REDAKČNÍ POZNÁMKA

Drazí bratři a sestry!

Začíná nám svaté období Velkého půstu.

Čtyřicátnici již s námi nebude prožívat otec a pastýř jerusalémský, patriarcha Diodor.

Na jejím konci, o paschální noci již naši bratří neuslyší jeho modlitby naší bratří v Jerusalémě. Naopak bude na nás všech, abychom vzpomněli zesnulého patriarchu shromážděni skrze naše otce kolem žertveníku...

I tyto modlitby, stejně jako naše postní úsilí

jsou svědectvím víry, svědectvím naší příslušnosti do rodiny pravoslavných křesťanů. Oveček shromážděných kolem svého Pastýře a Pána Ježíše Krista.

Podobným svědectvím bude také naše příznání se k víře Otců a příslušnosti k Pravoslavné církvi při sčítání lidu.

Výsledek tohoto sčítání ovlivní vztah státu k naší místní Církvi na dlouhou dobu.

Přejeme vám všem hojnost Božího požehnání. Vaše redakce

Zesnul jerusalemský patriarcha

Patriarcha Diodoros I., občanským jménem Damianos G. Karivalis, se narodil v r. 1923 na ostrově Chios ve středozemním moři. V patnácti letech odešel studovat do Jerusaléma. Po získání středoškolského vzdělání a teologické odbornosti přijal roku 1944 mnišskou schimu a spolu s ní nové jméno Diodoros a byl vysvěcen na diakona v chrámu Božího Hrobu. Tři roky pak sloužil při bazilice Narození Páně v Betlémě. Kněžská chirotonie mu byla udělena roku 1947 na Golgotě. Ještě téhož roku se stal igumenem pretorského monastýru a tajemníkem pozemkového výboru patriárchátu. V létech 1952 – 1957 studoval teologii na Athénské universitě. Po úspěšném ukončení studií se stal profesorem na střední patriarší škole a zároveň jejím archivářem a knihovníkem. Roku 1958 byl ustanoven předsedou církevního soudu.

Sestra Růžena Prachařová u Jeho Svatosti Patriarchy Diodora I při požehnání (pouť 31. 10. – 12. 11. 99 do sv. Země)

Archijerejské svěcení přijal z rukou patriarchy Benedikta a členů Posvátného Synodu roku 1962. S titulem archijereje jerapolského krátce pečoval o chrám Svatých apoštolů na Olivové hoře a poté jako patriarší správce působil v dnešním hlavním městě Jordánského království Ammanu. Jako dobrý pastýř se obětavě staral o místní duchovní pastvu, renovoval řadu chrámů, založil církevní školu a vystavěl novou budovu ústředí arcibiskupství. Po zesnutí svého světitele patriarchy Benedikta I. byl roku 1981 zvolen na jeho místo.

Jako patriarcha Svatého Města Jerusaléma, matky všech církví, několikrát navštívil bratrské pravoslavné patriarcháty: konstantinopolský, alexandrijský, antiochijský, moskevský, srbský, rumunský, bulharský a gruzínský. Častým hostem byl též apoštolské církve řecké a kyperské. Během návštěvy Ruska roku 1981 obdržel čestný doktorát teologie Duchovní akademie dnešního Petrohradu. Velmi důležitou byla jeho cesta do USA roku 1982, kde mimo jiné jednal v Bílém domě s tehdejším prezidentem R. Reaganem o právním postavení jerusalémského patriarchátu. Roku 1986 se osobně zúčastnil intronizace rumunského patriarchy Theoktista.

Patriarcha Diodoros I. uspořádal v Jerusalémě řadu významných mezinárodních teologických konferencí. Např. roku 1986 na památku 1 600. výročí zesnutí svatého Cyrila Jerusalémského či počátkem roku 2000 o pravoslavné církvi na prahu 3. tisíciletí. Za jeho patriarchátu proběhla též generální rekonstrukce chrámu Božího Hrobu a dalších vzácných poutních míst, včetně budovy ústředí, ke které bylo dobudováno zcela nové křídlo.

Velmi přátelský vztah měl zesnulý patriarcha Diodoros I. k naší autokefální církvi. Poprvé v dějinách pozval k oficiální návštěvě Jerusaléma a dalších poutních míst našeho blahé paměti metropolitu Doroteje. Pokaždé vřele přijímal české i slovenské poutníky a osobně žehnal všem přítomným při audienci. Naposledy se setkal s představiteli naší církve, s michalovským vladykou Janem, a pisatelem těchto řádků v lednu 2000 po Kristu, kdy v Betlémě uspořádal vánoční setkání představitelů všech místních pravoslavných církví a pravoslavných prezidentů a dalších významných osobností. V červnu téhož roku ještě vyslal delegaci jerusalémského patriarchátu do Prešova na intronizaci vladyky Nikolaje metropolitou českých zemí a Slovenska.

Pohřeb patriarchy Diodora I. se konal 22. prosince roku 2000 v Jerusalémě za účasti pravoslavné hierarchie, zástupců jinoslavných církevních činitelů a velkého množství věřících. Bylo Boží vůlí, aby jerusalémská církev vstoupila do nového století i tisíciletí s novým patriarchou, jehož volba se nyní připravuje. Archiepiskop Kryštof

1. Z Boží milosti jsme se na laskavé pozvání archiepiskopa konstantinopolského a ekumenického patriarchy shromáždili v jeho rezidenci ve Fanaru a společně sloužili Hospodinu liturgii v historickém svatém chrámu Velemoudrosti Boží ve slavném městě Nicei. Zde naši Otcové, vedeni Duchem svatým, ustanovili pevná dogmata pravoslavné víry. My, z milosti Boží představitelé svatých pravoslavných církví z celého světa, posíláme pravoslavným věřícím na celé zemi, našim bratrům křesťanům na celém světě a každému člověku dobré vůle Boží požehnání a políbení lásky a pokoje. Radujte se v Pánu, naši bratři, a opět vám pravíme: Radujte se!

2. Tímto naším svatým sněmem se završují a ověnčují oslavy posvátného jubilea dvoutisíciletého života církve. Těmito oslavami všeobecná pravoslavná církev vzdala chválu a slávu v Trojici oslavovanému Bohu, jehož nekonečná láska a bezměrná milost svolila, aby „přebýval mezi námi" prostřednictvím svého vtělení Jeho Syn a Slovo. Díky němu jsme „viděli slávu Jeho, slávu jednorozeného od Otce, plného milosti a pravdy".

3. Přemýšlejíc o tomto velkém daru, jímž na sebe náš Pán přijal padlého člověka a učinil se pro nás Emmanuelem – Bohem, který je s námi, Kristova církev, jsouc jeho tělem trvajícím věky, si uvědomuje důležitost svého poslání a velikost odpovědnosti v dějinách a s rozechvěním hledí na svou dvoutisíciletou existenci i na výzvy, které jí přináší současnost.

4. Pohlédneme-li na historickou cestu církve až do dnešních dnů, j svatá pravoslavná církev Kristova naplněna vděčností a volá spolu s Otcem Janem Zlatoústým: „Sláva Bohu za vše". Od prvního dne svého života po současnost a „dokud Pán nepřijde" na sebe bere církev Jeho kříž a přijímá Jeho milost, která se „dokonává v nemoci". Církev pronásledována nepřáteli vítězí a každodenně umírá, avšak zároveň žije a pamatuje na slova Páně, že „pekelné brány ji nepřemohou" (Mt. 6,8) a opírá se o sílu Jeho vzkříšení. Církev se proto nevzdává před tváří nepřátel, byť byli ve světě jakkoliv silní. Znepokojuje se jen tím a směřuje pouze k tomu, aby věrně předala a ztělesnila Boží lásku, vtělenou v Kristu a v Kristu se odkrývající všem lidem v jakékoliv době. Aby každý člověk – i ten nejpřezíranější a nejopuštěnější v tomto světě – pocítil, že Bůh je i pro něho „Emmanuelem", že právě pro něho a především pro něho se stal člověkem. Byl ukřižován a vstal z mrtvých. Daroval světu své Tělo, Církev, aby „shromáždila rozptýlené", usmířila rozdělené a sevřela ve svém náručí jako v náručí samotného Boha všechny „pracující a obtížené", spravedlivé i hříšníky, chudé i bohaté a veškeré Boží stvoření.

5. Církev se shromažďuje k Božské eucharistii a tím uskutečňuje a zjevuje světu i dějinám „vtělení" všech v Krista, překonání diskriminace a rozporů. Zjevuje tak společenství lásky, v němž „neníť ani muž, ani žena, ani Řek, ani Žid, ani obřízka, ani neobřízka, ani barbar, ani otrok, ani svobodný". Tímto dává církev obraz ideálního lidského společenství a očekávání vítězství života nad smrtí, neporušitelnosti nad tlením, lásky nad nenávistí. Církev nese v průběhu staletí tuto zvěst jednoty a smíření a považuje za svou nejpřednější, největší starost péči o svou jednotu. Hluboce se rmoutí a bolestně krvácí pokaždé, když se z různých důvodů, nehledě na to, že je církev ve své podstatě nerozdělitelná, trhá nesešívaný oděv Páně a je ohrožena nebo se štěpí její jednota.

6. Jsme zarmouceni, vracíme-li se v myšlenkách k uplynulému dvoutisíciletí, neboť jestliže v prvním tisíciletí po narození Páně žila církev svou společnou a nerozdělitelnou tradicí v následujícím druhém tisíciletí se křesťanský svět k velkému pohoršení všech rozdělil a štěpil a zeslábla ona zvěst lásky a smíření, již nám svěřil Pán. S nikoho nesnímáme a na nikoho nevkládáme historickou odpovědnost za toto rozdělení a vyzýváme všechny, aby usilovali o dialog pravdy a lásky k jednotě věřících v Krista a nelitovali námahy a sil „majíce se v lásce" a „nehledali jeden každý jen svých věcí, ale každý také toho, co jest jiných". Pouze cestou upřímného dialogu na základě společné a nerozdělené tradice prvního tisíciletí po Kristově narození může být v současném světě přijato kázání lásky a pokoje v Kristu. Totéž bychom chtěli zdůraznit i ve vztahu všeobecného úsilí k obnovení jednoty křesťanů cestou ekumenického hnutí, jehož se od samého počátku účastní i pravoslavná církev.

7. Bylo nám svěřeno vedení svaté pravoslavné církve a pečujeme o jednotu všech věřících v Krista. Staráme se a usilujeme o ni, ale neopomíjíme nezbytnost a náš dluh pečovat také o uchránění a růst jednoty v naší samotné pravoslavné církvi. Tuto jednotu jsme obdrželi od našich svatých Otců jako jednotu v téže víře, ve společné bohoslužbě i ve svatých tajinách, především v Božské eucharistii, a také ve společenství se svatými, kteří nám zanechali příklad, abychom je následovali. Zdá se podivné, že bez ohledu na různé jazyky, národy a kultury tuto jednotu tvoří celé tělo pravoslaví, které činí místní svaté pravoslavné církve jedním a nerozdílným tělem jedné svaté, obecné a apoštolské církve Kristovy. Pokorně to považujeme za dar svatého Ducha a chráníme jej jako zřítelnici oka.

8. Protože jsme posvěceni k vedení církve a chráníme její jednotu, cítíme hlubokou odpovědnost pokaždé, kdy ve svatém těle pravoslaví vznikne nebezpečí a rozkolnické tendence. Na našich předcházejících sněmech jsme odsoudili rozkoly, které narušují jednotu svaté pravoslavné církve a znovu vyzýváme všechny, kteří se z jakéhokoli důvodu odklonili od kanonické struktury církve, aby se k ní vrátili. Na tomto sněmu je dlužno připomenout si vzájemně, že historický systém autokefálních pravoslavných církví, který dodržujeme, nemá být v žádném případě podnětem k rozvoji nezávislosti realizované k újmě naší jednoty. Ačkoli je místních pravoslavných církví mnoho nepřestáváme tvořit jednu církev.

9. To je nutno připomínat vždy, když je autokefalita spojována s národní identitou a specifičností národů. Různost našich národů a kultur je plně ospravedlněna a Bohem požehnána. Naše svatá pravoslavná církev ji posvěcuje a žehná jí. Zároveň však nemůže být církev ve své podstatě faktorem šíření a vyzdvihování politických, nacionalistických nebo rasových cílů. Stále zůstává důležité a platné odsouzení etnofiletické hereze církví v Konstantinopoli v roce 872. Jakékoli pronikání do jiné kanonické jurisdikce cestou ustanovování archijerejů, kteří se nepodřizují místní církvi a jejím kanonickým pastýřům, vystavuje nebezpečí jednotu církve a odporuje základním principům eklesiologie.

10. Stejně je třeba nedopustit a odsoudit každé narušení jednoty církve pod záminkou dodržování obyčejů a tradic nebo pod záminkou obrany pravoslaví. Celý život pravoslavné církve svědčí o tom, že rozdíly v obyčejích nijak nebrání eucharistickému společenství pravoslavných církví, pokud je ochrana pravoslavné víry zabezpečena systémem kolektivnosti, který byl v církvi odedávna hlavní autoritou v otázkách víry.

11. Tyto úvahy týkající se jednoty církve sdílíme spolu s křesťany na celém světě, zvláště s pravoslavnými. V nynější významné historické chvíli se pevně domníváme, že bez jednoty ve víře, bohoslužbě, bez svatosti života a bez episkopální kanonické struktury církve, svědectví církve v současném světě není dostačující.

12. Jednota není pro církev přepychem, ale je její podstatou, součástí její existence a svědectvím ve světě. Jednota církve se týká nejen samotné církve, ale také jednoty lidí celého světa. Podle svatého Maxima Vyznavače církev věrně odráží a obsahuje v samém počátku veškeré stvoření, neboť je tělem Kristovým „vše ve všem naplňujícím". V péči o jednotu církve máme na mysli i hlubší lidské snažení o překonání všech roztržek, protivenství, konfliktů a válek, lidskou touhu po míru a spolupráci a také sen o společnosti, v níž budou všichni žít v souladu snášejíce se vespolek v lásce podle apoštolovy výzvy. Takto je v období prudkého rozvoje různých tendencí a forem globalizace jednota církve dána jak vzor jednoty, která respektuje zvláštnosti jednotlivých osobností a národů.

13. Proto vyzýváme všechny věřící v Krista, aby neustále usilovali o obnovení narušené jednoty křesťanů a vedli vzájemné dialogy v pravdě a lásce. Věřící naší svaté pravoslavné církve vyzýváme, aby zůstali sjednoceni kolem svých kanonických biskupů, majíce vždy na paměti Bohem inspirovaná slova svatého Ignáce Bohonosce: „Kde je archijerej, tam je i církev".

14. Jako odpovědní pastýři Kristovy církve pečujeme o jednotu církve a o naplnění její posvátné misie ve světě i v dějinách a všechny ujišťujeme, že vnímáme lidské očekávání a obavy na prahu třetího tisíciletí po Kristově narození a že učiníme prostřednictvím pravidelných osobních setkání našich představitelů vše, co je v naší pravomoci, abychom zabezpečili a upevnili jednotu Kristovy církve, aby byla v celém světě zřejmá spasitelná pravda, že Bůh v Kristu a skrze církev není daleko od lidí, že je všude a pro všechny Emmanuelem – S námi Bůh.

15. V lásce našeho Pána vtěleného ke spasení světa žehnáme všechny vzdálené i blízké a všem přejeme Jeho hojné požehnání a milost.

+ Bartoloměj konstantinopolský

+ Petr alexandrijský, + Ignatij antichijský

+ Jakub laodicejský, + Pavel bělehradský

+ Theoktist bukurešťský, + Maxim sofijský

+ Christodulos aténský, + Sáva varšavský

+ Anastasij tiranský, + Nikolaj prešovský

+ Ambrosij oulský, + Stefan tallinský

Archimandrita Kirill – Promluvy

Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha!

Milovaní v Kristu bratři a sestry! Svatá Církev, jako něžná a milující matka, která se stará nejen o spasení živých, ale věnuje svou péči i spasení duší od nás již odešlých bratří a sester, nás spojuje, abychom povznesli své modlitby k Bohu za utišení všech našich zesnulých v místě světla, v místě pokoje.

Když povznášíme své modlitby, musíme věřit bez pochybností, že jsou Bohu milé a příjemné. Pán je pak přijímá jako oběť, která je ku prospěchu duším zesnulých. Nesmíme zapomínat na zesnulé, neboť oni jsou našimi bratry v duchu i těle. Pouze nyní žijí v jiném světě a očekávají naši modlitební pomoc. Pokud by se před námi nyní otevřela ta propast, ve které se nyní duše zesnulých nacházejí, spatřili bychom dojemný obraz jejich mlčenlivé, tiché, úpěnlivé prosby k živým členům Církve Kristovy, prosby o to, abychom jim pomohli svými modlitbami.

A modlíce se za zesnulé, musíme zároveň připavovat sami sebe k přechodu do jiného světa. Přemýšlejíce o hodině své smrti a upevňujíc svou víru v posmrtný život. Bohužel mnoho lidí dnes zavrhují existenci nesmrtelné duše a nevěří v posmrtný život. Přitom víra v nesmrtelnost duše je pro každého člověka nejdůležitějším pramenem mravně-moudrého (nravstvěnno-razumnyj) života. Podle víry v budoucí posmrtný život se u každého člověka vytváří a formuje pohled na vlastní pozemskou existenci. Jestli člověk věří v budoucí život, snaží se i svůj život pozemský prožít ctnostně, bez hříchu, vždy se odvrací od zla. Když na zapomene na věčnost, chodí ve tmě a neví, kam jde. Život pozemský se pak stává nahodilým, zbytečným darem a někdy takoví lidé končí, rozčarovaní ze svého pozemského života, sebevraždou. O tom, že nás čeká posmrtný život, není možné ani trochu pochybovat, neboť existuje množství důkazů hovořících ve prospěch této skutečnosti.

Archimandrita Kirill

Především, drazí v Kristu bratři a sestry, ve všech dobách a u všech národů, spolu s vírou v božství, vždy exisovala víra v budoucí posmrtný život.

Řekové, římané, peršané, arabové, indové, dokonce i divoši různých ras – všichni tak či onak, věřili a věří, že život člověka nekončí jeho smrtí. Tato všudypřítomná víra v existenci posmrtného života má velký význam pro naše poučení. Výmluvně dokládá, že život budoucí skutečně existuje, že víra v něj je součástí samotné lidské přirozenosti, ve vědomí každého člověka.

Další důležité důvody potvrzují víru v existenci budoucího života nám poskytuje zdravý rozum. Zaměříme nyní svou pozornost na viditelný svět, přírodu. „V celém světě," říká pamětihodný moskevský archijerej metropolita Filaret (Drozdov), „není možné najít příklad zničení byť jen sebemenší nicotnosti. Vše co bylo, je jen přípravou k budoucímu. Není konce, který by nesměřoval k začátku. Každý život sestupuje do svého hrobu jen proto, aby tam odložil svůj starý obnošený šat a oblékl šat nový. Slunce zapadá, aby znovu vyšlo. Hvězdy ráno umírají a večer jsou vkříšeny k životu. Řeky se pohřbívají v mořích a jsou vzkříšeny v pramenech. Vše co klíčí v zemi umírá s podzimem a na jaře vstává k životu. Zrno zaseté v zemi umírá, a je vzkříšeno v novém klasu. Umírá zakuklená larva a je vkříšen krásný motýl. Jestli nižší tvorové podléhají zhoubě jen pro vytvoření nového života, je možné aby člověk, koruna Stvoření, vrchol v celém stvořeném vesmíru, je na tom hůř než larva či hořčičné zrno?

Další důkazy o posmrtném životě čerpáme z vlastností naší duše. V to, že Bůh je, věříme bez pochybností a víme, že je nanejvýš spravedlivý. Jím bylo vloženo v naši přirozenost směřování k dobrému a odvracení se od zla. A mnozí lidé se skutečně snaží, s nemalým úsilím a sebeobětováním, konat dobro. Pak také vidíme, že lidé nečestní se v tomto životě užívají všemožných požitků a spravedliví trpí často až do smrti, a často právě od těch nečestných. Pokud by nebylo posmrtného života a odplaty všem podle jejich zásluh, ukázalo by se, že Bůh není spravedlivý ani svatý. Naopak, že je nemilosrdný ke spravedlivým a příliš shovívavý k hříšníkům. Taková představa ovšem není možná, protože nás čeká budoucí život, kde se každému dostane odplaty podle jejich skutků.

Pro věřícího člověka je důkazem existence věčného života Písmo svaté. Pro pravoslavného člověka je pramenem všeho poznání, to znamená i poznání o posmrtném životě. Již ve Starém zákoně bylo toto tajemství zvěstováno lidem a ti uvěřili. Moudrý Šalamoun říká: „A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal". (Kazatel 12,7)

V Novém zákoně je toto tajemství odkryto s ještě větší zřetejněji. Sám Pán nás v Evangelii utvrzuje ve víře v budoucí život: „(Jan. 5,25,29). Svatí apoštolové neochvějně věřící v budoucí život založili na této víře vše co řinili: „Nebo jakož v Adamovi všickni umírají, tak i skrze Krista všickni oživeni budou; A jakož jsme oblékli obraz zemského (Adama), oblecmež i obraz nebeského (Adama – Krista). "(1. Kor. 15,22,49) Konečně, jsou zde i důkazy existence budoucího života: zjevení duší zesnulých. V pravoslavné Církvi je známo množství svědectví zjevení duší jak lidí v Kristu oslavených tak i obyčejných smrtelníků. Počínaje zjevením svatých proroků Mojžíše a Elijáše, kteří se zjevili ve slávě na hoře Tábor při Proměnění Páně, se často svatí zjevují z vůle Boží lidem na zemi a zvěstují jim to či ono pro spasení lidských duší. Stali se případy zjevení duší hříšníků. Poslyšme co o tom říká svatý Řehoř Dvojeslov. V jeho časech žil jeden kněz, který často chodil do lázní. Jednou, když přišel do lázní, spatřil neznámého člověka. Ten k němu přistoupil a začal mu posluhovat. Posluhoval mu i po skončení lázně. To se několikrát opakovalo. Presbyter se mu chtěl odvděčit a tak s sebou vzal jednou do lázní dvě prosfory. Neznámý přišel i tentokrát a opět mu pomáhal sundávat boty a po skončení lázně přinášel osušky. Presbyter mu za jeho péči a lásku podal prosfory, ale neznámý s hořkými slzami řekl: „Otče, co jen to děláš! Vždyť toto je chléb svatý, já ho jíst nemohu. Já jsem, jak mne vidíš, byl pánem těchto míst, ale za své hříchy jsem byl odsouzen. Jestli mi chceš prokázat svůj vděk, tak přines tento chléb Hospodinu a pomodli se za mne u prestolu Božího. Jestli mne zde příště nespatříš, znamená to, že tvá modlitba byla vyslyšena. " Presbyter se celý týden modlil se slzami za duši neznámého a každý den za něho přinášel nekrvavou oběť. Když opět navštívil lázně, neznámý se mu již více nezjevil.

A tak, když budeme skutečně utvrzeni ve víře v budoucí život, budeme se horlivě modlit za duše našich zesnulých příbuzných a všech pravoslavných křesťanů. A že je modlitba velmi prospěšná duším zesnulých nám potvrdí druhé vyprávění z života ctihodného Makarije, jehož druhé jméno je Veliký.

Jednou tento veliký muž, když tento muž procházel pouští, spatřil lebku ležící na zemi. Když ji začal obracet svou holí, z lebky se ozvalo zasténání. Starec se otázal: „Čí ty jsi lebka?" A uslyšel odpověď: „Byl jsem zde nadřízeným žreců, ty avvo Makariji plný Ducha Svatého se za nás jsoucí v mukách modlíš, a my pociťujeme útěchu. " „Jaké vy zakoušíte mučení a jakou útěchu?" zeptal se starec. „Jak daleko je nebe vzdáleno od země, tak je vysoký plamen, který nás spaluje od nohou až k hlavě. Tak vysoký, že jeden druhého nevidíme. Ale když se za nás modlíš, můžeme alespoň druh druhu pohlédnout do tváře a to nám poskytuje malou útěchu. " Starec zaslzel a řekl: „Nešťastný je den, kdy člověk přestupuje přikázání Boží! A jsou ještě v pekle nějaká těžší mučení?" Hlas z lebky odpověděl: „Jsou. My, kteří jsme Boha nepoznali, máme alespoň nějakou úlevu. Ale ti, kteří Boha poznali a odvrátili se od něho, neplnili jeho přikázání, zakouší opravdu strašná mučení".

Drazí bratři a sestry, pomodleme se za naše drahé zesnulé, kteří od nás odešli, aby jim Pán odpustil jejich hříchy a dal jim žít tam, kde přebývají spravedliví. Nechť se naše modlitby slijí v jeden pláč k Pánu. Aby ti, za které se modlíme, zaradovali se pro naši lásku k nim. Se svatými upokoj, Kriste, duše služebníků svojich tam, kde není bolesti, ani stesku, ani vzdechu, ale život jest nekonečný. Amen

Starec Kirill, archimandrita Trojicko-Sergijevské lávry, dnes patří k nejvýznamnějším starcům na Rusi, jeho jméno je známé v celém pravoslavném světě

z ruštiny přeložil Boris

„Blahoslavení lkající, neboť oni potěšeni budou" (Mt. 5,4). V druhém blahoslavenství náš Pán praví, že ti, kteří se rmoutí, jsou blahoslavení. Člověk je obvykle zarmoucen, když ztratí, co měl rád. Opravdu hluboký zármutek pociťuje někdo, kdo ztratil milovaného příbuzného; např. rodiče, , kteří ztratili dítě nebo i dítě, které ztratilo své rodiče. Ztráta milované osoby je příčinou hlubokého zármutku. Je to však ono lkání, o němž se zmiňuje Pán? Ne! Pán má spíše na mysli hluboký smutek nacházející se v duši člověka, který platí za své hříchy, jimž se připravil o spravedlnost ve svém pozemském životě. Kdo překročil Boží zákon, připravil se o spravedlnost ve svém pozemském životě, jež je největším požehnáním. Avšak jestliže se dotyčný obrátí a bude ze srdce činit pokání v důsledku ztráty tohoto velkého požehnání, bude-li prosit Boha za odpuštění hříchů podle zákona a Bohem stanovených podmínek, může přijmout božskou útěchu Ducha Svatého, neboť Svatý Duch je nazýván „Utěšitelem". Duch Svatý oznamuje tomu, kdo se rmoutí pro své hříchy, že mu bylo odpuštěno a že znovu získal „právo žít". Srdce kajícníka se rozradostňuje, nadchne se a stane se božsky klidné. Takto se „rozumní" lidé rmoutí buď pro své vlastní hříchy, nebo pro hříchy spáchané lidmi, se kterými se dostávají do těsného kontaktu. Když byl David pokárán prorokem Nátánem, rmoutil se pro své hříchy a kál se ve svém srdci. Plakal a usiloval o Boží odpuštění svých hříchů. „Smiluj se nade mnou, ó Bože, podle velikého milosrdenství svého... úplně omyj mne od nepravosti mé a od hříchu mého očisti mne, neboť nepravost svou já poznávám a hřích můj přede mnou je vždycky" (Ž. 51,1-5). David se rmoutil po dlouhou dobu, ba i v čase, kdy ležel na svém loži, se rmoutil a trápil: „Vyčerpán jsem nářkem, každé noci smáčím svou podušku pláčem, skrápím slzami své lože" (Ž. 6,7). Když nebyl král Manases poslušen Bohu a upadl do velikého zármutku, kál se před Bohem ze svých hříchů. Bůh vyslyšel královy prosby a obvinil jeho království (I. P. 33,1-19). Prorok Jeremjáš se rmoutil nad hříchy svého lidu a hledal upřímné pokání. Píše: „Kéž bych měl na poušti místo, kde mohou pocestní přenocovat. Mám opustit svůj lid a odejít od nich? Neboť jsou to samí cizoložníci, shromáždění věrolomných" (Jer. 9,1). Prorok Daniel se také v důsledku hříchů svého lidu neustále rmoutí, (Dan. 9,1-10). Kristus projevuje hluboký zármutek nad hříchy lidstva, stejně jako je to předpovězeno v proroctvích, která se jej týkají. Ačkoliv byl náš Pán úplně bez hříchu – „On hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest" (I. P. 2, 22) – přesto se slitoval nad nesmírnou tíhou lidských hříchů a rmoutil se nad každým hříchem, ať už jej spáchal kdokoliv. Před svým strašným utrpením se Kristus rmoutil velmi intenzivně nad lidským pokolením: „Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji, jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve" (Lk. 22,44). Každý, kdo se rmoutí buď nad svými hříchy, nebo nad hříchy ostatních, je potěšen podle stupně svého zármutku. Všichni jsme hříšníci, ať jsme kněží či laici, všichni žijeme ve velkém hříchu. Takto, jsouce si vědomi svého špatného duchovního stavu, se musíme rmoutit sami nad sebou a ze srdce se kát, postit se a prosit Všemohoucího Boha za odpuštění, abychom přijali Boží útěchu a byli navštíveni dny útěchy.
Bůh, náš nebeský milující Otec, způsobuje zemětřesení a sesílá jiné „výchovné tresty", aby nás přivedl k dobru a aby nás vzdálil od cesty zla, neboť „koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna (Ž. 12,6).

Z francouzského originálu „L´ afflection selon Dieu"

přeložil Miroslav Kudla.

V lednu jsme vzpomínali stodvacátého výročí smrti F. M. Dostojevského. Jak bychom přitom mohli nevzpomenout na jeho – tehdy velmi mladého přítele – který pro spisovatelova pozdní léta hodně znamenal! Byl to publicista, filosof a svérázný náboženský myslitel Vladimír Sergejevič Solovjov (1853–1900). Jako vnuk moskevského duchovního byl již v osmi letech zasvěcen Boží službě. Jeho chlapecká léta prostupovala intensivní zbožnost. Jednou, v devíti letech, zrovna když se při svaté liturgii celou duší niřil do zpěvu serafínů, měl první vidění: před vnitřním zrakem se mu zjevila Sofia, božská Moudrost. Zato o čtyři roky později prošel první krizí víry. Začal se dokonce pokládat za ateistu a vyhodil z bytu všechny ikony. Dal přednost přírodním vědám, četl Spinozu, Kanta i Schopenhauera. V devatenácti však měl nový mystický zážitek: ve vlaku se nad ním skláněla tvář tajemné ženy. Tehdy se definitivně vrátil k pravoslavné víře. Od studia západní filosofie se však ani tenkrát neodvrátil: dal se zapsat na filosofickou fakultu, zabýval se dílem Fichtovým, Schelingovým a zejména si jej získal Hegel. V disertační práci „Krize západní filosofie" poprvé nastínil projekt, k němuž se nepřestal vracet ani později: měl zato, že mystický Východ a západní racionalismus se navzájem potřebují. V něm samotném se v podivuhodné shodě prolínaly sklony k meditativní niternosti s bystrým a přesně rozlišujícím racionálním myšlením. Nenacházel v nich žádný rozpor. Dovedl být právě tak vizionářem rozmlouvajícím s anděly a bojujícím s démony, jako systematickým spekulativním myslitelem. A to všechno, ať už šlo o studium Platonovy filosofie nebo i orientálních kultů, které jej přivádělo ke zdrojům všelidské náboženské zkušenosti, v něm jen prohlubovalo pravoslavnou víru. V roce 1877 odešel do Petrohradu a již v následujícím masopustě tam začal v „Soljanim gorodke" přednášet svůj cyklus úvah o boholidství. Velmi rychle probudil zájem ruské intelektuální elity, nadchl i Tolstého a trvale upoutal Dostojevského. Od té doby jej zvali k Dostojevským do rodiny a navzdory svému mládí dokázal všechny oslnit neobyčejným vzděláním i pohotovostí k bystrému úsudku o jakémkoli tématu. „Připadáte mi jako nové vtělení jednoho mého přítele, který nedávno zemřel," prohodil jednou napůl žertem spisovatel. Solovjov se zasmál: „A to si myslíte, že dokud váš přítel nezemřel, chodil jsem já po světě bez duše?" Překypoval vždy radostnou náladou, paní Dostojevská oceňovala jeho neumdlévající smysl pro humor. Zato Dostojevskému připomínala jeho tvář obraz Kristovy hlavy od Annibala Carraciho. Měli jej ovšem za snílka, neustále ponořeného do teoretických problémů, který se nikdy příliš nestará o praktické záležitosti. Když Fjodor Michajlovič upadl po smrti milovaného synka do bezvýchodné deprese, pozval jej Solovjov v červnu 1878 do „Optyňského monastýru". To byl prastarý monastýr nedaleko kalužského městečka Kozelska, založený snad prý již ve 14. století. Sídlila zde jedna z oněch proslulých mnišských komunit, ve kterých bylo možné setkat se se „starci", zvláštními duchovními rádci, „božími muži svaté Rusi", zrcadlícími v sobě „pravdu Kristovu a hlubinnou moudrost lidu". Do „Optyňského monastýru" tehdy i později si přijížděli pro útěchu a posilu mnozí ruští intelektuálové (Gogol, Žukovskij, Turgeněv, Tolstoj). Při hromadné návštěvě se tam Dostojevskij setkat se starcem Ambrosijem, který na něho zapůsobil nevšední hloubavostí a vyrovnanou myslí. Proto si vyžádal ještě dvě soukromá slyšení. Starec zbavil spisovatele tísně, vrátil mu sílu i chuť do života a zpevnil jeho víru. I jeho ženě poslal své požehnání. Při zpáteční cestě vyprávěl Fjodor Michajlovič příteli Solovjovovi osnovu nového velkého románu: významnou úlohu v něm měl hrát starec podobný Ambrosijovi. Tak se zrodil projekt „Bratrů Karamazovových", jimiž vyvrcholilo Dostojevského životní dílo. Nezapomenutelnou postavou románu je laskavý starec Zosima. „Kdybys byl opravdu svítil,"připomíná hostům monastýru, „ozářil bys svým světlem i cestu jiným, a nikdo by se už nedopustil zlého. " Dostojevskij, který znal i chápal niterný smutek tváře Přesvaté Bohorodice v ikonách Kristova Narození i úzkost ve výrazu Vladimírské Bohorodice, byl fascinován podobně zamyšleným pohledem Sixtinské Madony Raffaela Santiho, která mu je připomínala. Přál si mít alespoň její reprodukci. Tu mu z podnětu hraběnky Tolsté v říjnu 1879 přivezl z Drážďan rovněž oddaný přítel Solovjov. Jeho význam pro pravoslaví po zásluze zhodnotil Nikolaj Onufrijevič Losskij. V časopise „Puť" z roku 1926 napsal, že celé novodobé myšlení ruského pravoslaví vyrůstá ze Solovjových úvah. Cenné byly například jeho filosoficko-theologické spekulace o Boží Trojici. Nejhlubším obsahem křesťanství mu bylo tělesné zjevení Boha v Kristu, který mu byl zároveň Logem i Sofií. V duchovním zrání člověka rozlišoval tři stavy: rajský stav prvotní nevinnosti, stav přirozenosti spjaté s dědičným hříchem a stav duchovního života, tj. stav boholidství. „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus" (Gal. 2,20). Lidstvo, znovu sjednocené s tímto svým božským principem, tvoří Církev. Západ však opustil pravou víru a nahradil Krista papežem a církevní autoritou. Tíhne k aktivitě, ale při absenci víry zároveň k násilí. Protestantismus, který se vzbouřil, připravil jednostranným racionalismem půdu pro ateismus. Jediný Východ zachoval Kristovu pravdu, nepodařilo se mu však získat svět. Je třeba spojit praktický rozum Západu s duchovním nazíráním Východu a obnovit plnou účast sjednoceného lidstva na vnitřním životě Boha. Po smrti Fjodora Michajloviče publikoval Solovjov „Tři řeči na památku Dostojevského" (1881–1883). Také jimi manifestoval své univerzalistické pojetí křesťanství. Konstatoval, že i Dostojevskému byla ústřední myšlenkou „křesťanská idea svobodného všelidského sjednocení a světového bratrství ve jménu Krista", skutečné „univerzální pravoslaví". Dostojevského nazval „jasnozřivým prorokem pravého křesťanství" (z II. řeči). Koncem července roku 1900 na statku knížete Trubeckého v blízkosti Moskvy přijal Vladimír Sergejevič Solovjov z rukou pravoslavného kněze Kristovo Tělo a Krev, a s modlitbou na rtech zemřel.

PhDr. Otakar Aleš Kukla

Bůh je láska, proměňující moc. Doteky jsou živé. Věčný nestvořený oheň. Oheň stravující, který mění člověka k Božímu obrazu lásky. Poznáním sebe sama člověk vnímá Boha skrze svou nedokonalost, která odděluje od Boží blahodati. Zároveň slouží toto poznání k proměňování člověka. Poznání sama sebe v hledání Boha živého vyžaduje celého člověka, který se vydává na pouť hledání. Když přichází na posvátnou Boží půdu, tak má nohy bosé i roztrhané. Když člověk chce být stravován, tam nejsou slova již, jak máš věřit, ale jak umíš milovat bližního svého Boží láskou a Boha především. Mám ráda tradiční církev na rozdíl od nově vznikajících, které tvoří bariéry a umírají zalknutím samy v sobě. Tradiční církev dává svobodu poznání v Duchu Boží pravdy, aniž by omezovala člověka svobodné vůle v rozhodování o svém životě. Člověk, který si neuvědomuje, že je chrámem Ducha Svatého, nemůže tvořit žádný chrám. Ten, komu vadí obřady, jim nerozumí. Církevní obřad v sobě skrývá oheň živý, který máme hledat pod oblečením obřadů. Je to mluva stará jako lidstvo samo.

Nechci snižovat důstojnost sekt, ale naopak ukázat jim cestu lásky. Že jsme ti, kteří zachovali ten oheň a živé slovo Boží a Písmo svaté i pro ně. Boží soud náleží Bohu, však ne člověku v jeho omezenosti.

Alexandra Herodková

MUDr. J. Karpowicz

Za velkého zájmu publika především z prostředí blízkém ruské porevuluční emigraci, ale i současných příslušníků pražského ruského společenství, byla otevřena dne 15. 1. 2001 výstava malíře Rostislava Korjakina (1918–1999) v galerii Break Point v Praze 1 na Malé Straně ve Sněmovní ulici č. 9. Vernisáž výstavy pečlivě připravená panem prof. Konstantinem Iljaševským se účastnila i umělcova dcera. Naše pravoslaví reprezentoval Vysokopřeosvícený vladyka Kryštof spolu s dalšími duchovními.

Zamyslíme-li se nad vystaveným dílem umělce, cítíme jak do jeho krajin vstupuje duch svaté Rusi, ačkoliv Rostislav Korjakin se rozloučil s rodnou zemí již v útlém dětství. Připomeňme si malířův podíl na výzdobě chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Praze na Olšanech. Jeho díla však nalezneme i v pravoslavných chrámech na Slovensku a v Německu v Drážďanech. Katalog výstavy byl vytištěn s přispěním 2. pražské církevní obce.

Dílo malíře – filozofa, ale i chrámového zpěváka, zůstane pro účastníky hlubokým prožitkem. Prot. Dr. Václav Míšek

Svoboda slova

V poslední době se hodně hovořilo o svobodě slova v naší společnosti. Politikové nově formulovali zákon stanovující pravidla správy České televize a dalších sdělovacích prostředků. Dělo se tak často za bouřlivých a neobvyklých okolností. Slyšeli jsme mnoho názorů a stanovisek týkajících se svobody slova a objektivního zpravodajství. Zásadní však je, že jako občané demokratického státu bychom měli mít stále lepším zákonem zaručená práva na pravdivé zprávy z domova i ze zahraničí. Vždy bychom měli mít možnost se svobodně a bez obav vyjadřovat ke společenskému dění.

Na objektivní informace čekáme také z prostředí naší církve. Jejich nositelem je především náš oficielní měsíčník Hlas pravoslaví a další pravoslavné časopisy, eparchiální oběžníky a okružní listy. Informovat věří o stavu církve by měli všichni duchovní i členové metropolitních rad, eparchiálních rad, církevních rad a revizních komisí apod.

Základem našeho přístupu k jakémukoliv zpravodajství jsou slova svatého evangelia. Kristus jasně říká: „Vaše slovo budiž ano–ano či ne–ne a což pak nad to více je od zlého je" (Mt 5,37). Proto by se nikdo a nikdy neměl uchylovat ke lžím nebo tak zvaně politizovat: zastírat pravdu, účelně zamlžovat a slovně poškozovat druhé. Za úmyslné rozšiřování nepravdy, pomluv a nactiutrhání čeká každého trest. Z každého slova bude totiž člověk odsouzen nebo ospravedlněn. Jak je psáno v evangeliu svatého Matouše 12, 36-37. Zvláště jedná-li se o slova, která úmyslně poškozují bližního.

Velikou odpovědnost proto mají za sdělování pravdy hlavně politikové a zpravodajci. Totéž platí ale i pro duchovní osoby a vůbec pro každého člověka.

Svoboda slova znamená, že budujeme naše vzájemné vztahy na pravdě. Lež a pomluva mezilidské vztahy ničí. Važme si Pravdy! Nebojme se ji hledat! Pravda osvobozuje. Vždyť její nejvyšší podobou je sám Ježíš Kristus. Archiepiskop Kryštof

V kraji bílých nocí, mezi chladnými vodami Finského zálivu a tajemným Čudským jezerem, se uprostřed rovinaté zalesněné a močálovité krajiny ukrývá před civilizací Uspenský ženský monastýr Pjuchtica. Tento klenot pravoslaví oslaví v prvním roce nového tisíciletí hned dvě kulatá výročí. Jednak sto deset let od svého založení, a jednak čtyřicet let od svého „zmrtvýchvstání", neboť počátkem šedesátých let jen o vlásek unikl likvidaci, osudu, který stihl většinu monastýrů na území bývalého Sovětského svazu.

Kdoví, co by nakonec zbylo z tohoto rozlehlého monastýrského komplexu na severovýchodě Estonska dnes, kdyby se za jeho záchranu odvážně nepostavil v roce 1961 právě jmenovaný tallinský a estonský vladyka, současná hlava ruské pravoslavné církve – patriarcha Alexij II. Díky jeho podpoře zde nakonec mohly monašky zůstat a pod jeho záštitou se jim postupně podařilo zchátralý monastýr nejen opravit, ale i rozšířit o další kostely, obytné budovy a hospodářská stavení. A jak už tak totalitní doby mívaly své paradoxy, komunistická moc sem nakonec začala vozit i zahraniční delegace, aby se pochlubila, jaká je v zemi náboženská svoboda. Patriarcha Alexij II. dnes sídlí v Moskvě, nicméně zdejší monastýr mu natolik přirostl k srdci, že v roce 1990 změnil jeho statut a podřídil ho přímo svému vedení.

Monastýr stojí na nevysokém návrší, kterému již v šestnáctém století dali místní venkované název Pjuchtica, což v překladu znamená Svatá hora. Za mohutnou kamennou zdí vykukuje mnoho věží a střech, avšak hlavní pozornost upoutává majestátný Uspenský chrám s pěti zelenými cibulovitými kopulemi. Uvnitř je vystavena vzácná ikona zobrazující Zesnutí Přesvaté Bohorodice, která byla nalezena před více než čtyřmi stoletími nedaleko odtud, mezi kořeny prastarého dubu. Tedy tak praví legenda a místo prý vesničanům ukázala sama Přesvatá Bohorodice. Kroky každého poutníka směřují také ke kapličce s pramenem léčivé vody na úpatí kopce, kde zejména o svátcích panuje čilý ruch a musí se chvíli čekat, než přijdete na řadu. Vodu zde totiž můžete nejen pít a nabírat do přinesených lahví, ale můžete se do ní i zcela ponořit. K tomu účelu je nad proudícím potokem zbudována dřevěná bouda, kam se střídavě zavírají skupinky žen či mužů. Uvnitř se pak svléknou a po dřevěných schůdkách sestupují nazí do malé tůňky. Ačkoliv jsem člověk, který odjakživa rád všechno vyzkouší na vlastní kůži, tak tentokrát jsem odolala. Jednak byla docela zima, ale především jsem cítila, že nemohu sdílet tento rituál s lidmi, kteří v něj oproti mně hluboce a beze zbytku věří.

Věhlas Pjuchtici byl vždy tak veliký, že i za sovětské éry sem proudily davy poutníků a z Leningradu prý dokonce vedla přímá autobusová linka. I dnes přijíždí stále mnoho věřících, avšak vzhledem k vízové povinnosti mezi Estonskem a Ruskem jejich počet poněkud klesá. Největší pouť se tradičně koná v srpnu u příležitosti svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Tehdy vzácná ikona opouští chrám a ve slavnostním průvodu je nesena k prastarému dubu, kde byla kdysi nalezena. Poté průvod zamíří ke Svatému prameni, místu zjevení Přesvaté Bohorodice. V procesí kráčí i pěvecký sbor monašek, jejichž nádherný zpěv slavnostní atmosféru ještě více umocňuje.

Na svou činnost si monastýr vydělává hospodařením na sedmdesáti pěti hektarech pronajaté půdy a je tudíž víceméně soběstačný. Monašky sejí obilí, pěstují zeleninu, chovají slepice a dobytek ve vlastních stájích, suší seno, sbírají dříví, houby a různé lesní plody, mají svoji pekárnu, včelín a sad. V létě je hodně práce na polích, v zimě monašky váží staré knihy, malují ikony, vyšívají zlatem sametová církevní roucha a vyrábějí svíčky. Kromě toho během celého roku pečují o nemocné a poutníky. V monastýru žije asi sto sedmdesát monašek, z nichž nejméně polovinu tvoří mladší generace od dvaceti do čtyřiceti let. Dokonce je tu i jedna dvanáctiletá poslušnice, která povinnou školní docházku absolvuje dálkově. Přiznám se, že mě ten velký počet mladých adeptek na dobrovolný život uvnitř monastýrských zdí překvapil. Uvědomíme–li si však, že naprostá většina dívek přichází z Ruska, pochopíme možná i proč. Mnohé z nich by asi čekal život v bídě a věčné nejistotě, často navíc s alkoholikem po boku. Není asi vůbec jednoduché nalézt si své místo ve společnosti, která je jakoby utržená ze řetězu a po dlouhém půstu nenasytně hltá nikdy nepoznanou volnost a ničí při tom i to málo hodnot, které jí po bývalém režimu zbylo. A tak mezi zdejšími monaškami potkáme vedle prostých dívek i inženýrky, lékařky, výtvarnice či učitelky. Jejich život plyne vyrovnaně mezi modlitbami a prací, v pevně stanoveném řádu a hierarchii, na jejímž vrcholu je matka představená.

Igumenií pjuchtického monastýru je již přes třicet let mátuška Varvara, která ve svých sedmdesáti letech působí nesmírně svěže, ale především ohromně mile. Měla jsem trochu obavu, jak mě coby fotografku přijme a zda získám její požehnání, bez kterého bych se tu vůbec nemohla volně pohybovat, natož fotit. Všechno nakonec dobře dopadlo, i když zpočátku to rozhodně tak nevypadalo. Nicméně bez pomoci vladyky Kryštofa, hlavy pravoslavné církve v českých zemích, by pro mne brána tohoto pravoslavného monastýru asi zůstala uzavřená. Dana Kyndrová – fotografka

Poděkování

K 31. prosinci 2000 ukončily dohodou pracovní poměr s Pravoslavnou církví v českých zemích na Úřadu metropolitní rady obě dlouholeté pracovnice sestry Věra Topičová a Boženka Berounská.

Sestra Věra prožila s českou pravoslavnou církví přes 50 let jako její správní a ekonomická pracovnice a především obětavá spolupracovnice zejména Jeho Blaženstva metropolity Doroteje. Nelze nevzpomenout jejího krásného sopránu, který naplňuje při bohoslužebném zpěvu prostory katedrály. A právě ve zpěvu prožívají společné setkávání obě sestry. Vždyť sestra Boženka citlivě leč cílevědomě řídí katedrální sbor. Jak ve zpěvu tak i v práci v úřadě se obě
sestry doplňovaly dlouhá a dlouhá léta. Za vše jim patří upřímné poděkování.

S radostí však můžeme jejich přátelům a všem věřícím sdělit, že obě sestry nadále pracují pro slávu a blaho sv. Pravoslaví. Sestra Věra jako pastorační asistentka ve stavu pražské eparchie, kde bude pověřena pro českou církev nesmírně důležitou a záslužnou prací na úseku uspořádání archiválií a spisů při Úřadu metropolitní rady. Sestra Boženka své síly nadále věnuje krásám interpretací katedrálního církevního zpěvu.

Oběma sestrám přejeme na další cestu všechno Boží dobré, plné blahodati a zdraví. Na mnohá a blahá léta!

Prot. Václav Míšek, kancléř

1. 1. Sv. liturgie v katedrále sv. Cyrila a Metoděje s díkůvzdáním

6. 1. V katedrálním chrámu – „Sočelnik" – velká večerní s povečeřím před „Rožděstvom Christovym"

7. 1. Sv. liturgie v katedrále ve svátek „Rožděstva Christova" (st. styl)

9. 1. Sv. liturgie v Lesné ve svátek sv. prvomučedníka archidiakona Štěpána

14. 1. Sv. liturgie v modlitebně sv. Nikolaje v Dejvicích – „Nový rok"

15. 1. Sv. liturgie na Olšanech – svátek sv. Silvestra

18.00 hod. – účast na vernisáži malíře Rostislava Korjakina v galerii PB ve Sněmovní ul. V Praze

16. 1.–21. 1. Řecko, pracovní návštěva katedry církevních dějin Athénské univerzity a návštěva starokřesťanských katakomb na ostrově Milos

22. 1. 8.00 hod. – ERC – zasedání prezídia

18.00 hod. – ekumenické setkání s představiteli křesťanských církví v kostele sv. Vojtěcha

24. 1. 11.00 hod. – přijetí velvyslance Ruské federace pana Igora Sergejeviče Savolského

25. 1. 8.00 hod. – přátelské posezení s poslanci v Parlamentu ČR spojené s promluvou na biblické téma

15.00 hod – odhalení pamětní desky křesťanskému reformátoru vězeňství P. Františku J. Řezáčovi v kostele sv. Václava na Zderaze (ekumenické shromáždění spolu s Vězeňskou službou ČR)

26. 1.–28. 1. Oslava svátku sv. Sávy se srbskou pravoslavnou církevní obcí v St. Gallenu a Vaduzu (Liechtenstein)

29. 1.–7. 2. Přítomnost na zasedání ÚV SRC v Postdammu spojená s řešením otázky účasti pravoslaví v ekumenickém hnutí

Metropolitní rada Pravoslavné církve v českých zemích

vypisuje konkurs na obsazení místa

tajemníka Úřadu metropolitní rady v Praze

Kvalifikační předpoklady:

Vysokoškolské vzdělání pravoslavného teologického směru,

praxe v církevní službě s preferencí znalostí ekumenické problematiky,

koncepční, organizační stylistické schopnosti, aktivní znalost angličtiny a ruštiny.

Odměňování podle státních platových předpisů pro duchovní

s přihlédnutím k délce praxe.

Přihlášky doložené životopisem a doklady o vzdělání zasílejte do 1. března 2001 k rukám kancléře ÚMR, P. O. Box 655, 111 21 Praha 1.

Sčítání lidu
Obracím se na Vás s jedním velmi důležitým upozorněním. Podobně jako za římského císaře Augusta v čase narození Ježíše Krista i naše státní správa rozhodla letos uskutečnit sčítání lidu. Bude se konat z 28. února na 1. březen. V seznamu otázek je také odstavec věnovaný Vaší náboženské příslušnosti.

Sčítací listy vyplňují všechny osoby přítomné v rozhodný okamžik sčítání na území České republiky bez ohledu na to zda bydlí v bytě, ubytovacím zařízení nebo jinde. Sčítací list musí být vyplněn i za osoby dočasně nepřítomné pokud mají v bytě (v zařízení) trvalý pobyt nebo jsou na dané adrese hlášeny k pobytu (přechodný pobyt cizinců). Rodiče vyplní víru a příslušnost k církvi i za své děti mladší 15 let. Z hlediska naší církve v českých zemích musí věřící věnovat pozornost a vyplnit jej v bodě 14 zřetelně podle této informace: v příslušném řádku se pravoslavný věřící nejprve označí ve čtverečku za „věřícího" a jako církev uvede přesný název, tj. „Pravoslavná církev v českých zemích". Je nutné, aby toto pojmenování deklarovali i ti pravoslavní bratři, jejichž mateřskou církví je Pravoslavná církev ruská, ukrajinská, srbská, bulharská, rumunská, řecká, polská apod. , jakož i všichni, kteří nejsou věřící, ale pravoslavnou církev podporují a k jejím hodnotám se hlásí. Pravoslaví je ve světě jednotné a rozděluje se na místní pravoslavné církve podle bydliště. vladyka Kryštof

Letošní prázdniny se mi zdály zamračené a pochmurné. Až na pár dní, které jsem strávila v Aši a Těšově na táboře.

V Aši byl tábor pro starší děti – tak od 13 let. Pro starší proto, že zde byla velká zodpovědnost. Starali jsme se o zvířata, která potřebovala důkladnou péči. I když jsme byli jenom tři, všechno jsme stíhali dokonce i různé výlety. Např. jízda na kole z Aše do Těšova, což bylo kolem 30 km. Ale i přes všechny tyto radovánky jsme si udělali čas na vážnější úkoly, třeba být o samotě a rozjímat nad vybraným místem Písma svatého pět hodin.

Zatímco my jsme plnili své úkoly, děti v Těšově se náramně bavily. Byla tam připravena spousta her a radovánek. Např. „olympijské hry" nebo hra „medvědí vis". Také se hodně vyřádily v potoce nedaleko domku. Ale mezi to všechno zahrnuly i vzdělávání ve víře, ve které jsou pokřtěni. Každé ráno a večer se modlily v kapličce vedle domku s vladykou Simeonem.

Na tyto tábory jezdím už od ranného dětství. Zažila jsem tu spoustu hezkých chvil a proto bych byla ráda, kdyby tyto tábory pokračovaly. Nejsou jen proto, aby si děcka užily, ale také, aby se dozvěděly o své víře a naučily se ji žít. Alice (15 let) Aš

Dětem

Milé děti, zdravím vás na konci prvého školního pololetí (doufám, že dopadlo dobře) a posílám menší kvíz. Rozluštěte ho a napiště odpovědi. Jistě budou správné – luštitele odměníme. Srdečně zdraví strýček Čestmír

1) Jak se nazývá kvašený chléb, který potřebujeme ke svaté liturgii?

a) sedálen b) diskos c) prosfora

2) Co znamenají dvě slova, která při modlitbě pravoslavní často vyslovují – tedy, co znamená „Hospodi, pomiluj"?

a) Hospodine – Pane, smiluj se

b) Hospodine, odpověz mi

c) Hospodine, měj nás rád

3) Co znamená slovo „Hosana"?

a) aleluja – chvála Tobě

b) sláva c) tak se staň

4) Co znamená slovo „Amen"?

a) chválíme Tě b) tak se staň c) sláva

5) Co je „ikona"?

a) svatý obraz b) socha světce

c) malovaný obrázek

6) Jak se říká kratší bohoslužbě při níž vzpomínáme u stolku se svíčkami na někoho, kdo zemřel?

a) tropar b) panychida c) akathist

7) Jak se nazývá ikona (na plátně) Krista ležícího v hrobě?

a) plaštěnice b) polyelej c) akathist

8) Co je „žertveník"?

a) stůl, na němž se posvěcují a přechovávají sv. Dary

b) je obětní stůl na levé straně oltáře

c) stůl určený pro zažehnutí svíček věřícími

9) Jak se nazývá stůl, na němž se slouží sv. liturgie?

a) prestol b) analoj c) žertveník

10) Kdy má Církev nejpřísnější půst?

a) před vánocemi

b) před velikonocemi

c) před svátkem Zesnutí Přesvaté Bohorodice

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.