Prohlášení Jeho Blaženstva metropolity Theodosije a Posvátného synodu Pravoslavné církve v Americe k tragickým teroristickým útokům na New York a Washington, DC

Důstojní hierarchové, duchovní otcové, mniši a věřící Pravoslavné církve v Americe!

Dnes ráno byli naše myšlenky a srdce šokované neuvěřitelnými obrazy teroristických útoků na Světové obchodní centrum a Pentagon, které se míhali na televizních obrazovkách. Následkem událostí tohoto rána byl kolaps Světového obchodního centra /dvojčat/, vážné poškození celého křídla Pentagonu, zřícení dalšího uneseného letadla blízko Pittsburgu a vzrůstající strach z dalších útoků na města a jiné cíle ve Spojených státech. Víra národa byla těžce zkoušena způsobem dosud nepoznaným. V té chvíli se bezpečnost a stabilita, které často my sami a s námi všichni naši spoluobčané bereme jako samozřejmost, vytratily a připomněly nám, že ve skutečnosti „jsou všechny věci jako stíny a marné sny", citujíce sv. Jana Damašského.

Ještě větším šokem než vizuální obrazy, které se nesmazatelně zachovaly v našich myslích je fakt, že stovky ba tisíce nevinných životů byly ztraceny jako výsledek tohoto bezcitného zla. Pachatelé těchto teroristických útoků prokázali naprostý nedostatek odpovědnosti pro svatost lidského života, včetně svého. Budovy mohou být znovu postaveny a systémy obnoveny, pozemské životy nevinných obětí, které zahynuly v tento den, ne. Životy jejich manželů, manželek a dětí, jejich rodičů a přátel a doopravdy všech nás, kteří jsme byli svědky těchto událostí, jsou jimi ovlivněny. Musíme se nad způsobem zmaření nevinných životů zamyslet a porozumět mu. Skutečnosti dnešního hororu začínají měnit srdce každého člověka a také jeho víru. Přidáváme se k sv. Janovi Damašskému a ptáme se: „Copak není pozemská sladkost smíšená vždy se smutkem? Copak sláva je neměnná na zemi?" Naše víra je zkoušená, individuálně i kolektivně, jako nebyla nikdy předtím. My s ohledem k této tragédii si uvědomujeme, že se vše děje v našem Pánu a Bohu a Spasiteli Ježíši Kristu a že jen v něm můžeme najít víru a naději, Boží lásku a přítomnost, kterou hledáme při svém spravedlivém rozhořčení.

Posvátný synod ze dne 11. září 2001

Jménem Posvátného synodu archijerejů Pravoslavné církve v Americe, obracíme se na věřící naší církve a ke všem obyvatelům Severní Ameriky, soustřeďte se v této chvíli na Boha, připomeňte si ty, kteří jsou navždy poznačení tragédií tohoto dne, usilujte o to, abyste ve všem co prožíváme, viděli co nejvíce a nejintenzivněji milující obraz našeho Pána Ježíše Krista a modlete se s obnoveným zápalem a zesílenou intenzitou za mír celého světa, za mír, který překoná všechna nedorozumění, za mír, který svět dnes tak toužebně hledá a ve kterém jedině je naděje.

Modlete se za všechny ty, jejichž životy byly dnes ukončeny, jako výsledek skutků zla. Modlete se také za ty, kteří strádají a jejichž utrpení bude pokračovat v následujících dnech, týdnech a měsících. Modlete se za ty, kteří ztratili někoho z rodiny, či přátele, jejichž smutek si můžeme jen těžko představit a také za ty, kteří budou navždy poznačeni jako výsledek dnešního ničení. Modlete se za ty, kteří nepopsatelným způsobem pomáhají raněným a zarmouceným, aby je náš Pán vedl v jejich snahách. Modlete se také, aby Pán dal svou milost, fyzické, psychické a citové uzdravení všem těžce zkoušeným. Modlete se za všechny, kteří jsou pokoušeni, aby neztratili naději při dnešní tragédii a aby se jich dotkla Boží milost, soucitem a láskou ke všem, kteří je obklopují. Modlete se za naše civilní představitele a vůdce, aby jim náš Pán dal inspiraci učinit správně rozhodnutí v nejvyšší úzkosti. Modlete se za děti našeho národa, který byl opět okradený o vzácnou nevinnost, svědčíc tak o nepochopitelném zle a tragédii. Modlete se za ty, kteří spáchali dnešní zlo, proste Pána, aby „zlý se změnil na dobrého„ Jeho milostí, tak jako se modlíme při sv. liturgii sv. Basila Velikého. A nakonec modlete se také za nás, aby nás náš Pán posilnil ve světle důsledků dnešní tragédie a naplnil nás obnovenou vírou a nadějí žít v Jeho lásce ve světě, který se stal studený a tvrdého srdce.

Naše víra byla a bude zkoušená jako výsledek dnešní hrozné tragédie. Nechť náš Pán nás použije jako nástroje míru v době války, lásky v čase nenávisti a nejvyšší milosti v každém čase, který je zlý.

S láskou v Ježíši Kristu, našem jediném Pomocníku v době zármutku

THEODOSIUS

arcibiskup washingtonský

metropolita celé Ameriky a Kanady

a členové Posvátného synodu biskupů

Pravoslavné církve v Americe

Nový jeruzalémský patriarcha

Po zesnulém Diodorovi I,. byl po několika měsících zvolen na patriarší jeruzalémský trůn metropolita exarcha Irineos. Nový jeruzalémský patriarcha je 140. nástupcem sv. Jakuba, bratra Páně v archijerejské službě během dvoutisíciletých dějin křesťanské církve.

Na jeho intronizaci, konané v chrámu Vzkříšení zvaném též Božího hrobu dne 15. září 2001, přijali pozvání zástupci všech patnácti pravoslavných patriarchátů a místních autokefálních církví ostatních křesťanských církví, včetně řady významných politiků v čele s prezidentem helénské republiky p. K. Stefanopulosem. Delegaci naší církve vedl Jeho Blaženstvo metropolita Nikolaj, doprovázený tajemníkem ÚMR v Prešově br. Mgr. B. Vopršálkem a pisatelem těchto řádků. Vladyka Nikolaj též sloužil spolu s patriarchou Irinejem, arcibiskupem athénským Christodulem a členy Posvátného synodu jeruzalémské církve 16. září nedělní archijerejskou sv. liturgii a účastnil se za doprovodu naší delegace první slavnostní patriarší audience v trůním sálu patriarchátu a dalších společenských událostí spojených s intronizací.

V chrámu Vzkříšení pozdravil již v sobotu 15. září vladyka metropolita za naši církev nového jeruzalémského patriarchu těmito slovy: „Vaše Svatosti, s velkou radostí jsme přijali zprávu o Vašem zvolení na trůn jeruzalémského patriarchy důstojnými členy Posvátného synodu Vaší církve.

Na mnohých místech v liturgických textech Pravoslavné církve oslavujeme jeruzalémskou církev. Dnes opět zpíváme, „raduj se, svatý Sione, Matko církve, Boží dome", když slavíme zvolení Vaší Svatosti jeruzalémským patriarchou - je to radostný a významný den pro pravoslavné křesťany na celém světě!

Jeruzalém je místem, kde se zázračným způsobem projevila Boží láska k celému lidstvu. V Jeruzalémě, Nebeský Otec, ze své nevyslovitelné lásky k nám obětoval svého jednorozeného Syna, který potřel smrt svou vlastní smrtí a slavným zmrtvýchvstáním.V Jeruzalémě, Svatý Duch, sestoupil na svaté apoštoly a na celou Církev. Milióny poutníků přicházejí do Jeruzaléma, aby se mohli modlit na svatých místech, kde byla vykonaná naše spása, a aby se posilnili na své životní cestě.

Zdravíme Vás, Vaše Svatosti, s velkou radostí a z upřímné lásky jménem archijerejů, kněží a věřících Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku v tento den, který je tak důležitý pro celou Církev, pro svatou jeruzalémskou církev a pro Vás osobně.

Objímáme Vás a vyjadřujeme Vám hlubokou lásku a radost. Ubezpečujeme Vás, že naše modlitby Vás budou provázet v začátcích Vaší patriarší služby a prosíme našeho Pána, aby Vám daroval množství duchovních sil a Boží milosti.

Přejeme Vám, aby pod Vaším moudrým vedením svatá jeruzalémská církev byla světlem pro všechny křesťany - světlem, které osvítí Vás a Vaše věřící na slávu svaté jeruzalémské církve a celého světa.

I spolla eti despota."

Při této příležitosti předal patriarchovi též dary: ikonu sv. Rostislava (80 ´ 60 cm) napsanou d.o. M. Pirchalou a broušenou nádobu na svěcení vody z českého křišťálu.

Jeho Svatost, patriarcha jeruzalémský a celé Palestiny, Sýrie, Arábie, Zajordání, Kány Galilejské a svatého Sionu Irineos I. se narodil roku 1939 na ostrově Samosu. Ve čtrnácti letech připutoval do Jeruzaléma, kde jeho srdce vzplanulo láskou ke svatým místům spojených s biblickými dějinami a hlavně s pozemským životem Pána Ježíše Krista. Rozhodl se vše opustit a vstoupit do bratrstva Božího hrobu. Vystudoval patriarší bohosloveckou školu a v letech 1959 a 1965 byl v Jeruzalémě rukopoložen na jerodiakona a jeromonacha. Teologické vzdělání si rozšířil na athénské universitě. V Athénách pak již jako archijerej 22 let konal službu exarchy jeruzalémského patriarchátu při chrámu Božího hrobu.

Patriarcha Irineos je nejoblíbenějším hierarchou v Jeruzalémě jak u členů bratrstva Božího hrobu, tak i věřících, z nichž nejvíce je arabské národnosti, především pro svoji srdečnou a mírnou povahu. Samotné jméno Irineos znamená v překladu z řečtiny „mírový". Nový jeruzalémský patriarcha nejstarší křesťanské církve, zřejmě i z tohoto důvodu vyzval v den své intronizace věřící, aby se modlili hlavně za mír celého světa, neboť mír je právě to, co dnes svět velmi potřebuje. archiepiskop Kryštof

O mučednictví

Mučednické svědectví o víře v Boha a lásce ke Kristu provázelo život Církve od samého počátku. Krev mučedníků a utrpení vyznavačů jsou životem Církve. Skrze mučednictví dochází křesťanská víra dokonalosti a člověk svatosti.

Slovo „mučednictví" nahání některým hrůzu, jiným zní sladce. Duch světa říká: „Uchovej svůj život, jak nejdéle můžeš," náš Pán Ježíš však dí: „Kdo přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj (věčný) život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj (ztracený věčný) život? (Mar 18,35-37). Každý, kdo se stane křesťanem, prohlašuje tím, že pevně věří Evangeliu, tedy že uvěřil Kristovým slovům. Mnozí svatí jsou nám toho vzorem, když mučednické svědectví se jim stalo životní touhou. V dobách krutého pronásledování křesťanů nedbali nebezpečí, neutekli jinam (i když odejít z místa pronásledování se nepovažuje za hřích; viz Mat 10,23), naopak se neskrývaně se veřejně projevovali jako křesťané v naději, že budou zatčeni a pro své křesťanské vyznání popraveni. Důvěra těchto duchovních velikánů ve slova Evangelia překonávala vše.

Věrní křesťané, kteří se tenkrát odmítli zříci Krista a přinést před ástupcem pohanské státní moci oběť modle, byli strašlivě mučeni, byla z nich stahována kůže, byli dušeni v obručích, byli jim odřezávány části těla, vydáváni na posměch davu a všeobecnému opovržení, rozřezáváni pilou, upalováni, předhazováni lítým šelmám k roztrhání a sežrání...

V dávných dobách prvomučedníků bylo zjevnější než dnes, že být křesťanem znamená projevit odvahu zříci se všeho - dokonce i svého pozemského života, vyžaduje-li to zachování věrnosti Pánu. Tenkrát mocní vládcové tohoto světa s nelítostnou krutou zuřivostí a pohanskou nelidskostí se snažili vyhubit křesťany a smést Kristovo učení s povrchu země. Císař Neron (dodnes považovaný za jednoho předchůdců Antikrista) proslul tím, že nespočet křesťanů nechal přibít nebo nabodnout na kůly rozestavené podél cest císařské zahrady, jejich ukřižovaná těla dal pomazat smolou a sírou, zapálit je; ve světle těchto živých lidských pochodní pak pořádal veřejné jezdecké závody, jichž se sám účastnil jako vozataj. Hrůznost Neronova skutku a nepříčetná zvrhlost jeho smýšlení naznačují nepředstavitelný rozměr nenávisti, kterou chová ke Kristu a k jeho učedníkům ďábel.

Neronem divadelně pořádané veřejné popravy křesťanů jsou popisovány historiky: „Byli mrskáni, přibíjeni na kříž, aby lvi a pardálové mohli podle libosti trhat z jejich těla vnitřnosti, jiní byli zašíváni do kůží a předhozeni psům, cvičených zápasit s divokými šelmami. Tato zvířata, nanejvýš zuřivá, roztrhávala své oběti na kusy a požírala jejich maso" (Tacitus). Seneka o tom píše: „Železo a plameny, řetězy a velké množství divokých šelem, pasoucích se na vnitřnostech lidských, žalář, kříž, skřipec, hák, kůl zaražený do trupu obětí a vycházející lebkou, údy trhané, roucha napuštěná látkami vznětlivými... Uprostřed těchto bolestí nikdo nevzdychal, a nejen to, neprosil, a nejen to, ani slovo nepověděl, a nejen to, usmíval se a usmíval z celého srdce." Velké množství křesťanů usmívajících se v nejhorších mukách a naplněných nadějí na věčný život - to jsou naplněná slova Kristova Evangelia.

Dnes nás světská moc nepopravuje za víru v Pána Ježíše Krista, ale trpět nějakou formou pronásledování kvůli víře v Krista je pro křesťany aktuální v každé době. Svatý apoštol Pavel v Písmu praví: „Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování" (2.Tim 3,12). Proč tomu tak musí být?

Tento svět je vnitřně porušen a pracuje ke svému konci. Stal se působištěm satana, jehož Pán v Evangeliu nazývám „vládcem (knížetem) tohoto světa" (Jan 12,31; 14,30; 16,11). Církev nepatří tomuto světu, ale Božímu Království; je místem, kde lidé přecházejí z tohoto světa k životu duchovnímu a nalézají věčnou spásu. Tomuto světu tedy nepatří ti, kteří následují křesťanskou cestu. Ve své velekněžské modlitbě Pán výslovně praví, že se modlí za své učedníky a nikoliv za svět (Jan 17,9). V Písmu stojí psáno, že satan pokoušeje Pána nabízel mu všechna království země (Mat 4,8-9), z čehož je zjevná jeho veliká moc, kterou nad touto zemí provozuje. Jestliže ve světě působí tak významně satanova moc, pak je zřejmé, že nakolik je svět ďáblem ovládán, natolik je nepřátelský vůči Bohu a potažmo vůči všem, kteří následováním Krista z toho světa unikají a spojují se s Bohem tím, že se snaží věrně Mu sloužit. Proto se ten, kdo je nositelem opravdového křesťanství, musí nutně v každé době setkat s protivenstvími, které mu skrze lidi ovlivněné světským duchem strojí ďábel ve své nenávisti ke Kristu.

Církev prožívá pronásledování neustále. Nejdříve se snažili křesťanství zničit židé, později začal křesťany hubit i římský stát. Po odchodu pohanských římských císařů ze scény světových dějin postupně zesílilo pronásledování pravoslavného křesťanství ze strany heretiků, které zde sice bylo již od dob apoštolských, ale teprve v průběhu čtvrtého století získali heretici výraznou podporu světské moci a mohli rozvinout rozsáhlé perzekuce těch, kteří se drželi pravoslavného učení.

Tím se dostáváme do éry, která přináší záludnější druh pronásledování, než byly krvavé lázně, v nichž se křtili křesťané za císařů Nerona a jeho následovníků. Při tomto novém pronásledování je mučednictví vystřídáno vyznavačstvím, neboť pronásledovatelé se spíše snažili mučením a perzekucí donutit pravoslavné křesťany, aby se zřekli Pravoslaví, a tím je zahubit duchovně, než je zabít tělesně. Pravoslavný křesťan, který pro neporušenost víry umírá, je svědectvím o duchovní síle Pravoslaví a stává se pro ostatní příkladem, a proto neměli nepřátelé Krista už takový zájem na jejich tělesné smrti. Útok ďábla směřuje k cíli duchovně zahubit - připravit věřící o věčný život skrze vnucení hereze. Záludnost „nové doby" spočívá dále v tom, že na Církev nedoléhá z vnějšku, nýbrž přichází zevnitř křesťanského společenství - tedy např. od některých císařů, kteří se považovali ze křesťanské a kteří byli ve spojení s heretickými církevními hierarchy.

Povstalo tenkrát opět mnoho statečných obránců pravoslavné víry. Křesťané si uvědomili, že heretici jsou horší než pohanští císařové. Měli na paměti Kristovo poučení, že není nutné se obávat toho, kdo může zabít jen tělo, ale je třeba obávat se především toho, kdo může zahubit i duši (Mat 10,28). Pravoslavní vždy dobře věděli, že hereze je dušehubná a připravuje toho, kdo jí propadne, o věčnou spásu.

Církev prošla všemi druhy vnitřního pronásledování, při kterém byli prosíváni lidé, tříbily se charaktery, oddělovali se věrní od nevěrných. Ti, kteří se osvědčili jako věrní křesťané, přinášeli všelijaké druhy vyznavačského utrpení pro Krista: byli týráni, zohavováni, vyháněni, zbavováni majetku a jinak trápeni. Svatí té doby byli mučeni, zbavováni jazyka, aby nemohli hlásat Pravoslaví, uřezávány jim ruce, aby nemohli o Pravoslaví ani psát, na obličej jim byly vyřezávány posměšné nápisy apod. Leč právě jejich pevnost ve zkoušce víry a věrnost pravoslavnému vyznávání Krista byly základem, na němž církev dokázala překonat pronásledování víry a věrných křesťanů, odolat pokušení sladkého podlehnutí herezi a postavit proti pokaženému novotářskému učení správné formulace učení zdravého a původního. Bez pevnosti svatých by nebyly možné sněmy a nebyla by možná obrana autenticky apoštolského učení proti herezím.

Vidíme, jak právě skrze mučednictví se děje obrana a budování víry na zemi. To, co je dle světského pojetí záhubou, znamená pro křesťany intenzivnější a vyšší způsob života. Kde svět vidí zkázu křesťanů, tam Bůh právě pokládá základy k velkolepé stavbě spásy lidí. Radují-li se však někteří křesťané s tímto světem, Kristus je smutný, neboť pravil o svých opravdových učednících: „Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat," (Jan 16,20). Neplatí-li o některých věřících slova Pána Ježíše: „Vy se budete rmoutit," pak o těchto lidech neplatí ani slova, která ihned následují: „Ale váš zármutek se promění v radost" a „vaši radost Vám už nikdo nevezme" (Jan 16,20 a 22). Radost křesťanů není slučitelná s radostí světa, a radují-li se přece spolu, pak to znamená, že buď svět přestal být světem, nebo tito křesťané už nejsou křesťany.

Vyhýbat se nepříjemnostem a utíkat před utrpením je přirozené. Avšak přijímat kříž a snášet utrpení s díky je nadpřirozené. Křesťanský způsob života přece spočívá v přechodu od přirozeného k nadpřirozenému, od světského k duchovnímu, od smrti k životu.

Církev se na základě ochoty křesťanských zástupů k mučednictví vyrovnala se všemi přišedšími herezemi a zkaženými naukami. Když křesťanský stát vyhlásil válku svatým ikonám, které začaly být odstraňovány z chrámů, zabavovány a ničeny, tak se zbožní lidé (zvláště mnišstvo) vzepřeli proti rozhodnutí světské vlády, odložili loajálnost ke státu a bránili úctu k ikonám i proti císaři i proti biskupům. To si vyžádalo veliké oběti, protože ikonoborci měli v určité době na své straně státní aparát a světskou i církevní moc. Pravoslavní křesťané chápali, že k učení a praxi Církve není možno nic přidávat ani nic z nich ubírat a i přes nesmírné osobní oběti hájili nedotknutelnou plnost církevní nauky i praxe. Proto nebylo učení o uctívání ikon prohlášeno „v zájmu míru v církvi" za něco, co má až druhořadý význam v církevním životě, ale naopak byl později na památku překonání ikonoborecké hereze ustanoven svátek oslavy Pravoslaví, který dodnes slavíme každou prvou neděli Velikého půstu.

Po překonání ikonoborectví v závěru prvního tisíciletí se na začátku tisíciletí druhého vyrovnala Církev i s herezí římského papismu. Pravoslavné křesťanství bylo mnichům na Svaté Hoře Athos natolik vzácné, že se raději nechali latiníky upálit v monastýrské věži, utopit v moři, oběsit, či zmasakrovat křižáckými zbraněmi, než aby uznali papeže a zřekli se tím své orthodoxie. Mniši skrze svou vlastní duchovní zkušenost vnímali zásadní význam nepokaženého křesťanského učení, dobře si uvědomovali, že pravdivý a zdravý duchovní život křesťanů je plodem pravdivého a zdravého církevního učení. Jen neporušená orthodoxie rodí pravdivý duchovní život, který věřícímu přinese neklamné poznání Boha, a tím i spásu. (A naopak - církevní víra pokažená lidskými výmysly způsobuje, že duchovní život věřících spojených s takovouto pokaženou církví je deformován iluzemi a klamy, tedy není reálný a pravdivý.) Věřící, kněží, mniši se nesouhlasně postavili proti biskupům, kteří se přiklonili k unii s papežstvím. V byzantské Konstantinopoli se většina obyvatelstva začala vyhýbat těm chrámům, v nichž sloužilo duchovenstvo poskvrněné unií; s unií nesouhlasící duchovní a mniši museli snášet příkoří od císaře a loajálních biskupů. O několik staletí později na Ukrajině stáli pravoslavní věřící raději celou noc pod dozorem vojska ve studené řece, jiní přicházeli o majetek, dávali se zavírat do vězení a trpěli všelijaké šikanování a nespravedlnosti, než aby přijali bezbožnou unii a podřídili se od pravoslaví odpadlému Římu. Těžko si představit něco smutnějšího, než když ten, kdo si říká křesťan a honosí se znakem Kristova kříže, hubí nebo mučí křesťany.

Éra druhého tisíciletí však obrací naše zraky opět k vnějšímu pronásledování pravoslavných křesťanů ze strany pohanů (např. Turci a Tataři). Opět je Církev zachráněna skrze krev mučedníků, která se slévá s krví Kristovou. Opět církev žije skrze ty, kteří se raději nechali nabodnout na kůl, rozčtvrtit, usmýkat za splašeným koněm nebo ukřižovat na vrata, kteří raději vypili rozžhavené olovo anebo si nechali useknout tureckou šavlí hlavu, než aby si na ni nasadili fez.

Poslední kapitolou této éry je komunistické pronásledování. Když Lenin rozpoutal pronásledování křesťanů a zvláště duchovenstva a mnišstva, vydal pokyn, ve kterém doslova stálo: „Čím více se vám jich podaří zastřelit, tím lépe." Podle speciálních tajných směrnic pro vyšetřovatele, měli mučitelé přivést své oběti nejdříve k tomu, aby se zřekly Krista, a pak teprve měly být zabity. Jedním z hlavních cílů bolševických vůdců bylo zničení křesťanství; revoluci chápali jako vzpouru proti Kristu. O satanistické povaze bolševismu nelze dnes ve světle řady dokladů pochybovat. Nemůže být sporu o tom, kdo před osmi desetiletími na Rusi vedl skrze pomýlené a duchovně zatemnělé bolševiky krvavou válku proti pravoslavnému křesťanství, při které ďábel použil všechny úskoky: zabíjení, mučení, hereze. Mučedníci této doby však drželi církev pevnou láskou k pravoslaví, nezřekli se Krista, ani když jim ve sklepeních NKVD zatloukali klínky pod nehty nebo je mučili elektrickým proudem, nebo když je k smrti týrali mrazem, hladem, brutálním mučením na ruské Golgotě, jak se někdy říká koncentračnímu vyhlazovacímu táboru na Solovkách. Někteří křesťané ani při mučení neodpovídali na žádné otázky, dokonce odmítali prozradit byť jen své jméno; na dotazy mučitelů odpovídali pouhým: „Bůh to ví." Takové postavili přes noc svázané na kámen v bažinách; mezi vězni se tomu říkalo „stát na komárka"; do rána z odsouzenců komáři vysáli všechnu krev a ostatní hmyz to dokončil...

Jako církev nemůže být bez mučedníků, tak pravoslavné křesťanství se nemůže dít bez mučednictví. Dokonce se dá pronásledování považovat za jedno ze znamení, jimiž je ozdobena pravá víra, která jde vždy cestou Kristovou - to je cesta ponížení a nikoliv cesta triumfu a dosažení světské moci a slávy. Není-li křesťanské společenství pronásledováno, může to být neblahé znamení, že pozbylo duchovní síly, že už není příbytkem Boží blahodati (milosti) - tedy, že už ďáblu příliš nevadí. Všechny případy mučednického či vyznavačského svědectví jsou chváleny Spasitelem. I když je světský rozum prohlašuje za bláznovství, jsou opodstatněny slovy Pána Ježíše Krista: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi. Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč" (Mat 10,32-34).

Mučednictví musí být i pro nás (máme-li oprávněně nosit jméno Kristovo) vznešeným ideálem duchovní dokonalosti, k němuž bychom se měli snažit přiblížit se svým smýšlením a životem.

Tento článek by nebyl úplný, kdybychom se nedotkli ještě jedné oblasti, ve které proti nám ďábel vede neustávající pronásledování. Ďábel nás pronásleduje jednak skrze lidské slabosti našich bližních - skrze jejich závist, zlobu, netrpělivost, pýchu apod., a především skrze nás samotné. Nejnebezpečnějším nepřítelem a hubitelem svých duší jsme my sami. Já sám jsem svým nejlítějším nepřítelem a bez oddechu a s nezlomnou urputností se snažím uškodit své duši a zničit možnost jejího věčného blaženého života. Děje se tak skrze duchovní nedokonalost, stále živenou hříšnost, křesťanskou vlažnost a skrze holdování vášním - duševním i tělesným. Tělesné vášně, skrze něž nás ďábel pronásleduje, jsou např. opilství, náruživosti, či smilstvo. Horší jsou však vášně duševní - především pýcha, skrze kterou má ďábel v mojí duši kotvu a táhne ji, kam je mu libo. Tím vším hubí náš nepřítel lidskou duši.

Připomenuli jsme zde různé druhy pronásledování, které proti nám vede ďábel (ať už skrze světskou vládu, nebo jinak věřící či smýšlející lidi, anebo skrze nedokonalost našich bližních či skrze nedokonalost nás samotných). V tomto pronásledování lze obstát jediným způsobem - ochotou raději zemřít, jen když Krista neztratím. Při tělesném pronásledování mučedníci tělesně umírali, aby získali věčný život. Kromě krvavého mučednictví se svatost a dokonalost získává i nekrvavým mučednictvím, při němž umíráme tím způsobem, že se zříkáme svých přání a své vůle, svých vášní a hříchů, potřeb a žádostí, svých představ a záměrů - obětujeme to, co je nám drahé či libé, jen abychom Krista získali.

Mučedníky tedy nejsou jen ti, kteří v dobách pronásledování prolévali svoji tělesnou krev, nýbrž vlastně i ti, kteří neviditelně duchovně prolévali svou krev skrze jakékoliv utrpení trpělivě snášené pro Krista, nebo skrze askezi, sebezapření - ať už na pouštích, v monastýrech, nebo při obyčejném křesťanském životě ve světě. Vidíme tedy, že mučednictví (ať už krvavé či nekrvavé) je vlastně jedinou cestou ke svatosti a touto cestou se ubírali všichni, kteří svatosti dosáhli.

Vzpomeňme našeho místního svatého. Svatý vladyka Gorazd kráčel cestou mučednictví již dlouho před tím, než skončil svoji tělesnou pouť po této zemi na kobyliském popravišti. Utrpení a nesmírné duševní vypětí, které podstoupil pro budování české pravoslavné církve, někdy dosahovalo krajních mezí, které je člověk vůbec schopen snést.

Mučednictví se zakládá na naší lásce ke Kříži a na ochotě křesťana trpět a snášet příkoří nebo se i obětovat. Není-li v našem životě přítomno nesení kříže, pak není přítomno praktické a reálné křesťanství. Kříž je bezpečným kompasem ukazujícím správnou duchovní cestu. Když hledáme ve svém životě, kudy se dát, pak hledejme kříž, protože tam, kde je kříž, je i Kristus. „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne," pravil Pán (Mat 16,24). Svatí Otcové nás učí, že Boží vůle se děje tam, kde je přítomno sebezapření. Hledáme-li, jaká je Boží vůle pro náš život, máme se vydat pravoslavnou cestou sebezapření. Tím se děje naše každodenní mučednictví a vyznavačství, skrze něž poznáváme Boha a získáváme spásu.

Svého času svatý mučedník biskup Gorazd napsal o odkazu Mistra Jana Husa: „U nás už delší dobu nebylo mučednictví příliš hodnoceno. Chtělo se pro velkou věc raději žíti a pracovati než umírati. Nicméně není nic většího, nežli svůj život položiti pro blahou zvěst Kristovu." Sv. Gorazd nám i dnes opakuje tato slova.

jer. Jan Baudiš

Již Eusebios z Kaisareie (cca 263 – cca 339), který byl od r. 313 kaisarejským episkopem, zanechal v oslavném spise Eis ton bion tú makariú Konstantinú basiléos (O životě zvěčnělého císaře Konstantina) zprávu, že matka Konstantina Velikého, sv. Helena, se vypravila do Svaté země a dala tam vystavět dvě baziliky: jednu v Betlémě, druhou na Olivetské hoře. Jiné zprávy uvádějí, že dala také kopat na Golgotě a v roce 326 tam nalezla tři kříže. Tzv. Velikonoční kronika (Chronicon paschale) kladla nález již na 14. září 320. Na Západě událost dokládal r. 395 Ambrosius (339 - 397). Podání o císařově matce nebylo ovšem jednotné: např jerusalémský vladyka Kyrillos pokládal za původce nálezu samotného císaře Konstantina, syrští křesťané zase manželku císaře Claudia Protoniké.

Rufinus z Aquileje (345 - 397) vypráví, že tří nalezených křížů se dotýkala chorá žena. Při doteku jednoho z nich se náhle uzdravila. Tak byl rozpoznán pravý Kříž Kristův. K tomu připojil episkop Paulinus z Noly údaj, podle něhož Kříž vzkřísil k životu dokonce i zesnulého. To byly první divy, způsobené dřevem, které posvětila Kristova krev. Uvádí se, že Kříž byl zhotoven ze čtyř druhů dřeva: palmového, cedrového, cypřišového a olivového. Skládal se z trámu tyčícího se do výše, desky pod Kristovýma nohama.

U Kříže prý císařovna nalezla také tabulku s Pilátovým trojjazyčným nápisem (hebrejským, řeckým a latinským), zlomek z trnové koruny a hřeby, jimiž byl Spasitel ke Kříži přibit. Některé z hřebů byly pak vkovány do zbroje a do kopí Helenina syna Konstantina. O úlomcích Kristova Kříže svědčil jerusalémský episkop Kyrillos (340 - 386), že se v polovině 4. polovině rozdávaly po celém Středomoří. Ba dokonce podle nápisu z r. 359, nalezeného v Tixteru v provincii Mauritania (cca 5000 km od Jerusalema) byla část Kříže snad uložena až v tamním chrámu. Také sv. Jan Zlatoústý (*344 až 354, zemř. 407) vídal ve své době mnohé, kteří při sobě nosili úlomky posvátného Kříže, zasazené do zlata. Výraznou pomoc při nálezech poskytl císařovně svými modlitbami episkop Quiriakus. Tak alespoň vyprávějí staré kroniky.

O svaté Heleně pak tradice uchovává řadu zpráv, podle nichž věnovala nemalé částky na dobročinné účely, neboť sama pocházela z prostého lidu, a podporovala i sama iniciovala stavby četných chrámů na svatých místech. Pozdější pravoslavné podání ji rádo srovnávalo z kněžnou Olgou z počátků křesťanství na Rusi, i s českou svatou Ludmilou, babičkou svatého knížete Václava. Císařovna Helena zemřela v roce 327.

Kříž byl pak vnesen do jerusalémské baziliky svatých Martyria a Anastase, zbudované na příkaz císaře Konstantina a posvěcené 14. září roku 335. Tam jej Makarios, patriarcha Svatého města Jerusaléma, pozvedl na ambonu před zraky zástupu věřících, a tento den vstoupil do dějin jako svátek „POVÝŠENÍ SVATÉHO KŘÍŽE" (Hypsósis tú staurú). Dnes je to jeden z dvanácti hlavních svátků církevního roku. Od zmíněného času prý k vzácné relikvii přicházely davy lidí v nejrozmanitějších potřebách a stačil jim dotek, ba i sám pohled na její dřevo, aby Bůh jejich prosby vyslyšel už pro lásku k Spasiteli, kterou v nich vzbudilo uvědomění si velikosti oběti, přinesené utrpením Bohočlověka ve prospěch každého z nich.

Vypráví se, že Kříž odtud v roce 615 odnesl perský král Chosroes. Až teprve císař Hérakleios (610 - 642), který v roce 627 Peršany porazil, přivezl již v r. 628 Kříž zpět. Zul obuv a svlékl vnější šat. Nesa pak pokorně Kříž na rameni, vstupoval do Svatého města branou, kterou tam kdysi Kristus vjížděl na oslátku. A pronášel prý chvalořeč, v níž ostatek nazýval nejsladším dřevem, jasnějším nad všechny hvězdy nebes. Vrácen na své místo, hojil Kříž opět tělesné i duševní rány všech, kdo k němu kdy vzhlédli, a pověst o tom se šířila po celém světě. Donesla se prý i k pohanům a ti jej začali rovněž vyhledávat. Velebila ho sama Sibyla: „Třikrát svaté dřevo, na němž bylo rozpjato tělo Boha!" Když byla v roce 641 ohrožena Konstantinopol, byl do ní Kříž přenesen, aby ji uchránil (svátek Přenesení je v srpnu).

Právem se svatý Kříž stal předmětem úcty a hlavním symbolem křesťanstva. Svatý Efrém Syrský (cca 300 - 338) jej nazývá „nezdolnou hradbou pravoslavných, vzkříšením zesnulých, nadějí křesťanů, útěchou utiskovaných i pánem mládí". Je mu „světlem těch, kdo sedí ve tmě, svobodou otroků a moudrostí pro nemoudré."

A svatý Jan Zlatoústý volal: „Skrze něj žijeme, skrze něj jsme. Skrze něj se dovršuje naše spása. Nosme Kristův Kříž jako vladařskou korunu."

V chrámech se vystavuje a uctívá ikona „Povýšení svatého Kříže". Uprostřed, na ambonu před bazilikou stojí patriarcha Makarios a oběma rukama pozvedá břevna nejvzácnějšího symbolu. Po jeho boku stojí svatá Helena, často i císař Konstantin. V jiné variantě ikony zvedají ramena Kříže ze dvou stran Makarios a Helena, nebo Makarios a diakoni. Bývají zde také zástupci shromážděného a přihlížejícího davu.

Tak i my každoročně uctíváme naprestolní kříž položený na analoji uprostřed chrámu, kam jej vynesl kněz. A zpívá se tropar prosby o spásu lidu i záchranu vlasti před všemi jejími nepřáteli, pokud je chráněna znamením Kříže. Po celých sedm dní pak zůstává takto vystaven, uctíván a líbán věřícími. „Kříži tvému se klaníme, Pane, a svaté Vzkříšení tvé slavíme."

Je to velký svátek. Přivádí nás k hlubšímu porozumění slovům apoštola Pavla: „V ničem jiném nechci hledat svou slávu, než v Kříži našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho je pro mne svět ukřižován a já pro svět. Neboť nezáleží na obřízce ani neobřízce, nýbž výhradně na novém stvoření. Nade všemi, kdo budou žít podle tohoto pravidla, buď pokoj a milosrdenství. Jsou totiž Boží Izrael" (Gal 6,14-16).

PhDr. Otakar Aleš Kukla

Živé výročí

Pro nás, pravoslavné křesťany, žijící v této zemi, je počátek září obdobím nutícím k zamyšlení. Dvě data, 4. a 5. září, zůstanou opěrnými body nejen naší paměti, ale především soustředění naší duše. Vražedné střely, které třeskly v ty dny roku 1942, zůstávají provždy současnou připomínkou trnité cesty pravoslaví v naší zemi.

Jak rozkvétalo a neslo plody cyrilometodějské sémě, úzkostlivě pěskované episkopem Gorazdem a jeho spolupracovníky. Téměř po tisíciletí znovu vyrostly chrámy i skromné kapličky, v nichž znělo Boží slovo rodným jazykem, či církevně-slovanským hlaholem. Tolik povznášejícím věřící duše k Hospodinovu trůnu. Pevná soudržnost církve jakoby povzbuzovala i všechny jinoslavné a vedla národ do svého lůna věrné a pravé Církve Kristovy, aby dle slov písně k oslavě soluňských bratří „bylo u nás opět více světla".

Střely popravčí čety na popravišti v Kobylisích měly toto světlo zhasnout a pravoslaví vymazat z povědomí lidí.

Když národ zúčtoval s černým vrahem, pražským katem Heydrichem, jakoby spadla z poctivých českých vlastenců olověná deska, dusící jejich duši i srdce. Nikdo netušil, čeho jsou příslušníci kulturního evropského národa schopni, kam až může dojít nacistická krutost a lačnost krve.

Národní mstitelé byli v té době již, spolu se svými druhy, v bezpečném úkrytu. Ti, kteří jim v kryptě katedrálního chrámu tento azyl poskytli, byli příslušníky početně nevelké české Pravoslavné církve. Žádná Kristova církev není malá - snad jen co do počtu věřících. Věřili také, že poskytli opravdový azyl, neboť v kulturním světě ani v době středověku, si nikdo netroufal narušit beztrestně ochranu Božího chrámu, která byla komukoliv propůjčena. Bohužel i v tomto případě osvědčil nacizmus svou bezohlednou krutost.

Předseda sboru starších Jan Sonnenvend na dotaz odbojáře Petra Fafka ve spolupráci se sokolským odbojovým pracovníkem Zelenkou - Hajským a po poradě s duchovním otcem dr. Vladimírem Petřkem přislíbil úkryt všech parašutistů, dlících na území Prahy. Parašutisté postupně přicházeli do chrámu - první přišel 30. května Jan Kubiš, který rozhodl Heydrichův osud. Do věci byli zasvěceni i představený chrámu otec Václav Čikl a kostelník Václav Ornest.

Vladyka Gorazd byl uvědoměn až 11. června. Zprvu se rozhněval, protože již od prvého okamžiku si uvědomil nebezpečí, plynoucí celé církvi. Přece však nezaváhal. Památnou větou, kterou tehdy vyslovil řekl, že úkryt být poskytnut musí, aby tak nebyl do budoucna dán precedens neposkytovat jakoukoli pomoc statečným bojovníkům za národ a právo.

Když došlo k 18. června a k poslednímu boji všech v úkrytu proti mnohonásobné německé přesile, k boji, v němž všichni podlehli, došlo k pomstě nacistů nad těmi, kteří azyl poskytli.

Otec Petřek, duchovní opora parašutistů, byl zatčen již před dobýváním chrámu, stejně tak otec Čikl a bratr Václav Ornest spolu s rodinami, stejně tak později i bratr Jan Sonnevend. Vladyka Gorazd napsal dne 19. června tři dopisy adresované předsedovi protektorátní vlády dr. Jaroslavu Krejčímu, úřadu říšského protektora a Emanuelu Moravcovi, ministru školství a národní osvěty. Ten postoupil svůj dopis K. H. Frankovi. V dopisech otevřeně vzal odpovědnost za čin na sebe a žádal záchranu zatčených. Doslova a do písmene dal svou osobu k dispozici s přáním podrobit se každému trestu, třeba i smrti. Přál si také ušetření církve.

Podobnou míru sebeobětování najdeme jen u svatých křesťanských mučedníků...

Byl zatčen ráno 25. června. Všichni zatčení byli podrobeni neslýchanému mučení - jejich snímky, pořízené nacisty před smrtí, vypovídají dostatečně výmluvně.

Epilogem byl již jen velký proces, konaný 3. září, bedlivě sledovaný denním tiskem. Byl to jen nacistický teatrální soud - žádný ze souzených neměl možnost právně se hájit.

Před soudem stanuli episkop Gorazd, otcové dr. Vladimír Petřek a Václav Čikl a bratr Jan Sonnevend. Všichni byli odsouzeni k smrti. 4. září byli zastřeleni ve 14.30 hod. vladyka Gorazd, otec Václav Čikl a bratr Jan Sonnevend, 5. září ve 12.00 hod otec dr. Vladimír Petřek. Všichni padli na popravišti střelnici v Kobylisích.

24. října 1942 bylo v koncentračním táboře Mathausen zavražděno plynem 253 osob pro pomoc parašutistům a schvalování atentátu. Všichni měli v průvodních listech „R. u." - t.j. návrat nežádoucí. Pravoslavná církev byla rozpuštěna, majetek propadl ve prospěch Říše, pravoslavní kněží byli posláni na nucené práce do Německa.

Je tedy v tyto dny nač vzpomínat a za koho se modlit. Připomeňme si však také, že z krve mučedníků vždy vzejde zářící květ, který křísí a oblažuje. Také naše církev byla znovu vzkříšena a je jenom na nás, abychom na přímluvy svatého novomučedníka Gorazda dokázali tento květ církve, řádně pěstit a byli tak stateční, jako naši hrdinové... Čestmír Gorazd Kráčmar

„Je-li tvé oko..."

„Světlem těla je oko. Je-li tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká potom bude tma" (Mt 6, 22-23)? Když toto praví Pán, nebere tělo a oko jako analogii, ale zaměřuje se spíše na duchovní zrak, totiž na to, co se nazývá srdce. „Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky" (Mt 15,19). Bude-li tedy naše srdce čisté, bude pro nás vše čisté, neboť jinde se praví: „Čistým je všechno čisté" (Tit 1,15). Dokud jsme však pronásledováni svými vášněmi – pýchou, křivými svědectvími a dalšími, potud je naše vnímání pokroucené a špatné.

Jinde mluví Kristus rovněž o oku, když praví: „Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra" (Mt 7,5). Kristus nepopírá, že v oku tvého bratra je tříska, což je již dost vážná věc, ale nazývá nás pokrytci, jestliže nevidíme ve vlastním oku třísku, která se tak stává trámem. „Blahoslavení čistého srdce", praví se v blahoslavenstvích, „neboť oni Boha viděti budou" (Mt 5,8). Je evidentní, že jde o duchovní, a nikoliv tělesné vidění Boha. V oné chvíli nejenže uvidíme Boha, ale naše vidění bude správné a spravedlivé. Zatím máme problém věřit v Boha, stejně jako věřit, že je možné Boha duchovně vidět naším nečistým srdcem.

„Viděl jsi svého bratra, viděl jsi Boha", to znamená, že tvůj bližní je ikonou Krista. Avšak naše nedověra nám dovoluje vidět pouze vnější nedokonalosti a Kristus, který v našem bratru trpí a vstává z mrtvých, je pro nás jen abstraktní představou. Svatý apoštol Jan ve své první epištole praví: „Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra" (1. J. 4,21)

Jak napravit svůj duchovní zrak, když jen čekáme, až bude naše srdce očištěno? No přece poslušností Církvi a neustálým pokáním. Jestliže si jsem vědom svého úpadku, pak tedy nesoudím, neboť vím, jakou měrou je můj „soud" pokroucen. Jestliže beru jako kritérium svůj rozum a svou logiku a kladu je nad Církev a otce duchovního, pak se mohu v nejlepším případě považovat za protestanta, ale nikoliv za pravoslavného. V poslušnosti není logika, či spíše je v ní „Boží logika", která nás široce přesahuje. Vždyť „bláznovství" Boží nás přesahuje...! „Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé" (1. Kor 1,25).

Budeme tedy šťastní, budeme-li zasaženi tímto Božím „bláznovstvím" a tak osvobozeni od naší světské moudrosti. Toto „bláznovství" Boží je bláznovstvím Kříže, o němž mluví svatý apoštol Pavel: „My kážeme Krista ukřižovaného, Židům zajisté pohoršení, Řekům pak bláznovství. Pro je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství" (1. Kor 1,23).

Abychom se však vrátili k našemu oku a ukončili článek, ačkoliv jeho téma je sotva vyčerpáno, neboť se jedná o ústřední téma našeho bytí, které podmiňuje celý náš život: Co je to za duchovní nemoc, jež nás činí jednookými, ba přímo slepými? Není to nic jiného než nedostatek, stejně jako je tomu i v případě tělesného oka, které je nemocné. Tato duchovní slepota se na nás přenáší při narození a objevuje se při pádu člověka v ráji, kdy si naši prarodiče přisvojili lesk rovnosti Bohu a nakonec klesli do postavení nerozumných tvorů. Naše osobní hříchy na tom nic nemění, ba naopak nás jen více oslepují. Jediným řešením je lítost v poslušnosti a pokoře, jež se nalézají jen v Církvi, protože mimo Církev se takovým hodnotám dostává jen posměchu a sarkasmu.

Z francouzského originálu „Si ton oeil..." přeložil Miroslav Kudla.

Statistické údaje, na základě kterých bychom získali informaci o počtu křesťanů žijících v Egyptě, se mění podle toho, kdo je udává. Oficiální vládní zpráva hovoří o 8-10% obyvatel. Neoficiální, církevní zdroje pak o 15-20% křesťanského obyvatelstva. Pravda bude zřejmě někde uprostřed, nesporným faktem však zůstává, že Koptové jsou v muslimské společnosti minoritou a tato skutečnost především určuje jejich jednání, názory a životní priority. Koptové tvoří přísně endogamní společenství. Kdokoli si vybere svého životního partnera mezi muslimy, je církví, křesťanskou společností i svými rodiči zatracen a to především proto, že konvertuje k islámu. Podle islámského práva šarí´y si žena-muslimka nesmí vzít za manžela nemuslima a děti z konfesně smíšených manželství musí být vychovávány podle islámu. Je tedy logické, že i žena, která si chce vzít muslima, přijme islám.

Pro tyto případy si církev vytvořila jakési „pojistné mechanismy", jejichž účelem je snažit se až do poslední chvíle takovému sňatku zabránit. Jedná se v podstatě o vynucené pobyty v klášteře nebo ve speciálně pro tyto účely vyhrazených místech, kde se dotyčnému vysvětluje, co vše takovým sňatkem a konverzí k islámu ztratí.

Předcházet těmto situacím se církev snaží vytvářením identity křesťana jakožto svého člena, především prostřednictvím výchovy a vzdělání. Počínaje reformou papeže Kyrilla VI. (1959 - 1971) se v Koptské ortodoxní církvi vytváří systém výuky náboženství pro děti, ale i pro dospělé. O jeho prohloubení se zasloužil současný papež Šenuda III., který přejal od protestantů model tzv. nedělních škol. Děti se zde učí základy náboženství, tradice atp. Některé farnosti zajišťují i doučování a organizují dětem program pro volný čas.

Zvláštní péče je pak věnována dospívajícím dívkám. Ty jsou ve zvláštních kursech nejen poučovány o tom, jak má vypadat dobrá křesťanská matka a manželka, ale učí se rovněž praktickým dovednostem, např. šití, vaření atp. Nejedná se o činnost samoúčelnou, obvykle bývá spjata s charitativními záměry.

Ačkoliv jsou podobné aktivity organizovány i pro chlapce, jejich účast nebývá tak vysoká jako u dívek. Jeden mladý Kopt mi řekl, že „chlapci mají jiné zájmy než chodit do chrámu, například hrají fotbal".

To je ale poměrně přirozená situace a souvisí s rolí, kterou ženě připisuje tradiční společnost.

Žádoucí nevěsta, kterou ženichovi schválí rodiče, tráví většinou svého volného času v chrámu a je angažovaná v církevních aktivitách, ven nechodí nikdy sama, nýbrž v doprovodu jiné ženy, nestýká se s chlapci, je zcela poslušná příkazů svých rodičů atd.

Asi šedesátiletá Koptka mi sdělila svůj názor, že za morální úpadek v Evropě a Americe může přílišná životní volnost ženy.

Dívka je tedy až do svatby pod přímou kontrolou rodičů, pak tuto roli přebírá manžel. Muži mají neporovnatelně více volnosti, ale i oni se musí snažit o co nejlepší pověst, aby obstáli u rodičů své nastávající.

Je patrné, že rodina a její autorita patří k základním hodnotám egyptských křesťanů. Na životě církve se Kopt může podílet buď pasivně - účastí na bohoslužbách a nábožensko - vzdělávacích programech (tzv. igtimá´át), nebo aktivně - jako chádim/a (služebník/ce), či šammás/a (diákon, diakonisa).

Funkce chádima/y je zaměřená na vzdělávání ostatních věřících, dětí v křesťanských školách, organizování poutí na svatá místa, ale i na charitativní činnost, administrativní služby a jakoukoli pomoc duchovnímu.

Činnost šammáse můžeme rozdělit do dvou oblastí: jednak je to funkce liturgická, kterou může zastávat pouze muž (ale i dítě mužského pohlaví), který je schopen naučit se zpaměti příslušné části liturgie v koptštině, jednak se tato funkce překrývá s činností chádima/y zde se mohou angažovat i ženy - diakonisy, jejichž svěcení je dílem církevní reformy stávající papeže.

Zmíněné funkce zastávají obvykle ženatí muži a vdané ženy (čímž nepochybně zvyšují prestiž své rodiny), nezřídka se ovšem vyskytnou případy mužů a žen, kteří se rozhodnou zasvětit svůj život službě v církvi, žijí běžným civilním životem, ale záměrně se nežení a nevdávají.

Kněžství v Koptské ortodoxní církvi není vázáno celibátem, manželství kněz uzavírá před vysvěcením, pak se odebírá na 40 dní do monastýru, podobně jako jeho manželka, od které se očekává, že svůj život stráví jako chádima (viz. výše). Poté se koná tzv. duchovní svatba, která má oba partnery vést k uvědomění si zvláštního poslání jejich manželství, které je umocněno tím, že v případě úmrtí jednoho z parnerů se ten druhý nesmí znovu vdát či oženit (pro laická manželství toto ustanovení neplatí).

Reforma mnišského života, kterou provedl papež Šenuda III. vede ke stále rostoucímu počtu povolání k zasvěcenému životu. Týkala se především životních podmínek mnichů a zvýšených požadavků na jejich vzdělání. Dědictví sv. Antonia a Pavla Anachorety zůstalo samozřejmě nedotčeno.

Mnichem se může stát každý, kdo má ukončené vzdělání (vysokoškolské) a vojenskou službu. Zvláštní důraz se klade na to, aby měl poslušník za sebou několik let prožitých jako laik „ve světě", aby byl úspěšný a spokojený se svým dosavadním životem. Důvodem k přijetí mnišství nemá být zahořklost, sebelítost nebo jakýkoli neúspěch v osobním životě, nýbrž pouze a jedině touha po životě s Bohem. Uchazečky o mnišství mají podmínky přijetí poněkud odlišné.

Zatímco věk poslušníka nehraje žádnou roli, dívka může do monastýru vstoupit jen ve velmi mladém věku (cca do 25 let). Jako důvod mi bylo sděleno, že později by nepřivykla přísnému životnímu stylu modlitebních monašek. Dívka musí mít rovněž dobrou pověst - tak jak jsme si to charakterizovali u „vhodné nevěsty". Monaška v monastýru „Hárat Zuweila" mi řekla, že dívka, která není prokazatelně pannou, se nemůže stát monaškou, protože se zpronevěřila Ježíši Kristu. Minulost poslušníka se nezkoumá a v případě, že je o něco bouřlivější, než by se na mnicha slušelo, tím lépe, alespoň je vidět hloubka jeho obrácení.

Poslušenství trvá v mužských i ženských monastýrech tři roky.

V případě, že matka igumenie neshledá poslušnici způsobilou pro život ve společenství modlitebních mnišek, zbývá jí ještě jedna možnost - stát se služebnou sestrou, zasvěcenou pannou (arab. mukarrasa, v praxi se užívá koptského termínu tasúni - má sestra). Komunita aktivních sester nemá dlouhé trvání, byla založena r. 1965 v Baní Suejf, později se rozšířila i do ostatních částí Egypta (monastýr Anby Abraama ve Fajjúmu aj.). Činnost sester je zaměřená na projevy milosrdenství, bezplatnou lékařskou pomoc a na výuku dětí v odlehlých vesnicích, kde není zajištěn přístup ani k základnímu vzdělání. Zde je vhodné zdůraznit, že jejich služba se neomezuje na pomoc křesťanům, ale poskytují ji i muslimům.

Přestože tasúnát konají nesmírně důležitou a nenahraditelnou práci, jejich přínos v koptské společnosti není doceněn. Ideálem zůstává modlící se monaška, která se „zřekla světa", zatímco služebná sestra ve světě zůstává. Většina sester se pro službu nerozhodla dobrovolně, ale až poté, co jim byl z nejrůznějších důvodů odepřen život modlící se monašky.

Viola Pargačová

Podklady k příspěvku jsou čerpány ze stipendijního pobytu v Egyptě, příspěvek se zabývá příslušníky Koptské orthodoxní církve. Termínem Kopt jsou označování původní obyvatelé Egypta, kteří zde žili před příchodem Arabů v 7. století.

Titul „papež" (papa, otec) je starobylým titulem církevních hodnostářů egyptské církve. Římský papež, jak zjišťujeme, není jediným papežem na světě. (pozn. red.)

Zamyšlení nad obrazem

Jedno letní odpoledne jsme navštívil výstavu ruského malířství. Venku svítilo slunce a horký vzduch naplňoval letní den a snad z toho důvodu jsem byl v galerii jediným hostem. Samota a klid mi umožnily absolutní zážitek z umění. Malby ruských autorů mne doprovázely obdobím let 1800 až 1925, z obrazů dýchal tep minulých časů, avšak hloubka duší malířů vtiskla motivům nadčasovou hodnotu, která promlouvá i k dnešnímu člověku. Obdivoval jsem lesní zátiší, mořská pobřeží a ruské vesnice, sledoval jsem životy lidí z obrazů. Na každém obrazu bylo patrné jakou hloubku dodávalo ruskému životu křesťanství. Na všech obrazech ze života lidí, ať na svatebním průvodu nebo na motivech z historie, byla zřejmá pravoslavná víra, která zcela prostupovala lidské společenství. Slavný malíř moře Ajazov mne zcela nadchl obrazem Egejského moře s krásným řeckým chrámem na skalnatém pobřeží. A pak tam byl obraz pravoslavného chrámu s lidmi a ti lidé byli mrtví, surově ubití. Je to obraz Abrahama Jefimoviče Archipova „V chrámu po vpádu Tatarů". Na protějším panelu byl umístěn obraz skupiny ruských dívek, tak byl na jedné straně znázorněn život a očekávání a na druhé straně byla smrt pro víru. Ty obrazy nekontrastovaly, naopak, umocnily pochopení velikosti prostého lidského údělu. Je smutné, že život obrazů hovoří často reálněji, než život jakési nepravdivé imaginace, která je lidem tak často podsouvána a bohužel tak často přijímána. Bombastickým zprávám o ničem věnuje velmi mnoho lidí více pozornosti, než krátkým notickám oznamujícím v tisku, že v Kosovu nebo jinde byl vypálen pravoslavný chrám. Bohužel mnoho lidí nevnímá, že vypálený chrám není „jen" vypálená stavba s historickou a kulturní hodnotou, ale že je to brutální barbarský útok na duše a životy pravoslavných křesťanů - lidí... A to by nemělo být přijímáno velkou částí světa, který tak často skloňuje pojem humanita s lhostejností, kterou můžeme vidět k postavení pravoslavných národů v Kosovu. Petr Kreho

Jeden moudrý poustevník si přál žít v kelii, ale nemohl žádnou nalézt. Dozvěděl se o něm starec, který měl poblíž jednu neobydlenou kelii, a nabídl mu, aby se v ní usadil, dokud si nenajde jinou.

Poustevník se v ní usadil a přicházeli k němu jako k cizinci lidé z okolí a on je přijímal.

Starec, který mu dal kelii, začal závidět a hovořit o něm ve zlém: „Kolik let zde žiji ve velkém odříkání a nikdo za mnou nechodí a tento je tu pár dní a kolik za ním přijde lidí!" A řekl svému učedníku: „Jdi a vyřiď mu, aby odtud odešel, protože potřebuji jeho kelii."

Učedník však přišel k poustevníkovi se slovy: „Můj otec se ptá, jak se vám daří."

„Nechť se za mne otec modlí, neboť mám nemocný žaludek", odpověděl poustevník.

Učedník se však vrátil k tomu, který jej poslal, a pravil: „Již si hledá jinou kelii a odejde".

Po dvou dnech poslal starec svého učedníka, aby poustevníkovi vyřídil, že pokud neodejde, přijde za ním a vyžene jej s holí.

Učedník opět šel a řekl.: „Když můj otec slyšel, že jsi nemocný, zarmoutil se a poslal mne, abych tě znovu navštívil".

„Vyřiď mu, že jsem se jeho modlitbami uzdravil", odpověděl poustevník.

Učedník přišel ke svému starci se slovy: „Řekl, že s vůlí Boží do neděle odejde".

Když nastala neděle a poustevník neodcházel, vzal stařec hůl a vydal se jej zbít a vyhnat. Na odchodu ho učedník zastavil: „Půjdu před tebou, aby u něho náhodou nebyli nějací lidé, kteří by se mohli pohoršit".

Stařec svolil, učedník odešel napřed a pravil poustevníkovi: „Můj otec přichází, aby tě utěšil a vzal tě do své kelie".

Když poustevník slyšel o starcově lásce, šel jej přivítat a z dálky se mu hluboce poklonil se slovy: „Přicházím za tebou, ctihodný otče, nemusíš se obtěžovat!"

Bůh, vida mladíkovo dílo, obměkčil starce, který odhodil hůl, poklonil se poustevníkovi a vzal jej do své kelie. Poté se stařec zeptal učedníka: „Neříkal jsi mu nic, z toho, co jsem ti přikázal?"

„Nic", odpověděl. Když to stařec uslyšel, velmi se zaradoval a uvědomil si, že to byla ďáblova závist.

Nechal poustevníka odpočívat a poklonil se svému učedníku se slova: „Buď mi otcem a já tobě učedníkem, neboť skrze tvé dílo byly spaseny naše duše".

volněji přeloženo

z rumunštiny z Pateriku.

Program vladyky Kryštofa v září

2. 9. Sloužil sv. liturgii v Lanškrouně, při které vysvětil na kněze o. diákona Patrika Ludvíka.

3. 9. Od 10.00 hod. předsedal zasedání eparchiální rady Pražské eparchie v Dělostřelecké ul. 7, v 17.00 hod. byl přítomen otevření zvonkohry v letohrádku Hvězda v Praze 6, Liboci.

4. 9. Konal archijerejskou sv. liturgii (8.00hod.) v pražské katedrále u příležitosti mučednické smrti sv. vladyky novomučedníka Gorazda, ve 14.30 hod. se účastnil panychidy za popravené příslušníky církve na střelnici v Kobylisích.

6. 9. Navštívil monastýr v Mostě a byl přítomen sv. liturgii a zasedání sboru starších s duchovními.

7. 9. Navštívil pana Oldřicha Kožíška, starostu města Rokycany, a jednal s ním za účasti krajského hejmana p. MUDr. Petra Zimmermanna a zástupců okresního úřadu, romských aktivistů a zástupců místní rady pravoslavné církevní obce o projektu „Romské křesťanské duchovní, kulturní a charitativní centrum„ v Rokycanech.

8. 9. Přijal studenty intenzivního kursu anglického jazyka pořádaného Pravoslavnou akademií Vilémov.

9. 9. Konal archijerejskou sv. liturgii (9.00 hod.) v Rumburku, při které udělil chirotesii studentu PBF PU v Prešově Maximu Švancarovi. Po té se setkal se starostou města a hovořil s ním o otázkách týkajících se vzájemné spolupráce. Nakonec na místním hřbitově vykonal panychidu u hrobu archimandrity Andreje, stavitele chrámů.

10.-11. 9. Navštívil Jeho Blaženstvo metropolitu Nikolaje v jeho rezidenci v Prešově a zkoušel na PBF Prešovské univerzity.

12. 9. Konal v den svého nebeského ochránce ct. Christofora Římana archijerejskou sv. liturgií v chrámu sv. Nikolaje v Praze 6- Dejvicích a modlil se za oběti ve Washingtonu a New Yorku a za Boží ochranu pro metropolitu Theodosije a pravoslavné v USA, odpoledne jednal s právními zástupci o hospodářských otázkách v církvi.

13. 9. Sloužil sv. liturgii v chrámu sv. Jiří na velvyslanectví Ruské federace a pozdravil při ní nově jmenovaného představitele duchovního zastupitelství Ruské pravoslavné církve v Karlových Varech d.o. Gennadije Buďko a poblahopřál mu ke dni jeho nebeského ochránce. Odpoledne přijal návštěvu o. igumena Kosmy (Büchla) duchovního správce ruské církevní obce v Kostnici. Večer spolu s Jeho Blaženstvem metropolitou Nikolajem v doprovodu tajemníka ÚMR v Prešově Mgr. B. Vopršálka odcestoval do Jeruzaléma.

14.- 17. 9. Účastnil se intronizace nového jeruzalémského patriarchy Irineje.

Dále s pomocí Boží zamýšlí říjnu:

1. 10. V 10.00 hod. účastnit se zahájení studijního roku na Husitské teologické fakultě UK v Praze.

3. 10. Setkat se s J. E. velvyslancem Ukrajiny p. Sergejem Ustyčem a hovořit s ním o duchovní dimenzi ekologických otázek. Téhož dne pak hodlá navštívit bulharského velvyslance J. E. p. Martina Tomova.

6. 10. Putovat k místu mučednické smrti sv. Václava do Staré Boleslavi spolu s dalšími poutníky.

7. 10. Konat archijerejskou sv. liturgii v Liberci (9.00 hod.) a vysvětit nové prostory připravené pro duchovní setkání věřících.

9.-16.10. Uskutečnit cestu s požehnáním Jeho Blaženstva metropolity Nikolaje do Moskvy a Trojicko – Sergijevské lávry.

20. 10. Světit kapli v monastýru sv. Rostislava v Chabařovicích (10.00 hod.).

21. 10. Sloužit archijerejskou sv. liturgii v chrámu Zvěstování přesv. Bohorodice v Praze 2, Na Slupi (10.00 hod.).

26.-27. 10. Účastnit se mezinárodní konference na téma „Byzantská kultura v kontextu evropské civilizace" na PBF PU v Prešově.

28. 10. Sloužit archijerejskou sv. liturgii v katedrálním chrámu v Praze v 9.30 hod. v den svátku sv. Rostislava.

Železný Brod

Poslední srpnovou neděli byla v našem malém severočeském městě Železném Brodě vysvěcena kaple svatého Jana Křtitele a defakto duchovně ustavena nová obec Církve pravoslavné.

Tato událost korunovala úsilí malé skupinky mladých pravoslavných křesťanů, kteří přistoupili k víře již v dospělém věku a hned od počátku byli vystaveni nástrahám, které prožívají všichni žijící v diaspoře. Na svatou liturgii se odsud dojíždělo nejméně 70 km, nejčastěji do Josefova nebo do Hradce Králové. Nová kaple se nachází v prostorách římskokatolického kostela sv. Jakuba Staršího. Po drobných opravách a úpravách byla připravena k pravoslavným bohoslužbám. 26. 8. jí vysvětil vladyka Kryštof za přítomnosti duchovního správce igumena Marka (Krupici), východočeského okružního protopresbytera otce Jiřího Tomáška a otce Antonije Drdy z Rumburku. Svěcení se zúčastnilo kolem 50 lidí. Kromě pravoslavných bratří a sester z Řecka, Teplic, Koclířova, Chabařovic a Prahy i místní římští katolíci a několik členů Jednoty Bratrské.

Svěcení Božím řízením vhodně a důstojně doplnilo letošní významné jubileum, kdy si město připomíná 500. výročí obnovení městských práv králem Vladislavem II.

Při rozmluvě vladyka Kryštof připomenul starokřesťanský původ svatého Pravoslaví a odkaz svatých Cyrila a Metoděje, i význam svatého Jana Křtitele, který nejenže nabádal k pokání, ale sám jej také činil.

Při archijerejské liturgii svatého Jana Zlatoústého tvořil jádro zpěvu, podle sborníku sv. vladyky Gorazda, místní kvartet podpořený ostatními věřícími. Samozřejmě, že v tomto případě nešlo o naprostou dokonalost. Důležité pro nás zůstalo, aby se každý mohl aktivně podílet na sv. liturgii podle svého obdarování.

Koneckonců našli se touto cestou i noví zájemci o Gorazdův sborník a tím o cestu k objevení krásy a hloubky naší víry.

Nová kaple je i kamenem úhelným, radostí i prvním krokem. Kolem stolu Božího se můžeme scházet ke společným modlitbám, můžeme zde hledat oporu, útočiště i útěchu. Je to zároveň i zkouška vytrvalosti a pevnosti odhodlání, zda-li jako obec a církev Boží vydržíme a předáme zděděnou nebo získanou víru našim potomkům a dalším generacím.

Naďa a Josef Brožkovi, Železný Brod

Pouť obnovy a spravedlnosti

Ve dnech 2. – 5. července Pravoslavná akademie Vilémov pod vedením pana Romana Jurigy zorganizovala program mezinárodního projektu Pouť 2001. Mezinárodními granty projektu byla „Konference evropských církví" a „Evropská kontaktní skupina pro misii a obnovu". Programu ve Vilémově a okolí se zúčastnili zejména pravoslavní věřící a protestanté z Norska, Rumunska, Slovenska, České republiky a několika dalších zemí.

Součástí programu byl koncert církevních souborů a setkání s vladykou Simeonem. V úterý 3. července ve Vilémově a vystoupení souborů z Norska, Rumunska a Slovenska na náměstí v Litovli ve středu 4. července.

Vyvrcholením v litovelském regionu byla pěší pouť z Vilémova do Chudobína 5. července v den svátku svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Vladyka Simeon sloužil spolu s duchovními archijerejskou liturgii. Po liturgii s občerstvením, které připravila církevní obec, se účastníci programu rozjeli do Prahy. Večer se setkali při bohoslužbě v pražském katedrálním chrámu, při které kázal generální tajemník „KEC", Keith Clemens. Program poutě pokračoval v Praze do 8. července řadou seminářů, bohoslužeb a kulturních akcí, na kterých zazářil zejména romský pravoslavný dívčí pěvecký sbor z Markovců z východního Slovenska pod vedením otce Vladimíra Spišáka a pěvecký sbor rumunského města Iaši.

Také matky z vilémovského monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice s ukázkou psaní ikon a zhotovování čotek měly velký úspěch.

Jménem rumunských poutníků otec Dimitrij Korža z církevní obce Bučum z iašské eparchie chce touto cestou poděkovat panu R. Jurigovi za nezapomenutelné prožité chvíle. sestra Silvie

Rozloučili se s prázdninami

Romská pravoslavná církevní obec v sobotu 1. září odpoledne uspořádala pro děti, ale i dospělé, loučení s prázdninami. „Chceme se zaměřit zejména na práci s dětmi, aby si uvědomily, že nemohou jednou čekat na to, co jim kdo dá. Musí se vzdělávat, aby byli schopni se sami důstojně živit", uvedl žalmista David Dudáš.

Romská komunita se tentokrát opravdu sešla ve velkém, vidět se dali i sponzoři. Pod provizorním stanem v parku u kostela Nejsvětější Trojice se diskutovalo, zpívalo a mezi deštěm se hrály i hry. Teplé klobásy zahřály, ale ješte více krev rozproudila hudba Ginovců.

Božena Šopejstalová, Rokycansko

Vydává Pravoslavná církev v českých zemích, P. O. Box 655, CZ–111 21 Praha 1.

Hlavní redaktor: Dr. Čestmír Kráčmar, Soukenická 10, 110 00 Praha 1. Technický redaktor: Boris Havel.

Redakce si vyhrazuje práva na případné úpravy, či krácení zaslaných příspěvků.

Uzávěrka každého čísla je 10. den předcházejícího měsíce. Vychází druhý týden v měsíci.

Litografie Lokša PrePress Rakovník, tisk Tuček tiskárna Rakovník.

Rozšiřuje PNS. Jedno číslo Kč 16, –, pro předplatitele u distribučního střediska v Praze Kč 15, –.

Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p. ,

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.