REDAKČNÍ POZNÁMKA

Važme si, drazí bratři a sestry, těch vzácných chvil, kdy se můžeme scházet ke společným modlitbám v chrámu kolem svatého oltáře. Ne všude, kde žijí pravoslavní křesťané, je to dnes možné. Ne všude je to bezpečné. Modleme se horlivě, zvláště v postním období, za naše bratry, kteří jsou pro svou víru vystaveni hrozbám a násilí.

vaše redakce

Svatý oltář

Svatým oltářem nazýváme celý vyvýšený prostor za ikonostasem. V pravoslavné terminologii jej nelze zaměňovat za obecně užívaná obětní místa. Oltářem takto chápaným je pro pravoslavné „svatý stůl", zvaný prestol, který stojí uprostřed svatého oltáře.

Nahlížet do něj mohou věřící jen při bohoslužbách, když se otevírají severní či jižní dvéře ikonostasu nebo dvoukřídlá „královská vrata" umístěná v jeho středu. Mimo konání bohoslužeb jsou dvéře ikonostasu, včetně „královských vrat", stále otevřená, pouze v období od sv. Paschy do Nanebevzetí Páně.

V prvé řadě může oko věřícího spatřit těsně za otevřenými Královskými vraty svatý prestol, o jehož mimořádném významu jsme pojednali v minulém čísle. Na sv. prestole uprostřed je vidět položené tzv. naprestolní sv. Evangelium, které přikrývá antimins – hedvábný šátek zobrazující ukládání Krista do hrobu – s ostatky sv. mučedníků. Antimins leží pod naprestolním evangeliem složený. Otevírá se jen při svaté liturgii. Je znamením neviditelné přítomnosti Ježíše Krista. Když se s úctou skláníme před svatým prestolem, klaníme se tak samotnému Kristovu hrobu, z něhož nám vytryskl pramen věčného života. Částečky ostatků sv. mučedníků, zabalené, myrem pomazané a zalité voskem s růžovým olejem v malé kapsičce, mají své místo v jeho středu. Do antiminsu sv. ostatky ukládá jen episkop při posvěcení chrámu a podepisuje se na něm. Bez antiminsu nesmí duchovní sloužit svatou liturgii.

Naprestolní evangelium spočívající na antiminsu symbolizuje Ježíše Krista Vzkříšeného a věčně živého: Nebeského Krále sedícího na prestole Boží slávy. Proto bývá toto evangelium vždy bohatě zdobené a jeho přední část vytváří znázornění Kristova Vzkříšení.

Vedle naprestolního evangelia vždy leží naprestolní Kříž, neboť sv. Evangelium a sv. Kříž přinesly spasení rodu lidskému. To, co říkají slova sv. Evangelia, zobrazuje sv. Kříž. Naprestolní evangelium s křížem se používají při konání svatých tajin mimo sv. oltář, uprostřed chrámu – při sv. Křtu, myropomazání, zpovědi apod. Sv. Kříž se bere z prestolu také při žehnání na konci svaté liturgie, při posvěcování vody, panychidách, kdy jej věřící nakonec s úctou líbají.

Na horní části sv. prestolu je i z dálky zřetelná „darochranitelnice" zpodobňující většinou miniaturu chrámu. V „darochranitelnici" jsou v malé krabičce uložené sv. Dary – sv. Eucharistie pro těžce nemocné, aby mohli přistoupit ke svatému přijímání okamžitě, v jakoukoli dobu. Z tohoto důvodu u darochranitelnice je i menší schránka zvaná „daronosice", v níž duchovní sv. Dary přenášejí.

V dávných dobách se darochranitelnice vynášela při bohoslužbách a průvodech. Křesťané v ní viděli biblickou starozákonní schránu úmluvy. Dodnes je darochranitelnice schránkou „tajemství" Nového zákona – Těla a Krve Kristovy (Mt 26,28; Jn 16,32).Z pohledu od „královských vrat" za prestolem ve středu východní stěny chrámové můžeme dohlédnout „horní místo". Sv. Jan Zlatoústý jej nazýval též horním prestolem. Staroslověnsky „gornij" znamená vyvýšený. Symbolika horního místa svatého oltáře nám totiž připomíná Nanebevstoupení Páně. Ježíš Kristus se vzkříšeným tělem vystoupil výše andělů a archandělů a sedí na pravici Boha otce. Proto se na horní místo staví archijerejská katedra vždy výše všech ostatních křesel pro presbytery. Episkop v církevním shromáždění vždy ztělesňuje samotného Ježíše Krista a spolu s ním sloužící duchovní zpřítomňují sv. apoštoly.

Neviditelná přítomnost Ježíše Krista na horním místě souvisí se svědectvím sv. Jana Bohoslovce z novozákonní knihy Zjevení. Sv. Jan spatřil prestol a na něm sedícího Pána Vševládce a kol něj 24 sedících starců. Hornímu místu, kde je zvláštním způsobem stále přítomen Nebeský Král slávy, se udílí pozornost, i když např. z důvodu malého prostoru v oltáři na něm není archijerejská katedra. V takovém případě zde má být umístěné alespoň věčné světlo. Staví je zde při svěcení chrámu sám episkop, který též právě od horního místa začíná pomazávat chrámové stěny svatým myrem.

Za svatým prestolem ještě před horním místem stojí sedmiramenný svícen. Viděl jej také sv. Jan v Apokalypse, jako sedm „lamp" ohnivých, které „jsou sedm Duchů Božích" (Zj 4,5). Sedm světel nám připomíná sedm svatých Tajin a sedm darů Svatého Ducha, které se dostávají věřícím díky spásnému dílu Ježíše Krista. Sedmiramenný svícen symbolizuje i sedm Všeobecných sněmů, sedm barev duhy a další tajemství bytí vyjádřené tímto číslem.

Jinak mohou být u sv. prestolu pouze dvě svíce, které jsou znamením dvojí přirozenosti Kristovy – Božské a lidské.

Dalším dobře viditelným předmětem ve svatém oltáři je žertveník, který má podobu stolu a bývá umístěn zleva vedle prestolu naproti severním dveřím ikonostasu. O něm však pojednáme samostatně v příštím čísle Hlasu pravoslaví stejně jako o ikonách v něm umístěných. archiepiskop Kryštof

Rozhovor s moskevským patriarchou Alexijem II.

(G: Jean-Marie Guénois
A: patriarcha moskevský Alexij II.)

G: Rok 2001 znamená desáté výročí oficiálního obnovení katolické hierarchie v Rusku. Tehdy však Pravoslavná církev nebyla o tomto rozhodnutí Říma informována. Skutečně to neodhadla? Není to dnes jen již špatná vzpomínka?

A: Určitý počet katolíků žije v Rusku již po staletí. Obvykle jsou to Němci, Poláci a Litevci. Před deseti lety využili katolíci možnost obnovit pastorační struktury, o něž byli připraveni během let panování ateismu v naší zemi. A my jsme tento fakt uvítali, neboť jsme se spolu s nimi radovali z náboženské svobody, kterou nám dal Pán po dlouhých desetiletích, kdy si věřící a ateistická ideologie odporovali. Po několika letech je však nemožné nepostřehnout, že katolická hierarchie v Rusku a v ostatních zemích Společenství nezávislých států (SNS) překračuje skutečné pastorační potřeby.

G: Určitě?

A: Byla vytvořena, a tento vývoj pokračuje, hustá síť katolických farností, která je zvětšována ke škodě národa, jenž z historického hlediska nikdy ke katolicismu nepatřil. Obrácení ke katolicismu člověka vytrženého ateistickou ideologií z pravoslavných kořenů je často založeno ne na náboženské motivaci, nýbrž na velice pragmatické motivaci, kterou můžeme hodnotit jako přízemní.

G: Přízemní?

A: Není žádným tajemstvím, že například „misie" katolických organizací, řádů nebo kongregací působících v Rusku jsou udržovány ekonomickým plánem ústředních struktur těchto organizací. To jim umožňuje nabízet humanitární pomoc a posílat mladé lidi na studia do katolických seminářů a na university na Západě.

G: Minulé jaro slavila v Moskvě právě katolická církev deset let své přítomnosti v Rusku. Souvislost byla napjatá, ale vy jste byl přesto opět přítomen. Jaký význam měla vaše přítomnost?

A: To znamená, že i nadále doufáme v návrat upřímnosti do našich vztahů. Doufáme v konec proselytických praktik ze strany římskokatolické církve vůči pravoslavnému obyvatelstvu.

G: Během své cesty po Řecku žádal Jan Pavel II. pravoslavné za odpuštění vin spáchaných katolíky v průběhu staletí na pravoslavných. Uvítal jste toto gesto?

A: Vzpomeňte si na slova sv. Jana Křtitele v Evangeliu: „Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání" (Mt 3,8). Veřejné pokání za historické křivdy (IV. křížová výprava – vraždění a plenění v Byzanci, vraždění pravoslavných mnichů na svaté hoře Athos, dlouhodobé zavádění unionismu a ještě další záležitosti) se stane velkým znamením jedině tehdy, bude-li mít praktické důsledky. Pro nás však stále trvají dva nejbolestivější problémy ve vztazích s katolíky – náboženská diskriminace našich věřících uniaty na západní Ukrajině a akty proselytismu v Rusku a ostatních zemích SNS. Přestane-li Vatikán ignorovat náš postoj k těmto otázkám a bude-li Řím připraven naslouchat nám v těchto otázkách, pak to dosvědčí skutečné pokání, jež otevře brány pokroku v dialogu mezi námi.

G: Pravoslavný Moskevský patriarchát byl proti návštěvě papeže na Ukrajině, proti cestě, která se přesto v červnu uskutečnila. Myslíte si po tom všem, že tato cesta může zlepšit vaše vztahy?

A: Od zástupců kanonické Ukrajinské pravoslavné církve dostáváme informace, podle nichž pokračuje pronásledování pravoslavných na západní Ukrajině. Ruská voslavná církev tedy usuzuje, že tato konfliktní situace je daleko od toho, aby byla vyřešena. Prezentovat tedy v tomto kontextu papežovu návštěvu na západní Ukrajině jako akt usmíření skrývá jedno nebezpečí, a sice přesvědčení mezinárodního společenství o tom, že tento konflikt byl již překonán. Toto hledisko neodpovídá skutečnosti rovněž z důvodu mimořádné závažnosti tohoto problému a nemožnosti odstranit jej neupřímnými manifestacemi nebo oficiálními návštěvami.

G: Ještě jen tak mimochodem o oficiálních návštěvách. Během cesty po Ukrajině pozdravil Jan Pavel II. reprezentanty ostatních církví etablovaných na Ukrajině, ale nevyzdvihl Moskevský patriarchát. Ja reagujete na toto gesto?

A: Tato otázka probouzí neklid Ruské pravoslavné církve a týká se nepřesného postoje římskokatolické církve vůči mnohým skupinám „pravoslavných" schizmatiků existujícím na Ukrajině. Moskevský patriarchát ve vztahu k Vatikánu trvá na závazném a oficiálním uznání Ukrajinské pravoslavné církve Vatikánem jako jediné kanonické církve v této zemi a na uznání jejího primase, metropolity kyjevského a celé Ukrajiny Vladimira (Sabodana), jako jediného pravoslavného primase pro celou Ukrajinu. Takové opatření by umožnilo vyhnout se v budoucnu zhoršení vztahů mezi našimi církvemi.

G: Na Ukrajině podporuje Vatikán uniatskou, řečenou řeckokatolickou, církev, ale odmítá metody unionismu. Co se dá ještě dělat?

A: Zdálo se, že politika unionismu vedená Vatikánem vůči pravoslavným po staletí skončí během II. vatikánského koncilu. Ten mimo jiné nazval pravoslavné církve sesterskými církvemi. Dnes pozorujeme ústup katolické církve od principů tohoto koncilu. Jako důkaz chci uvést zveřejnění dokumentu „Dominus Iesus" minulého roku.

G: Tato papežova cesta na Ukrajinu tedy nic neurovnala?

A: V této souvislosti nepřinesl primas římskokatolické církve na Ukrajinu mír a neukončil násilí, které podstupují pravoslavní na západní Ukrajině. Akt ignorace postoje pravoslavného vyznání, většinového v této zemi, představuje ústup Vatikánu vzhledem ke vztahům upřímnosti a respektu, jaké vládly v době po II. vatikánském koncilu.

G: Myslíte si tedy v tomto kontextu, že cesta Jana Pavla II. do Moskvy je vhodná?

A: Sledujeme-li pozorně předešlé návštěvy a příjezdy papeže do většinou pravoslavných zemí, konstatujeme, že prakticky ve všech případech vyvíjel stát na hierarchii místní pravoslavné církve tlak, aby získal její souhlas. Cíl státního aparátu byl přirozeně čistě politický. Stát se snažil neupřímným pozváním papeže dokázat otevřenost vůči západnímu světu a náklonnost jeho hodnotám. Politici jsou samozřejmě ve svém rozhodování svobodní, avšak jejich rozhodnutí nesmějí být následována zásahy ve sféře interkonfesionálních vztahů. Tím méně pak mohou obětovat politickým záměrům zájmy místní pravoslavné církve. Hlasy vyzývající Ruskou pravoslavnou církev k tomu, aby prokázala svou smířlivost v otázce možné papežovy návštěvy, jsou slyšet také v Rusku. My však přesto doufáme, že vláda naší země bude moudrá a udrží v rovnováze společenské zájmy a nebude v této veřejné sféře vyvíjet nátlak ani zasahovat.

G: Kromě této cesty, myslíte si, že setkání mezi Vámi a papežem na nějakém neutrálním místě by bylo prospěšné?

A: Nebude-li si Vatikán přát rozvázat více uzlů interkonfesionálních rozporů na základě vzájemnosti, naše setkání s papežem nepřinese pravděpodobně nic zvláštního. Pokračuje-li utrpení pravoslavných na západní Ukrajině, můžeme vůbec předvádět iluzi míru a dobré shody před očima mezinárodního společenství?

Vztahy mezi pravoslavnou a katolickou církví dnes mohou a musí být lepší. Současný svět potřebuje dnes více než jindy společné svědectví o službě Kristu. Proto navzdory všem rozdílům potřebujeme konstruktivní a bratrský dialog.

Potřebujeme spolupracovat na této Kristem otevřené cestě a ne si konkurovat. S velkou lítostí konstatujeme, že v Rusku a na území SNS dnes na sebe narážejí zájmy dvou církví. Velmi doufáme, že se celý tento prostor může stát jedním polem spolupráce, kde bude každá církev pečovat o své věřící, kteří ji (svou církev) v historii rozšířili, aniž by se snažili za každou cenu obrátit na svou víru lidi, kteří byli vytrženi z víry svých otců v dané epoše ateistické moci.

G: Zrovna tak, jak se rozvíjí pravoslavná církev v Rusku?

A: Náš lid zachoval pravoslavnou víru, kterou přijal od svých předků v době sv. knížete Vladimíra. To představuje více než deset století. Díky víře a všemohoucí pomoci Boží přestáli Ruská pravoslavná církev a její věřící všechny nesnáze a všechna neštěstí. Nikdy v průběhu let persekuce neopustila církev své děti, mnoho archijerejů, kněží a laiků vydalo svědectví o své víře v Krista jako mučedníci a vyznavači víry. Poslední desetiletí 20. století umožnilo naší církvi nabídnout v plné míře službu společnosti, jenže vše bylo třeba obnovit téměř od nuly. Myslím tím zejména celou sérii aktivit jako péče o nemocné, chudé, přítomnost církve mezi vojáky a vězni, misie, náboženská výchova společnosti v širším slova smyslu a ještě další věci. Obtíže nezmizely, avšak tyto akce již přinášejí Pánu dobré ovoce.

Dnes je jen v samotné Moskvě více než 400 chrámů a kaplí. To je desetkrát více než v roce 1988! 4 mužské a 5 ženských monastýrů je přímo pod jurisdikcí patriarchátu. Jiná srovnání: v roce 1988 jsme v celé naší církvi – ne tedy pouze v Rusku, ale také v ostatních zemích SNS a pobaltských státech – napočítali méně než 7 000 farností a 20 monastýrů. Dnes je počet farností 20 000 a monastýrů 500. Přibylo rovněž míst církevní výchovy a vzdělání.

G: Jak reagují vaši věřící na často obtížné podmínky svého každodenního života?

A: Síla pravoslavné víry bez jakýchkoli pochyb pomáhá našim věřícím snášet četné zkoušky, jež museli v posledních letech podstoupit: pokles životní úrovně, nezaměstnanost, krvavé konflikty, nárůst kriminality. Pravoslavná víra opravdu člověku umožňuje vybrat si v životě pravou cestu.

G: Je pravoslavná církev v současnosti tísněna při svých duchovních misiích?

A: V současnosti vysíláme s mimořádnou intensitou do ateistické civilizace její protiklad a tradiční duchovní a náboženské hodnoty. Pojem hříchu je ve společnosti jakoby neznámý. Následkem toho není jeho překonání ani myslitelné. Jeho další projevy, neodporují-li zákonu a svobodě ostatních, jsou dokonce uznávány jako norma. Církev však ví, že každý hřích je ničivý pro jedince i pro národ zároveň. A právě křesťanství se staví proti hříchu, přičemž nabízí cesty a prostředky k přemožení neřestí. Naše společnost to musí brát vážně. Nemůže ignorovat Boží zjevení a duchovní zkušenost mnohých staletí.

G: Co konkrétně očekáváte pro vaši církev od vlády po deseti letech od politické změny?

A: Aktuálním problémem zůstává restituce církevního majetku. To, co máme, je jen část toho, co patřilo církvi před rokem 1917. Nezaměřuji se jen na budovy chrámů nezbytné k liturgickým slavnostem, ale také na farní školy, nemocnice, chudobince, útulky pro poutníky. To je podmínka toho, abychom mohli uskutečňovat různé podniky, užitečné pro každého ve společnosti.

G: Co očekáváte od Rusů a ruských křesťanů?

A: Doufám v pokrok u mých současníků, aby si mohli uvědomit nezbytnost náboženské výchovy. Rovněž doufám, že církev bude moci vstoupit do sdělovacích prostředků. V Rusku například neexistuje křesťanský deník jako „La Croix". Zdá se mi totiž podstatné, aby se pokřtění pravoslavní zcela považovali za plnohodnotné členy Církve, aby se nestávali jen „konzumenty" duchovních služeb, ale rovněž pracovníky na poli Kristově.

Výše uvedený rozhovor vyšel poprvé 12. září 2001 v pařížském katolickém deníku „La Croix". V prosinci 2001 byl otištěn i ve francouzském pravoslavném měsíčníku „Le Service orthodoxe de presse".

Z francouštiny přeložil Miroslav Kudla

Poslušnost

I řekl Samuel: Zdaliž libost takovou má Hospodin v zápalích a v obětech, jako když se poslušenství koná hlasu Hospodinova? Aj, poslouchati lépe jest nežli obětovati a ku poslušenství státi, nežli tuk skopců přinášeti.

Podle předzvědění Boha Otce, v posvěcení Ducha, ku poslušenství a skropení Krve Ježíše Krista: blahodať vám a pokoj ať se rozmnoží! P.1.1, 2

Král Izraele Saul chtěl zvítězit s pomocí Boží, ale kořist si ponechat sobě. Chtěl se jevit zbožným, když Samuelovi vysvětloval: „Ponechal jsem si kořist, abych (později) mohl přinést Bohu větší oběť".

Je to jako s námi. Když odejdeme z rodného domu a mrháme dědictvím i apoštolskými zvyklostmi víry a utěšujeme se, že potom jednou získáme práva dítek Božích a budeme opět praktikujícími pravoslavnými křesťany a budeme chodit do chrámu a starat se o něj a zkrášlovat jej. Prodáváme jako Ezau své prvorozenství za pověstnou „mísu čočovice" a doufáme, že se nám povede ukolébat srdce Otce dobrými skutky a slovy: „Hospodine, Hospodine!"

Vzorem poslušnosti Bohu – Otci je náš Pán Ježíš Kristus. Cena našeho vykoupení nemohla být menší. Vykoupení si žádalo smrt Ježíše. Náš Pán poslechl a obětoval za naše duše svůj pozemský život. Skrze Něhož jsme přijali blahodať a apoštolství, ku poslušenství víry mezi všemi národy pro jméno Jeho. Řím.1, 5. Neb jako skrze neposlušenství jednoho člověka hříšníky učiněni jsou mnozí, tak i skrze poslušenství jednoho spravedlivými učiněni budou mnozí. Řím.5, 19.

Bůh i od nás očekává poslušnost v tom, co je obsahem Písma svatého a očekává, že dál budeme šířit radostnou zvěst.

Vždyť nelze očekávat od současného světa zlatý věk mravnosti. Musíme stavět tady a teď na těch základech, které nám předkládá naše dvoutisíciletá Církev.

Naše víra v Boha se má projevovat nejenom v konání dobra, ale i v uznávání náboženských pravidel, v účasti v církevním životě, ve vyznávání pravoslavné víry v praxi a v poslušnosti naší Církve, která zůstává neporušená a jejímž počátkem a hlavou je Ježíš Kristus. Poslušnost se projevuje hlavně v důvěře v Boha, v přijetí Ježíše Krista a především právě v uznávání Jeho vůle.

Protivme se jakýmkoliv spekulativním výkladům Písma svatého a mudrujícím interpretacím apoštolského učení a tradic ve snaze být „pokrokovými" v současném světě.

Je třeba vzdorovat všem sektářům, kteří nás svádějí a uplatňují „vymývání mozků". Nosíme-li víru v Boha, v Syna, v Ducha Svatého a v naši svatou Pravoslavnou církev ve svém srdci, odoláme všem pokusům zotročení našich duší.

Proto je pro nás Evangelium a Pravoslaví hlavní a věčné v našem životě. Vše ostatní se mění, mění se dokonce v průběhu života jedné generace. Vše ostatní jsou závadné, časově ohraničené, pouze prchavé módní světové směry.

Za podmínek kdy vládne civilizace, která si uzurpuje všechna práva na člověka, existuje nebezpečí, že i jinak zdánlivě poctiví jedinci se této „kultuře" pokoří a zapomenou na povinnost k Bohu. Ale plný život se rodí pouze v boji se zlem a to nejen ve formě polemiky v tisku, ale především v každodenním praktickém životě jedince a v životě náboženské obce, v ozdravení naší nezpůsobilé duchovnosti, v tom, jak náboženská obec obstojí v stmelování k jednotě lidí v pravoslavné víře.

Člověk všech časů v zápase zjišťoval, čeho chce a čeho může dosáhnout. Společná obrana před zlem, před zhoubnými společenskými proudy, před sektami, založená právě na poslušnosti Bohu, zákonům a Tradici naší svaté Pravoslavné církve, je již sama o sobě kulturou spojenou s vysokým stupněm mravního základu a duchovní výchovy, kterých se nám všem bohužel v současné době nedostává. Svatý Pavel ve 2. epištole k Timotheovi (4, 3, 4) píše: „Nebo bude čas, kdyžto zdravého učení nebudou poslouchati, ale podle svých žádostí zvolí sobě učitele, lektavých uší jsouce a od pravdy sluch odvrátí, a k básním se obrátí."

My se mnohdy odchylujeme od poslušnosti a zdůvodňujeme to tím, že takové jsou okolnosti života.

Sv. apoštol Pavel nás varuje: Bratří, hleďtež, ať vás žádný nesvádí filozofií a marným klamem, podle podání lidského, podle živlů světa, a ne podle Krista. K Kol.2, 8.

Přikazujeme pak vám, bratří, ve jménu Pána našeho Ježíše Krista, abyste se oddělovali od každého bratra, kterýž by se choval neřádně a ne podle podání, kteréž přijal od nás. K Sol. 2. 3, 6.

Žádný ať vás nesvádí marnými slovy; nebo pro tyto věci přichází hněv Boží na syny nepokorné. K Efes. 5, 6

Zdaliž nevíte, že komu se vydáváte za služebníky k poslušenství, toho jste služebníci, kohož posloucháte, buďto hříchu k smrti, aneb poslušenství k spravedlnosti? Řím. 6, 16.

Mnohdy se říká, že křesťan připomíná ukazatele cesty, který ji ukazuje jiným. Jsme takoví křesťané? Hospodin požehnává poslušnosti i kdyby nám přinášela zde na zemi ztráty a nevýhody.

Nedosažitelný vzor poslušnosti Boha nám zanechal právě Ježíš Kristus, který byl poslušný až k smrti na kříži.

MUDr. Jiří Karpowicz

Každodenní duchovní potrava

Znovu opakuji: je nezbytné nazírat vyšší stránku všech věcí, hledět vzhůru, ne dolů. Upírat pohled ke Království nebeskému, ne k jednotlivostem pozemského života. Ty musí stát na druhém místě. Nasměrování k Nebi musí být prodchnuto horlivostí, odhodláním a pevností. Pevnost je vlastnost vypěstovaná pomocí řádu duchovního života, založeného na přijímání moudrosti svatých Otců, nejen na tradici pro tradici. Jinými slovy: musí být založen na osvojení si toho, co nám Bohem inspirovaná moudrost sv. Otců předkládá v jejich spisech. A pak se také pěstuje pomocí modlitby.

Všechny základní modlitby se k nám dostaly v bohoslužebných textech. Samozřejmě, modlitby vznikají na různých místech a za rozličných okolností podle možnosti, ve větší či menší míře.

Pevnost zahrnuje pravidelné čtení duchovní literatury, například v době společného stolování, protože neustále potřebujeme očkování proti duchu doby. Musíme stále přijímat tuto duchovní stravu, podávanou nám v církevních službách a čteních, abychom mohli bojovat s duchem světa, který nás tísní a neustále usiluje o to, aby si nás podřídil. Jestliže jen na jediný den přerušíme tyto injekce slov Písma svatého a sv. Otců, znamená to, že svět v nás začíná převládat. Prožijeme-li bez nich jeden den – svět se v nás zakořeňuje. Dva dny – uchvacuje nás ještě více. Zanedlouho odhalíme, že začínáme přemýšlet světsky. Čím více takto přemýšlíme, tím více ztrácíme duchovní rozum.

Každodenní injekce duchovní potravy jsou vnější stránkou věci. Vnitřní stránkou je takzvaný duchovní život. Tím se nemyslí přebývání v oblacích, odříkávání Ježíšovy modlitby či konání nějakých tělesných cviků. Spočívá v odhalení zákonů duchovního žití v takové podobě, v jaké jsou uplatnitelné určitému člověku v jeho situaci a podmínkách. To se pěstuje celé roky cestou pozorného čtení sv. Otců. Do poznámkového bloku zapisujeme citáty, které se nám jeví nejdůležitější, studujeme je a stanovíme, do jaké míry jsou pro nás vhodné, v případě nutnosti hledáme paralelní místa u jiných sv. Otců, porovnáváme, přemýšlíme nad nimi, hlouběji pronikáme do smyslu atd.

Jestliže chceme najít hotový a vyčerpávající návod na nějakou věc a tomu podřídíme studium sv. Otců, pak je náš záměr odsouzen k nezdaru. Existují sice rejstříky k dílům sv. Otců, to však není cesta k duchovnímu životu. Musíme do něho vstupovat pomalu, osvojovat si učení sv. Otců v té míře, v jaké je můžeme přijmout. Když se po nějaké době k oněm textům vracíme, přijímáme jejich smysl více a více, až nakonec jasně pochopíme, v jaké formě jsou zákonitosti duchovního života uplatnitelné pro nás. Při takovém postupu nacházíme u stejného sv. Otce stále nové a pronikáme hlouběji do jeho myšlenek.

příště: Jak si udržet horlivost

přeložil jerej Patrik

Jeromonach Serafím

Archimandrita Kirill – Promluvy

O hříchu odsouzení I.

Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha!

„Aby dokonalý byl člověk Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový" – říká svatý apoštol Pavel ve svém listu k Timotheovi (2 Tim. 3,17). A ještě: „Bohaprázdné pak a babské bajky zavrhuj, ale cvič se ve zbožnosti; nebo tělesné cvičení málo jest užitečné, ale zbožnost jest ke všemu užitečná..." (1 Tim. 4,7–8). Proto si dovolíme pobesedovat o tom, co se možná zdá bezvýznamným, ale je velice rozšířeným hříchem v národě – je to hřích odsouzení.

Zvyk odsuzovat své bližní je mezi lidmi velmi rozšířený. Těžko lze najít člověka, který by vládl svým jazykem. Hovořil o tom, o čem je třeba hovořit, a mlčel, když je třeba mlčet. Jakmile něco málo uslyší o bližním, začne o něm soudit a znovu o něm různými způsoby vykládat. Pokud by hovořil spravedlivě, bylo by to dobré. Ale vždy se ještě něco přidá. Jeden přidá, druhý přidá a pomalu roste celá hromada nepravdy. I když se může na první pohled zdát, že se jedná o hřích téměř bezvýznamný, přináší lidské společnosti veliké zlo, a proto je třeba se mu ze všech sil vyhýbat. Co znamená zvyk odsuzovat, soudit bližního? Tato chuť, potěšení, s kterým někteří rozšiřují pouze hloupé řeči a ne to dobré o svým známých? Není to nic jiného, než že tito lidé mají špatné srdce. Proto, aby viděli druhé jako hlupáky a také proto, že jim jejich posluchači souhlasně naslouchají.

Když odsuzujeme svého bližního, snižujeme jeho čest, očerňujeme jeho dobré jméno. Nevíme snad, že dobré, čestné jméno je veliké dobro? Někdo na svou obhajobu řekne: já nic nepřidávám, říkám jen to, co vím a co jsem slyšel od důvěryhodných lidí. Ale, drazí, toto nám nemůže být ospravedlněním. Nu, ať tak či tak, člověk si to nakonec i zaslouží. Je hloupý a jeho skutky jsou nedobré, hloupé. V každém případě musí bratrská láska, křesťanská solidarita zapečetit naše ústa. Vždyť velmi často vnitřní hlas našeho svědomí nám říká, že tyto řeči bývají nespravedlivé. Že onen člověk není takový, jak se o něm povídá. Ale přesto jsme našli potěšení říci o něm něco potupného. Jazyk se nám stává nástrojem nepravdy a lži. I nepatrnost se stává díky našim dovětkům hroznou lží o člověku. Maličká jiskra se mění v ohromný požár, který sežehne dobré jméno našeho bližního.

Především, drazí, je nutno mít na paměti, že nemáme žádné právo odsuzovat bližního už jen proto, že to zakázal sám Hospodin. „Nesuďte a nebudete souzeni; nepotupujte a nebudete potupeni" (Lk 6,37). „Jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni" (Mt 7,2). Ať je náš soud dobrý nebo zlý, je lépe nesoudit bližního. Hospodin zná ubohost naší lidské přirozenosti, a proto zakázal odsuzovat, soudit druhé.

Něco úplně jiného je soud vyšší moci nad těmi, kdož jsou jí podřízeni – to je nepochybné. Neboť bez této moci nebude pořádku, spořádanosti ve společnosti. A slovo Boží nejednou volá vyšší moc k péči o své poddané, a poddané volá k podřízení se moci, která je nad nimi ustanovena. Ale soudit skutky bližního je nám zakázáno. Tyto řeči tomu, o kom mluvíme, nic nepřinášejí. Zůstává tak pouze odsuzování, posměch a urážky.

Musíme se ke svým bližním chovat tak, jak se Pán chová k hříšníkům. Ve stejnou chvíli, kdy se nářek zvrhlých obyvatel Sodomy a Gomory donesl až k Nebeskému Prestolu, přišel trest Boží. Pán praví: „Ssoupím již a pohledím, jestliže podle křiku jejich, kterýž přišel ke mně, činili, důjde na ně setření; a pakli toho není, zvím"(Gen 18,21). Vševědoucí Hospodine, což ty nevíš, že země, obtížená sodomskými hříchy, nikoliv nadarmo úpí k tobě? Pán zná vše. Pán ví, co jsme učinili i co ještě učiníme v budoucnu. Ví, čeho jsme schopni. Ale těmito slovy nám ukazuje, že žádný člověk nepozná při jeho Soudu přílišnou přísnost. Naopak, Jeho soud je stále rozněcován shovívavostí opravdové lásky. A jak vidíte, odsouzení a trestu předcházelo důkladné zkoumání, přísná prověrka skutku. Pán nám dává poznat, spatřit, pochopit, že si přeje nikoliv zatížit, ale zmírnit osud viníka. Takto jedná Pán s námi, s hříšníky. Takový je Jeho Soud. A tak také jednají všichni zbožní lidé, lidé dobrého, čistého srdce. Když jsou zváni svědčit o skutcích bližního, tak oni nejinak než s neochotou, s lítostí půjdou a budou hovořit pouze o tom, na co budou tázáni. Nebudou říkat nic zbytečného, nic nepřibarví. Budou svědčit bez zlosti, bez jakékoli nevole. Naopak, budou se v duši trápit, aby obviněný nebyl odsouzen.

A jak jednáme my? Roznášíme neustále různé řeči, pomluvy. Mluvíme o bližním, když se nás na to nikdo neptá. Obviňujeme bližního, když nás k tomu nikdo nenutí. Vyprávíme o tom, co ani sami neznáme. A občas říkáme i to, co se možná nikdy nestalo. Často mluvíme o bližním s tak jízlivou zlostí, jako by snad před námi stál nesmiřitelný úhlavní nepřítel. A často soudíme dokonce takové lidi, na kterých jsme závislí. Soudíme sobě nadřízené a soudíme je zvláště s tím cílem, abychom je ponížili a zneuctili. Náš soud je nesprávný, špatný. Je to hříšný, trestuhodný soud. Trestuhodný především proto, že je to soud samozvaný. Apoštol Pavel říká, obraceje se k těm, kteří odsuzují bližní: „Ty kdo jsi, kterýž soudíš cizího služebníka? Svému Pánu stojí neb padá; budeť pak státi, nebo mocen jest Bůh postaviti jej". (Řím 14,4). V podstatě kdo nám dal právo odsuzovat činy bližních? Jaký je náš vztah k němu? Dali jsme mu snad život, vychovali jsme ho nebo jsme mu snad prokázali nějaké mimořádné dobrodiní, že máme právo sledovat, jak žije, poroučet mu? Ne, nic takového. Náš soud je nezákonný, trestuhodný, samozvaný. A proto apoštol Pavel říká: „Pročež nemůžeš se vymlouvati, ó člověče každý, kterýž soudíš..." (Řím 2,1). Pokud by se ve světském životě našel člověk-samozvanec, který by soudil a trestal lidi bez toho, aby k tomu měl jakékoliv zplnomocnění, oprávnění od vyšší moci, byl by přísně potrestán za takové jednání. Přesně tak je každý, kdo odsoudí činy bližního, zločincem před Bohem, stejně jako onen soudce-samozvanec. Odsuzování, pomluvy, osočování, plodí mnoho, mnoho zla. Přinášejí lidem újmu – jejich zdraví, i vztahům s lidmi a společenskému postavení. A také bolest bližnímu. Odsouzení je strašné. Podléhá soudu Božímu. My nesmíme, nemáme právo odsuzovat, naopak, musíme se bát tohoto hříchu.

Uvedu vám některé příklady z historie křesťanské Církve – nakolik vážná je tato špatnost. Jeden starec, když slyšel, že nějaký mnich upadl do těžkého hříchu, odsoudil ho a řekl: „Udělal veliké zlo". Za nějaký čas se mu zjevil anděl s duší onoho odsouzeného bratra a řekl mu: „Ten, koho jsi soudil, zemřel. Rozhodneš, kam poslat jeho duši? Do Nebeského království nebo do pekla?" „Ty jsi", pokračoval, „soudce spravedlivých i hříšníků. Tedy rozhodni, jak naložit s touto duší. Smilovat se nad ním nebo odsoudit?" Užasl stařec a pochopil, že těžce zhřešil, odsoudiv tohoto bratra. Zaplakal, hořekoval, prosil o smilování. A Hospodin mu dlouho neodpovídal na jeho modlitby, na jeho prosby. Nakonec se nad ním smiloval a poslal k němu svého anděla, aby jej zpravil o prominutí hříchu. Anděl se zjevil a pravil: „Tvůj hřích je ti odpuštěn, ale napříště si pamatuj, jak veliký je hřích odsuzování".

Jiný podvižník, ctihodný Pafnutij, když jednou cestoval pustinou, sešel s cesty a přišel k jedné osadě, kde spatřil lidi, kteří spolu beze studu, sprostě hovořili. A ctihodný je neodsoudil, a opustiv je, začal se modlit za své hříchy. Náhle před ním stál anděl s obnaženým mečem a říká: „Pafnutiji, všichni, kteří odsuzují druhé, zemřou tímto mečem. Ale ty jsi neodsoudil, pokořil jsi se před Bohem a prosil jsi za své hříchy. Proto je tvé jméno vepsáno do knihy života". A tak všichni zbožní lidé, bojíce se tohoto hříchu, chvěli se a neodvažovali se nikoho odsuzovat. Jeden starec, když slyšel o jakýchsi lidských nepravostech, těžce vzdychl a řekl: „Ano, tak jako tento bratr dnes zhřešil, tak i já zítra zhřeším".

Ještě vám připomenu vyprávění o jednom mnichovi, který žil nedbale. Nedbal o své spasení, o modlitbu, o půst. Krátce bez správného soustředění. Když přišla jeho poslední hodina, shromáždili se u něho otcové. A všichni byli udiveni: mnich umíral smrtí spravedlivého, netřásl se před smrtí. Naopak, chválil Boha a usmíval se. Otcové, vědouce, jakým žil životem, se ho ptali: „Vzmuž se silou Kristovou, vzchop se a řekni nám, proč umíráš tak lehce?" A on, trochu se vzchopiv, řekl: „Ano, bratři, skutečně, žil jsem nedbale, ledabyle. Jakmile se přede mnou zjevil anděl a ukázal mi všechny mé hříchy, čekal jsem nejpřísnější trest. Ale anděl řekl: ,Tak jako jsi ty nikoho neodsoudil, i ty nebudeš souzen.´ A proto já odcházím, umírám tak lehkou smrtí". „Nesuďte a nebudete souzeni." Ctihodný Jan Žebříkovec říká: „Ta nejkratší cesta k odpuštění vašich hříchů: nesuďte a nikdo vás nebude soudit." Proto, drazí bratři a sestry, buďte vždy připraveni k dobrému dílu a poznávejte přikázání Boží a hleďte tato příkázání ve svém životě plnit. Protože pouze ti, kteří plní tato přikázání, budou osvobozeni a stanou se dědici Králoství Nebeského. Vždy mějte na paměti toto přikázání: „nesuďte a nebudete souzeni. Jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni." Amen.

z ruštiny přeložil Boris

Konference o výchově, tzv. „Rožděstvěnskija čtenija" se konala ve dnech 27. 1. – 2. 2. 2002 v Moskvě za předsednictví Jeho Svatosti Alexije II., patriarchy moskevského a celé Rusi. Hlavním tématem konference byla úloha Pravoslaví v duchovním znovuobrození současné společnosti. Účastníci se zamýšleli nad významem duchovně-mravních základů života, víry a etiky spolu s budováním osobnosti ve světle svatootcovské tradice. Letošního jubilejního shromáždění se zúčastnili zástupci Ruské akademie věd, Ruské pravoslavné univerzity sv. Jana Bohoslovce, Pravoslavného svatotichonského bohosloveckého institutu, Moskevské duchovní akademie a semináře, Petrohradské duchovní akademie a semináře, Moskevské státní univerzity M. V. Lomonosova a dalších významných vědeckých a výchovných institucí a osobnosti působící zvláště v oblasti výchovy a katechetiky, představitelé místních pravoslavných církví, představitelé ruské státní správy, vědci, kulturní činitelé a pedagogové.

Její slavnostní zahájení se uskutečnilo v chrámu Krista Spasitele v neděli 27. ledna svatou liturgii, kterou sloužil Jeho Svatost Alexij II., patriarcha moskevský a celé Rusi spolu se 17 archijereji a řadou dalších významných duchovních Ruské pravoslavné církve a dalších místních pravoslavných církví. Samotné zahájení probíhalo 27. 1. odpoledne v Kremlu, ve sjezdovém paláci, za účasti 6 tisíc účastníků, při kterém Jeho Svatost Alexij II. vystoupil s obsáhlou přednáškou. Na ni navázali V. M. Filipov – ministr výchovy Ruské federace, metropolita minský Filaret, exarcha běloruský, V. N. Ganičev – předseda Svazu spisovatelů Ruska, archimandrita Joan (Ekonomcev) – předseda oddělení náboženské výchovy a katechetizace Moskevského patriarchátu a další. Po krátké přestávce následoval slavnostní koncert. Následující zasedání se konala ve velkém zasedacím sálu Městského magistrátu hlavního města Moskvy (bývalé ústředí RVHP) a na dalších místech, převážně na univerzitní půdě. Na závěrečném zasedání, ve velkém konferečním sálu pod chrámem Krista Spasitele, vyznamenal Jeho Svatost patriarcha Alexij II. významné pracovníky Ruské pravoslavné církve Řádem svatého Sergije Radoněžského a uzavřel konferenci. Mimořádná pozornost byla věnována rozvoji výchovy v rámci Ruské federace a jejímu hodnocení za uplynulé desetiletí, když ruská společnost měla možnost svobodného formování. Bohužel dodnes se nepodařilo prosadit, aby do systému školství Ruské federace byla zařazena povinná nebo nepovinná výuka náboženství, jak je to v některých jiných zemích bývalého východního bloku, např. ve Slovenské republice či v Gruzii. Ruská pravoslavná církev má také velký zájem podílet se na duchovních a kulturních programech celoplošné ruské státní televize. Svaz ruských spisovatelů dokonce požádal vládu, aby Moskevskému patriarchátu, jeho osvětovému odboru, dala licenci na vysílání nedávno zrušeného televizního kanálu. Jednání v této věci nejsou uzavřená.

Pisatel těchto řádků byl na konferenci osobně pozvaný rektorem Ruské pravoslavné univerzity sv. Jana Bohoslovce archimandritou Joanem a kromě práce v předsednictví konference se zúčastnil jednání kulatého stolu o výchově v Pravoslavné církvi a také v rámci sekce Církev a kultura předsedal práci skupiny věnované roli historie ve výchově. V rámci této skupiny přednesl přednášku na téma „Cesta k autokefalitě Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku". Přednáška bude spolu s dalšími zásadními příspěvky konference vydaná tiskem v samostatném sborníku.

V průběhu pěti pracovních dní zaznělo v devíti sekcích 1200 přednášek, referátů a vystoupení v 60 skupinách a u tzv. kulatých stolů. archiepiskop Kryštof

Církev a život

Souvislosti

Demokracie je pojem, který je dnes vzpomínán při každé vhodné i méně vhodné příležitosti. Ovšem právě časté nevhodné používání tohoto slova vede k jeho vyprázdnění – tedy často není vnímán význam nebo překlad tohoto původem řeckého slova. Základem skutečné demokracie nebo alespoň pokusu o demokracii by měla být pravda, pravdomluvnost, život v pravdě, tedy konání, ke kterému má mít každý křesťan vstřícný vztah. Nikdo z těch, co užívají lži, nežije ve víře a nikdo, kdo užívá lži jako štítu a meče, není demokratem.

V průběhu pohřbu vojáci KFOR hlídkují s odjištěnými zbraněmi. I taková shromáždění se stávají cílem útoků albánských extremistů.

V srbské provincii Kosovo se v nedávné době konaly parlamentní volby, událost, která bývá spojována s demokracií. Pro srbský národ je Kosovo velice drahá část jejich země, jak ve smyslu duchovním, dějinném, tak ve smyslu velice osobním pro ty, co v Kosovu žili a žijí. Ve správním centru Kosova byl rozdivočelým davem zbořen pravoslavný chrám a mnohý člověk, který navštívil současnou Prištinu, potvrdí, že je vystaven nebezpečí ten, kdo byť jen promluví na ulici některým slovanským jazykem... Srbové, kteří neopustili Kosovo, se často stávají obětí vrahů vraždících ze zálohy nebo bývají ubiti přesilou. Mladou ženu, zdravotní sestru, dceru pravoslavného kněze, která neodešla z Kosova, vozí do zaměstnání obrněný transportér řecké armády. Těžký je úděl Srbů, kteří zůstali, těžký je úděl těch, kteří ve strachu o životy odešli. Desetitisíce srbských rodin přišlo o střechu nad hlavou a o veškerý majetek. Domy a majetek uprchlíků zabrali ti, co se považují za vítěze dneška...

To, co má své počátky v dobách osmanské nadvlády a islamizace Balkánu, to, co vrcholilo masovým vražděním Srbů a pravoslavných v době fašismu a nacismu, nesmí najít jakési dovršení dnes v naší době!

Srbský národ má své ničím nezpochybnitelné místo v Kosovu, zemi prastarých svatých monastýrů i zemi mladých srbských rodin. Své místo v Kosovu mají i tamní Romové, kteří jsou rovněž obětmi velmi brutálního zacházení a vyhánění z domovů! Kosovští Srbové se účastnili voleb v „Koalici pro návrat". Srbská pravoslavná církev radila, aby se Srbové účastnili voleb v počtu co možná nejhojnějším. Věřím, že statečné lidské postoje povedou k pravdě a ke spravedlivému narovnání.

Petr Kreho

Pravoslavní Romové –

– misionáři v Rokycanech

Věřím, že si čtenáři Hlasu pravoslaví povšimli vzniku nové církevní obce v Rokycanech, jež má být, dá-li dobrotivý Hospodin, budoucím centrem romských farností naší místní církve.

Rád bych tedy informoval o této neobvyklé farnosti a také pohovořil o jejím vzniku.

Snaha působit mezi romským národem existuje v naší církvi již několik let, avšak až nyní mohl archiepiskop pražský a českých zemí pověřit tímto úkolem přímo romského bohoslovce, který byl pro tento úkol poslán na studia do zahraničí. A věříme, že těchto bohoslovců bude více.

V Rokycanech tedy vznikla romská církevní obec. A navíc pravoslavná. S relativním počtem věřících, jenž je ovšem ve stovkách... I když ještě není vyřešena majetkoprávní situace našeho chrámu Nejsvětější Trojice, který se pokoušíme získat od římských katolíků z výpůjčky do vlastnictví. Dále je nutná oprava kleneb a odvodnění chrámu, vybavení, ikonostas atd. Obec nemá duchovní správu a je zatím řízena žalmistou. Pro naši misijní činnost nemáme žádnou pravoslavnou literaturu, učebnice pro děti, ikonky. Obracel jsem se na eparchiální radu v Praze, na Českou biblickou společnost, jejíž ředitel dále žádal naším jménem společnost Český Gedeon. Otec Josef Fejsák z Brna nám sliboval brožurky o naší církvi. Do dnešní doby nemáme nic.

Paradoxem zůstává, že odmítáme přijímat pochybné překlady Písma sv. od různých sekt, které mají i své propagační materiály v romském jazyce. Ale nejsme schopni věnovat našim věřícím bible a ikonky. Natož potom aktivně působit misijně. Prý že jsme pesimisté. I toto jsem jednou zaslechl. A to z úst nejpovolanějších... Avšak to není pravda. To je prostá realita. Zůstává nám jen naděje Boží, že se jednou vše zlepší.

I přesto se nám farnost podařilo založit. S pomocí Boží.

Ani jeden náš věřící nebyl pravoslavného vyznání, došlo ke vzniku rodové Rady starších, jež má dnes 15 členů. Dochází k založení chrámového pěveckého sboru za pomoci mátušky Iriny Spurné z Hořoviček. Křtíme, příležitostně se slouží akathisty a panychidy. Organizují se různé akce hlavně pro děti. Dále nám vedení církve přislíbilo kanonické překlady liturgických textů do romštiny, které hodlá získat získat od metropolity pittsburgského Nikolaje. Od září budou mít Rokycany vlastního romského kněze. Zatím sice nemá faru, ale pokoušíme se získat podporu státu a odkoupit objekt zvaný „Střelnice". Tento dům by se měl stát „Romským křesťanským charitativním centrem".

Vladyka Kryštof na návštěvě u romské umělkyně Věry Bílé.

Jsme velice vděčni, že naše misijní farnost vzniká s aktivní podporou Jeho Vysokopřeosvícenosti vladyky Kryštofa, archiepiskopa pražského a českých zemí.

Dovoluji si jménem našich věřících poprosit všechny, kteří nám mohou jakkoliv pomoci. Potřebujeme jakékoliv vybavení do chrámu. Ikony a bible.

Prosím obracejte se na Radu starších:

předseda: Josef Horváth, ul. Pražská 715/II, Rokycany, mobilní tel.: 0604/739 230

místopředseda: Vladimír Murko, ul. Pražská 997/II, Rokycany, mobilní tel.: 0604/181 059

Děkuji a prosím čtenáře Hlasu pravoslaví o modlitby a přeji všem Boží blahodať a ochranu přesvaté Bohorodice.

žalmista David Dudáš

Redakce našeho časopisu upřímně a srdečně děkuje za přání k Vánocům a do nového roku. Věříme, že Boží požehnání bude provázet i vaši církevní obec v Rokycanech.

Za redakci Č. G. Kr.

Operní jednoaktovka Bohuslava Martinů

z roku 1952 (k 50. výročí)

Ve zralém tvůrčím období se český skladatel Bohuslav Martinů (1890 – 1959) s oblibou vracel k zhudebňování literárních děl z východokřesťanských zemí. Poutaly jej v nich výrazné mystickosociální akcenty i blízkost původní slovanské orientaci nejstarších podob domácí víry. Vrcholnou fázi uzavřel před smrtí „Řeckými pašijemi" – ale již předtím, na prahu let padesátých, hledal inspiraci u několika autorů ruských: u Gogola (nakonec zhudebnil Ženitbu), Dostojevského (zamýšlel zpracovat Běsy) i Tolstého (zaujaly jej ohlasy prostonárodních pravoslavných tradic v jeho krátkých povídkách). Jako by v dusném newyorském prostředí zatoužil po pravém opaku v čisté víře ruských venkovanů.

Vítanou příležitostí se mu stala nabídka k napsání malé jednoaktové televizní opery. Zalíbila se mu myšlenka druhého příběhu z „Povídek pro lid", který se jmenuje „Kde láska, tam Bůh". Skladbu však pojmenoval podle povídky prvé: „Čím lidé žijí". Komponoval ji ve vánočním čase – od 20. prosince 1951 do 11. února 1952 – skutečně jí vdechl něco z radostné a zároveň nostalgické vánoční atmosféry. Proto ji také označil jako „pastorální operu se 7 osobami a malým sborem" a připojil poznámku, že se má předvádět „na způsob miráklu".

Příběh se odehrává uprostřed zimy. Literární předloha jej umisťuje do mrazivého dne, který tráví chudý švec Martin Avdějič ve své sklepní světničce s jediným okénkem na ulici. Poznává lidi, kteří míjejí dům, podle jejich bot – to je jediné, co z nich může oknem zahlédnout. Vídá boty, které vyráběl nebo opravoval: jeho práce bývala pečlivá, radost na ni pohledět – a nebyla drahá. Zato úděl měl neradostný: žena i děti (až na jednoho chlapce) mu zesnuly. Žil v bídě a samotě, nenacházel smysl svých dnů a častokrát si přával raději zemřít.

Až kterýsi stařeček jej vytrhl z truchlivých úvah. Cože? Že není proč žít? Vždyť přece máme žít pro našeho milého Pána Boha. Švec by si měl koupit Evangelium a denně si v něm číst. Kristus by mu tam již ukázal, v čem spočívá životní radost.

A tak si Martin Avdějič koupil Nový zákon. Nejdříve v něm čítal jen v neděle a ve svátky, ale tak se mu ty příběhy zalíbily a tolik měnily úhel jeho pohledu na život a svět, že začal po knížce sahat vždy, jakmile skončil práci. Potom hltal verše Evangelia zpravidla tak dlouho, dokud mu v lampě nedohořel knot.

Jednou při čtení únavou usnul a ze spaní zaslechl hlas: „Martine, dívej se zítra na ulici. Já k tobě přijdu".

Nazítří, hned po ranní modlitbě, roztopil švec v peci, usedl k dílu a co chvíli neustále vzhlížel okénkem na ulici, zda nohy někoho z kolemjdoucích budou vypadat jako nohy Krista Pána. Nikdo takový se však neobjevoval. Všiml si jen vojenského vysloužilce Stěpanyče, jak shrabuje sníh. Ubožák byl všecek zkřehlý. Martin Avdějič jej tedy pozval na šálek horkého čaje, aby se trochu zahřál. Chvíli poseděli, povyprávěli spolu. Hned už se zase Stěpanyč zvedá, za všechno děkuje a dál jde hrabat sníh. Když mu Martin Avdějič otvíral, zaslechl dětský pláč. Žena, která držela maličkého v rukou, byla oblečena do lehkých letních šatů, na jiné neměla. Avdějič ji pozval dovnitř, ukrojil chleba, nalil zbytek polévky, vylovil dokonce hrnek s kaší. I teplé kusy hadříků pro dítě se našly. Žena nestačila děkovat – vždyť bez téhle pomoci by jí maličký určitě zmrznul. Pak se kolem okna mihla stařenka s jablky, která už nestačila prodat. Přiběhl k ní malý chlapec a jedno jablko jí vzal. Chytila ho, začala chlapce plísnit, a že spolu půjdou na policii. Martin vyběhl, chlapce se zastal, nabídl za něho jablko zaplatit. Stařena mínila, že účinnější by byl výprask. Švec namítl: „Jaký teprve výprask bychom si pak my všichni zasloužili za naše hříchy?" Obměkčil stařenu a ta – najednou všechno už jinak nahlížejíc – začala Avdějiči svěřovat své vlastní strasti. Tak se všichni začali lépe chápat navzájem. Chlapec, pohnut dobrotou, vzal stařeně nůši s jablky a ochotně ji pomáhal nést až k domovu. Švec znovu osaměl. Byl smuten, že se nedočkal slíbené návštěvy. Všechno tedy byl jenom sen, nic víc! Rozsvítil lampu, znovu nastával večer. Martin se vrátil k četbě Evangelia. Zrak mu padl na verše:

„Cožkoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, Mě jste učinili" (Mt 25,40).

Konečně pochopil. V tu chvíli mu vyhrkly slzy a vroucně Pánu poděkoval. Setkal se s Kristem. A ševcovou duší se rozlil hřejivý pocit. Byl šťasten. Všecek rozechvělý zapálil světlo před ikonou Krista.

Také skladatel byl dojat příběhem. Zaujala jej rovnováha mezi potřebami duchovními a pozemskými. Stejně jednoduché prostředky, jichž užil spisovatel, zvolil Martinů také pro hudební projev. Jeho operní pastorela má v sobě vůni roční doby, v níž vznikala. Už dva roky předtím se v programu jednoho z basilejských koncertů vyznal z „touhy po dokonalé jednoduchosti, spojené s pokorou", a vyjádřil svůj ideál: „Zapomenout na vlastní já..."

Také Martin Avdějič zapomněl na vlastní já, rozdal se bližním a našel v nich Krista. „Nejsem již já," prohlásil apoštol Pavel, „ale žije ve mně Kristus."

PhDr. Otakar Aleš Kukla

Program vladyky Kryštofa v lednu

6. 1. Sloužil archijerejskou sv. liturgii v chrámu sv. Petra a Pavla v Karlových Varech a představil nového duchovního správce církevní obce d. o. G. Buďka, který byl jmenován Jeho Svatostí Alexijem II., patriarchou moskevským a celé Rusi, představitelem „Podvorija" Ruské pravoslavné církve na místo d. o. mitr. prot. V. Tarasova.

7. 1. Oslavil svátky Narození našeho Spasitele podle st. stylu půlnoční sv. liturgií v chrámu sv. Jiří při velvyslanectví Ruské federace.

9. 1. Při příležitosti 55. narozenin d. o. mitr. prot. ThLic. Michala Dandára, PhDr. sloužil archijerejskou sv. liturgii v chrámu Zvěstování přesv. Bohorodice v Praze Na Slupi, při níž oslavence vyznamenal zlatou hvězdou Řádu sv. Cyrila a Metoděje.

13. 1. Konal archijerejskou sv. liturgii v chrámu Povýšení sv. Kříže v Táboře a provedl vizitaci církevní obce.

14. 1. Předsedal zasedání Pražského okružního protopresbyterátu.

15. 1. Vedl dětskou besídku na oslavu „Narození Kristova" v Památníku smíření v Praze 2.

16. 1. Účastnil se zasedání Západočeského okružního protopresbyterátu v Karlových Varech.

19. 1. Na svátek „Bohojavlenija" podle st. stylu sloužil archijerejskou sv. liturgii v chrámu sv. Petra a Pavla v Karlových Varech s velkým svěcením vody.

20. 1. Sloužil archijerejskou sv. liturgii v chrámu Narození přesv. Bohorodice v Mostě a vykonal vizitaci církevní obce.

22. 1. Navštívil Jeho Excellenci p. S. Ustyče, velvyslance Ukrajiny, večer vedl besedu s diapozitivy „O putování Svatou Zemí" v Památníku smíření při katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze 2, Resslově ul.

25. 1. – 4. 2. Účastnil se „Rožděstvěnských čtení" pořádaných v Moskvě Odborem pro výchovu a katechizaci Ruské pravoslavné církve.

V březnu s Boží pomocí zamýšlí:

3. 3. Sloužit archijerejskou sv. liturgii v katedrálním chrámu v Praze (9.30 hod), hodlá vysvětit o. diakona M. Horvátha na kněze.

10. 3. Sloužit archijerejskou sv. liturgii v kapli Všech svatých země české v Českých Budějovicích (8.30 hod.)

12. 3. Účastnit se zasedání okružních protopresbyterátů v Praze.

17. 3. Sloužit archijerejskou sv. liturgii v chrámu Zvěstování přesv. Bohorodice v Praze Na Slupi (10.00 hod.)

24. 3. Sloužit archijerejskou sv. liturgii v chrámu sv. Jakuba v Žatci (10.00 hod.)

25. 3. V den státního svátku Řecké Hellénské republiky sloužit archijerejskou sv. liturgii s doxologií v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze, Resslově ul. (9.30 hod.)

31. 3. Sloužit archijerejskou sv. liturgii v chrámu Zesnutí přesv. Bohorodice v Praze Na Olšanech (10.00 hod.)

Životní jubileum

Při příležitosti životního jubilea sestry Růženy Gorazdy Prachařové z Velké nad Veličkou, členky Metropolitní rady, Posvátný Synod Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku udělil jí Řád sv. Cyrila a Metoděje III. stupně.

28. prosince 2001 jí tento řád odevzdal v zastoupení Jeho Blaženstva metropolity Nikolaje vladyka Kryštof, archiepiskop pražský a českých zemí. 29. prosince 2001 byla v dopoledních hodinách sloužena v chrámě svatého monastýru sv. novomučedníka Gorazda v Hrubé Vrbce děkovná božská liturgie, kterou sloužil vladyka Kryštof. Po liturgii vladyka jubilantce odevzdal ikonu Jerusalémské přesvaté Bohorodice a pozdravy od Jeho Blaženstva metropolity Nikolaje a od Přeosvíceného vladyky Simeona, vladyky olomoucko-brněnského, který je t.č. nemocen.

Vážené jubilantce vyprošujeme mnohá a blahá léta. J. A.

Chomutov

Vyznamenaný jubilant protopresbyter ThLic. Michal Dandár, PhD. – druhý zleva s vladykou Kryštofem a s duchovními zprava: prot. V. Stojka, protopresbyter ThDr. J. Šuvarský, prot. JUDr. V. Míšek a posledaním v řadě o. N. Ončulenkem po sv. liturgii 9. 1. 2002 v Praze v chrámu Zvěstování přesv. Bohorodice Na Slupi.

10. února navštívil Chomutov Jeho Vysokopřeosvícenost archiepiskop pražský a českých zemí vladyka Kryštof s doprovodem. Archijerejská liturgie probíhala v chrámu Sv. Ducha. Spolu s vladykou sloužil místní duchovní správce o. Erast Raptsun. Zcela zaplněný chrám naslouchal krásnému zpěvu duchovních liturgických hymnů a slovům vladyky při promluvě. Po bohoslužbě vladyka mj. připoměl významné výročí – 13. ledna 2002 uplynulo pětačtyřicet let od chvíle, kdy v chrámu poprvé zazněla pravoslavná bohoslužba. Ocenil také požehnané dílo o. Erasta v chomutovské pravoslavné církevní obci a vyznamenal dva její dlouholeté členy bratry p. Mihalince a p. Křížka. Chrám nadšeně zpíval „Mnohá a blahá léta". sbor starších




Archijerejská liturgie v Chomutově.

Dětem

Malkisedek

Po rozloučení s Lotem žil Abram poklidným životem pastýře v Mamre. To místo bylo v očích místního lidu posvátné, snad se tam kdysi scházeli k bohoslužbě. Mnohem hůře bylo v údolí Sidim, při dolním toku Jordánu, kde se dnes nachází Mrtvé moře a kde pásl svá stáda Lot. Místní města – a byla to významná města, jež každé mělo svého krále – byla poplatná elamskému králi Kedorlaómerovi. Již dvanáct let mu musela odevzdávat vysokou daň, kterou se vykupovala od jeho loupežných nájezdů. Kedorlaómer stál v čele mezopotámského spolku čtyř králů, který budil hrůzu daleko za hranicemi jejich říší. A právě tehdy, po dvanácti letech, se vykořisťovaná města rozhodla vzepřít Kedorlaómerovi, přestat mu otročit a platit mu daň a svou svobodu si třeba vybojovat. K boji opravdu došlo. Kedorlaómer o rok později se svými třemi spojenci vytáhli proti odbojným městům v údolí Sidimu, porazili je a donutili je prchat. Mnoho prchajících zahynulo v asfaltových jezírkách, kterých bylo v tom údolí plno, zbytek se stáhl do hor. Útočníci vnikli do nechráněných měst, pobrali vše cenné včetně potravin, sebrali také Lota a jeho rodinu i stáda a vydali se obtíženi kořistí domů.

Komusi, zřejmě z Lotových lidí, se podařilo uprchnout a doběhnout k Abramovi a říci mu o neštěstí, které potkalo jeho synovce. Abram nemeškal, ozbrojil své otroky, ty, kteří se narodili už v jeho domě a na které se mohl plně spolehnout, připojili se k němu i někteří jeho sousedé, s nimiž žil v přátelství, a s tímto malým vojskem – prý jich bylo 318 – rychlým pochodem se vydal za lupiči. Byla noc, když je dostihl. Obklíčil je svými lidmi a pak je začal postupně pobíjet. Zbytek pronásledoval až do Chóbu, což je severně od dnešního Damašku, a neustal, dokud neosvobodil Lota a ostatní zajatce a nepobral lupičům všechnu kořist.

Když se Abram vracel domů, vyšel mu vstříc nejen sodomský král, ale také sálemský král Malkísedek, který byl knězem Boha Nejvyššího. Přinesl Abramovi chléb a víno a požehnal mu slovy: „Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země. Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky."

Malkísedek byl zřejmě jeden z mužů, kteří v moři šířícího se pohanství si ještě zachovali víru v pravého Boha. Jeho jméno znamená Můj král je svatý. Sálem znamená mír. Tedy byl to král míru. Knězem na věky podle řádu Malkísedekova nazývá svatý Pavel Pána Ježíše a chléb a víno, dary, které Malkísedek přinesl Abramovi, si Pán Ježíš zvolil pro tajemství svatého přijímání. Abram byl prorok Boží, ale uznal nadřazenost Malkísedekovu nad sebou a dal mu desetinu toho, co měl, tak jako věřící lidé obětují ze svého majetku knězi na chrám a jeho potřeby.

Když sodomský král chtěl kořistí odměnit Abrama za pomoc, Abram odmítl. Ať nahradí výlohy tažení jeho lidem a sousedům, jež se k Abramovi přidali. Sám nechce nic, neboť pomoc poskytl nezištně, tak jako lidem poskytuje svou pomoc nebeský Otec.

váš vladyka Simeon

ilustrace B.

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.
– –