Č. Gorazd Kráčmar

Omluva

Vážení čtenáři,

omluvte prosím zpoždění Hlasu pravoslaví č. 3, stalo se tak mým náhlým onemocněním. Děkuji Vám za pochopení a srdečně Vás zdravím.

Č. Gorazd Kráčmar, šéfredaktor

Žertvenik

Když se díváme otevřenými královskými dveřmi do sv. oltáře, vždy zleva od sv. prestolu spatříme ještě jeden stejně vysoký, poněkud menší stůl. Je opřený o východní stěnu chrámu a jmenuje se žertvenik, podle staroslovanského „žertva" překládaného do novodobé češtiny jako „oběť". Připravuje se na něm jedinečná oběť Nového Zákona, nekrvavá oběť Těla a Krve Kristovy.

Podle slov sv. Simeona Soluňského žertvenik představuje chudobu prvého Kristova příchodu – zvláště skromnou jeskyni s jesličkami. Kromě narození Páně symbolizuje žertvenik také Golgotu, místo utrpení Spasitele na Kříži. Při svém narození se totiž Ježíš Kristus již připravoval ke své křížové cestě na Golgotu. Nakonec, na samém konci sv. liturgie, se sv. Dary přenášejí za žehnání zpět ze sv. prestolu na žertvenik. Tehdy se žertvenik stává nebeským prestolem, na nějž vstoupil čtyřicátého dne po svém vzkříšení Pán Ježíš Kristus a posadil se na pravici Boha Otce.

V této souvislosti jsme svědky krásného, ne všem známého jevu, doprovázejícího liturgické dění: jeden předmět v chrámu, v našem případě žertvenik, má několik významů, které se mění podle toho, jak probíhá sv. liturgie. Nad žertvenik proto umisťujeme ikonku Narození Páně a na jeho zadní část vždy stavíme Kříž s trpícím Kristem. Žertvenik je symbolickým znázorněním betlémské jeskyně, jak naznačuje ikona, a zároveň i Golgoty, na což upozorňuje Kříž. Abychom pak mohli vnímat i slávu nebeského prestolu, pokrýváme žertvenik nejprve prostou bílou látkou připomínající plenky, do nichž byl zavinutý Ježíš v jesličkách, a na ni klademe ještě jednu látku, pokud možno odpovídající bohatému odění sv. prestolu, která je obrazem nebeských oděvů Krista Vševládce a Krále slávy.

Žertvenik se sv. prestolem mají mnoho podobného, jako je podobný příchod člověka na svět s jeho odchodem z tohoto světa. Není náhodou, že se jesle podobají hrobu, plenky, do nichž se zabaluje novorozenec, jsou stejně tak bílé jako plátno – pláštěnice – používané dodnes na východě k zavinutí zesnulých. Vždyť smrt těla je očima víry novým rozením člověka do věčnosti, do oblasti nebeského bytí.

Přesto že se žertvenik v mnohém podobá sv. prestolu, nekladou se do něj sv. ostatky mučedníků, nemá antimins ani sv. Evangelium. Avšak je místem posvátným stejně jako sv. prestol. Nesmí se ho tudíž dotýkat neposvěcené osoby. Na žertvenik mohou sahat pouze diakon, kněz a episkop. Z toho důvodu je ve sv. oltáři ještě jeden pomocný stolek, na kterém se krájí prosfory, třídí lístečky se jmény vzpomínanými při bohoslužbách.

Když není při chrámu zvláštní místnost „diakonik" (říznice), uchovávají se bohoslužebné nádoby ve zvláštní skříňce a roucha ve skříni k tomu určené na vhodném místě v samotném sv. oltáři. Na žertveniku kromě sv. Kříže a případně ikon, zůstává, mimo sv. liturgii, pouze lampáda (svícen se svící). Z dějin pravoslavné architektury se dozvídáme, že žertveniky původně ve sv. oltáři nebyly, ale k jejich umístění sloužil boční oltář spojený s hlavním malými dvířky. Hovoří se o tom v apoštolských pravidlech. Z levé strany z našeho pohledu byl boční oltář zbudován pro žertvenik a ze strany pravé, tedy z jižní strany, plnil druhý boční oltář úlohu říznice. Dodnes se zachovává tato praxe např. v chrámu Vzkříšení v Jeruzalémě, kde na místě Božího hrobu jsou dvě svaté místnosti: samotný Hrob, na němž se koná jako na žertveniku proskomidie, a kaple anděla, kde pozůstatek kamene, jímž byl Hrob zapečen, představuje sv. prestol. Jediný cyrilometodějský chrám u nás nedávno postavený podle apoštolských pravidel v Šumperku, má oba zmíněné boční oltáře.

Význam žertveniku ve sv. oltáři zdůrazňuje také pořadí při okuřování vonným kadidlem. Nejprve se okuřuje ze stran sv. prestol a pak zepředu žertvenik, jsou-li na něm připravené svaté Dary. Jinak se okuřuje po sv. prestolu horní místo, pak žertvenik a oltářní ikony. O nich pojednáme v dalším samostatném článku. archiepiskop Kryštof

K ZAMYŠLENÍ

Křesťanství a etika

Mohou být pojmy pravoslaví a etika od sebe oddělovány?

Dějiny všech národů učí, že náboženství a etika kvetou a vadnou současně. V nedávné době komunismu jsme zažili úpadek náboženství a etiky. Ale mnoho bylo tenkrát takových lidí, kteří i dnes mohou říci: „...dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval" (2 Tim 4,7). Mnozí pro víru Kristovu zahynuli. V únoru letošního roku jsme se s hlubokým dojetím účastnili panychid za pravoslavné mučedníky za víru.

„Osvícenství" 17.–19. století poznamenávalo celou Evropu odklonem od náboženství. Avšak náboženství znamená nejen víru v Boha, ale určuje i praktické chování. Křesťanské náboženství je rozhodně praktická veřejná a etická záležitost, něco, co musí být přeměňováno v čin a co by mělo ovlivňovat i politické rozhodování křesťanských států nebo států vycházejících z křesťanské kultury.

Je otázkou, jak evropské a světové křesťanství bude usilovat jednak o vlastní oživení a duchovní prohloubení svého působení v současném světě, jednak do jaké míry se nevzdá odpovědnosti za duchovní stav společnosti.

V souvislosti s řešením otázek, jak obstát v „moderním" světě, jak jej ovlivnit, jak uvést do souladu zděděnou víru a současný svět, v posledních desetiletích uvnitř jednotlivých církví narůstá napětí mezi těmi, kteří zdůrazňují zachování věrnosti tradicím a těmi, kteří usilují o větší otevřenost modernímu světu přizpůsobováním se novým trendům s klamnou nadějí na větší srozumitelnost a působnost křesťanského učení. Tím ale cestu k lidským srdcím nenajdou. Moderností jsou lidská srdce unavena.

Uvnitř jednotlivých náboženství se vedly a vedou diskuse. Ale boj mezi vyznavači stejného náboženského přesvědčení se podobá občanské válce, protože náboženství je nejhlubší a nejvíce zakořeněný etický element v životě člověka. Stále platí: „Maličko kvasu všecko těsto kvasí" (Gal. 5,9). Sv. apoštol Jakub se ptá v epištole (4,1): „Odkud mezi vámi bojové a svárové? Zdali ne odtud: z rozkoší vašich, kteréž bojují v údech vašich?"

Cožpak opravdu stojí za to obětovat pokoj a jednotu Církve ve jménu uspokojení ambicí skupinky lidí?

Také boj mezi křesťany různých konfesí je nepřípustný stejně tak jako proselytismus. V nynější době všeobecného mravního úpadku a vzrušených, přepjatých a ukvapených reakcí je to krajně nebezpečný a nekřesťanský jev, z kterého těží bezvěrci.

Dějiny od Iliady a perských válek do pádu Cařihradu a až do dnešních dnů nás o tom poučily. Tak jako před Alexandrem Velikým Peršané, těžili z řeckých rozepří, tak i potom jejich potomci Osmané těžili z rozepří křesťanských národů. Později se stal nesmírným nepřítelem křesťanství světový ateismus. Proto musíme neúnavně prosazovat věrnost Evangeliu, jednotu naší Církve a vzájemnou solidaritu všech křesťanů. V tom vidím hlavní etickou otázku naší doby.

V novější historii se neobvykle ostře projevují problémy poklesu svědomí a mravnosti. Bez svědomí a duchovnosti nelze nic smysluplného vytvářet. „Obnovení morálky a etiky", jak řekl patriarcha Alexej II., „...by se mělo stát všenárodním úkolem, úkolem každého z nás. Společnost se změní, když budeme vypínat programy televize, ve kterých je promítán film, který propaguje nevázanost, kriminalitu, nepřátelství. Když nepodáme ruku showmanům, kteří kazí děti a mládež. Když nebudeme kupovat výrobky firem, které platí nestydatou reklamu, když budeme trvat na tom, aby stát nedával daňové úlevy mravně pochybným nakladatelstvím, obchodům, divadlům, televizním kanálům. Když nebudeme lhostejni k špatnému chování rozpustilců na ulicích. Společnost musí pochopit, že jednoznačně zavrhujeme nemravné chování a ničivou pseudokulturu".

Pro nás pravoslavné by mělo platit: „...následuj pak spravedlnosti, pobožnosti, víry, lásky, trpělivosti, tichosti; bojuj dobrý boj víry, chápej se věčného života, k němuž jsi povolán byl a pro nějž vyznal jsi dobré vyznání před
mnohými svědky" (1 Tim 6,11–12).

Nejdůležitější a účinné etické pouto je pro nás společné vyznání pravoslavné víry, obec a Církev , které nás spojují vzájemně a spojují nás i s ostatními lidmi. Dnes i na našich bedrech spočívá světová spravedlnost a rozhodování na základě naší křesťanské víry. „Proroci, kteříž věrou přemáhali království, činili spravedlnost, docházeli zaslíbení, zacpávali ústa lvům..." Žid. 11,33.

MUDr. Jiří Karpowicz

Jeromonach Serafím

Člověk, který má toto vše na zřeteli a neustále přijímá duchovní stravu, neřekne, že současná situace v Církvi je beznadějná a že se již nedá nic dělat. Ve skutečnosti způsoby aktivit v naší době mohou být kupodivu velice neobvyklé a neočekáváné. Co z naší činnosti vyjde nevíme. Existuje mnoho různých variant. Nezbývá nám, než se naučit očekávat neočekávané. A připravit se na konání, které se v mnohém liší od toho, co se dělo ještě docela nedávno, avšak stále ještě leží ve sféře a možnostech pravého Křesťanství. Vidění této cesty závisí na umění hledět vzhůru.

Bezprostředně před námi je příklad člověka, který tak žil stále – náš archiepiskop Joann (Maximovič). Je zcela očividné, že neustále přebýval v jiném světě. Vzpomínám, jak často mluvil o duchovním životě. Říkal: „U nás není nic podobného tomu, co je charakteristické pro pozdní světce latinské církve. Oni jakoby neustále přebývali v oblacích. To je klam. Všechna naše svatost je založena na tom, že naše nohy mají pevně stát na zemi. A jsme-li takto vždy na zemi, pořád musíme směřovat svůj rozum vzhůru." A archiepiskop Joann byl právě takovým. Stávalo se, že přišel do našeho obchodu, který byl blízko našeho chrámu (v San Franciscu). Pokaždé měl co nového a inspirujícího říci. Nosil s sebou velkou aktovku. Otevřel ji a řekl: „Podívejte, to je ikona sv. Albana a zde jeho „Život". Kdesi ho našel. Sbíral podobné věci, např. „Životy římských svatých". Byly to různé předměty, které neměly žádný vztah k úřední činnosti při administrování eparchie. Někteří ho ostatně pokládali za špatného správce. Nevím. Ale pochybuji o tom, neboť vím, že když mu někdo poslal dopis, tak obratem od něho dostal odpověď ve stejném jazyce, v jakém byl dopis napsán. V podobných případech jednal velice pečlivě a starostlivě. Ale největší pozornost věnoval tomu, aby byl ustavičně v jiném světě. Tím byl stále inspirující a oživující.

Jeromonach Serafím

Protichůdnou cestou je přeměnit Církev v jakýsi podnik a dbát pouze o administrativní či ekonomickou stránku. Nebo ještě níž – budovat život Církev tak, aby neprobíhal podle zákonů Ducha a Pravdy, ale podle zákonů tohoto světa. Po delším čase takové praxe se ztrácí jiskra, ztrácí se vyšší stránka reality. Archiepiskop Joann nám dává příklad, jak neustále vzhlížet k vyšší stránce skutečnosti, hledět vzhůru, vždy směřovat svou mysl k věcem vyššího řádu. Ukazuje, že čím více vcházíte do onoho vyššího řádu, tím více se přesvědčujete o tom, že jiné cesty není. Jestliže vy, jako pravoslavný křesťan, budete přebývat v takovém stavu, tak vás lidé budou považovat za nenormálního. Budou říkat, že jste pomatený. Ale vy budete žít zvláštním životem, kterým dosáhnete Nebe. Jedinou alternativou je být pohřben v tomto světě, zcela zaplněném mechanismy pro vytváření pohodlí a změtí názorů.

Je podivuhodné, nakolik jsou názory na to, co je dobré, co špatné, co je třeba dělat a co ne, odtrženy od reality. Tak se například rozšířil názor (je velmi charakteristický pro ty v Církvi, kteří přestali přemýšlet o vyšším), že když jdete do chrámu, musíte být teple oblečeni. Není totiž možné sledovat bohoslužbu a připravovat se k sv. Přijímání, jestliže vás zneklidňují zeboucí nohy. „Je to velká vada", říkají nám. Když vás zebou nohy, nebudete mít podíl na duchovním životě ani na blahodati. Takový je názor. A je absolutně lživý. Svatí Otcové žili v různých dobách a v rozdílných podmínkách. A ačkoli z toho nevyplývá záměrně se trápit mrznoucíma nohama, může taková okolnost posloužit k užitku. Může nám pomoci zaujmout poněkud střízlivější postoj k duchovnímu životu a vzdát díky Hospodinu za pozemská blaha, která můžeme každým okamžikem pozbýt a nepovažovat za samozřejmý veškerý tento komfort a pohodlí.

Jestliže v současné době chce někdo něco v Církvi vykonat, a nemá ustavičný zřetel a směřování k nebeskému, ten ztratí jiskru horlivosti, zájem o duchovnost a stane se světským. A světský znamená mrtvý, duchovně mrtvý. přístě: Rozum otců

přeložil jerej Patrik

Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha!

Všichni s vámi, drazí, v této době těžce prožíváme to co se kolem děje. Všichni jsou neklidní, a jakoby zachváceni nepokojem. Je ale nutno říci, že tímto neklidem, jsou vinni všichni. I my jsme tím vinni. Přestali jsme žít křesťansky. Přestali jsme žít podle přikázání Božích. Trpělivost, milosrdenství Boží je vyčerpáno a Pán dopouští krveprolévání v občanských válkách. Proto musíme stroze obrátit pozornost k sobě samým, ke svému životu. Abychom žili náš život v duchu Evangelia, v duchu učení Krista Spasitele. My jsme od Krista odešli, neplníme Jeho přikázání a žijeme podle své vůle. Proto nás nakonec potkává takové trápení. A může být ještě hůře. Proto je třeba žít životem podle učení Spasitele, ke kterému nás volá náš Pán Ježíš Kristus ve svém Božském Evangeliu.

O hříchu odsouzení jsme již hovořili před časem. Hovořili jsme o tom, že tento hřích je velmi rozšířen mezi lidmi. A i když se zdá být bezvýznamným, způsobuje mnoho zlého. Proto je třeba se mu vždy vyhýbat. Také jsme hovořili o tom, že tento zvyk, tato vášeň pramení v nedobrém srdci – zvyk odsuzovat, posuzovat konání bližního. Hovořili jsme o tom, že hřích odsuzování je zapovězen samotným Spasitelem. Neboť Hospodin, znaje nemoc naší lidské přirozenosti, přísně přikázal: nesuďte, abyste nebyli souzeni (Mt 7,1).

Nemáme právo soudit bližního. Nedali jsme mu život, ani jsme jej nevychovávali. Není nám podřízen a my nemáme jakoukoli moc soudit jeho činy. Máme jednoho společného – Hospodina. Soud lidí, kteří rádi odsuzují bližní, je soudem nečestným. Je zrcadlem stavu odsuzujícího. Slova a skutky bližních, ve kterých často není nic špatného a hříšného, bývají pokřiveny slovy lidí zlořečivých. Pomlouvači připisují lidem, kteří se ničím neprovinili, těžké hříchy a o těchto „hříších" vypráví všem, tajně i zjevně pomlouvají, odsuzují a ponižují.

Například, jeden člověk zbohatl čestnou prací, přičinlivostí a šetrností. A pomlouvači jej hned obviňují z rozkrádání. I lidé, kteří jsou v přátelském vztahu, se také dokáží bez okolků odsuzovat. V jejich vztahu okolí vidí jakési nečisté pohnutky a cíle. Také slušní lidé, kteří milují Boha, milují chrámy, modlitby, i oni často propadají různým pomluvám a nařčením. A milovníci pomluvy tento hřích, který mezi lidmi je, ještě mnohonásobně zveličí. Jakmile se projeví jen náchylnost k hříchu či skrytá myšlenka, pomlouvači již vidí těžké, veliké, hrubé přestupky a vše hlasitě rozhlašují. Současně vůbec nepřihlížejí k pokání, nápravě zhřešivšího. Možná, že člověk, který zhřešil, v tichosti osamění před Bohem oplakal své hříchy, odsoudil sebe sama. A před Bohem nyní stojí více ospravedlněný, než hanitel, který ho soudil, podobně jako když celník odešel z chrámu více ospravedlněn, než farizej, který ho odsoudil. A proto farizejský soud zlořečivých lidí je vždy nespravedlivý, trestuhodný, vždy samozvanný a odsouzeníhodný.

Odsouzení bližního je těžký hřích. Je nám přikázáno milovat druh druha, je nám přikázána láska. Všichni, kdo mají rádi pomluvu, těžce hřeší proti tomuto přikázání. Komu se podobají tito klevetníci, takový zlořečiví lidé, kteří proradně odsuzují bližního? Takoví lidé se podobají odvěkému lidskému vrahu – ďáblu, který nenávidí veškerou pravdu a lásku, a který vždy hledá zlo a raduje se z něj. Snaží se, aby zlo zvítězilo. Podobají se zlostnému klevetníku, který pomlouval před Bohem spravedlivého Joba. Mnoho, mnoho zla způsobují takoví klevetníci, zlořečící svému okolí. A také je věru čeká nedobrý osud. Neboť budou potrestáni spolu s ďáblem – klevetníkem. Vždyť kolik slušných lidí díky pomluvě přišlo o zaslouženou důstojnost a čest! Občas přicházejí dokonce i o život. Kolik rozladění přinesly pomluvy a zlořečení do spořádaných rodin! Manžele, upřímné přátele dělají nepřáteli, probouzí nedůvěru k lidem, kteří si zaslouží důvěry. Nedává lidem talentovaným zaslouženého postavení a otvírají cestu k takovému postavení lidem nicotným a neschopným. Hle, nakolik trestuhodný, nakolik škodlivý je pro společnost, pro stát, hřích – pomluva, zlořečení, odsouzení. Proto se musíme obávat tohoto hříchu a pamatovat přikázání Kristovo: nesuďte a nebudete souzeni, nepotupujte a nebudete potupeni... (Lk 6,37).

My sami musíme hledět na sebe sama, na své hříchy, na své vady a napravovat je, ale ne posuzovat skutky svých bližních. Jeden kazatel, odhalujíce tuto vášeň odsuzování bližních z důvodu mravního pádu, hovořil takto: „Jeden náš bližní padl. Ale copak jste vy, kteří ho odsuzujete, sami nikdy nepadli? Bude vám snad příjemné, když bude někdo vyprávět o vašich špatnostech, na které jste již zapomněli? Vy na to odpovíte, že váš život byl bez velikých prohřešení. Souhlasím. Ovšem připisujete tuto ctnost sobě? Pokud se vám nedostávalo příležitostí k pádu, kolikrát jste k němu směřovali v myšlenkách. Kolik bylo ve vaší duši přání, náklonnosti k hříchu? Ukažte nám, jestli se odvážíte, svůj vnitřní život. Vyprávějte o svých skrytých myšlenkách, které lidé neznají a nevidí. O svých hanebných vášních, o svých nedůstojných přáních. A když se tato hříšná hlubina rozprostřela po vaší duši a rozumu, navenek byl váš vnější život bezúhonný. Vážili si vás a ani jedno lidské oko nespatřilo, co se dělo ve vaší duši. A předpokládám, že v jednom z těchto okamžiků vášeň zažehla vaše srdce, plenila vaše svědomí. Pokušení bylo nejsilnější... A co by se s vámi stalo, pokud by někdo spatřil váš pád a začal o něm vyprávět lidem? Bylo by vám to příjemné? Proto pokud vás chrání milosrdenství, je to tak pouze dobrotivostí Boží. Pán vám nedá padnout, chrání vás. A pokud by vás nechal vašim vlastním instiktům, vášním, dávno byste již zahynuli.

A pokračuje dále: „Váš bližní padl. Ale znáte jeho historii? Jeho narození? Jeho okolí? Byla v jeho minulosti dobrá výchova, v dobrém prostředí? Cítil slzy, varování matky-křesťanky? Bylo to křesťanské prostředí? Bylo mu od začátku zjeveno Evangelium? Nejspravedlivější Hospodin spravedlivě soudí na svých vahách, kdo z vás je více odpovědný a vinný; ty, který jsi dostal velký talent a poznání. Nebo ten, který nepoznal nic?" K čemu nás volají tato slova – za prvé – k vnitřnímu obrácení, vnímání sebe samých a k horlivé pokoře před Bohem. A druhé – k hlubokému porozumění a slitování s padlým člověkem.

Vídíme, že andělé – bytosti dokonalé, svaté, čisté, blízké Bohu, se první radují a oslavují Boha za spasení padlého člověka. Oni nejvíce soucítí a trpí spolu s padlými bytostmi. Proto jsou-li andělé svatí, dokonalí, cele soucítí s padlým hříšníkem, proč bychom se my nemohli pokořit a s hříšníkem soucítit – my, kteří padáme do nesčetných hříchů a omylů? Soud nám nepatří. Proč? Protože my můžeme soudit pouze podle toho, co vidíme, ale co se děje v duši člověka, ví pouze Srdcíznalý Bůh.

Viditelné, vnější nelze soudit. Někdy se stává, že se člověk navenek zdá počestným, ale uvnitř může být velikým hříšníkem. A naopak člověk, kterého lidé považují za velikého hříšníka, je v Božích očích člověkem spravedlivým. Například, pokud člověk udělal něco dobrého, lidé ho chválí, považují jeho čin za šlechetný. Ale jestli člověk něco udělá jen proto, aby ho lidé chválili a oslavovali, nemá jeho čin v očích Božích žádnou mravní hodnotu. Je nicotný, zištný. Takových příkladů by bylo mnoho.

Ctihodný Vitalij Alexandrijský se nechával přes den najímat na práci a v noci chodil do domů padlých žen. Všichni lidé ve městě ho považovali za prostopášníka. A on přitom vydělané peníze dával těmto ženám na živobytí, aby je uchránil od hříchu. Andreje, jurodivého pro Krista, považovali lidé ve městě za blázna, plivali na něho, dokonce ho bili a posmívali se mu. A přesto byl spravedlivým před Hospodinem. Není možné, abychom my hříšní jakkoliv soudili skutky bližního.

Jednou se bratří obrátili na ctihodného Pimena s otázkou, jestli je dobré, pokud vidí zhřešit bratra, zamlčet, zakrýt jeho hřích. Ctihodný řekl: „Ano. Jestli skryješ hřích bratra, tak Hospodin skryje tvůj hřích." Jiní otci Pimenovi řekl: „Slyšel jsem o jednom bratru něco neslušného. Nenechává mne to klidným. Chci odtud odejít". Ctihodný se zeptal: „Je skutečně pravda, co jsi o bratru slyšel?" „Ano", řekl, „pravda, řekl mi o tom jeden důvěryhodný člověk". Ctihodný namítl: „Pokud by byl důvěryhodný, nic nedobrého by o bratru neřekl". Bratří se k němu ještě obrátili s otázkou: „Jakou dáš odpověď Bohu, když vidíš hřešícího bližního a neusvědčíš ho?", ctihodný odpověděl: „Řeknu Hospodinu: ,Hospodine, rozkázal jsi nejprve vyjmout břevno ze svého oka a potom teprve třísku z oka svého bližního´. Tak vyplním jeho přikázáním". Ano, takto shovívavě svatí lidé hleděli na nemoci bližního, skrývali ji! Nevykládali o nich, nerozhlašovali, vše přikrývali láskou.

Jak těžký je hřích odsuzování! V „Životech" svatých se vypráví o následujím příběhu. Jednou k jakémusi podvižníku Joannovi přišel starec, aby si od něj vzal požehnání. Joann se ho zeptal: Nu, jak žijí moji bratři?" Starec odpověděl: „Sláva Bohu, vašimi modlitbami". „A jak žije ten mnich, o kterém jsou ony nedobré řeči?" „Špatně žije a nenapravuje se, žije špatně jako dřív". Joann zaúpěl: „Ó, neštěstí na něj!" S těmi slovy upadl jakoby do mdlob, jako by snil. Ve snu viděl, že stojí před Golgotou. Na Golgotě Spasitel – mezi dvěma lotry. Když se chtěl přiblížit, aby se Spasiteli poklonil, Pán řekl andělům: „Vyžeňte ho, neboť je to antikrist, odsoudil svého bratra před Soudem mým". Jakmile ho andělé začali vyhánět, jeho mantije se zachytila a zůstala tam. Rychle se probudil. Chvěl se strachem. Vzdychl a řekl: „Ano, toto je můj těžký den!" Bratr se ho zeptal, co se stalo. Vyprávěl mu o tom snu: „To, že se moje mantije zachytila a zůstala tam znamená, že jsem přišel o ochranu a blahodať Boží za hřích odsouzení". Sedm let se modlil za odpuštění tohoto hříchu. Nejedl chleba a žil mimo kelii, nikoho nepřijímal, s nikým nehovořil. Po sedmi letech se mu ve snu zjevil Pán a vrátil mu mantiji. Joann poznal, že mu Pán hřích odpustil. Takové je Boží poučení v posvátné tradici.

Musíme odsuzovat pouze sebe, pouze sebe obviňovat. Říkají: „Druhé odsuzujeme proto, že neznáme sami sebe. Jestli bychom znali sami sebe, nikdy bychom se neodvážili odsuzovat druhé". A to nechť nám, drazí bratři a sestry, poslouží jako poučení, návod, abychom správně plnili přikázání Boží. Odsuzovat sami sebe a napravovat své nemoci, své hříchy, své zvyky, své špatné vlastnosti, kterých máme každý veliké množství. To je dobrá věc, naše svatá povinnost. Takto musíme konat, jinak nebudeme spaseni. Musíme postupovat od jednoho k druhému. Pouze takovouto sebenápravou, očištěním může napravit sebe sama od svých hříchů. Otevřít tak volnou cestu do Království Božího, které Pán přislíbil těm, kteří si je otevřít přejí. Amen

z ruštiny přeložil Boris

VÍRA A UMĚNÍ

Geova olejomalba „Co je pravda"

Možná ten biblický obraz dobře znáte. V roce 1890 jej vytvořil ruský malíř Nikolaj Nikolajevič Ge (1831 – 1894) a s originálem jste se mohli setkat v moskevské Treťjakovské galerii. V namalovaném výjevu proti sobě stanuli dva muži, reprezentující dva rozdílné životní postoje, dva světy. Jeden se těší záři paprsků, druhý je ponořen do stínu. Prvý je sebevědomý, bohorovný, hrdý na své privilegované postavení. Je to představitel světské vlády, zahrnovaný poctami, Říman v plném lesku moci. Ten druhý je galilejský nuzák, stojí zde zubožen v hadrech, ponížen, rozedrán a zmučen, zbaven lidské důstojnosti, sražen až na dno. Je to vskutku Muž bolesti, o jakém jsme čítali v 53. kapitole Izaiášova proroctví. Zdálo by se, že jej zavrhl sám Bůh. „Pokutován jest i strápen, však neotevřel úst svých. " (Iz 53,7). Na svých bedrech nese lidské bolesti, prošel všemi představitelnými mukami.

Kdo půjde a vysměje se poníženému? Je zbit a sotva může mluvit. A přece hlas, který vychází z jeho úst, říká tváří v tvář sebevědomému hodnostáři na výsluní slávy: „Já jsem se k tomu narodil a proto jsem na svět přišel, abych svědectví vydal pravdě; každý, kdo jest z pravdy, poslouchá hlasu Mého." (Jan 18,37) Podle Janova Evangelia položil vzápětí římský prokurátor svou známou otázku „Co jest pravda?" (18,38). Vypadá to na otázku hodnou filosofů. Ti na ni odjakživa hledali odpověď: jedni spatřovali pravdu v objektivní realitě mimo vůli člověka, jiní jen v subjektivním lidském vědomí. Jedněm byla pevnou neměnnou konstantou, jiným věčně unikavou veličinou. Objevil se i názor: jakmile je pravda vyslovena a formulována, v tom okamžiku se stává lží.

Jenže otrhaný a všemi opovrhovaný muž z obrazu, který vydal svědectví pravdě, hovořil o jiných hodnotách a jiné pravdě, než jaká je zachytitelná elementární smyslovou zkušeností nebo filosofickou spekulací. A ten, kdo zde vyslovil tu zdánlivě filosofickou otázku (jak ho chápal např. Karel Čapek ve svých Apokryfech), vůbec nebyl filosof.

Do Geova ateliéru jednou vstoupil hrabě Lev Tolstoj a užasl. Pozorně si prohlížel právě dokončené plátno a zadíval se do výrazu a gest obou zobrazených mužů. Zamyslil se. Po chvíli prohlásil, že teprve před tímto dílem si v celém dosahu uvědomil, co asi mohla Pilátova otázka ve skutečnosti znamenat a jaký byl její obsah.

Dříve mu často připadalo, že text daného místa v Evangeliu je snad náhle přerušen. Jako by zde chyběla následující věta s Ježíšovou odpovědí. Ztratila se? Byla vyškrtnuta? Zapomněli na ni pozdější opisovači?

„Pilát se otázal, co je pravda, a nevyčkav odpovědi, vyšel k zástupu. A všichni to tak čtou, a všichni to tak myslí." Teprve z Geova obrazu spisovatel vyrozumněl, že se událost ani nemohla odehrát jinak. Žádná věta není vynechána, prozrazuje to prokurátova arogance. Jeho otázka vtiskuje plátnu docela jiný smysl než filosifický. „Pilát se netázal po podstatě pravdy tak, že by byl zvědav na odpověď. Nikoli. Formou otázky pouze nadutě vznesl námitku. Po Kristových slovech se jen významně pousmál a s pohrdavým gestem ruky ledabyle prohodil: „Co je pravda?"

On to přece ví lépe. Pro něho je pravda tam, kde je moc, kde je síla, kde jsou k dispozici potlačující prostředky. A filosofická nebo jakákoli jiná pravda? To přece mocného nemůže zajímat, takovou pravdu považuje za věc velice relativní a spornou. Problém pravdy je problémem těch, kdo „nic neznamenají".

A tak o Pilátovi pod dojmem Geova díla Tolstoj usoudil: „Předpokládaje, že svou otázkou již řekl všechno, vzdálil se k zástupu. A tam oznámil, že na Kristu nenachází žádnou vinu. – V takovém světle je výjev představen. To je nové. To je hluboké. A jak mocně, jak zřetelně to obraz vyjadřuje! Ten oholený, tlustý zátylek římského prokurátora, ten poloobrat plného, dobře živeného smyslného těla, ta arogantně vztažená ruka – to všechno je velkolepé, žije, dýchá, strhuje a vrývá se do paměti. A tvář? Při vší vznešenosti onoho římského úředníka je v jeho očích vidět otrocké znepokojení a bázlivé chvění malicherné duše. Bojí se, aby ho neposlali do Říma. Všechnu zlobu své bezmoci si později vylil po marné polemice se staršími kvůli nápisu na Kříži, když řekl: „Co jsem psal, psal jsem" (Jan 19,22). To jeho malodušné vzezření zachycuje Ge přímo obdivuhodně: přes tógu, granátnický vzrůst, vznešenou postavu. Zdá se opravdu, že Pilát je tak maličký před Trpitelem, který tam stojí po noci protrpěné v žaláři, snáší soud i urážky, ale každým tahem své tváře zrcadlí duchovní sílu a radost z Otcovy blízkosti. Ten obraz si zaslouží obdiv. Ano, tak se má malovat!"

Tenkrát prý Ge, překvapen spisovatelovým nadšením, se bránil: „Nechvalte prosím, jinak přechválíte, až zpyšním. Já se naopak bojím, že malovat nedovedu."

Malířovy rozpaky zaznamenal Tolstého přítel Izák Fajnerman, který se návštěvy zúčastnil.

Pro samolibého Římana nebyla pravda ničím. Pro filosofy se stala věčným problémem. Čím je však pro křesťana? Vladimír Losskij ji nazývá „existenciálním společenstvím s Kristem" (Vision de Dieu). Pravda je Božím Slovem, Logem, Jeho Zákonem (Žalm 119,142). Vstoupit do plnosti pravdy tedy neznamená nic jiného než sjednotit se s Kristem, „odumřít" sobě a svým sobeckým přáním, v pokoře se dotknout kristovské
roviny Božství. Ponořit se do Ježíšova stínu a zahlédnout Vzkříšení v Bohu, stanout na prahu Života. Pravda osvobozuje (Jan 8,32). Čili: projít theosí do Boží náruče.

PhDr. Otakar Aleš Kukla

K historické anamnéze přílivu českých osadníků do Volyňské gubernie ruského impéria ve druhé polovině 19. století patří také otázka náboženské identity. Hostitelská státní moc dobře věděla, že čeští přistěhovalci jsou římskokatolického vyznání. Proto o ně duchovně nejprve zcela spontánně pečovali polští římskokatoličtí kněží, ale často i ruští či ukrajinští pravoslavní duchovní. V kronice české obce Kvasilova se o tom zachoval tento zajímavý údaj: církevní obřady, jako zaopatřování nemocných… a pohřby vykonával pravoslavný „báťuška" ze sousední ukrajinské obce Kornina, křty a oddavky konali katoličtí kněží z blízkého města Rovna.

Drtivá většina českých osadníků se volyňským státním úředníkům představila jako potomci husitů a ústy svých předáků žádala o zřízení zvláštní husitské církve. Takový názor na otázku české náboženské identity vyslovil již na slovanském sjezdu v Moskvě r. 1867 František L. Rieger. Ruské úřady bez administrativních průtahů zřídily komisi pro založení zvláštní české církve, jež svůj program zpracovala do tří tezí:

1) přechod českých kolonistů z katolické církve na husitství není v rozporu s předpisy platnými v Rusku o zásadách náboženské tolerance,

2) zřízení českých farností patří do kompetence ministerstva vnitra,

3) zřízením českých farností se pověřuje ministerstvo vnitra.

Byly to proto orgány ruského ministerstva vnitra, které získaly tři duchovní osoby z českého vnitrozemí a též jim stanovily státní plat ve výši 600 rublů ročně. Těmto
duchovním vydala vládní komise pro jejich působení na Volyni konkrétní směrnice:

a) rozchod s římskokatolickou církví, zavrhnutí papežství,

b) po příchodu na volyňské farnosti vstoupí do manželského svazku,

c) bohoslužby budou konat v české řeči,

d) přijímání bude podáváno pod obojí způsobou.

S přihlédnutím k hustotě osídlení došlo r. 1872 k vytvoření nejprve dvou farností : dubenské se sídlem v Podhájcích a hlinské, v nejstarší a zároveň největší české obci v blízkosti dnes okresního města Rovna. Později, ještě však v témže roce, byla založena ostrožská farnost se sídlem v Hulči České (20 km od města Ostrog). Po vytvoření zmíněných farností a ustanovení pro ně původně římskokatolických duchovních z Čech: v Podhájcích Václava Hrdličky, v Hlinsku Jana Sasky a v Hulči České Františka Kašpara, přistoupila komise ke kodifikaci nového církevního útvaru s pracovním názvem Jednota husitská či Církev česko-husitská. Protože taková církev zatím nikdy neexistovala, měli duchovní již pro ni ustanovení jménem svých farníků nejprve vytvořit vlastní společné vyznání. Jejich praktický náboženský liberalismus se věroučně opíral o učení českých bratří a svoji podobu též hledal ve starokatolictví. Po kyjevské poradě pravoslavných teologů s českými duchovními v r.1879, uspořádané státní správou, se projevila nejednotnost názorů českých kněží na profilování husitské církve. Shodli se ale na starokřesťanských dogmatických základech, na vyučování náboženství podle pravoslavného katechizmu a budování chrámů též podle starokřesťanských vzorů. Státní úřady proto dále doufaly ve vytvoření české husitské církve. Ministerstvo vnitra si přálo, aby si Češi řešili své náboženské záležitosti sami.

Z těchto důvodů podpořili konání náboženských sněmů v Kvasilově v přirozené enklávě českého osídlení Volyně. První sněmování se uskutečnilo r. 1880 za účasti všech tří kněží, čtyř učitelů (z 26) a 53 vybraných delegátů z 27 osad. Jeho jednání narušil předčasný odchod faráře Jana Sasky. Nevyrovnal se totiž s odmítnutím svého návrhu na zřízení starokatolické církve namísto husitské církve. Češi na tomto sněmu poprvé vyhlásili ve věcech náboženských zásadu svobody svědomí. Prakticky se ale rozdělili na dva tábory:

1) větší část byla pro vytvoření české církve založené na zásadách české konfese z r. 1535 uznávané v Rusku již 200 let

2) část menší pak pro ustanovení starokatolické církve vzniklé po I. vatikánském koncilu r. 1870.

Ani za této situace se zástupci státní správy nevzdali naděje na vytvoření nezávislé české husitské církve. Ministr vnitra L. S. Makov dal pokyn ke svolání dalšího českého náboženského sněmu opět do Kvasilova v den svátku svatého Václava roku 1881. Zástupce gubernátora sněmovníky ubezpečil, že jim vláda ponechává možnost svobodné volby církevní příslušnosti, vytvoří pro ně další farnosti a nadále bude platit služné duchovním. Jenom očekává, že se shodnou na jasné společné církvi. Druhý kvasilovský sněm však Čechy k náboženské jednotě opět nepřivedl. Stoupenci evangelického husitství nedokázali přesvědčit zastánce starokatolické orientace. Vláda, i po této zkušenosti, se ještě několik let loučila s představou o vytvoření české husitské církve, která by nebyla závislá ani na polském katolicismu, ani na německé reformaci. K rozhodnutí zrušit dosavadní tři česko-husitské farnosti a postavit činnost jejich duchovních mimo zákon přispělo stále se prohlubující rozdělení českého obyvatelstva na dvě znepřátelené skupiny. Stalo se tak v r. 1888. Češi si mohli sami zvolit v Rusku uznaná nebo tolerovaná náboženství.

Všichni tři čeští faráři přijali pravoslavnou víru, i když nesplňovali kanonická pravidla a nemohli dále vykonávat své duchovenské povolání. Jan Saska se stal učitelem v Novgorodě Severském v Černigovské gubernii. Václav Hrdlička a František Kašpar pak učili latině na gymnáziu v Kyjevě. S nimi se pro pravoslavnou církev rozhodla také většina českých obyvatel Volyně. V již citované kronice obce Kvasilova byl o tom učiněn tento záznam: všechno to skončilo tím, že roku 1888 (Kvasil, Hulč a ještě některé osady 15. července, na den sv. Vladimíra) velká část volyňských Čechů přijala pravoslaví a náboženské i sousedské rozepře pomalu umlkly. Jen několik desítek rodin se připojilo k polským římskokatolickým farnostem nebo ke stávajícím evangelickým církvím.

Důvody pro rozhodnutí i za ostatní vyjádřil Jan Saska v neděli pravoslaví v žitomirském katedrálním chrámu, kde po vstupu do pravoslavné církve takto oslovil své krajany: „Proč bychom hledali daleko a zbytečně to, co se nachází tak blízko…? Naším nejcennějším dědictvím slovanských prvoučitelů je pravoslaví. Nepřijal jsem dnes žádnou novou víru, nezměnil jsem ji, ale vracím se k prvotní víře našich úctyhodných předků."

Sedmnáctileté působení českých duchovních mezi „husitskými" Čechy do r. 1888 můžeme chápat též jako přípravu k návratu do lůna původní cyrilometodějské církve, jejíž dědičkou je i Ruská pravoslavná církev. V této velké domácí církvi bylo vždy dostatek prostoru pro specifickou českou zbožnost, která měla vždy náklonnost k osobní samostatnosti a kritičnosti. Protože český člověk musel projít řadou dějinných a společenských zvratů, řídil svoji duchovní orientaci podle historických reminiscencí: cyrilometodějství bylo onou nejhlubší národní i náboženskou zkušeností, která sjednotila české kolonisty na Volyni. Později také vedla k vytvoření samostatné České pravoslavné církve v předválečném Československu. Po hromadné reemigraci několika desítek tisíc volyňských pravoslavných Čechů do vlasti r. 1947 získala Pravoslavná církev v Československu samostatnost. Pravoslavní bratři a sestry z Volyně založili v Čechách a na Moravě nové, vlastní církevní obce, ke kterým se připojili i věřící rodiny z druhé vlny reemigrace r. 1991, z nichž se opět většina hlásí k cyrilometodějské pravoslavné víře. archiepiskop Kryštof

Literatura:

1. Cerkovnyje vedomosti, č. 12/1888, str. 370 – 371

2. Cichocka Z.: Kolonje czeskie na Wolyniu, Warszawa 1928

3. Folprecht J.: Volyňští krajané, Praha 1947

4. Křivka J.: Náboženské a národní dějiny volyňských Čechů, rukopis 1988

5. Mičan V.: Česká emigrace v Polsku a na Volyni, Brno 1924

6. Velenský J.: Kronika obce Kvasileva, Kvasilov 1929

O knize „Pravoslavný svět"

Teprve dnes se mi dostala do ruky vzácná a potřebná publikace. Pravoslavná bohoslovecká fakulta PU v Prešově vydala v roce 2000 knižně významnou studii „Pravoslavný svět" s podtitulem Přehledné dějiny patriarchátů a místních církví. Autorem je archiepiskop pražský a českých zemí vladyka Kryštof.

Tato práce je a bude neocenitelným pomocníkem studujícím bohosloví, duchovním, ale i laikům, především nám pravoslavným, ale i těm, kteří projevují zájem a chtějí se s pravoslavím blíže a důkladněji seznámit. V dnešní době jejich počet, zejména mezi mladými, stále roste.

Studie dává ucelený pohled a bohaté informace o dějinách i současnosti, organizaci i o významných osobnostech pravoslavných církví.

Velkým kladem studie je to, že byla napsána jasným, srozumitelným jazykem, věty a myšlenky logicky navazují, jednotlivé stati jsou dobře členěny, celkový způsob podání je neobyčejně čtivý i když jde vpravdě o práci odbornou.

V úvodu pod nadpisy „Kriteria Církve", „Synodalita v Církvi" a „Diptychy", „Církevní autokefalita a autonomie" jsou stručně a srozumitelně vysvětleny základní pojmy.

Hlavní obsah je pak rozdělen do čtyř oddílů:

První oddíl pojednává o historických patriarchátech: konstantinopolském, alexandrijském, antiochijském a jeruzalémském a to z historického pohledu až po současnost.

Druhý díl nazvaný „Novodobé patriarcháty" stejným způsobem, tj. od počátku po dnešek, seznamuje s ruskou, gruzínskou, srbskou, rumunskou a bulharskou pravoslavnou církví. Jejich pohnutý vývoj zanechává v čtenáři hluboký dojem.

Třetí oddíl nazvaný „Arcibiskupství" mluví o kyperské, řecké, albánské a finské církvi. Oddíl bude pro mnohé objevný, protože o osudech těchto církví jsme se ne tak často dovídali.

Čtvrtý oddíl nazvaný „Metropolie" popisuje historii a současnost jedné z autokefálních církví – Polské pravoslavné církve.

Kniha vykresluje složitou a nelehkou, ale přesto triumfální a vítěznou cestu, kterou Pravoslavná Církev urazila od svých počátků před dvěma tisíci lety až po dnešek. Věřme, že bližší seznámení s ní bude mocným duchovním podnětem pro pravoslavné a informace o pravoslavném křesťanství budou dobrou pomůckou i na poli misijním. Vždyť rád může mít každý jen to, co dobře zná.

sestra Stanislava Karpowiczová

Obrázky ze Svaté Země

V úterý 22. ledna 2002 v Památníku smíření při katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze měl archiepiskop pražský a českých zemí Jeho Vysokopřeosvícenost Kryštof opět jednu ze svých pravidelných přednášek tentokrát s promítnutím diapozitivů o pouti po Svaté Zemi. Sešlo se mnoho věřících, kteří s velkou pozorností naslouchali poutavému výkladu – komentáři.

Města, chrámy, monastýry, všechny největší svatyně stanuly před očima přítomných a to zapůsobilo na přítomné hlubokým dojmem. I exotická příroda, spojení mrtvé a pochmurné pouště se zelení oáz, vyvolávala jakýsi zvláštní pocit radosti a rozpaků. Viděli jsme svatá místa, kde Pán náš Ježíš Kristus přišel na zem ne jako Všemohoucí Bůh, ač jím zůstával, ale jako Člověk, který žil a učil lidi žít dle zákona Božího, kde byl za nás hříšné ukřižován. Není snad pravoslavného člověka, který by si nepřál nebo snad neusiloval, aby mohl navštívit Svatou Zemi.

V monastýrech Svaté Země žije mnoho monachů, mezi nimi i Rusů a Srbů, kteří plní své mnišské poslání často v komplikovaných podmínkách. Vladyka Kryštof často sloužil Božskou sv. liturgii v chrámech a monastýrech, měl mnohá zajímavá setkání a diskuse s jinými hierarchy. Náš vladyka také dostal cenný dar a to ikonu svaté velikomučednice Kateřiny s částí jejích svatých ostatků, což je pro nás věřící velkou radostí a útěchou.

Zajímavý byl i výklad o kultuře a životě místních obyvatel, ale také pohled na to, jak poutníci na památku své návštěvy ve Svaté Zemi v ní zasadili stromky. Velmi působivým byl závěrečný obraz: nad osamocenou palmou tmavá obloha a nad ní jediný paprsek zapadajícího slunce.

Dlouho bylo ticho. Bylo o čem přemýšlet. Domnívám se, že tento paprsek zapadajícího slunce právě naopak zapálil v srdci každého přítomného světlo víry, naděje a lásky.

Děkuji z celého srdce našemu vladykovi za to, že nám dal možnost, abychom se sami stali poutníky a mohli tak vnímat celou tu krásu, nenapodobitelnost a duchovní bohatství Svaté Země. Děkujeme Vám, vladyko, za Vaši práci, za Vaše modlitby a za to dobré, co rozséváte do našich duší, do našich srdcí.

mátuška Světlana Ončulenko

Věřím, že projekt ECSSU je v souladu s posvátným charakterem místa a obohatí kulturně duchovní duchovní prostor integrující se Evropy.

Kryštof, archiepiskop pražský
a českých zemí

Malé zamyšlení

Vládci tohoto světa již od pradávna, kdy začaly vznikat první státní útvary, cítili potřebu vědět, kolika lidem vlastně vládnou. Tedy kolik poddaných má platit daně, kolik potencionálních vojáků má panovník k dispozici…

Doba se změnila, ale potřeby dnešních vládců jsou obdobné. Zajímá je však ještě mnohem víc než při sčítání lidu v dobách Ježíšových za císaře Augusta. Člověk se všemi svými informacemi je dnes nakonec uložen v elektronickém systému jako položka, kterou lze kdykoli otevřít, prozkoumat a uložené informace použít. I když nás odborníci ubezpečují, že těchto informací nelze zneužít, neboť k nim nemá přístup každý, víme, že „šikovní" počítačoví piráti zvaní „hackeři", dovedou vstoupit skoro do jakéhokoli systému.

Smyslem těchto řádků není vést spor s počítačovými experty, nýbrž poukázat na plíživé nebezpečí z podobné registrace občanů. Specialisté z různých oborů hovoří o možnosti dokonalé evidence všech obyvatel planety Země, která by se prováděla ihned při narození člověka např. implantací speciálního mikročipu pod kůži na ruce či na hlavě, kam by se v průběhu života ukládaly všechny potřebné informace. Takový mikročip by sloužil nejen k okamžitému zaměření a vyhledání jedince v případě policejního stíhání, ale sloužil by také jako přístupový kód k bankovnímu kontu, k evidenci daní, ke zdravotnímu a jinému pojištění. Ukládaly by se do něj specifické informace o vzdělání, průběhu zaměstnání, či o případném trestním stíhání… Nechce se ani domyslet, co by takový systém znamenal pro fanatické šílence, teroristy, hackery, kteří by systém dokázali narušit, ale také pro státní úředníky, kteří by třeba zablokovali a dočasně vymazali z evidence občana včas neplatícího poplatky za elektřinu nebo telefon. Ten by pak nemohl vstoupit do svého domu, nakoupit, telefonovat, protože by neexistoval! Myslíte si, že je to šílené, že? Ale přesto se taková zpráva tu a tam objeví. Mně to potom vždy přinutí otevřít sv. Písmo, knihu Zjevení a s úžasem sledovat, jak se slova 13. kapitoly tohoto mystického spisu pomalu naplňují.

V nedávné době jsme zažili sčítání lidu včetně různých diskusí s ním spojených. Osobně znám několik lidí, kteří záměrně neuvedli, kolik mají automobilů, praček, ale také bytů a domů. Někteří si vymysleli jméno, pozměnili rodné číslo, nechali prázdné celé rubriky, které nebyly povinné. Myslím si, že bych pak výsledky takového sčítání musel brát jako statistik s velkou rezervou. Ovšem aniž by sčítání bylo oficiálně hotové, vyrukovali na nás jeho autoři s dílčími údaje o počtu věřících v naší zemi, aby se panovníci mohli pochlubit s tím, kolik že to věřících ubylo a že vlastně církev není partnerem státu, protože je to jen jakýsi spolek ne nepodobný třeba spolku na ochranu zvířat. Zapomněli však zdůraznit, že náš občan nerad vyplňuje dotazníky povinné, natož pak nepovinné! Zapomnělo se zdůraznit, že nepřesně vyplněný údaj (např. „církev pravoslavná" – správně „Pravoslavná církev v českých zemích") se nepočítal. A jaksi všichni rychle zapomněli na to, že před sčítáním obyvatelstva někteří politici hovořili o tom, že nepovinné statistické údaje nebudou pro státní správu směrodatné a ejhle, opak je pravdou!

Naše církev je součástí této společnosti, ať má členů hodně nebo málo. A není podstatné to, kolik nás je, kolik nás zapsali do elektronické paměti, nýbrž to, kolik a jak jsme evidováni u Boha, v jeho nebeském království. Již prorok Izajáš předvídal věci budoucí, když pravil: „Krále v okrase jeho uzří oči tvé, spatří i zemi dalekou. Srdce tvé přemyšlovati bude o strachu, řka: Kdež jest písař, kde výběrčí, kde spisovatel velikých domů?" (Iz 33,17–18).

Ten náš život pozemský se nám bude zdát být opravdovou noční můrou, zlým snem, když o něm budeme zpětně uvažovat s nadhledem Božího vyvoleného lidu. To všechno pomíjivé a přechodné úplně zanikne v majestátu Boží slávy! Jako by jsme na to ve shonu dnešního času zapomínali. Neustále jsou nám podsouvány a vnucovány věci druhořadé a nepodstatné, protože zájem tohoto světa není poznávat Boží pravdy a uskutečňovat je pro spásu člověka, nýbrž spočívá v touze lstivě zotročit po svobodě a pravdě toužící Boží lid. O to důrazněji musí po celé zemi znít jiná slova prorokova: „Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko. (Iz 55,6)

– jh –

Sčítání lidu na Slovensku

V květnu loňského roku proběhlo na Slovensku sčítání lidu. Statistické údaje, týkající se náboženského vyznání obyvatelstva, uveřejněné dne 6. listopadu 2001 v deníku Pravda, jsou zajímavé i pro nás, protože společně s pravoslavnými věřícími na Slovensku tvoříme jednu církev.

Z oficiálního sdělení statistického úřadu SR vyplynulo, že všechny církve a náboženské společnosti zaznamenaly nárůst členské základny.

Z uvedené statistiky vyplývá, že počet věřících nebo lidí, kteří s některou z církví sympatizují, stoupl za posledních deset let na Slovensku o bezmála 700 tisíc lidí. Nebylo však zveřejněno, kolik obyvatel Slovensko vlastně má, ale dle dostupných údajů by to mělo být kolem 5,5 milionu. Pokud bychom měli z těchto čísel vycházet, tak počet věřících na Slovensku stoupl za posledních deset let o 13 %. Z 69,8 % v r. 1991 na 82,2 % v r. 2001. Ve srovnání se zatím neoficiálními údaji našeho statistického úřadu religiozita v České republice naopak klesla. A to dosti výrazně.

Nicméně, ať už pro pravoslavnou církev v českých zemích dopadlo sčítání jakkoli, s radostí můžeme konstatovat, že počet pravoslavných stoupl na Slovensku o plných 50 %. Jistě, čísla nic neznamenají, před Hospodinem platí pouze skutky naší víry, upřímné a milující srdce, ale přesto se z toho výsledku těšíme. Představitelé Slovenské republiky také správně pochopili nezastupitelnou roli církve ve společnosti, která se kromě konání bohoslužeb projevuje významnou měrou především v charitativní a výchovné oblasti. Církev na Slovensku zřídila mnoho základních a středních škol a učilišť, útulky pro bezdomovce, domovy pro mládež a svobodné matky a jejich děti. Státní úřady pochopily, že je lepší investovat jednu korunu do církve než pět korun do represivních složek, kterým v zemích, kde církev přestává mít výchovný vliv na mladou generaci, přerůstá zločinnost přes hlavu. To však hovořím pouze o jednom aspektu vlivu církve na světskou společnost.

Nám, pravoslavným křesťanům v zemích českých, pak nezbývá nic jiného než poctivě pracovat pro blaho svaté církve a našeho národa, modlit se za jeho christianizaci a spásu našich bližních, aby byl v naší zemi pro křesťany nepříznivý trend zvrácen. – jh –

O pokorném mnichu Pimenovi

Jednou jakýsi jeromonach tohoto monastýru usnul při modlitbě a měl sen – spatřil rozlehlý sad naplněný stromy neobvyklé krásy. Stromy byly obtíženy plody vydávajícími jemnou vůni. ,Komu asi patří tento podivuhodný sad?´, pomyslel si jeromonach a v tom vidí otce Pimena. ,Otče! Kde se tu bereš?´, zvolal. ,Hospodin mne obdaroval: tady je moje chatka... Když přijde tíha na duši, utíkám sem a nacházím tu útěchu.´ ,A mohl bys mi dát trochu rajských plodů?´. ,Samozřejmě, s radostí, podej mi svou mantiji!´ Jeromonach sundal mantiji a otec Pimen do ní nasypal mnoho oněch podivuhodných plodů. V tu chvíli uzřel jeromo
nach svého zesnulého otce, který býval knězem. ,Tatínku, tatínku! Ty jsi tu taky?!´, vykřikl radostně a natáhl k němu ruku. Konec mantije mu vyklouzl a plody se vysypaly na zem.

Jeromonach se probudil. Bylo ráno. Přistoupil k oknu své kelie a slyší křik: ,Ach ty ničemo!´, křičel kuchař, ,zase jsi přinesl málo vody! Přece je třeba, aby byla plná všechna vědra a tys je ani neprohlédl, dobytku!´ Rouhaje se křičel kuchař a mlátil otce Pimena pohrabáčem, co mu síly stačily. Jeromonach vyšel ven: ,Nech ho!´, řekl kuchaři. ,Otče Pimene, kde jsi byl?´, zeptal se jeromonach. ,Ale, zdříml jsem trochu v kuchyni a ve své stařecké zapomětlivosti nepřinesl sdostatek vody a tak jsem na sebe uvodil spravedlivý hněv kuchaře...´. ,Ne otče, nic přede mnou neskrývej, kde jsi byl?´ ,Kde jsem byl?´, odvětil otec Pimen, ,tam, kde jsi byl ty. Pán ve své nevýslovné dobrotivosti připravil mi ten příbytek.´ ,A co by se stalo, kdyby se mi nevysypaly plody?´ ,Zůstaly by v tvé mantiji, a až by ses vzbudil, našel bys je tam, ale až tehdy, když bych opustil monastýr.´

Brzy potom otec Pimen zesnul a navždy se přestěhoval do jemu připraveného příbytku."

Z časopisu „Orsk pravoslavnyj"

přeložil o. Antonij

11. 2. Vystoupil na vzpomínkovém večeru v Památníku smíření při katedrálním chrámu v Praze k 30. výročí úmrtí o. M. Vasněcova

12. 2. Sloužil sv. archijerejskou liturgii ve svátek sv. Tří hierarchů v chrámu Zvěstování přesvaté Bohorodice v Praze Na Slupi a pozdravil o. Vasila Stojku u příležitosti dne anděla.

13. – 18. 2. Navštívil Mukačevsko-užhorodskou a Chustsko-vinogradovskou eparchii v Zakarpatské oblasti Ukrajiny.

19. 2. Jednal v Prešově s vladykou metropolitou o činnosti metropolitních rad a dalších otázkách týkajících se církevního života.

20. 2. Účastnil se shromáždění akademické obce Pravoslavné bohoslovecké fakulty PU v Prešově.

24. 2. Sloužil sv. archijerejskou liturgii ve starobylém chrámu sv. Mikuláše v Hradci Králové a jednal s duchovními okružního protopresbyterátu.

26. 2. Účastnil se kontrolního dne v souvislosti s generální opravou církevní budoby v Mostě.

27. 2. Jednal s RNDr. M. Kallusem, předsedou české pobočky Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém v Praze.

28. 2. Sloužil archijerejskou sv. liturgii v chrámu sv. Jana Křtitele v Rumburku a účastnil se zasedání duchovních teplického okružního protopresbyterátu.

2. 3. Přednášel na PBF PU v Prešově křesťanskou sociologii v 5. ročníku nového studia.

3. 3. Při nedělní sv. liturgii vysvětil na diákona Milana Horvátha na kněze a vykonal díkůvzdání při příležitosti státního svátku Bulharska, vysvětil redakci ruskojazyčných mezinárodních novin „Pražskije novosti" v Praze 1.

4. 3. Navštívil v doprovodu místního mitr. protopresbytera J. Křivky, duchovního správce protopresbytera J. Hauzara a zástupců církevní obce, starostku Mariánských Lázní paní Elen Volavkovou.

5. 3. Jednal s kyperským velvyslancem Jeho Excelencí panem George Vyridesem v Praze o misii Pravoslavné církve v současném světě a filantropických úkolech pražské eparchie, navštívil církevní obec v Chomutově a s jejím duchovním správcem o. Erastem Rapstunem připravil pojednání do tisku o životě ukrajinských duchovních v ČR.

Vladyka arcibiskup Kryštof s vladykou Agapitem, episkopem mukačevsko-užhorodským (zleva) a kancléřem mitr. prot. Petrem Murnikem (zprava) po sv. liturgii v neděli 17. 2. 2002 v monastýru sv. Nikolaje v Mukačevě.

V dubnu s Boží pomocí hodlá:

7. 4. oslavit svátek Zvěstování přesvaté Bohorodice v chrámu tomuto svátku zasvěceném v Praze 2, Na Slupi (10.00 hod.).

14. 4. Konat sv. liturgii v monastýru sv. Rostislava v Chabařovicích s chirotesií žalmisty (10.00 hod.)

21. 4. Sloužit sv. archijerejskou liturgii v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Lanškrouně a provést vizitaci církevní obce (9.00 hod.).

23. 4. Vystoupit na vzpomínkovém večeru věnovanému památce stavitele chrámů o. Andreje Kolomackého v Památníku smíření při pražské katedrále, Resslova 9, Praha 2, v 17.00 hod.

28. 4. Oslavit Květnou neděli v chrámu sv. Cyrila a Metoděje a světit ratolesti (9.30 hod.).

Poděkování za dary na chrám Svatého Ducha v Šumperku

Duchovní správce Mgr. Patrik Tabak a sbor starších pravoslavné církevní obce v Šumperku děkují mnohokrát těm, kteří finančním darem přispěli na stavbu chrámu Sv. Ducha v Šumperku.

Chrám byl sice vysvěcen 27. 6. 1998, ale nejsou dokončeny některé zásadní práce (není kanalizace), takže stavba není doposud zkolaudována. Hlavní příčinou je nedostatek finančních prostředků.

Z tohoto důvodu duchovní správce a sbor starších církevní obce v Šumperku se obracejí s prosbou na pravoslavné věřící o přispění jakoukoliv částkou na dokončení potřebných prací.

Případný příspěvek je možno zaslat na č. účtu: 1900342369/0800 v České spořitelně.

Všem těm, kteří nám pomohou jakoukoliv částkou, srdečně děkujeme. Nechť vám Pán Bůh žehná.

Duchovní správce Mgr. Patrik Tabak
sbor starších, Emilie Konečná

Hradec Králové

Neděle 24. února (11. února – podle starého kalendáře) byla pro místní pravoslavné křesťany významnou událostí, neboť naši církevní obec na pozvání duchovního správce o. Milana Jareše poctil svou návštěvou vladyka Kryštof, archiepiskop pražský a českých zemí.

Po slavnostním uvítání započala archijerejská liturgie, doprovázená pěveckým triem z Prahy, které svým procítěným vystoupením uchvátilo všechny přítomné. Při této staroslověnské liturgii vedle vladyky spolusloužili okružní protopresbyter východočeský mitroforní protojerej Jiří Tomášek, jerej Patrik Ludvík a samosebou již výše uvedený otec. Vladyka promluvil k shromážděnému lidu (cca 60) a připomněl mu význam velkého postu, který nespočívá pouze v tělesném umenšování, ale záleží také v duchovním růstu (případný námět: neděle celníka a fariseje).

Po liturgii se uskutečnilo zasedání duchovních za předsednictví okružního protopresbytera Jiřího. Tu byl archiepiskop seznámen se situací tohoto protopresbyterátu. Otec Jiří referoval o opravě střechy a o zamřížování oken v kapli svatého Jiljí (Jaroměř-Josefov). O. Milan podal zprávu o instalaci nového osvětlení, o vyvěšení ozdobných korouhví, o předpokládané rekonstrukci chrámu svatého Mikuláše a o zakládání webových stránek. O. Patrik popsal rekonstrukci farního domu v Lanškrouně.

Tento den nám všem zúčastněným přinesl Boží potěchu a vzpruhu. Tedy: milí čtenáři, modlete se za nás hříšné! Amen. o. Milan Jareš

Most

Čtvrtek 14. 3. byl významným dnem Pravoslavné církevní obce v Mostě resp. monastýru sv. Prokopa Sázavského. Po náročných opravách církevní budovy byl monastýr a chrám znovu vysvěcen. Při této významné události se v Mostě sešlo množství duchovních a i přesto, že se jednalo o pracovní den, i mnoho věřících. Rádi jsme u nás přivítali hosty z Prahy v čele s archiepiskopem Kryštofem a mitr. prot. Jaroslavem Šuvarským. Spolu s nimi to byli dále o. prot. J. Křivka, o. Chocholouš, igumen Silvestr a další. Malý mladý pravoslavný pěvecký sbor pěl s citem liturgické hymny. Vladyka Kryštof a otec Jaroslav ozdobili liturgii řeckými vozhlasy. Při promluvě se vladyka zmínil o záměru vybudovat na tomto místě domov pro seniory. Po liturgii byly stěny chrámu i přítomní věřící skropeni svěcenou vodou. V současné době obývají monastýr dvě matky monašky. Sláva Bohu. Srdečně zveme poutníky ke společné modlitbě.

Božská liturgie v monastýru sv. Prokopa Sázavského

Úprava protopresbyterátních obvodů
v Pravoslavné olomoucko-brněnské eparchii

Eparchiální rada v Olomouci oznamuje, že v souladu s Ústavou Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku čl. 8, odst.. 2 a ve smyslu platného Jednotného protopresbyterátního řádu § 1, odst. 4 zřídila na svém řádném zasedání dne 13. března 2002 rozdělením stávajícího protopresbyterátního okruhu olomouckého dva nové okružní protopresbyteráty a to:

1) okružní protopresbyterát olomoucký,

2) okružní protopresbyterát chudobínský.

Okružní protopresbyterát olomoucký tvoří obvody těchto církevních obcí : v Olomouci, ve Štěpánově, v Libině, v Uničově, v Prostějově a v Přerově. Správou tohoto okružního protopresbyterátu je pověřen okružní protopresbyter prot. Ján Kačkoš z církevní obce štěpánovské (bytem 783 13 Štěpánov u Olomouce, Březecká 239).

Okružní protopresbyterát chudobínský tvoří obvody těchto církevních obcí : v Chudobíně, ve Vilémově, v Řimicích, v Mohelnici, v Šumperku a ve Svitavách. Správou tohoto okružního protopresbyterátu je pověřen okružní protopresbyter prot. Ing. Basil Dušan Švábeník z církevní obce chudobínské (bytem 783 81 Střelice 6). Simeon, biskup olomoucko-brněnský

Dětem

Hagar

Abram už žil v Kenaanu deset let, když k němu jednou za noci promluvil Hospodin: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna". Abram si však posteskl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Slíbil jsi tuto zemi mému potomstvu, ale já jsem pořád bezdětný. Mám přijmout za vlastní dítě otroka, který mi dělá správce?"

Hospodin mu odpověděl: „Ne. Tvým dědicem bude tvůj vlastní syn." Pak vyvedl Abrama ze stanu, aby se mohl rozhlédnout po hvězdném nebi. „Dokázal bys ty hvězdičky spočítat? Tak početné bude tvé potomstvo". Abram uvěřil a už se neptal. Jeho víra mocí Hospodinovou Abrama učinila člověkem spravedlivým, člověkem, jehož každý krok, každý čin je plněním Hospodinovy vůle.

V Abramově ženě Saraj však tolik trpělivosti nebylo. Viděla, že stárne a že již dožívá věku, kdy ženy nemívají děti. A tak se rozhodla Hospodinově vůli trochu pomoci. Měla mladou zdravou egyptskou otrokyni jménem Hagar. Saraj si řekla, počkám si, až bude Hagar rodit, budu čekat v její
bezprostřední blízkosti, a jen se dítě narodí, vezmu je já do náruče a přivlastním si je. Vždyť jde o mou otrokyni, mé vlastnictví, proč by mi stejně nemohl patřit její syn? Budu ho mít ráda a vychovám ho co nejlépe, aby byl důstojným dědicem mého muže.

Když se Hagar dověděla, že by to měla být ona, kdo porodí pánova dědice, velice zpyšněla a přestala si Sarai vážit, byla drzá a arogantní. Saraj ji už nezvládala, snažila se ji pokořovat, čímž vše ještě zhoršila tak, že Hagar nakonec utekla.

Neměla jasný cíl, jen zůstat u Saraj se jí zdálo nesnesitelné. Až u jedné studánky k ní promluvil kdosi, koho za ní poslal Bůh se vzkazem. Ať se vrátí a podřídí se své paní. Až se Hagaře narodí syn, ať mu dá jméno Izmael, což znamená Slyší Bůh... Bude to člověk nezkrotný a nesnášenlivý, ale přesto se stane praotcem velikého národa. Hagar uposlechla, stala se z ní skromná, poslušná žena. Bůh chránil ji i její dítě. Ale Izmael se dědicem Abramovým nestal, neboť Hospodin rozhodl jinak...

váš vladyka +Simeon

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.
– –