REDAKČNÍ POZNÁMKA

Žijeme v době, kdy se křesťanský chrám pomalu stává výstavní a koncertní síní. Místem různých veřejných projevů a manifestací. Velebnost chrámů a kostelů se mění v působivou kulisu finančních sbírek a humanitárních akcí. Ať už jsou cíle těchto akcí jakkoli chvályhodné, způsob jejich konání je pro duši pravoslavného křesťana bolestný. Chrám je nám po stovky a tisíce let domem Božím, místem nejdražším, místem intimního setkání s Bohem, vyznání nejniternějších hnutí duše. Místem Oběti a Proměnění. Místem Těla a Krve. Místem Eucharistie, nikoliv místem televizního přenosu srdcebolných písniček. Stůjme pevně, bratří a sestry, zachovejme dědictví Otců neporušené. Jeho ztrátu rostoucí výše konta nenahradí. Hlas pravoslaví začíná nový ročník právě zde, v chrámu.

vaše redakce

Poselství Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku při příležitosti 50. výročí udělení autokefality Ruskou pravoslavnou církví.

Důstojní otcové, bratři a sestry !

Svatý apoštol Pavel ke své apoštolské službě říká: „z milosti Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo" (1.Kor. 15, 10).

Dnes, kdy si připomínáme významné jubileum naší církve - 50. let udělení autokefality Ruskou pravoslavnou církví, pocitujeme, že slova svatého Apoštola odpovídají i službě naší církve. Jen z milosti Boží přežila naše církev složité historické období - od časů svatých Cyrila a Metoděje až po současnost, protože neochvejně vydávala a vydává svědectví Kristova Evangelia - svatého Pravoslaví.

Hluboce, biblicky a v duchu svatých Otců promyšlená žádost moravského knížete Rostislava naučit Slovany srozumitelnou řečí Kristovo Evangelium učinila podstatný zlom v myšlení a duchovní orientaci nejen Slovanů, ale i dalších národů Evropy. Navzdory násilí mocných tehdejšího světa, přes mučednickou smrt svatého Rostislava a vyhnání žáku sv. Metoděje z Velké Moravy, Slované, i když s velkými těžkostmi, zůstali věrní své identitě a Kristovu Evangeliu. Přestože území Čech, Slovenska a Podkarpatské Rusi zažilo dlouhotrvající útlak a násilí na duchovním a společenském životě v době reformace, protireformace, unionizmu a v neposlední řadě ateizmu, naše svatá Pravoslavná církev žije a z velké milosti Boží bude žít, z milosti, která je nám dána a prostřednictvím nás vykonává mocné skutky.

Ona vychovala na území Velké Moravy vyznavače - mučedníky víry, jakými jsou svatý Gorazd, episkop český a moravsko-slezský, svatý Dositej, který spravoval mukačevsko-prešovskou eparchii, svatý Maxim Sandovič-Gorlický, svatý Alexij Tóth, svatý Alexij Kabaluk a další, kteří svojí obětavostí šířili a zpřístupňovali světlo a duchovní teplo svatého Pravoslaví. Při jeho obnově na našem území nemůžeme nevzpomenout i takové oddané služebníky Církve jakými byli: mukačevsko-prešovští vladykové Damaskin a Vladimír, archimandrité: Andrej Kolomacký a Sáva Struve, igumeni: Ignatij Čokina a Vasilij Ptaščuk, ale i duchovní otcové: Nikolaj Ryškov, Gregor Varchola, Irenej Chanat, Vladimír Petrek, Václav Cikl, Antonín Parízek a desítky dalších, kteří v čase i v nečase vydali dobrý počet ze své víry.

Významný vklad do svědectví naší Církve vnesl, v té dobe její představený, Jeho Blaženstvo Jelevferij, metropolita pražský a celého Československa, který za velmi krátké, ale plodné období duchovní služby, připravil podmínky pro udělení autokefality.

Díkůvzdání k 50. výročí autokefality naší církve dne 8. 12. 2001. Na Ambonu zleva: biskup michalovský Ján, arcibiskup pražský Kryštof, metropolita Krutický a kolomenský Juvenalij a biskup mukačevsko-užhorodský Agapit v pražské katedrále.

Ve vzpomínaném půlstoletí byl 35 let v čele naší církve, blahé paměti metropolita Dorotej. Ten svojí skromností a obětavou službou církvi upozorňoval na život naší církve doma i v zahraničí.

Pro živou víru mnohých dobrých pastýřů naší církve, u kterých vždy stál náš pastýř Ježíš Kristus, nastal ten požehnaný čas, kdy z ruky Jeho Svatosti Alexije I., patriarchy moskevského a celé Rusi, udělila nám svatá Ruská pravoslavná církev před 50. lety autokefalitu.

Dobrý počet z víry, vydávaný naší církví, oslovil i Jeho Svatost Bartoloměje I., archiepiskopa konstantinopolského, Nového Říma a ekumenického patriarchu, přes kterého nám udělila autokefalitu i jím vedená svatá církev konstantinopolská. Tím byla vyrešena otázka kanonického postavení naší církve podle diptychu v celosvětovém měřítku.

Důstojní otcové, bratři a sestry!

U příležitosti tohoto významného jubilea mi dovolte vyjádřit uznání a upřímné poděkování všem členům naší pravoslavné církve za věrnost a obětavost, kterou prokázali církvi v jejím kritickém období. Důkazem toho je vyšší počet věřících v obou republikách, vyšší počet církevních obcí a nových chrámů. Naše poděkování patří i Pravoslavné bohoslovecké fakultě PU v Prešově, která připravuje pracovníky církve. V neposlední řade chceme vyjádřit upřímný dík administrativním zaměstnancům církve, kterí ve složitých dobách dokázali operativně řešit kritickou situaci jejího postavení a života.

Dnes se naše národy, ale i celá Evropa dostávají do nového situace. Třetí tisíciletí bude poznamenané nejen zápasem o prohloubení demokracie a svobody národů a jednotlivců, ale především je tu naše povinnost vydávat dobré svědectví o naší víre, neboť jak upozornuje svatý apoštol Pavel: „každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu" (Řím. 14, 12).

Proto v další padesátce naší církve, ale především v novém tisíciletí, je a bude potřebné budovat společenství lásky i duchovně zdravé církevní obce a zamezovat příčinám vzniku bolestných konfliktů a utrpení lidí doma i ve světě.

Prohlubujme tedy a rozšiřujme Kristovo Evangelium pravdy a lásky, neboť jen tehdy můžeme být světlem světa, neboť jen tehdy Bůh svou milostí bude žehnat naší službě, neboť jen tehdy nás uzná za své služebníky. K tomu nás vyzývá i svatý apoštol Pavel slovy: „bojuj dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života, k němuž jsi povolán a k němuž ses přihlásil dobrým vyznáním před mnoha svědky. „Před Bohem, který dává všemu život….." (1. Tim. 6, 12-13). Kristus uprostřed nás!

S požehnáním

+ Nikolaj

archiepiskop prešovský metropolita českých zemí a Slovenska

+ Kryštof

archiepiskop pražský a českých zemí

+ Simeon + Ján

episkop olomoucko-brněnský episkop michalovský

Praha 8. prosince 2001

Prohlášení Jeho Svatosti patriarchy Alexije II. k výročí 50. let autokefality

Patriarcha moskevský a celé Rusi Alexij Jeho Blaženstvu Blaženějšímu Nikolaji metropolitovi českých zemí a Slovenska, účastníkům oslav 50. výročí vyhlášení autokefality Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Jeho vysokopřeosvícenost Juvenalij, metropolita krutický a kolomenský, čte pozdravné poselství Jeho Svatosti Alexeje II. patriarchy moskevského a celé Rusi k 50. výročí autokefality naší církve na závěr slavnostních bohoslužeb dne 8. 12. 2001 v Praze.

Blahopřeji Vám v den světlého a radostného duchovního svátku, srdečně Vás zdravím u příležitosti výročí veliké církevně-historické události - darování autokefality svaté Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku.

Boží milostí se mezi našimi církvemi vytvořily tradiční, pevné a hluboké duchovní vztahy. Máme společné slovanské kořeny nezničitelně spojující naše bratrské národy, jsme následovníky poselství svatých apoštolům rovných bratří Cyrila a Metoděje, kteří rozžehli světlo Kristovy víry mezi našimi předky a položili základy slovanského písemnictví a kultury.

Historie církve bez pochyby svědčí o tom, že základy pravoslavné víry v této zemi svatými bratry nebyly položeny na písku, ale na nerozbitné skále, o níž řekl Hospodin: „…na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou." (Mt 16, 18) Ani bouřné deště náboženského nepřátelství, ani rozbouřené řeky lidské nenávisti, ani politické vichřice, jež hlučně v různých obdobích útočily na budovu víry, ani překážky kladené do cesty všemu duchovnímu jí neuškodily, nebot´ sám Kristus vždy chránil církev před zničením.

Ve shodě s vůlí Boží svaté Pravoslaví v českých zemích a na Slovensku postupně vzrůstalo, upevňovalo se a přinášelo duchovní plody, představujíc křest´anskému světu svaté mučedníky Boží, kteří zazářili ve své zemi jako slunce.

Poté co prošla složitou historickou cestou a dosáhla plnosti kanonického vzrůstu, obdržela svatá Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku autokefalitu z rukou Ruské pravoslavné církve a 8. prosince 1951 byla za účasti představitelů místních pravoslavných církví přijata do jejich bratrské rodiny.

V Aktu o darování autokefality podepsaném Nejsvětějším patriarchou moskevským a vší Rusi Alexijem I. byla tato slova: „Ruská pravoslavná církev celým svým srdcem prosí Nebeského Pastýře Pána našeho Ježíše Krista, aby dal své Božské požehnání nejmladší sestře v rodině pravoslavných autokefálních církví - Pravoslavné církvi v Československu. Nechť ji ověnčí věčnou slávou."

Modlitbu našeho v blaženosti zesnulého předchůdce Hospodin vyslyšel. Svědčí o tom pět desetiletí pevného setrvání svaté církve českých zemí a Slovenska ve spasitelné pravoslavné víře. „Nejmladší sestra" dospěla k vzrůstu a zralosti. A nyní přesně za 50 let jsme se sešli ve zdech tohoto katedrálního chrámu zasvěceného svatým Cyrilovi a Metoději, abychom poděkovali svému Stvořiteli za Jeho veliké milosti prokázané svaté Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku v průběhu její půl stoleté autokefální existence. A prosíme současně pokorně štědrého Hospodina, aby daroval Vašemu Blaženstvu tělesné i duchovní síly, aby pod Vaším prvosvětitelských omoforem svatá Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku s požehnáním a v míru uskutečňovala svou spasitelnou službu ke slávě našeho Pána Ježíše Krista.

S láskou Boží Alexij II.

A víra pravá, kterou přinesli, přetrvala staletí. Stojí dnes pevně jako stála, jako strom ve vichřici…

Ztemnělým chrámem v Resslově ulici v Praze jakoby zněla cyrilometodějská píseň. Je 8. 12. 2001. Naše Pravoslavná církev oslavuje zlaté výročí své autokefality a zároveň kanonické jednoty všech pravoslavných v ČR a SR.

Procházím katedrálním chrámem. Skláním se s dojetím před svatým mučedníkem Gorazdem a jeho druhy. Pohodou tónu písně o bratřích ze Soluně zazní výstřely. Samozřejme pouze v mé fantazii. Ozývají se z krypty. Drama z roku 1942 přehlušuje píseň a vyznává v zoufalé prosbe: „Dědictví otců zachovej nám Pane…"

Vracím se do přítomnosti. Přicházejí první věřící a chrám se zvolna prosvětluje září svíček a lampád.

Přípravy slavnostního okamžiku končí. Už brzy se dostaví vzácní hosté.

Zatím ješte vladyka archiepiskop Kryštof zpovídá své duchovní děti. Otec archimandrita Silvestr se pak věnuje těm svým…

Do chrámu vchází Jeho Blaženstvo Nikolaj, archiepiskop prešovský, metropolita českých zemí a Slovenska, metropolita Juvenalij, poslaný patriarchou Alexijem II., vladyka Agapit, episkop mukačevský a užhorodský a dále vladyka Ján, episkop michalovský s představeným Ruské duchovní mise v Jeruzaléme otcem archimandritou Feodosijem a s mnoha dalšími duchovními.

Slavnostní svatá liturgie k 50. výrocí autokefality naší pravoslavné církve začala. Modlitby naplňují chrámový prostor a duše věřících. Staroslovanské nápěvy v molových tóninách plynou velebně a klidně nad hlavami shromážděných, vůně kadidla proniká do všech koutů a zdůrazňuje atmosféru nejlépe charakterizovanou slovy: „pokoj všem". „I duchu tvému". Po svaté liturgii promlouvají hosté o historickém významu daného okamžiku, o mnoholetém a ničím nezkaženém přátelství mezi mateřskou Ruskou pravoslavnou církví a naší českou a slovenskou pravoslavnou církví. Vřelá slova, dary, zpívání mnoholetí všem zúcastněným.

A naši mučedníci, kterí obětovali své životy za svoji pravoslavnou víru, jakoby se na fotografiích usmívali. Nezemřeli nadarmo.

Dědictví otců, které zaštítili vlastními těly, roste a vzkvétá právě tak, jak si to za svého života práli. Jeden z účastníků

Svatý prestol

Podle biblické tradice bývá pravoslavný chrám orientován směrem k východu. Skládá se, jako kdysi chrám jeruzalémský, ze tří částí: oltáře, chrámové lodi a předsíně, kde dříve stáli „neofité" očekávající přijetí sv. Tajiny křtu.

V chrámové lodi se modlí věřící, kteří do ní vstoupili z předsíně, a vždy je z ní dobře vidět oltář. Je to vyvýšené místo, jak zní český překlad latinského „alta ara". Od chrámové lodi dnes dělí a zároveň zakrývá oltářní část ikonostas.Vznikl z původně nízké ohrádky v VIII. století a později vytvořil dnešní několikapatrovou stěnu, aby zdůraznil význam svatých ikon, které jsou pro věřící „okny", jimiž vidíme nebe.

Proto celý oltář vnímáme jako místo zvláštní Boží blízkosti a vstupovat do něj mohou jenom ti, kteří slouží bohoslužby nebo pečují o jeho vzhled. V jeho středu je umístěn svatý prestol, jako znamení přítomnosti Boha Vševládce. Kdyby se dotýkal nějaké chrámové stěny, znamenalo by to smíšení Boha s Jeho stvořením a tím i pokažení učení o Bohu. Proto jenom v nejvyšší nouzi ve velmi malých chrámových stavbách můžeme vidět svatý prestol „vestavěný" do horní části oltáře.

Čtyři strany svatého prestolu nejsou pouze symboly čtyř světových stran, ročních období či čtyř hlavních částí denního cyklu (ráno, poledne, večer, noc), ale jsou znamením křesťanského učení. Čtyři konce svatého prestolu označují čtyři Evangelia, a proto všichni lidé „ze všech čtyř světových stran" jsou pozváni k obecenství s Bohem ve svatých Tajinách. Čtyři strany svatého prestolu jsou též znamením samotné osoby Ježíše Krista: Jeho Božství, oběti za lidský rod, Krále pokoje a pravého člověka. Ve zjevení sv. Jana je též řeč o čtyřech symbolech svatého prestolu Krista Vševládce: člověka, orla, lva a býka. Církev označila těmito symboly čtyři evangelisty: sv. Matouše - podobou člověka, sv. Marka - znázorněním lva, sv. Lukáše - obrazem obětního býka a sv. Jana - symbolem orla. Manifestací těchto skutečností je čtvero dotknutí čtyř konců hvězdice svatého diskosu, doprovázené čtyřmi zvoláními: zpívajíce - patří orlu oslavujícímu na výsostech Boha, volajíce - je obětovaného býka, hlásajíce - je symbolem Krále pokoje - lva a pravíce - patří lidskému bytí.

Svatý prestol představuje hrob Pána Ježíše Krista, ve kterému spočívalo Jeho Tělo do slavného Vzkříšení, a zároveň i samotného Ježíše Krista ležícího ve hrobě. Proto v sobě sjednocuje Ježíšovu smrt pro naše spasení se slávou Vševládce přebývajícího na nebeském prestole.

V době pronásledování církve používali první křesťané v katakombách jako svatého prestolu hroby sv. mučedníků. Proto se dodnes do něj kladou ostatky sv. mučedníků. Svaté prestoly mohou být jak kamenné, tak i dřevěné či kovové se zdobenými bočními stěnami nebo pokryté látkou, avšak vždy musí mít strany čtyři, aby zachovaly posvátnou symboliku.

Dotýkat se svatého prestolu mohou pouze biskupové, kněží a diákoni. Obcházet jej dovoluje církevní řád pouze z východní strany, mimo tzv. horní místo, a to s náležitou úctou.

Svatý prestol má stejný význam pro chrám, jaký má církev pro svět. Výstižně tuto skutečnost vyjadřuje modlitba po přenesení sv. Darů ze žertveníku na svatý prestol: „ve hrobě s tělem, v pekle s duší co Bůh, v ráji pak s lotrem a na trůně s Otcem a Duchem vše naplňuje, byl jsi, Kriste". Pán Ježíš Kristus jinými slovy jako Bůh nepřestal přebývat na nebeském Prestolu přesvaté Trojice a ležel jako mrtvý tělesně ve hrobě. V téže době sestoupil duší do pekel a ve stejný čas byl v ráji s kajícím lotrem. Naplnil vše nebeské i pozemské. Byl přítomen ve všech oblastech Božího i stvořeného bytí.

Všudypřítomnost Boží umožňuje svatému prestolu symboličnost být současně Hrobem Božím i svatou Trojicí. Uvedená modlitba jasně popisuje pohled církve na význam svatého prestolu, jako znázornění jednoty nebeského a pozemského bytí v Bohu.

V některých chrámech se budovaly nad svatým prestolem zvláštní, většinou dřevěné baldachýny, které představovaly nebesa. Uprostřed byl umístěn model holubice, znamení přítomnosti svatého Ducha. V době mimo bohoslužby se z baldachýnu spouštěly závěsy zakrývající celý svatý prestol. Protože tyto baldachýny nebyly ve všech chrámech a i nyní jsou jen vzácností, pokrývá se svatý prestol po ukončení bohoslužeb zvláštní látkou. Tento „pokrov" ukazuje na skutečnost, že Hospodin Bůh ne vždy odkrývá tajemství své Velemoudrosti.

Celý chrám je pro věřící místem zvláštní Boží přítomnosti. Svatý prestol však představuje jeho nejsvětější místo, a proto předně o něm platí, že je viditelným znamením neviditelného Boha v posvěceném čase a prostoru.

archiepiskop Kryštof

úvahy a zamyšlení

Pravoslavný chrám

Utvrď Bože svatou pravoslavnou víru a pravoslavné křesťany na věky věkův.

Pravoslavný chrám reprezentuje naši Církev a je místem tiché touhy pravoslavných věřících po Bohu, lidí různého věku, povolání, různých národností, různého politického přesvědčení, kteří zde chtějí načerpat sílu k naplnění svého života, to jest k hledání jeho smyslu.

Chrám je místem vnímání slova Božího pronášeného ústy duchovních a místem modlitební touhy po věčnosti, není místem melancholie či pesimismu.

V pravoslaví má eucharistická liturgie ústřední místo - ohlašuje tajemnou přítomnost budoucího Království Božího mezi lidmi.

Nejdůležitější je niterné prožívání liturgické mystiky. Živá zkušenost, spoluúčast a ne poslušné přijímání intelektuálních tvrzení. Zkušenost je každému přístupná a nezáleží na stupni vědění věřícího. Pravoslavná bohoslužba povznáší celého člověka a nemůže ji ovlivnit stav lidské duše ani žádný hřích.

Umění v byzantské církvi zaujímalo vždy důležitou roli a zaujímá jí dodnes ve všech místních církvích, které přijaly křesťanství z Byzance. Metropolita Antonij Bloom řekl: „Umění a církev není manželstvím z rozumu. Jsou to vazby nejhlubší lásky".

V byzantské tradici více než v jakékoliv jiné křesťanské kultuře všem srozumitelné a expresivní umění neexistuje samo pro sebe a je vždy neodlučitelně spjato s teologií, a proto nic světského do chrámu nepatří.

Liturgie využívá současně více smyslového působení a stala se spojením umění architektury, ikonografie, liturgických rouch, vokálního umění, poezie a dokonce choreografie - plastiky pohybů, klanění, žehnání. Působí současně na mozková centra, ale při tom se působení vymyká zákonům lidské intelektuální spekulace. Mnohdy si vůbec neuvědomujeme ojedinělou emocionální sílu pravoslavné bohoslužby. Uskutečňuje se na první pohled ve zdánlivém textovém a melodickém opakování a akcentování invokací. Právě opakováním slova nabírají transcendentního významu. Intelektuální obsah textů proniká do těch center vědomí věřícího, která při normálním čtení zůstávají uzavřená a nečinná. Pravoslavná bohoslužba, která je založena na původní apoštolské tradici, prolamuje psychickou bariéru a vytváří nečekané asociace. Části obsahu zdánlivě prosté a známé a jakoby rytmicky plynoucí s pozvolna přerušovanou a opět obnovovanou myšlenkovou kontinuitou získávají nezvyklou emotivní sílu a význam. To vyvolává u věřícího duševní pohnutí, vhání slzy do očí a zrychluje tep, tudíž má mohutný psychosomatický účinek. Elementy se spojují do úplně nových a netušených citových kompozicí, zvláštních pro každého jednotlivce tak, jak je různorodý a zvláštní život každého z nás, a dotýkají se individuálně našeho vědomí.

Tato zvláštní atmosféra vzniká až po určité době duchovního přelaďování v průběhu celé bohoslužby, kdy vnímání postupně graduje díky textové, hudební a vizuální významové paletě, kterou nám bohoslužba předkládá. Nutí nás k silné duchovní koncentraci, k čemuž je ale zapotřebí právě dostatek času. Pak vše ostatní, včetně fyzického stavu a fyzické únavy, pozvolna ustupuje do pozadí. Věřící se postupně ponořuje do jiného světa a je připraven k přijetí Ducha Nebeského. Bohoslužbu lze charakterizovat jako „soborné" přibližování se Božímu tajemství.

Zdrojem posvěcení je Svatý Duch, který je přítomen v chrámu a který se nikdy: „...nevyčerpává množstvím účastníků (...). Svatý Duch je plně přítomen v každém a všude. Dělí se, ale nepodléhá rozdílu. Když se s Ním spojujeme, nepřestává být celý, jako sluneční paprsek, který uděluje všem rozkoš a každému se zdá, že je jediným, kdo má z něho prospěch. Jas slunce přece osvětluje zemi a moře a proniká vzduchem. Stejně Duch je přítomen v každém z těch, kteří Ho obdrží, tak jako by byl dáván pouze jemu samotnému. A přece On na všechny vylévá celou blahodať, ze které těží všichni účastníci v míře vlastní schopnosti ji pojmout, protože není míra pro možnosti Ducha"... (sv. Basil Veliký).

Pravoslavný chrám je místem, kde můžeme za určitých předpokladů přímo vejít do věčnosti. Kdo do chrámu vchází, má možnost se ponořit do čisté a silné duchovnosti. V chrámu můžeme načerpat nové duchovní síly. Síla pochází z modlitby k Bohu. Sílu získáme právě na místě, které je zasvěcené modlitební touze v církevním společenství, a pravdu plně přijímáme uprostřed vyznávajícího společenství.

Chrám je místem, ve kterém se koncentrují modlitby a myšlení v jednotě lidí a v náboženském povznesení, abychom prožili setkání s Ježíšem Kristem, který nás zná tak, jako znal i Nathanaela (J. 1, 48).

Když všichni lidé, kteří navštíví chrám, vzájemně spojeni vyslovují za zvučného vedení duchovního stejné modlitby, stejné tužby, jsou si už tím všichni vzájemně blízcí a naplňují chrám dobrem a myšlenkou o Boží moci. Hospodin vyslyší naše modlitby a odpoví nám. Mnoho věřících se o tom stále skutečně přesvědčuje. Vypravovali o tom např. na přelomu 19. a 20. století účastníci bohoslužeb sv. Jana Kronštadtského.

Viděl jsem v chrámech vetché stařenky a stařečky i docela mladé lidi, jak se celé bohoslužby účastnili vstoje s niterným prožitkem vepsaným ve tvářích. Zažil jsem atmosféru modlitebního ladění nesčíslného zástupu lidí. Spoluúčast zanechává nesmazatelný dojem na těch, kteří chtějí a jsou připraveni přijmout víru a kteří pozorně sledují a prožívají to, co se v chrámu odehrává.

Pravoslavná bohoslužba působí svojí duchovností i na pasivní pozorovatele. V jednom chrámu jsem viděl skupinu Holanďanů, kteří stáli vedle mne zpočátku s výrazem lhostejnosti na tvářích, kterou ale brzy vystřídal lesk v očích a nefalšované dojetí. Tak asi stáli kdysi poslové sv. knížete Vladimíra v Cařihradu v chrámu Hagia Sofia.

Podle ct. Serafíma Sárovského mají dnešní křesťané stejné podmínky pro přijímání stejných sv. Tajin jako v minulosti. Jediné, co nám schází, je nedostatek rozhodnosti a sebezapření na duchovní cestě.

V pravoslavné liturgii vše tvoří jeden celek, který má symbolický význam a je chápán jako spojení tohoto světa s budoucím Královstvím Božím. V chrámu jej symbolizuje oltářní část a těžká, nezemská, bohatě zdobená roucha duchovních - Božích služebníků.

Pravoslavná církev byla nejméně poznamenána nemocí „naivního racionalismu". Mějme na paměti, že díky tomu dovedla, bez ohledu na těžká pronásledování, zachovat liturgický obřad vždy v čistotě a přenést ho v plnosti i přes dobu agresivního komunistického ateistického režimu.

Kdo vstupuje do chrámu, měl by pamatovat na to, že sebou nemá přinášet rušivé momenty v vnějšího světa. Naše nitro je přeplněno různými náladami. Bohužel často neprojevujeme sebemenší přání se osvobodit od těchto zhoubných duševních stavů, což ztěžuje našim duším pozdvihnout se nad každodenní všednost. Povznesení je zde míněno doslova. Naše vlastní myšlenky nabývají někdy přímo materiální podobu a brání nám jako mraky proniknout do nebeských sfér.

Neměli bychom znesvěcovat chrám tím, že do něj přinášíme vlastní malicherné, světské, pochmurné a někdy i zlé myšlenky. Mnozí si sice před vstupem do chrámu vyčistí své boty, již méně však svoje srdce.

Kdo vchází s vírou, že se zde on a jiní zdokonalí, prokáže sobě a jiným nesmírnou službu. Právě nejvyšší je síla těch myšlenek, jejichž motivem je vůle sebe sama zdokonalovat. Kdo nemá sílu sebe sama zdokonalovat, nemá také sílu poskytnout pomoc druhým. Je ale zákonité, že nemůže být pomoženo tomu, kdo nepomáhá jiným. Dokonalým darem je dar, který pomáhá všem.

Chrám posiluje slabou vůli lidí. Kdo navštěvuje chrám, měl by si vždy říci svými slovy: prosím Hospodina o dobro pro sebe a pro ostatní lidi, prosím o více síly a osvícenosti pro mou duši, o tělesné zdraví. Prosím o sílu k osvobození se od závisti, nenávisti a zlé vůle, které cítím vůči ostatním lidem, i když vím, že mi to škodí. Prosím o prostředky a způsob, jak se toho zbavit.

Modlitba k Hospodinu musí ale být pokorná a připravena podrobit se Boží moci.

Po bohoslužbě vycházíme z chrámu jakoby omyti - posíleni na duchu. Je to důvod k nesmírné radosti, již bychom měli vědomě prožívat.

Chrám by nikdy neměl být zneužíván pro nízké, světské účely. Nesmíme si svévolně upravovat věroučná pravidla, sv. Tradici (i když její symbolice možná nerozumíme, ale třeba ji postupně pochopíme) a nesmíme připouštět nepravoslavný liberalismus.

Víme, na jakých bouřlivých vodách nevěry a pověr stále pluje loď naší Pravoslavné církve. Střezme se snahy přizpůsobovat se za každou cenu a stále reformovat. V některých západních náboženských enklávách se odstraňuje z liturgického obřadu vše, co by mohlo být snad pro někoho nesrozumitelné ve snaze o rychlost a jednoduchost. To ničí duchovnost tak, že zbývá pouze torzo, pouhá formalita a i ta je často vyplněna la
cinou moderní hudební produkcí. Je to přizpůsobování se sekularizovanému světu, které nevede k pravé zbožnosti.

V celé západní Evropě i u nás v republice upadá zbožnost. Je to krize průběhu nemoci, která postihla současnou společnost. Musí být krize vždy špatná? Tak jako v lékařství může být krize začátkem uzdravení. Není to snad začátek zrození nových hodnot, návratu k duchovnu, k tomu, co přijímáme ne rozumem, ale srdcem? Tak jako dříve křesťanství vycházelo z měst, nyní se začíná do nich opět vracet. Mnohé národy se o tom postupně přesvědčují.

Nynější tragické události - teroristické útoky - jsou pro nás v něčem velice poučné. Přesvědčují nás především o tom, že zlo nespí, ale také nám ukazují, že islámští teroristé a ostatní islámský svět nezúčastněný na terorismu nás všechny považuje za křesťany, ať už jimi jsme nebo jsme jimi zapomněli být. Mělo by nás to vést k tomu, abychom se zamysleli nad našimi kořeny, nad naší tradiční křesťanskou kulturou, nad tím, kdo vlastně jsme.

Pravoslavné kořeny spočívají v kulturním dědictví helénismu, v rozkvětu umění a filozofie. Základem naší kultury byla řecká kultura s bohatým souhrnem intuitivních, psychologických zkušeností a pojetím duchovního jsoucna. Nové společenské podmínky v řecké Byzanci přinesly rozšíření odborných technických znalostí, ale hlavně duchovních a filozofických zkušeností, neboť např. platilo, že kdo se neobírá filozofií, není člověk.

Tuto kulturu nám spolu s pravou křesťanskou vírou přinesli svatí Cyril a Metoděj. Jsme dodnes jejich věrnými následovníky. Proto každý laik, nejenom duchovní, má podle svých možností povinnost misijně působit na své okolí. Neboť hlásání pravoslavného křesťanství, slovní vyjádření vlastního přesvědčení nejen činí dobro bližnímu, ale i zpevňuje naši vlastní víru.

MUDr. Jiří Karpowicz

Svátek sv. Mikuláše na Abergu

Svatou liturgii sloužil archiepiskop pražský a českých zemí Kryštof. Prostota a vroucnost bohoslužby působila na všechny věřící tak, že pociťovali, že jsou spoluúčastni hlubokého prožitku jedinečného mystéria, které posiluje na duchu.

Přítomní skutečně cítili, že nad nimi bdí požehnání sv. Mikuláše a že byl mezi námi i nezapomenutelný vladyka metropolita Dorotej, který kdysi vysvětil základy této malé svatyně.

Vytvořila se vzácná atmosféra zesílené duchovnosti, stav zvýšeného vnímání vnitřního a intimního principu, který u všech přítomných na svaté liturgii musel nutně zanechat pocit skutečné duchovní hostiny.

Prostá a vzácná slova vladyky Kryštofa o sv. Mikuláši a o jeho uctívání v českých zemích byla velice poučná i pro dnešek nejen pro přítomné pravoslavné věřící z Ruska a Ukrajiny, ale i pro nás, místní obyvatele.

Pěvecký sbor z Prahy zpíval též některé vzácné severní monastýrské nápěvy, krásně zapadající do celkové předvánoční zjihlé nálady a zkrášlil svátek.

Po liturgii vladyka Kryštof udělil hodnost igumenky první karlovarské monašce a představené poustevny ctihodné matce Nektarii, pocházející z místní církevní obce.

Vše, i posezení u postní předvánoční hostiny pečlivě připravené pro všechny přítomné u majitele hotelu Aberg, u bratra Nikolaje Genadjeviče Stěpanova, se konalo v pěkném prostředí a v pěkném ovzduší vzájemného porozumění. MUDr. Jiří Karpowicz

Kristus s námi

Obřezání našeho Pána Ježíše Krista

Obřízka - smlouva mezi Bohem a jeho lidem

Smlouva mezi Bohem a každým Židem (osobou mužského pohlaví) je potvrzena osmý den po narození darem krve. Skrze obřízku se každý Žid stává synem Abrahamovým, dědicem zaslíbení. Tímto rituálem obnovuje každý Žid smlouvu s Bohem.

Obřízka - znamení Abrahamovy víry

Abraham přijal obřízku jako znamení své víry, neboť věřil, že s ním Bůh uzavřel smlouvu. Tím se stal Abraham otcem všech věřících. My všichni jsme synové Abrahamovi: Židé i nežidé, obřezaní i neobřezaní. Stejně jako Abraham, tak i my jsme spaseni vírou, neboť ona je tím, co nás spasí. Naše neotřesitelná víra ve vzkříšení je to, co z nás dělá křesťany. „A jste-li Kristovi, pak jste potomstvo Abrahamovo, dědicové podle zaslíbení" (Gal 3,29).

Tato smlouva mezi Bohem a člověkem je plně uzavřena v osobě Ježíše Krista. On sám je Božím zaslíbením, on překlenuje nepřekonatelnou propast mezi Bohem a jeho stvořením, neboť on je zároveň Bůh i člověk. Skrze něj jsou navždy neoddělitelně spojeny božská a lidská přirozenost. Osmý den po narození byl Ježíš, stejně jako každý Žid, obřezán. Tento den přichází po sedmi dnech stvoření, osmý den zahajuje novou éru. Obřezání Syna Božího je úvod nové smlouvy mezi Bohem a jeho lidem.

Jméno Ježíš

Podle židovské tradice přijímá dítě své jméno osmý den po narození při obřízce. Jméno Ježíš znamená „Pán spasí", hebrejsky Jehošua. Toto jméno sdělil Josefovi ve snu anděl Hospodinův (Mt 1, 20-21). V Evangeliu podle Lukáše čteme, že stejnou zvěst sdělil archanděl Gabriel i Marii a přikázal jí, aby svému dítěti dala jméno Ježíš (Lk 1,31).

Apoštolský sněm

Problému obřízky čelili i první křesťané: mají být nežidé, pohané, kteří přijali víru, obřezáváni? To byla otázka, jež přivedla dohromady apoštoly na sněm do Jeruzaléma (Sk 15,5-29).

Po sněmu vyslali apoštolové Pavla a Barnabáše do Antiochie s textem, nazývaným „Apoštolský list", který spolu jednomyslně sepsali. Tento list byl prvním sněmovním rozhodnutím Církve, vyjadřuje tak
svou jednotu v Duchu Svatém: „Neboť tak se zalíbilo Duchu Svatému i nám" (Sk 15,28).

Odpověď na otázku obřízky spočívá v jednotě s Kristem dosažené křtem, při němž se křesťan stává tělesně jednotný s osobou Krista. V něm je plně uzavřena smlouva s Bohem. Novokřtěnec přijímá novou smlouvu s Bohem skrze krev Kristovu a to je důvod, proč již není nadále nutné, aby byla těla věřících obřezávána, neboť krev Kristova je vykoupila jednou provždy. Žádný dar krve nemůže ničím doplnit smlouvu uzavřenou v osobě Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka.

Obřízka srdce

Nicméně sv. apoštol Pavel nás volá k jiné obřízce, obřízce srdce, což znamená očistění od hříchů, zkroušenost ducha a láska. „Neboť v Kristu Ježíši ani obřízka, ani neobřízka nic neprospěje, ale skutky víry skrze lásku" (Gal 5,6).

Z anglického originálu knihy „The Incarnate God" vydané v „St. Vladimir´s Seminary press" roku 1995, přeložil Miroslav Kudla.

Dlouhé váhání mám za sebou, když se nyní odhodlávám podělit se s vámi o svůj nejmocnější duchovní zážitek posledních měsíců. Nerozdělit se mi však nedovoluje... svědomí. Ten zážitek je velmi prostý: ztratil jsem přítele. Možná i nejlepšího. Ne že bych ho již nikdy neviděl, vídáme se, ovšem - mimo jiné - již spolu nepřijímáme z jednoho kalicha. Můj přítel, taktéž po mnoha duchovních bolestech, opustil naši místní pravoslavnou církev. Odešel pod omofor jiného pravoslavného biskupa. S jeho krokem, a považuji za nutné to nanejvýš zdůraznit, jsem nesouhlasil a nesouhlasím, leč chápu ho. Jsou názory, s nimiž se neztotožňuji, ale rozumím jim. Hlavním důvodem jeho odchodu jest: ekumenismus a modlitební společenství s nepravoslavnými. A také tvrzení některých našich nejmenovaných duchovních v tom smyslu, jako kdyby Církev byla totožná nikoli s církví pravoslavnou, ale celým křesťanstvem. Tyto věci vyhnaly mého přítele z naší církve a - ať se to komukoli líbí nebo ne - stojí na počátku toho, že se naše místní církev ocitla ve stavu faktického schizmatu.

Po těchto událostech dostaly pro mne zprávy o účasti našich duchovních na ekumenických bohoslužbách další rozměr. Jsou pro mne, jak si možná mnozí mnozí ekumenisté přejí, osobní záležitostí. Bolí mně. O něco mne totiž tyto modlitby připravily. Vím, co ihned mnozí namítnou: nebyl to ekumenismus, nýbrž zélotství mého přítele, co mě o něj připravilo. Je-li ovšem v tomto spor, není třeba s ptát, který názor je pravoslaví vlastnější, když jejich nositelé nejsou schopni stát u téhož prestolu, přijímat z téhož kalicha? Cožpak pravoslavná církev nedávala staletí najevo, co soudí o západních vyznáních? Mohli bychom vidět svaté církevní otce, jak se drží za ruce s ikonoborci a modlí se s nimi, jak žehnají zároveň s římským papežem nebo jak uznávají církevnost těch, kteří nectí Bohorodici? Ne-li, pak je třeba, aby nositelé názorů mladších a nezvyklejších přesvědčili v církvi své bratry s názory staršími a vžitějšími, a ukáže-li se to nemožným, aby v zájmu Církve ustoupili, neboť převažující a starší tradice a praxe má přednost před sebeosvícenějším „theologúmenon" (osobní názor).

Ztratil jsem přítele a naše místní církev ztratila kanonickou jednotu, kterou vydobývala dlouhá desetiletí. Patrně by nebylo vhodné tyto věci zlehčovat. Ekumenismus rozděluje pravoslavné po celém světě. Osobně jakoukoli účast v ekumenismu odmítám a vede mne k tomu, myslím, velmi přirozený názor: zdá se mi duchovně nezodpovědné a nanejvýš dobrodružné usilovat o spojení s nepravoslavnými za cenu rozdělení mezi pravoslavnými. Navíc chovám hlubokou pochybnost o prospěchu ekumismu pro pravoslavnou církev. Pokojný vladyka Dorotej si krátce před svým zesnutím povzdechl, že skrze ekumenismus nebyl do církve přiveden jediný člověk. Ani já jsem takového nepotkal. Zato potkávám ty, které z církve odvedl. Není tedy konečně čas zamyslet se nad tím, jaký prospěch má naše církev z ekumenismu?

Nedosti na tom: je zde ještě jedno vážné nebezpečí z hlediska pastýřského. Ekumenismus již brzdí a bude brzdit příliv mladého českého živlu do církve. Pro dnešního mladého člověka u nás je pravoslaví cestou přinejmenším těžkou. Jsou i (nebo jen?) lehčí. Proč si ovšem vybrat pravoslaví, je-li římský katolicismus také plný a spásonosný? Zamýšleli se vůbec někdy ekumeničtí duchovní nad důvody, které dnes mladé lidi přivádějí do pravoslavné církve? Vždyť přece naprosto nestačí, aby se jim „líbila". S takovým základem nelze přestát žádnou těžší zkoušku. Jestliže se ovšem takový člověk po svém vstupu do pravoslavné církve dozví, že nepravoslavní jsou pouze křesťany „jiné tradice" ...proč tedy nešel ke katolíkům? Cožpak není jasné, že podobné názory činí z nás, pravoslavných českých konvertitů, směšný spolek jakýchsi slavjanofilů a že na takový spolek snižují celou místní pravoslavnou církev? Ano, kvůli tomu odešel můj přítel. Po velkém zápase opustil před lety CČSH (církev československá) a stal se pravoslavným. A když se to stalo, naznačili mu ekumeničtí duchovní, že tam mohl (snad i měl) zůstat. Uvědomují si toto vše ekumenisté? Uvědomují si, že mladí čeští konvertité jsou nutně a přirozeně nositeli důrazů na jedinečnost pravoslaví? Uvědomují si, že když v převážně nekřesťanské a nepravoslavné společnosti podporují „křesťanství", ničí tím naše (menšinové) pravoslaví? My přece potřebujeme dobře vědět, proč jsme pravoslavní!

Nechceme-li přicházet o další syny a dcery církve, jako jsme již o některé přišli, je nutné, abychom zásadně přehodnotili jakoukoli účast v ekumenických modlitbách. To není volání po náboženské nesnášenlivosti, nýbrž po upřímnosti vůči sobě samým. Měli bychom střízlivě zhodnotit výsledky 80ti let ekumenismu. Jsou přinejmenším rozporuplné. V takovém případě bude moudré, jestliže se přikloníme k opatrnosti. Nebo jsme již zapoměli, jak svatá je modlitba? Už nevíme, že společná modlitba je možná jen při společné víře? Nevidíme, že když se modlíme s těmi, kteří se nesklánějí před věčnou pravdou svatého pravoslaví, oddělujeme se od těch a rouháme se těm, kteří pro ni v minulosti trpěli? Už jsme opravdu tak duchaprázdní, že nerozeznáme, co je ze světa a co od Boha? Cožpak už ve své mělkosti nejsme s to nahlédnout plytkost a povrchnost ekumenických konferencí? Cožpak jsme se nepoučili, že tam, kde byla včera zpochybněna jedna církev, tam dnes již je zpochybňován jediný Bůh?

o. Antonij Drda

Zjevení Hospodina (Theofanie)
v obraze A. A. Ivanova

Mnohokrát svírala duši Izraele úzkost, ať už z pohrom vnějších či vnitřního neklidu a nejistot srdce. Vždy znovu se však lid upokojil: útěchu a naději nacházel ve slovech proroků. Jeden z největších, Eliáš, současník krále Achaba a královny Jezábel, byl veskrze prostoupen Bohem a posléze „odňat" světu v ohnivém voze, který jej vynesl na nebesa. Pozdně židovská apokalyptika předpokládala jeho návrat na zem v podobě posla, který jednou připraví podmínky k očekávanému příchodu Spasitele. Zřetelně to vyslovil inspirovaný tlumočník Boží vůle, označovaný jako „Můj Posel", hebrejsky „Mal´ákí", čili Malachiáš. „Hle, já k vám pošlu proroka Eliáše, dřív než přijde den Páně, veliký a hrozný" (Mal 3,23); v Kralické bibli 4,5.

Když pak vystoupil Jan, který oznamoval blížící se den soudu a vyzýval všechny věrné, aby ponořením do vod Jordánu smyli zároveň tíhu vlastních vin, považovali jej někteří za Mesiáše. Bránil se: „Za mnou přichází někdo silnější než já. Nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi" (Mk 1,7).

Onen Veliký Neznámý, k němuž Jan svými slovy odkázal, blížil se nepozorován, zatím jakoby v mlze. Zjevoval se nenápadně, skromně, mlčky, příbuzný vánku z Eliášovy vize na Orebu (1 Kor 19,12c). Kdo čekal fanfáry, pompu, hluk a jásot tisíců, nedočkal se. Přicházející byl „tichý a pokorný srdcem" (Mt 11,29). A když se ho tázali na dobu návratu starozákonního proroka, odpovídal, že „Eliáš už přišel a nepoznali ho" (Mt 17,12). To řekl o Janovi. Neboť právě Jan byl onen Prodromos, Předchůdce.

Ve vzpomínce se mi stále znovu vrací obraz ruského malíře Alexandra Andrejeviče Ivanova (1806 - 1858), nazvaný „Zjevení Krista Janovi na Jordáně", na němž autor intensivně pracoval v letech 1836 až 1857. Po léta narážel mysticky založený umělec na překážky a neporozumění, jeho díla byla dlouho odmítána. Jen věrný N. V. Gogol jej nepřestával srovnávat s Raffaelem či Leonardem, Turgeněv uznale hovořil o malířově invenci a sám Alexandr Ivanovič Gercen mu posléze vzdal také hold: „S tak hlubokou úctou k umění, se strachem i vírou, se setkáváme jen v pověstech o středověkých poustevnících, kteří se modlili štetcem a jimž umění bylo mravním životním aktem a bohoslužbou..."

Přítel Gogol o něm svědčil, že „zavrhl všechny formality a světské ohledy, oblékl prostý kabát, zapudil myšlenku na zábavy i ženitbu a vedl život doslova mnišský v ustavičných modlitbách." V Ivanovově pohledu se malířství podobalo tajemné svatyni, zvedající se k nebesům. Obraz Theofanie považoval za vyvrcholení svého životního díla, ba za vyjádření nejhlubšího smyslu celého Evangelia. Zjevením Páně Janu Předchůdci vstupuje Bůh již v plnosti do světa lidí. Nenápadně - a definitivně. Stále ještě vzdálený, dosud osamocený a skromný, přichází naplnit dějiny smyslem, prolnout se jimi, prosáknout, svým světlem prozářit všechno jsoucno, vlít se do reality světa jako řeka a pojmout všechny bytosti do Sebe. Pro zobrazení Krista hledal malíř vzor v nejstarších byzantských ikonách i v nádherné mosaice palermského chrámu. Výtvarný kritik Vladimír Vasiljevič Stasov napsal: „V celém evropském malířství není druhého podobného Krista... - co do jeho vznešenosti, prostory a hlubokého oduševnění, i co do vlastní umělecké dokonalosti."

Všechno, co až do té doby Ivanov tvořil, připadalo mu najednou jako nicotné a prázdné. Bylo-li mu k něčemu, pak jen jako přípravná práce. Starých obrazů se zbavoval a ničil je. A na této komposici stále něco přepracovával, doplňoval a vylepšoval. Proces vznikání díla byl mu procesem zrání vlastní víry a jeho sebeuvědomování jako křesťana. Chtěl podat hlubinnou výpověď o duchovních vlastnostech beze slov. Každý detail tu měl nezastupitelnou hodnotu.

V předním plánu obrazu se u Jordánu tísní davy kajícníků, uchystaných svléci ze sebe šat „starého člověka" a vstoupit do nového života. Žízní po duchovní čistotě. „To není maličkost," psal Gogol v r. 1846 J. Veligurskému, „zobrazit v tvářích všechen ten způsob, jakým se lidé obracejí ke Kristu." Po léta sledoval takové tváře ve všech chrámech. Jan Předchůdce stojí mezi nimi. Jeho obrysy jsou zřetelné: v plné záři dne i v plném světle historie.

Byl to motiv, jímž se umělec zabýval od mládí. Už jako dvaadvacetiletý si načrtl Kázání Jana Předchůdce na poušti a maloval je celých 12 let: do roku 1848. Zde jej navíc doprovázejí někteří učedníci: sv. Jan Theolog, sv. Ondřej jako stařec, ale ovšem také farizeové. Čtvrté Evangelium svědčí: „Jan spatřil Ježíše, jak jde k němu" (Jan 1,29). Malá postava Krista se objevuje teprve v dálce. Je osamělý. Přibližuje se. A přece už teď vrůstá do našeho zraku i vědomí. Tušíme v něm konečnou dominantu výjevu. Jan pozvedá ruku a ukazuje k němu. Jeho posláním je menšit se, zatímco ten podivuhodný Neznámý bude růst.

Podobně při liturgii katechumenů po velké ektenii snímá kněz z prestolu knihu Evangelia a nese ji malou boční brankou v ikonostasu kolem ikony Bohorodice mezi lid. „Vychází úzkými severními dveřmi," napsal N. V. Gogol, „jakoby neznámý, do středu chrámu, aby - ukázav se všem - vrá
til se do svatyně carskými vraty." K významu události poukazuje pouze diákon s planoucí svící, kráčející před knězem. Stal se tak jakoby „rukou" sv. Jana Předchůdce, poutající pozornost k nenápadné postavě, která se blíží zdaleka. Teprve odtud se naprestolní Evangelium vydává zpět k trůnu Boží slávy. Tolik k obřadu.

Přiblížil se okamžik, kdy zázrak Vtělení měl být sdělen světu. V následující chvíli vkročil Kristus do řeky a lidem se zjevila Boží Trojice: nad Synem, který na sebe dobrovolně vzal úděl člověka, se vznesla noemovská holubice jako obraz Ducha Svatého - a z nebe zaznělo Otcovo vyznání: „Toho jsem si vyvolil" (Mt 3,17; Mk 1,11; Lk 3,22). Vtělení, zjevené při Kristově křtu světu, je tak nerozlučně spjato s pojmem Trojice (sv. Jan Theolog): na ní je zbudován vnitřní i vnější kosmos. Syn obrodil přirozenost lidství, Duch Svatý lidskou svobodu. Oba vyslal Otec. Třebaže od počátku světa přítomna, dosud však nechápána, oslovuje nás sv. Trojice všemi fysikálními i duchovními hodnotami. Je zároveň znamením trojdílného času i trojrozměrného prostoru zahrnujícího celý vesmír, stejně jako trojího rozlišení osob (Florenskij). Stává se podstatou každého přátelství i principem filosofického myšlení a dialektiky (Kirajevskij), právě tak jako jádrem pojmu Pravdy (Karsavin). Pravoslaví, zejména ruské, je v celých svých dějinách jediným velikým chvalozpěvem na svatou Trojici (Trojická lávra Sergije Radoněžského, Rublevova Trojice). Vtělení, Bohozjevení a Trojice jsou tak pojmy souvztažné.

V ni tedy ústí i smysl a poslání Ivanovova obrazu.

PhDr. Otakar Aleš Kukla

Sdělení Úřadu metropolitní rady

Dne 26. a 27. prosince 2001 Posvátný synod Ruské pravoslavné církve pod předsednictvím Jeho Svatosti patriarchy moskevského a celé Rusi Alexije II. m. j. rozhodl, že archimandrita Tichon (Bondarenko), dosud působící v Praze, se odvolává z území Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku a dává se k dispozici Blaženému metropolitovi Ukrajiny Vladimírovi. Představeným chrámu sv. velikomučedníka Jiřího při velvyslanectví Ruské federace v Praze se ustavuje kněz Nikolaj Liščenjuk. prot. Václav, kancléř

modlitbou k bohu

Hospodi pomiluj!

„Hospodi pomiluj!" - tato krátká modlitba byla známá již ve Starém zákoně. Co znamená?

Znamená víru v Hospodina, vyznávání Jeho všemohoucnosti, vyznání této víry - „Hospodine"!

Druhá část této modlitby mluví o nás, o naší bídě, nicotnosti. „Pomiluj" znamená odpusť, spas. Za odpuštění čeho prosíme? Za odpuštění našich hříchů, našich nepravostí.

Když soud odsoudí, hlava státu může udělit milost, odpustit. Naše hříchy, naše poklesky nás odsuzují, ale Hospodin je může odpustit, protože Jeho milosrdenství je větší než všechny hříchy lidské, mimo hříchů bez pokání.

Avšak slovo „pomiluj" v této krátké modlitbě značí nejen „odpusť". Znamená taky „spas, zachraň, uzdrav". Zachraň od všech běd a neštěstí, uzdrav ze všech nemocí a neduhů, jak tělesných, tak duševních. Hospodi pomiluj! A kolik máme hříchů a provinění, kolik je kolem nás neštěstí a nehod, kolik nemocí tělesných i duševních!

Proto opakujeme tuto modlitbu jednou, dvakrát, třikrát i čtyřicetkrát a dokonce i víckrát. Vlastně tato modlitba musí být neustále s námi, jenže ne jenom mechanicky odříkaná, ale od srdce.

Hospodi pomiluj, Hospodi pomiluj, Hospodi pomiluj!

Z knihy episkopa Metoděje „Pastýřská poučení" přeložila T. V.

Od akademického roku 2001/2002 mají zájemci o studium pravoslavné teologie v České republice možnost denního studia přímo na Univerzitě Karlově. S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti vladyky Kryštofa a péčí Jeho Přeosvícenosti vladyky Simeona došlo k navázání na spolupráci s Husitskou teologickou fakultou Univerzity Karlovy z počátku 90. let. V současné době běží řádně první rok. Další možnosti budou záviset také na počtech studentů. Proto se zájemci o studium hlaste! Počítáme samozřejmě se spirituálem a řádnou duchovní péčí o studenty.

Informace pro zájemce:

Den otevřených dveří:

31. 01. 2002: 9.00 – 12.00 hod. na fakultě

Termín podání přihlášek:

do 28. 02. 2002

Požadované doklady k vysokoškolské přihlášce na HTF UK:

• stručný životopis zaměřený především na motivaci ke studiu na HTF, opatřený podpisem

• notářem, střední školou nebo zaměstnavatelem ověřený opis maturitního vysvědčení (u uchazeče již po maturitě – přiložit k přihlášce, u ostatních uchazečů – odevzdat při ústní části přijímacího řízení)

• lékařské potvrzení není nutné

• živý jazyk: na přední stranu přihlášky uvede uchazeč zkratku živého jazyka, ze kterého bude psát test
u přijímací zkoušky (možnost - angličtina nebo němčina)

• administrativní poplatek 500,– Kč zaplacený složenkou typu A vyplněnou následujícím způsobem:

Banka: Česká spořitelna Praha 4

Účet: 66661389/ 0800

Variabilní symbol: 333+příjmení uchazeče

Konstantní symbol: žádný

Spojová pošta: 140 21

Ústřižek složenky o zaplacení je nutno připevnit k VŠ přihlášce.

Termín přijímacích zkoušek:

Řádný termín – písemná část (vyřazovací):

14. 06. 2002

Řádný termín – ústní část (podle oborů):

19. – 21. 06. 2002

Literatura k ústním zkouškám:

Aleš Pavel: „Pravoslavná církev u nás", Olomouc, 1996

biskup Kallistos Ware: „Cestou orthodoxie", Praha 1996

Naše víra, Pravoslavná církev v Českých zemích, Praha 2001

Podrobnější informace získáte na tel. Úřadu pražské eparchie 02/24916269, na studijním oddělení HTF 02/41 40 97 69, 41 40 56 09, 41 40 97 78 (tel. ústředna) nebo na internetové stránce www.htf.cuni.cz

P. M.

„Nyní propouštíš Pane Služebníka svého..." Vladyka Kryštof předává rodičům pokřtěného Andreje

1. 12. Navštívil pravoslavný monastýr v Suprašli (Polsko) a seznámil se s dílem mnišské tiskárny.

2. 12. Po sv. liturgii poskytl rozhovor polskému pravoslavnému tisku a jednal v Bialystoku s vladykou Jákovem o prohloubení vzájemných vztahů našich autokefálních církví.

3. 12. Natáčel pro ČT 1 sváteční slovo, které televize má vysílat 27. ledna 2002.

4. 12. Sloužil sv. archijerejskou liturgii s kosovským biskupem Artemijem v Uspenském chrámu v Praze na Olšanech, při které vysvětil na kněze d. o. diákona Sergije (Srdjana) Jablanoviče, v Památníku smíření při katedrálním chrámu v Praze otevíral s kosovským biskupem Artemijem výstavu fotografií: „Evropské kulturní dědictví v ohrožení – Ukřižované Kosovo".

5. 12. Účastnil se svátečního setkání představitelů církví na Staroměstské radnici s primátorem Ing. arch. Janem Kaslem, pronesl duchovní slovo na zasedání členů klubu Lion na Malé Straně.

7.– 9. 12. Plnil úlohu hostitele při oslavách 50. výročí autokefality naší místní církve, které se konaly v Praze.

15. 12. Ustanovil po sv. liturgii matku Nektarii igumenkou nového pravoslavného monastýru (skitu) na Doupské hoře u Karlových Varů.

16. 12. Sloužil archijerejskou sv. liturgii v chrámu sv. Nikolaje v Lesné.

19. 12. Sloužil v den prestolního svátku archijerejskou sv. liturgii v domovním chrámu sv. Nikolaje v Praze – Dejvicích.

20. 12. Jednal s ředitelkou věznic paní Mgr. K. Mezelovou, setkal se s novým řeckým velvyslancem p. E. Karayannisem.

23. 12. Konal archijerejskou sv. liturgii v Praze – Na Slupi.

24. 12. Účastnil se dětské besídky a modlil se při jitřní bohoslužbě v katedrálním chrámu v Praze.

25. 12. Sloužil archijerejskou sv. liturgii v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze.

30. 12. Konal archijerejskou sv. liturgii v chrámu Zesnutí přesv. Bohorodice v Praze na Olšanech, při níž vzpomenul 2. výročí skonu nezapomenutelného metropolity Doroteje a sloužil panychidu u jeho hrobu.

V lednu s Boží pomocí zamýšlí:

12. 1. účastnit se setkání při promítání diapozitivů v Památníku smíření při katedrálním chrámu v Praze, Resslova (17.00 hod.). Téma – Putování Svatou Zemí

15. 1. účastnit se besídky dětí v Památníku Smíření /17°° hod./ při příležitosti svátků Narození Páně (st. styl)

10. 2. sloužit sv. liturgii v Chomutově (9.00 hod.)

15. 2. sloužit sv. liturgii v Mukačevě spolu s vladykou Agapitem

17. 2. sloužit sv. liturgii v Čumalevském monastýru

24. 2. sloužit sv. liturgii v Hradci Králové

Sv. liturgie v Plzni

U příležitosti 20výročí vysvěcení prot. Mgr. Jána Polanského se uskutečnila v Plzni v pravoslavném chrámu sv. Anny dne 18. listopadu 2001 slavnostní sv. liturgie, za účasti Jeho Vysokopřeosvícenosti ThDr. Kryštofa, PhD., archiepiskopa pražského a českých zemí. Sv. liturgie byla provázena melodickým staroslovanských církevním zpěvem s hojnou účastí věřících. Všechny také obohatil vladyka svým poutavou promluvou a vzpomínkami na čerstvé zážitky z pouti na sv. horu Sinai a do Svaté Země. Jubilantovi v závěru předal dárek – kříž z olivového dřeva ze Svaté Země a ikonu přesvaté Bohorodice. Prot. Mgr. Ján Polanský je u věřících oblíbený, což dosvědčuje velká účast každou neděli na sv. liturgii a o vánočních a velikonočních svátcích, kdy je chrám doslova přeplněný. Velice aktivně organizoval mnohokrát humanitární pomoc na Podkarpatskou Rus do zakarpatské oblasti.

doc. Dr. Lukáč s manželkou

Zasedání metropolitní rady českých zemí dne 7. 12. 2001 v Praze. Uprostřed vladyka metropolita Nikolaj.

Novokněz d. o. Sergej Jablanovič po své prvné svaté liturgii
5. 12. 2001 v Praze-Dejvicích

Postřížení

Olomoucko-brněnský biskup, J. Př. vladyka Simeon postřihl při archijerejské službě v Jihlavě za přítomnosti okružního protopresbytera o. Miroslava na čtece pro třebíčský chrám sv. Václava a Ludmily dne 7. října 2001 posluchače prvního ročníku det. pracoviště prešovské pravoslavné bohoslovecké fakulty bratra J. Biljaka.

Na smínku zleva: Nově postřihovaný čtec, o. prot. Dr. Pavel Aleš, řed. úřadu EROB, J. Př. Dr. Simeon, protod. o. Theod. Jarečný

Dětem

Zaslíbená země

Když vstoupil Abram se svými stády, otroky a se synovcem Lotem do země Kenaan, promluvil k němu Hospodin podruhé. Řekl mu, že to je ta země, kterou dává Abramovi a jeho potomkům na věky. Abram byl uchvácen její krásou. Byla to země hornatá, zalitá sluncem a zavlažovaná rosou, vhodná pro pastevce, ale i pro pilné zemědělce. Když vybrali kámen z vyhlédnutého pozemku, nanosili tam z údolí prsť a bohatě zalili, dávalo políčko bohatou úrodu obilí i vinné révy. Abram prošel celou tu zemi od severu, úpatí pohoří Hermon, až k jihu, kde začíná pohoří Sinaj, a zpět. Východní hranici tvořila řeka Jordán, západní mořský břeh. Sídlilo tam sedm národů, ale se žádným se Abram nedostal do sporu.

V poslušnosti Abramově vůči Hospodinu byla jedna chybička, kterou si snad ani neuvědomil. Měl odejít z domu svého otce, tedy ode všech svých příbuzných. Hospodin si Abrama vyvolil, aby On sám ho vedl. Nepřál si, aby přes své příbuzné zůstal nějak vázán pověrami staré vlasti. Ale Abram vzal s sebou Lota s jeho rodinou a stády. Byla to chyba a samy podmínky života v nové vlasti Abrama donutily, aby se s Lotem rozešel. Ani pastviny, ani studně nestačily pro obě stáda a otroci, kteří stáda pásli se často kvůli pastvě a vodě dostávali do hádek a sporů. Abram si o tom s Lotem promluvil: „Zatím se hádají naši pastevci. Nechci, abychom se jednou pohádali i my. Musíme se rozejít. Vyber si, půjdeš-li vlevo, půjdů já na opačnou stranu". Lot souhlasil a odehnal svá stáda do úrodné nížiny při ústí řeky Jordán, kde se rozkládala města Sodoma a Gomora. Později se ubytoval v samé Sodomě pod ochranou městských hradeb, ale mezi zdejšími lidmi. Ti byli opravdu zlí. Lot musel vynaložit mnoho úsilí, aby s nimi vyšel. Abram se dal k jihu do hornaté krajiny, kde žili mírumilovní Emorejci. Byl tam dubový háj, který poskytoval stín za poledního úpalu, a nebylo to daleko k úpatí hor, odkud bylo vidět do jordánské nížiny, kde pásl svá stáda Lot. Místo, kde háj byl, se jmenovalo Mamre. Nebyly tam tak dobré pastviny jako ty, které si vybral Lot, ale Abram byl mírumilovný a nesobecký. Děkoval Bohu za zemi, do které ho přivedl, těšil se z jeho příslibů, jen si dělal starosti, jak se splní. Jak se stane velkým národem, když překročil sedmdesátku a pořád nemá žádné děti! Ale Bůh plní své sliby a Abram mu věřil. váš vladyka Simeon

(ilustrace b.)

Vydává Pravoslavná církev v českých zemích, P. O. Box 655, CZ–111 21 Praha 1.

Hlavní redaktor: Dr. Čestmír Kráčmar, Soukenická 10, 110 00 Praha 1. Technický redaktor: Boris Havel.

Redakce si vyhrazuje práva na případné úpravy, či krácení zaslaných příspěvků.

Uzávěrka každého čísla je 10. den předcházejícího měsíce. Vychází druhý týden v měsíci.

Litografie Lokša PrePress Rakovník, tisk Tuček tiskárna Rakovník.

Rozšiřuje PNS. Jedno číslo Kč 16, –, pro předplatitele u distribučního střediska v Praze Kč 15, –.

Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p. ,

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.