Novokněz o. Patrik, novokřtěnec Andrej
a mátuška Magdaléna
Obsah
Znamení svatého Kříže 3
Dívejme se vzhůru 5
Vrůstání do Krásy 6
Ctihodný Ivan Rylský a přijetí křesťanství v Bulharsku 7
I jemu věčná paměť 9
Léta Páně 301... 10
Zázrak v Bílých Karpatech 12
28. říjen – Den óchi 13
Z Hrubé Vrbky 14
Po stopách svatého apoštola Pavla 15
Dopis z New Yorku 17
Program vladyky Kryštofa v říjnu 18
Ze zasedání Posvátného synodu
Pravoslavné církve v českých zemích
a na Slovensku 18
Jak žijeme 19
Dětem 20
Bojím se
že vás všechny
jednou ztratím
že odplujete
že se oženíte
že mi oněmíte
a přinejlepším umřete.
Pak zbývá mi
už jenom nebe
a do zrezivělé roury
křičet vaše jméno
potrubní poštou
poslat pár ubrusů
své věno
chtít vás víc
než sebe.
Kateřina Pastrňáková
(Z nedávno vydané sbírky Samoomluvy)
Úvodník
Znamení svatého Kříže
Před dvěma tisíci lety byl sv. Kříž znamením bolestivé a hrůzné smrti. Římané jej totiž používali k popravě největších provinilců. Dnes je v očích křesťanů naopak znamením velikého požehnání a milosti.
Sv. Jan Zlatoústý o sv. Kříži případně napsal: „tento prokletý a ohavný symbol nejtěžšího odsouzení se stal vytouženým a hodným lásky". Zdobí hruď každého věrného křesťana i jeho obydlí a chrám. Znamení sv. Kříže bylo vždy nejužívanějším symbolem Kristovy církve. Stal se její slávou, radostí a „pokladem života".
To vše proto, že na dřevě kříže byl přibit Spasitel světa, Ježíš Kristus a s ním i naše hříchy. Sv. ap. Pavel to vyjádřil slovy: „v němž máme odpuštění hříchů". (Gal 1,7), „ mír uvodě skrze Kříž a zvěstoval pokoj vám, dalekým i blízkým" (Gal 2, 16–17).
Kříž Kristův nám vrátil přístup do nebe. Otevřel nám bránu Božího království. Proto má takovou moc a je veškeré zlo zapuzující záštitou.
Dodnes jsou, bohužel, mezi námi i nepřátelé Kristova kříže. Někteří z nich dokonce tvrdí, že první křesťané znamení sv. Kříže neužívali. Znal je již sv. apoštol Pavel, který o nich „s pláčem" vyprávěl Filipenské církevní obci (Fil. 3, 18).
Sv. Kříž nebyl nikdy uctíván jako fyzický předmět. Církev v něm viděla od počátku symbol osvobozující Kristovy oběti. Sklání se před ním, jako před znamením „Syna člověka", když bude přicházet na konci věků „s mocí a slávou velikou" (Mt 24, 30).
Proto, když věřící člověk vidí znamení sv. Kříže, sám činí svatý kříž a sklání se před ním, neboť symbolizuje Ukřižování Kristovo. Sv. ap. Pavel nám opět o tom zůstavil krásné vyznání : „Ale ode mne odstup to, abych se chlubil, jedině v Kříži Pána našeho Ježíše Krista, skrze něhož jest mi svět ukřižován a já světu" (Gal. 6, 14). Také sv. ap. Petr dojemně vyjádřil svojí úctu ke sv. Kříži. Když měl být ukřižován, jak říká církevní podání, prosil své mučitele, aby jej přibili na kříž, ne jako Ježíše Krista, protože toho není hoden, ale obráceně hlavou dolu, aby ze zdola viděl nebe, po němž toužil.
Obecné užívání znamení sv. Kříže prvními křesťany obšírně popisuje Tertulián (r. 160-220) v latinském spise „De corona" (3, 11): „kamkoli přijdeme, kamkoli se hodláme vypravit, když si nazouváme obuv, když se myjeme, když usedáme, když začínáme rozhovor, činíme znamení sv. Kříže". O svatém Kříži psali první církevní historikové např. Eusebius Cezarejský a o moci jeho záštity svědčí mnohé události ze životopisů svatých.
Dodnes pravoslavná církev světí vodu právě požehnáním sv. Křížem. Známe veliké svěcení vody 6. ledna ve svátek Zjevení Páně a malé svěcení vody, konané podle potřeby, při němž duchovní třikrát ponořuje do vody sv. Kříž a v ní dělá s ním znamení svatého Kříže. Po tomto posvěcení se voda stane lékem „duší i těl". Jak se mohou všichni přesvědčit, svěcená voda nepodléhá zkáze, naopak její přítomnost kazí a zapuzuje všechny zlé síly.
Znamení sv. Kříže má své nezaměnitelné místo jak v liturgické praxi církve, tak i ve „všedním" životě pravoslavného křesťana. Sv. Kříž zdobí chrámovou architekturu, liturgické předměty – roucha, knihy – a sám o sobě je užíván k udělení nejvyššího požehnání. Proto po ukončení sv. liturgie líbáme právě sv. Kříž než si rozdělíme „antidory" na památku starokřesťanských „hodů lásky", společného jídla, a opustíme chrám. Duchovní osoby též věřícím žehnají ve znamení sv. Kříže, aby je posilnili v zápasu s pokušením a ochránili ode všeho zla. Požehnání znamením sv. Kříže přináší velikou duchovní útěchu a radost, jež nelze nikde jinde a jinak získat.
Proto pravoslavní věřící činí sv. Kříž při každé vhodné příležitosti – při modlitbách, před i po jídle, na začátku i konci všelikého díla, ve chvíli pokušení i jako díkůvzdání za všechny Boží milosti. Také je dobrým pravoslavným obyčejem dát požehnat duchovními otci znamením sv. Kříže a pokropením svěcenou vodou všechny předměty denního užitku, počínaje samotným příbytkem a konče třeba jízdním kolem. Pravoslavní křesťané si mohou sami, když není nablízku duchovní osoba, žehnat symbolem sv. Kříže např. chléb a ostatní pokrmy. Zbožní rodiče žehnají svým dětem znamením sv. Kříže, když je vypravují k důležitým životním zkouškám i jiným významným událostem. Dodnes vzpomínám na taková požehnání, která mi udělovala jako chlapci moje babička a nebo na požehnání našeho nezapomenutelného vladyky metropolity Doroteje, jež nám dával tímto způsobem zažít dotyky svatosti a nebeské blaženosti.
Když má znamení svatého Kříže takovou moc a je prostředkem k získání Boží milosti, posilou ve všech životních strastech, pravou duchovní útěchou a radostí, proč jej málo užíváme a často se stává, že na něj úplně zapomeneme?
Zřejmě jsme věřící slabí a vlažní. Nečiníme znamení sv. Kříže se živou vírou v jeho milost a uzdravující moc. Nebo nám chybí pokora. Děláme jakoby „svůj kříž" a nepřipomínáme si stále, že síla není v našem kříži, ale ve sv. Kříži Kristově, jehož jsou naše znamení kříže jen odrazem.
Možná, že nám brání tvrdé srdce a nechuť k vyznání svých chyb a prohřešení. Hlavně však jsme si zvykli klást na sebe znamení sv. Kříže bezmyšlenkovitě, mechanicky, aniž bychom si uvědomovali svatost a výjimečnost času, do kterého nás uvádí. Podle svatých církevních otců jej musí vždy doprovázet víra, cit, pokora, vážnost okamžiku, úcta.
Jeden z největších duchovních učitelů řeckého pravoslavného národa, umučený muslimy před 250ti lety na území dnešní Albánie, athoský mnich sv. Kosma Aitolský, jehož „tajnou školu" zbudoval i vilémovský monastýr na Moravě, věnuje znamení sv. Kříže pátou knihu svých katechezí, v nichž se zrcadlí svatootecká moudrost a čistota srdce. Přibližme si hlavní myšlenky z jeho výkladu.
„Poslyšte moji křesťané, jak je třeba dělat kříž a co znamená. Říká nám sv. evangelium, že svatá Trojice je v nebi oslavována nejvíce od andělů. Co máš dělat ty? Spoj tři prsty pravé ruky a jelikož se nemůžeš povznést do nebe, polož takto složenou ruku na čelo. Tvá hlava je oválná a připomíná nebe a řekni v duchu: ,jako vy andělé na nebi slavíte svatou Trojici, tak i já nehodný, slavím svatou Trojici. Jako mé prsty jsou tři – zvlášť i spolu - tak je i svatá Trojice jeden Bůh ve třech osobách‘. Pak položíš ruku pod srdce a řekneš: ,klaním se Ti můj Pane, že jsi se vtělil z Panny Marie za naše hříchy‘. Dále ji položíš na pravé rameno s myšlenkou: ,prosím Tě, Bože můj, odpusť mi a postav mne po své pravici se spravedlivými‘. Pak na levé rameno s prosbou: ,a nedej mi být po levici s hříšníky‘. A když se pak pokloníš k zemi říkej: ,slavím Tě, Bože můj a skláním se před Tebou, jako jsi byl položen do hrobu, tak budu i já‘. A když se vzpřímíš, zjevuješ tak vzkříšení a říkáš: ,slavím Tě, Pane můj, a skláním se před Tebou, jenž jsi vstal z mrtvých a daroval nám život věčný‘."
Tento výklad se jistě může zdát poněkud složitý. Připomeňme si proto, jak od nepamněti církev přibližuje věřícím, co znamením sv. Kříže vyjadřujeme: spojením tří prstů pravé ruky vyznáváme víru v jednoho Boha ve třech osobách – Otce i Syna a Ducha svatého. Další dva prsty spojené v dlani symbolizují dvě přirozenosti Ježíše Krista – lidskou a božskou. Tímto jednoduchým způsobem se symbolicky hlásíme k základním článkům křesťanské víry, které byly přijaté všemi křesťany na prvních ekumenických sněmech v létech 325 a 381.
Tři prsty klademe na čelo s vyznáním, že milujeme Boha celou svou myslí a věnujeme mu všechny své myšlenky. Po té složenou ruku klademe pod srdce a tímto úkonem vyjadřujeme, že tak k Bohu patří všechny naše city a touhy. Nakonec ji klademe na pravé a pak levé rámě, abychom je Boží přítomností posvětili a zároveň Bohu věnovali celý náš pozemský život s veškerými našimi tělesnými možnostmi.
Znamení svatého Kříže vyjadřuje všechny základní důležité události, skrze něž milující Bůh zjevil všeobjímající lásku k člověku. Proto je znamením Spasitelným i oživujícím a v duchovním smyslu „vítěznou zbraní", jak to vyjádřil sv. Sofronij Jerusalémský či „pokladem všeho dobra" podle slov sv. Jana Zlatoústého. Znamenejme se sv. Křížem co možná nejčastěji a posvěcujme jím každý okamžik našeho života.
archiepiskop Kryštof
Písmo svaté, spisy sv. Otců, životy svatých a církevní služby nemají za cíl ukazovat všední život, ale naopak cestu k nebi. A pokud upíráme naše zraky k tak vysokému cíli, nalézáme horlivost - tj. schopnost vidět něco víc, nežli je šablonovitost světského života. Ta zasévá nudu, oslabuje, nutí klesat na duchu a nikam nevede. A jestliže je v nás jiskra lásky Boží, vzbuzují v nás tyto věci vyššího řádu - bohoslužby, vyprávění lidí, kteří se vrátili k životu po smrti, životy svatých, spisy sv. Otců, Písmo svaté a jeho velmi hluboké výklady od sv. Otců - onu horlivost. Pak chceme zůstávat ustavičně v tomto stavu, abychom nalezli nebe. Ale tato horlivost by neměla být vášnivým návalem, který potom vyprchá. Je třeba pokračovat - a to se skromností a mírností, pocházející z čehosi hlubšího - toto, co ctihodný Serafím nazývá „odhodlaností". Tzn. horlivost, která je trvalá a znamená v našem životě stále přítomnou jistotu, která nás nutí jít kupředu - a to i při nezdarech. Je to tím, že cítíme existenci něčeho mnohem vyššího, nežli je to, o co v danou chvíli usilujeme. Něčeho, co je nezávislé na našich náladách, pocitech a názorech, nez čeho bychom byli prázdné. To je naše „odhodlání" dosáhnout nebeského. A ta odhodlanost, lépe řečeno horlivost, která se stala odhodlaností, musí být trvalá, tj. ani nevzlétat vzhůru, ani nepadat dolů a neshořet nedočkavostí.
Ve všem, co se děje, musíme vidět stránku nejvyšší - tu duchovní. Jestliže však jednou uvidíme stránku nejvyšší, jednou zas tu nejnižší, přijdeme hned vzhůru a hned zas dolů. A nízká strana je velmi silná! Může působit (vidíme to na příkladu života sv. Patrika ve zlatém věku křesťanství) dokonce i skrze episkopy, t.j. právě skrze ty, u nichž se předpokládá, že jsou vůdci své pastvy do Království nebeského. Mohou totiž působit i v opačném směru - jsou to pouze lidé a lehce upadnou do sféry hříchu. Mohou být i těmi, kteří demoralizují, nutí klesat na duchu, oslabují, klamou lidi a odvádí je od Pravdy.
V naší době je celá záležitost ještě horší. Proto když budeme občas hledět vzhůru, občas dolů, dělat jeden krok kupředu, druhý nazpět, pak jeden vpřed a dva zpět..., tak nikdy nedojdeme k branám Království nebeského. Uvedu pro lepší pochopení celé věci zajímavý citát od abby Dorotheje: „Dobře je pro tebe, bratře, jak tě stále učím - všechnu naději v díle veškerém skládej v Boha a říkej si - nic se neděje bez Boží vůle. Bůh zajisté ví, že to či ono je pro tebe dobré a prospěšné - proto tak činí, třebaže to, co se stalo, má svoji viditelnou příčinu. Například bych si mohl říci, že z toho, jak stoluji s poutníky a jím přes míru, abych nepůsobil nepohostinně, můj žaludek těžkne a nohy tuhnou a já se cítím nemocen. Mohl bych najít i jiné příčiny. Pro ty, kteří je hledají, je jich vždy dost.
Je však prospěšné a správné říci si toto: „Bůh ví, že to je dobré a užitečné mé duši, a proto se tak děje. A ze všeho, co Bůh stvořil, nelze o ničem říci, že není dobré. Protože na počátku vše učinil dobré a skutečně to dobré bylo. Proto není třeba se rmoutit nad tím, co se děje, ale skládat naději v Boží Prozřetelnost a upokojit se". (ponaučení abby Dorotheje č. 12)
přeložil o. Patrik
příště pokračování - „Hledejme pravé příčiny".
K zamyšlení
Vrůstání do Krásy
Není útěchy tam, kde si člověk není vědom svého poslání. Nenalezne uspokojení ve vlastní práci ani v nahromaděných hodnotách ten, kdo nežije zároveň pro druhé. Žádné povyražení v něm neprobudí opravdovou radost, žádný majetek neobohatí jeho duši. Tvrdí, že nemá a nepotřebuje Boha. Nenaučil se přijímat život se všemi radostmi a utrpením vděčně jako dar. Nečekaná bolest jej uvádí do zoufalství. Ve snaze zapomenout na svůj úděl se dokáže jen potácet od náhražky k náhražce, aniž se kdy zhluboka nadechl, dokud jej nepohltí hrob.
A přece kdyby chtěl, mohl by se na své cestě potkat s ostrůvky skutečného života i jiného poznání, než jaké si osvojil. Stačí například zalistovat v kterékoli z knih ruského myslitele Vladimíra Solovjova. Ten ať přemítá o čemkoli, celou filosofovu bytost vždy znovu stravuje nejhlubší vize jeho života: Kristus ve všem a ve všech! Kristus prostupující veškeré jsoucno! Kristus je mu Pravdou a Krásou, Harmonií světa, příčinou a tmelem jednoty kosmu. A zároveň ovšem „pokorným bratrem pokořených". Duchovní krása, uložená kupříkladu v liturgii nebo v ikonách, spočívá v podstatně hlubších skutečnostech než v pouhé vnější dokonalosti. Má svůj zdroj v lásce. Roste úměrně s jejím růstem.
Přirozené bytí je určováno dvěma základními potřebami: výživou a reprodukcí. Podle toho nachází každá generace elementární smysl toliko v plození dalších generací: život se uchovává hubením jiných životů, a přece je vždy znovu vydán záhubě. Živočišné bytí tak ve svých důsledcích neprodlužuje trvání života, nýbrž trvání smrti, která se neustále opakuje. Za těchto okolností je existence smrtelných bytostí něčím zcela absurdním.
Člověk však touží překročit bludný kruh, prolnout se s realitou, která neumírá, proměnit se. Prvním stupněm takového sebepřesažení je modlitba jako „cesta světla" (Didaché), jako „oživující pramen uprostřed Ráje" (sv. Jan Zlatoústý), jako navázání kontaktu omezeného bytí s Absolutnem. Toto božské Absolutno již vstoupilo do pomíjivého světa, spojilo se s ním a rozlévá se pískem lidských pouští jako oceán. V Bohočlověku se nám zjevila Cesta, východisko. Stal se člověkem, aby nás přivedl k Sobě - abychom my byli zbožštěni. Božství je věčné, vstupem do Kristova života se nám umožňuje vstup do Věčnosti - pravoslaví však nehlásá spásu jen pro jedince, který by se vytrhl z celku a zajišťoval si záchranu pouze pro sebe. Ví, že jedinec nebude šťasten a nedosáhne v sobě plnosti žití, dokud plnosti současně nedosáhne veškerenstvo. Při pohledu na jedinou slzu dítěte pozbýval pro Dostojevského svůj smysl i sám Ráj. Sergej Bulgakov zdůrazňoval stálou zodpovědnost všech za všechny. A starec Zosima věděl: Jestliže někdo v mém okolí hřeší, pak vinen jsem já, že jsem „málo svítil". Není představitelné, že by pravoslavný křesťan odmítl pomoc komukoli, že by nevyšel vstříc bližnímu, který trpí, že by nedal almužnu, že by zahnal žebráka nebo někoho, kdo třeba i zklamal sám sebe a ocitl se na zcestí. Netáže se, jaký efekt způsobí jeho skutek dobré vůle. Dobře si je vědom: Kdybych zahnal posledního z posledních, zaháním od prahu Krista. Starec Paisij nabídl vše, co měl, i žebračce, která ho zjevně klamala. Turgeněvovu pozornost upoutal zchátralý nevzhledný otrhanec v koutku chrámu: ano, přesně takhle vypadá Kristus, určitě je to on! A pravoslavný zpovědník nekárá a nehřímá: spíše chápe, ztotožní se s hříšníkem a spolu s ním hledá cestu ke světlu.
To je další stupeň na cestě k sebepoznání a tedy i k Bohu: připravenost kdykoli a kdekoli být hotov podat pomocnou ruku, pozvednout pokořeného a ukřivděného, mít pro něho laskavé slovo i dar, někdy až po oběť života.
Zlo - to je uzavření se do sebe sama, nevlídnost, temnota, neprůhlednost světa; kamenná modla, která lže a tají před člověkem krásu života. Je to nesoulad a nesouměrnost, disharmonie, ošklivost. Naproti tomu Pravda a Dobro je krása, harmonie, souměrnost hodnot. Je to průhlednost kosmu, zářivá ikona. A protože dobrotivý vesmír je dokonale průhledný, můžeme skrze něj zahlédat samotného Boha. Je to vzájemná přitažlivost: Boha k člověku, člověka k Bohu a zároveň člověka k člověku. Kdo miluje, slyší hudbu sfér a zpěv andělů, jeho mysl je jasnozřivá. Láska je theologický princip konečné proměny, výstupu vzhůru, zbožštění. Je-li pravá, její perutě se nerozpadnou ve slunečním žáru jako křídla Ikarova. Bájný Ikaros spoléhal na sebe a vlastní odvahu, křesťan vložil sebe do lásky Kristovy a svou odvahu získal od Něho. Člověk, povznesený k Bohu, stane se vtělenou krásou. Zduchovnění světa znamená zkrásnění veškerenstva, integraci všeho do Krista.
Kristus uprostřed nás, Kristus ve všem a ve všech! Je svrchovanou Krásou, nad kterou není jiné.
Taková je víra pravoslavného křesťana.
PhDr. Otakar Aleš Kukla
Ze života světců
Ctihodný Ivan Rylský a přijetí
křesťanství v Bulharsku
(svátek ct. Ivana Rylského slavíme 19. 10./1. 11.)
Křesťanství bylo jako státní náboženství přijato za vlády knížete Borise I. (vládl v letech 852 – 889) v roce 864. Neznamená to však, že před tím bylo křesťanství v Bulharsku neznámé. Datum oficiálního přijetí je datem, kdy bylo křesťanství přijato knížetem a vládnoucí vrstvou feudálů. Neznamená to však ani to, že by po tomto datu v zemi neexistovala žádná jiná náboženství a kulty. Christianizace národa byla vždy velice složitou a dlouhodobou procedurou. Pohanské obyčeje a pověry přetrvávaly v lidu několik staletí a můžeme říct, že některé z nich, ačkoli dnes je nepovažujeme za záležitost náboženskou, přetrvávají do současnosti či alespoň nedávné minulosti ve formě lidových obyčejů. A právě v době přijetí křesťanství, které svádělo tuhé boje s přežívajícím pohanstvím, žil v Bulharsku člověk jménem Ivan – ctihodný Ivan Rylský – národní světec Bulharů.
Ctihodný Ivan Rylský se narodil kolem roku 876 ve vsi Skryno
v dupnickém kraji. Jako mnich žil v době panování carů
Symeona I. Velikého (893 – 927) a jeho syna Petra I. (927 – 970)
a byl jedním z prvních, kdo se
v Bulharsku oddal mnišskému způsobu života. Není přesně známo, kdy ct. Ivan
opustil světský způsob života. Jako poustevník žil nejdříve při březích řeky Strumy
nedaleko města Perniku. Podle legend byl ct. Ivan původně pastýřem,
a když opouštěl světský způsob života, vzal si s sebou jen
jediný kožený oděv a vola, jinak všechen svůj
ostatní majetek rozdal chudým. Přičiněním ďábla mu však
vesničané, mezi nimi i jeho bratr, bránili v odchodu
a dostihli jej u dubu na poli zvaném Mrdišta, kde se jej snažili
přimět k návratu, nakonec mu vzali jeho vola.
Spolu se ct. Ivanem žil i syn jeho bratra. Jednou
poštval ďábel proti ct. Ivanovi jeho bratra nalhav mu, že jeho dítě
trpí v jeskyni, kde žilo spolu se ct. Ivanem, zimou, tmou
a že prý bude roztrháno divou zvěří. Ctihodný Ivan
však pronesl nad svým bratrem modlitbu a ďábel utekl. Na bratrovo naléhání
a pro množství slz, jež před ct. Ivanem prolil, však ct.
otec propustil svého synovce, aby odešel se svým otcem domů. Na cestě byl však
chlapec uštknut hadem a zemřel. Ctihodný Ivan pak nařídil bratrovi, aby odnesl dítě na
místo zvané Osenovo a tam jej pohřbil. Ze své poustevny pak ct. Ivan nevycházel tři
roky a šest měsíců. Poté vylezl ct. Ivan na skálu vysokou 40 saženů (což je asi 57 metrů),
kde se postil, modlil, kajícně bil v prsa a
proléval slzy po dobu sedmi let a čtyř měsíců. Přicházeli však světcovi nepřátelé, aby
ctihodného otce shodili ze skály dolů, ale on vždy vylezl nazpět. Odtud pak odešel do hor
Vitoši, kde si udělal útulek. Na příkaz anděla odtamtud pokračoval do rylské
pustiny. Tehdy se o něm dověděl car Petr. Vyslal
proto své služebníky, aby nalezli ct. Ivana, aby se mu mohl jít osobně poklonit.
Carovi služebníci však ct. Ivana nemohli dlouho najít
a teprve až řekli, „svatý otče, ozvi se nám, ať nás car nezbije", došli
smilování a našli úzkou pěšinku, která vedla ke ct.
Ivanovi. Carovy služebníky pak ct. otec nakrmil jedinou
prosforou, všichni se dosyta najedli a ještě
polovina prosfory zbyla. Poté se ct. Ivanovi jel
poklonit i sám car Petr. Nemohl však projet
pustinou, a tak vyslal dva své služebníky, aby to ct.
Ivanovi oznámili. Nakonec však bylo dovoleno ct. Ivanovi
a carovi, aby se viděli tak, že car postavil na jednom
vrchu stan a ct. Ivan udělal kouř. Tak se viděli a
navzájem se jeden druhému poklonili. Car Petr pak poslal ct. Ivanovi pohár
naplněný zlatem se slovy: „Přijmi toto z mého carství, ať ti to dá potravu, jakou
budeš chtít." Ctihodný Ivan však carovi zlato
vrátil ponechav si jen kalich jako památku na cara
a na znamení světu. Ctihodný Ivan Rylský zemřel osmnáctého dne měsíce
srpna léta Páně 946 v sedmdesáti letech. Jeho žáci ho pochovali
v jeho poustevně, ale po padesáti letech bylo jeho tělo přeneseno
do Sofie. Roku 1183 však bylo ze Sofie odneseno (uloupeno) uherským králem Bélou
III. Když však Ivan Asen I. (1187 – 1196) spolu s bratrem Petrem II. (1185 – 1187)
obnovili bulharský stát (tzv. II. bulharské carství),
vymohl si Ivan Asen I. roku 1195 navrácení ostatků ct. Ivana Rylského, jež byly
přeneseny do Tarnova, tehdejšího hlavního města Bulharska. Zde se nacházely až do
roku 1470, kdy byly přeneseny do Rylského monastýru.
pro tisk připravil Miroslav Kudla
Historie a život
I jemu věčná paměť
Jistě v každé naší církevní obci, v každém chrámě bývá pravidelně alespoň ve význačných dnech, spjatých s utvářením pravoslavné místní skupiny, pronášena „věčná paměť" jmenovitě všem věřícím od vzniku církevní obce.
Co však říci, zjistí-li se, že z působiště církevní obce vzešel jedinec, který přijal Pravoslaví téměř deset let před jejím vznikem? A právě tohle se stalo v Třebíči. Po třetím roce první dekády minulého století přichází do Třebíče mladý učitel, absolvent pelhřimovské střední školy, Josef Švec. Pod vlivem tehdejšího náčelníka sokolské jednoty Jana Máchala vyrůstá v uvědomělého českého vlastence a přítele Slovanstva. Brzy dává svému vnitřnímu rozpoložení i přesvědčivý vnější výraz.
V prosinci roku 1911 odchází z tehdejšího Rakousko-Uherska na Rus a stává se učitelem tělocviku na obchodním učilišti v Jekatěrinodaru. Nebyla mu dopřána dlouhá doba klidného působení. V roce 1914 propuká první světová válka a jekatěrinodarský učitel Josef Švec neprodleně odjíždí do Kyjeva a mezi prvními vstupuje jako prostý voják do řad tam vytvářené České družiny. Při tom přijímá Pravoslaví a druhé jméno Jiří, jehož důsledně používá až do své smrti.
Už 9. října 1914 se uplatňuje jako voják 2. roty České družiny na bojišti a na jaře 1915 proniká až na východní Slovensko. V té době zachránil své druhy před zajetím a je v květnu povýšen na praporčíka. Za chrabrost a rozvahu je v lednu 1917 jmenován nadporučíkem. Ve slavné a památné bitvě u Zborova 2. července 1917 je stále se svou osmou rotou na levém křídle 1. pluku. Čistota povahy a síla vůle ho povznesly postupně na velitele 3. praporu prvního pluku, pak 1. pluku celého a posléze na velitele celé první husitské divise. Když pak dojde k bojovému střetnutí se sovětskými oddíly, vede on sám první a čtvrtý pluk k dobytí Penzy a zachraňuje oba pluky za Volhu. Zde se zapojuje do snahy o vybudování nové protiněmecké fronty. Toto úsilí však ztroskotá na naprosté lhostejnosti spojenců.
Bolševický rozklad však už začíná pronikat do mysli unaveného vojska, které posléze odepře poslušnost i svému plukovníkovi a zbaběle, v nepořádku chce utéci za Ural, na Sibiř. V té chvíli velitel zapřísahá vojsko zamýšlející zradu k setrvání ve vojenské a národní cti a svou vlastní smrtí 25. října 1918 nakonec obnovuje kázeň Československých legií na Rusi.
I jemu buď věčná paměť!
S použitím publikace Památce bratra plukovníka Jos. Jiřího Švece
Slavík
Léta Páně 301...
Koncem září letošního roku si Arméni a s nimi celý kulturní svět připoměli 1700. výročí prohlášení křesťanství oficiálním státním náboženstvím své země. Ale proč vůbec něco slavit? Odpověď je jednoduchá: Arménie je totiž asi nejstarším křesťanským státem vůbec.
Poté, co společné úsilí krále Tiridata (Trdata) IV. Velikého (+ cca 330) a pozdějšího prvního patriarchy – katolikose Arménské církve Řehoře, zvaného Prosvětitel (sv. Grigor Lusavorič, cca 240 – 325), položilo základy ke konverzi země k učení „tesaře z Nazareta", mělo již arménské křesťanství za sebou téměř dvousetletou historii. Poznání nejstarších křesťanských dějin Arménie nám však komplikuje zoufalý nedostatek domácích písemných pramenů. Počátky arménské písemnosti jsou totiž spojeny až se jménem učeného mnicha Mesroba Maštoce (+ 440), tvůrce arménské abecedy. Jsme tedy odkázáni na zprávy pozdějších arménských historiků nebo na odkazy v dílech převážně řecky píšících autorů.
Podle staré ústní tradice, zachycené v 5. stol. autorem tzv. Epických dějin, působili na současném i historickém území Arménie v rozmezí let 35 – 60 po Kristu nezávisle na sobě apoštolové (Juda) Tadeáš a Bartoloměj, nazývaní také „prvními prosvětiteli Arménie". Oba dva misionáři si tu za své kázání vysloužili mučednickou smrt.
Šíření křesťanství v Římské říši totiž často naráželo na nepochopení a odpor ze strany představitelů tehdejší státní moci, kteří v tomto novém učení, zahaleném rouškou tajemnosti, spatřovali ohrožení dosavadního politického systému a kulturně-morálních hodnot. Nejinak tomu bylo i v Arménii, kterou její pozice nárazníkového státu mezi Římem a Partskou říší uvrhovala do kulturně-politické závislosti na obou impériích. Nástupu nového náboženství se samozřejmě snažili zabránit i představitelé starého kultu, kterým konkrétně v Arménii byla místní forma zoroastrizmu, íránského náboženství, jehož základním principem byl odvěký boj dvou zcela rovnocenných elementů – dobra a zla – a k jehož nejvýraznějším rituálním projevům patřilo uctívání slunce a posvátného ohně.
Martyrologia (seznamy mučedníků) jak arménské pravoslavné, tak i římskokatolické církve nám však zachovala jména některých křesťanů, popravených pro svou víru. Nalezneme mezi nimi představitele šlechty i prosté lidi, vojáky a monachy, Římany i Armény. Mimo to zná stará arménská tradice jména episkopů sídlících v Artazu a Suniku. Řecky píšící archiepiskop Cézareje Kappadocké (dnešní Kayseri v Turecku) Eusébios (cca 260/5 – 338/9) se zmiňuje o Mehružanovi (Mitrozanovi), archijereji Arménie kolem r. 254.
Sv. Řehoř Prosvětitel
Ale vraťme se již k samotnému roku 301 a naslouchejme příběhu, který nám ve 2. polovině 5. stol. zaznamenal kronikář Agathangelos. Jak jsme si již řekli, Arménie se zmítala mezi soupeřícími vlivy Persie a Říma. V Arménii tehdy vládl spojenec Říma král Trdat (Tiridates) IV., který se na trůn dostal po bratrovražedných bojích uvnitř arménského královského rodu, rozděleného na příznivce Impéria a Partské říše. Když se tedy Trdat při oslavách svého nástupu na trůn dověděl, že se poblíž pohybuje Řehoř (Gregor), jeho blízký příbuzný a syn vraha jeho otce, bez váhání jej dal po hrozném mučení vsadit do podzemní kobky (Khor Virap), kde nešťastníka držel něco kolem 13 – 14 let. O Řehořovi se říká, že byl před svým uvězněním mučen mimo jiné i proto, že se nechtěl zříct své křesťanské víry, kterou si spolu s klasickým řeckým vzděláním přinesl právě z nám již známé Cézareje Kappadocké.
Zatímco tedy Řehoř seděl ve vězení, do Arménie doputovala skupinka asi 37 křesťanských panen z Říma (někteří se přiklánějí spíše k nedalekému syrskému Nisbis), prchajících před římským císařem Diokleciánem, který se tehdy snažil utopit křesťanství v krvi jeho vyznavačů. Když se mnišky vedené igumenií Gajanií (Gajane) objevili v tehdejším hlavním městě Arménie Vagharšapatu (dnešní Ečmiadzinu), zalíbila se králi Trdatovi jedna z dívek jménem Hripsimie (Rhipsime) natolik, že se ji pokusil získat. Marně. Nepomohlo ani přemlouvání, ani hrozby. Nakonec dal rozzuřený král všechny nešťastnice povraždit. Agathangelos vypráví, že tento zvěrský čin Trdata poznamenal – stal se prý z něho divoký kanec jak vzhledem, tak i chováním. Na tuto těžkou duševní chorobu, v níž pozdější generace spatřovaly Boží trest za vraždu nevinných monašek, se dlouho nedařilo najít žádný lék, až králi poradila jeho sestra Chosroviducht, aby se obrátil se žádostí o pomoc k Bohu křesťanů. Tehdy si vzpomněli, že jejich příbuzný Řehoř, který už řadu let seděl ve vězení, je také křesťanem, a poprosili jej o modlitbu. Pomohla. Vděčný Trdat Řehoře okamžitě propustil na svobodu a sám se dal pokřtít. S horlivostí neofyty (nově pokřtěného) pak r. 301 prohlásil křesťanství oficiálním státním náboženstvím Arménie. Řehoř, který v té době nebyl ani knězem, se odebral do Cézareje Kappadocké, kde jej vysvětili na episkopa. Až do své smrti kolem r. 325 pak neúnavně pracoval ve snaze upevnit křesťanství v zemi. Mnohé církevně-právní předpisy (kánony) a homilie (promluvy) rovněž nesou jeho jméno. Řehoř se stal také prvním patriarchou – katolikosem, hlavním představitelem arménské církve, jehož nástupcem je i současný ečmiadzinský katolikos Karekin II.
Jak už to bývá, historikové se rozcházejí, jestli se tyto události skutečně odehrály v roce 301. Někteří poukazují na to, že by se Trdat, jemuž tak záleželo na podpoře Říma, asi těžko odvážil prohlásit státním náboženstvím víru, kterou se právě tehdy v Římském impériu snažili silou mocí vykořenit, a kladou christianizaci Arménie až do období po r. 313, kdy se křesťanství dočkalo mocného ochránce v osobě císaře Konstantina Velikého. Povolání Řehoře na katedru Arménie pak bývá považováno za chytrý politický tah ve snaze uzdravit bolavý rozkol v rodině. Dnešní lidé totiž těžko přijímají naboženskou motivaci jako rozhodující prvek jednání lidí pozdní antiky. Ale ať už to bylo jakkoliv, neoddiskutovatelnou skutečností zůstává, že veškeré pozdější dějiny arménského národa jsou natolik spjaty s křesťanstvím a arménskou církví, že těžko můžeme pochopit jedny, aniž bychom se dotkli druhých.
Rudolf J. Stránský
Prameny:
Malachia Ormanian: The Church of Armenia, London 1955
A. E. Redgate: The Armenians, Blackwell Publishers, the UK 2000
The Armenian Church in Cilicia: Centuries of Tradition (in www.armprelacy.org/his02.htm)
Život a víra
Zázrak v Bílých Karpatech
Do oblasti Bílých Karpat, chráněné přírodní rezervace, náleží Hrubá Vrbka, rodiště sv. novomučedníka vladyky Gorazda, sídlo pravoslavného monastýru sv. mučedníka Gorazda.
V dnešním světě plném nepokoje, v kterém lidé ke všemu přistupují převážně z pozic spotřebitelského materialismu, slyšíme nejednou výsměch nad existencí Boží vůle, Božího řízení, je odmítána nadpřirozenost a o zázraku se hovoří jako o náhodě.
Pravoslavný křesťan zmatené filosofování o náhodě odmítá jako žvást „mudrce", který už vyčerpal všechny argumenty.
V polovině srpna t. r. náš monastýr obdržel dopis z římskokatolického kláštera – charitního domu v Opavě, ve kterém byla popsána následující událost. Novicky tohoto kláštera dostaly za úkol provést generální úklid skladových prostor a všechno spálit. Jak už to bývá, při takovém úklidu se nezkoumá, co se tam nachází. Tak se stalo, že s nepotřebnými věcmi se na ohniště dostala věc vyžadující pozornost. Oheň počal plnit své poslání. Kolem ohniště šla řádová sestra Helena, kterou upoutal předmět ležící na ohništi. Zjistila, že se jedná o ikonu, kterou ihned z ohniště odstranila. V dopise popisujícím tuto událost byl přiložen nákres ikony s uvedením textu, který bylo třeba rozluštit, a připojena prosba o pomoc v tomto směru. Poměrně v krátké době se bratrstvu monastýru podařilo bezpečně stanovit, že se jedná o ikonu sv. Theodosije, archiepiskopa černigovského, narozeného ve 30. letech 17. stol. a zesnulého 6. února (starý styl) 1696. Svatořečení světce se uskutečnilo 9. září (starý styl) 1896. 200 let se nacházelo tělo světce v hrobě. Netlející ostatky se nacházejí v katedrálním chrámu v Černigově až do dnešních dnů.
Zaslali jsme sestrám do Opavy výsledek našeho bádání s tím, že se ještě na boku ikony nachází text, z kterého je patrno, že ikona byla před 105 lety darována pravděpodobně prot. Alexandrem Smirnovem nějakému Bonakerovi. Prosili jsme o zvětšenou fotografii ikony za účelem pátrání po dalších podrobnostech. Za krátkou dobu, téměř obratem pošty nám doručovatelka přinesla balíček s dopisem. V dopise se praví: „Dojalo nás, jaký máte zájem o ikonu, kterou vám sestra Helena posílá a tím zároveň daruje, aby byla ve správných rukách". Dále jsme se obrátili na vladyku Antonije, metropolitu černigovského, s výše uvedenou příhodou a s tím, jestli by nám mohl být zaslán text akathistu a text služby světci. Rovněž jsme obdrželi kladné vyřízení naší prosby. V dopise, který psal za nemocného metropolitu vikární archijerej vladyka Ambrosij, se mimo jiné píše: „Ano, bylo to velká radost Černigovců, když uslyšeli o zázraku, o kterém jste nás uvědomili. Tato událost bude zapsána do knihy Černigovščina, o zázracích našeho velikého Božího služebníka světitele Theodosije..."
Na ikonu jsme zhotovili schránu a zajistili její trvalé umístění v monastýrském chrámu. Uložení a první Akathist sv. Theodosii v církevněslovanském jazyce jsme sloužili v den svátku světce, t. j. 9. září podle st. stylu, což znamená v den 150. výročí svatořečení sv. Theodosije.
Význam jména Theodosij je Boží dar. Prvního masového uctění se ikoně sv. Theodosije Černigovského dostalo od asi 50členné skupiny katolíků, kteří neočekávaně projížděli vesnicí, zastavili se a poprosili o možnost seznámit se s řádem a činností Pravoslavné církve.
Zamysleme se na závěr. Ikona se nějak dostala z
daleké, širé Rusi do Opavy. Zde odložena, nacházela se mezi
přebytečnými věcmi, nalezena na ohništi, neshořela
a našla své další místo k přebývání v pravoslavném monastýru sv. Gorazda. Nic nebylo
předem plánováno. Zázračná ikona sv. Theodosije je nyní
u nás. Jaké se jí bude dostávat úcty? Čekáme poutníky, zvláště
pravoslavné. Ilja
28. říjen – Den óchi
28. říjen není v kalendáři výročí pouze dnem, při kterém si připomínáme založení naší republiky. Je také jedním z nejvýznamnějších řeckých státních svátků. Ale zatímco československý svátek oslavuje založení státu, Den óchi se týká jeho smrtelného ohrožení.
Proč óchi? O co vlastně v Řecku v roce 1940 šlo?
V roce 1940 se italský diktátor, fašista B. Mussolini rozhodl, (po porážce Etiopie, rozboření Adis Abeby, zavraždění episkopa koptské etiopské církve a mnoha mnichů), že zaútočí na Řecko. Snad se tak chtěl také alespoň částečně vyrovnat úspěchům A. Hitlera. Mladší bratříček chtěl ukázat staršímu, že už vyrůstá z bačkůrek. O svém rozhodnutí Hitlerovi napsal 19. října. Ten však tímto nápadem příliš nadšen nebyl a nabídl Mussolinimu setkání 28. října ve Florencii. Určil tento návrh bezděčně datum útoku?
Každopádně když se oba ve Florencii setkali, mohl si už Hitler pouze vyslechnout duceho slova: „Vůdče, dali jsme se na pochod". Toho dne se totiž, ještě před svítáním, dostavil italský vyslanec E. Grazzi k řeckému ministerskému předsedovi a předložil mu ultimátum. Požadovalo souhlas s obsazením Řecka italskou armádou. Generál Metaxas vzal na sebe obrovskou zodpovědnost a ultimátum odmítl se slovy: „Alors c´est la guerre" (Tak to je válka). Toto odmítnutí, toto „ne" - řecky „óchi" znamelo opravdu válku. Pár hodin nato, před šestou ráno, překročila italská armáda albánsko-řeckou hranici. Odpověď Řeků byla rychlá a pádná. Armáda pod velením generála A. Papagase vojska římského fanfaróna odrazila, italská armáda byla donucena do konce roku Řecko vyklidit. Napadený národ se sjednotil pro obranu vlasti a i se zastaralou technikou, ale s obrovským nadšením, se postavil nepříteli. Tažení se fašistům vymklo z rukou.
Do situace se vložily soupeřící velmoci, Německo a Velká Británie. Středomořské ostrovy, válka v Africe a blízkost rumunských ropných nalezišť - pro obě mocnosti bylo Řecko strategicky velmi důležité. Británie přesunula do 24. dubna z Egypta do Řecka 58 tisíc vojáků. Německo již 6. dubna zaútočilo přes Jugoslávii a Bulharsko. Řecké jednotky se tvrdě bránily. 27. dubna obsadili Němci Athény a 30. dubna zbytek pevninského Řecka. 50 tisíc britských vojáků uprchlo. Boj se přesunul do hor, kde řečtí partyzáni, muži i ženy, pokračovali přes kruté represe nacistů v odporu.
Nutí nás k zamyšlení svědectví vojáka německé horské divize, který s respektem vzpomíná na řeckého obránce, který, ač těžce raněn, oháněl se pouze s bajonetem v ruce proti postupujícímu nepříteli. Z takové vůle se rodí národní charakter. Z takového charakteru se rodí vůle.
Bohoslužby, průvody obklopené vojskem, oslavy se v tento den konají v Řecku stále. „Den óchi" není svátkem bez obsahu. Nezapomeňme, všichni možná řešíme každý den stejnou otázku. Poddat se nebo říci „óchi" a vytrvat v nastoupené cestě...
Boris
Z Hrubé Vrbky
Dne 8. září 2001 jsme prožili v Hrubé Vrbce, rodišti sv. vladyky Gorazda, krásné odpoledne. K slavnostnímu setkání u příležitosti 80. výročí vysvěcení vladyky sv. Gorazda na prvního českého pravoslavného episkopa přijelo sem mnoho našich duchovních a řada hostů, především z Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově.
Olomoucko-brněnský vladyka Simeon zahájil zasedání v místním kulturním domě a přednesl jako první svůj příspěvek, v němž vykreslil mravní a pastýřský profil svatého vladyky Gorazda. Potom o. prot. Pavel Aleš přiblížil účastníkům historické události před osmdesáti lety, kdy kněz Matěj Pavlík, tehdy správce diecéze moravskoslezské církve československé, jež užívala ve styku s pravoslavným světem názvu „československá církev pravoslavná", byl zvolen k archijerejství. Poté byl povolán do Bělehradu, kde byl 25. září 1921 po přijetí mnišského slibu a volbě archijerejským sborem v čele se srbským patriarchou Jeho Svatostí Dimitrijem, ruským metropolitou Antonijem (Chrapovickým) a sborem srbských hierarchů, mezi nimiž byl i vladyka Dositej, obětavý a laskavý misionář svatého Pravoslaví u nás, vysvěcen a stal se tak prvním českým pravoslavným archijerejem. Vstoupil tak na trnitou cestu vyznavače a posléze mučedníka, od jehož smrti uplyne příští rok již šedesát let. V dalším příspěvku zazněl zasvěcený pohled prešovského církevního historika Mgr. Šafina, který osvětlil historickou paralelu jmen sv. Gorazda I. - nástupce Metodějova na archijerejském stolci Velké Moravy v 9. století - a sv. Gorazda II., našeho milovaného a ctěného novodobého světce - obnovitele pravoslaví v českých zemích i na Slovensku. Srbská církev vrátila jméno i osobnost Gorazda opět našim zemím, když jej před tisíci lety přijala jako svého misionáře na líše cyrilometodějské, jako vyhnance z Velké Moravy. Br. Mgr. Petr Balcárek připravil příspěvek, v němž ocenil osobnost sv. Gorazda II. z pohledu začínajícího nového tisíciletí a o. prot. Dr. Štefan Horkaj z naší prešovské bohoslovecké fakulty promluvil o tom, jak Gorazdova osobnost spojuje obě naše pravoslavné větve, sice žijící ve dvou státech, ale v jednotě jedné místní autokefální církve. Pěvecký sbor prešovské katedrály zapěl překrásný hymnus v jazyce církevněslovanském: „V pamjať věčnuju budět pravednik, ot slucha zla něubojitsja..." (Na věčnou památku bude spravedlivec, nebude se báti pověsti zlé...) k začátku přednášek pod vedením dr. Anny Derevjaníkové, která přečetla příspěvek Mgr. Šafina, a závěr slavnosti zpestřilo spontánní vystoupení místního hudebního souboru z Hrubé Vrbky. Po této části programu se účastníci přesunuli do pravoslavného monastýru sv. mučedníka Gorazda, kde po krátkém posezení a osvěžení se konaly večerní bohoslužby, zpívané prešovskými nápěvy. V neděli dne 9. září pak v olomouckém katedrálním chrámě zazpíval prešovský sbor při svaté liturgii, sloužené vladykou Simeonem spolu s místními duchovními a milými hosty.
Setkání nad významným výročím ukázalo, jak je osobnost sv. Gorazda II. stále svrchovaně aktuální a živá, ale i to, co jsme jemu i jeho odkazu, ač se k němu vroucně hlásíme, v mnohém ohledu dlužni, především v cílevědomé pastorační a misijní, nikdy nekončící práci. Ukázalo se, že zejména mladší generace touží po detailnějším poznání osobnosti a díla sv. Gorazda a orientaci ve složitých letech po první světové válce a jak je tedy důležité přiblížit tuto pro nás klíčovou dobu i v přesné dokumentaci.
P. A.
Vzpomínky z pouti
Po stopách svatého apoštola Pavla
Malá skupinka pravoslavných poutníků pod vedením o. J. Hauzara z Mariánských Lázní se na základě pozvání vl. metropolity Hierothea z Nafpaktu a o. Spiridona, igumena monastýru Proměnění Páně, vydala společně s početnou skupinou římskokatolíků z Plzeňska v čele s mons. Františkem Radkovským, plzeňským biskupem, do Řecka, na ekumenickou pouť po stopách sv. apoštola Pavla.
Cesta z Plzně začala 14. srpna večer.
Unaveni, ale plni očekávání jsme konečně připluli do řeckého Patrasu, které je věhlasné svou nádhernou katedrálou sv. apoštola Ondřeje (působil zde, byl pronásledován, posléze i pohřben r. 68 po Kristu), postavenou krátce po osvobození od turecké nadvlády, r. 1835. Krátce na to jsme se opět plavili na trajektu po moři. Překonali jsme průliv městečky Rio a Andirrio, a tak jsme se dostali z poloostrova Peloponés na řeckou pevninu. Podél korintského zálivu jsme cestovali ještě několik hodin, až jsme k večeru dorazili do malebného monastýru „Evangelistria" - Zvěstování, asi 120 km severozápadně od Atén, v jehož konferenčním centru jsme byli po dvě noci ubytováni. Velmi milého přijetí se nám dostalo od matky igumenie i od ostatních monašek. Při oficiální audienci pořádáné místním metropolitou Hieronymem se dostalo vřelého přijetí všem poutníkům. V době těsně po návštěvě papeže Jana Pavla II. v Řecku působilo vzájemné trojnásobné objetí metropolity Hieronyma a biskupa Františka Radkovského velmi symbolicky.
V sobotu ráno jsme vyrazili na celý den do šedesát kilometrů vzdáleného monastýru „Ossios Lukas" - Blaženého Lukáše jehož základy byly položeny ještě v 10. stol po Kristu. Kromě nádherných mozaik, fresek a ikon, zdobících chrámový interiér, je monastýr symbolem národního obrození a osvobození z turecké nadvlády. Po celou dobu byl monastýr místem umění, vědy, kultury a ostrůvkem národní řecké kultury a zbožnosti. V monastýru nás osobně přivítal o. igumen Georgios, který zodpověděl všechny naše zvědavé otázky. Posléze jsme odjeli do nedaleké vesničky Stiri, kde nás již očekával místní duchovní správce o. archimandrita Kyriakos, člen monastýrského bratrstva, který zde koná pastýřskou službu. Prohlídkou vesnického chrámu ve Stiri, který svým interiérem předčí mnohé katedrály, a malou večeří v místní restauraci pomalu skončil den plný dojmů a zážitků. Hlavně římskokatoličtí studenti byli nadšeni pravoslavnou pohostinností a ekumenickou upřímností řecké pravoslavné církve, věřících i duchovních.
Poutníci v monastýru Osios Lukas, srpen 2001
Dne 19. srpna jsme vyrazili do Atén, hlavního města Řecké republiky. Tady byla krátká přestávka na prohlídku Akropole a dalších pamětihodností města. Následoval rychlý přesun do Korintu a výjezd k pevnosti Akrokorint, ležící na skalním masivu nad vesnicí, které v letech 51 až 52 pobýval sv. Apoštol Pavel.
V ruinách muslimské mešity, nacházející se uvnitř pevnosti Akrokorint, sloužili římští katolíci mši. V podvečer pokračovala naše cesta po magistrále, kopírující severovýchodní pobřeží peloponéského poloostrova, do výše uvedeného městečka Rio, kam jsme tentokrát dorazili od východu, a pak opět trajektem na protější břeh. Záhy jsme projeli městem Nafpaktos a klikatou silnicí, plnou ostrých zatáček nad hlubokým údolím, jsme vyjeli do nedalekého monastýru „Metamorfosis" - Proměnění nacházejícího se symbolicky na hoře, skýtající úchvatný výhled na přístavní město Nafpaktos, známé spíše jako Lepanto, a nedaleký průliv u Andiria.
V monastýru, kde jsme strávili šest dnů, nás přivítal otec igumen Spiridon, který byl záhy u všech poutníků oblíben. Také on si je oblíbil a snažil se se všemi si aspoň chvíli pohovořit. Čas naplněný účastí na řeckých bohoslužbách, rozjímáním a duchovními besedami s otcem igumenem a bratry monastýru, plynul velice rychle. Během té krátké doby jsme měli možnost dovědět se mnohé o práci mnichů a o úloze monastýru v dnešní společnosti a v místním regionu. Samotný jeho vznik je považován za malý zázrak, protože měl původně stát na jiném místě, avšak na základě různých zjevení a událostí byl postaven na protějším kopci. A když se během stavby mezi dělníky objevil starý muž, pasoucí na svazích ovce, nikdo se ani nedivil, když říkal, že je dobré stavět monastýr právě tady, kde už kdysi dávno jeden stával. Nikdo mu však nevěřil. Jaké však bylo překvapení otce igumena, když asi 100 metrů za monastýrem v hustém křoví byly objeveny jakési ruiny. Archeologický průzkum prokázal, že se skutečně jednalo o malý monastýr. Ještě zajímavější bylo, že den před naším příjezdem archeologové objevili pod podlahou chrámu ostatky dvou lidí. A protože v chrámu se pohřbívali lidé považovaní za svaté, byly ostatky se vší úctou exhumovány a uloženy prozatímně na důstojném místě.
Na každém kroku jsme se setkávali s pravoslavnou mystikou a zbožností, a proto nebylo divu, že se někteří velmi zajímali o techniku výroby ikon, které se jim zdály být jiné než obrazy, které nalézáme v kostelích na Západě. Navštívili jsme proto ikonopiseckou dílnu. A nepravoslavní začali chápat, proč z ikony dýchá tolik něhy a lásky, proč jsou tváře světců mystické. Uvědomili si, že ikona je skutečně napsána svatými modlitbami jejího tvůrce - ikonopisce. Autor striktně dodržuje starobylé, původní techniky a používá přírodní materiály. Dřevo, plátno, zlato, žloutky z vajec, ocet a různobarevné kameny rozemleté na prach, které jsou základem barev.
Velmi překvapujícím zjištěním byla skutečnost, že monastýr, kde žije na třicet mnichů, je soběstačný, neboť produkuje obilí, ovoce, zeleninu a ryby nejen pro vlastní potřebu, ale i pro potřeby letních dětských a studentských táborů a jiných akcí. Bratři se starají o stáda ovcí a koz, ale také o hejna slepic a jiné drůbeže, která však slouží pouze jako potrava pro jiné, neboť jak všichni víme, pravoslavné mnišstvo s výjimkou ryb žádné maso nejí.
Jedno odpoledne a večer jsme měli možnost vidět, jak probíhá život uvnitř letního chlapeckého tábora. To byla příležitost změřit síly ve sportovním klání s řeckými jinochy. V košíkové jsme se nemohli s jejich talentem měřit, ale co se fotbalu týče, byli jsme více než rovnocennými partnery. Večer nám mládež předvedla řecké lidové tance a česká mládež jim to oplatila. Během našeho pobytu v Nafpaktu nás ve své rezidenci přijal také místní metropolita Hierotheos. Vyjádřil radost z toho, že i v Čechách žijí mladí věřící lidé, a přál si, aby dialog mezi sesterskými církvemi pravoslavnou a římskokatolickou byl budován na skutečnostech, které nás spojují a nikoli na tom, co nás rozděluje. „Jedinec, národ, církev, či stát neschopný vést dialog s jinými názory, kulturami a tradicemi, je na nejlepší cestě uvíznout ve fanatismu, nacionalismu a fašismu. Během dialogu odpadnou předsudky a všichni se vzájemně obohatí." řekl vladyka závěrem audience.
Polovina z nás ještě stihla vyrazit do starobylých Delf pod pohořím Parnas, proslulých slavnou pohanskou věštírnou, kde se věštilo již od 2. tisíciletí př. Kr. Po největším rozkvětu v 7. a 6. století př. Kr. začal její význam postupně upadat, až byla konečně ve 4. století po Kr. císařem Theodosiem uzavřena v rámci boje proti pohanským kultům.
Nechtělo se věřit, že vyměřený čas tak rychle uplynul. V sobotu ráno jsme se rozloučili s otcem Spiridonem a s ostatními, kteří o nás tak vzorně pečovali, a vydali jsme se na zpáteční cestu. Plni nových dojmů, zážitků a posíleni milostí Svatého Ducha jsme se stejnou cestou vraceli do vlasti.
Naše poděkování patří všem hostitelům a organizátorům, především biskupu Františku Radkovskému, Magdě Skálové z diecézního centra mládeže v Plzni, prof. Karlu Ritzkemu z Řezna a všem účastníkům za zdárný průběh putování svatými místy země řecké.
o. J. Hauzar
Vladyka Kryštof zaslal po tragických událostech 11. září 2001 několika blízkým pravoslavným hierarchům do USA dopisy, obsahující soucítění duchovenstva i věřících v Českých zemích s utrpením nevinných lidí v New Yorku a Washingtonu. Uveřejňujeme odpověď vladyky Paisije představeného newyorského stavropigiálního monastýru sv. Iriny Chrysovalantou. Redakce
Drahý bratře v Kristu,
Vaše Vysokopřeosvícenosti Christofore, je hřejivé, že uprostřed trosek a hrůzy jsem si mohl přečíst Váš dopis plný křesťanské lásky, porozumění a bratrského soucitu, jímž jste přímo pospíchal s duchovní pomocí potěšit a podpořit naše zkoušená srdce po barbarském útoku na New York. Váš dopis plný lásky a citu duchovní sounáležitosti s trpícími byl paprskem ve tmě, mlze a nejistotě, prozářil a prodýchal atmosféru beznaděje. K našemu neštěstí se teroristický útok dotkl po levé straně nešťastného Big Apple, kde žijí pravoslavní Řekové.
V této těžké apokalyptické době Vaše modlitby vyslané za nás k Hospodinu nám pomáhají vše přetrpět. Prosím Vás z celého srdce, modlete se dále za nás všechny své bratry v Kristu.
S přáním Kristova požehnání a srdečnými pozdravy
metropolita Paisios tyanský se svými bratry v Kristu.
Program vladyky Kryštofa v říjnu
1. 10. V 10.00 hod. se účastnil zahájení studijního roku na Husově teologické fakultě UK v Praze.
2. 10. Dopoledne navštívil J. E. p. S. Ustyče velvyslance Ukrajiny a odpoledne pak velvyslance Bulharska J. E. p. M. Tomova. S oběma projednával duchovní problém ekologických otázek.
3. 10. Přednášel na PBF PU v Prešově.
4. 10. Účastnil se zasedání Posvátného synodu Pravoslavné církve v Prešově.
5. 10. Přednášel na Pravoslavné bohoslovecké fakultě PU v Prešově.
6. 10. Sloužil sv. liturgii na místě mučednické smrti sv. Václava ve Staré Boleslavi.
7. 10. Konal archijerejskou sv. liturgii v Liberci a vysvětil místo pro setkávání věřících.
8. 10. V 9.00 hod. vykonal vizitaci v monastýru sv. Prokopa sázavského v Mostě, ve 14.00 hod. se setkal J. E. p. U. Belskim, CSc. velvyslancem Běloruska.
9. – 16. 10. Navštívil s požehnáním Jeho Blaženstva Nikolaje naše zastoupení v Moskvě a Trojicko-Sergijevskou lávru. Slavnostně předal ostatky sv. Václava a vykonal zde řadu přednášek.
17. – 19. 10. Přednášel v Prešově na PBF PU pro studenty 4. a 5. ročníku.
V listopadu s Boží pomocí zamýšlí:
5. 11. Sloužit archijerejskou sv. liturgii v chrámu sv. Petra a Pavla v Karlových Varech, při níž hodlá poděkovat d.o. mitr. prot. Vasiliji Tarasovi za dlouholetou pastýřskou misi v naší církvi.
6. – 16. 11. Vést pouť na sv. horu Sinai a do Sv. Země.
18. 11. Sloužit archijerejskou sv. liturgii v chrámu sv. Anny v Plzni (v 9.15 hod.).
25. 11. Sloužit archijerejskou sv. liturgii v chrámu Zesnutí přesv. Bohorodice v Praze na Olšanech (v 10.00 hod.).
27. 11. Předsedat řádnému zasedání Eparchiální rady v Praze.
Ze zasedání Posvátného synodu
Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
Dne 4. října zasedal Posvátný synod Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Rozhodl, že jubilejní oslavy 50. výročí udělení autokefality naší církvi Ruskou pravoslavnou církví se budou konat v den této významné události a na jejím místě 8. prosince 2001 v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze za účasti metropolitních rad Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Na oslavy pozve Církev i nejvyšší představitele Ruské pravoslavné církve. Po slavnostech má být zhodnocen život v Církvi za uplynulé období a její perspektivy do budoucnosti.
Dále Posvátný synod hodnotil návštěvu Jeruzaléma delegací naší církve vedenou Jeho Blaženstvem, Nikolajem, metropolitou českých zemí a Slovenska a Jeho Vysokopřeosvíceností Kryštofem, archiepiskopem pražským a českých zemí, u příležitosti intronizace nového jeruzalémského patriarchy Irineje I.
Posvátný synod také zhodnotil návštěvu Ukrajinské pravoslavné církve Jeho
Přeosvíceností Janem, episkopem michalovským, u příležitosti 950. Výročí
založení Kyjevo-Pečorské lávry.
Synod se také zabýval situací v ostatních autokefálních církvích. Zároveň se hovořilo o náboženské výchově v rodinách i ve škole, o přípravě studentů teologie na kněžskou službu, o pastoraci duchovních na farnostech.
Zavádění jógy na školách bylo hodnoceno jako nepřípustné. Hovořilo se také o vzniku monastýrů a výchově k mnišskému životu. Posvátný synod rozhodl, že je nutné prostudovat životopis významných pravoslavných duchovních, kteří se zasloužili o obnovu, šíření a zachování Svatého pravoslaví v naší vlasti.
Tímto úkolem pověřuje zvláštní komise, které budou zřízeny metropolitními radami.
prot. prof. ThDr. Milan Gerka, CSc.
tajemník Posvátného synodu
Redakce Hlasu pravoslaví a o. prot. Pavel Aleš se čtenářům omlouvají za tiskovou
chybu, která se objevila v srpnovém čísle našeho časopisu. V článku „Vzpomínáme dobrého
pastýře" bylo uvedeno datum vysvěcení šumperského chrámu Svatého Ducha 17. června
1989. Správné datum je 27. června 1989.
Dne 2. září 2001 přijel do malého městečka Lanškrouna Vysokopřeosvícený vladyka Kryštof, aby vykonal presbyterskou chirotonii o. diakona Patrika Ludvíka.
Lanškrounská pravoslavná obec se tak po delší době dočkala svého stálého kněze. Doposud sem dojížděl o. Jiří Kolář z Radiměře, kterému věřící vroucně děkovali a loučili se. Stejně tak vítali vladyku Kryštofa.
Chtěla bych znovu poděkovat věřícím Pravoslavné církevní obce v Lanškrouně za jejich zpěv, který dodal celému dni slavnostní ráz.
Bylo také pěkné, jak podotkl vladyka Kryštof, že při rukopoložení o. Patrika byl jeho syn u svého prvního svatého Přijímání.
Po archijerejské liturgii věřící s vladykou poseděli na faře. Posezení bylo jako vždy velmi příjemné.
Přejeme vladykovi, o. Patrikovi a všem věřícím blahá a mnohá léta.
mátuška Magdaléna
Dětem
Synové Noemovi
Po potopě začal Noe zase obdělávat zemi. Pěstoval též vinnou révu. Jednou za horka se napil více vína a usnul. Ve spánku se nevědomky úplně odkryl a ležel nahý. Tak jej spatřil jeden z jeho synů, jménem Cham, díval se na jeho nahotu a vyprávěl o tom s posměchem oběma svým bratřím, Semovi a Jafetovi. Ti vzali plášť, přistoupili k otci a zakryli ho. Tváře měli odvráceny, aby na otce neviděli.
Když se Noe probral ze spánku, dověděl se, co se stalo. I bolelo ho nestydaté chování Chamovo a řekl: „Požehnání Boží Semovi a Jafetovi! Rod Chamův budiž však zlořečen!" Lidé nosí košile a šaty, aby nechodili nazí. Již Adamovi a Evě dal Bůh kožený oděv. Choditi nahý a dívati se na nahotu je nestydatost. Dělati něco nestydatého, mysliti na to, nebo mluviti o tom je hřích. Říká se tomu smilstvo. Bůh přikázal: „Nesesmilníš!"
Kdo je stydlivý a varuje se smilstva, o tom pravíme, že má čisté srdce. „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou."
Cham se k otci zachoval neuctivě, když o něm mluvil s posměchem. Kdo se rodičům posmívá a neuctivě se k nim chová, velmi hřeší. Zapomíná, že rodiče jsou po Bohu největšími našimi dobrodinci. Měj své rodiče v úctě!
Rozchod lidstva - Modloslužba
Potomci Semovi, Chamovi a Jafetovi žili z počátku v jedné krajině a mluvili jedním jazykem. Když se však lidé opět rozmnožili a neměli v oné krajině dosti místa, rozhodli se, že se rozejdou.
I řekli si: „Než se rozejdeme, proslavme jméno své a postavme město s věží vysokou až do nebe."
Nelíbila se jejich pýcha Hospodinu. I zmátl jejich jazyk, takže si nerozuměli.
Přestali tedy stavět město a rozešli se do světa. Nedostavěné město bylo nazváno Babel, což znamená zmatek.
Když se lidé rozešli po zemi, zapomínali zase brzy na jednoho pravého Boha. I počali se klaněti slunci, měsíci a hvězdám a různým zvířatům. Také si sami zhotovovali různé předměty (podoby - sochy) ze dřeva, kamení, stříbra neb zlata a těmto modlám se klaněli a obětovali jim jako Bohu. Tak se stali modloslužebníky. Bůh zmátl lidem jazyky, protože se provinili pýchou. Myslili, že Boha nepotřebují, a chtěli dokázat něco velkého i bez Boží pomoci. Ukázalo se však, že bez Božího se lidskému dílu nedaří.
Proto nebuď pyšný a pros Boha o pomoc při všem, co děláš!
Pýcha předchází pád. Také tito pyšní lidé upadli tak hluboko, že se klaněli modlám, které sami zhotovili.
Bůh pravil: „Já jsem Hospodin, Bůh tvůj, nebudeš míti jiných bohů kromě mne."
Vydává Pravoslavná církev v českých zemích, P. O. Box 655, CZ–111 21 Praha 1.
Hlavní redaktor: Dr. Čestmír Kráčmar, Soukenická 10, 110 00 Praha 1. Technický redaktor: Boris Havel.
Redakce si vyhrazuje práva na případné úpravy, či krácení zaslaných příspěvků.
Uzávěrka každého čísla je 10. den předcházejícího měsíce. Vychází druhý týden
v měsíci.
Litografie Lokša PrePress Rakovník, tisk Tuček tiskárna Rakovník.
Rozšiřuje PNS. Jedno číslo Kč 16, –, pro předplatitele
u distribučního střediska v Praze Kč 15, –.
Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p. ,
Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.