plačící dívkou u jezera, kam hrdina přišel napojit koně. Když se zeptal po příčině jejího zármutku, svěřila mu, že v tom jezeře žije netvor, který hubí lid svým dračím dechem a denně si žádá nějakou oběť. Nyní padl los na ni. Její otec je v tom městě králem a nic mu nepomohly prosby, které pro její záchranu vysílal ke všem svým bohům. Jiří ji ujistil, že ví o jediném pravém Bohu – a ten dokáže vytrhnout duši i ze spárů těch nejstrašnějších oblud. Pozvedl pak hlas a volal k Hospodinu, jenž „trůní na cherubech i serafech, prohlédá propasti a zná pošetilost lidských srdcí". V tu chvíli se příšera vynořila z jezera a před slávou Všemohoucího klesla k nohám hrdiny. Oba ji pak spoutali a vedli do města. Lidé prchali hrůzou, Jiří však na ně volal: „Nebojte se, uvěřte v Ježíše Krista a žádný netvor lži a klamu vás už nepřemůže." Tak město přijalo pravou víru a zahubilo ve svých srdcích obludu pohanství a hříchu. Jiří vzal meč (či kopí) a démona modloslužby definitivně usmrtil. „Tehdy se shromáždily zástupy lidu a všichni líbali světcovy šlépěje a velebili Boha."

Takový je smysl dávné legendy, smysl ikony i smysl našich osobních zápasů s vlastní slabostí. Po Konstantinově svatojiřském chrámu v Lyddě následovalo bezpočtu chrámů a svatyň na Východě i na Západě, zasvěcených velkému bojovníku, mučedníku a praporečníku víry. Jeho jméno nese dokonce celá Gruzie – Georgia. V Cařihradě mu byly zasvěceny hned čtyři chrámy (v Manganách, Deuteru, Xerocirku a Kyparissu), u nás již raný velkomoravský chrám v Modré u Velehradu, později rotunda na Řípu a klášter na Pražském hradě. Výtvarnou oslavou světce v Čechách je proslulý Mánesův prapor Podřipské jednoty.

Příběh o světcově utkání s drakem je hlubokou alegorií boje dobra se zlem, Krista s ďáblem, jara se zimou (dokonce ve smyslu duchovním i přírodním zároveň).

Zlo je vždy znovu poráženo statečností a dobrotou srdce. Nedejme se oklamat dočasnými triumfy zla, které by nás chtěly zlomit. Všechno závisí na nás, zda vždy nalezneme sílu přimknout se bez výhrad ke Kristu. Dokážeme-li to, pak i kdybychom hynuli a nebylo pro nás vnější záchrany, On pro nás již uchystal vítězství. I v tísni nejvyšší vrací našim duším mír a vyrovnanost.

Svátek svatého Jiří se slaví 6. května / 23. dubna, na Východě pak ještě navíc 27. října památka zápasu s drakem a 3. listopadu posvěcení svatojiřského chrámu v cařihradském Kyparissu a v Kyjevě roku 1037 na popud Jaroslava Moudrého.

Pochybovači řeknou: „Draci nejsou, nelze s nimi zápasit a tedy ani svatý Jiří nemohl existovat." Mýlí se. Dnes a denně bojuje světec ten samý boj v nás. Přinese nám vítězství – nebo svou vinou prohrajeme?

PhDr. Otakar Aleš Kudla

Návrat do ráje

Jak bychom mohli charakterizovat spolužití prvních lidí s Bohem v zahradě Ráje? Hodí se pro to výraz náboženství? Jak tento vztah vypadal, proč se změnil a co se to tehdy v Ráji vlastně přihodilo? To jsou otázky, kterými se chci zabývat dříve, než začnu s vlastním tématem, tedy tématem přírodních náboženských kultů, které – alespoň já to tak vidím – jsou svou podobou a podstatou natolik vzdálené prvotnímu Bohonazírání člověka v Ráji, jako je vzdálena země od nebe, a které jsou výsledkem strašlivé historické destrukce vztahu mezi člověkem a Bohem, mezi Stvořitelem a jeho stvořením.

Člověk v Ráji. Hmotný bůh hmotného světa, který díky svému vnitřnímu duchovnímu ustrojení celému světu zprostředkuje a předává božské a oživující energie. Tyto duchovní energie k člověku přicházejí od Boha – Přesvaté Boží Trojice – zrcadlí se v duchu člověka, který je obrazem Božské Trojice, její ikonou. Člověk zrcadlí Božské energie a je zcela mimo dosah lítého boje, který zuří v duchovním kosmu, boje vzbouřených andělů s knížetem zla ve svém čele. Člověk totiž ještě ani neví, co je zlo. Vůbec nechápe, že by mohlo existovat něco mimo dobra, něco co by se od dobra lišilo, co by se dalo od něho rozpoznat jako cosi jiného, opačného. Člověk totiž ještě neokusil plod ze stromu poznání dobra a zla. A také ani nikdy okusit nemusel. Ba dokonce nikdy neměl. „Plody ze stromu poznání dobra a zla však nejez. V okamžiku, kdy z něho pojíš, propadneš smrti"! Mohl se vydat na cestu k dokonalému obožštění sebe a svého hmotného světa úplně jinou cestou než dnes, bez poznání zla. Leč rozhodl se jinak. Podstatnou součástí Božího obrazu a Jeho podoby v člověku je svobodná vůle. Možnost se rozhodnout. A člověku přišla určitá velmi lukrativní nabídka, která měla cosi společného s oním novým poznáním. Přišel s tím Had. Kdysi jeden z nejvznešenějších a nejmocnějších andělů. On sám se kdysi také rozhodl. Dostal tu možnost. Všichni andělé dostali tu možnost. A někteří se rozhodli pro zlo, v čele s tímto nejvyšším andělem, nositelem Božího světla (světlonoš, v překladu lucifer). Ten se ve své svobodné vůli rozhodl, že podíl na Božím božství cestou pokory, lásky a sjednocení s Bohem se mu nelíbí. Totiž líbilo by se mu to, ale bez té pokory a lásky. Bez té závislosti na Bohu. Opakem závislosti nemusí být jenom svoboda. Opakem závislosti může být i pýcha a vzpurnost. Především pýcha. A v některých případech dokonce ne jen že může, ale musí. Není totiž na výběr. Jestliže nechci být bohem s Bohem a v Bohu, který je Pravda, Láska a Život, zbývá mi už jen snažit se být bohem vedle, mimo Boha. Mimo společenství s ním. Jen tak bohem sám o sobě. Je to pokus o něco, co nelze realizovat, a pokud to někdo přece jen chce za každou cenu zkusit, narazí nutně na určité problémy. Jedním z nich je, že jediný Bůh je Stvořitel a Udržovatel stvořeného. A ono udržované stvoření jsou nejen lidé, zvířata, ptáci, kameny, hlína a stromy, ale také mimo jiné i sám satan. Proto, mimochodem, také satan tolik nenávidí život. Především svůj vlastní život, protože jej navěky dostává od jím nenáviděného Boha. A další věc – satan, protože je pouhým stvořením, nemá žádnou vlastní stvořitelskou moc. A co zbývá padlému andělu, který chtěl být bohem a nemůže nic tvořit, nežli alespoň parazitovat na tom, co už je stvořené a různě to pozměňovat k obrazu svému, deformovat to a nebo alespoň ničit? Skutečně není na výběr. Satanu zbývá opak Božího. Pýcha, lež a nenávist. To je něco nového. To tu ještě před vzpourou andělů nebylo. Tedy přece jen jakési „tvoření". A tak na tomto zvráceném zrcadle Božích energií založil ďábel svou říši, své „božství", svou parodii na bytí. Jeho všemocenský plán má však jednu trhlinu – má jich spoustu, ale teď nás zajímá tato. Hmotný svět. V duchovním světě strhl na svou stranu třetinu andělů různých úrovní, kteří se v okamžiku odpadu od Boha zdeformovali – podle vnitřního stavu své zlé vůle – v běsy. Ale hmotný svět zůstával nedotčen. Správce hmotného světa, jeho hmotný bůh – tedy člověk, byl stále v harmonické jednotě se Stvořitelem a prostředkoval z Ráje celému hmotnému vesmíru životodárné Boží energie. Ďábel ve své pýše nesnesl pomyšlení, že vůči této části Božího stvoření je bezmocný. (A navíc, v nebeském světě, odkud pocházel, ztratil své domovské právo, stal se psancem. A kdo ovládá člověka, ten ovládá celý hmotný svět i se všemi duchovními sférami, které se k němu vážou.) A tak se rozhodl, že se vplíží do Ráje a pokusí se (odtud asi slovo pokušení) zneužít pro svůj záměr lidskou svobodu. K takovému počínání se vždy nejlépe hodí polopravda (vyložená lež je někdy příliš podezřelá). A tak se jednoho dne zeptal Evy: „Je pravda, že vám Bůh zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?" Samozřejmě, že to není pravda. Ďábel to ví stejně dobře jako Eva. Ale přece nezačne hned o stromu poznání dobra a zla. Jen ať o něm Eva začne sama: „Nikoli, ze stromů v zahradě jíst smíme, jen o stromu poznání dobra a zla Bůh řekl – nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli." Všimněte si mimo jiné, jak nenápadně, mezi řádky, Had podrývá u Evy důvěru a lásku k Bohu (Ten je, co? To je u něj normální, takhle všechno zakazovat. To ještě uvidíte, co je zač… a navíc, ani mu vy – lidé, nestojíte za to, aby vám řekl pravdu, jako to dělám já): „Nikoli, nezemřete, ale Bůh ví, že když pojíte z tohoto stromu, otevřou se vaše oči a vy budete jako Bůh znát dobré i zlé". A to jsou věci. Tak my potom nezemřeme! Satan se ovšem zapomněl zmínit o tom, že člověk může zemřít i později než hned na místě, že se může stát smrtelným (ztratí přístup ke stromu života). A také se zapomněl zmínit o tom, že ten další život, který pak ještě zbývá do smrti, může být po poznání dobra a zla nejen dobrý, ale i zlý. Ach, ta zapomnětlivost. Na naší politické scéně se také stává, že někdo občas ztratí paměť. Ovšem důležité je, že to myslel dobře. Eva asi také došla k názoru, že to s ní Had myslí dobře. Strom slibující vševědoucnost. A tak si kousla a dala Adamovi a ten také jedl. Proč se Adam na nic neptal? Nevíme. Víme ale, co následovalo. I když, vlastně ještě stále nebylo rozhodnuto. Ještě stále totiž, když Hospodin volal: „Adame, kde jsi?" (kde ses to duchovně ocitl?) mohli lidé vyjít z toho lesa, kde se schovávali před Vševědoucím a říci: „Odpusť, Bože, co jsme to provedli! Zhřešili jsme a poznali jsme něco nového – stud a strach. Dříve jsme se radovali z Tvé blízkosti, teď před Tebou, Životodárcem, prcháme. Odpusť nám a pomoz!" Jenomže se v té chvíli nerozhodli, že to udělají, či spíše se rozhodli, že to neudělají. Důvěra v Hospodina byla u lidí otřesena důvěrou v Hadovu lest. A teprve tady se to zlomilo. Tím, že se člověk nevrátil k Bohu, vyvolil si nového pána. Kdepak svobodu. Nyní ovládá člověka zlo a skrze ně ovládá i celé hmotné stvoření, které se deformovalo spolu s člověkem. V Ráji se zvířata nenapadala ani nežrala navzájem. Ani člověk je nejedl. Neexistovaly tam jedovaté rostliny. Nebyly tam žádné přírodní katastrofy. A hlavně, nebyla tam bolest, nemoc a smrt. A teď už tam nebyl ani člověk. Stal se vyhnancem z Ráje, psancem ve vlastním hmotném světě, obyvatelem znetvořené země, která je nyní prosycená jedem toho velikého Hada, který se tu udomácněl.

Ve sv. Písmu se dále můžeme dočíst, že po odcizení lidí od Boha začalo na „nové" zemi náboženské vzývání Boha až za Henocha. Z temnot prastarých dějin lidstva se pak postupně vynořují jednotlivé postavy (Noe) a rody (Abrahamův), jako semeno pozdějšího národa (Jákobova), který nese svědectví o existenci Nejvyššího Boha mezi ostatními národy na zemi. Ve vhodném čase se pak toto národní svědectví stalo mezinárodním (Církev), jako společné dědictví lidstva díky sestoupení Bohočlověka Krista. Ten po svém ukřižování rozrazil bránu podsvětí a vyvedl zpět do Nebe spravedlivce ze všech časů před Jeho příchodem na Zemi. Tak se dostalo záchrany nejen lidem, kteří přijali Ježíše Krista a uvěřili v Něho a jejich dalším potomkům, ale i všem spravedlivým ze všech dřívějších dob.

protojerej Jan M. Týmal

Syropustní neděle v Karlových Varech

Během syropustního týdne se již nejí maso, ale je možno jíst sýry a mléčnou stravu. Jinak se tomuto týdnu také říká „maslenice". Syropustní neděle není svátek, ale předzvěst Velkého postu, o kterém církevní Otcové mluví jako o jaru duše, který trvá 40 dní. Protože odvržení zla musí probouzet radost, půst by neměl být časem smutku, ale radosti. Plnost této radosti pociťujeme během paschální noci, kdy náš smutek se beze zbytku přeměňuje v radost.

Proto syropustní neděle je dnem, kdy se pravoslavní lidé chtějí před Velkým postem oprostit od zla. Prosí všechny lidi a jeden druhého o odpuštění svých provinění a urážek, a každý, jak řekl metropolita Antonij (Bloom), by měl pronést : „odpusťte mi a odpusťme si navzájem, otevřme svá srdce, řekněme jeden druhému bratře, sestro a vstupme na cestu ke zmrtvýchvstání, k novému životu, kdy budeme živi mocí a životem živého Boha".

Potkáváme se v chrámu, protože zde je místo, kde je život, naděje a Boží láska. Přichází sem různí lidé – duchovně vyspělí, nevinní jako děti a i ti, kterým viditelný svět zastínil svět neviditelný. Tak to bylo i 17. března v Karlových Varech v chrámu sv. Petra a Pavla.

Tento den jsme zažili i krásnou lidovou pravoslavnou tradici, která byla právě ve znamení lásky a přátelství ke všem lidem.

Po slavnostní liturgii představený chrámu sv. Petra a Pavla d.o. Gennadij D. Buďko pozval své farníky a všechny lidi přítomné na bohoslužbě do zahrady Podvorija na loučení s „maslenicí".

Přišli i náhodní lidé i cizinci, kteří byli také vítanými hosty. Všichni se s nevšedním zájmem zúčastnili na zahradě a potom i v prostorách pod chrámem prožitků tradičního dne. Pro nás všechny bylo mimořádnou událostí vystoupení dětského souboru „Krupica" (Zrníčko) – skupiny žáků moskevské školy. Děvčata a chlapci vystupovali v originálních dochovaných etnických krojích z regionů Bělgorodu a Pskova. Za doprovodu balalajky a harmoniky zazněly tradiční veselé písně, žerty, přísloví a pořekadla týkající se „maslenice" a „proščennogo voskresenija". Folklórní ukázkou vzájemného odpuštění byl taneček s polštářkem, do něhož byli všichni přítomní zapojováni. Museli na polštářek pokleknout a vzájemně si odpustit a políbit se. Nedělní škola pro místní děti se pro tentokrát nekonala, ale malí žáci si jistě odnesli nejedno poučení pro křesťanský život.

Samozřejmě na zahradě se podávaly výborné „bliny" a čaj z kouřícího samovaru.

Mnozí se takto nečekaně a poprvé v české zemi seznámili navzájem i s pravoslavnou ruskou tradicí.

Svátek byl zorganizován za pomoci vyslanectví a konzulátu Ruské federace. Počin o. Gennadije přispěl nejen k prohloubení znalostí lidového folklóru spojeného se syropustní nedělí, ale byl především přípravou na velký svátek Paschy.

MUDr. Jiří Karpowicz

Euthanasie

Do nového tisíciletí jsme vstoupili s mnoha etickými problémy, které vyžadují ze strany církve jasný postoj. Mezi ně beze sporu patří otázka euthanasie – dobrovolného přijetí smrti z rukou lékaře. Na podzim loňského roku dokonce o legálnosti euthanasie většinou hlasů rozhodl holandský parlament. Holandsko se tak stalo prvou zemí, ve které byla euthanasie ustanovena zákonem. Jaký má na to názor pravoslavná církev?

Náš život je darem Božím. Jeho počátek i konec má v rukou Bůh (Job 12,10). Těžké životní zkoužky, zvláště nevyléčitelná nemoc, stavy zoufalství apod. jsou okamžiky svaté, zahalené tajemstvím, které vyžadují úctu ze strany nejbližších, lékařů, zdravotníků a celé společnosti. Umožňují, aby byl člověk více pokorný a hluboce prožíval Boží milost a zázrak Boží přítomnosti.

Životní zkoušky také upevňují vztahy mezi lidmi, prohlubují společenství lásky, spoluúčasti a milosrdenství. Žádost nemocných o euthanasii je vlastně otázkou po velikosti naší lásky k nim a našeho přání, aby byli co nejdéle s námi. V takových chvílích může člověk neopakovaně prožít přítomnost milosti Boží a opravdové lásky.

Existence bolesti je v lidském životě stejně jako každá jiná zkouška „spolutvůrcem spasení" (sv. Řehoř Palama). Přesto se církev stále modlí za nemocné a trpící, aby „zbaveni byli všeliké tísně.... a nouze". Jsme tedy povoláni k modlitbě za zkoušené, nikoliv k rozhodování o jejich životě a smrti.

Společnost, která odmítá léčit bolest za účasti trpělivosti, modlitby, lidského soucitu a Boží pomoci a ve všem spoléhá jen na chemickou terapii s možností usmrcení na zakázku (euthanasií), zcela mění dosavadní chápání lidství. Člověk je v takovém případě pouze biologicko-společenská bytost. Není již nositelem vyšších mravních a duchovních hodnot, nemá účast na věčnosti.

Euthanasie je ospravedlňována jako „důstojná smrt". Ve skutečnosti se jedná buď o formu napomáhání k sebevraždě, nebo úmyslné zabití. Tak zvané „právo na smrt", část výkladu k legislativě euthanasie, znamená přímé ohrožení nemocných, kteří nemají dost peněz na úhradu výdajů spojených s jejich léčením. Ostatně sama lékařská etika, podle Hippokratovy přísahy, zakazuje vyvolávat stav smrti. Lékař je mravně zavázán, aby život člověka svým počínáním prodlužoval a ne jej ničil.

Naše Církev věří ve vzkříšení z mrtvých a věčný život. Všechny životní zkoušky, nemoci a utrpení chápe jako prostředky spásy a příležitosti, jak upevnit lásku k Bohu a mezi sebou navzájem.. Proto považuje za rouhání Bohu každou násilnou smrt, byť by měla formu osobního lidského rozhodnutí a nazývala se „dobrou", jak to v překladu hlásá termín „euthanasie".

archiepiskop Kryštof

Drazí bratři a sestry, dovolujeme si Vás srdečně pozvat na sté výročí vysvěcení chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Hořovičkách.

Bohoslužba se bude konat v neděli 12. května 2002 od 10.30 hodin za účasti Jeho Vysokopřeosvícenosti vladyky Kryštofa a vzácných hostů.

Společné modlitební shromáždění upevní naše vzájemné duchovní společenství.

Sbor starších a duchovní správa

Chrámový svátek v Praze Na Slupi

(3. pravoslavná církevní obec) Svátek Zvěstování přesv. Bohorodice je chrámovým svátkem našeho chrámu, který patří mezi nejvzácnější církevní stavby v Praze. Pochází ze 14. století a pamatuje husitské hnutí, jehož představitelé v nedalekém monastýru Na Slovanech vstoupili r. 1452 do svazku s Konstantinopolským patriarchátem. Tehdy se však pro bolestivé dějinné posuny nepodařilo vybudovat trvalou pravoslavnou církevní strukturu v naší zemi. Stalo se tomu tak až v souvislosti se vznikem samostatného Československa. Právě vřelý vztah čechoslováků k Praze dnes náš chrám čestně reprezentuje. Po jeho převzetí do užívání v roce 1995 se stal místem konání staroslovanských bohoslužeb zvláště pro rodáky z východního Slovenska a ze Zakarpatí, bývalé autonomní oblasti Československé republiky. V jeho promodlených stěnách se nese pravoslavný zpěv podle starobylých slovanských nápěvů.

Letošního roku jsme oslavili chrámový svátek v neděli 7. dubna za účasti několika set věřících. Bohužel se všichni do chrámu ani nevešli. Archijerejskou sv. liturgii sloužil vladyka Kryštof spolu s naším duchovním správcem protopresbyterem ThLic. Michalem Dandárem, PhD., kancléřem ÚMR prot. JUDr. Václavem Míškem, prot. Vasilem Stojkou a o. diákony PaedDr. Lubomírem Bajcurou, a Mikolou Masnjukem.

Na konci sv. liturgie vladyka posvětil nové ikony archandělů Michaela a Gabriela, určené do dveří ikonostasu. Ikony jsou dílem sestry Ludmily Marisič a pořídili jsme je ze štědrých darů věřících.

Po promluvě vladyky Kryštofa o významu sv. Kříže v životě přesvaté Bohorodice se ujal slova otec Michal. Pozdravil vladyku a poděkoval mu za modlitby a hluboká slova promluvy. Předal mu také dary: jerejské kříže ke svěcení nových kněží, tolik potřebných na Boží nivě, velikonoční pozdravy a krabičku s jeho vlastním portrétem. Nakonec jsme zpívali všem věrným pravoslavným křesťanům mnoholetí.

Sbor starších

Plzeň

Naše církevní obec prožívá postní období ve znamení velkého smutku. V pátek 5. dubna odevzdal svou nesmrtelnou duši Stvořiteli dlouholetý kantor chrámu sv. Anny bratr doc. MUDr. Vasil Lukáč, CSc..

Narodil se 27. 7. 1924 v obci Saldoboš/Steblivka, v autonomní části tehdejšího Československa, na Podkarpatské Rusi. Po základní škole úspěšně maturoval na gymnáziu v Chustu. Když se přiblížila fronta vstoupil jako dobrovolník do řad armády generála Svobody. Jako dělostřelec se účastnil bojů za osvobození Československa a přispěl k porážce fašizmu.

Po ukončení války zůstal r. 1945 v Praze, kde začal studovat na Lékařské fakultě Karlovy university. Po otevření lékařské fakulty v Plzni sem přestoupil, roku 1952 promoval a začal vyučovat ve Fyziologickém ústavu, kde přednášel téměř 40 let. Dne 22. března 1952 se oženil a s manželkou Helenou prožil 50 let šťastného manželství.

Pohřebních obřadů, které v přeplněném chrámu sv. Anny vykonali duchovní prot. J. Polanský z Plzně a prot. J. Hauzar z Mariánských Lázní, se v pondělí 8. dubna zúčastnili především nejbližší příbuzní, manželka Helena, dcera Marika a vnučka Eva, jakož i čestní hosté z Českého svazu bojovníků za svobodu, ze Společnosti přátel Podkarpatské Rusi a z Fyziologického ústavu v Plzni.

Kéž Hospodin Bůh udělí bratru Vasilovi blažený pokoj za jeho lásku k pravoslaví, za vychování několika svých nástupců v církevním zpěvu a učiní jeho památku věčnou. – jh –

Z programu vladyky Kryštofa v březnu:

10. 3. Sloužil sv. archijerejskou liturgii v kapli Všech svatých země české v Českých Budějovicích.

11. 3. Přijal ve své rezidenci patriarchu CČSH Dr. Jana Schwarze, v odpoledních hodinách pak navštívil pana PhDr. Michaela Lukeše, generálního ředitele Národního muzea v Praze a jednal s ním o vzpomínce na 60. výročí mučednické smrti sv. biskupa Gorazda.

12. 3. Předsedal jednání okružních protopresbyterátů v Praze.

14. 3. Po slavnostní sv. archijerejské liturgii posvětil po rekonstrukci církevní budovu monastýru sv. Prokopa sázavského v Mostě a účastnil se přátelského setkání s duchovními a věřícími.

17. 3. Sloužil sv. archijerejskou liturgii v chrámu Zvěstování přesv. Bohorodice v Praze 2, Na Slupi 4, a otevřel nedělní školu pro pravoslavné děti z Prahy na půdě Ruského centra pro vědu a kulturu spolu s jeho vedoucí Ludmilou Medveděvovou.

18. 3. Jednal s představiteli městské části Praha 9 o možnosti získání pozemku na výstavbu nového chrámu.

24. 3. Sloužil sv. archijerejskou liturgii v prav. chrámu sv. Jakuba v Žatci a setkal se u bílého stolu s věřícími církevní obce. Toho setkání se účastnil též poslanec parlamentu pan Martin Starec.

25. 3. V pražském katedrálním chrámu sloužil sv. archijerejskou liturgii s doxologií u příležitosti státního svátku Hellénské republiky.

31. 3. Sloužil sv. archijerejskou liturgii v pravoslavném chrámu Zesnutí přesv. Bohorodice v Praze na Olšanech a modlil se u hrobu metropolity Doroteje a svých předků.

3. 4. Účastnil se pracovního setkání zaměstnanců PBF v Prešově věnovaném novému zákonu o vysokých školách na Slovensku.

5. 4. Navštívil velvyslance Hellénské republiky pana Eleftheriose Karayannise v Praze a jednal s ním o možnosti natáčení televizního dokumentu o Svaté hoře Athos.

V květnu s Boží pomocí zamýšlí:

Konat v Praze bohoslužby Velkého týdne a sv. Paschy.

5. 5. Po velikonoční sv. liturgii v chrámu Zvěstování přesv. Bohorodice v Praze 2, Na Slupi (10.00 hod.) světit na chrámovém nádvoří paschální pokrmy.

6. 5. V den svátku sv. Jiří konat sv. archijerejskou liturgii v chrámu jemu zasvěceném při velvyslanectví Ruské federace v Praze (10.00 hod.).

11. 5. Světit prameny v Mariánských Lázních.

12. 5. Oslavit 100. výročí chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Hořovičkách (10.00 hod.).

13. 5. Konat panychidu za oběti stalinských represí v Praze 3 na Olšanech (13.30 hod.) a účastnit se vzpomínky na ruské profesory stavitele domů v Praze 6, Roosveltově ul. 29, kde je dnes domový chrám sv. Nikolaje (15.00 hod.).

18. 5. Světit prameny ve Františkových Lázních.

19. 5. Oslavit výročí posvěcení sv. prestolu v chrámu sv. Mikuláše v Lesné u Tachova (10.00 hod.).

25. 5. Sloužit sv. liturgii v monastýrském chrámu sv. Nikolaje na Doubské hoře u Karlových Varů.

Program pouti na Zakarpatský Athos
ve dnech 7. – 14. června 2002.

Na pozvání vladyky Agapita, episkopa mukačevského a užhorodského a vladyky Jana, episkopa chustského a vinogradského navštíví poutníci z českých zemí Zakarpatí, bývalou autonomní oblast Československa.

7. 6. pá Sraz účastníků v 17.30 hod. u chrámu Blahověštěnija přesv. Bohorodice, Na Slupi, Praha 2. Odjezd v 18.00 hodin z Albertova (roh ul. Albertov a Na Slupi). Přejezd na Slovensko.

8. 6. so V ranních hodinách návštěva Prešova, dále Humenného a Michalovců. Příjezd do Užhorodu v podvečerních hodinách. Ubytování v hotelu Zakarpatí, večeře a nocleh.

9. 6. ne Sv. liturgie, oběd, prohlídka Pokroveckého chrámu, návštěva muzea „Stará vesnice" a muzea „Pevnost", večeře a nocleh v hotelu Zakarpatí.

10. 6. po Ráno odjezd do Ruského, návštěva Pokroveckého monastýru, snídaně, moleben a panychida za o. Andreje (Kolomackého), odjezd do Domboky, návštěva místního monastýru, moleben, oběd, přejezd do monastýru sv. Cyrila a Metoděje u Svaljavy, svačina, přejezd do Mukačeva, večeře, nocleh v monastýru sv. Nikolaje.

11. 6. út Snídaně, odjezd do okresního města Chust, prohlídka města, přejezd do monastýru sv. Nikolaje v Ize, oběd, návštěva Nankova, rodiště pokojného vladyky metropolity Doroteje, odjezd do monastýru v Lipči, večeře, modlitba, nocleh.

12. 6. st Sv. liturgie v monastýru v den oddání Paschy, snídaně, odjezd do monastýru sv. Archangela Michaela v Drahově, moleben, oběd, odjezd do monastýru v Ugle, prohlídka, přejezd do monastýru Nanebevstoupení Páně v Čumalevě, večeře, nocleh.

13. 6. čt Sv. liturgie v den chrámového svátku Nanebevstoupení Páně, oběd, rozloučení, odjezd do Prahy.

14. 6. pá Návrat do Prahy v podvečerních hodinách.

Změny v programu vyhrazeny.

Na Ukrajinu jsou pro české občany potřeba víza. Cena víza je 400,– Kč. Víza budou dělána společně.

Předběžná cena za cestovné a ubytování a stravování je 4 500,– Kč.

Záloha při předložení přihlášky 2 000,– Kč

Přihlášky přijímá a příp. informace podá:

ÚMR, ses. N. Kostelecká, Jana Demjanová, Dělostřelecká 7, 160 00 Praha 6

tel. 24 31 50 15, fax. 24 31 31 37

Bude věnován svatému novomučedníku Gorazdovi.

Dětem

Tajemná smlouva

Léta míjela, ale čím méně se zdálo, že by Abram se Sarai ještě mohli mít děti, tím pevněji Abram věřil Hospodinu, že splní svůj slib a že mu dá potomstvo, jak se zavázal před mnoha lety. Ano, Abramovi bylo už devětadevadesát let a Saraj o deset let méně a Abram si někdy přece jen malomyslně povzdechl: Kéž by ti stačil aspoň Izmael jako můj dědic.

Ale Hospodin řekl opět: Ne. Bude to Sarai, kdo bude matkou tvého dědice, jako ty budeš jeho otcem. Ale nejprve s tebou uzavřu právoplatnou smlouvu a změním vám jména, abyste si pamatovali, že patříte oba mně i se svým potomstvem. Nebudeš se již jmenovat Abram, tj. Vznešený otec, ale Abraham, tj. Otec množství. A své ženě už nebudeš říkat Sarai, Svárlivá, ale Sára, tj. Královna. A pokrevními příslušníky tvého rodu už nebudou jen tvé děti, vnoučata a jejich potomci, ale každý, kdo přijme tvou víru a oddanost ke mně a bude obřezán.

Smlouva byla uzavřena se vší okázalostí. Byla obětována tříletá kráva, tříletá koza, tříletý beran, hrdlička a holoubě. Všechna tři dobytčata byla zabita a rozpůlena a půlky položeny proti sobě na podobu jakési ulice, kterou projdou obě smluvní strany. Ptáci nebyli půleni, byli položeni proti sobě. Dávno již Abraham prošel. Už se šeřilo a on stál nad obětovanými zvířaty a odháněl mrchožravé ptáky. Byla již tma, když Abrahama obestřela mrákota, ale přesto viděl tajemnou dýmající pochodeň, jak prošla mezi rozpůlenými zvířaty. To názorně Hospodin potvrdil smlouvou svůj přislib a přijal oběť. Abraham pak nemeškal a přijal se vším svým lidem obřízku. Blížily se mu sté narozeniny a Izmaelovi bylo už čtrnáct. Izmael se stal později praotcem dvanácti arabských kmenů, praotcem Arabů, kteří jsou nejpočetnějším semitským národem. Hospodin také určil jméno budoucího syna Abrahama a Sáry. Bude se jmenovat Izák, to znamená Smíšek. Proč? O tom příště.

vás vladyka +Simeon

Oznámení o dětských letních táborech v Těšově

od mátušky Kateřiny Mastíkové.

I. 30. 6. – 14. 7. děti 7 až 14 let z Prahy a okolí cena 1900,– Kč,
přihlášky ses. Kostelecká, Demjanová – ÚMR Praha

II. 15. – 26. 7. děti 7 až 14 let ze západních Čech (Aš, Rovná, Oloví...), cena 1300,– Kč, přihlášky mát. Kateřina Mastíková, Aš

III. 1. – 14. 8. děti 7 až 14 let z Ukrajiny, cena 1100,– Kč,
přihlášky d. o. Štefan Lohoyda, Lesná

IV. 18. – 28. 8. všechny děti 7 až 16 let, které se nedostaly nebo jim nevyhovovaly předchozí termíny, informace a přihlášky mát. Kateřina Mastíková, tel. 0166/525852, Aš

Vydává Pravoslavná církev v českých zemích, P. O. Box 655, CZ–111 21 Praha 1.

Hlavní redaktor: Dr. Čestmír Kráčmar, Soukenická 10, 110 00 Praha 1. Technický redaktor: Boris Havel.

Redakce si vyhrazuje práva na případné úpravy, či krácení zaslaných příspěvků.

Uzávěrka každého čísla je 10. den předcházejícího měsíce. Vychází druhý týden v měsíci.

Litografie Lokša PrePress Rakovník, tisk Tuček tiskárna Rakovník.

Rozšiřuje PNS. Jedno číslo Kč 16,–, pro předplatitele u distribučního střediska v Praze Kč 15,–.

Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p. ,

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.