REDAKCNI POZNAMKA

Drazi bratri a sestry!

Zacina nam svate obdobi Velkeho pustu.

Ctyricatnici jiz s nami nebude prozivat otec a pastyr jerusalemsky, patriarcha Diodor.

Na jejim konci, o paschalni noci jiz nasi bratri neuslysi jeho modlitby nasi bratri v Jerusaleme. Naopak bude na nas vsech, abychom vzpomneli zesnuleho patriarchu shromazdeni skrze nase otce kolem zertveniku...

I tyto modlitby, stejne jako nase postni usili

jsou svedectvim viry, svedectvim nasi prislusnosti do rodiny pravoslavnych krestanu. Ovecek shromazdenych kolem sveho Pastyre a Pana Jezise Krista.

Podobnym svedectvim bude take nase priznani se k vire Otcu a prislusnosti k Pravoslavne cirkvi pri scitani lidu.

Vysledek tohoto scitani ovlivni vztah statu k nasi mistni Cirkvi na dlouhou dobu.

Prejeme vam vsem hojnost Boziho pozehnani. Vase redakce

Zesnul jerusalemsky patriarcha

Patriarcha Diodoros I., obcanskym jmenem Damianos G. Karivalis, se narodil v r. 1923 na ostrove Chios ve stredozemnim mori. V patnacti letech odesel studovat do Jerusalema. Po ziskani stredoskolskeho vzdelani a teologicke odbornosti prijal roku 1944 mnisskou schimu a spolu s ni nove jmeno Diodoros a byl vysvecen na diakona v chramu Boziho Hrobu. Tri roky pak slouzil pri bazilice Narozeni Pane v Betleme. Knezska chirotonie mu byla udelena roku 1947 na Golgote. Jeste tehoz roku se stal igumenem pretorskeho monastyru a tajemnikem pozemkoveho vyboru patriarchatu. V letech 1952 – 1957 studoval teologii na Athenske universite. Po uspesnem ukonceni studii se stal profesorem na stredni patriarsi skole a zaroven jejim archivarem a knihovnikem. Roku 1958 byl ustanoven predsedou cirkevniho soudu.

Sestra Ruzena Pracharova u Jeho Svatosti Patriarchy Diodora I pri pozehnani (pout 31. 10. – 12. 11. 99 do sv. Zeme)

Archijerejske sveceni prijal z rukou patriarchy Benedikta a clenu Posvatneho Synodu roku 1962. S titulem archijereje jerapolskeho kratce pecoval o chram Svatych apostolu na Olivove hore a pote jako patriarsi spravce pusobil v dnesnim hlavnim meste Jordanskeho kralovstvi Ammanu. Jako dobry pastyr se obetave staral o mistni duchovni pastvu, renovoval radu chramu, zalozil cirkevni skolu a vystavel novou budovu ustredi arcibiskupstvi. Po zesnuti sveho svetitele patriarchy Benedikta I. byl roku 1981 zvolen na jeho misto.

Jako patriarcha Svateho Mesta Jerusalema, matky vsech cirkvi, nekolikrat navstivil bratrske pravoslavne patriarchaty: konstantinopolsky, alexandrijsky, antiochijsky, moskevsky, srbsky, rumunsky, bulharsky a gruzinsky. Castym hostem byl tez apostolske cirkve recke a kyperske. Behem navstevy Ruska roku 1981 obdrzel cestny doktorat teologie Duchovni akademie dnesniho Petrohradu. Velmi dulezitou byla jeho cesta do USA roku 1982, kde mimo jine jednal v Bilem dome s tehdejsim prezidentem R. Reaganem o pravnim postaveni jerusalemskeho patriarchatu. Roku 1986 se osobne zucastnil intronizace rumunskeho patriarchy Theoktista.

Patriarcha Diodoros I. usporadal v Jerusaleme radu vyznamnych mezinarodnich teologickych konferenci. Napr. roku 1986 na pamatku 1 600. vyroci zesnuti svateho Cyrila Jerusalemskeho ci pocatkem roku 2000 o pravoslavne cirkvi na prahu 3. tisicileti. Za jeho patriarchatu probehla tez generalni rekonstrukce chramu Boziho Hrobu a dalsich vzacnych poutnich mist, vcetne budovy ustredi, ke ktere bylo dobudovano zcela nove kridlo.

Velmi pratelsky vztah mel zesnuly patriarcha Diodoros I. k nasi autokefalni cirkvi. Poprve v dejinach pozval k oficialni navsteve Jerusalema a dalsich poutnich mist naseho blahe pameti metropolitu Doroteje. Pokazde vrele prijimal ceske i slovenske poutniky a osobne zehnal vsem pritomnym pri audienci. Naposledy se setkal s predstaviteli nasi cirkve, s michalovskym vladykou Janem, a pisatelem techto radku v lednu 2000 po Kristu, kdy v Betleme usporadal vanocni setkani predstavitelu vsech mistnich pravoslavnych cirkvi a pravoslavnych prezidentu a dalsich vyznamnych osobnosti. V cervnu tehoz roku jeste vyslal delegaci jerusalemskeho patriarchatu do Presova na intronizaci vladyky Nikolaje metropolitou ceskych zemi a Slovenska.

Pohreb patriarchy Diodora I. se konal 22. prosince roku 2000 v Jerusaleme za ucasti pravoslavne hierarchie, zastupcu jinoslavnych cirkevnich cinitelu a velkeho mnozstvi vericich. Bylo Bozi vuli, aby jerusalemska cirkev vstoupila do noveho stoleti i tisicileti s novym patriarchou, jehoz volba se nyni pripravuje. Archiepiskop Krystof

1. Z Bozi milosti jsme se na laskave pozvani archiepiskopa konstantinopolskeho a ekumenickeho patriarchy shromazdili v jeho rezidenci ve Fanaru a spolecne slouzili Hospodinu liturgii v historickem svatem chramu Velemoudrosti Bozi ve slavnem meste Nicei. Zde nasi Otcove, vedeni Duchem svatym, ustanovili pevna dogmata pravoslavne viry. My, z milosti Bozi predstavitele svatych pravoslavnych cirkvi z celeho sveta, posilame pravoslavnym vericim na cele zemi, nasim bratrum krestanum na celem svete a kazdemu cloveku dobre vule Bozi pozehnani a polibeni lasky a pokoje. Radujte se v Panu, nasi bratri, a opet vam pravime: Radujte se!

2. Timto nasim svatym snemem se zavrsuji a ovencuji oslavy posvatneho jubilea dvoutisicileteho zivota cirkve. Temito oslavami vseobecna pravoslavna cirkev vzdala chvalu a slavu v Trojici oslavovanemu Bohu, jehoz nekonecna laska a bezmerna milost svolila, aby „prebyval mezi nami" prostrednictvim sveho vteleni Jeho Syn a Slovo. Diky nemu jsme „videli slavu Jeho, slavu jednorozeneho od Otce, plneho milosti a pravdy".

3. Premyslejic o tomto velkem daru, jimz na sebe nas Pan prijal padleho cloveka a ucinil se pro nas Emmanuelem – Bohem, ktery je s nami, Kristova cirkev, jsouc jeho telem trvajicim veky, si uvedomuje dulezitost sveho poslani a velikost odpovednosti v dejinach a s rozechvenim hledi na svou dvoutisiciletou existenci i na vyzvy, ktere ji prinasi soucasnost.

4. Pohledneme-li na historickou cestu cirkve az do dnesnich dnu, j svata pravoslavna cirkev Kristova naplnena vdecnosti a vola spolu s Otcem Janem Zlatoustym: „Slava Bohu za vse". Od prvniho dne sveho zivota po soucasnost a „dokud Pan neprijde" na sebe bere cirkev Jeho kriz a prijima Jeho milost, ktera se „dokonava v nemoci". Cirkev pronasledovana neprateli vitezi a kazdodenne umira, avsak zaroven zije a pamatuje na slova Pane, ze „pekelne brany ji nepremohou" (Mt. 6,8) a opira se o silu Jeho vzkriseni. Cirkev se proto nevzdava pred tvari nepratel, byt byli ve svete jakkoliv silni. Znepokojuje se jen tim a smeruje pouze k tomu, aby verne predala a ztelesnila Bozi lasku, vtelenou v Kristu a v Kristu se odkryvajici vsem lidem v jakekoliv dobe. Aby kazdy clovek – i ten nejpreziranejsi a nejopustenejsi v tomto svete – pocitil, ze Buh je i pro neho „Emmanuelem", ze prave pro neho a predevsim pro neho se stal clovekem. Byl ukrizovan a vstal z mrtvych. Daroval svetu sve Telo, Cirkev, aby „shromazdila rozptylene", usmirila rozdelene a sevrela ve svem naruci jako v naruci samotneho Boha vsechny „pracujici a obtizene", spravedlive i hrisniky, chude i bohate a veskere Bozi stvoreni.

5. Cirkev se shromazduje k Bozske eucharistii a tim uskutecnuje a zjevuje svetu i dejinam „vteleni" vsech v Krista, prekonani diskriminace a rozporu. Zjevuje tak spolecenstvi lasky, v nemz „nenit ani muz, ani zena, ani Rek, ani Zid, ani obrizka, ani neobrizka, ani barbar, ani otrok, ani svobodny". Timto dava cirkev obraz idealniho lidskeho spolecenstvi a ocekavani vitezstvi zivota nad smrti, neporusitelnosti nad tlenim, lasky nad nenavisti. Cirkev nese v prubehu staleti tuto zvest jednoty a smireni a povazuje za svou nejprednejsi, nejvetsi starost peci o svou jednotu. Hluboce se rmouti a bolestne krvaci pokazde, kdyz se z ruznych duvodu, nehlede na to, ze je cirkev ve sve podstate nerozdelitelna, trha nesesivany odev Pane a je ohrozena nebo se stepi jeji jednota.

6. Jsme zarmouceni, vracime-li se v myslenkach k uplynulemu dvoutisicileti, nebot jestlize v prvnim tisicileti po narozeni Pane zila cirkev svou spolecnou a nerozdelitelnou tradici v nasledujicim druhem tisicileti se krestansky svet k velkemu pohorseni vsech rozdelil a stepil a zeslabla ona zvest lasky a smireni, jiz nam sveril Pan. S nikoho nesnimame a na nikoho nevkladame historickou odpovednost za toto rozdeleni a vyzyvame vsechny, aby usilovali o dialog pravdy a lasky k jednote vericich v Krista a nelitovali namahy a sil „majice se v lasce" a „nehledali jeden kazdy jen svych veci, ale kazdy take toho, co jest jinych". Pouze cestou uprimneho dialogu na zaklade spolecne a nerozdelene tradice prvniho tisicileti po Kristove narozeni muze byt v soucasnem svete prijato kazani lasky a pokoje v Kristu. Totez bychom chteli zduraznit i ve vztahu vseobecneho usili k obnoveni jednoty krestanu cestou ekumenickeho hnuti, jehoz se od sameho pocatku ucastni i pravoslavna cirkev.

7. Bylo nam svereno vedeni svate pravoslavne cirkve a pecujeme o jednotu vsech vericich v Krista. Starame se a usilujeme o ni, ale neopomijime nezbytnost a nas dluh pecovat take o uchraneni a rust jednoty v nasi samotne pravoslavne cirkvi. Tuto jednotu jsme obdrzeli od nasich svatych Otcu jako jednotu v teze vire, ve spolecne bohosluzbe i ve svatych tajinach, predevsim v Bozske eucharistii, a take ve spolecenstvi se svatymi, kteri nam zanechali priklad, abychom je nasledovali. Zda se podivne, ze bez ohledu na ruzne jazyky, narody a kultury tuto jednotu tvori cele telo pravoslavi, ktere cini mistni svate pravoslavne cirkve jednim a nerozdilnym telem jedne svate, obecne a apostolske cirkve Kristovy. Pokorne to povazujeme za dar svateho Ducha a chranime jej jako zritelnici oka.

8. Protoze jsme posveceni k vedeni cirkve a chranime jeji jednotu, citime hlubokou odpovednost pokazde, kdy ve svatem tele pravoslavi vznikne nebezpeci a rozkolnicke tendence. Na nasich predchazejicich snemech jsme odsoudili rozkoly, ktere narusuji jednotu svate pravoslavne cirkve a znovu vyzyvame vsechny, kteri se z jakehokoli duvodu odklonili od kanonicke struktury cirkve, aby se k ni vratili. Na tomto snemu je dluzno pripomenout si vzajemne, ze historicky system autokefalnich pravoslavnych cirkvi, ktery dodrzujeme, nema byt v zadnem pripade podnetem k rozvoji nezavislosti realizovane k ujme nasi jednoty. Ackoli je mistnich pravoslavnych cirkvi mnoho neprestavame tvorit jednu cirkev.

9. To je nutno pripominat vzdy, kdyz je autokefalita spojovana s narodni identitou a specificnosti narodu. Ruznost nasich narodu a kultur je plne ospravedlnena a Bohem pozehnana. Nase svata pravoslavna cirkev ji posvecuje a zehna ji. Zaroven vsak nemuze byt cirkev ve sve podstate faktorem sireni a vyzdvihovani politickych, nacionalistickych nebo rasovych cilu. Stale zustava dulezite a platne odsouzeni etnofileticke hereze cirkvi v Konstantinopoli v roce 872. Jakekoli pronikani do jine kanonicke jurisdikce cestou ustanovovani archijereju, kteri se nepodrizuji mistni cirkvi a jejim kanonickym pastyrum, vystavuje nebezpeci jednotu cirkve a odporuje zakladnim principum eklesiologie.

10. Stejne je treba nedopustit a odsoudit kazde naruseni jednoty cirkve pod zaminkou dodrzovani obyceju a tradic nebo pod zaminkou obrany pravoslavi. Cely zivot pravoslavne cirkve svedci o tom, ze rozdily v obycejich nijak nebrani eucharistickemu spolecenstvi pravoslavnych cirkvi, pokud je ochrana pravoslavne viry zabezpecena systemem kolektivnosti, ktery byl v cirkvi odedavna hlavni autoritou v otazkach viry.

11. Tyto uvahy tykajici se jednoty cirkve sdilime spolu s krestany na celem svete, zvlaste s pravoslavnymi. V nynejsi vyznamne historicke chvili se pevne domnivame, ze bez jednoty ve vire, bohosluzbe, bez svatosti zivota a bez episkopalni kanonicke struktury cirkve, svedectvi cirkve v soucasnem svete neni dostacujici.

12. Jednota neni pro cirkev prepychem, ale je jeji podstatou, soucasti jeji existence a svedectvim ve svete. Jednota cirkve se tyka nejen samotne cirkve, ale take jednoty lidi celeho sveta. Podle svateho Maxima Vyznavace cirkev verne odrazi a obsahuje v samem pocatku veskere stvoreni, nebot je telem Kristovym „vse ve vsem naplnujicim". V peci o jednotu cirkve mame na mysli i hlubsi lidske snazeni o prekonani vsech roztrzek, protivenstvi, konfliktu a valek, lidskou touhu po miru a spolupraci a take sen o spolecnosti, v niz budou vsichni zit v souladu snasejice se vespolek v lasce podle apostolovy vyzvy. Takto je v obdobi prudkeho rozvoje ruznych tendenci a forem globalizace jednota cirkve dana jak vzor jednoty, ktera respektuje zvlastnosti jednotlivych osobnosti a narodu.

13. Proto vyzyvame vsechny verici v Krista, aby neustale usilovali o obnoveni narusene jednoty krestanu a vedli vzajemne dialogy v pravde a lasce. Verici nasi svate pravoslavne cirkve vyzyvame, aby zustali sjednoceni kolem svych kanonickych biskupu, majice vzdy na pameti Bohem inspirovana slova svateho Ignace Bohonosce: „Kde je archijerej, tam je i cirkev".

14. Jako odpovedni pastyri Kristovy cirkve pecujeme o jednotu cirkve a o naplneni jeji posvatne misie ve svete i v dejinach a vsechny ujistujeme, ze vnimame lidske ocekavani a obavy na prahu tretiho tisicileti po Kristove narozeni a ze ucinime prostrednictvim pravidelnych osobnich setkani nasich predstavitelu vse, co je v nasi pravomoci, abychom zabezpecili a upevnili jednotu Kristovy cirkve, aby byla v celem svete zrejma spasitelna pravda, ze Buh v Kristu a skrze cirkev neni daleko od lidi, ze je vsude a pro vsechny Emmanuelem – S nami Buh.

15. V lasce naseho Pana vteleneho ke spaseni sveta zehname vsechny vzdalene i blizke a vsem prejeme Jeho hojne pozehnani a milost.

+ Bartolomej konstantinopolsky

+ Petr alexandrijsky, + Ignatij antichijsky

+ Jakub laodicejsky, + Pavel belehradsky

+ Theoktist bukurestsky, + Maxim sofijsky

+ Christodulos atensky, + Sava varsavsky

+ Anastasij tiransky, + Nikolaj presovsky

+ Ambrosij oulsky, + Stefan tallinsky

Archimandrita Kirill – Promluvy

Ve jmenu Otce i Syna i Svateho Ducha!

Milovani v Kristu bratri a sestry! Svata Cirkev, jako nezna a milujici matka, ktera se stara nejen o spaseni zivych, ale venuje svou peci i spaseni dusi od nas jiz odeslych bratri a sester, nas spojuje, abychom povznesli sve modlitby k Bohu za utiseni vsech nasich zesnulych v miste svetla, v miste pokoje.

Kdyz povznasime sve modlitby, musime verit bez pochybnosti, ze jsou Bohu mile a prijemne. Pan je pak prijima jako obet, ktera je ku prospechu dusim zesnulych. Nesmime zapominat na zesnule, nebot oni jsou nasimi bratry v duchu i tele. Pouze nyni ziji v jinem svete a ocekavaji nasi modlitebni pomoc. Pokud by se pred nami nyni otevrela ta propast, ve ktere se nyni duse zesnulych nachazeji, spatrili bychom dojemny obraz jejich mlcenlive, tiche, upenlive prosby k zivym clenum Cirkve Kristovy, prosby o to, abychom jim pomohli svymi modlitbami.

A modlice se za zesnule, musime zaroven pripavovat sami sebe k prechodu do jineho sveta. Premyslejice o hodine sve smrti a upevnujic svou viru v posmrtny zivot. Bohuzel mnoho lidi dnes zavrhuji existenci nesmrtelne duse a neveri v posmrtny zivot. Pritom vira v nesmrtelnost duse je pro kazdeho cloveka nejdulezitejsim pramenem mravne-moudreho (nravstvenno-razumnyj) zivota. Podle viry v budouci posmrtny zivot se u kazdeho cloveka vytvari a formuje pohled na vlastni pozemskou existenci. Jestli clovek veri v budouci zivot, snazi se i svuj zivot pozemsky prozit ctnostne, bez hrichu, vzdy se odvraci od zla. Kdyz na zapomene na vecnost, chodi ve tme a nevi, kam jde. Zivot pozemsky se pak stava nahodilym, zbytecnym darem a nekdy takovi lide konci, rozcarovani ze sveho pozemskeho zivota, sebevrazdou. O tom, ze nas ceka posmrtny zivot, neni mozne ani trochu pochybovat, nebot existuje mnozstvi dukazu hovoricich ve prospech teto skutecnosti.

Archimandrita Kirill

Predevsim, drazi v Kristu bratri a sestry, ve vsech dobach a u vsech narodu, spolu s virou v bozstvi, vzdy exisovala vira v budouci posmrtny zivot.

Rekove, rimane, persane, arabove, indove, dokonce i divosi ruznych ras – vsichni tak ci onak, verili a veri, ze zivot cloveka nekonci jeho smrti. Tato vsudypritomna vira v existenci posmrtneho zivota ma velky vyznam pro nase pouceni. Vymluvne doklada, ze zivot budouci skutecne existuje, ze vira v nej je soucasti samotne lidske prirozenosti, ve vedomi kazdeho cloveka.

Dalsi dulezite duvody potvrzuji viru v existenci budouciho zivota nam poskytuje zdravy rozum. Zamerime nyni svou pozornost na viditelny svet, prirodu. „V celem svete," rika pametihodny moskevsky archijerej metropolita Filaret (Drozdov), „neni mozne najit priklad zniceni byt jen sebemensi nicotnosti. Vse co bylo, je jen pripravou k budoucimu. Neni konce, ktery by nesmeroval k zacatku. Kazdy zivot sestupuje do sveho hrobu jen proto, aby tam odlozil svuj stary obnoseny sat a oblekl sat novy. Slunce zapada, aby znovu vyslo. Hvezdy rano umiraji a vecer jsou vkriseny k zivotu. Reky se pohrbivaji v morich a jsou vzkriseny v pramenech. Vse co klici v zemi umira s podzimem a na jare vstava k zivotu. Zrno zasete v zemi umira, a je vzkriseno v novem klasu. Umira zakuklena larva a je vkrisen krasny motyl. Jestli nizsi tvorove podlehaji zhoube jen pro vytvoreni noveho zivota, je mozne aby clovek, koruna Stvoreni, vrchol v celem stvorenem vesmiru, je na tom hur nez larva ci horcicne zrno?

Dalsi dukazy o posmrtnem zivote cerpame z vlastnosti nasi duse. V to, ze Buh je, verime bez pochybnosti a vime, ze je nanejvys spravedlivy. Jim bylo vlozeno v nasi prirozenost smerovani k dobremu a odvraceni se od zla. A mnozi lide se skutecne snazi, s nemalym usilim a sebeobetovanim, konat dobro. Pak take vidime, ze lide necestni se v tomto zivote uzivaji vsemoznych pozitku a spravedlivi trpi casto az do smrti, a casto prave od tech necestnych. Pokud by nebylo posmrtneho zivota a odplaty vsem podle jejich zasluh, ukazalo by se, ze Buh neni spravedlivy ani svaty. Naopak, ze je nemilosrdny ke spravedlivym a prilis shovivavy k hrisnikum. Takova predstava ovsem neni mozna, protoze nas ceka budouci zivot, kde se kazdemu dostane odplaty podle jejich skutku.

Pro vericiho cloveka je dukazem existence vecneho zivota Pismo svate. Pro pravoslavneho cloveka je pramenem vseho poznani, to znamena i poznani o posmrtnem zivote. Jiz ve Starem zakone bylo toto tajemstvi zvestovano lidem a ti uverili. Moudry Salamoun rika: „A prach se vrati do zeme, kde byl, a duch se vrati k Bohu, ktery jej dal". (Kazatel 12,7)

V Novem zakone je toto tajemstvi odkryto s jeste vetsi zretejneji. Sam Pan nas v Evangelii utvrzuje ve vire v budouci zivot: „(Jan. 5,25,29). Svati apostolove neochvejne verici v budouci zivot zalozili na teto vire vse co rinili: „Nebo jakoz v Adamovi vsickni umiraji, tak i skrze Krista vsickni oziveni budou; A jakoz jsme oblekli obraz zemskeho (Adama), oblecmez i obraz nebeskeho (Adama – Krista). "(1. Kor. 15,22,49) Konecne, jsou zde i dukazy existence budouciho zivota: zjeveni dusi zesnulych. V pravoslavne Cirkvi je znamo mnozstvi svedectvi zjeveni dusi jak lidi v Kristu oslavenych tak i obycejnych smrtelniku. Pocinaje zjevenim svatych proroku Mojzise a Elijase, kteri se zjevili ve slave na hore Tabor pri Promeneni Pane, se casto svati zjevuji z vule Bozi lidem na zemi a zvestuji jim to ci ono pro spaseni lidskych dusi. Stali se pripady zjeveni dusi hrisniku. Poslysme co o tom rika svaty Rehor Dvojeslov. V jeho casech zil jeden knez, ktery casto chodil do lazni. Jednou, kdyz prisel do lazni, spatril neznameho cloveka. Ten k nemu pristoupil a zacal mu posluhovat. Posluhoval mu i po skonceni lazne. To se nekolikrat opakovalo. Presbyter se mu chtel odvdecit a tak s sebou vzal jednou do lazni dve prosfory. Neznamy prisel i tentokrat a opet mu pomahal sundavat boty a po skonceni lazne prinasel osusky. Presbyter mu za jeho peci a lasku podal prosfory, ale neznamy s horkymi slzami rekl: „Otce, co jen to delas! Vzdyt toto je chleb svaty, ja ho jist nemohu. Ja jsem, jak mne vidis, byl panem techto mist, ale za sve hrichy jsem byl odsouzen. Jestli mi chces prokazat svuj vdek, tak prines tento chleb Hospodinu a pomodli se za mne u prestolu Boziho. Jestli mne zde priste nespatris, znamena to, ze tva modlitba byla vyslysena. " Presbyter se cely tyden modlil se slzami za dusi neznameho a kazdy den za neho prinasel nekrvavou obet. Kdyz opet navstivil lazne, neznamy se mu jiz vice nezjevil.

A tak, kdyz budeme skutecne utvrzeni ve vire v budouci zivot, budeme se horlive modlit za duse nasich zesnulych pribuznych a vsech pravoslavnych krestanu. A ze je modlitba velmi prospesna dusim zesnulych nam potvrdi druhe vypraveni z zivota ctihodneho Makarije, jehoz druhe jmeno je Veliky.

Jednou tento veliky muz, kdyz tento muz prochazel pousti, spatril lebku lezici na zemi. Kdyz ji zacal obracet svou holi, z lebky se ozvalo zastenani. Starec se otazal: „Ci ty jsi lebka?" A uslysel odpoved: „Byl jsem zde nadrizenym zrecu, ty avvo Makariji plny Ducha Svateho se za nas jsouci v mukach modlis, a my pocitujeme utechu. " „Jake vy zakousite muceni a jakou utechu?" zeptal se starec. „Jak daleko je nebe vzdaleno od zeme, tak je vysoky plamen, ktery nas spaluje od nohou az k hlave. Tak vysoky, ze jeden druheho nevidime. Ale kdyz se za nas modlis, muzeme alespon druh druhu pohlednout do tvare a to nam poskytuje malou utechu. " Starec zaslzel a rekl: „Nestastny je den, kdy clovek prestupuje prikazani Bozi! A jsou jeste v pekle nejaka tezsi muceni?" Hlas z lebky odpovedel: „Jsou. My, kteri jsme Boha nepoznali, mame alespon nejakou ulevu. Ale ti, kteri Boha poznali a odvratili se od neho, neplnili jeho prikazani, zakousi opravdu strasna muceni".

Drazi bratri a sestry, pomodleme se za nase drahe zesnule, kteri od nas odesli, aby jim Pan odpustil jejich hrichy a dal jim zit tam, kde prebyvaji spravedlivi. Necht se nase modlitby sliji v jeden plac k Panu. Aby ti, za ktere se modlime, zaradovali se pro nasi lasku k nim. Se svatymi upokoj, Kriste, duse sluzebniku svojich tam, kde neni bolesti, ani stesku, ani vzdechu, ale zivot jest nekonecny. Amen

Starec Kirill, archimandrita Trojicko-Sergijevske lavry, dnes patri k nejvyznamnejsim starcum na Rusi, jeho jmeno je zname v celem pravoslavnem svete

z rustiny prelozil Boris

„Blahoslaveni lkajici, nebot oni poteseni budou" (Mt. 5,4). V druhem blahoslavenstvi nas Pan pravi, ze ti, kteri se rmouti, jsou blahoslaveni. Clovek je obvykle zarmoucen, kdyz ztrati, co mel rad. Opravdu hluboky zarmutek pocituje nekdo, kdo ztratil milovaneho pribuzneho; napr. rodice, , kteri ztratili dite nebo i dite, ktere ztratilo sve rodice. Ztrata milovane osoby je pricinou hlubokeho zarmutku. Je to vsak ono lkani, o nemz se zminuje Pan? Ne! Pan ma spise na mysli hluboky smutek nachazejici se v dusi cloveka, ktery plati za sve hrichy, jimz se pripravil o spravedlnost ve svem pozemskem zivote. Kdo prekrocil Bozi zakon, pripravil se o spravedlnost ve svem pozemskem zivote, jez je nejvetsim pozehnanim. Avsak jestlize se dotycny obrati a bude ze srdce cinit pokani v dusledku ztraty tohoto velkeho pozehnani, bude-li prosit Boha za odpusteni hrichu podle zakona a Bohem stanovenych podminek, muze prijmout bozskou utechu Ducha Svateho, nebot Svaty Duch je nazyvan „Utesitelem". Duch Svaty oznamuje tomu, kdo se rmouti pro sve hrichy, ze mu bylo odpusteno a ze znovu ziskal „pravo zit". Srdce kajicnika se rozradostnuje, nadchne se a stane se bozsky klidne. Takto se „rozumni" lide rmouti bud pro sve vlastni hrichy, nebo pro hrichy spachane lidmi, se kterymi se dostavaji do tesneho kontaktu. Kdyz byl David pokaran prorokem Natanem, rmoutil se pro sve hrichy a kal se ve svem srdci. Plakal a usiloval o Bozi odpusteni svych hrichu. „Smiluj se nade mnou, o Boze, podle velikeho milosrdenstvi sveho... uplne omyj mne od nepravosti me a od hrichu meho ocisti mne, nebot nepravost svou ja poznavam a hrich muj prede mnou je vzdycky" (Z. 51,1-5). David se rmoutil po dlouhou dobu, ba i v case, kdy lezel na svem lozi, se rmoutil a trapil: „Vycerpan jsem narkem, kazde noci smacim svou podusku placem, skrapim slzami sve loze" (Z. 6,7). Kdyz nebyl kral Manases poslusen Bohu a upadl do velikeho zarmutku, kal se pred Bohem ze svych hrichu. Buh vyslysel kralovy prosby a obvinil jeho kralovstvi (I. P. 33,1-19). Prorok Jeremjas se rmoutil nad hrichy sveho lidu a hledal uprimne pokani. Pise: „Kez bych mel na pousti misto, kde mohou pocestni prenocovat. Mam opustit svuj lid a odejit od nich? Nebot jsou to sami cizoloznici, shromazdeni verolomnych" (Jer. 9,1). Prorok Daniel se take v dusledku hrichu sveho lidu neustale rmouti, (Dan. 9,1-10). Kristus projevuje hluboky zarmutek nad hrichy lidstva, stejne jako je to predpovezeno v proroctvich, ktera se jej tykaji. Ackoliv byl nas Pan uplne bez hrichu – „On hrichu neucinil a v jeho ustech nebyla nalezena lest" (I. P. 2, 22) – presto se slitoval nad nesmirnou tihou lidskych hrichu a rmoutil se nad kazdym hrichem, at uz jej spachal kdokoliv. Pred svym strasnym utrpenim se Kristus rmoutil velmi intenzivne nad lidskym pokolenim: „Jezis v uzkostech zapasil a modlil se jeste usilovneji, jeho pot kanul na zem jako krupeje krve" (Lk. 22,44). Kazdy, kdo se rmouti bud nad svymi hrichy, nebo nad hrichy ostatnich, je potesen podle stupne sveho zarmutku. Vsichni jsme hrisnici, at jsme knezi ci laici, vsichni zijeme ve velkem hrichu. Takto, jsouce si vedomi sveho spatneho duchovniho stavu, se musime rmoutit sami nad sebou a ze srdce se kat, postit se a prosit Vsemohouciho Boha za odpusteni, abychom prijali Bozi utechu a byli navstiveni dny utechy.
Buh, nas nebesky milujici Otec, zpusobuje zemetreseni a sesila jine „vychovne tresty", aby nas privedl k dobru a aby nas vzdalil od cesty zla, nebot „koho Pan miluje, toho prisne vychovava, a tresta kazdeho, koho prijima za syna (Z. 12,6).

Z francouzskeho originalu „L´ afflection selon Dieu"

prelozil Miroslav Kudla.

V lednu jsme vzpominali stodvacateho vyroci smrti F. M. Dostojevskeho. Jak bychom pritom mohli nevzpomenout na jeho – tehdy velmi mladeho pritele – ktery pro spisovatelova pozdni leta hodne znamenal! Byl to publicista, filosof a sverazny nabozensky myslitel Vladimir Sergejevic Solovjov (1853–1900). Jako vnuk moskevskeho duchovniho byl jiz v osmi letech zasvecen Bozi sluzbe. Jeho chlapecka leta prostupovala intensivni zboznost. Jednou, v deviti letech, zrovna kdyz se pri svate liturgii celou dusi niril do zpevu serafinu, mel prvni videni: pred vnitrnim zrakem se mu zjevila Sofia, bozska Moudrost. Zato o ctyri roky pozdeji prosel prvni krizi viry. Zacal se dokonce pokladat za ateistu a vyhodil z bytu vsechny ikony. Dal prednost prirodnim vedam, cetl Spinozu, Kanta i Schopenhauera. V devatenacti vsak mel novy mysticky zazitek: ve vlaku se nad nim sklanela tvar tajemne zeny. Tehdy se definitivne vratil k pravoslavne vire. Od studia zapadni filosofie se vsak ani tenkrat neodvratil: dal se zapsat na filosofickou fakultu, zabyval se dilem Fichtovym, Schelingovym a zejmena si jej ziskal Hegel. V disertacni praci „Krize zapadni filosofie" poprve nastinil projekt, k nemuz se neprestal vracet ani pozdeji: mel zato, ze mysticky Vychod a zapadni racionalismus se navzajem potrebuji. V nem samotnem se v podivuhodne shode prolinaly sklony k meditativni niternosti s bystrym a presne rozlisujicim racionalnim myslenim. Nenachazel v nich zadny rozpor. Dovedl byt prave tak vizionarem rozmlouvajicim s andely a bojujicim s demony, jako systematickym spekulativnim myslitelem. A to vsechno, at uz slo o studium Platonovy filosofie nebo i orientalnich kultu, ktere jej privadelo ke zdrojum vselidske nabozenske zkusenosti, v nem jen prohlubovalo pravoslavnou viru. V roce 1877 odesel do Petrohradu a jiz v nasledujicim masopuste tam zacal v „Soljanim gorodke" prednaset svuj cyklus uvah o boholidstvi. Velmi rychle probudil zajem ruske intelektualni elity, nadchl i Tolsteho a trvale upoutal Dostojevskeho. Od te doby jej zvali k Dostojevskym do rodiny a navzdory svemu mladi dokazal vsechny oslnit neobycejnym vzdelanim i pohotovosti k bystremu usudku o jakemkoli tematu. „Pripadate mi jako nove vteleni jednoho meho pritele, ktery nedavno zemrel," prohodil jednou napul zertem spisovatel. Solovjov se zasmal: „A to si myslite, ze dokud vas pritel nezemrel, chodil jsem ja po svete bez duse?" Prekypoval vzdy radostnou naladou, pani Dostojevska ocenovala jeho neumdlevajici smysl pro humor. Zato Dostojevskemu pripominala jeho tvar obraz Kristovy hlavy od Annibala Carraciho. Meli jej ovsem za snilka, neustale ponoreneho do teoretickych problemu, ktery se nikdy prilis nestara o prakticke zalezitosti. Kdyz Fjodor Michajlovic upadl po smrti milovaneho synka do bezvychodne deprese, pozval jej Solovjov v cervnu 1878 do „Optynskeho monastyru". To byl prastary monastyr nedaleko kaluzskeho mestecka Kozelska, zalozeny snad pry jiz ve 14. stoleti. Sidlila zde jedna z onech proslulych mnisskych komunit, ve kterych bylo mozne setkat se se „starci", zvlastnimi duchovnimi radci, „bozimi muzi svate Rusi", zrcadlicimi v sobe „pravdu Kristovu a hlubinnou moudrost lidu". Do „Optynskeho monastyru" tehdy i pozdeji si prijizdeli pro utechu a posilu mnozi rusti intelektualove (Gogol, Zukovskij, Turgenev, Tolstoj). Pri hromadne navsteve se tam Dostojevskij setkat se starcem Ambrosijem, ktery na neho zapusobil nevsedni hloubavosti a vyrovnanou mysli. Proto si vyzadal jeste dve soukroma slyseni. Starec zbavil spisovatele tisne, vratil mu silu i chut do zivota a zpevnil jeho viru. I jeho zene poslal sve pozehnani. Pri zpatecni ceste vypravel Fjodor Michajlovic priteli Solovjovovi osnovu noveho velkeho romanu: vyznamnou ulohu v nem mel hrat starec podobny Ambrosijovi. Tak se zrodil projekt „Bratru Karamazovovych", jimiz vyvrcholilo Dostojevskeho zivotni dilo. Nezapomenutelnou postavou romanu je laskavy starec Zosima. „Kdybys byl opravdu svitil,"pripomina hostum monastyru, „ozaril bys svym svetlem i cestu jinym, a nikdo by se uz nedopustil zleho. " Dostojevskij, ktery znal i chapal niterny smutek tvare Presvate Bohorodice v ikonach Kristova Narozeni i uzkost ve vyrazu Vladimirske Bohorodice, byl fascinovan podobne zamyslenym pohledem Sixtinske Madony Raffaela Santiho, ktera mu je pripominala. Pral si mit alespon jeji reprodukci. Tu mu z podnetu hrabenky Tolste v rijnu 1879 privezl z Drazdan rovnez oddany pritel Solovjov. Jeho vyznam pro pravoslavi po zasluze zhodnotil Nikolaj Onufrijevic Losskij. V casopise „Put" z roku 1926 napsal, ze cele novodobe mysleni ruskeho pravoslavi vyrusta ze Solovjovych uvah. Cenne byly napriklad jeho filosoficko-theologicke spekulace o Bozi Trojici. Nejhlubsim obsahem krestanstvi mu bylo telesne zjeveni Boha v Kristu, ktery mu byl zaroven Logem i Sofii. V duchovnim zrani cloveka rozlisoval tri stavy: rajsky stav prvotni nevinnosti, stav prirozenosti spjate s dedicnym hrichem a stav duchovniho zivota, tj. stav boholidstvi. „Neziji uz ja, ale zije ve mne Kristus" (Gal. 2,20). Lidstvo, znovu sjednocene s timto svym bozskym principem, tvori Cirkev. Zapad vsak opustil pravou viru a nahradil Krista papezem a cirkevni autoritou. Tihne k aktivite, ale pri absenci viry zaroven k nasili. Protestantismus, ktery se vzbouril, pripravil jednostrannym racionalismem pudu pro ateismus. Jediny Vychod zachoval Kristovu pravdu, nepodarilo se mu vsak ziskat svet. Je treba spojit prakticky rozum Zapadu s duchovnim naziranim Vychodu a obnovit plnou ucast sjednoceneho lidstva na vnitrnim zivote Boha. Po smrti Fjodora Michajlovice publikoval Solovjov „Tri reci na pamatku Dostojevskeho" (1881–1883). Take jimi manifestoval sve univerzalisticke pojeti krestanstvi. Konstatoval, ze i Dostojevskemu byla ustredni myslenkou „krestanska idea svobodneho vselidskeho sjednoceni a svetoveho bratrstvi ve jmenu Krista", skutecne „univerzalni pravoslavi". Dostojevskeho nazval „jasnozrivym prorokem praveho krestanstvi" (z II. reci). Koncem cervence roku 1900 na statku knizete Trubeckeho v blizkosti Moskvy prijal Vladimir Sergejevic Solovjov z rukou pravoslavneho kneze Kristovo Telo a Krev, a s modlitbou na rtech zemrel.

PhDr. Otakar Ales Kukla

Buh je laska, promenujici moc. Doteky jsou zive. Vecny nestvoreny ohen. Ohen stravujici, ktery meni cloveka k Bozimu obrazu lasky. Poznanim sebe sama clovek vnima Boha skrze svou nedokonalost, ktera oddeluje od Bozi blahodati. Zaroven slouzi toto poznani k promenovani cloveka. Poznani sama sebe v hledani Boha ziveho vyzaduje celeho cloveka, ktery se vydava na pout hledani. Kdyz prichazi na posvatnou Bozi pudu, tak ma nohy bose i roztrhane. Kdyz clovek chce byt stravovan, tam nejsou slova jiz, jak mas verit, ale jak umis milovat blizniho sveho Bozi laskou a Boha predevsim. Mam rada tradicni cirkev na rozdil od nove vznikajicich, ktere tvori bariery a umiraji zalknutim samy v sobe. Tradicni cirkev dava svobodu poznani v Duchu Bozi pravdy, aniz by omezovala cloveka svobodne vule v rozhodovani o svem zivote. Clovek, ktery si neuvedomuje, ze je chramem Ducha Svateho, nemuze tvorit zadny chram. Ten, komu vadi obrady, jim nerozumi. Cirkevni obrad v sobe skryva ohen zivy, ktery mame hledat pod oblecenim obradu. Je to mluva stara jako lidstvo samo.

Nechci snizovat dustojnost sekt, ale naopak ukazat jim cestu lasky. Ze jsme ti, kteri zachovali ten ohen a zive slovo Bozi a Pismo svate i pro ne. Bozi soud nalezi Bohu, vsak ne cloveku v jeho omezenosti.

Alexandra Herodkova

MUDr. J. Karpowicz

Za velkeho zajmu publika predevsim z prostredi blizkem ruske porevulucni emigraci, ale i soucasnych prislusniku prazskeho ruskeho spolecenstvi, byla otevrena dne 15. 1. 2001 vystava malire Rostislava Korjakina (1918–1999) v galerii Break Point v Praze 1 na Male Strane ve Snemovni ulici c. 9. Vernisaz vystavy peclive pripravena panem prof. Konstantinem Iljasevskym se ucastnila i umelcova dcera. Nase pravoslavi reprezentoval Vysokopreosviceny vladyka Krystof spolu s dalsimi duchovnimi.

Zamyslime-li se nad vystavenym dilem umelce, citime jak do jeho krajin vstupuje duch svate Rusi, ackoliv Rostislav Korjakin se rozloucil s rodnou zemi jiz v utlem detstvi. Pripomenme si maliruv podil na vyzdobe chramu Zesnuti Presvate Bohorodice v Praze na Olsanech. Jeho dila vsak nalezneme i v pravoslavnych chramech na Slovensku a v Nemecku v Drazdanech. Katalog vystavy byl vytisten s prispenim 2. prazske cirkevni obce.

Dilo malire – filozofa, ale i chramoveho zpevaka, zustane pro ucastniky hlubokym prozitkem. Prot. Dr. Vaclav Misek

Svoboda slova

V posledni dobe se hodne hovorilo o svobode slova v nasi spolecnosti. Politikove nove formulovali zakon stanovujici pravidla spravy Ceske televize a dalsich sdelovacich prostredku. Delo se tak casto za bourlivych a neobvyklych okolnosti. Slyseli jsme mnoho nazoru a stanovisek tykajicich se svobody slova a objektivniho zpravodajstvi. Zasadni vsak je, ze jako obcane demokratickeho statu bychom meli mit stale lepsim zakonem zarucena prava na pravdive zpravy z domova i ze zahranici. Vzdy bychom meli mit moznost se svobodne a bez obav vyjadrovat ke spolecenskemu deni.

Na objektivni informace cekame take z prostredi nasi cirkve. Jejich nositelem je predevsim nas oficielni mesicnik Hlas pravoslavi a dalsi pravoslavne casopisy, eparchialni obezniky a okruzni listy. Informovat veri o stavu cirkve by meli vsichni duchovni i clenove metropolitnich rad, eparchialnich rad, cirkevnich rad a reviznich komisi apod.

Zakladem naseho pristupu k jakemukoliv zpravodajstvi jsou slova svateho evangelia. Kristus jasne rika: „Vase slovo budiz ano–ano ci ne–ne a coz pak nad to vice je od zleho je" (Mt 5,37). Proto by se nikdo a nikdy nemel uchylovat ke lzim nebo tak zvane politizovat: zastirat pravdu, ucelne zamlzovat a slovne poskozovat druhe. Za umyslne rozsirovani nepravdy, pomluv a nactiutrhani ceka kazdeho trest. Z kazdeho slova bude totiz clovek odsouzen nebo ospravedlnen. Jak je psano v evangeliu svateho Matouse 12, 36-37. Zvlaste jedna-li se o slova, ktera umyslne poskozuji blizniho.

Velikou odpovednost proto maji za sdelovani pravdy hlavne politikove a zpravodajci. Totez plati ale i pro duchovni osoby a vubec pro kazdeho cloveka.

Svoboda slova znamena, ze budujeme nase vzajemne vztahy na pravde. Lez a pomluva mezilidske vztahy nici. Vazme si Pravdy! Nebojme se ji hledat! Pravda osvobozuje. Vzdyt jeji nejvyssi podobou je sam Jezis Kristus. Archiepiskop Krystof

V kraji bilych noci, mezi chladnymi vodami Finskeho zalivu a tajemnym Cudskym jezerem, se uprostred rovinate zalesnene a mocalovite krajiny ukryva pred civilizaci Uspensky zensky monastyr Pjuchtica. Tento klenot pravoslavi oslavi v prvnim roce noveho tisicileti hned dve kulata vyroci. Jednak sto deset let od sveho zalozeni, a jednak ctyricet let od sveho „zmrtvychvstani", nebot pocatkem sedesatych let jen o vlasek unikl likvidaci, osudu, ktery stihl vetsinu monastyru na uzemi byvaleho Sovetskeho svazu.

Kdovi, co by nakonec zbylo z tohoto rozlehleho monastyrskeho komplexu na severovychode Estonska dnes, kdyby se za jeho zachranu odvazne nepostavil v roce 1961 prave jmenovany tallinsky a estonsky vladyka, soucasna hlava ruske pravoslavne cirkve – patriarcha Alexij II. Diky jeho podpore zde nakonec mohly monasky zustat a pod jeho zastitou se jim postupne podarilo zchatraly monastyr nejen opravit, ale i rozsirit o dalsi kostely, obytne budovy a hospodarska staveni. A jak uz tak totalitni doby mivaly sve paradoxy, komunisticka moc sem nakonec zacala vozit i zahranicni delegace, aby se pochlubila, jaka je v zemi nabozenska svoboda. Patriarcha Alexij II. dnes sidli v Moskve, nicmene zdejsi monastyr mu natolik prirostl k srdci, ze v roce 1990 zmenil jeho statut a podridil ho primo svemu vedeni.

Monastyr stoji na nevysokem navrsi, kteremu jiz v sestnactem stoleti dali mistni venkovane nazev Pjuchtica, coz v prekladu znamena Svata hora. Za mohutnou kamennou zdi vykukuje mnoho vezi a strech, avsak hlavni pozornost upoutava majestatny Uspensky chram s peti zelenymi cibulovitymi kopulemi. Uvnitr je vystavena vzacna ikona zobrazujici Zesnuti Presvate Bohorodice, ktera byla nalezena pred vice nez ctyrmi stoletimi nedaleko odtud, mezi koreny prastareho dubu. Tedy tak pravi legenda a misto pry vesnicanum ukazala sama Presvata Bohorodice. Kroky kazdeho poutnika smeruji take ke kaplicce s pramenem lecive vody na upati kopce, kde zejmena o svatcich panuje cily ruch a musi se chvili cekat, nez prijdete na radu. Vodu zde totiz muzete nejen pit a nabirat do prinesenych lahvi, ale muzete se do ni i zcela ponorit. K tomu ucelu je nad proudicim potokem zbudovana drevena bouda, kam se stridave zaviraji skupinky zen ci muzu. Uvnitr se pak svleknou a po drevenych schudkach sestupuji nazi do male tunky. Ackoliv jsem clovek, ktery odjakziva rad vsechno vyzkousi na vlastni kuzi, tak tentokrat jsem odolala. Jednak byla docela zima, ale predevsim jsem citila, ze nemohu sdilet tento ritual s lidmi, kteri v nej oproti mne hluboce a beze zbytku veri.

Vehlas Pjuchtici byl vzdy tak veliky, ze i za sovetske ery sem proudily davy poutniku a z Leningradu pry dokonce vedla prima autobusova linka. I dnes prijizdi stale mnoho vericich, avsak vzhledem k vizove povinnosti mezi Estonskem a Ruskem jejich pocet ponekud klesa. Nejvetsi pout se tradicne kona v srpnu u prilezitosti svatku Zesnuti Presvate Bohorodice. Tehdy vzacna ikona opousti chram a ve slavnostnim pruvodu je nesena k prastaremu dubu, kde byla kdysi nalezena. Pote pruvod zamiri ke Svatemu prameni, mistu zjeveni Presvate Bohorodice. V procesi kraci i pevecky sbor monasek, jejichz nadherny zpev slavnostni atmosferu jeste vice umocnuje.

Na svou cinnost si monastyr vydelava hospodarenim na sedmdesati peti hektarech pronajate pudy a je tudiz vicemene sobestacny. Monasky seji obili, pestuji zeleninu, chovaji slepice a dobytek ve vlastnich stajich, susi seno, sbiraji drivi, houby a ruzne lesni plody, maji svoji pekarnu, vcelin a sad. V lete je hodne prace na polich, v zime monasky vazi stare knihy, maluji ikony, vysivaji zlatem sametova cirkevni roucha a vyrabeji svicky. Krome toho behem celeho roku pecuji o nemocne a poutniky. V monastyru zije asi sto sedmdesat monasek, z nichz nejmene polovinu tvori mladsi generace od dvaceti do ctyriceti let. Dokonce je tu i jedna dvanactileta poslusnice, ktera povinnou skolni dochazku absolvuje dalkove. Priznam se, ze me ten velky pocet mladych adeptek na dobrovolny zivot uvnitr monastyrskych zdi prekvapil. Uvedomime–li si vsak, ze naprosta vetsina divek prichazi z Ruska, pochopime mozna i proc. Mnohe z nich by asi cekal zivot v bide a vecne nejistote, casto navic s alkoholikem po boku. Neni asi vubec jednoduche nalezt si sve misto ve spolecnosti, ktera je jakoby utrzena ze retezu a po dlouhem pustu nenasytne hlta nikdy nepoznanou volnost a nici pri tom i to malo hodnot, ktere ji po byvalem rezimu zbylo. A tak mezi zdejsimi monaskami potkame vedle prostych divek i inzenyrky, lekarky, vytvarnice ci ucitelky. Jejich zivot plyne vyrovnane mezi modlitbami a praci, v pevne stanovenem radu a hierarchii, na jejimz vrcholu je matka predstavena.

Igumenii pjuchtickeho monastyru je jiz pres tricet let matuska Varvara, ktera ve svych sedmdesati letech pusobi nesmirne sveze, ale predevsim ohromne mile. Mela jsem trochu obavu, jak me coby fotografku prijme a zda ziskam jeji pozehnani, bez ktereho bych se tu vubec nemohla volne pohybovat, natoz fotit. Vsechno nakonec dobre dopadlo, i kdyz zpocatku to rozhodne tak nevypadalo. Nicmene bez pomoci vladyky Krystofa, hlavy pravoslavne cirkve v ceskych zemich, by pro mne brana tohoto pravoslavneho monastyru asi zustala uzavrena. Dana Kyndrova – fotografka

Podekovani

K 31. prosinci 2000 ukoncily dohodou pracovni pomer s Pravoslavnou cirkvi v ceskych zemich na Uradu metropolitni rady obe dlouholete pracovnice sestry Vera Topicova a Bozenka Berounska.

Sestra Vera prozila s ceskou pravoslavnou cirkvi pres 50 let jako jeji spravni a ekonomicka pracovnice a predevsim obetava spolupracovnice zejmena Jeho Blazenstva metropolity Doroteje. Nelze nevzpomenout jejiho krasneho sopranu, ktery naplnuje pri bohosluzebnem zpevu prostory katedraly. A prave ve zpevu prozivaji spolecne setkavani obe sestry. Vzdyt sestra Bozenka citlive lec cilevedome ridi katedralni sbor. Jak ve zpevu tak i v praci v urade se obe
sestry doplnovaly dlouha a dlouha leta. Za vse jim patri uprimne podekovani.

S radosti vsak muzeme jejich pratelum a vsem vericim sdelit, ze obe sestry nadale pracuji pro slavu a blaho sv. Pravoslavi. Sestra Vera jako pastoracni asistentka ve stavu prazske eparchie, kde bude poverena pro ceskou cirkev nesmirne dulezitou a zasluznou praci na useku usporadani archivalii a spisu pri Uradu metropolitni rady. Sestra Bozenka sve sily nadale venuje krasam interpretaci katedralniho cirkevniho zpevu.

Obema sestram prejeme na dalsi cestu vsechno Bozi dobre, plne blahodati a zdravi. Na mnoha a blaha leta!

Prot. Vaclav Misek, kancler

1. 1. Sv. liturgie v katedrale sv. Cyrila a Metodeje s dikuvzdanim

6. 1. V katedralnim chramu – „Socelnik" – velka vecerni s povecerim pred „Rozdestvom Christovym"

7. 1. Sv. liturgie v katedrale ve svatek „Rozdestva Christova" (st. styl)

9. 1. Sv. liturgie v Lesne ve svatek sv. prvomucednika archidiakona Stepana

14. 1. Sv. liturgie v modlitebne sv. Nikolaje v Dejvicich – „Novy rok"

15. 1. Sv. liturgie na Olsanech – svatek sv. Silvestra

18.00 hod. – ucast na vernisazi malire Rostislava Korjakina v galerii PB ve Snemovni ul. V Praze

16. 1.–21. 1. Recko, pracovni navsteva katedry cirkevnich dejin Athenske univerzity a navsteva starokrestanskych katakomb na ostrove Milos

22. 1. 8.00 hod. – ERC – zasedani prezidia

18.00 hod. – ekumenicke setkani s predstaviteli krestanskych cirkvi v kostele sv. Vojtecha

24. 1. 11.00 hod. – prijeti velvyslance Ruske federace pana Igora Sergejevice Savolskeho

25. 1. 8.00 hod. – pratelske posezeni s poslanci v Parlamentu CR spojene s promluvou na biblicke tema

15.00 hod – odhaleni pametni desky krestanskemu reformatoru vezenstvi P. Frantisku J. Rezacovi v kostele sv. Vaclava na Zderaze (ekumenicke shromazdeni spolu s Vezenskou sluzbou CR)

26. 1.–28. 1. Oslava svatku sv. Savy se srbskou pravoslavnou cirkevni obci v St. Gallenu a Vaduzu (Liechtenstein)

29. 1.–7. 2. Pritomnost na zasedani UV SRC v Postdammu spojena s resenim otazky ucasti pravoslavi v ekumenickem hnuti

Metropolitni rada Pravoslavne cirkve v ceskych zemich

vypisuje konkurs na obsazeni mista

tajemnika Uradu metropolitni rady v Praze

Kvalifikacni predpoklady:

Vysokoskolske vzdelani pravoslavneho teologickeho smeru,

praxe v cirkevni sluzbe s preferenci znalosti ekumenicke problematiky,

koncepcni, organizacni stylisticke schopnosti, aktivni znalost anglictiny a rustiny.

Odmenovani podle statnich platovych predpisu pro duchovni

s prihlednutim k delce praxe.

Prihlasky dolozene zivotopisem a doklady o vzdelani zasilejte do 1. brezna 2001 k rukam kanclere UMR, P. O. Box 655, 111 21 Praha 1.

Scitani lidu
Obracim se na Vas s jednim velmi dulezitym upozornenim. Podobne jako za rimskeho cisare Augusta v case narozeni Jezise Krista i nase statni sprava rozhodla letos uskutecnit scitani lidu. Bude se konat z 28. unora na 1. brezen. V seznamu otazek je take odstavec venovany Vasi nabozenske prislusnosti.

Scitaci listy vyplnuji vsechny osoby pritomne v rozhodny okamzik scitani na uzemi Ceske republiky bez ohledu na to zda bydli v byte, ubytovacim zarizeni nebo jinde. Scitaci list musi byt vyplnen i za osoby docasne nepritomne pokud maji v byte (v zarizeni) trvaly pobyt nebo jsou na dane adrese hlaseny k pobytu (prechodny pobyt cizincu). Rodice vyplni viru a prislusnost k cirkvi i za sve deti mladsi 15 let. Z hlediska nasi cirkve v ceskych zemich musi verici venovat pozornost a vyplnit jej v bode 14 zretelne podle teto informace: v prislusnem radku se pravoslavny verici nejprve oznaci ve ctverecku za „vericiho" a jako cirkev uvede presny nazev, tj. „Pravoslavna cirkev v ceskych zemich". Je nutne, aby toto pojmenovani deklarovali i ti pravoslavni bratri, jejichz materskou cirkvi je Pravoslavna cirkev ruska, ukrajinska, srbska, bulharska, rumunska, recka, polska apod. , jakoz i vsichni, kteri nejsou verici, ale pravoslavnou cirkev podporuji a k jejim hodnotam se hlasi. Pravoslavi je ve svete jednotne a rozdeluje se na mistni pravoslavne cirkve podle bydliste. vladyka Krystof

Letosni prazdniny se mi zdaly zamracene a pochmurne. Az na par dni, ktere jsem stravila v Asi a Tesove na tabore.

V Asi byl tabor pro starsi deti – tak od 13 let. Pro starsi proto, ze zde byla velka zodpovednost. Starali jsme se o zvirata, ktera potrebovala dukladnou peci. I kdyz jsme byli jenom tri, vsechno jsme stihali dokonce i ruzne vylety. Napr. jizda na kole z Ase do Tesova, coz bylo kolem 30 km. Ale i pres vsechny tyto radovanky jsme si udelali cas na vaznejsi ukoly, treba byt o samote a rozjimat nad vybranym mistem Pisma svateho pet hodin.

Zatimco my jsme plnili sve ukoly, deti v Tesove se naramne bavily. Byla tam pripravena spousta her a radovanek. Napr. „olympijske hry" nebo hra „medvedi vis". Take se hodne vyradily v potoce nedaleko domku. Ale mezi to vsechno zahrnuly i vzdelavani ve vire, ve ktere jsou pokrteni. Kazde rano a vecer se modlily v kaplicce vedle domku s vladykou Simeonem.

Na tyto tabory jezdim uz od ranneho detstvi. Zazila jsem tu spoustu hezkych chvil a proto bych byla rada, kdyby tyto tabory pokracovaly. Nejsou jen proto, aby si decka uzily, ale take, aby se dozvedely o sve vire a naucily se ji zit. Alice (15 let) As

Detem

Mile deti, zdravim vas na konci prveho skolniho pololeti (doufam, ze dopadlo dobre) a posilam mensi kviz. Rozlustete ho a napiste odpovedi. Jiste budou spravne – lustitele odmenime. Srdecne zdravi strycek Cestmir

1) Jak se nazyva kvaseny chleb, ktery potrebujeme ke svate liturgii?

a) sedalen b) diskos c) prosfora

2) Co znamenaji dve slova, ktera pri modlitbe pravoslavni casto vyslovuji – tedy, co znamena „Hospodi, pomiluj"?

a) Hospodine – Pane, smiluj se

b) Hospodine, odpovez mi

c) Hospodine, mej nas rad

3) Co znamena slovo „Hosana"?

a) aleluja – chvala Tobe

b) slava c) tak se stan

4) Co znamena slovo „Amen"?

a) chvalime Te b) tak se stan c) slava

5) Co je „ikona"?

a) svaty obraz b) socha svetce

c) malovany obrazek

6) Jak se rika kratsi bohosluzbe pri niz vzpominame u stolku se svickami na nekoho, kdo zemrel?

a) tropar b) panychida c) akathist

7) Jak se nazyva ikona (na platne) Krista leziciho v hrobe?

a) plastenice b) polyelej c) akathist

8) Co je „zertvenik"?

a) stul, na nemz se posvecuji a prechovavaji sv. Dary

b) je obetni stul na leve strane oltare

c) stul urceny pro zazehnuti svicek vericimi

9) Jak se nazyva stul, na nemz se slouzi sv. liturgie?

a) prestol b) analoj c) zertvenik

10) Kdy ma Cirkev nejprisnejsi pust?

a) pred vanocemi

b) pred velikonocemi

c) pred svatkem Zesnuti Presvate Bohorodice

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.