Drazí bratři a sestry, srdečně vás zdravíme se závěrem kalendářního roku a zvláště se svátkem Narození našeho Pána Ježíše Krista. Děkujeme vám za vaši přízeň a těšíme se, že se s vámi budeme společně setkávat na stránkách Hlasu pravoslaví i v novém roce 2003.

Uvědomujeme si, že je v naší církvi, v našich církevních obcích ještě mnoho bratří a sester, kteří Hlas pravoslaví neodebírají. Myslíme si, že je to škoda pro nás pro všechny. Je samozřejmé, že čím více nás bude časopis odebírat, tím více finančních prostředků se podaří shromáždit a tím více jich budeme moci do časopisu opět vložit.

V letošním roce Hlas pravoslaví na svých stránkách otiskl veliké množství článků o naší víře, celoroční seriál článků obou našich archijerejů. O pravoslavném chrámu vladyky Kryštofa, vyprávění o Starém zákoně vladyky Simeona. Měli jsme možnost číst zajímavé rozhovory s duchovními osobnostmi současnosti, mnoho zajímavých příspěvků o duchovním životě, o životě duchovních velikánů minulosti a jejich díle. A samozřejmě také mnoho velmi důležitých příspěvků o životě v samotných našich církevních obcích. Tím naši církev a její věřící vzájemně spojují.

Prosíme vás, drazí bratří a sestry, informujte o Hlasu pravoslaví i své bratry a sestry přímo v obcích. Nabídněte jej těm, kteří jej dosud neznají. Snahou získat další čtenáře pomáháme celé církvi.

Kristus se rodí, oslavujme Ho!

vaše redakce

VÁNOČNÍ POSELSTVÍ

Důstojní otcové, milí bratři a sestry,

KRISTUS SE RODÍ, OSLAVUJTE HO !

Krásné bohoslužebné zpěvy nás zvou v době vánoční k zamyšlení nad tajemstvím Božího zrození. Hospodin nás opět učinil hodnými slyšet evangelium o příchodu Syna Božího na svět.

Opravdu je to převeliké tajemství, které se pro nás stalo skutečností. Neboť Bůh se stal v čase člověkem, aniž by přestal být Bohem. To vše z lásky k lidskému pokolení, aby jej vyvedl ze zajetí zla a smrti.

Svým příchodem přinesl Ježíš Kristus Syn Boží světu skutečný mír: smířil člověka s Bohem, nebe se zemí. Bohužel tajemství Božího příchodu zůstalo pro mnohé nepřístupným. Dodnes stále zůstává nedostižné pro všechny, kteří ve svátcích vánočních vidí jen řadu volných dnů bez práce a ranního vstávání a hlavně osobní pohodu. Nepochopení provází Syna Božího již od Jeho narození v Betlémě. Vzpomeňme na krále Heroda. Ve strachu, že přijde o svoji pozemskou moc, chtěl zahubit i Krále Pokoje, o Jehož narození se dozvěděl od mudrců z Východu.

Avšak nehledě na to, jak lidé Ježíše Krista přijali po Jeho narození nebo jak Jej přijímají dnes, zůstává naším jediným Spasitelem, věčně kralujícím s Otcem i Svatým Duchem.Láska Boží k rodu lidskému v osobě Syna Božího stále objímá svět pozemský.

Celý lidský život by měl být utvářen v obecenství s Bohem. Člověk je přece jeho stvořením k jeho obrazu a podobě. Jako Otec všehomíra miluje své stvoření. Jedině člověk však může na otcovskou Boží lásku odpovídat láskou synovskou.

Bůh miluje člověka stále. Člověk je ale ve své lásce k Bohu velmi nestálý. Sv. apoštol Pavel o tom jasně napsal: „Jsme–li nevěrní, On zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe." (2.Tim. 2, 13) Kdykoliv člověk bloudil na své životní cestě a na Boha zapomínal, přesto jej nikdy Bůh neopustil, věrně jej miloval a navštěvoval v podobě prorockých zaslíbení. Člověk ani nestačil protrpět hořkost ztráty přímého obecenství s Bohem a již uslyšel zaslíbení, že „símě ženy rozdrtí hadovu hlavu" (srv. Gn. 3, 15), t.j. přemůže sílu zla a smrti. Lidé žili vírou v toto zaslíbení. Hospodin jej však mnohokrát musel opakovat a tak člověku opět a jasně ukazovat svoji nekonečnou milost a všeobjímající lásku. Hospodin upevňoval víru v očekávané zaslíbení skrze své vyvolené proroky, v každém pokolení slovem, divy a znameními.

Čas se naplnil. Očekávané ve víře a naději se stalo skutečností. V Betlémě Judově za římského císaře Augusta spatřil světlo světa Jeho Spasitel, Ježíš Kristus. Srdce všech, kteří Ho očekávali, se naplnila radostí. Dodnes se věřící radují z Jeho pokorného a lidsky velmi dojemného příchodu. Proto o vánocích zpíváme nejenom liturgické písně, ale i množství vánočních koled, jimiž každý národ svým osobitým způsobem vyjadřuje radost a lásku k božskému Dítěti v Betlémě zrozenému.

„Syn Boží a Syn člověka" se však nenarodil jenom v Betlémě Judově. Rodí se stále v srdcích věřících. Svatí Otcové jedním dechem říkají: nenarodí–li se Ježíš Kristus v našich srdcích, nic nám neprospěje Jeho zrození v Betlémě za císaře Augusta. Aby se tak mohlo stát, je třeba, jak nám připomínají vánoční liturgické texty, sebe očistit ode vší poskvrny duchovní i tělesné. A pak celý život zdobit dobrými činy, myšlenkami a nadějemi, na místo vonného myrha přinášeného jako dar narozenému Kristu.

Jsme lidé. Žijeme v 21. století v konkrétním čase a zeměpisném a společenském prostoru. Kdybychom byli andělé, věřili bychom a jenom se věčně z Boha radovali. Ale jako lidé jsme spojeni nejrůznějšími vazbami s ostatním světem. Naším velikým úkolem je vnášet do všech těchto vazeb Boží rozměr a lásku.

Nemůžeme nebýt ve společnosti, v níž žijeme. Dobře víme, že není dokonalá. Převládá v ní často konzumní způsob myšlení; silnější zneužívají slabší, těžko se prosazuje pravda a spravedlnost,chybí odpuštění a nezištná pomoc. Stále se ve světě realizuje hrubé násilí, teror,války, kterými trpí prostí a bezbranní lidé. Přestože hlas věřících lidí není bohužel silný, nesmí nikdy umlknout. Jako křesťané nemůžeme jen lhostejně přihlížet, ale každý z nás na svém místě jsme povoláni přetvářet zlo v dobro pevnou vírou v Boží lásku a spravedlnost.

Podobně jako dříve na Slovensku, na Moravě či Zakarpatí prožívali letos lidé v Čechách hrůzy způsobené vodním živlem. Uvědomovali jsme si při tom lidskou slabost a zranitelnost. Všechna neštěstí, která Bůh na člověka dopouští, jak nás učí svatí Otcové, však jsou vždy za jeho hříchy a také, aby se naučil být opravdu za všechno vděčný. Povodně v Čechách ukázaly, že pravoslavní křesťané dovedou nezištně pomoci postiženým. Konaly se chrámové sbírky, pravoslavní dobrovolníci pracovali v zaplavených oblastech, hmotnou i finanční pomoc osobně doručovali duchovní a pověřené osoby nejpotřebnějším. Pravoslavní byli mnohdy mezi prvními, kteří účinně zatopeným pomohli.

Všem, kteří přispěli na pomoc trpícím v Čechách, patří upřímné poděkování: u Boha neupadne žádný dobrý čin v zapomenutí!

Věřící lid církve pravoslavné vytváří společenství podobné veliké rodině. Jsme si v duchovním smyslu všichni rodní. Nikdo není cizí. Nechť nám Hospodin svou milostí, štědrostí a lidumilností pomáhá tvořit vůli Otce nebeského a být si rodnými. Budeme–li si opravdu navzájem rodnými, budeme rodnými i Bohu v životě pozemském i v životě věčném.

Důstojní otcové,milí bratři a sestry, přejeme Vám radostné prožití svátků Narození Kristova a hojnost Božího požehnání v nastupujícím novém roce Boží milosti.

Naše jméno

„...a dáš mu jméno Ježíš" (Mt. 1, 21)

Tento andělský příkaz spravedlivému Josefovi je velmi poučný. Předně nás spojuje s historickou událostí. Jako osmidenní děťátko se Kristus podrobuje liteře Mojžíšova zákona a při obřízce přijímá jméno Ježíš, jež v překladu znamená „Bůh spasí – Spasitel". Stejné jméno, jaké nosily přední biblické osoby, do češtiny překládané Jozue či Ješua (Jozue 1,1; Nehemiáš 12,8). Mimořádný byl způsob Ježíšova pojmenování. Obyčejně se jméno dávalo až po narození dítěte. Kristus jej dostal předtím, než přišel na svět, a k tomu ještě od anděla.

Lidé dostávají svá jména od rodičů podle národních tradic či v té době „módních" pohnutek. Jen Kristovo jméno vyjadřuje podstatu jeho osoby: jméno a osoba tvoří jednotu. Neboť Kristus je opravdu Spasitel. Nejmenuje se jen Spasitel, ale Spasitelem opravdu je.

V Jeho jménu nalézáme všichni spásu. „...není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni" (Sk. 4, 12). Jméno Ježíš se stalo pramenem zázračné síly Jeho učedníků. V Jeho jménu „vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnohé nemocné a uzdravovali je" (Mk 6,13). Ve jménu Kristově dodnes žijeme, pracujeme, hlásáme světu svaté evangelium. Jméno Kristovo nás bytostně spojuje s Jeho osobou. V Jeho jménu žije také Církev jako Jeho tajemné Tělo uprostřed proměn lidských dějin.

Také my nosíme jméno. Nemáme však jen jedno osobní. Máme vlastně jména dvě. Ono osobní je dané rodiči většinou po světci, jenž nám má být v životě vzorem. To další je obecné. Neměli bychom na ně nikdy zapomínat. Svým významem patří na prvé místo. Je to jméno „křesťan". Jasně vyjadřuje přirozenost naší víry.

Jmenujeme se křesťané, neboť jsme Kristovi (srv. Gal. 5, 24). Přijímáme Jej jako Boha, „v němž je přece vtělena všechna plnost božství" (Kol. 2,9). Pro něj jsme opustili všechny naděje ve světě a ve všem se mu podřizujeme, neboť „...On je hlavou všech mocností a sil" (Kol. 2, 10). Celý náš život mu patří. Nerozdělujeme mezi Bohem a světem, mezi vírou a nevěrou. Když chceme být opravdovými křesťany, ničím neponižujeme jméno Kristovo. Tedy nesloužíme jiným „bohům", kteří neuznávají nebo popírají jméno Kristovo. Být křesťanem znamená žít Kristovým životem, t.j. Kristovým evangeliem, Jeho chudobou, láskou k člověku a obětí. Postavme si někdy Kristův život jako zrcadlo ke svému osobnímu životu a pak uvidíme, zda–li jsme opravdu křesťané.

Máme také osobní křestní jméno. Přijali jsme je ve svaté Tajině křtu. Tehdy tělo ovládané hříchem bylo zbaveno jeho moci a my „přestali otročit hříchu" (srv. Řím. 6,6). Odložili jsme starého člověka a oblékli jsme nového. S „Kristem jsme zemřeli", jak krásně napsal sv. apoštol Pavel, a „spolu s Ním budeme také žít" (srv. Řím. 6, 8). Jasně jsme se při tom zřekli zlého, jeho pomocníků i jeho skutků. Do Božího království na zemi, Kristovy Církve, jsme pak vešli s křestním jménem. Má veliký význam skutečnost, že Církev nepřiznává jako jména křestní jména osob nevěřících, ale jen jména světců. Neboť zvláště křestní jméno vyjadřuje naši příslušnost ke Kristově Církvi. Pro nás, pravoslavné, je přijetí křestního jména také ziskem nebeského ochránce a průvodce životem pozemským do věčnosti. Proto pravoslavní moc neslaví narozeniny, ale připomínají si hlavně jmeniny, dny svých nebeských ochránců. Narozeniny patří světu pozemskému, kdežto jmeniny spojujeme s novým zrozením v Kristu pro věčnost, kdy ctíme světce, jehož jméno nosíme a jenž je nám příkladem hrdinství ducha a čistého života víry, oběti a lásky.

Kristus vytvořil jednotu se svým jménem a byl tím, co Jeho jméno znamenalo – Spasitelem. Jaký vztah ale máme my ke svému jménu? Jsme jeho pravdivými nositeli? Snažíme se podobat svým nebeským ochráncům?

Vypráví se o slavném řeckém vojevůdci Alexandru Velikém, že byl konfrontován při jedné z těžkých bitev se zbabělým vojákem, dezertérem. Zeptal se na jeho jméno a ke svému překvapení zjistil, že je Alexandr. Hrdinný vojevůdce prý tehdy zbabělci řekl: „Buď budeš statečný, nebo si změň jméno!" Něco podobného by nám řekl i Ježíš Kristus, když ztrácíme víru nebo se za něj stydíme, nekonáme skutky křesťanské a nejsme světlem tomuto světu. Podobně zarmucujeme také své nebeské ochránce.

Doba vánoční, do níž nyní vstupujeme, nás vede k základům víry. V setkání s Božím narozením se znovu oživuje naše křesťanské bytí. Využijme svátky pohody a štěstí k projevům opravdové lásky, k odpuštění, smíření nebe se zemí a člověka s člověkem.

archiepiskop Kryštof

ke svátku Uvedení přesvaté Bohorodice do chrámu – 4. 12. / 21. 11.

Moderní lidé potřebují velkou živou Církev – Církev matku. Lidstvo snad nikdy předtím nepotřebovalo Církev naléhavěji. Podvědomé volání po jediné jistotě, která odpovídá všem lidským srdcím, je převeliké, neboť naše pozemské trůny jsou prázdné, lidé jsou svou nevírou již přesyceni a ztrácejí naději. Nemilují nic kromě peněz a pozemského majetku a začínají si uvědomovat svou duchovní chudobu. Panuje ohromná vzájemná nenávist. Lidé se nechávají volně unášet, aniž vědí kam, nebo planě filozofují. Svět postupně ztrácí důvěru v řídící lidská zařízení, neboť všechna se ukázala být falešná.

Lidé touží po jistotách, po živém náboženství, ne po církvi rozumu – vědě zformované do náboženství doby osvícenské, ne po kostelích, které se podobají akademickým posluchárnám. Touží, někdy podvědomě, po Církvi, která reprezentuje veškeré tužby lidí, která je prosycena modlitbou, mystikou, duchovnem, emocemi, leskem a především pravdou, ale i poezií. Ta poezie je nejkrásnějším zdrojem veškeré poezie a umění našeho křesťanského kulturního bytí. Lidé touží také po tajemnu, po legendách, po Církvi prosycené duchem úcty k Bohorodici, duchem mateřství, který nás vždy a za všech okolností ochraňuje svým omoforem.

Takovou Církev máme. Pravoslaví si po staletí udrželo všechny tyto nesmírně cenné elementy a začíná tam, kde rozum a veškeré prázdné spekulování končí.

Pravoslavná mystika započala v Byzanci a potom pokračovala v kolébce křesťanství v Evropě v makedonském Ochridu, na hoře Athos, na Velké Moravě, v rilském monastýru, v Kyjevské Rusi a v severních ruských monastýrech.

V přítmí pravoslavného chrámu vznikají projekcí světla do tmy a žhnou nepřeberným bohatstvím barev nekonečné síly přírody a blankytná idea svaté Matky a Dítěte. Idea, která proniká ke každému srdci tajemstvím života Marie, která nám ohlašuje podstatu a duchovnost mateřství.

Po vše časy mateřství okouzlovalo všechny národy a také pro moderní svět zůstalo zatím ještě svaté a nedotknutelné.

Pravoslavný mysticismus pochází z vnitřního intimního vztahu k Bohu a k životu, který je charakteristickým znakem pravoslaví. Projevuje se to i v církevní architektuře, která kontrastuje s přísností gotických katedrál. Přísnost a odcizení gotických katedrál nemá v pravoslaví místo, zde panuje lidská přívětivost a sem jaksi organicky patří laskavá tvář Bohorodice, hledící na nás ze svatých byzantských ikon plných dramatických výrazů. Tvář Bohorodice svědčí o nejvyšším zjevení, které je aristokratické ve své formě a lidové ve svém obsahu, a proto je universální. Pravoslavné ikony Bohorodice a Krista mohou dokonce zjemnit i přísnost gotické katedrály, jak jsem to viděl v katedrále Westminsterského opatství v Londýně.

Srdce každého člověka se celou silou upíná k bohatství obsahu ikon Bohorodice s Dítětem a současně ikony Boží moudrosti, která se nachází v mimozemských prostorách vyplněných hvězdami a poukazuje na Její kosmický význam. Je to obraz, který skutečně musí najít odezvu ve všech lidských srdcích na všech cestách strastiplného pozemského lidského života a je beze zbytku za všech okolností srozumitelný. Čistá Panna, jejímž symbolem jsou tři hvězdy, dvě na prsou a jedna na čele, na věčném trůně s Dítětem v náručí nás vede do nebe. Naší jedinou nadějí je víra, se kterou se obracíme na Bohorodici: „Pod ochranu Tvou se utíkáme, Bohorodice, Panno…."

Existoval někdy symbol, který by byl více prosycen sociálním cítěním, než Bohorodice s Ježíšem, symbol, který musí nutně oslovit každého?

Skutečně nikdy žádnou ideu neprožívalo lidstvo čistěji, hlouběji, přirozeněji a láskyplněji než ideu Boha zobrazenou v mateřství a v Matce, která se přimlouvá za nás u Boha Otce a u svého Syna. Odpovídá to našemu biologickému myšlení a našim tužbám, které jsou dnes stejně velké jako před tisíci lety, kdy naše národy přijaly křesťanství. My se chceme, tak jako kdysi naši předkové, uchýlit ke svátosti, kde jsou kořeny našeho bytí, do bezpečného lůna mateřství, kam se chceme podvědomě vrátit a zaujmout polohu ještě nenarozeného dítěte, jak to bezděčně činíme ve spánku.

Skláníme se s úctou před nikdy neuvadajícím symbolem mateřství. Odvracíme se od tzv. osvícenství, protože naše duše touží po mystice, po milosrdném pohledu Bohorodice, ze kterého vychází život a naděje. Panna porodila Syna, proto jsou její očí nekonečně hluboké a její duch je spojen s kosmickou Boží Moudrostí se Sofií, která formuje síly přírody. Oči Bohorodice prozrazují tajemství smyslu života a víru matky, což již samo o sobě je filozofií a náboženstvím. „A blahoslavená, Kteráž uvěřila; neboť splněno bude, což pověděno Jí od Pána". ( Luk1.45)

Pravoslaví oslavuje Bohorodici od dob císaře Theodosie II., kdy Všeobecný sněm v Efezu sněmu v r. 431 na Cyrilův popud, po odsouzení nestoriánství, dal Marii titul Bohorodice. Úcta k Bohorodici vychází z mystiky a navazuje na něco, co je možno nazvat sociální sofiologií lidských rodů.

Žijící ideu matky s dítětem potvrzuje nesčetné množství ikon Bohorodice a množství pravoslavných chrámů zasvěcených kultu Bohorodice, kde věřící oslavují Nejsvětější Pannu Marii a tuší, že ona ve svém lůně nosí také počátek šlechetnějšího rodu lidského.

Co více, ikona Bohorodice nás vede k Synu Božímu. Budoucí Matka Boží se svým uvedením do chrámu připravuje na svůj úkol daný Jí od Boha, a potom zasvěcuje lidskému rodu to nejcennější, svého syna. Není pochyb, že dokonale ví, že tak jako přijala mateřství, musí se sžít s myšlenkou nesmírné oběti. Ikona Bohorodice nás naléhavě vede ke Svaté Trojici, k Bohu, ke Kristu Spasiteli a k Svatému Duchu. Bohorodice – objekt zbožňování – rozprostírá ženskou něhu a lásku k Synu a k celému lidskému rodu. Toto je nejlidštější a nejpsychologičtější rys pravoslaví.

MUDr. Jiří Karpowicz

Ikona Narození

Důležitou úlohou ikony je zobrazit neviditelný vnitřní svět, viditelnými barvami ukázat duchovní smysl toho, co se děje s člověkem při setkání s Bohem. V této souvislosti můžeme o mnoha ikonografických námětech říci, že „přetvářejí" viditelnou skutečnost, aby obnovily její čistý smysl.

Ikona Narození

Abychom mohli pochopit neobyčejnost, neobvyklost ikonografického zobrazení „Kristova narození", musíme se nejprve zamyslet, jak by je bylo možné zobrazit „normálně" a „skutečně" .Vánoční pohlednice nám v první řadě nabízejí představu chléva s oslíkem a volkem s Matkou hledící s laskavostí a láskou na Synka.

Ale když se zahledíme na ikonu Narození, žádné, jak bychom řekli, přirozené, normální detaily na ní nenajdeme.

Na ikoně je nejnápadnější, že na ní není chlév. Není tu žádná dřevěná či hliněná stavba, není tu sláma, není tu žlab ani ovečky. Synek neleží v jeslích vytvořených lidskýma rukama, ale v jeskyni.

Proč v jeskyni? Protože se ikonopisec snaží ikonou předat smysl události, odpovědět na otázku, co to vše znamená pro nás lidi a pro naše spasení? Význam skutečnosti není pouze v tom, že se narodil Syn. Toto je neobyčejný Syn a narodil se podivuhodným způsobem. Smysl toho, co se stalo s Marií, nám předávají nejen „kroniky" Matouše a Lukáše, ale hlavně pozdější bohoslovecké svědectví Janovo: „A Slovo tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi, plné blahodati a pravdy". (Jn. 1, 14) Ve výše uvedeném citátu z Evangelia podle Jana je shrnut smysl Narození. To znamená, že se ikona Narození stane smysluplnější, když ji dáme do souvislosti nejen s vyprávěním Lukáše a Matouše, ale hlavně se svědectvím Jana Bohoslovce. Celý smysl Narození je Vtělení Boží. Vtělení Boha, zcela duchovní Bytosti, jež nikdy neměla ani sebetenčí tělo. A tak se „Slovo stalo tělem". Nadpozemské se sjednotilo s pozemským. „...přišlo k vám Království Boží". (Luk. 11,20) Jak sv. Evangelium popisuje toto Království a s čím je srovnává? „Království Boží vnitř vás jest", volá Spasitel (Luk. 17,21). A toto Království srovnává s pšeničným zrnem zasetým do země. A také s hořčičným zrnem zasetým na poli, s kvasem hozeným do těsta, s pokladem skrytým v poli, se sítí spuštěnou do moře (Mat. 13). Všechna tato podobenství mají společný rys: Království Boží proniklo stvořením. Těmito obrazy je odhalována hlavní myšlenka Nového zákona – Bůh se zjevil ve světě. Zeď hříchů a odcizení mezi člověkem a Bohem je zrušena. Nyní již chápeme symboliku jeskyně na ikoně Narození – jeskyně, to je obraz světa, v jehož nejhlubší hlubinu sestupuje Bůh. Podobně jako zrno vhozené na pole či kvas do těsta. Jeskyně – to je samé nitro země, střed materiálnosti. A na toto místo dobrovolně přichází Ten, o němž je řečeno: „Bůh je duch" (Jan. 4,24). Jeskyně má temné pozadí, tma je bez náznaku slunečního svitu. A v této tmě září bělost zavinovačky Novorozence. „Světlo ve tmě svítí a tma je neobjala". (Jan. 1,5) Světlo zazářilo a tma je nemohla uchvátit, uzavřít nebo nad ním zvítězit. Narození Božího syna mezi lidmi, příchod předvěčného Boha do našeho světa nepřevrátilo obvyklý řád věcí.Tvůrce nebe a země přišel na zem, avšak slunce zůstalo a hvězdy (kromě jedné) pokračovaly dál ve své cestě. Nebe se neroztrhlo a řeky se nevylily z koryt, lidé neoněměli úžasem a mystickým vytržením. „Zde je můj vyvolený služebník, kterého držím za ruku, můj vyvolený, v něm jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého Ducha, aby vyhlásil soud národům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy." Tak popsal přicházejícího Syna Božího prorok Isaijáš sedm století před nocí Narození. (Is. 42,1–3) Svět se prakticky nezměnil. Jeho oslepující tma ještě stále mnohým zakrývá oči, ale někteří již nacházejí cestu k betlémským jeslím... A kdosi bude hledat tuto cestu pouze proto, aby přinesl smrt novorozenému Králi.

Na ikoně je symbolika světla obzvlášť důležitá. Evangelium je plné světla, jeho obrazy a jazyk ikony se samozřejmě od jazyka Evangelia nemohou lišit. „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo, nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo". „Abys otvíral oči slepých, abys vyváděl vězně ze žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě". (Is. 9,2; 42,7) „Já jsem světlo světa, kdo Mne následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude míti světlo života." (J. ,12) „V Něm život byl a život byl světlo lidí." (Jan. 1,4) „Dokud jsem na světě, světlo jsem světa." (Jan. 9,5) A tak je Bůh ve světě světlem světa. Do Krista a mimo něj svět neměl a stále nemá tuto plnost Božího světla. Po Kristu se stal člověk jiným, než byl do jeho příchodu. Jeho přirozenost se změnila. Metafyzické proměny, od časů Adama znetvořující podobu člověka, byl člověk zbaven Vtělením Božím, Křížem a Padesátnicí. Nyní již Bůh nepřichází z dálky, spoza hor a mraků, ale hovoří k nám z našeho nitra, srdce. Prostě proto, že nyní již není pouze „Já jsem světlem světa" (Jan. 9,5), ale i „vy jste světlem světa" (Mat. 5,14). Nyní jsou i učedníci Kristovi, jeho věrní, ti, ve kterých On žije a koná, živým a viditelným zjevením Božím (epifanií), neboť v nich se zjevil Kristus (Gal. 4,19). „Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré a slaví Otce vašeho, Jenž jest v nebesích." (Mat. 5,16). Toto je ta duchovní výšina, na kterou je pravoslavný křesťan pozván. Nikoliv pouze věřit v Krista. Ne pouze konat dobré skutky (třeba i v Jeho jménu). Ale hlavně žít tak, aby při setkání s bližním skrze něj zřetelně prostupoval obraz Spasitele. Žít tak, aby lidé nakonec skrze jeho skutky oslavovali ne jej, ale Otce nebeského.

Jeden duchovní spisovatel řekl, že by se nikdo nikdy nestal monachem, pokud by nespatřil ve tváři jiného člověka zář Života věčného... To Světlo, které kdysi apoštoly osvítilo, nakonec dvanácti rybářům pokořilo říši vládnoucí světu. Podívejte se, jak těsně apoštolové svazují dobrý vnitřní stav ducha s úspěchy zvěstování Evangelia. „...napomínal všech, aby s upřímným srdcem trvali v Pánu, nebo byl muž dobrý a plný Ducha svatého a víry. I přibyl mnohý zástup Pánu." (Skut. ap. 11,23–24) „Já jsem oslaven v nich", praví Kristus o svých učednících (Jan. 17,10). „Já jsem Tě oslavil na zemi, dokonal jsem dílo, které jsi Mi dal, abych učinil", modlí se Kristus v předvečer svého utrpení. Sláva Kristova – je sláva Kříže. Spojení těchto dvou pohledů: slávy (vítězství) a kříže (utrpení) – bylo tím nejnepochopitelnějším v Kristově učení. „Tehdy (v předvečer Strastného týdne) přistoupila k Němu matka synů Zebedeových (apoštolů Jakuba a Jana) se syny svými, klaníc se a prosíc něco od Něho. On pak řekl jí: co chceš? Řekla Jemu: rci, aby tito dva synové moji seděli jeden po pravici Tvé a druhý po levici v Království Tvém. Odpovídaje pak Ježíš řekl: nevíte čeho prosíte. Můžete–li pít kalich, kterýž Já píti mám a křtem, jímž Já se křtím, křtěni býti?" (Mat. 20,20–22). Ve chvíli největšího oslavení Krista Spasitele a ve chvíli naplnění Jeho služby budou po jeho pravici a levici ukřižovaní lotři... Ale „Já slávu, kterou jsi dal Mně, dal jsem jim." (Jan. 17,22) A jestli se s nimi někdo chce stát nositelem Jeho slávy – tomu bude dána. Ale i s Jeho utrpením. „Kalich zajisté Můj píti budete, a křtem, jímž Já se křtím, křtěni budete." (Mat. 20,23). Víme, že pro první starozákonní knihy je velmi důležitý motiv rozdělení, ochraňující před smíšením. Izrael nesmí ztratit své poznání jediného Boha smíšením s pohany. Ale ke Kristu jsou pozváni všichni lidé – ať jsou jakéhokoli rodu. Jejich původ není důležitý. Důležité je povolání. Jsou připraveni následovat Krista a přijmout Jej jako svého jediného Pána? Pokud ano – „není Žid, ani Řek, není otrok, ani svobodný, není muž ani žena, nebo všichni vy jedno jste Kristu Ježíši" (Gal. 3,28). A tak se u jeslí Bohočlověka setkávají volek i osel. V církevní symbolice je to setkání Izraele s pohany.

V zobrazení Matky a Novorozence se spojují dva řády symbolů Božího Království. Hoch v jeskyni připomíná modlícímu se novozákonní obrazy Království Božího a Marie na úpatí hory nás přivádí ke starozákonním očekáváním tohoto Království.

Za připomenutí zvláště stojí, že Marie na ikoně nehledí na Mládence. Proč se tak stalo, je ve Vyznání víry vyjádřeno slovy „pro nás a pro naše spasení". Syn Boží přišel na zemi, aby člověku ulehčil životní trápení. Ale mučivé pochybnosti právě v tuto chvíli velmi znepokojují pozemského opatrovníka Kristova – Josefa – formálního Mariina manžela. Marie se narodila po dlouhých modlitbách a mnoha očekáváních svých rodičů. Stala se „vymodleným děťátkem". Marii, narozenou zázrakem Božím, se rozhodli její rodiče Jáchym a Anna zasvětit Bohu, a tak Marie vyrůstala při Jerusalémském chrámu. Když dorostla prahu dospívání, její rodiče zemřeli. Zákony rituální čistoty nepovolovaly dospívající dívce dál v Chrámu zůstat. Monastýry starozákonní svět neznal. Navíc společenské mínění a náboženství Izraele se velmi tvrdě stavělo k bezdětným lidem, zvláště k ženám a zvláště k těm z rodu Davidova, ke kterému patřila také Marie. Nikdo nevěděl, kdo má přivést na svět Mesiáše a možná právě ta dívka, která se nechce vdát a stát matkou, na další roky oddaluje radostný den Příchodu. Zákon předpisoval každé dívce se co nejdříve vdát. Ale u Marie se očekávalo, že její život je spojen ještě s něčím jiným, než bylo obyčejné manželství. Uprosila kněží, aby ji provdali pouze formálně. Odvedli ji z Chrámu a dali ji do opatrování starému vdovci, který již měl děti z prvního manželství a který přislíbil, že bude čistotu Panny ochraňovat (Josefovy děti se v Evangeliích nazývají „bratry Ježíšovými").

Josef se stal Mariiným „snoubencem". A právě na něho upírá Bohorodice svůj pohled na ikonách Narození. Josefem zmítají pochybnosti. Ví, že ve skutečnosti není Mariiným manželem. Ale to také znamená, že není otcem dítěte. Co dělat? Podle zákona žena, která porušila manželskou věrnost, musí být ukamenována. Vydat Marii soudu nebo ji tajně propustit ze svého domu, ať si žije dál, jak chce, a ukončit tak fiktivní manželství fiktivním rozvodem? Pozdější křesťanská etika povoluje pouze jeden důvod rozvodu – nevěrnost jednoho z manželů (ve velmi vzácných případech – při bezdětnosti manželství). Ale starozákonní zvyk povoloval obvyklý rozvod při dohodě obou manželů. A tak – co s Marií? Josef nakonec volí ten nejmírnější způsob rozchodu. „Josef pak muž Její, spravedlivý jsa, a nechtě Ji v lehkost uvésti, chtěl Ji tajně propustiti". (Mat. 1,19) Evangelium nám vypráví, že tyto pochybnosti přepadly Josefa již ve chvíli, kdy zjistil těhotenství své manželky. Evangelium nás zpravuje také o vyřešení těchto pochybností: „Když pak o tom přemýšlel, aj, Anděl Páně ukázal se jemu ve snách, řka: Josefe, synu Davidův, neboj se přijati Marii manželku svou, nebo což v Ní zrozeno jest, z Ducha Svatého jest". (Mat. 1,20)

Ikona Narození připomíná Josefův zápas, a proto Marie hledí na toho, komu prvnímu zvěst o tajuplném narození způsobila bolest.

Historicky, chronologicky vzato, pokušení Josefovo začalo dlouho před nocí Narození. Ale ikona spojuje různé události, aby podtrhla a zdůraznila neobvyklost a tajemství události, která se zde odehrává. To, co člověk nemůže rozumem domyslet, co se nevejde do žádných představ fyzických ani metafyzických, se stalo skutečností, nejdůležitější událostí stvoření.

Druhý zázrak, druhé rozřešení pochybnosti zobrazené na ikoně, je uvěření Salome. Jestliže motiv pochybností Josefových bývá zobrazován v levém dolním rohu ikony, pak uvěření Salome bývá naproti vpravo dole. Apokryfní „Prvoevangelium Jakobovo" vypráví, že Salome neuvěřila svědectví porodní báby o panenství Rodičky a omývajíc šestinedělku opovážila se sama prověřit neuvěřitelnou zprávu. Pro její nevíru jí ochrnula ruka. Pak, jako odpověď na prolité slzy pokání, Salome uslyšela: „zvedni svou ruku k Novorozenci, pochovej Ho a bude ti dáno spasení a radost", což Salome učinila. Na ikoně je ukázáno, jak Salome naleznuvší víru omývá Mládence. Na ikoně Narození je ještě řada obrazů, které pomáhají pochopit smysl Narození jako setkání Starého a Nového zákona. Lid Starého zákona – „Izrael těla" – je přítomen v obraze pastýřů. Národy, které přecházejí z pohanství ve stejný moment , míjíce tvrdost Starého zákona, jsou zde znázorněny v postavách perských mágů, kouzelníků. V křesťanském písemnictví často vidíme tyto pastýře a kouzelníky jako podobenství různých cest k jediné Pravdě – cesty víry a cestu rozumu .

Cesta pastýřů je přímější a kratší než cesta těch, kteří „zkoumáním chtějí najít Boha". Kouzelníci na ikoně jsou různého věku. Vpředu ukazuje na hvězdu ten nejmladší. To znamená, že Krista je možné najít a poklonit se Mu v každém věku. Ale je lepší učinit tak ne v „hodině dvanácté" svého života, ale v „té první".

Na ikoně Narození jsou také znázorněni andělé. Obvykle se na starých ikonách obrací jeden z nich tváří k nebi a druhý se sklání k pastýřům. To je vyjádření dvojí andělské služby. Jejich místa v oslavování Boha a zvěstování Boží vůle lidem.

Je zde shromážděno celé Stvoření, neboť toto je svátek a oslava jeho obnovení. Sv. archijerej Řehoř Bohoslovec napsal: „Narození není svátkem něčeho nového, ale obnovení". Příchodem Božím nebyl starý svět sežehnut, nebyl zničen ani zbaven svého smyslu a tvořen znovu. Dřívější svět je obnoven. „Vtělení Boží dává světu nový smysl, který je cílem a ospravedlněním jeho bytí a je zároveň počátkem jeho Proměnění. Proto je celé stvoření účastno tajemství narození Vykupitele. o. Andrej Kurajev

z ruštiny přeložil Boris

Žehnej Bože

Žalm 23

Sestra Věra, Věruška... Tak ji známe, na ni vzpomínáme a – ji vyhledáváme. Předesílám, že dlouholetý představený našeho katedrálního chrámu svatých Cyrila a Metoděje, dirigent, sbormistr a hudební skladatel Tomáš Jirák jí říkal Šurjev – což je obráceně Věruš.

Není snad nikoho mezi námi kdo by ji neznal a také kdo by se na ni nikdy neobrátil. Mohlo by se zdát, že Věruška a provozní aparát naší církve jedno jsou. Jistě teď víte, že tou, o níž se zmiňuji, je sestra Věra Topičová.

Jejím tatínkem byl ing. Petar Bradič, věrný pravoslavný a rodilý Srb, maminkou byla Češka Marie Sluhová. Do vínku jí tak byla dána nejen česká a jižní krása, ale také česká holubičí povaha a jugoslávský temperament. Vyrůstala vedle svých sester, starší Smiljany a mladší Dušanky. Tatínek želel, že neměl syna. Nicméně krása jeho trojlístku, jejich láska a nadání mu jeho nesplněné přání brzy vynahradily. Celá rodina ožívala jejich zpěvem, hudbou a zvonivou radostí. Věruška v sobě jakoby spojovala vážnost starší Smiljany a dětskou, hravou skotačivost Dušančinu. Smiljana se provdala do ciziny, Dušanka bohužel v mladičkém věku tragicky zesnula. Věruška, která dnes už jediná ze sester Bradičových žije, pochovala svou maminku a zatlačila oči drahému otci, jehož jsme vyprovodili na poslední cestě k věčnému Bohu... Věruška se provdala za dramaturga a režiséra Krátkého filmu Kristiana Topiče. Ani on – dnes již také zvěčnělý – není naší široké veřejnosti neznám, vzpomeňme jen na film Klíč.

Naše milá jubilantka v sobě záhy objevila neobyčejný dar, dar zpěvu. Tento dar byl vskutku neobyčejný – za své pouti kumštýřským životem jsem slyšel jen velmi, velmi málo tak dokonalých hlasů, včetně pěvkyň evropského i světového formátu.

Záhy se začala v tomto směru vzdělávat. Nejprve u prof. M. Fridricha, později u prof. AMU nár. umělce Zdeňka Otavy. Získala výbornou techniku, která spolu s krásou hlasu, schopností výrazu a jejím zjevem ji přímo předurčovala pro operní dráhu dramatické zpěvačky. Přesto tuto cestu nezvolila.

Od útlého dětství byla vedena k životu věřícího pravoslavného křesťana. Dospívala v době, kdy se u nás většina lidí, díky oficiální vládní politice, obracela k věřícímu křesťanu když ne přímo zády, tedy alespoň se značnými rozpaky. Přesto si zvolila životní dráhu ve službách církve. Dnes nám to může připadat třeba přirozené, tehdy to ovšem byl čin nevšední, statečný.

Církev rozhodně nelitovala, že přijala do svých řad takovou aktivní pracovnici. Aktivní v pravém smyslu slova. Jako účetní ER zaučila spolupracovníky ve vedení jednoduchého účetnictví, prováděla kontroly účetních výkazů a rozpočtů, předkládala je státní správě a rozdělovala státní příspěvek. Totéž pak prováděla i jako ekonomka MR a podílela se tak ekonomicky nejen na vydávání našeho časopisu, ale i časopisů Odkaz a Zapovid na Slovensku. Stala se pak tajemnicí MR a náměstkyní vedoucího ÚMR v českých zemích, pastorační asistentkou a v současnosti i žalmistkou.

Již v r. 1950 složila univerzitní zkoušku z anglického jazyka na Karlově universitě v Praze. Běžně mluví srbochorvatsky, rusky, anglicky i německy.

Je tedy nasnadě, že byla, při veškeré činnosti organizační, také činná jako tlumočnice při reprezentaci církve doma i v zahraničí. Zasadila se především o opravy našeho katedrálního chrámu, zrealizovala opravu jeho interiéru i exteriéru, elektrifikaci chrámu právě tak, jako o generální opravu exteriéru, interiéru včetně vzácných fresek v chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanech, zasadila se o truhlářské a řezbářské vybavení chrámu včetně skříní, lavic, vitrin pro ikony až po hromosvod, o zbudování domovní kaple Narození přesvaté Bohorodice v Mostě, o opravu památného dřevěného chrámu sv. Mikuláše v Jiráskových sadech v Hradci Králové, včetně nového stylového oplocení, o opravu interiéru a nový lustr chrámu Povýšení svatého Kříže v Táboře, o opravu farní budovy a plynofikaci chrámu sv. Petra a Pavla v Karlových Varech včetně zabezpečení ručně tkaných koberců, křišťálového lustru a intarzií v chrámovém podvorje. Tak bychom mohli jmenovat ještě chrám sv. Mikuláše v Horšovském Týně, vybavení farních domů, na prvém místě církevního domu v Praze 1, V jámě, monastýr Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově a památník sv. novomučedníka vladyky Gorazda v Hrubé Vrbce. Organizačně a administrativně se podílela na opravách farních objektů pravoslavných obcí v Rumburku, Frýdlantu v Čechách, v České Lípě, Pardubicích, Sokolově, Františkových Lázních a Liberci.

Pro jednoho člověka až příliš, příliš tvrdá práce, řeknete si. Ale naše setřička se podílela a podílí na humanitární činnosti pro země postižené válkou, živelnými pohromami. Navštěvovala postižené a nemocné lidi. Po její návštěvě nemocný (mluvím z vlastní zkušenosti) opravdu zapomněl na své strasti a alespoň na chvíli se zase ocitl ve světě zdravých a šťastných lidí.

Ještě na jednu okolnost vzpomínám. Žádný z těch, kterým obvykle říkáme bezdomovci a žádný z propuštěných vězňů, kteří se u ní zastavili, nikdy neodešel s prázdnou...

Věruščin krásný hlas jsme mohli obdivovat nejprve v chóru mladých, založeném dnes již zesnulým br. Tivadarem a mladou nadějnou zpěvačkou, sbormistryní a dirigentkou Boženkou Berounskou, dnes představenou katedrálního chrámového sboru. V tomto uměleckém tělese, jehož sólistkou Věruška je, zazněla v jejím podání řada stěžejních skladeb pravoslavné provenience. Za všechny vzpomeňme např. na Česnakovovo slavnostní staroslověnské „Anděl milostiplnou pozdravil" a na dokonalé vpravdě českým srdcem zpívané sólo v koledě „Tichá noc" v úpravě Tomáše Jiráka. Nade všechno je však třeba vzpomenout výrazově i technicky dokonalé interpretace 4. biblické písně Antonína Dvořáka „Hospodin jest můj pastýř", kterou pro sólo a sbor upravil námi vzpomínaný Tomáš Jirák. Kdo slyšel, určitě vzpomene a nezapomene. Tak jímavě zazpívaná snad nejznámější Dvořákova biblická píseň...

Věruščin hlas nezazněl jen u nás, také posluchači v Rusku, Jugoslávii, Německu a Švýcarsku jej mohli slyšet a obdivovat. Zpívala převážně písně Smetanovy a Dvořákovy.

Církev svou oddanou pracovnici vyznamenala řádem sv. Cyrila a Metoděje II. a III. stupně a patriarcha moskevský a celé Rusi Pimen jí propůjčil stříbrnou hvězdu řádu sv. Vladimíra za opravu chrámu v Karlových Varech.

Co ještě dodat? Snad jen přání mnohých a blahých let od Hospodina do dalšího života.

Až uslyšíte opět Věruščin hlas, až se spolu s ní pomodlíte tak procítěně zazpívanou modlitbu Páně „Otče náš", pomodlete se i za ni, aby jí i nám všem Bůh popřál ještě dlouho a dlouho se z tohoto hlasu radovat.

Čestmír Gorazd Kráčmar

Typikon bohoslužeb Pravoslavné církve

Abychom zachovali pravého ducha pravoslavných bohoslužeb (nebo se k němu vrátili), nestačí odmítat necitlivé reformy církevních modernistů přejících si nahradit inspirovaný standard církevního typikonu „moderním minimem". Musíme mít jasnou představu o tom, co měli svatí Otcové na mysli, když inspirováni Svatým Duchem sestavovali k našemu prospěchu bohoslužby, totiž víru. Pouhé povrchní znalosti o bohoslužbách – jejich historii, rozdílech mezi řeckým a ruským typikonem atd. – jsou druhotné. Takové znalosti může mít jakýkoliv „odborník", ale to není to, co je dnes potřeba. Bohoslužby musí být duchovní potravou, kterou se živí víra pro věčný život. Vše ostatní je vůči tomuto cíli zanedbatelné. Situace pravoslavných křesťanů v moderním světě je příliš zoufalá na to, abychom si mohli dovolit přepych konat bohoslužby pouze „přesně". Je daleko lepší uvědomit si, jak vysokou úroveň Církev nabízí, a být „nepřesný", vytýkat si svou nedostatečnost, a přesto zpívat a modlit se k Bohu s láskou a horlivostí podle svých sil.

Nesmíme si falešně idealizovat současný stav bohoslužeb. Mnoho tradicionalisticky myslících hierarchů otevřeně mluvilo o nedostatcích našich řádných bohoslužeb a o potřebě přivádět je stále blíž k ideálu, který pro nás typikon zachovává. Zesnulý archiepiskop Averkij pronesl několik rázných a přiměřených poznámek týkajících se „vnitřní misie" Církve. Rozptýlil obecně vžité představy o tom, že pravoslavní křesťané nemohou konat žádné bohoslužby bez kněze. V takovém případě by se někdy věřící mohli ocitnout zcela bez pomoci a byli by „neschopni se modlit".

„Podle našeho typikonu mohou být všechny bohoslužby denního cyklu – netřeba připomínat, že mimo Božské liturgie a ostatních Tajin Církve – konány i osobou nevysvěcenou do kněžské hodnosti, jak bylo zcela obvyklé ve všech monastýrech, skitech a mezi poustevníky, v jejichž středu nebyl jeromonach. Do nedávna bychom to mohli spatřit na Podkarpatské Rusi, proslulé vysokou zbožností obyvatelstva. Po dobu nemoci nebo nepřítomnosti kněze věřící sami četli a zpívali všenoční bdění, jitřní, hodinky, večerní, modlitby před spaním.

V žádném případě na tom nenalezneme nic, co by zasloužilo pokárání. Vždyť samotné texty předvídají takovou možnost, např. poznámkou, se kterou se často setkáváme: „Je-li přítomen kněz, říká: ,Blahoslaven Bůh náš...´ Není–li přítomen, řekni s dojetím: ,Na přímluvy svatých Otců našich, Pane Ježíši Kriste, Bože náš, smiluj se nad námi. Amen´. Dále následuje úplný pořádek bohoslužby, s výjimkou ektenií a kněžských ohlasů. Místo delších ektenií se čte: „Hospodi pomiluj" dvanáctkrát, místo malé ektenie pak „Hospodi pomiluj" třikrát.

Veřejné modlitby křesťany pevně stmelují jako žádné jiné. Je proto nezbytné doporučit věřícím ve všech farnostech bez kněze, kteří se o nedělích a svátcích scházejí v chrámu či dokonce po domech, aby spolu konali takové modlitby podle ustanoveného řádu bohoslužeb."

Tento postup, který, stejně jako mnoho jiného, náleží nejlepší tradici pravoslavné Církve, se dnes stal natolik výjimečným jevem, že se zdá být novotou. Přesto je praktikován v některých farnostech i v soukromých domech. Mohl by se rozšířit ve farnostech, které z nějakého důvodu přišly o kněze, nebo, je tak malá, že by ho nemohla uživit. Uplatnil by se u malých společenství, ještě nezformovaných ve farnosti, která mají daleko do nejbližšího chrámu, nebo pro osamocenou rodinu, která nemůže navštěvovat chrám každou neděli či svátek.

Skutečně, tato praxe by se mohla stát na mnoha místech jedinou odpovědí na problém, jak udržet tradici církevních bohoslužeb živou, zvláště u rozptýlených stádcí, která jsou často daleko od organizované farnosti s knězem, nebo v misijních skupinách pravoslavných křesťanů.

Je lepší se učit způsobu jak vést takové bohoslužby od těch, kteří je tak podle psané i ústní tradice Církve již konají. Ale i když chybí takové vedení, tak každý pravoslavný laik, který se nemůže účastnit církevních bohoslužeb, může mnoho prospěšného odvodit ze čtení některé jednodušší bohoslužby spíše než z pouhého čtení ranních a večerních modliteb. Může číst některou z hodinek (1., 3., a 6. hodinku ráno, 9. hodinku odpoledne), které s výjimkou troparů a kondaků nemají proměnlivé části a o velkém svátku může číst příslušné stichiry nebo číst kathismy určené pro daný den.

V Rusku se večerní a jitřní, popřípadě všenoční bdění slouží ve farních chrámech denně, což je beze vší pochyby norma, již musí být pravoslavná praxe dneška poměřována. Bohoslužby nedělní a sváteční a předvečery těchto dní jsou úplným minimem církevního života, bez něhož by pravoslavná zbožnost prostě nemohla být zachována a chráněna. Tyto dny musí být prožity svatě. Zbylo jen několik farností a domácností, kde je v neděli odpoledne pravidelně zpíván akathist, ale starý ruský zbožný zvyk, shromáždit se v neděli nebo ve svátek ke zpívání zbožných písní nebo žalmů, byl téměř pohlcen tempem moderního života. A kolik pravoslavných křesťanů se v předvečer svátku připravuje a věnuje se všenočnímu bdění a modlitbám namísto světských zábav! Přísným pravidlem archiepiskopa Joanna (Maximoviče) bylo nedovolit v žádném případě nikomu, kdo v sobotu večer navštívil večírek nebo jinou světskou zábavu (i když předtím navštívil večerní, aby „splnil své povinnosti"), účastnit se nedělních bohoslužeb. Jak vystřízlivěli oni Rusové, které vladyka nalezl, když „zašel" na halloweenský ples v předvečer kanonizace svatého Jana Kronštadtského v roce 1964 a svým nepozemským pohledem je usvědčil z bezbožnosti.

Skutečnost, jak dalece nenaplňujeme ideální (tj. normální) pravoslavný život a zvyky, by pro nás měla být důvodem nikoliv ke ztrátě odvahy, ale spíše by nás v dnešních velmi zneklidňujících podmínkách moderního života měla vést k tomuto ideálu. Především bychom měli vědět, že tento ideál je velice reálný a nepožaduje po nás ohromné úsilí, které by bylo nad naše síly, ani dosažení nějakých exaltovaných „duchovních" stavů, bez kterých se někteří neodvažují opěvovat a velebit Boha. Jednou z příčin, která brání širšímu užívání pravoslavných bohoslužeb denního cyklu, je přítomnost jistých dualistických omylů, které se vkradly do myšlení pravoslavných křesťanů, totiž, že být pravoslavným křesťanem je cosi abstraktně „spirituálního", kdežto v každodenním životě je pravoslavný křesťan jako kdokoli jiný. Naopak! Svatí Otcové nás jasně učí, že pravý křesťan je odlišný od ostatních jak vnitřně, tak viditelně. Jedno je výrazem druhého. Svatý Makarij učí: „Křesťané mají svůj vlastní svět, vlastní způsob života, vlastní rozum, vlastní způsob vyjadřování a jednání, který je odlišný od světa, způsobu života, myšlení a jednání lidí tohoto světa. Křesťané jsou jedna strana a ti, kteří milují svět, úplně jiná, mezi jedním a druhým leží veliký předěl... Takže mysl a rozum křesťana jsou stále zaměstnány přemítáním o nebeském, zří věčné dobré věci skrze společenství a účastenství Svatého Ducha. A právě v Jeho činnosti a moci jim je umožněno stát se dětmi Božími... (to je především)obnovou myšlení, ztišením myšlenek, láskou a nebeskou oddaností Hospodinu, který své nové stvoření – křesťany – odlišuje od ostatních lidí ve světě... (A tak)mají křesťané jiný svět, jinou stravu, odlišné oblečení, jiné radosti, jiné společenství, odlišný způsob myšlení – protože jsou lepší než všichni ostatní lidé".

Pro lidi, kteří žijí ve světě a jsou ovládáni péčí o život, velké asketické úsilí nepřichází v úvahu. Jak je potom pro ně důležité získat maximum výhod tohoto oživujícího a inspirujícího úsilí, které svatá Církev nabízí jejich pokoušeným duším – denní cyklus modliteb. Dokonce i malá účast na tomto životě, jestliže je pravidelná, je vždy schopná učinit pravoslavného křesťana odlišným od ostatních lidí, zpřístupňujíc mu zvláštní způsob myšlení a cítění, které je životem Církve Kristovy na zemi.

Je vskutku zahanbující a potupné, že dovolujeme, aby naše chrámy zůstávaly s výjimkou víkendů a velkých svátků (někdy ani to ne) zavřené a prázdné. Lenost části duchovenstva a laiků vůči bohoslužbám je odsouzeníhodná. Klidně jsme zaneprázdněni sebou, neužitečným tlacháním a neustálým štvaním se za věcmi tohoto světa, ale stěžujeme si, když stojíme dvě hodiny v chrámu. Kéž Hospodin osvítí naše srdce, která jsou prázdná a studená jako naše chrámy, a pomůže nám tak, abychom uslyšeli Jeho tichý hlas, volající nás k Jeho oslavování. Nic není důležitějšího než spása našich nesmrtelných duší.

přeložil o. Patrik

Na svém pravidelném zasedání dne 19. září v Olomouci za předsednictví eparchiálního archijereje vladyky Simeona se Eparchiální rada olomoucko-brněnské eparchie usnesla svolat řádné Eparchiální shromáždění, jak předpisuje naše církevní ústava, a to na svátek svatého Rostislava, knížete velkomoravského, v pondělí dne 28. října 2002 do Olomouce.

V uvedený den se sjeli delegáti a duchovenstvo z církevních obcí a monastýrů do Olomouce, aby s pomocí Boží rokovali o důležitých otázkách našeho církevního života. Předkládáme naší církevní veřejnosti zprávu o tomto jednání podle zápisu.

Zápis z eparchiálního shromáždění

Před zasedáním byla v 8 hodin sloužena sv. liturgie a poté panychida za oběti teroristického útoku v Moskvě. Bohoslužebná část byla ukončena promluvou přeosvíceného vladyky Simeona o významu kanonizace svatého knížete Rostislava velkomoravského.

Zasedání eparchiálního shromáždění bylo zahájeno zpěvem troparu k sv. Rostislavu a úvodním slovem vladyky Simeona. Delegátů s volebním hlasem bylo na začátku zasedání zaregistováno 53. Jako host se zúčastnil kancléř metropolitní rady o. prot. JUDr. Václav Míšek, uvítaný vladykou. Program shromáždění, přednesený o. prot. Pavlem Alšem, byl jednomyslně schválen a jako místopředsedu, který dále řídil jednání, delegáti zvolili br. Marka Novotného, člena eparchiální rady, jako zapisovatele o. prot. RNDr. Petra Nováka a br. Mgr. Petra Balcárka, PhDr., skrutátory hlasů br. Jana Palutku z Olbramovic a sestru Elenu Rollerovou z Ostravy.

Následovala zpráva eparchiálního archijereje o životě naší církve v olomoucko-brněnské eparchii za poslední tři roky. Zpráva se zveřejňuje v eparchiálním věstníku Sůl země.

Zpráva eparchiálního revizora, br. Jana Matouška o hospodaření v olomoucko-brněnské eparchii, byla schválena jednomyslně, poté co byla vysvětlena námitka duchovního správce olomoucké církevní obce. Po zprávě revizora přednesl zprávu o hospodaření eparchie ředitel úřadu Eparchiální rady, prot. Pavel Aleš. Uvedl jednotlivé kapitoly příjmových a výdajových položek, vysvětlil splácení dluhů firmě za rekonstrukci a opravy našeho ústředí v Olomouci a městu Olomouc (částky jsou hrazeny z pronajímaných ploch v domě ER) s plánovanými výdaji, schválenými eparchiální radou, a skutečností, jakou se podílejí jednotlivé církevní obce na finanční pomoci ústředí nejen našeho olomouckého, ale i ústředí metropolitní rady v Praze. Jde o tzv. dobrovolný přípěvek od věřících církevních obcí, který tradičně nazýváme „církevní daň". Z obdržené částky od církevních obcí z něho Eparchiální rada odevzdává 50% metropolitní radě v Praze. V roce 2001 činila vybraná částka církevní daně v eparchii cca 16.000 Kč. Odvod církevní daně v letošním roce je zatím velmi nízký, takže církevní obce jsou vyzvány, aby povinnosti vůči ústředí svědomitě do konce roku splnily. Zpráva o. ředitele byla schválena. Ke zprávě vznesl dotaz o. diakon F. Jarečný, proč na mzdách duchovních bylo vyplaceno méně, než činila státní dotace pro tuto kapitolu. Ředitel úřadu ER vysvětlil, že všechny plánované a obdržené prostředky nelze za určitých okolností (například při snížení počtu pracovníků oproti plánovanému předpokladu nebo v průběhu roku nebo v důsledku nemocnosti) vyčerpat a církevní ústředí je povinno ze zákona je vrátit poskytovateli. Poukaz na praxi církevního ústředí v Prešově není podle o. Alše validní. Rovněž poukaz o. prot.C. Popesca, že duchovní jiných církví jsou lépe honorováni než naši, by bylo třeba posuzovat případ od případu a obecně formulovaný názor není směrodatný. Prot. P. Aleš objasnil eparchiálnímu shromáždění principy platné v našem státě pro vyplácení duchovních. Příjmy duchovních od církevních obcí k zákonnému platu jsou interní věcí jednotlivých církví nebo církevních obcí, ale z hlediska státních platů platí pro všechny státně uznané církve a náboženské společnosti stejné podmínky podle charakteru jednotlivých subjektů. V diskusi k církevní dani připomněl o. Josef Fejsák (Brno), co bylo již dříve v olomoucko-brněnské eparchii schváleno, totiž, že tzv. „církevní daň", jak nazýváme tradičně roční dar – příspěvek od všech věřících v jednotlivých obcích, je dobrovolný; církevní obec si ponechává z něho polovinu a druhou odevzdává ústředí, ale odevzdaná částka ústředí nemá být nižší než 500 korun za rok. Vybraných 50% církevní daně si církevní obec ponechává pro své potřeby, ne však na podporu duchovních. Br. Em. Lang (Chudobín) navrhl zveřejnit v církevním tisku (Hlas pravoslaví, Sůl země) výsledky odvodu církevní daně z celé eparchie a zprávu o hospodaření. Zdůraznil, že ústředí jisté prostředky pro své hospodaření mít musí a apeloval na duchovní, kteří jsou zodpovědni za odvádění církevní daně, aby své povinnosti nezanedbávali. O. Alexander Novák (Znojmo) reagoval na podnět br. Langa upozorněním, že odvádění církevní daně je pouze částečným a izolovaným pohledem na hospodaření církevních obcí a nedává úplný vhled do jejich příjmů a výdajů. Vladyka Simeon poukázal na to, aby vybrané prostředky v rámci tzv. církevní daně byly striktně odlišovány od ostatních příjmů církevní obce a aby jejich intence byla duchovními lépe osvětlována. Podpořil návrh br. E. Langa zveřejnit výsledky odvodu církevní daně.

Osmým bodem programu byla doplňovací volba náhradníka Eparchiálního duchovního soudu (EDS, respektive „komise pro zkoumání kanonických přestupků") olomoucko-brněnská eparchie. V úvodu k tomuto bodu o. Petr Novák (Olomouc) informoval, že v čele této komise ze zdravotních důvodů již nemůže stát o. mitroforní protojerej ThDr. Miroslav Mužík, odborník na kanonické právo a všeobecně mezi duchovními uznáváná autorita. Eparchiální shromáždění stojí před úkolem najít ve středu duchovních erudovaného a všeobecně způsobilého náhradníka pro tento orgán. Vladyka Simeon vyjádřil svůj záměr celý duchovní soud zrekonstruovat, vyjádřil lítost, že EDS ztratil velkou oporu v osobě o. prot. M. Mužíka, a současně i názor, že o. Jan Janko bude platným řádným členem EDS. Eparchiální shromáždění navrhlo ze svého středu tři duchovní otce jako kandidáty volby náhradníka EDS: O. Stehlíka (Kroměříž), C. Popescu (Dolní Kounice) a P. Tabáka (Šumperk), kteří se představili. Bylo rozhodnuto volit aklamací. O. Patrik Tabák se vzdal kandidatury ve prospěch dvou starších kandidátů. V prvním kole nezískal žádný z kandidátů potřebnou dvoutřetinovou většinu hlasů. Ve druhém byl zvolen o. MUDr. Ondřej F. Stehlík prostou většinou 45 hlasů.

Shromáždění vzalo na vědomí rezignaci dosavadního revizora ER br. Jana Matouška a poděkovalo mu ústy o. ředitele úřadu ER za dlouholetou obětavou činnost. Eparchiální rada navrhla pro další období k volbě za členy revizní komise sestru Světlanu Zaviškovou (Olbramovice), sestru Soňu Vrzalovou (Kroměříž) a jako náhradníka o. Ing. Petra Klokočku (Zlín), který však kandidaturu nepřijal a místo něho byl navržen o. JUDr. František Rodr. O kandidátech bylo hlasováno jednotlivě a všichni získali potřebnou dvoutřetinovou většinu hlasů. Náhradníkem eparchiální revizní komise byl zvolen o. Jan Langr (Uničov).

Nato se konal podle Ústavy naší církve slavnostní slib zvolených.

Po krátké přestávce jsme pokračovali v 11. bodě programu, jímž byly návrhy a připomínky k současnému stavu života církve a výhledech do budoucnosti.

Jako první vystoupil o. RNDr. Petr Novák (Olomouc) s návrhem, aby se eparchiální shromáždění zamyslelo nad současným stavem v našich církevních obcích, který je dán zněním naší Ústavy, kde je sloučena duchovní a hospodářská zodpovědnost v osobě pouze duchovních správců, a aby doporučilo předsněmovní komisi budoucího místního sněmu rozdělit opět tuto jurisdikci předáním spoluzodpovědnosti za hospodářské věci i volenému zástupci věřících v radě církevní obce – starostovi (dřívějšímu předsedovi sboru starších). K návrhu se rozpředla živá diskuse, v níž o. Josef Fejsák (Brno) podpořil návrh o. Petra Nováka a poukázal na to, že v naší církvi dnes v hospodářské zodpovědnosti ztratil smysl pojem církevní obce, neboť přijal římskokatolický model kněze s jedinou zodpovědností za vedení celého chrámu. Vyzval, aby starostům byla vrácena taková role, jakou měli v církvi podle dřívějších znění církevní ústavy předsedové sboru starších. Vladyka Simeon vysvětlil delegátům, že k tomuto posunu v naší Ústavě z r. 1999 došlo s ohledem na situaci církevních obcí na Slovensku v posledních letech, které čelily tlaku uniatů, usilujících o majetky, a vyslovil podporu názoru o. Josefa Fejsáka s tím, abychom si odhlasovali jakýsi doplněk k Ústavě, který by pro Moravu rozdělil kompetence v této věci. K tomuto návrhu o. Jan Baudiš (Jihlava) zdůraznil skutečnost, že musíme problémy řešit ústavně a až do rozhodnutí sněmu musejí zůstat ústavní principy všem drahé a uznávané. K předcházejícím postojům vyjádřil námitky br. E. Lang, který vyzval kněze, aby se nevyzouvali ze zodpovědnosti za své farnosti. V církevních obcích existují mnohdy jen dva či tři věřící laikové, kteří jsou ochotni dnes nést hmotné starosti a zodpovědnost. Upozornil na to, že např. ve školství nesou ředitelé zodpovědnost i za hospodářský chod školy, ve svém rozhodování se však opírají o rady odborníků. Označil snahu přesunout hospodářskou zodpovědnost na věřící vzhledem k faktickému stavu našich církevních obcí za iluzorní. O. prot. Pavel Aleš postupně osvětlil tento problém z historické perspektivy. Podle jeho názoru se jím zabývala již apoštolská obec v prvotní jeruzalémské církvi, jak je známo ze Skutků apoštolských. Samotní svatí apoštolé navrhli církvi rozdělení funkcí a tím zároveň vyzvali všechny věřící k dělbě činnosti a zodpovědnosti za dílo spásy (modlitba a zvěstování slova Božího náleží především apoštolům, avšak péče „o stoly" zvoleným diákonům). Tento princip platil v církvi v té či oné podobě vždy, i když nastávaly občas výkyvy – buď na stranu duchovenstva (klerikalismus) nebo na stranu přehnaných aspirací laiků. Sv. vladyka Gorazd dal ve své ústavě široký prostor zástupcům věřících ve farních i ústředních orgánech církve. Návrh o. Petra Nováka se pokusili formulovat o. Pavel Aleš, o. Petr Novák, prot. Ján Kačkoš a vladyka Simeon a z jejich nárhů vzešlo usnesení č. 2

Další podněty: o. Ján Kačkoš žádal aktualizaci církevních schematismů. Ty budou aktualizovány v našem novém církevním Kalendáři – Ročence 2003 a tudíž kontakty na duchovní a jejich dosažitelnost budou zajištěny. O. Lukáš Nešpor (Jaroslavice) se zabýval otázkou „tajnosti" jednání eparchiálního shromáždění, což považuje za nesmysl, neboť naopak cítí nutnost informovat věřící v církevní obci, zvláště když některé body zasedání mají být publikovány v tisku. Zřejmě došlo k nepochopení. Jednání církevních orgánů nejsou tajná, ale neveřejná, zúčastňují se jich volení delegáti a pozvaní hosté a výsledky jejich práce – usnesení – se zveřejňují, jak předpisuje naše Ústava, v dané eparchii a zasílají se Metropolitní radě a Posvátnému synodu. Výjimku ve zveřejňování tvoří usnesení vyžadující utajení. Prot. Alexander Novák se vrátil k tématu zodpovědnosti za církevní majetek a zdůraznil, že vlastnictví majetku se odvíjí od církevních obcí a eparchií. Není to tedy majetek patřící ústředí naší církve v Praze, respektive jím nemůže volně disponovat ani Metropolitní rada ani její statutární orgán. Základem církevního života je církevní obec.

O. Ing Petr Klokočka požádal vladyku Simeona, aby informoval eparchiální shromáždění ve věci volby vikárního biskupa v olomoucko-brněnské eparchii.

Vladyka Simeon konstatoval, že Eparchiální rada olomoucko-brněnské eparchie navrhla jako kandidáta na biskupa vikáře pro naši eparchii igumena Kyrilla. Posvátný synod biskupů je však povinnen posoudit ještě předtím, než je kandidát představen k volbě na eparchiálním shromáždění, jeho kanonickou způsobilost. V současnosti je třeba dát Posvátnému synodu čas k pečlivému prozkoumávání a konečnému rozhodnutí v této otázce. Volba vikárního biskupa, a to nejen v naší eparchii, by odlehčila povinnostem eparchiálních biskupů, proto vladyka sám před časem navrhl Posvátnému synodu, aby jako vhodného kandidáta přijal jeho návrh podpořený naší Eparchiální radou. Posvátný synod však již před rokem dospěl k doporučení, aby ve výběru kandidátů biskupské hodnosti byli upřednostňováni kandidáti z domácích řad. Takovému požadavku vyhovuje dnes v olomoucko-brněnské eparchii pouze jeden kandidát, jenž však ještě nedosahuje patřičného kanonického věku. Proto se Posvátný synod zabývá nadále touto otázkou. Z důvodu zkoumání dané otázky byla volba biskupa vikáře stažena z původního programu našeho shromáždění připraveného Eparchiální radou.

Po následné delší diskusi na toto téma bylo zjištěno, že pro pokročilý čas opustili jednání někteří delegáti ze vzdálených míst a shromáždění není již schopno činit validní rozhodnutí. Eparchiální shromáždění se proto spokojilo s vyjádřením přání, aby se kandidát hodnosti eparchiálního biskupa vikáře osobně setkal s Jeho Blažeností vladykou metropolitou a aby duchovní osvětlili Posvátnému synodu pozice tohoto eparchiálního shromáždění, které vzalo se synovskou pokorou na vědomí zprávu našeho eparchiálního biskupa o probíhajícím zkoumání kanonické způsobilosti kandidáta o. igumena Kyrilla (Greena), klerika naší olomoucko-brněnské eparchie, jehož nevnímáme jako cizince. Eparchiální shromáždění toužebně očekává od Posvátného synodu konečné kladné vyjádření.

V závěrečném slově vladyka Simeon poděkoval delegátům za klidný průběh jednání, které mělo pracovní povahu. Vyjádřil přesvědčení, že toto eparchiální shromáždění bude samo o sobě přínosem k našemu společnému církevnímu dílu, a přání, aby láska všech k církvi rostla. Zasedání bylo ukončeno modlitbou ve 14.45 hod.

Sestaveno podle zápisů o. prot. RNDr. Petra Nováka a br. Mgr.Petra Balcárka, PhDr.

Usnesení eparchiálního shromáždění v Olomouci

Usnesení č. 1:

Návrh zveřejnit výsledky odvodů církevní daně byl eparchiálním shromážděním přijat většinou 49 hlasů. Zpráva o. prot. Pav
la Alše o hospodaření eparchie byla přijata většinou 47 hlasů. Jednomyslně se schvaluje (na návrh sestry Růženy G. Prachařové), aby zpráva vladyky Simeona o stavu eparchie byla zveřejněna v církevním tisku.

Usnesení č. 2:

Eparchiální shromáždění doporučuje Posvátnému synodu biskupů a církevních obcí předsněmovním komisím budoucího místního sněmu naší církve, aby po zkušenostech posledního období z moravských církevních obcí navrátili Ústavu pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku k původní praxi spoluzodpovědnosti a spolurozhodování starostů církevních obcí v hospodářských záležitostech. Eparchiální shromáždění doporučuje rozšíření hospodářské pravomoci a zodpovědnosti rad církevních obcí.

Z programu archiepiskopa Kryštofa:

1. 1. 2003 s Boží pomocí vykoná sv. archijerejskou liturgii s díkůvzdáním v pražském katedrálním chrámu sv.Cyrila a Metoděje v Praze 2, Resslově ul. v 9.30 hod.

Dále na základě osobního přání vladyky archiepiskopa Kryštofa budou jeho program uveřejňovat internetové stránky pražské eparchie – www.pravoslavnacirkev.cz – a chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze 3, na Olšanech: www.pravoslavi.cz/olsany. Vladyka se tak rozhodl, aby bylo v našem časopisu více prostoru pro duchovní čtení a zprávy ze života církevních obcí. Program bohoslužeb a pastýřských návštěv, které zamýšlí vykonat, všem zájemcům sdělí také pracovníci církevního ústředí na telefonu: 224 315 015 nebo na dotaz na e-mailové adrese: christofor.cz@worldonline.cz

redakce

Pravoslavná církevní obec ve Vilémově, monastýr Zesnutí přesvaté Bohorodice a Pravoslavná akademie srdečně zvou na 6. ledna 2003 pravoslavné věřící, jejich přátele a spoluobčany na již tradiční pěší pouť k Froňkově studánce. Oslava svátku Zjevení Páně spojeného s poutí a svěcením vody bude zahájena sv. liturgií v monastýrské kapli sv. Mikuláše v 8.00 hodin.

Vilémov

Ve dnech 4. srpna až 5. října 2002 pořádala Pravoslavná akademie Vilémov ve spolupráci se Světovou radou církví již tradiční jazykový kurz angličtiny pro pracovníky církví a církevních organizací ze střední a východní Evropy. Kurzu se letos účastnilo celkem 16 účastníků z Běloruska, Ruska, Estonska, Maďarska, Polska, Rumunska, Slovenska a České republiky, kteří se učili anglicky ve dvou skupinách pod vedením lektorů z USA, Skotska, Anglie a Jižní Afriky. V rámci odpoledního programu vyučoval o. prof. Kyrill Green. Za naši církev se kurzu účastnil o. ThDr. Libor Halík, za Pravoslavnou akademii Vilémov bratr Ondřej Lakomý

Účastníci kurzu na návštěvě u Jeho Vysokopřeosvícenosti vl. Kryštofa

Vilémov

Ve dnech 7. až 26. října 2002 požádala Pravoslavná akademie Vilémov již druhý ročník ekologického kurzu pro pracovníky církví. Letos se kurzu účastnili studenti z Ruska, Estonska, Bulharska, Slovenska a České republiky. Přednášky a workshopy se zaměřili jak na teologické a filozofické otázky vztahu křesťanů ke stvořenému světu, tak na praktické otázky křesťanského životního stylu i možnosti realizace ekologických projektů v rámci církví.

Po božské liturgii v kolínském chrámu sv. Jana Křtitele

Pouť ke svaté Ludmile a ke sv. Václavovi

Pouť k sv. Ludmile v Tetíně.

Dne 29. 9. 2002 v neděli byla uskutečněna pouť ke sv. Ludmile do Tetína, na místo, kde byla česká kněžna zavražděna. Na místě vraždy sv. Ludmily jsme přečetli akathist a pomodlili se k naší svaté přímluvkyni u Boha. Počasí se nám vydařilo a tak jsme prožili společně krásný den. Sešlo se nás 14 poutníků z celých Čech. Češi, Srbové, Rusové, Ukrajinci a Gruzíni. Děkujeme našemu Hospodinu a sv. Ludmile za seslanou milost, která nás celou pouť provázela.

V sobotu 12. října 2002 jsme se sešli na pouti ke sv. Václavu do Staré Boleslavi. Duchovního vedení pouti se ujal o. Erast Raptsun z Chomutova, jemuž tímto velmi děkujeme. Sešlo se nás celkem 11 poutníků různých národností a společně jsme prožili opět velkou duchovní radost.

Dejan Randjelovič, president Besedy pravoslavné mládeže

Dětem

Izák se žení

Ve stosedmadvaceti letech zemřela v Karjat–arbě v Chebrónu Izákovi maminka Sára. Žila tak dlouho a celá rodina včetně otroků si zvykla na její trvalou péči. Její smrt přinesla nejen žal, ale i starosti. Kde ji pohřbím? – ptá se sám sebe Abraham – vždyť v této zemi, kde žiji déle než půl století, mi oficiálně nepatří ani místečko na jediný hrob.

V zemi, kterou mu Hospodin zaslíbil, Abraham nežil sám. V té hornaté krajině jižní Palestiny žili Chetejci, národ příbuzný Řekům, jenž kdysi na předním Východě vytvořil mocnou říši. Domnívám se, že jde o národ, jehož jazyk a písmo rozluštil náš profesor Hrozný z Karlovy univerzity. Pole s jeskyní jménem Makpela, které si Abraham vyhlédl za hrob pro Sáru, patřilo Chetejci Efrónovi synu Sócharovu. K němu se Abraham obrátil s prosbou o prodej tohoto pole.

Chetejci si Abrahama velice vážili pro jeho mravnost a spravedlnost. Efrón chtěl pole Abrahamovi darovat a prohlásil, že si bude považovat za čest a radost, jestliže je Abraham přijme, ale ten trval na koupi. Nechtěl být dlužníkem svých sousedů. Efrón nakonec přijal Abrahamem nabízených 400 šekelů, což byla cena asi 3.200 gramů stříbra a Abraham s Izákem do jeskyně již na vlastním pozemku pohřbili Sáru se vší úctou a slavnostností.

Další starostí bylo, kdo bude po Sáře hospodyní v této rodině. Kdo vyplní prázdnotu, která se její smrtí otevřela. Bylo třeba, aby se Izák oženil. Měl již léta. Abraham o tom přemýšlel a došel k názoru, že by nebylo dobré, aby si Izák vzal děvče z místních obyvatel. Jejich náboženské a mravní zásady byly příliš odlišné od těch, kterými žil Abraham a jeho rodina. Svěřil tuto záležitost svému služebníku nad služebníky Eliezerovi: „Vlož ruku do mého klína a přísahej mi, že nebudeš hledat nevěstu pro Izáka mezi místními děvčaty, ale vypravíš se do domu mého bratra Náchora a tam se poohlédneš po vhodné nevěstě. Teprve kdybys neuspěl, jednej podle svého".

A tak Eliezer vybral z Abrahamova majetku hromadu dárků, jaké se nosí nevěstám a jejich rodičům, naložil to spolu se zásobami na cestu na deset velbloudů, přibral potřebný počet sluhů pomocníků a vydal se na cestu, po které kdysi opačným směrem se ubíral jeho pán do zaslíbené země. Do Náchorova města dorazil jednoho večera, zrovna kdy ženy a dívky chodí ke studni pro vodu. U té studny se zastavil. Vždyť musel napojit velbloudy, odpočinout si a rozhodnout, co dále. Velice si přál splnit svůj úkol, ale jak? Jak poznat tu pravou? V úzkosti se obrací k Bohu s krátkou modlitbou:

„Hospodine, Bože mého pána Abrahama, dopřej mi to prosím a prokaž milosrdenství mému pánu. Hle, stojím nad pramenem a dcery mužů města vycházejí čerpat vodu. Dívce, která přijde, řeknu: ,Nakloň svůj džbán, abych se napil´. Odvětí–li: ,Jen pij, a také tvé velbloudy napojím´, předurčil jsi ji pro svého služebníka Izáka. Podle toho poznám, že jsi mému pánu prokázal milosrdenství".

Ještě modlitbu nedokončil, když se již splnila. Se džbánem přichází ke studni dívenka tak čistá a půvabná, že Eliezerovo srdce se naplnilo dojetím. Jako by ihned poznal, že to je ona. Než si to srovnal v hlavě, dívenka naplnila svůj džbán a postoupila své místo dalším. Jak odchází od studny, přiběhne jí naproti rozechvělý Eliezer: „Dej mi prosím doušek vody ze džbánu!" Odvětila: „Jen se napij, můj pane". A rychle spustila džbán na ruku a dala mu pít. Byl to veliký a těžký džbán, spíš amfora, dívky jej nosily na hlavě, často bez držení, jak to umějí dívky v Orientu dodnes. Když mu dala napít, řekla: „Načerpám i tvým velbloudům, aby se napili". Rychle vylila vodu ze svého džbánu do napajedla a znovu odběhla ke studni čerpat, aby napojila všechny jeho velbloudy. Eliezer ji mlčky pozoroval, aby poznal, zda Hospodin dává jeho cestě zdar, či nikoli.

Než se velbloudi napili, pochopil, že ano. Vzal zlatý nosní kroužek a dva těžké zlaté náramky, navlékl je dívence a zeptal se jí, čí je a zda by u nich našel nocleh. Spolu se srdečným pozváním se dověděl, že je to Náchorova vnučka Rebeka a že i o velbloudy bude u nich postaráno. A zatímco Eliezer padl na kolena a děkoval Hospodinu za splnění modlitby, běžela Rebeka domů, aby ohlásila návštěvu.

Hosta i jeho lidí a velbloudů se ujal Rebečin bratr Lában. Došel si pro ně ke studni, zvířata ustájil a mužům dle zvyku pohostinství dal nejdřív vodu na umytí nohou, pak připravil pohoštění. Dříve však než pojedli, prohlásil Eliezer, že musí vyřídit své poselství. Že je poslán Abrahamem za nevěstou pro Izáka. Řekl také o své modlitbě zde u studny a o jejím splnění a neprodleně požádal o Rebečinu ruku pro Izáka. Byl to udivující příběh a nikdo z přítomných nepochyboval, že je to Boží vůle, aby si Rebeka vzala Izáka, a že není důvod váhat se souhlasem. Jakmile Rebečini rodiče vyslovili své ano, poklonil se jim Eliezer až k zemi, otevřel svá zavazadla a obdaroval Rebeku, její rodiče a celou rodinu dalšími vzácnými věcmi. Pak se dali do hodování, aby oslavili slavné zásnuby.

Druhý den už neměl Eliezer stání a chystal se na zpáteční cestu. Přemlouvali ho, aby počkal týden, aby se mohla Rebeka pořádně vypravit a rozloučit. Když trval na svém, nechali rozhodnutí na Rebece. Čekali, že bude chtít odložit rozloučení s rodinou, kterou kdoví kdy uvidí. Ale ona řekla jen: „Půjdu". Tak se s ní rozloučili požehnáním: „Sestro naše, buď matkou nesčíslných tisíců, tvé potomstvo ať obsadí bránu těch, kteří je nenávidí".

Byl večer, když se průvod přiblížil k oné studni, kde Hospodin kdysi promluvil k nešťastné Agar. Izák se tam procházel polem a byl zamyšlen, když uviděl známé velbloudy. „Kdo je ten muž, který nám jde po poli vstříc?", ptá se Rebeka. „To je můj pán Izák", volá Eliezer. Rebeka sesedla s velblouda a zahalila si tvář závojem, jak se sluší na nevěsty. Izák pak uvedl Rebeku do stanu své matky a učinil ji svou ženou. Velmi si ji zamiloval a tak našel útěchu po smrti své matky.

váš vladyka +Simeon

ilustrace B.

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.