Posvátného synodu pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku duchovním a věřícím pravoslavné církve.

Drazí duchovní otcové, bratři a sestry!

Kristus se rodí!

Znovu se zamýšlíme nad převratnou událostí v dějinách lidstva, kterou nesporně je narození Ježíše Krista, Spasitele světa. Dějiny naší spásy jsou výlučné, ale současně i poučné. První lidé zhřešili a tím přerušili společenství s Bohem a nakazili svou bytost hříchem. Dopustili, aby nad nimi vládl démon. Jejich rozhodnutí bylo svobodné. Zatemnil se jim rozum, rozvrátila vůle a zkazili v sobě obraz a podobenství Boží.

Dějiny spásy nám dosvědčují i to, že třebaže Adam zhřešil, svůj další život prožil v pokání. Hledal Boha, ale nemohl ho najít, jsa postižen duchovní slepotou. Dnes vidíme, že Bůh sám našel způsob, jak člověka spasit, což velmi výstižně vyjádřil sv. evangelista Jan, nazývaný Teolog: "Slovo se stalo tělem, přebývalo mezi námi a my hleděli na jeho slávu jako na slávu jednorozeného od Otce, plného milosti a pravdy (Jan, 1;14). Druhá božská osoba svaté Trojice, je jednorozený syn Boží, který na sebe přijal lidskou přirozenost a obnovil ji. Ne z donucení, ale z lásky k lidskému rodu přichází Boží syn na tento svět. Tentýž evangelista tuto nezměnitelnou pravdu vyjádřil takto: "Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby každý, kdo uvěří v něho, nezahynul, ale měl život věčný." (Jan 3;16).

Vtělením Syna Božího se projevila Boží všemohoucnost, která v osobě Bohočlověka dokázala spojit dvě přirozenosti: božskou a lidskou. Dokonalý Bůh se stal dokonalým člověkem. Proč se dokonalý Bůh stává dokonalým člověkem? Odpověď na tuto otázku nám dává sv. Irenej Lyonský slovy: "Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát Bohem." Tuto hlubokou jeho myšlenku nám ve své době aktualizuje sv. Atanáš Veliký a další otcové křesťanského východu.

Spasné dílo nemohlo být záležitostí formální, nýbrž projevem vzájemné lásky Boha a člověka. A právě v souvislosti s tím vystupuje do popředí osoba Panny Marie, která svým souhlasem dovolila, aby do našeho světa vstoupil ten, který je pro nás "Cesta, pravda i život" (Jan 14;6).

Příchodem Božího Syna na svět začala nová epocha lidských dějin, je nastolena kristologická a antropologická problematika, dávající novou kvalitu lidské existenci. Kristus ukázal, jakou má člověk hodnotu v Božím plánu a že místo člověka je mezi stvořeným tvorstvem nenahraditelné. Událost vtělení jasně dokazuje, že člověk je zasazen do středu všeho stávajícího.

Tato pravda je pro nás dobrou perspektivou i teď, kdy vstupujeme do jubilejního roku 2000. Bůh dosvědčil svým vtělením, že není větší hodnoty na tomto světě, než je člověk, kterému určil cíl, jímž je zbožštění.

Naše minulost i léta nedávná plynula ve znamení kříže, neboť jsme řešili otázky svého bytí a nebytí naší církve. Děkujeme trojjedinému Bohu, že nám dal dostatek sil a odhodlání, že jsme s jeho pomocí toto strádání překonali. Mnozí se radujete z nových chrámů, které jsou výsledkem vaší práce, námahy a odříkání. Kéž vám a vašim blízkým, příbuzným a rodinám nikdy nechybí to, co jste doposud obětovali pro církev.

Rok 1999 byl v životě naší církve významný také tím, že se ve dnech 15. - 17. 10. 1999 uskutečnil sněm, který řešil vážné církevní otázky a určil také budoucí sněmování.

V prohlášení 9. sněmu k duchovním a věřícím naší pravoslavné církve čteme také slova: "Jak velká čest je projevena člověku vtělením našeho Spasitele! Tato vysoká pocta nás podněcuje k nápravě vlastních nedostatků."

Položíte si snad otázku, jaká bude naše úloha v následujícím období?

Náš sněm schválil základní dokument: novelizovanou ústavu naší církve a prováděcí předpisy, které bude třeba uvést do života církve.

Požaduje se základní posvátná povinnost konat obětavou službu ve prospěch církve i společnosti. Jsme si při tom vědomi slova Blahoslavenství: "Blažení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou."

Zdokonalujeme se v duchovním růstu na základě svatého Písma, majíce na zřeteli dosažení věčného života.

Sněm naší církve zdůrazňuje potřebu jednoty, poslušnosti, kázně a zbožnosti podle slov apoštola Pavla: "Buďte jednomyslní, zachovávejte pokoj a Bůh lásky a pokoje bude s vámi!" (Kor. 13;11).

To je jenom několik kusých myšlenek pro informaci v těchto radostných dnech Zrození. Milovaní duchovní otcové, bratři a sestry, úplný materiál sněmu bude postupně zveřejňován naším církevním tiskem. Rok 1999 se za několik dní skončí a jistě každý z nás ho bude hodnotit svým způsobem. Pro někoho byl rokem radostným, pro mnohého i smutným. Také za tyto nám udělené dary vzdáváme díky Hospodinu Bohu. Rok, do kterého vstupujeme je rokem významným. Mnozí ho nazývají "jubilejním rokem", protože před lidstvem se otevírá kniha neznáma s názvem "třetí tisíciletí". Jaký ten rok bude, to nikdo nemůže vědět, ale věříme, že také v budoucnosti nás na naší životní cestě bude provázet ten, před kterým se v těchto radostných dnech skláníme, náš novorozený Spasitel Ježíš Kristus.

Naše svatá pravoslavná církev jako dobrá matka ve starostlivosti o naši věčnou spásu nás vyzývá důsledně následovat Krista Spasitele, s láskou plnit jeho přikázání o lásce k Bohu, blížním a k vytváření pokojné mírové činnosti (Jan 14,15,21,23,15,12,13; Mt. 5,9).

Vytváříme příznivé podmínky pro pokojný život naší společnosti. Prosme v modlitbách o pokoj v celosvětovém měřítku.

Z hloubky duše spojme v těchto svátečních dnech své modlitby k novorozenému Spasiteli. Věříme, že on, který vidí do každého srdce, udělí nám svoji svatou lásku a také v roce budoucím nám bude žehnat. Prosíme ho, aby nás neopouštěl a po všechny dny zachoval v pevné víře, dobrém zdraví a lásce.

"Nehynoucí milost se všemi, kteří nehynoucí láskou milují našeho Hospodina Ježíše Krista." (Ef. 6;24).

Kristus se rodí - oslavujme ho!

Praha, narození Kristovo 1999.

Vaši

Dorotej, arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska

arcibiskup prešovský Nikolaj

biskup michalovský Ján, biskup olomoucko-brněnský Kryštof, biskup mariánsko-lázeňský Simeon

Sněm

USNESENÍ
IX. SNĚMU PRAVOSLAVNÉ CÍRKVE
V ČESKÝCH ZEMÍCH A NA SLOVENSKU
KONANÉHO VE DNECH 15. - 17. 10. VE VILÉMOVĚ

2) Sněm vyslechl a přijal jednotlivé zprávy obou metropolitních rad. Bere na vědo
mí zprávy revizních komisí a udělil absolutorium Metropolitní radě Pravoslavné církve na Slovensku.

Na základě zprávy Metropolitní revizní komise Pravoslavné církve v českých zemích absolutorium Metropolitní radě Pravoslavné církve v českých zemích neudělil. Uložil Metropolitní kontrolní a revizní komisi v českých zemích dokončit revizi hospodářství Metropolitní rady Pravoslavné církve v českých zemích a jejího úřadu za léta 1993-1999 a její výsledek pak předložit Metropolitní radě do 28. 2. 2000.

3) Sněm s radostí konstatoval skutečnost, že ekumenický patriarcha Bartoloměj I. vydal "Tomos" o autokefalitě naší církve. Tento fakt chápeme jako velký Boží dar a projev lásky Konstantinopolského patriarchátu k Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku a projev uznání jejího vývoje.

4) Sněm ukládá jednotlivým farnostem, aby nenásilně pracovali na přechodu ke svěcení Paschy Kristovy podle juliánského kalendáře. Také jednotlivé eparchie nechť nadále samostatně studují tuto problematiku s vědomím priorit: lásky, pravdy a účinnosti misie církve.

5) Sněm ukládá biskupům, kněžím a pracovníkům církve, aby za prvořadé poslání své služby považovali budování zdravé církevní obce založené na principu lásky, soudržnosti, vzájemné úcty a spolupráce při vydávání svědectví pravdy a milosrdenství.

Sněm také zdůraznil důležitost dalšího vzdělávání duchovních a věřících jako součást duchovní obnovy církve. Všem duchovním ukládá za povinnost, aby se zúčastňovali všech vzdělávacích forem organizovaných církví.

6) Sněm ukládá metropolitním radám, aby zpřístupnily jednotlivým eparchiím předsněmovní materiály Velkého a svatého sněmu pravoslavné církve vydané ekumenickým patriarchátem.

7) Sněm ukládá metropolitním radám, aby zabezpečily práci liturgických komisí, které mají připravit návrhy na řešení vážných otázek bohoslužby, zejména pokud jde o aktuální problémy jako jsou bohoslužebný jazyk, výběr biblického překladu, liturgie předem posvěcených darů, konání eucharistie jedním duchovním ve stejný den, misijních aktivit církve a pod.

8) Sněm ukládá jednotlivým obcím, aby zvážily možnost vzniku společného ekonomicko-právního orgánu, v jehož pravomo
ci by byla kontrolně preventivní a metodická činnost v oblasti hospodaření církve, která by pracovala na základě reciprocity např. ve formě sněmovní komise. Sněm pověřuje metropolitní rady, aby za tímto účelem takový orgán vytvořily.

9) Sněm ukládá předložení zápisu z jednání IX. řádného sněmu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku včetně všech jeho příloh metropolitním radám obou územních částí církve do 30. 11. 1999.

10) Metropolitním radám ukládá, aby usnesení sněmu bylo v církvi publikováno do 30. 11. 1999.

11) Sněm vzal na vědomí usnesení pravoslavné církve o tom, že hlava naší církve s doprovodem se zúčastní slavnostních bohoslužeb 7. ledna roku 2000 v Betlémě.

Jubilejní oslavy se uskuteční i v českých zemích v Praze a na Slovensku v Medzilaborciach.

12) Sněm ukládá eparchiálním radám, aby se zabývaly otázkami nebezpečí šíření různých panáboženství a herezí ve společnosti a zároveň aby rozvíjely pravoslavný způsob života a víry.

13) Sněm určuje hlavní téma X. sněmu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku: Poslání Pravoslavné církve ve třetím tisíciletí.

14) Sněm ukládá všem církevním subjektům, aby usilovaly o svou hospodářskou soběstačnost.

15) Sněm zvolil novou Metropolitní radu pravoslavné církve v českých zemích, novou Metropolitní radu na Slovensku a jejich kontrolní a revizní komise.

Závěrečný projev

předsedy IX. sněmu pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku Jeho Blaženstva Doroteje, arcibiskupa pražského a metropolity českých zemí a Slovenska, konaného ve dnech 15. - 17. 10. 1999 ve Vilémově
Milovaní v Kristu arcipastýři, drazí otcové, bratří a sestry, vážení delegáti sněmu a hosté!

Devátý místní sněm naší církve dospěl ke konci. Věřím, že budeme odjíždět do svých domovů duchovně obohaceni naším společným dílem pro slávu Boží a že vše, co jsme vykonali, poslouží k našemu spasení. Děkujeme Bohu v modlitbách za jeho dary, které nám pomáhají dosáhnout spasení.

Važme si všech závěrů přijatých sněmem! Náš úkol nyní spočívá v jejich naplnění. Proto náš odjezd z těchto míst neznamená ukončení našich vzájemných vztahů pracovních i duchovních, které sněm upevnil a rozvinul. Naše duchovní přátelství by mělo v budoucnosti vydat dobrou úrodu. Spory, závist a hněv přinášely Církvi vždy neštěstí. Snažme se zaměnit tyto duchovní nemoci vzájemnou láskou a chutí k bratrské spolupráci!

Posvátný Synod se stále obrací k našemu duchovenstvu s výzvou upevňovat církevní disciplinu v našich eparchiích a spolu s našimi věřícími být upřímně oddanými službě církvi. Učme se společné i osobní modlitby konat vroucně. Nutné je především pokračovat ve výuce zákona Božího na školách i ve farnostech. Též bychom měli pěstovat lásku k mnišskému způsobu života, který představuje v dnešní době vzácné nekrvavé mučednictví.

Světlý příměr života monastýru jsme mohli vidět zde ve Vilémově. Vilémovský
monastýr Zesnutí přesv. Bohorodice byl založen před několika lety vladykou Kryštofem a již přináší na poli církevní práce vzácné duchovní plody. Chtěl bych Vám proto poděkovat drahý vladyko i všem matkám a sestrám vilémovského monastýru za Vaši péči při přípravě a konání místního sněmu. Hospodin Bůh nechť žehná vašemu monastýru, aby stále mohl sloužit pro slávu Boží a vždy podporoval církevní práci a duchovně posiloval pravoslavné i jinoslavné, kteří touží poznat pravdu. Stejně tak upřímně děkuji Pravoslavné akademii řízené br. Mgr. Romanem Jurigou za péči věnovanou přípravě sněmu.

Děkuji všem vám, účastníkům sněmu zvláště pak místopředsedům, zapisovatelům, skrutátorům a všem, kteří se zúčastnili sněmovních rozprav.

Hospodin Bůh nechť Vás všechny zachovává v dobrém zdraví, sesílá na Vás všechny Boží požehnání a milost svatého Ducha!

Ten na svět poslán jest - radujme se!

Beránek Boží, který snímá hříchy světa (Jan 1,29)

Ježíš Kristus je pro nás již 2000 let věčným a viditelným jevem neviditelného Boha (J. 1,18). On je Synem, On je Slovo, které bylo u Boha a bylo Bůh (J. 1,1), které můžeme slyšet ušima duše a které proniká k našemu srdci a poučuje nás cestou našeho rozumu skrze napsané Slovo - Evangelium.

Syn věčně je u Otce a věčně od Něho pochází, jak to sám jasně řekl: "A nyní oslaviž Mne Ty, Otče, u Sebe Samého slávou, kterou jsem měl u Tebe, prvé nežli svět byl." Proto vyznáváme: ...věříme v jediného Pána Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného a z Otce narozeného přede všemi věky.

Během jeho života na zemi se svatá Trojice přechodně nerozpadla. Místo Syna na nebesích nezůstalo nikdy prázdné. Evangelista Jan o tom praví: "A nikdo nevstoupil na nebe, jedině Ten, Kterýž sestoupil s nebe, Syn člověka, Kterýž jest v nebi" (J. 3,13).

Tak i nyní po zmrtvýchvstání sedí po pravici Boha Otce a současně je po vše dny s námi.

Kristus se stal člověkem a vzal na sebe všechny hříchy světa, přišel sloužit lidem a dal svůj život pro jejich záchranu. Bůh se stal člověkem, aby se lidé mohli vrátit k Bohu. V tom je velké mystérium křesťanství.

Ježíš snášel vše, když kráčel naší zemí. Dal příklad základní křesťanské ctnosti vyjádřené řeckým slovem kénosis tj. stav obnažení, absolutní pokory a ponížení. "Ponížil sebe samého, stav se poslušným až k smrti, a to k smrti kříže" (Filip. 2,8). V naší pomíjivosti dal význam věčnému Božímu slovu ve vtělení a vykoupení. "Sám Sebe zmalil, tvář služebníka přijav, ku podobenství lidí učiněn, a v způsobu nalezen jako člověk." (Filip. 2,6-7).

Aby ještě více zdůraznil své ponížení, narodil se v Betlémě, v judské vesnici, v místě, kam se dává suchá píce zvířatům, ve stáji. Nenarodil se v paláci v Babylonu, v Římě nebo v Jeruzalému.

Narodil se na naší malé Zemi, která narozením Krista byla povznesena před tváří andělů a Kristus se stal novým Adamem.

Jsme chudí a nešťastní, nevidíme-li za Ježíšem Kristem z Nazaretu - za Ježíškem, jak o Něm s láskou o Vánocích mluvíme - nejvznešenější a zářivý obraz Boha - Vládce světa, odpouštějícího hříchy a darujícího ráj. Bohu stačí slovo, aby zastavil a soudil podle spravedlnosti Jím stvořenou Zemi.

Náboženství s velkým předstihem před vědou podalo zprávu o budoucím konci našeho světa. Svět začal a opotřebovává se, stárne jako roucho, jako šat a vše se změní. (Žalm 102,26-27). Pozorujeme jev přeměny náboženské ideje ve vědeckou koncepci. Věda a náboženství přestaly být nepřáteli, neboť vědecké poznatky postupně potvrzují to, co je napsáno v Bibli.

Náboženství, zvláště pravoslaví, mluví o konci světa v kontextu přeměny a obnovení. Na konci světa Kristus se vrátí s mocí a slávou, která bude všem zjevná, a než přijde, bude Evangelium kázáno všem národům. "Nového pak nebe a nové země podle zaslíbení Jeho čekáme, v kterých spravedlnost přebývá" (2 P. 3,13). Ježíš Kristus řekl: "O tom pak dni neb hodině žádný neví... Hleďte, bděte a modlete se; nebo nevíte, kdy bude ten čas. (Marek 13,32-33).

Ano, nevíme, kdy to bude. Boží měření času nerovná se lidskému měření času. Biblický den - řecký - eon, epocha - je pro Boha tisíc nebo o tisícekrát tisíc více a možná ještě více než pro člověka.

Nevšímejme si proto žádných předpovědí samozvaných proroků a kouzelníků, kteří o tom nic nemohou ani vědět, ani tušit a kteří vlivem zla chtějí zasít pochybnosti v duše křesťanů.

Za Ježíšem Kristem musíme vidět i Ducha Svatého, který je Boží Moudrostí, o níž Šalomoun říká, že: "Hospodin měl mne při počátku cesty své, před skutky svými, přede všemi časy." (Přísl. 8,22).

Duch Boží, jenž od Otce pochází, Duch síly zapůsobil na chaotickou zemi, vdechl stvořeným silám obsaženým v materii novou životní sílu a organizoval vše tak, aby z chaosu vzniklo nové dílo, které podléhá univerzálnímu Božímu zákonu čísla, prostoru a času, Boží matematice, fyzice a chemii.

Biblický pohled na vesmír se denně potvrzuje. I přírodověda se vyslovuje za jednotnost tvorstva.

Nový zákon nemluví o kosmických tělesech, ale nazývá je Světy (Žid. 1,2). Můžeme odmítat existenci života na jiných planetách?

Na Zemi je člověk, který je ze země a v vyšším významu je sám zemí s duší živou (Gen. 2,7), kterému byl dán úkol pokračovat ve vykoupení světa a přibližovat ho Bohu. Člověk je nejvyšší a poslední článek ve velkém Bohem vysloveném tvůrčím projektu. Základní Boží zásady krystalu, rostliny a živočicha jsou v člověku dovedeny k jasnému harmonickému celku, protože je v něm přítomen Duch Boží, kterého vidíme snad nejvýrazněji v očích lidského mláděte.

Tělo člověka nejsou jen kosti a maso, pouhá materie. Tělo slouží duši a duchu k tomu, aby člověk byl člověkem. Jen Svatým Duchem osvícená lidská mysl se může dobrat pravdy a konat dobro.

Poznání člověka odpovídá trojjedinečnosti těla, duše a ducha tj. tělesnému vnímání materie, zkoumání a poznání toho, jak dochází k jejich vzájemnému působení a duchovnímu vnímání příčin jevů, což se rovná moudrosti. Tak jako dítě se ptá svého otce "proč?", máme i my dospělí věřící se ptát Boha a vždy skrze Syna Božího - vtělené Slovo - dostaneme odpověď. Duch je tím, skrze něhož může člověk vstoupit do vztahu s Bohem, přijímat od Boha zprávy, informace a odpovídat mu.

Mluvíme-li o Nejsvětější Trojici, rozumíme tím tvořivého Boha, Boha Otce,Boha Syna a Boha Ducha Svatého. Ježíš říká: "Já a Otec jedno jsme" (J. 10,30). "Kdo vidí Mne, vidí Otce..." (J. 14,9). Ten kdo vyznává Krista, vyznává Trojjediného Boha a trojjedinečnou podstatu člověka.

Trojjediný Bůh přišel k nám o Vánocích, abychom pochopili Jeho velkolepost a slávu. Jedině On může darovat pokoj lidem dobré vůle.

J. Karp.

Je to zvláštní pozdrav, který zaznívá o vánočních svátcích v pravoslavných chrámech: "Kristus se rodí!" A my odpovídáme: "Oslavujte Ho!" Jsou to věty ze slavného liturgického zpěvu - kánonu.

Povšimli jste si, co je zde zvláštní? Neříkáme - "Kristus se narodil", ale "Kristus se rodí". Slavnost Kristova narození není dobou nostalgických vzpomínek na dávné události. Naopak, je to svatý čas, v němž se stáváme očitými svědky narození Páně jako živí účastníci se můžeme zapojit do všeho, o čem slyšíme a ještě uslyšíme.

V liturgické oslavě padá bariéra mezi minulostí a přítomností a existuje jen Boží věčné TEĎ. Bůh nás zve, aby se Vánoce staly skutečnou událostí v našich vlastních životech, aby se Kristus narodil a stále se rodil v NÁS. V tomto duchu se nyní musíme snažit srdcem vniknout do evangelijní zvěsti o příchodu Krista na zem a spatřit v jejím světle vlastní život.

Nejprve slyšíme, že císař v té době nařídil sčítání lidu. Kvůli němu se celé zástupy vydaly na namáhavou cestu do svého rodiště, tam musely vystát dlouhou řadu, aby je nakonec zapsali do jakési knihy a poslali pryč. Z hlediska politiky to byl významný čin, ale pro běžného člověka to znamenalo právě jen hromadu ztraceného času a promarněných sil kvůli hloupé byrokracii. Není to nádherný obraz dnešního světa? Lidská společnost se vyvíjí, ale v mnoha věcech se svět vůbec nezměnil. Ten popis věrně odpovídá životní realitě dnešního obyčejného člověka. Je důležité, abych si povšimli, že právě SEM chce přijít Boží Syn. Ne do romantických ulic, vyzdobených světelnými reklamami, ne do obchodů plných vánočních dárků, ne do pokojů vyzdobených zelenými větvemi, ale do naší tvrdé reality, do obtíží našich všedních dní, i do našich starostí s věčnou byrokracií.

Chceme-li prožít tyto svátky a získat z nich něco užitečného, něco trvalejšího než jenom chvilkové zapomenutí na starosti, snad bude dobré, opustíme-li v mysli romantické výšiny vánoční idylky a sestoupíme dolů, k pravdě o sobě a svém hříšném životě. Nechť tato liturgická slavnost pro nás není útěkem ze života, ale naopak místem, kde můžeme svůj život postavit do osvobozujícího světla pravdy. Neutíkejme do prázdnoty života, ale dovolme Bohu, aby se do ní postavil a tak jí naplnil. Nehledejme narozeného Boha ve snění, ale v naší realitě, osvětlené Božím slovem. Jen tak Ho můžeme najít tak, abychom se od něho opět nevzdálili, jakmile doznějí koledy.

Císař římský tedy vydal příkaz ke sčítání lidu. Zkusme se nyní na chvíli vžít do situace běžného člověka, který se právě o tom dozvěděl. Máte starostí nad hlavu, a teď vám kdosi oznámí, že musíte všeho nechat a týden dva kamsi v horku daleko cestovat. Nějak by se to dalo zvládnout, ale co teď, když vaše manželka právě čeká dítě, ale žádného úředníka to nezajímá? Toto je situace Josefa s Marií. Neměli žádnou moc, aby to změnili. Vydali se tedy na namáhavou cestu. Aby to "potěšení" bylo úplné, v Betlémě se jim nepodařilo najít místo v hostinci, takže se museli ubytovat v jeskyni. A jaký byl výsledek? - Tato nesmyslná a ponižující situace, tato skutečnost, že Josef a Marie ji pokorně přijali, splnila předpovědi Písma a povýšila betlémskou jeskyni na rodiště Nejvyššího Krále.

To je velice silné - a je to v nás! Máte v životě věci, které jsou těžké nebo nepříjemné a nedokážete je změnit! Zdá se vám nesmyslný a možná ponižující běh tohoto světa, do kterého se musíte zapojit, ať chcete nebo ne? Nezoufejte, ale důvěřujte Bohu a přijměte to v moudré pokoře, jako Josef a Marie. Není to výzva k pasivitě! Naopak, je to výzva obejmout svůj kříž. A Bůh svévoli jiných přemění pro vás na nástroj k uskuteč
nění své svaté vůle. Situace, kterou vám vnutil tento svět, se vám stane místem narození Nejvyššího. Kdo Bohu důvěřuje, tomu všechno slouží k dobru.

Ale neuvažujme jenom o svých životních situacích. Místem, kde se chce narodit Bůh, je především nitro každého z nás. Jsme stvořeni tak, abychom byli nositeli Boha. A jak to může být? - ptáme se. Evangelium o tom vypravuje: Josef s Marií hledali ubytování, a kdo by je byl přijal, u toho by se Kristus narodil. Podobně je to i s námi - i za námi přicházejí naši bližní, kteří potřebují naši pomoc anebo alespoň oporu, prostě hledají trochu volného místa v našich srdcích. A právě oni nám tajemným způsobem přinášejí Božího Syna, který se s nimi ztotožnil. Vzpomeňme na jeho slova: "Cokoli jste učinili jednomu z těchto maličkých, mně jste to učinili". Jestliže jsme dali v srdci místo jednomu z maličkých, dali jsme místo Bohu! Svatý Jan Zlatoústý nám také takticky radí: "Nehleď na postavení člověka ani na jeho vzhled, ale ber na vědomí, že v něm vítáš svého Boha". Otevřeme-li své nitro našim bližním, to budou pravé Vánoce. Láska, kterou projevíme bližním, je tím lůnem, z něhož se rodí v našem srdci Bůh.

Samozřejmě existuje ještě druhá možnost. Můžeme své srdce nechat zavřené, můžeme zůstat obráceni do sebe. Pak se však naše vánoční svátky stanou tragickou absurditou. Často se stává, že hledáme Boha kdesi ve výšinách a zároveň ho odmítáme, když k nám přichází v bratrech a sestrách. Tuto skutečnost nám odhalují otřesným způsobem mnohé známé pohádky, které se vypravují a dnes také vysílají v televizi právě o vánocích. Snad si vzpomeneme na Andersenovu pohádku o děvčátku se zápalkami anebo na podobný příběh Dostojevského o chlapečkovi, který byl u Krista na Vánoce. Líčí se v nich, jak se lidé ve svých domech egoisticky noří do sváteční atmosféry, zatímco venku mrzne ubohé dítě. Ale právě ono mělo tu čest oslavit toho roku Vánoce u stromečku samotného Pána Ježíše.

Tyto příběhy nejsou ničím jiným než jinak převyprávěným evangeliem. Prvními a nejdůvěrnějšími svědky Kristova narození nebyli náboženští hierarchové, ani přední občané té země. Nebyli to ti "slušní" lidé, kteří byli sice bezúhonní a vážení ve svém občanském životě, ale neměli srdce pro rodinu, která byla na cestách. Byli to prostí pastýři, jimiž mnozí pohrdali a považovali je za spodinu a okraj společnosti. Pastýři sdíleli s Kristem jeho vyhnanství a právě oni viděli jeho narození.

Pravému duchu svátků nás učí i samotná svatá liturgie. Při zpěvu cherubínské písně se přenášejí připravené dary na svatý prestol. Zpíváme o přijetí Krále všech, avšak právě v tom okamžiku se zatahuje závěsa a zakryje nám pohled do svatyně. Otvírá se až před vyznáním víry, po výzvě: Milujme duh druha! - To má hluboký smysl: Až když najdeme Boha ve vzájemné lásce, máme právo vyznávat víru v jeho pravdy a hledět na svatá místa.

A všimněme si ještě jiné krásné skutečnosti v evangeliu: Boží Syn nebyl vybíravý. Narodil se tam, kde ho přijali, a nevadilo mu, že to nebyl luxusní palác. Byl přijat do chléva, kde žijí zvířata a kde to asi nebylo nejčistší. On nepohrdl takovým ubytováním. Když se narodil, svou přítomností vyzdvihl právě toto místo nade všechny královské komnaty a nade všechny chrámy. Třeba si řeknete: Jak se může ve mně Bůh narodit, když jsem tak hříšný a tak špinavý, plný zvířecích žádostí? Ale On od nás nežádá nemožné, je jen potřebí učinit to, co je v našich silách: obrátit se k němu právě teď a takoví, jací jsme. Bůh sám svou přítomností nás očistí a promění. Bůh přijde, otevřeme-li mu dveře, a přijde raději tam, kde je pokora, než do srdce sice ozdobeného všelijakými ctnostmi, ale ohrazeného pýchou. Jen otevřete Bohu chlév svého srdce, Bůh přijde a učiní jej svatyní.

Jen co se boží Syn narodil, andělé vedou do jeskyně pastýře - prosté, ale upřímné lidi, schopné vycítit, že toto novorozeně není obyčejné dítě. Jestliže se v jeskyni našeho srdce narodí Bůh, bude to podobné. Očekávejme, že andělé za námi budou přivádět lidi, kteří hledají Boha a pocítí, že Bůh bydlí ve vás. Pamatujme však na to, že jsme jen ta jeskyně a že oni hledají ne nás, ale Toho, který je v nás. Budou to možná lidé, jimiž zbytek světa pohrdá, anebo lidé, jichž není lehké milovat, ale nepohrdněme jimi, neboť je posílá za námi Bůh. Na jedné straně jsme mluvili o tom, že Bůh se v nás rodí skrze otevření dveří lásce. Na druhé je třeba říci, že jestliže v nás přebývá Bůh, povede nás k tomu, abychom postupně celým srdcem objali celý svět.

David Pancza (studující III. ročníku Pravoslavné bohoslovecké fakulty - detašovaného pracoviště v Olomouci.

Ze slovenského přeložil P. A.)

Lidé si rádi přizdobují realitu množstvím pozlátka. Patrně doufají, že tím uniknou pravdě věcí. Kousek téhle bezděčné snahy se v hojné míře promítl do postupného vývoje západoevropských a později také amerických Vánoc. Svátek Slunovratu, svátek Chanuky, svátek Narození Páně si napřed ověsili přemírou pověr a obyčejů (nicméně půvabných), opentlili větvemi jehličnatých stromů a jmelí, baňkami i řetězy, a stvořili si vnější útěchu v klamném snu o lásce, která se ve skutečnosti už mezi větší částí lidí téměř nevyskytuje. V té pomyslné útěše se kolébají a nalhávají si iluze o nejbáječnějších svátcích roku. Před Štědrým večerem si ukládají tisíce krásných předsevzetí, sotvaže se však převalí dva až tři sváteční dny, vyhodí zavražděný stromek na dvůr a vracejí se ke starému způsobu života. Podivnou evoluci slavení Vánoc dovršili za "velkou louží". Zálibu v pozlátku přebudovali v uctívání vnějšího úspěchu a lesku zlata. Santa Claus zapřáhl do saní soby a na nich přivezl tuhle novou "bohoslužbu" až k nám. Oslněni padají její vyznavači na kolena: z dárkové krabice se vyklubalo zlaté tele.

Proto se raději zamysleme nad obsahem dávné cyrilometodějské tradice slovanské, kdysi dávno vypuzené z naší země.

Jsou-li na Západě Vánoce důvodem k nejhalasnějším aus rozšiřovat oblast západního trhu na troskách spálených srbských monastyrů a staletých křesťanských chrámů v Kosovu. Pravoslavné Vánoce naopak obnovují ty chrámy aspoň v lidských srdcích.

Popřemýšlejme o tom, než si začneme posílat vzájemná vánoční blahopřání, jak je tady zvykem. Otevřeme se jarnímu triumfu Boží Trojice, která k nám v příslibu nadcházejících dnů už nyní vane z blížící se oslavy Velikonoc, aby se dotkla i nás a ozářila v plnosti náš opravdový vánoční mír. Bůh na sebe o Vánocích přijímá naši lidskou slabost, abychom byli my jednou schopni přijmout účast na jeho síle a nezměrnosti.

PhDr. O. A. Kukla

K zamyšlení

Anthony Bloom

Může se současný člověk vůbec ještě modlit?

Vybráno z kapitoly " Jak být křesťanem daleko od chrámu"

…Už v minulé besedě jsem hovořil o tom, jak se časem rozdvojuje naše vědomí, když předstupujeme před Boha. Na jedné straně si přejeme setkání s Bohem, naše srdce se k němu upíná a naše vědomí vyžaduje tato setkání, aby se s Ním podělilo o poznání sama sebe, které jsme získali promýšleje skutky, slova, pocity uplynulého dne a na druhé straně nás táhne mnohé - chceme číst knihy, povykládat si, obrátit pozornost k něčemu nezávaznému (lehčímu). Tu se nabízí zcela obyčejné
řešení, které spočívá v prvé řadě v čestnosti (upřímnosti) před Bohem. Postav se před Boha a řekni: " Pane, chce se mi modlit, rád bych dostal od Tebe požehnání na noc, chtěl bych se ponořit do noci pod Tvými křídly pokrytými Tvojí láskou, záštitou, ale zároveň jsem začal číst knížku, která mě tak zajímá, co mám dělat? Dej mi sílu obrátit moji pozornost k Tobě, soustředit se na Tvoji přítomnost. Já svojí vírou stvrzuji: ano Ty jsi zde se mnou a já před Tebou. Budu k Tobě hovořit modlitební slova, jako bych mohl mluvit s přítelem, kterého nevidím, protože je v pokoji tma nebo proto, že je mezi námi závěs nebo dokonce, jako bychom spolu hovořili telefonicky, nevidím tě, jenom vím, že mě posloucháš". A hovořte, hovořte o uplynulém dni, překročte tento den , překonejte sama sebe a obraťte se k Bohu s něčím ,co je důstojné nejen vás v nejlepším a nejvyšším smyslu, ale co je důstojné také Jeho. Můžete se opřít o modlitby svatých. Na toto téma budu hovořit zvlášť, ale nějaké modlitby - své nebo modlitby svatých - přineste Bohu nejen o tom, co se děje kolem vás, ale i o jeho slávě. Pán nám dal jednu modlitbu OTČE NÁŠ , ve které se k Němu obracíme jako k našemu otci a první prosby jsou - o Jeho slávě, o Jeho Království, o tom, aby se uskutečnila na zemi Jeho vůle, aby zavládlo Jeho království lásky a pravdy, milosrdenství a krásy…… A potom, to druhé, co nám může pomoci odpoutat se od číhajícího na nás pokušení zapomenout na Boha a vrátit se k pozemskému světskému životu, je: uložte se k spánku, ale dříve než usnete, přemýšlejte o lidech, na které málo pamatujete, rozmýšlejte o lidech, kteří vás milují. Můj duchovní otec mi jednou poradil před usnutím říci: "Pane, podle modliteb těch, kteří mě milují, zaštiť mne a ochraňuj !" - a potom klidně ležet v posteli. A tu začnou vyvstávat jména a obličeje těch lidí, na jejichž modlitby (nebo dokonce ne na modlitby, ale na lásku) se mohu bezmezně spoléhat, máma, táta, babička, manžel , manželka, milý, milá, přítel, starý kamarád - kdokoliv se vynoří v paměti, vytane na mysli. Pokaždé, když se ukazuje obraz nebo přichází jméno, zastav se u něj a přemítej: tento člověk mě miluje - má mě rád a řekni mu tedy v mysli: děkuji… Děkuji Honzo, děkuji Pavle, děkuji Aničko, děkuji ti za lásku. Tato láska je pro mne drahá, vzácná, tato láska je mojí záštitou….A potom se obrať k Bohu a řekni:" Pane, požehnej mu za to, že mě má rád, že mě miluje. Jaký je to zázrak! Čím si mohu zasloužit tuto lásku? - ničím. A přesto mě ona, on, miluje.

Ó, požehnej jim za to!" A když se srdce nasytí láskou jednoho člověka, rozmýšlej o druhém a o třetím. Dříve nebo později, zatím co bude před tebou vyvstávat dlouhá řada jmen a obličejů , usneš. Ale usneš s láskou a
vděkem a pod záštitou nejen nebeské ale i pozemské lásky. A to tvoří tajemný a nerozdílný svazek mezi nebem a zemí, spojení mezi lidmi, kteří jsou odloučeni časem, tisíci kilometry , stěnami vězení nebo smrtí.

Vybráno z kapitoly: " Zkusme se modlit k Bohu pravdivě"

Ve své první dnešní besedě bych chtěl položit dvě otázky:

- Proč se věřící člověk modlí?

- Je dostupná modlitba člověku, který ještě není věřící?

Ale možná bych měl nejprve říci, co je to modlitba.

Modlitba - to je výkřik duše.

Modlitba - to je slovo , které se dere ze srdce.

Klást otázku věřícímu člověku proč se modlí, je stejně nepochopitelné, jako se ptát, proč milující člověk říká své milé o své lásce. Proč dítě pláče, když strádá a obrací se k mámě. Protože ví, že jeho volání uslyší a ozvou se,že na jeho slova lásky odpoví radostí, láskou.

Postupem času se věřící modlí, protože ho obklopilo živé, hluboké cítění Boží blízkosti, Jeho přítomnost. Toto se může stát v chrámu, to se může stát doma nebo na louce nebo v lese. Najednou člověk ucítí , že je Bůh blízko, srdce je plné dojetí, naplňuje ho chvění a bázeň. A tak se člověk s modlitbou vděčnosti nebo radosti nebo prostě s chvěním a bázní obrací k Bohu. Král David v jednom ze svých žalmů volá: "Hospodine, Tys má radost!" Vidíte, to je modlitba, ta nejopravdovější. Někdy v člověku, který prožil takovouto zkušenost, zůstane pocit: "Ach, kdyby to tak bylo pokaždé - pořád. Kéž by se to protáhlo". A začíná toužit po Bohu. Zdá se mu, jako by se teď Bůh vzdálil nebo že on sám odešel od Boha. Tak to samozřejmě není. Bůh je nekonečně a stále v naší blízkosti. A člověk začíná hledat Boha: tak jako někdy naslepo tápeme rukama kolem sebe, v jistotě hledajíce předmět, člověk hledá Boha kdesi na nebi, hledá jej hluboko v sobě, snaží se modlitebně, zbožně ponořit do vlastních hlubin, aby mohl znovu předstoupit před tvář Boží.

Tato zkušenost je podobná zkušenosti člověka, který ještě sice není věřícím, ale je hledajícím.

Zakladatel studentského Křesťanského hnutí v Rusku, baron Nikolai (Pavel Nikolajevič Nikolai, + 1919), který se doslechl o Bohu od svých vrstevníků a kamarádů, pocítil, že
chce poznat - existuje Bůh? Ano nebo ne? Tato žízeň po jistotě ho pohnula na procházce v lese vykřiknout: "Bože! Jestli jsi - ozvi se!…" Jakýsi hluboký cit jej zahalil a on se stal věřícím.

Náboženství a život

Pravoslavné křesťanství východní

Pravoslavné křesťanství východní, kniha bulharského teologa Stefana Cankova byla přeložena a vydána u nás již před šedesáti osmi lety (Liga pravoslavné kultury na podzim 1931 a vytiskla knihtiskárna F. Obziny ve Vyškově na Moravě), je to však dílo stále zajímavé a v mnohém aktuální. Autor v něm shrnul své německé přednášky na berlínské univerzitě v roce 1927, jimiž toužil oslovit a informovat především protestantského čtenáře, který ne vždycky správně chápal podstatu pravoslavné víry a pravoslavného církevního života. Lze říci, že v ní podal výsledky teologické práce pravoslavných odborníků hlavně 19. století a reagoval velmi vhodně na tehdejší liberálně a pozitivisticky laděnou kritiku protestantských teologů. Ve třicátých letech u nás nebylo toto zajímavé dílo patřičně doceněno k lítosti překladatele (J. Žídka) a ke škodě věci. Otec profesor Stefan Cankov kromě tohoto díla napsal také kanonická pojednání o správě bulharské pravoslavné církve i o ústavě církve rumunské a řadu odborných pojednání o teologických otázkách. Působil jako pracovník a reprezentant své církve v tehdy začínajícím ekumenickém hnutí. Byl dlouhá léta místopředsedou kulturního spolku "Česko-bulharské vzájemnosti" v Sofii. S naší pravoslavnou církví jej pojila upřímná láska. V Praze jsme jej mohli vidět i po II. světové válce na různých kongresech a setkáních. Profesor Cankov zemřel 19. března 1965 v Sofii ve věku 84 let.

K českému vydání napsal o. Stefan Cankov předmluvu, v níž se vyznává z hlubokých sympatií k duchovním tradicím českého a slovenského národa a naší duchovní situaci.

"Měl jsem vždy dojem, že český národ ve svém křesťansko-církevním životě byl a dosud je v určitém druhu vnitřního napětí. Po násilném vypuzení cyrilometodějské východní církevnosti a násilném potlačení husitsko-křesťanského ducha zůstali Čechové sice v římském katolicismu, ale ze všeho je patrné, že jako celé jejich dějiny byly vůči Římu v ostrém odporu, tak i jejich duše vnitřně nesouhlasila se zvláštními ideami a směry římského katolicismu. Ale je přitom nápadné i to, že českou duši neuspokojuje ani ideový svět a vnější forma protestantismu. Čech protestující proti Římu ve své duši přesto není protestantem, Čech, jenž nepřijímá protestantismus, ve své duši není římským katolíkem. Takto většina Čechů octla se ve vnitřním rozpoltění, úzkostlivě hledajíc národně křesťanskou syntézu, která byla udušena s potlačením cyrilometodějské křesťanské ideje církevnosti v Čechách a na Moravě. Třeba jen velmi litovat, že u mnohých současných Čechů (zvláště u české inteligence) historická tragedie bolestného rozpolcení národně církevní duše přešla v náboženský anebo též křesťanský a církevní indiferentismus (lhostejnost)...

...Jak po stránce podstaty, tak i po stránce praktické... jeví se pravoslaví klasickým výrazem ducha starokřesťanské všeobecnosti, sborovosti a církevní svobody..."

Názor o. Cankova se tehdy setkal s podrážděnou odezvou některých římskokatolických publicistů. Evangelíci knihu přijímali vesměs kladně, vedle J. L. Hromádky Křesťanství v myšlení a životě to bylo dílo, které informovalo o pravoslaví zejména vzdělance.

I dnes je Cankovův spis čtenářsky a bohoslovecky živý a zajímavý. P. A.

Za vzděláním

2. číslo Orthodox revue

Již jsme měli potěšení upozornit naše čtenáře na náš nový časopis pro pravoslavnou teologii, který dle záměru vydavatelů, tj. vzdělávacího centra pro pravoslavnou teologii při pravoslavném katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze, jehož ředitelem je prot. dr. Jaroslav Šuvarský, s názvem Orthodoxia vyšel vloni prvním číslem, a tak obnovil důležitou, theologicky vzdělavatelnou práci v našem církevním prostředí.

Nyní rádi konstatujeme, že záměr se zatím redakci daří plnit. Koncem minulého roku se objevil druhý svazeček Orthodox revue a jsme rádi, že opět můžeme jejímu editoru, br. Mgr. Pavlu Milkovi, pogratulovat jak za obsahovou náplň, tak doprovodné slovo k jednotlivým příspěvkům i za střízlivou, pěknou grafickou úpravu časopisu.

Je jisté, že čtení této edice není pro každého. Vyžaduje čtenáře, který se již orientuje v základních znalostech bohosloví a při studiu je schopen i myšlení filozofického nebo alespoň má znalosti z dějin filozofie. Kdo se však nedá odradit takzvaným těžším slohem a pronikne k obsahu, získá velké obohacení a rozšíření svého obzoru. Pravoslaví jistě hovoří především svým liturgickým děním a mravními důrazy k lidské duši, avšak máme-li na zřeteli historický význam díla svatých církevních Otců, které často rádi uvádíme, ale málo je ve skutečnosti známe - nezanedbává a nesmí zanedbávat i oblast intelektuální. Myslím, že je docela na místě, když se podtitul Orthodox revue rozšířil z původního vymezení "sborníku textů z pravoslavné teologie" (č. 1) na témata "patrologie a filozofie".

Číslo 2. Orthodox revue je uvedeno druhou částí studie arcibiskupa bruselského Vasilije Krvošeina, představitele moskevského patriarchátu na západě - původně athoského mnicha - o "Asketickém a theologickém učení sv. Řehoře Palamy". Na tuto průkopnickou práci, vyšlou ve 30. letech našeho století v Praze ve sborníku Seminarium Kondakovi
anum, navázaly pozdější vnější studie především o. Johna Meyendorffa ve Francii a v Americe a prof. Christou v Řecku. Jejich zásluhou se na tzv. "palamismus" začalo pohlížet vstřícněji i v západních římskokatolických kruzích a mnohé podněty "palamismu" našly odezvu i v protestantské teologii i v dějinách umění, kde se dnes již zcela běžně užívá termínu "palamistická renesance" nebo "palamistický rozkvět" v umění ikony. K této studii zcela ústrojně přiléhá jako dokument "Vyznání pravoslavné víry sv. Řehoře Palamy" (str. 48 - 61) v překladu Pavla Milka. Při studiu pravoslavné dogmatiky bude tento text nepostradatelný.

Dalším tématem Orthodox revue je teologický význam pojmu hypostase (osoby). O jeho filosofický obsah se vedly diskuse. Bohoslovecké využití tohoto původně filosofického termínu je poněkud odlišné v theologii trinitární (o svaté Trojici) a v christologii (otázka dvojí přirozenosti, božské a lidské, sjednocených v jednu Boholidskou Osobnost - hypostasi našeho Spasitele Pána Ježíše Krista). Je nabíledni, že z těchto východisek se pak vychází k chápání osobnosti lidské jako takové. K tomuto studiu dobře poslouží článek H. Dörrie "Hypostase - dějiny výrazu a významu" (61 - 99) a známý theolog Vladimir Lossky studií Theologické chápání lidské osoby (120 - 132).

Poslední dvě studie 2. č. OR budou asi bližší širšímu spektru čtenářů. Mají ráz více praktický. První se vztahuje k osobě svatého apoštola Petra v kruhu svatých apoštolů. Nepochybně nás zaujme, jak se na takzvaná "petrinistická" místa v Novém zákoně a na roli svatého Petra v prvotní církvi dívali pravoslavní byzantští teologové a k jakým posunům v Petrově úloze v církvi došlo na katolickém západě. Tu tedy bude dobrým vodítkem studie J. Meyendorffa, původně publikovaná rusky v Paříži v časopise Pravoslavnaja mysl IX, později v doplněné a přepracované podobě ve sborníku vydaném německy ve Švýcarsku. Název publikované studie zní: "Apoštol Petr a jeho nástupnictví v byzantské theologii". Nástupnictvím se myslí posloupnost, která je velice výrazně a s posunem k mocenským aspektům vyjádřena v teorii římského papežství.

Jako je tato studie podnětná při dialogu s římskými katolíky při jejich zdůrazňování papežského primátu, založeného prý na roli svatého Petra v apoštolském sboru, tak je studie J. N. Trubeckého "Theologie v barvách" (publikovaná poprvé v roce 1916) důležitá pro
zdůvodnění pravoslavné tradice svatých ikon, které spolu s liturgickými texty doplňují zjevování Božích pravd v církvi. Trubeckého práce by si zasloužila vydání ve zvláštní brožuře. Těšíme se na další čísla Orthodox revue a apelujeme na naši čtenářskou veřejnost, aby svým zájmem tento důležitý počin podpořila. Sešity Orthodox revue jsou k dostání jak v Praze v katedrálním chrámě v Resslově ulici, tak i v Pravoslavném vydavatelství, které má své distribuční středisko v eparchiálním domě v Olomouci, na Masarykově řídě č. 17.

Prot. Pavel Aleš

Z našich chrámů

Pravoslavná kaple sv. Jiljí
v Josefově čp. 266 (28. 9. 1932 až 1999)

V říjnovém čísle otiskli jsme v článku "Poukázka stará 70 let" fotografii kupole chrámu sv. Jiljí v Josefově. Zde je historie této kaple a její popis.

Krátce po převratě 1918 se ustavila v Josefově z iniciativy místního velkoprůmyslníka Vladislava Čerycha náboženská obec pravoslavná pod názvem Pravoslavná církevní obec v Praze - odbočka Josefov - Jaroměř. Bohoslužby se konaly v Čerychově soukromém bytě, později ve školní třídě. Ježto pro vzmáhající se stádečko věřících místnosti nepostačovaly a aby také obce pravoslavných se mohla navenek reprezentovat, pojal továrník Vl. Čerych úmysl postavit veřejnou kapli pravoslavnou v Josefově.

Historie stavby pravoslavné kaple
sv. Jiljí v Josefově v r. 1932

Fundátorem, donátorem a zakladatelem kaple je josefovský továrník Vladislav Čerych, předseda hospodářského odboru eparchiální rady pravoslavné církve v Praze, známý a horlivý propagátor pravoslaví u nás, který kapli v hodnotě 99 900 Kč, měny za první republiky, postavil od začátku května do konce září 1932. Kaple byla postavena na návrší v rohu parčíku nedaleko Lípy Svobody z r.
1919 nad vojenskou prádelnou v ohbí zatáčky v hoření části kopce Šobrák (Šoubrák) vlevo nad silnicí od města Josefova. Pozemek o výměře 299 m2 věnovala obec Josefov a zastavěná plocha činí 42,84 m2. Stavbu projektovala a provedla stavební firma Kubeček a Steklík, architekti a stavitelé z Jaroměře. Stavební náklad i s vnitřním zařízením činil 99 900 Kč. Několik javorů těsně při kapli podél promenády bylo vykáceno a zasazeny místo nich břízky. Před vchodem byly zasazeny dva topoly, vykácené spolu s některými břízami v roce 1998. Místo před kaplí bylo osazeno plnokvětým šeříkem.

Položení základního kamene ke kapli sv. Jiljí se konalo ve středu 11. května 1932 odpoledne. Kámen základní je pod katedrálním oknem na východě v obvodovém soklu při zemi. Kámen je označen vtesaným pravoslavným osmiramenným křížem a letopočtem 1932. Kámen posvětil pravoslavný presbyter - kněz Vít Abraham za asistence pravoslavného bohoslovce Bohumíra Axmana, obou z Prahy. Do základního kamene byla vložena olověná krabice s pergamenovou listinou z 2. 5. 1932. Díky kronikáři Antonínu Hofmeistrovi (1877 - 1953) se zachoval i její text v jeho památní knize Zápisek Josefova (1930 - 1933), kniha VI, s. 395 - 396. Z ní vyplývá, že tehdejší pravoslavná církev v ČSR měla pevné vazby s pravoslavím v Jugoslávii, když za vlády ateistického komunistického Sovětského svazu byly zpřetrhány svazky s pravoslavnou církví Velké Rusi.

Během necelých pěti měsíců byla kaple firmou Kubeček - Steklík postavena a ve středu 28. září 1932 dopoledne v 9.30 hodin se na svátek patrona země České sv. Václava konala slavnost vysvěcení kaple za účasti biskupa pravoslavné církve z Prahy vladyky Gorazda, četných kněží pravoslavné církve čs. (pan farář Hančil z Jaroměře), katolíků i univ. prof. dr. m. Haškovce z FF Masarykovy univerzity z Brna. Biskup Gorazd byl v r. 1987 prohlášen pravoslavnou církví za svatého (viz J. Šuvarský, Biskup Gorazd. Praha 1979). Po obřadu zahrálo místní kvarteto lesních rohů státní hymny a obě dcerušky Milica a Alexandra Čerychovy zasadily před vchodem do kaple po jednom topolu, opatřeném tabulkami. Též účinkovala 19členná delegace pravoslavného chrámového pěveckého sboru z Brna. Po odpoledni byla konána na ruském hřbitově v Josefově panychida (tryzna) za tam pohřbených 3 500 pravoslavných zajatců Rusů a Srbů za první světové války. Pak byly zaslány pozdravné telegramy prezidentu ČSR TGM a patriarchovi Varnavovi. V roce 1932 bylo pravoslavných věřících v Josefově a Jaroměři a okolí 90 a oficiální název měla Náboženská obec pravoslavné církve v Praze - Odbočka Josefov - Jaroměř. Správcem kaple čp. 266 je soukromník Mikuláš Oborský, bývalý ruský carský nadporučík, který s Rusy a Ukrajinci se už nevrátil zpět do SSSR a který posléze 28. 5. a 29. 5. 1950 byl vysvěcen za jáhna a kněze pravoslaví a 16. 8. 1950 ustanoven duchovním správcem pravoslavné církve v Jaroměři - Josefově a počátkem 50. let byl politicky perzekvován a údajně i vězněn.

Kaple byla po heydrichiádě dne 26. 9. 1942 zabavena gestapem z Hradce Králové, majetek a peníze zabaveny a kaple zapečetěna a pravoslavné obce v celém protektorátě rozpuštěny. Mezitím zakladatel a donátor kaple továrník Vl. Čerych trvale přesídlil do Brna. Správu kaple svěřil M. Oborskému. Po osvobození byla kaple znovu otevřena 7. září 1947
a sloužena tam panychida, tryzna za zemřelé, padlé a popravené pravoslavné. Od té doby se pravidelně každou druhou neděli v měsíci od 9.30 hodin konají bohoslužby v josefovské kapli sv. Jiljí. Od války bohoslužby sloužili otcové z Prahy Bohumír Aleš, později M. Oborský, ThDr. V. Mardák z Kolína a otec V. Stryžák z Pardubic a od 16. 6. 1966 otec Jiří Tomášek z Kocléřova - Vítězné, odkud obětavě dojíždí již 33. rok. Zasvěcení kaple historicky navazuje na patrocinium katolického románského kostela sv. Jiljí z 12. nebo 13. století, zrušeného v roce 1786 při stavbě pevnosti Plse - Josefov, o němž jsme pojednali v našem Zpravodaji v listopadu 1999. Svatý Jiljí, též řečený Egidius, Gilles, byl poustevník narozený v 7. století v Athénách v Řecku a zemřel 1. 9. 720 v Saint - Gilles v jižní Francii, kde je slavný opatský kostel, v němž je sv. Jiljí v klášteře pohřben. Legenda o něm vypráví: Byl jednou jeden poutník, který přišel z dalekých Athén (byl tedy původně Řek) do údolí Rhôny a usadil se v blízkosti Arles hluboko v lese jako poustevník. Muž se jmenoval řecky Aigidios, což česky znamená Držitel erbu, francouzsky Gilles.

Legenda praví, že Jiljího navštěvovala každý den v jeho jeskyni laň, která ho živila svým mlékem. Jednoho dne chtěli královi myslivci laň zabít, ale neviditelná síla zabránila, aby se k zvířeti přiblížili. Tak to šlo několik dní, až král sám přišel na lov, aby laň zastřelil. Zvíře uteklo k Jiljímu do jeskyně a leželo u jeho nohou. Král vystřelil naslepo šíp do vchodu jeskyně zcela zarostlého houštím. Posléze král v jeskyni nalezl krvácejícího Jiljího a k němu se tulící nezraněnou laň. Panovník, který neštěstí zavinil, nabídl Jiljímu lékařskou pomoc a peníze. Poustevník prosil krále jen o jedno: aby mu dal tady v samotě postavit klášter, což se stalo. Tak vznikl v Provenci kolem roku 680 klášter Saint - Gilles, který brzy poskytl přístřeší velkému počtu zbožných mnichů. Jiljí byl prvním opatem a vedl klášter do své klidné smrti 1. září 720 (ten den se slaví jeho svátek). Svůj poslední odpočinek našel v klášterním kostele. Poustevníkův hrob je dodnes k vidění a od středověku je slavným poutním místem ležícím na mezinárodní cestě do Santiaga de Compostela v severozápadním Španělsku. Ostatky Jiljího, který se počítá ke 14 pomocníkům v nouzi, se uchovávají ponejvíce v bazilice Saint - Sernin v Toulouse, největší románské stavbě Francie.

Sv. Jiljí je dosud patronem Korutan a Štýrska, Norimberka, Osnabrücku, Brunšvicka, Toulouse, Štýrského Hradce, Edinbourghu. Patronem myslivců, pastevců, koňských handlířů; trosečníků; lučištníků; žebráků, malomocných; kojících matek. Vzýván jako pomocník proti duševním chorobám; proti neplodnosti u člověka i zvířat; proti suchu, ohni a bouři; o pomoc při dobré zpovědi, při opuštěnosti; pomocník v nouzi.

Popis architektury kaple: Půdorys kaple tvoří jakýsi kříž. Stavba je orientována k východu. Směřováním sakrálních (posvátných) staveb jako jsou kostely, křtitelnice, oltáře k východu se obrací pohled a modlitba věřících k vycházejícímu slunci, které jako životní princip a pramen světla je symbolem vzkříšeného Krista. Stavba má vpředu předsíň a vzadu v závěru presbytérní výklenek, kde byla do nedávna barevná vitráž světce sv. Jiljí, katedrální menší půlkruhové okno, které dodala v r. 1932 firma Šebek a Staněk v Praze za 750 Kč podle nákresu malířky Djačenkové. Za vzor jí sloužil oltářní obraz sv. Jiljí z r. 1672 z románského kostela sv. Jiljí na Plese. Barevná skla zapuštěna v olovu byla nedávno vandaly zcela zničena a nezachovala se ani fotografická dokumentace podle sdělení o. J. Tomáška, arciděkana pravoslavné obce Jaroměř II - Josefov z listopadu 1999, kterému děkuji i za další aktualizované údaje. Kaple pojme 120 osob. Stavební sloh jevil vlivy byzantské (východní). Přístup ke kapli je od silnice po zděném zídkami orámovaném schodišti o 12 schodech a přímo před kaplí o 4 schodech. Kaple má 7 půlkruhových oken, po straně 3 + 3 boční a jedno okénko v závěru, tzv. katedrální. Kaple má malou vížku vysokou cca 10 m s válcovitou lucernou se zvonkem a typickou pravoslavnou cibulovitou bání pobitou mědí (práce josefovského klempíře Antonína Nováka (1897 - 1951), otce známého josefovského fotografa Václava Nováka se zvonkem a pravoslavným (ruským) křížem. Zvonek byl z bronzu, vážil 14,40 kg, byl 24 cm vysoký, průměr dolního okraje 28 cm. Nahoře se vinula ozdoba
z květinových festonů, tj. zavěšených polověnců z květů a listů. Ladění do F. Na jedné straně pravoslavný kříž s L. P. 1932. Na protilehlé straně nápis Sv. Olga. Zvonek stál 475 Kč, koruna a srdce 160 Kč, celkem 635 Kč. Dodala jej stejně jako zlacený pravoslavný kříž o výšce 1 m firma Jaroslav Bělohoubek, strojnictví v Hradci Králové. Zvonek stál 635 Kč a kříž s pozlacením 2 774 Kč a oba věnovala paní Olga Čerychová, vdova po továrníku, matka Vl. Čerycha. Strop kaple je plochý a zčásti zkosený.

Od r. 1932 nebyly opravy kaple prováděny, pouze r. 1967 kaple byla vymalována psaníčky s liliemi a pravoslavnými kříži, v r. 1969 přeložena krytina střechy (prejzové tašky), v r. 1996 byly instalovány pouze pozinkované okapové žlaby za odcizené měděné okapy.

Mobiliář (vnitřní zařízení z roku 1932): Vnitřní zařízení se dodnes pro trojí krádež z posledních let v původním stavu nezachovalo. Část inventáře byla rozchvácena za nacistické okupace v roce 1942. Pro paměť uvádím zde stav z r. 1932, jak ho popsal ve své VI. knize Zápisek Josefova Ant. Hofmeister (VI. kniha, s. 392 - 394), z nichž laskavostí jeho vnuka Jiřího Hofmeistra čerpám fakta.

Prestol (z rus. oltář, trůn) je stůl z modřínového dřeva pokrytý dvěma rouškami z bílého plátna. Nohy jsou dole spojeny křížem a z kříže vyčnívá sloupec, v němž v olověné schránce jsou ostatky sv. mučedníka Theodora, dar srbského patriarchy Varnavy (Barnabáše). Schránka v sloupci je zalita voskomastixem (smíšenina včelího vosku, mastixu, aloe a kadidla).

Žertevník (z. ruš. žertva - oběť Bohu) je třírohý stolek vlevo prestolu při zdi, na němž se připravuje oběť. Je z modřínového dřeva a pokrytý bílými plátěnými rouškami. Oba stoly zhotovil josefovský truhlář Josef Brett za 447 Kč.

Ikonostaz (svatá vrata před prestolem) jsou z bílé bronzi s deskami ze zeleného mramoru. Zhotovila fa Fr. Jílek z Hradce Králové za 6 933 Kč.

Lampa na věčné světlo za 400 Kč.

Na ikonostazu byly tři pravé ikony: Nahoře v lunetě Poslední večeře Páně (olej podle Leonarda da Vinci malovala akad. malířka Olga Djačenková, profesorka kreslení v Sevljuši na Podkarpatské Rusi za 500 Kč). Po stranách byly ikony Bohorodice a Krista vyšívané zlatem a stříbrem. Zhotoveny byly v monastyru (klášteře) Huveždin (klášter jeptišek v Srbsku, za 2 400 Kč). Poslední ikony věnovaly dcerky továrníka Vl. Čerycha, 13letá Milica a 11letá Alexandra. Při nájezdech vandalů a zlodějů (kaple byla třikráte vykradena a pro zloděje vzkazuji, již není co vykrást) byly zcizeny: kříž na procesí, kříž naprestolní, kalich, diskos, hvězdice, lžička pozlacená a stříbrná kadidelnice, sedmiramenný svícen a svícen z obětního stolu. Vše z původního
vybavení. Velká škoda bylo zničení barevného oltářního okna sv. Jiljí, barevná vitráž v olovu, z r. 1932. V současnosti většinu liturgického materiálu vozí kněz přímo sebou. Je to smutný úkaz úpadku morálky některých současníků, kterým není nic svatého a vše ukradnou a zpeněží. Před kaplí je i žerď 5 m vysoká na prapor s křížkem za 592 Kč.

V současnosti kapli využívají pravoslavní křesťané ze širokého okolí. V současnosti je věřících 29 v obci a v neděli 14. 11. 1999 jich bylo s knězem přítomno 19 na bohoslužbě v této veřejné pravoslavné kapli sv. Jiljí v Josefově. PhDr. Jiří Uhlíř

Použitá literatura a prameny:

Antonín Hofmeister (1877 - 1953): Zápisky o událostech přihodivších se v Josefově počínaje rokem 1930 (do roku 1933). Kniha VI, strana 391 - 406, 583, uložená u vnuka Jiřího Hofmeistra, Šímova 772, Jaroměř - Zavadilka. Ant. Hofmeister: in Gedenk-Buch der Civil Pfarre zu Josefstadt (Pamětní kniha civilní fary v Josefově). Farní kronika uložena na Farním římskokatolickém úřadě v Josefově, Duškov čp. 77, folia - strana 951 - 952, 980. Josef Tonar (1904 - 1970): in: Pamětní kniha města Josefova 1924, I. díl, rok 1932, s. 223. Uložena v Městském muzeu v Jaroměři, Husova tř. čp. 295, Jaroměř.

Literatura: Cyril Štěrba: Církevní památky ze zrušeného kostela sv. Jiljí na Plese. In: Vzpomínky rodáků a přátel bývalé pevnosti města Josefova v jubilejním roce 150letého trvání. Uspořádal Fr. Stejskal. Josefov 1930, s. 36 - 37. Pravoslavná kaple v Josefově. (Ve středu 11. 5. 1932 odpoledne posvěcen základní kámen k veřejné pravoslavné kapli sv. Jiljí v Josefově. Popis slavnosti a historie kos
tela a kaple sv. Jiljí. Naše Hlasy (Josefov), 12, 1932, 18. 5., č. 20, s. 1 - 2. Z Josefova. Veřejná pravoslavná kaple sv. Jiljí. (Článek. Posvěcení základního kamene kaple. Popis slavnosti a historie kaple.) Věstník české pravoslavné eparchie (Brno), 3, 1932, 1. 6., č. 6, s. 28. Veřejná pravoslavná kaple sv. Jiljí v Josefově (posvěcena 28. 9. 1932. Referát o slavnosti. Popis kaple. Historie a projekt arch. Kubeček a Steklík z Jaroměře). Naše Hlasy (Josefov), 12, 1932, 5. 10. č. 38, s. 1. Posvěcení Veř. prav. kaple sv. Jiljí v Josefově (ve středu 28. 9. 1932. Podrobný referát slavnosti). Věstník pravoslavné eparchie (Brno), 3, 1932, 1. 11., č. 9, s. 41. Letem světem (Praha), 1932, č. 52, s. 14. 1 obr. Vera Schauber a Hanns Michael Schindler: Rok se svatými. 1. vyd. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 1994, s. 453 -454. Sv. Jiljí. Donald Attwater: Slovník svatých. Vimperk, nakl. Papyrus a Rudná u Prahy, nakl. Jeva 1993, s. 212 (Jiljí). Encyklopedie náboženství. 1. vyd. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 1997. 408 s.

Ze života církve

Setkání moravského duchovenstva

Slavnostní atmosférou svaté liturgie spojené se křtem bratra Konstantina z monastýru ve Hrubé Vrbce začalo listopadové setkání duchovních moravské eparchie v Olomouci, konané dne 16. 11. t.r.

Hlavním tématem setkání byla diskuse nad možnostmi a problémy nového informačního media, tzv. internetu. Hlavní referát přednesl o. Jan K. Baudiš, který nasbíral v oblasti elektronických medií četné zkušenosti. Podáváme zde některé z myšlenek, které k tématu zazněly. Vše nasvědčuje tomu, že internet bude mít na počátku 21. století větší význam než rozhlas a televize. Pro masové zavedení internetu se nabízí paralela s vynalezením knihtisku, vždyť již dnes jsou na internet připojováni dva miliony nových účastníků denně. K připojení stačí počítač průměrné výkonnosti a telefonní linka. Síť propojených počítačů potom poskytuje informace z nejrůznějších oborů lidské činnosti a jejich bleskovou výměnu. Nová technologie dává možnost vědecky pracovat i lidem, kteří by si potřebné informace jinak nikdy nemohli opatřit. Úspora času i hmotných prostředků vyplývajících z racionálního používání internetu jsou rovněž neoddiskutovatelnou skutečností. Na druhé straně se každý člověk a tím spíše křesťan musí ptát i po možných negativních důsledcích nového media. Může snad proklamovaná svobodná komunikace nahradit křesťanské sdílení se v církvi? Nepovede přemíra vnějších informací k vnitřní chudobě? K čemu je ušetřený čas, když jej nevěnujeme k spáse sebe samých a našich bližních? Nezpůsobí nerozumné užívání internetu zásadní mentální změnu v nitru člověka? Křesťanská Moudrost, která vrací lidskému nitru Boží podobnost, je přece vrcholným darem svatého Ducha, nikoli souhrnem lidských poznatků. Podobných otázek je celá řada a nové se dnes vynořují zvláště v západních zemích, kde se internet provozuje déle. Ve vztahu k novému vynálezu bychom měli uplatnit křesťanskou střízlivost a střídmost, v opačném případě nám hrozí další forma moderního otroctví a odcizení Hospodinu.

Poučený a přemýšlivý referát otce Jana vyvolal živou diskusi. Duchovní se nakonec shodli na účelnosti využívání elektronické pošty i na možnostech, které internet skýtá v oblasti komunikace, vědecké a misijní práce. Podobný názor a priori nezavrhující užívání internetu zastává podle sdělení vladyky Kryštofa i athénský arcibiskup Christodulos, který jej dokonce nazval "kazatelnou budoucnosti". Jako již mnohokrát zazněla připomínka o nutnosti zřízení eparchiální liturgické komise, jejímž velkým úkolem by měla být především jazyková revize Lidového sborníku svatého vladyky Gorazda a jeho spolupracovníků.

Na závěr vladyka Kryštof oznámil přítomným své rozhodnutí konat v pondělí dne 3. ledna 2000 v prostorách pod katedrálou sv. Gorazda eparchiální shromáždění k 50. letům existence olomoucko-brněnské eparchie. K radostnému vstupu do letošního předvánočního postu tak přispěla nejen pěkná přednáška, ale i vzájemná živá komunikace a družná atmosféra. prot. Petr Novák

V Boží přízni a lásce

Životní jubileum

Maminka duchovního otce Josefa Hauzara z Mariánských Lázní, Antonie roz. Bělohoubková, oslavila koncem října t.r. své 60. narozeniny v rodinném kruhu v Drmoulu u Mariánských Lázní. Spolu s rodiči, otcem Ferdinandem a matkou Žofií, která v červnu oslavila své 90. narozeniny, reemigrovali ze sovětské části západní Ukrajiny do vlasti otců. Nebylo divu, že Češi zatoužili po domovu.
Po Brest-litevské mírové dohodě se česká Volyň rozdělila na dvě části. Rodiče a starší sourozenci zažili počátkem třicátých let sovětskou mocí uměle vyvolaný hladomor, který postihl nejen "kulaky", ale především drobné zemědělce, kteří se pro kolchozní systém nenadchli, neboť z vesnického obyvatelstva činilo novodobé otroky. A tak se stalo, že během dvou let vymřely často celé vesnice. Častým jevem byl i kanibalismus z hladu. Každý kdo chtěl z hladem trpících oblastí odejít, byl sovětskými vojáky na ukrajinsko-ruských hranicích vrácen a vzepřel-li se, byl na místě zastřelen. To byl jen jeden příklad útrap, které Češi po blahobytných letech carského zřízení museli po r. 1917 vytrpět. Válečné útrapy ještě zmnožily dosavadní potíže, na infekční nemoc umírá nejmladší sestra Antonie, Nataša.

Po ukončení válečného běsnění byli Češi v obce Seljanščina usídleni v pohraničním okrese Tachov. Mezi nimi byl i vysloužilý voják sovětské armády, II. Běloruského frontu maršála Rokossovského, Ferdinand Bělohoubek s rodinou. Zde ve vesničce Ostrov navštěvovala Antonie dva roky základní školu. Od r. 1949 pokračuje se školní docházkou ve Velké Hleďsebi, kam se po sousední Malé Hleďsebi s rodiči opět přestěhovali. V roce
1957 byla oddána v chrámu sv. Vladimíra. Spolu s manželem Petrem vychovali syna Josefa, který se po absolvování Pravoslavné bohoslovecké fakulty stal duchovním.

Paní Antonie se stala poštovní doručovatelkou v Mariánských Lázních a tomuto zaměstnání věnovala 31 let svého plodného života. Krátce po odchodu do důchodu ztratila svého manžela Petra, ve věku 68 let. Ten pro svůj špatný kádrový posudek (původně živnostník), nenašel jinou práci než řídit nákladní auta. Tíha péče o nemohoucí matku Žofii Bělohoubkovou padla na její bedra. Ale vše překonává svou pracovitostí a pílí. Jen tak ještě může pomoci synovi při výchově dvou vnuků, kteří babičku pravidelně navštěvují.

Přejeme Vám, vážená a milá sestro v Kristu, aby Vás Hospodin zachoval na mnohá a mnohá léta! Váš krajan J. K.

Milíře (Tachov)

40 let v životě každého jedince, obzvlášť pak křesťana, znamená význačný předěl - člověk bilancuje nad uplynulými léty, zvažuje, co bylo dobré a co špatné v jeho dosavadním žití, co mohl udělat, ale neudělal, - mnozí z nás neseme v sobě dál některé nenaplněné tužby a nesplněná přání, - a doufá... Doufá v Boží prozřetelnost, v jeho všeobjímající láku, v jeho nekonečnou dobrotu, v to, že i když je ten kříž někdy těžký, že Bůh člověka neopustí, pokud má v něho naději. A právě bez této naděje, bez víry v Hospodina a laskavého přístupu k člověku by otec Josef ve své pastýřské službě ve farnostech Milíře, a zejména pak v Lesné, neobstál. Právě v této farnosti byl ze strany některých svých věřících vystavován těžkým životním zkouškám - otec Josef však nikdy nikomu z nich neoplácel stejnou mincí, ba naopak - vše se snažil řešit laskavě, bez zbytečných emocí a mám zato, že v těchto krušných chvílích se utíkal k Bohu se slovy žalmu: "Shlédni, Hospodine, Bože můj,... ať nepřítel neřekne: 'Přemohl jsem ho!'... Moji protivníci budou jásat, zhroutím-li se. Já však v milosrdenství tvé doufám, moje srdce jásá nad tvou spásou. Zpívat budu Hospodinu, neboť se mě zastal." Přitom právě za působení otce Josefa se v těchto farnostech tolik změnilo k lepšímu! Kapitálně se začaly opravovat chrámy v Lesné i Milířích, věřící měli možnost několikrát vycestovat s otcem Josefem do zahraničí (Niederalteich v Bavorsku, Řezno, Řecko atd.), účastnit se setkání s věřícími z Rumunska, Německa apod, avšak co je nejdůležitější - otec Josef, vědom si toho, že staří "čteci" vymírají, dbal na to, aby vychoval ve farnosti Milíře jejich nástupce. Liturgie mu nepřipadala nikdy dost dlouhá - ani v zimě, kdy je v našich obrovských kamenných a zejména pak nevytápěných chrámech obzvlášť mrazivo a bohoslužba se zdá být nekonečnou - otec Hauzar nic neuspěchal.

Milý otče, my věřící z farnosti Milíře a Tachov Ti z celého srdce přejeme mnoho zdraví, štěstí, úspěchů na novém místě, mnoho vzájemné radosti a úcty uprostřed Tvých věřících a Božího požehnání i při výchově Tvých dvou synů. Vždy se radujeme z Tvé návštěvy v naší farnosti a vždy se těšíme ze společné účasti na bohoslužbě. Ať i dalších 20 let Tvé pastýřské služby Tvá duše dobrořečí Hospodinu - blagoslavit duša Tvoja Hospoda!

"Na mnogaja i blagaja lěta!"
VL

Za írkevní obec ve Znojmě

prot. Alexander Novák

...Doufám v Boží milosrdenství navěky a navždy.

(Žalm 52;10)

Dne 20.9. oslavil své krásné životní jubileum náš bratr v Kristu - Vasil Lenděl. Narodil se r. 1924 v Tarna Mare v Rumunsku, odkud se v roce 1947 dostal do západních Čech a usídlil se na Tachovsku. Již krátce po příjezdu do své "nové vlasti", začal bratr Vasil pracovat pro tamější pravoslavnou církev a za svůj život pro ni vykonal nemálo dobrého. Díky jeho výjimečným organizačním schopnostem, dobrým nápadům a obětavé práci byl opraven chrám sv. apoštolů Petra a Pavla v Milířích (jeden z nejstarších benediktinských kostelů v Tachovském okrese), který pravoslavná církev získala do svého pronájmu na dobu 100 let od katolické církve. Bratr Vasil působil dlouhé roky jako člen a předseda sboru starších ve farnosti Milíře a po celý svůj život se aktivně zajímal o veškeré duchovní dění nejen ve své farnosti, ale i ve farnosti Lesná.

Našemu jubilantovi i jeho rodině, která mu vždy byla pevnou oporou, přejeme ještě jednou mnoho zdraví, štěstí a Božího požehnání.

"Mnogaja i blagaja lěta!" přejí věřící z farností Milíře a Tachov spolu se svým duchovním, prot. o. Vladimírem Kulakovem.

VL
- -

Věčná paměť

Alexandr Hlaváč S 20. 11. 1929 † 6. 8. 1999

"Ještě modlíme se za blažené a věčné paměti hodné zakladatele svatého chrámu tohoto …"

(z ektenie vroucí sv. liturgie Jana Zlatoústého)
Takovýmto způsobem bude věčně vzpomínán svatou Církví zesnulý bratr v Kristu Alexandr Hlaváč z Rakovníka, rodák z Hulče České na Volyni.

Po skončení 2. světové války se rodina Hlaváčova přestěhovala do Verušiček u Bochova v karlovarském okrese, odkud po několika letech přesídlili do Přílep u Rakovníka. Zde se bratr Alexandr zapojil do života dnes již zaniklé farnosti v Kolešovicích, která se později včlenila do farnosti Hořovičky. Desítky let byl vůdčí osobností celé církevní obce, dokázal být vydatným a obětavým pomocníkem i nesmlouvavým kritikem.

Na počátku devadesátých let, kdy farnost prošla vážnou duchovní krizí, prošel i bratr Alexandr krátkým obdobím rezignace a stáhl se do ústraní. Od doby, kdy farnost převzal v roli administrátora arciděkan otec Michal Dandár, byl Alexandr Hlaváč opět v plné síle na svém místě. Stal se jedním z iniciátorů založení filiální církevní obce v Rakovníku, která vznikla v březnu 1992. V roce 1993 jsme od římskokatolické církve získali do užívání hřbitovní kapli sv. Rocha, kterou pan Alexandr Hlaváč přebudoval za pomoci svých nejbližších na pravoslavnou kapli, zasvěcenou svatému biskupu mučedníku Gorazdovi. Byla to velká osobní nezištná oběť a nezapomenutelné dílo. Sám říkal, že tím splnil slib, který dal Bohu po přežití srdečního infarktu v roce 1991. Za zbudování chrámu jej po zásluze při slavnostním svěcení v září 1993 vladyka Dorotej vyznamenal Řádem sv. Cyrila a Metoděje. Vedle dlouholetého předsednictví ve Sboru starších v Hořovičkách zastával řadu let i funkci člena eparchiální rady v Praze.

Spolu s manželkou Emilií vychovali syny Jiřího a Alexandra a dceru Jiřinu. V posledních letech se pak spolu nejvíce věnovali nejmladším vnučkám a snažili se o jejich duchovní růst.

V září 1996 přichází další velmi závažná ataka jeho srdeční choroby. Dochází ke klinické smrti, ze které byl vyrván rychlou a intenzivní lékařskou pomocí. Přesto však tento stav zanechal závažné poškození mozku s významnou kvalitativní poruchou vědomí, která jej vyřadila z běžného společenského života. Téměř tři roky se mu velmi obětavě a příkladně věnovala jeho laskavá manželka Emilie při progredující nemoci a nemohoucnosti. Přes tato onemocnění si zesnulý uchovával víru v Boha a dodržoval alespoň jednoduchá modlitební pravidla.

V letošním roce povolal k sobě kněze, aby přijal svatou tajinu pomazání nemocných a svaté přijímání. Dne 6. srpna 1999 po velkém a dlouhotrvajícím utrpení vydechl při slovech modlitby, které nad jeho ložem pronášela jeho manželka, naposledy.

- -

Pohřební obřad vykonal dne 16. srpna 1999 v Rakovníku v kapli sv. Gorazda, která je nesmrtelným dílem zesnulého bratra Alexandra, otec protojerej ThDr. Jaroslav Šuvarský, ředitel Úřadu eparchiální rady v Praze.

Prosíme Církev o modlitby za spásu duše zesnulého služebníka Božího Alexandra.

hypodiakon MUDr. Jan Vohralík

za pravoslavnou církevní obec Hořovičky

† Věra Filipová

Pravoslavní věřící v Rakovníku se 4. listopadu 1999 sešli v obřadní síni místního hřbitova, aby se rozloučili se sestrou Věrou Filipovou, která 27. října odevzdala svou nesmrtelnou duši Stvořiteli v požehnaném věku 80 let.

Sestra Věra roz. Křížová se narodila 29. 6. 1919 v obci Zálesí na Volyni. Zde prožila své dětství společně se třemi sourozenci. R. 1940 se provdala za Václava Filipa, který byl záhy nasazen na nucené práce do SSSR. O rok později se jí narodil syn Josef, kterého sama vychovávala celých dlouhých šest let. Společně s dalšími Čechy se i sestra Věra s rodinou r. 1947 vrátila do své pravlasti. Následující léta bydleli v obci Hradišťko na Kolínsku, jde sestra Věra pracovala v zemědělství. V r. 1978 umírá její manžel Václav, a tak zůstala sama se svým nemocným synem, se kterým se o dva roky později stěhuje do Rakovníka. Ani tehdy jí příliš štěstí nepotkalo. V r. 1986 totiž umírá její syn.

Sestra Věra Filipová byla aktivní příslušnicí církevní obce v Hořovičkách, a rovněž platnou členkou sboru starších. Svou pracovitostí, skromností a moudrostí byla příkladem ostatním. Zvláštní poděkování by jí chtěl touto cestou vyjádřit prot. Josef Hauzar z Mariánských Lázní. Byla jeho dvěma synům chůvou i babičkou současně. Když se o. Josef odstěhoval do Lesné, ještě tam za nimi přijížděla. A proto nebylo pro o. Josefa lehké splnit její poslední přání, aby vykonal pohřební obřad. Hlas se mu chvěl hlubokým dojetím.

Nechť Hospodin přijme její duši do svého království, aby tady po všech pozemských útrapách konečně nalezla místo věčného odpočinutí. - jh -

sestra Věra Filipová (uprostřed) v kruhu svých nejbližších při oslavě 80. narozenin

Kulturní střípky

Církevní konzervatoř v Kroměříži

P. A.

Dětem

Pod stromečkem

Stromečku zelený, máme tě rádi,

jsme tvoji upřímní kamarádi.

Lesíčkem voníš - světélka září

do našich radostných, zářících tváří!

Větévky se vinou,

pod nimi dárečky -

- zlato svíčky linou,

znějí zvonečky.

Vy naše štěstí -

- poslové Vánoc,

vánoční stromečky -

- Boží lásky moc!

Č. G. Kr.

Milé děti,

zdravíme Vás a přejeme radostné svátky Kristova zrození. Jako malé Jezulátko se položil do jeslí, aby nás - on bezhříšný Bůh - zbavil všech hříchů svou mučednickou smrtí na kříži a svým zmrtvýchvstáním.

Proto náš život zde na světě může být radostný.

Věřím, že i Vy budete mít radost z dárečků, které naleznete pod osvětleným stromečkem. Nakreslete nebo napište (můžete obojí), který dárek se vám nejvíc líbil - a vůbec nějaký hezký zážitek z Vánoc.

Hezký obrázek či napsané řádečky otiskneme. Do roku 2000 přejeme také vše nejlepší! Redakce
- -

Díkůvzdání k roku 2000

Srdečně zveme naše věřící a přátele do památné pražské katedrály svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici na

díkůvzdání k roku 2000,

které bude konat po sv. liturgii začínající 1. ledna 2000 v 9.30 hod.

Jeho Blaženstvo Dorotej, arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska spolu s archijereji - členy posvátného synodu a duchovními naší církve

metropolitní rada pravoslavné církev v českých zemích

PRAHA - Svátek Zesnutí Přesvaté Bohorodice byl oslaven (dle st. st.) dne 28. 8. 1999 svatou liturgií v chrámě na Olšanských hřbitovech, Praha 3. Sloužil Jeho Blaženstvo Dorotej, arcibiskup pražský, metropolita českých zemí a Slovenska za asistence pražských duchovních. Vladyka metropolita vyznamenal během svaté liturgie d. o. igumena Silvestra (Vaylo), duchovního správce 2. Pravoslavné
církevní obce - právem nošení náprsního kříže s ozdobami a d. o. JUDr. Václava Míška, duchovního 3. Pravoslavné církevní obce v Praze - hodností protojereje. Blahopřejeme našim otcům duchovním.

Na mnohá léta! MD-r

V pátek 10. září 1999 se v pravoslavném chrámu Povýšení sv. Kříže na Zámeckém náměstí v Teplicích uskutečnilo vysvěcení zvonu, který chrámu více než padesát let chyběl. Svátečního setkání se zúčastnili představitelé podnikatelské sféry i politického, společenského a kulturního života města. Ve svém úvodním vystoupení zdůraznil předseda Sboru starších pravoslavné církevní obce v Teplicích a Krupce Ing. Vlastimil Tichý, že hlas zvonů není jen liturgická záležitost, ale jejich pravidelné polední vyzvánění patří ke koloritu každého významného města a je logické, že nyní jej uslyší i Tepličané a lázeňští hosté. Zvuk zvonů v Chrámu Povýšení sv. Kříže přerušila druhá světová válka, v šedesátých letech byl v chrámu z iniciativy tehdejšího duchovního správce O. Josefa Posnera uložen více než dvě stě let starý zvon z jedné z obcí, které padly za oběť rozvoji důlní činnosti na Teplicku. K jeho instalaci však nebyla politická vůle. Po nástupu duchovního správce O. Evžena Freimanna došlo postupně k opravám a úpravám chrámu. V této souvislosti bylo vynaloženo více než 900 tis. Kč, z nichž 140 tis. Kč byly dva granty ministerstva kultury a zbývající prostředky věnovali věřící a sponzoři. Protože chrám je majetkem města, vyjádřil Ing. Tichý přesvědčení, že téměř milión korun vložených pravoslavnou církví do městského majetku bude ze strany radnice opětováno na opravu fasády tak, aby chrám nekazil příznivý dojem z budovy teplického zámku, jehož je stavební součástí. Náklady na vlastní instalaci zvonu a zprovoznění věžních hodin v chrámu Povýšení sv. Kříže činily celkem 150 tis. Kč, z nichž 40 tis. bylo pokryto grantem ministerstva kultury. Zvon byl uveden do zkušebního provozu dne 4. září 1999. V tento den je připomínána poprava biskupa Gorazda v roce 1942 za umožnění úkrytu atentátníků na R. Heydricha v pražském chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Právě na počest tohoto mučedníka a hrdiny boje proti fašismu byl zvon pojmenován Sv. Gorazd Druhý. Vysvěcení zvonu Sv. Gorazd II. provedl arciděkan pravoslavné církve O. Evžen Freimann a v pravé poledne dne 10. září 1999 se po mnoha letech opět nad městem Teplice rozezněl zvon.

Tento článek nám poslal Ing. Vlastimil Tichý - předseda Sboru starších Pravoslavné církevní obce v Teplicích a Krupce.

Redakce TK byla samozřejmě přitom, takže jsme zaregistrovali, že generální ředitel Českého porcelánu Ing. Vladimír Feix přivezl na slavnost porcelánové talíře s církevním motivem, které vyrobil Český porcelán v Dubí, nechal také zbudovat mříž na hlavním vchodu, takže do chrámu mohou návštěvníci volně po celý den nahlížet. Mezi pozvanými byl i ředitel firmy Foto-Star Südcolor Teplice Ladislav Koštíř, Josef Jelínek z firmy Distherm, ředitel Lybaru Ing. Labanič, MUDr. Vladimír Puchmeltr, představitelé Komerční banky v Teplicích, ředitel Domu kultury Přemysl Šoba i s "hodinářem" Miroslavem Loskotem a v neposlední řadě i teplický starosta Jaroslav Kubera. Ten sice slova Ing. V. Tichého, že pravoslavná církev investovala do majetku města už více než 900 tisíc korun, nijak nekomentoval, ale třeba si při sestavování rozpočtu na příští rok vzpomene, kde nechal tesař díru.

Zvon zazvonil a pohádky konec nebyl, protože každé poledne jej můžete slyšet v Teplicích i vy.

Ing. V. Tichý

Přetištěno z časopisu Teplický Kurýr

Pražské duchovenstvo a věřící při pobožnosti u ostatků sv. kn. Ludmily v basilice sv. Jiří na Pražském Hradě - 29. 9. 1999



Praha, 28. 8. 1999 - J. Bl. metropolita Dorotej vyznamenává igumena Silvestra a d. o. JUDr. Václava Míška v chrámě Zesnutí Přesvaté Bohorodice na Olšanech

Všem čtenářům

přejeme ze srdce radostné

a šťastné Vánoce v hojnosti Kristova požehnání a jeho milosti!

Do roku 2000, který ještě připomeneme v následujícím čísle, opravdu

všechno nejlepší!

Redakce

---

Vydává: Metropolitní rada pravoslavné církve v českých zemích v Pravoslavném nakladatelství,

Dělostřelecká 7, 160 00 Praha 6

Hlavní redaktor: Dr. Čestmír Kráčmar, Soukenická 10, 110 00 Praha 1.

Redakce si vyhrazuje práva na případné úpravy, či krácení zaslaných příspěvků.

Uzávěrka každého čísla je 10. den předcházejícího měsíce. Vychází druhý týden v měsíci.

Litografie Lokša PrePress Rakovník, tisk Tuček tiskárna