---

HLAS PRAVOSLAVÍ

---

ROČNÍK LVI září 2000 (č. 7)

Pravoslavný Sv. Kříž u Sv. Jana pod Skalou.

Vzpomínka (září 1942)

Jsou smutné pro nás, dítky Boží

ze země v srdci Evropy

ty první zářijové dny...

Příkrov křídel hnědé saně

se tehdy rozestřel pod přívětivým nebem

a sevřel naše srdce.

Plakali jsme v hořké bolesti,

v níž nebylo téměř útěchy,

protože zabili pastýře.

Však nerozprchlo se stádo.

To bylo naopak pevné a silné,

jako Žižkův dub v rodné zemi.

Kéž je tak pevné a silné dosud.

Tak, jako nás tomu naučil

umučený arcipastýř a jeho druhové.

Svatý novomučedníku episkope Gorazde,

děkujeme Ti za lásku,

kterou jsi navždy naplnil naše duše,

než jsi, věrný přímluvě, stanul u Božího trůnu.

Děkujeme Vám důstojní,

otcové Václave a Vladimíre

i bratře Jane za Vaši oběť,

když krví jste posilnili

naši víru.

Věříme, že jste provždy –

– i v nejtěžších chvílích s námi...

Č. G. Kr.

---

Obsah
Žít v bázni boží 171

Svatý kříž 172

Narození přesvaté Bohorodice 173

Svatý Václav ve světle
staroslověnských legend 175

Čestná před Hospodinem je smrt
svatých Jeho... 177

Beseda o modlitbě 178

Jámy mé farnosti 180

Staroslověnský jazyk 181

Zpráva ze schůze sboru duchovních
olomoucko-brněnské eparchie 183

Presbyterská konference pražské
eparchie 184

Zasedání Eparchiální rady v Praze 184

Pracovní setkání komise
pro pravoslavné působení
ve Světové radě církví 186

Z programu arcibiskupa Christofora 186

Projekt Most, 5. část, Francie 188

Oslovení 188

Z církevního kalendáře 190

Vzpomínka na prázdniny 191

Jak žijeme 192

Františkovy Lázně 192

Frýdlant v Čechách 192

Přerov 193

Svatodušní svátky 194

v olomoucké katedrále
svatého Gorazda 194

Pietní vzpomínka v Novém Malíně 194

Vzpomínkové slavnosti
v Jindřichovicích 195

Návštěva vladyky Simeona
v Ostravě 195

Časopis Pravoslavné církve v českých zemích

Žít v bázni boží

Dokudže lenochu, ležeti budeš?

Skoro-liž vstaneš ze snu svého? Přísl. 6, 9

Přičinliví lidé pracují od rána do večera. I neděle, i když to slovo pochází od „nedělej", je často pro ně pracovním dnem. A tak není divu, že mají uspořené peníze. Je to vše, co člověk potřebuje? Žijí tito lidé v souhlasu s evangeliem? Není jejich pracovitost na pokraji chtivosti, která nemá nic společného s bázní Boží, jež je počátkem moudrosti?

A nyní si vzpomeňme na u nás mnohokrát do omrzení opakované scénáře: stěhování z pohraničí, pak válka, perzekuce, po válce měnová reforma, vázané vklady, opět perzekuce nebo emigrace...

Ani tito pracovití lidé ani jejich děti ani vnuci neměli užitek z uspořených peněz. Vzpomeňme na mnoho dalších obměn tragického scénáře: živelné pohromy, krachy bank, krádeže, podvody, soudní spory atd. A tak je to na celém světě. Kolik se museli napracovat lidé na Balkáně, kolik pilní farmáři v Zimbabwe, kterým odebrali jejich poctivou prací nabytý majetek?

Pracovití lidé, o kterých je řeč, mají mnoho spřízněných duší. Z přísloví „modli se a pracuj" škrtají první slovo. Oni nejsou těmi, kteří říkají: „Dnes mám mnoho práce, musím se proto dvakrát tolik modlit. "

Mnozí po přečtení otázky patřící lenivci řeknou: mne se to netýká, musím každodenně brzy vstávat, starám se o svou rodinu, konám svou práci, za kterou musím mít dobře zaplaceno, jsem unavený a nemám čas na modlitbu, nemohu do chrámu.

Oni pěstují a fetišizují kult především vlastního prospěchu a pouze vlastních „lidských práv". Je to velice zhoubné, protože nad každou lidskou bytostí je instance duchovní, na kterou nelze zapomínat a která nás naděluje povinnostmi a právy.

Ale možná i my všichni jsme vyškrtli ze svého slovníku slovo „modli se". Nevíme nebo jsme zapomněli, že svět se opírá o modlitbu a když modlitba ustane, svět pomine, jak říká starec Silván Athoský.

Všech nás se týká i jiný biblický příkaz: Vstaň, kterýž spíš, a povstaň z mrtvých, a osvítí tebe Kristus. Efez. 5, 14, nebo ... hodina jest, abychom již ze snu povstali... Řím. 13, 11.

Kristus řekl: ... nebo jaký prospěch má člověk, kdyby všechen svět získal, své duši uškodil aneb jakou dá člověk výměnu za duši svou? Mat. 16, 26.

Hledejte pak nejprve Království Božího a spravedlnosti Jeho, a toto všecko bude vám přidáno. Mat. 6, 33.

Co však děláme my? Děláme opak, nejdřív se staráme o materiální blahobyt zde na zemi, tak jako kdyby Království Boží bylo potom pouhým přídavkem.

Pro nás pravoslavné by mělo platit, že není tak důležité se pachtit za vnějším životním úspěchem, za bohatstvím, za mocí, ale důležité je žít v bázni Boží, mít rád své bližní, plnit svědomitě své povinnosti a být spokojen se skromným dostatkem. J. Karp

Svatý kříž

Povýšení sv. Kříže

(14. /27. září)

Historické počátky slavení tohoto svátku nejsou příliš jasné. Jako tradice se přijímá, že ve 4. století objevila sv. Helena, matka císaře sv. Konstantina Velikého, na Golgotě 3 kříže. Kristův kříž byl identifikován podle toho, že byl nalezen mezi dvěma dalšími kříži (kříže lotrů), dále podle nápisu „Ježíš Nazaretský, král židovský", a také proto, že byl zdrojem mnoha zázraků. Historicky jisté je, že každoroční oslavy svátku Povýšení sv. Kříže začínají 14. září 374 v basilice sv. Hrobu, vybudované v Jeruzalémě na příkaz císaře Konstantina. Při obřadech byly uctívány relikvie, které byly považovány za dřevo pocházející ze sv. Kříže Páně. Toho dne také biskup „povýšil" sv. Kříž, což znamená, že jej slavnostně pozdvihl před lidem.

Průvody se sv. Křížem

Na závěr hodinek v den svátku byl sv. Kříž umistňován na jeviště (pódium) a ozdoben květy. Biskup jej pak nesl v procesí okolo chrámu a pozvedl jej do čtyř světových stran, jež symbolizují čtyři ramena kříže. Sv. Kříž naplňuje vesmír, protože sjednocuje celé stvoření láskou Kristovou, který je „pravá šířka a délka, výška i hloubka" a který nám odhaluje „plnost Boží" (Efez 3, 18-19). Potom biskup umístnil sv. Kříž na podstavec uprostřed chrámu, diakon jej okuřoval kadidlem a celé shromáždění lidu zpívalo následující tropar: „Spasiž, Pane, lid svůj a požehnej dědictví svému, vítězství daruj nad nepřáteli vlasti naší / pravoslavným křesťanům a ochraňuj věrné své křížem svým."

Před uctíváním sv. Kříže, stejně jako při sv. liturgii místo trojsvaté písně, lidé zpívají: „Kříži Tvému klaníme se, ó Pane, a svaté vzkříšení Tvé slavíme. "

Další svátek sv. Kříže připadá na 1. /14. srpna, kdy si připomínáme přenesení sv. Kříže do Konstantinopole r. 641, aby ochránil toto město.

Sv. Kříž je hluboce zapsán do paměti každého křesťana po celý rok. Tropary sv. Kříže jsou zpívány každý den v deváté hodince, středy a pátky každého týdne jsou zasvěceny památce sv. Kříže na památku Jidášovy zrady (středa) a ukřižování Páně (pátek).

Kříž zdobí naše chrámy, domovy, školy atd. Znamení kříže doprovází všechny naše činy. Učedníci Kristovi, tj. křesťané, se poznají podle kříže, který nosí jako znamení vítězství nad smrtí.

Modlitba ke sv. Kříži

Kříž je neoddělitelně spjat s Kristovým spasitelným utrpením, a tak nabývá velkého významu, který církev personifikuje (zosobňuje) a adresuje mu (sv. Kříži) modlitbu: „Ó božská sílo, ó nepřekonatelná sílo, ó nepochopitelná sílo slavného a oživujícího Kříže, ochraňuj nás hříšné." (modlitba z večerní bohoslužby)

Dílo, které vykonal Kristus na zemi, je vždy spjato s působením Ducha sv. Síla Ducha sv. („síla zhůry", Lk. 24, 40), která sestupuje na kříž, činí z něj nepřemožitelnou zbraň proti zlým duchům. Skrze Ducha sv. se stává kříž více než jen předmětem, je to symbol, znamení, v němž pokračuje boj mezi Kristem a silami zla až do konce časů.

Z anglického originálu knihy
„The incarnate God" vydané

v „St. Vladimir’s Seminary press" roku 1995
přeložil Miroslav Kudla

Schéma ikonostasu

1. Královská brána; a, a1: Zvěstování;

b, c, d, e: čtyři evangelisté. 2. Poslední večeře nebo Rozdávání eucharistie apoštolům.

3. Veřeje královské brány s vyobrazením hierarchů, autorů liturgie. 4. Ikona Krista Pantokrátora. 5. Ikona Matky Boží Hodigitrie. 6. a 7. Severní a jižní brána (předpokládá se, že chrám je orientovaný k východu) s obrazy archandělů nebo svatých jáhnů. 8. Jiná ikona, na místě zvlášť uctívaná. 9. Ikona svatého nebo tajemství, jemuž je chrám zasvěcen. 10. Řada deisus. 11. Řada svátků. 12. Řada proroků. 13. Řada patriarchů.

Narození přesvaté Bohorodice
(8. /21. září)

Pohleď na řadu ikon svátků na ikonostasu. Uvidíš, že každou ikonu lze sundat dolů, aby mohla být umístněna na analoji uprostřed chrámu. Každý svátek má svou ikonu, kterou můžeme uctít v den, kdy si celá církev připomíná určitou událost podle liturgického kalendáře.

Tyto ikony sledují Kristův život, skrze ně můžeme provázet našeho Pána od Jeho narození až po smrt. Kristova smrt není konec Jeho pozemského života, nýbrž počátek nového života. Vzkříšení zahajuje novou éru. Církev, nevěsta Kristova, se zrodila z Kristova probodnutého boku na kříži, stejně jako se Eva zrodila z boku Adamova. Vzkříšený Kristus sesílá Ducha sv. na celý svět. Padesátnice je završením Ježíšova pozemského života.

Skrze Krista a Ducha sv. je proměněn svět. Tato proměna začíná na hoře Tábor kde můžeš spatřit Krista zářit jako Slunce. Tato ikona se nachází vedle poslední ikony v řadě ikon svátků.

Tazatel: První a poslední ikona v řadě svátků se nevztahuje k životu Páně, ale k životu Jeho Matky?

Mudrc: Ano, cyklus svátků začíná Narozením Matky Boží a uzavírá se jejím oslavením na nebesích. Je to přechod ze smrti k životu Matky Života.

Panna Marie zaujímá u nás křesťanů jedinečné místo. Úplný základ naší víry je vtělení Páně. Bůh se stal člověkem a aby toho dosáhl, přebýval v lůně ženy, vždy Panny Marie.

Právě proto začínáme svátkem narození dítka, které se stane matkou Boha, místem přebývání Nejvyššího. Bez ní by nemohl Bůh přijmout tělo, ani přebývat mezi námi.

Ikona narození Panny Marie je ozářena radostným světlem, zrození přináší jejím rodičům radost bez stínů a skrze ně celému světu, protože s narozením dítěte se rodí naděje: „Narození tvé, Bohorodice Panno, radost zvěstovalo celému světu. Neboť z tebe zasvitlo Slunce spravedlnosti, Kristus Bůh náš, jenž zrušiv kletbu dal nám požehnání a překonav smrt dal nám život věčný. "

Okolnosti Mariina narození

Jáchym a Anna byli spravedliví před Bohem, nicméně jejich modlitby a vroucí prosby nebyli vyslyšeny a oni byli bezdětní a poměrně pokročilého věku. Bezdětnost znamená pro Židy velké neštěstí, neboť každá rodina doufá, je jednoho dne zplodí Mesiáše očekávaného všemi lidmi. O jedněch svátcích přinesl Jáchym svou oběť do chrámu v Jeruzalémě, velekněz jej však surově vyhnal vyčítaje mu jeho bezdětnost jako ostudnou a hanebnou věc. Jáchym utekl z města a na kopcích mezi stády dobytka si pak před Pánem vylil své srdce. Tu se mu zjevil anděl Páně ve stejný čas jako Anně, která přebývala doma. Anděl jim oznámil blížící se narození dítěte požehnaného Bohem. Anna vyběhla ven vstříc Jáchymovi, plní radosti z této zprávy se pak objali v městské bráně. Hlavním tématem ikony, která zachycuje tuto scénu, je manželství a manželská láska.

Význam zprávy je jasný, neplodnost starého páru je kletbou hříchu, který nese lidstvo od časů Adama. Pár v pokročilém věku, kterému Pán nyní uděluje potomstvo, odhaluje přímý zásah Stvořitele mimo zákony přírody. Bůh klade do tohoto narození zvláštní a zázračný charakter způsobený samou Prozřetelností. „Je to snad pro Hospodina nějaký div?" (Genesis 18, 14)

Jáchym a Anna nám připomínají Abraháma a Sáru: „Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas, pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu. " (Žid 11, 11-12)

Početí přesv. Bohorodice se v pravoslavné církvi slaví 9. prosince (na Západě 8. prosince), což je 9 měsíců před svátkem Narození Matky Boží.

Tropar a kondak jsou dvě základní modlitby svátku. V nich nacházíme zhuštěné a stručné učení o svátku. Překonání Anniny neplodnosti předpovídá vzkříšení, protože ze dvou starých, neplodných lidí přichází život.

Narození Marie oznamuje svítání spásy, protože z ní se narodí Syn Boží. Nyní je Pán blízko, protože lůno, které Jej má přijmout, je již na světě. Boží plán je realizován a přináší radost, která osvítí celý kosmos.

Mudrc: „Poslechni si čtení o Jákobově snu ze Starého zákona, které je čteno v předvečer svátku (Genesis 28, 10-17). Marie je žebřík, který spojuje nebesa a zemi, protože skrze ni přijal Syn Boží tělo a přišel, aby přebýval mezi námi. Ona je „Brána nebeská", skrze niž vede Kristus celé lidstvo do Božího domu. "

„Při sv. liturgii v den svátku nám církev předkládá ke čtení z Nového zákona epištolu sv. ap. Pavla k Filipským (2, 5-11). Je to chvalozpěv, který několika málo slovy popisuje tajemství vtělení, tajemství Boha, který se ponížil, aby přijal lidský stav, stav otroka. Toto sebeponížení, „KENOSIS", vede k potupné smrti, ke Kristově přibití na kříži. "

„Kristus potom sestupuje ještě dál, až do samotného pekla. Odtamtud, z nejhlubšího místa, září dál. Jsoucí světlo, které dokonce osvěcuje temnotu až ke ztrátě vlastního života – On „Pán života"! Po jeho smrti se úplně převrátil řád přírody. Kristus vstal z mrtvých a skrze své vzkříšení již není lidstvo stejné jako předtím, protože nyní se člověk podílí na nesmrtelnosti s Bohem."

Hledač: „Tento přechod je zajisté velice silný, ale nechápu, proč v den svátku Narození přesv. Bohorodice čteme toto čtení (Filip 2, 5-11). Marie není přece v tomto chvalozpěvu zmíněna. "

Mudrc: „Máš pravdu, nicméně Pán se vtělil právě z Panny Marie, ona je lidskou přirozeností užitou Bohem, ona je nepostradatelným nástrojem vtělení. Věčný a nekonečný Bůh ráčí vstoupit do mateřského lůna. To je první krok „Božího ponížení", jež vede ke smrti, protože logickým koncem toho, co se zrodí z lůna, je smrt. Kdokoliv se narodí, musí také zemřít. Matka Boží se spojuje s „kenosí"
svého Syna a považuje se za „služebnici Páně" (Lk 1, 38), proto říká: „... že se sklonil (Pán) ke své služebnici... " (Lk 1, 48). "

Den po Narození přesv. Bohorodice vzdáváme úctu jejím svatým rodičům, Jáchymovi a Anně (9. září), kteří jsou vzpomínáni každý den na bohoslužbách při závěrečném požehnání jako prarodiče Páně, svatá a požehnaná rodinná linie, jež vede až k Ježíši, našemu Spasiteli. Jejich svatost je zřejmá, jelikož každé posvěcení je od Krista a celé lidstvo, představované těmito (Jáchymem a Annou) postaršími lidmi, se usiluje kráčet ke Kristu. Oni přijímají ve své rodině jedinečný zdroj veškeré svatosti.

Z anglického originálu

knihy „The incarnate God" vydané

v „St. Vladimir’s Seminary press" roku 1995
přeložil Miroslav Kudla

Odkaz světců

Svatý Václav ve světle staroslověnských legend
Z úst povrchně informovaných žurnalistů i politiků jsme v posledních měsících vyslechli hodně pošetilých výroků o českém knížeti Václavu. Prokázali, že nevědí téměř nic o latinských legendách, o svědectví historiků, o významu svatováclavské tradice ani o archeologických i antropologických výzkumech. Věděli jen, že falešný obraz Václavův byl jednou v dějinách zneužit (jako ostatně jména mnohých jiných významných osobností) a to jim stačilo k odsouzení.

Jak bychom potom od nich měli žádat, aby něco znali také o prastarých legendách v cyrilometodějské staroslověnštině i v církevní slovanštině, které by jimi tak souzenou postavu ukázaly ještě v jiném světle, než si přála jejich předpojatost? Zejména zde máme na mysli text, známý jako „Ub’jenije svjatago Vjačeslava Kňazja čes’ka", který se zachoval v několika verzích a o němž soudil dr. Oldřich Králík, že byl sepsán na přímý popud sv. Vojtěcha někdy v 80. letech X. století (také druhá václavská legenda, psaná v hlaholici, patrně vnikla u nás ještě za Vojtěchova života). Legenda zřetelně ukazuje k slovanské a tedy východokřesťanské orientaci sjednotitelů českých kmenů v jediný národ.

Na rozdíl od dr. Králíka kladla část badatelů (a namnoze klade dodnes) legendu do času ještě ranějšího. Podle nich bylo dílko napsáno už poměrně brzy po Václavově smrti, někdy kolem r. 940. Ve studii o jeho charvatskohlaholské redakci z r. 1929 posunul Josef Vajs datum vzniku až do blízkosti roku 932, kdy byly údajně přeneseny Václavovy ostatky z Boleslavi do Prahy. Kníže v něm není ještě označen jako svatý, ba ani se zde dosud nehovoří o jeho posmrtných zázracích (kromě nevsáklé krve). Toliko se očekává, že k nim teprve dojde: „A také doufáme v Boha, že pro modlitby a pravou víru se ukáže ještě i větší div. " Zatímco v některých pozdějších latinských legendách dává Boleslav tělo svého bratra odvézt do Prahy ze zášti a strachu, zde tak činí z pravého pokání, které obrátilo jeho dříve „zkamenělé srdce" k Bohu. Za takových okolností by bylo možné považovat spis více za kronikářský a historicky hodnověrný záznam než za legendu. O značném stáří díla byli přesvědčeni mnozí historikové (Pekař, též Gruzín v knize „Slovanský sv. Václav" aj.) i filologové (Weingart).

První legenda se zachovala v několika zčásti odlišných variantách, zejména v tzv. Charvatskohlaholských rukopisech (Kolář 1873, Jagic 1902, Vajs 1903), v jihoruské redakci tzv. Rumjancevského čili Vostokovského rukopisu (Vostokov 1827, do češtiny prvně přeložil Hanka 1830) či také v severoruské redakci tzv. Minejního textu z doby panování Ivana Hrozného. (Kromě těchto variant nejstaršího textu existuje druhá staroslověnská legenda Nikolského, Služba svatému Václavu z konce XI. st. , objevená 1856 I. Srazněvským, Proložní legenda z 11. až 13. st., a jiné.)

Co nám jednotlivé verse údajně nejstarší legendy z X. věku mohou povědět o dějinné postavě Václavově? Autor byl patrně kněz a pramálo se zajímal o vztahy zahraničně-politické. Mohla by zde mít místo i domněnka Pekařova, že Widukindova zpráva o dramatickém vpádu německého vojska k Praze a zavázání si českého knížete poslušenstvím, netýká se Václava a vztahuje se až k Boleslavovi. Důraz se klade na sociálně charitativní péči panovníka o lidi strádající, jejich obdarovávání pokrmy i oděvy, vykupování kněží z otroctví. Dovídáme se odtud i o poměrně vysokém vzdělání knížete (kromě slovanského jazyka znalost řečtiny i latiny) a o jeho rozsáhlé činnosti kulturní (budování a výzdoba svatyň na hradech).

V úvodní části se poměrně detailně líčí obřad postřižení (příp. zasvěcení) chlapce Václava biskupem Inotariem (jiná možnost čtení: „biskupem i notariem", tj. notářem) v nejstarším chrámu Pražského hradu. V modlitební formuli byl rozpoznán východní charakter (Vajs, Frček), třebaže „minejní" úprava poněkud znejasnila, zda šlo o postřižiny. Zatímco Vostokovova verse je stručnější, minejní vypráví: „Dobryj i blagověrnyj jepiskop Inotarij se vsěm klirosom (klerem) otpěvše svetuju liturgiju v cerkvi Presvetyja Vladyčica našeja Bogorodica i Prisnoděvy Maria... ", čili „dobrý a zbožný biskup Inotarij" po odzpívání svaté liturgie v chrámu Přesvaté Vládkyně naší Bohorodice a Panny Marie postavil chlapce na stupeň před oltářem a (postřihnuv jej?) pronesl v žehnací formuli jména Abraháma, Izáka, Jákoba, byzantského císaře Konstantina a jeho matky Heleny. – Vostokovovskou versí zamlčená Václavova bába sv. Ludmila pocházela podle latinského Kristiána z Pšovanů, podle staroslověnského Prologu byla dcerou srbského knížete. V makariovské redakci o ní první legenda hovoří: „A jeho bába Ludmila jej dala vyučovat knihám slovanským. Protože dobře sledoval svého učitele, dokonale si osvojil všechen jejich smysl." Z podnětu otce Vratislava se pak seznámil ještě i se spisy latinskými a v řeckých knihách četl bez chyby, prý dokonce jako biskup nebo kněz. Šlo mu však o víc než o učenost. Chtěl projevit křesťanství v praxi. Nedělal rozdíl mezi bohatými a chudými, ubohé šatil a živil, pečoval o nemocné, nedovolil křivdit vdovám, cizince přijímal podle slov evangelia. Vykupoval lidi z otroctví. A jeho činnost kulturně stavební? Všude se zvedaly nově svatyně, na Pražském hradě začal budovat chrám sv. Víta, „všechny kostely zlatem vyzdobil". Dbal na každodennost bohoslužeb „jako u velkých národů".

Všemi svými dny naplňoval víru v Boha. Jestliže na naléhání pomlouvačů krátce vypudil matku Drahomíru, vzápětí se z toho kál, vzal ji k sobě zpět a ona „se radovala z víry svého syna a z dobrodiní, jež prokazoval chudým". Je zde tedy vylíčena příznivěji než v Crescende fide a pozdějších latinských legendách. Rozdílné hodnocení nejspíše vyplývá z faktu, že pocházela z kmene lutických Stodoranů, kteří měli špatné zkušenosti s franckými a germánskými výboji, bránila proto snahám o západní orientaci země a poslala dokonce své bojovníky na pomoc napadenému slovanskému kmeni. To jí Frankové neodpustili. Také Ludmilini vrahové byli podle jmen vikingského nebo saského původu (např. u Kristiána to byli Tunna a Gommon).

Po všech hradech se slavívaly výroční svátky posvěcení tamních kostelů a Václav tam jezdíval. Podobně se o svátku Kosmy a Damiana zastavil u bratra Boleslava. Dokonce i po ukončení svaté liturgie vyhověl bratrovu naléhání a zůstal ještě na hostinu a noc. Cestou na jitřní bohoslužbu jej přepadli Boleslavovi spiklenci. Zabili knížete i jeho družinu (Mstinu, Jeldinu a d.), ba prý se chystali zavraždit i samu matku. Ta po vraždě přiběhla, nalezla mrtvé tělo před kostelem, kam jej položil kněz Krastěj, „klesla na jeho srdce", zúčastnila se v chrámu tryzny vedené knězem Pavlem, a ze strachu o svůj život uprchla do Charvatska.

Zatímco v Čechách se nedochoval ani jeden rukopis této prý nejstarší legendy, v opisech pronikla na Balkán i do Ruska, a úcta slovanského knížete se tam pak dlouho udržovala. Na dvou starých ikonách v Zagorsku a Vologdě se však setkáváme s jinou jeho podobou, než na jakou jsme zvyklí: není to mladičký jinoch z našich obrazů, ale na znamení Boží Moudrosti, k níž se upjal celým životem, je vyobrazen jako prošedivělý moudrý kmet (podobně jako bývá věřícím představován císař Konstantin nebo kníže Vladimír).

„Svatozáří trojnásobnou přeslavně ozdoben, zazářil jsi více než slunce těm, kdo jsou v souženích, nejvýš podivuhodný Václave." Tak začíná stará pravoslavná stichira. Kníže je v ní vzýván jako ten, kdo rozvazuje pouta zajatým a zahání všechny nemoci. „Opustiv pomíjivou pozemskou služebnost, vstoupil jsi do Království nebeského."

Změnil se v božský jas, před kterým sám za svého pozemského života padal v pokoře a úctě na tvář. Pravoslavným křesťanům ve všech slovanských zemích se stal ozdobou víry i nadějí jejich tužeb. PhDr. Otakar Aleš Kukla

Je nevlídný tísnivý podvečer. Mezi těžkými olověnými mraky nesměle prosvítají kousky jasnější oblohy. Vítr se prohání větvemi věkovitých smrků. Letmo se dotkl hladiny Berounky a míří k temné siluetě hradu Tetína. Cestou zesílil. Beze slova promlouvá k ponuré krajině. Chvíli proklíná ohýbaje stromy jako stébla trávy, pak zase pláče jako zatracenec a v náhlém ztišení si vyprošuje odpuštění.

Na hradě je smutno a pusto. Rozkmitané svíce vrhají zlověstné stíny do temných koutů vlhké a studené síně. Panuje tu chlad, osamění, nepochopení a zkáza...

V jednom z koutů – téměř nepostižitelná – klečí pod Spasitelovým křížem kněžna Ludmila. Není dnes hluboce ponořena do modlitby jako obvykle. Brání jí vzpomínky, které nevolány přicházejí jedna za druhou.

Kříž, který jí byl v nejedné těžké chvíli tou nejpevnější oporou, si přivezla kdysi dávno z Moravy. Tehdy ji a knížete Bořivoje pokřtil v mikulčickém veligradě na víru Kristovu sám svatý biskup Metoděj. To bylo tenkrát slávy! Upřímný moravský lid vítal českého knížete a kněžnu s otevřenou náručí. A ty velebné chrámy! Kolik jich vlastně bylo? Určitě více než deset. Už tehdy se s manželem rozhodli, že v Čechách postaví přesně takové...

Kněžna se usmívá. Vidí je před sebou, jako by to bylo včera...

Pojednou v zatuchlé síni zavoněly tisíceré květy, jimiž je tenkrát na Moravě zasypali.
Zazněly velebné chorály i prosté, něžné moravské lidové písně...

Prokřehlá, opuštěná a zrazená Ludmila se vrací k modlitbě. Hledí s novou nadějí do tváře Spasitelovy, kterou velkomoravský umělec vytvořil nezkušenou rukou.

Kněžna pláče nad Jeho i svými ranami. Cítí, že v této při mezi láskou a nenávistí, křesťanstvím a pohanstvím není sama.

Hospodi pomiluj.

Ale neodbytné myšlenky se opět bezděčně vloudily do slov modlitby, jako by čekaly na svou příležitost.

Stavějí před kněžnin duchovní zrak poslední hádku s Drahomírou.

Skutečně poslední? Asi ano.

Nejen v prudkých slovech, ale i v očích své snachy četla smrt.

A ta nesmyslná nenávistná obvinění!

Co vlastně špatného udělala? Vždyť jejího synáčka vychovávala s větší láskou než vlastního...

Ale tam to vlastně začalo...

Plavovlasý pacholíček obracel svá krásná, bystrá černá očka častěji na „bábu" než na mámu... Ta měla pro něj nejen pohádky a písničky jako maminka, ale ještě mnohem více.

Naučila jej lásce k Ježíškovi, který přišel na svět, aby pomáhal lidem. A oni na Něj přesto byli moc zlí. Nepochopili Ho a krutě Mu ublížili... Dodnes cítí kněžna Ludmila úlek nad tím, jak vášnivě a bezútěšně se nad Jeho osudem pětiletý vnouček rozplakal.

Utěšila ho, že Pán Ježíš je stále mezi námi a jednou se úplně vrátí. Bude obklopen jasným světlem. Pak už Mu nikdo neublíží.

Přijde v radosti a slávě.

Hošíček poslouchal. Mezi slzičkami se proklubával úsměv. „Babí, mohu být, až přijde, blízko Něho?"

Od té doby v Berounce uplynulo mnoho vody. Chlapeček rostl. Jeho dětská láska se zvolna měnila ve skutečnou pevnou víru. Drahomíra žárlila. Začaly hádky. V černých očích dítěte se třpytily slzy: „Co ta máma vlastně proti babičce má?"

Jednoho dne se matka rozhodla přátelství mezi vnoučkem a babičkou úplně přerušit a zničit.

Ve skutečnosti to nebylo možné. Měli se příliš rádi a spojoval je Někdo, koho Drahomíra neznala. Oba moc plakali. Nějaký čas se vůbec nesměli vídat.

S rozpačitým úsměvem vzpomíná Ludmila na čtyřverší, které tehdy v slzách napsala:

„Nosím tě pod víčky tajně,

můj maličký,

večer, když sklání se den.

Zůstaň tam v klubíčku,

neprozraď babičku.

Snad je to všecko jen sen..."

Jednu chvíli se všechno zdánlivě urovnalo. Ale zůstal tu jakýsi ostych a strach. Pak znovu začaly hádky. Byly stále hlasitější a ostřejší...

Z chlapečka rostl zvolna kníže země české. Plavé vlásky ztmavly, černá očka zmoudřela. Zrníčko víry, které babička zasadila do dětského srdéčka a pilně po léta zalévala, dalo bohatou úrodu.

Budoucí kníže byl křesťan. Matka svými pohanskými pověrami na tom nemohla nic změnit.

Lépe se cítil v chrámu než v hodovní síni, raději se modlil, než by přemýšlel o knížecí koruně. Jeho největší láskou byl Spasitel a pak babička, která ho s Ním seznámila...

Kněžna se vrací z dálky do temné síně. Několik svící dohořelo, zapaluje tedy nové.

Hovoří s Tím, který ji trpělivě a laskavě poslouchá. Svěřuje mu, co ji nejvíce tíží.

Bojí se o Drahomíru.

Bojí se o její duši znetvořenou nenávistí...

Náhle slyší řinčení kovu a hrubé hlasy venku. Údery na bránu. Praskot dřeva. Dupot těžkých bot po rozvrzaném schodišti.

Jak je jí chladno! Přitáhne si lehký závoj úžeji k ramenům...

Ale vtom už jsou tady.

Kněžna Ludmila vztáhne rozepjaté ruce ke kříži. Necítí, že po ní sáhly neurvalé surové ruce, necítí strach ani bolest.

Vidí plavou hlavičku Václavovu a jeho černá očka rozšířená údivem.

Vidí ho jako pacholátko, které ji milovalo.

Vidí českého křesťanského knížete...

„Hospodine, odpusť Drahomíře a netrestej ji za mou smrt." sestra Jana

Antonij (Bloom),

metropolita surožský
Beseda o modlitbě
Život a modlitba jsou zcela neoddělitelné. Život bez modlitby – to je život, kterému chybí jeho nejdůležitější rozměr, to je život na povrchu – plochý bez hloubky, život ve dvou rozměrech – prostoru a čase, to je život spokojící se s viditelným, spokojící se se svým bližním, ale bližním jevícím se ve fyzické formě, bližním, ve kterém neobjevujeme celou nekonečnost a věčnost jeho osudu.

Význam modlitby spočívá v tom, že nás činí schopnými odhalovat a vlastním životem utvrzovat fakt, že vše má míru věčnosti a vše má rozměr nekonečna. Svět, ve kterém žijeme není bez Boha, jen my ho umíme tak povedeně profanovat. Ale ve své podstatě byl stvořen Božíma rukama, je milován Bohem, cenou v Jeho Božích očích je život a smrt Jeho Jednorozeného Syna a modlitba svědčí, že to víme. Že víme, že každý člověk a každá věc kolem nás jsou posvěceny v Jeho očích, Jím milovány a stávají se pro nás drahými. Nemodlit se – to znamená nechávat Boha za hranicemi všeho existujícího a nejen Ho, ale i vše, co znamená pro Jím stvořený svět, ten svět, ve kterém žijeme. Často se nám zdá, že je těžké sjednotit život a modlitbu. To je omyl, úplný omyl. Vychází to z toho, že máme mylnou představu o životě i o modlitbě. Představujeme si, že se život skládá z toho, že musíme stále starostlivě pobíhat semtam, shánět živobytí a modlitba znamená někam se skrýt do samoty a zapomenout na všechny a na všechno, na bližního, na naše lidské postavení. A to je nepřesné. To je pomluva života i samotné modlitby.

Abychom se naučili modlit, musíme se nejdříve sjednotit s celou skutečností člověka, s celou skutečností jeho osudu a osudu celého světa, pochopit a přijmout toto vše plně – beze ejte k celému dni jako k daru Božímu a dívejte se na sebe jako na vyslance Boží vyslané do neznáma, které představuje začínající den. To ovšem označuje cosi velmi těžkého a zejména – co by se nestalo tento den, nebude cizí vůli Boží – bez výjimky všechny situace a okolnosti, do kterých se Pánovi zachtělo vás postavit – abyste byli Jeho přítomností, Jeho láskou, Jeho strádáním, Jeho tvůrčím rozumem, Jeho odvahou... A kromě toho, kolikrát když se setkáváte s tou nebo jinou situací, vy jste ten, koho Bůh tam postavil, abyste nesli službu křesťana být částí těla Kristova a působením Božím.

Jestliže budete takto postupovat, snadno uvidíte, že se v každém okamžiku budete muset obracet k Bohu se slovy: „Bože, prozáři můj rozum, upevni a nasměruj moji vůli, dej mi plamenné srdce, pomoz mi!" Jindy můžete říci: „Hospodine, děkuji!" Jestli jste rozumní a umíte děkovat, utečete hlouposti, která se nazývá domýšlivost nebo hrdost, vyplývající z toho, že si představujeme, jako bychom udělali něco, co jsme ani dělat nemuseli. To udělal Bůh. Bůh nám dal skvělý dárek, nechal-li nás to udělat. Když večer znovu předstoupíte před Boha a rychle si přeberete v paměti uplynulý den, můžete opěvat Boha chválou, oslavovat Ho, děkovat Mu, plakat pro druhé, plakat kvůli sobě. Když začnete takovýmto způsobem sjednocovat život se svou modlitbou, nebude mezi nimi nikdy nesrovnalost a váš život se stane pohonnou látkou potřebující v každém okamžiku oheň, který bude hořet silněji a silněji, stane se žhavější a žhavější, až vás postupně přemění v hořící keř, o kterém hovoří Písmo.

Žurnal moskovskoj patriarchii 1968

přeložila Michaela Kopecká

(Úryvek z poemy JAME MOJE PAROCHIJE)
Lesknou se černé brázdy, v prebilovačském údolí voní kámen a matka země probouzí lásku v duši rozbouřené.

V každém vinném keři, fíkovníku, kmeni v půdě a v brázdě se skrývá bolestný příběh, nejedna hořká vzpomínka na nikdy nezapomenutelné dny vyhánění celých rodin z jejich domovů a na jámy srbského národa.

V jeho prsou se odvíjí věčná tajemství lidské bytosti, jak je zná chudý Srbín i Hercegovec mozolnatých rukou, s bolestným pohledem ve vyschlé tváři.

Pravoslavná víra je jeho jedinou nadějí, je věčná a živá.

Jejich jsou brázdy nasáklé krůpějemi vlastního potu, stejně jako oblaka protrhaná po dešti za podzimních nocí a dní, s mořem červené krve životů v otevřených jamách.

Na kamenech hrůzy vyrážejí své klasy stébla hubeného žita, jako pantomima věčného chodce pod žárem kukuřice, pod ušlechtilým třpytem hořce placené svobody, ale nikdy nebude utajena historie bolesti, vzdoru a slz.

Ty jámy skalnaté kdysi mé parochie čepljinské, krví srbskou lemované, ta chladná skutečnost uprostřed země kvetoucí, ten nářek dětí, matek, otců a starců ze dna jam, ta přítomnost smrti nad ránem života, cožpak to není varující pro chorvatské ustašovce, cožpak je každá minuta života placena bolestí a strachem?

Ozývá se hrozný, surový řev, řev ustašovců. Srbi, Srbi! Surový náčelník pro osvětu volá: Vy, Srbi, na ostré kameny padnete první, jenom smrt je pro vás, bez hrobů, bez opěvání, do jámy padnete živí.

Přes města, vesnice, louky a lesy zvěř z cizáckých krajů s německými a britskými zabijáky v holínkách ze zelené kůže vyráží na lov početných srbských rodin.

Na vesnicích v základních školách svazují lidi, děti i ženy, řetězy i dráty vždy po dvou.

Řvou divoce suroví ustašovci a vedou lidi ze všech vesnic, aby je vzápětí házeli živé do hlubokých jam Golubačke, Bivolje brdo, Popovo polje, Široký bereg a ještě do dvanácti jam, kde leží tisíce srbských mučedníků.

Další lokomotivy táhnou vagony, v nich i matky s nemluvňaty v kolébkách, stále a nepřetržitě přijíždějí tyto kolony zlověstné.

Babičky v pláči hladí vnoučata po vlasech, ani trochu mléka, ba ani kůrky chleba jim nedají.

„Co chtějí," řve ustašovec, „smrt se pro ně Černohorci vražděni rukama chorvatských ustašovců s požehnáním chorvatské církve na Vidovdan (srbský památný den, pozn. redakce) roku 1941.

I dnes uchovávám ve své knihovně pracovní nářadí, s nímž jsme pracovali na stavbě nové kaple s kryptou na Prebilovačském hřbitově, abychom sem mohli přenést stovky lidí – mučedníků z jámy Golubinky u Bivolja brda, neboť tato mučednická obec neměla chrám.

Do Čapljina jsem přišel služebně z Bělehradu. Železničáři přišli pomoci při kopání základů kaple v Prebilovaci. K výstavbě kaple jsem dostal povolení od církevní komise, ale podruhé přišlo nařízení, které zakazovalo sloužit obřad – zádušní liturgii nad Jámou společně s věřícími.

Jámy ještě nejsou zabetonované a lidé chtěli, aby posmrtné ostatky jejich mučedníků byly přeneseny do jejich vesnic.

Nestor Žučni Mladči. Mladeži. (Přeložila M. Zauharová)

Zamyslete se, bratři a sestry, nad právě přečtenými slovy... Jsou určena mládeži, ale i nám všem – i těm, kteří pamatujeme hrůzy minulé války a utrpení mučedníků, i těm, kteří už je třeba slyšet nechtějí. Ale slyší podobná slova, která dnes opět v bolesti a mukách sténají naši srbští a jugoslávští bratři, dnes, kdy něco podobného by přece v demokracii nemělo být možné. A přece je... Nedopusťme – ani mlčením – aby se něco podobného opětně opakovalo!

Č. G. Kr.

Staroslověnský jazyk
(pokračování)

Jestliže osobnost každého člověka není smyšlenkou, není také smyšlenkou národní osobnost, kterou mohly zformovat zvláštní nikde jinde neopakovatelné podmínky.

(protojerej J. Klinger)

Velkomoravská říše byla první klasickou a kanonickou dobou staroslověnštiny. V jednotlivých zemích vznikaly její jednotlivé jemné obměny a rozdílná výslovnost. Výslovnost tvrdá nebo měkká, např. i – y, l – tvrdé l, g – h, e – ě, hlásek li – ly, a pod. Která výslovnost a jaký přízvuk je prapůvodní, nikdo dnes vědět nemůže. Můžeme pouze předpokládat, že cyrilometodějská staroslověnština se nejvíce blížila tehdejšímu moravskému dialektu. ¹)

V Kyjevských listech, v jediné v původní podobě dochované staroslověnské památce českého původu, je české c místo staroslověnského št, například nasy/c/ení místo nasy/št/ení a svědčilo o tom, že na staroslověnštinu působil domácí mluvený jazyk. V legendách jsou slova jako milovat místo ljubiti. (Kyjevské listy jsou také důkazem toho, že u nás se ještě v 11. stol. sloužila východní liturgie.)

Ze staroslověnské legendy o svaté Ludmile máme dochován jen výtah. V úplnosti se však dochoval Život svatého Václava, patrona české země, který je také zachován v pozdějším ruském a charvátsko-hlaholském opise. Z té doby je též zlomek nešporních modliteb, přeložených podle východního ritu z řečtiny, tak zvané Pražské hlaholské zlomky.

+ + +

Co mluví pro zachování církevněslovanského jazyka v pravoslavné liturgii, z jehož plodů žijeme dodnes? Staroslověnský jazyk byl původně jazykem liturgickým a jazykem překladů církevních děl z řečtiny, ale přesto plnil i zvláštní funkci. Než se vytvořily spisovné národní jazyky, fungoval i jako státní jazyk a měl velký vliv na formování novodobého jazyka až do 19. stol. a je možno říci, že sehrál důležitější roli než latina v západní Evropě.

Během času, kdy světská literatura začala tvořit pro své potřeby a cíle místní spisovné jazyky, funkce staroslověnského jazyka se stala funkcí čistě sakrální. V dějinách a životě slovanských církví plnil a dosud plní velmi důležitou roli.

Ve snaze o správnost církevněslovanského jazyka byly vypracovány gramatické zásady a normalizace tvarosloví a textů. Tento proces byl ukončen v 17. stol. po církevní reformě patriarchy Nikona. Nyní jazykový systém je přesně normován.

Církevněslovanský jazyk:

Za prvé: čistě a neporušeně předává smysl originálů Písma svatého, Nového zákona a Starého zákona a také teologické ortodoxní myšlenky Církevních otců prvního tisíciletí křesťanství a pomáhá lépe poznat jejich smysl. Tato verze je dosud oficiální verzí slovanských východních národů. Jisté je, že přeložené texty do staroslověnského (církevněslovanského) jazyka zachovaly dodnes nesmírnou hloubku duchovnosti a nejvyšší míru pravosti – původnosti, kterou již nevystihuje žádný dnešní slovanský jazyk.

Můžeme si být jisti, že svatí Cyril a Metoděj při pečlivých překladech svatých textů se řídili tím, co je napsáno ve Zjev. 22, 18-19, aby k textům nebylo nic přidáno ani ubráno.

Za druhé: sjednocuje pravoslavné slovanské národy.

Za třetí: uspokojuje estetické potřeby pravoslavných Slovanů a harmonizuje, jako žádný jiný jazyk, s obsahem, stylem a formou pravoslavných bohoslužeb.

Za čtvrté: z psychologického hlediska církevněslovanský jazyk silně působí na intuici člověka a má obrovský emocionální vliv na podvědomí věřícího.

Jeden známý polský skladatel – původem katolík, který se stal pravoslavným právě pro krásu pravoslavné bohoslužby a chrámové hudby – přeložil liturgii do polštiny a po jejím zhudebnění pokorně přiznal, že žádný jazyk nemůže nahradit církevní slovanštinu ve slovanském liturgickém hudebním díle.

Bylo to samozřejmé pro velkého skladatele L. Janáčka. Proto napsal Glagolskou mši s církevněslovanským textem. Motorem jeho hudby, jak sám napsal ve fejetonu 27. 11. 1927 bylo odkrývání významového a zvukového smyslu slov a tichý motiv zoufalé mysli ze slov Gospodi, pomiluj, výkřik radosti Sláva, sláva, drásající bolest v motivu. Rozpet že za ny, mučen i pogreben jest, tvrdost víry a přísahy v motivu. Věruju a všeho nadšení a zmítání citového konce v motivech Amin, amin, a chválu svatosti v motivech Svät, svät, Blagoslovljen, agnče Božij!

Žádný jiný jazyk nemůže ztvárnit takovým způsobem krásu a melodičnost liturgie jako církevněslovanský. K mysterijnímu církevnímu umění, k živé plamenné teologické literatuře, k tomu všemu, čemu západ již dávno odvykl, patří i církevněslovanský jazyk tak, jak pozemské a nadzemské, dočasné a věčné, přirozené a nadpřirozené je znázorněno v jedinečnosti ikony sv. Trojice od sv. Andreje Rublova.

Za páté: církevněslovanský jazyk se stal bazálním jazykem v pravoslavné liturgice všech slovanských národů. Můžeme se společně modlit a cítit totéž ve všech chrámech Polska, Bulharska, Ruska, Ukrajiny, Srbska a v celé řadě pravoslavných chrámů na západě, v Paříži, v Ženevě (slyšel jsem tam během liturgie číst ve francouzštině pouze evangelium pro přítomné pravoslavné Švýcary a Araby), v Londýně, Bruselu, Kodani, Vídni, v mnoha chrámech v Německu a také v Americe, Kanadě. Všude tam se dostala staroslověnština původem z Moravy.

Čech a Slovák, stejně jako Polák, Rus, Srb, Bulhar se mohou modlit v církevněslovanském jazyce, protože jsou v něm obsažené naše společné lingvistické kořeny a dějiny. Není možno být vzdělaným a kulturním Slovanem a neznat základy slovanského jazyka, tak jako není možno být vzdělaným a kulturním Evropanem a neznat základ západních jazyků – latinský jazyk.

+ + +

Pamatujme si, že sám Bůh nám poslal apoštoly Cyrila a Metoděje, aby se Jeho slovo dostalo na naši slovanskou zem a tito apoštolové splnili svou misi přes mnohé potíže a protivenství.

V naší slovanské zemi nelze tak jednoznačně aplikovat text epištoly apoštola Pavla ke Korintským (1. Kor. 14, 19), která kritizuje nesrozumitelnou řeč v modlitbách. Skutečně apoštol Pavel žádal, aby během shromáždění křesťanů – bohoslužeb – nebyly užívané nesrozumitelné jazyky, pouze v tom případě, kdyby nebylo nikoho, kdo by je mohl vysvětlit. Tehdy modlitby byly spontánní. Dnes máme texty psané a pořádek bohoslužeb je přesně stanoven. Pro toho, kdo se prvně setkává s církevní slovanštinou v bohoslužbě, je možno pro začátek srovnávat s českým textem.

(Pokračování)

MUDr. J. Karpowicz

Zpráva ze schůze sboru duchovních
olomoucko-brněnské eparchie
V sobotu 27. května se v Olomouci sešel sbor duchovních správců farností olomoucko-brněnské eparchie a to pod vedením nového našeho biskupa Simeona. Hlavním tématem setkání byla otázka nejvlastnějšího úkolu církve – zajištění spásy svým věrným. K tématu vypracoval hlavní referát vladyka Simeon, především na podkladě své reflexe Starého zákona a svého před lety vydaného překladu díla patriarchy Sergia – O spasení. Obsahy klíčových teologických pojmů – především: Království Boží, Věčný život, Spasení a Vykoupení – vladyka osvětlil jak v kontextu biblickém, tak svatootcovském. I my sami často nemístně ukracujeme věčný život tím, že jej vnímáme jako „plynutí času" po smrti. Věčný život je však věčný především svou plností, životem v Bohu, podle slov Spasitelových: „A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista" (Jn 17, 3). Život věčný je tedy poznáním, a to poznáním Boha, kterého se dostává těm, kdo jsou „čistého srdce" (Mt 5, 8). Z hlediska spásy je velmi důležité, z jakého motivu usilujeme o ctnosti a konáme dobro. Sv. Řehoř Bohoslovec říká: „Koná-li člověk dobro ze strachu před Bohem, je to stav otroctví. " Konání dobra za odměnu je potom podobné vztahu námezdního dělníka. Dokonalým je však konání dobra z lásky k samotnému Dobru (tj. Bohu), to nám již nedovoluje konat hřích.

V bohaté diskusi jsme se zaměřili na praktické úsilí duchovního, který dnes pracuje v duchovně a mravně pokleslém prostředí moderní doby. Stále aktuální je problém zpovědní praxe, kdy nám duchovním mnohdy chybí potřebné zkušenosti a schopnost dobře vyřešit problém, to je výsadou duchovně vyspělých. Otec MUDr. Ondřej Stehlík upozornil ve svém příspěvku na medicínský aspekt, který se může skrývat v problémech věřícího člověka, duchovní by pak měl mít alespoň elementární znalosti z psychologie a psychiatrie. Skutečně, člověk tzv. moderní bývá často i člověkem nemocným. Otec ing. Petr Klokočka zdůraznil, že proto aby církev byla vpravdě přitažlivá, musí se odlišovat od již obecné a běžné pokleslosti v oblasti duchovní a mravní. Příchozí skutečně touží po něčem jiném – něčem čistším, opravdovějším a smysluplnějším – než mu nabízí zmaterializovaná a zhrublá společnost. Je to pro nás duchovní výzva – dovedeme být jiní? Jestliže ne, nemůžeme se divit, že lidé, kteří v církvi shledávají totéž, co je ve světě, raději do ní ani nevstoupí. Prostředkem výchovy a uvádění do vnitřního života církve jsou bohoslužby, proto byla další část diskuse věnována tématům liturgickým. Nejednou již zazněla potřeba koordinace liturgických snah jednotlivých duchovních skrze liturgickou komisi naší eparchie. Pravidelné bohoslužby jsou základem duchovního života věřících, proto, jak se vyjádřil vladyka Simeon, je třeba, aby všechny farnosti měly svého duchovního. Druhým důrazem, který si vladyka pro svou práci na Moravě vytýčil, je, aby se každý duchovní v eparchii věnoval byť malé skupince mládeže.

Závěrem se mezi duchovními rozproudila bohatá bratrská diskuse o záležitostech a problémech našich farností a monastýrů.

zapsal prot. Petr Novák

Dne 16. 6. 2000 se sešli v Praze kněží pražské eparchie na konferenci svolané a řízené Vysokopřeosv. vladykou Kryštofem, jenž poděkoval za přijetí, kterého se mu dostalo na setkáních duchovních v jednotlivých protopresbyterátech i v navštívených církevních obcích.

Setkání duchovních bylo v první části věnováno přednášce o základních prostředcích a způsobech komunikace s médii. Na toto téma přednášel br. Kliment Koutný z Brna. Instruktivní přednáška na velmi dobré odborné úrovni vycházela z praxe přednášejícího a byla doplněna diskusí.

Druhá část byla věnována vlastní besedě duchovních. Jejich příspěvky se týkaly problému stavebního stavu sakrálních i užitkových objektů spravovaných církví, zejména i finančního zabezpečení údržby a oprav. Jako východisko vladyka Kryštof navrhuje zřízení tzv. havarijního fondu, a to na úrovní eparchie. Zvláště svízelná je situace církevních obcí Lesná, Horšovský Týn a Česká Lípa. Další příspěvky byly věnovány personálním otázkám, vzdělávání a chování duchovních.

Vl. arcibiskup upozornil též na odpovědnost eparchiální rady za projednávané oblasti církevní správy.

V závěru konference eparchiální arcibiskup seznámil přítomné s některými potěšujícími zprávami, např. s registrací nových církevních obcí ministerstvem kultury, otevření nového mužského monastýru v Chabařovicích. Vladyka dále přislíbil pokračovat v návštěvách farností. Ze zahraničních aktivit bylo připomenuto jmenování o. Michala Dandára zastupitelem naší církve u moskevského patriarchátu, jakož i srpnová návštěva episkopů v Moskvě u příležitosti vysvěcení znovuvybudovaného chrámu Krista Spasitele. Zasedání bylo ukončeno modlitbou. o. Václav

Konalo se 11. 7. 2000 v rezidenci arcibiskupa v Dělostřelecké ul. 7.

* Po úvodní modlitbě hovořil vl. Christofor o svých návštěvách okružních protopresbyterátů, kde se konaly duchovenské konference, které vyvrcholily celoeparchiální konferencí duchovních 16. 6. v Praze. Tento postup zvolil vl. Christofor na doporučení ER z minulého zasedání, které bylo spíš slavnostním uvedením a rozloučením s vl. Simeonem. Aktuální program tohoto zasedání ER byl pracovní.

* Poté se ujal slova o. Šuvarský, seznámil přítomné s tím, že bylo jako právnické osoby zaregistrováno – 7 círk. obcí a 2 monastýry. Pro dnešní jednání máme žádost o zřízení dalších dvou církevních obcí – Rovná a Dřísy. Čekáme také, že přijde po vyřízení formalit do Mostu jako nový duchovní správce igumen Filaret z Rjazaně (Rusko).

LESNÁ

* Vl. Christofor informoval, že proběhla ohledně fary v Lesné jednání v Plzni a v Praze s řeckokatolickým (uniatským) biskupem Ljavincem. Řeckokatolíci (uniaté) chtějí, aby byla zrušena smlouva pravoslavné církve s římskokatolickou a byla obnovena původní smlouva z r. 1947. Vl. Christofor na tyto snahy reagoval dopisem plzeňskému biskupovi Radkovskému a pastýřským listem do Lesné. Není jakýkoliv důvod k vypovězení smlouvy. Řeckokatolíci tam podle posledního sčítání lidu ani nemají žádné věřící.

USTANOVENÍ

usnesení: ER zřizuje pravoslavnou církevní obec v Rovné a v Dřísech

usnesení: ER ustanovuje br. Chrásta pomocným duchovním ve Františkových Lázních

ZPRÁVY

* Vl. Christofor informoval o hospodářských problémech církevní obce v Mar. Lázních. Fa TEM byla pověřena prověřit různá východiska z této situace a navrhnout nápravu.

* Dále se hovořilo o rekreační budově v Těšově, která je majetkem církevní obce v Mar. Lázních. Budova není v příliš dobrém stavu. Bylo rozhodnuto, že okružní protopresbyter zmapuje situaci. Bylo by velmi dobré, kdyby bylo možno využívat budovu v Těšově jako rekreační středisko např. s letním programem pro děti.

* Br. ThMgr. Augustin Jareš z Hr. Králové oznámil, že se připravuje na svěcení. Věřících je v Hr. Králové velké množství.

JIHOČESKÝ OKRUŽNÍ PROTOPRES.

* ER byl představen kandidát na jihočeského okružního presbytera o. Jan Týmal z Jindřichova Hradce. Ten informoval o stavu v Jindř. Hradci, Českých Budějovicích a Táboře. Tábor v současné době spravuje jeromonach Pachomij Paďouk, který je v této době ale nemocen. O. Týmal má ještě občanské povolání a působí v sociální sféře.

* Vl. Christofor vzpomněl na dobu, kdy jižní Čechy přebíral jako olomoucko-brněnský biskup do správy. Tehdy fungovala církevní obec pouze v Táboře a ta byla před uzavřením.

usnesení:

ER souhlasí s ustanovením o. Týmala jihočeským okr. prot.

ŽÁDOST O SVOLÁNÍ MIMOŘÁDNÉHO ES

* Vl. Christofor řekl, že na celoeparchiálním setkání duchovních padla žádost o svolání mimořádného ES pražské eparchie. Duchovní byli vyzváni, aby do dnešního zasedání zaslali své žádosti. Došly tři. To ukazuje, že v eparchii není všeobecná vůle. Řádné ES bude svoláno v květnu 2001.

REZIGNACE

Na členství v eparchiálním duchovním soudu rezignoval kancléř MR o. V. Míšek a na členství v ER revizor účtů MR o. E. Freimann.

usnesení: ER přijímá rezignaci o. Míška na členství v EDS a o. Freimanna na členství v ER. Nastupují náhradníci.

DALŠÍ OTÁZKY

* O. Jachňuk informoval o situaci v Mostě. Bylo uspořádáno farní shromáždění, z kterého vzešly nové orgány.

* O. Jachňuk řekl, že převzal teplické matriky pro o. Freimanna.

* ER byla vl. Christoforem informována, že pro Ústí n. L. byl vysvěcen na diákona Mgr. P. Ludvík.

* Dále vl. Christofor řekl, že je třeba zřídit pro náhlé opravy havarijní fond, kam by měly přispět všechny církevní obce. Touto otázkou se bude zabývat hospodářský odbor ER.

* ER byla informována o aktivitě o. Drdy, duchovního v Rumburku, který připravuje památník archim. Andrejovi Kolomackému. Ten bude otevřen za přítomnosti vl. Christofora 10. 9.

* O. Freimann řekl, že město poskytne prostředky na další opravy chrámu.

* Na závěr informoval vl. Christofor o chystané návštěvě vl. Nikolaje v naší eparchii ve dnech 2. – 4. 9.

ER tuto návštěvu vítá a bude se podílet na její přípravě.

* Vl. Christofor oznámil ER, že v srpnu a září absolvuje ve Vilémově intenzivní kurs angličtiny, pořádaný Světovou radou církví.

* Zasedání bylo ukončeno modlitbou.

J. Milko

Na pozvání vladyky Kryštofa, se sešla ve dnech 31. 7. – 2. 8. 2000 v cyrilometodějském středisku duchovních setkání ve Vilémově u Litovle II. pracovní podkomise Zvláštní komise pro pravoslavné působení ve SRC. Vznik této komise schválilo osmé valné shromáždění SRC, které se konalo v prosinci 1998 v Harare, Zimbabwe. Komise je složena z jedné poloviny z pravoslavných členů a z druhé poloviny ze členů protestantských církví SRC a bude pracovat alespoň tři roky.

Komise začala svou práci ve švýcarském Morges (6. – 8. 12. 1999). Naší církev zastupuje v této komisi Jeho Vysokopřeosvícenost Kryštof, arcibiskup pražský, jeho poradcem je br. Mgr. Dan Apostu. Pro intenzivní práci během prvního roku činnosti byly určeny čtyři oblasti: 1. organizování SRC; 2. styl a ethos našeho společného života ve SRC; 3. teologické shody a rozdíly mezi pravoslavnou tradicí a jinými tradicemi v rámci SRC; a 4. existující modely a nové návrhy strukturálního rámce SRC, který by umožnil smysluplnou účast pravoslavných církví. Pro každou z těchto oblastí byla vytvořena ze členů komise jedna podkomise se stejným poměrným složením.

Přáním nepravoslavných členů komise bylo zasedat jak dál v plénu, tak jako podkomise v různých místních pravoslavných prostředích, aby tímto způsobem lépe pochopili problémy s kterými se potýkají místní pravoslavné církve a které z části vedly ke zvýšení napětí mezi nimi a protestantskými členy SRC. S vděčností byla přijata informace Syrského antiochijského patriarchátu o souběžném uspořádání pracovních setkání první a čtvrté podkomise v Damašku (6. – 8. 3. 2000), dále informace Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku o uspořádání schůze druhé podkomise ve Vilémově u Litovle (31. 7. – 2. 8. 2000) a informace orientální Syrské malankarské pravoslavné církve (Indie) o uspořádání setkání třetí podkomise. Později z finančních důvodů (příliš vysoké cestovní náklady) toto pozvání bylo nahrazeno pozváním Řecké pravoslavné církve; třetí podkomise se sejde v Kolympari-Chania na Krétě (22. – 24. 8. 2000). Prozatímní výsledky práce jednotlivých podkomisí budou pak shrnuty na plenárním zasedání komise, které se bude konat na pozvání Koptské pravoslavné církve v egyptské Káhiře v říjnu 2000. Do doby plenárního zasedání komise výsledky práce všech podkomisí jsou důvěrné, proto nemohou být zatím zveřejněny.

Mgr. Dan Apostu

Z programu arcibiskupa Christofora
23. 5. Natáčení pro ČT1 – zamyšlení nad duchovním významem města Prahy. Vysíláno 30. 7.

27. 5. První archijerejská sv. liturgie v dějinách v Krupce. Odpoledne návštěva Chabařovic a účast na zasedání teplického okružního protopresbyterátu.

28. 5. Archijerejská svatá liturgie v Teplicích a posvěcení léčivých pramenů za účasti duchovenstva, představitelů města i státu.

2. 6. Přítomnost na obhajobách diplomových prací studentů 5. ročníku detašovaného pracoviště PBF v Olomouci.

3. – 4. 6. Účast na intronizaci nového metropolity v Prešově a na následném zasedání Posvátného synodu.

11. – 15. 6. Přednášky na všepravoslavné teologické konferenci na téma pravoslaví v novém tisíciletí.

16. 6. Presbyterská konference pražské eparchie.

17. 6. Poutní sv. liturgie u sv. Jana pod Skalou spojená se vztyčením pravoslavného kříže na čestném místě ve středu obce.

18. 6. Archijerejská sv. liturgie a večerní svátku Padesátnice v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze a následně pietní akt a panychida na památku obětí heydrichiády.

19. 6. První archijerejská liturgie v nově ustanovené církevní obci Dřísy. Odpoledne slavnostní blahopřání ses. V. Topičové k 50. výročí práce v ústředí církve.

20. – 22. 6. Zkoušení na PBF v Prešově a účast na promocích absolventů, řeč o významu teologického studia.

23. –30. 6. Vedení skupiny poutníků, která navštívila tzv. rumunský Athos. V neděli účast na svěcení nového chrámu Všech svatých patriarchou Theoktistem v obci Bystrica. 28. 6. v Jaši schůzka s metropolitou moldavským Danielem.

1. 7. Archijerejská sv. liturgie v památníku srbských a ruských zajatců v Jindřichovicích u Sokolova.

2. 7. Archijerejská sv. liturgie v církevní obci Lesná spojená s vizitací.

5. 7. V rámci oslav chrámového svátku pražské katedrály archijerejská sv. liturgie a vysvěcení na diákona Mgr. Patrika Ludvíka z Ústí nad Labem.

6. 7. Přednáška ve Vilémově v rámci Cyrilometodějského týdne.

8. 7. Posvěcení nového mužského monastýru sv. Rostislava v Chabařovicích.

9. 7. Archijerejská sv. liturgie v církevní obci Milíře u Tachova spojená s vizitací.

11. 7. Řádné zasedání Eparchiální rady.

12. 7. Účast na oslavách chrámového svátku v Karlových Varech, kázání o významu chrámu v životě pravoslavného křesťana.

13. 7. Panychida v den památky malínských mučedníků za účasti duchovenstva a představitelů státu i vojska v Žatci.

29. 7.–3. 8. Účast na zasedání komise Světové rady církví věnované účasti pravoslavné církve v práci Světové rady církví konané v Praze a ve Vilémově.

5. 8. Oslava chrámového svátku kaple v Těšově spolu s vl. Simeonem. Vysvěcení domu br. Ivana Fery nalézajícího se v těsném sousedství pravoslavného duchovního střediska.

6. 8. Vizitace v církevní obci Frýdlant.

8. 8. Nástup na intenzivní jazykový kurz anglického jazyka pořádaný Pravoslavnou akademií ve Vilémově.

17. –21. 8. Účast na svěcení chrámu Krista Spasitele a kanonizace nových ruských mučedníků a vyznavačů jako člen delegace vedené metropolitou Nikolajem.

Setkání s rumunským patriarchou

J. Sv. Theoktistem v Bystrici v Rumunsku

Důstojní otcové, bratři a sestry v Kristu,

naší církevní obci se podařilo shromáždit symbolické množství peněžitých prostředků na zbudování skromného památníčku na otce archimandritu Andreje (Kolomackého) v narthexu našeho chrámu. Již dnes máme vystaveny (zatím ne pro veřejnost) některé věci z pozůstalosti o. Andreje, od rouch přes rukopisy až po služebník a seznam „jeho" chrámů. Jednoho se nám však nedostává – jsou to fotografie jednak právě těchto chrámů, jednak samotného o. Andreje, zvláště v posledním období jeho života. Pokorně jsem Vás chtěl tedy jménem naší farnosti poprosit: máte-li takové snímky, mohli byste je věnovat nebo alespoň zapůjčit pro naše potřeby? (Není dnes problém udělat fotografii z fotografie a originál zaslat neporušený zpět.) Pomohli byste tak pěkně a přitom nenáročně naší snaze o důstojnou památku na našeho „stavitele chrámů". Předem Vám za jakoukoli pomoc jménem naší církevní obce děkuji.

o. Antonij Drda,

duchovní správce, Rumburk

Projekt Most, 5. část, Francie
Dějiny Francie jsou neoddělitelně spjaty s křesťanstvím. Již v raně křesťanské době tu existovaly církevní obce a žily významné osobnosti, např. apoštolský otec sv. Ireneus Lyonský.

Důležitým centrem středověkého bohosloveckého myšlení byla pařížská Sorbonna; Jean Calvin byl Francouz... Žel Bohu, občas to byly dějiny psané krví ve znamení náboženské netolerance.

Realita francouzského křesťanství je dnes velmi rozmanitá. Ačkoliv tento stát se svými 60 miliony obyvatel bývá považován za jeden z nejvíce sekularizovaných v Evropě (odluka církví od státu zde byla provedena r. 1905), na druhou stranu se o Francii paradoxně hovoří jako o katolické zemi. Vedle sebe tu celkem pokojně koexistují nejrůznější protestantské směry (reformovaní, luteráni, baptisté, evangelikálové, ...), sdružené ve dvou nezávislých federacích. Rozdíl je v interpretaci Bible: „evangelikální církve se přiklánějí k doslovnému chápání Písma svatého, kdežto především reformovaní tvrdí, že je důležitější držet se „ducha Bible" (liberální pojetí). Protestanti tvoří asi 2 procenta obyvatel Francie. Podobná různost názorů a myšlenkových proudů existuje i ve zdejší římskokatolické církvi. Zvláštností je že francouzským náboženstvím č. 2 je dle počtu věřících Islám.

Speciálnímu statutu se těší Alsasko-Lotrinsko na severovýchodě Francie, nejvýznamnějším sídlem je „hlavní město Evropy". 15 až 20 procent obyvatelstva jsou zde protestanti. Díky odlišnému historickému vývoji nikdy nedošlo k odluce církve od státu, a tak zde jsou katoličtí, protestantští a židovští duchovní placení ze státní pokladny; navíc je tu alespoň dle zákona možná výuka náboženství na školách. Dokonce i v jiných francouzských departmentech (regionech) si zodpovědné osoby povšimly, že bez základního pojetí o náboženství lidé nejsou schopni porozumět mnohým otázkám či problémům filozofie a kultury: uvažuje se tedy o výuce předmětu nazývaného „náboženská kultura". V praxi ale často (podobně jako v Alsasku-Lotrinsku) záleží na vstřícnosti ředitele školy.

Zajímavá je činnost tzv. univerzitních kaplanství, která se často nese ve znamení ekumenické spolupráce římských katolíků a protestantů. (Podobná ekumenicky laděná spolupráce existuje např. i na mezinárodním Letišti Paříž – Orly či v některých nemocnicích. Tyto instituce pořádají nejrůznější setkání, přednášky či semináře o teologii, duchovním životě, etice, politice, globalizaci, mezináboženském dialogu apod. Zainteresovaní studenti se také scházejí ke společným modlitbám. Neméně zajímavé je i duchovně-vzdělávací působení tzv. „Café Theo" (teologických kaváren), kde se ve velice neoficiální atmosféře setkávají především mladší lidé (ale nejen oni) při diskusích nad závažnými teologickými či etickými problémy.

V zemi galského kohouta působí několik mezinárodních křesťanských společností zabývajících se hlavně misijně publikační činností jak ve Francii samotné, tak i v zahraničí. Pisatel článku nejvíce ocenil práci Wiklefovy společnosti překladatelů Bible, která usiluje o překlad Písma svatého do co největšího počtu jazyků. V některých regionech světa s touto organizací spolupracují i pravoslavné církve.

Účastníci projektu Bridge měli rovněž možnost podívat se do Taizé a blíže se seznámit s tímto duchovním fenoménem, který dnes mocně přitahuje mladé z celého světa. Po návštěvě této řeholní komunity se člověk ptá, je-li dnes opravdu nutné hledat nové formy liturgického života. Ve zdejší bohoslužbě se totiž objevují mnohé tradiční prvky – svíčky, kadidlo, zvony, zpěv či ikony – mnohé z toho zcela zjevně pod vlivem pravoslavné duchovní tradice. Zdejší komunita byla založena na počátku 40 let bratrem Rogerem (reformovaný Švýcar) jako ekumenické řeholní společenství. Dnes se tu člověk setká jak s protestanty, tak s katolíky. Dokonce i pravoslavní zde mají svou stálou kapli s antiminsem, posvěceným biskupem Moskevského patriarchátu. Za povšimnutí stojí i společenství luteránských sester – diákonek v Alsasku-Lotrinsku, které se věnují kontemplativně-činnému řeholnímu životu. I zde byly k nalezení ikony. Jedna z řeholnic poznamenala, že ikona chrání věřícího před vytvářením si vlastních představ o Bohu.

Podobně jako i jinde v Evropě, tak i ve Francii jsou pravoslavné komunity tvořeny především emigranty a jejich potomky v první či druhé generaci. Významná je Ruská eparchie Konstantinopolského patriarchátu s ústředím v Paříži, existuje tu i rumunská eparchie, obce Arménské apoštolské církve jsou sdruženy do 3 eparchií. V Paříži se nachází Bohoslovecký institut sv. Sergeje, který je bezesporu jednou z nejvýznamnějších pravoslavných teologických škol dneška. Institut byl založen r. 1925 jako škola pro budoucí duchovní z řad ruských emigrantů. Dle slov o. prot. Borise Bobrinského, děkana této školy, brzy dosáhl takové úrovně, že byl uznán za vysokoškolský ústav. Přednášeli zde mnozí významní profesoři jako např. Sergej Bulgakov, Georges Florovsky, Vladimir Lossky a mnozí další. Církevní dějiny dnes přednáší prof. Olivier Clément. Pravoslavný bohoslovecký institut sv. Sergeje v Paříži nabízí frankofonním zájemcům o studium teologie KORESPONDENČNÍ KURSY BOHOSLOVÍ. Bližší informace lze obdržet na adrese:

Saint – Serge

Institut de Théologie Orthodoxe

93 Rue de Crimée, 750 19 Paris, FRANCE

tel. : +331 42 01 96 10

fax: +331 42 08 00 09

Site Internet: http://perso. wanadoo. fr/Ito/

(zodpovědnými osobami pro korespondenční studium jsou prof. Nikolas Cernokrak a Mlle Sophie Deicha.)

Co poznamenat závěrem? Jak již bylo řečeno výše, křesťanství ve Francii se projevuje v mnoha rozmanitých formách. Stejně jako i ve zbytku Evropy pociťují francouzské církve potřebu nové vnitřní misie. Občas se nelze ubránit dojmu, že při této „rechristianizaci" nechtěně dochází k zastření základního poselství křesťanské víry, kterým je možnost nového života v Kristu a s Kristem. Věřím, že se francouzské církve této chyby vyvarují.

Rudolf Jiří Stránský

Z církevního kalendáře

ZÁŘÍ

1. září – Začátek nového církevního roku

4. září – proroka Mojžíše

Byl to prorok, který žil v počátcích doby Starého zákona, také jsme se o něm již zmiňovali na začátku této publikace.

4. září – svatého mučedníka Gorazda, biskupa českého a moravskoslezského

Teprve více než po tisíci letech jsme znovu uslyšeli toto jméno, když v roce 1921 byl pro znovu obnovenou pravoslavnou církev v našem národě svěcen biskup Gorazd. Toto jméno dostal po svém předchůdci, svatém Gorazdu, žáku svatého Cyrila a Metoděje. Náš drahý, svatý vladyka Gorazd byl odsouzen a popraven německými nacisty 4. 9. 1942 za účast při ukrývání parašutistů, kteří za II. světové války provedli atentát na Heydricha. Naše pravoslavná církev poskytla parašutistům úkryt v podzemí pražského pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Svatý vladyka Gorazd se narodil v Hrubé Vrbce na rozmezí Moravy a Slovenska, kde je dnes na jeho památku zbudována kaple a mužský monastýr.

8. září – narození Přesvaté Bohorodice

V malém galilejském městečku Nazaretě se po dlouhém čase vytrvalých a vroucích modliteb narodila svatým manželům Jáchymovi a Anně dcera Marie, která se později stala matkou našeho Spasitele Pána Ježíše Krista.

26. září – svátek Zesnutí svatého Jana Theologa, apoštola a evangelisty

O svatém Janovi jsme se také již zmínili v předešlých článcích.

28. září – svatého mučedníka Václava, knížete českého

Narodil se roku 907 jako syn knížete Vratislava a Drahomíry. Velký vliv na něho měla jeho babička svatá Ludmila, která ho pod vedením slovanského kněze učila spisovnému jazyku slovanskému. Když mu zemřel otec, bylo mu 13 let a on usedl na stolec svých předků. Poněvadž byl ještě dítětem, vládla za něho matka Drahomíra s mnoha rádci. Václav pokračoval v učení a brzy dosáhl vzdělanosti slovanské, latinské i řecké, takže se mu ani nemohl vyrovnat jiný panovník. V témže roce co otec zemřela mu i jeho milovaná babička Ludmila, kterou pomocí intrik nechala usmrtit jeho matka Drahomíra. Jako osmnáctiletý vzal vládu do svých rukou. Byl velmi spravedlivý a nenáviděl zlo a intriky. Proto se rozhodl vzdálit svoji matku z knížecího dvora na nějaký čas do Budče. Současně dal přenést ostatky své babičky na Pražský hrad, do chrámu svatého Jiří. Byl vzorem panovníka a křesťana, žil zbožným životem a dbal o rozšíření křesťanské víry v celém našem národě. Jeho národ ho miloval. Pečoval o nejchudší, nemocné, byl statečný a výborný jezdec na koni. Nebylo mu však dopřáno dlouhé vlády, protože se našli i takoví lidé, kteří ho nenáviděli a ti také ho později připravili o život. Jeho bratr Boleslav se nechal umluvit těmito lidmi, aby Václava zabil. Pozval ho do svého sídla Boleslavi, a i když byl Václav varován, nevěřil tomu a za bratrem se rozjel na návštěvu. Po svaté liturgii se chtěl Václav vrátit do Prahy, Boleslav ho však prosil, aby se u něho zdržel a zúčastnil se hostiny. Svatý Václav tedy zůstal. Když ale následujícího dne časně zrána, jak denně činil, vstal a šel do chrámu na jitřní bohoslužbu, číhali na něho vrazi. Současně za ním z hradu vyšel i Boleslav. Když Václav uslyšel kroky, obrátil se, spatřil Boleslava a pravil: „Zdráv buď bratře, velké díky ti vzdávám za hostinu, ... Kristus nechť tě přijme za to ke své věčné hostině. " Na to Boleslav odpověděl: „Lepší ti dnes hody připravím!" A udeřil Václava mečem. Obratnější Václav mu však vytrhl meč z ruky a pravil: „Jak neobratně si počínáš, chtěje mne ranit!" Svalil Boleslava ke svým nohám a pokračoval: „Vidíš, jak bych tě mohl vlastní rukou potřít, ale neudělám takovou věc, abych se potřísnil krví svého bratra." Pak vrátil meč Boleslavovi a chtěl vejít do chrámu. V tom přiskočili Boleslavovi skrytí pomocníci, vrhli se na Václava a probodli ho několikrát meči. Křik uslyšela i jejich matka Drahomíra, která byla též v Boleslavi, a padla na ubitého syna s pláčem. Tělo svatého Václava bylo umyto a zaneseno do bytu slovanského kněze Krstěje a připraveno k pohřbu. Byl pochován v chrámu dne 28. září 929. Boleslav si brzy uvědomil, jaký hrozný čin spáchal, a s velkou lítostí dal po třech letech tělo svatého Václava přenést do Prahy a uložit v chrámu sv. Víta.

Č. G. Kr.

Tábor ve Vilémově

Ve dnech 16. až 22. července t. r. se konal pravoslavný tábor v malém městečku Vilémově. Toto městečko leží na Moravě asi 25 km od Olomouce.

Na konci Vilémova stojí pravoslavný ženský monastýr, kde je akademie, která sídlí v Gorazdově cyrilometodějském středisku.

Tento klášter je velmi prostorný, přesto tam žije pouze šest sestřiček. Chrám, který stojí uprostřed, není sice velký, ale zato velmi hezký. V klášteře jsou místnosti po dvou nebo po třech lůžkách.

Bylo nás 17 dětí, o které se staraly sestry, otcové Dušan a Petr a bratr Jiří Stránský. S otcem Petrem jsme si povídali o Bibli, o stvoření světa a o prvním hříchu. Ráno a večer jsme se scházeli v monastýru v malé kapli na modlení. Také nás dvakrát navštívil vladyka Simeon. Byli jsme u zpovědi a u sv. přijímání. Během pobytu v monastýru jsme se lépe seznámili s pravoslavím. Bude to pro náš duchovní život mnoho znamenat.

Otcové se také starali o naší zábavu. Otec Dušan přivedl poníka, na kterém jsme jezdili. Chodili jsme na hřiště nad klášterem hrát fotbal. Také jsme hráli pozemní hokej na hřišti patřícím ke klášteru. Na výletě jsme se byli podívat na hrad Bouzov.

Jsem ráda, že jsem se mohla zúčastnit tohoto prospěšného a příjemného pobytu a chtěla bych všem těm, kteří nám tento pobyt umožnili a kteří se o nás starali, ze srdce poděkovat.

Sofie Karpowiczová

Františkovy Lázně

Dne 1. 5. při příležitosti chebského festivalu 2000 „Společně do nového století" přijal pozvání též arcibiskup pražský a českých zemí vladyka Kryštof. Využili jsme proto jeho vzácné návštěvy i ve Františkových Lázních k tomu, aby zde vykonal archijerejskou svatou liturgii. Ta se mimořádně konala již v 8:00 ráno, aby se mohl včas s otcem arciděkanem Křivkou, s otcem protorejem Hauzarem a duchovním otcem Mastíkem zúčastnit ekumenické bohoslužby „S Kristem společně do nového tisíciletí" v Chebu v kostele svatého Mikuláše. Ve Františkových Lázních přivítala vladyku Kryštofa před chrámem starostka města Libuše Chrástová. Poté byl přivítán třemi duchovními a uveden do chrámu, kde vykonal archijerejskou svatou liturgii. I když se většina našich věřících z Chebu, Házlova a dalšího okolí nemohla kvůli omezení nedělní ranní dopravy zúčastnit, byli jsme mile překvapeni účastí našich věřících z obce Rovná. Ta je osídlena od roku 1992 našimi krajany od Černobylu. Přijeli zvláštním autobusem, který je po bohoslužbě odvezl na slavnost do Chebu. S díky jsme přijali vladykova slova povzbuzení a poučení, ve kterém zdůraznil důležitost poctivosti, čestnosti a vzájemného porozumění v duchu evangelia. Nakonec věřící obdrželi od našeho archijereje ikonku Bohorodičky a před odjezdem do Chebu přijali malé pohoštění.

Ekumenická bohoslužba v Chebu se konala v 11 hodin v kostele sv. Mikuláše za přítomnosti duchovních hodnostářů ze Saska a Bavorska, plzeňského biskupa Radkovského, našeho archijereje Kryštofa, synodního seniora Č. církve evangelické Pavla Smetany, Josefa Špaka, patriarchy církve Československé husitské, msgr. Georga Strupfa z Řezna, předsedy Jednoty babtistů a dalších duchovních, za velké účasti českých i německých věřících křesťanů.

Toto shromáždění bylo obohaceno pěveckým sborem z basiliky z Waldsassenu, komorním orchestrem z Chebu a dalšími vystoupeními. Nakonec se duchovní osobnosti zúčastnily společného oběda.

Sbor starších

Františkovy Lázně

Most a Chabařovice

Ve dnech 3. – 4. června zorganizovala BPM brigádu v monastýru sv. Prokopa v Mostě. Mladí pravoslavní pomohli s prací na monastýrské zahradě, za což dostaly děti odměnu hned v naturáliích, a také děvčata pomohla poklidit v chrámu. Večer pak proběhl v příjemném povídání u táboráku. Otec Marek sloužil večerní bohoslužbu a druhý den sv. liturgii. Děkujeme otci igumenovi Markovi za milé a pohostinné přijetí v monastýru sv. Prokopa.

Další brigáda BPM proběhla 10. –11. 6. v monastýru v Chabařovicích. Otec Damián zde s Boží pomocí buduje kapli, na jejíž stavbě je práce nemálo. Naše mládež zde velmi pomohla se zednickými pracemi. Po této těžké fyzické námaze pak opět večer proběhl v duchovní besedě u táboráku. V neděli jsme pak sloužili sv. liturgii v chrámu sv. Jana Křtitele. Otci Damiánovi děkujeme za pohostinnost a doufáme, že se nám podaří brigádu zopakovat, neboť práce na stavbě kaple je ještě mnoho.

Kateřina C.

Mládežníci v Chabařovicích

V neděli 6. srpna navštívil arcibiskup Kryštof církevní obec ve Frýdlantě. Po uvítání s chlebem a solí vykonal v místním pravoslavném chrámu sv. Maří Magdaleny svatou liturgii, při níž předal duchovnímu správci otci protojereji Jiřímu Minčičovi ikonu sv. Jiří Vítězného z pozůstalosti zesnulého vladyky metropolity Doroteje, který si velmi cenil jeho mnohaleté pastýřské služby.

Vladyka ve svém proslovu připomněl padesátileté výročí kněžství o. Jiřího a popřál mu hojnost Božího požehnání pod ochranou svatého mučedníka Jiřího, jehož jméno nosí, do dalších let na Boží nivě.

Po bohoslužbách zavítal vladyka Kryštof s doprovodem na místní památnou radnici, kde byl přijat představiteli města. Na konec jsme mohli všichni s naším archijerejem besedovat u bílého stolu, který připravili obětaví členové církevní obce.

Otci prot. Jiřímu Minčičovi k jeho padesátiletému jubileu patří vřelé poděkování a přání mnohých a blahých let i ze strany redakce.

Redakce



Vladyka Kryštof s otcem Jiřím Minčičem, který letos slaví 50. výročí svěcení, při bohoslužbě ve Frýdlantu v Čechách

Přerov

S radostí oznamujeme čtenářům HP, že se naší pravoslavné obci podařilo dokončit poslední práce na celkové rekonstrukci interiéru našeho chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Jeho historie (tehdy ještě jako židovské synagogy) se v análech datuje již od 16. století. Tato budova byla v roce 1832 velmi poškozena požárem a proto byla nově obnovena v novorománském stylu v roce 1860. Po dalším požáru města byla synagoga opět částečně poškozena a poté v roce 1898 uvedena do současné podoby, dle projektu vídeňského architekta Jacoba Gartnera v secesním slohu. Interiér synagogy si i přes řadu velmi dramatických událostí v posledních 60 letech zachoval takřka neporušenou podobu a byl proto právem uznán na podzim 1997 za kulturní památku. V roce 1951 budovu koupila pravoslavná obec poté, co dosavadní vypůjčený chrám německých evangelíků byl zbourán. Jedná se o jednu z mála architektonicky cenných budov v Přerově, která si zaslouží zvýšenou péči, neboť měla být za minulého režimu zbořena v důsledku rozšiřování teplovodní sítě a z tohoto důvodu na ní neprobíhaly žádné větší renovační práce. Poslední větší osudová rána postihla stavbu v létě 1997, kdy v důsledku ničivé povodně dosáhla vlhkost zdí v budově výše dvou metrů. Všechny tyto dějinné peripetie se pochopitelně podepsaly na jejím stavu.

Vědomi si důležitosti objektu přistoupili jsme v roce 1997 ve spolupráci s městským úřadem v Přerově k postupné rekonstrukci chrámu. Také ministerstvo kultury přispělo finanční částkou na opravu škod po povodni. Upřímná spolupráce pravoslavné obce s městským úřadem nakonec přinesla své plody. Krok za krokem se obnovovala vnitřní tvář chrámu, až se nakonec tento prostor stal jedním z nejpěknějších interiérů v celém městě. Toho si všimli i místní občané, kteří se o chrám začali zajímat během rekonstrukčních prací, ale hlavně účastníci kulturních akcí, které pro přerovské občany připravilo nově vzniklé občanské sdružení Byzantion.

Oprava interiéru byla první a nejdůležitější fází celkové rekonstrukce chrámu, protože obsahovala mnoho prací, které s interiérem souvisely pouze částečně. Podařilo se zavést vodu a kanalizaci, opravit vitrážová okna včetně rámů, kompletně instalovat nový elektrický rozvod a navrhnout osvětlení, které by esteticky zvýraznilo celkový dojem chrámového prostoru. Musela se zbourat a znovu postavit boční místnost (diakonik), potlačit vlhkost a provést sanační omítky. Velmi se nám vyplatila investice do tzv. ženské galerie, plošiny, která jakoby tvoří první patro chrámu a zároveň svébytný prostor oddělený od hlavního prostoru chrámového. Zde se pořádají výstavy. Minulý rok to byla výstava ikon a v současnosti probíhá výstava o Svaté Hoře Athos. Díky výstavám je chrám otevřen šest dní v týdnu a přerovská veřejnost má možnost se seznamovat se vším, co se zde odehrává.

V současnosti vstupujeme do druhé fáze oprav – rekonstrukce fasády a vnějších prvků. Stejně jako v předcházející části bude tato fáze obsahovat i různé práce další. Oprava krovu, vnější úprava okolí atd. Protože na tuto fázi nemáme zatím žádné finanční pokrytí, dovoluji si pro případné dárce nechat na závěr tohoto článku číslo bankovního spojení na Pravoslavnou církevní obec v Přerově: 1881983389/0800. Děkujeme.

jer. Libor Raclavský

v olomoucké katedrále
svatého Gorazda

Svátek zasvěcený Nejsvětější Trojici Boží, neboli svatá Padesátnice, patří v pravoslavné církvi po slavném Vzkříšení Kristově k nejvýznamnějším v církevním roce. Je umocněn následujícím dnem Svatého Ducha – svatodušním pondělím. V den svaté Padesátnice se ke svaté liturgii připojuje bezprostředně bohoslužba večerní, na níž se čtou překrásné a srdce jímavé modlitby, které duchovenstvo přednáší a spolu s věřícími přijímá se skloněnými koleny a šíjemi, se srdcem kajícným. V minulosti se v tento velký svátek konal křest katechumenů. Katechumeni (věroučňové) se připravovali během delšího období k přijetí této svaté tajiny, otvírající dveře k posvěcení křesťanovy existence Duchem svatým. Stali se hodnými plné účasti na Kristově Těle a duchovních darech, když se pak zúčastnili svatého přijímání Kristova Těla a Krve.

V olomouckém katedrálním chrámě svatého Gorazda sloužil dne 18. června 2000 v den svátku svaté Padesátnice svatou liturgii poprvé od své intronizace (uvedení v úřad) nový eparchiální biskup vladyka Simeon. Před svatou liturgií pokřtil dvě děti – Petra a Karolinu, a uvedl maličkého Petra do chrámu. Při svaté liturgii vladyka objasnil podrobně smysl tohoto významného svátečního dne, v němž poprvé od velikonoc zaznívají překrásné modlitby k svatému Duchu, Utěšiteli, jehož seslal padesátého dne po svém vzkříšení božský Spasitel na své učedníky a apoštoly a od té chvíle Duch svatý spočívá na své církvi a oživuje ji. Kdysi, jak je zaznamenáno ve Starém zákoně, potrestal Hospodin lidskou pýchu, která se projevila při stavbě babylonské věže, tím, že zmátl lidem jazyky a lidé si přestali rozumět. V padesátý den po vzkříšení sestoupením Ducha svatého v ohnivých plamenech na apoštoly dochází k obnovení lásky a dorozumění. Bůh Otec, Syn a Duch Svatý, tři božské Osoby jediného Božství jsou spojeny navzájem tajemným svazkem lásky a tato láska se v darech svatého Ducha vylévá na Církev a oživuje každého, kdo k ní náleží a žije v ní tajemný život z víry. Křesťané jsou povoláni Duchem svatým k tomu, aby žili „podle obrazu Božího", to znamená podle tohoto božského vzoru lásky svou vzájemnou láskou, aby se Bohu v Trojici připodobňovali skutky lásky a tak dosahovali věčné spásy.

Vladyka Simeon, biskup olomoucko-brněnský, jmenuje o. schiarchimandritu Kyrilla představeným monastýru sv. Gorazda II. v Hrubé Vrbce dne 26. 4. 2000

Bohoslužby svátku svaté Padesátnice provázel zpěv pěveckého sboru katedrálního chrámu a při svatodušní večerní zpívali pak všichni účastníci podle lidových nápěvů. Při východu z chrámu byli účastníci bohoslužeb podarováni pečivem, které připravila rodina otce presbytera Petra Nováka, jejichž dítku se tohoto dne dostalo požehnání ke vstupu křestem do společenství církve. Na mnohá a blahá léta nově pokřtěným, jejich rodinám a celému církevnímu společenství v čele s vladykou Simeonem. E. R.

Jako každoročně sešli se v sobotu dne 15. července 2000 pravoslavní věřící z církevní obce v Šumperku a ze sousedních obcí spolu s občany, starostou a představiteli různých korporací v obci Nový Malín u Šumperku, aby uctili památku bestiálně umučených a upálených občanů Českého Malína na ukrajinské Volyni v roce 1943. K pietní vzpomínce – panychidě si pozvali svého nového eparchiálního biskupa vladyku Simeona olomoucko-brněnského, s nímž se modliteb zúčastnili otcové Pavel Aleš, ředitel úřadu eparchiální rady v Olomouci, a Petr Novák, duchovní správce pravoslavné církevní obce v Olomoucí, někdejší šumperský duchovní. S dojetím naslouchali účastníci čtení více než tří set českých jmen obyvatel vyvražděné a vypálené obce Českého Malína, k nimž se družila stejným krutým osudem postižená skupina tamějších ubitých občanů ukrajinské a polské národnosti. Obyvatelé Nového Malína, obce, která přijala tento název po příchodu nových osadníků – většinou Čechů z Volyně – reemigrantů před půl stoletím, ať jsou kteréhokoliv náboženského vyznání, pamatují na své umučené spoluobčany a projevili to i v době minulého totalitního režimu, kdy si veřejnou pietní vzpomínku dovedli uhájit. Jsou si vědomi naší společné odpovědnosti za to, aby se podobné hrůzy již nikdy neopakovaly. Při panychidě zpíval s velkým citem pěvecký sbor šumperské pravoslavné církevní obce, který řídila sestra Emilie Konečná. ER

V Jindřichovicích u Sokolova se dne 1. července 2000 konala již tradičně panychida v mauzoleu srbských a ruských vojáků z 1. světové války. Letos bohoslužba byla zvláště slavnostní.

Byla sloužena sv. liturgie v předdveří mauzolea na volném prostranství, a potom panychida v kryptě, v podzemí mauzolea, což bylo zvláště působivé a dojemné.

Sloužil Jeho Přeosvícenost arcibiskup pražský vladyka Christofor spolu s Jeho Přeosvíceností vladykou Proklem uljanovským a melekesským, s otcem Vasilem Danko ze Sokolova, s otcem Tichonem Bondarenkem z Prahy a otcem diákonem Dimitrijem z Uljanovska. Přítomni byli otec Vasilij Tarasov z Karlových Varů a otec jeromonach Damián Urbášek z monastýru sv. Jana Křtitele v Chabařovicích. Působivý byl i zpěv pražského pěveckého sboru chrámu sv. Jiří.

Na panychidě byli přítomni představitelé ruského konzulátu v Karlových Varech a vojenský přidělenec ruského velvyslanectví v Praze. Sešla se početná skupina našich, srbských a ruských věřících a projevila se tak solidarita a jednota pravoslavných různých národností.

Jeho Přeosvícenost vladyka Christofor v kázání řekl: „Božská liturgie se konala na místě, kde odpočívají ostatky pravoslavných Srbů a Rusů, kteří zde zakončili mučednicky běh svého života. Pro nás je tato chvíle vzácná, protože chápeme, jak důležité je myslet na mučedníky, jak důležité je zvláště dnes si připomínat ty, kteří položili svůj život za svobodu, položili svůj život proto, že byli pravoslavní a že hájili svá práva a dědictví.

Láska k vlasti, k vlastním kořenům je vzácná. Zvláště pro mladou generaci je to velký problém. Mladý člověk nemá učitele a nebo je jich velmi málo, kteří by v něm dovedli probudit toto vzácné chápání, které je potřebné pro mladého člověka, aby opravdu pokračoval v tom, co dobrého začali jeho otcové."

Dále vladyka Christofor zdůraznil, že bychom se měli snažit zachovávat všechno ušlechtilé, všechno duchovní z našich dějin, co je krásné, co nás oduševňuje a co jsme zdědili po našich předcích a dary, které nám byly dány, rozhojňovat tak, jak nám naše síly stačí. Máme si vážit všeho toho, co nám Hospodin Bůh dal a do poslední chvíle ochraňovat Boží dar. Do poslední chvíle se snažit, abychom to, co je nám dáno od Boha, nezneužívali pro sebe, pro své osobní výhody, ale abychom tak, jak sv. Evangelium ukládá, viděli v druhém člověku k nám přicházející lid Boží. Abychom mysleli na lásku, na odpuštění, na to, abychom svůj život nevedli směrem k sobě, ale směrem k druhým.

Vladyka Kryštof, vladyka Proklem, otcové Bondarenko a Danko spolu s ostatními při bohoslužbě za pravoslavné mučedníky

Vzpomínkové slavnosti v Jindřichovicích se staly již tradicí, která vznikla z popudu Besedy pravoslavné mládeže v českých zemích a především jejího prezidenta bratra Dejana Randjeloviče, mladého člověka, který nedal zapadnout do mlžin paměti památku pravoslavných, kteří zde v tichu odpočívají.

Bratr Dejan ve spolupráci s jugoslávským velvyslanectvím a s místními z obce Jindřichovice panem Pavelkou a jeho manželkou věnuje péči o památník hodně času a námahy.

Zveme touto cestou do Jindřichovic i do budoucna všechnu naši mládež a všechny pravoslavné věřící k účasti na vzpomínkových slavnostech. J. Karp

Olomoucko-brněnský biskup Simeon vykonal v neděli dne 28. května 2000 svou první arcipastýřskou návštěvu v církevní obci ostravské. V doprovodu o. ředitele eparchiální rady prot. Pavla Alše sloužil zde svatou liturgii za spoluúčasti okružního protopresbytera obvodu ostravského a opavského o. prot. Jiřího Niderla a místního duchovního správce o. Ferdinanda Jarečného. U chrámových dveří uvítali chlebem a solí vladyku manželé Mojžíškovi, v chrámě jej pozdravil místní duchovní. Věřící zpívali svatou liturgii z větší části podle východoslovenských nápěvů. Pozorně vyslechli kázání vladyky Simeona na téma právě slavené neděle o samařské ženě. Vždyť její otázka Spasiteli, na kterém místě sluší se slavit Boha, je stále aktuální i v ostravské církevní obci, která od začátku své existence zápasila s otázkou vhodné bohoslužebné místnosti, respektive s vybudováním vlastního chrámu, neboť malá kaplička, kterou používáme díky laskavému pochopení jejího majitele – římskokatolické církve, nepostačuje svým stísněným prostorem většímu počtu shromážděných věřících. Finanční situace však těžko dovolí ostravským věřícím pronajmout si ve městě vhodný pozemek, natož jej koupit a stavět vlastní chrám. Vladyka poukázal na slova Spasitelova samařské ženě, která vlévají do našich srdcí naději, neboť Pán Ježíš ujišťuje, že praví modlitebníci musejí se především modlit „v Duchu a v pravdě", a to na kterémkoliv místě. Budou-li mít Krista v srdci živého a přítomného, jistě Hospodin ukáže svým věrným takové řešení, aby získali nakonec to, zač budou vroucně prosit a svou touhu podepřou i činy obětavosti. V neformálním farním shromáždění, které se konalo po svaté liturgii, seznámili ostravští věřící vladyku se svými problémy v detailech, k čemuž eparchiální biskup přislíbil svou pomoc při řešení problémů. Zdůraznil svou koncepci církevní práce, aby na každé farnosti duchovní otec bydlel uprostřed věřících a tak mohl plně vykonávat pastýřské povinnosti. Bohoslužby by se měly konat i v Ostravě pravidelně každou neděli a svátek, k čemuž již byly podniknuty určité kroky. Ostravská církevní obec má již pomocného duchovního – žalmistu, který by se ujal modliteb podle řádu sv. biskupa Gorazda v případě, když není přítomen kněz, a poslouží věřícím i výkladem Písma svatého na danou neděli. Byly hledány i jiné způsoby, jak zintenzívnit liturgický život v ostravské církevní obci, aby rostla duchovně, liturgicky, což bývá vždy provázeno i růstem hmotné zabezpečenosti, s nadějí na budoucí řešení bohoslužebného prostoru. Věřící zapěli svému archijereji a všem zúčastněným mohutné Mnohaja lita a přijali od něho požehnání. p-š

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.