Redakční poznámka

Je tu čas vánočních nákupů, čas spěchu a shonu. Možná si v tom spěchu ani nepovšimneme drobností, kterými jsou naše dárečky „ozdobeny". Naši předkové ve víře by jistě strnuli hrůzou, kdyby viděli co vše se dá vymyslet a nabídnout dětem! Je číslo 666 na dětské hračce jenom hloupost, o které nemá smysl hovořit, nebo se jedná o duchovní smrtelné nebezpečí? Drazí bratři a sestry, šelma se blíží. Buďte ostražití!

vaše redakce

Být si oporou

V životě bývají chvíle, kdy pociťujeme tíživou osamocenost. Zůstáváme najednou sami se svým trápením. Nemáme se komu svěřit, s kým si o svých problémech povykládat. Někdy se ostýcháme o sobě hovořit, protože máme pocit, že by nám stejně nikdo nerozuměl.

Věřícímu člověku bývá v takových chvílích oporou modlitba. Podobá se rozhovoru, v němž milujícímu Hospodinu říká vše, co jej trápí. Bůh odpovídá, zbavuje zármutku a potěšuje přímo během modlitby nebo zjevuje svoji vůli ve slovech Písma, ať jsou to Žalmy, Evangelia či apoštolské listy. Dává mu poznat smysluplnost života i každého životního trápení.

K tomu, aby nám byl Bůh vždy oporou, potřebujeme v Něj mít stále živou víru. Někdy ji máme, jindy se nám zdá, že věříme a víru ztrácíme, hlavně když ji máme nejvíce zapotřebí.

Víra sama o sobě představuje vzácný Boží dar, který můžeme prohlubovat a upevňovat jen ve společenství Církve. Proto byli již první křesťané stále spolu. „Každého dne pobývali svorně v chrámu." (Sk 2,46). Všechno ve společenství Církve jim sloužilo k duchovnímu růstu. Vzájemně se posilovali ve víře.

Proto by i naše církevní společenství mělo být vždy společenstvím bratří a sester, které upevňuje a prohlubuje Boží dar víry. Moje církevní obec, můj chrám, moje pravoslavná Církev by měla být vlastní duchovní rodinou. Navenek společenské prostředí v církevních strukturách by mělo ve skutečnosti být rodinným prostředím, kde se jeden o druhého může vždy opřít, svěřit se, kde jeden druhému rád pomůže, poradí, potěší. Církevní obce, ani celá naše místní Církev není jen vnější institucí, ale je hlavně společenstvím věřících, které vytváří podobu viditelné Církve Kristovy v lidských dějinách. Avšak její poslání převyšuje obzor lidských dějin, neboť překonává osten smrti a dosahuje věčnosti.

Toto společenství Církve Kristovy, aby plnilo svoji úlohu, je třeba stále budovat. K budování duchovní stavby Církve jsme povoláni všichni – osoby duchovní, členové metropolitních i eparchiálních rad nebo rad církevních obcí spolu se všemi věřícími, kteří plní naše chrámy. Budujeme se vzájemně slovem i skutkem.

Předně bychom neměli říkat slova, jež ubližují a pohoršují. „Z vašich úst ať nevyjde jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba." (Ef. 4,29) Nevhodná nebo dokonce nepravdivá věta, působí nedozírné zlo. Slovo má sílu budovat společenství, ale i bořit je.

Ctíme-li opravdu zákon lásky k Bohu a ke svým bližním, jistě dokážeme pokaždé potěšit druhé a povzbudit je. Nesmíme však být sobečtí, protože sobectví lásku zabíjí. K tomu je nám vzorem především Ježíš Kristus, který „neměl zalíbení sám v sobě" (Řím 15,3), ale všechno trpělivě snášel pro dobro lidského rodu. Když překonáme náchylnost k sobectví, poznáme velikou duchovní radost právě ve službě druhým. Budeme pomáhat a povzbuzovat, osušovat slzy a společně znovunalézat vznešenost dnes opomíjených ctností, jakými jsou například trpělivost, pokora, obětavost, upřímnost. Budeme společně stavět křehké hradby duchovního města, biblického „Horního Jeruzaléma", které se snadno rozpadají v ovzduší nezájmu, přetvářky a povrchnosti. K takovému budování směřujícímu k poznání a prožívání Boží lásky je třeba zkušeností, houževnatosti a životní moudrosti. Nepachtit se jen za tím, co se nám líbí, ale přemýšlet o tom, co upevňuje víru, co ji buduje a je prospěšné k duchovnímu růstu našich blízkých, bratří i sester. Jsou situace, kdy nejsme schopni nabídnout nic jiného než dobré slovo. Když přináší útěchu a je projevem upřímné spoluúčasti, jedinečně dokáže povzbudit a dodat síly k životním a duchovním zápasům. Jindy můžeme hmotnou pomoc učinit skutkem lásky, který nepotřebuje být doprovázen slovy.

Dobrý příklad je pravým stavebním materiálem pro duchovní budování. Nikdy ho není dostatek. V čem máme být příkladem, učí výmluvně sv. apoštol Pavel: „ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost. Navzájem buďte k sobě laskaví, milosrdní a odpouštějte si..." (Ef 3,31-32) Nezapomínejme, že jsme údy jednoho duchovního Těla - Církve, jehož hlavou je Kristus. Jako v lidském těle jedna část doplňuje druhou a jedno tělo se skládá z mnoha částí, tak opravdoví křesťané, jak Tělo Kristovo „pevně spojené a navzájem se podpírající, buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno." (Ef 4,16) Pokročilí a zkušení ve víře podporují začátečníky. Duchovní rodiče své duchovní děti. V církevní obci má být všem dobrým příkladem slovem i životem duchovní správce, jeho rodina a členové církevní rady.

Všechny duchovní stavby mají být budovány láskou. Neboť láska je věčná inspirace, vždy tvoří, nikdy neničí. Oduševňuje. Ukazuje správný směr. Osvěcuje všechna temná místa v srdci. Je trpělivá, laskavá, nezávidí, nehledá svůj prospěch (1Kor 13,4-5). Dává a nestará se, zda-li z toho bude něco mít. Nic si nenechává pro sebe. Měli bychom proto vše začínat s láskou. V osobním životě, v rodině, v zaměstnání, při setkání s přáteli... Také jedině láskou dokážeme budovat naše církevní společenství, v církevních obcích, eparchiích a celé naší místní Církvi. Spojeni láskou si nikdy nebudeme cizí, ale jeden druhému budeme oporou.

archiepiskop Kryštof

Řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň s požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země." (Gn 12,1-3).

Toto první zaslíbení Abrahamovi si připomínám vždycky, když se zamýšlím nad církví, jejím posláním a plněním jejího poslání. Bylo vysloveno zřejmě v době, kdy lidstvo jako celek přestalo být „Hospodinovým služebníkem", abych se vyjádřil termínem Druhého Izajáše, a tak je povolán k tomuto úkolu muž Abram z Uru, jeho potomstvo – tělesné či duchovní – tedy Izrael, potom „ostatek Izraele", potom Mesiáš a potom svatá apoštolská Církev, Boží lid. Podmínka: oddělit se od dosavadního prostředí a pak už plnit poslání proroka, poslání světla světa a soli země – poslání vést ostatní lidstvo do požehnání nebeského Otce. Božímu lidu je už v požehnání Abrahamovi dáno univerzální poslání a celý Starý zákon a celé dějiny Církve jsou zrcadlem plnění nebo neplnění tohoto poslání. Otázka teologie a Církve na přelomu tisíciletí je především otázkou, zda a jak se plní toto poslání.

Dnes, stejně jako před tisíci léty a stejně jako v době starozákonní, Boží lid zápolí s dvěma tendencemi, z nichž vždy jedna nebo druhá převáží. Je to jednak snaha otevřít se světu, žít s ním a sdělovat mu své poznání Boha a tak ho postupně osvítit tímto poznáním, jednak opačná snaha uzavřít se před zlým světem, aby se lid Boží od něho nenakazil, zachovat si byť za cenu izolace svou čistotu. Tuto druhou tendenci nacházíme zvláště v Židovstvě po babylónském zajetí. Židé se musí oddělit od pohanského světa, nesmějí uzavírat sňatky s cizinci, a jestliže je již uzavřeli, musí se rozvést. Jistěže Zerubábel i Ezdráš má pro své postoje dobré motivy, přesto však se setkáme s polemikou vůči těmto postojům už na stránkách Starého zákona. Je to především kniha Rút o příkladné věrnosti mladičké pohanky zákonu jejího zesnulého židovského manžela, tedy Božímu zákonu. Bůh si tuto pohanku vyvolil dokonce za prababičku Bohem pomazaného krále Davida. Rút je důkazem, že smíšený sňatek nemusí ohrozit víru, ale naopak být požehnáním. Ještě ostřeji se protiezdrášovská polemika odráží v knize Jonášově. Izraelský prorok je vyslán varovat Ninive, nejpohanštější město na světě, před zkázou. Prorok však tuto zkázu městu přeje a nechce je varovat. Usedne na loď plující zcela opačným směrem. Bůh však bouří, ztroskotáním a podivuhodnou záchranou v útrobách mořské veliké ryby ho donutí, aby plnil své poslání. Stane se, co si prorok nepřál a čeho se obával: Občané Ninive vzali vážně prorokovo varování a pokáli se a Hospodin jim odpustil. Když pak uschne i skočec, v jehož stínu Jonáš škodolibě čeká na zkázu města, prorok pochopí, že se jí nedočká, a přeje si zemřít. Tu k němu promluví Hospodin a vysvětlí mu svůj postoj: „Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci..., a mně by nemělo být líto toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a tolik dobytka?" (Jon 4,10-11) I pohané jsou hodni Boží lásky a soucitu.

Domnívám se, že dvacáté století by mohlo být nazváno stoletím ekumenismu. Křesťané různých denominací začali toužit po vzájemném poznání a po jednotě. Uvědomili si též, že vzájemná odsouzení ztrácejí svou přijatelnost a spolu se samotným rozdělením křesťanstva toto před povrchním sekularizovaným světem kompromitují. Vybudovala se Světová rada církví a v šedesátých letech do ní vstoupila většina pravoslavných autokefálních církví, aby, jak to definoval leningradský metropolita Nikodim, se pravoslaví odhalilo nepravoslavnému světu a stalo se mu srozumitelným. Došlo k lidskému sblížení křesťanů různých vyznání, kteří začínali vidět a chápat to kladné u těch druhých, radovat se ze vzájemných setkání, ze společných duchovních zážitků a ze všeho, co je spojuje a co je jim společné, v čem se zachovala u nich stará tradice nerozdělené Církve, a to aniž docházelo k věroučným kompromisům a aniž byla obnovena přerušená interkomunie. Brzy jaksi samozřejmě západ pochopil, ne-li přijal pravoslavnou úctu k ikonám, přestalo obviňování z modlářství. V pravoslaví se začalo důsledněji dbát na kázání jako na nedílnou součást bohoslužby. Liturgická modlitba „za sjednocení všech" začala být prožívána hlouběji, upřímněji.

Jednadvacáté století bylo vyhlíženo jako doba znovusjednocení křesťanstva, mezitím však nastal zlom v procesu sbližování, zlom, který lze také nazvat nástupem křesťanského krajního konzervatismu. On je vlastně tou teologií přelomu tisíciletí. Myslím, že jeho nástup odstartovala žlutá vlajka s lebkou a hnáty, která zavlála na severoathoském monastýru Esfigmenu, s nápisem „pravoslaví nebo smrt". Je zde míněno jakési zákonické pravoslaví, pravoslaví litery, a to litery posvátných kánonů nezměkčovaných ikonomií. Pravoslavným zelotům, jak si říkají na Svaté hoře Athos, připadalo jako zrada na pravoslaví, jestliže jejich patriarcha se modlí nejen s nepravoslavnými, ale i s pravoslavnými, kteří používají jiný kalendář. Nepravoslavné křesťany zahrnují mezi „heretiky" a vztahují na ně všechny posvátné kánony proti heretikům, přičemž nečekají na rozhodnutí Církve, je-li kdo heretik či ne, ale rozhodují o tom sami, považujíce každé přestoupení kánonů za automaticky působící oddělení od Církve. Jestliže ses pomodlil s heretiky, automaticky přestáváš být členem Církve. Jde o jakési vzepětí ezdrášovského komplexu – strach o věroučnou a rituální čistotu, snaha izolovat se od světa ji ohrožujícího, byť za cenu rezignace na univerzální poslání Církve.

Zmínil jsem se o ezdrášovském komplexu. Mám na mysli budování jeruzalémské židovské obce po návratu z babylonského zajetí, obce co nejpřísněji duchovně izolované od okolního profánního světa ve jménu náboženské čistoty. Odchod Božího lidu do gheta je vlastně zpronevěrou na jeho základním posláním. Když se toto ezdrášovské gheto přece prosadilo, a „na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové", přichází Ježíš z Nazareta, aby ještě tvrději odsoudil tyto nové pastýře Izraele, kteří sice odevzdávají „desátky z máty, kopru a kmínu, ale" nedbají „na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost" (Mt 23,1.23) - na věrnost univerzálního poslání Izraele, které Syn Boží přišel obnovit svou krví. Nešlo to jinak, protože Ježíšovým odpůrcům příliš šlo o čistotu a věrnost podání, než aby dovolili ji porušit byť Synem Božím.

Před dvěma léty jsem putoval po Svaté hoře Athos a v monastýru Chilandar jsem se setkal se skupinou prizrenských seminaristů, kteří zde byli na letní zemědělské výpomoci. Halasně prohlašovali, že oni neuznávají ani patriarchu cařihradského, ani patriarchu srbského, protože ti vedou rozhovory s heretiky, zvláště s papežem, a že srbský patriarcha dokonce papeži napsal, jak se těší, že jednou k tomu dojde a oni budou přijímat z jednoho kalicha. Řekl jsem jim, že takto se to v pravoslaví nedělá, aby si někdo jen tak přestal uznávat svého patriarchu. Má-li něco proti němu, ať ho nejprve řádně obžaluje, nato se sejde soudní tribunál dvanácti biskupů, a teprve až ti patriarchu odsoudí, můžete ho neuznávat. Dřív ne. Nepřeli se se mnou, byli to hodní chlapci. Ale zdá se, že jejich způsob myšlení a touha po „očištěném křesťanství", vlastně po jeho izolaci, se masově šíří. Můžeme se pokoušet o jeho diagnózu, zdůrazňovat jeho teologický diletantismus, sektářské pochopení Boha, fanatismus a nesnášenlivost jeho šiřitelů, opomíjení mravních principů křesťanství, ale přesto jsou jím zachváceny skoro všechny autokefální církve a zeloti v některých z nich si vynutili zdrženlivost své církve k ekumenickému hnutí a jeho organizacím, do kterých před půlstoletím nadšeně vstupovali ve snaze otevřít se světu, dát se mu poznat.

Jak se má postavit pravoslaví dneška vůči vzmáhajícímu se pravoslavnému konzervatismu? Odmítat jej, protože zbavuje pravoslaví jeho univerzálního poslání? Nebo ho chválit za to, že stojí na stráži čistoty pravoslaví? Vzpomínám na pravoslaví mého mládí v Praze, kde vedle sebe žily česká Gorazdova obec se svou misijní otevřeností a českými bohoslužbami v Resslově ulici a církev ruských emigrantů v Dejvicích a na Olšanech, kde všecko muselo být přesně jako v Rusku. Obě skupiny spolu navzájem nesouhlasily, kritizovaly jedna druhou, a přece se nevědomky navzájem obohacovaly. To proto, že ve věřících je hluboko zakořeněno vědomí, že církev, má-li ve světě splnit své poslání, musí být čistá, ale i otevřená světu.

ThDr. Simeon,

biskup olomoucko-brněnský

předneseno v Prešově 24. 10. 2000,

upraveno 20. 10. 2001

Archimandrita Kirill – Promluvy

Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha!

„Kdo tě neoslaví, Přesvatá Panno? Kdo neoslaví Tvé Přečisté rození..."

Tento církevní hymnus oslavující Boží Matku, drazí, často slýcháme na bohoslužbách. Jak radostné, duše utěšující poučení přijímáme při vzpomínce na Bohorodici! Celý její život – plný podivuhodného tajemství a poznamenaný zvláštním vyvolením Božím.

Narodila se zvláštním způsobem přestárlým a neplodným rodičům, spravedlivým Jáchymovi a Anně, kteří se v slzách modlili k Bohu za narození dítěte. Sotva uplynulo pár let, přivedli ji do Božího chrámu, kde byla vychovávána v neustálém společenství s Bohem v duchovní atmosféře, aby byla připravena stát se hodnou početí a rození Boha Slova. A jakmile se stala plnoletnou, bylo skrze ni odhaleno dosud skryté Tajemství. S nebes k ní slétá do Nazareta Boží Archanděl Gabriel a zvěstuje jí její početí a narození Spasitele světa, Pána našeho Ježíše Krista.

Rozradostněna nevyslovitelnou nebeskou radostí, spěchá ke své příbuzné, spravedlivé Alžbětě, jak o tom vypráví toto Evangelium: „Povstavši pak Maria v těch dnech, odešla s chvátáním na hory do města Judova, i vešla do domu Zachariášova, a pozdravila Alžbětu" (Lk 1,39-40). Svatí Otcové vykládají, že cílem návštěvy Přesvaté Panny u spravedlivé Alžběty bylo posvěcení Předchůdce, jsoucího ještě v lůně, jeho naplnění Duchem Svatým. „Ale nezhřešíme, - říkají další exegeté, - jestli předložíme i jiný důvod". Přijavše od Archanděla zvláštní zvěst, nemohla se Přečistá s někým nepodělit o svou radost. Nejblíž k ní v tu dobu měl spravedlivý Josef, ale ona, protože ho nechtěla zarmoutit, neodhalila mu Božské tajemství, ale rozhodla se ve své radosti pro spravedlivou Alžbětu. Pročež se odebrala na náhorní stranu, do města Judova. Abychom si mohli lépe představit náhorní stranu, je důležité vědět, že Palestina se v době pozemského života Ježíše Krista dělila na čtyři části: na severu byla Galilea, odkud Přesvatá Panna vyšla, na jihu byla Judea, uprostřed mezi nimi se rozkládalo Samaří, na východě se rozkládalo Zajordání. Judeu dělil horský hřbet na dvě části: horskou a nížinnou. Město Judovo leží v horské části, svatí Otcové jím rozumí město Hebron. Staré město, ve kterém žili spravedliví Zachariáš a Alžběta.

Když Přesvatá vešla do Zachariášova domu, s radostí pozdravila Alžbětu. Tento pozdrav Židé vyjadřovali slovy „pokoj tobě", ale v ústech Přesvaté měla tato slova zvláštní, neobyčejnou sílu.

„I stalo se, jakž uslyšela Alžběta pozdravení Mariino, zplesalo nemluvňátko v životě jejím; a naplněna jest Alžběta Duchem Svatým" (Lk 1,41). Když slyšela pozdrav, tak „se pohnulo nemluvňátko v jejím nitru". Pod slovem „pohnulo" svatí Otcové chápou neobyčejně radostné hnutí dítěte v lůně, které přišlo vlivem Ducha Svatého, jímž byla spravedlivá Alžběta v tu chvíli naplněna. Vlivem Ducha Svatého poznala v Přečisté Panně Matku Boží. „I zvolala hlasem velikým a řekla: požehnaná Ty mezi ženami, a požehnaný plod života Tvého! A odkud mi to, že Matka Pána mého přišla ke mně? Nebo aj, jakž zavzněl hlas pozdravení Tvého v uších mých, zplesalo radostí nemluvňátko v životě mém". (Lk 1,42-44). Spravedlivá Alžběta z vnuknutí Ducha Svatého vítá Přesvatou Pannu ne jako chudou dívku, kterou znala, ale jako skutečnou Matku Boží. Nazývajíc ji blahoslavenou mezi ženami, opakuje slova svatého Archanděla Gabriela, což nemohlo neudivit Pannu Marii. Když řekla: blahoslavený plod života tvého, tak tím více udivila Přesvatou Pannu, protože nikdo kromě ní neznal toto Tajemství, které jí prozradil Archanděl. Radujíc se se jí příbuzná ptá, jakými dobrými skutky, čím si zasloužila, že k ní přišla Matka Páně?

„A blahoslavená, kteráž uvěřila, neboť splněno bude, což pověděno Jí od Pána" (Lk 1,45), - opěvuje Přesvatou Pannu za to, že bez pochybností uvěřila slovům Božího posla. Před očima měla trest Boží, který postihl jejího malověrného muže Zachariáše. Proto Alžběta s takovým nadšením oslavuje Pannu a říká, že to, co jí bylo řečeno, se jistě vyplní; narodí se z ní Kristus Spasitel a jeho Království nebude konce.

„I řekla Maria: velebí duše Má Hospodina, a zplesal duch Můj v Bohu, Spasiteli mém, že vzezřel na ponížení Služebnice své. Nebo aj, od této chvíle blahoslaviti Mne budou všecka pokolení" (Lk 1,46-48). Ve stavu duchovního nadšení a radosti, rovněž vlivem Ducha Svatého, říká prorocká slova, která tak často slýcháme. Raduje se a hovoří o Bohu, Spasiteli svém a celého světa, jehož příchod na svět se přiblížil. Čím blíže je dobro, tím je radost větší. Pramen blah nebeských i pozemských - je v panenském lůně Přesvaté. Mohla-li se neradovat velikou radostí? Kde je Bůh, tam se rozlévá moře radosti, tam slunce radosti věčně září. Ale radujíc se o svém povýšení, nevztahuje Boží požehnání ke svým ctnostem, ale pouze k milosti Boží. „Veliké učinil Mi Ten, Jenž mocný jest" (Lk 1,49). Čím si tuto milost zasloužila? Ozdobena všemi ctnostmi, ctěnější nad cherubíny, nehovoří o svých zásluhách a ctnostech, ale říká pouze, že Pán „pohlédl na pokoru své služebnice". Pokorou zde svatí Otcové rozumí ne ctnost pokory, o které by se nejpokornější ze všech lidí, Přesvatá Panna, nezmiňovala, ale ubohé, bezvýznamné postavení mezi lidmi. Přesvatá Panna byla skutečně nejchudší ze všech dívek v Izraeli a přitom také zcela neznámá. Ale nyní, když na ni pohlédl Bůh, na její nepatrnost, stala se nejslavnější ze všech.

Prorocká slova, která pronesla z vnuknutí Svatého Ducha: neboť od nyní mne budou velebit všechny národy, jsou potvrzena dvěma tisíci let existence křesťanské církve.. Skutečně, jméno Boží Matky je ověnčeno slávou a obklopeno zbožností. Nikomu ze svatých není v Církvi ustanoveno tolik svátků, zasvěceno tolik duchovních písní, bohoslužeb jako Přečisté Panně Marii. Po dvacet století, z generace na generaci věrní ctí Bohorodici a přicházejí k ní v těžkých chvílích a trápení, jako k nejmocnější Pomocnici. Až k nám došla tato prorocká slova a tak máme čest oslavit naši nebeskou Och- ránkyni. Jak bychom nemohli oslavovat a ctít Přesvatou Pannu, která svým rozením přinesla světu největší radost a útěchu. Ona porodila Spasitele světa. Brzy budeme slavné Narození slavit. Betlémská hvězda se již objevila na nebeském horizontě a všem ukazuje cestu k Prameni našeho života - pro naše spasení narozenému Bohočlověku Kristu. Již stojíme na prahu této veliké události a budeme se půstem a modlitbou připravovat k setkání se Spasitelem. Jako starozákonní praotcové a spravedlivci čekali a připravovali se k přijetí Vykupitele pět a půl tisíce let, tak svatá Církev před svátkem Narození ustanovila pět a půl týdne půstu, abychom svou zdrženlivostí, jako praotcové dlouhým očekáváním, očistivše duši i tělo, stali se důstojnými velikého dne Narození Spasitele.

Církev nás zve k půstu a volá v jeho dni k horlivé a trvalé modlitbě. Proto, abychom se k ní nyní povzbudili, budeme, drazí, neustále přemýšlet o tomto: Jednorozený Syn Boží opouští nebe a sám se stává nepatrným. Rodí se ve stáji, kam zahánějí skot, ukládá se ne v kolébce, ale v jeslích. A pro koho tak činí Pán, před kterým se chvějí cherubíni a serafíni a před kterým se pohnou základy země? Pro nás, hříšné a nepotřebné. Neboť jsme mu drazí a on nás miluje svou nevyslovitelnou Boží láskou. S dojetím a s procítěnou vroucí láskou se obraťte k tomu, který nekonečně miluje vás. A proto, aby nám i půst byl užitečný, vzpomeňme poučení Církve, která se k němu vztahují. Církev říká: Postíme se bohumilým půstem. Opravdový půst je vzdálení se od zlého, zdrženlivost jazyka, výmluvnosti odložení, chtíče zapuzení, odsouzení, lži i pomluvy. Odsouzení zlého je skutečný a bohumilý půst.

Vnější posty nejsou nezbytné stále. Tento, vnitřní půst, je nezbytný neustále. Každý den a každou hodinu. Vnější posty začínají a končí, ale tento, duchovní půst, je bez přestání. Může skončit pouze s naším životem, když jsme svlékli pomíjející tělo a oblečeme netlející, bez vášně. Proto pokud se chcete postit opravdovým půstem, zadržte především svůj jazyk před každým prázdným slovem a tím více před slovem nevhodným a hnilobným. Začněte duchovní půst od této malé části těla, která je zároveň i vaším velikým nepřítelem. Zvítězivše nad ním, budete moci zvítězit i nad celým tělem. V opačném případě vás váš jazyk bude jako divoký kůň vláčet spolu s vaším půstem po pouštích lži, klevet, odsuzování, zloby a špatnosti.

Chcete se postit opravdovým postem? Zanechte spolu s jídlem i veškeré nenávisti, nevole a hádek. Buďte tiší, krotcí, pokorní, shovívaví a milující. To vyžaduje postní čas. Chcete se postit opravdovým postem? Straňte se spolu s jídlem dalších vášní a choutek tělesných, které přinášejí duši vřed větší než přesycení tělu.

A nakonec, jestliže se chcete postit opravdovým bohumilým postem, nezapomeňte svou duši ozdobit skutky milosrdenství. Pomozte podle svým možností chudému, utěšte nešťastného, navštivte nemocného. Zvolte si a učiňte třeba jen jeden z těchto dobrých skutků. I vy se s jásotem setkáte s narodivším se Kristem Spasitelem, pocítíte v duši stejnou radost, kterou zakoušela Přesvatá Panna Marie, a spolu s ní s jistotou zvolejte: velebí duše má Hospodina a zaradoval se duch můj v Bohu Spasiteli mém! Amen.

z ruštiny přeložil Boris

V ruské metropoli již několik let působí při chrámu sv. Mikuláše v Kotělnikách duchovní zastupitelství, „podvorije" naší místní autokefální církve. Slavnostně je otevíral v roce 1999 ještě nezapomenutelný vladyka metropolita Dorotej, který spolu s Jeho Svatostí patriarchou moskevským a celé Rusi Alexijem I. vysvětil hlavní sv. prestol a předal chrámu část ostatků sv. mučednice Ludmily, kněžny české. Tehdy přijal patriarcha tento vzácný dar nejen pro chrám, ale pro celou pravoslavnou Rus, kde již je tisíc let jméno sv. Ludmily velmi oblíbené. Většina její obyvatel však nevěděla, že sv. Ludmila byla prvou slovanskou mučednicí a žila v Praze v duchovní péči slovanského kněze Pavla Kaicha, vysvěceného a vyslaného do Čech archiepiskopem moravským sv. Metodějem. V moskevském chrámu sv. Mikuláše se od roku 1999 modlí péčí našeho „podvorija" u ostatků svaté Ludmily každý týden slovanský akathist za stále větší účasti místních pravoslavných nositelek tohoto jména. Letošního roku se účastnilo v den svátku sv. mučednice Ludmily bohoslužeb dokonce více věřících (většinou Ludmil a jejich rodinných příslušníků) než o paschální noci.

Ustanovením nového představitele „podvorja" v červenci r. 2000, který se stal též duchovním správcem moskevského chrámu sv. Mikuláše, v osobě protopresbytera ThLic. Michala Dandára, PhD. se rozšířila naše duchovní mise o samostatné vydavatelství. Nejžádanější publikací z několika již vydaných titulů je do ruštiny přeložený katechismus sv. novomučedníka vladyky Gorazda.Otec Michal se účastní církevních i kulturních událostí nejen v Moskvě a na jiných místech Ruska, ale i v Kyjevě, v Helsinkách, vůbec všude tam, kde je vítaný přínos cyrilometodějského pravoslaví českého, moravskoslezského a slovenského.

Na základě jeho iniciativy se z rozhodnutí Jeho Blaženstva metropolity Nikolaje uskutečnilo předání části ostatků dalšího patrona české země a mučedníka svatého Václava moskevskému chrámu svatého Mikuláše. Uskutečněním tohoto předání byl pověřen pisatel těchto řádků, který přicestoval do Moskvy v předvečer církevního svátku sv. Václava, konaného podle pravoslavného kalendáře 11. října. Sv. Václav je velmi ctěný pravoslavnými ruské země. Podobně jako jméno Ludmila i poruštěnou podobu jména Václav (Vjačeslav) nosí dnes tisíce Rusů, Ukrajinců i Bělorusů. Proto při samotném předání jeho sv. ostatků v den sváteční po sv. liturgii připomněl vladyka Alexij, episkop orechovo-zujevský v zastoupení patriarchy, že tento veliký dar není jen pro Moskvany, ale pro celou Rus, která již tisíciletí ctí svatého Václava jako jednoho z velkých křesťanských prvomučedníků slovanských národů. Úcta ke sv. Václavu i ke sv. Ludmile je důkazem živých vztahů našich předků s Kyjevskou Rusí v 10. a 11. století. Zvláště to byl Sázavský monastýr, který pěstoval slovanskou písemnost a východní pravoslavnou liturgickou tradici, jak to dokazuje vložení ostatků pro změnu ruských sv. mučedníků knížat Borise a Gleba do sv. prestolu nově zbudovaného monastýrského chrámu. Svatý Prokop, zakladatel sázavského monastýru, je dodnes uctíván ruskou pravoslavnou církví spolu se ctihodným poustevníkem Ivanem Českým (10. století).

Předání ostatků se účastnil také představitel americké pravoslavné církve archimandrita Mikuláš. Slavnostní shromáždění pozdravili i další zástupci moskevského patriarchátu a jejího zahraničního oddělení, státní správy a velvyslanectví České republiky. Otec Michal poděkoval ve svém vystoupení všem účastníkům slavnosti a přislíbil brzké vydání staroslovanského akathistu ke sv. mučedníku Václavovi s ruským životopisem světce, aby se ho též bylo možné pravidelně modlit u jeho ostatků v Moskvě, jak se již několik let děje u ostatků sv. mučednice Ludmily.

Sv. Ludmila, ikona a ostatky

Autor tohoto článku se dále účastnil výročního aktu Moskevské duchovní akademie a semináře v Trojicko-Sergijevské lávře a přednášel čtyřem stům studentů o dějinách a současném životě Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Ve svém vystoupení na výročním aktu, v den chrámového svátku akademie - Pokrovu přesv. Bohorodice (14. 10.), zdůraznil význam jejího přínosu pro pravoslavnou teologii spočívající ve schopnosti spojit „orthodoxii" s „orthopraxí", jinými slovy pravoslavnou víru nejen vyznávat, ale usilovat i o její každodenní uskutečňování v křesťanském životě. Závěrem svého pobytu v Moskvě přijal pozvání Ruského pravoslavného institutu a vystoupil před studenty filosoficko-bohoslovecké fakulty s akademickou přednáškou „Počátky pravoslaví v Čechách". Přednáška bude publikována v moskevském odborném teologickém sborníku.

Je třeba si jenom přát, aby pouto společné víry mezi pravoslavnými u nás i na Rusi bylo pevné a přinášelo stále ušlechtilé duchovní a kulturní plody. Tento krásný úkol by měl dostat zvláštní podobu právě koncem letošního roku, kdy si připomínáme 50. výročí udělení autokefality, tj. plné samostatnosti naší místní pravoslavné církve ze strany moskevského patriarchátu.

archiepiskop Kryštof

Hledejme pravé příčiny

Dnes historikové tvrdí, že takový způsob myšlení velmi zastaral, je zvláštní, naivní, hrubý a je samozřejmé, že v naší době tak nikdo myslet nemůže. Je sice zajímavé a poučné posuzovat a poznávat, jak tehdy lidé chápali svět, ale seriózní vědci musí samozřejmě hledat pravé příčiny. Pod pravými příčinami rozumějí to, že „jak se člověk nají, tak se to projeví v jeho činech".

Z křesťanského pohledu jsou to však příčiny druhořadé. Pravou příčinou jsou duše a Bůh: jednání duše a jednání Boha. Tito dva činitelé tvoří dějiny. Všechny ostatní vnější faktory - jaká smlouva byla podepsána nebo ekonomické příčiny nespokojenosti mas - jsou zcela podružné. Skutečně, když se pozorně podíváme na současné dějiny, na celý ten revoluční pohyb, tak začíná být zřejmé, že jeho motorem nejsou ekonomické faktory, ale do lidské duše vpadnuvší ideje o možnosti vybudování pozemského ráje. Jakmile taková myšlenka zapadne do duše, dějí se fantastické věci - protože je duchovním činitelem. Třeba že je ta myšlenka od ďábla, vztahuje se ke sféře ducha - a v této oblasti se tvoří dějiny. Vedlejší faktory neznamenají naprosto nic.

Sv. Řehoř pohlíží na dějiny ze správného úhlu pohledu. Ví, co je prvopříčinné, tj. jak Bůh působí ve světových dějinách a jak duše odpovídá na tuto činnost. A viditelné události jsou jen vedlejší příčinou. Proto když vidí nějaký významný jev - kometu nebo zatmění - snaží se najít jeho smysl. Na jednom místě, když vypravuje o zvláštním znamení na nebi nad „Gaulem" prostě prohlašuje: „Vůbec nerozumím, co by to mohlo znamenat." Jistě, z vědeckého pohledu víme, že podobné jevy mohou být předpovězeny. Že některé z nich jsou vyvolány stínem Měsíce apod., ale z pohledu sv. Řehoře: „Proč nás Hospodin upozorňuje takovým způsobem? Jaký má toto morální význam? Sv. Řehoř hleděl stále vzhůru!

Jeromonach Serafim Rose

přeložil jerej Patrik

Příště: 8. Radujme se neustále

„Z vichrů si činíš své posly..."

(Sbor sv. Archanděla Michaela a ostatních andělů – 8. listopadu)
Hebrejské slovo „mal´ak" znamená posla. Odpovídajícím řeckým termínem je „angelos". Bible nás seznamuje s rozmanitými posly, ohlašujícími lidem Boží vůli. Poslem může být cokoli, co předá zprávu: netělesná bytost, člověk i přírodní živel. Duchovní bytosti, „andělé", byli stvořeni dříve než lidé. Od počátku „stále v nebi hledí na tvář svého Otce" (Mt 18,10).

Nejstarší textové vrstvy Písma vyprávějí o „k´ruvim", kteří s plamennými meči střežili zahradu Eden (Gn 3,24), byli pak zpodobněni na Arše úmluvy (Ex 25,18-22; 1 Kr 6,23-28) a proroku Ezechielovi se zjevili v podobě tetramorfního zvířete s příštími symboly evangelistů (Ez 1,7-14). Zdržují se bezprostředně v Hospodinově blízkosti a jsou vševidoucí strážci jeho svrchovanosti. Ikonopisci je malovali jako čtyřkřídlá kola s množstvím očí (polyommata - mnohoocí). Jejich hebrejské označení „k´ruvim" vyslovovali Řekové jako „cherubeím", tedy: cherubové.

V 8. století př. Kr. spatřil Izaijáš šestikřídlé plamenné bytosti, „ohnivce" čili „serafy", zapalující lidská srdce láskou k Pánu a očišťující prorokův jazyk hořícím uhlíkem ode všech vin (Iz 6,2-7). Tito šestikřídlí (hexapteryga) poprvé mezi všemi zapěli liturgickou píseň Hospodinovy slávy: „Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů" (6,3). V ikonách obklopují Vševládného Krista trůnícího na nebesích, nebo také stojícího u lože právě zesnulé Bohorodice (Koimésis).

Poslů Boží lásky je ovšem bezpočtu a mají nekonečné množství jemně odstíněných vlastností. Jsou to oni, neviditelní a vždy přítomní, kdo na věčnosti bez ustání slaví svatou liturgii (Zj 4,8-11) a nám, nehodným, dovolují, abychom se směli v chrámech alespoň po vymezenou dobu připojit k této nekončící bohoslužbě a čerpat sílu z naslouchání andělskému zpěvu, stojíce před ikonostasem. Odevzdáváme-li se celou duší do vůle Páně, uvádějí nás nepozorovaně vždy znovu zpět na Boží ztesku.

Již rozvinutější nauku o andělích (angelologii) převzalo od pozdějších rabínských apokalyptiků také ranné křesťanství a pokusilo se vnést do jejich rozlišování systém. Ve spise „Peri tés uranias hierarchias" asi z konce 5. století rozčlenil Dionýsios Areopagita Boží posly do devíti andělských chórů (angelike taxis) seřazených triadicky, vždy po třech do tří odstupňovaných vrstev, a doprovodil je stručnými charakteristikami. Trojskupinu nejvyšší nebeské sféry tvoří serafové, cherubové a trůny. Obklopují Boha, neustále se mu klaní, zpívají hymny k jeho chvále – a trůnové jej nesou.

Střední vrstva se skládá z panstev, sil a mocností (Kol 1,16; Ef 1,21), vládnoucích hvězdám a živlům, z nichž je utvořen kosmos. Panstva se v ikonách zobrazují s korunami na hlavách a v rukou drží korunovační jablka nebo žezla jako symboly vlády nad vesmírem. Síly (dynamis) při sobě mají lilie nebo červené růže, mocnosti bývají oděny do rytířského brnění. Jedna z nejvýznamnějších ikon s námětem Theofanie je obraz Spasitele v silách (vyjádřených bytostmi podobnými serafům).

Nejníže stojí knížectva, archandělé a andělé. Jim je svěřena ochrana pozemských říší. Vlastní funkce Božích poslů, od nichž je jejich název odvozen, náleží právě těmto archandělům a andělům. Teprve oni jsou pravými zprostředkovateli Boží vůle mezi lidmi, zvěstovateli významných duchovních skutečností, oznamovateli příchodu zásadního významu a ochránci jednotlivců i celých společenství.

Mezi archanděli, řecky zvanými „archangeloi", bývají jako nejvýznamnější z jejich plného počtu sedmi zpravidla jmenováni tři.

Je to jednak Rafael, jehož jméno lze přeložit jako „Bůh uzdravuje". Doprovází Tobiáše, ústřední postavu stejnojmenné deuterokanonické knihy (Tob 3,17; 5,4), uzdravuje jeho ženu Sáru (8,1-17) i otce Tobita (11,11-14; 12,3).

Jméno druhého archanděla, Gabriel, znamená „Bůh se ukázal mocným" nebo také „Boží muž". V Danielově apokolyptické knize předpověděl hrozný Boží hněv v závěru dějin (8,19-26; 21-27), zato Nový zákon mu naopak přisoudil spásné předpovědi: nicméně i ony jsou přípravou pro budoucí Den Soudu (Deutera Parusia, Strašnyj sud). Je zvěstovatelem narození Jana Křtitele (Lk 1,11-20) i Božího Vtělení, jímž započal proces proměny a zbožštění světa (Lk 1, 26-38). Je zmiňován v prvních třech výjevech Akathistu, malován v ikonách Zvěstování (včetně carských dveří), v chrámové apsidě s přímluvným gestem, v deésní řadě a s Michaelem na postranních dveřích ikonostasu.

Michael je u Daniela „předním obráncem" (Dn 10,13; 10,21). Je knížetem nebeského vojska a do zvláštní péče je mu svěřen všechen Boží lid. Často o něm hovoří rovněž apokryfní literatura, například pseudoepigraf Henochův. V Danielově knize (10,13; 12,1) i v Janově Apokalypse (12,7-13) svádí rozhodující bitvu s mocnostmi zla na nebeské klenbě, a tak je i často vyobrazován. Četné modlitební texty se k němu obracejí i jako k individuálnímu ochránci prosebníka „proti nástrahám ďáblovým". Jako vůdce andělských pluků bývá na obrazech často oblečen do rytířského brnění (rubácha, štany, chiton chalkeos, chiton sidereis, thorax; přes prsa šerpa, kolem beder pás, červená obuv). V pravici třímá meč nebo kopí, v levici štít (někdy s překladem svého jména: Kdo jako Bůh?). Velmi často je zobrazován společně s Gabrielem (apsida, deésis, boční dveře ikonostasu); v starozákonních výjevech střeží na ikonách mrtvého Mojžíše, stojí před tváří Hagařinou, Jozuovou i Gedeonovou, oznamuje Samsonovo narození atd. V novozákonních výjevech se objevuje s Bohorodicí, Zacharijášem a v nebeské bitvě s drakem. Při Posledním soudu svazuje duše hříšníků.

Někdy bývají jmenováni i další andělé: Henoch a čtvrtá kniha Ezdrášova vědí např. o Urielovi. Ze sedmi archandělů jmenuje Henoch šest: Uriela, Rafaela, Raguela, Michaela, Sarakaela a Gabriela.

Bible připomíná křídla cherubů a serafů. V souvislosti s ostatními Božími posly se již o ničem takovém přímo nezmiňuje. Církevní ikonopis proměnil však časem v okřídlené bytosti všechny andělské sbory: vždyť i svatopiscům jsou jako „vanutí větru" a „plápolající oheň" (Žid 1,7), Bůh si je utvořil z letících „vichrů" (Ž 104,4). Naše modlitby vynášejí na křídlech do oblak. I malé děti zahlédají své strážné anděly vzlétat do blízkosti jejich nebeského Otce (Mt 18,11). Konečně my všichni ve chvílích tísně a úzkosti slyšíme šum jejich křídel a nepochybujeme, že se k nám přibližují. Na konci věků zazáří po Kristově boku také „všichni jako andělé" (Mt 25,31).

Čteme staroslověnskou verzi druhé knihy Henochovy a jsme spolu s vypravěčem příběhu neseni dvěma bytostmi na perutích lehčích vzduchu oblačnými sférami až do sedmého nebe a toužíme, aby archanděl Michael přistoupil také k nám a před tvářemi cherubů a serafů, sil a panstev, knížectev a mocností, trůnů a mnohookých, sňal jednou i z nás pozemský šat a oblékl nás do roucha Boží slávy (2 Hen, 9).

PhDr. Otakar Aleš Kukla

O putování přesvaté Bohorodice
z Rusi až do Prahy

Byla neděle 26. července 1914 a v ten den, na svátek svaté Anny, se rozhořela první světová válka. Proti sobě stály dvě veliké mocnosti, Rakousko-Uhersko s Německem na jedné straně, na té druhé Rusko, Francie, Anglie, po čase i Spojené státy americké. V ten čas byl povolán na vojnu mladý muž Alois Pospíšil ze Železnice, můj pozdější otec. Musel ihned narukovat ke svému polnímu dělostřeleckému pluku v Jaroměři, ale sotva se stačil porozhlédnout po vojenské pevnosti Josefov, už celý kanonýrský pluk mašíroval na ruské bojiště u Stanislavi (historické území Haliče), kde se v srpnu a v září 1914 odehrávaly první těžké boje s ruskou armádou. A zde začíná tátovo vyprávění o putování naší milované rodinné ikonky, přesvaté Bohorodičky, kterou si přivezl z válečných cest po svaté Rusi a věnoval ji mé sestře Elišce a mně do dívčího pokoje. Osudy ikonky se za té války odvíjely zcela neobvykle. V čase mezi 18. a 21. zářím roku 1914 otcův dělostřelecký pluk v plné polní dorazil na jakousi výšinu v oblasti Stanislavi. Pod výšinou v údolí se krčila ruská vesnice Belza, uprostřed ní pravoslavný kostel s typickou kulatou bání a křížem. Vzápětí přišel rozkaz - druhý den ráno vesničku i s kostelem bez milosti rozstřílet! Našeho kanonýra ovšem do vesničky cosi velice táhlo, a tak se v podvečer vytratil z vojenského ležení a sešel dolů do vesnice. Nikde nikdo, lidé dávno utekli, i kostelík byl opuštěn, dveře dokořán. Vešel dovnitř a žasl: kolem krásného ikonostasu zářily do šera ikony, kolem nich tepané stojany, na stěnách další obrazy svatých. Otec klekl před oltář a modlil se. Také přemýšlel, co udělat, aby všechna ta krása nezhynula pod sprškou střel, i po jediné by všechno kolem vzplanulo jako fakule. Náhle si všiml líbezného obrázku Bohorodice s Ježíškem v náručí. Hleděla na něho z příšeří, svaté Dítě přivinuté k tvářičce, Její oči jako by říkaly: Vezmi si mě, vezmi! - Královna nebes a všech svatých! - Tepanou zlatou svatozář kolem sličné hlavy, ruce k mateřskému srdci tiskly svaté nemluvně. Tátovi jihlo srdce. Vstal a ikonku si dobře prohlédl. Neměla dřevěný podklad, obrázek se dal vyjmout z rámu. Šlo o vzácnou práci starých pravoslavných mistrů, malbu na lněném plátně. - Ne, Tebe tady, Matičko svatá, nenechám, řekl ikonce. - Shořela bys! A já Tě ochráním, půjdeš se mnou. - Vyňal ikonku opatrně z rámu, svinul ji (po onom svinutí dodnes zůstaly stopy) a zavinutou do rezervních vojenských ovinovaček ji uložil do tlumoku.

Vesnička Belza příštího rána po kanonádě rakouských děl skutečně vyhořela do základů, kulatá věž kostela s pravoslavným křížem plála vysoko k nebi jako pochodeň a v tom pekelném žáru vzaly za své všechny ikony bezelské svatyně. A co bylo dál? Přesvatá Bohorodice - ikonka putovala ve vojenském tlumoku na tátových zádech po všech bojištích na Rusi až do 29. listopadu 1915, kdy kanonýr Alois dostal „urlaub", dovolenou, přivezl ikonku domů a vložil ji do stříbřitého rámu. I později šťastně přežil všechna další válečná tažení a boje až po Brest Litevský, přežil italská bojiště v Tyrolích až po Gorici, Rovento a Terst, přežil bitvy na Piavě - nikdy nezraněn. V květnu roku 1917 byl odvelen do kurzu pyrotechniků v Plzni. A zde 25. května byl svědkem hrůzné události, v nedalekém Bolevci vybuchla celá muniční továrna! Sta mrtvých, sta těžce zraněných. Táta zpod zřícených zdí muničky zachraňoval raněné, do rakví ukládal mrtvé oběti, pak v rojnici pyrotechniků, pouze v ovinovačkách, zneškodňoval do širokého okolí rozmetanou nevybuchlou munici. Když nám, svým dětem, dovyprávěl hrůzné zážitky z první světové války, vždy s pohnutím dodal: „Matička Boží z Belzy mne chránila na každém kroku, šrapnely a kuličky mě jen hvízdaly kolem uší, ale ani jediná se mne nedotkla, Bohorodice je chytala do svých svatých dlaní". Občas zamyšleně postál před ikonkou a utrousil: „Kdybych Tě tak, Matičko Boží, mohl vrátit tam, odkud jsem Tě odnesl…".

Tátovo tiché přání se splnilo, ikonka, Přesvatá Bohorodice Maria, se vrátila do pravoslavných rukou, přijaly Ji ruce Jeho Vysokopřeosvícenosti archiepiskopa Kryštofa. V úterý 4. září 2001 byla v katedrále svatých Cyrila a Metoděje slavnostně vysvěcena a přenesena do Památníku smíření v kryptě katedrály, kde posvěcuje místa hrdinné smrti sedmi československých parašutistů, Adolfa Opálky, Jozefa Gabčíka, Jana Kubiše, Josefa Valčíka, Josefa Bublíka, Jana Hrubého a Jaroslava Švarce, kteří zde, po vykonaném atentátu na říšského protektora R. Heydricha, padli 18. června 1942 po těžkém boji s přesilou německých jednotek zbraní SS. Její přítomnost v kryptě posvěcuje i nezměrné hrdinství pravoslavných kněží, svatého vladyky Gorazda, Václava Čikla, Vladimíra Petřka a Jana Sonnevenda (předsedy Pravoslavné církevní obce), kteří parašutisty v kryptě katedrály ukrývali a zemřeli mučednickou smrtí

4. září na kobyliské střelnici. Všichni obětovali své životy, jak jim přikazovala láska k mučené vlasti, jejich čistá víra, vojenská čest a mravní zákony této země.

Alois Pospíšil, 16. 11. 1893 - 18. 11. 1987

Marie Šulcová

„Blahoslaveni chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské" (Mt. 5,3). Jaké jsou to ctnosti, jež Pán prohlašuje za blahoslavené? V prvním blahoslavenství nás Pán učí, že ctnost chudoby (neboli pokory) ducha je blahoslavená. Co je to chudoba (pokora) ducha? Chudoba ducha je lidská moudrost a rozumová schopnost založená na citu, kterým jsme zbaveni všech pozemských „ctností" a vůbec všeho pozemského „dobra" a kterým jsme my sami neschopni nabýt všech světských věcí nacházejících se mimo náš dosah a po nichž toužíme. Je to moudrost v Bohu, jenž je jediné pravé Dobro schopné uspokojit nejušlechtilejší přání člověka, je-li o to žádán. Tato chudoba ducha není šílenství nebo prostoduchost, jak bývá chybně vykládána některými lidmi. Chudoba ducha je lidská moudrost a rozumnost, o níž mimo jiné Bůh prohlašuje na jiném místě: „Blaze člověku, jenž našel moudrost, člověku, jenž došel rozumnosti" (Př. 3,13). Každý, kdo je chudý tělem, si je vědom své bídy, svého hladu, své žízně a nahoty, příbíhá k někomu, kdo má možnosti a schopnost uspokojit jeho potřeby. Zatímco ten, kdo je chudý duchem a kdo si je vědom své duchovní nahoty, kdo zná svou velkou potřebu pravého poznání a ctnosti a kdo chápe, že jen Bůh disponuje všemi těmito dobry, ten hledá Boha a žízní po Bohu a s pokorným srdcem se snaží uspokojit své duchovní potřeby a přání. Kdo je skutečně chudý duchem, volá celým svým srdcem a celou svou duší: „Jsem chudý a nuzný, pomoz mi, ó Bože, můj Pane a Spasiteli!" Náš Pán Ježíš Kristus byl dokonale chudý v duchu. On rozuměl každému šlověku, On neměl nic ze sebe samého, ale všechno dobré, co měl, přicházelo od Boha. V tomto smyslu praví jako člověk bohatému mladíkovi: „Proč mě nazýváš dobrým? Jen Bůh je dobrý" (Mt. 19,17). Král David píše: „Blahoslavený, kdo má pochopení pro nuzného, Hospodin jej zachrání v den soudný" (Ž. 41,2). Všichni, kdož jsou hodni milosti a darů Božích, ovládají tuto ctnost jako patriarcha Abraham, jenž vyznal, že před Bohem všemohoucím je jen prach a popel: „Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel" (Gn. 18,27). Protože Bůh oplývá dobrotou, uspokojuje potřeby chudých duchem a odměňuje je za jejich pokoru a přijímá je ve svém království: „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské" (Mt. 5,3). Abychom obdrželi tuto nekonečnou duchovní odměnu, musíme poznat a vyznat, že jsme prach a popel, zbaveni všeho dobra a že jen Bůh má moc uspokojit naše potřeby a přání svým dokonalým požehnáním, v němž musíme hledat všechny dobré věci před Bohem. Jestliže budeme prosit Boha, aby vyslyšel naše nejušlechtilejší přání, obdržíme přislíbenou odměnu, neboť Bůh řekl: „Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno" (Mt. 7,7).

Z francouzského originálu „La pauvreté d´espirit" přeložil Miroslav Kudla

V polovině října minulého roku jsem se vydal jako člen humanitární mise do Jugoslávie. Výpravu, kterou vedl archiepiskop pražský Kryštof v doprovodu otce archimandrity Silvestra, pořádalo Sdružení přátel slovanských kultur a jazyků z Českých Budějovic společně s Pravoslavnou církví v českých zemích a na Slovensku. Hlavním cílem cesty byla těžce zkoušená eparchie raško-prizrenská, jejíž jednou částí je jihosrbská provincie Kosovo a Metochie.

Carská Lavra Žíča

První setkáni se srbským pravoslavím bylo vskutku dojemné. Když jsme stanuli před vstupní branou starobylého monastýru Žíča (stavěn 1206-1217), rozezněly se zvony na uvítání pražskému archijereji. Vítali nás naši hostitelé episkop žíčský Stefan a episkop raško-prizrenský Artemije s duchovenstvem. Po bohoslužbě jsme se právě s Jeho Přeosvícenosti měli domluvit, kdy a jak se dostaneme k monastýru Sokolica nad Kosovskou Mitrovicí, který v sobotu 14.10. oslavoval chrámový svátek Záštita (Pokrov) Přesvaté Bohorodice. Při večerní bohoslužbě jsme se nechali unést krásným zpěvem monašek, a poté nádherným tichem starobylého monastýru, freskami (které bohužel během pěti století turecké nadvlády byly velmi poškozené) a mnohasetletými dějinami jednoho z nejvýznamnějších pramenů srbské duchovnosti. Byl už pozdní večer, ale někteří z nás se ještě pod dojmem silných zážitků rozhodli pro krátkou procházku, zatímco ostatní vyčerpaní dlouhou cestou šli spát. Ráno, asi kolem čtvrté hodiny, i když jsme si my rozmazlenci mysleli, že je teprve půlnoc, zvony již zvaly na jitřní bohoslužbu a potom i na božskou liturgii, kterou sloužil vladyka Kryštof s otcem Silvestrem a kněžími, kteří potom odcestovali v doprovodu KFOR do Pećke patriaršie. Zde měl v sobotu sloužit božskou liturgii Jeho Svatost patriarcha srbský Pavle.

Utečenecké tábory Hned vedle naší první zastávky, nedaleko města Kraljevo, je utečenecký tábor, jehož obyvatelé, Srbové vyhnaní z Kosova, nás pozvali na prohlídku svého domova. Žili ve staré zchátralé dvoupatrové budově s otlučenou omítkou a rozbitými okny, ve kterých místo skel byly jen roztrhané deky. Zde jsme zjistili, co je nepostradatelným kusem jejich bytového zařízení. Není to stůl, na který stejně není co položit, ani židle, kterou není k čemu přisunout, ani skříň, do které lidé nemají co pověsit. Byly to postele. Stály všude a sloužily ke všemu. Na nich se sedělo, jedlo, spalo, na nich se přijímaly návštěvy, na ně se odkládalo šatstvo a nádobí. Tito lidé byli v plném smyslu slova nemajetní. Jediná hmotná věc, kterou museli někam uložit, bylo jejich vlastní tělo. Nechali jsme jim nějaké potraviny, ale to málo, které jsme měli s sebou, jim mohlo vystačit stěží na jeden den. V dalším uprchlickém táboře Trnava u města Čáčak nás přišly uvítat hlavně děti. Ty malé se styděly a držely se v ústraní, zato odrostlejší se kolem nás nakupily a pozvaly nás dál. Tentokrát jsme procházeli bývalým kulturním domem, který byl v podobném stavu jako předchozí polorozpadlá budova, která byla domovem uprchlíků z Kosova, ale zde se již projevila jakási touha po osobním životě a vlastnictví. Žijí zde už šestý rok uprchlíci ze Srbské Krajiny v Chorvatsku, které z jejich domovů vyhnala ofenzíva chorvatské armády. Přízemní prostor byl rozdělen umakartovými deskami na jednotlivé „byty", do kterých se vcházelo dveřmi zakrytými starou dekou nebo závěsem. Spolu s vladykou jsem pohovořil se stařenkou, která se zalykala nad hořkosti života, protože ví, že za svého bytí se odtud již nedostane a že ani po smrti nespočine vedle svých milých, tam kde se narodila a kam ji poutají jediné pěkné vzpomínky.

Čáčak a srbská Svatá hora

Stejně jako na našich předchozích cestách Srbskem jsme se také nyní nakrátko zastavili i v Čáčaku. Zde se vždy cítíme jako doma. Přijal nás primátor města a protopresbyter, který nás pak doprovázel při návštěvě čáčanského chrámu a monastýrů Ovčársko-Kablárské soutěsky. Zde se na krátkém úseku podél řeky Moravy nalézá třináct klášterů, ale my jsme navštívili jen dva - Vavedenje (Uvedení Přesv. Bohorodice do chrámu) a Blagoveštenje (Zvěstování Přesv. Bohorodice). V obou monastýrech nás monašky vřele přivítaly, provedly monastýry a pohostily nás. Na jejich laskavost a pohostinnost jsme vzpomínali i po návratu a 4. prosince jsme jim zaslali blahopřání ke chrámovému svátku. V prostředí Ovčársko-Kablárské soutěsky bylo nádherně - úchvatná příroda, strmé vápencové skály podél řeky a velebná vznešenost starobylých monastýrů! Ale čas byl neúprosný, do sedmi hodin večer jsme už museli být v Sokolici, v monastýru nedaleko Kosovské Mitrovice, a ještě předtím jsme prostě cítili povinnost vidět Studenicu, také jeden z pramenů srbského Pravoslaví. Překrásná příroda, mramorově bílý monastýr a dlouhá tradice duchovnosti nás uchvátily a zanechaly nesmazatelné zážitky navzdory krátkému působení.

Seniša Džagič

Listopad 1989 přinesl mnoho nového i církevním historikům. Otevřel jim nové možnosti studia pramenů v českých i zahraničních archivech, usnadnil cesty za odbornou literaturou. To vše se kladně odrazilo v našem poznání. O svatém novém mučedníkovi Gorazdovi byla vydána zasvěcená monografie mapující především fondy církevních archivů. Nové, málo známé prameny však může badatel nalézt rozesety v archivních fondech meziválečných institucí (škol, ministerstev, spolků), ale i historiků, teologů, filozofů. Obraz vladyky, teologa i mučedníka, je takto obohacován o nové a nové vrstvy. Z nich vystupuje osobnost duchovně i morálně vyzrálá, vzdělaná, tolerantní a zároveň svědecká. Nese znamení doby, pro niž věda i víra mohly být u řady teologů v blízkém i plodně krásném vztahu.

Nepřekvapí, že vladyka Gorazd vstupoval do složitých proudů dobové české historiografie. Stal se členem Historického klubu. Spolku, který se na počátku dvacátého století ze studentské organizace stal pod vedením nadaného dějepisce Josefa Pekaře sejitím historiků i zájemců o české a světové dějiny. Navštěvoval přednášky tohoto klubu, především ty s husitskou a cyrilometodějskou tématikou. Znal se osobně s řadou významných historiků Gollovy školy, F. M. Bartošem, K. Kroftou, J. Pekařem aj. Tyto vztahy byly poznamenány vzájemnou úctou a jistou aristokratičností, jež vladykovu osobnost provázela. Dostával často od historiků darem jejich vydané spisy. Krásné dárky opětoval díly o pravoslaví a východoevropské kultuře.

Jak dokládá zachovaná korespondence s významným husitologem F. M. Bartošem, své poznatky z historie dokázal vladyka Gorazd využít v liturgickém a duchovním životě pravoslavné církve. Vrcholy českých dějin se tak na horizontu historie Evropy staly živou součástí jeho teologického i pastýřského bytí. Tímto způsobem, a to je asi podstatou jeho duchovního vkladu k poznání českých dějin, vytvořil vlastní pravoslavnou teologickou cestu řešení do dnešní doby se táhnoucího sporu o smysl českých dějin. Svým vzdělaným zápalem patří do historie Gollovy školy v naší vlasti právě tak, jako teologové jiných církví – členové Historického klubu.

Jaroslav Hrdlička

Vladyka Kryštof v prosinci s Boží pomocí zamýšlí:

2. 12. v neděli sloužit archijerejskou sv. liturgii v pražské katedrále spolu se vzácným hostem, kosovským archijerejem Artemijem (9.30 hod.)

3. 12. v pondělí v domovním chrámu sv. Mikuláše v Praze 6, Dejvicích sloužit všenoční bdění s požehnáním chlebů, oleje a vína (17.00 hod.)

4. 12. v úterý v den svátku Uvedení přesv. Bohorodice do chrámu sloužit archijerejskou sv. liturgii v Praze na Olšanech (9.00 hod.)

4. 12. spolu s vladykou Artemijem otevírat výstavu dokumentů o Kosovu v Atriu poslanecké sněmovny

7. 12. v pátek předsedat zasedání Metropolitní rady v Praze a večer se účastnit zasedání Posvátného synodu ve Vilémově.

8. 12. v sobotu spolu s představiteli Církve, hosty se zahraničí, věřícími a širokou veřejností účastnit se oslav 50. výročí autokefality naší Církve, které budou probíhat v pražské katedrále (začátek sv. archijerejské liturgie s díkůvzdáním v 9.30).

9. 12. v neděli sloužit archijerejskou sv. liturgii v chrámu Zvěstování přesv. Bohorodice v Praze Na Slupi (10.00 hod.)

12. - 13. 12. přednášet a dávat zápočty na PBF UP v Prešově.

16. 12. v neděli vykonat vizitaci církevní obce v Mostě a účastnit se jejího výročního farního shromáždění (10.00 hod.).

Svátky spojené s Narozením Ježíše Krista oslavit s věřícími v pražských chrámech.

Zpráva o putování ke sv.Václavu dne 6. října

Nuže, připadla mi čest, napsat kratší reportáž o tom, jak proběhla pouť našeho bratrstva do Staré Boleslavi.

Sobota. Ráno, pokladny Wilsonova nádraží – Čas – 6:50. První poutníci se scházejí a rozespale se vítají. Kolem čtvrt na osm jsme již všichni, včetně o.Václava Míška, o.Nikolaje a vladyky Kryštofa, který byl požádán naším Bratrstvem, aby vedl pouť.

Nastupujeme do vlaku. Po přestupu v Lysé n.Labem se v 8:30, po drobných a zcela nepodstatných komplikacích, konečně „vyloďujeme" v cílovém prostoru – v obci „Dřísy". Odtamtud se tedy, po kontrolním přepočítání, vydáváme do St. Boleslavi. Na této pouti je překvapivé množství mladých lidí – nových tváří, z nichž některé byly již na pouti ke sv. Janu. Zastavení první se konalo na okraji již zmíněné obce „Dřísy".

Poté jsme se vydali na sedm kilometrů dlouhou trasu, na jejímž konci nás čekala sv. liturgie.

Pak jsme však svižným tempem (které nasadil vladyka a které jsme my, mladí, obtížně stíhali...)

dorazili k druhé etapě – cestě lesem, což byla prostě nádhera – naslouchající příroda, stromy zahalené všudypřítomnou mlhou... Další tři zastavení se konala v lese.

Pak jsme dorazili do Staré Boleslavi. Počasí bylo stále příjemné, nepršelo, nesužovala nás ani zima.

A tak jsme vesele připochodovali ke chrámu, kde nás srdečně přivítal otec Antonij Drda, který držel ikonu sv. Václava, které jsme se poklonili.

Všichni jsme pak sestoupili do krypty katolického chrámu sv. Václava. Tato krypta je přestavěna na kapli svatých Kosmy a Damiána. Během akathistu k našemu světci se rychle připravovalo vše ke sv. liturgii, jen tak pro zajímavost uvádím, že jako žertevník na vykonání proskomidie bylo určeno místo, kde byl sv. Václav ubit svým bratrem a jeho komplici, jako prestol nám sloužilo místo, kde byly jeho svaté ostatky poprvé uloženy, než došlo k jeho slavnému přenesení do Prahy.

Po skončení akathistu začala sv. liturgie, která byla sloužena vladykou, otcem Antonijem a otcem Nikolajem. Po skončení liturgie a společného zazpívání „mnoholetí" jsme se začali pomalu chystat na zpáteční cestu.

No a pak následovala cesta domů. Vlakem. Na hl. nádraží se menší část poutníků vzhledem k časové zaneprázdněnosti oddělila, ale většina směřovala do podzemní modlitebny sv. Nikolaje v Dejvicích, kde jsme pouť završili zkráceným „všenočním bděním". Takové zakončení poutě se již pomalu stává tradicí a vlastně je takto po stránce duchovní celkovým zakončením dne.

A co víc si pravoslavný křesťan může přát?

br. Václav,
pražská 2. církevní obec

Dětem

Abramovo vyvolení

Jméno Abram znamená vznešený otec. Byl to zámožný pastevec, pásl svá stáda v blízkosti města Ur v Chaldejsku což je dnes na jihu státu Irák. Je to tentýž stát, ve kterém se nacházejí zbytky starověkého města Babylónu a tamější věže - věže lidské pýchy. Starověcí Řekové a Římané nazývali tu zemi Mezopotamie, což znamená česky Meziříčí. Protékají jí totiž takřka rovnoběžně a v ústí se slévají dvě „rajské" řeky Eufrat a Tigris (Hiddekel). Obydlená je tato země, pravděpodobně díky oběma řekám, několik tisíc let.

Bůh od pádu člověka a ještě více po rozchodu lidstva po přerušení stavby věže lidské pýchy si přál, aby alespoň část lidí neztratila správné poznání Boha. Rozhodl se, že dříve, než se vědomí lidí zcela zatemní, vyvolí si svého služebníka, kterým bude nejdříve jeden člověk, pak snad jeho rodina, pak celý národ, jenž bude moci vydávat o Bohu svědectví celému zbloudilému lidstvu.

Ten první se jmenoval Abram. Vypráví se o něm od konce 11. kapitoly biblické knihy Genesis, té, co je na začátku Bible. On je první, koho Písmo svaté nazývá vidoucím, to jest, prorokem, protože Bůh k němu promluvil a on porozuměl.

Hospodin Abramovi řekl: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu".

Abram uposlechl a šel. Jak velká byla důvěra vůči Hospodinu, jež vedla k této poslušnosti, můžeme soudit z toho, že odchodem ze své země, kde žili jeho příbuzní a spolurodáci, se vzdával veškeré ochrany lidí, kteří se ho v době ohrožení mohli zastat a přispět mu na pomoc, a šel někam, kde ho nikdo neznal. A přece se Abram nebál, neboť ho poslal Hospodin, a Abram mu uvěřil a svěřil se do jeho ochrany. A tak opustil Abram svého otce Teracha a bratra Náchora s rodinou a vzal si s sebou jen svou ženu Sáraj, svá stáda a otroky, kteří se o ně starali, a také synovce Lota po svém zemřelém bratru Háranovi i s Lotovou rodinou, stádem a otroky. Odchází do neznáma, ale v srdci s vědomím Božího požehnání, a to požehnání nejen jemu, ale všem, kdo budou Abramovi žehnat. Sám se stane požehnáním pro všechny čeledi země.

váš vladyka Simeon

(ilustrace B.)

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.