REDAKČNÍ POZNÁMKA

Vážení bratří a sestry,

červnový Hlas pravoslaví nás přivádí k přemýšlení o Svaté tajině pokání. Hledejme a nacházejme v ní radost z odpuštění. I náš duchovní zápas může změnit svět, ve kterém je stále mnoho pravoslavných ve válečném nebezpečí!

Nemůžeme v Makedonii nevidět podobnost neblahého vývoje s událostmi, jež předcházely bombardování Jugoslávie. Opět je tzv. „světové společenství" znepokojeno zabíjením, ale nikdo nedokáže zastavit pár zločinců. Kéž Pán nedopustí další krveprolití.

vaše redakce

Svatá tajina pokání

Po uplynutí světlého paschálního období a svatodušním týdnu se před námi otevřel opět čas postní. Po neděli všech svatých totiž začíná apoštolský půst, kterým církev zdůrazňuje vážnost svátku svatých Petra a Pavla, jako zářivých vzorů hlavně v apoštolském a misijním díle tolik důležitém v každé době, zvláště pak v době naší. Žádné delší postní období nepozůstává jen z prostého jídelníčku, bez masa, mléka a dalších produktů živočišného původu a odříkání si zábav a světského veselí. Půst je též časem zintenzivnění duchovního života konáním poutí, skutků milosrdenství a časem přípravy k přijetí svaté tajiny pokání.

Nemusíme opakovat, jak jsou dnes především pojmy „pokání" a „hřích" modernímu člověku nesympatické. I některým pravoslavným křesťanům zasaženým světským myšlením dnešní doby se nechce vyznávat hříchy u duchovního otce – zpovědníka. Víme však, že k dosažení pro nás tolik důležitého Božího odpuštění, není jiné cesty. Archijerejové a jimi řádně vysvěcení duchovní otcové jsou nástupci svatých apoštolů, kterým řekl sám Ježíš Kristus „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás…. přijměte Svatého Ducha. Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu budou zadrženy." (Mt 20, 21 – 23)

Svatá tajina pokání je tudíž jedním z vážných Božích ustanovení. Archijerejové a duchovní otcové odpouštějí hříchy na místě Boha Slova, Ježíše Krista. Věřící člověk, který pro hřích ztratil společenství s Bohem, je odkázán na svatou tajinu pokání.

Hřích, jako vědomé a dobrovolné porušení Božího řádu nebo nekonání dobra, totiž není jen soukromou věcí každého z nás. Selhání v uskutečňování Božího řádu i zcela uvnitř člověka má přímý vztah nejenom k Bohu, ale i k celému světu, ke všem lidem a přírodě. Hříchem zhoršujeme stav světa a narušujeme společenství církve. Svatí otcové často přirovnávali hřích k nemoci. Když je jeden úd v těle nemocný, jsou zasaženy a trpí tím i všechny ostatní údy. (1. Kor. 12, 26)

Protože hřích předně poškozuje společenství církve, musí se náprava dít v tomto společenství za účasti člověka církví pověřeného. Ostatně ani žádný archijerej nebo duchovní otec nemůže rozhřešit sám sebe. Je odkázán na jiného zpovědníka. Každý, kdo před Bohem selhal, a bohužel selháváme denně všichni, aby své selhání napravil, musí dosáhnout odpuštění ve svaté tajině pokání a nechat se vést úskalím duchovního života zpovědníkem a touto vzácnou svatou tajinou se vrací opět do církevního společenství. Nemusíme přitom zkoumat, jakými duchovními či etickými kvalitami se vyznačuje náš zpovědník. Vězme, že je také jenom člověk a jako všichni selhává a sám potřebuje odpuštění. Blažený Augustin (r.354 – 430) o tom napsal: „Jestliže požadujeme od zpovědníka, že musí být svatý, pak to znamená, že svoji naději vkládáme do člověka, nikoliv do Boha." Kdyby odpuštění hříchů záviselo od svatosti zpovědníka, nikdo by si nemohl být jist, že nám byly hříchy odpuštěny. Ve svaté tajině pokání je však prostřednictvím zpovědníka činný sám Bůh. Můžeme být proto jisti, že nám byly všechny upřímně vyznávané hříchy odpuštěny.

Nelehké je však ono upřímné vyznání hříchů. Strach ze zpovědi začíná u naší neupřímnosti. Lidská hrdost nám brání přiznat si své viny. Člověk se rád cítí i sám před sebou bez chyby. Jen v upřímném sebepoznání, když si před sebe postavíme pomyslné zrcadlo vznešeného Božího zákona a nebudeme si nic o sobě nalhávat, učiníme opravdové vyznání.

Všechna svá selhání musíme jasně pojmenovat, aby je mohl zpovědník posoudit. Není vševědoucí, musí se o nich od nás dozvědět. Někteří lidé mají zábrany vyznávat své hříchy před někým, kdo je dobře zná. Tyto zábrany účinně pomáhá překonat skutečnost, že duchovní osoba, která zpovídá, je vázána povinností mlčet. Je to vůbec nejpřísnější duchovenská povinnost.

Každý pravoslavný křesťan má mít svého zpovědníka, který jej dobře zná a jemuž se osobně svěřuje do duchovní péče. Praxe společné svaté zpovědi je přípustná jen v nouzi, když je kajícníků mnoho a čas nedovoluje, aby se každý jednotlivě vyzpovídal. (viz Pravoslavný katechizmus sv. vladyky mučedníka Gorazda, 703. článek) K přijetí svaté tajiny pokání se musíme vždy důkladně připravit postem a modlitbami a nedopustit, aby vážnost přípravy poškodil spěch a roztržitost.

Na častou otázku, jak se zpovídat, odpovídá metropolita Antonij, lékař a jedna z největších současných duchovních osobností žijících v Londýně dobře známá i ze stránek našeho časopisu: „Vyznávej se tak, jako by to byla tvoje poslední zpověď. Uvědom si, že již za chvíli nemusíš žít a již nebudeš mít nikdy možnost vyznat své hříchy."

Taková představa je pro každého velmi užitečnou pomůckou jak při zkoumání svého nitra, tak při vyznání lítosti ze selhání i učinění pevného předsevzetí více nehřešit. Pohled do sebe a současně i proměna smýšlení o způsobu života je krásně vyjádřena v podobenství o marnotratném synu. Když prohýřil všechny peníze a měl nouzi, šel do sebe a rozhodl se: „...vstanu a půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě." (Lk 15, 17 – 18)

Toto vyznání dokonale přibližuje proces obrácení od zlého k dobrému a hledání odpuštění. Marnotratnými syny jsme před tváří Boží všichni. Jako on se musíme rozejít se hříchem a litovat, že jsme jednali proti Boží vůli. Nebeský Otec nám také odpustí, jakmile se k němu s lítostí obrátíme a dáme zvážit závažnost svého poklesnutí svému zpovědníku s předsevzetím je už neopakovat. Lítost proto nemůže být opravdovou lítostí bez úmyslu napravit, co jsme svým počínáním způsobili a již svá selhání neopakovat. Nikdy též nesmíme zapomínat na prosbu z modlitby Páně Otče náš: „...Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim„ (Mt 6, 12). Odpouštěním druhým snižujeme množství vin kolem sebe a dáváme prostor k navázání nového vztahu k Bohu i k bližním.

Avšak všichni dobře víme, jak se nám nedaří dostát svým předsevzetím. Opět upadáme do hříchu a většinou do toho samého. Přesto jsme povoláni k tomu, abychom vždy opět všeho upřímně litovali a doufali v Boží milost, že se ze své slabosti nakonec přece jednou vyléčíme. I velicí poustevníci na poušti, když se jich ptali na to, co tam dělají, odpovídali pokorně: padáme do hříchů a opět z nich vstáváme a znovu padáme a vstáváme.

Veškerá selhání proti Božímu řádu se nám ve svaté tajině pokání úplně odpouštějí. Jejich následky však zůstávají. Lze jistě vrátit odcizenou věc a má to tak být. Ale jak napravit pomluvu nebo pohoršení, které jsme svým špatným jednáním způsobili ? Následkem učiněných jednání je také mravní necitlivost, náklonnost ke zlému, nerozhodnost konat dobro. Proto potřebujeme nutně duchovní léčení v podobě rad zpovědníka, který nám k nim ukládá také konání zvláštních modliteb přesahujících základní modlitební pravidlo nebo větší skutky milosrdenství k bližním či podmínky k přijetí sv.eucharistie a bdí nad naším duchovním růstem. Zmíněnou duchovní léčbu nazýváme „epitimií", která je součástí svaté tajiny pokání. Někdy znamená i vyloučení z možnosti přijímat sv. eucharistii na určitou dobu.

Zpovědník nám nakonec udílí – po řádném vyznání hříchů, upřímné lítosti s předsevzetím i pokorném přijetí epitimie – odpuštění. Neodpouští nám, jak jsme již zdůraznili, člověk, ale samotný Bůh. S odpuštěním přichází do srdce pokoj, který nemůžeme získat lidsky žádnou sebelepší radou nebo účastí.

Měli bychom být vděční za to, že se můžeme zpovídat a využít k tomu apoštolské postní období. K Bohu se tak smíme obracet jakoby v „novém křtu slzami". Svatou tajinu pokání tak nazývají někteří duchovní učitelé, kteří nám tím chtějí říci, že po vykonané zpovědi začínáme úplně nový život. Jsme opět Božími dětmi, čistými jako právě napadaný sníh.

archiepiskop Kryštof

Svaté svatým

Bůh otec v ikonách

Není pochyby: sám o sobě je Stvořitel nevyjádřitelný, nezobrazitelný. Proto starý Izrael kladl takový důraz na druhé přikázání. (Ex 20,4; Deut 5,8) Pravoslavná duchovní zkušenost ví, že je možné vymezovat Boha pouze negativně, apofaticky: „nikoli v tom, co je (tedy nikoli v souladu s naší hmotnou zkušeností), nýbrž v tom, co Bůh není" (Vladimír Losskij: Dogmatická theologie I/2). Zároveň s antropomorfními obrazy Hospodina bychom se měli v mysli zbavit vazeb těchto obrazů k čemukoli, co by Jej chtělo poutat k smyslovým představám – dokonce včetně kosmické slávy Páně, všeho definovatelného (např. nebes s anděly) a úvah o jednotlivých Tvůrcových vlastnostech, ba měli bychom vyloučit všechny lidsky ohraničené spekulace o Božím bytí. Teprve až přestaneme pomocí vžitých termínů řešit otázky Jeho „existence", můžeme se „do Něho vnořit" a vzývat Boha „nadnebeského".

Přesto, chceme-li se o Něm a o cestě k Němu jakkoli dorozumět, nezbývá nám než se uchylovat k symbolům. Už velmi záhy byla propracována hluboká symbolika východní Církve, která se stala jakýmsi „jazykem", jímž je možno „hovořit" o věcech nevyslovitelných a nepředstavitelných, které přesahují poznávací schopnosti a jakoukoli ověřitelnou zkušenost. Svůj základ mají tyto symboly v Bibli. Aby se Boží realita stala sdělitelnou, museli se svatopisci uchylovat k antropomorfním přirovnáním. Starozákonní Hospodin „čichal", „sytil se" masem obětovaných skopců, býval jimi dokonce „přesycen". Adam slyšel jeho „kroky" v zahradě Eden.

Symbol ruka

Podobně čteme, že Bůh „vztáhl ruku" a bil Egypt (Ex 3,20), David si přál raději padnout do „rukou" Božích než lidských (2 Sam 24,14) a Job si uvědomoval, že život všeho živého spočívá v Hospodinově „ruce" (Job 12,10). Táž „ruka" si spolehlivě najde nepřítele (Ž 104,28), dolehne na hříšníka (Ž 32,4), ale také se otevře a nasytí spravedlivé (Ž 104,28). K proroku Ezechielovi se v babylonském zajetí vztáhla „ruka, a hle, v ní knižní svitek" (Ez 2,9), popsaný žalozpěvy, „lkáním i bědováním". Ježíš na kříži odevzdal svého ducha do „rukou" nebeského Otce (Lk 23,46). Podle alexandrijského episkopa Kyrilla (5. stol.) stvořil Bůh všechno „vlastní rukou" skrze Slovo, které pak na sebe přijalo lidské tělo.

Není tedy divu, že jedním z nejstarších výtvarných symbolů Boha – Stvořitele byla Všemohoucí ruka, vysouvající se z nebeského oblaku. Nalezli bychom ji už v katakombách a potom v deskových obrazech, nástěnných malbách i iluminovaných rukopisech po celý středověk na Západě a stejně tak i na Východě.

Symbol oko

Zároveň je Bůh považován za vševidoucího. Všechny naše kroky střeží Boží oko. Zachariášův sedmiramenný svícen (menora, stojící v čele Šalamounova chrámu, ale i současného chrámu pravoslavného) představuje „sedm očí Páně", prohledávajících svět (Zach 4,10) a na správnost lidského konání Hospodin „dohlíží" i podle knihy Přísloví (Př 22,12). „Sedm očí" má i Beránek Janovy Apokalypsy (Zj 5,6). Když Izrael putoval pouští, Panovník v oblaku jej chránil „jako zřítelnici oka" (Dt 32,10). Boží oko, pronikající hluboko do nitra věřícího, hrálo v křesťanské ikonografii vždy důležitou úlohu. Na Západě je pak od poreformačních dob často umisťovali do trojúhelníku, graficky vyjadřujícího Trojjedinost.

Symbol paprsek

V byzantských ikonách naznačuje Boží aktivitu nejen ruka a oko, ale stále častěji také paprsek, od jistého bodu trojitý, mířící z oblohy do nitra země, prozařující pozemskou hmotu a zahánějící temnoty (Jan 1,5). Proráží například skálu a vniká do platonské jeskyně, v jejichž hlubinách se zrovna rodí Immanuel. Ve výjevu Janova Křtu Páně směřuje z oblak k hlavě Spasitele. Vypovídá o Otci, který miluje svého Syna, jeho trojí rozštěpení však zároveň prozrazuje, že je paprskem celé Boží Trojice. Sám Otec však zobrazován nebývá.

Přesto se v četných malířských i sochařských dílech od 15. století zejména na Západě objevuje Hospodin jako „Stařec dnů" Danielovy knihy s dlouhým stříbrošedým plnovousem, v „obleku jako bílý sníh" a s „vlasy jako čistá vlna" (Dan 7,9). Trochu zde připomíná ugaritského „Otce let", což je v eposu o Dan´elovi jeden z titulů kananejského boha Ela. I když je znám v řadě vynikajících západních zpodobení Trojice (bratři Eyckové) a ve vrcholné formě třeba na Michelangelových
freskách stropu Sixtinské kaple, skutečně křesťanskému pohledu je takové vyjádření Boha zcela cizí. Hospodin zůstává nezobrazitelný.

A přece je jediný způsob, jímž lze výtvarně postihnout Boha jako lidskou postavu. Dá-li se totiž o Něm jakkoli hovořit v řeči postižitelné smysly, pak jedině v souvislosti s Kristem, který se vtělil. To „něco, co nelze vymezit", se stalo člověkem a zůstalo přitom Bohem. Teprve v Kristu odhaluje Bůh člověku Sebe. V Něm Jej poznáváme pozitivně, katafaticky.

Jak třeba zpodobnit stvoření světa? Nikajsko-cařihradské Vyznání víry ví o Kristu, že tu byl od počátku a že „skrze Něho všechno je stvořeno". Jak tedy zobrazit Pána všehomíra ve chvíli, kdy tvořil svět, kdy člověku vdechl duši a uvedl jej do ráje? Ne jinak, než jako Krista. S takovým Kristem, skrze Něhož vzniká kosmos, se setkáváme například v pravoslavné mozaice Stvoření světa v kapli královského paláce v Palermu z 12. století.

Nejvýmluvnějším zpodobením Trojjediného Boha ve východokřesťanské oblasti je však ikona Starozákonní Trojice (Filoxenia, Vetchozavětnaja Trojica), zobrazující tři zcela stejné a vzájemně rovnocenné postavy. Je to vlastně výsek z výjevu Hostiny u Abraháma při božišti Mamre (Gen 18,1-15). Abrahám a Sára však již chybí. U stolu s předloženými pokrmy sedí Hospodin ve třech osobách. Starozákonní Trojice se rozšířila zejména v Rusku. Autorem nejslavnější ikony s tímto námětem, vytvořené někdy kolem roku 1411, byl mnich Trojicko-Sergijevské lávry (a později Andronikova monastýru) Andrej Rublev. Ruská pravoslavná církev jej v uplynulých letech prohlásila za svatého. Mohli bychom říci, že snad právě toto zpodobnění Boha Otce, který se zjevuje v lidstvu jako Syn a zároveň Duch Svatý, je z uvedených nejpravoslavnější, pravoslavné víře nejbližší.

PhDr. Otakar Aleš Kukla

Duchovní život nezávislý na době

Negativní stránky naší současnousti vytvářející významnou část ovzduší, které jsme přinuceni dýchat.

Na druhé straně máme Pravoslaví – to jest zjevení Boha své Církve. Je nám podáváno 2000 let a je velmi bohaté – obsahuje svědectví Písma svatého i díla svatých Otců. Pomáhá nám mít jasný duchovní názor a zákon duchovního života.

Duchovní život a jeho cíle nejsou závislé na době. A opravdu víme, že od okamžiku prvního hlásání Evangelia do současnosti se ze všech koutů světa shromažďují lidé stejného druhu, aby se stali syny Království nebeského. Všichni tito lidé mluví jedním jazykem, navzájem se znají, protože prošli stejným bojem duchovního života.

Svatí Otcové o posledních časech říkali, že budou velmi špatné – nebude velkých znamení, jako tomu bylo v ranných dobách apoštolských nebo když bylo prvními mnichy vykonáno tisíce zázraků – velcí Otcové křísili mrtvé, i událo se množství nadpřirozených jevů. A tito svatí Otcové tvrdili, že přijdou doby, kdy podobné udivující zázraky skončí, že před koncem světa nebude téměř nic podobného. A ti, kteří se vydají cestou spásy, se na první pohled nebudou lišit od ostatních, s výjimkou toho, že u nich nějakým způsobem nezahyne boj se všemi těmi pokušeními. Již jen prosté zachování si jiskry pravé křesťanské víry, bez zázraků a nějakých zvláštních znamení, je učiní tak velkými, možná mnohem většími, než byli velcí Otcové konající divy – pokud přetrpí až do konce.

V naší době je vnější aktivita pro pravoslavné křesťany velmi omezená ve srovnání s dobou minulou. Přesto však je vnitřní duchovní život stejně možný, jako dříve, pro ty, kteří se nechtějí vzdát boje. A skutečně, když se kolem sebe rozhlédneme, vidíme velmi dojemné příklady: svatý Jan Kronštadský – učinil mnoho zázraků, možná více, než kdo jiný v Církvi, světitel Nektarij Eginský v Řecku – pokorný muž, opovrhovaný pro špatné spravování své eparchie, avšak divotvorce, zvláště po smrti, dále náš archiepiskop Jan, který žil v této zemi, chodil po ní a nejednou ušel 40 mil pěšky, docházeje do k nám, požehnávaje celý kraj, zvláště pak Kurskou ikonou Matky Boží.*

Když vidíme tyto velikány duchovního života, přesvědčujeme se o tom, že JE MOŽNÉ něco dělat dokonce i v našich nešťastných časech.

* Jan (Maximovič), archiepiskop sanfranciský (1896 – 1966) zakladatel Bratrstva ctihodného Germana Aljašského, ve kterém duchovně rostl jeromonach Serafim. Více o jeho životě si můžete přečíst v Pravoslavném kalendáři z roku 1997.

jeromonach Serafím Rose,

přeložil o. Patrik

Vladyka Jan (Maximovič)

OkamžiK osvobození

Hle, dítko duchovní…

„Není nikoho, kdo by živ byl a nehřešil." čteme v modlitbách Církve a víme, že všichni lidé potřebují „spasitelné pokání". Ano, všichni jsme nositeli hříchu a nikdo z nás nemůže vejít do Království nebeského, aniž by vykonal pokání před Bohem. Naše pokání může mít řadu tváří a podob, od té čistě duchovní a neviditelné, v podobě „zkroušeného srdce, jímž Bůh nepohrdne.." (Ž 51.19), až po tu nejviditelnější – svatou tajinu pokání, svatou zpověď. Snad tato podoba pokání připadá někomu méně nespoutaná a přímá, snad někomu připadá příliš církevní, vždy nám však dává jistotu odpuštění a svědectví našich spolubratrů ve víře.

Říká se, že pokání stojí na počátku všech (dobrých) věcí. A říká se také, že podle zpovědi poznáme, jaký je kdo křesťan. Ano, je to nepochybná pravda duchovního života, upřímná k nám všem rovným dílem. Z každodenního života pak známe ještě jednu velmi prostou skutečnost, kterou si ovšem málo uvědomujeme, totiž že dobře děláme zpravidla jenom to, co děláme rádi. Stojí zde tedy hned zpočátku nepříjemná otázka: Zpovídáme se rádi? Vždyť zpověď znamená přijít do duchovní léčebnice, znamená přijmout duchovní uzdravení. Jistě, málokdo z nás chodí rád k lékaři, zároveň ale víme, že zanedbání tělesné nemoci se vždy obrátí proti nám. Vždyť kdo je vážně nemocen, spěchá k lékaři a netrpělivě očekává výsledky vyšetření. A jak rychle spěchá vůz záchranné služby s vážně zraněným! Takřka všem to připadá přirozené. Bohužel, ne tak v oblasti duchovní.

Jsou lidé, kteří chodí do chrámu a přitom nebyli roky u zpovědi. Často se stává, že duchovní nejen že nepřesvědčí tyto spící věřící, aby svůj postoj změnili, ba nedozví se ani důvody jejich chování. Nepotřebují lékaře? Nebo jsou snad na takové duchovní úrovni jako eremité, kteří se vzdálili z tohoto světa? S politováním je třeba říci, že tito naši bratři a sestry vydávají pouze mlčenlivé svědectví o své soběstřednosti, o tom, jak mezi nás sice chodí, ale ve skutečnosti Církev snad ani nepotřebují. Budeme snad tvrdit, že někoho milujeme, když jej za celé roky ani nepozveme na návštěvu?

Jsou lidé, kteří ke zpovědi přijdou. Ale z jakési povinnosti. Snad se neprohřeším proti zpovědnímu tajemství, když povím krátký příběh. Do chrámu přišel s maminkou mladík. Zpovídal jsem a přistoupil i on. Viděl jsem ho poprvé. Nejprve jsem ho jemně poprosil, aby vyndal ruce z kapes. Pak jsem vykonal modlitby a řekl: „Co chceš povědět, bratře?" – Mladík hodil rameny. Jeho obličej byl k smrti znuděný. „Ty tu jsi kvůli mamince, viď?" – „Jo." – „Tak běž v pokoji a přijď, až budeš chtít přijít kvůli Pánu a svým hříchům". Nuže, milý čtenáři, shledal jsi patrně se mnou, že jsem ani nemohl nic vyzradit.

Ke zpovědi nepřicházejí lidé jen kvůli tomu, aby vyplnili (opožděná) přání svých rodičů. Mnoho lidí také přichází ke zpovědi kvůli knězi nebo kvůli „Církvi" a pravidlu. Mnoho lidí se také zpovídá „knězi" a nikoli „před knězem" jakožto svědkem pokání před Bohem. Zkrátka jdou ke zpovědi, protože to jaksi jinak nejde. Patříme-li už mezi tyto nešťastníky, mysleme na otce duchovního tak usilovně jako před zpovědí také v okamžiku pokušení. Vždyť hříchem nejenom opět přibíjíme Pána na kříž. Náš duchovní otec je spoluzodpovědný ne-li za náš život, pak jistě za rozhřešení, které po něm žádáme. On pokládá na naši hlavu epitrachil, jehož druhý konec spočívá na jeho šíji!

Bohužel, mnoho věřících také vyhledává společnou zpověď a vyhýbají se tak zpovědi ušní. Nechceme zde lacině napadat jakoukoli praxi vlastní naší církvi. Hranice mezi formální zpovědí a skutečným pokáním nemusí být a patrně ani není totožná s hranicí mezi výše uvedenými způsoby této tajiny. Přiznejme si ovšem upřímně, že pro mnoho z nás není „společná" zpověď duchovně dostačující a že většina z nás není schopna nebezpečí povrchnosti s ní spojenému čelit.

Další duchovní nemocí projevující se při svaté zpovědi je také příliš podrobné popisování hříchů. Někteří lidé jsou schopni duchovnímu několik okamžiků před svatou liturgií popisovat své nemravnosti s takovou „pečlivostí", že tento má pak potíže liturgii důstojně odsloužit. A čím pečlivější je opisování jejich skutků, jež si někdy přímo sadomasochisticky vychutnávají, tím více mají svoji zpověď za zdařilou.

Jiní lidé jsou zase nemocní tím, že při zpovědi věnují většinu času hříchům jiných lidí. Duchovní kolikrát s úžasem poslouchá „pokání" sestry X. sestávající převážně z toho, že bratr Y. pije a bratr Z. lže (což sestru X. pohoršuje a „zkroušeně" to sděluje otci).

Velmi jemnou léčkou našeho nepřítele je pak zvláštní a duchovně již méně patrný posun od skutečného pokání. Obzvláště s ním budeme bojovat tehdy, jestliže se zpovídáme častěji. Člověk se při takové praxi poměrně snadno naučí zvláštnímu a ve své podstatě řemeslnému a chladnému „sebemrskání". Ano, napíšete si lísteček s hříchy a budete na něj psát: jak nemilujete Boha, bližní, jak se málo modlíte, postíte atd. Nebude pro vás těžké před duchovním předvést desetiminutové dílko, ve kterém na sebe budete zlořečit a vyjmenovávat své nedostatky, byť pravdivé, ale vaše srdce bude přesto zcela studené a daleko od Boha.

Naším měřítkem pro hodnotu zpovědi by měl být především stav našeho srdce, projevující se v nejlepším případě pláčem nad našimi hříchy, a výstižnost a úplnost naší zpovědi. Jaká duchovní radost pro pastýře, má-li v pastvě tak zbožné ovečky, že nad svými hříchy upřímně pláčou! A jaká duchovní radost musí otce duchovního zachvacovat, jestliže on sám má tento dar!

Rozsáhlou pastýřskou otázkou, kterou se zde nemůžeme z nedostatku místa zabývat, je užívání dopředu sestavených zpovědních vyznání, častých např. v předrevoluční ruské praxi. Řekněme jen tolik, že tyto texty pro nás mohou být jak pomůckou, tak překážkou ke skutečnému pokání.

Nahlédli jsme tedy na některé z mnoha stránek svaté zpovědi. O jiných jsme pomlčeli. Jednu myšlenku bychom však měli uvést jako tečku za výše napsaným. Různé důvody máme, abychom se nezpovídali vůbec nebo se zpovídali špatně. Možná je ale tím hlavním důvodem nedostatek naší lásky k Pánu Ježíši Kristu. Vždyť kdybychom jej milovali celým srdcem, a hlavně, kdybychom si byli zcela jisti jeho láskou k nám, tím, že chce, aby byli spaseni všichni (modlitba sv. Basila před sv. přijímáním), snad by pro nás byla zpověď radostným obecenstvím s Pánem, snad by pak pro nás byla radostným okamžikem odpuštění, v němž se setkala Boží láska a naše víra. Zamilujme si tedy zpověď jako vzácný okamžik, v němž můžeme odhodit všechnu přetvářku, vnitřní pokroucenost, hru tohoto světa, a v němž se nám, napřímíme-li cesty Páně ve svých srdcích (Mt 3.3), dává možnost sladkého osvobození z vlastní nedostatečnosti a okovů pádu. Zamilujme si okamžik, v němž smíme otevřít okna své duše.

o. Antonij

Šli do boje se jménem Krista...

„V minulém čísle Hlasu pravoslaví jsme, drazí bratři a sestry, četli ve vyprávění starce Kyrilla o jeho cestě k Bohu, která vedla bojištěm II. světové války. Dnes se podruhé setkáváme s člověkem, jehož víra byla utvrzována v boji za vlast, a jehož Bůh podivuhodným způsobem přivedl právě ke starci."

Lidé přicházejí k Bohu různě. Pro Nikolaje Kravčenka byla cesta k Bohu nejen dlouhá, ale i velmi nebezpečná. Byla to cesta válečná.

Na vojnu byl povolán v roce 1983. Ke 21. stavropolské brigádě VDV se nedostal náhodou. Nikolaj se narodil na Čukotce a celé dětství prožil s otcem na lovu. Otec ho brával sebou od nejmladších let a učil ho životu v přírodě, chtěl z něho mít opravdového muže. Nikolaj se naučil skvěle střílet a to sehrálo rozhodující roli při jeho povolání mezi ostřelovače. Vojenskému řemeslu se stavropolci učili v Taškentu, v podmínkách podobných afghánským. Tam však nakonec nasazen nebyl. Po skončení služby se vrátil do vlasti. Mnoho pracoval a nakonec se stal ředitelem hřebčince.

„Do války, do Čečny, jsem si nežil špatně", vzpomíná. „Vše, co člověk potřebuje, jsem měl. Pouze tam uvnitř, v duši, cosi chybělo. Každý den jsem koukal na televizi, četl noviny – všude bylo pouze jediné. Všude Rusy a vůbec Slovany urážejí, jako bychom byli nějaká chátra. Krátce, v roce 1994 jsem se rozhodl vše opustit a odjet do Jugoslávie, na pomoc Srbům".

Jeho matka nejprve s jeho rozhodnutím nesouhlasila, ale nemohla najít odpověď na otázku: „A pokud by s tebou někdo udělal to, co se Srby a na pomoc by nikdo nepřišel jen proto, že ho matka nepustila?" Cesta z daleké Čukotky na Balkán vedla přes Moskvu. Zastavil se na pár dní v Moskvě, pobýval v Sergijev-Posadu, přivezl balíček pro krajana. Byl zcela ohromen velkolepostí Trojicko -Sergijevské lávry, o níž dříve neslyšel. Na této svaté zemi se v něm, podle jeho slov, utvrdila pravoslavná víra s novou silou.

Do Jugoslávie Nikolaj nedojel. V Abcházii se rozhodl ke službě v kozáckém praporu zvláštního útvaru (SPECNAZ – specialnoje naznačenije, jednotky zvláštního určení, pozn. překl.).

Po rozpuštění útvaru svedl Nikolaje osud s důstojníkem, kterého dobře znal. Nemusel Kravčenka dlouho přemlouvat. Znovu se přidal ke své brigádě.

V létě 1994 to už bylo jasné – válce v Čečně se nelze vyhnout. Na území povstalecké republiky se stavropolští rozvědčíci objevili dlouho před příchodem federálních vojsk. Seznamovali se s prostředím, zjišťovali, jak se vyvíjejí události, jak probíhají potyčky mezi příznivci Dudajeva a jeho opozicí.

Těsně před začátkem války se brigádě nedostávalo důstojníků. Velitelství vymohlo pro čtyři veterány, mezi kterými byl i Kravčenko, důstojnické nárameníky. „Specnaz" stavropolské brigády se dostaly do boje v prvních dnech války.

Realita byla mnohem horší, než bývá ve filmu. V noci z druhého na třetího ledna 1995 se dostalo osm průzkumníků, mezi kterými byl i Nikolaj, a čtyřicet nezkušených vojáků do obklíčení. Zkušení vojáci pochopili, že se odtud živí sotva dostanou. „Přichází chvíle, kdy každý z nás myslí na Boha...", zpívá se v písni. V takové situaci byl i Nikolaj Kravčenko.

„Řekl jsem: ´Hospodine, jestli se probijeme a zůstaneme naživu, postavím chrám. A když chrám nepostavím sám, budu alespoň na stavbě pracovat". Hospodin Bůh byl tu noc na straně ruských vojáků. 48 bojovníkům rvoucích se pěstmi se podařilo probít ke svým a dokonce beze ztrát.

„Ve válce je člověk jako syrové dřevo, které jde do ohně. Válka – to je oheň. Opálí se, nepotřebná slupka odpadne. Člověk přemýšlí o celém svém životě. Mezi námi bylo v Grozném za jedinou noc pokřtěno 200 lidí. Kněz neměl dost křížků, jinak by bylo pokřtěných ještě více. Zapamatoval jsem si jeho slova: „Jsem nejšťastnější kněz, neboť jsem slyšel jak šli vojáci do boje a volali: Kristus vstal z mrtvých!"

V devadesátémšestém roce se Nikolaj znovu vydal bojovat. Před odjezdem chtěl ještě pobýt v Trojicko-Sergijevské lávře. Tam se zpovídal starci Kyrillovi – duchovníku lávry. Otec Kyrill, sám bývalý voják, veterán Velké vlastenecké války, mu řekl: „Tvoje válka skončila", a navrhl mu, ať zůstane v lávře. „Nejprve jsme to bral na lehkou váhu, jaký může být z ostřelovače kněz? Ale potom jsem si vzpomněl na příhodu z Grozného. Vždyť proč nás Bůh zachoval živé? Já jsem slíbil Bohu postavit chrám a dosud jsem slib nesplnil... Vzpomněl jsem si ještě na jedno. Padl můj kamarád. A dva dny před operací v Gudermesu se mi o něm zdálo. Skočil jsem za pancíř a on řekl: „Buď opatrný, jsou tam – miny. Jestli nechceš slézt, modli se. Ráno jdeme do akce a v mé hlavě je: ...tak se modli." Dali jsme na nástrahy pozor a jako zázrakem jsme zůstali živí. Nikolaj se nerozhodoval najednou, ale nakonec zůstal v lávře. Po Čečně zvláště zde, v Trojicko-Sergijevské lávře, našel duševní rovnováhu.

„Vzpomínám, jak jsem jednou jel do Petrohradu v jednom kupé s lékařem z rehabilitačního centra. Řekl mi, že je nezbytně nutné, abych po návratu z války prošel rehabilitací. Když jsem mu řekl, že jsem v lávře, poznamenal: Žádné rehabilitační centrum nedokáže to, co chrám." Nyní již dva roky (1999) plní povinnosti zvoníka. Ze začátku bylo těžké přivyknout pravidelnému životu, tak kontrastnímu všedním dnům u „Specnaz".

„Bylo těžké odnaučit se příliš silným slovům. Na vojně slova nevolíš. Ale dnes jsem již odnaučil. Pokud někdy sprosté slůvko uletělo, cítil jsem, jakoby se mi na rty dostala špína. Upřímně řečeno, někdy bych si moc rád zastřílel, úplně jako narkoman. Vždyť jsem prožil celý život na lovu. Ale duchovní nemohou střílet. Brzy se, doufám, zbavím i této závislosti."
Ovšem některé specnazovské návyky využije i v lávře. Například horolezeckou přípravu. Společně se svým druhem Viktorem Afončenkem, také bývalým specnazovcem, ve výšce, ze které se točí hlava, čistí zlaté kupole chrámů. A někdy se sem pouze uchyluje před shonem a marností. Pokud je třeba, spustí se z 80ti metrové výšky, během několika minut. „Specnaz" se prostě nezapomíná.

Nikolaj má sen stát se diakonem a vrátit se na rodnou Čukotku. V Moskvě je podle jeho slov duchovních dost a tam, v dálce, je zatím bez kříže a kupole jeho chrám, který slíbil Bohu postavit. Opět se mu hodí jeho umění pracovat ve výškách. Rád by také pracoval s dětmi a učil je chránit svou vlast. Je si jist: pokud vláda nemůže vychovávat své budoucí ochránce, tak, jak je chápáno na Rusi, bere na sebe tuto starost pravoslavná církev.

„Člověk s křížem zachraňuje víc než člověk se zbraní." – řekl mi na rozloučenou bývalý ostřelovač, nyní zvoník Trojicko-Sergijevské lávry, Nikolaj Kravčenko.

Andrej Rodnov, z ruštiny přeložil Boris

Zpívejte všichni

Pověst o svátku ve svatohorském
bulharském monastýru „Důstojno jest" na svaté hoře Athos
„Jest vpravdě důstojno blahoslaviti Tebe Bohorodici..."

Na svaté hoře Athos se do dnešních dnů mj. zachovaly: bulharský monastýr Zograf svatého Jiří, kelie svatého Jana Kukuzela na území Velké lávry a kelie Důstojno jest na území monastýru Pantokrator. Svátek v této kelii byl ustanoven v důsledku zázraku, který se stal v roce 982.

Ve městě Kareia – centru svatohorských monastýrů – v jedné z četných malých kelii, která byla zasvěcena Zesnutí přesvaté Bohorodice, žil starý dobročinný mnich. Jmenoval se Gavril, právě tak jako jeho poslušník. Bylo zvykem, že každou neděli chodil na celonoční bdění do Kareie. Jeden sobotní večer chtěl starec odejít na všenoční bdění a řekl svému učedníkovi: „Synku, odcházím na všenoční. Ty zůstaň v kelii a modli se, jak dlouho vydržíš." Potom odešel. O půlnoci kdosi zaklepal na dveře. Bratr otevřel. Uviděl neznámého mnicha, který vešel do monastýru a zůstal tam na noc. Na jitřní službě se oba společně modlili. Když se dostali až k místu, v němž se zpívá modlitba k Bohorodici „Tebe nad cherubíny ctěnější", kterou napsal svatý Kosma Maximský, poslušník ji dozpíval do konce. Tehdy mnich, host, začal zpívat znovu, ale jinak:
„Jest vpravdě důstojno blahoslaviti Tebe Bohorodici. Vždy blahoslavenou a přečistou Matku Boha našeho" a k tomu potom doplnil: „Tebe nad cherubíny ctěnější" a dozpíval až do konce. Když to poslušník uslyšel, velice se podivil a řekl neznámému: „To jsem ještě nikdy neslyšel! A neslyšeli to ani starší monaši. My zpíváme jenom:,Tebe nad cherubníny ctěnější …´. Prosím tě, buď tak hodný, napiš mi tu píseň na památku. Já ji také budu zpívat přesvaté Bohorodici."

Mnich souhlasil. Požádal o tužku a papír, ale rozrušený poslušník psací potřeby nenašel. Neznámý řekl: „Dones tedy jakoukoli kamennou desku!" Přání bylo rychle vyplněno. Udivený poslušník pak sledoval, jak neznámý mnich psal píseň na kamennou desku prstem tak snadno, jako by to byla vosková tabulka. Písmena zůstala hluboce vryta do kamene. Potom se obrátil k překvapenému bratru a poručil mu: „Od této chvíle zpívejte všichni pravoslavní křesťané tak, jak jsem napsal!" Jakmile dopověděl, stal se neviditelným. Byl to anděl, kterého Bůh poslal, aby naučil věřící této andělské písni, důstojné Boží Matky. Možná, že to byl sám archanděl Gabriel ….

K tomuto dni je totiž napsáno ve starých minejích: „Sbor na počest archanděla Gabriela … po přesvaté Bohorodici". Když se starec vrátil z všenočního bdění, poslušník začal zpívat: „Důstojno jest" a ukázal mu kamennou desku s andělským písmem. Starec se divil tomuto zázraku. Vzali desku a odnesli ji do města Kareie. Ukázali ji starcům v radě. Řekli jim, co se stalo. Společně pak děkovali Bohu a přesvaté Bohorodici za tento zázrak.

Za nějaký čas se dostala zpráva o zázraku do Konstantinopole. Patriarcha Sisinij (995 – 998) chtěl prozkoumat okolnosti zázraku. Poslali mu tedy kamennou desku a dopis s popisem události. Tehdy patriarcha napsal všem pravoslavným patriarchům o zázraku a nové písni ke slávě Bohorodice. Od té doby se rozšířila andělská píseň do celého světa, aby ji mohli zpívat všichni pravoslavní křesťané. Ikona Bohorodice, před níž došlo ke zmíněnému zázraku, byla slavnostně přenesena svatohorskými starci do velkolepého chrámu města Kareia a umístěna na svatém oltáři, kde je dodnes. Kelii, v níž došlo k zázraku, začali nazývat „Důstojno jest". Dodnes v ní žijí bulharští mniši. Dolinu, v níž se nachází, nazývají „Pění", poněvadž v ní poprvé zazněla andělská píseň k přesvaté Bohorodici.

Pravoslavná církev slaví tuto událost a svátek ikony „Důstojno jest" 11. července.

Podle sinaxsaře sv. Nikodéma Svatohorce a sinaxsaře slovanské služby města Kareia – Svatá hora 1910,

napsal protopresbyter

Ing. Dimitrij Makedonov

Jak mluvit o víře? Co vlastně může pravoslavný křesťan na veřejnosti říci? Přiznejme si to. Mluvit na veřejnosti o tom, že jsme věřící a že dokonce jsme členy církve, bývá pro nás někdy nesmírně těžké. Máme spíše tendenci svoji víru skrývat a moc se s ní nechlubit.

Možná je to proto, že předchozí období násilné ateizace naší společnosti doznívá jenom pomalu a doba, ve které byla přísluš
nost k církvi vnímána jako jev zpátečnický a lidskému štěstí v komunismu nepřátelský, není vlastně až tak vzdálená. Přinejmenším jedna, nejpočetnější skupina našich současníků, prošla tvrdou školou tzv. vědeckého světonázoru a byla nekompromisně nucena, jak říkali komunisté – vyrovnat se s náboženskou otázkou. Ti, kteří se podle komunistických návodů s náboženstvím vyrovnat odmítli, zachovali si pevnou víru a zůstali aktivními členy církve a farnosti, se pak ve větší či menší míře museli vyrovnat s těžkostmi ze strany ateistické moci anebo alespoň se skutečností života občanů druhé kategorie. Není divu, že v této atmosféře se mluvení o víře nevyplácelo a rovnalo se nejednou vyznavačství, jehož důsledkem bývalo pronásledování jednotlivců a celých skupin věřících.

Zdá se však, že i když je socialismus a komunismus již více než deset let pro naši společnost minulostí, ve vztahu většiny lidí k víře a církvi se mnoho nezměnilo. Mnozí duchovní a aktivní křesťané si stěžují, že návštěvnost bohoslužeb klesá, další naříkají, že etické a morální zásady jsou ve svobodné společnosti porušovány. Sami dobře víme, že mluvit o víře a duchovních hodnotách je často vnímáno jako něco přinejmenším podivného a i mezi navzájem si blízkými lidmi je to málo přijatelné.

Bylo by asi zavádějící připisovat existenci duchovní pouště v nás a kolem nás pouze bývalému režimu. Spíše se zdá, že s érou socialismu spojený ideologický materialismus je v liberální a na rozumu založené společnosti postupně nahrazován pouze materialismem praktickým. Pokud by stále více a více rodin neprožívalo nedělní dopoledne v obchodních domech a kdyby mnohé křesťanské chrámy ve stejnou dobu nezely prázdnotou. Chtě nechtě musí současný pravoslavný křesťan hledat příčiny tohoto stavu.

Velmi rozšířený, a bohužel v křesťanském prostředí se v současnosti šířící, je postoj, že vlastně ani nemá cenu s lidmi „vně církve" diskutovat o víře a duchovních věcech a že je třeba se smířit s tím, že další generace do chrámů nevkročí. Zde se nabízí myšlenka, že společenská nepřitažlivost církve je věc logická, a že znovunalezení hodnot, jakými jsou pokora, smířlivost, je nezbytně nutné.

Z problémů současné společnosti je ale zřejmé, že je zde hlad po duchovním horizontu a po slovu „Pravdy", které dokáže výše duchovní hodnoty v lidské společnosti obnovovat. Právě zde se jeví role křesťanů jako nezastupitelná.

O nesmírně důležitých věcech, které nelze změřit, spočítat ani koupit, je dnes zapotřebí rozmlouvat více než kdy jindy. Jak však o víře, pokoře, smířlivosti a naději a lásce hovořit? Především bychom se nikdy a za žádných okolností neměli za svou víru stydět. Měli bychom si v takových chvílích připomenout slova Písma o těch, kteří se styděli za svého Pána a Spasitele Ježíše Krista v tomto životě a za které se při posledním soudu bude stydět sám náš Pán. Měli bychom mít také na paměti vyznání sv. apoštola Pavla o tom, že jen Kristus je tím, kým se může chlubit.

Možná nám nějaký čas potrvá, než nalezneme správná slova a formu, která bude pro naše bližní přitažlivá. Možná se nám stane, že budeme vysmíváni a nepochopeni. Bude to však lepší pro nás a pro naši víru než mlčet a nepodělit se s pokladem, který jsme v pravoslavné Církvi obdrželi.

Při všech našich rozhovorech o víře ale nikdy nesmíme zapomínat na jednu důležitou věc – totiž naslouchat druhým a snažit se jim porozumět. V našem každodenním životě bychom se pak měli naučit Bohu děkovat za každou příležitost hovořit o duchovních věcech a za každého člověka, kterého nám sám Bůh posílá do cesty.

Roman Juriga

30. výročí kněžské chirotonie
Rada a věřící III. pravoslavné církevní obce v Praze upřímně blahopřejí k 30. výročí chirotonie duchovnímu správci své církevní obce d.o. mitr. protopresbyteru ThLic. Michalu Dandárovi, PhD.

Jubilující duchovní otec absolvoval duchovní akademii v Sankt Petěrburgu (dříve Leningradě) a kněžské svěcení přijal z rukou metropolity Nikodéma. Sloužil věřícím v Drážďanech v Německu. Potom vedl III. Pravoslavnou církevní obec v Praze, kde se shromažďují převážně věřící ze Zakarpatské Ukrajiny. Zároveň zastával funkci okružního protopresbytera. Za povšimnutí stojí i jeho pedagogická činnost. V současné době byl Jeho Blaženstvem metropolitou Nikolajem podle rozhodnutí Posvátného synodu pověřen zastupování Pravoslavné církve v českých zemí a na Slovensku při moskevském patriarším stolci.

Přejeme našemu milému duchovnímu otci hojnost Božího požehnání, upevnění zdraví, klidnou rodinnou pohodu a oddané Boží stádce.

Na mnohá a blahá léta!

Rada III. pravoslavné církevní obce
Zápis ze zasedání Eparchiálního shromáždění dne 28. 5. 2001 v Praze

Zasedání bylo zahájeno v prostorách Národního památníku obětí heydrichiády zpěvem troparu svátku Nanebevzetí Páně po svaté liturgii, konané v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze s mnoholetím J. B. metropolitovi Nikolajovi, členům Posvátného synodu a jubilujícímu představenému pražské katedrály d. o. protopresbyterovi ThDr. Jaroslavu Šuvarskému.

Na úvod přivítal vladyka Kryštof vladyku Simeona a o. jeromonacha Kyrilla a dal schválit program jednání ES.

O. igumen Marek (Krupica) navrhl nejprve přečíst zápis z minulého zasedání ES. Se souhlasem přítomných o. prot. ThDr. J. Šuvarský, ředitel ÚER, přečetl program posledního zasedání ES v Teplicích.

Poté vladyka Kryštof přednesl zprávu o stavu eparchie. Seznámil přítomné s počty duchovních, pastoračních asistentů, nově zaregistrovaných církevních obcí, počty chrámů, kaplí a pojednal o jejich vlastnictví.

Dále hovořil o finanční situaci církve a připravovaném hospodářském řádu. Řekl, že je třeba začít s řádnou pastorační prací ve všech církevních obcích. Obnovit katecheze, pořádat pravidelné duchovní besedy. Zdůraznil potřebu využívat všechna dostupná média včetně internetu. Hlas pravoslaví by měla odebírat každá rodina.

Připomněl, že důležitou součástí duchovního života i evangelizace je konání poutí na posvátná místa.

Poté upozornil na nebezpečí duchovního synkretismu. Pravda je jen jedna, Církev je také jen jedna. Církev Kristova je Pravoslavná církev. Ostatní jsou jinoslavní. Takovéto vyjádření samozřejmě nevylučuje láskyplný dialog s ostatními křesťany.

K živé otázce ekumenického hnutí řekl, že pravoslavní v současné době vážně přehodnocují svou účast. Zásady účasti na ekumenických bohoslužbách, které potvrdilo poslední zasedání Posvátného synodu, jsou tyto: Účast nemůže být aktivní. Společná modlitba je nepřípustná. V případě, že jsou o to pravoslavní požádáni, mohou se odděleně, ve zvláštní části pomodlit např. za svět modlitbami Církve. Účast na těchto shromážděních je chápána jako společenská událost – tzn. duchovní přicházejí bez epitrachilu.

O bohoslužbách vladyka zdůraznil, že je třeba přestat v Církvi zdůrazňovat odlišnosti národností a navázat na sborník vladyky Gorazda, který je počátkem a základem misijního úsilí. Svatou liturgii v něm obsaženou doplnit a učinit ji takovou, jaká je všude v pravoslavném světě.

Na závěr vladyka Kryštof řekl, že pravoslavná víra je voda chladná a čistá. Musíme ji zachovávat a každý se podílet na jejím prohloubení.

Revizní zprávu přečetl o. Freimann

V následné diskusi vystoupila ses. Mastíková s referátem o dětských táborech pořádaných v západních Čechách.

Dále požádal o. Červinský bližší informace ohledně počítače, který koupil úřad ep. rady, dále žádal vysvětlení jak jsou rozdělovány dotace a jak vznikl nedoplatek v hospodaření metropolitní rady.

Vladyka Kryštof k tomu podal vysvětlení.

Poté následovala volba náhradníka do Eparchiálního duchovního soudu. Jednohlasně byl zvolen archim. Silvestr.

Zpráva vladyky Kryštofa byla schválena jednohlasně.

Při hlasování o revizní zprávě se 5 delegátů hlasování zdrželo.

Po přestávce o. jerom. Kyrill z Francie pozdravil přítomné od vl. Sergije, představitele Západoevropské eparchie moskevského patriarchátu, a hovořil o duchovní a hmotné situaci pravoslavné církve a vůbec víry v dnešním světě.

Mátuška Eva Šuvarská seznámila přítomné s činností Národního památníku obětí heydrichiády – místa smíření a vzdělávacího centra Orthodoxia při katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze.

Jako další v diskusi vystoupila ses. Alexandra S. Karpovičová s příspěvkem, v němž informovala o přípravách nového Všepravoslavného sněmu.

Poté hovořila ses. Marie Kabošová, která spolupracuje s ČT, o dokumentech s pravoslavnou tématikou. Vyzvala všechny, aby psali do ČT žádosti o větší prostor pro duchovní pořady.

Br. Pavel Hempel vystoupil s otázkami vztahu církve s státu a celkové koncepce církve do budoucna.

Na závěr diskuse vystoupil s informacemi z Rumburku a prosbou o pomoc o. Drda.

Je snaha přestěhovat ostatky archimandrity A. Kolomackého na Strážný Vrch. Započíná práce na biografii o. archimandrity Kolomackého. Proto požádal o pomoc např. s inventarizací staveb, osobními vzpomínkami souvisejícími s životem a stavební činnosti. Přál by si, aby byl Rumburk poutním místem.

O. igumen Damián (Urbášek) požádal o vysvětlení nedávných aktivit o. Evžena Freimanna v Teplicích. O. Evžen podal základní informace o činnosti bratrstva působícího v rámci misijní práce teplické církevní obce. Pro nedostatek času však nebylo vysvětlení řádně projednáno – jednat o této otázce bude dále eparchiální rada.

Zasedání ukončil vladyka Kryštof, poděkoval přítomným za účast. Poté předal slovo vladykovi Simeonovi, který poděkoval za pozvání, přítomné pozdravil za olomoucko-brněnskou eparchii a vyjádřil svou radost nad tím, že vladyka Kryštof uskutečňuje jejich společné představy z dob, kdy byli oba prostými duchovními.

Poslední slovo bylo dáno modlitbě „Jest v pravdě důstojno" a archijerejskému požehnání.

zapsal Pavel Milko

tajemník ÚER

Posvátný Synod zasedal

Členové posvátného synodu naší církve dne 23. 5. 2001
v Prešově po řádném pracovním zasedání:
zleva J. Př. biskup michalovský Ján,
J. Bl. metropolita českých zemí a Slovenska Nikolaj,
J. VPř. arcibiskup pražský Kryštof
a J. Př. biskup olomoucko-brněnský Simeon.

Posvátný Synod naší církve zasedal v Prešově dne 23. 5. t.r. za předsednictví Jeho Blaženstva metropolity Nikolaje. V prvé části zasedání seznámil kancléř prot. ThDr. Milan Gerka jeho členy s textem posledního zápisu a se zahraniční korespondencí. Po rozpravě vladyka michalovský Ján podal podrobnou zprávu o účasti delegace vedené Jeho Blaženstvem metropolitou Nikolajem na setkání patriarchů, autokefálních archijerejů a metropolitů, které se uskutečnilo na sklonku roku 2000 ve Fanaru.

Dále jednal Posvátný Synod o aktuálních otázkách života pravoslavné církve, jak v Čechách, tak i na Slovensku. Mimo jiné usnesl uspořádat společné zasedání Metropolitních rad českých zemí a Slovenska v Prešově na počátku prosince t.r., kdy si naše církev bude připomínat 50. výročí darování autokefality.

prot. ThDr. Milan Gerka, kancléř

Metropolitní radě Pravoslavné církve v českých zemích došel přípis Svatého archijerejského Synodu Srbské pravoslavné církve. Ten se na svém zasedání dne 23. května 2001 zamýšlel nad mezikonfesními vztahy, zejména se zřetelem na mezireligiozní spolupráci a důvěru v Bosně a Hercegovině.

V reakci na vystoupení jednotlivců, kteří srbský národ označují za zfašizovaný, Svatý Synod prohlašuje, že Srbská pravoslavná církev vždy odsuzovala a odsuzuje vše co narušuje harmonii života mezi lidmi různých náboženských vyznání a etnických identit. Současná nedorozumění lze překlenout vzájemnou úctou mezi národy a lidmi bývalé Jugoslávie ve svornosti, lásce, míru a důstojnosti.

prot. JUDr. Václav Míšek,

kancléř

Životní jubileum
Praha

Jak naším časopisem proběhlo oslavil význačný den otec ThDr. Jaroslav Šuvarský. Vracíme se k tomuto dni verši, které mu posílají jeho farníci:

K životnímu výročí

K životnímu jubileu přejeme hodně štěstí,

kéž jste prací oslaven, která radost věští.

Boží nivy širé pláně potem rosí tváře.

Kéž požehná Vaše skráně Krista svatá záře.

Čestmír Gorazd Kráčmar
Ještě jednou zdraví vděční farníci!

Sbor starších katedrály svatých Cyrila a Metoděje, Praha

Mitr. prot. Vladimír Chocholouš (zprava) přijímá gratulace po sv. liturgii v den svých 75. narozenin v chrámu Proměnění Páně v Liberci 13. 5. 2001.

Program vladyky Kryštofa
v květnu a v červnu

1. 5. Sloužil sv. liturgii v chrámu sv. Petra a Pavla v Karlových Varech a vykonal křest.

2. 5. Natočil pro Českou televizi program „Cesty víry", rozhovor o svaté tajině křtu.

6. 5. Vykonal sv. liturgii za účasti pěv. sboru z Curychu (p. Vitovec) v chrámu sv. Jiří při velvyslanectví Ruské federace a účastnil se setkání s velvyslancem.

19. 5. Sloužil panychidu v chrámu sv. Olgy ve Františkových lázních a světil prameny při příležitosti otevření nové lázeňské sezony.

20. 5. Konal sv. liturgii v chrámu sv. Nikolaje v Lesné u Tachova a vysvětil nový prestol.

23. 5. Zúčastnil se zasedání Posvátného synodu.

24. – 25. 5. Byl přítomen habilitacím a inauguraci na PBF PU v Prešově.

27. 5. V katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze sloužil archijerejskou sv. liturgii s poděkováním (6O let prot. ThDr. Jaroslava Šuvarského).

28. 5. V 10.00 hodin předsedal zasedání eparchiálního shromáždění pražské eparchie.

30. 5. Přednášel na lékařské fakultě MU v Brně o Pravoslaví v Jeruzalémě.

2. 6. Pokřtil vnučky MUDr. Rajko Dolečka, DrSc. v pražské katedrále.

3. 6. U příležitosti svátku sv. Padesátnice sloužil slavnostní sv.liturgii v katedrálním chrámu sv.Cyrila a Metoděje v Praze a vysvětil na diákona br. Ivana Hadrabu.

4. 6. Vykonal sv. liturgii a vizitaci církevní obce v Chomutově při chrámovém svátku Sv. Ducha, večer se setkal s mládeží.

5. 6. Přednášel v rámci semináře Pravoslavné akademie Slovenska na Šíravě o Pravoslavné filantropii.

6. 6. Zkoušel a účastnil se doktorských obhajob na PBF PU v Prešově.

8. – 21. 6. Provází poutníky po monastýrech Meteorách v Řecku a prvokřesťanských katakombách na ostrově Milos.

V měsíci červenci připravuje:

1. 7. Vykonat sv. liturgii v Mariánských lázních (v 10°°hodin).

5. 7. Sloužit sv. liturgii při příležitosti chrámového svátku v Hořovičkách (10.30 hodin).

7. 7. Konat sv. liturgii v Horšovském Týně (v 10°°hod.) a vizitovat církevní obec.

8. 7. V pražském katedrálním chrámu sloužit sv. liturgii a udělit kněžskou chirotonii o. diákonovi Milanu A. Jarešovi z Hradce Králové a křít malého Filotea.

9. 7. Konat v katedrálním pražském chrámu božskou liturgii za spolusloužení vladyky Nikolaose z USA a vysvětit na diákona br. Daniela Dudáše.

10. – 14. 7. Pobývat v kempu Nazaret v Těšově v rámci dětského prázdninového pobytu.

12. 7. U příležitosti chrámového svátku sv. Petra a Pavla v Karlových Varech konat sv. liturgii (v 10.00 hodin).

15. 7. Sloužit sv. liturgii v Milířích (v 10.00 hod.) v rámci chrámového svátku.

Novokněz otec Vladimír Spurný.

Pohled na předsednický stůl výročního zasedání Pravoslavné akademie ve Vilémově: zleva ředitel akademie Mgr. R. Juriga, prezident akademie J. VPř. arcibiskup Kryštof, J. Př. biskup Simeon a prot. prof. ThDr. P. Aleš.

Dětem

Potopa světa

Vyprávění o potopě světa se zachovalo u mnohých národů navzájem vzdálených. Dokonce i v indiánských nápisech v Americe je o ní zmínka, i o hrdinovy jménem Kox Nox, který si vystavěl loď a v ní se zachránil. To jméno nám připomíná jméno Noe, hebrejsky Noach, o kterém ve spojitosti s potopou píše Bible. Také ve známém starověkém babylónském eposu o Gilgaméšovi je rozsáhlá zmínka o této katastrofě. Jde o vzpomínku na historickou událost? Země Sinear, dnešní Irák, kam jsou umístěna nejstarší vyprávění v Bibli, je spousta kopečků, skrývajících zbytky starověkých měst, která během staletí byla ničena a na troskách znovu budována. Vědci zkoumající jejich dějiny se někdy prokopali více než desítkou vrstev a – zvláštní zjev – v určité hluboce narazili na vrstvu zaschlého bahna. Teprve když se prokopali touto vrstvou, dostali se k další vrstvě, k dalšímu zbytku města. Usoudilo se, že tímto nálezem byla zvěst o potopě potvrzena. Zbývalo se jen dohadovat o příčině karastrofy. Vylil se do pevniny Perský záliv? Nebo nastala potopa táním ledovců po poslední době ledové?

Bible také uvádí příčinu a ta je pro nás nejdůležitější.

Na zemi se rozmohlo zlo a Bůh se rozhodl očistit zemi. Kainovy potomci budovali krásná města, blahobyt, a hlavně, měli krásné dcery, kterým neodolali potomci Setovi, zapoměli na vzývání Božího jména a společně s okouzlením krásou těchto dívek otevřeli svá srdce hříchu. Potomstvo, které se z těchto pomíchaných manželství narodilo, nazývá Písmo svaté zrůdami, protože v jejich srdcích byla i krutost, i poživačnost, i pýcha i vše, čím kazí satan, ten dávný had, obraz Boží v člověku. A tak Noe, poslední spravedlivý, buduje z Hospodinova rozkazu svou „schránu", svůj koráb a uvádí do něj ty, které chce Hospodin zachránit. Potopou všechno hyne, jen Noeho koráb pluje na vodách. A uplynou vyměřené dny očišťování země, znovu se zazelená oliva. Její větévku jako symbol věčně trvající Boží lásky přinese Noemu vypuštěná holubička. Vody opadávají, koráb přistane na vrcholku hory Araratu, zachráněni vystoupí a obětují Hospodinu novou oběť.

Jestliže Boží slovo nám zachovalo zvěst o potopě, jistě nechce jen připomenout dávnou katastrofu. Jistě nám chce spíš připomenout hřích, který satanovou péčí plní svět, a ve kterém se lze mravně utopit, nevstoupíme-li na spásonosnou palubu korábu, kterému říkáme svatá Církev. Není to vstup do organizace podobné těm lidským. Je to vstup do náruče Boží lásky a chce to se předem zříci satana, všech jeho skutků, celé jeho pýchy a naučit své srdce znovu vzývat jméno Boží.

váš vladyka †Simenon, ilustrace B.

---

Vydává Pravoslavná církev v českých zemích, P. O. Box 655, CZ-111 21 Praha 1.

Hlavní redaktor: Dr. Čestmír Kráčmar, Soukenická 10, 110 00 Praha 1. Technický redaktor: Boris Havel.

Redakce si vyhrazuje práva na případné úpravy, či krácení zaslaných příspěvků.

Uzávěrka každého čísla je 10. den předcházejícího měsíce. Vychází druhý týden v měsíci.

Litografie Lokša PrePress Rakovník, tisk Tuček tiskárna Rakovník.

Rozšiřuje PNS. Jedno číslo Kč 16, –, pro předplatitele u distribučního střediska v Praze Kč 15, –.

Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p. ,

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.
– –