REDAKCNI POZNAMKA

Vazeni bratri a sestry,

cervnovy Hlas pravoslavi nas privadi k premysleni o Svate tajine pokani. Hledejme a nachazejme v ni radost z odpusteni. I nas duchovni zapas muze zmenit svet, ve kterem je stale mnoho pravoslavnych ve valecnem nebezpeci!

Nemuzeme v Makedonii nevidet podobnost neblaheho vyvoje s udalostmi, jez predchazely bombardovani Jugoslavie. Opet je tzv. "svetove spolecenstvi" znepokojeno zabijenim, ale nikdo nedokaze zastavit par zlocincu. Kez Pan nedopusti dalsi krveproliti.

vase redakce

Svata tajina pokani

Po uplynuti svetleho paschalniho obdobi a svatodusnim tydnu se pred nami otevrel opet cas postni. Po nedeli vsech svatych totiz zacina apostolsky pust, kterym cirkev zduraznuje vaznost svatku svatych Petra a Pavla, jako zarivych vzoru hlavne v apostolskem a misijnim dile tolik dulezitem v kazde dobe, zvlaste pak v dobe nasi. Zadne delsi postni obdobi nepozustava jen z prosteho jidelnicku, bez masa, mleka a dalsich produktu zivocisneho puvodu a odrikani si zabav a svetskeho veseli. Pust je tez casem zintenzivneni duchovniho zivota konanim pouti, skutku milosrdenstvi a casem pripravy k prijeti svate tajiny pokani.

Nemusime opakovat, jak jsou dnes predevsim pojmy "pokani" a "hrich" modernimu cloveku nesympaticke. I nekterym pravoslavnym krestanum zasazenym svetskym myslenim dnesni doby se nechce vyznavat hrichy u duchovniho otce - zpovednika. Vime vsak, ze k dosazeni pro nas tolik duleziteho Boziho odpusteni, neni jine cesty. Archijerejove a jimi radne vysveceni duchovni otcove jsou nastupci svatych apostolu, kterym rekl sam Jezis Kristus "Jako Otec poslal mne, tak i ja posilam vas…. prijmete Svateho Ducha. Komu odpustite hrichy, tomu budou odpusteny, komu je zadrzite, tomu budou zadrzeny." (Mt 20, 21 - 23)

Svata tajina pokani je tudiz jednim z vaznych Bozich ustanoveni. Archijerejove a duchovni otcove odpousteji hrichy na miste Boha Slova, Jezise Krista. Verici clovek, ktery pro hrich ztratil spolecenstvi s Bohem, je odkazan na svatou tajinu pokani.

Hrich, jako vedome a dobrovolne poruseni Boziho radu nebo nekonani dobra, totiz neni jen soukromou veci kazdeho z nas. Selhani v uskutecnovani Boziho radu i zcela uvnitr cloveka ma primy vztah nejenom k Bohu, ale i k celemu svetu, ke vsem lidem a prirode. Hrichem zhorsujeme stav sveta a narusujeme spolecenstvi cirkve. Svati otcove casto prirovnavali hrich k nemoci. Kdyz je jeden ud v tele nemocny, jsou zasazeny a trpi tim i vsechny ostatni udy. (1. Kor. 12, 26)

Protoze hrich predne poskozuje spolecenstvi cirkve, musi se naprava dit v tomto spolecenstvi za ucasti cloveka cirkvi povereneho. Ostatne ani zadny archijerej nebo duchovni otec nemuze rozhresit sam sebe. Je odkazan na jineho zpovednika. Kazdy, kdo pred Bohem selhal, a bohuzel selhavame denne vsichni, aby sve selhani napravil, musi dosahnout odpusteni ve svate tajine pokani a nechat se vest uskalim duchovniho zivota zpovednikem a touto vzacnou svatou tajinou se vraci opet do cirkevniho spolecenstvi. Nemusime pritom zkoumat, jakymi duchovnimi ci etickymi kvalitami se vyznacuje nas zpovednik. Vezme, ze je take jenom clovek a jako vsichni selhava a sam potrebuje odpusteni. Blazeny Augustin (r.354 - 430) o tom napsal: "Jestlize pozadujeme od zpovednika, ze musi byt svaty, pak to znamena, ze svoji nadeji vkladame do cloveka, nikoliv do Boha." Kdyby odpusteni hrichu zaviselo od svatosti zpovednika, nikdo by si nemohl byt jist, ze nam byly hrichy odpusteny. Ve svate tajine pokani je vsak prostrednictvim zpovednika cinny sam Buh. Muzeme byt proto jisti, ze nam byly vsechny uprimne vyznavane hrichy odpusteny.

Nelehke je vsak ono uprimne vyznani hrichu. Strach ze zpovedi zacina u nasi neuprimnosti. Lidska hrdost nam brani priznat si sve viny. Clovek se rad citi i sam pred sebou bez chyby. Jen v uprimnem sebepoznani, kdyz si pred sebe postavime pomyslne zrcadlo vzneseneho Boziho zakona a nebudeme si nic o sobe nalhavat, ucinime opravdove vyznani.

Vsechna sva selhani musime jasne pojmenovat, aby je mohl zpovednik posoudit. Neni vsevedouci, musi se o nich od nas dozvedet. Nekteri lide maji zabrany vyznavat sve hrichy pred nekym, kdo je dobre zna. Tyto zabrany ucinne pomaha prekonat skutecnost, ze duchovni osoba, ktera zpovida, je vazana povinnosti mlcet. Je to vubec nejprisnejsi duchovenska povinnost.

Kazdy pravoslavny krestan ma mit sveho zpovednika, ktery jej dobre zna a jemuz se osobne sveruje do duchovni pece. Praxe spolecne svate zpovedi je pripustna jen v nouzi, kdyz je kajicniku mnoho a cas nedovoluje, aby se kazdy jednotlive vyzpovidal. (viz Pravoslavny katechizmus sv. vladyky mucednika Gorazda, 703. clanek) K prijeti svate tajiny pokani se musime vzdy dukladne pripravit postem a modlitbami a nedopustit, aby vaznost pripravy poskodil spech a roztrzitost.

Na castou otazku, jak se zpovidat, odpovida metropolita Antonij, lekar a jedna z nejvetsich soucasnych duchovnich osobnosti zijicich v Londyne dobre znama i ze stranek naseho casopisu: "Vyznavej se tak, jako by to byla tvoje posledni zpoved. Uvedom si, ze jiz za chvili nemusis zit a jiz nebudes mit nikdy moznost vyznat sve hrichy."

Takova predstava je pro kazdeho velmi uzitecnou pomuckou jak pri zkoumani sveho nitra, tak pri vyznani litosti ze selhani i ucineni pevneho predsevzeti vice nehresit. Pohled do sebe a soucasne i promena smysleni o zpusobu zivota je krasne vyjadrena v podobenstvi o marnotratnem synu. Kdyz prohyril vsechny penize a mel nouzi, sel do sebe a rozhodl se: "...vstanu a pujdu ke svemu otci a reknu mu: Otce, zhresil jsem proti Bohu i proti tobe." (Lk 15, 17 - 18)

Toto vyznani dokonale priblizuje proces obraceni od zleho k dobremu a hledani odpusteni. Marnotratnymi syny jsme pred tvari Bozi vsichni. Jako on se musime rozejit se hrichem a litovat, ze jsme jednali proti Bozi vuli. Nebesky Otec nam take odpusti, jakmile se k nemu s litosti obratime a dame zvazit zavaznost sveho poklesnuti svemu zpovedniku s predsevzetim je uz neopakovat. Litost proto nemuze byt opravdovou litosti bez umyslu napravit, co jsme svym pocinanim zpusobili a jiz sva selhani neopakovat. Nikdy tez nesmime zapominat na prosbu z modlitby Pane Otce nas: "...Odpust nam nase viny, jakoz i my odpoustime vinikum nasim" (Mt 6, 12). Odpoustenim druhym snizujeme mnozstvi vin kolem sebe a davame prostor k navazani noveho vztahu k Bohu i k bliznim.

Avsak vsichni dobre vime, jak se nam nedari dostat svym predsevzetim. Opet upadame do hrichu a vetsinou do toho sameho. Presto jsme povolani k tomu, abychom vzdy opet vseho uprimne litovali a doufali v Bozi milost, ze se ze sve slabosti nakonec prece jednou vylecime. I velici poustevnici na pousti, kdyz se jich ptali na to, co tam delaji, odpovidali pokorne: padame do hrichu a opet z nich vstavame a znovu padame a vstavame.

Veskera selhani proti Bozimu radu se nam ve svate tajine pokani uplne odpousteji. Jejich nasledky vsak zustavaji. Lze jiste vratit odcizenou vec a ma to tak byt. Ale jak napravit pomluvu nebo pohorseni, ktere jsme svym spatnym jednanim zpusobili ? Nasledkem ucinenych jednani je take mravni necitlivost, naklonnost ke zlemu, nerozhodnost konat dobro. Proto potrebujeme nutne duchovni leceni v podobe rad zpovednika, ktery nam k nim uklada take konani zvlastnich modliteb presahujicich zakladni modlitebni pravidlo nebo vetsi skutky milosrdenstvi k bliznim ci podminky k prijeti sv.eucharistie a bdi nad nasim duchovnim rustem. Zminenou duchovni lecbu nazyvame "epitimii", ktera je soucasti svate tajiny pokani. Nekdy znamena i vylouceni z moznosti prijimat sv. eucharistii na urcitou dobu.

Zpovednik nam nakonec udili - po radnem vyznani hrichu, uprimne litosti s predsevzetim i pokornem prijeti epitimie - odpusteni. Neodpousti nam, jak jsme jiz zduraznili, clovek, ale samotny Buh. S odpustenim prichazi do srdce pokoj, ktery nemuzeme ziskat lidsky zadnou sebelepsi radou nebo ucasti.

Meli bychom byt vdecni za to, ze se muzeme zpovidat a vyuzit k tomu apostolske postni obdobi. K Bohu se tak smime obracet jakoby v "novem krtu slzami". Svatou tajinu pokani tak nazyvaji nekteri duchovni ucitele, kteri nam tim chteji rici, ze po vykonane zpovedi zaciname uplne novy zivot. Jsme opet Bozimi detmi, cistymi jako prave napadany snih.

archiepiskop Krystof

Svate svatym

Buh otec v ikonach

Neni pochyby: sam o sobe je Stvoritel nevyjadritelny, nezobrazitelny. Proto stary Izrael kladl takovy duraz na druhe prikazani. (Ex 20,4; Deut 5,8) Pravoslavna duchovni zkusenost vi, ze je mozne vymezovat Boha pouze negativne, apofaticky: "nikoli v tom, co je (tedy nikoli v souladu s nasi hmotnou zkusenosti), nybrz v tom, co Buh neni" (Vladimir Losskij: Dogmaticka theologie I/2). Zaroven s antropomorfnimi obrazy Hospodina bychom se meli v mysli zbavit vazeb techto obrazu k cemukoli, co by Jej chtelo poutat k smyslovym predstavam - dokonce vcetne kosmicke slavy Pane, vseho definovatelneho (napr. nebes s andely) a uvah o jednotlivych Tvurcovych vlastnostech, ba meli bychom vyloucit vsechny lidsky ohranicene spekulace o Bozim byti. Teprve az prestaneme pomoci vzitych terminu resit otazky Jeho "existence", muzeme se "do Neho vnorit" a vzyvat Boha "nadnebeskeho".

Presto, chceme-li se o Nem a o ceste k Nemu jakkoli dorozumet, nezbyva nam nez se uchylovat k symbolum. Uz velmi zahy byla propracovana hluboka symbolika vychodni Cirkve, ktera se stala jakymsi "jazykem", jimz je mozno "hovorit" o vecech nevyslovitelnych a nepredstavitelnych, ktere presahuji poznavaci schopnosti a jakoukoli overitelnou zkusenost. Svuj zaklad maji tyto symboly v Bibli. Aby se Bozi realita stala sdelitelnou, museli se svatopisci uchylovat k antropomorfnim prirovnanim. Starozakonni Hospodin "cichal", "sytil se" masem obetovanych skopcu, byval jimi dokonce "presycen". Adam slysel jeho "kroky" v zahrade Eden.

Symbol ruka

Podobne cteme, ze Buh "vztahl ruku" a bil Egypt (Ex 3,20), David si pral radeji padnout do "rukou" Bozich nez lidskych (2 Sam 24,14) a Job si uvedomoval, ze zivot vseho ziveho spociva v Hospodinove "ruce" (Job 12,10). Taz "ruka" si spolehlive najde nepritele (Z 104,28), dolehne na hrisnika (Z 32,4), ale take se otevre a nasyti spravedlive (Z 104,28). K proroku Ezechielovi se v babylonskem zajeti vztahla "ruka, a hle, v ni knizni svitek" (Ez 2,9), popsany zalozpevy, "lkanim i bedovanim". Jezis na krizi odevzdal sveho ducha do "rukou" nebeskeho Otce (Lk 23,46). Podle alexandrijskeho episkopa Kyrilla (5. stol.) stvoril Buh vsechno "vlastni rukou" skrze Slovo, ktere pak na sebe prijalo lidske telo.

Neni tedy divu, ze jednim z nejstarsich vytvarnych symbolu Boha - Stvoritele byla Vsemohouci ruka, vysouvajici se z nebeskeho oblaku. Nalezli bychom ji uz v katakombach a potom v deskovych obrazech, nastennych malbach i iluminovanych rukopisech po cely stredovek na Zapade a stejne tak i na Vychode.

Symbol oko

Zaroven je Buh povazovan za vsevidouciho. Vsechny nase kroky strezi Bozi oko. Zachariasuv sedmiramenny svicen (menora, stojici v cele Salamounova chramu, ale i soucasneho chramu pravoslavneho) predstavuje "sedm oci Pane", prohledavajicich svet (Zach 4,10) a na spravnost lidskeho konani Hospodin "dohlizi" i podle knihy Prislovi (Pr 22,12). "Sedm oci" ma i Beranek Janovy Apokalypsy (Zj 5,6). Kdyz Izrael putoval pousti, Panovnik v oblaku jej chranil "jako zritelnici oka" (Dt 32,10). Bozi oko, pronikajici hluboko do nitra vericiho, hralo v krestanske ikonografii vzdy dulezitou ulohu. Na Zapade je pak od poreformacnich dob casto umistovali do trojuhelniku, graficky vyjadrujiciho Trojjedinost.

Symbol paprsek

V byzantskych ikonach naznacuje Bozi aktivitu nejen ruka a oko, ale stale casteji take paprsek, od jisteho bodu trojity, mirici z oblohy do nitra zeme, prozarujici pozemskou hmotu a zahanejici temnoty (Jan 1,5). Prorazi napriklad skalu a vnika do platonske jeskyne, v jejichz hlubinach se zrovna rodi Immanuel. Ve vyjevu Janova Krtu Pane smeruje z oblak k hlave Spasitele. Vypovida o Otci, ktery miluje sveho Syna, jeho troji rozstepeni vsak zaroven prozrazuje, ze je paprskem cele Bozi Trojice. Sam Otec vsak zobrazovan nebyva.

Presto se v cetnych malirskych i socharskych dilech od 15. stoleti zejmena na Zapade objevuje Hospodin jako "Starec dnu" Danielovy knihy s dlouhym stribrosedym plnovousem, v "obleku jako bily snih" a s "vlasy jako cista vlna" (Dan 7,9). Trochu zde pripomina ugaritskeho "Otce let", coz je v eposu o Dan´elovi jeden z titulu kananejskeho boha Ela. I kdyz je znam v rade vynikajicich zapadnich zpodobeni Trojice (bratri Eyckove) a ve vrcholne forme treba na Michelangelovych
freskach stropu Sixtinske kaple, skutecne krestanskemu pohledu je takove vyjadreni Boha zcela cizi. Hospodin zustava nezobrazitelny.

A prece je jediny zpusob, jimz lze vytvarne postihnout Boha jako lidskou postavu. Da-li se totiz o Nem jakkoli hovorit v reci postizitelne smysly, pak jedine v souvislosti s Kristem, ktery se vtelil. To "neco, co nelze vymezit", se stalo clovekem a zustalo pritom Bohem. Teprve v Kristu odhaluje Buh cloveku Sebe. V Nem Jej poznavame pozitivne, katafaticky.

Jak treba zpodobnit stvoreni sveta? Nikajsko-carihradske Vyznani viry vi o Kristu, ze tu byl od pocatku a ze "skrze Neho vsechno je stvoreno". Jak tedy zobrazit Pana vsehomira ve chvili, kdy tvoril svet, kdy cloveku vdechl dusi a uvedl jej do raje? Ne jinak, nez jako Krista. S takovym Kristem, skrze Nehoz vznika kosmos, se setkavame napriklad v pravoslavne mozaice Stvoreni sveta v kapli kralovskeho palace v Palermu z 12. stoleti.

Nejvymluvnejsim zpodobenim Trojjedineho Boha ve vychodokrestanske oblasti je vsak ikona Starozakonni Trojice (Filoxenia, Vetchozavetnaja Trojica), zobrazujici tri zcela stejne a vzajemne rovnocenne postavy. Je to vlastne vysek z vyjevu Hostiny u Abrahama pri bozisti Mamre (Gen 18,1-15). Abraham a Sara vsak jiz chybi. U stolu s predlozenymi pokrmy sedi Hospodin ve trech osobach. Starozakonni Trojice se rozsirila zejmena v Rusku. Autorem nejslavnejsi ikony s timto nametem, vytvorene nekdy kolem roku 1411, byl mnich Trojicko-Sergijevske lavry (a pozdeji Andronikova monastyru) Andrej Rublev. Ruska pravoslavna cirkev jej v uplynulych letech prohlasila za svateho. Mohli bychom rici, ze snad prave toto zpodobneni Boha Otce, ktery se zjevuje v lidstvu jako Syn a zaroven Duch Svaty, je z uvedenych nejpravoslavnejsi, pravoslavne vire nejblizsi.

PhDr. Otakar Ales Kukla

Duchovni zivot nezavisly na dobe

Negativni stranky nasi soucasnousti vytvarejici vyznamnou cast ovzdusi, ktere jsme prinuceni dychat.

Na druhe strane mame Pravoslavi - to jest zjeveni Boha sve Cirkve. Je nam podavano 2000 let a je velmi bohate - obsahuje svedectvi Pisma svateho i dila svatych Otcu. Pomaha nam mit jasny duchovni nazor a zakon duchovniho zivota.

Duchovni zivot a jeho cile nejsou zavisle na dobe. A opravdu vime, ze od okamziku prvniho hlasani Evangelia do soucasnosti se ze vsech koutu sveta shromazduji lide stejneho druhu, aby se stali syny Kralovstvi nebeskeho. Vsichni tito lide mluvi jednim jazykem, navzajem se znaji, protoze prosli stejnym bojem duchovniho zivota.

Svati Otcove o poslednich casech rikali, ze budou velmi spatne - nebude velkych znameni, jako tomu bylo v rannych dobach apostolskych nebo kdyz bylo prvnimi mnichy vykonano tisice zazraku - velci Otcove krisili mrtve, i udalo se mnozstvi nadprirozenych jevu. A tito svati Otcove tvrdili, ze prijdou doby, kdy podobne udivujici zazraky skonci, ze pred koncem sveta nebude temer nic podobneho. A ti, kteri se vydaji cestou spasy, se na prvni pohled nebudou lisit od ostatnich, s vyjimkou toho, ze u nich nejakym zpusobem nezahyne boj se vsemi temi pokusenimi. Jiz jen proste zachovani si jiskry prave krestanske viry, bez zazraku a nejakych zvlastnich znameni, je ucini tak velkymi, mozna mnohem vetsimi, nez byli velci Otcove konajici divy - pokud pretrpi az do konce.

V nasi dobe je vnejsi aktivita pro pravoslavne krestany velmi omezena ve srovnani s dobou minulou. Presto vsak je vnitrni duchovni zivot stejne mozny, jako drive, pro ty, kteri se nechteji vzdat boje. A skutecne, kdyz se kolem sebe rozhledneme, vidime velmi dojemne priklady: svaty Jan Kronstadsky - ucinil mnoho zazraku, mozna vice, nez kdo jiny v Cirkvi, svetitel Nektarij Eginsky v Recku - pokorny muz, opovrhovany pro spatne spravovani sve eparchie, avsak divotvorce, zvlaste po smrti, dale nas archiepiskop Jan, ktery zil v teto zemi, chodil po ni a nejednou usel 40 mil pesky, dochazeje do k nam, pozehnavaje cely kraj, zvlaste pak Kurskou ikonou Matky Bozi.*

Kdyz vidime tyto velikany duchovniho zivota, presvedcujeme se o tom, ze JE MOZNE neco delat dokonce i v nasich nestastnych casech.

* Jan (Maximovic), archiepiskop sanfrancisky (1896 - 1966) zakladatel Bratrstva ctihodneho Germana Aljasskeho, ve kterem duchovne rostl jeromonach Serafim. Vice o jeho zivote si muzete precist v Pravoslavnem kalendari z roku 1997.

jeromonach Serafim Rose,

prelozil o. Patrik

Vladyka Jan (Maximovic)

OkamziK osvobozeni

Hle, ditko duchovni…

"Neni nikoho, kdo by ziv byl a nehresil." cteme v modlitbach Cirkve a vime, ze vsichni lide potrebuji "spasitelne pokani". Ano, vsichni jsme nositeli hrichu a nikdo z nas nemuze vejit do Kralovstvi nebeskeho, aniz by vykonal pokani pred Bohem. Nase pokani muze mit radu tvari a podob, od te ciste duchovni a neviditelne, v podobe "zkrouseneho srdce, jimz Buh nepohrdne.." (Z 51.19), az po tu nejviditelnejsi - svatou tajinu pokani, svatou zpoved. Snad tato podoba pokani pripada nekomu mene nespoutana a prima, snad nekomu pripada prilis cirkevni, vzdy nam vsak dava jistotu odpusteni a svedectvi nasich spolubratru ve vire.

Rika se, ze pokani stoji na pocatku vsech (dobrych) veci. A rika se take, ze podle zpovedi pozname, jaky je kdo krestan. Ano, je to nepochybna pravda duchovniho zivota, uprimna k nam vsem rovnym dilem. Z kazdodenniho zivota pak zname jeste jednu velmi prostou skutecnost, kterou si ovsem malo uvedomujeme, totiz ze dobre delame zpravidla jenom to, co delame radi. Stoji zde tedy hned zpocatku neprijemna otazka: Zpovidame se radi? Vzdyt zpoved znamena prijit do duchovni lecebnice, znamena prijmout duchovni uzdraveni. Jiste, malokdo z nas chodi rad k lekari, zaroven ale vime, ze zanedbani telesne nemoci se vzdy obrati proti nam. Vzdyt kdo je vazne nemocen, specha k lekari a netrpelive ocekava vysledky vysetreni. A jak rychle specha vuz zachranne sluzby s vazne zranenym! Takrka vsem to pripada prirozene. Bohuzel, ne tak v oblasti duchovni.

Jsou lide, kteri chodi do chramu a pritom nebyli roky u zpovedi. Casto se stava, ze duchovni nejen ze nepresvedci tyto spici verici, aby svuj postoj zmenili, ba nedozvi se ani duvody jejich chovani. Nepotrebuji lekare? Nebo jsou snad na takove duchovni urovni jako eremite, kteri se vzdalili z tohoto sveta? S politovanim je treba rici, ze tito nasi bratri a sestry vydavaji pouze mlcenlive svedectvi o sve sobestrednosti, o tom, jak mezi nas sice chodi, ale ve skutecnosti Cirkev snad ani nepotrebuji. Budeme snad tvrdit, ze nekoho milujeme, kdyz jej za cele roky ani nepozveme na navstevu?

Jsou lide, kteri ke zpovedi prijdou. Ale z jakesi povinnosti. Snad se neprohresim proti zpovednimu tajemstvi, kdyz povim kratky pribeh. Do chramu prisel s maminkou mladik. Zpovidal jsem a pristoupil i on. Videl jsem ho poprve. Nejprve jsem ho jemne poprosil, aby vyndal ruce z kapes. Pak jsem vykonal modlitby a rekl: "Co chces povedet, bratre?" - Mladik hodil rameny. Jeho oblicej byl k smrti znudeny. "Ty tu jsi kvuli mamince, vid?" - "Jo." - "Tak bez v pokoji a prijd, az budes chtit prijit kvuli Panu a svym hrichum". Nuze, mily ctenari, shledal jsi patrne se mnou, ze jsem ani nemohl nic vyzradit.

Ke zpovedi neprichazeji lide jen kvuli tomu, aby vyplnili (opozdena) prani svych rodicu. Mnoho lidi take prichazi ke zpovedi kvuli knezi nebo kvuli "Cirkvi" a pravidlu. Mnoho lidi se take zpovida "knezi" a nikoli "pred knezem" jakozto svedkem pokani pred Bohem. Zkratka jdou ke zpovedi, protoze to jaksi jinak nejde. Patrime-li uz mezi tyto nestastniky, mysleme na otce duchovniho tak usilovne jako pred zpovedi take v okamziku pokuseni. Vzdyt hrichem nejenom opet pribijime Pana na kriz. Nas duchovni otec je spoluzodpovedny ne-li za nas zivot, pak jiste za rozhreseni, ktere po nem zadame. On poklada na nasi hlavu epitrachil, jehoz druhy konec spociva na jeho siji!

Bohuzel, mnoho vericich take vyhledava spolecnou zpoved a vyhybaji se tak zpovedi usni. Nechceme zde lacine napadat jakoukoli praxi vlastni nasi cirkvi. Hranice mezi formalni zpovedi a skutecnym pokanim nemusi byt a patrne ani neni totozna s hranici mezi vyse uvedenymi zpusoby teto tajiny. Priznejme si ovsem uprimne, ze pro mnoho z nas neni "spolecna" zpoved duchovne dostacujici a ze vetsina z nas neni schopna nebezpeci povrchnosti s ni spojenemu celit.

Dalsi duchovni nemoci projevujici se pri svate zpovedi je take prilis podrobne popisovani hrichu. Nekteri lide jsou schopni duchovnimu nekolik okamziku pred svatou liturgii popisovat sve nemravnosti s takovou "peclivosti", ze tento ma pak potize liturgii dustojne odslouzit. A cim peclivejsi je opisovani jejich skutku, jez si nekdy primo sadomasochisticky vychutnavaji, tim vice maji svoji zpoved za zdarilou.

Jini lide jsou zase nemocni tim, ze pri zpovedi venuji vetsinu casu hrichum jinych lidi. Duchovni kolikrat s uzasem posloucha "pokani" sestry X. sestavajici prevazne z toho, ze bratr Y. pije a bratr Z. lze (coz sestru X. pohorsuje a "zkrousene" to sdeluje otci).

Velmi jemnou leckou naseho nepritele je pak zvlastni a duchovne jiz mene patrny posun od skutecneho pokani. Obzvlaste s nim budeme bojovat tehdy, jestlize se zpovidame casteji. Clovek se pri takove praxi pomerne snadno nauci zvlastnimu a ve sve podstate remeslnemu a chladnemu "sebemrskani". Ano, napisete si listecek s hrichy a budete na nej psat: jak nemilujete Boha, blizni, jak se malo modlite, postite atd. Nebude pro vas tezke pred duchovnim predvest desetiminutove dilko, ve kterem na sebe budete zlorecit a vyjmenovavat sve nedostatky, byt pravdive, ale vase srdce bude presto zcela studene a daleko od Boha.

Nasim meritkem pro hodnotu zpovedi by mel byt predevsim stav naseho srdce, projevujici se v nejlepsim pripade placem nad nasimi hrichy, a vystiznost a uplnost nasi zpovedi. Jaka duchovni radost pro pastyre, ma-li v pastve tak zbozne ovecky, ze nad svymi hrichy uprimne placou! A jaka duchovni radost musi otce duchovniho zachvacovat, jestlize on sam ma tento dar!

Rozsahlou pastyrskou otazkou, kterou se zde nemuzeme z nedostatku mista zabyvat, je uzivani dopredu sestavenych zpovednich vyznani, castych napr. v predrevolucni ruske praxi. Rekneme jen tolik, ze tyto texty pro nas mohou byt jak pomuckou, tak prekazkou ke skutecnemu pokani.

Nahledli jsme tedy na nektere z mnoha stranek svate zpovedi. O jinych jsme pomlceli. Jednu myslenku bychom vsak meli uvest jako tecku za vyse napsanym. Ruzne duvody mame, abychom se nezpovidali vubec nebo se zpovidali spatne. Mozna je ale tim hlavnim duvodem nedostatek nasi lasky k Panu Jezisi Kristu. Vzdyt kdybychom jej milovali celym srdcem, a hlavne, kdybychom si byli zcela jisti jeho laskou k nam, tim, ze chce, aby byli spaseni vsichni (modlitba sv. Basila pred sv. prijimanim), snad by pro nas byla zpoved radostnym obecenstvim s Panem, snad by pak pro nas byla radostnym okamzikem odpusteni, v nemz se setkala Bozi laska a nase vira. Zamilujme si tedy zpoved jako vzacny okamzik, v nemz muzeme odhodit vsechnu pretvarku, vnitrni pokroucenost, hru tohoto sveta, a v nemz se nam, naprimime-li cesty Pane ve svych srdcich (Mt 3.3), dava moznost sladkeho osvobozeni z vlastni nedostatecnosti a okovu padu. Zamilujme si okamzik, v nemz smime otevrit okna sve duse.

o. Antonij

Sli do boje se jmenem Krista...

"V minulem cisle Hlasu pravoslavi jsme, drazi bratri a sestry, cetli ve vypraveni starce Kyrilla o jeho ceste k Bohu, ktera vedla bojistem II. svetove valky. Dnes se podruhe setkavame s clovekem, jehoz vira byla utvrzovana v boji za vlast, a jehoz Buh podivuhodnym zpusobem privedl prave ke starci."

Lide prichazeji k Bohu ruzne. Pro Nikolaje Kravcenka byla cesta k Bohu nejen dlouha, ale i velmi nebezpecna. Byla to cesta valecna.

Na vojnu byl povolan v roce 1983. Ke 21. stavropolske brigade VDV se nedostal nahodou. Nikolaj se narodil na Cukotce a cele detstvi prozil s otcem na lovu. Otec ho braval sebou od nejmladsich let a ucil ho zivotu v prirode, chtel z neho mit opravdoveho muze. Nikolaj se naucil skvele strilet a to sehralo rozhodujici roli pri jeho povolani mezi ostrelovace. Vojenskemu remeslu se stavropolci ucili v Taskentu, v podminkach podobnych afghanskym. Tam vsak nakonec nasazen nebyl. Po skonceni sluzby se vratil do vlasti. Mnoho pracoval a nakonec se stal reditelem hrebcince.

"Do valky, do Cecny, jsem si nezil spatne", vzpomina. "Vse, co clovek potrebuje, jsem mel. Pouze tam uvnitr, v dusi, cosi chybelo. Kazdy den jsem koukal na televizi, cetl noviny - vsude bylo pouze jedine. Vsude Rusy a vubec Slovany urazeji, jako bychom byli nejaka chatra. Kratce, v roce 1994 jsem se rozhodl vse opustit a odjet do Jugoslavie, na pomoc Srbum".

Jeho matka nejprve s jeho rozhodnutim nesouhlasila, ale nemohla najit odpoved na otazku: "A pokud by s tebou nekdo udelal to, co se Srby a na pomoc by nikdo neprisel jen proto, ze ho matka nepustila?" Cesta z daleke Cukotky na Balkan vedla pres Moskvu. Zastavil se na par dni v Moskve, pobyval v Sergijev-Posadu, privezl balicek pro krajana. Byl zcela ohromen velkoleposti Trojicko -Sergijevske lavry, o niz drive neslysel. Na teto svate zemi se v nem, podle jeho slov, utvrdila pravoslavna vira s novou silou.

Do Jugoslavie Nikolaj nedojel. V Abchazii se rozhodl ke sluzbe v kozackem praporu zvlastniho utvaru (SPECNAZ - specialnoje naznacenije, jednotky zvlastniho urceni, pozn. prekl.).

Po rozpusteni utvaru svedl Nikolaje osud s dustojnikem, ktereho dobre znal. Nemusel Kravcenka dlouho premlouvat. Znovu se pridal ke sve brigade.

V lete 1994 to uz bylo jasne - valce v Cecne se nelze vyhnout. Na uzemi povstalecke republiky se stavropolsti rozvedcici objevili dlouho pred prichodem federalnich vojsk. Seznamovali se s prostredim, zjistovali, jak se vyvijeji udalosti, jak probihaji potycky mezi priznivci Dudajeva a jeho opozici.

Tesne pred zacatkem valky se brigade nedostavalo dustojniku. Velitelstvi vymohlo pro ctyri veterany, mezi kterymi byl i Kravcenko, dustojnicke narameniky. "Specnaz" stavropolske brigady se dostaly do boje v prvnich dnech valky.

Realita byla mnohem horsi, nez byva ve filmu. V noci z druheho na tretiho ledna 1995 se dostalo osm pruzkumniku, mezi kterymi byl i Nikolaj, a ctyricet nezkusenych vojaku do obkliceni. Zkuseni vojaci pochopili, ze se odtud zivi sotva dostanou. "Prichazi chvile, kdy kazdy z nas mysli na Boha...", zpiva se v pisni. V takove situaci byl i Nikolaj Kravcenko.

"Rekl jsem: ´Hospodine, jestli se probijeme a zustaneme nazivu, postavim chram. A kdyz chram nepostavim sam, budu alespon na stavbe pracovat". Hospodin Buh byl tu noc na strane ruskych vojaku. 48 bojovnikum rvoucich se pestmi se podarilo probit ke svym a dokonce beze ztrat.

"Ve valce je clovek jako syrove drevo, ktere jde do ohne. Valka - to je ohen. Opali se, nepotrebna slupka odpadne. Clovek premysli o celem svem zivote. Mezi nami bylo v Groznem za jedinou noc pokrteno 200 lidi. Knez nemel dost krizku, jinak by bylo pokrtenych jeste vice. Zapamatoval jsem si jeho slova: "Jsem nejstastnejsi knez, nebot jsem slysel jak sli vojaci do boje a volali: Kristus vstal z mrtvych!"

V devadesatemsestem roce se Nikolaj znovu vydal bojovat. Pred odjezdem chtel jeste pobyt v Trojicko-Sergijevske lavre. Tam se zpovidal starci Kyrillovi - duchovniku lavry. Otec Kyrill, sam byvaly vojak, veteran Velke vlastenecke valky, mu rekl: "Tvoje valka skoncila", a navrhl mu, at zustane v lavre. "Nejprve jsme to bral na lehkou vahu, jaky muze byt z ostrelovace knez? Ale potom jsem si vzpomnel na prihodu z Grozneho. Vzdyt proc nas Buh zachoval zive? Ja jsem slibil Bohu postavit chram a dosud jsem slib nesplnil... Vzpomnel jsem si jeste na jedno. Padl muj kamarad. A dva dny pred operaci v Gudermesu se mi o nem zdalo. Skocil jsem za pancir a on rekl: "Bud opatrny, jsou tam - miny. Jestli nechces slezt, modli se. Rano jdeme do akce a v me hlave je: ...tak se modli." Dali jsme na nastrahy pozor a jako zazrakem jsme zustali zivi. Nikolaj se nerozhodoval najednou, ale nakonec zustal v lavre. Po Cecne zvlaste zde, v Trojicko-Sergijevske lavre, nasel dusevni rovnovahu.

"Vzpominam, jak jsem jednou jel do Petrohradu v jednom kupe s lekarem z rehabilitacniho centra. Rekl mi, ze je nezbytne nutne, abych po navratu z valky prosel rehabilitaci. Kdyz jsem mu rekl, ze jsem v lavre, poznamenal: Zadne rehabilitacni centrum nedokaze to, co chram." Nyni jiz dva roky (1999) plni povinnosti zvonika. Ze zacatku bylo tezke privyknout pravidelnemu zivotu, tak kontrastnimu vsednim dnum u "Specnaz".

"Bylo tezke odnaucit se prilis silnym slovum. Na vojne slova nevolis. Ale dnes jsem jiz odnaucil. Pokud nekdy sproste sluvko uletelo, citil jsem, jakoby se mi na rty dostala spina. Uprimne receno, nekdy bych si moc rad zastrilel, uplne jako narkoman. Vzdyt jsem prozil cely zivot na lovu. Ale duchovni nemohou strilet. Brzy se, doufam, zbavim i teto zavislosti."
Ovsem nektere specnazovske navyky vyuzije i v lavre. Napriklad horolezeckou pripravu. Spolecne se svym druhem Viktorem Afoncenkem, take byvalym specnazovcem, ve vysce, ze ktere se toci hlava, cisti zlate kupole chramu. A nekdy se sem pouze uchyluje pred shonem a marnosti. Pokud je treba, spusti se z 80ti metrove vysky, behem nekolika minut. "Specnaz" se proste nezapomina.

Nikolaj ma sen stat se diakonem a vratit se na rodnou Cukotku. V Moskve je podle jeho slov duchovnich dost a tam, v dalce, je zatim bez krize a kupole jeho chram, ktery slibil Bohu postavit. Opet se mu hodi jeho umeni pracovat ve vyskach. Rad by take pracoval s detmi a ucil je chranit svou vlast. Je si jist: pokud vlada nemuze vychovavat sve budouci ochrance, tak, jak je chapano na Rusi, bere na sebe tuto starost pravoslavna cirkev.

"Clovek s krizem zachranuje vic nez clovek se zbrani." - rekl mi na rozloucenou byvaly ostrelovac, nyni zvonik Trojicko-Sergijevske lavry, Nikolaj Kravcenko.

Andrej Rodnov, z rustiny prelozil Boris

Zpivejte vsichni

Povest o svatku ve svatohorskem
bulharskem monastyru "Dustojno jest" na svate hore Athos
"Jest vpravde dustojno blahoslaviti Tebe Bohorodici..."

Na svate hore Athos se do dnesnich dnu mj. zachovaly: bulharsky monastyr Zograf svateho Jiri, kelie svateho Jana Kukuzela na uzemi Velke lavry a kelie Dustojno jest na uzemi monastyru Pantokrator. Svatek v teto kelii byl ustanoven v dusledku zazraku, ktery se stal v roce 982.

Ve meste Kareia - centru svatohorskych monastyru - v jedne z cetnych malych kelii, ktera byla zasvecena Zesnuti presvate Bohorodice, zil stary dobrocinny mnich. Jmenoval se Gavril, prave tak jako jeho poslusnik. Bylo zvykem, ze kazdou nedeli chodil na celonocni bdeni do Kareie. Jeden sobotni vecer chtel starec odejit na vsenocni bdeni a rekl svemu ucednikovi: "Synku, odchazim na vsenocni. Ty zustan v kelii a modli se, jak dlouho vydrzis." Potom odesel. O pulnoci kdosi zaklepal na dvere. Bratr otevrel. Uvidel neznameho mnicha, ktery vesel do monastyru a zustal tam na noc. Na jitrni sluzbe se oba spolecne modlili. Kdyz se dostali az k mistu, v nemz se zpiva modlitba k Bohorodici "Tebe nad cherubiny ctenejsi", kterou napsal svaty Kosma Maximsky, poslusnik ji dozpival do konce. Tehdy mnich, host, zacal zpivat znovu, ale jinak:
"Jest vpravde dustojno blahoslaviti Tebe Bohorodici. Vzdy blahoslavenou a precistou Matku Boha naseho" a k tomu potom doplnil: "Tebe nad cherubiny ctenejsi" a dozpival az do konce. Kdyz to poslusnik uslysel, velice se podivil a rekl neznamemu: "To jsem jeste nikdy neslysel! A neslyseli to ani starsi monasi. My zpivame jenom:,Tebe nad cherubniny ctenejsi …´. Prosim te, bud tak hodny, napis mi tu pisen na pamatku. Ja ji take budu zpivat presvate Bohorodici."

Mnich souhlasil. Pozadal o tuzku a papir, ale rozruseny poslusnik psaci potreby nenasel. Neznamy rekl: "Dones tedy jakoukoli kamennou desku!" Prani bylo rychle vyplneno. Udiveny poslusnik pak sledoval, jak neznamy mnich psal pisen na kamennou desku prstem tak snadno, jako by to byla voskova tabulka. Pismena zustala hluboce vryta do kamene. Potom se obratil k prekvapenemu bratru a porucil mu: "Od teto chvile zpivejte vsichni pravoslavni krestane tak, jak jsem napsal!" Jakmile dopovedel, stal se neviditelnym. Byl to andel, ktereho Buh poslal, aby naucil verici teto andelske pisni, dustojne Bozi Matky. Mozna, ze to byl sam archandel Gabriel ….

K tomuto dni je totiz napsano ve starych minejich: "Sbor na pocest archandela Gabriela … po presvate Bohorodici". Kdyz se starec vratil z vsenocniho bdeni, poslusnik zacal zpivat: "Dustojno jest" a ukazal mu kamennou desku s andelskym pismem. Starec se divil tomuto zazraku. Vzali desku a odnesli ji do mesta Kareie. Ukazali ji starcum v rade. Rekli jim, co se stalo. Spolecne pak dekovali Bohu a presvate Bohorodici za tento zazrak.

Za nejaky cas se dostala zprava o zazraku do Konstantinopole. Patriarcha Sisinij (995 - 998) chtel prozkoumat okolnosti zazraku. Poslali mu tedy kamennou desku a dopis s popisem udalosti. Tehdy patriarcha napsal vsem pravoslavnym patriarchum o zazraku a nove pisni ke slave Bohorodice. Od te doby se rozsirila andelska pisen do celeho sveta, aby ji mohli zpivat vsichni pravoslavni krestane. Ikona Bohorodice, pred niz doslo ke zminenemu zazraku, byla slavnostne prenesena svatohorskymi starci do velkolepeho chramu mesta Kareia a umistena na svatem oltari, kde je dodnes. Kelii, v niz doslo k zazraku, zacali nazyvat "Dustojno jest". Dodnes v ni ziji bulharsti mnisi. Dolinu, v niz se nachazi, nazyvaji "Peni", ponevadz v ni poprve zaznela andelska pisen k presvate Bohorodici.

Pravoslavna cirkev slavi tuto udalost a svatek ikony "Dustojno jest" 11. cervence.

Podle sinaxsare sv. Nikodema Svatohorce a sinaxsare slovanske sluzby mesta Kareia - Svata hora 1910,

napsal protopresbyter

Ing. Dimitrij Makedonov

Jak mluvit o vire? Co vlastne muze pravoslavny krestan na verejnosti rici? Priznejme si to. Mluvit na verejnosti o tom, ze jsme verici a ze dokonce jsme cleny cirkve, byva pro nas nekdy nesmirne tezke. Mame spise tendenci svoji viru skryvat a moc se s ni nechlubit.

Mozna je to proto, ze predchozi obdobi nasilne ateizace nasi spolecnosti dozniva jenom pomalu a doba, ve ktere byla prislus
nost k cirkvi vnimana jako jev zpatecnicky a lidskemu stesti v komunismu nepratelsky, neni vlastne az tak vzdalena. Prinejmensim jedna, nejpocetnejsi skupina nasich soucasniku, prosla tvrdou skolou tzv. vedeckeho svetonazoru a byla nekompromisne nucena, jak rikali komuniste - vyrovnat se s nabozenskou otazkou. Ti, kteri se podle komunistickych navodu s nabozenstvim vyrovnat odmitli, zachovali si pevnou viru a zustali aktivnimi cleny cirkve a farnosti, se pak ve vetsi ci mensi mire museli vyrovnat s tezkostmi ze strany ateisticke moci anebo alespon se skutecnosti zivota obcanu druhe kategorie. Neni divu, ze v teto atmosfere se mluveni o vire nevyplacelo a rovnalo se nejednou vyznavacstvi, jehoz dusledkem byvalo pronasledovani jednotlivcu a celych skupin vericich.

Zda se vsak, ze i kdyz je socialismus a komunismus jiz vice nez deset let pro nasi spolecnost minulosti, ve vztahu vetsiny lidi k vire a cirkvi se mnoho nezmenilo. Mnozi duchovni a aktivni krestane si stezuji, ze navstevnost bohosluzeb klesa, dalsi narikaji, ze eticke a moralni zasady jsou ve svobodne spolecnosti porusovany. Sami dobre vime, ze mluvit o vire a duchovnich hodnotach je casto vnimano jako neco prinejmensim podivneho a i mezi navzajem si blizkymi lidmi je to malo prijatelne.

Bylo by asi zavadejici pripisovat existenci duchovni pouste v nas a kolem nas pouze byvalemu rezimu. Spise se zda, ze s erou socialismu spojeny ideologicky materialismus je v liberalni a na rozumu zalozene spolecnosti postupne nahrazovan pouze materialismem praktickym. Pokud by stale vice a vice rodin neprozivalo nedelni dopoledne v obchodnich domech a kdyby mnohe krestanske chramy ve stejnou dobu nezely prazdnotou. Chte nechte musi soucasny pravoslavny krestan hledat priciny tohoto stavu.

Velmi rozsireny, a bohuzel v krestanskem prostredi se v soucasnosti sirici, je postoj, ze vlastne ani nema cenu s lidmi "vne cirkve" diskutovat o vire a duchovnich vecech a ze je treba se smirit s tim, ze dalsi generace do chramu nevkroci. Zde se nabizi myslenka, ze spolecenska nepritazlivost cirkve je vec logicka, a ze znovunalezeni hodnot, jakymi jsou pokora, smirlivost, je nezbytne nutne.

Z problemu soucasne spolecnosti je ale zrejme, ze je zde hlad po duchovnim horizontu a po slovu "Pravdy", ktere dokaze vyse duchovni hodnoty v lidske spolecnosti obnovovat. Prave zde se jevi role krestanu jako nezastupitelna.

O nesmirne dulezitych vecech, ktere nelze zmerit, spocitat ani koupit, je dnes zapotrebi rozmlouvat vice nez kdy jindy. Jak vsak o vire, pokore, smirlivosti a nadeji a lasce hovorit? Predevsim bychom se nikdy a za zadnych okolnosti nemeli za svou viru stydet. Meli bychom si v takovych chvilich pripomenout slova Pisma o tech, kteri se stydeli za sveho Pana a Spasitele Jezise Krista v tomto zivote a za ktere se pri poslednim soudu bude stydet sam nas Pan. Meli bychom mit take na pameti vyznani sv. apostola Pavla o tom, ze jen Kristus je tim, kym se muze chlubit.

Mozna nam nejaky cas potrva, nez nalezneme spravna slova a formu, ktera bude pro nase blizni pritazliva. Mozna se nam stane, ze budeme vysmivani a nepochopeni. Bude to vsak lepsi pro nas a pro nasi viru nez mlcet a nepodelit se s pokladem, ktery jsme v pravoslavne Cirkvi obdrzeli.

Pri vsech nasich rozhovorech o vire ale nikdy nesmime zapominat na jednu dulezitou vec - totiz naslouchat druhym a snazit se jim porozumet. V nasem kazdodennim zivote bychom se pak meli naucit Bohu dekovat za kazdou prilezitost hovorit o duchovnich vecech a za kazdeho cloveka, ktereho nam sam Buh posila do cesty.

Roman Juriga

30. vyroci knezske chirotonie
Rada a verici III. pravoslavne cirkevni obce v Praze uprimne blahopreji k 30. vyroci chirotonie duchovnimu spravci sve cirkevni obce d.o. mitr. protopresbyteru ThLic. Michalu Dandarovi, PhD.

Jubilujici duchovni otec absolvoval duchovni akademii v Sankt Peterburgu (drive Leningrade) a knezske sveceni prijal z rukou metropolity Nikodema. Slouzil vericim v Drazdanech v Nemecku. Potom vedl III. Pravoslavnou cirkevni obec v Praze, kde se shromazduji prevazne verici ze Zakarpatske Ukrajiny. Zaroven zastaval funkci okruzniho protopresbytera. Za povsimnuti stoji i jeho pedagogicka cinnost. V soucasne dobe byl Jeho Blazenstvem metropolitou Nikolajem podle rozhodnuti Posvatneho synodu poveren zastupovani Pravoslavne cirkve v ceskych zemi a na Slovensku pri moskevskem patriarsim stolci.

Prejeme nasemu milemu duchovnimu otci hojnost Boziho pozehnani, upevneni zdravi, klidnou rodinnou pohodu a oddane Bozi stadce.

Na mnoha a blaha leta!

Rada III. pravoslavne cirkevni obce
Zapis ze zasedani Eparchialniho shromazdeni dne 28. 5. 2001 v Praze

Zasedani bylo zahajeno v prostorach Narodniho pamatniku obeti heydrichiady zpevem troparu svatku Nanebevzeti Pane po svate liturgii, konane v katedralnim chramu sv. Cyrila a Metodeje v Praze s mnoholetim J. B. metropolitovi Nikolajovi, clenum Posvatneho synodu a jubilujicimu predstavenemu prazske katedraly d. o. protopresbyterovi ThDr. Jaroslavu Suvarskemu.

Na uvod privital vladyka Krystof vladyku Simeona a o. jeromonacha Kyrilla a dal schvalit program jednani ES.

O. igumen Marek (Krupica) navrhl nejprve precist zapis z minuleho zasedani ES. Se souhlasem pritomnych o. prot. ThDr. J. Suvarsky, reditel UER, precetl program posledniho zasedani ES v Teplicich.

Pote vladyka Krystof prednesl zpravu o stavu eparchie. Seznamil pritomne s pocty duchovnich, pastoracnich asistentu, nove zaregistrovanych cirkevnich obci, pocty chramu, kapli a pojednal o jejich vlastnictvi.

Dale hovoril o financni situaci cirkve a pripravovanem hospodarskem radu. Rekl, ze je treba zacit s radnou pastoracni praci ve vsech cirkevnich obcich. Obnovit katecheze, poradat pravidelne duchovni besedy. Zduraznil potrebu vyuzivat vsechna dostupna media vcetne internetu. Hlas pravoslavi by mela odebirat kazda rodina.

Pripomnel, ze dulezitou soucasti duchovniho zivota i evangelizace je konani pouti na posvatna mista.

Pote upozornil na nebezpeci duchovniho synkretismu. Pravda je jen jedna, Cirkev je take jen jedna. Cirkev Kristova je Pravoslavna cirkev. Ostatni jsou jinoslavni. Takoveto vyjadreni samozrejme nevylucuje laskyplny dialog s ostatnimi krestany.

K zive otazce ekumenickeho hnuti rekl, ze pravoslavni v soucasne dobe vazne prehodnocuji svou ucast. Zasady ucasti na ekumenickych bohosluzbach, ktere potvrdilo posledni zasedani Posvatneho synodu, jsou tyto: Ucast nemuze byt aktivni. Spolecna modlitba je nepripustna. V pripade, ze jsou o to pravoslavni pozadani, mohou se oddelene, ve zvlastni casti pomodlit napr. za svet modlitbami Cirkve. Ucast na techto shromazdenich je chapana jako spolecenska udalost - tzn. duchovni prichazeji bez epitrachilu.

O bohosluzbach vladyka zduraznil, ze je treba prestat v Cirkvi zduraznovat odlisnosti narodnosti a navazat na sbornik vladyky Gorazda, ktery je pocatkem a zakladem misijniho usili. Svatou liturgii v nem obsazenou doplnit a ucinit ji takovou, jaka je vsude v pravoslavnem svete.

Na zaver vladyka Krystof rekl, ze pravoslavna vira je voda chladna a cista. Musime ji zachovavat a kazdy se podilet na jejim prohloubeni.

Revizni zpravu precetl o. Freimann

V nasledne diskusi vystoupila ses. Mastikova s referatem o detskych taborech poradanych v zapadnich Cechach.

Dale pozadal o. Cervinsky blizsi informace ohledne pocitace, ktery koupil urad ep. rady, dale zadal vysvetleni jak jsou rozdelovany dotace a jak vznikl nedoplatek v hospodareni metropolitni rady.

Vladyka Krystof k tomu podal vysvetleni.

Pote nasledovala volba nahradnika do Eparchialniho duchovniho soudu. Jednohlasne byl zvolen archim. Silvestr.

Zprava vladyky Krystofa byla schvalena jednohlasne.

Pri hlasovani o revizni zprave se 5 delegatu hlasovani zdrzelo.

Po prestavce o. jerom. Kyrill z Francie pozdravil pritomne od vl. Sergije, predstavitele Zapadoevropske eparchie moskevskeho patriarchatu, a hovoril o duchovni a hmotne situaci pravoslavne cirkve a vubec viry v dnesnim svete.

Matuska Eva Suvarska seznamila pritomne s cinnosti Narodniho pamatniku obeti heydrichiady - mista smireni a vzdelavaciho centra Orthodoxia pri katedralnim chramu sv. Cyrila a Metodeje v Praze.

Jako dalsi v diskusi vystoupila ses. Alexandra S. Karpovicova s prispevkem, v nemz informovala o pripravach noveho Vsepravoslavneho snemu.

Pote hovorila ses. Marie Kabosova, ktera spolupracuje s CT, o dokumentech s pravoslavnou tematikou. Vyzvala vsechny, aby psali do CT zadosti o vetsi prostor pro duchovni porady.

Br. Pavel Hempel vystoupil s otazkami vztahu cirkve s statu a celkove koncepce cirkve do budoucna.

Na zaver diskuse vystoupil s informacemi z Rumburku a prosbou o pomoc o. Drda.

Je snaha prestehovat ostatky archimandrity A. Kolomackeho na Strazny Vrch. Zapocina prace na biografii o. archimandrity Kolomackeho. Proto pozadal o pomoc napr. s inventarizaci staveb, osobnimi vzpominkami souvisejicimi s zivotem a stavebni cinnosti. Pral by si, aby byl Rumburk poutnim mistem.

O. igumen Damian (Urbasek) pozadal o vysvetleni nedavnych aktivit o. Evzena Freimanna v Teplicich. O. Evzen podal zakladni informace o cinnosti bratrstva pusobiciho v ramci misijni prace teplicke cirkevni obce. Pro nedostatek casu vsak nebylo vysvetleni radne projednano - jednat o teto otazce bude dale eparchialni rada.

Zasedani ukoncil vladyka Krystof, podekoval pritomnym za ucast. Pote predal slovo vladykovi Simeonovi, ktery podekoval za pozvani, pritomne pozdravil za olomoucko-brnenskou eparchii a vyjadril svou radost nad tim, ze vladyka Krystof uskutecnuje jejich spolecne predstavy z dob, kdy byli oba prostymi duchovnimi.

Posledni slovo bylo dano modlitbe "Jest v pravde dustojno" a archijerejskemu pozehnani.

zapsal Pavel Milko

tajemnik UER

Posvatny Synod zasedal

Clenove posvatneho synodu nasi cirkve dne 23. 5. 2001
v Presove po radnem pracovnim zasedani:
zleva J. Pr. biskup michalovsky Jan,
J. Bl. metropolita ceskych zemi a Slovenska Nikolaj,
J. VPr. arcibiskup prazsky Krystof
a J. Pr. biskup olomoucko-brnensky Simeon.

Posvatny Synod nasi cirkve zasedal v Presove dne 23. 5. t.r. za predsednictvi Jeho Blazenstva metropolity Nikolaje. V prve casti zasedani seznamil kancler prot. ThDr. Milan Gerka jeho cleny s textem posledniho zapisu a se zahranicni korespondenci. Po rozprave vladyka michalovsky Jan podal podrobnou zpravu o ucasti delegace vedene Jeho Blazenstvem metropolitou Nikolajem na setkani patriarchu, autokefalnich archijereju a metropolitu, ktere se uskutecnilo na sklonku roku 2000 ve Fanaru.

Dale jednal Posvatny Synod o aktualnich otazkach zivota pravoslavne cirkve, jak v Cechach, tak i na Slovensku. Mimo jine usnesl usporadat spolecne zasedani Metropolitnich rad ceskych zemi a Slovenska v Presove na pocatku prosince t.r., kdy si nase cirkev bude pripominat 50. vyroci darovani autokefality.

prot. ThDr. Milan Gerka, kancler

Metropolitni rade Pravoslavne cirkve v ceskych zemich dosel pripis Svateho archijerejskeho Synodu Srbske pravoslavne cirkve. Ten se na svem zasedani dne 23. kvetna 2001 zamyslel nad mezikonfesnimi vztahy, zejmena se zretelem na mezireligiozni spolupraci a duveru v Bosne a Hercegovine.

V reakci na vystoupeni jednotlivcu, kteri srbsky narod oznacuji za zfasizovany, Svaty Synod prohlasuje, ze Srbska pravoslavna cirkev vzdy odsuzovala a odsuzuje vse co narusuje harmonii zivota mezi lidmi ruznych nabozenskych vyznani a etnickych identit. Soucasna nedorozumeni lze preklenout vzajemnou uctou mezi narody a lidmi byvale Jugoslavie ve svornosti, lasce, miru a dustojnosti.

prot. JUDr. Vaclav Misek,

kancler

Zivotni jubileum
Praha

Jak nasim casopisem probehlo oslavil vyznacny den otec ThDr. Jaroslav Suvarsky. Vracime se k tomuto dni versi, ktere mu posilaji jeho farnici:

K zivotnimu vyroci

K zivotnimu jubileu prejeme hodne stesti,

kez jste praci oslaven, ktera radost vesti.

Bozi nivy sire plane potem rosi tvare.

Kez pozehna Vase skrane Krista svata zare.

Cestmir Gorazd Kracmar
Jeste jednou zdravi vdecni farnici!

Sbor starsich katedraly svatych Cyrila a Metodeje, Praha

Mitr. prot. Vladimir Chocholous (zprava) prijima gratulace po sv. liturgii v den svych 75. narozenin v chramu Promeneni Pane v Liberci 13. 5. 2001.

Program vladyky Krystofa
v kvetnu a v cervnu

1. 5. Slouzil sv. liturgii v chramu sv. Petra a Pavla v Karlovych Varech a vykonal krest.

2. 5. Natocil pro Ceskou televizi program "Cesty viry", rozhovor o svate tajine krtu.

6. 5. Vykonal sv. liturgii za ucasti pev. sboru z Curychu (p. Vitovec) v chramu sv. Jiri pri velvyslanectvi Ruske federace a ucastnil se setkani s velvyslancem.

19. 5. Slouzil panychidu v chramu sv. Olgy ve Frantiskovych laznich a svetil prameny pri prilezitosti otevreni nove lazenske sezony.

20. 5. Konal sv. liturgii v chramu sv. Nikolaje v Lesne u Tachova a vysvetil novy prestol.

23. 5. Zucastnil se zasedani Posvatneho synodu.

24. - 25. 5. Byl pritomen habilitacim a inauguraci na PBF PU v Presove.

27. 5. V katedralnim chramu sv. Cyrila a Metodeje v Praze slouzil archijerejskou sv. liturgii s podekovanim (6O let prot. ThDr. Jaroslava Suvarskeho).

28. 5. V 10.00 hodin predsedal zasedani eparchialniho shromazdeni prazske eparchie.

30. 5. Prednasel na lekarske fakulte MU v Brne o Pravoslavi v Jeruzaleme.

2. 6. Pokrtil vnucky MUDr. Rajko Dolecka, DrSc. v prazske katedrale.

3. 6. U prilezitosti svatku sv. Padesatnice slouzil slavnostni sv.liturgii v katedralnim chramu sv.Cyrila a Metodeje v Praze a vysvetil na diakona br. Ivana Hadrabu.

4. 6. Vykonal sv. liturgii a vizitaci cirkevni obce v Chomutove pri chramovem svatku Sv. Ducha, vecer se setkal s mladezi.

5. 6. Prednasel v ramci seminare Pravoslavne akademie Slovenska na Sirave o Pravoslavne filantropii.

6. 6. Zkousel a ucastnil se doktorskych obhajob na PBF PU v Presove.

8. - 21. 6. Provazi poutniky po monastyrech Meteorach v Recku a prvokrestanskych katakombach na ostrove Milos.

V mesici cervenci pripravuje:

1. 7. Vykonat sv. liturgii v Marianskych laznich (v 10°°hodin).

5. 7. Slouzit sv. liturgii pri prilezitosti chramoveho svatku v Horovickach (10.30 hodin).

7. 7. Konat sv. liturgii v Horsovskem Tyne (v 10°°hod.) a vizitovat cirkevni obec.

8. 7. V prazskem katedralnim chramu slouzit sv. liturgii a udelit knezskou chirotonii o. diakonovi Milanu A. Jaresovi z Hradce Kralove a krit maleho Filotea.

9. 7. Konat v katedralnim prazskem chramu bozskou liturgii za spoluslouzeni vladyky Nikolaose z USA a vysvetit na diakona br. Daniela Dudase.

10. - 14. 7. Pobyvat v kempu Nazaret v Tesove v ramci detskeho prazdninoveho pobytu.

12. 7. U prilezitosti chramoveho svatku sv. Petra a Pavla v Karlovych Varech konat sv. liturgii (v 10.00 hodin).

15. 7. Slouzit sv. liturgii v Milirich (v 10.00 hod.) v ramci chramoveho svatku.

Novoknez otec Vladimir Spurny.

Pohled na predsednicky stul vyrocniho zasedani Pravoslavne akademie ve Vilemove: zleva reditel akademie Mgr. R. Juriga, prezident akademie J. VPr. arcibiskup Krystof, J. Pr. biskup Simeon a prot. prof. ThDr. P. Ales.

Detem

Potopa sveta

Vypraveni o potope sveta se zachovalo u mnohych narodu navzajem vzdalenych. Dokonce i v indianskych napisech v Americe je o ni zminka, i o hrdinovy jmenem Kox Nox, ktery si vystavel lod a v ni se zachranil. To jmeno nam pripomina jmeno Noe, hebrejsky Noach, o kterem ve spojitosti s potopou pise Bible. Take ve znamem starovekem babylonskem eposu o Gilgamesovi je rozsahla zminka o teto katastrofe. Jde o vzpominku na historickou udalost? Zeme Sinear, dnesni Irak, kam jsou umistena nejstarsi vypraveni v Bibli, je spousta kopecku, skryvajicich zbytky starovekych mest, ktera behem staleti byla nicena a na troskach znovu budovana. Vedci zkoumajici jejich dejiny se nekdy prokopali vice nez desitkou vrstev a - zvlastni zjev - v urcite hluboce narazili na vrstvu zaschleho bahna. Teprve kdyz se prokopali touto vrstvou, dostali se k dalsi vrstve, k dalsimu zbytku mesta. Usoudilo se, ze timto nalezem byla zvest o potope potvrzena. Zbyvalo se jen dohadovat o pricine karastrofy. Vylil se do pevniny Persky zaliv? Nebo nastala potopa tanim ledovcu po posledni dobe ledove?

Bible take uvadi pricinu a ta je pro nas nejdulezitejsi.

Na zemi se rozmohlo zlo a Buh se rozhodl ocistit zemi. Kainovy potomci budovali krasna mesta, blahobyt, a hlavne, meli krasne dcery, kterym neodolali potomci Setovi, zapomeli na vzyvani Boziho jmena a spolecne s okouzlenim krasou techto divek otevreli sva srdce hrichu. Potomstvo, ktere se z techto pomichanych manzelstvi narodilo, nazyva Pismo svate zrudami, protoze v jejich srdcich byla i krutost, i pozivacnost, i pycha i vse, cim kazi satan, ten davny had, obraz Bozi v cloveku. A tak Noe, posledni spravedlivy, buduje z Hospodinova rozkazu svou "schranu", svuj korab a uvadi do nej ty, ktere chce Hospodin zachranit. Potopou vsechno hyne, jen Noeho korab pluje na vodach. A uplynou vymerene dny ocistovani zeme, znovu se zazelena oliva. Jeji vetevku jako symbol vecne trvajici Bozi lasky prinese Noemu vypustena holubicka. Vody opadavaji, korab pristane na vrcholku hory Araratu, zachraneni vystoupi a obetuji Hospodinu novou obet.

Jestlize Bozi slovo nam zachovalo zvest o potope, jiste nechce jen pripomenout davnou katastrofu. Jiste nam chce spis pripomenout hrich, ktery satanovou peci plni svet, a ve kterem se lze mravne utopit, nevstoupime-li na spasonosnou palubu korabu, kteremu rikame svata Cirkev. Neni to vstup do organizace podobne tem lidskym. Je to vstup do naruce Bozi lasky a chce to se predem zrici satana, vsech jeho skutku, cele jeho pychy a naucit sve srdce znovu vzyvat jmeno Bozi.

vas vladyka †Simenon, ilustrace B.

---

Vydava Pravoslavna cirkev v ceskych zemich, P. O. Box 655, CZ-111 21 Praha 1.

Hlavni redaktor: Dr. Cestmir Kracmar, Soukenicka 10, 110 00 Praha 1. Technicky redaktor: Boris Havel.

Redakce si vyhrazuje prava na pripadne upravy, ci kraceni zaslanych prispevku.

Uzaverka kazdeho cisla je 10. den predchazejiciho mesice. Vychazi druhy tyden v mesici.

Litografie Loksa PrePress Rakovnik, tisk Tucek tiskarna Rakovnik.

Rozsiruje PNS. Jedno cislo Kc 16, -, pro predplatitele u distribucniho strediska v Praze Kc 15, -.

Podavani novinovych zasilek povolila Ceska posta, s. p. ,

Odstepny zavod Praha c. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.
- -