Chrámová světla

Světlo v pravoslavném chrámu je vždy zrcadlením světla nebeského. Symbolizuje Krista jako „Světlo světa" (Jn 8, 12) či „Světlo pravé", které osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět. (Jn 1, 9) Toto světlo převyšuje význam světla přírodního. Mohou jej vidět také i nevidomí.

Chrámy, jak víme např. z velkomoravských vykopávek, měly velmi úzká okna. I když venku byl jasný den, v chrámové lodi vládlo přítmí. Toto šero připomínalo pozemský lidský život, lidské bytí pohroužené do přítmí nevědomosti, tápání a velkých pochybení, v němž však přesto prosvěcuje světlo Boží: „světlo ve tmě svítí, ale tma jej nepohltila". (Jn 1, 5)

Tvůrcové původní křesťanské architektury si to uvědomovali. Proto chrámová okna, jak je to dodnes v byzantských chrámech, neslouží jen průchodu vnějšího světla, ale jejich tvar, počet i rozmístění mají hluboký symbolický význam. Pravidlem bývalo např. umísťovat do stěny okna dvě, na znamení Kristova Božství a lidství nebo tři, jako výraz hluboké víry v Trojjedinost Boží.

Totéž platí o vnitřním osvětlení chrámového prostoru. Světla tu nikdy nebyla jenom kvůli samotnému osvětlení. Svíce, lampády, lustry mají od samého počátku duchovní význam. Vždyť se rozsvěcují také během dne, kdy je dostatek světla vnějšího z oken. Při večerních a všenočních bohoslužbách mohou být rozsvícené jen v malém počtu. Při čtení „šestižalmí„ dokonce typikon předepisuje zhasit všechna světla kromě lampád a svíce vprostřed chrámu, u které stojí čtec. Ale úplná tma chrámu nemůže nikdy zavládnout – neboť jak jsme již uvedli: „to světlo ve tmě svítí,…". Naopak během nedělních a svátečních bohoslužeb se rozsvěcují všechny možné zdroje světla, včetně centrálního osvětlení lustru i lustrů postranních, které vytvářejí obraz světla Božího zářícího věrným v Božím království.

Symbolický význam světla umocňuje také materiál, z něhož se mají zhotovovat svíce a další zdroje světla. Správně to má být včelí vosk a přírodní olej, který jako dar Bohu původně přinášeli do chrámu věřící. Dodnes tak činí zbožní věřící Řekové, ale i někteří naši Slované. V naší eparchii užíváme svíce vyrobené ručně vždy s dostatkem včelího vosku, poznají se podle hnědé barvy a kónického tvaru. Blažený Simeon, archiepiskop soluňský, v XV. století ve svých poučných knihách napsal, že včelí vosk symbolizuje čistotu úmyslu lidí, kteří svíci přinášejí jako výraz pokory a dobré vůle poručit se do Božích rukou. O dobré vůli člověka dát se Bohem vést, svědčí poddajnost a měkkost vosku. To, jak svíce hoří a mění se v oheň, označuje proměnu pozemského člověka v nové stvoření, kterému patří věčnost. Je to možné jenom díky ohni a teplu Boží lásky a milosti.

Také olej symbolizuje čistotu vztahu člověka k Bohu a je i znamením Boží lásky k lidem. Má léčebné účinky, zhodnocuje lidskou stravu, hojí rány.

V dávné biblické historii máme svědectví o olivovém oleji a olivě, která byla nositelkou duchovní zvěsti. Holub vypuštěný z Noemovy archy se vrátil s olivovou ratolestí (1. M. 8, 11) jako svědectvím o tom, že potopa skončila a Boží hněv se změnil v milost. Proto dodnes je olivová ratolest symbolem pokoje mezi Bohem a lidmi a zároveň i pozemského míru a smíření.

Mezi svatými Tajinami udílí pravoslavná církev věřícím též sv. Tajinu pomazání nemocných. K jejímu konání se používá právě posvěceného oleje, kterým kněží pomazávají nemocné. Olej je v tomto případě nositelem Boží milosti nemocnému člověku. Obyčej kupovat u chrámového vchodu obětní svíce a stavět je u ikon a panychidního stolku má také svůj hluboký duchovní význam. Již samotná skutečnost, že se kupují, znamená přinesení malé oběti člověka Bohu za jeho vzácné dary (zdraví, spasení a další), udílené nám i našim blízkým živým i zesnulým. Svíce je svědectvím živé víry a příslušnosti člověka k Božskému světu. Svíce symbolizuje plamen lásky lidského srdce k Bohu, Matce Boží, andělům a světcům, u jejichž ikon je věřící staví.

Svíce většinou stavíme na vyvýšené stojany, které kromě praktického významu, jenž mají, připomínají duchovní výši, díky níž světlo víry září celému světu. Vlastní chrámové osvětlení zajišťují lustry umístěné v jeho centrální části. Odborně se nazývají podle řecké „terminologie" „panikadíla" a další menší lustry v chrámových lodích „polikadila". Svojí září, jež vytváří množství jednotlivých světelných zdrojů, vypovídají o církvi jako společenství věřících v paprscích milosti svatého Ducha. Panikadíla a polikadíla osvěcují shromáždění pozemské církve a připomínají její vazbu s církví nebeskou, která svou září rozhání temnotu nevěry a nelásky. archiepiskop Kryštof

V neděli 1. září 2002 daroval vladyka Agapit, biskup mukačevský a užhorodský, ikonu se svatými ostatky chrámu Zvěstování přesvaté Bohorodice v Praze 2, Na Slupi. Události předcházela archijerejská sv. liturgie konaná Jeho Blaženstvem vladykou Nikolajem, archiepiskopem prešovským, metropolitou českých zemí a Slovenska, spolu s archiepiskopem Kryštofem, pražskými duchovními a vzácnými hosty z obou Zakarpatských pravoslavných eparchií.

Ctihodný Alexij byl spolupracovníkem našeho sv. novomučedníka vladyky Gorazda (+1942) a duchovním otcem našeho nezapomenutelného vladyky metropolity Doroteje (+1999).

Přibližme si hlavní údaje z jeho svatého života:

Svatý ct. Alexij, občanským jménem Alexandr Ivanovič Kabaľuk, se narodil 1. 3. 1877 ve vesnici Jasiňa. Rodiče byli rolníci, řeckokatolického vyznání. Měl sedm sourozenců, z nichž dva chlapci zemřeli v dětském věku. V 6 letech byl dán do maďarské církevní farské školy, kde získal jen základní vzdělání.

Po absolvování vojenské služby mu zemřel otec a on se musel rozhodnout o dalším životě. Toužil po životě v monastýru, a proto odešel v roce 1905 do Kyjeva, aby se seznámil s pravoslavím, ke kterému se cítil být poután. Tato pouť v něm zanechala sil
ný dojem. Přivezl si mnoho duchovní literatury, kterou rozdával mezi svými rodáky a poučoval je o svatém pravoslaví. Pravoslavné hnutí zachvátilo v té době značnou část Zakarpatí. Bylo však nepohodlné rakousko-uherské vládě, a tak byl sv. Alexij sledován a často vyslýchán.

Jeho touha po pravoslaví byla velká, zakládal modlitební domy v Mukačevě, Ize i Velkých Loučkách. Hnutí sílilo a bylo potřeba kněze. V roce 1906 se znovu vydal do Kyjeva, aby u archimandrity Ambrosije, představeného Kyjevo-pečerské lávry, požádal o duchovního. Neuspěl. Obrátil se tedy do Počajeva, kde se setkal s vladykou Antonijem (Chrapovickým). Ten mu doporučil vstoupit do monastýru a přijmout kněžství. Ctihodný Alexij se ještě necítil duchovně zralý.

V roce 1907 vykonal pouť (trvala dva roky) do Jeruzaléma. Ve Svaté Zemi se poklonil všem svatým místům a odešel do monastýru sv. Pantělejmona na Sv. hoře Athosu., kde byl sjednocen se svatým pravoslavím.

Roku 1909 se seznámil s hrabětem Vladimírem A. Bobrinským a arcibiskupem Evlogijem (Georgijevským), kteří na doporučení Posvátného synodu Ruské pravoslavné církve ho usídlili v Jabločinském monastýru sv. Onufrije v Cholmsku. Sv. Alexij se ještě chtěl vrátit domů, byl však zatčen. Po neúspěšném výslechu byl propuštěn, ale byl mu odebrán pas. Pod cizím jménem se vrátil do vybraného monastýru, začal se vzdělávat a připravovat na monašský postřih.

Dne 25. března 1910 na svátek Zvěstování přesvaté Bohorodice byl archimandritou Serafimem poslušník Alexandr postřižen s přijetím monašského jména Alexij, na počest sv. Alexije, člověka Božího. Pro chirotonii však bylo třeba pravých dokumentů. Archimandrita Serafim se s ctihodným Alexejem odebral do města Sučavi (na území dnešního Rumunska), kde se shromažďovali zakarpatští věřící a mohli dosvědčit jeho identitu. Opravdu do protokolu získali 50 podpisů představitelů různých vesnic.

Po návratu 11. července 1910 byl monach Alexij vysvěcen na diákona a 15. srpna v den Zesnutí přesvaté Bohorodice na duchovního (jeromonacha). Dostal ruský cestovní pas, který se s požehnáním arcibiskupa Evlogije odebral vyměnit na Svatou horu Athos. V monastýru sv. Pantělejmona v roce 1911 v den svátku Zjevení Páně doklady obdržel a odešel je potvrdit ke konstantinopolskému patriarchovi Joakimovi.

V té době patřili všichni pravoslavní na území rakousko-uherské monarchie pod správu Karlovackého patriarchy Srbské pravoslavné církve. Ekumenický patriarcha po potvrzení dokumentů doporučil jeho návštěvu. O. Alexij uposlechl a u patriarchy Lukiana (Bogdanoviče) získal doklady o přináležení k srbskému duchovnímu o. Gavrijilu Motinovi na zakarpatském území pro pravoslavné obce Velké Loučky a Iza.

Po návratu domů se nemohl volně pohybovat. Obcházel jednotlivé vesnice v přestrojení, aby mohl vysluhovat svaté Tajiny. Přesto byl mnohokrát zatčen a vyslýchán. Toto neustálé pronásledování ho v květnu 1912 přinutilo znovu odejít do Ruska, kde mu bylo nejvyššími představiteli doporučeno odcestovat do Severní Ameriky k rodákům – emigrantům. S požehnání metropolity Platona (Rožděstvenského), hlavy Pravoslavné církve tohoto území, dostal mezi nimi farnost.

V prosinci roku 1913 začal III. Marmaroš-Sihoťský proces. Bylo žalováno 94 jeho souvěrců. Obvinění byla vykonstruovaná. O. Alexij se z tisku vše dozvěděl a okamžitě se, po požehnání ze všech míst, kam duchovně patřil, vrátil. Byl odsouzen k téměř 5 letům vězení a velké finanční náhradě.

V květnu 1919 se vrátil do rodného kraje, který se 10. září stal součástí Československa. Pravoslavná církev už zde byla uznána. Mohl se plně věnovat své duchovní činnosti. Zakládal monastýry a duchovní střediska, internáty pro mládež. Dne 18. srpna 1921 byl vladykou Dositejem, hlavou Zakarpatské pravoslavné církve, ustanoven igumenem monastýru Svatého Nikolaje v Ize. V červenci 1925 byl tímtéž vladykou povýšen na archimandritu.

Přes všechny životní útrapy se sv. ct. archimandrita Alexij dožil sedmdesáti let. Před svojí smrtí 9. listopadu 1947 přijal velkou schimu a dne 19. listopadu téhož roku klidně při plném vědomí odešel k Hospodinu v Dombockém ženském monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice.

Začátkem roku 1999 byly nalezeny jeho „netlenije mošči", neporušené tělesné pozůstatky. V roce 2001 dne 20. října byl ctihodný Alexij Karpatoruský, vyznavač kanonizován.

archiepiskop Kryštof

Rodiče a děti

Pravoslavná církev vzpomíná na zemřelé o „rodičovských sobotách„ – zádušních, v masopustní sobotu, v sobotu trojickou v 2.,3. a 4. sobotu velkého půstu. V tyto dny každý pravoslavný vzpomíná především na své zemřelé rodiče a modlí se za jejich duše.

Ježíš z Nazaretu miloval svou Matku a podřizoval se přesvaté Bohorodici, miloval i svého otce-pěstouna a vážil si ho a vzpomínal, jak Ho Matka držela na klíně a jak Ho Josef nosil na ramenou.

O desetiletích života Ježíše v Nazaretu nám Svaté písmo nic jiného nesděluje než to, že byl chráněn svými rodiči, že tam tělesně dospíval a získával a projevoval moudrost, miloval Boha, vážil si lidí a poslouchal své rodiče. Je to jako by síla a vzor svaté Rodiny, této jediné skutečnosti uvedené z dětství Ježíše, neměly být ničím jiným ztlumeny nebo zastíněny . Ježíšův příklad je proto určujícím směrem pro všechny lidi všech časů.

Syn Boží, který se stal člověkem, sám plnil přikázání, které vyhlásil na Sinaji: „Cti svého otce i matku svou, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh". Je to neutichající a nikdy nestárnoucí hlásání, které by se mělo stát měřítkem pro ty, kteří stanoví světská pravidla bez ohledu na módní tzv. trendy o autoritě, o osobní svobodě nedospělých děti a podobných problémech.

Ježíš nám předložil svým příkladem zavazující pravidla platná nejen pro úzký rodinný kruh, ale i pro spolužití a působení ve státě, ve společnosti, jejíž přirozenou součástí je rodina, ale platí to pro Církev, která má nadpřirozený původ a jejímiž dětmi jsme všichni.

Boží řád vyžaduje, aby lidé hledali a naplňovali smysl života a aby děti podle Ježíšova příkladu prokazovaly svým rodičům úctu, lásku a poslušnost.

Proč tomu tak má být ?

První milostí, kterou nám Bůh prokázal a která je předpokladem pro všechny ostatní milosti, je sám život. První lidi stvořil Bůh pouze svým slovem. Všechny ostatní lidi stvořil a tvoří Bůh tím, že obdarovává lidi částí své tvořivé moci. Život je tak lidmi předáván po věky z generace na generaci. Je předáván rodiči dětem, které se pak samy stávají rodiči a předávají pochodeň života dalšímu rodu. Každý člověk vděčí za svůj život Bohu, jedinému Stvořiteli, jedinému Otci. „Nebo jeden jest Otec váš, Kterýž jest v nebesích (Mt.23, 9), …z Něhož se všeliké otcovství na nebi i na zemi jmenuje.„ (Ef. 3,15).

Každý člověk musí ve svých rodičích vidět jedince, které Bůh určil právě osobně jemu, aby mu darovali život. Nemá proto každý mít ke svým rodičům, kteří se podle Boží vůle stali jeho rodiči, vztah naplněný oddaností ? Jsou to přece pro něj osobně vyvolenci Boží stejně jakož i děti jsou vyvolenci Boží pro rodiče, aby o ně řádně pečovali.

Bůh nám dal nejen život. Nevěděli jsme zhola nic o životě a Bůh udržoval náš život. Nepodával nám potravu vlastní rukou, neobstarával nám oděv přímo z nebes, nerozprostíral osobně střechu nad naší hlavou. Opět to byli naši rodiče – Jeho nástroje. Proto musíme vidět v našich rodičích ihned po Bohu naše největší dobrodince.

Při povodních a jiných katastrofách organizátoři posílají postiženým zachránce. Zachráněný bude organizátorům vděčný, i když je nevidí. Bude také nesmírně vděčen zachráncům, které vidí, těm, kteří mu přinesli vlastníma rukama zaslouženou pomoc zprostředkovanou od Boha.

Vzpomeňme, jak ale někdy zachránci, kteří měli objektivní přehled o situaci a potřebné zkušenosti, museli ve stresové situaci složitě přesvědčovat zachraňované, aby si nechali pomoci. Tak je to běžné i s dětmi. Děti se velmi často dostávají i z malých příčin do kritických a pro ně bezvýchodných situací a zdá se jim, že mají pro ně v ten moment pouze jediné východisko. Dělají často falešné závěry, rozhodnutí a řešení proto, že mnohé zůstává pro ně, třeba dočasně, za barierou pochopení. Měli by důvěřovat svým rodičům, kteří jsou nástrojem Božím a respektovat jejich autoritu, zkušenosti a nebát se, že nebudou dost „moderní". Předpokladem rodičovské autority je skutečná láska, kterou rodiče zahrnují své děti na úkor svého pohodlí, podřizují jim celý svůj život a nedělají to ze zištných důvodů. Otec a matka tvrdou prací vydělávají na živobytí nebo přeplněni starostí tráví bezesné noci u postýlek během nemoci svých dětí, prožívají s nimi každý jejich úspěch nebo neúspěch. Dělají to z mateřské a otcovské lásky a tato láska je jiskrou lásky Otce nebeského.

A když potom děti mají samy možnost oplatit svým již někdy trochu zdětinštělým rodičům tato dobrodiní, která obdržely samy jako bezmocná mláďata, měly by být šťastné, že Bůh jim tuto příležitost stále ještě dává. Tak šťastný je jeden můj přítel, který mi zdánlivě všedním způsobem vypravuje o své dvaadevadesátileté matce s leskem v očích, za kterým se skrývá skutečná synovská láska.

Rodiče si nezaslouží, aby se o nich pohrdavě smýšlelo a nízce se s nimi jednalo třeba proto, že se na nich projevují někdy zahanbující věkově vázané neduhy a zvláštnosti chování. Kdo se takto ke svým rodičům chová a stydí se za ně, protože se na jejich ramenou dostal o stupínek výše ve společenském postavení, ten se prohřešuje nejen proti Božím přikázáním sepsaným na dvou velkých kamenných sinajských tabulích, ale i proti Božímu přikázání ve vlastním srdci, kterým je svědomí.

Ti, kteří nemají pokažené srdce, budou se modlit k Bohu, milovat Boha, Který je zahrnuje dobrodiním, ale také budou milovat své rodiče, kteří jim předávají osobně vlastníma rukama Boží dobrodiní.

Bůh nám daroval život nejenom proto, abychom ho prostě žili a užívali a bezmyšlenkovitě nekřesťansky ukončili a uvolnili místo jiným, kteří budou konat taktéž, ale proto, abychom plnili Boží vůli a dospěli k Božímu království. A tak to jsou rodiče, kteří modlitbou, výchovou, poučením, sdělováním vlastních zkušeností, dobrým příkladem a ochranou usměrňují děti na cestu, která je vede k dobru a k bezpečí, a ochraňují je před ďábelským pokušením.

Pouze v jednom případě je dovoleno rodiče neuposlechnout a to v případě, že rodičovské příkazy odporují Božím přikázáním. Ježíš řekl: „Kdo miluje otce neb matku více nežli Mne, není Mne hoden…„ Mt.10, 37.

MUDr. Jiří Karpowicz

Rodina, to je základní buňka křesťanského společenství. Je to „domácí církev", jak ve svých listech nazývá apoštol Pavel. (Řím 16, 4; Kol 4, 15)

Slovo „církev" označuje skutečnost, že v křesťanské rodině působí sám Ježíš Kristus, neboť Církev je jeho Tělem. (Kol 1, 24)

Z listů apoštola Pavla je zřejmé, že se křesťanské rodiny prvních století vyznačovaly nejen hloubkou křesťanských ctností (vírou, láskou, milosrdenstvím), ale i plností služby.

Apoštol Pavel charakterizuje jednu křesťanskou rodinu takto: „Pozdravte Priscilly a Akvily, pomocníků mých v Kristu Ježíši, kteříž pro můj život svých hrdel nasadili, jimž ne já sám děkuju, ale i všecky církve z pohanů, – i domácí jejich církve." (Řím 16, 3-4)

Ať už je cesta těch, kteří se rozhodli ke službě Bohu i bližním cestou rodinného života těžká a trnitá, ať už žijí ve světě plném pokušení a svodů, je to cesta překrásná svou harmonií.

Můžeme říci, že tento způsob života je Bohu zvláště milý, jestliže je prožit v plnosti plnění Božích přikázání. Vzpomeňme, jak jeden z největších ctihodných otců, Makarij Veliký, byl poslán učit se ctnostem k dvěma vdaným ženám do Alexandrie. Stejně tak i jiný veliký egyptský poustevník 4. století avva Pafnutij, byl ze stejného důvodu poslán k jednomu flétnistovi, předákovi osady a k alexandrijskému kupci.

Život ve světě, při všem svém shonu a marnosti, nezbavuje křesťana možnosti služby Bohu.

Obvykle žijí křesťané ve světě v rodině, jejímž základem jsou muž a žena, spojeni před Bohem sliby vzájemné lásky a společného života ve službě Bohu.

Společně s dětmi a všemi v domácnosti, podle slov o. Alexije Mečeva, vytváří domácí Kristovu církev, zasvěcenou těm svatým, jejichž jména nosí členové rodiny.

Základním úkolem křesťanské rodiny je nejen pouze vychovat děti (ve smyslu zajistit jim výživu, pozn. překl.), ale vésti je jako opravdové děti Církve Kristovy.

Pokud z rodiny vzejdou důstojní duchovní či monaši, modlitebníci za svět, je jen dobře. Vždyť úpadek duchovenstva je způsoben tím, že svět stále více ztrácí opravdové křesťanské rodiny. Čím více je v takových rodinách dětí, tím více mohou tyto rodiny Bohu sloužit.

V takových rodinách slouží Bohu všichni členové rodiny. Každé plní své závazky jak vůči ostatním členům rodiny, tak i vůči okolnímu světu – vůči těm, kteří jsou rodině blízcí.

Hlavou rodiny je otec. Žena se mu musí podřizovat. Apoštol Pavel píše: „ženě pak nedopouštím učiti, ani vládnouti nad mužem, ale aby byla v mlčení" (1. Tim 2, 12), „žena ať se bojí muže svého". (Ef 5, 33) Přitom je muž povinen „milovat svou ženu jako sebe sama" (Ef 5, 33), „dítky, poslouchejte rodičů svých". (Ef 6, 1)

V rodině, jako v Církvi, má být (podle možnosti) společná modlitba. Všechna Kristova přikázání o lásce a vzájemné službě se mají vyplňovat především v rodině. V rodině musí být jediný společný duchovní otec.

Některé starokřesťanské rodiny měly své chrámy. Pokud ne, měly alespoň zvláštní pokoje, vyzdobené ikonami jako kaple.

Společný duch víry, lásky a zbožnosti spojoval všechny členy křesťanské rodiny v jeden nerozdělitelný celek. Takové rodiny byly skutečnými „domácími církvemi".

Z životů křesťanů ve světě

Jaké musí být základy života křesťanů žijících ve světě, ale rozhodnutých i zde následovat Krista? Vzorem jsou křesťanstvu starozákonní spravedliví, prvokřesťanská Církev do vzniku mnišství a z životů svatých Církve žijících ve světě a jim podobných zbožných modlitebníků.

V životě praotců židovského národa jako by nebylo nic významného. Žili obyčejným rodinným životem bez mimořádného postního úsilí, usilovné modlitby, bdění atd. Přesto byli Církví oslaveni. Mj. za to, že žijíce uprostřed mravně zkažených pohanů a uprostřed mnohých pokušení, neztratili svou víru v jediného Boha a dokázali se chránit před obklopujícími je špatnostmi.. Nebylo to lehké. Apoštol Petr říká o životě Lota v Sodomě: „a spravedlivého Lota, nešlechetníků prostopášným obcováním souženého, vysvobodil – neboť ten spravedlivý, přebývaje mezi nimi, den ode dne hleděním i slyšením spravedlivou duši skutky nešlechetnými trápil" (2 Petr 2, 7-8) V souvislosti s tím píše archiepiskop Arsenij (Žadanovskij) ve svém deníku: „křesťané si často stěžují na těžkost života uprostřed prázdnosti, pokušení a marnosti. Ale víš-li, křesťane, že právě utrpením a zbožným úsilým se dostaneš do Království Nebeského! Vzdálen světu se pro své spasení oddej postu, modlitbě, neustálému zápasu nad sebou samým. Pokud se ve světě nepřidáš k pokušením, trpíš špatnostmi, které tě obklopují, jsi svého druhu mučedníkem. Každý tvůj vzdech, každá tvá slza, kterou proliješ vydá za mnohé posty a skutky askeze. Mučedníci pro Krista protrpěli mnohá pronásledování, utrpení a strádání od svých mučitelů a ty, který žiješ uprostřed mravně zkaženého světa, také trpíš útlak nejen tělesný, ale i mravní... Jsi také mučedníkem?

Je útěchou pro dnešní křesťany, žijící v tomto porušeném světě mezi ateisty, již zachování víry a odřeknutí se okolo panujících špatností, je duchovním úspěchem před Bohem.

Z příkladu rodiny praotce židovského národa – Abrahama, se kromě jejího pohostinství, můžeme poučit i ze vzájemného vztahu Abrahama a Sáry. Apoštol Petr píše: „Tak zajisté někdy i svaté ženy, naději majíce v Bohu, ozdobovaly se, poddány jsouce svým mužům. Jako Sára poslouchala Abrahama, pánem jej nazývajíc". (1 Petr 3, 5-6)

Hluboká vzájemná úcta a vzájemné oslovení „pán" a „paní" byly i v rodinách prvních křesťanů, jak je zřejmé z života svatých mučedníků Hardiana a Natalije .(26. srpna)

Pro nás, kteří žijeme ve světě, je obrazem zapáleného ducha a spolu s tím, i oddělení se od světa, Církev prvního století, založená Apoštoly a popsaná ve Skutcích apoštolských a jejich listů. Čím se lišil život těchto křesťanů? Všechno své konání spojovali s modlitbou. Před jakýmkoli podnikem či cestou připojovali k modlitbě půst. Křesťanům jeruzalémské obce byl všechen majetek společný – nebyli bohatí. Všichni, kteří majetek měli, jej prodávali a peníze dávali apoštolům, tzn. věnovali je obci. Mezi různými, vzdálenými obcemi bylo živé společenství a nouze v jedné obci byla vždy výzvou k pomoci pro obce ostatní.

Jak je známo, první křesťané konali mnohé dlouhotrvající noční bohoslužby a přijímali každý den. Po bohoslužbách společně stolovali. Poslouchali apoštoly a presbytery, které ustanovili.

Žili odděleně od okolního světa a, jak je psáno ve Skutcích, „z jiných pak žádný nesměl se připojiti k nim". (5,13) Ve skutečnosti to byl monastýr ve světě, zahrnující všechny křesťany i s jejich rodinami.

Způsob života prvokřesťanské rodiny byl neustále bezprostředně ovlivňován apoštoly a zvláště apoštolem Pavlem. „Prosíme pak vás, bratří, abyste se v tom více rozhojňovali a horlivě se snažili pokojnými býti, a svou práci konati a rukama svýma pracovati", vzkazuje apoštol křesťanům. Tento pokoj, ticho žití se projevovalo především uzavřeností křesťanských obcí, odřeknutí se společenství (kromě nezbytností) s okolním pohanským světem plným špatností. V apoštolských listech se o tom nejednou hovoří.

Jako jeden z příkladů způsobu života prvních křesťanů nám je rodina sv. Řehoře Bohoslovce. Podle jeho vyprávění jeho matka nikdy nepodala ruku pohanské ženě. Patriarchální rodiny prvních křesťanů žili odděleně od okolního světa bez zhoubného vlivu na děti.

Například sv. Filaret Milostivý vychovával svou vnučku tak, která se později stala císařovnou (ženou konstantinopolského císaře Konstantina IV. Porfyrogeneta), že mohl říci poslům, které pro ni císař poslal: „Před vámi ještě neviděla nikoho cizího".

Samozřejmě, že taková míra uzavřenosti není v současných podmínkách možná. Tato uzavřenost má smysl pouze tehdy, panuje-li v rodině opravdová zbožnost a má-li rodina okruh duchovně blízkých lidí s kterými je v blízkém společenství. Jinak by se ona uzavřenost stala velmi skličující pro mladé a nakonec by je postavila proti rodičům.

Ovšem stejně jako v monastýrech dosahují nejvyšších duchovních stupňů zátvorníci, tak i mezi křesťanskými rodinami září duchovností, které se uměly zbavit těsného spojení s okolním světem. A které se dokázaly obklopit blízkými, duchovními lidmi.

Křesťanům prvních století Církev zakazovala účast na pohanských slavnostech. Křesťané také odmítali účast na pohanských zábavách – návštěv cirkusů, cirku apod.

„Je možné žít ve světě, ale ne rozpustile, nýbrž tiše", říkal starec ct. Ambrosij.

Není nutno dokazovat, že tam, kde je „široká cesta", zavržená Pánem Ježíšem Kristem, (Mt 7,13) kde je smích, neklid a nesoustředěný život, tam není soustředěné modlitby ani „nesení kříže" ani vanutí Božího Ducha Svatého.

z knihy „Pravoslavná rodina
v současném světě", přeložil Boris

Jak se vyhnout nebezpečným
nástrahám a dostat se k podstatě Pravoslaví

Ten, kdo v pravoslaví pozná pravdu, musí své hledání v horizontální rovině zastavit. Je důležité pokračovat vertikálně, hlouběji do pravoslaví. Kdyby pokračoval v úrovni horizontální a neustále hledal, jak být vnějšně správný, pak by se mohlo stát, že se ocitne mimo Církev.

To říkával otec German mladším bratřím v monastýru sv. Germana aljašského, kteří teprve nedávno konvertovali k pravoslaví. V otci Serafímovi (Rose), který byl též konvertitou, našel o. German člověka, který se od horizontálního k vertikálnímu obrátil a nikdy se nepřestal do pravoslaví hlouběji nořit. Když o. Serafím překonal nesčíslně překážek číhajících na konvertitu a nabyl tak vzácné „patristické myšlení", mínil o. German, že by měl dávat důležité lekce dnešním konvertitům, a požádal ho o sestavení jakési „příručky pro pravoslavné konvertity".

O. Serafím práci na „příručce" přijal jako poslušenství. Odešel do své kelie, aby si načrtl některé poznámky. Na jedné stránce vypsal následující nástrahy na konvertity nebo jak říkal „překážky pravoslavné misii v současnosti":

A. Důvěřování v sebe sama

Lék: střízlivá nedůvěra v sebe sama; radit se s ostatními, zkušenými; vedení svatých Otců.

B. Akademický přístup – příliš intelektuální, komplikovaný, nezavazující, abstraktní, neskutečný; spjatý s A.

C. Nezachovávání tajemství Království, tlachy, publicita. Přílišný důraz na vnější stránku misie, úspěch. Nebezpečí tvoření prázdných ulit, formální misie bez podstaty.

D. „Duchovní zážitky". Příznaky: horečnaté vzrušení, vždy se děje něco „strašného, ohromujícího" – krev kypí. Nabubřelý slovník naznačuje nadutost místo pokory. Zdroje v protestantismu a ve vlastních názorech, „ulovených v povětří".

Lék: střízlivá nedůvěra v sebe sama, neustálé „uzemnění„ ve svatých Otcích a životech svatých; poradit se.

E. Zastrašení, vzdávání se – syndrom „vyhoření".

Příčina: důraz na vnější stránku, veřejné mínění atd.

Lék: důraz na vnitřní stránku, duchovní zápas, nezájem o vnější úspěch. Jestliže jsme toho pamětlivi, pak jsme následovníci (Krista ukřižovaného, ale vítězného).

F. Dvojbřitá sekyra: liberálnost na jedné straně, úzkoprsost na druhé.

Na jiném místě o. Serafím napsal o duchu kriticismu, který dnes často poznamenává konvertity:

„Můj kněz (nebo farnost) dělá všechno správně, ostatní kněží (nebo farnosti) ne."

„Můj kněz dělá vše špatně, ostatní jsou lepší."

„V mém monastýru je vše podle sv. Otců, v ostatních ne."

„Můj monastýr není podle sv. Otců nebo kánonů, ale tamten je dokonalý, vše podle sv. Otců."

Takové postoje jsou duchovně extrémně nebezpečné. Osoba, která se jich drží, je sama neustále ve vážném duchovním nebezpečí. Pronášením svých chybných, sebestředných slov rozšiřuje jed racionalistického kriticismu v Církvi.

O. Serafím měl jednoho duchovního syna, kterého viděl padat do těchto klasických modelů „pomatených konvertitů", kteří si myslí, že „vědí lépe než ostatní". V malé misijní kapli, kterou vybudoval na svém pozemku, tento člověk udělal sporný bod z upřednostňování lidového církevního zpěvu před zpěvem odděleného pěveckého sboru. V neděli svaté Padesátnice měl v církvi konfrontaci s jednou ruskou věřící, která chtěla zpěv sborový. „Řekl jsem jí rázně", napsal jeromonachu Serafímovi, „že jsem nezbudoval chrám, abych zvěčnil tento nešvar na svém vlastním pozemku…" V dopise problém zesměšňoval myšlenkou, že stát během liturgie, zatímco sbor zpívá, je jako přijít k někomu na návštěvu a strávit zde čas s nosem zabořeným do časopisu. „V tomto případě nejsem naladěn k jakémukoli kompromisu", prohlašoval.

O. Serafím souhlasil se svým duchovním synem ohledně preferování lidového zpěvu, ale co se ho dotýkalo, byl jeho postoj.

„Dej pozor!", odepsal mu. „Bez ohledu na to, zda jsi v jednotlivých bodech v právu, musíš být také diplomatický. První a nejpřednější věcí není vůbec správnost, ale křesťanská láska a harmonie. Mnoho „pomatených konvertitů" bylo v právu v kritikách, které vedly k jejich pádu. Jelikož se jim nedostávalo křesťanské lásky, jejich rozčilení je zbytečně odcizovalo lidem okolo nich a nakonec shledali, že zůstali se svou spravedlností a sebespravedlností sami. Nenásleduj je!…"

Jsi v pravoslaví stále mladý a přesto chceš učit starší ve víře (a dle toho, jak to popisuješ, je učíš hrubě, bez nejmenšího taktu a křesťanské lásky). Zdravý rozum by ti měl napovědět, že toto není způsob jak jednat. Křesťanská láska by měla způsobit, že se zastydíš za své způsoby a rád se naučíš více ze základů křesťanství před tím, než se odvážíš někoho čemukoliv učit. Neslyšel jsem nikoho z tvého okolí, ale dovedu si představit, jak tvé chování muselo urazit a ublížit. Není nic záhadného na tom, že se odcizuješ lidem. Tvé chování, jak jsi je sám popsal, je přesně takové, které odhání lidi a je příčinou sporů v Církvi. Neskrývej se za „služby v angličtině" či „lidový zpěv". Jsou to pouze poloviční pravdy, kterými je uchvácena tvá pýcha, aby se vyhnula základnímu v křesťanství – pokoře a lásce.

Představ si, jak tě vidí ostatní: nevydržel jsi v P-ské farnosti a odpadl jsi od ní. Nyní odháníš lidi ze „své" farnosti. Jednoduše nemohou být ostatní vždy na vině a ty nevinný. Musíš začít napravovat své vady a žít život v míru s ostatními křesťany, kteří jsou okolo tebe…

Ve svém předchozím dopise jsi naznačil, že ty a tvá maželka se chcete rozejít a že tvůj syn nemůže dospět k pravoslaví. Jak může manžel a otec, křesťan, strpět tak hrozné věci a nebýt naplněn horlivostí napravit sám sebe a zabránit těmto nešťastným událostem. (Jestli se tyto věci stanou, ty budeš vinen, protože jsi nedal své rodině příklad živého křesťanství, aby se inspirovali a rozehřáli, ale jen jakýsi druh zákonického, bezduchého „pořádku", který jenom živí ego.)…

Řekl jsem dost, možná víc, než můžeš hned strávit. Neříkám to, aby ses vzdal všech svých myšlenek nebo se stal přes noc úplně jiným člověkem. Jenom chci, abys na sobě začal usilovněji pracovat, byl soucitnější k ostatním a polevil ve snaze být tak „dokonalým". Není to nemožné, a myslím si, že nikdy nenalezneš štěstí a duchovní mír, pokud to neuděláš."

Zdá se, že varování o. Serafíma zůstalo nepovšimnuto. O osm měsíců později odešel syn onoho muže z domova. „Musím přiznat jistý pocit úlevy, teď, když odešel", napsal otcům. Jeromonach Serafím odepsal:

„Co k tomu mohu říci? Zřejmě jsem selhal jako duchovní otec, neboť jsem ti nedokázal předat ani základní abecedu křesťanského duchovního života. V uplynulých letech jsi postupoval od špatného k horšímu, odcizuje se více než před tím pro své nekřesťanské chování…pravoslavné společenství, navštěvující tě kněží a nakonec tvůj vlastní syn – který je beze vší pochyby takový, jak sis ho učinil, zřejmě spíše nevědomě než vědomě. Vina za vše spočívá na tvých bedrech. Nechoval jsi se křesťanským způsobem k žádnému z těchto lidí a zdá se, že si nejsi tohoto faktu vůbec vědom.

Jestliže si přeješ být pravoslavným křesťanem, musíš začít nyní, tento den, tuto hodinu a minutu milovat Boha a svého bližního. To znamená nejednat svévolně nebo náladově s lidmi, neříkat hned první věc, která ti přijde na mysl, kvůli ničemu, ať velkému nebo malému, nevyvolávat spory a hádky, být neustále připraven požádat o odpuštění (a žádat o ně častěji, než si myslíš, že je nezbytné), mít s lidmi soucit a horlivě se za ně modlit…Kdybys měl se svým synem soucit na správném místě, pak by tě neopustil. Miluje tě, i když o tom nevíš.

Jestliže přijmeš mou autoritu jako duchovního otce, ukládám ti nové modlitební pravidlo: místo Ježíšovy modlitby říkej každou noc s čotkami sto modliteb: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nad mým bratrem /jméno/ (nebo tomu adekvátní modlitbu svými slovy)…jmenuj všechny své blízké, začni nejbližší rodinou. S každou prosbou udělej poklonu (velká poklona pro členy tvé nejbližší rodiny). Skonči u stovky (opakování jmen je nezbytné), a tvá poslední prosba bude za všechny. Tím chci, aby ses probudil a začal milovat své bratry a sestry, jak v tvé rodině, tak i vně…

Klaním se před tebou k zemi a prosím za odpuštění mých mnohých hříchů a chyb vůči tobě. Nechť nám Bůh odpustí a smiluje se nad námi všemi…Ať je tvůj postoj ke mně jakýkoli, ujišťuji tě, že můj k tobě se nezměnil ani v nejmenším.

S láskou v Kristu, nehodný jeromonach Serafím

Přestože o. Serafím varuje před nebezpečím „splašeného konvertitství", nikdy nebyl přívrženec pošetilého soupeření mezi novoobrácenými a v pravoslaví narozenými. Nesouhlasil s názorem některých lidí v Ruské zahraniční církvi, že „konvertité jsou příčinou všech problémů v Církvi, jestliže se zbavíme konvertitů, problémy zmizí". V roce 1979 se duchovní jedné „anglické" misijní farnosti svěřil otcům, že cítí tlak od archiepiskopa, aby sloužil bohoslužby ne anglicky, ale církevněslovansky. Jeromonach Serafím tehdy prohlásil archiepiskopův postoj za „krajně nerealistický, přesněji elitářský a snobský", prozrazující „velmi malou zkušenost na poli misie".

Otec Serafím byl také opatrný, aby nezašel do druhého extrému – svalovat vinu za všechny problémy na zdůrazňování národnosti tradičně pravoslavných. Upozornil, že mnoho Američanů, kteří byli tak silně proti starosvětské „ethnicitě", si nebylo vědomo svého vlastního národnostního původu, což nazýval „nejnovějším národnostním důrazem – amerikanismem". Bylo také špatné, když mladí tradičně pravoslavní lidé lacině kritizovali „národnostní ghetta svých rodičů". To byl jiný příklad toho, co nazýval „moudrostí z venku". Odmítáním někoho nebo něčeho na vnějším základě „národnosti" můžeme minout samé srdce pravoslaví, vždyť „živá tradice" se nese přes generace.

„V naší ruské církvi", řekl „můžeme i dnes najít obyčejné farní kněze, které by nikdy nenapadlo úplně se oddělit, vytvořit nějakou frakci nebo někoho exkomunikovat kvůli otázce přísnosti. Jsou navýsost trpěliví, obvykle toho mnoho neřeknou a jsou proto kritizováni nebo přehlíženi. My musíme vidět hlouběji, než jdou tyto povrchní kritiky, abychom našli v těchto pastýřích a v Církvi to, co není na první pohled zřejmé – skutečný „spojovací článek" s minulostí. Nenajdete mnoho lidí , kteří to vyloží tak podrobně jako oni. Musíte, ať jste kdekoli, zkusit přijmout věci, které nejsou nutně sdělitelné slovy. Tyto skutečnosti jsou příznačné tím, co vychází z horoucího milujícího srdce: shovívavost, trpělivost, horlivost (ale ne kritická k druhým )".

V době, kdy pracoval na „příručce pro pravoslavné konvertity", řekl otci Germanovi větu, která podle pozdějšího mínění dokonale vyjádřila jeho střízlivý a vyvážený pohled na otázku „konvertité versus tradičně pravoslavní": „Ti, kdo byli vychováváni v pravoslaví od dětství, mají trpělivost, ale nedostatek horlivosti. Konvertité mají horlivost, ale nedostatek trpělivosti. Ideálem je mít horlivost utvářenou trpělivostí. Dnešní atmosféra v Církvi však často převrací pokoru a trpělivost v pasivní ustrašenost a paralyzovanou nečinnost. Horlivý člověk je často obviněn z prelesti (duchovní klam), odstrčen a právem se zlobí. Musíme se nechat vést svatými Otci, kteří jsou myšlením a názorem Církve".

Jeromonach Serafím svou „příručku" nikdy nedokončil. Čím více o projektu přemýšlel, tím víc se přesvědčoval, že sama myšlenka příručky nebyla dobrá. Jak často opakoval , neexistují žádné vzorce pro duchovní život. Křesťanství není jako islám, který slibuje spásu těm, kteří plní „předpisy„. Kristus nepřinesl podrobné „návody", ale dává nejděsivější přikázání ze všech: milujte – dokonce i své nepřátele.

Kdyby o. Serafím příručku napsal, mohl by dát konvertitům hledajícím formule do rukou předmět, ve kterém by mohli být „odborníky". Paradoxně by pak věděli „lépe než kdokoli jiný" o všech nástrahách na konvertity. A to by mohlo vést k pýše, která je duchovní smrtí.

Postavení současných konvertitů je nicméně daleko od beznaděje. Ke konci svého života o. Serafím poznamenal, že starší generace konvertitů, která viděla v orthodoxii příležitost pro potvrzení své intelektuální okázalosti, byla nahrazena nadějnější generací. Svému příteli v Jordanville napsal: „Zpozorovali jsme u konvertitů posledních let nový, zdravý tón – znají méně celkového ducha a důrazy kánonů a typikonu, etc. a mnohem více znají právě základy křesťanství."

Dnes vidíme rostoucí počet konvertitů, kteří, jak o. Serafím rád říkal, dosáhnou k podstatě pravoslaví. Jsou na ně nastraženy stále stejné pasti a vždy se najdou tací, kteří do nich upadnou, bez ohledu na to, kolikrát byli varováni. Ale výstrahy jeromonacha Serafíma, nacházející se všude v jeho spisech, nejsou zbytečné. Ačkoli nemohou poskytnout žádnou spolehlivou formuli duchovního života osvobozeného od prelesti, pomohly již mnoha duším vykonat onen vertikální sestup pod povrch, k srdci starobylého křesťanství.

The Orthodox Word 1992, přeložil o. Patrik

(60. výročí mučednické smrti svatého vladyky Gorazda)

Dříve narození pamatují krutý čas takzvané heydrichiády, současným mladým lidem se tato doba zkoušky českého vlastenectví a věrnosti zdá být již značně vzdálená a téměř o ní nic nevědí. Vraťme se na okamžik do roku 1942, do doby nezměrného nacistického teroru v českých zemích, zvaných po 15. březnu roku 1939 „Protektorat Böhmen und Mähren", a vzpomeňme na všechny hrdiny československého odboje, kterých byly tisíce. Vzpomeňme na vlastenecké pravoslavné kněze a jejich rodiny, kteří neváhali ve své katedrále svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze poskytnout azyl sedmi československým parašutistům, vyslaným čs. exilovou vládou z Anglie nazpět do okupovaných Čech, aby zlikvidovali jednoho z nejhorších masových vrahů českého národa, říšského zastupujícího protektora Reinharda Tristana Heydricha. Přijel do Prahy 28. září roku 1941 a vystřídal na Pražském hradě svého předchůdce, který se zdál být Hitlerovi na odbojné Čechy příliš slabý, Konstantina von Neuratha.

Vysoký, pyšný kariérista Heydrich, věrný Hitlerův stoupenec, byl nebezpečný i svým nacistickým spolupracovníkům a kdekoliv se objevila jeho urostlá postava s krokem plíživého tygra, tam ihned zatýkalo gestapo. Jeho úkolem bylo postupně zlikvidovat český národ. Po jeho příchodu do Prahy byl na vojenské střelnici v Kobylisích ihned popraven předseda protektorátní vlády, člen Ústředního výboru čs. odboje, generál Alois Eliáš a pankrácká gilotina až ztupěla stínáním tisíců hlav českých vlastenců, denně odjížděly z Čech transporty zatčených do koncentračních táborů v Německu, v Rakousku a v Polsku.

V ten čas všeobecné hrůzy bylo naší emigrantskou vládou v Anglii vysláno zpět do okupované země sedm československých vojáků – parašutistů k nesmírně odvážné akci – měli Heydricha zlikvidovat. Atentát byl proveden 27. května 1942. Zdařil se, Heydrich 4. června podlehl svému těžkému zranění. V celé zemi nastaly kruté represálie; vyvražděny byly Lidice, Ležáky, tisíce zatčených vlastenců byly popraveny. Byli hledáni pachatelé atentátu. Nikdo netušil, jak dobře byli ukryti. Hrdinní kněží pravoslavné církve, vladyka Gorazd (svatořečen roku 1987), o. Václav Čikl, o. Vladimír Petřek, br. Jan Sonnevend neodmítli pomoc domácímu odboji a od začátku června 1942 poskytovali úkryt v kryptě své katedrály vyslaným atentátníkům, Adolfu Pálkovi, Jozefu Gabčíkovi, Janu Kubišovi, Josefu Valčíkovi, Josefu Bublíkovi, Janu Hrubému a Jaroslavu Švarcovi. Umí si dnes někdo představit hloubku statečnosti a hrdinství, která se tehdy neslyšně odehrávala v samém centru Prahy ? Všichni pravoslavní duchovní dobře věděli, „do čeho jdou", že dávají všanc nejen své životy, ale i životy svých rodin a příbuzných, neboť pomsta nacistů za atentát na protektora byla strašná.

Co následovalo, známe z našich novodobých, krví vlastenců poznamenaných dějin; po zradě nehodného člověka, rovněž parašutisty Karla Čurdy, nastal 18. června roku 1942 v katedrále zoufalý boj sedmi statečných chlapců – hrdinů s jednotkami SS; krypta byla zaplavena přívaly vod z hydrantů, těžké kulomety ničily vnitřek katedrály. Plných šest hodin trval ten nerovný boj, v němž tři parašutisté padli, čtyři, kteří zůstali v kryptě, v beznadějné situaci volili smrt.

Pravoslavná církev a česká veřejnost si toto tragické šedesáté výročí nezměrného hrdinství připomněla 18. června v katedrále svatých Cyrila a Metoděje v Praze velkou panychidou za přítomnosti prezidenta republiky Václava Havla, členů vlády a pražského diplomatického sboru.

Další vzpomínková slavnost k uctění památky padlých hrdinů české pravoslavné církve vladyky sv. Gorazda, o. Václava Čikla, o. Vladimíra Petřeka a Jana Sonnevenda se konala 3. září večer v Pantheonu Národního muzea v Praze. Pozvání přijali ministr kultury České republiky Pavel Dostál, primas český Miloslav kardinál Vlk, představitelé křesťanských církví v Čechách a na Moravě, rektor KU prof. Ing. Ivan Wilhelm, CSc. a univerzitní profesor – historik PhDr. Rudolf Kvaček, z prešovské univerzity přijel pěvecký sbor vedený Dr. Annou Derevjanikovou, PhD. Z pravoslavné církve se zúčastnil její nejvyšší představitel Jeho Blaženstvo ThDr. Nikolaj, metropolita českých zemí a Slovenska, archiepiskop pražský ThDr. Kryštof, vladyka michalovecký Ján, vzácný host ze Zakarpatí Jeho Přeosvícenost vladyka Agapit, episkop mukačevský a užhorodský s doprovodem a četní další duchovní. V nesmírném pohnutí byla slavnost ukončena československou hymnou.

Panychida za statečné na místě popravy

V den 60. výročí popravy sv. mučedníka Gorazda, biskupa českého a moravskoslezského 4. září se v pražské katedrále konala slavnostní archijerejská sv. liturgie s díkůvzdáním, vedená Jeho Blaženstvem Nikolajem, metropolitou českých zemí a Slovenska a všemi archijereji, kteří se účastnili vzpomínkového večera v Národním muzeu. Spolusloužili dvě desítky presbyterů. Kromě zástupců všech farností pražské eparchie, pravoslavných věřících z Moravy a Slovenska se bohoslužeb účastnil i místopředseda parlamentu ČR Ing. Jan Kasal, velvyslanci a členové diplomatických sborů a další vzácní hosté. Pozvání přijali i členové mučedníkovi rodiny v čele s br. MUDr. Jaroslavem Pavlíkem z Uherského Hradiště. O živém odkazu svatého vl. Gorazda promluvil vladyka Kryštof, který vyzdvihl jeho připravenost k oběti pro druhé.

Po bohoslužbách uspořádal metropolitní protopresbyter ThDr. Jaroslav Šuvarský, PhD. s věřícími katedrály a plzeňskou církevní obcí pro hosty pohoštění, při němž setrvali všichni v družném a přátelském rozhovoru.

Dále vzpomínková slavnost pokračovala v odpoledních hodinách na kobyliském popravišti. Na bývalé kobyliské střelnici, kde pod vysokým náspem byl zastřelen sv. mučedník Gorazd a vražděni další čeští vlastenci, jsou do bronzu odlita tato slova: „Zastav se na chvíli. Krev naše vstoupila do této země, ale my zase se vzpřímíme".

Jsou odkazem nám všem žijícím. Panychidu za všechny zde umučené vykonal představitel katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje a ředitel Památníku smíření metropolitní protopresbyter ThDr. Jaroslav Šuvarský, PhD. Krásně zazpíval pěvecký sbor pražské katedrály, vedený sestrou Boženou Berounskou.

Vzpomínání ukončil vladyka Kryštof poděkováním přítomným a hlubokou myšlenkou, že ti, kdo zapomínají na minulost, nemají budoucnost.

Marie Šulcová

Nový mučedník za Krista Jevgenij

V noci z 13. na 14. února 1996 sloužil tehdy 18ti letý vojín Jevgenij Rodionov spolu s třemi mládenci na čečensko ingušské hranici na životně důležité silnici, kterou často využívali i bandité. Jejich stanoviště nebylo nijak opevněno. Jednotka sem byla přesunuta teprve před měsícem. Když se ke stanovišti přihnala sanitka rychlé pomoci, mladí vojáci zřejmě netušili, že je plná po zuby ozbrojených banditů. Chlapci byli zajati. Začalo kruté tříměsíční zajetí, na jehož konci byla nelidská vražda. Za přítomnosti představitele OBSE později vypověděl jeden z banditů, jak vše probíhalo. Jevgenij měl na krku křížek, který nikdy neodkládal a právě to vzbuzovalo velkou zuřivost věznitelů. Nutili ho, aby kříž sundal - tzn. odřekl se Krista. Každý den mu říkali: „Můžeš žít, pouze sundej kříž, přijmi naši víru a všechno trápení skončí". Ani ne v devátenácti letech, bez rodičů, bez velitelů se chlapec musí sám rozhodnout...

Byl přemlouván, pak trýzněn, ponižován. Za neochvějné odmítnutí sejmout kříž byl nakonec 23. května 1996, v den svých narozenin, který připadal na den pravoslavného svátku Nanebevstoupení Páně, zvláště krutým způsobem zavražděn. Spolu s ním odmítli přijmout mohamedánství a zapřít svou víru ještě tři vojíni: Igor, Andrej a Alexandr. Byli také umučeni. Zdálo by se, že stačilo málo – sejmout kříž. Svědectví z jiných podobných míst ovšem popisují i takové situace: jednou dva vojíni nevydrželi. Řekli si: „Můžeme zapřít zde v zajetí a po návratu domů... To je ale jen první krok. Druhý krok – přinutili je zastřelit ostatní zajatce. Skutečně je zastřelili. Před televizní kamerou se posléze jeden z nich odřekl matky a pak už jen dodal: „Už nemám matku - jen Alláha".

Ljubov Vasiljevna Rodionova, Jevgenijova matka prošla všemi stupni pekelných muk. Aby získala synovo tělo, zaplatila čečenským polním velitelům ohromné peníze. 23. října 1996 byla těla všech čtyř exhumována. Jevgenijovu hlavu matce vrátili za další peníze 6. listopadu v den svátku ikony přesvaté Bohorodice „Všech trpících radost".

Tělo matka přivezla do vlasti 20. listopadu 1996 v den památky mučedníků Melitýnských. Ti byli vojíny křesťany Římské armády. Za odmítnutí zříci se Krista byli sťati. Jeden z těchto třiceti vojínů nosil jméno Jevgenij.

Jevgenij Rodionov byl pohřben u chrámu Nanebevstoupení Páně obce Satino-Ruské v Moskevké oblasti.

V létě 1999 při náletu na ruskou pohraniční hlídku byl zabit bratr Chojchorojeva, vraha Jevgenija, přesně na tom místě, kde byl zajat Jevgenij spolu s třemi vojíny. Na podzim přišla zpráva o smrti samotného Chojchorojeva. 23. srpna 1999 (přesně tři roky a tři měsíce po smrti Jevgenije) byl zabit spolu se svými kumpány v bitce mezi čečenskými bandity v Grozném.

Na Jevgenijově hrobě stojí dvoumetrový kříž, hoří lampáda. Peníze na kříž věnovali dobří lidé. Když jej stavěli, přišlo mnoho lidí. Paní Rodionová se tomu velmi divila: „Proč tito lidé přijeli? Žeňa přece nebyl žádný hrdina, jak je obecně chápáno. Nevykonal žádné mimořádné činy. Sám si dobrovolně vybral smrt. Náhle přijíždějí lidé k hrobu, klaní se kříži a říkají, že ne pro Žeňu, ale pro ně samé to má hluboký význam... Jedna žena přijela z ohromné dálky, aby se zde poklonila, ačkoliv její vlastní syn padl v Čečensku. V den svátku, 23. května, se zde shromáždilo mnoho kněží. Přijel se poklonit i veterán Velké vlastenecké války. Sundal své vyznamenání „Za odvahu" a položil je na náhrobek."

Co dnes dává sílu matce mučedníka Jevgenije žít dál? Sama o tom říká: „Ano, je pro mne těžké, že syn zahynul. Ale to, že se projevil jako opravdový syn své vlasti, nezřekl se Krista, pravoslavné víry, mne utěšuje... Nevím, co bych prožívala, kdyby se rozhodl jinak". O. Dimitrij Dudko k tomu dodává: „Jevgenij Rodionov byl zavražděn, ale ne zabit. Navěky bude žít v Království Nebeském. Proto nemusíme truchlit. Poděkujme jeho matce a popřejme jí zdraví a mnoho sil nést kříž. Kříž těžký, ale spasitelný. Jím zvítězíme" .

podle zahraničních materiálů připravil
a z ruštiny přeložil Boris

Agora v Korintu – místo, kde promlouval sv. apoštol Pavel

Mlčící hodiny

Stavros klopýtá zmateně sněhem vzhůru do prudkého kopce. Ve škole, z níž v loňském roce vyšel, nevynikal v běhu. Patřil ke trojici, která kazila závodivé hry všem ostatním.

Táta a dva mladší bratři už jej dávno předběhli. Jedině dědeček a starší sousedé se sotva vlekou mezi posledními daleko vzadu. Každou chvíli padají do závěje. Jsou zde jen muži. Nejmladšímu z nich je 12 let...

Jaký je to divný běh? Co se to vlastně stalo? Kde je máma a dvě sestry? Naposledy je zahlédl, když běžel kolem školy, kam je s ostatními ženami tlačili vojáci s odjištěnými samopaly v rukou. Němečtí vojáci...

Plaše se ohlédne po jednom z nich, neboť i je doprovázejí neznámo kam, a vzápětí se prohne pod ránou pažby, která sklouzne po zpocených zádech. Na přemýšlení nezbývá čas. Stavros dobře ví, že nejen jeho rodina, ale všichni v jejich městečku, kteří jen trochu mohli, pomáhali partyzánům v boji proti nenáviděným vetřelcům.

Co tady vlastně chtějí? Proč přišli ze své studené země do jejich slunné vlasti? Do rodného města stuleného důvěřivě v náručí skal a hor? A za co ho vlastně bijí? Vždyť Hospodin ví, že vlast je svatá a je samozřejmou povinností bránit ji před nepřítelem do posledního dechu. Dechu zrychleného během a hrůzou... Chlapcovou hlavou proběhne krátká vroucí modlitba. Pomoz nám, Pane! Co s námi vlastně bude? Tisícihlavý houf mužů byl zahnán a zatlačen do prostranství dobře viditelného ze všech stran. Byla to jakási rovinka mezi kopci třpytícími se v poledním slunci.

Zazněly krátké povely v nelibozvučné řeči. Vojáci, kteří nesli kulomety, zaujali palebné postavení. Samopalníci se postavili mezi kulometná hnízda. Muži na sebe pohlédli. Nebylo zapotřebí se domlouvat. Kněz začal zpívat žalmy. Ostatní se přidali a modlitby vzlétly k Tomu, jenž měl za chvíli přijmout do svých laskavých dlaní duše mučedníků. Údolí se zachvělo v rytmu výstřelů. Hory opakovaly chorál smrti přerušovaný modlitbami. Kněz padl tváří k zemi a modlitební knihu zakryl krvácející hrudí. Výkřiky doznívaly spolu s modlitbami.

A pak vše ztichlo. Sníh zrudl jako zapadající slunce. Ale bylo teprve poledne...

Z hořící školy vyběhly zděšené ženy a nedbajíce svých zranění běžely hledat muže. Hledaly dlouho, daleko za městem. Až je našly. Hromady mrtvých mučedníků. Ve 14.34 hodin zazněl jejich pláč nad těly synů, manželů, bratrů a otců, které roztřesenýma rukama obracely tváří k sobě. „Stavro, kde jsi, můj velký chlapečku?!!!"

Přesně ve chvíli, kdy začaly ženy plakat, zastavily se hodiny na věži katedrálního chrámu. Mlčící hodiny jsou ponechány dodnes v původním stavu.

Žalujeme. Žalujeme celému světu, že 13. prosince 1943 v malebném řeckém městečku Kalavryty na Peloponésu uprostřed hor blízko hřbitova zahynulo rukou německých vrahů více než 1000 mužů, z nichž nejmladšímu bylo 12 let.

Žalujeme a vzpomínáme na své Lidice a nádvoří Horákova statku. To vše mně probíhalo hlavou, když představený katedrály otec Georgij vyprávěl tento hrůzyplný příběh v útulné trapéze.

To vše se mně druhého dne opět vybavilo pod mlčícími hodinami a v údolí smrti. Je označené vysokým bílým křížem a pomníky se jmény a věkem těch nejmladších mučedníků. Katastrofu přežilo 13 mužů, které ochránila těla mrtvých přátel, pod něž se dostali.

V katedrálním chrámu s mlčícími hodinami jsme políbili ohořelé evangelium, na jehož poslední stránce se objevila Kristova tvář. Požárem napsaná ikona. Evangelium v požáru neshořelo. S úctou jsme se sklonili i před modlitební knížkou potřísněnou dosud jasně viditelnými skvrnami krve, jež byla nalezena pod tělem zabitého kněze.

Čas běží dál. Řekové jsou hluboce věřící pravoslavní křesťané a znají v konkrétní podobě slova: odpuštění a smíření. A tak jen mlčící hodiny, ohořelé evangelium s Kristovou tváří, modlitební knížka od krve kněze – mučedníka a velký bílý kříž shlížející zamyšleně do údolí jsou svědky okamžiku, kdy lidé přestali být lidmi.

Malá část z mozaiky nezapomenutelné duchovní pouti za sv. Ondřejem Prvozvaným a sv. Mikulášem Divotvorcem, kterou vedl vladyka Kryštof.

jeden z poutníků

Jak jde čas

Hrubá Vrbka – Uplynul rok a v Hrubé Vrbce, malebné horňácké vesnici na jihu Moravy, se opět uskutečnila pouť na počest sv. mučedníka Gorazda, rodáka z Hrubé Vrbky. Tato jubilejní pouť byla organizačně připravena bratřími monastýru sv. Gorazda. Monastýr se na ni připravoval od samého počátku letošního roku. Ve spojitosti s konáním jubilejní pouti byla provedena úprava v areálu monastýru. Jakmile to dovolily povětrnostní podmínky, bylo přikročeno k nátěru doškové střechy monastýrské kaple, byla zřízena jedna nová kelie (světnice) a celkem připraveno prozatím 15 míst k ubytování poutníků, provedena údržba monastýrských zařízení, postaveno oplocení monastýru v délce sedmdesáti metrů při použití železobetonové podezdívky a sloupů v kombinaci s pocínovaným plechem, zhotovena a osazena hlavní brána a třech bočních branek. Na všech stavebních pracích se podíleli dobrovolní pracovníci z prešovské eparchie, např: o. prot. Sergej Cuper, bratři Pantelejmon Cuper, Ján Janočko, Ján Danko, Juraj Mihalik, Marek Rodak, Ján Olexa, Peter Olexa, Ján Olexa ml., Juraj Litovec a student PBF v Prešově br. Pavel Polhoš. Práce spojená s výrobou a osazením brány a branek provedla firma pana Martina Strachoty z Kuželova. Na úklidu a pomocných pracích se podíleli: MUDr. Nina Selichová, MUDr. Petr Selichov, Mgr. Elena Rollerová, R. G. Prachařová, která také nechala zhotovit a darovala oblečení na zařízení monastýrské kaple ve stylu horňáckých výšivek. Na návrh o. Alexije místní stolař pan Pavel Maňák zhotovil pro kapli skříňky na uložení sv. ikon, církevních tiskovin, schránky k uložení sv. ostatků. Z Moskvy byly přivezeny ikony, sedmiramenný svícen a další bohoslužebné předměty, všechny vyrobené v závodě Ruské pravoslavné církve SORFINO a uhrazené z darů pravoslavných Moskvanů. Mezi předními organizátory byl br. Nikolaj Novožilov a sestra Ludmila Babadžajan.

Nedlouho před konáním jubilejní pouti dostal monastýr sv. muč. Gorazda darem automobil, který věnoval bratr Dejan Randjelovič z Karlových Varů, prezident BPM. Monastýru se dostalo pomocníka, neboť doprava z H. Vrbky je složitá.

Nemenší úsilí bratři vynaložili na přípravu pouti a oslavy monastýrského svátku, který je tradičně slaven vždy 4. září. Letošní pouť se uskutečnila v průběhu dvou dní. První poutníci přijížděli už v podvečer 2. září. Poutní bohoslužby začaly v úterý 3. září v 15 hodin sloužením Deváté hodinky. Dále následovalo svěcení vody, panychida za rodiče sv. vladyky, za padlé a umučené v průběhu II. světové války, následoval akathist (chvalozpěv) sv. mučedníkovi vladykovi Gorazdovi. V 21.00 hod. se pokračovalo sloužením Malého povečeří se čtením kánonů a modliteb před sv. přijímáním. Poutníci přistoupili k osobní sv. zpovědi, kterou na prosbu poutníků přijímal o. schiarchimandrita Kyrill, představený monastýru. Bohoslužby byly slouženy po celou noc z 3. na 4. září přítomným duchovenstvem z prešovské, olomoucko-brněnské a michalovské eparchie. O půlnoci byla sloužena Půlnočnice, dále Jitřní, prvá, třetí, šestá hodinka. Kolem 3. hodiny ranní začala sv. liturgie. Poutníci přistoupili ke sv. přijímání Těla a Krve Páně. Přijímání bylo doprovázeno lidovým církevním zpěvem.

Po 8. hodině ranní přijel vladyka Simeon se svým doprovodem. Uvítán byl představeným monastýru a zvony. V devět hodin začala archijerejská sv. liturgie, při které zpívali zpěváci z Olomouce pod vedením o. protojereje ThDr. Pavla Alše. Sv. archijerejské liturgie se zúčastnili zástupci obce v čele s paní starostkou Mgr. Annou Černobýlovou, představitelé jinoslavných církví, spol. organizací. Při sv. liturgii kázal vladyka Simeon. Po zaambonové modlitbě vyšel vladyka s duchovenstvem a všemi poutníky před monastýr, aby zde posvětil a odhalil pamětní desku, která hlásá lidu, že sv. Gorazd se v obci narodil, byl nepřáteli Krista umučen za projevenou lásku dne 4. září 1942 a svatořečen v r. 1987. Pamětní deska je z mramoru, na ní je vyobrazen sv. vladyka Gorazd. Pamětní deska je dílem pravoslavného věřícího br. Květoslava Bobáka z Prešova.

Poutní bohoslužby byly ukončeny udělením požehnání přeosvíceného vladyky Simeona všemu shromážděnému lidu a obci. Představený monastýru o. schiarchimandrita Kyrill pozval všechny přítomné ke společnému stolu, který účastníkům připomínal prvokřesťanské hody lásky – agapé.

Pán Bůh žehnej všem, kdo se na budování monastýru a jeho rozvoji podíleli i podílejí slovem, skutkem, radou, darem, ale i těm, kdo především hledají „království Boží a spravedlnost jeho i vše ostatní bude jim přidáno".

Na závěr nebude zbytečné se zamyslet nad skutečností, že největší účast na jubilejní pouti byla z eparchií na Slovensku.

–ul–

Zamyšlení nad životním výročím

Není pravoslavným zvykem oslavovat den narození, ale spíše den jména, které jsme dostali při svatém Křtu. Jsou však taková životní jubilea, která si zaslouží připomenutí, neboť mnoho znamenají. Takový byl i letošní 15. duben. Den výročí 75 prožitých let představeného mužského pravoslavného monastýru svatého novomučedníka Gorazda v Hrubé Vrbce, schiarchimandrity Kyrilla (Pospíšila).

Při seznamování se s životní cestou jubilanta se vnucuje přesvědčení, že doslat do vínku na této zemi pouze bolesti, nemoci, nejistotu, znevažování a nepochopení. Již v době, kdy byl kojencem, upozorňovali lékaři jeho rodiče, že má vážnou srdeční disfunkci a ta ho provázela celým životem. Za celý svůj život se podrobil devíti operacím a z těchto operací a chorob se uzdravoval v naději na pomoc Boží, která ho neopouštěla ani v době lidské hříšnosti.

Třebaže měl od dětství nemocné srdce, přece v něm choval touhu stát se duchovním pravoslavné církve. V mládí bylo dost překážek, které této touze nepřály. Více všechno nasvědčovalo tomu, že půjde cestou člověka světského. Jak léta pokračovala vždy a vždy se silně ohlašije potřeba jít cestou služebníka církve. Tato pozvání přichází v době, kdy on i rodiče mají celké pochybnosti, zda mu vůbec bude umožněno ukončit středoškolské vzdělání. Když mu bylo dvacet let, započal usilovnou připravou studium na státním reálném gymnáziu a v pravoslavném semináři. Roku 1949 ho Jeho Blaženstvo metropolita Jeleferij postřihl na žalmistu katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze.

Po dovršení třiadvaceti let ho vladyka olomoucko-brněnský Čestmír postřihl v katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci na mnicha, vysvětil na diakona a 14. října 1950 na jeromonacha. Jeho pracovištěm se stává úřad eparchiální rady pravoslavné církve v Olomouci. Od 1. prosince 1950 nastupuje na farnost Javorník ve Slezsku v okrese Jeseník jako duchovní správce farnosti. K farnosti příslušeli věřící celého jesenického okresu. Za krátkou dobu, díky svým organizačním schopnostem a elánu, zřídil do roka tři bohoslužebná střediska, která vybavil vším potřebným a nevyhnutelným pro bohoslužebný život.

Přesně ve výroční den ustanovení na farnost do Javorníku dostává povolávací rozkaz k nástupu do PTP – pracovně technického praporu (černí baroni), kde vojenská povinnost probíhala tak, že nikdo nevěděl, kdy skončí. Po odsloužení dvou let a čtrnácti dní je jeromonach Kyrill 13. prosince 1953 propuštěn do civilu.

Od 1. ledna 1954 nastupuje na farnost do Ostravy jako její správce, kde slouží do podzimu roku 1955. S požehnáním vladyky Jelevferije vstupuje na podzim téhož roku na Moskevskou duchovní akademii do Zagorsku, kterou ukončil v roce 1959 s vědeckou hodností kandidáta bohosloví za kandidátskou disertační práci „Podíl biskupa Gorazda (Pavlíka) na obnovení a upevnění pravoslaví v Československu". Práce byla vypracována na základě originálů a archivních dokumentů. Byla to první vědecká práce o činnosti sv. Gorazda.

Po návratu ze zahraničního studia je ustanovený na farnost Opava a povýšený do mnišské hodnosti igumena. Spolu s úspěchy na farnosti se dostavují také neúspěchy v duchovním životě. Světská pokušení ovlivní igumena Kyrilla natolik, že odchází z duchovenské služby do civilního života. Zlom nastává v době léčení v nemocnici, když při četbě sv. Písma našel text: „Protož napomáhajíce, i napomínajíce vás, abyste milosti Boží nadarmo nebrali. Neboť praví: Včas příhodný vyslyšel jsem tě, a v den spasení spomohl jsem tobě. Aj, nyníť jest čas příhodný, aj nyní dnové spasení" (2.Kor 6,1-2).

Je rok 1979. Hospodin svým milosrdenstvím přijímá jeho pokání a s pomocí zkušeného hierarchy, vladyky metropolity Doroteje, který mu navrátil mnišské a duchovní hodnosti, je ustanoven na farnost do Ostravy. Igumen Kyrill spravuje dvě farnosti a opatruje těžce nemocnou matku. V roce 1980 je pověřen církví, aby se stal redaktorem časopisu Hlas pravoslaví a církevního kalendáře (pro česko část církve).

K svátku Uvedení přesvaté Bohorodice do chrámu v roce 1980 mu uděluje vladyka Dorotej právo nosit kříž s ozdobami. Následují další úkoly – stává se předsedou tiskového odboru Metropolitní rady a v roce 1985 je povolán biskupem olomoucko-brněnským vladykou Nikanorem do funkce ředitele úřadu eparchiální rady, je správcem farnosti a představeným katedrálního chrámu v Olomouci. Plní i povinnosti protopresbytera ostravského protopresbyterátu. Je nositelem Řádu sv. Cyrila a Metoděje II. a III. stupně a Řádu sv. Marie Magdaleny, uděleného mu polskou pravoslavnou církví. Na přelomu let 1989 – 1990 mu na návrh vladyky Kryštofa uděluje metropolita Dorotej hodnost archimandrity. V době svého působení v Olomouci organizuje Duchovní učiliště a je v Olomouci lektorem detašovaného pracoviště PBF v Prešově.

S požehnáním metropolity Doroteje a se souhlasem patriarchy moskevského a celé Rusi Alexije II. přijímá r. 1997 ve Svatotrojické lávře v Sergijev-posadě v Rusku velkou schimu. Po návratu odchází do mužského monastýru v Hrubé Vrbce. Zde od prvních dní vynakládá všechno úsilí ke zvelebení a zachování monastýru. Vladyka Simeon, biskup olomoucko-brněnský, ho od 26. dubna 2000 ustanovil představeným monastýru.

Otec Kyrill s trpělivostí a Boží pomocí překonává vážné zdravotní problémy, bolesti, obětuje zdraví, prostředky, trpělivost a schopnosti pro blaho monastýru. Oproti všem těžkostem odpovědně plní poslání i sloužícího duchovního. S ochotou a otcovskou trpělivostí se věnuje všem, kteří přicházejí a hledají víru v Boha.

Hospodine, zachovej schiarchimandritu Kyrilla na mnohá léta! Daruj milosrdenství, utiš bolesti, aby službou pro monastýr a Církev upevňoval mnohé ve víře, v Pravoslaví a sám přijal korunu spasení ve věčné tvé blaženosti. Inok Alexij

přetištěno ze slovenského časopisu „Odkaz Cyrila a Metoděje"

Františkovy Lázně

Srpnové záplavy znamenaly pro celou řadu občanů v naší vlasti velkou tragedii. Voda vzala mnohým z nich veškerý majetek, často i život. Nejhůře tuto skutečnost snášejí staří lidé, kteří si již nemohou znovu postavit dům, nebo si ho vybavit novým zařízením.

Pravoslavní věřící ve farnostech západočeského protopresbyterátu přispěli obětem povodní různým způsobem. Např. plzeňská farnost poskytla zdarma ubytování pro šest dětí a dva dospělé z Neratovicka. Na Plzeňsku pak rozdala hygienické potřeby v hodnotě cca. 10.000,– Kč a ve spolupráci s katolickou Charitou místní duchovní, o. prot. J. Polanský, zajišťoval dopravu dobrovolníků, pomáhajících při úklidu po povodních. Za zmínku také stojí, že dobrovolníci v plzeňské čtvrti Roudná dostávali kromě jiného denně také čerstvé pirožky, které otec Jan s mátuškou vyrábí.

Církevní obec Aš přispěla finanční částkou na povodňové konto, podobně jako farnost Lesná. Ostatní církevní obce předaly celkovou finanční hotovost 42.700,– Kč otci prot. J. Křivkovi. Jednotlivě přispěly takto:

Františkovy Lázně 10.400,– Kč

Horšovský Týn 1.050,– Kč

Karlovy Vary 5.000,– Kč

Mariánské Lázně 14.000,– Kč

Milíře (při poutní bohoslužbě v kapli Zesnutí přesvaté Bohorodice v Brance)

4.600,– Kč

Rovná 3.000,– Kč

Sokolov 3.000,– Kč

Tachov 1.650,– Kč.

Dne 4. 10. 2002 odvezl o. prot. v doprovodu o. prot. J. Hauzara finanční hotovost na Litoměřicko, kde byla rozdělena mezi čtyři postižené pravoslavné rodiny. Celá krajina v povodí Labe se jen pomalu a těžko probouzí z přírodní katastrofy. K našemu velkému překvapení jsme se dověděli, že pouze jedna ze čtyř postižených rodin dostala konkrétní finanční pomoc od katolických duchovních z Moravy, kteří nás o jeden den předešli. V Bohušovicích nad Ohří, v obcích Nučice a Okna, jakož i na předměstí Litoměřic v Mlékojedech, jsme na vlastní oči viděli, jak pomalu pomoc přichází, a že stovky lidí stále ještě neví, kde a jak budou v zimě bydlet. Proto postižení apelují na všechny slušné lidi, aby se přijeli do regionu podívat a potom sami posoudili, jak moc, hlavně starší postižení občané, potřebují pomoci.

Darovaný výnos sbírky se nám zdál tváří v tvář kruté realitě jenom malinkatou náplastí na rány, které povodeň způsobila. Zdevastovaná příroda v následujících letech nebude vydávat žádné plody, protože je chemicky zamořená a voda ve studních nadlouho otrávená. Proto všichni, kdo ještě nějakým způsobem chtějí a mohou postiženým pomoci, nechť se obrátí na svého duchovního, který všechno ostatní rád zařídí.

Vyprošujeme pro všechny oběti, ale také pro všechny obětavé lidi a anonymní dárce Boží lásku a požehnání, aby Hospodin Bůh již více nedopustil tak těžkou zkoušku v naší zemi. prot. Josef Hauzar

Kolín – chrámový svátek na počest sv. Jana Křtitele

Náš Spasitel Ježíš Kristus v rozhovoru se Samaritánkou řekl, že přišel (čas) „kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě", protože „Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili".

Zásluhou svatých bratří Cyrila a Metoděje došla tato radostná zvěst i k našim předkům. Po mnoha těžkých časech Bůh požehnal obnovu cyrilometodějské Pravoslavné církvi i u nás. Díky tomu naše církevní obec v Kolíně ve společenství s celou Církví, s radostí a s vděčností slavila 7. 7. 2002 chrámový svátek na počest sv. Jana Křtitele, jenž je nebeským ochráncem naší církevní obce.

Svatou liturgii sloužili místní duchovní o. Zoran Drenovac a Václav Vlk za účasti věřících z Kolína a okolí. Ve své promluvě otec Zoran připomenul velké duchovní hodnoty vyplývající z prorockého poslání sv. Jana Křtitele a z díla spásy. V modlitbách a pěkném liturgickém zpěvu byla patrná duchovní radost z tohoto svátku a vzdání díků Bohu za všechna jeho dobrodiní. Při této příležitosti přítomní věřící upřímně blahopřáli o. Zoranovi k narození syna Filipa. Stejně upřímně chceme poděkovat ženám, které se s láskou starají o pěkné a čisté prostředí v chrámě a zasloužily se také o přípravu příjemného přátelského posezení po ukončení sv. liturgie.

Věříme, že každý další chrámový svátek bude ještě radostnější. Věříme také, že si víc a víc budeme uvědomovat i to, že my sami jsme živými chrámy Božími a Duch Boží přebývá v nás. Přejeme o. Zoranovi i všem členům naší církevní obce dobré zdraví, hojnost Boží milosti, klidu a lásky. Protože jenom tak bude naše svědectví o novém životě v Kristu pravdivé a mocné.

Prosba z Rokycan

Rada starších pravoslavné církvení obce v Rokycanech a Romská duchovní mise se obrací na všechny lidi dobré vůle, aby pomohli zvelebit a dovést do zdárného konce rekonstrukce v pravoslavném chrámu Nejsvětější Trojice v Rokycanech. Pro slávu Boží a ku prospěchu naší církve.

Romská duchovní mise vede účet na opravy chrámu u ČSOB, č. ú.:179666346/0300.

ředitel Rom. duchovní mise žalmista David Dudáš, tel.: 777 966 829

e-mail: rommise@seznam.cz

Za Radu starších pravoslavné církevní obce v Rokycanech Vladimír Murko,

tel.: 604 181 059

Interiér pravoslavného chrámu Nejsv. Trojice v Rokycanech

Za vzděláním

Z detašovaného pracoviště Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Olomouci

Studijiní cyklus v olomouckém detašovaném pracovišti (pro studující při zaměstnání) Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově Prešovské univerzity úspěšně zakončilo v letošním roce pět absolventů, jedna studentka a jeden student z minulého studijního běhu podali své diplomové práce rovněž letos.

V úterý dne 25. června 2002 se na Pravoslavné bohoslovecké fakultě Prešovské univerzity v Prešově konaly slavnostní promoce.

Z olomouckého detašovaného pracoviště byli promováni:

o. diakon, Dr. Med., Dr. Phil (chem) Alexandr Lapin, universitní docent ve Vídni, s diplomovou prací na téma „Pravoslaví, bioetika a krize vědeckého poznání",

br. Miroslav Kudla z Ostravy – diplomová práce na téma „Anglikánských Třicet devět článků víry z pohledu pravoslavné teologie",

david Páncza z Bratislavy – diplomová práce na téma „Exegese prvních kapitol knihy Genesis",

br. Maxim Motijevskij z Lanškrouna – diplomová práce na téma „Utrpení v životě křesťana",

o. Evžen Freiman z Teplic – diplomová práce na téma „Úvod do studia církevního práva".

Z loňských absolventů dokončili diplomové práce a byli promováni o. diakon Evžen Červinský a sestra Mioara Apostuová

V sobotu dne 14. září se konal v Olomouci na detašovaném pracovišti za účasti děkana Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově, ThDr. Prot. Petra Kormaníka a ředitele pracoviště prot. ThDr. Pavla Alše zápis do ročníků ve studijním roce 2002/03. První konsultační termín bude v sobotu 5. října, poslední 21. prosince. Oproti předchozímu roku, kdy zde studovalo 40 studentů, v letošním roce jejich počet poněkud klesl, někteří přerušili studium. V následujícím roce studia 2003/04 nebude z kapacitních důvodů otevřen I. ročník. Zájemci budou muset počkat až napřesrok. Za dvanáct let svého působení vyšla z detašovaného pracoviště celá řada absolventů, z nichž většina již úspěšně působí v duchovních funkcích v církvi, jak v olomoucké, tak v pražské eparchii. Věříme, že o jejich usilovné práci uslyšíme samé dobré zprávy a že se jejich aktivita projeví i v publikační činnosti v našich časopisech. Pavel Aleš



Z programu archiepiskopa Kryštofa:

V listopadu a v prosinci s Boží pomocí hodlá :

3. 11. V katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje udělit při sv. liturgii diákonské svěcení br. Vladimíru Stojanovi, absolventu PBF PU (9.30 hod.).

10. 11. V chrámu sv. Kříže v Táboře vykonat archijerejskou sv. liturgii a požehnat ikony darované moldavskými věřícími (9.30 hod.).

12. 11. Řídit zasedání okružních protopresbyterů pražské eparchie.

14. 11. Účastnit se jako oponent habilitace Mgr. Jána Šafina, PhD. na PBF PU.

17. 11. Vykonat archijerejskou sv. liturgii v Tachově a posvětit antimins pro místní chrám (10.00 hod.).

6. 12. Předat ostatky sv. Mikuláše monastýrskému chrámu ve Vilémově (9.00 hod.).

19. 12. Gratulovat Jeho Blaženstvu vladykovi Nikolajovi, metropolitovi českých zemí a Slovenska, k životnímu jubileu – 75. narozeninám – v jeho sídelním městě Prešově.

Křest malého Vladimíra v kapli „Všech svatých země české" v Českých Budějovicích 25. 9. 2002. Přihlíží jeho sestra Věruška křtěná tamtéž před čtyřmi lety

Otec schiarchimandrita Kyrill pětasedmdesátníkem

Olomoucko-brněnská eparchie se spolu s celou naší čtenářskou obcí se připojuje k přání všech blah od Hospodina otci schiarchimandritovi Kyrillovy, představenému Pravoslavného monastýru sv. mučedníka Gorazda v Hrubé Vrbce, který se dne 15. dubna 2002 dožil pětasedmdesátin. O. Kyrill (občanským jménem Jaroslav Pospíšil) se zasloužil měrou velikou o zřízení Památníku svatého Gorazda v jeho rodišti v Hrubé Vrbce a následně o vznik tamního monastýru, když ještě předtím se pokusil založit mnišské středisko v Olomouci.

Přejeme otci schiarchimandritovi, nyní upoutanému v nemoci na lože, Boží milosti a ochrany a vyprošujeme mu u Hospodina mnohých a blahých let dalšího života.

Pavel Aleš

Po archijerejské liturgii v Kadani, při níž byl ustanoven protopresbyterem o. Erast Raptsun, místní duchovní správce.

Dětem

Abrahamova nejtěžší zkouška

Abrahamovi bylo sto let, když se jemu a Sáře konečně narodil syn. Dostal jméno Izák (Smíšek), jak bylo předpověděno. Sára totiž, když porodila, prohlásila: „Bůh mi dopřál, že se mohu smát. Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší". A dodala: „Kdo by byl Abrahamovi řekl, že Sára bude kojit syny? A přece jsem mu porodila syna, ačkoliv je stár".

Izák vyrůstal obklopen láskou všech domácích. Jenom Izmael hošíka dráždil a škádlil. Sára se rozzlobila a nutila Abrahama, aby Izmaele vyhnal i s jeho matkou, které zřejmě dosud neodpustila. Abrahamovi se do toho nechtělo, měl Izmaele rád. Až mu jednou Hospodin řekl: „Netrap se pro toho chlapce i tu otrokyni. Je pod mou ochranou, i on bude praotcem velikého národa".

Abraham poslechl. Za časného rána vzal chléb a měch s vodou, dal jej Hagaře a propustil ji i s Izmaelem. Bloudila dlouho po stepi kolem Beer-Šeby, až jim došla voda. Chlapec umíral žízní. Uložila ho pod jedním křoviskem a usedla opodál, aby neviděla, jak chlapec umírá. Zaúpěla a rozplakala se. A tehdy uslyšela hlas Božího posla: „Neboj se, Hagaro, Bůh slyšel chlapcovo sténání. Hezky ho vezmi a pečuj o něj". Vstala, tu se jí otevřely oči a spatřila studnu, kterou dříve neviděla. Naplnila měch a dala chlapci napít. Byli zachráněni. Bůh chlapce ochraňoval. Vyrostl ve stepi a stal se lučištníkem.

Izák rostl a naplňoval radostí srdce svých rodičů. A tehdy Bůh rozhodl, že podrobí Abrahamovu víru poslední zkoušce. Přikázal mu: „Vezmi svého milovaného Izáka, odejdi do země Mórija a tam mi ho obětuj jako zápalnou oběť". Mórija se jmenuje kopec v Jeruzalémě, na které později vybudoval král Šalomoun Hospodinovi chrám.

Abrahám si vzal kromě Izáka dva sluhy a oslíka, který nesl naštípané dříví pro oběť. Třetí den došli pod kopec. Nechal tam sluhy s oslíkem, dříví naložil na Izáka, sám vzal nůž a nádobu s ohněm a jali se stoupat. Cestou se Izák zeptal: „Neseme si dříví i oheň, ale kde je beránek, kterého budeme obětovat"? Abrahám mu odpověděl: „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné". Šli dál a mlčeli. Abrahám rozhodnut přemoci svou bolest, uposlechnout Boha a v oběti mu vrátit to, co je mu nejdražší. Izák zřejmě pochopil, že obětí bude on, ale nevzpouzel se, nereptal, ale s pokorou přijal rozhodnutí svého otce, o kterém věděl, že ho miluje, i rozhodnutí Boží. V tom byl předobrazem Ježíše Krista, poslušného nebeskému otci až do smrti kříže.

Když došli na místo, vybudoval Abrahám oltář, položil na něj dříví a na ně svázáného Izáka. Pak přišla nejtěžší chvíle. Zvedl obětní nůž. Tu na něj Hospodin zavolal: „Nevztahuj na chlapce ruku. Právě jsem poznal, jak jsi bohabojný. Ani svého jediného syna bys mi neodepřel"!

Abraham šťastně vydechl. Tu zpozoroval kousek odtud berana uvízlého za rohy ve křoví. Jeho obětoval místo Izáka a to místo nazval „Hospodin vidí". Hospodin Abrahámovi řekl: „Neodepřel jsi mi svého jediného syna. Požehnám tobě i tvému potomstvu, rozmnožím je jako nebeské hvězdy. Ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny národy země..." váš vladyka +Simeon

Vydává Pravoslavná církev v českých zemích, P. O. Box 655, CZ–111 21 Praha 1.

Hlavní redaktor: Dr. Čestmír Kráčmar, Soukenická 10, 110 00 Praha 1. Technický redaktor: Boris Havel.

Redakce si vyhrazuje práva na případné úpravy, či krácení zaslaných příspěvků.

Uzávěrka každého čísla je 10. den předcházejícího měsíce. Vychází druhý týden v měsíci.

Litografie Lokša PrePress Rakovník, tisk Tuček tiskárna Rakovník.

Rozšiřuje PNS. Jedno číslo Kč 16,–, pro předplatitele u distribučního střediska v Praze Kč 15,–.

Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p. ,

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.