REDAKČNÍ POZNÁMKA

Hlas pravoslaví dnes přináší mj. trochu radosti z úspěšných prázdninových akcí, a několik úvah právě o dětech. Srpen je ovšem také měsícem jednoho z nejvýznamnějších svátků „Zesnutí přesvaté Bohorodice", jejímž dítětem byl náš Spasitel, Ježíš Kristus. Kéž na nic z toho nezapomeneme až budeme říkat „Otče náš..."

vaše redakce

Ježíš Kristus a děti

V biblickém pojímání jsou všichni lidé Božími dětmi, Bůh je naším Otcem. Pečuje o nás a stará se, abychom žili bohatým životem a ve světle jeho řádu přišli k poznání pravdy (1 Tim 2,4). Ježíš Kristus učí, že se máme k Bohu obracet jako k Otci nebeskému. Proto máme vždy v modlitbě říkat: Otče náš, jenž jsi na nebesích (Mt 6,9). Naše dětství před Bohem je nejvyšším projevem důvěry a lásky.

Nikdo nedokáže tak bezelstně milovat a důvěřovat jako malé děti. Bohužel až v našem dospělém světě děti postupně poznávají faleš, zlobu a nelásku. Všechny nepěkné vlastnosti jsou lidské přirozenosti dospělých. Evangelium upozorňuje v této souvislosti na ztrátu dětství. Být, již jako dospělý, opět dítětem, znamená vrátit se do prvotního stavu bezelstné důvěry, radosti z malých darů vezdejšího žití, vděčnosti třeba i za trochu času, který nám někdo věnuje.

Z těchto důvodů dával Ježíš Kristus děti za vzor dospělým a měl k nim vřelý, upřímný vztah. Když v Judsku za řekou Jordánem uzdravoval zástupy, lidé k němu přinášeli také malé děti, aby jim požehnal a modlil se za ně. Učedníkům se to ale nelíbilo, měli zřejmě dojem, že s nimi ztrácí zbytečně čas a bránili jim. Tehdy jim řekl: „Nechte dítek a nebraňte jim jíti ke mně; nebo takových jest Království nebeské." a „kdožkoli nepřijme Království Božího jako dítě, nevejde do něho". (Mt 19,14 a L 18,17)

Otec Roman, mátuška Kateřina a děti letního tábora v Těšově, viz. str. 19.

Jindy na cestě do Kafarnaum se učedníci začali přít o to, kdo z nich je nejdůležitější. Mysleli si, že o jejich při Kristus nic neví. Styděli se vyjevit téma rozepře. K jejich velkému údivu zavolal Ježíš malé dítě, vzal je do náruče a učedníkům řekl: „Chce-li kdo první býti, bude ze všech nejposlednější a všech služebník. Kdo by koli jedno z takových pacholátek přijal ve jménu mém, mne přijímá, a kdo by mne koli přijal, ne mne přijímá, ale toho, kdo mne poslal." (Mk 9,33-37)

Svatí apoštolové se tak naučili vidět v dětech zářivý obraz – ikonu svého Učitele Ježíše Krista. Tímto jejich poznáním žila apoštolská Církev. Nikdy nebránila udílet dětem svatou Tajinu křtu a Myropomazání. I malé děti mohly vždy s dospělými přistupovat ke svatému Přijímání, tak jak to dodnes uskutečňuje pravoslavná Církev. Naopak dospělí mají v církevním společenství opustit svět dospělých a stát se dětmi, aby vešli do Božího Království. Pod pojmem „Boží Království" si nemáme představovat nějaký vymezený prostor, ale spíše kvalitu života víry. Svatí otcové říkají, že když nepoznáme hodnotu a krásu Božího království v pozemském životě, nepoznáme jej ani po smrti.

Děti vždy patřily do církevního společenství a účastnily se bohoslužebného života v chrámu. Jejich přítomnost prosvětluje liturgické shromáždění. Dospělí účastníci bohoslužeb by měli mít s dětmi dostatek trpělivosti a umět omluvit jejich případné rušivé projevy. Zvlášť v dnešní době je velké umění vychovávat děti tak, aby rády do chrámu přicházely a cítily se něm jako v domě Božím. Zaslouží si upřímný obdiv rodiče či prarodiče, kteří dokáží své malé potomky učit křesťanské víře a přivádět je do chrámu. Děti přirozeně věří v Boží existenci a dokonce ve stavu duševní i tělesné čistoty Boha vidí, jak čteme v Blahoslavenství: „Blahoslavení čistého srdce nebo oni Boha viděti budou". (Mt 5,8) Křesťanskou výchovou a dobrým příkladem můžeme my dospělí pomoci dětem, aby si tuto čistotu uchovaly a časem zaměnily prvotní bezprostřední víru za víru z osobní zkušenosti s Boží láskou, která jim jako vzácný dar bude vždy tichým přístavem na rozbouřeném moři vezdejšího života. Přivádějme stále děti ke Kristu a umožněme, aby jim žehnal a stal se jejich největším a nejvěrnějším Přítelem. archiepiskop Kryštof

Když episkop Theofan Zatvornik († 1895) překládal svaté Otce, záměrně vypouštěl místa, kde se píše o fyzických aspektech modlitby. Věděl totiž, že i v jeho době (19. stol.) je budou mnozí považovat za konečný cíl a bez pochopení podstaty začnou provozovat IMITACI. A tak vše, co se toho týče, episkop Theofan jednoduše ve svých překladech vynechal.

Dnes však jsou mnohé z těchto prací přeloženy a publikovány a vy se můžete dovědět, jakou pozici máte zaujmout – sedět na židli, sklonit hlavu atp. A lidé začínají imitovat a myslet si: „To je ono!". A opravdu jestliže se dlouho postíme a děláme určitá cvičení, začne se s námi něco dít. To ale není duchovní život. Naopak, můžeme si být jisti, že máme co dočinění s běsy. Pravý duchovní život je mnohem víc zakořeněn ve skutečnosti, kterou nenalezneme povrchní imitací. Většinou lze lehce poznat ty, kteří nemají seriozní vztah k duchovnímu životu, ale pouze jej napodobují. Máme dokonce příklad v historii našeho bratrstva: v San Franciscu žil člověk, který byl nadšen ideou Ježíšovy modlitby. Postupně zvyšoval počet modliteb, dokud nedošel k pěti tisícům. Žil ve světě, uprostřed rušného města a vždy ráno, dříve než začal pracovat či snídat, pronesl, stoje na balkoně, pět tisíc Ježíšových modliteb. Pak se cítil úžasně posilněn a povznesen. Nu a jednou ráno, když se dostal k poslednímu tisíci, se pod balkonem objevil člověk zabývající se nějakou prací. A náš modlitebník tím byl natolik vyveden z míry, že začal házet na toho člověka nádobí! Z jakého hlediska máme posuzovat člověka zaměstnaného duchovním životem, když během modlení může začít házet po někom nádobím? Znamená to, že jeho názor na duchovní život byl mylný – proto se u něho projevily svobodné vášně. Jeho mínění nebylo střízlivé, vycházel pouze z jakéhosi teoretické znalosti. Proto se jeho vášně při první příležitosti vydraly ven. Není-li to není naším bitevním polem, je lepší neodříkávat pět tisíc modliteb, ale dělat něco jiného, duchovního. Je nám třeba začít duchovní život právě na úrovni střízlivého pohledu na svět, bez zaslepení, cestou plného uvědomění si, že jsme obklíčeni silami tohoto světa. Musíme s nimi bojovat tím, že rozum budeme mít nahoře, ne dole, to znamená prožívat nebeské a nezakrývat rozum do věcí pozemských (později to více objasním). Z hlediska praxe světského života to znamená, že nesmíme být tak pošetilí a jít stejným krokem s většinou členů Církve. Budou nás pokládat přinejmenším za podivíny, ale také prostě za nenormální. Je to však nezbytná, základní podmínka. Ještě se k tomu vrátím.

příště: 6. Dívejme se vzhůru

přeložil otec Patrik

Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha!

Drazí v Kristu bratři a sestry! Svatý apoštol Pavel píše: aby dokonalý byl člověk Boží , ke všelikému skutku dobrému hotový (Tim. 3,17). Abychom byli vždy připraveni ke konání dobrých skutků, je nutné poučovati se v Božím slově, v zákoně Božím, abychom uměli poznávat svatou Boží vůli a plnit ji. Dnes bych s vámi chtěl pohovořit o jedné z největších křesťanských ctností – o úctě dětí k rodičům. Úcta k rodičům – to je první povinnost dětí. Již v předkřesťanské době bylo zvykem u všech národů – mladší vždy ctili starší a vážili si jich. Zvláště svých rodičů. Avšak bez ohledu na důležitost a přirozenost této ctnosti je tímto přikázáním Božím, ke všeobecnému pohoršení, opovrhováno. Vidíme a slyšíme o mnoha případech, kdy děti neprokazují úctu svým rodičům. A tak, abychom si připomněli důležitost a nezbytnost této ctnosti, o které nás poučuje páté přikázání Zákona Božího, o ní dnes pobesedujeme.

Úcta k rodičům vyžaduje především sama přirozenost; vždyť rodiče dali svým dětem život. Už jen za toto musí být děti vděčné rodičům. Ale nejen pouze za to. Rodiče je vychovali, dali jim vzdělání, ošetřovali je, bedlivě střežili každý jejich krok, pomáhali ve chvíli potřeby. Prožili ve svém srdci mnoho trápení, obtíží, nemocí. Možná i plakali, trpěli nemocemi svých dětí, jejich nezdary. A věru, to vše učí děti ctít své rodiče a vážit si jich. Apoštol Pavel píše, že láska trpělivá jest, milosrdná jest (1 Kor 13, 4). A jestli jakákoliv láska je shovívavá a milosrdná, tak tím více láska rodičovká. Co neodpustí otec svému synu! Abšalóm těžce urazil svého otce, krále a proroka Davida, když povstal proti němu se svými špatnými poddanými. Ale poslyšte, co David řekl velitelům svého vojska: jednejte s mládencem Abšalómem šetrně (2 Sam 18, 5). Otcovská láska je připravena vše odpustit. Také darebným, marnotratným dětem. Proto se děti musí snažit být vděčny svým rodičům. Celé dějiny spásy nás učí o této něžné rodičovské lásce k dětem. Vypráví se, že když byli Aronovi synové pozřeni ohněm Božím, Aron stál a mlčel ve svém utrpení. Vzpomeňme i pláče spravedlivého Jákoba nad jeho zemřelým synem Josefem: ve smutku sestoupím za synem do podsvětí (Stvoření 37, 35), říkal. Vzpomňeme, jak trpěl David nad svým zemřelým synem Abšalómem. Plakal a naříkal: můj synu Abšalóme, můj synu Abšalóme! Kéž bych umřel místo tebe! (2 Sam 18, 33). Tak plakal a naříkal David. Uveďme také z dob novozákonních, jakým duševním utrpením bylo naplněno obrácení otce, který prosil o uzdravení svého posedlého syna: Pane, smiluj se nad synem mým, onť náměsíčník jest a zle se trápí, nebo často padá do ohně a častokrát do vody, i přivedl jsem ho k učedníkům tvým a nemohli ho uzdraviti (Mat 17,15-16). A žena kannanejská, obrácená k Spasiteli: smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Dcera má zle se trápí od zlého ducha (Mat 15,22). Dcera trpí, ale matka trpí dvojnásob. Proto říká: smiluj se nade mnou Hospodine! Taková je něžná láska rodičů k jejich dětem. A na to nesmí děti zapomínat. Na tuto rodičovskou lásku jsou děti povinny odpovídat vzájemnou, něžnou láskou k nim.

Uvedu vám jeden příklad z historie o takové podivuhodné, možno říci, všemocné lásce rodičů k dětem. V roce 390 po Kristu, ve městě Soluni podle příkazu imperátora Theodosie bylo za vzpouru zabito v cirku téměř 7 000 lidí. Trestali při tom provinilce a nevinné – bez rozdílu. Mezi jinými předurčenými k záhubě tam byl v ten nešťastný den jeden člověk s dvěma chlapci – svými syny. Když na ně došla řada, otec přesvědčil katy, aby se slitovali byť jen nad jedním synem a zachovali jej naživu. Kati souhlasili se záchranou jednoho chlapce, ale otci řekli, že musí vybrat sám, kterého z nich nechat naživu, a kterého – zabít. Tu srdce otce zakolísalo. Oba synové mu byli drazí. Obou mu bylo líto. Proto otec nevybíral a všichni tři se vydali do rukou katů.

Rodiče trpí, když děti prožívají jakékoli trápení. Zvláště rodičovské srdce prožívá utrpení, když děti onemocní. Nic jim v tu dobu není milé, nic jim nepřínáší radost. Pouze když milosrdný Hospodin pozdvihne děti z jejich bolestí, vydechnou s ulehčením. Tehdy není jejich radosti konce. Rodiče trpí pro nemoc svých synů a dcer, prožívají, když jsou děti postiženy tělesným neduhem. A tím víc trpí jejich srdce, když jejich děti trpí neduhem mravním, duševním. To je pak neštěstí rodičů dvojnásobné.

Ještě se zamyslíme nad Božím přikázáním, které nám přikazuje ctít otce svého i matku svou Uvidíme, že v sobě obsahuje i zaslíbení Boží. Za uctivost je dětem přislíben dlouhý život a štěstí. Za neuctivost – život krátký se všemožnými pohromami a neštěstími. Historie a názorné příklady, které sami pozorujeme, nás utvrzují o síle a spravedlivosti Božích slov. Skutečně, lidé, kteří se uctivě chovali ke svým rodičům, starali se o ně, se dožívají hlubokého stáří a šťastně prožívají svůj život.

Naopak zlé, neuctivé děti obvykle žijí pouze krátce. Žijí život plný pohrom a neštěstí.

„Cti otce svého i matku, abys (šťastně) dlouho živ byl na zemi", – říká páté přikázání Boží (Ex 20,12); a ještě: kdo by zlořečil otci neb mateři, smrtí ať umře (Mt 15,4). Je mnoho příkladů, kdy rodičovské požehnání přineslo blahodať na duše jejich dětí. A naopak – prokletí rodičovské vydávalo zvláštnímu utrpení a mukám děti nepokorné. Blažený Augustin vypráví o jedné této události. V jednom městě jeho eparchie byla takovému prokletí vydána celá rodina. Stařičká matka devíti synů byla jedním z nich potupena Ublížil jí nejen slovy, ale dokonce si dovolil ji udeřit. Uražená matka, rozhořčená takovým chováním svého syna, se zlobila i na ostatní syny. Proč zlostníka nezadrželi a nepomohli jí, neochránili, když ji jeden z nich bil? A tak, v návalu rozčilení, všechny bez rozdílu proklela. Nevyhnutelný soud Boží se naplnil. Staršího syna v ten den ranila mrtvice. Ruce i nohy se mu třásly. Úplně ochrnul a nemohl chodit. Totéž se do roka přihodilo i ostatním synům. Protože nemohli pro tu hanbu a potupu vydržet mezi svými spoluobčany, vzdálili se z města a rozptýlili se po celé Římské říši. To je názorný, zcela jasný příklad, jak rychle se Boží Soud vykonává nad opovážlivými neuctivými dětmi. Tento příklad nás utvrzuje, že hřeší i matky, které se opovažují tak nerozvážně proklínat své děti. Ale dvojnásob hřeší děti, které přivádějí své rodiče k takové krajnosti – prokletí.

Ano, vždy je nutno míti na paměti své povinnosti ve vztahu k rodičům. Z tohoto důvodu říká světitel Tichon Zadonský: „Vždy se náležitě chovej k těm, kteří ti dali život. Za to se ti dostane velikého štěstí. Pamatuj, že rodiče jsou tvoji největší dobrodinci. Vzpomeň si na jejich trápení, těžkosti, na vše, co museli prožívat při tvé výchově. Vždy jim za vše náležitě děkuj a buď vděčný. Chovej se k nim uctivě, ve všem je poslouchej. Avšak toto poslušenství musí být rozumné. Musí být v souhlase se slovem Božím a vůlí Boží. Bez rady rodičů nic nedělej a nepodnikej. Pokud tě rodiče trestají a ty považuješ tento trest za spravedlivý, skutečně jsi se provinil, přijmi pokorně svůj trest. Neboť rodiče tě trestají s dobrým cílem, aby tě napravili a ty jsi se polepšil. Pokud si myslíš, že je trest nespravedlivý a vinen nejsi, řekni jim to. Jsi jejich dítě. Neopouštěj své rodiče v nouzi. Pomáhej jim, zvláště v jejich stáří. Pokud zpozoruješ jakékoliv nemoci či slabosti svých rodičů, neodvažuj se je odsuzovat či dokonce to rozhlašovat. Nenapodobuj Šéma – syna Noemova, který, když viděl nahotu svého otce, řekl o tom svým bratřím. Pokud se jakkoli proviníš proti svým rodičům, rychle spěchej vyprosit si odpuštění. Slovo Boží nám říká, abychom prosili o odpuštění každého bližního, kterému jsme ublížili.Tím více prosme své rodiče, které musíme milovat a ctít více než kohokoli jiného". Takové je poučení svatého Tichona Zadonského o vztahu dětí k rodičům.

Děti, chovající se neuctivě k rodičům, přicházejí o Boží požehnání. Jednou přivezli rodiče k jednomu podvižníkovi svého syna, jehož posedl a mučil zlý duch. Rodiče prosili se slzami, aby podvižník svými modlitbami jejich syna uzdravil. Ctihodný, který se ke všem trpícím choval velmi shovívavě a bez dalších proseb jim pomáhal svou modlitbou však tentokrát prosby vůbec nebral na vědomí. Na mladíka hleděl nespokojeně. Rodiče jej stále prosili, ale podvižník řekl: „Váš syn není hoden uzdravení. Zlý duch je tu jako trest, že se k vám tak hrubě choval. Často vás neposlouchal a choval se k vám tvrdě?". Otec pokýval hlavou a řekl: „Ano". „Což jste se modlili, prosili, aby jej Pán potrestal?" Rodiče se slzami řekli: „Ano, skutečně jsme prosili Hospodina o jeho potrestání". „Vždyť i on trpí za své hříchy." A rodiče padli se slzami před svatým, polévali svými slzami jeho nohy prosíce ho, aby se slitoval a smiloval nad jejich marnotratným synem. Tehdy ctihodný, vloživ na něho ruce, pomodlil se, a v tu chvíli byl chlapec uzdraven.

A ještě jeden příklad toho, jak Pán trestá neuctivé děti za jejich drzé chování vůči rodičům. Jedna stařičká matka měla jediného syna, kterého milovala, o kterého se starala v očekávání, že se i on jednou stane jejím živitelem. Oporou v jejím stáří. Ale syn, když vyrostl, přiváděl ji svou neuctivostí a hrubostí až k slzám. Jednou začal bít svou ženu. Matka se jí zastala, ale v on ji v rozhorlení chytil a přitiskl ke stěně, až ji dusil. Pouze sténání matky, křik ženy a pláč dětí jej donutily přestat a utéct z domu. Tehdy se ukřivděná a ztrápená matka postavila před ikony a řekla: „Pane, Ty vidíš, jak se ke mě chová můj bídný syn. Čím mi odplácí za mou lásku a péči o něj. Nechť je proklet! Ať na něm není ani mé ani Tvé požehnání". V ten den, v tu chvíli byl raněn strašnou chorobou. Nemohl pohnout končetinami, ruce se mu třásly. Jeho stav se každým dnem zhoršoval. Nakonec zcela ochrnul, takže ho jeho žena nakonec krmila lžící. V takovém stavu jej nejednou vozili ke spravedlivým Božím do Kyjeva a i na jiná místa. Avšak nikde se mu uzdravení nedostalo, Pán mu uzdravení nedal. Po třinácti letech se jeho stav zhoršil natolik, že ztratil i řeč. Rozhodli se pozvat kněze, aby mu dal svaté Přijímání. Když přijal svatou Eucharistii, dar řeči se mu vrátil. Pozval k sobě všechny své příbuzné a děti a přesvědčivě hovořil o tom, jak těžký je hřích neúcty k rodičům. Po těchto slovech v pokoji zemřel.

Tyto příklady nás, drazí, učí, že musíme vnímavě přistupovat ke svým rodičům, kteří nám dali život, kteří nás vychovali. Vždyť rodiče v našem dětství jakoby nahrazují, zastupují Boha. Veškerá moc je založena na moci Boží, utvrzená Hospodinem. Tím více je Hospodinem utvrzena moc rodičovská. Proto Pán naplňuje zvláště vůli rodičů. A tak, po tomto upozornění, budeme se i ve svém životě snažit plnit toto přikázání Boží. Napíšeme do svého srdce: „Cti otce svého i matku, abys (šťastně) dlouho živ byl na zemi"(Ex 20,12) a kdo by zlořečil otci neb mateři, smrtí ať umře (Mt 15,4). Amen

z ruštiny přeložil Boris

„A po šesti dnech pojal Ježíš Petra a Jakuba a Jana, bratra jeho a vyvedl je na horu vysokou samotné a proměnil se před nimi; i zastkvěla se tvář Jeho jako slunce a roucho jeho stalo se bílé jako světlo." (Mt 17. 1-2)

Ti, o nichž pravil Kristus, že „neokusí smrti, dokud neuzří Syna člověka přicházejícího v Království Svém" (Mt 16. 28), to jsou tři apoštolé, které vzav Sebou, vyvedl je na horu a ukázal jim, jak se má zjevit v poslední den: ve slávě božství a v těle lidství.

Proto je vyvedl na horu, aby jim odhalil kým, jest Syn tento a čí jest Syn. Neboť když se jich ptal: „Kým mne praví býti lidé?" (Mk 8. 27), odpovídali mu: „Janem Křtitelem, jiní Elijášem, jiní pak jedním z proroků" (Mk 8. 28). Proto je vyvedl na vysokou horu a ukázal jim, že není Elijášem, ale Bůh Elijášův, že není Jeremijášem, ale tím, kdo posvětil Jeremijáše dříve, nežli vyšel z lůna (Jr 1. 5), že není jedním z proroků, ale Panovník proroků je poslavší. A ukázal jim také, že je Tvůrcem nebe i země a Pán jsoucích na zemi i odšedších; neboť řekl nebesům a zjevila Elijáše a řekl zemi a vstal Mojžíš. Pán zjevil svým apoštolům veškerou slávu svého božství a tím jim ukázal, že jest sám Vykupitel Israele¹), jenž byl zaslíben skrze proroky, aby nebyli zmateni jeho utrpením, které se pro nás chystal přetrpět podle svého lidství. Neboť znali jej jakožto Syna Marie a jako Člověka sdílejícího s nimi jejich život. Na hoře jim odhalil, že jest Syn Boží a Bůh sám.

Zjevil jim své Království před svým utrpením, moc svou před smrtí svou, slávu svojí před ponížením svým a čest svou před zneuctěním svým, aby – až bude vzat a židy ukřižován – poznali, že není rozpjat (na Kříži) pro nemohoucnost, ale dobrovolně dle blahé vůle své ke spáse světa.

Ukázal jim na hoře slávu svého božství před Vzkříšením, aby po jeho Zmrtvýchvstání porozuměli, že nemá tuto slávu za těžký uděl svůj, ale měl ji předvěčně, společně s Otcem i Svatým Duchem.

(Jeromonach Serafím Rose

/Království Nebeské;

Platina – Moskva, 1999 a. D.;

přel. Prokop)

dle ct. Efréma Syrského

Zesnutí přesvaté Bohorodice

Prošli jsme celý cyklus liturgického roku a prošli jsme všechny zastávky života našeho Pána Ježíše Krista: jeho narození, učení, smrt na kříži a jeho slavné zmrtvýchvstání, vystoupení na nebesa a posazení se po pravici Otcově. Kristova pozemská mise ve prospěch lidstva je zcela naplněna darem Ducha Svatého v den letnic.

Církev vyhradila zvláštní místo mezi světci Marii, přesvaté Bohorodici. Skrze ni se stal Syn Boží člověkem. Její panenské lůno je prostornější než nebesa, jak pravíme v našich hymnech, neboť obsáhlo Boha. Nekonečný a neomezený Bůh svolil, aby byl obsažen v lůně matky. Tělo přesvaté Panny bylo fyzickým „obalem", jenž pomáhal při vtělení. To je důvod, proč je liturgický rok, který je obrazem života života Kristova, také ohraničen dvěma událostmi z Mariina života, a to jejím narozením a smrtí. Opravdu, prvním svátkem liturgického roku je Narození Panny Marie (8./21. září). Posledním svátkem církevního roku je Zesnutí přesvaté Bohorodice, které se slaví 15./28. srpna. Aby byl dán najevo význam tohoto dne, předchází jej dvoutýdenní půst od 1./14. do 14./27. srpna, období přípravy nutné k oslavení této události. Jakou událost si to připomínáme při Zesnutí přesvaté Bohorodice?

Paměť Církve

Nemáme žádný historický doklad o Mariině zesnutí, žádný psaný text se nezmiňuje o jejím konci. Pouze apokryfní evangelia obsahují detailní zprávu o smrti přesvaté Bohorodice, situujíce ji do Jeruzaléma.¹) K těmto textům se později vrátíme, neboť to byly ony, jež inspirovaly ikonu a liturgický text svátku. Avšak tyto zprávy jsou velmi pozdního původu a jsou plny legendárních detailů, jsou to zprávy, které Církev nepřijala jako kanonické a které by nás neměly trápit, neboť uctívání Marie není založeno na folklóru, nýbrž na tradici, jež je doplněním Písma svatého.

„Rodíc, panenství jsi zachovala, při zesnutí svět jsi neopustila, Bohorodice. Přešla jsi k životu, ó matko Života, a přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše". (tropar svátku Zesnutí přesvaté Bohorodice).

Skutečně, Tradice je živoucí paměť Církve, která je předávána z generace na generaci. Již od doby apoštolské udržujeme v naší paměti, že Marie, podobně jako její Syn, prošla smrtí, a podobně jako on, byla vzkříšena. To je důvod, proč je svátek Zesnutí přesvaté Bohorodice druhou Paschou, přechodem ze smrti do života podle Janova evangelia: „Amen, amen pravím vám, kdo uslyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života." (Jan 5,24).

V naší Tradici rovněž udržujeme pohled na Mariino tělesné vystoupení na nebesa. Toto mystérium nazýváme „nanebevzetí".²) Podobně jeko její Syn, jenž vystoupil k Otci, tak i Marie byla anděly vzata a přenesena se svým tělem na nebesa.

U Kristova Nanebevstoupení byli svědkové, apoštolové a Matka Boží, avšak pro Mariino nanebevstoupení neexistuje žádný důkaz.

To je pravda, ale Otcové církve vždy uctívali Marii jako bytost oslavenou ve svém těle. Jejich svědomí jim velelo následovat zjevení: Ona, která obsáhla Boha ve svém lůně, je pannou před, během i po porodu. Její vždy panenské tělo Kristovo. Ona, právě tak jako její Syn, nebyla poskvrněna zkažeností,neboť zůstala bez hříchu.

To je tedy to neposkvrněné početí, římskokatolické učení o Panně Marii?

Nikoliv, pravoslavní netvrdí, že byla Marie počata bez hříchu. Narodila se z rodu Davidova a nese známky hříchu, jenž tíží celé lidstvo již od pádu prarodičů. Marie není oddělena od padlého lidstva, je v jednotě se svými předky a s každým člověkem, světci i hříšníky, které chtěl Kristus spasit. Avšak my ctíme Marii pro její věrnost Bohu, jako tu jedinou, která se nedopustila hříchu a skrze jejíž svatý život byl umožněn Boží příchod na zem. Díky své svatosti byla Marie schopna přijmout Ducha Svatého a počít Syna Božího, neboť „moc Nejvyššího ji zastínila" (Lk 1,35). Skrze vtělení byla Marie naprosto sjednocena s Přesvatou Trojicí: ovocem jejího lůna je Syn Otce počatý z Ducha Svatého.

„Oprávněně se můžeme ptát, proč trvalo tak dlouho, než Boží Logos (Slovo) sestoupil na zem a vtělil se, aby spasil padlé lidstvo. Ale až po polovině 6. tisíciletí po Adamově hříchu našel na zemi pannu čistou nikoliv jen tělesně, ale také duchovně. To byla ta jediná žena, jedinečná svou duchovní i tělesnou čistotou, jež byla hodna toho, aby se stala Církví a chrámem Ducha Svatého."³)

Ikona svátku Zesnutí přesvaté Bohorodice

Přihlížejíce k teologickému významu svátku, studujeme ikonu, jež v obrazech vyjadřuje stejnou teologii. Co vidíme na ikoně?

Zesnulá Marie leží a její Syn, Pán Ježíš Kristus, se objevuje za márami. Jeho vzezření je jasné a Kristus je obklopen svatozáří slávy. Ve svých rukou drží duši své Matky. Kolem jeho hlavy se rozprostíná „mandorla" (tj. kruh světla). Její přítomnost je znamením přítomnosti nebeského světa, k němuž nyní Marie náleží. Apoštolové shromáždění okolo těla přesvaté Bohorodice vypadají zarmouceně a ve smutku se sklánějí. První archijerejové Církve, mezi nimi sv. apoštol Jakub, bratr Páně.⁴), jsou rovněž přítomni na pohřbu Matky Boží. Svatý Petr vede pohřeb a jde před márami přesvaté Bohorodice.

Kompozice této ikony je zajímavá, má dvě osy, které se navzájem protínají a tvoží tak kříž. Mariino tělo je horizontální osa, jež nám ukazuje její smrt a pohřeb. Kristus je vertikální osa, která nám naznačuje triumf nad smrtí. Kristus vstal z mrtvých, On je vítězem nad smrtí. Dítě, které drží ve svých rukou, je Marie, nově zrozená na nebesích. Marie vstupuje do slávy svého Syna. Tato ikona vyjadřuje naději každého křesťana, jenž očekává hodinu smrti jako přechod do života díky vítězství zmrtvýchvstalého Krista. Každá smrt je novou osobní Paschou.

Jak to, že jsou všichni apoštolové shromážděni kolem Mariina hrobu? Brzy po Padesátnici se rozešli do celého světa, aby evangelizovali národy. Přece nemohli být toho dne přítomni.

To je pravda, historicky to není možné, avšak ještě jednou si připomeňme, že je to apokryfní text, který nám dává odpověď. Podle těchto legend byli apoštolové zázračně přeneseni na pohřeb Panny Marie. Na některých ikonách můžeš vidět, jak jsou apoštolové vlečeni anděly na malých oblacích a shromážďováni ze všech končin země, aby byli přítomni na pohřbu Matky Spasitelovy. Tyto podivuhodné zprávy, dokonce snad čistě imaginární, často vyjadřují pravdu, kterou nás chce Církev učit. To je důvod, proč jak liturgie, tak ikona vstřebaly a zobrazily tyto legendární texty.

Co tedy znamená ten obraz?

Apoštolové shromáždění na ikoně představují naprostou shodu apoštolů v otázce úcty, kterou Církev prokazuje Matce Boží. Jejich přítomnost okolo Mariina těla není ani tak historickou událostí jako vyjádření sborového skutku. Ve skutečnosti obecná a apoštolská Církev vždy slavila a ctila vzkříšení a nanebevzetí ve slávě Matky Boží.

Ty samé apokryfní zprávy nám paralelně k životu Ježíšovu praví, že Tomáš dorazil pozdě a nebyl na pohřbu přítomen. Žádal tedy, jestli by nemohl vidět tělo Panny Marie a dotknout se ho, stejně jako jednou žádal, jestli by se nemohl dotknout Ježíše. Když byl hrob otevřen, apoštolové uviděli, že je prázdný. Tento příběh o Tomášovi je samozřejmě neskutečný a věrně napodobuje Janovo evangelium. My však za touto legendou můžeme vidět, že již od doby apoštolské se Tradice zmiňuje o oslavení Mariina těla na nebesích.

Abychom podpořili toto tvrzení, můžeme se zeptat, proč zde nikdy nebyly ostatky přesvaté Bohorodice. Ve skutečnosti křesťané takové ostatky uctívali od nejstarších dnů Církve. Nyní však již nenacházíme žádné zmínky o ostatcích přesvaté Bohorodice. Ty se nacházely v Konstantinopoli, centru poutí, kde byl uctíván pás a závoj Matky Boží, její tělo to však nebylo. Tím se potvrzuje to, co mělo pravoslavné svědomí vždy ve své paměti. Marie byla vzata na nebesa se svým tělem.⁵)

Na některých ikonách lze spatřit nějakého člověka naklánějícího se před márami a anděla, jenž mu mečem utíná ruce. Co to znamená?

Tento detail rovněž nacházíme v apokryfních zprávách. Athonios, fanatický Žid, se pokusil převrhnout rakev, aby tak zneuctil tělo přesvaté Bohorodice. Tato epizoda se nezachovala na ikoně, aby byla připomínána bez důvodu, ale kvůli významu, jaký této události připisuje Tradice. Věříme, že Mariin život, smrt a vzkříšení jsou mystériem, jež ve své paměti udržuje jen Církev.

Okolní svět nemá k tomuto mystériu přístup. Proto nemohou žádná slova plně vysvětlit panenství Matky Boží, nemožná je každá analýza jejího zázračného mateřství a její vzkříšení zůstává rovněž tajemstvím, které ve své víře a Tradici zachovávají jen věrní. Athoniovy useknuté ruce představují zákaz vynesený Církví proti každé indiskrétní nebo neuctivé zvědavosti týkající se Mariina mystéria.

Radostná zvěst o Kristově zmrtvýchvstání byla předmětem toho, co hlásali apoštolové od doby Padesátnice až do dnes. Kristovo zmrtvýchvstání hlásáme hlasitě a všude, avšak Mariina smrt a vzkříšení zůstávají Tajemstvím, jež ctíme v tichosti. To je důvod, proč se Písmo svaté nezmiňuje o přechodu přesvaté Bohorodice ze smrti do života. Stejně tak pravoslavná Církev nikdy neprohlásila Mariino nanebevzetí za dogma, přesto však prokazuje Matce Boží neohraničenou úctu.

Z anglického originálu knihy

„The Incarnate God" vydané

v „St. Vladimir´s Seminary press"

roku 1995

přeložil Miroslav Kudla.

²) Nanebevzetí je jméno, které dal tomuto svátku Západ, Zesnutí znamená „průchod smrtí", nanebevzetí označuje vzetí na nebesa.

³) Vladimír Lossky: Mystická teologie východní církve. Crestwood, New York, St. Vladimir´s Seminary Press, 1976. str. 140.

⁴) Svatý Jakub, bratr Páně, byl Ježíšovým příbuzným, a nikoliv jeho bratr „podle těla". Byl snad Josefovým synem z předcházejícího manželství nebo bratrancem Ježíšovým, neboť blízcí příbuzní jsou jak v hebrejštině, tak v aramejštině nazýváni bratry. Svatý Jakub byl prvním archijerejem Jeruzaléma a napsal první obecný list (epištolu). Byl umučen za císaře Nerona v roce 62 n. l. a Církev slaví jeho památku 23. 10./5. 11.

⁵) Otec Alexej Kňazov, teolog a specialista na pravoslavnou „mariologii", klade silný důraz na tento bod ve svém učení. Nepřítomnost ostatků přesvaté Bohorodice potvrzuje její nanebevstoupení. Mezi křesťany odedávna panovalo přesvědčení, že se přesvaté Panny nedokl hřích, a proto byla ušetřena jeho bezprostředních důsledků, jako jsou nemoci, stárnutí a smrt. Náznaky podobných úvah najdeme např. v 5. stol. u Pseudo-Melitona ze Sard. Podle episkopa Theoktena z Livia u . Jericha (6. stol.) bylo Mariino neposkvrněné tělo přijato i s duší do nebeské slávy. V 7. století připomínal Modestos z Jeruzalema její probuzení z hrobu, Hésychiovy z Alexandrie i Janovi ze Soluně byla schránou božských tajemství. Svatý Jan z Damašku se před polovinou 8. století radoval, že Maria jako pravá Archa Úmluvy byla přenesena do nebes. Volal k ní: „Tvé neporušené tělo nezůstalo v zemi. Trůníš na nebesích jako Královna. Skrze tebe jsme zbaveni pout smrti. Jsi naše jediné útočiště na světě." Podobni ji velebili Andreas z Kréty (Jerosolymités) i Dionýsios Areopagita.

Při rozloučení s ní pronesl Petr větu: „Světlo její lampy naplnilo vesmír a neuhasne až do konce světa."

V přesvaté Bohorodici, která zesnula a přesto je nejvýce živá z lidí, viděl V. N. Losskij samo „srdce Církve, jedno z jejích nejskrytějších tajemství a jejího tajemného středu". Pravoslaví nahlíží Marii plně vnořenou do tajemství Vtělení. Považuje ji za první lidskou bytost po Ježíši, na níž se beze zbytku realisovala naděje theose, zbožštění. Losskij napsal, že přesvatá Panna je „zcela sjednocena s Bohem".

Uspenské ikony (ikony Zesnutí) vyprávějí příběh jejího rozloučení s přechodnou formou života. Nejstarší zachované ikony Zesnutí pocházejí až z doby po vítězství ikonodulů a po ustavení svátku Vítězství Pravoslaví. Na západě bývalo Zesnutí velmi častým námětem ještě ve středověku (v deskové malbě i v četných oltářních reliefech), od renesance se však stále častěji nahrazovalo tématem Nanebevzetí. Souviselo to se západním přesunem důrazu svátku, vyvrcholivším až známým dogmatem z roku 1950.

Bohorodice, proměněná Božím zásahem v světlo lidských nadějí, stojí vedle svého Syna v centru pravoslavné víry. Je, jak o ní už kdysi napsal velký básník 6. století Romanos Melódos ze syrské Emesy v posvátném hymnu, který po staletí inspiroval ikonopisce – zdrojem radosti, tlumícím každou kletbu: padlého Adama zvedá, Evě stírá slzy. Ani andělé nedohlédnou nejzazších mezí její hluboké duše. Je trůnem nebeského Vládce. Ve své náruči nosí Toho, jenž v sobě nese celý svět. Obnovuje stvoření – a sám Stvořitel se v ní stal dítětem. Stala se klínem Božího Vtělení i zářivou hvězdou, zvěstující východ Slunce.

PhDr. Otakar Aleš Kukla

Písmo svaté praví, že Hospodin stvořil člověka z ničeho (prachu země) a vdechl mu dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. Hospodin jej postavil do rajské zahrady Edenu a přikázal mu: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti." Had, zlý pokušitel, však sváděl Evu slovy: „Nikoli, nepropadnete smrti". Eva Boží příkaz porušila. Slova zlého pokušitele byla lákavější. Adam jedl s ní. Člověk odpadl od Boha. Místo svého Stvořitele postavil do středu svého zájmu stvořené. Bůh nejprve proklel Hada, a již v tomto prokletí je zaslíbení záchrany člověka: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její, ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu." Člověk ztrácí svůj rajský stav: „Prach jsi a v prach se navrátíš", ale to nestačí. Hospodin řekl: „Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ na věky". Pak člověka vyhnal ze zahrady Edenu a zapudil jej. Láskyplný vztah mezi Bohem a člověkem byl ztracen. Mezi člověka a strom života musí Pán postavit stráž - cherubíny s plamennými meči. Toto porušení přináší člověk s sebou mezi stvoření. Kain připravuje o život Ábela. Nakonec Adam, dílo Boží lásky, člověk zahrady Edenu, umírá. „Všech dnů Adamova života bylo devět set třicet let a umřel."

Ježíš Kristus říká: "Buďte jako děti..."

Pravoslavné bohosloví učí, že Hospodin zabránil úplnému sebezničení člověka tím, že dopustil, aby Adam podlehl smrti. Pokud by se tak nestalo, s Adamovou nesmrtelností by se stal "nesmrtelným" i hřích, kterému Adam propadl.

Naděje smrtelného člověka byla dána možností rození. Bez tohoto rození by Adamovou smrtí zanikl člověk. A tak může smrtelný člověk milostí Boží dát život novému člověku. Tak je zachována nikoliv nesmrtelnost člověka, ale nesmrtelnost lidstva, která zachovává člověka uprostřed stvoření až do druhého příchodu Nového Adama - Božského Spasitele a konečného potření smrti Boží Láskou.

Vidíme zcela jasně, že rození dětí, děti samotné, nejsou jen plodem našich tužeb či vášní. Jsou součástí Božího plánu záchrany člověka. Rodí se, aby člověk neztratil možnost opět se sjednotit s Bohem, aby Boží plán láskyplného společenství s člověkem byl naplněn.

Nejsou naším, jaksi samozřejným, majetkem. Patří spíše Bohu než nám. Připomeňme si slova Spasitelova. Je v nich zjevný paradox. My, dospělí, se máme podobat našim dětem. Podle naší logiky si ovšem představujeme, že se děti mají podobat nám, či lépe řečeno naší představě o nás. Pán ví, že pokud se budeme podobat našim dětem, budeme se také my moci nazývat Dětmi Božími.

Místo toho, abychom se snažili znovuobjevit v sobě Boží přítomnost, kterou Pán vidí v dětech, bezděčně se snažíme to lidské, pokažené, otisknout do duší našich dětí.

Stále přežívá názor, že rodiče musí své děti „vychovávat". To je ono známé: ohýbej proutek, dokud je mladý. Mnohdy máme možnost i na ulici pozorovat toto "ohýbání". Častěji spíše připomíná útok běsnícího šílence na bezbrannou oběť. Rodnou sestrou této výchovy je totiž bití, fyzický trest. Prostředkem „výchovy" je strach.

Ačkoliv všichni víme, že těžké omáčky našemu zdraví příliš neprospívají, stále tvoří základ kuchyně mnohých u nás.

Děti každého věku vůbec nestojí o jakékoliv ohýbání. Mnohem raději se učí pozorováním svého okolí. Říkáme obvykle, že děti bijeme z lásky, chceme pro ně přeci jen to nejlepší... Překvapivě mnoho lidí je ochotno podvádět samo sebe tímto tvrzením. Bít někoho proto, že ho máme rádi, je zjevný, naprostý, nesmysl. Bití, to je konec výchovy. Je prohrou vychovatele. Je důkazem jeho bezradnosti a nezpůsobilosti.

Výzkum agentury STEM nedávno prokázal, že obětmi domácího násilí jsou nejčastěji senioři, pak jeden z partnerů (manželů) a nakonec děti. Zdá se, že násilí na dětech se posléze projeví jako násilí na starých lidech. Všimněme si, že vždy trpí ti bezbranní. To je výsledek naší výchovy.

Je vlastně nepochopitelné, proč se stále pokoušíme vychovávat naše děti jako v pruské kadetce.

A je ještě nepochopitelnější, že tyto neblahé praktiky žijí mnohdy spolu s námi v Pravoslavné církvi. Pro nás, pravoslavné křesťany, by měl být tento vztah širší ještě o jeden rozměr. Naše děti jsou po křtu plnohodnotnými členy Církve, našimi sestrami a bratry v Kristu. Nu, vztáhnout ruku na svého bratra či sestru? Nemožné!

Chrám a bohoslužba

Krása pravoslavné bohoslužby je dána mj. společenstvím, které tvoří věřící všech generací. Aby toto společenství ve zdraví přežilo, potřebuje jediné. Musí být plné lásky.

Děti při bohoslužbě často „vyrušují". Bratří v naší obci, kteří takové situace (nastanou-li) těžce nesou, nám doslova říkají: „to naše děti, ty tady musely sedět a ani nešpitly". S lítostí dodávám, že s těmito, dnes již dospělými dětmi, se již v chrámu nesetkáváme. Konec. Odseděly si své. Nikdo (ta otázka se netýká pouze dětí) by se neměl stát pokušením svým bratřím. Něměli bychom samozřejmě žít a projevovat se, nejen v chrámu, na úkor druhých. Ale děti nerozumí této logice.

Chrám musí být dětem důstojným domem Božím, ale také místem, kam je příjemné jít, kde je radostné být. Nejsme jim často my sami pokušením svými řečmi a chováním, které do chrámu nepatří? Nikomu není příjemný pobyt v káznici. Jediné, čím můžeme usměrňovat jejich chování, je vlastní příklad. Pouze příklad rodičů a ne strach z trestu je motivující. Ten, kdo okřikuje, přikazuje a má zlostný obličej, se nemůže stát přítelem dítěte. Nejde o to, abychom děti "naučili pořádku", jde o to, abychom měli hezký vztah. Vše ostatní přijde samo.

Další extrém je rozdělení společenství na děti a dospělé. V posledních letech s tím experimentují katolíci i protestanté. Dětské mše, dětské koutky, kde děti tráví čas bohoslužeb odděleně apod. Doufejme, že se Církev nikdy nevydá tímto směrem. Naši mladší bratří patří před Boží prestol stejně jako my dospělí. Není zde Bůh dospělých a Bůh dětský. Toto rozdělení pouze následuje (to stálé přizpůsobování se světu) rozdělení ve společnosti. Svět spotřeby je rozdělen na produkty pro všechny věkové (cílové) skupiny – na každou zvlášť. Dej nám Pán dostatek lásky a moudrosti, abychom dokázali udržet rodinu věrných před tváří Boží pohromadě, nerozdělenou.

Starec Kyrill říká, že rodiče malým dětem „zastupují" samotného Boha. Z jejich laskavé tváře by se měly děti učit poznávat tvář Boží. Vlastně nejde o to, aby děti nerušily dospělé v jejich zbožném rozjímání, ale o to, aby dospělí nerušili děti v jejich poznávání Boha, Pána Ježíše Krista. Dospělí mají cestu k Bohu ukazovat, kráčet po ní ale musí děti sami. Není rozumné jim tuto úzkou a trnitou cestu dělat ještě těžší. Boris

Byl čtvrtek 19. července 2001. V katedrálním chrámě svatého Gorazda v Olomouci jsme vítali účastníky autobusového zájezdu z Přerova, pořádaného tamním sdružením Byzantion a vedeném otcem Liborem Raclavským.

Jeho program nás vedl k některým pravoslavným svatyním severní Moravy. Byly to zejména ty, které stavěl před II. světovou válkou s požehnáním svatého novomučedníka Gorazda otec Andrej Kolomacký. První po olomouckém nás uvítal malebný, nedávno zvenčí opravený chrám svaté Ludmily, kněžny a mučednice české, v Řimicích. Tento chrám byl v počtu postavených svatyň otcem Andrejem na Moravě první. Po jeho prohlídce směřujeme do Chudobína, nyní části města Litovle, a seznamujeme se s historií tamní církevní obce a její svatyně, zasvěcené svatým apoštolům rovným Cyrilu a Metoději. Pak nás autobus přiváží do Střemeníčka, filiálky chudobínské farnosti, abychom se potěšili místní kaplí svatého Václava, knížete a mučeníka českého. Kaple je již zvenčí opravena, letos byla dokončena střecha a opraveny kopule, uvnitř se ještě maluje, aby k svátku svatého Václava bylo vše připraveno na nové vysvěcení po opravách. Přes památnou obec Javoříčko směřuje naše putování do Vilémova. Tamní monastýr Zesnutí přesvaté Bohorodice nemusíme našim čtenářům zvlášť představovat, píše se o něm hodně. Po obědě odpovídá v chrámě na dotazy účastníků zájezdu matka Ludmila, první česká monaška, nedávno postřižená biskupem Simeonem. Odpolední zájezdový program končí u nového chrámu sv. Ducha v Šumperku. Byl vysvěcen před třemi roky v neděli dne 17. června 1998 cařihradským patriarchou Bartolomějem a naším, dnes již zesnulým, metropolitou Dorotejem.

Při tomto putování, si uvědomuji, že ve všech těchto našich svatyních, zejména řimické, chudobínské, střemeníčské, obětavě sloužil od počátku 50. let buď jako duchovní správce, či administrátor o. Václav Šimek, s vyjímkou toho posledního – šumperského. Na otce Václava vzpomínaní rovněž ve Znojmě, Mohelnici, Uničově a jinde. Ale Šumperku a jeho pravoslavné církevní obci věnoval o. Václav ze svého plodného života nejvíce a vybudování zdejšího chrámu bylo jeho velkým snem. Otec Václav Šimek by se byl dožil právě letos v červenci osmdesáti let. Bůh si však svého služebníka povolal ještě před dokončením chrámového stavebního díla.

Otec Václav, rodák z ukrajinské Volyně, se celý život zajímal o život svých volyňských krajanů. Pochopil, že základem skutečného, plného a hodnotného života nemůže být pouhé ulpívání na materiálních věcech a starost o ně, třebas jsou pro život důležité, ale především hodnoty duchovního života, z nichž rosteme pro věčnost... Ty dávají hmotnému blahu završení, smysl a požehnání. Duchovní službě s její zvláštní problematikou a složitostí o Václav jako kněz – pastýř zasvětil na celý život. Když se rozhodoval, především myslel na své volyňské krajany. Protože své bratry a sestry opravdově a upřímně miloval, nespokojil se jen teoretizováním, ale uposlechl konkrétní volání církve, aby se stal duchovním pastýřem, Kristovým knězem. Duchovní práci začínal ve Znojmě a skončil v Šumperku. Šumperské věřící v kritických letech provedl zdárně různými nástrahami a zkouškami, ať byly vnějšího nebo vnitřního rázu, a vždy dokázal věrným pravoslavným křesťanům zabezpečit pro svaté bohoslužby střechu nad hlavou – důstojný svatostánek. Upoután na lůžko nemocí, která byla důsledkem útrap z války, však mohl už jen přihlížet, jak se připravuje a rodí stavba navé svatyně v Šumperku. Svěcení chrámu svatého Ducha se již nedožil. Nemohl, žel, ovlivnit moudrou radou a praktickou zkušeností určenou koncepci nové svatyně, a tak se stalo, že stylově poněkud vybočuje z tradičních našich svatyň. Nebyl do ní přenesen ani původní krásný ikonostas ve slovanském, měkkém ikonopiseckém stylu, pořízený věřícími na Šumpersku po zřízení církevní obce po roce 1947; ten byl svěřen církevní obci v Libině. Je krásné, že nadále úspěšně působí v Šumperku pěvecký sbor, který otec Václav dovedl zorganizovat a vždy podporoval, i když si velice cenil lidového zpěvu podle Sborníku sv. vladyky Gorazda, ten se snažil zpřístupnit věřícím ve snadnější úpravě ve svém „Zpěvníčku naší rodiny". A je také krásné, že se našli obětaví bratři, kterým leží na srdci péče o dokončení chrámu, respektive jeho blízkého okolí. Vyžaduje to opravdu mnoho sil. času a starostí. Myslím, že všechny obětavé pracovníky a pracovnice pobízí zářný příklad právě otce Václava, aby pokračovali v určeném díle. Snad by si i otec Václav a další horliví pracovníci zasloužili, aby i jejich jména byla uvedena na pamětních deskách, které zdobí stěny nového chrámu.

Vzpomínka na horlivého pastýře, který dovedl ze své kněžské praxe přinášet vzácná zrnka praktických zkušeností i na pravidelné duchovenské konference moravských presbyterů, nechť připomene všem, kteří ho znali, i těm, pro které je již historií šumperské církevní obce a v širším smyslu i olomoucko-brněnské eparchie, jeho osobnost a odkaz. Byl příkladem obětavého duchovního pastýře, byl plný lásky k lidem, lásky praktické, dělné a neokázalé. Prýštila z hlubokého pochopení Kristova evangelia a z živé tradice pravoslavné víry, získané na „slovanské Volyni, kde stával domov milený", jak napsal o. Václav v jedné své písni. Tu svatou a plodnou tradici zúrodňoval o. Václav o poznatky, které si osvojil z poznávání pro naše české prostředí osvědčené misijní koncepce sv. vladyky Gorazda, jehož dílo pochopil a cenil, horlivě pěstil v našem českém prostředí.

Prot. Pavel Aleš

Vladyka Kryštof s pomocí Boží zamýšlí:

6. 9. navštívit monastýr sv. Prokopa v Mostě. Účastnit se sv. liturgie a zasedání sboru starších s duchovními.

9. 9. konat archijerejskou liturgii a vizitaci církevní obce v Rumburku (9.00 hod.). Poté sloužit panychidu na hrobě blahé paměti archim. Andreje, stavitele chrámů.

14. 9. konat archijerejskou liturgii a vizitaci církevní obce v Táboře (9.30 hod.)

15. 9. účastnit se poutě na Tetín, místo mučednické smrti sv. Ludmily, pořádané Besedou pravoslavné mládeže (sraz v 8.00 hod. v pražské katedrále při sv. liturgii v kapli sv. Gorazda)

16. 9. konat archijerejskou liturgii a vizitaci církevní obce v Teplicích (9.30 hod.)

21. 9. účastnit se oslav 10.výročí návratu černobylských krajanů do vlasti, pořádané v Jaroměři.

23. 9. konat archijerejskou liturgii a vizitaci církevní obce ve Frýdlantu v Čechách a vysvětit nově rekonstruovanou kapli.

29. 9. účastnit se poutě ke sv. ostatkům sv. mučednice Ludmily do baziliky sv. Jiří na Pražském hradě, pořádané pravoslavnou církevní obcí Zvěstování přesv. Bohorodice v Praze 2, Na Slupi.

30. 9. konat archijerejskou sv. liturgii a vizitaci církevní obce v Litoměřicích (9.30 hod.)

Milíře

Naše církevní obec prožívala v polovině července chvíle velké duchovní radosti. V neděli, 15. července, k nám zavítala Jeho Vysokopřeosvícenost Kryštof, archiepiskop pražský a českých zemí. V místním chrámu sv. apoštolů Petra a Pavla sloužil společně s duchovními božskou liturgii, které předcházelo uložení svatých ostatků do nového prestolu. Bohoslužeb se zúčastnilo na půldruhého sta věřících z Tachovska, okolí a dokonce přijeli hosté i ze Slovenska.

Vladyka Kryštof rukopoložil na diakona bratra Milana Horváta z Tachova. Přítomný byl také plukovník protojerej John W. Stefer, velící kaplan US ARMY v Evropě, který s vladykou spolusloužil. Mezi hosty byl také p. Tomáš Holub, hlavní kaplan AČR a p. Ivan Havlíček, kaplan AČR v západních Čechách. Římskokatolíky zastupoval p. René Milfait.

V závěru liturgie vladyka Kryštof vyznamenal několik členů naší církevní obce: bratra Ivana Polanského z nedaleké Branky řádem sv. Cyrila a Metoděje in memoriam – za jeho celoživotní práci pro Pravoslavnou církev, péči o kapličku v Brance a kantorování při bohoslužbách. Za všechny pozůstalé převzal řád z rukou vladyky nejstarší syn Michal Polanský z Branky. Druhý řád sv. Cyrila a Metoděje obdržel br. Vasil Lenděl, dlouholetý starosta církevní obce a člen eparchiální rady, za svou obětavost, péči o chrám a práci pro větší slávu pravoslavné církve. Kromě toho obdržela děkovný dopis jeho manželka, sestra Marie Lendělová, a sestra a Žofie Baniasová za dlouholetou příkladnou péči a údržbu kapličky Narození Přesvaté Bohorodice v Oboře.

Horký letní den pokračoval na pozvání nově rukopoloženého o. diakona příjemným posezením v jeho rodiném domku v obci Písařova Vesce u Tachova. Přítomní hosté pak strávili příjemné chvíle v družném rozhovoru s vladykou, duchovními a dalšími hosty.

Přejeme touto cestou vladykovi Kryštofovi, aby mohl ještě dlouho mezi nás přijíždět a společně se s námi modlit, o. diakonu Milanovi, aby jej Hospodin Bůh posiloval v jeho nastávající službě, a všem vyznamenaným nechť Hospodin Bůh udělí své požehnání na mnohá a blahá léta!"

kv, jh

Vznik církevní obce

Před časem vznikla v Rokycanech romská církevní obec při chrámu Přesvaté Trojice. Tato misijní farnost naší církve se stále utváří a to s otcovskou láskou a pod pastýřským dohledem Jeho Vysokopřeosvícenosti vladyky archiepiskopa Kryštofa.

Třebaže je v začátcích, má již několik set členů. Byl ustanoven sbor starších. Shání se peníze na opravu chrámu a stavbu centra ROMSKÉ DUCHOVNÍ MISE naší církve.

Obec je zatím spravována plzeňským duchovním otcem prot. Janem Polanským, avšak již příští rok bude mít romská farnost svého duchovního, který tento rok dokončije bohoslovecká studia v moldavské metropolii v Rumunsku.

Za sbor starších Romské Pravoslavné obce v Rokycanech Mikuláš Giňa

Dětský letní tábor

Romská církevní obec v Rokycanech uspořádala prostřednictvím sdružení Vize-Roma od 30. 6. – 7. 7. letní dětský tábor. Tábor byl určen dětem od 5 do 15 let. Sešlo se na třicet účastníků plus osm vedoucích. Radovánky začínajícího léta si děti užívaly v krásném prostředí v Cheznovicích u Rokycan. Děti se chodily koupat do nedalekého rybníku, konaly se soutěže, biblické besedy a u táboráku se zpívaly romské písničky.

Poslední večer se konal závěrečný karneval. Čas uplynul velice rychle a děti se nerady loučily, avšak již brzy chystáme podobná setkání.

Josef Horvát a žalmista David Dudáš

Není vaření jako vaření!

Ráda bych se s vámi podělila o své nevšední, ale zato velice příjemné zážitky a dojmy při vaření na církevním prázdninovém pobytu v Těšově u Mariánských Lázní. Jednalo se dvoutýdenní pobyt dětí se zaměřením k pravoslaví. O děti se starala manželka duchovního otce Mastíka z Aše, která se jim s obětavostí a láskou plně věnovala. Učila se s nimi poznávat lásku k Bohu, prohlubovala jejich věroučné znalosti od Adama a Evy až po současnost. Nezůstalo jen u náboženství, ale v programu pobytu byly i praktické znalosti z oblasti přírody, poznávání ptáků, stromů, houbaření atd. Nezapomínalo se ani na sport, největší oblibu si získal fotbal. Děti se během svého pobytu naučily mnohé náboženské písně, které si dokonce tak oblíbily, že si je ve volných chvilkách samy prospěvovaly. Jako příklad mohu uvést malou Marušku Lendělovou, která si jak při hraní, tak při úklidu velmi mile a procítěně prozpěvovala píseň Oslavujte Boha. Tato píseň se stala mezi dětmi velice oblíbenou.

S dojetím mohu přiznat, že mě velice potěšil vztah dětí k Bohu a církvi samotné, děti se mezi svými vrstevníky za svoji víru nestydí a hrdě se k ní hlásí a se samozřejmostí se o ní baví bez jakýchkoli zábran.

Nezapomenutelným zážitkem pro ně byla účast na křtu bratra Cypriána, osmnáctiletého studenta z Prahy. Na popud vladyky Kryštofa si děti mohly samy určit místo křtu. Byl jím zdejší těšovský potok. Před samotným obřadem byl tento potok posvěcen na Jordán, ve kterém byl posléze slavnostně za spoluúčasti všech bratr Cyprián pokřtěn.

Chtěla bych děti, které zde pobývaly od 1. do 14. 7. 2001, touto cestou srdečně pozdravit, ráda na ně vzpomínám a přála bych jim, aby se jim dobře dařilo ve škole, ale hlavně aby v nich zůstala víra, aby se jejich modlitby a písně vznášely k nebesům jako vůně květin.

Ještě bych upřímně chtěla poděkovat vladykovi Kryštofovi za to, že jsem mohla vařit, rovněž že jsem poznala tyto báječné děti, ale hlavně, že vůbec vznikla možnost uspořádat tyto církevní pobyty. Pro děti bylo velkým potěšením, že se zde mohly setkat se samotným vladykou Kryštofem, který jim věnoval svůj drahocenný čas.

Společně s dětmi se aktivně zúčastnil na přípravě i průběhu táboráku, při opékání buřtů si s nimi popovídal jako pravý kamarád.

Ná závěr všem požehnal a popřál hodně Boží lásky.

Bůh vám žehněj! Anna Kulhánková

Těšov

Již tradiční jsou letní setkání dětí a mládeže v této malé vesničce na úpatí Slavkovského lesa. První týden v červenci se o 16 dětí duchovně staral o. Vlasimír Kulakov z Tachova, druhý pak osobně vladyka Kryštof, archiepiskop pražský. Oběma pomáhala sestra Jana Demjanová z Prahy. Každý den začínal a končil modlitbami, které si všechny děti velmi oblíbily. A jak tomu bývá, všechny si předcházely hlavně „tetu kuchařku", sestru Annu Kulhánkovou ze Sokolova, která jim vždy něco dobrého uvařila, často i navíc a mimo plán.

Druhé setkání, desetidenní, které navazovalo na první a zůčastnilo se ho rovněž 16 dětí. Duchovně se o všechny staral vladyka Simeon, episkop olomoucko-brněnský, který v 60. letech tradici letních setkání v Těšově zakládal. Všestranným pomocníkem druhého turnusu byl br. Jan Křivka nejml. z Františkových Lázní.

Nesmíme zapomenout na mátušku Kateřinu Mastíkovou z Aše, která již několik let po sobě nese na svých bedrech břemeno organizace. Činí tak s velkou láskou a obětavostí. Bez ní by se bezesporu jen těžko mohla podobná setkání uskutečňovat. Naše díky patří také br. Ivanu Ferkovi z Těšova, jehož stavební firma objekt rekonstruovala. Poděkování patří také prot. Janu Křivkovi a celé rodině, která o dům pečuje. -jh-

Farní rada pravoslavné církevní obce v Teplicích blahopřeje d.o. Evženu Freimannovi k životnímu jubileu a zároveň k úspěšnému vykonání nostrifikačních zkoušek, svého římského studia, na Pravoslavné fakultě Prešovské university. Otec Evžen přes své velké pastorační zatížení dokázal si své studia ve všech okresech nostrifikovat na výborně.

Přejeme mu mnoho dalších studijních úspěchů k dalšímu pokračování v licenciátním studiu, ke kterému získal z teplické farnosti dalších devět pravoslavných věřících. Věra Szmudová,

Pravoslavná církevní obec v Teplicích

Dětem

Pro vás děti máme hezkou omalovánku ikony Proměnění Páně. Rodiče vám ji mohou k omalování okopírovat.

Váš strýček Čestmír.

Vydává Pravoslavná církev v českých zemích, P. O. Box 655, CZ–111 21 Praha 1.

Hlavní redaktor: Dr. Čestmír Kráčmar, Soukenická 10, 110 00 Praha 1. Technický redaktor: Boris Havel.

Redakce si vyhrazuje práva na případné úpravy, či krácení zaslaných příspěvků.

Uzávěrka každého čísla je 10. den předcházejícího měsíce. Vychází druhý týden v měsíci.

Litografie Lokša PrePress Rakovník, tisk Tuček tiskárna Rakovník.

Rozšiřuje PNS. Jedno číslo Kč 16, –, pro předplatitele u distribučního střediska v Praze Kč 15, –.

Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p. ,

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.