V minulém čísle jsme zde nesprávně uvedli, že byl o. Vasilijovi udělen řád sv. Václava. Správně měl být uveden řád sv. Cyrila a Metoděje. Omlouváme se.

VÁNOČNÍ POSELSTVÍ

Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

Důstojní otcové, bratři a sestry!

KRISTUS SE RODÍ!

„Zvěstujeme vám velikou radost, která bude pro všechen lid, protože se vám dnes narodil Spasitel, Kristus Pán" (Lk, 2, 10-11)

Tato slova slyšeli pastýři na betlémském poli v té tak dlouho a toužebně očekávané době. Byli první, kterým bylo oznámeno narození Božího Syna. Umíme si představit jejich pocity při této zvěsti a jejich velikou radost. S podobnými pocity a naplněni radostí i my spolu s Vámi drazí otcové, bratři a sestry, věrné děti naší pravoslavné církve přenášíme svou mysl i duše zpět přes dvě tisíciletí na ta posvátná místa, abychom s ještě větší zbožností a pocity vděčnosti vstoupili do tohoto velkého tajemství nám svatým evangeliem zjeveného a slyšeli a zároveň opakovali krásný andělský chvalozpěv „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi" (Lk 2, 14).

Při této významné události si dovolujeme Vás všechny z hloubi duše pozdravit naším vánočním pozdravem „Kristus se rodí!"

Radost nám naplňuje naše srdce napsanými slovy sv. evangelia sv. apoštolem Janem, že „…Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn…" (Jn 1, 14) a ta Sláva je sám jednorozený Syn Boží a ten je mezi námi, aby spasil a vykoupil celé lidské pokolení z věčné smrti a z otroctví tmy a hříchu.

Tento den nastal o Svatvečeru v osobnosti našeho Spasitele, Učitele a Hlasatele myšlenky o dokonalé lásce a dobru, což jasně vystihují slova sv. evangelia: „lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo, světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině a stínu smrti" (Mt 4, 16). Ani apoštol Pavel nezapomněl na tuto slavnou událost a příchod a poslání Spasitele připomíná slovy: „noc pokročila a den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblecme se ve zbroj světla" (Řím. 13. 12).

Vidíme to milovaní bratři a sestry, že náš Spasitel, novorozené betlémské Dítě, se pro všechny bloudící a tonoucí v hříchu stal světlem na cestě k pravdě a spasení. Spasitel nám zjevil tu nejdokonalejší lásku, která sblížila lidi a sjednotila je s Bohem. Náš Spasitel Ježíš Kristus během svého pozemského života ukázal a vyzdvihoval pravé lidské hodnoty, které lidstvo zanedbalo. Současně odsoudil všechno pro člověka zbytečné a škodlivé, čeho se však ke své vlastní škodě křečovitě držel.

Dnes si tím více, když hledíme na to útlé betlémské Dítě, uvědomujeme jeho dostupnost pro všechny. Přijalo chudou betlémskou stáj, přijalo jesle, pastýře i učené mudrce a jejich dary. A tak byl přístupný každému i v době svého pozemského života. Byli i tací, kteří ho odsuzovali a reptali, že se nevyhýbal ani velkým hříšníkům. Na to jim odpovídal: „… nepřišel jsem abych někoho zatracoval, ale abych spasil". Neboť: „tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nikdo nezemřel, ale měl život věčný".

A co my bratři a sestry? Jak se máme chovat v dnešní době? Čím se Mu za to všechno odvděčíme? V našich farnostech prožíváme radostné dny Kristova narození. Tato radost se přenáší do našich rodin, do našich srdcí, ale především do celého našeho života, kterým zrcadlíme odkaz našeho Spasitele jeho následováním v jeho velké lásce k lidem a k celému Božskému stvoření, jak nás sám upozorňuje „dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já" (Jn 13, 15).

Ukážeme-li dobrou a ochotnou vůli a dosvědčíme-li činy své rozhodnutí k následování, staneme se jeho opravdovými vyznavači. Tím také nejlépe uctíme jeho narození, aby mezi lidmi zavládl mír a ke všemu dobrá vůle.

Naše svatá pravoslavná církev v nedávné době žila ve slavnostní atmosféře, ve které si připomínala významné 50. výročí udělení autokefality Ruskou pravoslavnou církví, čímž vstoupila do svazku rovnoprávných pravoslavných církví v celosvětovém měřítku. Tuto událost oslavujeme sv. modlitbami a vyjadřujeme vděčnost vedení Ruské pravoslavné církvi i její podpoře.

I jiné události během roku 2001 jsme v životě naší církve v českých zemí a na Slovensku prožili v našich farnostech. Zajisté jste se spolu se svými duchovními radovali z nových chrámů a farních budov při jejich vysvěcení, anebo děkovných bohoslužbách. Významnou událostí bylo také sčítání obyvatelstva a domů v České republice a na Slovensku. Věříme, že jste se za svou příslušnost k pravoslavné církvi nestyděli, jak jsme vás k tomu vedli. Za Vaše pochopení všem děkujeme.

Neméně důležitá záležitost na našich farnostech je duchovní obnova a práce s naší mládeží a vyučování náboženství na školách.

Bohužel naše společnost zápasí se zlem, jako jsou: drogy, alkohol, lhostejnost, neúcta, násilí, sobectví a jiné společenské neduhy. Je naší povinností zlu čelit, aby později již nebylo příliš pozdě.

Ani v celosvětovém měřítku to není radostnější. Poslední události nám to dokazují, když se vytratila úcta k životu a stvoření. Na mnohých místech lidé umírají a hrozí celosvětové katastrofální následky. Spojme svoje modlitby za zachování míru a odvrácení hrozící záhuby lidstva. Vždyť andělé v betlémské noci hlásali: „sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi" (Lk 2, 14).

Je to výzva k zamyšlení zvlášť teď na počátku nového roku 2002. Prosíme s vroucností ve svých modlitbách, aby milostí Boží byl tento nadcházející rok pro nás a pro naše národy i pro celý svět rokem klidným a požehnaným.

Zdravíme Vás všechny, milovaní, při příležitosti těchto velkých svátků Narození našeho Spasitele Ježíše Krista a Nového roku. Prosíme Novorozeného, aby Vám žehnal svým nebeským požehnáním.
Narození Kristovo 2001.

Kristus se rodí! Oslavujte ho!

Vaši

+ Nikolaj

archiepiskop prešovský

metropolita českých zemí a Slovenska

+ Kryštof

archiepiskop pražský

a českých zemí

+ Simeon + Ján

episkop olomoucko-brněnský , episkop michalovský

„Dnes se vám narodil Spasitel,
Kristus Pán, v městě Davidově." (L 2, 11)

Prožíváme krásné období příprav na příchod Spasitele světa. Češi a Slováci sice nazývají Ježíšovo Narození poněkud zavádějícím výrazem - Vánoce / Vianoce, tedy slovem nic neříkajícím, jehož původ lze odvodit snad od slova „vánice", nebo spíše od německého „Weihnachten" (Svaté noci). Nicméně se jedná o jeden z nejradostnějších svátků církevního roku. Staroslovanský jazyk pro něj má příhodnější výraz - „Rožděstvo". Ten nenechává nikoho na pochybách o jakou událost se jedná. V pravoslavné církvi se věřící vzájemně zdraví pozdravem - Kristus se rodí! Oslavujme ho!

Jakou radost prožívají rodiče, když se jim narodí děťátko! A jakou radost teprve prožívá lidstvo společně s Marií, Josefem, pastýři, mudrci z východu a anděly, když se v ústraní betlémské jeskyně narodil Ježíš, tedy všemi tak dlouho očekávaný Vykupitel! Vždyť izraelský lid čekal 700 let, naplní-li se Micheášovo proroctví (srov. Mi 5,1-5)! A přesto, když k naplnění konečně došlo, Izrael svého Mesiáše nevítal, protože ho nepoznal…

Na chvíli bych se zastavil. Zamysleme se, jestli tady není shoda s naší dobou, ve které žijeme. Často se dostávám do polemiky s lidmi, kteří popírají jakoukoli příbuznost vánoc s Kristovým Narozením. Vánoce jsou pro ně svátkem zimního slunovratu, svátkem dárků, rodiny a nevím čeho všeho ještě. Zásadně však popírají, že by si v kruhu rodinném, či jen tak sami pro sebe připomněli tělesné Spasitelovo Narození. Nikdo dnes nemusí čekat 700 let, když se svátek každoročně opakuje, ale ve chvíli kdy k Ježíšovu Narození dochází, také jej málo kdo vítá, protože ho nečekal a nepoznal. To mi velice připomíná dobu ve které žil sv. Jan Zlatoústý. Mladá církev, která jen před několika desítkami let přestala být pronásledována a získala svobodu, musela po přílivu neofytů a různých prospěchářů (křesťanství se stalo státním náboženstvím!) vzdorovat snahám zachovat, či dokonce obnovit staré pohanské kulty. Jedním z nich byl kult oslavy slunce, zimního slunovratu, kdy pohané děkovali bohům za to, že jim vrací slunce, že se den začíná prodlužovat. Aby takovým snahám byla nenásilně učiněna přítrž, oddělil se od společného svátku Zjevení (6./19.ledna), kdy se slavilo jak Kristovo Narození, tak Jeho křest v Jordánu, svátek Narození, který se poprvé samostatně slavil 25. prosince r.354 v Římě a r.386 v Antiochii, kde jej zavedl sv. Jan Zlatoústý. Koncem 4. století se začal svátek Narození Ježíše Krista slavit 25. prosince již v celé církvi. Toho dne totiž vrcholil pohanský svátek zimního slunovratu, zvaného též svátek Dionýse a Saturna. Ve své terminologii sv. Jan Zlatoústý i I. všeobecný sněm v Niceji (r. 325) používá výraz „slunce", respektive „světlo", jako synonymum Ježíše Krista, Božího Syna. („I v jednoho Pána Ježíše Krista…, Světlo ze Světla…"), také proto, aby pohané a z pohanského prostředí pocházejí křesťané pochopili, že zatímco pro ně je bohem slunce a světlo, tak pro křesťany je Bůh sluncem a světlem všech lidí, všech národů světa. Ježíš Kristus přece sám o sobě prohlásil: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života." (J 8,12) A tak muselo být všem jasné, že žádné jiné světlo, jiné slunce nepotřebují. Dokonce i betlémská hvězda, ozařující betlémskou krajinu, měla za úkol ukázat lidstvu (židům i pohanům!) místo, kde na svět přichází Boží Syn, jako světlo světa.

Na to všechno musím myslet, když vidím vánoční shon, plné supermarkety, strhané tváře ustaraných maminek a slyším nářky kolemjdoucích, kteří s mobilním telefonem na uchu naříkají, jak to teď za nic nestojí, všechno je drahé, dřív bývalo líp…! Říká se: „Proti gustu žádnej dišputát!" Z takových názorů však mám smíšené pocity. Copak jsou vánoce o tom, kolik budu mít dárků? Kolik dobrých jídel bude ležet na stole? Bude-li vánoční stůl bohatě prostřen? Není lepší se zeptat: Kolika potřebným jsem pomohl, kolik dárků jsem rozdal lidem strádajícím v zemích zmítaných válkami? Kolikrát jsem poskytl jídlo trpícím hladem? Kolik jsem ze svého přebytku, bohatství věnoval na zmírnění nouze chudých?

Zatím jsme hovořili jen o věcech podřadných. Ano, jako křesťané i na to všechno musíme dbát a myslím, že dbáme rádi. Neboť neznám lepší pocit, než jaký prožívá křesťan, pomůže-li jinému člověku.

To co je podstatné, a prozrazují to i předvánoční průzkumy veřejného mínění, jaksi lidem v naší vlasti uniká. Pro drtivou většinu dotázaných, jsou vánoce vším možným, ale nikdy nejsou oslavou narození Bohočlověka, který splnil odvěkou touhu padlého lidstva vrátit se do ráje, který svým narozením naplnil starozákonní proroctví a vyvedl tak na světlo ty, kdo jsou ve tmě a ve stínu smrti (srov. Iz 9,2; Mt 1,79).

Zéloti z různých sekt, a bohužel často i zéloti uvnitř církve, nabádají své nohsledy k slepé poslušnosti a důvěře, v případě církve navíc k dodržování všech kánonů všeobecných a místních sněmů, jakož i pravidel sv. Otců. Ve své horlivosti a naivitě poznávají bratra jenom v souvěrci, který se navenek od jejich chápání pravdy nijak neodlišuje. Snaží se vytvořit gheto, uzavřenou společnost, do které nikdo nesmí vstoupit, aniž by se předem nepodřídil vůdci a ani vystoupit, pokud by chtěl uvažovat autonomně. Má právo mlčet, přitakat a hlasovat… Možná i toto je příčinou nepochopení svátku Kristova Narození ze strany nevěřících a tápajících. Lidé hledají, chtějí se nechat oslovit, čekají na vysvětlení. Ale tak jako kojenci nelze podat hned první den po narození tuhou stravu dospělých, nemůže člověk hledající pravdu přijímat často fanatické požadavky zélotů, aniž by mu uškodily.

I proto lidé po ulicích chodí a hledají obchody s předvánočními slevami, plní své tašky dobrotami a z uctivé vzdálenosti naslouchají tónům vánočních koled. A snad se ani nikdy nedozví, že se právě narodil Spasitel Ježíš Kristus, protože nenajdou nikoho kdo by jim lidskými slovy, tak aby tomu rozuměli i prostí pastýři a rybáři pověděl o tom, co se před dvěma tisíci lety v Betlémě odehrálo. Nakonec to nebudou hlasy kostelních zvonů, nýbrž nebeských trubačů, kteří shůry k lidem dobré vůle svým andělským hlasem zapějí: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, mezi lidmi dobrá vůle". o. J. Hauzar

Redakční poznámka
Drazí otcové, bratří a sestry.

Uzavírá se rok působení naší obnovené redakční rady v Hlase pravoslaví. Prosíme za odpuštění všechny naše čtenáře, že se nám zcela nepodařilo vykresit a popsat celou hloubku svatého Pravoslaví. Nepodařilo se splnit všechny cíle, které jsme si dali. Duchovní bohatství Církve, Písmo svaté, texty svatých Otců, životy svatých, nádhera architektury, nezměrná vnitřní síla pravoslavných ikon a mnoho dalšího, co jsme zvyklí nazývat svatým Pravoslavím, se jen těžko dá vměstnat na 20 stran našeho časopisu. Můžeme vám ale slíbit, že budeme v našem úsilí pokračovat i v příštím roce.

Byť ubohý a nedokonalý, je Hlas pravoslaví jediným pravoslavným časopisem v naší republice. Věříme, že má své místo v každé pravoslavné rodině.

Kristus se rodí! Slavme Ho! vaše redakce

Archimandrita Kirill – Promluvy

Přesvatá Panna – naše nezahanbitelná zastánkyně

Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha!

„Nezahanbitelná zastánkyně křesťanů, neklamná orodovnice u Stvořitele, nepřezírej hlasy modliteb hříšníků, ale pospěš pomoci nám. My s věrou tebe vzýváme, přijmi modlitby a nedmítej prosby. Bohorodice, vždy oroduj za ty, kteří uctívají tebe."

Se zvláštním dojetím takto často opěváme čest a chválu Přesvaté Panny Bohorodice. Předkládáme před Ni všechny své nehodné modlitby, s ní spojujeme veškerou pomoc, která přichází shůry. Proč k ní chováme takovou naprostou oddanost a co nám chce předat autor písně s tak živým citem své horlivosti. Církev zde vyjadřuje svou víru a přesvědčení, že první a mocná Pomocnice a Zastánkyně před Bohem je vskutku Přeblahoslavená Panna Bohorodice, že Ona, která stojí tváří v tvář před Prestolem svého Syna a Boha našeho, neustále prosí za naše spasení, požehnání a ochranu. Církev nám říká, že Přesvatá Panna, která se stala Matkou Syna Božího - našeho Vykupitele, stala se Matkou všech spravedlivých a nadějí a útočištěm hříšníků. Nad celým křesťanským světem jsou rozprostřeny její přečisté ruce, přinášející spasitelné zázraky a divy - nepochybnými a zjevnými důkazy jejího milosrdenství a ochrany. Tak častými, že je asi sotva kdo může vyčíslit. Nesmírná vznešenost, kterým je povýšena nad cherubíny i serafíny, je vskutku rovna jejímu milosrdenství, které projevuje mezi křesťany všude na zemi.

Důstojně a spravedlivě oslavuje svatá Církev neumlkajícími hlasy Matku Boží, povzbuzujíc i nás nehodné, k jejímu oslavování. Všichni jsme pod ochranou jejího pokrovu objímáni jejím velikým milosrdenstvím. Při naší nicotnosti jsme rádi, máme-li dobrého a věrného pomocníka, který stojí při nás v našich životních těžkostech a zvláště - nebezpečenstvích. Tím spíše je drahá a utěšitelná naděje, kterou vkládáme v pomoc Přesvaté panny Marie a v modlitby, které za nás přináší před Prestol Nejvyššího. Máme mnohá trápení, duchovní i tělesná, kromě Něho nikým jiným neuspokojitelných. Je kolem nás mnoho nejrůznějších nebezpečí, kterých bychom nebyli zbaveni bez Jeho pomoci. Mnoho našich modliteb a proseb nedosáhne ke Králi Nebeskému pro naše hříchy a nehodnost. Často úpíme a vznášíme prosby k Hospodinu, ale Pán nám neodpovídá, protože prosíme bez víry, úpíme bez naděje. Často jsme nakloněni dobru, ale nemůžeme je následovat. Naopak často děláme to, co vnitřně cítíme jako ohavné. Chceme být ctnostnými, ale zůstáváme hříšnými. Slibujeme, že se od hříchu odvrátíme, ale nemůžeme se zbavit příchylnosti k němu a potěšení z něj ve svém srdci zničit. Nakonec, podle slov svatého Písma, pijeme bezpráví jako vodu (Job 15,16).

V takových duchovních nemocech, trápeních a nebezpečenstvích Přesvatá Panna prosí za nás, kteří nejsme zcela utvrzeni ve víře, naději a lásce. Vyprošuje pro nás, nehodné, milosrdenství Syna svého a Boha našeho. Prosí o Jeho milost, ochranu a záštitu. Zná naše nedostatky a její pohled je upřen na naše nejnicotnější potřeby a přání. Ta, která je s námi jedné podstaty, nás miluje plnou svatou láskou. Zkoumá naše mnohé potřeby, utrpení a ponížení. Je zvláště blízko lidem nešťastným, zkroušeným, sirotkům, nemocným, pronásledovaným, ukřivděným, těm, kteří jsou bez pomoci. Pohleďte na dějiny Církve, všimněte si života zbožného lidu v minulosti. Ukáže se před vámi ve své plnosti ta nezměrnost dobrodiní a zázraků, vylévaných Boží Matkou na lidský rod. Amen. z ruštiny přeložil Boris

Radujme se neustále

Celý současný pohled na svět tkví v pohledu dolů a hledání druhotných příčin. Křesťanské nahlížení světa je pohledem vzhůru. Proto v lidech, jako byl sv. Řehoř, je ustavičně přítomna radost, což můžeme poznat z jejich spisů. Neznamená to, že by byli šťastní nějakých povrchním, nárazovým štěstím. Spíše se nacházejí ve stavu hlubokého štěstí, neboť jejich pohled je upřen vzhůru. Jejich duchovní rozum je pevně a s odhodláním upřen k určitému místu, kterého chtějí dosáhnout, tj. k Nebi. Proto na všechny věci na světě nahlížejí v tomto světle. Jestliže to, co vidí, má vztah ke zlu, nástrahám ďáblovým, lákadlům tohoto světa, mravnímu úpadku a rozkladu či prostě k obyčejným materiálním věcem a jevům, pak toto vše považují za druhotné a nikdy tomu nedají první místo. Svatí otcové nás učí, že ve všem máme vidět něco prospěšného pro naši spásu. A když tak umíme vidět, můžeme být spaseni.

Uvedu takový prozaický příklad: pracujete na tiskařském stroji a pozorujete, jak z něj vycházejí čistě a přesně natištěné stránky. Vzbuzuje to ve vaší duši příjemný pocit spokojenosti. Sníte o misionářském díle, o tom, jak rozešlete co největší počet kopií na všechny strany. Najednou se s tiskárnou něco stane. Zasekne se a začne rozhazovat listy vpravo i vlevo, ty se zpřeházejí, trhají se... Předmět vaší spokojenosti se změní v příčinu vašeho trápení. Takřka všechny kopie, se kterými jste počítali, jsou poničeny. Vše, co se dá nakonec dělat, je modlit se Ježíšovu modlitbu a snažit se to nějak napravit. Ačkoli to nenaplňuje duši uspokojením, jako když správně okopírované stránky vycházejí ze stroje, z duchovního hlediska to může být ještě užitečnější. Protože vás to nutí vzchopit se, zkoncentrovat a dá vám podnět k zápasu. Jestliže vás však situace demoralizuje natolik, že v zoufalství stroj rozbijete, pak jste prohráli bitvu. Výhra nezávisí na počtu kopií udělaných vaším strojem, ale na rozpoložení vaší duše. Je-li duše ve stavu „ke spasení" a vytvoří slovo, které může spasit druhé, tím lépe. Ale jestliže pronášíte slova, která mohou spasit druhé a současně pustošíte vlastní duši, je velice zlé.

Jeromonach Serafim Rose

přeložil jerej Patrik

příště pokračování: Každodenní duchovní potrava

Vánoční poselství v ikonách

U nesčetných ikon Bohorodice s Dítětem shledáváme společný rys: záhadný smutek v očích. A ještě něco nám ty oči prozradí - jsou za nimi ukryta nevyzpytatelná Božská tajemství (Lk 2,51). Nikdy se neusmívá, nelaškuje jako řada pozdějších madon v obrazech západní Evropy. Bohorodice „Hodegetrie" se na Dítě vůbec nedívá, drží je na rukou skoro ostýchavě: jako něco posvátného, jako vzácnou relikvii, jako bytost přinášenou k oběti. Ba ani věřícímu nevěnuje pohled. Jako by její zrak směřoval skrze všechny lidi kamsi do dálek, k Božskému Absolutnu.

„Eleusa" čili „Umilenije" je už vřelejší. Například „Vladimírská Bohorodice", která se stala jejím prototypem, tiskne k sobě Dítě v zjevné úzkosti. Ráda by je ochránila před budoucími ranami, její moc je však ohraničena: potěší, pohladí, přimluví se, ale pomáhat může jen skrze svého Syna. Vliv Matky je vymezen Synovou úlohou v dějinách spásy. Velikonoc by Vánoce byly jen sentimentální dětskou pohádkou, líbivým kýčem. To víme všichni. Pouze Velikonoce vtiskly oné pastorální idylce smysl. Vánoce jsou počátkem Vtělení, Velikonoce jsou jeho naplněním a otevřením brány, vedoucí ke Zbožštění.

Narození Kristovo, monastýr sv. Kateřiny, Sinaj, 7. století

Dokud Západ více zachovával ikonopisná ustanovení VII. Všeobecného sněmu, byla tato myšlenka patrna i v symbolice jeho deskových obrazů. Ježíšek v řadě českých gotických Madon (Mostecká, Veverská, Strahovská, Zbraslavská a jiné) drží v rukou stehlíka, který sedává na trnitém bodláčí (předzvěst trnové koruny) a na křídlech má žlutozlatá pírka (symbol Vzkříšení a Theose). Připomene nám to i českou lidovou baladu „Panenka Maria po světě chodila, Božího Synáčka v životě nosila". Zaznamenal ji kdysi K. J. Erben. Maria v ní přichází k betlémskému kováři, který se svými tovaryši zrovna kuje hřeby pro Kristův Kříž. Ulekne se a běží do komory, kde vzápětí porodí Ježíška. V jejích očích však již natrvalo zůstane obraz jeho příštích muk.

Kromě dvaceti veršů druhé kapitoly sv. Lukáše inspirovala komposici ikony také apokryfní evangelia, zejména Jakubovo a Pseudo-Matoušovo. Jakubovo protoevangelium, napsané brilantní řečtinou typu koiné, které je starší a jehož základní část pochází možná již z 2. stol., vypráví v 19. kapitole o zářícím oblaku, který naplnil temnotu v jeskyni (Jan 1,5). Skrze ten oblak vstoupil do našeho světa Bůh v lidském těle. Pozdější evangelium Pseudo-Matoušovo rovněž hovoří o skále a o „podzemní jeskyni, kde nikdy nebylo světlo, ale pořád jen tma" (13. kp.). Avšak již hned s Mariiným příchodem tam (podle tohoto textu) vniklo světlo, jako by Ona sama byla Sluncem. Bylo Však je to výlučně On sám, kdo se z ikony obrací k prosebníkovi. Navíc v komposici „Vladimírské Bohorodice" ukazuje věřícímu svá chodidla, která až do skonání věků zanechají na naší planetě otisky. Mariin Syn nás vyzval k následování a zůstává jen na nás, zda vstoupíme do jeho šlépějí.

Bohorodice je natolik lidskou Matkou, že v sobě nedokáže přemoci mateřský cit. Nesnaží se o nadhled. Je to zároveň její handicap i přednost. Od chvíle, kdy se na Golgotě stala Matkou nás všech (Jan 19,26), cítíme i my na sobě dotek její milující tváře. Spolu s Mládencem jsme to také my všichni, koho k sobě „Vladimírská Matka Boží" tiskne se stejnou něhou a obavami.

V úzkosti Mariiných očí můžeme již nyní číst o kalichu hořkosti v Getsemanské zahradě, o bičování i ukřižování, o její vlastní bolesti pod Křížem. Zrození a dětství Spasitele bylo prvním krokem k velikonoční oběti. Bez to světlo Božství, klíčícího v jejím lůně. Zde se konečně stalo tělem (Jan 1,14). Potom vyšla Maria z jeskyně a vložila Dítě do jeslí v nedaleké stáji, kde stáli vůl a oslík (podle Izaiáše 1,3). Shodně také obě apokryfní evangelia vyprávějí o obou porodních bábách Zelomi a Salomé, s nimiž se setkáváme v ikonách Narození. Pseudo-Matouš dodává, že „ohromná hvězda nevídané velikosti, jaká nebyla spatřena od počátku světa, zářila nad jeskyní". Tehdy prý věštili všichni jerusalémští proroci, že „ta hvězda znamená Narození Krista, který obnoví zaslíbení netoliko pro Izrael, ale zároveň pro všechny národy". A v tu chvíli, kdy Nejvyšší se snesl do pomíjivého hmotného světa, aby jej posvětil, pozvedl k sobě a pozval jeho děti do svého Království, „shromáždili se kolem andělé, klaněli se Mu a volali: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobrá vůle." Od té chvíle prostupuje Hospodin všemi tkáněmi kosmické hmoty, proměňuje srdce věrných, připodobňuje je k Sobě a neustále znovu se rodí v našich duších. Tím nebeským žebřem, po němž k nám sestoupil na zem, i pozemským mostem, vedoucím k nebesům, je Bohorodice, Nevěsta Nesnoubená (Akathistos). Její jediné tiché „Staň se" otevřelo dokořán královskou bránu Božího ikonostasu, na jehož veřejích psaly štětce ikonopisců znamení „Chaire", Raduj se... PhDr. Otakar Aleš Kukla

Sedím na schůdku nádvoří u Božího hrobu a přemítám o nadpisu této úvahy i o tom, jaké potíže mne potkávaly na cestě ke splnění mého vroucího přání: znovu se podívat do Svaté země.

Chrám Sv. Jiří v Káhiře sv. liturgie

Vzpomínám na každodenní modlitby a prosby v slzách pronesené před Hospodinem.

Čím obtížnější to letos bylo, tím krásnější, bohatší a duchovnější se mně tato pouť zdá. Okolo mne jdou poutníci z různých koutů světa, kteří se přišli poklonit Pánu Ježíši Kristu právě tak jako já, a míří ke vchodu do Božího hrobu.

Je jich letos žalostně málo. Poplašné zprávy sdělovacích prostředků vykonaly své. Snaha Kristova odpůrce a nepřítele úplně zničit a uvést v zapomnění tato svatá místa, je ve své první fázi korunována úspěchem. Lidé uvěřili - a bojí se. Při tom je zde daleko větší klid než v minulých letech.

Přemýšlím o lidské slabosti, strachu a nevíře. Kolik Petrů v současnosti tone odmítajíce pomocnou ruku. Tvář mně doposud voní svatým myrem prýštícím z kamenné „pláštěnice", na níž spočívalo Kristovo svaté Tělo. Letos nepociťuji při doteku sžíravý smutek jako v minulých letech, ale nekonečný, mimosvětský klid…

Naše pouť už potřetí začínala na Sinaji.

Čtení sv. Evangelia při sv. liturgii

Opět si přivážím prsten svaté Kateřiny, mučednice. Vladyka Kryštof, který už tradičně naši pouť duchovně připravuje a vede spolu se zkušeným jeruzalémským průvodcem Řekem Teodorem Varaklem, tentokráte v monastýru sv. Kateřiny na Sinaji, kde jsme strávili požehnané dva dny, obdržel ikonu světice s částí svatých ostatků od vladyky Damiána, arcibiskupa Fáranu a Sinaje.

Při prohlídce monastýru a zejména bohaté a vzácné monastýrské knihovny, mne k slzám dojala slova kancléře otce Simeona, který vzpomínal na našeho nezapomenutelného vladyku Doroteje: „Setkal jsem se s ním několikrát. Byl to čistý, upřímný, svatý člověk…"

Opět bosýma nohama stojíme na svatém místě, odkud pozoroval Mojžíš hořící keř. Cítím přímo v duši jeho očisťující žár.

O velblouda, který by mne vynesl na Mojžíšovu horu vysokou jako Lomnický štít, se tentokrát vůbec nezajímám. Poutník (i když je starý nebo snad právě proto) má chodit po poutních místech pěšky. Stoupám zvolna známou cestou. S Hospodinovou pomocí nakonec překonávám i posledních 700 schodů a opět se modlím ze sborníku sv. Gorazda v chrámu, který laskavě shlíží na rozeklané skály, jež ho vůkol obklopují.

Spolu s jinými přijímám sv. Krev a sv. Tělo našeho Pána. Vracíme se sluncem prozářenými skalami s dušemi osvětlenými světlem tiché svaté slávy do monastýru sv. Kateřiny, abychom se naposled poklonili tomuto místu, ve starokřesťanských památkách zcela výjimečnému.

Zakončení sv. liturgie v chrámu Proměnění Páně v monastýru sv. Kateřiny na Sinaji

Co říci o dalších zastaveních na mé vyplakané, vyprošené a vymodlené pouti?

Byla každodenní Božská svatá liturgie s vyvrcholením ve svaté eucharistii po tiché a pokorné zpovědi uskutečněné po pečlivé přípravě. Osobní zpověď v klidu, beze spěchu přinášející duši mír a pokoj.

Uskutečnila se i návštěva u nového jeruzalémského patriarchy Irineje I. a jeho požehnání k účasti na svaté liturgii na Golgotě. (Této cti se nám dostalo poprvé.)

Do horského monastýru Chozevitů jedu tentokráte se sevřeným srdcem. Už nás nebude vítat laskavý igumen German. Už nepojede na svém červeném traktůrku pro zásoby jako vloni. Letos na začátku léta ho zastřelil jeden z nepřátel křesťanů na cestě do monastýru. Odpočívá za monastýrskou branou v čerstvém hrobě a dívá se na nás z malé fotografie bystrým vlídným pohledem jako zaživa. Věčný pokoj dej, Hospodine, jeho duši…

Za nedlouho stojím v slzách nad jiným hrobem. Spí v něm spánkem spravedlivých jeruzalémský patriarcha Diodoros. Poprvé mně žehnal ještě vzpřímený, další rok už na vozíku těžce nemocen. Další pouť jsme se museli obejít bez jeho laskavého a teplého požehnání. Byl v nemocnici a na konci loňského roku zemřel. Věčná, věčná paměť…. Jeden zážitek střídal druhý, naše duše se doslova vznášely v kopulích prastarých chrámů a monastýrů.

Předávání školy s ostatkem sv. Kateřiny v chrámu Proměnění Páně v monastýru sv. Kateřiny na Sinaji

Všude, kam jsme přišli, nás obdivovali, že přes všechny nepříznivé informace masmédií jsme se odvážili připutovat do Svaté země.

Vzpomínám na zvony nejrůznějších monastýrů slavnostně ohlašující příchod našeho arcibiskupa a nás nehodných poutníků. Zastávky na hoře Pokušení, v pouštních monastýrech svatého Sávy, abby Gerasima, 12ti apoštolů. Chrám přeplněný školáky v Káni Galilejské. Podvečer v Getsemanské zahradě. Pouť křížovou cestou, při níž opět vladyka arcibiskup nesl kříž z Pretoria až na Golgotu, jak to činí na Velký Pátek sám patriarcha. Tradiční vřelé přivítání v Gorněnském monastýru a příslib společné svaté liturgie o půlnoci v chrámu Božího hrobu u příležitosti 70. let igumeny monastýru matky Georgije za účasti vzácných hostí ze zahraničí. Svatá liturgie v chrámu sv. Spiridona a večerní u sv. Pantělejmona, návštěva místa, kde se narodila Přesvatá Bohorodice a místa jejího úmrtí.

A mnoho jiných nevšedních zážitků. Sedím na schůdku nádvoří Božího hrobu vedle velebného starce, táborského vladyky Daniele, strážce Božího hrobu a myšlenky se náhle zatoulají k loňské pouti.

Nádvoří se náhle zaplnilo mladými vojáky v plné zbroji. Nad hlavou mně ve velké výšce s protivným duněním (jak dobře si to pamatuji z 2. světové války) přelétávají letadla a míří tam, kde se bojuje.

Míjíme školu obklopenou vojenskými hlídkami a myšlenky se zatoulají ke vzdálenému domovu a k těm nejbližším. Ale na podobné úvahy není čas ani místo. Přišli jsme navštívit Hospodinova Syna a Ten nám poskytne pomoc v závěru našeho pobytu i při návratu domů.

Chrám sv. proroka Eliáše v monastýru Fárau při cestě na Sinaj

Ubíráme se do svých dočasných domovů a připravujeme se na druhou půlnoční svatou liturgii na této pouti. V Božím hrobě slouží této noci milý a hodný otec Pantělejmon. Vítá nás srdečně a objímá vladyku Kryštofa. Čím to asi je, že vladykovo charisma otevírá jako kouzelný proutek pravoslavná srdce? Zažili jsme to na pouti v Řecku, při přijetí u jeruzalémského patriarchy Irineje, který nám řekl, že pro vladyku a jeho poutníky je patriarchát vždy otevřen, a teď to vidíme při půlnoční svaté liturgii v Božím hrobě. Spolusloužícími našeho vladyky jsou opět představitel Ruské misie vladyka Feodisij a vladyka Alexij z Moskvy. Osvěženi, s duší omytou svatou eucharistií se vracíme domů.

Každá pohádka jednou končí, byť byla sebekrásnější. Ještě symbolické zasazení stromků v rámci programu sledujícího zalesnění zaslíbené země, návštěva Lyddy s chrámem sv. Jiří, který je oblíbenou duchovní osobností nejen mezi křesťanskými věřícími, ale i mezi muslimy – a připravujeme se k cestě domů.

Ve všech monastýrech, které jsme během svého pobytu navštívili, nás obdarovali: ikonami, kříži, pohlednicemi ze svatých míst, prospekty s historií monastýrů a památek, čotkami. S obtížemi je balíme v obavách, abychom je nepoškodili. Cesta na letiště, odbavení.

Přijetí poutníků patriarchou jerusalémským Irinejem

A pak už Svatá země pomalu mizí v oblacích prosvětlených hasnoucími hvězdami a počínajícím svítáním. A my, poutníci s dušemi naplněnými nestvořeným světlem, děkujeme vladykovi Kryštofovi za trpělivost, pokoru a shovívavost. Obohaceni o nezapomenutelné duchovní zážitky se těšíme na další pouť pod jeho omoforem. Jeden z poutníků

Výročí

A to byl pastýř dobrý...

(ke 30. výročí úmrtí vladyky Čestmíra)

Je to již dávno... Dávno, co jsem cítil jako dítě jeho utěšující otcovskou ruku na své hlavě. Stále si však uvědomuji blízkost a duchovní sílu jeho pastýřského poslání. Byl ten, jemuž řekl svatý novomučedník vladyka Gorazd: „Vás mi poslalo samo nebe" v době, kdy svaté pravoslaví se u nás znovu rodilo. V době těžké a přitom slavné pro cestu, která se našemu národu otevírala k Bohu. Otec byl Gorazdem vysvěcen a stal se velmi aktivním duchovním. Nebylo to snadné při občanském povolání, které zastával. Téměř každou neděli zajížděl do mimopražských farností - nejčastěji na východ do Josefova či Jaroměře. Vyprávěl mi o tom později velmi zajímavé zážitky. Přijížděl domů až často ve večerních hodinách, aby ráno vstával a šel opět do zaměstnání. Kromě toho vykonával důležité církevní funkce - byl např. předsedou církevního soudu.

Rok po mém narození se rodiče přestěhovali do milé vesničky Dvorců u Lysé nad Labem. Otec denně dojížděl do Prahy, jel 4 km na kole do Lysé a odtud vlakem. Vzpomínám si, že pravidelně každé ráno odsloužil v domácí kapli sv. liturgii. Znamenalo to vstávat ve 4 hodiny ráno. Otec ovšem považoval za svou povinnost duchovního přinést tuto oběť svému Hospodinu... Že to bylo spojeno s určitou námahou, považoval za samozřejmé.

Přišel osudný rok 1942 a ještě osudnější 18. červen. Z cesty do Prahy se už nevrátil. Místo něho přijelo gestapo a je třeba říci, že pověsti, která je předcházela, dalo zadost. Ve dvě hodiny v noci byla jejich „prohlídka" skončena. Tehdy nám teprve sdělili, že otec je zatčen.

Být v tuto dobu v moci gestapa znamenalo téměř jen jediné. Často mi v mysli probíhá, jak jsem sledoval v novinách sloupce se jmény popravených. Jako kluk jsem si to snad do všech důsledků neuvědomoval, jen jsem se o otce bál. Těšil mne můj bratr. Hovořil o všemohoucnosti Boží. Tehdy jsem snad poprvé - tváří v tvář těžké životní situaci - pochopil sílu víry.

Bůh byl milosrdný a otce nám vrátil. S těžce podlomeným zdravím, ale s velkou vůlí pro nás žít. Nemohl už vykonávat své povolání, byl však v kruhu rodinném a zvolna se zotavoval. I když kolem zuřila nejhroznější válka, naše domácí oáza byla šťastná. Byli jsme všichni pohromadě a já jsem plně užíval otcovy drahé přítomnosti. Rozmluvy s ním byly pro mne tím nejhezčím. Přisluhoval jsem mu a zpíval při bohoslužbách v domácí kapličce a večer naslouchal jeho předčítání - nejraději děl Aloise Jiráska. Tehdy se ve mně utvářela láska k české historii, která se později stala vodítkem při mých studiích.

Když nastal konec válečného běsnění, otec se znovu plně zapojil do služeb církve, která se zotavovala z těžkých ran. Byl také církevním vedoucím delegace, která odcestovala v únoru 1946 k patriarchovi Alexeji I., který po přijetí české pravoslavné církve do jurisdikce moskevského patriarchátu vyslal k nám svého exarchu vladyku Jelevferije, jehož zástupcem se otec stal.

Církev rozkvetla až do autokefality a otec se stal vladykou olomouckobrněnským. Stále častěji však bylo poukazováno na jeho úspěšnou činnost a to se samozřejmě nehodilo do státního programu ateistické politiky. Nikdo se ho nezastal, a když mu bylo vyhrožováno zatčením, opět se obnovila jeho nemoc z doby války. Památka na odboj se zase přihlásila...

Otec, znovu s podlomeným zdravím, odešel do ústraní. Alespoň zde stále vykonával svou duchovenskou povinnost. Ještě jako už starý muž, který se tělesně držel díky své zdravé, sokolské výchově, se živě zajímal o církevní dění a často se scházel nebo si alespoň telefonoval s otcem Josefem Leixnerem i s otcem Jiřím Novákem. Jeho rozmluvy se mnou byly tím někdy naplněny a stále doufal, že bude opět moci být církvi nápomocen. Nikdy netoužil po uznání nebo dokonce po poctách. Jen po aktivní práci pro církev...

Bohužel smrt o vánocích roku 1971 byla rychlejší. Bylo to téměř na datum o rok později, než skon jeho přítele otce Josefa Leixnera. Byl pohřben jako biskup se všemi církevními poctami.

Často, velmi často na něho vzpomínám, a když jsem v domácí kapličce, vždy si ho připomínám v bohoslužebném rouše a jeho neskonale laskavou, vlídnou tvář. Co však nelze nikdy zapomenout, jsou jeho zásady hluboce věřícího křesťana, které mi vštípil a jistě nejenom mně.

Na takové lidi, prostoupené duchovním životem, by nemělo nikdy zapomenout ani naše církevní společenství.

Čestmír Gorazd Kráčmar

Rozhodne-li se poutník vydat na cestu po krajích českých, je možné, že zavítá i do kapličky na Strážném vrchu v Rumburku. Poutník směřující na své cestě k Bohu, dříve než otiskne své stopy do severočeských krajin, ať se naposledy ohlédne a pomyslí na vřavu města, které zanechává za zády a všechny nyní světské nechť odloží péče. V březovém lesíku navodí si atmosféru spíše z putování krajinou ruskou. Na vršku kopce ho upoutá jasan stojící těsně za chrámem. Je starý 270 let. Kořeny má hluboko v historii tohoto místa. Stáří blízké aleje lip se odhaduje na 180 let. V roce 1999 byla tato alej prohlášena významným krajinným prvkem a jasan památným stromem.

V době třicetileté války zde došlo k bratrovraždě. Otec chlapců nechal na vrchu postavit dřevěnou kapličku. V letech 1722 - 25 zde byl zbudován kostelík kněžnou Kristýnou Terezií. Po josefovských patentech byl r. 1784 kostel přestavěn na větrný mlýn. Od roku 1845 kaple opět sloužila náboženským účelům. Přibližně roku 1899 byla kaple zvětšena o současný oltářní prostor a byl přistavěn farní dům.

Po II. sv. válce místo sloužilo pohraniční stráži. Stavba postupně chátrala a nakonec byla určena k demolici. V r. 1959 získala Pravoslavná církev kapli do dlouhodobého pronájmu a na Strážný vrch přišel první duchovní, otec archimandrita Andrej (Kolomacký), 1896 – 1980. Objekt nejen zachránil, ale též opatřil ikonostasem a osobitou nástěnnou výzdobou.

Po zesnutí archimandrity Andreje a jeho syna Daniela ve farní budově téměř deset let nikdo nebydlel. Za ta léta byl dům opředen pavučinami a stal se místem zlodějů a vandalů. Pro místní občany to místo bylo prokleté, ale zároveň posvěcené o. Andrejem.

Strážný vrch si v sobě nese duchovní, ale i přírodní krásu a pozorný poutník ji může nalézat napříč všemi ročními obdobími.

Na závěr mi nezbývá než říci: vše je plně v rukou Hospodinových. Nechť se vše děje k Jeho oslavě. Strážný vrch ať si střeží pravou víru až do konce dnů. Amen.

mátuška Dorka, Rumburg

Poděkování

7. října letošního roku se dožil krásných 80 let prot. ThDr. Miroslav Mužík z Třebíče. Za církevní obec Olbramovice bych mu chtěla popřát z celého srdce pevné zdraví, spokojenost a Boží požehnání. Kdo zná otce Mužíka, musí si ho vážit pro jeho moudrost, laskavost a skromnost. Dokáže, spolu s mátuškou, dodávat naději a sílu druhým. Jsou oporou jeden druhému a nám všem velkým vzorem.

Drahý otče děkujeme Vám za všechno, co jste pro pravoslavnou církev vykonal. Vynasnažíme se, aby naše děti a vnoučata pokračovaly v cestě víry k Bohu.

Za všechny věřící z farnosti Olbramovice Vám přeji hojnost Boží milosti na mnohá a blahá léta! Ludmila Palutková

Máme svého duchovního otce

Musíme se podělit o radost, která nás potkala v září tohoto roku 2001. Po více než 6ti letech, kdy jsme v Šumperku neměli stálého duchovního otce, přijel až z Košic mladý právě vysvěcený duchovní otec Patrik Tabak s mátuškou Marcelou. Jsme moc rádi, že konečně máme pastýře, který se bude starat o náš pěkný chrám Svatého Ducha. Přijali jsme je mezi sebe jako svoje děti. Přejeme jim oběma, aby se jim u nás v Šumperku líbilo. Jistě, bez těžkostí to ze začátku nebude, ale nenecháme je bez pomoci.

Bože, děkujeme Ti za tvoji lásku s níž jsi vedl kroky důstojného otce Patrika až k nám. Otci Patrikovi přejeme, aby všechny potíže překonal. Pane Bože, děkujeme Ti, žes vyslyšel naše modlitby!

Věřící ze Šumperka

Náš zájezd do Tábora

V neděli 16. září 2001 se na opětovné výzvy paní Vochromějevové vydal šumperský pěvecký sbor a věřící autobusem do města Tábora, aby zde v pravoslavné kapli uspořádal asi hodinový koncert duchovních písní. Po několikahodinové jízdě jsme se ocitli v historickém městě, které dýchalo slavnostní atmosférou, protože zde 14. – 16. 9. probíhaly táborské letní slavnosti. Na hlavním náměstí a v přilehlých ulicích byly různé atrakce, mnohé stánky připomínaly bývalá řemesla starých časů. Ve táborských chrámech se konaly bohoslužby a koncerty duchovní hudby.

Náš pěvecký sbor přednesl koncert pravoslavných zpěvů v kapli svatého Kříže. Koncert uváděný šumperským duchovním o. Patrikem Tabakem a řízený Emilií Konečnou naplnil prostory malebnými melodiemi a majestátnými tóny zpívaných skladeb. Sbor ze Šumperka přinesl do chrámu duchovní spojení všech přítomných a přispěl ke sváteční atmosféře táborských slavností.

Po skončení koncertu se všichni zúčastnili pohoštění, čehož využili věřící k výměně zkušeností ze života pravoslavných obcí. Odpoledne jsme využili k prohlídce krásných architektonických památek a poslechu promenádního koncertu.

Vraceli jsme se domů plni dojmů z krásného historického města a vřelého přijetí, kterého se nám dostalo od táborských věřících a paní Vochromějevové, které zvlášť děkujeme za pohostinství a velkou starostlivost o náš celý zájezd.

Mgr. Marie Baxová

Sv. Pantelejmon

Svěcení v České Lípě

Neděle 5. 8. 2001 byla pro církevní obec ve Stráži pod Ralskem dnem obzvlášť svátečním. Archiepiskop pražský a českých zemí, vladyka Kryštof, přijel, aby posvětil zdejší chrám a zasvětil jej sv. velikomučedníku Pantělejmonovi.

Radostné chvíli předcházela dlouhá a většinou velmi pohnutá historie tohoto chrámu. Původně římskokatolická kaple sv. Jana Nepomuckého byla postavena majitelem zdejšího panství, Ludvíkem Adamem, hrabětem z Hartigu, roku 1722. Ten také věnoval vybavení, především hlavní oltář s olejomalbou světce ve společnosti andělů. Ale již roku 1770 musela být kaple rekonstruována po zásahu bleskem, který poškodil věž. V období reforem císaře Josefa II. byla kaple, stejně jako mnoho jiných, odňata církvi a používána pro skladování střelného prachu. Opravena, slavnostně vysvěcena a navrácena původnímu účelu byla až počátkem 19. století. Tehdy byla vybavena unikátním skleněným oltářem a lustrem z blízkých novoborských skláren. První světová válka postihla kapli zničením obou starobylých zvonů. Druhá světová válka a období po ní bylo pro kapli dobou zkázy. Stejně jako mnoho dalších památek se stala z místa modlitby opuštěnou ruinou uprostřed odcizené pohraniční krajiny.

Zdevastovanou kapli získala od zdejšího městského úřadu do pronájmu Pravoslavná církev. Velikou pomocí bylo, že městský úřad věnoval na kapli novou střechu a okna. Díky tomu mohla začít okamžitě oprava chrámového prostoru. Otec Nikolaj Ončulenko škrábal omítku, štukoval, zdil. Mnoho hodin strávil spolu s dalšími ochotnými členy farní obce na obnově Božího chrámu. Po necelých dvou měsících byl obnovený chrám připraven k vysvěcení. Rám ikonostasu, sv. prestol a ostatní vybavení chrámu z ušlechtilého dřeva vyrobil aktivní člen místní církevní obce, bratr Vladimír Pelc.

Málokdo se proto onoho nedělního rána ubránil dojetí, když obec i mnozí hosté, shromáždění před kostelem, vítali hlavu české pravoslavné církve, vladyku Kryštofa. Obřad svěcení svatého prestolu, jeho pomazání a oblékání, svěcení chrámových stěn, to vše byl hluboký, nezapomenutelný zážitek.

Z budování

Vladyka Kryštof vzpomenul i na svoji předchozí návštěvu, kdy navštívil chrám před jeho obnovením. Všem zúčastněným srdečně blahopřál k vysvěcení nového kostela. Připomněl, že patron chrámu, sv. mučedník Pantělejmon, je po staletí celou církví uctíván jako mocný přímluvce a pomocník v nouzi. Tento velký lékař a zázračný uzdravovatel, který pro svoji věrnost křesťanství podstoupil mučednickou smrt, žil ve 3. století. Zdejší farní obec tak dostala mocného ochránce, aby i v budoucnu byl na jeho přímluvy její život duchovně bohatý a skutečně křesťanský.

Od svěcení chrámu se pod jeho krovem konalo již několik svatých křtů. V neděli 14. října zde přijali svatou Tajinu křtu bratři Michail a Jaroslav.

o. diákon Ivan P. Hadrava

Pravoslavné rozhlasové vysílání

V tomto roce oslavilo Pravoslavné vysílání Radia Proglas pět let své činnosti. Děkuji všem, kteří nám napsali a podpořili naši činnost, i když je nutno říci, že největší zájem o naše vysílání je ze strany římskokatolických posluchačů. V současnosti se s větším pokrytím vysílání Radia Proglas rozširuje i možnost zachytit pravoslavné vysílání pro větší okruh posluchačů. Tento rok získalo Radio Proglas dva nové vysílace: Uherské Hradiště pro okolí tohoto města a Nové Hrady pro oblast Českých Budějovic a Jindřichova Hradce. Bohužel nedávno došlo ke změně vysílacího času reprízy na neposlouchatelnou úterní druhou hodinu ranní. Hlavní vysílací čas zůstal v pátek v 19.15 hod. Rád bych požádal čtenáře Hlasu Pravoslaví a posluchače našeho vysílání, aby nás podpořili a adresovali vedení tohoto křesťanského rádia žádosti o změnu vysílacího času na příhodnější dobu. Adresa je: Radio Proglas Barvičova 85, 602 00 Brno. Ještě několik údajů o vysílačích: Vysílání Radia Proglas začalo 8.prosince 1995 na kmitočtu 90,6 MHz z vysílače umístěného na poutním místě Svatý Hostýn. Od 19. března 1996 vysílá na kmitočtu 107,5 MHz z vysílače Brno-Hády. Od 19. března 1997 vysílá na kmitočtu 93,3 MHz z vysílače na Pradědu. Od 20. července 1999 vysílá na kmitočtu 97,9 MHz z vysílače na Ještědu. Pro oblast Příbramska funguje od 23. prosince 1999 vykrývací vysílač na Svaté Hoře na frekvenci 96,0 MHz. Od 30. ledna 2001 vysílá na kmitočtu 105,7 MHz pro oblast Uherského Brodu. Od 3. listopadu 2001 vysílá na kmitočtu 107,5 MHz z vysílače Nové Hrady pro oblast Jižních Čech.

jer. Libor Raclavský

Dětem

Vážení a milí čtenáři Hlasu pravoslaví, připravili jsme pro vás a vaše děti malé procvičení. Nejprve kvíz základních znalostí a pak kvíz pro pokročilejší. Luštit můžete i ve spolupráci s vaším duchovním otcem. Těšíme se na vaše výsledky, správné luštitele odměníme.

1.

svatý episkop Myr Lycejských

město Starého Zákona, jehož hradby byly vyvoleným národem zbořeny troubením polnice

ten, kdo píše ikony je...

jeden z dvanácti synů Jákobových, kterého jeho bratří prodali do Egypta

stěna, která v chrámu odděluje prostor velesvatyně

evangelista a první ikonopisec

místo, na kterém se koná svatá oběť a proměnění sv. Darů

místo, kde společně žijí mniši

část bohoslužebného roucha kněze

město, ve kterém žil Ježíš Kristus

řecký poloostrov obývaný pouze mnichy

starozákonní král a autor knihy žalmů

ruský světec, který má přízvisko Sárovský

2.

řecky „Bohorodice"

poslední velký helénský rétor (za vlády Juliána Apostaty)

čtení žalmů, při kterém je možno sedět

jeden z monastýrů Svaté hory Athos

otec praotce Izáka

původním označením postevník, „odšelnik"

židovský svátek před Paschou

část bohoslužebného roucha archijereje

Vydává Pravoslavná církev v českých zemích, P. O. Box 655, CZ–111 21 Praha 1.

Hlavní redaktor: Dr. Čestmír Kráčmar, Soukenická 10, 110 00 Praha 1. Technický redaktor: Boris Havel.

Redakce si vyhrazuje práva na případné úpravy, či krácení zaslaných příspěvků.

Uzávěrka každého čísla je 10. den předcházejícího měsíce. Vychází druhý týden v měsíci.

Litografie Lokša PrePress Rakovník, tisk Tuček tiskárna Rakovník.

Rozšiřuje PNS. Jedno číslo Kč 16, –, pro předplatitele u distribučního střediska v Praze Kč 15, –.

Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p. ,

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.
– –