---

HLAS PRAVOSLAVÍ

---

ROČNÍK LVI - DUBEN 2000 (č.4)

Katedrální chrám sv. Gorazda v Olomouci

Vzkříšení Tvé, Spasiteli

Vzkříšení Tvé, Spasiteli,

je pro nás radostným probuzením

z těžkého boje s hříchem

do radostného jitra milosti.

Vzkříšení Tvé, Spasiteli,

je radostnou zvěstí

požehnání šťastného jara života,

s příslibem spravedlnosti v odpuštění.

Vzkříšení Tvé, Spasiteli,

je planoucím květem lásky,

zářícím v srdcích i v duších

Tvých dětí, pro obnovu dobra v nitru světa...

Č. G. Kr.

---

Obsah
Paschální poselství 87

Slavnostní uvedení do úřadu

arcibiskupa Kryštofa 88

Kristus vstal z mrtvých! 90

Jitro naší víry 91

Anastasis 91

Proč zatouží věřící lidé pobýt
alespoň pár dní v monastýru? 92

„Jakož i my odpouštíme" 93

Může se současný člověk vůbec
ještě modlit? 94

50 let eparchie olomoucko-brněnské 96

Vzpomínka na vladyku Doroteje 98

Redakci HP 99

6. valné shromáždění BPM 99

Eparchiální shromáždění
olomoucko-brněnské eparchie 101

Archeologické objevy v Olomouci 102

Zpráva ze sboru duchovních správců
olomoucko-brněnské eparchie 103

Výroční konference Pravoslavné
akademie Vilémov 103

Otec protojerej Pavel Otakar Axman
osmdesátníkem 105

Za bratrem Josefem Černohorským 106

Projekt Most, 2. část,
Česká republika 107

Pravoslavné vysílání Radia Proglas 108

Jak žijeme 110

Helénské slunce 110

Hrubá Vrbka 111

Sv. Liturgie na Pankráci 112

Časopis Pravoslavné církve v českých zemích

Vážení otcové, sestry a bratří,

s dojetím i nadšením vám blahopřejeme k svátku Kristova zmrtvýchvstání. „Všichni požívejte hostiny víry, všichni přijměte bohatství dobroty." Svatý Jan Zlatoústý nám slovy svého velikonočního poselství připomněl, jak veliký je svátek Paschy. Víra, která se celý rok choulila v koutečku našich srdcí, najednou zasahuje a přesahuje celou naši bytost a dobrota, na kterou je svět tak skoupý, v záři Kristova vzkříšení bohatne a je jí dost pro všechny.

Velký čin Kristova vzkříšení, i když tvoří „Svátek svátků a slavnost nad slavnosti", není událostí, která by se z ničeho nic stala a z ničeho nic ustala. On je výsledkem dlouhého růstu, věkového Božího díla naší spásy, Kristus přišel ke vzkříšení cestou utrpení. Tak i my se k radosti vzkříšení prodíráme cestou kříže – našeho kříže – cestou pokání, postu a mnohých modliteb a skutků lásky. Vzkříšený Pán „přijímá posledního jako prvního", ale ta pravá radost je vykoupena mnoha slzami, bolestným sebepoznáním a ještě bolestnějším návratem zbloudilého syna.

„Kristus vstal a padli démonové, Kristus vstal a radují se andělé." I my se radujeme a máme důvod. Ne sám svátek a jeho slávu, ale to, že jde o naši nesmrtelnost, náš výstup na nebe a naše usednutí po bok nebeského Otce. Pro každého z nás to snad začalo už ve svatém křtu. „Kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli." Jako by tehdy byla vložena do našich bytostí nálož Kristova života, jež v nejposlednější den bude odpálena – až „zazní hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve, potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem" 1. poselství Soluňanům 4, 6n.

V těchto slovech je nám dán i velikonoční úkol: Dar, který do nás byl křtem vložen, nepromrhat. Tentýž apoštol Pavel nás napomíná: „Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky" Kolosanům 2, 6n. A na jiném místě Písma svatého: „Noc pokročila, den se přiblížil. Žijme jak za denního světla: ne v hýření a opilství, ne v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblecte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadli vášním" Římanům 13, 12-14.

A tak svatý Jan Zlatoústý končí své velikonoční poselství jakoby výsměchem nad zlem a smrtí: „Kde jest, smrti, osten tvůj, kde tvé, peklo, vítězství? ... Kristus vstal a tys svrženo... Jemu sláva a panování na věky věkův."

S políbením míru a velikonočním pozdravem Christos voskrese

ThDr. Nikolaj, arcibiskup prešovský a Slovenska
Kryštof, biskup olomoucko-brněnský
Ján, biskup michalovský
Simeon, biskup mariánskolázeňský

Slavnostní uvedení do úřadu arcibiskupa Kryštofa

Slavnostní uvedení do úřadu nového arcibiskupa českých zemí Kryštofa se konalo dne 25. Března 2000 v katedrálním chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Praze.

Svatá liturgie byla sloužena sborem biskupů v čele s arcibiskupem prešovským a metropolitním správcem Nikolajem a duchovenstvem Pravoslavné církve v českých zemích a Slovenska za účasti několika stovek věřících.

Jeho Vysokopřeosvícenost Kryštof – bývalý biskup olomoucko-brněnský – byl zvolen na eparchiálním shromáždění pražské eparchie konaném 11. Března v Teplicích. Výsledek volby přijal a potvrdil Posvátný syn od Pravoslavné církve českých zemí a Slovenska, jenž se sešel 17. Března 2000 v Prešově. Vladyka Kryštof byl zvolen a uveden do úřadu arcibiskupa po zesnulém arcibiskupovi pražském a metropolitovi českých zemí a Slovenska Dorotoji jako eparchiální archijerej pražské eparchie.

Po předání ustanovujícího dekretu oslovil vladyka slavnostní shromáždění:

„Vaše Vysokopřeosvícenosti, drazí vladykové, bratři a sestry!

Dovolte, abych Vám ze srdce poděkoval za důvěru, kterou jste vůči mé osobě projevili. V této souvislosti bych Vám rád na tomto místě přislíbil, že se budu snažit ze všech sil, ze vší své mysli – tak, jak to co možná nejlépe dokáži – vésti nově svěřenou eparchii v duchu smíření, v duchu Boží lásky a dobroty.

Budu usilovat o to, aby to hlavní, co by se v naší místní církvi mělo dít, byl život opravdu křesťanský podle Svatého Evangelia tak, jak nás to učili naši věrozvěstové svatí Cyril a Metoděj, i všichni svatí svaté země České, jak na ně s láskou vzpomínáme, ale vůbec všichni, svatí, naší svaté pravoslavné církve.

Chápu, že je to úkol nesmírně těžký. Že nemohu sám nic učinit, bez pomoci a spolupráce duchovních a věřících naší pražské eparchie. Svatí otcové vždy říkali:"Unus Christianus nulus Christianus" – sám když je křesťan, není vůbec žádný křesťan. Od samého počátku svého duchovního života jsem patřil do společenství věřících, měl jsem dobré duchovní otce, kteří o mne pečovali, ktaří provázeli moji pouť životní, často velice těžkou a složitou. Zvláště bych chtěl připomenout mého velikého učitele a duchovního otce našeho vladyku metropolitu Doroteje, který od maička provázel moji životní cestu a kterému jsem mohl být po boku při jeho posledních létech archijerejské služby. Pevně věřím, že je zde dnes neviditelně přítomen, že spolu s námi se modlí a nám všem žehná.

Především bych rád poděkoval Vám, Vaše Vysokopřeosvícenosti, který jste vstoupil na jeho dráhu, jako prosětitel-metropolitní správce, naší autokefální církve. Dovolte mi, abych Vám s vděčností předal pamětní panagie a kříž, které vladyka nosil vždy ve Svátek Padesátnice, kdy Svatý Duch sestupuje na Církev a kdy Církev prožívá svoje Narozeniny. Berte je, prosím v den tohoto velikého Svátku a modlete se za nás za všechny. Stejně tak bych rád předal Vám, vladyko Jáne, též panagii a kříž z pozůstalosti Jeho Blaženstva, které byly zhotoveny na památku velikého světce ctihodného Serafíma Sárovského v den přenesení jeho svatých ostatků.

Dovolte mi, Vaše Vysokopřeosvícenosti, abych ještě poděkoval všem těm mým nejbližším, mojí mamince, členům rodiny, i té široké rodiny duchovní, neboť církev, když není opravdu rodinou, tak není tím, čím má být. Velice bych si přál, abychom všichni – duchovní otcové, věřící bratři a sestry – vytvářeli v naší eparchii stále jednu velikou rodinu, kde máme jednoho Otce, který již jest na nebesích. V níž my, duchovní otcové, jsme jenom ve stínu našeho velikého nebeského Otce, který provází naše životy a vede nás často cestou úzkou, trnitou, velmi složitou a komplikovanou, ale přesto nás vede za ruku – jednoho každého – do svého Nebeského Království.

Dnes vzpomínáme nejenom Svátek přesvaté Bohorodice, ale také právě s tím související státní svátek řeckého národa: – svátek jeho osvobození z několika set letého jha, z turecké poroby. Tento svatý národ, dal zazářit světlu sv. Evangelia všem národům včetně i národům slovanským, díky svatým Cyrilu a Metoději, našim Věrozvěstům.

Proto, po ukončení svaté liturgie, vykonáme – jak je zde zvykem – doxologii v jazyce řeckém právě na památku této události – osvobození hrdinného řeckého národa. Potom také ve smutku vzpomeneme na všechny zesnulé v Jugoslávii v loňském roce při tragických událostech, za které se všichni modlíme...."

Kristus vstal z mrtvých!
K zamyšlení

Paschální slova:

... ale opět uzřím vás

a radovati se bude srdce vaše,

a radost vaši žádný neodejme od vás.

(Jan 16, 2)

Světlá duha Kristova vzkříšení vždycky zářila a bude svítit jako maják nad oceánem nenávisti a utrpení pro celé člověčenstvo.

Na zemi nikdy nebyla ani nebude tak veliká a překrásná událost pro křesťany, kterou spojujeme s paschální radostí. Tato radost uchvacuje celý vesmír a proniká vše, co je v času a prostoru a nad nimi.

Víra věřících, naděje doufajících, pravda a láska spravedlivých a milujících se dají shrnout s jásotem do pár mnohovýznačných slov: „Kristus vstal z mrtvých!" Těmito slovy se nám dostává odpovědi na všechny moudré otázky o smyslu a významu našeho pobytu na světě. Vzkříšením Spasitele se před námi otevírá cesta ke štěstí v nesmrtelnosti a k obnově v lásce Boží.

Sám Pán všeho viditelného i neviditelného nyní se nám zjevuje a vítá všechny u pomyslného duchovního stolu, kde na místo opájení se klamností hříchů je nabízeno prastaré víno věčné Boží lásky a nehmotný pokrm Božího milosrdenství. Ježíšovým hlasem jsme vyzýváni, abychom se „jedněmi ústy a jedním srdcem" stali spoluúčastníky nebeských tajin a blaženství.

„Toť jest den, kterýž učinil Hospodin, radujme se a veselme se v něm!" (verš z Velikonoční jitřní).

Světlo Kristovo, vpustíme-li ho do základu vlastní bytosti, zbavuje duši osvíceného zármutku, zoufalství a nejistoty. A pak naše tělo poníženosti Hospodin promění „v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit." (Filip 3, 21)

Není nic krásnějšího a opravdovějšího nad paschální radost! Nesmrtelná láska vstoupí do lidských srdcí pouze poznáním, že „máme občanství v nebesích, odkud očekáváme Spasitele, Pána Ježíše Krista" (Filip 3, 20). A radost ze zvěsti o Vzkříšeném je vskutku nejhlubším prožitkem a ozdobou křesťanského života.

Víme, že zlo ve světě je dočasné; mizí jako zlý sen a upadá do zapomenutí pod náporem světla, které přichází z věčného Království harmonie a dobra. Naši víru v to posiluje i skutečnost, že skrze Ježíše se utrpení a zármutek stávají nebeským nápojem pro ty, kteří očekávají naplnění Božích slov.

„Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se... Pán je blízko." (Filip 4, 4-5).

Kristus zvítězil nad smrtí, otupil ostří zla a nenávisti a žije, neboť sám je „cesta, pravda i život" (Jan 14, 6).

Nyní vzkříšený Spasitel prochází carskými dveřmi tiše a klade nám na srdce jediný, avšak nelehký úkol přikázáním: „Abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás." (Jan 15, 12).

Bez odpuštění vzkříšení v lásce Boží – cíl a nejvyšší smysl lidského života – je nemožné. Tento zázrak s námi je uskutečnitelný pouze tehdy, projdeme-li dveřmi pokání spojeného s všeodpuštěním a duchovní láskou k bližním, kteří jsou zároveň bližními i pro Vykupitele Krista.

Oslavování a opěvování věčné a svaté Paschy je jistotou, že láska Kristova v našich srdcích se usídlí na věky! ... „a radovati se bude srdce vaše a radost vaši žádný neodejme od vás." (Jan 16, 22).

Kristus vstal z mrtvých!

Vpravdě vstal z mrtvých!

Presbyter – inok Sáva

Paschální rozjímání
Jitro naší víry

Co hledáte živého mezi mrtvými? (...)

Rozpomeňte se, kterak mluvil vám.

Luk. 24, 5-6

Slova anděla k ženám jsou pronesena s úctou, výčitkou a obsahují i radu.

Úcta je ve slově „hledáte". Ženy měly starost o Ježíše, hledaly Ježíše. Srdce vždy něco hledá, nemůže bez toho žít. Ženy hledaly v tomto velikonočním jitru to jediné, co je pro člověka nezbytné.

Požehnáni jsou ti, kterým může anděl říci: „Vím, že hledáte ukřižovaného Ježíše."

Hledejme i my Toho, kterého hledaly ženy o tomto velikonočním jitru, abychom i my se mohli prokázat vysvědčením: „Vím, že hledáte ukřižovaného Ježíše, který vstal z mrtvých."

Výčitka je obsažena ve slovech anděla: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?". Ženy hledaly Ježíše na špatném místě, hledaly „mezi mrtvými". Záměr byl dobrý, ale Ježíš tam není.

I my míváme dobré záměry, ale děláme to špatným způsobem. Toužíme po Ježíši, chceme se Mu přiblížit a sloužit Jemu, ale točíme se v bludném kruhu vlastních myšlenek a chováme se tak, jako by Ježíš byl mezi zemřelými. Zařazujeme Ho dokonce k zemřelým prorokům, filozofům, zakladatelům náboženství, reformátorům, revolucionářům. On tam není. Je nad námi a nad vším. Vstavši z mrtvých Kristus je pravý Bůh náš nyní i vždycky až na věky věků.

Kdo vyčítá, má také udělit dobrou radu. Taktéž udělali andělé: „Rozpomeňte se, kterak mluvil vám, když byl ještě v Galilei." Je to návod pro ty, kteří hledají Ježíše.

Hledejme Ho v Jeho Slovu. Celé Písmo Svaté o tom svědčí. Hledejme Ho v pobožnosti, kde se čte Jeho Evangelium. On je tam přítomen. Hledejme Ho v Kázání na hoře, v Poslední večeři.

Ježíš řekl: „Ten, kdo jí tělo Mé a pije krev Mou, ve Mně přebývá a Já v něm." J. Karp

ANASTASIS

Středověké umění Západu mělo pro velikonoční čas velkolepý ústřední motiv: vzkříšeného Krista vystupujícího z hrobu. Například ve vyšebrodském cyklu připomínala jeho tvář ještě nápadně pravoslavnou ikonu Vševládce. Mystické Zmrtvýchvstání Mistra Třeboňského oltáře je hluboce meditativní, zve k účasti, vertikální linie Ježíšova obnoveného těla spojují zemi s nebesy. Všechny tyto obrazy nesou v sobě nepochybné stopy niterných duchovních prožitků...

A přece – na rozdíl od nich – umění Východu ve své původní podobě neznalo až do 18. století podobného motivu. Nechtělo jej znát, dokud ještě plně vyrůstalo z ryze biblické tradice církve, dokud ikona byla bezvýhradně ikonou, Božím Logem.

Kristovo Vzkříšení je tajemstvím. Nelze je vyjádřit slovy ani obrazem. Odehrálo se beze svědků, přišlo k nám skrze kříž. A jedině skrze kříž se mu lze také přiblížit. Nepostřehli je ani římští vojáci, kteří bedlivě střežili hrob (nemůžeme přece tvrdit, že by byli usnuli, jak je líčí některé západní obrazy). „Tvé zrození z Bohorodičky nezpozorovali ani netělesní andělé, Tvé vzkříšení nespatřili ani vojáci střežící Tvůj hrob." Šlo o realitu, která uniká smyslovému poznání a tedy i jakémukoli záznamu. Také evangelia o ní mlčí. Vzkříšení se vymyká lidské zkušenosti – a přesto je nespornější než kterákoli jiná událost. Mohli bychom přitakat tvrzení Hanse Künga, že zmrtvýchvstání „není návratem do časoprostoru" ani jeho pokračováním, nýbrž je „přijetím té nepochopitelné a obsáhlé poslední i první skutečnosti, kterou nazýváme Bůh", radikalizací naší víry v trojjediného Boha. Je to plná realita, ovšem realita naddějinná. Proto evangelisté vyprávějí pouze o prázdném hrobu, o odhozeném rubáši (pláštěnici) a o odvaleném kameni. Není tedy divu, že jedním z nejstarších malířských vyjádření jádra křesťanské zvěsti byl Prázdný hrob. „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen" (Lk 24, 5-6).

Mělo-li pak být vyjádřeno i nějaké „dění", které by bylo možné s touto totální proměnou v životě spojit, pak nejstarší svědectví bychom mohli hledat například v Petrově první epištole: „Tehdy přišel vyhlásit život duchům ve vězení. . ." (1 Petr 3, 19). „Radostná zvěst byla hlásána i mrtvým" (1 Petr 4, 6). Kristus „je vyvedl z temnot šeré smrti a přetrhal jejich pouta" (Žalm 107, 14). O něčem takovém vypráví rovněž apokryfní Nikodemovo evangelium.

Výjev, který Západ většinou zná snad jen z lidových velikonočních her, je na Východě nejvýznamnějším svědectvím o bytostném obsahu toho, co se vlastně stalo: Kristus zvítězil nad smrtí, daroval život i těm spravedlivým, kteří zemřeli dávno před jeho současníky – a vyvedl je z šéolu, z hádu, z podsvětí. „Christos voskrěse iz měrtvych, /směrtiju směrť poprav (i suščym vo hrobich život darovav.)"

Tak vznikl ústřední velikonoční námět Východu, Sestoupení do pekel čili Hé eis Hádú Kathodos. Jako v ikoně Narození vniká do temné skály (jeskyně) hmotného světa paprsek Světla a malý Ježíš začíná ozařovat její temnotu, tak také v tomto vyobrazení drtí vítězný Kristus podsvětní veřeje i s jejich závorami a Jeho Světlo se šíří až do nejtajnějších a nejskrytějších hlubin. „Světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila." Betlemský paprsek se od této chvíle stal mocnou září, zaplavující vesmír. „Byl vzkříšen třetího dne podle Písem" (1 Kor 15, 4) a zmocnil se „klíčů od smrti a podsvětí" (Zj 1, 18). Starobylá východní homilie Velké soboty jej nazývá „životem těch, kteří zemřeli". Vstupem do podsvětí se Ježíšovo vykupitelské poslání naplňuje až po nejzazší mez. Přivádí k sobě spravedlivé všech časů minulých i budoucích, všech národů i ras. Tímto okamžikem rozevřel náruč celému vesmíru.

Na ikonách Sestoupení do pekel drží často na znamení vítězství nad smrtí v levici kříž, většinou šestiramenný, zatímco pravicí vyvádí z trosek roztříštěných bran biblické praotce a proroky. Někdy tu zahlédáme i spoutaného démona smrti (Thanata, Háda), ve Spasitelově blízkosti opět zahlédáme sv. Jana Předchůdce.

Ikona je obrazem sestupu do hlubin i výstupu na vrchol dějin spásy. Věřícího pravoslavného křesťana naplňuje taková radost, že uprostřed nebeského lesku a božských vůní téměř ztrácí slova. Zvony vyzvánějí, objímáme se navzájem a plameny svící v našich rukou ozařují nový věk...

Christos voskrese! Voistinu voskrěse!

PhDr. Otakar Aleš Kukla

Proč zatouží věřící lidé pobýt
alespoň pár dní v monastýru?
Mír v duši

Všechen čas, byť vyplněný manuální prací pro chod monastýru, je v duši uvolněn pro modlitbu, přemýšlení nebo jen tak prosté pobývání v promodleném prostoru daleko od počítačů, daleko od telefonů, faxů, daleko od televizí, daleko od shonu a stresu, kterým nás častuje náš všední život. Rytmus žití v monastýru je jiný. Čas plyne pomaleji, uspořádaněji s nekonečnou pravidelností hlasu zvonu svolávajícího k bohoslužbě.

Asi není podstatné do detailů rozumět všem bohoslužebným textům. Vždyť můžeme-li nerušeně alespoň pár hodin věnovat četbě knihy některého ze svatých otců, Bibli a modlitbě, je to v dnešním povrchním a uspěchaném světě, jehož modlou jsou peníze, co nejvyšší míra pohodlí a minimální množství práce, svátek – očista.

Pobyt v monastýru znamená pro srdce a duši to, co pro tělo pobyt ve vysokých horách. Námahou se z těla vyplaví nečistoty a skrze plíce vchází životodárný kyslík nepromísený se smogem – jedovatými zplodinami civilizovaného světa a oživuje tak všechny orgány našeho těla. Všude kolem nás je ticho, klid a mír, vůně a zpěv živé přírody, vůně a šepot země a my se můžeme oddat atmosféře kolem nás, oddat se přírodě, oddat se Bohu.

Michaela K.

Vnitřní život člověka
„Jakož i my odpouštíme"

Avva Syluan byl jedním z těch starců, kolem kterých se shromažďovaly velké zástupy jak mnichů, tak i obyčejných laiků. Nekonečná láska, kterou prokazoval vůči všem, ale i jeho teologické znalosti ho učinily výjimečným. Když se někdo ocitl v jeho blízkosti, nepřál si již nic jiného, než jej poslouchat. Na všechny problémy a těžkosti uměl vždy říci slovo útěchy a dát dobrou radu.

Mnohé zástupy chodily jenom proto, aby slyšely jeho požehnaná slova, ale nebylo ani málo těch, kteří chodívali k Avvovi ke zpovědi a žádali pomoc v duchovním boji.

Jedním z takových byl i Jiří, počestný hospodář, který obdělával svoji půdu na východě. Často odcházel ke Starcovi, a ten mu radil ve všem, co ho zajímalo.

Avšak v poslední době už u Avvy dlouho nebyl. Měl potíže se svým sousedem, který mu činil zlo. Vytrpěl od něho již mnohá trápení, ale byl trpělivý a překonával vše svými modlitbami k Bohu. Ale jak dny ubíhaly, soused byl stále horší a utrpení bylo pro skromného Jiřího stále více. Jednoho dne byla jeho trpělivost u konce a jeho trápení se stalo natolik nesnesitelné, že se na svého souseda rozhněval a rozhodl se, že ho potrestá. Avšak sám mu nedokázal ublížit. Proto pokládal za nejlepší řešení předat ho soudu.

Avšak kvůli takovému rozhodnutí se musel poradit se Starcem z poustevny. A opravdu se vydal do skytu Avvy Syluana. Když přišel, Avva jej uvítal s radostí a hned se odebrali do chrámu skytu. Ve zpovědi Jiří řekl Starcovi svůj příběh s tvrdým sousedem a také své rozhodnutí předat ho soudu.

„Jinak to nejde, Avvo," říká Jiří. „Snažil jsem se, kolik jsem mohl. Modlil jsem se ze všech sil. Ale jsem také jen člověk. Už nemohu. Vidíte, na začátku byl jen nepřátelsky naladěn proti mně. Potom se mu podvodem podařilo zabrat mi půlku majetku. I tehdy jsem byl trpělivý. Pomlouval mne všude. Přišel jsem o přátele i známé. Šířil proti mně různá obvinění a lidé se se mnou přestali bavit. Ale nejhorší ze všeho je to, že se mne před několika dny pokusil otrávit. O tom zde mluvím. Rozhořčil jsem se a rozhodl se za to všechno, co mi způsobil, jej potrestat. Avšak Starče, nemám k tomu ani sílu ani odvahu. Proto ho chci předat soudu, aby jej stihl zasloužený trest a já se tak domohl spravedlnosti."

Toto domluvil Jiří. Avva Syluan, tichý a smířený, mu odpověděl: „Dělej, jak myslíš, mé dítě. „Nemyslíš Starče, že bude ještě spravedlivější, jestliže ho potrestají přísně? Mám známé soudce, kteří se o to postarají," řekl Jiří.

„Dělej to, co ti dělá potěšení," odpověděl Avva bez zájmu.

„Bylo by to dobré i pro jeho duši, nemyslíš Avvo?" zeptal se Jiří, ale Starec neodpověděl.

„Nu, už pomalu půjdu," řekl Jiří, „abych už více neobtěžoval tvoji lásku. Půjdu rovnou k soudci."

„Počkej ještě, mé dítě. Nespěchej tolik," řekl Avva. „Pojďme se nejprve pomodlit, aby Bůh požehnal tvému dílu."

Starec vstal, přivedl Jiřího a oba stanuli před ikonou Všemohoucího. Pokřižovali se a Avva začal modlitbu:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi, chléb náš vezdejší dejž nám dnes a neodpusť nám naše viny, jakož i my neodpouštíme našim viníkům."

Na tato poslední slova Avvy Syluana Jiří zvolal: „Ale Starče, tak není Modlitba Hospodinova. Nezmýlil jste se trochu?"

„Skutečně, mé dítě, tak není Modlitba Hospodinova," řekl Avva přísným hlasem. „Taková je skutečnost. Pokud ses rozhodl dát svého bratra k soudu, já se jinou modlitbu za tebe modlit nemohu."

Jiří oněměl. Přijal požehnání a šel domů. Avvova slova se hluboce vryla do jeho duše. Rozhodl se a tak i učinil: trpěl sousedovu zlobu tak dlouho, dokud on nezemřel. A Jiří pokračoval ve svém ctnostném životě a opakoval si ponaučení Starce Syluana:

„A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům."

Ze srbštiny přeložil
Randjelovič Dejan, Karlovy Vary

Metropolita surožský ANTONIJ (Bloom) – úryvek z knihy
Může se současný člověk vůbec ještě modlit?
Kapitola: Modlitba – setkání (pokračování)

..Setkání má ještě druhou stránku. Asi víte, že setkání lidí bývá hluboké, plodné jenom tehdy, jsou-li při setkání pravdiví. Setkávají-li se, a při tom se před sebou neskrývají, nestaví před sebe obranné štíty. Potom může dojít k setkání – někdy až neuvěřitelně pravdivému. Avšak jsou-li lidé před sebou ve střehu nebo se přetvařují, setkání se neuskuteční. Pojďte přemýšlet o sobě společně se mnou: do jaké míry upřímnosti a vnitřní pravdy se představujeme Bohu? Jestli nepředstupujeme před Boha často jakoby v přestrojení, jakoby v masce. Jestli nejdeme k Bohu tak, abychom vypadali, jak si myslíme, že Bůh chce, abychom vypadali? To by se také mohlo nazývat dobrou „církevní vyškoleností", někdy se to má za překonávání svých nálad vůlí a disciplínou. Ale častěji by to bylo potřeba nazvat prostě – přetvářka. Leč přetvářkou cesta k Bohu nevede. Zamyslete se, kolik různých dílčích neúplných osobností během jednoho dne představujete. Kdo jste například v době, kdy zapomínáte, že Bůh je, kdo jste, když vaše svědomí usnulo nebo bylo kamsi zahnáno. Popřemýšlejte, kým jste, zmocní-li se vás myšlenka, že stojíte před tváří Boží. Nebo jednodušeji – přemýšlejte o tom, jaká dlouhá řada osob představuje vaši osobnost v průběhu dne. Jak se chováte, řekněme před metropolitou Nikodýmem, jak se chováte k vašim kamarádům, jak se chováte na ulici, kde vás nikdo nezná, nebo v chrámu, jste-li oblečen ve sticharu atp. Příkladů by bylo možno uvést – žertovných i smutných- tolik, kolik máte představivosti nebo zkušeností. Ale pak nastane okamžik, kdy se jdeme modlit. Která z těchto našich neúplných osobností má stanout před Bohem? Ta , která před dvěmi hodinami stála v pozoru před metropolitou Nikodýmem nebo ta, která zapomněla na metropolitu Nikodýma, na Boha, na svědomí, která cosi natropila nebo jakási druhá z těch našich dílčích osobností? A v podstatě je to tak! Jak máme najít sami sebe, kterou z těchto osobností máme nechat stanout před Bohem? Žádná z nich nás nepředstavuje zcela. Při malých odchylkách ještě můžeme najít sami sebe. Ale jsou lidé, kteří si tak zvykli hrát určitou roli v životě, že pak už více sami sebe najít nemohou. Natolik se sjednotili s obrazem, který si sami o sobě vytvořili, že se sebou samým skutečným se nikdy neshledají. Bůh kdesi skrze vše uvidí skutečného Jana, Josefa, Marii, ale oni sami sebe více vidět nemohou. Tehdy vyvstává otázka, jak se vlastně modlit? Jdeš se modlit, ale celou duši, celou svoji osobnost Bohu nepředstavíš. Nelze ji najít v té změti osob, osůbek a lživých představ. A s tímto je třeba pracovat. Pro vlastní modlitbu tato práce znamená víc než cvičení v modlitebních textech. Samozřejmě ony vytahují nahoru, blíž a blíže k povrchu pravdivé „já," skutečného člověka, ale jak pomalu, jestli mu nepomáháme z vně! A tak si člověk někdy klade otázku: „Jak mám odhalit sám sebe?" Jsou Bohem dané okamžiky, byť ne vždy příjemné a blahodárné, kdy se naše skutečná osobnost náhle prodere, okamžiky , kdy se projevíme zcela nečekaně. Na příklad zmocní-li se nás zuřivost a naše opravdové já klokotá, všichni ho vidí, dokonce i já je mohu odhalit. Nebo přijde neočekávané hoře, tak opravdové, tak skutečné, že je člověku úplně jedno, co si o něm druzí myslí. Tehdy se stáváme sami sebou. Někdy ne na dlouho, někdy na dlouho, někdy – navždy. V závislosti na tom, jak veliký je žal, jak hluboko pronikne, jak hluboko zorá naši duši, jak rozruší povrchové zkamenělé vrstvy našeho srdce. A jindy na nás působí radost tak zářivá, tak jásavá, že ji nelze ničím udržet. Ať se ostatní smějí, ať si myslí, co chtějí. Král David plesal před schránou v oltáři radostí (1Kr 6,16), smáli se – no a co?….A právě v těchto okamžicích můžeme zachytit  sami v sobě cosi skutečného. Jenomže ne celý život se skládá z nenadálých, neočekávaných a neudržitelných okamžiků hněvu, žalu bez úsvitu nebo radosti, která nás unáší za hranice nás samotných. Co tedy máme dělat v ty ostatní okamžiky života, jak máme hledat sebe sama? Kde je ten opravdový skutečný člověk, který může předstoupit před Boha, který se může modlit ve vší pravdě – své hříšnosti, svého nacílení k Bohu , svého zatracování Boha, svého klanění se živému Bohu, svého hledání a přicházení k Bohu – který může předstoupit před Boha? Existuje jednoduchý způsob, ale jako všechny jednoduché a prosté věci vyžaduje úsilí a vytrvalost- soustavnost. Pouze přívalem elánu a nadšením prosté a obyčejné věci dělat nelze, jenom věci složité a velmi vzácné.

Pravděpodobně mnozí z vás, stejně jako já, jsme byli nevěřícími a s Evangeliem jsme se setkali kterýsi den, když bylo pro nás nové, když jsme k němu přistupovali bez předpojatosti – ani pro , ani proti, ale se schopností upřímně se podívat a položit si otázku: „Přijímám nebo zavrhuji?" Čteme-li Evangelium, jsou místa, která mají pro nás v přítomném okamžiku jen malý význam. Jestliže jsme věřící, řekneme si: jednou se to tak píše v Evangeliu, znamená to, že to tak je, a uklidníme se, protože se nám zdá, jako by to bylo psáno někomu jinému, k srdci tato slova neproniknou. Jsou další místa, o kterých, kdybychom byli upřímní, bychom řekli: „Ne, ne, Bože, byť to říkáš Ty – ne!"… Vzpomínám si na jednu naši věřící – ne náhodou zbožnou. Měl jsem přednášku na téma „Přikázání Boží a blahoslavenství", po které následovala beseda. A pamatuji se na její slova: „Vladyko, jestli vy to nazýváte blažeností, nechť to pro vás bude, ale já se bez těchto blažeností klidně obejdu. Být hladová, bez tepla, být pronásledovaná – ne!" To je upřímná odpověď. Myslím si, že velmi často, kdybychom byli alespoň trošku méně „zbožní" (přesně tak v uvozovkách), tj. méně se přetvařovali před Bohem a sami před sebou, upřímně bychom řekli: „ Tohle ne. To je pro svaté, to je pro jiné, bez toho mohu klidně žít !"… Ale jsou i jiná místa, není jich tak mnoho – možná, ale jsou vzácná v našem životě – zasahující přímo srdce. Pamatujete na slova poutníků do Emauz?... "Copak nám naše srdce nehořelo, když s námi po cestě mluvil?" (Lk 24,32). Taková jsou to místa. Člověku se může ukázat jedno takové místo v Evangeliu, kdy slova řečená Kristem jsou určena přímo osobně jemu a on je přijímá celým svým srdcem, celou duší, vší sílou, celým rozumem, celou myslí, celým svým chápáním, jak veliké má srdce, nakolik otevřenou má duši, nakolik jasný rozum i vstřícnost a pochopení v tento určitý daný okamžik. Musíme ale přihlédnout k tomu, že vše je námi ohraničeno. Kolik jen máme srdce – chvěje se a buší, kolik jen máme duše – hoří, kolik jen máme vůle – třepotajíc se vzepjala, kolik jen máme rozumu – září, jiskří tímto věčným světlem. Tato místa musíme podtrhnout. Tato místa nám ukazují, čím jsem již teď příbuzný s Bohem, co já i On myslíme stejně, co stejně cítíme a tak podobně. Takže tato místa si musíme zapisovat, protože ona nám ukazují maličkou plošku, kde se setkání mezi Kristem a námi kdesi v hloubce již uskutečnilo. Označit či zapsat nestačí. Můžeme je zapsat, prožít, uschovat v deníku, ale – když jsme odhalili takové místo, musíme počítat s tím, že jestliže budeme postupovat proti těmto slovům Spasitele, jdeme proti své vlastní přirozenosti, ubíjíme v sobě to, co už je podle Krista. Jistě, věčné už teď patří Království Božímu. Udělejme si tedy pravidlo: Jestliže třeba v něčem jiném hřešíme, tak proti tomuto vnitřnímu zákonu nehřešme nikdy. A jestli tak budeme postupovat, jestliže najdeme ten výrok, který v sobě udrží všechnu naši malou nicotnou Bohovnímavost, pak můžeme začít růst. Přičemž není zcela nutné s čímsi se rvát. Zvlášť důležité je nechat růst, tvořivě se stavět k životu. Na cestě se objeví těžkosti, ale ty se budeš rvát ne proto, že je to tak psáno v Evangeliu, ale proto, že víš, že jestli se nebudeš rvát, umřeš. Umře v tobě to, co je v tobě živé, že zničíš jakýsi rys , který náleží obrazu Kristovu. Podle míry toho jak to děláme, se nám postupně otevírají další podobné rysy a my se začínáme vidět jako starý dobrý portrét, který byl po staletí restaurován neumělými restaurátory, kteří ho mrzačili. Ale přece jsou zde jakési pravdivé obrysy, zde poznávám ruku mistra, zde je jakási pravda. A postupně poznávajíce jedno po druhém, můžeme očisťovat tento portrét – obraz, až se stane vnímavý Boha, dokud nebude obrazem, podobou, podobností…

Z dějin církve
50 let eparchie olomoucko-brněnské

„Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré a oslaví Otce vašeho, který jest v nebesích!"

V Bibli, ve Starém i Novém zákoně se často hovoří o světle. Kdo chodí ve světle Božích přikázání, vybral si správnou životní cestu. Naopak, kdo chodí ve tmě, rychle zabloudí a dostane se na scestí a tma jej pohltí. Proto je také důležité kráčet ve světle a být v blízkosti světla, jehož tvůrcem je trojjediný, milující Bůh.

Naše olomoucko-brněnská eparchie prošla 50 let trvající dějinnou cestou, na níž plnila svoji čestnou úlohu duchovně pečovat o pravoslavné věřící na Moravě a ve Slezsku a svědčit všem v daném čase a prostoru v cyrilometodějském pravoslavném křesťanství.

Šla ve světle Božích přikázání a sama se stala pro mnohé zdrojem světla. Prožila však i temné časy, zvláště, když byla určená mocnými tohoto světa k fyzické likvidaci a dokonce řada duchovních nevěřila v její budoucnost.

Pravoslavná eparchie olomoucko-brněnská byla ustanovena 7. prosince r. 1949 na zasedání, na kterém předsedající br. Fr. Petrželka řekl tato závažná slova: „Sešli jsme se dnes na tomto zasedání, abychom učinili důležitý a významný krok v životě naší eparchie, abychom zvolili biskupa nové moravské eparchie, olomoucko-brněnské. Nelze ponechat bez povšimnutí, že se toto volební zasedání koná téměř devět set let poté, kdy český kníže Spytihněv II vypudil slovanské mnichy z jejich sázavského monastýru. Oč šťastnější jsme my než naši dávní předkové, že si můžeme svobodně zvoliti svého biskupa ze svých řad."

Tehdy byl jako první na stolec moravsko-slezský biskupský 3. 1. 1950 zvolen otec Čestmír Kráčmar. Jeho svěcení se konalo 5. února téhož roku v olomoucké katedrále sv. Gorazda. Olomoucko-brněnská eparchie měla původně 5 okružních protopresbyterátů. Arciděkanát olomoucký, ostravský, gottwaldovský (zlínský), brněnský a jihlavský s patnácti církevními obcemi se čtrnácti duchovními správci. Po roce existence samostatné eparchie vzrostl počet farností na 24.

Po úspěšném čtyřletém arcipastýřském díle musel tehdy vladyka Čestmír odstoupit. Upadl u tehdejší státní správy do nemilosti, zejména svým čestným postojem ke způsobu návratu uniatů do jejich původní pravoslavné církve.

Novým olomoucko-brněnským biskupem byl zvolen prot. Mikuláš Kelly, který přijal mnišské jméno Kliment. Jako urozenec z východního Slovenska se těžko sžíval s novým duchovním i společenským prostředím. Roku 1959 nakonec ukončil své aktivní působení na olomoucko-brněnském biskupském stolci, který zůstal 23 let vakantní. Eparchie bez sídelního biskupa velmi strádala. Počet duchovních se stále menšil. Mnohé duchovní otce i věřící zachvátil pocit beznaděje.

Příchodem vladyky Nikanora v roce 1982 se začala psát nová světlá kapitola dějin pravoslaví na Moravě a ve Slezsku. Biskup Nikanor, i když urozenec bratrské Ukrajiny, obnovil neobyčejně rychle za pomoci svých blízkých spolupracovníků kanonické postavení eparchiálního archijereje. Díky osobitému charismatu a odvaze při jednání s mocnými tohoto světa získal i potřebné materiální zázemí pro plnění biskupských povinností. Tajné křty dospělých, hlavně z řad důstojníků ze sovětské vojenské posádky sídlící v Olomouci, obětavá péče o zvelebení chrámů, spojená se získáním čestných darů mimo státem určovaný rozpočet a předně veliká důvěra v lidskou čestnost způsobila, že byl vladyka Nikanor v roce 1987 zatčen, vyslýchán a nakonec donucen odejít předčasně do důchodu. O dnes již zesnulém olomoucko-brněnském biskupu se jeden významný ruský hierarcha vyjádřil slovy: „Vladyka Nikanor u vás trpěl za pravoslaví." Mateřská církev jej brzy rehabilitovala a postavila postupně do čela dvou významných ukrajinských eparchií.

Za nástupce biskupa Nikanora Posvátný synod navrhl na podzim v roce 1987 správce pražské eparchie igumena Kryštofa (Pulce). Tehdejší vláda však více než půl roku nedávala kandidátovi státní souhlas k uskutečnění volby. Až v dubnu r. 1988 v souvislosti s uvolněním vztahů s Vatikánem a na základě stálé intervence řeckého velvyslanectví dostal igumen Kryštof souhlas k volbě biskupem olomoucko-brněnským. Jeho volba se uskutečnila 16. dubna roku 1988 a biskupská chirotonie spolu s intronizací o den později 17. dubna na neděli Antipaschy v olomoucké katedrále sv. Gorazda. Světiteli vladyky Kryštofa byli všichni členové posvátného synodu naší církve spolu se zástupcem konstantinopolského patriarchátu biskupem christopolským Michaelem z Vídně.

Tehdy čítala olomoucko-brněnská eparchie 20 církevních obcí se 13 činnými duchovními otci. Nyní obsluhuje 30 farností s 47 duchovními osobami. Díky tomu mohla být prohloubena pastýřská služba v eparchii. Podařilo se zřídit nové církevní obce v Mikulově a Zlíně a získat pro ně důstojné chrámy.

Došlo též k obnově a registraci farností v Sudlicích, Koclířově, Libině, Prostějově a Dolních Kounicích. S požehnáním Jeho Blaženstva vladyky metropolity Doroteje jihlavský duchovní správce otec Jan Baudyš znovu oživil zaniklé církevní obce v Táboře a Českých Budějovicích a založil farnost v Jindřichově Hradci. Vladyka Kryštof vysvětil a ustanovil pro Jižní Čechy nového duchovního správce otce Jana Týmala.

Dále se podařilo na Moravě vybudovat dva monastýry: ženský ve Vilémově (nyní se 7 monaškami) a mužský ve Hrubé Vrbce (nyní se 3 obyvateli). Ve Vilémově bylo postaveno na zelené louce u chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice Gorazdovo cyrilometodějské středisko duchovních setkání, ve kterém kromě monastýru sídlí též pravoslavná akademie. Spolu s monastýrem organizuje četné semináře, setkání rodin, mládeže a dětské tábory. O kněžský dorost pečuje od roku 1990 detašované pracoviště PBF UP, které sídlí v budově eparchiální rady v Olomouci. Teologické vzdělání dává též Gorazdovo olomoucké duchovní učiliště, které dnes působí i při monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, kde se podařilo novému mučedníkovi v devadesátých letech zřídit památník. Dále byla díky představitelům brněnské církevní obce založena Svatováclavská hudební škola pro uměleckou a náboženskou výchovu dětí a mládeže se sídlem v církevním domě v Brně.

Pro rozvoj sociální péče byla v olomoucko-brněnské eparchii založena zvláštní organizace s názvem Pravoslavná filantropie, která na sebe vzala nelehký úkol opravit a využít navrácené církevní budovy v Prostějově ve prospěch trpících lidí.

Přes svízelnou ekonomickou situaci se podařilo za uplynulých deset let opravit téměř všechny moravské chrámy a dokonce získat a vystavět řadu nových církevních objektů. V Uničově byl propůjčen a z prostředků věřících opraven r. 1991 chrám Vzkříšení na místním hřbitově. Brněnská církevní obec vybudovala při chrámu zvonici a baptisterium a ve Znojmu byl získán impozantní chrám, který bude po generální opravě zasvěcen sv. Rostislavu. Cyrilometodějská svatyně sv. Ducha vyrostla ze základů v Šumperku a letos by mělo být dokončeno při ní založené baptisterium a zvonice. Ve Zlíně péčí duchovní správy byla zřízena kaple sv. Ivana Českého v nově získaném církevním domě. V Jihlavě si věřící postavili rovněž vlastní baptisterium, v Jindřichově Hradci byla získána a opravena pro liturgické účely husitská kaple svatých Evangelistů a na Svitavsku v Radiměři se bohoslužby konají v nové kapli Pokrovu přesv. Bohorodice.

Dobrá pastorační, vzdělávací a misijní práce není myslitelná bez vydavatelské činnosti. Během posledních deseti let v rámci působnosti olomoucko-brněnské eparchie vyšlo několik vzácných duchovních publikací. V žádné pravoslavné rodině by neměl chybět pravoslavný kalendář, redakčně připravovaný již několik let na Moravě, stejně jako Hlas pravoslaví, který přináší pravidelně zprávy o životě olomoucko-brněnské eparchie.

Tento skromný pohled do 50leté historie není jistě vyčerpávající. Církev však není jenom minulost. Je stále živým boholidským organizmem, stále člověka oslovuje a podle slov Kristových „...ani brány pekelné ji nepřemohou". Sjednocení ve víře a lásce, s důvěrou a ve svornosti pracujeme na svěřené Boží nivě.

biskup Kryštof

Vzpomínáme
Vzpomínka na vladyku Doroteje

Jako blesk z čistého nebe mne zasáhla zpráva o úmrtí vladyky Doroteje. Člověka, který celý život zasvětil službě pravoslavné církvi.

Jsem šťastná, že patřím mezi ty, kteří měli možnost poznat tohoto vzácného člověka, který velice ovlivnil a obohatil můj duchovní život.

Přiznám se však, že při první oficiální návštěvě u vladyky se mi rozklepala kolena. Ještě nikdy ve svém životě jsem se s tak vysokým představitelem církve nesetkala, proto mě přepadla veliká tréma, což u mne normálně nebývá zvykem.

Vladyka to na mně poznal, jen se usmál a jeho jediný pohled mě zbavil napětí a já věděla, že stojím před osobností. Během nesčetných návštěv na mne vždy zapůsobila jeho skromnost a hluboké porozumění pro slabosti člověka. Vím že to, co jsem cítila a poznala já, cítili a poznali všichni, kdož s vladykou Dorotejem přišli do styku.

Když jsem pak stála u jeho hrobu, vzpomínala jsem na všechna naše setkání a viděla ho před sebou při našem posledním rozhovoru, který jsme pro nedostatek času nemohli dokončit, a proto jsme se domluvili na počátek ledna.

Souhlasil, aby naše setkání bylo bráno jako interview a otištěno v měsíčníku „Slovanská vzájemnost", jehož jsem šéfredaktorkou. „Píšete ve svých novinách objektivně a pravdu, tak to má být," byla jeho poslední slova při loučení. Bohužel, rozhovor se již nemůže uskutečnit.

Odešel člověk veliký ve víře, ve své skromnosti, nezapomenutelný představitel naší pravoslavné církve. V mé mysli a v mém srdci však žije dál. Nataša Dobiášová

Křesťanská slova

Redakci HP
Vážená redakce Hlasu pravoslaví!

Jsem jen obyčejný student gymnázia.

Jsem jen prostý člověk se zájmem o druhé.

Jsem jen nepatrný člen římskokatolické církve.

Každou neděli navštěvuji dvě bohoslužby. Nejdříve katolickou a po té spěchám do plzeňského chrámu sv. Anny, abych se zúčastnil „Vaší" bohoslužby... nejnádhernější liturgie, nejskvostnější hostiny, nejvelkolepějšího příchodu našeho společného Krále.

My, římští katolíci, neumíme liturgii slavit tak krásně, a právě proto Vás – pravoslavné bratry a sestry – velice potřebujeme a jsme vděčni, že Vám můžeme naslouchat...

Často mám bolestný pocit, že mezi katolíky a pravoslavnými je příliš nevyřešených otázek, příliš nevyřčených slov, příliš nespravedlivých emocí. Avšak díky Nejsvětější Trojici, Spasitelově Matce, Písmu a svátostem jsme si opravdu blízko – prosti všech předsudků, antipatií a vzájemného odsuzování.

Netoužím po jednotě, která smazává veškeré

Ze zasedání Besedy pravoslavné mládeže ve Vilémově

.... prosili Boha o pomoc, aby nám ukázal cestu. Vladyka Kryštof požehnal našemu zasedání a pozval nás na následující akce: 21. 5. v 10.00 hod. ve svátek sv. Cyrila a Metoděje se bude konat sv. liturgie ve Valech u Mikulčic a 2. – 9. 7. se ve Vilémově bude konat Cyrilometodějský týden.

Poté následovala přednáška otce Jana Baudiše na téma „Posvátná Tradice pravoslavné Církve a její důležitost pro pravoslavné křesťanství". Otec Jan zdůraznil, že právě Tradice a její autenticita je to, co odlišuje pravoslaví od jiných náboženství. Stejně jako vladyka, i otec Jan mluvil o velmi těžké situaci v Církvi dnes, a že právě zlehčování posvátných Tradic je toho důvodem. V životě Církve není nic zbytečného, vše je stejně důležité, nic více, nic méně. Jestliže něco z toho nechápu, znamená to, že jsem do chápání toho ještě nedorostl, a nikoliv, že je to zbytečné. Do Církve dnes vstoupila lidská svévole a proniká do ní lidské smýšlení. Svévole byla vždy Starci přísně odmítána, neboť znamená těžký hřích, kdy člověk prosazuje „své vidění věci". Této duchovní nemoci je třeba se vyvarovat, je třeba ji léčit. Takovým lékem proti svévoli je přidržení se sv. Tradice. Držím se sv. Tradice, i když jí ne vždy plně rozumím, neboť v Tradici je velká duchovní síla. Dnes však vidíme třídění na více či méně důležité v Tradici. Není možné však svévolně něco rušit, neboť ke změnám byl vždy nutný souhlas celé Církve. Na závěr otec Jan řekl, že je vždy lépe se zdržet změn, byť by se v daný moment mohly zdát praktické. Svět je praktický, Církev nikoliv. Pro Církev je důležité (praktické) jen to, co vede ke spáse.

Po poutavých úvodních přednáškách začalo vlastní zasedání, které zahájil president BPM Dejan Randjelovič přečtením posledního pastýřského listu vladyky metropol. Doroteje určeného právě mládeži (text dopisu byl otištěn v minulém čísle HP). Nejdříve byli přivítáni noví členové Besedy bratr J. Václav Fleischmann a sestra Irina Rjabenkova, a hned poté vyslovil president poděkování všem, kteří v minulém roce BPM pomáhali. Jmenovitě poděkoval otci Jiřímu Niederlemu za to, že přijel z velké dálky do Jinřichovic vykonat panychidu, dále sponzorům BPM panu Borisi Kočerovi a panu Milutinovi Periči a také všem duchovním a obcím, které uskutečnily sbírku pro BPM, a také bratru Romanu Jurigovi za půjčku peněz pro naše členství v Syndesmosu. Vyslovil díky bratru MUDr. Jiřímu Karpowiczovi za obětavou práci na počítači a s korespondencí pro Besedu. Dále patří dík otci Markovi z Mostu, že se jako jediný z oslovených ujal mládeže v těžké době a otci Janu Baudišovi, že přijal pozvání na valné zasedání a připravil pro nás duchovní přednášku.

Dalším bodem programu byla rekapitulace uskutečněných akcí BPM v minulém roce. Na posledním valném shromáždění bylo zvoleno nové předsednictvo BPM a pod jeho vedením proběhly již tradiční poutě za českými světci. Velmi zdařilá byla nová pouť do Jindřichovic, na místo, kde na teritoriu bývalého pracovního tábora leží 7100 ostatků (převážně srbských a ruských) obětí I. svět. války. Naše mládež se také zúčastnila mnoha zahraničních akcí a vyslali jsme také dva delegáty na valné shromáždění Syndesmosu do Finska. V den pravoslavné mládeže (15. 2.) námi byly všechny místní církevní obce vyzvány ke sbírce pro BPM. Sbírka se zdařila a všem dárcům velmi děkujeme.

V další části programu sestra Andrea přečetla zprávu o hospodaření BPM a vyslovila díky všem, kdo pro Besedu finančně přispěli. Finanční dary na činnost BPM je i nadále možno zasílat na adresu pokladníka: sestra Andrea, monastýr Zesnutí Přesv. Bohorodice, Vilémov u Litovle 159, PSČ 783 23.

Dále následovalo stanovení akcí BPM na rok 2000. Plán akcí je následující a všichni jsou srdečně zváni:

8. 4. – pouť k sv. Prokopovi (Sázava)

21. 5. – pouť k sv. Cyrilovi a sv. Metodějovi (Mikulčice) 10.00 hod.

17. 6. – pouť k sv. Ivanovi Českému

1. 7. – pouť do Jindřichovic (K. Vary)

3. 9. – 4. 9. – pouť k sv. Gorazdovi (Hrubá Vrbka)

16. 9. – pouť k sv. Ludmile (Tetín)

7. 10. – pouť k sv. Václavovi (Stará Boleslav)

9. 7. – 14. 7. – setkání pro mladé ve Vilémově „křesťanství pro 3. tisíciletí"

16. 7. – 22. 7. – dětský tábor ve Vilémově

Důležitým bodem programu pak byla volba duchovního pro BPM. Duchovním pravoslavné mládeže byl zvolen otec Jan Baudiš. Dále byl zvolen koordinátor pro olomoucko-brněnskou eparchii, kterým se stal bratr Vladimír Spurný. Dosavadní pokladník sestra Andrea poprosila o uvolnění ze své funkce vzhledem ke svému postavení v církvi. Svolila, že si funkci dočasně ponechá, dokud se nenajde nový pokladník.

předsednictvo BPM je následující:

duchovní BPM – otec Jan Baudiš

president BPM – Dejan Randjelovič

vícepresident – Petr Kubálek

koordinátor pro pražskou eparchii

– Naďa Kostelecká

koordinátor pro západní Čechy – Jan Křivka

koordinátor pro olomoucko-brněnskou eparchii – Vl. Spurný

pokladník – sestra Andrea

Vzhledem k tomu, že podle nové ústavy má BPM své místo při eparchiálních shromážděních, byli zvoleni kandidáti do jednotlivých eparchií:

za pražskou eparchii – sestra Naďa Kostelecká

za olomoucko-brněnskou eparchii – bratr Petr Kubálek

V závěru bylo konstatováno, že je třeba navázat větší spolupráci s mládeží na Slovensku, neboť jsme jedna Církev.

6. valné shromáždění bylo zakončeno modlitbou.

S vašimi dotazy, připomínkami či návrhy k činnosti BPM se můžete obrátit na adresu sídla BPM: president BPM Dejan Randjelovič, Moravská 30, Karlovy Vary 360 01, tel.: 0602 12 75 66. Kateřina Caldrová

Církev a život
Eparchiální shromáždění olomoucko-brněnské eparchie

Před padesáti lety vznikla rozdělením české pravoslavné vladyka Kryštof vyznamenal zasloužilé pracovníky naší eparchie z řad věřících. Vyznamenání obdrželi: sestra Daria Mužíková z Třebíče, sestra Jiřina Šperlichová z Vilémova, bratr Vladimír Šotola z církevní obce v Šumperku, bratr Vladimír Pichr z církevní obce v Dolních Kounicích a bratr Jan Matoušek z Olomouce.

Eparchiální revizor br. Jan Matoušek přednesl zprávu o hospodaření ústřední eparchiální rady za uplynulé období a revizní zpráva byla shromážděním jednomyslně schválena.

V doplňovacích volbách byli zvoleni dva noví členové a dva náhradníci do eparchiální rady a volbou doplněn počet delegátů z naší eparchie na místní církevní sněm.

Eparchiální shromáždění nebylo jenom slavnostní oslavou jubilea. Delegáti živě diskutovali o současných problémech života v eparchii a v celé církvi. Některé podněty z diskuse budou předloženy k uvážení a rozhodnutí celocírkevního sněmu, který se k volbě metropolity uskuteční v Prešově.

Na závěr vladyka Kryštof blahopřál všem nově zvoleným činovníkům eparchiální rady, delegátům na sněm a všem přítomným a dodal, že v nastávajícím tisíciletí nás čeká náročná práce, chceme-li pokračovat v cyrilometodějské duchovní tradici v jednotě, řádu, svornosti a lásce. Zasedání bylo poté ukončeno modlitbou.

Prot. Pavel Aleš

Z historie
Archeologické objevy v Olomouci

Olomoucký regionální tisk přinesl zprávy o pokračování archeologických vykopávek vedených Josefem Bláhou z olomouckého Památkového ústavu. Při vykopávkách ve Wurmově ulici byly objeveny základy pozdně románského kostela z přelomu 11. a 12. století. To je doba, kdy slovanští mniši byli vyhnáni z monastýru svatého Prokopa na Sázavě a jejich místa zaujali němečtí benediktýni. Objev olomouckého chrámu z té doby, jak píše tisk, je o to pozoruhodnější, že o jeho existenci není žádný písemný doklad. Základy stavby se ukrývají pod domem ve Wurmově ulici a celá severní část kostela byla zničena při založení města ve druhé polovině 13. století. Vykopávky zde budou pokračovat a snad přinesou další zajímavé objevy. Dosud tam archeologové objevili kromě jiného i hroby významných osobností z doby Velké Moravy. Olomouc je po této stránce mimořádně zajímavá a pečlivá archeologická badatelská práce nám přinese nejedno překvapení. ER

Zpráva ze sboru duchovních správců
olomoucko-brněnské eparchie

Na úterý 29. února svolal vladyka Kryštof do Brna shromáždění duchovních, tentokráte pouze z řad duchovních správců. Před shromážděním jsme si vyprošovali milost Boží při svaté liturgii a někteří z nás přistoupili k předpostní svaté zpovědi.

Tématem pracovní části setkání byla problematika hospodaření církevních obcí, nakládání s církevním jměním, jeho evidence a inventarizace.

Hlavní referát k této otázce přednesl o. prot. Pavel Aleš. Předložil v něm autentickou citaci posvátných kánonů, které se dotýkají hospodářské disciplíny církevních osob, zejména duchovních. Jak nedostatečně vážně zvláště v těchto věcech bereme evangelium, natož aby ono bylo jediným měřítkem našeho chování. Prvotní křesťané pohlíželi na majetek církve jako na posvátný, tj. patřící Bohu. Tím, kdo s ním byl oprávněn disponovat, byl místní biskup, jehož osobní majetek (měl-li jaký) byl zřetelně oddělen od církevního. Biskup pak má mít po svém boku tzv. ekonoma, jakéhosi správce majetku. Není dovoleno církevní majetek půjčovat nebo prodávat (jak víme, bylo ale možné a dokonce běžné, aby biskup, s vědomím církve, rozdával z něj chudým). Svatokrádež (přisvojení si majetku církve) patří k nejtěžším hříchům.

Církevní obce jsou povinny vést: pokladní deník, inventární seznam, knihu pohledávek, v případě větších materiálových zásob – skladovou knihu. Zvláštní inventář má mít i knihovna církevní obce. Chrámový inventář, případně inventář farního domu je nutno periodicky obnovovat. Někdy (není-li již k dispozici účtenka) bývá problémem vyčíslit hodnotu různých církevních předmětů, k tomu je nutno vytvořit komisi ze zástupců církevní obce. Odpisy z inventáře mohou podepisovat pouze členové sboru starších, kteří zároveň nemohou být nejbližšími příbuznými rodiny duchovního. Totéž se týká podepisování dokladů o chrámových sbírkách a podpisového vzoru bankovního účtu.

K nabývání finančních zdrojů se jasně vyjadřuje novelizovaná církevní ústava – základními prostředky pro hospodaření církevních obcí jsou příspěvky věřících. Podle tradice naší církve jsou vybírány ve dvou hlavních formách – dobrovolných darech (církevní dani) a sbírkách při bohoslužbách. Vedle toho hospodaří církve i se státními prostředky, určenými zejména na opravy památkových objektů a nově i s tzv. sponzorskými dary, jejichž, zvláště etická stránka by jistě stála za rozpracování.

Samostatnou kapitolu tvoří hospodářské zabezpečení ústředních orgánů církve, které by mělo být kryto příspěvky z církevních obcí, jak je tomu i jinde ve světě. Věřící potom mají být zcela samozřejmě detailně informováni o tom, jak byly prostředky užity. K tomu mají sloužit tzv. roční finanční zprávy, které nejsou u nás dosud pravidlem.

V závěru setkání duchovní obdrželi od vladyky Kryštofa nové platební výměry, kterými se zvyšují jejich osobní požitky dosud poskytované státem. Poté jsme ještě setrvali v družné diskusi nad aktuálními problémy a po vzájemném předpostním odpuštění jsme se rozjeli do svých domovů.

zapsal prot. Petr Novák

Výroční konference Pravoslavné akademie Vilémov

Pro značnou zaneprázdněnost kanceláře Pravoslavné akademie Vilémov se v roce 1999 na stránkách Hlasu pravoslaví mnoho zpráv o činnosti této organizace neobjevilo. Avšak protože se na práci akademie podílejí mnozí pravoslavní věřící i duchovní a protože je o jednotlivé programy akademie zájem, pokusíme se práci Pravoslavné akademie přiblížit zprávou z výroční konference.

Výroční konference občanského sdružení Pravoslavná akademie Vilémov byla zahájena společnou modlitbou v sobotu dne 26. února 2000 po 14 hodině v Gorazdově cyrilometodějském středisku. Byl představen, doplněn a schválen program výroční konference a úvodního slova se ujal president akademie vladyka Kryštof. Pohovořil o vztahu akademie a monastýru, o jejich vzájemném působení a cílech: umocňovat dobro v člověku, posílit dialog církve a společnosti, vést ke Kristu a k duchovnímu horizontu.

Poté následovalo přednesení výroční zprávy Pravoslavné akademie Vilémov za rok 1999 ředitelem organizace Mgr. Romanem Jurigou s krátkým komentářem ke všem programům, konferencím a projektům akademie, které se uskutečnily v minulém roce. I v první polovině roku 1999 pokračoval projekt Podpora a rozvoj kvality života na hanácké vesnici, skládající se z přednášek a diskusí pro veřejnost, který se realizoval díky podpoře Nadace rozvoje občanské společnosti. Ve spolupráci s holandským institutem Hendrika Kraemera Pravoslavná akademie Vilémov dále uspořádala školení pro ředitele církevních neziskových organizací z Polska, Slovenska a České republiky. Tak, jako v předchozích letech byla Pravoslavná akademie Vilémov i v roce 1999 pořadatelem jazykového kursu angličtiny Světové rady církví pro pracovníky církví a církevních organizací ze střední a východní Evropy. Pravoslavná akademie se stala také pořadatelem konference o křesťanských přístupech k obraně a odzbrojení a významnou měrou se podílela na přípravě mezinárodního vzdělávacího projektu Géphyra – Most – pro mladé pracovníky církví za sedmi zemí Evropy. V roce 1999 Pravoslavná akademie uskutečnila dlouho plánovaný projekt Pravoslavné Ikony – barvy a tvary svatosti, který byl spojen s rozsáhlou výstavou ikon ve Vilémově. Se zájmem se setkal Pravoslavnou akademií pořádaný mezinárodní školící kurz světové mládežnické organizace Syndesmos i převážně odborná práce na projektu Ekologie a duchovnost, který by měl v budoucnu vést k ekologizaci Gorazdova cyrilometodějského střediska a k jeho zásobování obnovitelnými zdroji energie. Pravoslavná akademie Vilémov se i v roce 1999 částečně účastnila na přípravě pravoslavného vysílání Radia Proglas a zajišťovala spoluúčast naší církve na aktivitách ekumenické akademie Praha i účast pravoslavné církve v komisi pro media Ekumenické rady církví v ČR. Pravoslavná akademie Vilémov byla v roce 1999 poctěna pověřením Jeho Blaženstvem, zesnulým vladykou Dorotejem k logistické organizaci církevního sněmu pořádaného ve Vilémově. Akademie v roce 1999 také vydala první publikaci obsahující čtyři historické stati z pera sv. vladyky Gorazda.

Finanční zprávu přednesli členové revizní komise RNDr. Petr Novák a bratr Dan A. Apostu. Komise potvrdila správnost účetnictví organizace a navrhla, aby finanční zpráva v příjmech obsahovala v budoucnu také vyčíslenou hodnotu dobrovolnické práce a vyúčtování prostředků, kterými umožnily různé organizace bezplatnou účast pracovníků a spolupracovníků akademie na kursech, školeních a konferencích v zahraničí. Na podnět o. RNDr. Petra Nováka byla přiblížena struktura dárců akademie a bylo s lítostí konstatováno, že projekty a práce akademie jsou umožňovány téměř výlučně granty ze zahraničí. Změna a přeorientování se z grantů na vlastní činnost se v současnosti jeví jako nezbytný krok k zajištění dalšího rozvoje organizace, protože granty se stávají čím dál méně dostupnými. Hlasováním byl přijat obsah výroční zprávy a finanční zprávy za rok 1999 (předložené všem přítomným) a následovalo poděkování výkonnému výboru a řediteli.

Po krátké pauze vedla k dalšímu zamyšlení nad změnami v systému práce akademie prezentace nové strategie 2000 připravené ředitelem. Hlavním tématem bylo rozšíření misijního působení a společenského dosahu akademie a zabezpečení chodu akademie ze zdrojů vlastní činnosti. Prezentace zahrnovala poznatky ze systému práce pravoslavné akademie v Novém Valámu ve Finsku a ve středisku anglikánské církve v Cropthornu (worcesterská diecéze) v Anglii. Na osmi představených typech programů, které odpovídají našim podmínkám, mohli všichni zúčastnění posoudit, kolika různým organizacím a institucím, jejichž zájem není v rozporu s činností monastýru a akademie, může Gorazdovo cyrilometodějské centrum poskytnout prostor k rozvoji a duchovní orientaci.

Pravoslavná akademie by v budoucnu chtěla organizovat několik druhů vzdělávacích kurzů, podílet se na organizaci skupin poutníků směrujících do Vilémova, zvát do Vilémova děti základních škol na tzv. školy v přírodě a také připravit řadu cílených seminářů přibližujících pravoslaví studentům vysokých škol a dalším zájemcům. I v budoucnu jsou v plánu pořady a semináře na aktuální témata a mělo by se rozvíjet partnerství s organizacemi obdobného zaměření z domova i z ciziny.

Nová strategie 2000 a změny v systému práce akademie byly účastníky výroční konference přijaty. Protože nová strategie bude vyžadovat zintenzivnění práce výkonného výboru, byl přednesen a přijat návrh jej rozšířit. Z výkonného výboru odstoupil jeden ze zakládajících členů o. Mgr. Jan Kačkoš, který navrhnul za sebe náhradu v osobě bratra Mgr. Marka Novotného. O. Mgr. Jan Kačkoš i nadále zůstává členem Pravoslavné akademie a lze jenom doufat, že bude i nadále pro akademii pevnou oporou. Mgr. Roman Juriga navrhl do výkonného výboru Mgr. Pavlínu Šípovou, která se bohužel nemohla výroční konference zúčastnit, avšak s kandidaturou souhlasila. Vladykou Kryštofem byl jako další člen výkonného výboru navržen o. Mgr. Libor Raclavský. Jako doplňující člen revizní komise byl navržen Ondřej Lakomý. Kandidatury byly přijaty a navrhované osoby byly účastníky výroční konference do orgánů sdružení řádně zvoleni. Výroční konferenci zakončila společná modlitba.

Výkonný výbor Pravoslavné akademie ve Vilémově by rád i touto cestou poděkoval všem bratřím a sestrám, dobrovolným pracovníkům, otcům duchovním a přátelům za nezištnou pomoc a za neocenitelné rady a nápady, kterými přispěli k úspěšné realizaci různých kurzů, seminářů, konferencí a přednášek.

V neposlední řadě však musíme poděkovat sestrám monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově za spolupráci při přípravě různých programů. Bez jejich modliteb a obětavé práce by většina programů nebyla možná.

Dále děkuje všem nadacím, organizacím, institucím, firmám a jednotlivcům z domova a ze zahraničí za poskytnutí grantů a finančních podpor, které umožnily realizaci jednotlivých programů. E. Jurigová

Na Boží nivě
Otec protojerej Pavel Otakar Axman osmdesátníkem

Nechce se tomu věřit, ale je tomu tak – zákon času je neúprosný: otec protojerej Pavel O. Axman se dožívá dne 9. dubna 2000 osmdesáti roků plodného života, od mládí zasvěceného službě české pravoslavné církvi. Ti nejmladší církevní pracovníci jej v posledních letech znají už jen ze značky PAX, kterou odedávna podepisuje své články v našich publikacích. Do letošního Pravoslavného kalendáře přispěl podnětným, jako obvykle precizně napsaným (neboť je ctitelem dobré češtiny) článkem „Třicátá léta v naší církvi z pohledu tehdejšího člena Besedy pravoslavné mládeže" na str. 121–123. Ve své skromnosti neuvedl, že v poválečných několika letech, v nichž Beseda mládeže mohla existovat, než byla komunistickým režimem zakázána jako ostatní mládežnické církevní organizace, byl jejím ústředním tajemníkem, čili vedoucím její organizační práce, vedle otce protojereje A. J. Nováka, který byl jejím duchovním. A odtud – z živé duchovní atmosféry pravoslavné mládeže – vedla pro něho logicky zřetelná a vyhraněná cesta ke službě církvi na poli duchovního pastýře. Získal ho pro ni, ač se nedočkal sám jeho vysvěcení, svatý náš mučedník vladyka Gorazd, který si všiml jeho prvního příspěvku v tehdejším časopise Věstníku české pravoslavné eparchie, psaného pod šifrou „rn", vypátral ho, dopisem poděkoval a povzbudil do další činnosti.

Byl tu také vliv staršího bratra – otce Bohumíra – nejstaršího ze sedmi Axmanových dětí, tehdy již kněze od roku 1933, a vlivy dalších starších duchovních z okruhu svatého vladyky novomučedníka, co formovalo osobnost a práci otce protojereje Pavla Axmana. Po studiích na gymnáziu v Litovli byl připraven odjet do Jugoslávie, aby tam studoval na bělehradské bohoslovecké fakultě, ale přišla okupace naší vlasti nacisty, válka, zákaz studií v zahraničí, poté i těžká zkušenost „totálního nasazení" na práci v Německu, co poznamenalo mládí našeho jubilanta...

Na jeho pastýřskou činnost vzpomínají naši věřící v Chudobíně, v Přerově a nejvíce ovšem v Olomouci, kde působil nejenom jako farář, ale i jako pracovník (ředitel) eparchiální kanceláře a též posléze jako správce eparchie.

Mladší naši spolupracovníci si jen těžce představují práci duchovních v tehdejším protinábožensky zaměřeném politickém systému a asi všechny jeho nástrahy a svazující vliv, pokud jej sami nezažili, ani plně nepochopí. Snad najdou inspiraci z pastýřské opravdovosti dřívějších generací, aby naše církevní obce pod jejich vedením nemusely zaznamenávat úbytek věřících, ale požehnaný růst.

Otec protojerej již nemůže stát se svou církevní obcí u Božího oltáře. Oční neduh a jiné mu to znemožňují. A přece je šťasten, když může se svou chotí Libuší zavítat do olomouckého chrámu svatého Gorazda I. , modlit se a zpívat svatou liturgii v kruhu těch, kteří ho mají rádi, jsou mu vděčni za léta jeho duchovní péče a přejí mu v modlitbách „mnohá léta" života v Boží milosti, ve zdraví a duševní i fyzické svěžesti. -pa-

Věčná paměť
Za bratrem Josefem Černohorským

Dlouhostí dnů jej nasytím a ukáži jemu spasení své (Ž 91, 16)

Na tato slova svatého žalmisty jsme myslili v našem chrámě sv. Václava a Ludmily při pohřebním obřadu, jímž společně s místním o. duchovním doprovázel o. mitr. prot. Jozef Fejsak, brněnský okr. protopresbyter, na poslední cestě našeho zemřelého bratra Josefa Černohorského, kterého Pán Bůh k sobě povolal ve věku nedožitých pětadevadesáti let.

Náš zesnulý byl volyňský Čech. Tohle bližší upřesnění samo o sobě dává tušit nevšednost jeho životních osudů. Abychom postihli aspoň zhruba příčiny, jimiž byl od narození ovlivňován, musíme se vrátit téměř o půldruhého století. Tehdy skupina ušlechtilých vůdců probouzejícího se českého národa vykročila cestou slovanské vzájemnosti. Tito důslední jednotlivci sami pro sebe našli cestu k duchovnímu obohacení v přijetí sv. Pravoslaví.

Z jejich prostředí zazněla tehdy také výzva českému zemědělskému lidu k pomoci dosídlit řídce obydlený kraj Volyně na státním území Ruska. K této pobídce pak před rokem tisíc osm set sedmdesát začala emigrace z Čech na Volyň –

Začíná vlna, připomínající v určitém smyslu proud pobělohorských exulantů, a přece tolik odlišná. Tehdy odcházel hmotně ožebračený výkvět národa do Německa ve snaze uchovat duchovní svobodu; a výsledek? Úplné odnárodnění, naprostá ztráta identity. O čtvrt tisíciletí později se na Volyni v plnosti uskutečňuje touha nových emigrantů: pilnou a poctivou prací zlepšit hospodářskou situaci rodiny, zachovat vřelý vztah ke staré vlasti, být ostatnímu obyvatelstvu příkladem v používání progresivních zemědělských technologií. Sami pak brzo začínají vnímat nesmírné hodnoty nezkaleného prvotního křesťanství – sv. Pravoslaví a rádi je přijímají jako návrat ke skutečnému dávnému cyrilometodějství.

Jen nepřímá svědectví jako např. to, že byli osadníky téže vesnice – Moldavy – nám napovídají, že v jednom a témže proudu přišly z Čech na Volyň rodiny Černohorských, Hofmanova a Kratochvílova. Z toho, že se Pepíček Černohorský v roce 1868 narodil ještě v Čechách, kdežto Barborka Hofmanová v roce 1875 už na Volyni, nutně plyne, že emigrace se uskutečnila asi krátce po roce 1870. Někdy na sklonku devatenáctého století, či na přelomu století dvacátého pak vstupují do manželství Josef Černohorský s Barborou Hofmanovou a 22. dubna 1905 se radují z narození dědice otcova jména, našeho bratra Josefa.

První světová válka naloží devítiletému školákovi na bedra značně zvětšené břemeno, po jejím skončení pak se mladistvý Josef vyučil kolářem, povinnou vojenskou službu vykonal v polské armádě; Volyň byla totiž tehdy připojena k Polsku.

Nad Evropou se už zase začínají stahovat první náznaky mráčků hrozeb strašlivé druhé světové války, když kněz pronáší nad dvojicí Josefem Černohorským a Olgou Kratochvílovou 11. listopadu 1931 slova Slávou a ctí spoj a korunuj je. Mladému manželskému páru nebylo dopřáno dlouhého klidu. Když se začal formovat sbor dobrovolníků generála Svobody, neváhal tehdy už zralý muž a otec malé dcerušky Marie přihlásit se do jeho řad a jít jako jeho příslušník bojovat za osvobození staré vlasti.

Když pak byli po válce volyňští Češi vybídnuti k návratu do vlasti, aby osídlili kraje, na něž nadále navždy ztratili právo sudetští velezrádci, neodepřel ani tuto službu volající otčině. Vrací se s manželkou a s dcerou do Československa. Své dosavadní kolářství nahradil převážně zemědělskou činností. Od roku 1947, kdy se Černohorští vrátili „domů", hospodařil v Hlince na severní Moravě až do roku 1963. Pak s rodinou přesídlil do Heraltic na Třebíčsku. V letech 1973 až 1975 dojížděl do Třebíče pomáhat při stavbě domu pro svou dceru, jež byla v posledních šesti letech jeho života, kdy se k ní z Heraltic po ovdovění přestěhoval, tou to domácí prostředí, ale pro mě, který pocházím z Moravy, kde je relativně(!) vyšší úroveň religióznosti obyvatelstva, bylo toto setkání se zjevnou duchovní, hodnotovou, společenskou a ekologickou devastací šokující. Nicméně i zde se najdou lidé, kteří se nevzdávají a tváří v tvář té nejtupější ignoranci se snaží udržet světélko křesťanské víry. Často jsou jejich snahy druhým nepochopitelné, jako tomu bylo v případě mladého pastoračního asistenta římskokatolické církve, který se snaží v několika zapadlých vesnicích na Děčínsku opravit a zprovoznit polorozpadlé kostely, aby tak v lidech udržel povědomí o Kristu. Já osobně se před takovými lidmi skláním.

A nakonec několik slov, která zazněla z úst zahraničních účastníků při závěrečném shrnutí programu. Mí kolegové se shodli na tom, že naše vlast je krásná a nesmírně zajímavá země, žel Bohu dosud silně poznamenaná komunizmem a to především v oblasti mezilidských vztahů. Češi jako by pořád čekali, že jim vše spadne do klína a občas se zdá, že nejsou schopni či ochotni nést zodpovědnost. Na první pohled vypadá, že jsme jako národ uzavření, ale ve skutečnosti jsme velice přátelští a když už se do něčeho pustíme, snažíme se to dotáhnout do zdárného konce. Dodnes jsou ale viditelné stopy po traumatu česko-německých vztahů. Co se církevního života týče, zahraniční pozorovatelé si všimli zcela minimální podpory státu, když si ovšem odmyslíme duchovenské platy, vyplácené dosud státem. Zcela překvapující pak pro většinu účastníků byla naprostá absence výuky náboženství na všech typech škol. Vyjadřují tato slova naše vlastní zkušenosti či jim naopak protiřečí? To už si v sobě musí rozhodnout každý z nás sám.

Jiří Rudolf Stránský

Pravoslavné vysílání Radia Proglas

K napsání těchto řádků mě vedla skutečnost, že pravoslavné vysílání Radia Proglas je spíše známé mezi římskokatolickými posluchači než mezi pravoslavnými. Naše vysílání vzniklo na základě nabídky pro pravoslavnou církev ze strany Radia Proglas a na základě požehnání vladyky Kryštofa pro tuto práci. Pravidelné pravoslavné vysílání bylo zahájeno 1. 5. 1996. Tehdy jsme se na brněnském nádraží sešli čtyři. Roman Juriga, který již od vánoc připravoval pro Proglas krátké životopisy světců a tím i půdu pro naše budoucí vysílání. Dále otcové Petr Novák, Petr Klokočka a já. Nikdo z nás nevěděl, co vlastně budeme dělat, a tak jsme sedli do jedné kavárny a sestavili jsme své první vysílání. Naše práce v začátcích připomínala spíše nájezd Avarů než odpovědnou práci pro sdělovací prostředek křesťanského charakteru. Také příprava textů připomínala spíše nějaký druh dadaismu nebo práci na koláži, když jsme z různých zdrojů tahali rozumy, stříhali, lepili, kombinovali a xeroxovali. Nahrávací technici z nás byli nešťastní nejen pro tento způsob práce, ale hlavně pro naše mizivé schopnosti v hlasovém projevu. Stávalo se, že půlhodinový pořad jsme točili několik hodin. Naštěstí nám to vše procházelo, protože Radio Proglas tehdy vysílalo jen krátkou dobu a mnozí jeho pracovníci začínali podobně. Časem ubylo na obou stranách smíchu a naopak začalo přibývat profesionálního přístupu. Pro zaneprázdněnost odchází oba Petrové. Také Roman Juriga bývá zavalen prací pro Pravoslavnou akademii ve Vilémově a nebylo možné, abychom se každý týden oba sešli při nahrávání. A tak jsme si začali pro čtení „půjčovat" některé pracovníky Radia. Nejvíce se pro naše pořady hodil redaktor Radek Mezuláník a díky jeho pomoci dostaly naše pořady jednotný specifický charakter. Práce pro Proglas však není jen nahrávání a příprava pořadů. Je to také nahrávání rozhovorů, shánění podkladů a informací pro vysílání, čili vytváření určité databáze, bez níž by se brzy stalo vysílání banálním a stereotypním. Také bohatá fonotéka, čili zásoba pravoslavných hudebních nahrávek je neméně důležitá. V neposlední řadě je to také komunikace s posluchači, ať už skrze dopisy nebo osobně. Doposud nám přišlo kolem 80 dopisů, pozdravů, korespondenčních lístků, žádostí atd., z nichž pouze 3 jsou anonymy s negativním obsahem. To všechno jsme si vytvořili sami z vlastních zdrojů a peněz. Podle dohody máme proplaceny cesty a někdy na konci roku dostaneme symbolickou odměnu. Proto přivítáme každou pomoc, třeba ve formě obálek, poštovních známek, náplní do tiskárny nebo pravoslavných hudebních nahrávek.

Jsme si také vědomi toho, že ne všichni mohou zachytit signál vysílače. Pro zájemce archivujeme od roku 1997 jak texty vysílání, tak jejich zvukovou podobu. Nemělo by tedy být problémem si na nějakou dobu od nás zapůjčit nahrávky s vysíláním na kazetách třeba za celý minulý rok. Těším se na spolupráci při vytváření našich společných pořadů, na vaše reakce a podněty.

V Kristu

jer. Mgr. Libor Raclavský

Pravoslavné vysílání Radia Proglas

můžete naladit:

v pátek 19.15 hod.

ve středu 22.30 hod. (opakování)

na frekvencích:

Brno – 107, 5 FM (jižní Morava)

Praděd – 93, 3 FM
(severní Morava + vých. Čechy)

Svatý Hostýn – 90, 6 FM
(severových. Morava)

Ještěd – 97, 9 FM (severní a východ. Čechy)

Příbram – 96, 0 FM (okolí Příbrami)

satelit Kopernikus 2 (kabel)

adresa: Pravoslavné vysílání, Radio Proglas

Barvičova 85, 602 00 Brno

Pište nám prosím Vaše názory, rady a připomínky!

Pozvání

Společenství (Jan 10), sdružení pro službu dětem a mládeži

KOTEC, kontaktní a krizové centrum

a tradiční přípravný výbor

zve křesťanské pracovníky za všech oblastí sociální práce na VI. seminář

„BŘEMENA DRUHÝCH NESME"

18. –20. 5. 2000, Vilémov u Olomouce

Pracujete v sociální oblasti a cítíte potřebu dalšího vzdělávání?

Chcete se podělit o své zkušenosti? Chcete slyšet pt

Helénské slunce

Nevšední večer prožili včera návštěvníci Městské knihovny v Kaplici. V rámci projektu „1000 dní pro Evropu" se uskutečnila beseda „Pravoslavné Řecko minulosti a současnosti". Pozvání organizátorů přijal biskup Kryštof z Olomouce.

Účastníci měli nejen možnost podělit se s panem biskupem o vzpomínky na jeho studia v Řecku, ale hovořilo se také o rozdílech života ve střední a jižní Evropě, o mentalitě Helénů a Čechů, o národní hrdosti, vlastenectví i potřebě „kořenů" v životě. Nezapomnělo se ani na řecké děti, které v době občanské války nalezly náhradní domov v našem regionu (Hořice na Šumavě a Nové Hrady).

Vladyka Kryštof velice ochotně odpovídal na otázky týkající se pravoslavné církve v Evropě i u nás. Vysvětloval rozdíly mezi jednotlivými pojetími křesťanství.

Večer byl plný pohody, porozumění a nakonec si všichni odnesli teplo helénského slunce do svých domovů. D. Wimmerová

Biskup Kryštof s pracovníky knihovny v Kaplici před besedou

Hrubá Vrbka

Už dávno si místní obyvatelé zvykli na monastýr sv. Gorazda a jeho obyvatele. I když život v něm probíhá téměř skrytě, jeho existence je už známá v širokém okolí Moravského Slovácka, ale i v jiných oblastech naší vlasti. Takto tiše, vydává svědectví o sv. pravoslaví.

Stalo se už nepsaným pravidlem, že monastýr jednou měsíčně navštěvuje eparchiální archijerej vladyka Kryštof, slouží zde bohoslužby a duchovně beseduje s bratrstvem monastýru.

V monastýru našlo své místo i detašované pracoviště Eparchiálního duchovního učiliště. Už jen krátký čas a posluchači při závěrečných zkouškách budou ověřovat výsledky svého studia. Přednášeny jsou tyto předměty: Písmo svaté, církevní dějiny, řečtina, círk. slovanština, liturgika, základy pravoslavné mravouky a dogmatiky, církevní zpěv. Studium je dálkové, formou konzultací. Posluchači v době svého soustředění se zúčastňují bohoslužeb a duchovních besed.

Monastýr je navštěvován poutníky z blízkého, ale i dalekého zahraničí. Např. zde nedávno pobývala rodina ze SRN, která se v obci ubytovala a do monastýru přicházela, aby po celý den se zúčastňovala života v monastýru – bohoslužeb, duchovních besed, ale i drobných prací. Dále monastýr navštívili jednotliví poutníci z Ukrajiny, Ruska, Běloruska i z USA.

Velmi bolestivě na nás zapůsobila zpráva, že zesnul Jeho Blaženstvo metropolita Dorotej. Tato zpráva došla v pozdních nočních hodinách, ale ihned byla sloužena panychida. Modlitby za pokoj jeho duše se zde konaly každý den a svého vyvrcholení dosáhly ve čtyřicátý den od jeho zesnutí, ale ani tak neskončily; bratrstvo monastýru modlitbou nadále ctí památku nezapomenutelného světitele Kristova.

Řadu duchovních dítek monastýru rozšířil o. Pachomij, přijetím postřihu, i když nese blahé břímě poslušanija mimo monastýr.

Bratrstvo monastýru sv. Gorazda se nyní snaží co nejhlouběji prožívat v modlitbě a rozjímání dobu Velkého postu s úsilím o duchovní obnovu.

Bude pro nás velkou duchovní radostí, budeme-li moci slavit sv. Paschu společně s poutníky, na jejichž účast se těšíme. Musíme však upozornit, že monastýr prozatím nemá možnost ubytování. Prosíme však, aby ti, kdo se rozhodnou společně s námi slavit sv. Paschu, nám laskavě předem oznámili počet poutníků.

Pořad bohoslužeb Velkého (strastného) týdne a sv. Paschy v monastýru sv. Gorazda v Hrubé Vrbce.

Neděle 23. dubna

Květná neděle, sv. liturgie v 9.00 hod.,

svěcení ratolestí.

V. pondělí 24. dubna

Bohoslužby Vel. týdne podle řádu
od 6.00 do 11.00 hod, od 17.00 do 19.00 hod.

V. úterý 25. dubna

Časový program jako v pondělí.

V. středa 26. dubna

Časový program jako v pondělí.

V. čtvrtek 27. dubna

Bohoslužby podle řádu od 6.00 do 11.00 hod.

Večer v 17.00 hod. čtení 12 evangelií.

V. pátek 28. dubna

Královské hodinky od 6.00 do 11.00 hod.

Večerní (vynášení sv. Plaštěnice) 17.00 hod.

V. sobota 29. dubna

Jitřní, hodinky, sv. liturgie od 3.00 do 9.00 hod.

Půlnoční ve 23. 00 hod.

NEDĚLE 30. dubna

Paschální jitřní, hodinky, paschální sv. liturgie,

svěcení paschálních pokrmů (paschy)

od 0.00 do 4.00 hod.

Téhož dne večer paschální večerní

a paschální jitřní

od 17.00 do 19.00 hod.

S. pondělí 1. května

Paschální hodinky, sv. liturgie

od 9.00 do 10.30 hod.

Večer v 17.00 hod. paschání večerní a jitřní.

S. úterý 2. května

Paschální hodinky a sv. liturgie od 9.00 do 10.30 hod.

Další dny bohoslužby podle řádu ráno

v 6.00 hod. a večer v 17.00 hod.

Ilja
 

Sv. Liturgie na Pankráci

Sobota 29. ledna 2000. Pro 30 obviněných z oddělení pro výkon vazby se zmírněným režimem ve vazební věznici Praha-Pankrác sloužili svatou liturgii v církevně slovanském jazyce prot. ThLic. Michal Dandár, PhD spolu s diakonem PaedDr. Lubomírem Bajcurou, ThDipl. a kantorem Pavlem Celičem. Za pomoc při organizaci si zaslouží veliký dík pedagogičtí pracovníci věznice Mgr. Jelena Štěpánová a Mgr. Miroslav Vondra. Zvláštní poděkování patří řediteli věznice plk. JUDr. Jaroslavu Gruberovi. Podařilo se sladit požadavky vnitřního řádu věznice, našel se vhodný čas pro bohoslužbu, která je v podmínkách věznice relativně dosti dlouhá. Technické problémy byly vyřešeny zbudováním improvizovaného prestolu, žertveníku a ikonostasu. Vězňům se z vůle Boží dostalo blahodatných darů, o jejichž zaslouženosti rozum lidský raději nechce uvažovat. Ještě dlouho si potom vězni pravoslavného vyznání (především Rusové, Ukrajinci a Bulhaři) na Pankráci vypravovali, jakého požehnání se jim dostalo. Podle zpráv jejich vychovatelů byli vězni za tuto službu vděčni. Po velikonocích se proto plánuje konání další liturgie. Bohu díky.

diakon L. Bajcura

Fotografie před přenosným ikonostasem zbudovaným v kulturní místnosti oddělení vazby se zmírněným režimem. Zleva: Mgr. J. Štěpánová, diakon Dr. L. Bajcura, Prot. ThLic. M. Dandár, PhD, Pavel Celič.

Vydává: Metropolitní rada pravoslavné církve v českých zemích v Pravoslavném nakladatelství,

Dělostřelecká 7, 160 00 Praha 6

Hlavní redaktor: Dr. Čestmír Kráčmar, Soukenická 10, 110 00 Praha 1.

Redakce si vyhrazuje práva na případné úpravy, či krácení zaslaných příspěvků.

Uzávěrka každého čísla je 10. den předcházejícího měsíce. Vychází druhý týden v měsíci.

Litografie Lokša PrePress Rakovník, tisk Tuček tiskárna Rakovník.

Rozšiřuje PNS. Jedno číslo Kč 10, –, pro předplatitele u distribučního střediska v Praze Kč 9, –.

Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p. ,

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.
– –